Když jsem o Vánocích zapaloval svíčku na stůl, uvědomil jsem si, že existují i jiné svíčky než vánoční, a to zapalovací třeba do motorů pro speedway, bez kterých by nikdy nezaburácel svým krásným hlasem a nepotěšil ucho diváka na závodech.

 

Poprvé jsem se  zapalovací svíčkou přišel do styku zhruba v pěti letech u nás doma. Otec vlastnil motocykl Manet 90. Koupil si ho, aby mohl dojíždět do práce asi dva a půl kilometru. Jezdil celý rok, v létě i v zimě a v tom spočíval problém. Motocykl Manet byl jediný československý motocykl, který točil obráceně.

Jednoválec, uvnitř dva písty, dvě ojnice a v zimě velice špatně chytal. Otec ho vystrkal ze stodoly, vyšrouboval svíčku, donesl ji domů a svíčku vložil do kuchyňského sporáku těsně za dvířka, aby neležela v ohništi.

Asi po dvou minutách ji vyndal, zašrouboval do motoru a motocykl nejvýše na druhé šlápnutí chytil. Když jsem měl deseti let, svíčky jsem podával klukům, kteří již měli řidičák na Pionýra a svíčky si měnili sami. V patnácti jsem měl řidičák i já. Používal jsem naše svíčky Pal.

Jednou jsem se dostal i k výměně svíčky u pána, jemuž bylo asi šedesát, vlastnil červeného Pionýra 05. Požádal mě, zda bych mu nevyměnil u tohoto  písta svíčku. Měl příbuzné v NSR a říkal mi, že mu přivezli 2 svíčky Božky.

On byl na svého Pionýra velice opatrný a vždy ho vystrkal do kopečka, tam nasedl a nastartoval a vyjel do práce. Já tenkrát vůbec nevěděl, že existují i jiné svíčky než naše Pal. To že jsou i nějaké svíčky Bosch jsem vůbec netušil. Výměnu jsem bral moc zodpovědně, bál jsem se, abych něco nepokazil. Přece jen to byla svíčka z NSR  a já doufal, že tu druhou dostanu za práci.

A to byl velký omyl! Navíc jsem  myslel, že by to zvedlo výkon u mé zelené 05. Až po letech jsem si uvědomil, že mojí 05 by nepomohlo ani spalování metylu. S přibývajícím věkem jsem jezdil na velkých motorkách, potom autem a svíčky se hromadily v krabici. Palky jsem jezdil kupovat do partiové prodejny  U Maškové do Prahy.

Prodávali je za 8 korun kus a jejich jedinou vadou bylo to, že měly špatný potisk. Tenkrát koupili do Tábora nové stroje, a než se  potisk povedlo vyladit, tak je prodávali jako partiovku. Aspoň dle informace od prodávajícího pána  v prodejně. Já vždy uvědomil kamarády, že tam pojedu a udělal jsem soupis jaké, kdo potřebuje, a přivezl jsem je.

Již tenkrát ve mně nebyl podnikatelsky duch, nechával jsem je za cenu nákupní v Praze. No a  použité svíčky byly v krabici a někdy v osmdesátých letech jsem si dělal první držáky na použité svíčky, které jsem měnil až do současné podoby. Nikdy jsem je nesbíral, pouze se to tak sešlo, až to skončilo na zdi.

Docela to má dosti velký ohlas u známých a kamarádů, kteří ke mně zavítají. A tak se sešly svíčky ze sedmdesátých let z Dacie, Źiguli,Trabant, Wartburg a to i svíčky tkz osmnáctky, které byly používány od začátku minulého století. Pozor, nepíší o speciálních svíčkách.

Největší úlovek byl u kamaráda, od něhož jsem dostal gumové pouzdro na svíčku osmnáctku, které byly dodávány jako  náhradní díl do luxusních  vozidel Mercedes ve třicátých letech. Tato pouzdra se svíčkami projela i druhou světovou válku ve vozidlech Wehrmachtu.

Kdo jezdil motorkou a měl svíčku pouze v kastlíku, po roce zjistil, že je svíčka téměř k nepoužití. A tady se ukázalo to, jak je gumové pouzdro užitečné. Přechodem na nízkohmotnostní svíčky se hodně změnilo. Svíčky jsou již téměř umělecké dílo, mají v izolátoru 2, 3 nebo 4 drážky, pěkně udělaný šestihran a ani nemluvím o jiskřišti. Úplný koncert, co se dá vymyslet.

Na You Tube jsem objevil vrak německého tanku, který byl vydolovaný po sedmdesáti letech z ruského bahna. Na blatníku vedle střeliva se blyští  dvě umyté  svíčky 18 mm závit se dvěma barevnými proužky na porcelánovém izolátoru, jaké mám na zdi v garáži. Za našich let bylo snadné svíčky používat.

Byly označeny následovně: 14-5,7,8,9- průměr závitu a tepelná hodnota  svíčky, 14R-s odrušovacím odporem,14Y-s vysunutým jiskřištěm a 14Z-svíčka pro dvoutakty. Dnes je to věda  a na vše existují tabulky.

Na závěr na sebe musím prozradit, že vlastně svíčku do motocyklu pro plochou dráhu vůbec nemám, ty se totiž nikde neválí. Alespoň ne v mém okolí. Poněvadž jak jsem to již  někde psal, tak ještě jedna věc. Sběratelství je docela dobrý kšeft.  Na internetu jsem zahlédl k prodeji ochranné gumové pouzdro na svíčku za  1500 korun a svíčku  americké výroby v 18 mm provedení 1000 korun. Proto Vás, kteří váháte, nabádám, začněte něco sbírat. Co, nechám na vás.

Ploché dráze zdar a když tak si zapalte svíčku třeba o Velikonocích. A jaká to bude, záleží pouze na Vás.

Přesně před třiceti lety byla v těchto dnech pořádná kosa.  V Kopřivnici se teplota pohybovala okolo sedmnácti záporných dílků pana Celsia. Na přemrzlém ledu Větřkovické přehrady kraloval prvnímu dílu mistrovství republiky Antonín Klatovský se svým odpruženým rámem. Domácí Jaromír Lach byl druhý, ale medaili v konečném účtování mu sebrala povolená matice osy zadního kola o čtrnáct dnů později, kdy teploměry ukazovaly stejné hodnoty jako na severu Moravy jenže v kladných číslech. Takové ostatně česká ledová plochá dráha je. Už bezmála devadesát let.

 

Ledařský pravěk

Led sloužil motoristům jako závodní dráha prakticky od počátku. Pokud jde o plochou dráhu, první pokusy o přádáním patří sudetoněmeckým klubům z roku 1932. Jenže jejich plány zkřížil teplý vzduch. S oblevou se konec konců potýkal také pražský Jawa Club, když už si na úřadech vyběhal všechna povolení pro pořádání ledů v Jevanech.

Premiéra na rybníku Propast v Hradci u Jevan se tudíž uskutečnil až v neděli sedmnáctého ledna 1937 a celkovým triumfem Václava Stanislava. Ledy se u nás vrátily po válce. Dle dobových zvyklostí se závodilo ve více kubaturách, než vývoj upřednostnil pětistovky jako na klasických oválech.

Lišily se i ledové tratě. Od 220 metrového kolečka na brněnském Zimním stadiónu Edvarda Beneše v únoru 1948 po kilometrový ovál na rybníku Svět v Třeboni o třiadvacet měsíců později. Záměry pořadatelů byly různé. K těm nejefektnějším typu vytvoření zamrzlé plochy na Strahovském stadiónu nebo v Praze na Vltavě mezi Palackého a Železničním mostem nedošlo.

Diváci však obdivovali odvážné muže na ledových plochých drahách na spoustě míst republiky. Namátkou uveďme Písek, moravskou Jedovnici, Matiční jezero v Pardubicích či Pohránovský rybník poblíž nich, Bratislava, Liberec, Dolní Čermná.

 

Ledařský boom

Na konci padesátých let ledaři objevili rychlobruslařský stadión Vysočina, Čáslav či Příbram. Slovenskou specialitou se staly ledové ploché dráhy motokrosových strojů, které se konaly třeba v Nitře či v Zohoru. Konec konců československá plošina v průběhu času inspirovala i závody motorových kluzáků nebo svým rozpisem a bodováním i autokros, rallyekros nebo motokáry.

V šedesátých letech dostaly ledy smysl a řád na mezinárodní scéně, dočkaly se nejprve evropského šampionátu, jenž byl záhy povýšen na mistrovství světa.

Kontrolní závod pro jeho úvodní ročník v šestašedesátém viděly Holice v Čechách. Na další ledařský mítink si naši diváci museli počkat čtyři roky. Nicméně podnik na rybníku bagr v českobudějovickém parku Stromovka stál na samém počátku ledařského boomu u nás. Roku 1972 se Milan Špinka zmocnil prvního titulu mistra republiky a od té doby se šampionát vypisuje každým rokem.

 

Ledařská přítomnost

Samozřejmě pokud počasí dovolí. A protože vždycky nedovolí, tabulka domácích šampiónů není kontinuální rok za rokem. První přestávka přišla již osmdesátém a rovněž další sezóny dekády přišly s ledařským půstem. A korunu nasadily devadesátky. Sotva Holanďan Tjite Bootsma odjel v únoru 1997 s triumfem z dvoudenního klán v Kopřivnici, přišla dlouhá pauza.

Trvala osm let, než se Divišov po Českých Budějovicích stal druhým českým stadiónem s klasickým plochodrážním oválem, který díky nastříkané vodě a spolupracujícím mrazům poskytl azyl i ledařům. V dalších letech opět řádila obleva, až Růžená a Osečná roku 2009 nastartovaly českou ledařskou renesanci.

Přinesla nejen nové lokality včetně takových, kde plochou dráhu nikdy na vlastní oči neviděli, ale také plejádu nových závodníků. V neposlední řadě i mistrovství republiky družstev, které poskytlo vodítko pro pořádání ledů i v dobách, kdy naše špička bojovala ve finálové seriálu mistrovství světa. A přitom se nedevalvoval individuální šampionát.

Jenže historie se bohužel opakuje. Po vyrovnání čtyřicet let starého rekordu sedmi domácnících závodů v zimě 2017, prožíváme opět velice zimy. Nezbývá než čekat na zázrak, který spasí nejen diváckou poptávku, ale ve své podstatě i celou disciplínu. Snad se Holicemi v únoru devatenáctého roku již nestal.

Konec roku je příležitostí k bilancování, ale také k přání všeho nej, nej a nej do dalšího letopočtu. A přípitek je v tomto období mnohem častější než jindy. Není jistě bez zajímavosti, že by v tomto ohledu mohla plochá dráha čerpat jen ze svých zdrojů.

 

Zlatý přítisk zdobil dárková balení piva Chodovar pro významné závody v Mariánských Lázních v sedmdesátých letech. V současnosti najdeme podobnou reklamu spíše na lahvích vína. Touto cestou se v šestnáctém roce vydali v Liberci při evropském šampionátu, ale láhvemi s vlastní vinětou se svým partnerům revanšoval také Josef Franc.

Pražský matador svého času zdobil i plechovku s energetickým drinkem, kdežto světoznámá Coca Cola vyrobila edici pro první ročník světového poháru družstev v Gdaňsku a Wroclawi v červenci 2001.

Své vlastní víno vyrábí Martin Gavenda. Plochodrážník, který se ještě nerozhodl, zda jeho kariéra bude pokračovat, se ale zatím výsledky svého úsilí veřejnosti ještě nepochlubil. Zato jiní Moravané spojení se sportem levých zatáček se spíše prezentují domácí kořaličkou.

Ostatně i divišovská Jawa svého času VIP hosty pardubické Zlaté přilby uctila slivovicí. A kdo by si dělal starosti, kam si alkoholický či nealkoholický nápoj nalít, s povděkem vezme zavděk hrníčkem s potiskem některého plochodrážníka.

Na Vaše zdraví, dámy a pánové!

Ukázka z dokončeného rukopisu knihy Slánská sedmdesátka aneb od padesátého doleva smykem od Antonína Škacha a Antonína Vildeho

Slaný – 7. září 2002
Slyší to znovu a znovu, až si musí připadat si jako oběť sadistického španělského inkvizitora. Přijeli jsme se, Lukáši, podívat, jak se dnes staneš mistrem světa. Z loňska máš stříbro, jezdíš Grand Prix jako stálý účastník, už jsi tam byl i na bedně. Dráhu ve Slaném znáš ještě líp než svoje vlastní boty. A tak to všem natřeš! Jo, vám se to povídá. Jenže angína je doprovázená vysokými horečkami a ve finále juniorského šampionátu modré planety také nestartují žádná ořezávátka. Lukáš Dryml se však dokáže vypořádat s tlakem domácího prostředí i se svými protivníky. A slánským divákům poskytne jedinečnou podívanou. Nikdy předtím, ani potom se žádný český plochodrážník nestal mistrem světa ve své zemi.

 

Vztyčený palec vstříc novinářské tribuně

Příběh slánského finále světového šampionátu juniorů ve své podstatě odstartoval již roku 2001. Lukáš Dryml v ní platil za jednoho z nejslibnějších plochodrážníků modré planety. V předchozí sezóně vynechal finále juniorského mistrovství světa, které se termínově krylo s evropskými devatenáctkami v Lublani. Ve slovinské metropoli stál na nejvyšším stupínku a roku 2001 se od něho očekávalo obdobné umístění v mistrovství světa.

Jenže ambice, byť oprávněné, se budují snadno, praxe bývá zapeklitější. „V britské Elite League mě to Peter Karlsson v King’s Lynn hodil za krk,“ začíná své vyprávění Lukáš Dryml, jenž tehdy hájil barvy Oxfordu. „Tehdy ještě nebyly nafukovačky. Šli jsme natvrdo do dřevěného hrazení. Malinko jsem usnul, po vyšetření zjistili, že mám urvané kolenní vazy.“

Pardubický závodník chtěl pokračovat v sezóně, ale záhy zjistil, že s utrženým kolenem bude mít problém. „Rozhod‘ jsem se, že si půjdu zatrénovat,“ říká. „Každé naklonění motorky každá nerovnost, každý kontakt s dráhou, byl znát. Nešlo to, bolelo to. V Elite League jsem měl average přes osm bodů. Sezóna rozjetá super, měli jsme našlápnuté na mistrovství světa juniorů.“

Jeho čtvrtfinále v Peterborough vyhrál bez ztráty bodu, nicméně semifinále v Rybniku v půlce července prohlubovalo vrásky na jeho čele. „Vzal jsem si dva týdny dovolenou,“ přibližuje svou přípravu. „Odletěl jsem pryč. Dva týdny jsem makal na fyzičce a zpevňování svalstva. Vrátil jsem se a s tátou jsme začali koleno tejpovat. Používali jsme silnou pásku, od špičky nohy až po koleno jsme udělali bandáž.“

Svět konečně začal vypadat o trošičku lépe. „Nebylo to téžké,“ mihne se po tváři Lukáše Drymla úsměv i po dvaceti letech. „Noha byla zabandážováná, ale jezdit s ní šlo. Anglii jsem musel vypustit, mistrovství světa bylo důležitější. Na kontinentu jsou větší dráhy, tomu jsem přizpůsobil svůj styl.“

Před závodem v Rybniku Lukáš Dryml do poslední chvíle relaxoval ve své dodávce. „Zrovna tam byla nová dráha,“ povzdechne si. „Byla rozbitá. Viděl jsem, že to je špatně. Ty díry! Ale odhodláním jsem bolest vytěsnil. Startoval jsem, díra, nedíra.   A prokousal jsem se bezpečně do finále v Peterborough.“

Lukáš Dryml našel jediného přemožitele za celý den v osobě slánského Miroslava Fencla. Čtrnáct bodů mu bohatě stačilo na vítězství. Sotva projel naposledy cílem, otočil se k novinářské tribuně. Jeden z českých žurnalistů jej pozdravil vztyčeným palcem. On mu gesto vrátil, aby si dál užíval triumfální wheelie.

 

Více než mistr světa

Lukáš Dryml prožívá jeden z klíčových závodů své kariéry i po dvaceti letech. „Pro mě to bylo vítězství,“ netají se. „Se zraněním a absencí závodů to byl velkej výsledek. Byl jsem ve finále v Peterborough. Dráha tam je velká kulatá, nebylo třeba se krotit a bát se. Není tam riziko, že si kopneš a přivodíš si bolest.“

Jedna nevýhoda však ve hře o boj juniorského mistra světa 2001 přesto zůstávala. „Dráhu v Peterborough jsem moc neznal, jel jsem na ní jen pár závodů,“ připouští Lukáš Dryml. „Ale na finále na přípravu dráhy povolali Colina Mereditha. Ptal jsem se ho, jaké to bude. A on, že hluboký a těžký. Dali jsme převod podle toho, ale ve skutečnosti to bylo jinak.“

A tak se z rozjížďky s číslem dvě Lukáš Dryml vracel do boxů s velikánskou nulou. „Neodstartoval jsem,“ vybaví si okamžitě.  „Dojel jsem poslední, pak jsem byl druhej. A tohle mě stálo titul mistra světa. Přenastavili jsme motorku a udělali ji podle svého uvážení. Pak to šlo perfektně, jel jsem si svůj vlastní závod. Vyhrál jsem tři jízdy, a byť jsem měl urvané koleno, bylo z toho druhé místo.“

Na vítězného Dawida Kujawu chyběl Lukáši Drymlovi jediný bod… „Cestou domů jsme druhé místo zhodnotili jako fantastickej výsledek,“ bilancuje náš hlavní hrdina. „Samozřejmě jsem byl zklamanej, že nejsem mistr světa. Ale všechno špatné je k něčemu dobré. V tu dobu byla pravidlo, že jak jsi mistr světa juniorů, další rok už jet nemůžeš.“

Na Zlatou přilbu přijel Lukáš Dryml jako vicemistr světa. „Půjčil jsem si motor,“ vzpomíná. „Motorka startovala a jela jako kráva. Pak jsme jeli Tomíčka, začalo pršet. Škrtnul jsem si o Roberta Nagyho a šel přes hák. Pár kotrmelců jsem udělal a zranil si zápěstí.“

Během pondělního pražského večera se šuškalo, že Lukáš Dryml pojede v sobotu v Kršku challenge o postup do světa velkých cen. „Dawid Kujawa byl zraněnej,“ líčí. „Táta začal kontaktovat FIM, jestli pojede challenge, kam se jako mistr světa kvalifikoval. Polská federace ale hrozně dlouho mlžila a neřekli tu informaci.“

Nakonec vskutku místo juniorského mistra světa měl do Krška vyrazit vicemistr. „Začali jsme balit v úterý, ve středu,“ pokračuje Lukáš Dryml ve svém vyprávění. „Byl jsem pobitej, měl jsem nateklou ruku a rameno. A najednou jedem na challenge o Grand Prix! Rentgen, nic tam nemáš. O polámaných kůstkách mi řekli až po závodech. Koleno urvané od jara, v challenge všichni top střelci, co jezdili velké ceny.“

Český závodník do Krška pochopitelně dorazil již na páteční trénink. „Po dešti byla dráha masakr, v Kršku umí udělat hlubinu,“ vydechne. „Trénoval jsem, že jsem jel do první zatáčky a pravou rukou jsem neudržel řidítko. Bolela mě i levá noha, neopřel jsem se o ni. Co tady, kurva, dělám?! Táta byl naštěstí nad věcí. Říkal, v klidu zejtra bude jinej den, odstartuješ a pojedeš.“

Samo počasí jakoby chtělo Aleše Drymla staršího poslechnout, protože slovinské město se nastrojilo do elegantní fazóny krásné říjnové soboty. „Dráha jiná, svítilo sluníčko, hezké počasí,“ jakoby se Lukáš Dryml znovu vrátil do Krška na klíčový závod o postup do světa velkých cen. „Nečekal jsem vůbec nic. Odstartoval jsem, a jak se říká, střelci mě hnali dopředu. A moje odhodlání, ta odhodlanost bez očekávání.“

Formát challenge kopíroval rozpis velkých cen. Maratón čtyřiadvaceti rozjížděk začínala šestnáctka závodníků. Zatímco osm jich vypadlo, v hlavní části přibyla osmička nasazených es. Lukáš Dryml se vcelku s přehledem mezi ně kvalifikoval.

„Mrazil jsem si ruku,“ vrací se do boxů v Kršku. „Sotva jsem si vyměnil brejle. A zase start. Buch, buch, buch a šlo to. Já vlastně na Grand Prix koukal jen v televizi a najednou za mnou přilítli, že jsem v hlavní šestnáctce. Jedeme dál, neřešil jsem to, chtěl jsem zajet výsledek. Soustředil jsem se. Start, buch, buch. Fungovalo to. A šlo to jako nůž máslem.“

V KO systému zůstávalo jen osm závodníků. Lukáš Dryml mezi nimi. Do seriálu velkých cen pro sezónu 2022 však postupovalo jenom šest. Ideální cesta vedla přes první či druhé místo v semifinále, což se rovnalo postupu do finálové rozjížďky. Český závodník naštěstí před závodem dal na rady svého tatínka a nechal si převzít více pneumatik. Na jedné z nich odstartoval a do cíle dovedl Grega Hancocka, Carla Stonehewera a Petera Karlssona.

„Top osmička,“ odtuší. „A ještě jedna jízda a byli jsme ve finále. A taky v Grand Prix. Vybírali jsme si pozice. Šli jsme na rošt s motorkami a přilbami. Mně už to bylo všechno jedno. Mechanik Milan Panák mě plácl po rameni. Jeď! Mně už ale padly ruce, s tím zápěstím jsem jel už sedmou jízdu. Skončil jsem čtvrtý, ale už o nic nešlo. V euforii štěstí, že jsem v Grand Prix s urvaným kolenem, zraněným zápěstím a ramenem jsem to jen obkroužil.“

 

Favorit musí do postele ležet

V říjnu roku 2001 Lukáš Dryml dokázal více než juniorský světový šampión Dawid Kujawa. Avšak mistrem světa přece jen nebyl. O to větší motivaci živil na sezónu 2002. A to tím spíše, startoval-li vzhledem k věku v jednadvacítkách naposledy.

„Věděl jsem, že je to můj poslední rok,“ souhlasí Lukáš Dryml. „Věděl jsem, že v juniorce žádné příště už nebude. Že titul musím udělat teď. Jezdil jsem už se špičkou v Grand Prix. Ale na to se tě nikdo neptal, finále juniorů byl jeden závod, z něho se mělo vyvinout, kdo bude mistr světa. Byl jsem rozjetej, ale finále byl jeden jediný závod.“

Kvalifikační proces v juniorském mistrovství světa 2002 začal pro Lukáše Drymla shodou okolností ve Slaném. „Už si to moc nepamatuju,“ nemůže sloužit většími podrobnostmi ze čtvrtfinále. „Z pátého místa jsem šel jen taktak. Ale já toho ve Slaným moc nenajel. Dráha byla vždycky vlnitá, byly tam díry a kupy. V Zielonej Goře jsem jel poprvé v životě a vyhrál jsem semifinále.“

I toto vítězství pasovalo Lukáše Drymla na jednoho z favoritů slánského světového finále. Bylo jasné, že česká plochá dráha má závodníka světové úrovně. Druhé místo ve Stockholmu a třetí v Göteborgu při závodech cyklu velkých cen nemělo v naší plochodrážní historii obdoby.

Navíc nebylo zvykem, aby se juniorský závodník pohyboval na deváté pozici aktuální klasifikace celého seriálu. A tak se celá řada fanoušků v půlce září chystalo do Slaného s pocitem, že prostě musí vidět, kterak jednadvacetiletý pardubický závodník vyhraje mistrovství světa.

Jenže jeho pozice se začala komplikovat v ne zrovna příhodné chvíli. „V úterý jsme doma jeli ligu v Mariestadu,“ líčí Lukáš Dryml, který roku 2002 oblékal vestu zdejší Örnarny. „Cítil jsem se takový nesvůj. Přišla na mě nějaká slabost, říkal jsem si, snad na mě něco nejde.“

Ze Švédska přeletěl do Velké Británie. „Ve středu jsem měl domácí závod v Oxfordu,“ pokračuje. „Odjel jsem ho. Ale po poslední rozjížďce mě rozklepala zimnice. Vyskočila mě teplota, byl jsem úplně v háji. Na Slaný jsem měl objednaný nový motor, nikdy jsem na něm nejel. Proto jsem se domluvil se slánskými pořadateli, že ve čtvrtek přiletím na Ruzyni a vyzkouším si ten motor u nich na dráze.“

Program profesionálního plochodrážníka byl vskutku náročný. „Šetřil jsem každou hodinu,“ přikyvuje. „Ve Slaném mě pustili na ovál na dvě, tři jízdy. Otestoval jsem motor. Nezdál se mi perfektní, ale táta, že je dobrej. Dal jsem na něj a odjeli jsme do Pardubic.“

Zatímco ve Slaném se ladil motocykl, ve východočeském městě přišla řada na jeho jezdce, aby dal do pořádku svou vlastní tělesnou schránku. „Náš doktor Béďa Petráň mi naměřil čtyřicítku horečku,“ přibližuje Lukáš Dryml. „Na angínu mi ale dal medikamenty. Řekl, buď zítra doma a za osmačtyřicet hodin budeš v pořádku. Tak jsme na páteční trénink do Slaného ani nejeli, od čtvrtečního večera jsem celý den jen ležel.“

 

 

Devatenáctá jízda se stydí za svou nadutost

Po pátečním tréninku se v sobotu brány slánského stadiónu otevíraly úderem jedenácté. Až do slavnostního nástupu o tři hodiny později připravili pořadatelé bohatý doprovodný program. Ve snaze přilákat co největší počet diváků, ceny vstupného byly vpravdě symbolické. Tribunu s úžasným výhledem na ovál lidé pořídili za stovku, ostatní místa v hledišti byla k mání se sedmdesát korun, ale děti a důchodci potřebovali pouhých třicet korun.

Lukáš Dryml však měl na sobotní dopoledne diametrálně odlišný program. „Vyležel jsem tu angínu, že jsem v sobotu měl jen osmatřicítku horečku,“ usmívá se. „Do Slaného jsme přijeli až v sobotu. Celý den jsem tam ležel v obytňáku a nedělal nic. Jen jsem do sebe cpal antibiotika a pil.“

Nicméně vrcholný závod se blížil. „Bylo to finále, finále mistrovství světa,“ popouští uzdu svému temperamentu. „Nikdo se neptá, jak ti je. Ale zase to moje odhodlání a chuť bejt první tam byly. Stejně jako nervozita, kór doma. Za prvý jsem neznal dráhu, za druhý všichni říkali, že když jsem dobrej v Grand Prix, budu mistrem světa. Ale já byl nemocnej a nikomu jsem nahlas nepřiznal, že chci vyhrát.“

Pardubičan rozehrál závod naprosto fenomenálně. Bezprostředně po vylétnutí pásky rozjížďky s číslem tři opanoval situaci. A již na začátku protilehlé rovinky vedl před peroucí se dvojicí Chris Harris – Henning Bager bezmála o deset metrů. V cíli byl za 69,33 sekundy, přičemž za celý den byl rychlejší jen Lukasz Jankowski v první jízdě časem 69,19 sekundy.

Rozjížďka s číslem osm měla ve svém ohni přece jen více oleje. Po startu se na čele usadil Rafal Kurmanski. Lukáš Dryml se v první zatáčce úspěšně vypořádal se švédským tandemem Freddie Eriksson – Antonio Lindbäck. Na konci protilehlé rovinky udeřil na vedoucího Poláka.

Ve druhé zatáčce jej podjel a ve výjezdu vyvezl k mantinelu. Dohromady zatím šest bodů. Stejně jako Krzysztof Kasprzak. „Už v první jízdě jsem byl hodně rychlej,“ vybaví si Lukáš Dryml s odstupem dvou desítek let. „Byl jsem nejrychlejší i ve druhé a také ve třetí sérii. Některé jízdy byly na knop. Kurmanského jsem předjížděl u depa. Vsadil jsem to pod něj. Potřeboval jsem trojky. On to zavíral k lajně, já rovnou pod něj jako v Grand Prix. A pak středem dráhy. Kdyby upad‘, bylo riziko, že by vyloučili mě. Ale on neupad‘.“

V desáté jízdě si Lukáš Dryml stoupnul na červenou dráhu, z níž doposud vyhrál pouze Krzysztof Kasprzak. Čech byl druhým borcem dne, jemuž se to povedlo. Stylem start – cíl inkasoval svou třetí trojku. Záhy na čele aktuální klasifikace osaměl, jelikož Krzysztof Kasprzak ve strhujícím duelu rozjížďky s číslem dvanáct podlehl Davidu Howemu.

„Psychicky náročný, ale procházel jsem tím,“ líčí. „Jel jsem si svůj vlastní film. S nikým jsem nekomunikoval. Kasprzak byl motoricky nejrychlejší závodník dne, jezdecky to ještě neuměl. Já byl o třídu jinde, jezdil jsem Grand Prix. Závodil jsem s nejlepšími střelci, on měl nejrychlejší motorku. Věděl jsem, že je rychlej od startu.“

Čtvrtá série nepřinesla v boji o titul mistra světa v zásadě nic nového.  Start rozjížďky s číslem třináct, pravda, nejlépe zvládl David Howe. Nicméně Lukáš Dryml najížděl do první zatáčky těsně za Angličanem. Vzápětí strčil svůj motocykl pod něj, aby jej ve výjezdu nekompromisně přibil na mantinel a bral čtvrté vítězství.

Krzyzstof Kasprzak ovšem nečekal s rukama složenýma v klíně. Ve čtrnácté jízdě zvítězil stylem start – cíl. Udržel svůj odstup od českého leadera na jednobodové hranici.  Devatenáctka u čísla jízdy se v ten moment nafoukla pýchou jako horkovzdušný balón. Vždyť jen ona a jen ona měla rozhodnout, kdo se v sezóně 2002 stane juniorským mistrem světa.

Avšak ve svém nadšení ze své důležitosti to holka trošku popletla. Její přání se stalo otcem myšlenky, že se na cestě Lukáše Drymla za zlatou medailí jedná jen o pouhopouhou formalitu. Let pásky ke slánskému nebi ovšem všechny sestřelil na tvrdou zem. Ochozy to jen zašumělo, když Lukáš Dryml najížděl až jako poslední! Tváře domácích protahovalo zklamání, kdežto polští kibici měli pré.

Do čela se dostal Lukasz Jankowski. Záhy jej však předčil Krzysztof Kasprzak, třetí jezdil Kenneth Bjerre. V hlavách všech se jako na povel spustily virtuální počítače sčítající body a promýšlející varianty dalšího vývoje.

Lukáš Dryml měl v hlavě hrozný pocit. Sakra, to bude těžké se před všechny dostat! Nicméně byl vždy zvyklý bojovat, byť jel beznadějně poslední. Jeho Jawa, jejímž továrním závodníkem byl, šlapala po naladění od ladiče skvěle. Tak, kdo řekl, že je to beznadějné?! Kdo?!

Už ve druhém oblouku za sebou nechal Lukasze Jankowskeho, jehož trucující motocykl nakonec nedovezl do cíle. Kenneth Bjerre přišel na řadu v první zatáčce druhého okruhu. Vedoucí Krzysztof Kasprzak již byl strašlivě daleko vpředu. Bylo jasné, že se mezi ním a Lukášem Drymlem rozhodne až v rozjezdu. Kdo v jeho cíli bude dříve, stane se mistrem světa.

 

Mistři světa si tykají

Boj o bronz byl neméně dramatický. A zapojil se do něho i druhý český finalista Tomáš Suchánek, byť nepřímo. Osmnáctiletý pardubický plochodrážník uměl dokonale startovat odjakživa. Mezi světovou juniorskou elitou pak body ztrácel. Zrovna v osmnácté se v první zatáčce okolo něho jen mihnul Fredrik Eriksson.

Cílil na pódium, avšak potřeboval, aby David Howe zůstal třetí. Nicméně i Angličan si dal dvě a dvě dohromady. Využil malé skulinky, jež mu český závodník u mantinelu nechal. Protáhnul se jí pro druhé místo, ale s dvanácti body musel čekat, co k tomu řekne jeho krajan Chris Harris v závěrečné jízdě.

V ní však měl hlavní slovo Rafal Kurmanski. Chris Harris se mu celá čtyři kola díval na záda. Mohl nejen zapomenout na rozjezd s Davidem Howem o nejnižší stupínek pódia, k němuž mu scházel právě jediný bod. Ale navíc mu Fredrik Eriksson na pomocná kritéria sebral čtvrté místo.

Všechny přítomné na slánském stadiónu zajímal především klíčový rozjezd. „Vylosoval jsem si vnitřek,“ vzpomíná Lukáš Dryml, že mu Fortuna přihrála postavení na startovním roštu, které nebylo tolik výhodně. „Měl jsem čisto v hlavě, jak v depu nastartovali motorku, přišla na mě myšlenka. Teď nebo nikdy! Můžu ten závod zabít, zklamat sám sebe. Trénoval jsem mentálně jako, kdyby se nic nedělo. Byl jsem tam sám za sebe dostal jsem se do toho svýho. Chci vyhrát.“

Když v tom přišel impuls z reálného světa. „Táta říká, dáme jinou trysku, vyměníme ji!“ ožívá Lukáš Dryml. „Těsně před písknutím dvou minut jsme ji měnili. Měli jsme rozklepaný ruce, byl jsem nervózní. Táta mě poslal do rohu. Vzal jsem si přilbu, brejle. Spustili mě z kopce. Kasprzak už čekal na dráze.“

Za pár sekund se ujal vedení. „Měl nejrychlejší motorku,“ připouští jeho český soupeř. „Odstartovali jsme stejně, on měl dojezd do první zatáčky lepší. Zavíral mě k lajně. Dal jsem to dovnitř, jel jsem s ním až do půlky zatáčky. Měl jsem ho pořád po pravici. Vezl jsem ho až k prknům, nezbylo mu nic jiného, než klapnout.“

Lukáš Dryml si díky svému manévru vypracoval klíčový náskok. „Jel jsem si svou stopu,“ popisuje další tři a půl kola, která jej dělila od cíle. „Věděl jsem, že si jedu pro titul mistra světa. Přijel jsem na cílovou rovinku. A byl jsem tam první!“

Hodně dlouho předtím a ještě déle potom se nestalo, aby publikum tak trpělivě čekalo, až se vítěz objeví na nejvyšším stupni. Lukáš Dryml si ostatně nikdy neosvojil chování nafoukané primadony. Neměl srdce odmítnout jediného gratulanta, než jej ředitel závodu Petr Ondrašík konečně vmanévroval na nejvyšší stupínek. Sdílný závodník by si jinak oficiální pocty určené pro mistra světa vychutnal až někdy o půlnoci.

„Bylo to dojemný,“ zamýšlí se Lukáš Dryml dnes. „Ani jsem si to neuvědomoval. Byl jsem moc rád a v té euforii ti to nedojde. Přišel Roman Matoušek. Byl jsem na antibiotikách, ale nedej si s ním tu slivovici. Pak Milan Špinka. Hele, já jsem mistr světa, ty jsi mistr světa, budeme si tykat! Pak jsme šli na večeři, ale byl jsem úplně vyždímanej psychicky i fyzicky. Další týden byla Grand Prix, měl jsem větší cíle, chtěl jsem se udržet a tu čárku z mistrovství světa juniorů jsem měl za sebou.“

Velikost svého výsledku si každý závodník uvědomí s běžícím časem. „Dneska to mám v historii napsané,“ filozofuje Lukáš Dryml, že je dodnes jediným českým mistrem světa na klasických oválech s plochodrážní pětistovkou. „Kvalitativně byly lepší výsledky, úspěchy v Grand Prix byly výše. Ale jsem rád, že jsme to tehdy s tátou ve Slaném zvládli. On mě sledoval, on mě doporučil nový motor od Otto Weise, když jsem předtím jel celou sezónu motory Petera Johnse. A on měl odvahu změnit na rozjezd trysku.“

 

Mince místo motocyklů

Již v neděli by neinformovaný náhodný návštěvník slánského stadiónu netušil, jak strhující podívaná se zde předchozího dne odehrála. Jak jednadvacetiletý kluk splnil velký sen sám sobě. Ale všem, kteří mu v ochozech drželi palce. A jejichž srdce přestávala bít v krizových chvilkách, aby se vzápětí rozběhla zběsilým trapem stejně jako Jawa v rukou Lukáše Drymla.

Život šel dál. Osmnáctka finalistů tehdejšího juniorského mistrovství světa má dnes okolo čtyřicítky. Řada z nich je dnes takřka zapomenuta, kdežto jiní nechali za sebou na oválech výraznější stopu. Matej Žagar jel se sedmnáctkou na ovál jen jednou, když si Daniel Davidsson ťuknul do pásky. Fredrik Lindgren vůbec, Kenneth Bjerre a Antonio Lindbäck skončili ve druhé polovině výsledkové listiny.

A třeba Krzysztof Kasprzak? O tři roky později se vskutku titulu juniorského mistra světa dočkal. V rakouském Wiener Neustadtu se však kvůli slejváku končilo po dvanácti rozjížďkách.  Po osmi bodech měl nejen Polák, nýbrž také další účastník slánského finále Tomáš Suchánek.

Místo tradičního rozjezdu přišel ke slovu hod mincí v hodnotě jednoho euro. Tomáš Suchánek vsadil na svého osvědčeného orla. Padla panna.

Finále mistrovství světa juniorů 2002 – Slaný:

1. Lukáš Dryml, CZ (12)	3 3 3 3 2	14+3
2. Krzysztof Kasprzak, PL (13)	3 3 2 3 3	14+2
3. David Howe, GB (7)	2 3 3 2 2	12
4. Fredrik Eriksson, S (16)	2 2 1 3 3	11
5. Chris Harris, GB (11)	2 2 3 2 2	11
6. Rafal Kurmanski, PL (4)	2 1 1 3 3	10
7. Lukasz Jankowski, PL (3)	3 1 3 2 E	9
8. Henning Bager, DK (10)	1 3 0 1 3	8
9. Kenneth Bjerre, DK (6)	3 E 2 X 1	9
10. Chris Slaboň, CDN (15)	1 0 2 2 E	5
11. Oliver Allen, GB (1)	1 1 0 1 2	5
12. Tomáš Suchánek, CZ (9)	0 2 0 1 1	4
13. Jernej Kolenko, SLO (14)	0 2 1 E 1	4
14. Antonio Lindbäck, S (8)	0 R 2 0 1	3
15. Denis Sajfutdinov, RUS (5)	1 0 1 0 0	2
16. Daniel Davidsson, S (2)	R 1 0 T 0	1
17. Matej Žagar.SLO (17) (res)	1	1
18. Fredrik Lindgren, S (18) (res)		DNR

Mimo oblíbených Polepských brambor se v Polepech na Litoměřicku pěstovala i plochá dráha. Poprvé mě sem na závody mě vezl můj starší bratr na novém zeleném pionýru Jawa 05. Bylo mu patnáct, mně třináct. Těsně před obcí se mě bratr ptal, zda cítím spálený ricin a já odvětil, že ano, i když jsem nevěděl co to vůbec je. Moc jsem se těšil, byl to pro mě takový výlet mimo realitu.

 

Na plochou dráhu

Zaparkovali  jsme písta asi mezi padesátkou motorek různých značek a kubatur. Depo bylo ještě v bývalé pískovně, za dřevěným kinem téměř v sousedství jednoho z hlavních tahounů ploché dráhy v Polepech Jaroslava Čmejly. On spolu se svými kamarády ze Svazarmu rozjel stadión, aby se tam dala jezdit plochá dráha.

Dráha tenkrát byla ještě bez mantinelů a startovalo se hned u pískovny. No, a když naskočily čtyřtaktní motory, to bylo pro třináctiletého kluka něco. Kdo tenkrát jezdil, nevím, měl  jsem v sobě tolik dojmů, že si to opravdu nepamatuji. Ale právě zde, pravděpodobně při mé první návštěvě, se u mne uchytila záliba pro plochou dráhu, kterou rád sleduji, i když je mi již přes sedmdesát.

Moje druhá návštěva v Polepech byla až v patnácti. Měl jsem již papíry na pionýra a přijel na zelené 05. Jezdilo nás asi šest kluků a právě při první návštěvě coby řidiče, se u mého stroje stala porucha, která mě hodně vyděsila. Nešla mi zařadit třetí rychlost. Bál jsem co, se stalo a kolik bude stát oprava.

Doplížil jsem se na dvojku domů, kde mi starší kamarádi poradili, že je vyšroubovaný jeden šroubek u řadícího automatu. Ať vyvrtám do karoserie díru a šroubek dotáhnu. Protože kamarádi čekali, vzal jsem vrtačku na kliku a vyvrtal díru tam, kam mi radili. Šroubek jsem dotáhl a bylo hotovo.

Hned  jsme zase vyrazili na výlet.  Vícekrát jsem již takové zlo na motorkách neudělal. Dnes, když mi známý přiveze ukázat stopadesátku zetku a u výfukového potrubí vidím imbusové šrouby, nic nenamítám. Vaří se ve mně krev, ale na to musí přijít každý sám.

 

Asfalt nebyl dobrý nápad

Při zmiňované druhé návštěvě Polep již bylo vše jinak. Mantinely kolem celého stadionu, nové depo na druhé straně pískovny, nová věž hlasatelů a rozhodčích, kde hlásil Jaroslav Čmejla. Za rozhodcovskou věží byl vyhlouben menší bazének pro závodníky a návštěvníky.

Tenkrát jsem se osmělil a zavítal jsem do depa, kde jsem spatřil na vlastní oči závodníky, které jsem znal jen z novin nebo televize. A potom při dalších závodech jsem již depo navštěvoval pravidelně. Někdy nás vyhodili, ale s tím jsem počítal.

Závodů v Polepech jsem viděl hodně a rád se zmíním ještě o mistrovství republiky 1969, kde se bojovalo o titul, který vyhrál Jan Holub. Tenkrát  jsme tam s kamarády byli vlakem. Boje na ovále se protáhly a my si nechali ujet vlak, abychom viděli konec, v němž byl nejlepší již zmíněný jezdec.

Bylo nás osm a domů jsme potom šli pěšky. Oni šest a já osm kilometrů. V sedmdesátých letech byla v Polepech vybudována asfaltová dráha, což mělo být něco extra. Jak se později ukázalo, šlo o krok vedle a oni by museli přejít opět na škváru. A to zlomilo vaz dráze i činovníkům.

 

Plejáda plochodrážníků

Za těch několik let, co jsem jezdil do Polep na závody, se mi vrylo do paměti hodně věcí, které jsou dnes již vzpomínkami. Rád  vzpomínám na jezdce zvučných jmen doby. Antonín Kasper, Jaroslav Machač, Stanislav Kubíček, Karel Průša, Antonín Šváb, Volfové a další. Pochopitelně v mé paměti jsou i mladší. Jiří Štancl, všichni Vernerové, Emil Sova, Milan Špinka  a další. V paměti mi také zůstal první závod Emila Sovy. Přijel na závody  a nikdo ho neznal, protože začínal a právě ten den, to byl jeho koncert.

Bylo mu asi osmnáct a jezdil jako z partesu. Zrovna tak mi utkvěl v paměti Antonín Kasper starší. Jeli jsme na motorkách na závody a ve Vrutici u koupaliště jsme zastavili. Na břehu stálo osobní auto s přívěsným vozíkem a na něm plochodrážní Eso. Kasperovi se s  malým Toníkem vykoupali. A poté pokračovali na závody.

A co teprve, když Toník jezdil na malé motorce po závodním oválu. O té jeho jízdě se opravdu mluvilo dlouho. Další jezdci, kteří mi utkvěli v paměti, jsou Zbyněk Novotný, který jako jeden z prvních začal jezdit v barevné kombinéze, Jaroslav Zobal, jenž se svojí výškou velmi dobře poskládal na motorce. Josef Kalous, závodník z blízké vesnice Hrušovany, velice oblíben u místních diváků.

Jak ho nazval Jaroslav Čmejla, právě přijíždí na dráhu jezdec Kalous, vulgo Briggs. Poté úspěšně závodil za Liberec. Dalším byl místní Jiří Moravec či dnešní spíkr plochých drah Miloslav Čmejla.

 

Plochá dráha, motokáry, kaskadéři

Rád také vzpomínám na úpravy tratě, kde traktor Zetor 25A řídil jeden místní občan. Měl jen jednu ruku a statečně se pral s volantem. Úpravci tratě byli většinou vojáci, kteří s hráběmi po každé rozjížďce  uhrabovali zatáčky.

Nemohu zapomenout ani závodníky RH Praha, kteří jezdili na závody terénním autem. Bojový tudor měl plátěnou střechu a za sebou vozík se třemi motocykly.

V Polepech jezdili naši nejlepší reprezentanti, poté nová nastupující generace dalších jezdců. Zpestřením závodů byly i předváděcí jízdy manželek jezdců Moravce a Fabiána na plnoobsahových motocyklech ESO. Při absenci vlastní dráhy mělo v Polepech své centrum Ústí nad Labem. Nesmím zapomenout ani na Jiřího Štancla. Do Polep jako začínající jezdil trénovat  na Pionýru 05.

Poslední  závodů se jel závod  O Podřipský pohár  chmelového  věnce.  Dalším podnikem byl závod motokár na ploché dráze. Taky to bylo napínavé a motokáry si jezdci vyráběli sami. Představení na dráze v Polepech  mělo Autorodeo Praha v první polovině sedmdesátých let.

Tenkrát po Evropě jezdila francouzská skupina kaskadérů , která se jmenovala Legris .První vystoupení u nás měli Francouzi v Praze, které tenkrát navštívil můj kamarád z práce a vrátil se s očima navrch hlavy. Moc se mu líbilo. Něco takové v tu dobu u nás nebylo k vidění a stadióny, kde Legris vystupovali, měly plno. Toho se u nás chytila skupina lidí a udělala něco podobného pod názvem Autorodeo Praha.

Těsně před svým vystoupením v Polepech rozbili svůj stan na stadiónu a týden zde trénovali. Na závěr měli vystoupení. Pořad byl vskutku lákavý. Dvě stará auta, bíle natřená a na karosérii kytičky, klauni, prorážení hořící bariéry s kaskadérem na přední kapotě automobilu, kaskadér stojící na tyčkové konstrukci asi dva a půl metru vysoké a jezdec s autem v plné rychlosti prorazí konstrukci a kaskadér v pořádku dopadne za auto na nohy na dráhu.

Dalším kouskem byla jízda po dvou kolech s jedním autem anebo dvěma jedoucími proti sobě. Poté se ladně vyhnula a pokračovala v jízdě. Vrcholem byl přeskok s motocyklem Jawa – ČZ 150 mezityp, kdy jezdec přeskakoval auta  a skok do dálky.

Já nechápal, jak na produkční motorce navíc skoro dvacet let staré, jde provádět takové kousky. Dalším  prvkem byla jízda na prkně za osobním autem. A to prkno tenkrát kočíroval bývalý plochodrážník Fabian. Poněvadž Francouzi tenkrát u nás odvedli dobrou práci, připravili půdu pro naše kaskadéry a to odrazilo na divácích, jichž přišlo opravdu hodně.

 

Polepská plochá dráha po půl století

Několikrát jsem hovořil s Jaroslavem Čmejlou o budování oválu v obci.  Začátky byly těžké jako vždy, ale lidi se sešli a přiložili ruce k dílu. Techniku poskytl Svazarm, a jak se to rozjelo, měli vyhráno.

Po několika letech ovál začal lidem vadit, až to dopadlo tak, že ten černý ovál musí z obce zmizet. Ovšem zasáhla vyšší moc díky asfaltu na oválu a tím skončila kariéra plochodrážního stadionu v Polepech.

Nyní když jsem byl s dcerou Evou udělat pár fotografií, vyjevila se mi spousta vzpomínek. Kluci v tudoru a jejich jízda po oválu po jednom závodě. Auto plné mladých závodníků z RH a jejich výjezd vchodem pro diváky. Moje první a poslední sezení ve VIP zóně, které trvalo jen jednu rozjížďku. Vícekrát jsem si tam nesedl, poněvadž hned za mantinelem seděli diváci a uvnitř se řítily motorky.

Jízda Zetoru 25 A při úpravě trati. Nepovedené starty, kdy jezdec nezvládl stroj a postavil motorku na zadní. A že se to stávalo dost často, což se dnes již vidí málokdy.

Když jsme přijeli v současnosti, sedli jsme si na lavičku a já si prohlížel celý areál. Plochou dráhu již připomíná pouze tribuna pro diváky a  hlasatelna. Zbytky rozdrolené asfaltové dráhy, vjezd do druhého depa a několik funkcionářů Svazarmu, které občas potkávám při průjezdu obcí. Vždy se probere nostalgie a já to vše opět vidím.

Dnes je všude pěkný trávník dětské hřiště a nová  pěší  asfaltová stezka, na níž by se nyní vešel pouze jeden jediný plochodrážní jezdec. Protože se již v Polepech dlouhou dobu nejezdí, bylo určitě moudré rozhodnutí obecního zastupitelstva zkulturnit areál uprostřed obce.

Okolí stadiónu v Milduře je natolik zaplavené, že nemůže být ani řeči o závodech australského šampionátu zkraje příštího roku. Tato informace hýbe mezinárodními plochodrážními médii. Živly jsou zkrátka živly, a pakliže začnou řádit, je zle. Řadu případů bychom ostatně našli také ve stoleté historii našeho sportu levých zatáček.

 

Déšť

Když prší, současní fandové zvedají své hlavy k nebesům v obavách, zda se závod vůbec pojede. Chápou se mobilních telefonů a volají svým známým, jestli se už nerozhodlo o zrušení mítinku. Pochopitelně brouzdají po internetu, který je v tomto ohledu nepřekonatelným informačním zdrojem.

A to tím spíše, uplatňuje-li v posledních se v českých podmínkách rozumný úzus poradit se s meteorology a odvolat závod dříve, než se na cestu vydají závodníci, natož pak diváci. Letošní sezóna v tomto ohledu bohužel posloužila jako učebnicový příklad.

Pršelo zkrátka a dobře až přespříliš. Padla i taková ikona českého kalendáře, kterou je Memoriál Antonína Vildeho. Žarnovicou se šířila novodobá pranostika, že z nebes leje jako, když se na Městském stadiónu pořádá plochá dráha. Druhé finále mistrovství republiky jednotlivců v Plzni zrušily deště rovnou třikrát.

A pokud se týká vrcholu extraligy v Liberci, o titulu pražské Markéty na slánský úkor rozhodl nejen Jan Kvěch v rozjezdu s Eduardem Krčmářem, ale také pár hodin zpoždění, které ošklivé mraky na obloze nabraly. Sotva se depo ve Starých Pavlovicích vyprázdnilo, začalo pršet.

 

Přívalové deště

Dříve se prý jezdilo, byť pršelo sebevíc. S takovým tvrzením vesměs přichází starší generace. A má pravdu? Ano i ne, protože nic není černobílé ani ve světě ploché dráhy. Faktem je, že se závodilo v podmínkách, v nichž by se dnes nikomu nechtělo otevírat zadní dveře dodávky.

Nicméně nikoliv vždycky. Záleželo na okolnostech, jak důležitý podnik byl. Slánské finále mistrovství Evropy juniorů v červenci 1981 se jelo. Finále mistrovství republiky družstev v září o osm let později ve Svitavách také, k čemuž nepochybně přispěla přítomnost televizních kamer. Zlatá přilba před dvaceti lety byla ukončená s redukovaným programem semifinále a s menším počtem finálových kol.

Naproti tomu domácí ligová historie pamatuje celou řadu svých soutěží včetně extraligy, které zůstaly nedokončeny. Náhradní termín se uplavaný mítink se nehledal třeba i proto, že bylo o všem rozhodnuto. Anebo bylo třeba šetřit, případně se oba důvody vhodně zkombinovaly. A v mistrovství republiky se kvůli dešti překládal závod v Pardubicích již v květnu 1959.

Pokud se dešťové kapky z oblohy nesnášejí dlouho, pořadatelé se snaží dát svůj ovál do regulérního stavu. V opačném případě se hledá náhradní termín. Problém nastává, jestli je vody až přespříliš. Jako kupříkladu roku 2014, kdy se slejváky v průběhu sezóny postaraly o nesmírně natřískaný český plochodrážní říjen. Podobnou situaci pamatujeme i z června 2010, během jehož června pršelo v kuse prakticky celé tři týdny.

 

Povodně

Čeho je moc, toho je zkrátka a dobře příliš. Nicméně pětisetletá voda na Moravě z července 1997 se v českém plochodrážním kalendáři projevila jen nepřímo překládání či definitivním rušením závodů. Své o tom ví Richard Wolff, jenž tehdy vyhrál juniorku, aniž by kdokoliv tušil, že šampionát skončil. Podobný, byť o poznání menší dopad měly záplavy v Čechách z léta 2002. Lidí okolo sportu levých zatáček se dotkly především na cestě do Slaného po dálnici D8, kde museli sundat nohu z plynu vzhledem k poškozenému mostu přes Vltavu u Nových Ouholic.

Žádný z českých nebo slovenských stadiónů není v záplavovém území velké řeky. S výjimkou Žarnovice. Rozvodněný Hron však většinou rozlil svou vodu jen po polích a maximálně okrajové části. V noci na 20. srpna 1966 se však rozvášnil Klakovský potok, jenž se v tropických žárech nemůže pyšnit zrovna výrazným průtokem.

„Už v pátek bylo hrozivě zamračené,“ vzpomíná plochodrážní historik Ing. Jozef Treščák. „V sobotu ráno jsme se vzbudili okolo třetí, čtvrté kvůli syčení. A když jsme vstali, byli jsme po kotníky ve vodě. Byla tma, a když blesky ji prozářily blesky, viděli jsme, jak hladina potku sahá od našich domů na Partizánské ulici až na Májovou ulici na druhé straně.“

 

Epidemie

Klakovský potok se naštěstí vrátil do svého normálního koryta. „Za pár hodin voda opadla,“ pokračuje Josef Treščák. „Nejhorší bylo, že po sobě zanechala bahno v bytě, na dvoře a v zahradě. Navlhnul nábytek a zdi. Odpoledne záplava kulminovala a druhý den nad ránem zaplavila stadión.“

Další víkend na něm mělo vyvrcholit mistrovství republiky jednotlivců. „Všichni měli ještě v paměti tyfovou epidemii z roku 1958,“ povzdechne si. „Proto hlavně z hygienicko – epidemiologického hlediska byly závody odvolané.“

O epidemii tyfu v Žarnovici, známé hlavně z filmového zpracování prózy Adolfa Branalda, si na stránkách magazínu speedwayA-Z můžete přečíst. Opatření spojená s nákazou covid-19, jež spíše mnohdy připomínají absurdity Hellerovy Hlavy XXII, máme ještě v živé paměti.

Slovenské záplavy z šestašedesátého však měly fatální dopad na plochou dráhu v Partizánském. „Průtrž mračen, která v sobotu zasáhla pohoří Vtáčník, způsobila také rozvodnění řeky Nitra a povodeň ve městě,“ ujímá se slova opět Jozef Treščák. „Stadión v Šimonovanech je blízko řeky. Údajně byl značně poškozený. Povodeň z roku 1966 nepřinesly důvod pro odvolání žádného závodu, znamenaly však zánik ploché dráhy v Partizánském.“

 

Bouřky a krupobití

Když se ke slejváku přidají blesky, plochodrážní závod pochopitelně nemůže pokračovat. Podobné zkušenosti z poslední doby známe právě zejména ze Žarnovice. Třeba v květnu 2019, kdy se dráha po bouřce dala do pořádku a extraliga se dojela celá. Zlatá přilba SNP o pět let dříve již takové štěstí neměla a po bouřce skončila již základní částí.

Bouřka má na svědomí rovněž nejkratší plochodrážní mítink naší historie vůbec. V červnu 1986 extraliga na pražské Markétě končila kvůli ní již rozjížďkou s číslem čtyři. Výsledky se ovšem do konečné tabulky počítaly.

Bezpečnost je v tomto ohledu na místě. A týká se rovněž diváků. V roce 2009 uhodil blesk do prostoru mšenského stadiónu. Jeden z jeho bratříčků odražených od země pouze propálil přihlížejícímu muži kalhoty.

Bez zranění se obešlo i krupobití, které v červnu 2012 zasáhlo Liberec. Zaplaťpánbůh přišlo až po vyhlášení výsledků juniorských družstev a doprovodných mistrovských stopětadvacítek. Závodníci se skryli v depu, diváci již byli vesměs pryč. Ledové koule o průměru až tři centimetry však jako řešeto prošpikovaly stan s občerstvením.

 

Sníh a mráz

Pokud chumelí mírně, na klasickém speedway jde o drobnou nepříjemnost. Závodní program prakticky jen mírně pozdrží. Pravidelní návštěvníci ochozů vědí své jako kupříkladu letos v dubnu při pražském přeboru.

Čtvrtý měsíc roku ostatně bývá v otázce počasí hodně nevyzpytatelný. Jako v třiasedmdesátém, kdy po teplém pátku přinesl noční chumelenici, jež stála za odvoláním šampionátů republiky v Ostravě a v Kopřivnici. Již samotná cesta na sever Moravy byla velkým dobrodružstvím. Miroslav Rosůlek musel bez benzínu přenocovat na silnici v Oderských vrších a před nočním chladem jej zahřívala kožená kombinéza. Vůz Miloslava Vernera zase v jednom úseku táhnul kravský potah.

Sněhovou neplechu umí natropit i říjen. Ve čtyřiadevadesátém kvůli chumelenici kombinované s deštěm padla Cena Fobaru v Kopřivnici i březolupský Memoriál Josefa Trojáka. Naproti tomu finále Poháru Světa motorů 1967 na Markétě a na Spořilově se v prosinci konalo na pozadí hromad odhrnutého sněhu.

Závěr roku přichází spíše s ledovou plochou dráhu, pro niž je kalamitou spíše obleva. Ostatně incident ze Svratouchu z roku 1975, kdy se Bohumír Bartoněk propadl se svým motocyklem do vody, dal za vznik pravidlu o minimální síle ledu.

Na ledech se závodí, byť rtuť teploměru spadne pořádně hluboko. Stačí vzpomenout náhlý příchod sibiřského vzduchu v roce 2012. Nebo brutální ochlazení z devětasedmdesátého. Československu přineslo energetickou krizi, školákům uhelné prázdniny a ledařům hodně závodů.