Ostrava – 14. dubna 1973
Zažil to asi každý. Míříte na závody a nemůžete si pomoci, abyste čas od času neupřeli pohled na zamračenou oblohu, která neslibuje nic jiného než pořádný slejvák. Potom vám začne poskakovat mobilní telefon v kapse a tušená neblahá zpráva o odvolaném závodu se pro vás stane realitou. Možná vám přes rty uklouzne nadávka, jejíž jadrnost je přímo úměrná vzdálenosti, kterou jste již stačili ujet. Na nejbližší benzínové pumpě občerstvíte sami sebe i svůj vůz a vrátíte se domů. Jenže před čtyřiceti lety živá mobilní komunikace probíhala maximálně na stránkách vědeckofantastických románů a sí čerpacích stanic připomínala spíše noty na buben. Svět motorů pravidelně přinášel mapy těch, které měly otevřené non stop, přičemž čtení jejich seznamu vás o mnoho času nepřipravilo. A těch, u nichž byl motorest, kde by vám uvařili obyčejné kafe, bylo ještě méně. V těchto podmínkách se v dubnu před čtyřiceti lety Miroslav Rosůlek vydával na sever Moravy vstříc dvěma podnikům mistrovství republiky jednotlivců a ani v nejdivočejším snu by ho nenapadlo, že zažije pocity trosečníků na kře ledové a přitom si ještě zničí frajerské kalhoty.


Paní Smůla si už konečně dává pohov
V sedmdesátých letech nebylo žádnou výjimkou, když se otáčky československé ploché dráhy začaly roztáčet již na přelomu března a dubna. Nejinak tomu bylo i v třiasedmdesátém, kdy se první z osmi podniků mistrovství republiky jednotlivců konal již v sobotu 31. března a pokračoval hned druhý den v Čakovicích.

V předcházejícím ročníku se Miroslav Rosůlek dočkal svého prvního umístění na pódiu mezi elitou, avšak sezóna 1972 pro něho nakonec byla smolná, o čemž již v historické rubrice magazínu speedwayA-Z byla řeč.

„Měl jsem dobrý vstup do sezóny třetím místem ve Slaným,“ uvádí čtenáře, jemuž se nechce příliš klikat myší, do obrazu samotný hrdina našeho vyprávění. „Druhý závod se jel v Chomutově na rozbité dráze. V poslední jízdě jsem upadl a byl to dost těžký pád. Ani jsem se pořádně nedoléčil a odjel na první kolo mistrovství světa v Gorzowě. Neměl jsem rozum, měl jsem radši zůstat doma a doléčit zranění. Ale byla jiná doba a my to brali jinak. Dráha byla těžká, předtím hodně pršelo. Měl jsem kolizi s Rakušanem Pepi Scharlem a zlomil si ruku.“

Bezprostředním důsledkem obou zranění se staly vynechané mistrovské podniky v Českých Budějovicích a v Praze. I když se dva nejhorší výsledky škrtaly a patnáct tabulkových bodů ze Slaného dávalo Miroslavu Rosůlkovi slušný základ do tabulky, skončil až desátý. V praxi to znamenalo jediné, absolvovat podzimní kvalifikaci, jelikož právo vyhnout se jí měla jen nejlepší osmička.

„Kvalifikace se mi moc nepovedla,“ krčí rameny. V Čakovicích ho v rozjížďce s číslem čtyři porazil klubový kolega a velký kamarád Jan Klokočka a o čtyři jízdy později také kopřivnický Josef Plíšek. Mnohem horší ovšem byly dva pády, při nichž dostala dříve poraněná ruka zabrat.

Nejenže nedokončil závod, ale nemohl startovat ani nazítří v Liberci. Nic nebylo ztraceno, jelikož jeden závod se stejně škrtal. Avšak další týden v Pardubicích jej v rozjížďce s číslem sedm nechal na holičkách motocykl. Bylo to o to více k vzteku, protože ho na ovále dokázal porazit pouze kopřivnický Miloš Duda v první jízdě. Zatímco prvních osm se kvalifikovalo do šampionátu anno domini 1973, on zůstal desátý a mohl se utěšovat místem náhradníka.

„Ona ta kvalifikace nebyla žádná procházka rájem,“ vidí dnes své tehdejší vystoupení. „Bylo nás tenkrát hodně a každej‘ se chtěl do mistráku dostat. Byl to bratrovražednej‘ boj, žádná sranda.“ Nicméně na počátku sezóny 1973 se zdálo, že ošklivá paní Smůla konečně nechá Miroslava Rosůlka na pokoji.

„První mistrák se jel u nás ve Slaným,“ ujímá se opět úlohy vypravěče. „Mohl jsem nastoupit, protože Václav Verner byl zraněný.“ Oblékl proto vestu se startovním číslem tři a na domácí asfaltové dráze se rozjel ke svému nejlepšímu výsledku v mistrovství republiky jednotlivců vůbec. Hned v rozjížďce s číslem jedna ukázal výfuk Jiřímu Štanclovi, který se v předchozí sezóně po roční pauze vrátil na trůn, jenž měl opustit až roku 1983.

O vyrovnanosti tehdejšího šampionátu svědčí, že Miroslava Rosůlka ten den porazil pouze Karel Voborník, jenž triumfem v sedmé jízdě inkasoval takřka plnou polovinu ze svých sedmi bodů. „Pro mě skončil závod velice dobře,“ vrací se Miroslav Rosůlek o čtyři desítky let zpátky. „Získal jsem čtrnáct bodů jako Jiří Štancl a měli jsme rozjezd. Jirka vyhrál a odvedl mi porážku z rozjížďky, kdy jsem ho porazil. Druhé místo byl hezký rozjezd do sezóny.“

Trosečníci na sněhu Oderských vrchů
Druhý den v Čakovicích skončil Miroslav Rosůlek osmý. Jistě ho hřála slova Antonína Kaspera, tehdy trenéra RH Praha, který závod na tvrdé a rychlé dráze na pražském předměstí, kudy cesta kupředu vedla většinou po vnějších obloucích, glosoval pro Svět motorů. „Jistě se ještě zlepší Rosůlek,“ stálo v článečku sedmnáctého čísla populárního motoristického týdeníku.

Příležitost se naskytla hned o čtrnáct dnů později, kdy mistrovství republiky jednotlivců pokračovalo dalšími dvěma koly v Ostravě a Kopřivnici. „S Honzou Klokočkou jsme se hodně těšili,“ vzpomíná Miroslav Rosůlek. „Připravili jsme si motorky a naložili je na vlek. Ale v noci ze čtvrtka na pátek napadlo až dvacet centimetrů sněhu. Mysleli jsme, že se nepojede, ale když jsme do Ostravy volali, řekli nám, že tam je krásně.“

Jediné, co mohlo oddálit odjezd, byly pracovní povinnosti, protože v období reálného socialismu se člověk bez razítka zaměstnavatele v občance mohl dočkat onačení příživníka i trestního stíhání. „Byli jsme normální zaměstnanci, žádní profíci,“ objasňuje Miroslav Rosůlek, že se mezi domácí elitu mohl vydat, až když vrátil píchačku do kastlíku u vrátnice. „V pátek po práci jsme za auta zapřáhli vleky s motocykly. Naložil jsem svýho mechanika Honzu Kemra, Honza Klokočka svoje děvče Jarku a ještě s námi jel jeho mechanik Miloš Hort taky se svým autem.“

Bohyně Vesna jim sice nezasypávala cestu náručemi květin, avšak důvod k optimismu se našel. „Asi dvacet kilometrů za Prahou už sníh nebyl,“ líčí slánský závodník. „Říkali jsme si ‚paráda, teď se nám pojede dobře‘. Párkrát jsme se zastavili na občerstvení, jenže čím víc jsme se blížili na Moravu, byla větší zima. Měli jsme na sobě trička s krátkým rukávem a silonovou bundu, to tenkrát hrozně letělo. Když jsme zastavili před Olomoucí, padal zase sníh a byla pěkná zima. A já už taky měl málo benzínu.“

Ovšem žádný důvod k panice. „Říkali jsme si, že v Olomouci najdeme nějakou pumpu, kde budou mít otevřeno,“ musel by nad slovy Miroslava Rosůlka žasnout každý dnešní řidič. „Už bylo dost pozdě večer a tenkrát se benzínky zavíraly dost brzo. Ale ve větším městě měla bejt‘ aspoň jedna otevřená. Jenže my jsme nic nenašli.“

Slánští závodníci proto museli dál. „Klokan mi povídá ‚hele, až ti dojde benzín, trochu ti ho dám, já mám dost‘,“ odvíjí Miroslav Rosůlek ni svého vyprávění. „Pokračovali jsme v cestě, ale v autě už byla pěkná zima, dříve to topení tolik nehřálo. Samozřejmě mi benzín došel na tom nejhorším místě, přímo v jednom kopci Oderských vrchů.“

Miroslav Rosůlek a Jan Kemr vystoupili a čekali na vůz Jana Klokočky, který jel za nimi kdesi vzadu. „Na silnici už bylo skoro deset centimetrů sněhu,“ vzpomíná dnešní slánský trenér. „Stáli jsme a čekali na Klokana, dokud se konečně neobjevil. Mával jsem na něj, že už jsme bez benzínu, ale on na mě řval, že nemůže zastavit, protože by se už nerozjel. Já bych ho, vola, v tu chvíli zabil.“

Ovšem nyní z jeho automobilu viděl pouze červené koncovky jeho vozíku a slánský závodník se svým mechanikem si museli připadat jako Robinson, když se probral na pláži neobydleného ostrova. S tím rozdílem, že padající vločky studené sněhu hrdina známého románu Daniele Defoea rozhodně řešit nemusel.

Směr Ostrava, přískokem vpřed s riflemi pod kolem
„Vůbec nikdo nejezdil,“ popisuje Miroslav Rosůlek, jak rychle klesala jejich naděje, že jim pomůže posádka nějakého vozu projíždějícího okolo. „Všichni měli rozum, zůstali v té vánici doma, akorát my blbci jsme museli jet.“

Teplota klesala pronikavě dolů. „V noci byla hrozná zima, až jsem si svlékl rifle a tričko a oblékl si kombinézu a závodnický boty,“ věděl si Miroslav Rosůlek rady, ovšem starosti mu dělal jeho mechanik. „Honza neměl nic akorát montérky na převlečení. Cvakal zubama, jak hrozná zima to byla.“

A ani náznak vysvobození. „Asi ve čtyři ráno jsme viděli v dálce světla od auta,“ je v hlase Miroslava Rosůlka slyšet úleva ještě po více než čtyř desítkách let. „Vylezli jsme ven a mávali, dokud u nás nezastavil gazík s vojákama. Prímoví kluci měli s sebou dobrýho lampasáka a dali nám nějakej‘ benzín. Byli jsme šastný jako blechy, ale to jsme netušili, co nás ještě čeká.“

Motor sice naskočil, ale auto se vůbec nechtělo dát do pohybu. „Sněhu už napadalo pětadvacet čísel,“ objasňuje Miroslav Rosůlek. „Vůbec jsme se nerozjeli, jen jsme se smekali. Tehdy žádný zimní pneumatiky nebyly, jezdilo se, na čem se dalo. A já blbec ještě před tejdnem namontoval gumy, který mi za dvacku sehnal kamarád z práce. Netušil jsem, ale že to byly pneumatiky ze zemědělskejch‘ postřikovačů. Měly rychlost do dvaceti kilometrů a někdo je vymontoval přímo na poli. Já byl rád, že alespoň vypadaly pěkně.“

Nezbylo než improvizovat. „Moje rifle, co jsem si sundal, jsme dali pod kola,“ popisuje Miroslav Rosůlek jediné spásné řešení. „Honza si vlezl na zadek a zkoušeli jsme se rozjet. Vůbec to nešlo a po pěti metrech jsme zase stáli. Taky jsme neustále museli hledat ve sněhu ty rifle. Pořád jsme se v něm hrabali, až jsme byli mokrý a hrozně zmrzlí, ale nakonec se nám podařilo Oderský vrchy vyjet, ale to už bylo světlo.“

Patálie měli ovšem i ostatní. „Viděli jsme Mílu Vernera, jak ho tahaly krávy, protože někde taky zapad‘,“ usmívá se hrdina našeho příběhu, jemuž už mohlo být do zpěvu. „Konečně jsme dorazili do Ostravy na hotel. Tam už skoro všichni závodníci seděli a měli hroznou srandu, když jsme se tam objevili špinaví a na kost zmrzlí.“

Miroslav Rosůlek pochopitelně sháněl Jana Klokočku. „Hned mezi dveřma jsem zařval, kde je Klokan, protože ho na místě zabiju,“ dnes už mu cukají koutky úst, ovšem tehdy měl ke smíchu daleko. „On se jenom smál jako blázen. Jirka Štancl na mě volal: ‚Míro, závod je odložen, nejede se to!‘. A já na to: ‚i kdyby se to jelo, tak na to seru, jdu se vykoupat a spát.“

Nicméně víkend plný dobrodružství neměl ještě ani zdaleka skončit. „Třicet kilometrů před Prahou se nám rozsypala převodovka, asi jak jsme ji v noci dali zabrat,“ svěřuje se Miroslav Rosůlek. „Mechanik musel jet stopem do Slaného za trenérem Frantou Moulisem a ten pro nás poslal auto, aby nás odtáhlo domů. Byl to hroznej‘ víkend, ale zase jsme měli, o čem vyprávět. Brali jsme to s humorem, i když si z nás ostatní dělali srandu.“

Doba zkrátka a dobře byla taková. „Neměli jsme taková auta, jako jsou dneska,“ souhlasí Miroslav Rosůlek. „Ty už měla svoje dávno za sebou, ale my byli rádi, že máme aspoň je. Žádný problémy jsme si nepřipouštěli, vždycky jsme to nějak vyřešili a nic nás nemohlo na cestě překvapit.“

A nebyl by to ani Miroslav Rosůlek, kdyby nedodal další veselou historku. „Jednou jsme se vraceli ze závodů z Budějic,“ usmívá se. „Klokan měl Spartaka, zastavil ho a povídá ‚kluci, mě už tam nějakou dobu svítí žlutý světýlko‘. Na to Karel Voborník: ‚ty vole, to je mazání, nemáš tam olej!‘ Klokan tam něco nalil a jelo se dál. Po pár kilometrech mu upadl chladič. Jeho brácha Ládík musel sedět na blatníku a držet ho. Za chvíli vytekla voda, zastavili jsme u rybníka a dolili ji. Chladič se zatřásl a tak to šlo až domů. Nic nás nevzrušilo, vždycky jsme si nějak poradili, i když byly ještě horší chvíle.“

Znovu vstříc kvalifikaci
Stejný osud jako ostravský závod měl i podnik plánovaný do Kopřivnice na druhý den. Série různých pohrom se ovšem Miroslava Rosůlka nechtěla pořád pustit a neskončila závadou na převodovce cestou z Ostravy. Hned v neděli se ve Svítkově konal šestý ročník Memoriálu Františka Hladěny, jehož poválečnou tradici obnovili pardubičtí pořadatelé o dvacet let později.

Závodilo se systémem odvozeným od legendární Zlaté přilby a Miroslav Rosůlek se probil až do velkého finále. Společně s ním stanuli u pásky pozdější vítěz Dieter Tetzlatff, Miloslav Verner, Zdeněk Majstr, Bedřich Mareš a Clemens Bever.

Divoké bylo už předchozí malé finále. Než se Petr Kučera dostal vítězně do cíle, v posledním kole se srazili Karel Voborník a pardubický Zdeněk Hakl. Mnohem divočejší kolize se však odehrála po vylétnutí pásky velkého finále a Miroslav Rosůlek na ni doplatil těžkým otřesem mozku.

Na sklonku května, kdy počasí na severní Moravě skládalo reparát za nešastný duben, byl však v pořádku. V Kopřivnici skončil osmý, když mu body jednou sebral defekt, druhý den se mu ale Kopřivnice nepovedla, jelikož ze stálých účastníků seriálů za ním skončili jen Jan Hádek a náhradník Jindřich Dominik.

Praha jej v červenci zastihla na čtrnáctém místě, Pardubice druhý den na jedenáctém. Seriál končil jedenáctým místem ve Svitavách a osmým v Březolupech. Celkově skončil devátý, přičemž od umístění v elitní osmičce ho dělilo jen pouhých pět tabulkových bodů na svého velkého kamaráda Jana Klokočku.

Opět jej neminula kvalifikace, by jej rozhodnutí plochodrážní podkomise poslalo stejně jako ostatní náhradníky šampionátu republiky 1973 Jana Hádka, Jozefa Tótha a Jindřicha Dominika už do předkvalifikace. V trojdílném seriálu zahrnujícím podniky v Žarnovici, Zohoru a Plzni byl lepší jen Jiří Jirout, zrovna vojákující v RH Praha.

Postup jej neminul ani z hlavní části kvalifikace, by poslední mítink seriálu v Čakovicích nedokončil kvůli divokému pádu v rozjížďce s číslem jedna. Mezi elitou republiky tím pádem nechyběl ani ve čtyřiasedmdesátém. V červenci pak ukořistil zelený věnec ve Slaném a měl svůj podíl, proč Milan Špinka nakonec neusedl na mistrovský trůn, by mu zpočátku karty náramně vycházely. Ale o tom nám hlavní aktéři třeba povědí napřesrok…

Mistrovství republiky jednotlivců 1973:

		SLA	ČAK	KOP	OST	PHA	PCE	SVI	BŘE	TOT
		31.3.	1.4.	30.5.	31.5.	13.7.	14.7.	11.8.	12.8.
1.	Jiří Štancl	20	15	20	20	15	20	17	17	97
	RH Praha	14	12	15	14	13	14	13	14
2.	Petr Ondrašík	5	17	17	8	20	17	13	20	91
	RH Praha	4	14	11	9	14	14	12	15
3.	Milan Špinka	13	20	7	17	17	15	20	15	83
	RH Praha	12	13	8	14	13	14	14	13
4.	Zdeněk Majstr	11	13	6	15	3	10	15	13	67
	Slaný	10	11	7	13	5	10	12	12
5.	Václav Verner	NS	NS	15	13	11	11	8	11	61
	RH Praha			11	12	9	11	8	11
6.	Jan Holub	6	9,5	13	11	13	4	10	10	57
	České Budějovice	6	8	10	11	9	4	11	10
7.	Jan Verner	10	7	10	9	9	13	11	5	53
	RH Praha	10	8	9	9	8	11	12	5
8.	Jan Klokočka	15	6	8	10	7	9	9	9	52
	Slaný	13	7	9	9	8	10	10	9
9.	Miroslav Rosůlek*	17	8	9	1,5	2	5	5	8	47
	Slaný	14	8	9	3	4	4	4	8
10.	Miloslav Verner	9	9,5	4	3	6	8	NS	NS	36,5
	Pardubice	9	8	5	3	8	8
11.	Miloš Duda	NS	NS	11	7	5	0	7	4	34
	Kopřivnice			9	6	5	1	6	3
12.	Karel Voborník	7	4	2	4	10	3	NS	NS	28
	Slaný	7	5	3	4	9	4
13.	Jan Hádek*	4	5	0	0	8	7	4	2	27
	Plzeň	4	6	1	1	8	7	3	3
14.	Petr Kučera	3	2	1	5	4	2	6	7	25
	Pardubice	3	2	3	4	5	2	4	5
15.	Evžen Erban	NS	NS	3	6	1	6	0	5	21
	Pardubice			4	5	2	5	1	5
16.	Jozef Tóth*	8	11	DNR	DNR	NS	NS	NS	NS	19
	Bratislava	8	10
17.	Josef Plíšek	0	0	5	1,5	NS	NS	3	1	10,5
	Kopřivnice	0	1	6	3			3	1
18.	Jindřich Dominik*	1	0	DNR	0	NS	NS	1	5	7
	Kopřivnice	2-R	0-R		0			2	5
19.	Stanislav Kubíček	0	3	NS	NS	0	1	NS	NS	4
	České Budějovice	1	5			0	1
20.	Zbyněk Novotný	2	1	NS	NS	NS	NS	NS	NS	3
	RH Praha	3	1
NS	Jaroslav Lucák*
	Plzeň
TR	Zdeněk Kudrna, RH Praha					DNR
	Aleš Dryml, Pardubice						DNR
	Jiří Jirout, Pardubice							2
	Emil Sova, Pardubice							3-R
	Stanislav Kučera, Březolupy								1
	Jan Matýsek, Březolupy								1-R
	Václav Zajíc, Březolupy								DNR

Poznámka: z osmidílného seriálu na oválech ve Slaném, Čakovicích, Kopřivnici, Ostravě, Praze, Pardubicích, Svitavách a Březolupech bylo započítáno pět nejlepších výsledků. Za umístění se dávaly mistrovské body dle klíče 20-17-15-13-11-10-9-8-7-6-5-4-3-2-1. Náhradníci jsou označeni hvězdičkou; za náhradníka byl považován i Jindřich Dominik, by neabsolvoval kvalifikaci.

Foto: archív autora, archív Miroslava Rosůlka, Václav Vítek a Eva Palánová

Chabařovice – 25. května 1993
Zrod československé ligové soutěže v šestapadesátém dal příležitost RH Praha, aby těžila ze své skvělé jezdecké základny a sbírala jeden titul za druhým, by se mohla spolehnout na svůj vlastní ovál na Markétě až od sezóny 1961. V dvaašedesátém liga zanikla, aby se po prvním a zároveň jediným ročníku Poháru Světa motorů rozběhla naplno. V soutěži pod patronací populárního motoristického časopisu se z triumfu těšila žižkovská Viktoria, v devětašedesátém se mezi mistry zapsal Slaný. Pavel Kačer, funkcionář tehdejšího ÚAMK, navrhnul přejít na systém čtyřutkání, čímž ovšem pustil tu správnou vodu na pražský mlýn. Díky nadstandardním podmínkám dokázal pražský klub takřka pokaždé postavit družstvo plné es a jeho zlatou šňůru dokázaly přestřihnout až Pardubice, když samy začaly fungovat dle pražského stylu ve svazarmovské režii. Po sametové revoluci se obě české ligy vrátily ke stylu dvojutkání, avšak na dominanci pražského klubu se nezměnilo nic. Dokud nepřišlo poslední květnové úterý třiadevadesátého roku, kdy si přijel pro výprask do Chabařovic. Magazín speedwayA-Z na severočeské vítězství zavzpomínal spolu s dvěma jeho strůjci Pavlem Kotenem a Zdeňkem Holubem a tehdejším klubovým předsedou Lubomírem Hrstkou.

Změny v pravidlech pouze svazují hostování
Příklon československé ligové soutěže směrem k duelům osmičlenných družstev byl svého druhu povstáním menších klubů, které v duchu polistopadové euforie věřily v ještě lepší časy naší ploché dráhy. Jenže už první utkání dle nového rozpisu ukázalo slabiny. Ve středu 3. dubna 1991 rozdrtila favorizovaná Plzeň výrazně slabší Čakovice 65:25. O rekord se západočeský tým postaral hned v květnu, když na svých Borech roznesl koaliční společenství Kopřivnice – Žarnovica 69:21.

Nicméně problémy vysokých rozdílů v inkasovaném skóre obou protivníků se zpočátku projevovaly spíše v nižší lize. V extralize byl kompenzován hostováním, které nemělo žádné mantinely, takže Robert Ráliš ze sestavy prvoligového Liberce v jednadevadesátém hostoval v pěti extraligových klubech a jeho služby neprojevil zájem pouze pražský Olymp.

Poměrně slabší VTJ Racek byl v extralize 1992 vystřídán mnohem ambicióznější Plzní. I když právě západočeský tým se postaral o nejvýraznější prohru, avšak vítězství Pražanů 71:18 zapříčinila spíše skutečnost, že Plzeňané předem ztracený mítink vypustili. Nedostatek závodníků se projevoval hlavně v první lize, z níž zmizel Liberec a do personálních trablů začaly zabředávat Čakovice a Kopřivnice.

A tak zatímco se nižší divize vrátila k modelu čtyřutkání, extraliga v sezóně 1993 zůstala u duelů osmičlenných družstev. Březolupy, které při absenci baráže musely na rok do první ligy, vystřídal opět VTJ Racek Pardubice. Jenže zatímco pardubičtí vojáci marně čekali na vítězství celých deset utkání, Moravané o patro níže dominovali. Jenže v květnu, kdy se Olymp chystal do Chabařovic na utkání, o němž vám chceme vyprávět, o tom nemohl mít nikdo ani zdaleka tušení.

Rozpis zůstával stále beze změny. Obě družstva se skládala z šesti borců základní sestavy a dvou náhradníků. Povinnost postavit by jediného juniora neexistovala a s výjimkou obou rezervních závodníků měl každý garantovaných pět startů. Manažer toho neměl moc na práci. Počínaje rozjížďkou s číslem čtyři mohl pětkrát vyslat ke startovnímu roštu jednoho ze svých náhradníků.

Pakliže jeho družstvo prohrávalo alespoň o šest bodů, měl právo použít taktickou rezervu. Tu mohli plnit pouze závodníci základní sestavy s lichými čísly a každý z nich pouze jednou, aby nikdo nejel víc než šestkrát.

Co se však měnilo prakticky každoročně, byly zásady hostování z jiných klubů. Divoký systém roku 1991, kdy závodník potřeboval k hostování pouze souhlas svého mateřského klubu, záhy začala svazovat přísnější pravidla. V dvaadevadesátém mohli v extralize bez omezení hostovat junioři, ovšem cizinci a prvoligoví senioři museli být uvedeni na soupisce.

Hostování extraligového borce v jiném extraligovém klubu bylo možné, dokud dotyčný poprvé nestartoval ve svém vlastním klubu. Kupříkladu Pavel Karnas v sobotu 18. dubna hostoval za Plzeň v Březolupech, ale další spolupráce nebyla možná, protože se Pardubičan hned druhý den postavil proti Plzni ve Svítkově.

Extraligový ročník 1993 přinesl omezení hostování i pro juniory. Už nemohli libovolně putovat napříč všemi kluby, ale museli být uvedeni jako hosté na soupisce pouze jediného celku stejně jako jezdci s příslušností v prvoligových celcích a cizincích. Jenže před dvaceti lety nebyly zahraniční posily tak častým zjevem jako dnes. V třiadevadesátém se objevil pouze Piotr Baron ve třech domácích utkáních svých Pardubic a jeho hlavním motivem bylo testování oválu, kde se v srpnu konalo finále juniorského mistrovství světa. Za hosta byl považován i Pavel Karnas, jelikož závodil s německou licencí.

Chybí kouč, avšak drama rozhodně nikoliv
Chabařovice vstoupily do extraligy 1993 prohrou o osm bodů, kterou jim na jejich domácí dráze připravil Slaný. V půlce května se z Pardubic vrátily s obrovskou porážkou 61:29, zatímco Pražané začali domácí porážkou Plzně a pokračovali dalším vítězstvím ve Slaném. Přitom celý rok absolvovali bez Bohumila Brhela, který preferoval britský King’s Lynn.

V Chabařovicích však Milan Špinka postrádal ještě zraněné Petra Vandírka a Antonína Švába. Vedle ostřílených Antonína Kaspera, Lubomíra Jedka a Zdeňka Schneiderwinda opíral svůj celek o mladé Dušana Kšíra, Tomáše Topinku, Lubomíra Batelku a Martina Patáka.

Domácí vedle osvědčených opor Karla Průši, Zdeňka Holuba a Pavla Kotena profitovali ze služeb Jana Holuba, který po svém odchodu z pražského Olympu v třiadevadesátém zakotvil v Chabařovicích. Družstvo doplňovali junioři Miloš Müller a liberecký Jan Podrabský. Zraněného Jaroslava Ptáka na poslední chvíli zastoupil Robert Ráliš. Nakonec chyběl i kouč Karel Voborník, jenž dorazil až v průběhu rozjetého závodu, takže se manažerských otěží chopil Jan Holub starší.

Skóre otevřeli domácí. Karel Průša odvedl Zdeňka Schneiderwinda, zatímco Lubomír Jedek upadl a Robert Ráliš inkasoval poslední bod. Rozjížďka s číslem dvě všechno zrcadlově otočila. Antonín Kasper úřadoval na čele před Zdeňkem Holubem a Dušan Kšír měl jeden bod díky pádu Pavla Kotena.

Vzápětí vystřelili do čela hosté. Miloš Müller skončil v pásce a do cíle přijel jako první Tomáš Topinka, který odvedl Jana Holuba a Lubomír Batelka dodal Pražanům poslední bod. Avšak v rozjížďce s číslem čtyři Karel Průša triumfoval podruhé a na jeho štítě zůstal i samotný Antonín Kasper. Robert Ráliš nepustil před sebe Dušana Kšíra a utkání bylo opět vyrovnáno.

Sto padesát diváků v hledišti se v páté jízdě stalo svědky druhého prvenství Tomáše Topinky, avšak Pavel Koten a Zdeněk Holub projížděli metou hned za ním. Hned poté vyhlásil spíkr Miloslav Čmejla jako prvého Jana Holuba, avšak Zdeněk Schneiderwind a Lubomír Jedek garantovali remízu na úkor Miloše Müllera.

V rozjížďce s číslem sedm Karel Průša a Robert Ráliš vůbec nepustili ke slovu Tomáše Topinku s Lubomírem Batelkou. Pražané oplatili domácím mincí stejné hodnoty, když Zdeněk Schneiderwind a Lubomír Jedek sebrali Zdeňku Holubovi s Pavlem Kotenem hned pět bodů. Patovou situaci vyřešili lépe Pražané. Mezi Antonína Kaspera a Martina Patáka zaskakujícího za Dušana Kšíra se v rozjížďce s číslem devět sice vklínil Jan Holub, nicméně Pražané pronikli o dva body do vedení.

Zůstali v něm další tři jízdy, jež skončily smírnými výsledky. V desáté jízdě se o remízu postaral Karel Průša, když uhlídal Lubomíra Jedka s Tomášem Topinkou. V rozjížďce s číslem jedenáct přesně to samé provedl Zdeněk Holub Zdeňku Schneiderwindovi s Martinem Patákem. Vzápětí se Robert Ráliš a Jan Holub dívali na výfuk Antonína Kaspera, ovšem Lubomíra Batelku za sebou udrželi.

Bomba však vybuchla v rozjížďce s číslem třináct. Tomáš Topinka upadl a Lubomír Jedek byl v cíli až třetí za domácím tandemem Zdeněk Holub – Miloš Müller. Chabařovice byly rázem o dva body v čele a v depu se chystala čtrnáctá jízda. Do čela se dostal Pavel Koten. Za sebou měl Karla Průšu a Antonín Kasper jel až třetí.

V předposlední zatáčce ovšem Karel Průša po útoku Antonína Kaspera skončil v mantinelu. „Vyjel jsem trochu ven do místa, kde to moc nestrkalo,“ vyprávěl Karel Průša Jaroslavu Přibylovi z Ústeckého deníku. „Toho využil Antonín Kasper, měl najetou stopu a já již neměl místo.“ Rozhodčí Jan Smetana se rozhodl diskvalifikovat Karla Průšu, což domácí nesli s pochopitelnou nelibostí. „Stínem úterního závodu byl ošklivě vypadající pád Karla Průši, kterého dost nešetrným způsobem sestřelil Kasper,“ viděl incident jiný ústecký žurnalista Jan Volf. „Arbitr se upískl a to ve vyrovnaném závodě vždy vyvolá vlnu nevole.“

Repete se stalo kořistí Antonína Kaspera. Pavel Koten druhou příčkou před Lubomírem Jedkem však pojistil alespoň, že duel zůstal před poslední jízdou na nerozhodném stavu 42:42. Jenže Jan Holub a Robert Ráliš si dobře uvědomovali hodnotu sázky a hráli vabank. Hned po vylétnutí pásky se usadili v čele.

„Snad každý vnímal jen dva domácí jezdce, kteří kroužili na vedoucích pozicích – čtyři kola se zdála nepředstavitelně dlouhá, leč nakonec úspěšná,“ viděl klíčový okamžik Lubomír Hrstka, který tehdy klubu nejen šéfoval, ale staral se rovněž o úspěšnou mediální propagaci a jím vytvořené programy dodnes patří k ozdobám každé plochodrážní sbírky.

Olymp se dočkal své první porážky od renesance systému dvojutkání. Nicméně šlo o klopýtnutí jediné a na konci sezóny měl v závěrečné tabulce hned o čtyři body více než Slaný a Pardubice. Naproti tomu Chabařovice už jen prohrávaly a od sestupu do první ligy je zachránily jen dvě další výhry nad pardubickým Rackem, který plnil úlohu extraligového otloukánka.

Vzpomínky u krbu
Okolí Ústí nad Labem nabízí spoustu možností zkoumat nejen plochodrážní historii, ale také přehršel šlechtických sídel, jež však zub času vesměs proměnil v ruiny. Letošní březen ovšem komplikoval túru kvanty sněhu. O to vřelejší přivítání čekalo v hospůdce se zatopeným krbem. Trojice mužů, která zanechala v severočeské ploché dráze výrazné stopy, si na své vítězství nad favorizovaným soupeřem vzpomíná dodnes. Ale jak už to chodí, po dvaceti letech se detaily vynořují pomaleji.

Ticho prolomí až Pavel Koten, odchovanec pražské Rudé hvězdy, který se v Ústí nad Labem oženil. „Pamatuju si, že po závodech povídal Josef Hnidák, který řídil pražskej‘ autobus, Milanovi Špinkovi, že za tuhle prohru půjde domů pěšky,“ usmívá se. „To je jediný, na co si vzpomínám, protože jsem v tý chvíli řval smíchy. On mu fakt chtěl ujet!“

Chabařovičtí závodníci platili na své domácí dráze za nebezpečné soupeře. Už v červenci 1991 připravili překvapení Pardubicím, které se chtěly měřit s Olympem v boji o titul. Ze severu Čech se ale vraceli s remízou 45:45. Do bojů o extraligové zlato Chabařovice nepřímo zasáhly i v sezóně 1994. V dubnu sem přijela Plzeň necelý týden poté, co na Borech porazila Olymp. Místo papírově snadného vítězství se ovšem domů vracela s prohrou a s jistotou, že chce-li vážně pomýšlet na titul, nesmí už šetřit na Simonu Wiggovi.

„Jezdili jsme v Polsku v Gniezně,“ uvědomuje si Zdeněk Holub. „Byli jsme rozjetý a taky se vyrovnávaly rozdíly. U nás vyhrával hlavně Karel Průša. On byl zakouslej‘ do řidítek a z motokrosu dobře startoval.“

„A nešlo ho předjet,“ doplňuje Pavel Koten „Kór v Chabařovicích bylo neštěstí za ním jezdit.“ O tom se ostatně v onom extraligovém utkání přesvědčil i Antonín Kasper, jež s average 2,88 vévodil tabulce bodových průměrů extraligy 1993. Budeme-li počítat jen závodníky, kteří absolvovali alespoň šest utkání, do první desítky se vešli ještě slánský Roman Matoušek (2,79), pražský Petr Vandírek (2,76), pardubický Václav Milík (2,72), pražský Zdeněk Schneiderwind (2,58), jeho juniorský kolega Antonín Šváb navíc hostující ve Slaném (2,45), plzeňský Bořivoj Hádek (2,40), další Plzeňan s hostováním ve Slaném Jiří Štancl (2,28), Pražan Lubomír Jedek (2,18 a pardubický Pavel Karnas (2,10). Karel Průša je s average 2,08 dvanáctý, Pavel Koten (1,57) osmnáctý a Zdeněk Holub (1,48) dvaadvacátý.

„Topas jim nezajel, co chtěli,“ dívá se Pavel Koten do vyplněného programu. „Byli jsme vyrovnaný a to je základ bejt‘ vyrovnanej‘ mančaft. Dneska to táhnou jen dva.“ A ještě jeden rozdíl mezi extraligami ročníků 1993 a 2013. Před dvaceti lety odjelo alespoň šest extraligových závodů hned sedmatřicet českých plochodrážníků.

Vy vyhřáté ústecké restauraci se konečně dostává ke slovu i Lubomír Hrstka. „Zrovna jsem začal dělat šéfa klubu,“ vzpomíná. „Byl jsem placenej‘ předseda, ale radši jsem dával bodovný klukům a já kolikrát neměl ani na vejplatu.“

O to větší radost musel mít z vítězství nad soupeřem ranku pražského Olympu. „Vzpomínáme na to rádi,“ netají se. „Byl to pro mě dobrej‘ vstup do funkce. Povedlo se mi sehnat peníze a závodníka. A jako první jsme porazili rudý kůže!“

Severočeská ligová historie v kostce:
Severočeští plochodrážníci patřili do československé ligy už od jejího pravěku, kdy se ještě skvěla oficiálním názvem celostátní přebor družstev. Premiéru v lize na bázi krajských reprezentací prošli hned v šestapadesátém. O tři roky ji vyhráli a postoupili do I. třídy. Pátým místem v sezóně 1960 se udrželi, aby v následující sezóně skončili se stříbrem. Soutěž už nesla název 1. liga a po federalizaci Československa se družstvo přejmenovalo na Severočeský KV. V dvaašedesátém se dočkalo poslední příčky, ale místo sestupu do 2. ligy následoval zánik ligového zápolení.

O jeho renesanci se v sedmašedesátém postaral populární motoristický časopis Svět motorů. Využil vzniku mnoha svazarmovským plochodrážních středisek a vypsal soutěž o svůj pohár. AMK Ústí nad Labem v její skupině B prohrál dvakrát se suverénem Viktoria Žižkov, jež posléze v prosincovém finále sebrala triumf favorizované RH Praha, a poté už jen v půli září v Kopřivnici. Celkově skončil druhý ve své skupině.

Comeback regulérního ligového zápolení zastihl Ústečany na druhé příčce v sezóně 1968. V následujícím roce byli třetí, o rok později už čtvrtí. Družstvo, které muselo absenci regulérního oválu řešit azylem v Polepech, měly čekat už jen horší časy. V sedmdesátém čtvrté místo. O rok později se přešlo na čtyřutkání a vyšší liga poprvé nesla název extraliga. Ústí nad Labem bylo třetí, přesto se nevyhnulo kvalifikaci o udržení. Z ní však rezignovalo, bylo zastoupeno Českými Budějovicemi. Následoval pád do nižší ligy, dvě poslední místa v její skupině A v letech 1972 a 1973 a odchod ze scény ve čtyřiasedmdesátém.

To už ovšem ústečtí nadšenci vlastními silami budovali areál v Chabařovicích, o čemž výmluvně vypráví známý spíkr Miloslav Čmejla ve své autobiografii, kterou vlastním nákladem vydal letos v říjnu. Klub, jehož charakteristickým znamením se stalo velké písmeno CH na vestách, vstoupil do naší ligové historie roku 1975. Skončil u dna prvoligové tabulky stejně jako v šestasedmdesátém, kdy dokonce nepřijel na podniky do Žarnovice a Kopřivnice.

Od sedmasedmdesátého jezdily Chabařovice druhou ligu, která rozšířila československý kalendář o rok dříve. Záhy se v ní dostaly na hrot, avšak uspět v kvalifikaci o první ligu se jim povedlo až v září roku 1982. Osmičlenný výběr Bohuslav Polák, Karel Fujera, Karel Voborník, Miloslav Čmejla, Ladislav Šifalda, Milan Polák, Martin Morávek a Jaroslav Zobal v prvním kole dvojutkání s béčkem RH Praha na Markétě sice prohrál o dva body, avšak druhý den jej na ústeckém předměstí rozdrtil o dvacet bodů.

Ani o level výše se Chabařovice neztratily, o čemž svědčí dvojice druhých a třetích míst v rozmezí let 1983 – 1986. Sezóna 1987 se jim nepovedla, skončily čtvrté ve skupině, avšak napřesrok v reorganizované lize postoupily do prvoligového finále. Další výrazný mezník přinesl rok 1989, kdy si sestava Jaroslav Hauptmann, Karel Průša, Martin Morávek, Roman Bednář, Roman Holoch, Ladislav Šifalda a Ladislav Havlík triumfem ve finále první ligy pojistila nejen postup do semifinále mistrovství republiky družstev, ale především extraligu 1990.

Počátek devadesátých let vynesl Chabařovice na plochodrážní výsluní. V devadesátém se celek dostal na třetí místo extraligové tabulky, nicméně vavříny se naposledy rozdávaly v nadstavbové části a v semifinále v Březolupech byli Severočeši vyřazeni.

Při návratu osmičlenných týmů v roce 1991 si už Chabařovice vyjezdily regulérní bronz. Po sezóně 1994 však z extraligy vypadly, avšak po prvoligové přestávce se vrátily nejprve roku 1996 a naposledy 1998. V roce 1999 první ligu kvůli finančním důvodům nedokončily a družstvo s písmenem CH zazpívalo svou labutí píseň čtvrtým místem v první lize anno domini 2000.

Poslední ligový závod na chabařovické dráze se však konal až ve čtvrtek 31. května 2001. V Praze probíhala rozsáhlá přestavba stadiónu a Markéta našla azyl domácího prostředí právě na severu Čech. Symbolická byla přítomnost místního odchovance Jana Balihara ve výběru Milana Špinky, avšak mítink skončil setsakramentsky špatně.

V rozjížďce s číslem tři byl na třetím místě jedoucí Patrik Linhart ve výjezdu z druhé zatáčky příliš rychlý. Narazil do mantinelu, který jej odrazil zpátky na ovál. Tehdy patnáctiletý mladík v sedle neovladatelného motocyklu vlétl do skupinky lidí a srazil startmaršála se svým pomocníkem. Šéf startu Jaroslav Smoček si z incidentu odnesl trvalé následky a málo velkorysý postoj AČR vůči muži zraněnému s jeho logem na zádech na dlouhou dobu pošramotil vztahy klubu vůči držiteli sportovní autority.

Extraliga – Speedway Club Chabařovice vs. PSK Olymp Praha:

1. SC Chabařovice 47:	1 Karel Průša 12, 2 Robert Ráliš (SK Kaltima Liberec) 8(2), 3 Zdeněk Holub 10(1), 4 Pavel Koten 4, 5 Jan Holub 11(1), 6 Miloš Müller 2(1), 7 Jan Podrabský (SK Kaltima Liberec) DNR, 8 neobsazeno
2. PSK Olymp Praha 43:	9 Zdeněk Schneiderwind 10, 10 Lubomír Jedek 6(2), 11 Antonín Kasper 14, 12 Dušan Kšír 1, 13 Tomáš Topinka 8(1), 14 Lubomír Batelka (Oliba Mšeno) 2, 15 Martin Paták 2(1), 16 neobsazeno

Extraligová tabulka 1993:

	závody:	bilance:	skóre:	body:
1. PSK Olymp Praha	10	9-0-1	572:325	18
2. AK Slaný	10	7-0-3	490:402	14
3. ZP Pardubice	10	7-0-3	495:397	14
4. AK ČSAD Plzeň	10	5-0-5	414:470	10
5. Speedway Club Chabařovice	10	3-0-7	399:498	6
6. VTJ Racek Pardubice	10	0-0-10	308:586	0

Poznámka: o pořadí na druhém místě rozhodlo součet skóre ze vzájemných utkání Slaný vs. Pardubice 97:83

Účinkování Chabařovic v extralize:

sezóna:	bilance výsledků v závodech:	konečné umístění:
1990	0-2-2-0	3. (z pěti týmů)
1991	6-1-3	3. (z šesti týmů)
1992	3-0-7	5. (z šesti týmů)
1993	3-0-7	5. (z šesti týmů)
1994	1-1-8	6. (z šesti týmů)
1996	0-0-1-7	5. (z pěti týmů)
1998	0-0-0-8	4. (ze čtyř týmů)

Poznámka: v letech 1987 – 1990 nebylo pořadí extraligy konečným pořadím mistrovství republiky, které určila nadstavbová část. V letech 1991 – 1995 se československá, resp. česká extraliga jezdila systémem dvojutkání, jinak čtyřutkání.

Foto: Eva Palánová, Lubomír Hrstka a archív autora

Pardubice – 23. září 1973
V září roku 1973 se Pardubice chystaly na jubilejní pětadvacátý ročník Zlaté přilby Československa. Již deset let uplynulo od chvíle, kdy Antonín Kasper v červeném svetru a s puntíkatým šátkem okolo krku na poslední chvíli sebral krásnou trofej obrýlenému Angličanovi Martinu Tatumovi. S přesunem do Svítkova se však českým borcům vítězství v závodě všech závodů vyhýbalo. Antonín Kasper byl roku 1964 druhý a poté v letech 1965 a 1967 třetí. Po něm se na pódiu umístili František Ledecký a Miloslav Verner, avšak export zlatých přileb přerušil před čtyřmi desítkami let až Milan Špinka.

Tajný debut deset let před triumfem
Coby syn slavného závodníka neměl Milan Špinka do plochodrážních dep příliš daleko již od svého útlého dětství. Jenže na návštěvu Zlaté přilby si musel pořádně dlouho počkat. Jan Lucák si nechal nasadit na hlavu dvanáctý klenot čtyři měsíce a čtyři dny po jeho narození, aby poté závodiště patřilo deset let pouze dostihovým koním.

V neděli 20. srpna ale desetiletý Milan Špinka při renesanci závodu všech závodů nechyběl. A nenechal si ujít ani patnáctý ročník, by jej otec Miloslav musel vynechat, protože si o pár dnů dříve popálil ruce horkým asfaltem.

„Byl jsem tam s otcem pochopitelně vždycky,“ otevírá stavidla přílivu svých vzpomínek. „Poprvé na trávě. Depo bylo ještě tam, kde stáli koně. Už měsíc dopředu se jezdilo trénovat. Bylo to volný. Kdo chtěl, přijel, zavřela se vrata a trénovalo se.“

Při jedné takové příležitosti se dostala řada i na dospívajícího Milana. „Když mi bylo dvanáct, otec mi to půjčil, a se svezu,“ vzpomíná na úžasný zážitek starý půl století. „Jel jsem pomalu. Bag, bag, bag. To bylo moje první svezení na renbáni, což byl v Pardubicích vžitej‘ název pro dostihový závodiště.“

Dům Špinkových býval místem tradičních dostaveníček plochodrážních příznivců a to nejen před Zlatou přilbou, po níž Miloslav Špinka prahnul stejně vytrvale jako bohužel marně. „Na motorkách se pracovalo v dílně,“ vypráví Milan Špinka. „Mechanici Olda Jelínek a Honza Semínko byli pořád u nás. Někdy se stavil i Pavel Svědíků. Dělal mechanika Rudolfu Havelkovi, ale bydlel v naší ulici hned naproti.“

Klika u dílny se netrhla především, když se blížila Zlatá přilba. „Ani si už nepamatuju všechna ta jména,“ říká Milan Špinka s omluvným úsměvem. „Byl jsem malej‘. Nebylo tolik závodů jako dnes, byl čas a přípravy na velkej‘ závod byly velký.“

Po stopce ve čtvrtfinále rovnou mezi nejlepších šest
Čas běžel a vedle pardubického Mistra Špinky začal závodit i jeho syn Milan. V září osmašedesátého debutoval v semifinále kvalifikace o mistrovství republiky 1969. V pardubickém Svítkově neprohrál jedinou rozjížďku, a by se záhy dočkal studené sprchy nulového zisku v pokračování kvalifikačního procesu v Třinci, bylo jasné, že v případě Špinkových nepadlo jablko daleko od stromu.

Pozvánka do startovní listiny legendárního závodu pořádaného pardubickým klubem na sebe nenechala dlouho čekat. V devětašedesátém poznamenal závod všech plochodrážních závodů pozdní příjezd hvězd kvůli ranní mlze na londýnském letišti Heathrow, a hrdina našeho vyprávění skončil svou pou již ve čtvrtfinále. Stejně se mu vedlo o rok později, kdy už oblékal vestu RH Praha. Výraznější stopu při Zlaté přilbě Československa zanechal až v jednasedmdesátém. Přitom rozhodně nešlo tvrdit, že by všechno šlo jako po drátku.

„Měl jsem tři motorky a zkoušel, která bude lepší,“ vzpomíná Milan Špinka. „V tréninku se mi to zvedlo z výjezdu a celou rovinku jsem padal. Stopy po odřeninách po škváře mám na rukách dodnes. Pan primář Černý mi říkal, že mám roztrženou kombinézu. Nařídil mi, a si to sundám. A já koukal dírou v kůži rovnou na sval.“

Jenže sobota končila až vylučovacími jízdami, takže první pomoc se stala dílem okamžiku. „Pan primář mi to přelepil páskou,“ popisuje Milan Špinka lékařovu improvizaci. „Vyhrál jsem vylučovačku a pak jel do nemocnice. Pan doktor Voženílek mi to sešil a já se druhej‘ den dostal až do velkého finále.“

Cílovou metu protínal jako šestý. Mezi šesti nejlepšími nechyběl ani napřesrok, kdy si odvážel čtvrtou příčku. „Nestalo se nic výjimečnýho a už si to nepamatuju,“ pátrá Milan Špinka ve své paměti marně ve snaze vybavit si alespoň maličký detail. „Dostal jsem se do finále, ale byl to celkově takovej‘ tuctovej‘ rok. Na ledě jsem se nedostal do finále, protože jsem třikrát upad‘ v Inzellu. Nevzpomínám si na nic výjimečnýho.“

Problém Oslo
Zato rok 1973 stál nepochybně zato. Prvních osm postupových míst v kontinentálním finále světového šampionátu jednotlivců v Leningradě sice obsadili výhradně domácí, takže se Milan Špinka v evropském finále v Abensbergu objevil jen jako náhradník. Nechyběl však mezi šestnácti nejlepšími ledaři světa v Inzellu, kde skončil šestý a jen tři body od bronzu. Poprvé v kariéře se kvalifikoval do finále mistrovství světa na dlouhé dráze v norském Oslo, což se však paradoxně ukázalo jako možný kámen úrazu pro jeho start při Zlaté přilbě Československa.

„V Oslu se jelo ve středu před Přilbou,“ vysvětluje dnes po čtyřiceti letech. „Dostali jsme se sem se Zdeňkem Majstrem a vedení rozhodlo, že v Pardubicích nepojedeme, protože se nestihneme vrátit z Norska. Jenže já se ohradil, že Zlatou přilbu jet chci.“

Řešení bylo nasnadě. „Mechanik a vedoucí výpravy jeli Volhou kombíkem s motorkama a my se Zdeňkem letěli,“ říká Milan Špinka, přičemž je potřeba zdůraznit, že se v sedmdesátých letech tolik nelétalo jako dnes kvůli úsporným opatřením. V Oslo skončil desátý, nicméně dodnes nezapomněl na kousek, jímž Ole Olsen ve finálové rozjížďce sebral titul Hansi Sieglovi.

„Hans Siegl byl šampión, hvězda a měl na vyhrání,“ vzpomíná na vyvrcholení závodu, v němž Ole Olsen ztratil jediný bod právě s neporaženým Hansem Sieglem, na něhož znovu natrefil ve finále. „Ole ho ve finále mistrovsky vyřadil. V nájezdu ho vyvez‘ ven a ujel, zatímco Hans dojel až poslední a přišel o zlatou.“

Sotva však skončil závod v Oslo, Milan Špinka neměl v hlavě nic jiného než Zlatou přilbu v Pardubicích. „Letěli jsme v pátek ráno,“ vybavuje si. „A v sobotu začínala Přilba.“ Pardubice se na svůj plochodrážní svátek vyšňořily o to více, že se jejich parádní mítink dočkal svého jubilejního pětadvacátého pokračování.

Pořadatelé připravili novou dráhu, která se vyznačovala cihlově červeným povrchem. Každý ze závodníků nafasoval vestu s nápisem 25. ZP ČSSR, která po závodech zůstala v jejich vlastnictví. I když podnik naživo snímaly televizní kamery, pronikavě se zvýšil počet prodaných vstupenek.

A když už jsme u televizích pracovníků, zvláštní štáb pracoval na dokumentu Zlatá jubilantka. Vyzpovídal dokonce Zdeňka Pohla a první vítěz legendárního klání byl nadšený natolik, že se rozhodl vrátit domů pro historicky první trofej. Klub mu zajistil legendární Tatru 603 i s řidičem a bývalý závodník se po návratu svěřil Iljovi Jenčovi, dodnes nepřekonatelnému televiznímu moderátorovi a autorovi knižních monografií o Zlaté přilbě, že se nikdy v autě nebál jako tentokrát. A to za řidítky motocyklu či volantem automobilu sám prožil bezpočet krizových momentů.

Podesáté k pásce
Milan Špinka se dostal do akce poprvé v sobotu, která v třiasedmdesátém patřila nejen vylučovacím skupinám, ale premiérově i juniorům. Jejich podnik ovšem, jemuž kraloval Jiří Jirout před Emilem Sovou a Alešem Drymlem, ještě nenesl název Zlatá stuha. Úderem půl páté však startoval hlavní podnik.

Hrdina našeho vyprávění hladce triumfoval v rozjížďkách s čísly dvě a šest. By se stal nepřekonatelným vítězem skupiny, přijel na rošt i potřetí, aby mu ovšem tentokrát ukázal záda Jan Verner. Čtvrtfinále Milan Špinka zvládl ve stejném duchu. Třikrát byl na startu a třikrát dojel jako první před Barry Briggsem, zatímco dvakrát třetího Miloslava Vernera v případě rozjížďky s číslem dvacet vystřídal Fin Ila Teromaa.

„Jel jsem pořád každou jízdu a pořád bez ztráty kytičky,“ komentuje své maximální vítězství ve druhé skupině dne. „Sil jsem měl dost, sil jsem měl na rozdávání. Nešetřil jsem se, všechno se to sešlo a sedlo mi to. Osud chtěl, abych to odjel.“

Leč v semifinále už šlo do tuhého. „Měl jsem tam Oleho Olsena a Ivana Maugera,“ vypráví. Šestici jeho skupiny doplňovali ještě Jurij Dubinin, Clemens Bever a Miloslav Verner. Hned v rozjížďce s číslem pětadvacet explodovaly svítkovské ochozy nadšením, když Milan Špinka nepustil oba světové šampióny vůbec ke slovu.

„Odved‘ jsem je a naznačil oběma, co je čeká ve finále,“ tvrdí Milan Špinka a kdybychom dnes již čtyři desítky let neznali celkové pořadí, možná by to znělo až příliš furiantsky. „Měl jsem nejradši potkat všechny favority hned na začátku. I na ledech jsem měl rád čistou lajnu.“

Ob jednu rozjížďku později se prosadil Ole Olsen. Milan Špinka byl druhý a na rozdíl od svého dánského soka dorazil rovněž na rošt rozjížďky s číslem devětadvacet. V ní ukázal záda Ivanu Maugerovi, jenž se okolo něj přehnal až v závěrečném okruhu. Jenže gesta českého závodníka, jehož ruka vystřelila dvakrát bezmocně vstříc pardubickému nebi, způsobila v jeho depu poplach.

„Zadřel jsem motor,“ je dnes Milan Špinka při líčení svého rozpoložení už klidný, k čemuž měl ovšem v září roku 1973 na míle daleko. „Začal zmatek, co teď. Měl jsem ještě dvě další motorky, ale moc jsem jim nevěřil. Je to okamžik velkýho napětí, co teď, když ti největší dělo klekne.“

Řešení nabídl jeho bratranec Evžen Erban. Dnešní šéf pardubického klubu měl být původně náhradníkem, ale nakonec si vzal vestu s číslem jednadvacet místo zraněného Nikolaje Korněva. Dostal se z vylučovací skupiny do čtvrtfinále, jehož první jízdu vyhrál. Jenže vzápětí zastavil vinou mechanické závady a čtvrtým místem z dvaadvacáté jízdy už postup do semifinále nemohl zachránit.

„Bratránku, půjč‘ si moje brko, mně to jede dobře,“ pamatuje si Milan Špinka dodnes slova, která slyšel z jeho úst. „Já na to jen ‚dej to sem!‘ Dalo se kolo s novou hranou, srovnal jsem si trošku řidítka a jelo se na start. Bylo to takový spontánní.“

Milan Špinka zamířil k roštu již podesáté. Ani mu nestačilo blesknout hlavou, že kdyby svou třetí semifinálovou jízdu vynechal, zadřel by až ve velkém finále… Jenže podmiňovací způsob a motocyklové závody jsou výrazně antagonistické pojmy. A tak se u bílé startovací pásky vedle Ole Olsena, Ivana Maugera, Jiřího Štancla, Jana Vernera a Georgije Ivanova rovnal i on.

Hektické okamžiky se proměnily ve výhodu
„Osud mně nahrával, že jsem před finále neměl čas moc přemejšlet co a jak,“ chválí Milan Špinka nezbytného spojence všech závodníků. „Všechno bylo moc ve shonu. Než přišel Evžen, jelo se malý finále a já si začal chystat druhou motorku. Nebyl čas na nervy a to bylo možná lepší.“

Konečně bylo odstartováno! „Startoval jsem z prostředka,“ vypráví Milan Špinka. „Byl jsem v laufu a ten den mi to sedlo. Cejtil jsem se, síly mi neubejvaly a to jedeš s radostí. V půlce první zatáčky jsem jel po zadním kole, ale to znám jen z fotek. Já to vůbec neregistroval. To děláš všechno podvědomě. Ve finále Zlatý přilby jsou nervy našponovaný, to je úplně něco jinýho a zvláštního. Kdo to velký finále jel, tak ví, o čem mluvím. Ale nebyl čas se tomu poddávat.“

Boj o zlatou přilbu byl totiž teprve na svém počátku a za nejdelší konec provazu tahal prozatím Georgij Ivanov. „Ved‘ první kolo,“ uvádí Milan Špinka na adresu leningradského blonďáka, který před rokem stál na pódiu jako třetí. „V prvním nájezdu do druhýho kola jsem byl ale před ním. Zlí jazykové tvrdili, že on přede mnou upad‘. Ale já ho podjel a pak ho předjížděli ostatní a on spadnul.“

V ten okamžik stál celý stadión na nohou. Konečně měl československý závodník blyštivou trofej na dohled. Navíc pardubický rodák a syn místního matadora, který ještě před nedávnem usiloval o vítězství. Ještě však neměl vyhráno, jelikož Ole Olsen a Ivan Mauger za jeho zády prozatím ještě odmítli kapitulovat.

„Jedeš, uháníš a dáváš pozor, abys neudělal chybu,“ svěřuje se Milan Špinka se svým úhlem pohledu na své vítězné finále. „Nekoukáš doprava, doleva. Čtyři nebo šest kol, to mi bylo jedno. Psychika je důležitá a ta se odvíjí od fyzičky. V tý době jsme na Rudý hvězdě dělali dřepy se stopětadvacetikilovejma činkama a soutěžili, kdo jich dá víc. Potřebuješ sílu v rukách, ale mít taky pevný záda a břicho. A vyhovět tý motorce.“

Tentokrát všechno fungovalo víc než dokonale. Milan Špinka kroužil zbývající kola do cíle v ideální stopě. Dle pamětníků svými nádhernými nájezdy a čistými výjezdy připomínal světového jezdce. Přitom si jako ostříž hlídal vnitřní obrubník. Ole Olsen právě po levé straně viděl svou poslední šanci, avšak nakonec z bezprostřední blízkosti spatřil, kterak jeho vítěznou šňůru po třech letech přestřihl dvaadvacetiletý československý borec. Šest kol objel v čase 1:59,2, zatímco Barry Briggsovi prve v malém finále stačilo k triumfu 2:02,2.

„V ten moment si neuvědomíš, jestli jsi první českej‘ vítěz po deseti letech,“ vybavuje si Milan Špinka, co mu prolétlo hlavou, když jeho vítěznou jízdu zastavil startmaršál se šachovnicovým praporkem v rukou. „Anebo jestli jsi vůbec první Čech, co vyhrál Přilbu na krátký dráze a navíc pardubickej‘ rodák, na čemž si dodnes zakládám. Jediný, na co při tom závodě myslíš je, abys vyhrál. A tyhle věci se ti hlavou nemihnou. To si uvědomíš až po letech, když o tom mluvíš. Dneska si toho cením stejně jako titulu mistra světa a dalších medailí z jednotlivců a družstev. Vážím si toho a dávám na stejnou úroveň. Když vyhraješ mistrovství světa, jsi mistr světa, ale ta Zlatá přilba má větší pozadí.“

Zlatá a modrá přilba s bílými pruhy jen jednou za kariéru
Zato diváci si všechny aspekty vítězství Milana Špinky uvědomili okamžitě. Nebylo síly, která by je udržela na svých místech. Během pár sekund zaplavili ovál a šastný vítěz musel během čestného kola dávat větší pozor než ve velkém finále na oba mistry světa za svými zády.

Neuvěřitelné přijetí čekalo na Milana Špinku i v jeho ulici Na Záboří. „Soused udělal zlatou přilbu z rendlíku, kterou obalil alobalem,“ usmívá se doposud jediný Pardubičan, který se může chlubit prvenstvím ve Zlaté přilbě. „Přivítání doma bylo pěkný. Tady v Pardubicích tou Zlatou přilbou doslova žijou zrovna jako Velkou pardubickou. Proto je pro mě to vítězství takový tuplovaný. Když vyhraješ ve Švédsku, skočíš do auta a jedeš domů. Samozřejmě nás na Autoklubu vítali, ale vyhrát Zlatou přilbu bylo něco jinýho. V tvojí ulici tě vítali sousedi, nebylo to jen o vítězství na tý dráze.“

Synovo vítězství si vychutnal také Miloslav Špinka, který se ve Svítkově musel ke stupňům vítězů prodírat hustým lidským kordonem. „To víš, že měl otec radost,“ říká Milan Špinka. „On sám jednou ve finále ved’, ale ohnula se mu ventilová zvedací tyčka. Pro tu Přilbu žil, a že je helma doma, pro něho znamenalo snad ještě víc než pro mě. Bylo to prostě něco jinýho. Když totiž vyhraješ Zlatou přilbu, to je něco!“

Čtyřicáté výročí triumfu Milana Špinky nezůstalo bez povšimnutí kurátorky Věry Doležalové z pardubického muzea. Při výstavě Počátky ploché dráhy v Pardubicích, kterou je možné na pardubickém zámku spatřit až do 1. prosince, vyhradila místo i jemu. Vedle zlaté přilby a vázy, kterou si Milan Špinka odnesl z vyhlášení vítězů, jsou k vidění i jeho propriety a vítězný motocykl. A ke všemu ještě šest medailí z mistrovství světa na ledové dráze včetně té zlaté z roku 1974.

Nabízí se ovšem otázka, který motocykl se vlastně ve vitríně předvádí? „To je ta Evženova motorka, koupilo jí muzeum,“ upřesňuje Milan Špinka, že jde skutečně o autentický stroj, v jehož sedle se prohnal vítězně cílem. „Je z roku 1968 a já na ní o pět let později vyhrál Zlatou přilbu.“

Zajímavý je také osud vítězovy přilby, kterou muzeum rovněž pořídilo do svých sbírek. „Koupil jsem ji v Oslo,“ přibližuje Milan Špinka. „Tady takové zboží nebylo a těžko se shánělo. Myslím, že každej‘ závodník je tak trochu pověrčivej‘. Já byl na nový věci. Když máš něco novýho na sobě, přináší to štěstí. A ta přilba mi ho přinesla! Měl jsem jí jen jeden závod a pak šla do muzea.“

Svou jedinečností se modrý produkt AGV s bílými pruhy přibližuje své nablýskané sestřičce. Napřesrok Milan Špinka smolně vypadl z velkého finále. Pak mu kariéru narušily tři po sobě jdoucí smolné sezóny s komplikovanými úrazy. I když se do startovní listiny Zlaté přilby vrátil, nikdy se nedostal výš než do malého finále.

25. Zlatá přilba Československa – Pardubice:
1. Milan Špinka (CS), 2. Ole Olsen (DK), 3. Ivan Mauger (NZ), 4. Jiří Štancl (CS), 5. Jan Verner (CS), 6. Grigorij Ivanov (SU), 7. Barry Briggs (BZ), 8. Clemens Bever (DDR), 9. Zdeněk Majstr (CS), 10. Jurij Dubinin (SU), 11. Miloslav Verner (CS), 12. Jochen Dinse (DDR), 13. Evžen Erban (CS), 14. Václav Verner (CS), 15. Jan Holub (CS), 16. Petr Ondrašík (CS), 17. Dave Gifford (NZ), 18. Jan Klokočka (CS), 19. Ila Teromaa (FIN), 20. Dieter Tetzlaff (DDR), 21. Henny Kroeze (NL), 22. Scott Autrey (USA), 23. Gerry Kroeze (NL), 24. Laszlo Domokos (H), 25. Istvan Sziracki (H), 26. Veli Pekka Teromaa (FIN), 27. Pal Perenyi (H), 28. Dieter Jensch (DDR), 29. Janos Berki (H), 30. Jens Erik Krause (DK), 31. Hans Griebl (D), 32. Alex Taudtmann (A), res Petr Kučera (CS)

Starty Milana Špinky ve Zlaté přilbě Československa:

datum:	ročník:	umístění:
5.10.1969	21.	vyřazen ve čtvrtfinále
27.9.1970	22.	vyřazen ve čtvrtfinále
19.9.1971	23.	6.
1.10.1972	24.	4.
23.9.1973	25.	vítěz
22.9.1974	26.	9.
5.10.1975	27.	8.
29.9.1979	31.	11.
27.9.1981	33.	11.

Foto: Antonín Škach a archív autora

Čakovice – 25. června 1983
I když bydlel na Petřinách, hrával aktivně hokej a až do svých sedmnácti znal plochou dráhu prakticky jenom z televize. Jednu podzimní sobotu však neměl co na práci. Jeho rodiče jezdívaly na závody a on je doprovodil do Slaného. Ricin voněl ve vlhkém dni ještě intenzivněji a jemu sport levých zatáček učaroval. Hned druhý den šel sondovat možnosti na Markétu. Jejímu šéfovi Josefu Mičánovi se zdál hodně starý, takže mu doporučil, a to zkusí v Čakovicích. Jenže po pár měsících se pražský velkoklub ozval sám. Petr Vandírek rostl a rostl, přesto se však jeho domácí juniorský titul před třiceti lety stal obrovským překvapením.

Ligové zápolení se seniory brousí ostruhy
„Když jsem začínal, byl jsem kluk z ulice,“ vrací se Petr Vandírek ke svým začátkům. „U nás v rodině plochou dráhu nikdo nikdy nedělal. A najednou se to stalo, že jsem vyhrál juniorák. Ani jsem si to neuvědomoval. Závodil jsem, závodil a najednou byl mistr republiky!“

Na sklonku sedmdesátých let si totiž česká plochá dráha nemusela stěžovat na nedostatek zájemců ochotných se na motocyklech provozovaných v režii svazarmovských klubů vydat vstříc kariéře plochodrážníka. Petr Vandírek debutoval v první polovině října roku 1979. S vestou RH Praha „B“ se pustil do boje s Plzní, Kopřivnicí a Žarnovicou o jedno místečko v extralize 1980.

Plzeň potvrdila svou příslušnost mezi extraligovou elitu. Petr Vandírek v osmdesátém pokračoval s pražským béčkem v první lize. Družstvo pod taktovkou nadějného Antonína Kaspera a zkušeného Jiřího Svobody nabídlo závodní příležitosti především začínajícím dravečkům.

Petr Vandírek vesměs absolvoval juniorské jízdy, které v rozpise čtyřčlenných družstev na šestnáct rozjížděk přišly ke slovu dvakrát. Po boku míval především Stanislava Urbana, Ladislava Hradeckého či Zbyška Holého.

Ambiciózní celek šel od vítězství k vítězství. Triumfoval v pěti ze sedmi závodů a pouze v první půli dubna pustil v Žarnovici a v Kopřivnici na nejvyšší stupínek pódia SVS Pardubice. Logickou odměnou se stal postup do kvalifikace pro extraligu 1981. Jenže tu si nenechal vzít Slaný, poslední celek roku 1980. Pražané byli třetí za Žarnovicou, ovšem s hlavním týmem na mistrovském trůnu nebyl postup hlavním bodem jejich mise.

Důležité byly především zkušenosti, které ruku v ruce s nadstandardním klubovým zázemím dokázali mladíci plně zužitkovat. Logickým důsledkem se stala žeň juniorských titulů, které Rudé hvězdě přivezli nejen vlastní odchovanci, avšak i plochodrážníci povolaní na vojenskou službu. V úvodních ročnících mistrovství republiky juniorů hegemonii borců s pražskou vestou dokázali narušit jen Štefan Eliáš v barvách ZP Pardubice (1975) a zohorský Jaroslav Drahoš (1979). A jistě není bez zajímavosti, že se s pražskou klubovou příslušností svého zlata dočkali i Pardubičané Jiří Jirout (1974), Pavel Karnas (1977) a Josef Jůza (1978).

Rok 1980 se nesl ve znamení nástupu Antonína Kaspera, který pod vedením svého otce vyzrál v kvalitního juniora ještě před dosažením spodního věkového limitu sedmnácti let. Petr Vandírek byl sice o osm měsíců starší, avšak musel dohánět zpoždění zaviněné pozdějším začátkem kariéry. Do juniorského šampionátu vstoupil zjara 1980 v Zohoru.

Na záhorské dráze startovala skupina A a hrdina našeho vyprávění zaznamenal dvě druhá místa, ale také tři pády. Napřesrok musel do předkvalifikace, která prožila svou premiéru počátkem května na Markétě. Triumfem v prvním závodě před Karlem Kadlecem a Ladislavem Šifaldou postoupil bez nutnosti absolvovat druhý opravný závod. Dostal se až do finále stejně jako v následující sezóně, avšak vinou zranění absolvoval v letech 1981 – 1982 pouhý jeden mítink.

S náskokem se dá kalkulovat
V třiaosmdesátém jel Petr Vandírek mezi juniory naposledy. První z čtveřice závodů semifinálové skupiny A v Kopřivnici byl odvolán. Pražský závodník rozehrál své tehdejší účinkování třetím místem v Březolupech. O výsledku se rozhodlo v rozjížďce s číslem třináct, když před ním do cíle dorazili Lubomír Jedek a neporazitelný František Ledecký.

O dva týdny později ve Slaném Petr Vandírek sbíral opět jednu trojku za druhou, leč ve dvanácté jízdě zůstal stát vinou poruchy motocyklu. Z triumfu se radoval Roman Matoušek, o dva roky mladší odchovanec Slaného, od roku 1983 startující v Rudé hvězdě. S Petrem Vandírkem měl svádět tuhý boj až do konce šampionátu.

„To bylo úplně něco jako Venca Milík dnes,“ nachází Petr Vandírek trefné připodobnění svého tehdejšího soka. „Byl hodně vidět a jeho styl a způsob jízdy byl atraktivní a to táhlo diváky. Když byl Maas na dráze, vždycky se něco dělo. A to tenkrát byla obrovská konkurence. Musel jsi pořád bojovat o své místo v reprezentaci. Byl to boj o pozici, aby ses moh‘ vůbec zúčastnit. Byli další lidi, co chtěli na tvoje místo. Proto jsi nikdy nevěděl, jestli v reprezentaci pojedeš. Pořádaly se kontrolní závody, kde jsi musel potvrdit, že si to vůbec zasloužíš.“

Semifinálová skupina A juniorského šampionátu pokračovala den po Slaném prvomájovým kláním ve Mšeně, odkud si Petr Vandírek a Roman Matoušek odvezli po čtrnácti bodech. V náhradním termínu v Kopřivnici skončil na nejvyšším stupni Roman Matoušek, zatímco takticky jedoucímu Petru Vandírkovi stačilo dvanáct bodů na těsné vítězství v celkové klasifikaci.

Důležitý byl ovšem především postup do finálové části, jež startovala jedenáctý den měsíce června v Kopřivnici. V rozjížďce s číslem šest se sice skláněl před Františkem Ledeckým, ovšem nakonec si vyskočil na nejvyšší stupínek pódia.

„Na Kopřivnici každej‘ nadává, ale já ji měl rád,“ komentuje s odstupem třiceti let své vůbec první vítězství ve finálové části juniorského mistrovství republiky. „Byla to taková atypická dráha, ale mně se nikdy nestalo, že bych tam nezajel. Byli jsme hodně přizpůsobiví, nešlo říct, že mám rád jen malou nebo tvrdou dráhu. Hodně jsme jezdili a každá dráha byla jiná. Dnes když slyším nářky, že je dráha hluboká, a že se nedá jet… To můžeme rovnou jet v tělocvičně na parketách, kde to je rovný a tvrdý.“

Ale zpátky k juniorskému šampionátu anno domini 1983. Z Kopřivnice mířil Petr Vandírek do Březolup s náskokem jednoho bodu na Romana Matouška a třemi na Františka Ledeckého. Na jihomoravské návsi však prohrál jen s místním odchovancem Lubomírem Jedkem. Manko Romana Matouška se zvýšilo rovněž defektem, takže na pražské Markétě o necelé dva týdny později Petr Vandírek nastupoval s náskokem navýšeným na čtyři body.

Vyplatilo se. „V Praze jsem vypad‘ jednou na motorku,“ vybavuje si dnešní mšenský kouč. „Když se na to dnes koukám, ve čtyřech závodech s dvaceti rozjížďkama sis nemoh‘ dovolit mít jedinou jedničku. Musel jsi mít samé trojky, maximálně dvojky.“

Poslední červnový pátek roku 1983 přichystal pro Petra Vandírka skutečnou prubířskou zkoušku ohněm. Hned na úvod mu ve čtvrté jízdě nastrojil porážku tehdy ještě pardubický Zdeněk Schneiderwind. V rozjížďce s číslem patnáct slavil třetí triumf v řadě František Ledecký, avšak pro Petra Vandírka bylo důležité, že odsoudil Romana Matouška k jedinému bodu. I když přišla ona porucha, na jejíž příčinu si už dnes k zármutku historika nevzpomene, v dodatkové jízdě o zelený věnec odvedl Zdeňka Schneiderwinda, Miroslava Prágera a Ivana Pacáka. Co na tom, že Lubomír Jedek měl o dva a vítězný František Ledecký dokonce o tři body více, když jej v průběžné klasifikaci nedokázali ohrozit?!

Poslední závod na druhý den v Čakovicích rozehrával s osmatřiceti body, zatímco Lubomír Jedek měl o čtyři, František Ledecký o pět a Roman Matoušek už o šest bodů méně. „Věděl jsem, že už mám náskok,“ připouští Petr Vandírek i po třiceti letech, že na samotný závěr šampionátu zvolil strategii jízdy na jistotu. „Samozřejmě nemůžeš polevit, ale už počítáš a nemusíš pořád jen riskovat. To si pamatuju, že bylo i ve velkým mistráku 1989, kdy jsem věděl, že v posledním závodě potřebuju dojet druhej‘. V jedný jízdě jsem doháněl Pavla Karnase. Moh‘ jsem ho předjet, jenže pak mně blesklo hlavou, že mi stačí dva body. Zařadil jsem se a dojel na to druhý místo s jistotou titulu.“

Brána příležitostí se otevírá
Roman Matoušek tehdy v Čakovicích prohrál jen s Ivanem Pacákem, jenž naskočil až do druhé poloviny finálového seriálu. V celkové klasifikaci mu to stačilo na titul vicemistra o bod před Lubomírem Jedkem, který tehdy doplatil na vlažnější vstup do závodu. Své první a zároveň vzhledem k věku poslední pódium ve finále československé juniorky čekalo Zdeňka Schneiderwinda, avšak největší důvod k oslavám měl právě Petr Vandírek.

I když jeho skalp získali Roman Matoušek v první, Lubomír Jedek ve třinácté a Zdeněk Schneiderwind v osmnácté jízdě, dvanáct bodů stačilo na korunovaci na mistra o čtyři body před Romanem Matouškem, pět před Lubomírem Jedkem a čtyři před Františkem Ledeckým.

„Pamatuju si, že to byl můj první titul,“ vybavuje si dnes. „A nečekanej‘. Rok předtím jsem marodil hodně se zlomenou rukou. Ale chtěl jsem závodit. A závodil jsem a všechno fungovalo. Bylo to super.“

Jistě není bez zajímavosti, že deníkáři před prvním finálovým závodem s Petrem Vandírkem vůbec nepočítali. „Lze proto předem odhadnout, že mistrem juniorů bude opět někdo z talentů RH Praha,“ tipovalo Rudé právo v předvečer kopřivnického mítinku, přičemž jeho výčet zahrnoval jména Jiřího Hnidáka, Františka Moulise, Františka Ledeckého, Ivana Pacáka a Jiřího Brože.

Jiří Hájek se na stránkách šestatřicátého čísla týdeníku Světa motorů rozepsal již o skončeném šampionátu. „O konečném úspěchu rozhodl prakticky již v prvních dvou závodech v Kopřivnici a v Březolupech,“ stálo v článku vedle snímku zachycujícího v akci Miroslava Musila a Františka Ledeckého. „V obou závodech zvítězil a vybudoval si dostatečný náskok, který v Praze a v Čakovicích taktickou jízdou kontroloval. Letos se zatím vyvaroval zbytečných pádů, které ho v minulých létech stály již nejeden úspěch. Titul juniorského mistra ČSSR si pro stálost výkonnosti, s jakou prošel celý šampionát, zaslouží.“

Titul přišel opravdu ve správnou chvíli, aby se plochodrážní kariéra Petra Vandírka nasměrovala správným směrem. „Přišla nabídka, a zůstanu v Rudý hvězdě po vojně jako instruktor,“ vysvětluje Petr Vandírek, co mu jeho triumf přinesl. „Byl to přechodovej‘ rok. Člověk závodil a najednou byl rovnocennej‘ s těma Špinkama, Štanclama a Vernerama. To bylo úžasný. Samozřejmě jsme k nim vzhlíželi, ale pak jsme zjistili, že můžeme bejt lepší.“

Přehršel známých jmen:
Během třiceti let od juniorského šampionátu anno domini proteklo českými řekami hodně vody. Nicméně přesto mezi aktéry tehdejších bojů najdeme doposud aktivní závodníky. Karel Kadlec se vedle dlouhé dráhy pravidelně objevuje i na krátké, zatímco Jan Pecina se před deseti lety vrátil za řidítka jen kvůli ledům.

Paradoxní je, že oba z finálového seriálu juniorského šampionátu v třiaosmdesátém vyřadilo zranění utrpěné v Kopřivnici. Na severomoravském obru končila počátkem května semifinálová skupina A. Plzeňský nezmar, tehdy ovšem oblečený do vesty pražské Rudé hvězdy, kam ho povolali na vojnu, triumfoval v úvodních dvou jízdách. Avšak v rozjížďce s číslem dvanáct do něho vrazil Bohumil Brhel a výsledkem se stal zlomený kotník. Jan Pecina zase upadl v páté jízdě prvního finále, které v Kopřivnici startovalo o měsíc později. Mnohem horší pro jeho kariéru však byla fraktura pánve, kterou si přivodil při tréninku v Liberci.

I další osobnosti z tehdejšího junioráku potkáte na plochodrážních stadiónech dodnes. Mistr Petr Vandírek je koučem extraligového Mšena, vicemistr Roman Matoušek čas od času sleduje mezi diváky závod ve Slaném. Tady působí v úloze startmaršála František Moulis, tehdy pátý. Šestý Bohumil Brhel po skončení své skvělé kariéry ladí a prodává motory GM a sedmý Miroslav Musil šéfuje v Mariánských Lázních. Osmý Radomír Semela pracuje v České televizi, zatímco dvanáctý Zdeněk Schneiderwind trénuje na Markétě. Dušan Višváder, před třiceti lety čtrnáctý, již bohužel více než měsíc není mezi námi. František Kalina byl před Lubomírem Vozárem posledním koučem, který dovedl Pardubice k triumfu v extralize, a nadto má doma licenci rozhodčího.

Avšak i mezi semifinalisty vyřazenými v obou skupinách najdeme povědomá jména. Zdeněk Tesař tehdy kvůli povolávacímu rozkazu na vojnu zmeškal skupinu A, kde na dvanácté pozici nalezneme Josefa Mizeru, dnešního březolupského tajemníka. V béčku skončili třeba Martin Morávek, současný chabařovický sponzor, nebo Vladimír Dvořák, který v Divišově pokračuje v úspěšné ladičské dráze svého otce Stanislava.

Mistrovství ČSSR juniorů – 4. finálový závod Čakovice:
1. Roman Matoušek (RH) 14; 2. Zdeněk Schneiderwind (SVS) 13, 3. Petr Vandírek (RH) 12), 4. Lubomír Jedek (RH) 11, 5. František Ledecký (RH) 10, 6. Bohumil Brhel (Březolupy) 10, 7. František Moulis (Slaný) 8, 9. Jiří Šmíd (Liberec) 8, 10. Ivan Pacák (RH) 6, 11. Radomír Semela (RH), 12. Dušan Višváder (Zohor) 4, 13. Miroslav Práger (RH) 4, 14. Zbyněk Kindl (Slaný) 3, 15. Rostislav Čichoň (Kopřivnice) 1, 16. František Kalina (ZP) 1.

Mistrovství ČSSR juniorů 1983:

	Kopřivnice	Březolupy	Praha	Čakovice	TOT
	11.6.	12.6.	24.6.	25.6.
1. Petr Vandírek, RH Praha	14	14	10	12	50
2. Roman Matoušek, RH Praha	13	10	9	14	46
3. Lubomír Jedek, RH Praha	9	13	12	11	45
4. František Ledecký, RH Praha	11	9	13	10	43
5. František Moulis, RH Praha	7	11	8	9	35
6. Bohumil Brhel, Březolupy	6	9	7	10	32
7. Miroslav Musil, M.Lázně	6	7	5	8	28
8. Radomír Semela, RH Praha	7	6	9	6	28
9. Jiří Hnidák, RH Praha	10	11	3	NS	24
10. Jiří Šmíd, Liberec	6	4	6	8	24
11. Miroslav Práger, RH Praha	4	6	10	4	24
12. Zdeněk Schneiderwind, SVS Pce	NS	NS	10	13	23
13. Ivan Pacák, RH Praha	NS	NS	10	6	16
14. Dušan Višváder, Zohor	6	5	NS	4	15
15. Zbyněk Kindl, Slaný	3	2	4	3	12
16. František Kalina, ZP Pce	4	5	2	1	12
17. Jan Limport, RH Praha	9	NS	NS	NS	9
18. Rostislav Čichoň, Kopřivnice	2	4	2	1	9
19. Jan Pecina, Liberec	2	NS	NS	NS	2

Poznámka: z kvalifikovaných finalistů nestartovali Karel Kadlec (RH Praha) a Jiří Brož (Slaný)

Působení Petra Vandírka v MR juniorů:

1980:	semifinálová skupina A: Zohor 13., Pardubice a Mšeno nestartoval; celkově 17.
1981:	předkvalifikace Praha – postoupil rovnou po vítězství v prvním závodě
	semifinálová skupina B: Plzeň 8., Slaný 4., Praha 3. Čakovice 5.; celkově 3.
	ve finále nestartoval
1982:	nasazen bez předkvalifikace
	semifinálová skupina A: Slaný 4., Praha 1., Plzeň 4., Chabařovice 3.; celkově3.
	finále: Pardubice 3., Mšeno, Žarnovica a Zohor nestartoval; celkově 14.
1983:	nasazen bez předkvalifikace
	semifinálová skupina A: Březolupy 3., Slaný 3., Mšeno 1., Kopřivnice 4.; celkově 1.
	finále: Kopřivnice 1., Březolupy 1., Praha 3., Čakovice 3.; celkově 1.

Foto: archív Petra Vandírka, archív autora, Michal Kohout a Wojta Zavřel

Pardubice – 31. srpna
Tisícovky nadšených diváků se v neděli 20. srpna 1961 vypravily do Pardubic, aby na vlastní oči zažily renesanci Zlaté přilby Československa po desetileté odmlce. Na dostihovém závodišti je však dostihla zpráva o tragédii, která se odehrála během sobotního tréninku.

Za Popkovickou zatáčkou prasknul rám motocyklu Ericha Stieglmeiera. Motor jeho JAPu se zabořil do země a pětadvacetiletý občan německého Niedernhornbachu byl strašlivou silou vymrštěn ze sedla. Těsně za ním jedoucí Libor Dušánek neměl šanci reagovat a narazil do nešastného protivníka před sebou.

Oba závodníci skončili v nemocnici, avšak dny vyměřené jim osudem se uzavřely ještě týž den ve večerních hodinách. Zatímco tělo Ericha Stieglmeiera našlo poslední odpočinek ve své zemi, třiatřicetiletý Libor Dušánek spočinul ve svých Pardubicích.

S jeho hrobem ale letos vyvstaly potíže. „Objevilo se na něm, že vzhledem k tomu, že o něj nikdo nejeví, zájem bude zrušen,“ objasňuje Petr Moravec, co vedlo pardubický klub k zásahu. „Je naprosto jasné, že pokud někdo obětoval závodu o Zlatou přilbu to nejcennější, je naší morální povinnost pronájem hrobu prodloužit.“

Poznámka o světlé památce obou plochodrážníků, která trvale zůstane v srdcích, jíž pardubičtí pořadatelé nechali před více než půlstoletím natisknout na smuteční oznámení, nebyla jen pustou frází ani pro jejich současné následovníky.

Foto: archív autora

Mariánské Lázně – 18. září 1983
Když se Jiří Štancl se zkraje roku 1983 chystal na svou sedmnáctou aktivní sezónu, mohl se chlubit famózním devátým místem ve finále mistrovství světa jednotlivců v kalifornském Los Angeles v srpnu předchozího roku. Nový nástěnný kalendář na zdi přinesl pro pražského borce nové výzvy. Předně se světové finále jednotlivců konalo v německém Nordenu, kde se plným právem cítil hodně silný v kramflecích. Ale navíc se po čtyřech letech do Mariánských Lázní vrátilo světové dlouhodrážní finále a náš nejúspěšnější plochodrážník všech dob ve svých třiatřiceti letech začal dávat této disciplíně přednost. Nakonec si nesplnil letitý sen o titulu mistra světa, ale ze západočeských lázní se vracel se stříbrnou medailí. Závodnické osudy Jiřího Štancla přináší jeho autobiografie, jež se poprvé na prodejní pulty dostane příští víkend při jubilejním padesátém ročníku ZP SNP v Žarnovici a již se dá objednat v internetovém obchodě vydavatelství Oftis. Nicméně jeho medaili z před třiceti let rozhodně nezaškodí připomenout ani na stránkách magazínu speedwayA-Z. A to tím spíše, získali-li kromě něho cenné kovy z mistrovství světa na dlouhé dráze pouze Aleš Dryml starší a Josef Franc.

Na dlouhé dráze je cesta mezi elitu mnohem delší
Jiří Štancl se na dlouhé ovály dostal již na počátku své kariéry. V osmašedesátém se jeho starší kolegové z pražské Rudé hvězdy Antonín Šváb, Luboš Tomíček, František Ledecký a Jaroslav Machač pustili naplno do závodění v SRN a rozvadovská hraniční závora pouštěla do svobodnějšího světa také jeho.

Reprezentace na něho zavolala už roku 1969, kdy se ovšem z kvalifikačního kola v jihoslovanské Gornej Radgony vracel s třemi body a šestnáctým místem. „Dlouhou dráhu jsem se pořád ještě učil,“ vypráví Jiří Štancl dnes. „Motorka je delší, zadní kolo odpružené a stroj má dvoustupňovou převodovku. Zkoušel jsem, kde by se dalo předjíždět, snažil jsem se jezdit po celé dráze a hledat rychlou stopu. I na dlouhé, kde to jde mnohem rychleji než na klasické, jsem se snažil, aby zadní kolo mělo záběr. Dlouhá dráha je totiž hodně specifická. Člověk musí ovládat motorku. To na krátké samozřejmě taky, jenže třeba v Mariánských Lázních máš v nájezdu rychlost 180 km/h.“

Zkušenosti hrály svou roli. Zatímco do světového finále jednotlivců se Jiří Štancl dostal už v páté sezóně své kariéry roku 1971, na dlouhé dráze mu to trvalo o tři roky déle. Jedenáctá příčka v Scheesselu ani nenadchla, avšak ani nezklamala. Nikdo ovšem nemohl tušit, že Jiří Štancl nebude mezi osmnácti nejlepšími dlouhodrážními borci světa chybět ani jednou až do roku 1985. A že ho o prodloužení série připraví až byrokratický zásah Svazarmu.

Umístění ve spodní polovině výsledkové listiny měl Jiří Štancl velice rychle vylepšit. V září 1976 dostal do rukou jednu z nových čtyřventilových strojů Jawa, v jehož sedle skončil čtvrtý. O rok později v dánském Aalborgu měl medaili na dohled. Sotva si pro finálovou rozjížďku vybral startovní pozici číslo šest, odebral se do svého depa. Jenže vzápětí dorazil steward FIM, že si měl postavení na startu vybírat až po Hansi Sieglovi, který při stejném počtu bodů ovšem v semifinále skončil až za ním.

Jiřího Štancla vyhnal na dvojku. Zatímco Hans Siegl z šestky triumfoval a vyrazil na pódium pro stříbrnou medaili, československý závodník skončil čtvrtý. Prazvláštní počínání funkcionáře FIM ho přitom v sedmasedmdesátém poškodilo rovněž ve finále světových dvojic v Belle Vue, kde s Janem Vernerem měli nakročeno na pódium, o něž přišli především neregulérním startem Němců ve vzájemné jízdě. Do třetice se série funkcionářských přehmatů uzavřela při finále mistrovství světa na dlouhé dráze v Mariánských Lázních v září 1979.

Jiří Štancl skončil čtvrtý, avšak vicemistr Anders Michanek použil nepředpisový tlumič výfuku a karburátor s větším průměrem, než předepisovaly tehdejší reglementy. Steward FIM byl Švéd, takže zjevně nechtěl svému krajanovi ublížit. Nechal sice zabavit jak výfuk, tak karburátor jako doličné předměty, ale rozhodnutí nechal na delegátech prosincového kongresu mezinárodní motocyklové federace v Montreux.

„Vím od lidí z komise CCP, že než se to mělo projednávat, soudruh Jan Křivka protest sáhnul, aby si Československo nedělalo špatné jméno,“ slyšíme hořkost v hlase Jiřího Štancla ještě dnes po více než třiceti letech. „Důkazy se ututlaly a já přišel o bronzovou medaili. Nebylo to férové, mrzelo mě to. A přesně stejná věc se přihodila Jardovi Faltovi, když ho podobné jednání soudruha Křivky v roce 1974 připravilo o titul mistra světa v motokrosu.“

Roku 1980 připravil Jiřího Štancla o lepší umístění v mistrovství světa na dlouhé dráze defekt. V dalším období stavěl náš nejúspěšnější závodník všech dob dům a dle svých slov si mnohdy po celotýdenní dřině jel o víkendu na závody odpočinout. Přesto však nevypadl ze světové elity, o čemž svědčí zmiňované deváté místo z Los Angeles. Přitom na dlouhé ho o lepší umístění s největší pravděpodobností připravila jen mlha ve finále v Korskro. Za daných okolností mu přišlo riskovat zbytečné, a to tím spíše čekala-li ho Zlatá přilba Československa, jíž tradičně přičítal velkou váhu. V třiaosmdesátém se však hvězdy dostaly do správné konstelace.

Letitý sen se začíná měnit v realitu
S vidinou světového finále v Mariánských Lázních se Jiří Štancl rozhodl dát vale britské lize a zaměřit se na dlouhou dráhu. Plánoval co nejvíc přípravných závodů, ale jeho itinerář dostával trhliny. Řada německých pořadatelů totiž v evidentní snaze prospět svým reprezentantům jeho přihlášku odmítla.

Do mistrovství světa vstoupil sedmou příčkou v kvalifikačním kole v Herxheimu, odkud postoupil do semifinále v Mühldorfu. V jeho předvečer se místní deník Moosburger Zeitung rozplýval nad německými účastníky, zatímco Jiřího Štancla nepodepsaný redaktor odbyl strohým konstatováním, že v Herxheimu skončil ‚nur Siebter von dem Deutchen Heinrich Diener‘. V referátu o vlastním průběhu semifinále už ovšem jméno československého borce skloňoval ve všech čtyřech pádech, který německý jazyk má.

„V Herxheimu jsem skončil sedmý, ale v Mühldorfu už druhý,“ vzpomíná Jiří Štancl na semifinále, kde na stupních vítězů stál výše jen Alois Wiesböck. „Byla tam taková hodně tvrdá dráha. Moje výsledky byly ovlivněny, že jsem ty ovály znal a připravoval si na ně motorky. Můj mechanik Standa Dvořák věděl, co nás čeká, jaké jsou kde záludnosti a jak se dráha obvykle připravuje, takže jsme nešli do neznáma.“

Mezitím se v západočeských lázních chystali na vyvrcholení světového šampionátu s pracovitostí a svědomitostí sobě vlastní. Odstranili 4 100 krychlových metrů staré pískové vrstvy, místo níž navezli 3 150 kubíků nové. Položili přesně tisíc obrubníků a 756 metrů kanalizace. Navařili 1 100 metrů trubek na zesílení nosné konstrukce ohrazení dráhy, na němž vzápětí spočinul čtvereční kilometr nových bariér. Vnitřní plocha stadiónu byla vyrovnána 18 500 kubíky nové zeminy a první z 23 500 dostupných vstupenek našly svého majitele.

Třetí zářijovou neděli se největší pozornost upírala do druhého boxu zprava. Dělili se o něj Jiří Štancl a Aleš Dryml, který sem jako druhý československý reprezentant postoupil z druhého semifinále v Scheesselu.

Během sobotního tréninku se v motoru Jiřího Štancla ozývalo při vysokých otáčkách klepání, proto ho raději se Stanislavem Dvořákem celý rozebrali. Jejich úsilí korunovala rozjížďka s číslem tři, kdy se ve druhém kole přehnal okolo Aloise Wiesböcka jako když ho potká, plochodrážním slangem řečeno.

V páté jízdě Jiří Štancl prohrál s Finn Rune Jensenem, aby mu v rozjížďce s číslem osm Alois Wiesböck vrátil úvodní prohru. Třináct bodů zvyšovalo naději, že se letitý medailový sen změní v realitu. V té chvíli měli více jen Shawn Moran, jenž se po pádu v Hackney již šestý týden pohyboval se zlomenou levou nohou, a Alois Wiesböck.

Dlouhé čekání před semifinálovými jízdami Jiří Štancl bytostně nesnášel. „Dlouhé čekání před losováním mě rozhazovalo,“ nezastírá. „Vesměs přineslo minimálně půlhodinovou pauzu. Dělala se úprava dráhy, někomu to pomohlo, někomu ne. Ale člověk vychladnul.“

Start semifinále byl vysvobozením. „Vyhrál Shawn Moran,“ vypráví Jiří Štancl. „Pak byl Ivan Mauger a my se s Alešem Drymlem střídali na třetím místě. Aleš se mnou nechtěl prohrát. Navíc toužil porazit Ivana, ale ten viděl, že se pereme mezi sebou. Oba jezdili kolej, kde jsem potřeboval jet já. I když jsem je v nájezdu dohnal, musel jsem jet prostředek dráhy a ten nebyl ideální. Bylo to vyházené, jel jsem stejně rychle jako oni a nemohl je předjet. Jel jsem, kudy jsem musel a holt jsem byl jen čtvrtý.“

Věřte dánské držgrešli!
Semifinálový triumf vynesl Shawna Morana na čelo průběžné klasifikace. Měl na svém kontě devatenáct bodů, o tři více než Finn Rune Jensen, o čtyři než Jiří Štancl a Alois Wiesböck, o pět než Karl Maier a o sedm než Aleš Dryml.

Do konce lázeňského dramatu zbývala jedna jediná finálová jízda, po jejíchž třech kolech měla jít divákům zamávat nejlepší trojice ze stupňů vítězů. „Něco jsem si čistil šroubovákem na motorce, když se v mém boxu zničehonic objevil Ole Olsen,“ vrací se Jiří Štancl ve svých vzpomínkách o třicet let zpátky. „Závodil poslední sezónu a tentokrát se nedostal ani do semifinále. Povídá mi ‚Jiri, startmaršál dá ruce dolů. Dlouho se nic nebude dít. Pak se rozsvítí zelené světlo. Řekni si jen einundzwanzig, pus spojku a jeď.“

Sotva vyřkl poslední slovo, otočil se a šel pryč. Vnitřní vesmír Jiřího Štancla byl rázem jako po výbuchu supernovy. Dánského borce za léta závodění poznal opravdu po všech stránkách. Otevřel mu dveře do anglické ligy a tím umožnil další výkonnostní růst. Na druhou stranu mu započítal všechny sebenesmyslnější výdaje do posledního penny. Jiří Štancl se tak po sezóně 1976 vracel domů s prázdnou peněženkou, ale s o to větší křivdou v srdci. Připomněl si dohady, jež ho nakonec zavedly z Coventry do Readingu, a na druhé straně společně strávené chvíle. I to, jak na turné v Austrálii vytáhl z bazénu jeho topícího se syna Jacoba. Co když se mu teď chtěl dobrou radou svým způsobem revanšovat?

„Stále jsem si v duchu opakoval, jestli mu můžu věřit,“ vypráví. „Nakonec mi vyšlo, že nemám co ztratit a zkusil jsem to! Odstartoval jsem a byl jsem tam stejně jako Shawn Moran. Půlku zatáčky mi svým předním kolem jel po mojí levé ruce. Kdybych jenom trošku uhnul, byl jsem třetí, možná čtvrtý. Ale já držel, držel a držel. Shawn samozřejmě taky, ale neměl místo, jel pouze tam, kde jsem mu to v první zatáčce dovolil.“

Jiří Štancl na čele jízdy neudělal sebemenší chybičku a v čase 87,47 sekund projel po třech kolech, na něž se tehdy dlouhá dráha standardně jezdila, vítězně cílem. Shawn Moran klesl ještě za Karla Maiera, ale tři body ho korunovaly za mistra světa. A Jiří Štancl o chvíli později létal nad hlavy přátel jako vicemistr světa!

„Když stojíš na stupních, v tu ránu se ti promítne všechno odříkání, které jsi tomu za celou kariéru podstoupil,“ prožívá Jiří Štancl skvělý okamžik znovu. „Co jsi musel udělat, kolik hodin jsi strávil v přípravě, v tréninku a v dílně. A pak se ti splní sen.“

Nicméně každá třpytivá mince má i svůj rub. „Druhý den jsem v novinách zjistil, že na mém stříbru má zásluhu i Jaroslav Rataj, trenér RH Praha,“ říká. „Ani jsem nevěděl, že ho tam vůbec mám. Viděl jsem ho, jak si s roztaženýma nohama u startu píše program. Po sezóně jsme byli pozváni k místopředsedovi vlády. Měl jsem dostat odměnu pět tisíc, ale on patnáct. Tak jsem to odmítnul a odešel. Bylo z toho obrovské pozdvižení, jenomže já to bral jako velkou urážku a křivdu.“

Nebyla to náhoda
Hodnotu stříbrné medaile Jiřího Štancla záhy začaly snižovat hlasy škarohlídů, které tvrdily, že šlo o náhodu, protože mu k úspěchu hodně pomohla domácí dráha. „Ano, domácí prostředí bylo fantastické,“ tvrdí samotný první český dlouhodrážní medailista. „Měl jsem tam kamarády a příbuzné.“

Nicméně skvělé umístění v jakémkoliv světovém finále nemůže být za souhru náhody označeno ani omylem. Jiří Štancl dal kritikům pádnou odpověď, když další stříbro přivezl z dánského Korskro o dva roky později. V sezóně 1986 odešel na komerční styk, což svazarmovskou terminologií označovalo závodění na vlastní pěst na svobodné straně železné opony.

Důsledkem bylo vyřazení nejen z domácích šampionátů, ale pro naši plochou dráhu i z reprezentace. O co jsme přišli, svědčí nejen triumfální tažení Jiřího Štancla německými ovály v šestaosmdesátém, ale i triumf ve světovém poháru World Allround Super Cup, který zahrnoval mítinky na krátké, dlouhé a travnaté dráze. Němci si ho považovali více než mistra světa, o čemž svědčí i poznámka měsíčníku Bahnsport Aktuell, že bez ohledu na výsledky světového finále v Pfarrkirchenu by se zlatá medaile měla rovnou štandopéde poslat do pražského Motola na adresu Jiřího Štancla.

Finále MS na dlouhé dráze 1983 – Mariánské Lázně (CS)
1. Shawn Moran (USA) 22, 2. Jiří Štancl (CS) 20, 3. Karl Maier (D) 18, 4. Alois Wiesböck (D) 16, 5. Finn Rune Jensen (DK) 16, 6. Aleš Dryml (CS) 14, 7. Egon Müller (D) 11, 8. Simon Wigg (GB) 11, 9. Ivan Mauger (NZ) 11, 10. Georg Hack (D) 9, 11. John Titman (AUS) 9, 12. Hans Nielsen (DK) 7, 13. Bobby Schwartz (USA) 4, 14. Les Collins (GB) 3, 15. Ole Olsen (DK) 3, 16. Marcel Gerhard (CH) 3, 17. Hans-Otto Pingel 2, 18. Heinrich Diener 1, náhradníci Klaus Lausch a Mike Lee DNR.

Účast Jiřího Štancla ve finálových závodech mistrovství světa na dlouhé dráze:

rok:	dějiště:	umístění:
8.9.1974	Scheessel (D)	11.
14.9.1975	Gornja Radgona (YU)	11.
12.9.1976	Mariánské Lázně (CS)	5.
11.9.1977	Aalborg (DK)	4.
10.9.1978	Mühldorf (D)	9.
9.9.1979	Mariánské Lázně (CS)	4.
14.9.1980	Scheessel (D)	12.
20.9.1981	Gornja Radgona (YU)	10.
19.9.1982	Korskro (DK)	14.
18.9.1983	Mariánské Lázně (CS)	2.
16.9.1984	Herxheim (D)	8.
15.9.1985	Korskro (DK)	2.