Březolupy – 20. června 1993
První ročníky československé ligy měly poměrně jednoduchá pravidla, pokud se týká kvalifikace. Vítěz nižší divize postoupil příští rok nahoru, zatímco poslední z vyšší ligy jej nahradil. Jenže záhy po ligové renesanci v osmašedesátém si vedení disciplíny uvědomilo, že by vítěz druhé ligy mohl být slabší než poslední prvoligový tým. Zjara devětadešedesátého se tak poprvé střetly Kopřivnice a Pardubice, které ovšem předtím musely porazit České Budějovice, jelikož po plzeňské rezignaci na druhou ligu 1968 už nikdo jiný v nižší soutěži nezbyl. Od té doby byla prolínací soutěž pevnou součástí československého kalendáře, i když se liga směřovala k systému čtyřutkání. Přímý postup bez baráže se do třech československých lig vrátil až roku 1984. Když se v jednadevadesátém vrátila dvojutkání, zůstal zachován. Po sezóně 1991 spadli vojáci z pardubického Racku, avšak o dvanáct měsíců to rachotilo hlasitěji, jelikož elitní společnost musely opustit Březolupy. Prvoligový rok v jejich podání se však proměnil v oslnivou spanilou vítěznou jízdu, o čemž si magazín speedwayA-Z povídal přímo s Jaroslavem Gavendou.

Blbějším způsobem snad ani spadnout nešlo
Pod trenérskou taktovkou Miloše Plzáka šly Březolupy v osmdesátých letech rychle nahoru. V pětaosmdesátém vyhrály první ligu o padesát bodů před Zohorem, jehož v poslední sezóně podpořili i hostující Pardubičané Oldřich Řezníček a Václav Milík.

Jihomoravský klub však mířil výše. V sezóně 1989 vyhrál prvoligovou skupinu B, zatímco ve finále první ligy o pouhé body podlehl Chabařovicím, které v devadesátém rozšířily extraligu. Semifinále mistrovství republiky se stalo konečnou Březolup, avšak napřesrok už nikoliv.

Sezóna 1990 přinesla březolupské zlaté žně. Po triumfu ve skupině B první ligy, přišel triumf nejen v prvoligovém finále, avšak i v semifinále mistrovství republiky družstev. V něm sestava Jaroslav Gavenda, Vlastimil Červenka, Miroslav Dohnal, Stanislav Kůra a Josef Svízela předčila na své domácí dráze extraligové PSK Olymp Praha „B“ a Chabařovice.

Odměnou se stal postup do finále mistrovství republiky družstev, jímž Divišov v říjnu 1990 znovu po letech otevřel své brány. O senzační bronz Moravany připravil až Jan Holub, který v rozjezdu odvedl Vlastimila Červenku.

Březolupy získaly extraligový statut pro rok 1991 už jen z titulu svého triumfu v semifinále mistrovství republiky družstev, i když plochodrážní komise ČSMF tehdy kvůli comebacku dvojutkání osmičlenných týmů rozšířila počet účastníků vyšší divize na šest.

Miloš Plzák neváhal uplatnit velkorysou politiku hostování, protože pochopil, že jiná cesta k úspěchu nevede. Březolupskou vestu oblékal nejen Maciej Fabiszak ze Swietochlowic či dvojice tehdy nejlepších Rakušanů Andy Bössner – Heinrich Schatzer, ale v duchu liberálních pravidel i početné české hosty. Největší práci pro tým odvedli Václav Verner, který se tehdy s čakovickou vestou vrátil k aktivní činnosti, a odchovanec Lubomír Jedek.

Březolupský kouč nejvíce litoval domácí prohry s Chabařovicemi, které v horkém tropickém dni v duelu plném zvratů skončily s převahou dvou bodů. Na svém kolbišti podlehly už jenom Olympu, avšak skalpy Racku, Slaného i favorizovaných Pardubic se staly jejich kořistí. Slabinou však byly výjezdy, z nichž se Moravané vraceli s dvěma body pouze ze Svitav. Suma sumárum, čtvrté místo v tabulce.

V sezóně 1992 nahradila pardubický VTJ Racek Plzeň, která do extraligové společnosti zapadla více než dokonale. Březolupy nad ní v dubnu vyhrály, v říjnu ještě doma porazily Chabařovice a dva body jim dodala i kontumace na úkor Slaného. Jemu se na jih Moravy příliš nechtělo bez leadera Romana Matouška, který byl nominován na mistrovství světa dvojic, příliš nechtělo, ale k dohodě o přeložení mítinku nedospěl. Na drahách soupeřů však Březolupy prohrály. V tabulce měly šest bodů stejně jako Plzeň a Březolupy.

Aby se určilo pořadí na čtvrté příčce, musela ke slovu přijít pomocná kritéria, jímž tehdy byly body z jízd. Západočeši jich měli 191, Severočeši 186 a Moravané 162. Musely proto z extraligového kola ven. Odjet sto padesát extraligových rozjížděk a potom vypadnout kvůli třiceti bodům, ekvivalentu šesti triumfů 5:1, je vskutku smůla jako hrom.

Cestou čtyřutkání
První liga se před dvaceti lety odklonila od své sledovanější sestřičky, která pokračovala stylem dvojutkání, zatímco nižší divize se vrátila ke čtyřkám. Argumenty pro změnu byly přitom podobné těm, které letos na podzim provázely jednání o stylu extraligy 2014. Na prvním místě se zmiňovaly především úspory finančních prostředků, jelikož tři roky po sametové revoluci už začínalo mnohým svítat, že ekonomiku Rakouska do šesti let dle proklamací polistopadových politiků rozhodně nedoženeme.

Ruku v ruce s ekonomickou otázkou se skloňoval zjevný úbytek jezdecké základny. Přidaly se argumenty o větší vyrovnanosti závodů čtyř družstev a možnost vstupu i těch klubů, které by nemohly poskládat osmičlennou sestavu.

Optimismus se zdál na místě. Po roční přestávce se do první ligy vrátil Liberec, jehož závodníci se převlékli do barev hlavního sponzora, firmy Kaltima. V půlce dubna posílení o nadějné juniory Jiřího Štancla a Antonína Švába vyhráli úvodní kolo na pražské Markétě. Domácí, které si mšenský podnikatel Jiří Opočenský stylizoval do svého družstva Oliba Mšeno, jim ovšem byli více než zdatnými soupeři. Jim pro změnu dýchali na záda Březolupští, které na druhé místo dostala až dodatečná diskvalifikace desetibodového Dušana Kšíra za neoprávněný start.

Dnes po dvaceti letech disponujeme luxusem dostatečného časového odstupu, takže vidíme, jak se mnohé z očekávaných čtyřutkání nenaplnily. Oliba Mšeno jezdila první ligu ještě roku 1994, pak se celek vrátil pod křídla pražské Markéty a Mšeňáci se dočkali svého vlastního týmu až o pět let později. S Libercem to bylo ještě horší. Z prvoligové scény zmizel po jediné sezóně a pomineme-li přeborové soutěže na počátku současného milénia, nevrátil se ještě vůbec. Největším negativem první ligy před dvaceti lety se ovšem stala skutečnost, že se jejím posledním závodem v neděli 19. září jednou provždy zpečetil osud čakovického stadiónu.

Rozdíl mezi složením osmičlenného a čtyřčlenného družstva v duchu tehdejších pravidel byl zdánlivě minimální. Extraligový celek potřeboval šest povinných členů základního kádru a dva nepovinné náhradníka. Tým v první lize musel mít čtyři muže v základní sestavě, jednoho juniora na dvě speciální rozjížďky a dle úsudku manažera náhradníka. Čili šest borců jste v extralize mít museli, ale v první lize mohli.

Přesto se řada klubů uchylovala k hostování, kterým bylo dle libosti povoleno juniorům. Kupříkladu Pavel Ondrašík uvedený na soupisce Mšena odjel za Kopřivnici všech osm závodů, Michal Šnajberk čtyři. Antonín Šváb nastoupil šestkrát za Liberec, Jiří Štancl třikrát. Pardubický Jiří Šovíček zase pětkrát posílil Čakovice. Sportovní úrovni soutěže to prospělo, avšak prostor pro vlastní odchovance se redukoval. A borci typu Luboš Chráska, Roman Doleček, Jiří Onderka či Jan Boháč pověsili kombinézy na hřebík dříve, než by bylo pro domácí plochodrážní scénu záhodno.

Zrodil se prvoligový suverén
Jaroslav Gavenda nemíval snad nikdy optimální start do sezóny. Na Markétě přidal svému celku jen šest bodů, když ho o větší příděl připravila porucha v jeho poslední rozjížďce. Už o jedenáct dnů později bylo ovšem všechno jinak. Obrovitá dráha v Kopřivnici zažila fenomenální vítězství Březolup o sedmnáct bodů před mšenskou Olibou. A Jaroslava Gavendu připravil o punc neporazitelnosti pouze Dušan Kšír v rozjížďce s číslem jedna.

„Kopřivnicu jsem měl rád,“ vypráví dnes nad šopičkou své vlastní domácí slivovice. „Když jsme tam jeli ligu, byla to dobrá dráha. Po startu se sice zatáčky zužovaly dovnitř, ale jezdili jsme tam trénovat. Zvykli jsme si na to a věděli, kudy jet. Že se tam nejezdí podle lajny, ale podle mantinelu.“

Druhý den březolupské řádění pokračovalo na jejich návsi. K fenomenálním výkonům moravské pětky Vlastimil Červenka – Martin Šerý – Petr Popelka – Martin Gavenda a Milan Žůrek se připadala i smůla soupeřů. Liberec cestoval na Moravu bez Jiřího Štancla a Antonína Švába, kteří si plnili reprezentační povinnosti v předkolech světového šampionátu jednotlivců. Ke všemu se v Březolupech zranil Robert Ráliš a severočeský tým musel jeho služby oželet na další dva mítinky.

O týden později upadl Jaromír Lach během divišovského čtvrtfinále mistrovství republiky. Jeho přítelkyně Alena dovedla jeho postarší obrovitý mercedes pouze do Hranic, kde kopřivnického borce rovnou upoutali na sádrové lůžko s poraněnými obratli. Probrala se i tehdejší plochodrážní komise, která konečně zjistila, že Dušan Kšír nefiguruje na mšenské soupisce, a dodatečně mu odebrala body.

První liga pokračovala počátkem května. Většina lidí láteřila, že i druhý ze státních svátků pátého měsíce Březolupy zválcovaly konkurenci nejen v sobotu v Liberci, ale také druhý den v Čakovicích. Jejich náskok v průběžné tabulce se adekvátně navýšil a od splnění cíle návratu do extraligy 1994 je dělil již jen onen pověstný krůček.

„Vyhrávali jsme, dostali jsme chu,“ zní komentář z úst Jaroslava Gavendy, když se po dvaceti letech probírá prvoligovými výsledky z třiadevadesátého. „Jezdili jsme polskou ligu ve Swietochlowicích a to pomáhalo jako sviňa, když jedeš pětkrát za závod s Ermolenkem. Jako cizince nás nasazovali proti cizincům. On si s náma hrál jako kočka s myší, jen odstartoval, ale v té lize neměl, co dělat.“

Vítězný automat Březolup si usmyslel zastavit Věroslav Kollert, když počátkem června organizoval šestý prvoligový závod. Dráha byla ještě původní, ale program v podobě okopírované tabulky zůstal pavlovickou tradicí až dodnes. V boxech vyhrazených domácím nechyběl uzdravený Robert Ráliš, ale ani oba juniorští hosté Jiří Štancl a Antonín Šváb.

Březolupy však nehodlaly kapitulovat jen tak zbůhdarma a až do třinácté jízdy vedly. Vzápětí Jiří Štancl přijel do cíle před Jaroslavem Gavendou a Liberec se dotáhl na Moravany. Domácí zvyšovaly náskok, nicméně Moravané zůstávali v závěsu. Jaroslav Gavenda v rozjížďce s číslem devatenáct sice oplatil Jiřímu Štanclovi předchozí prohru, ovšem se čtyřmi body převahy už Liberci nemohl vítězství sebrat ani Vlastimil Červenka, který v poslední jízdě odvedl Antonína Švába.

Smutný rekord zaznamenaly Čakovice. Přijely jen ve třech, navíc do závodu nenastoupil Jan Boháč. Štěpán Škorpil se zranil při pádu v rozjížďce s číslem tři. A protože Tomáš Panchártek ani jednou nedojel do cíle, zůstala na čakovickém kontě jedna velká nula.

Pivní slavnosti nezabránily rekordnímu triumfu
Na další dva závody v Kopřivnici a v Březolupech už Čakovice nedorazily a nahradil je slepenec volných závodníků z ostatních družstev, aby diváci nebyli ochuzeni o pohled na čtveřici závodníků v každé rozjížďce. Upřímně řečeno, Výběr talentů Čech a Moravy neměl vyšší ambice a jako náhradní celek neměl ani právo bodovat do celkové tabulky.

První jízdu vyhrál Vlastimil Červenka, druhou Jaroslav Gavenda. V té třetí ovšem upadl Martin Šerý, a by nastoupil do akce ještě jednou, záhy seznal marnost svého počínání a raději odstoupil z celého závodu. By Březolupy jely bez náhradníka, vedení Oliby Mšeno bylo jen epizodní a po sedmi rozjížďkách dokonce úplně zapomenutou záležitostí.

Sedmačtyřicet bodů představovalo jejich nejméně přesvědčivé vítězství, ale kdo by se o to staral, když je druhý den čekal domácí závod v Březolupech. Závodníci naskládali své vybavení do autobusu, kterým je klub přepravoval, a vyrazili k domovu. Jenže kousek za Valašským Meziříčím na ně zamávala dvojice stopařek. Řidič jim šlechetně zastavil, a když se posádka autobusu dozvěděla, že mají zamířeno na pivní slavnosti na zimním stadiónu ve Vsetíně, rozhodli se připojit také.

„Řidič se chtěl ukázat dobrým, tak je zavezl až na stadión, a že se tam na chvilku zastavíme také,“ vzpomíná Jaroslav Gavenda na počátek trablů. Ze slavností nás nikdo nevyháňal, nevybavuju si, že by někdo volal, kde jsme. Potom ale starý Kučera hrozil pokutama, distancema, chtěl nám s autobusem ujet, ale řidič na nás chtěl počkat. Myslel si, kurňa, že tam chlastáme pivko, ale my jsme jen trošku okoštovali. Hrozili nám, prpbíralo se to ještě dlóho, starý Kučera nás nechtěl nechat v klidu.“

Nejpádnější odpověď svému funkcionáři dali ovšem březolupští závodníci sami. Pohled na vyplněný program je impozantní ještě dnes. Číslice čtyři – tři – dva – jedna se v kolonce výsledků jízd opakují ve stejném pořadí hned dvakrát. Následovala juniorská jízda, kterou ovládl Milan Žůrek. Až Dušan Kšír, jehož hostování ve Mšeně bylo konečně legalizováno, ukončil v rozjížďce s číslem devět řádění domácích, když byl v cíli před Martinem Šerým.

Jenže Miroslav Škubal, Jaroslav Gavenda a Vlastimil Červenka navázali na přetržené vítězné sérii další uzel. Ve třinácté jízdě uštědřil Miroslavu Škubalovi porážku Lubomír Batelka v mšenských barvách. Martin Šerý a Jaroslav Gavenda hned na to svoje jízdy vyhráli, což se Vlastimilu Červenkovi v rozjížďce s číslem šestnáct nepovedlo jen kvůli poruše. Milan Žůrek byl ale vítězem i druhé juniorské jízdy a závěrečnou sérii poznamenali svými triumfy postupně Vlastimil Červenka, Martin Šerý a Miroslav Škubal. Dušan Kšír, onen den vedle svého kolegy Lubomíra Batelky jediný mimobřezolupský borec s trojkou na kontě, na samotný závěr připravil Jaroslava Gavendu o patnáctibodové maximum.

Je určitě zbytečné dodávat, že z šestašedesáti možných bodů domácí inkasovali plných šedesát. A plná polovina z těch šesti ztracených připadla na vrub technických patálií Vlastimila Červenky.

Plán extraligové comebacku byl splněn předčasně beze zbytku. By první liga vrcholila dvěma podniky ve Mšeně a v Čakovicích až v půlce září, Březolupy měly volný los a dokonalou jistotu vítězství již čtvrt roku předem. Vždy v okamžiku svého drtivého triumfu na domácí dráze měly Březolupy 397 bodů. Soupeři si dvojici svých volných losů již vybrali a přitom Oliba Mšeno se mohla pyšnit 204, Liberec 192, Kopřivnice 138 a Čakovice 53.

O úrovni tehdejšího březolupského týmu svědčí také hodnoty individuálního average, které se přes hodnotu dvou bodů na jízdu nedostalo jen u Petra Popelky. Odchovanec klubu, který ve dvou případech za něho hostoval z pardubického Racku, dosáhl 1,17. Vlastimil Červenka měl 2,72, Jaroslav Gavenda 2,53, hostující Pražan David Suchan 2,14, Martin Šerý 2,08 a Miroslav Škubal 2,05.

Ze soupeřů měl více jen mšenský Alan Zubr (2,50), který ovšem jel jen dvě jízdy), liberečtí Jiří Štancl (2,60) a Antonín Šváb (2,53). Hodnotíme-li samostatně jen dvě povinné jízdy, před Milanem Žůrkem (2,13) je řada závodníků, avšak žádný z nich neabsolvoval plných šestnáct jízd. Rovnat se s ním může jen mšenský Martin Kubeš (2,38 z osmi jízd) a případně liberecký Pavel Špinka (2,17 z šesti jízd).

Březolupy v první lize 1993 dominovaly, zatímco Racek v extralize jen paběrkoval. „Byli jsme možná extraligový tým v první lize, ale tak to bylo,“ filozofuje Jaroslav Gavenda. „Do první ligy jsme spadli, bylo to tak nastavené, i když možná špatně. Dneska ti už neřeknu, jestli to byla škoda nebo nebyla, že jsme jeli první ligu. Ale prostě jsme to měli jet. Bylo to spravedlivé, poslední padal a první postupoval. Tak to mělo být, ne jako dneska, že extraligu jede, kdo má peníze a ne jak skončí.“

Historie se možná neptá, ale seriózní historik ano. Stačí dodat, že v červenci 1994 se stal Jaroslav Gavenda jedním z mála závodníků, kteří dokázali porazit Simona Wigga. Klub borců, jimž se povedlo být v cíli před největší hvězdou, jež se do těch dob v naší extralize vůbec objevila, je poměrně exkluzivní. Kromě březolupského plochodrážníka, jenž aktivně pomáhal svému celku ke stříbru v sezóně 1996 a bronzu o rok později, jsou jeho členy jen Antonín Kasper, Roman Matoušek a Pavel Karnas.

Mezi dvojutkáními a čtyřutkáními:
Hlasy po plochodrážní lize v Československu se objevovaly dlouho před jejím prvním ročníkem v sezóně 1956. Zdrojem inspirací byla samozřejmě Velká Británie, takže nikomu nepřišlo ani na mysl uvažovat o jiném stylu než čtyřutkání.

Systém závodu čtyř týmů se čtyřmi závodníky a jedním náhradníkem vešel všeobecně ve známost v souvislosti se vznikem mistrovství světa družstev. Proč se však v šedesátém objevil rovněž ve II. československé třídě, zůstává zahaleno rouškou tajemství a to tím spíše, že některé prameny hovoří v souvislosti s tehdejší nižší soutěží i o dvojutkáních. A aby byl zmatek ještě větší, v sezóně 1961 se už obě divize jely systémem dvojutkání.

Československá liga zanikla po sezóně 1962. Pohár Světa motorů 1967 stál na počátku její obnovené tradice. Závodilo se samozřejmě v duelech osmičlenných družstev. O motivech přechodu ke čtyřkám od roku 1971 jsme informováni z historických pramenů více než dokonale. Pavel Kačer, tehdejší sekretář plochodrážní komise ÚAMK, chtěl dát lize pořádek, řád a smysl. Povedlo se, ovšem na druhou stranu systém s méně závodníky v družstvu vyhovoval personálně silné RH Praha.

V jednadevadesátém se v duchu nadšení sametové revoluce přešlo k boření mnoha zavedených konstant a znovu se objevily na scéně osmičlenná družstva. První liga u nich vydržela dvě sezóny, extraliga až do roku 1995.

Následující epocha čtyřčlenných družstev přinesla nevídaný rozmach extralize, speciálně pod hlavičkou Fujifilmu v letech 1999 – 2002, avšak také zánik první ligy v souvislosti po patové situaci po baráži. Dvojutkání se vrátila s rokem 2010, o rok později se opět objevila i první liga.

Česká plochodrážní historie přináší především ponaučení, že naše liga prožila světlé i horší okamžiky, a už se jelo jedním či oním modelem. Záleželo především na nastavených podmínkách ze strany řídících orgánů a v neposlední řadě i na účastnících samotných. Na prahu roku 2014 jsme v tomto ohledu o poznání dál. Dneska by asi stěží Dušan Kšír absolvoval tři ligové mítinky, aniž by byl napsán na soupisce. A věřili byste, že se zkraje devadesátých let seriózně řešily o otázky, zda ustoupit od pojmenování extraliga, když na ní údajně nic extra není a neomylní Poláci také přece jezdí první a druhou ligu?

1. liga – 6. závod – Březolupy:

1. AK Březolupy 60	Vlastimil Červenka 12, Jaroslav Gavenda 14, Miroslav Škubal 14, Martin Šerý 14, junior Milan Žůrek 6
2. Oliba Mšeno 41	Dušan Kšír 11, David Suchan 10, Jiří Rafaj 8, Lubomír Batelka 8, junior Martin Kubeš 4
3. PD Kopřivnice 17	Pavel Ondrašík (Mšeno) 7, Michal Šnajberk (Mšeno) 5, Pavel Matula 3, Adrian Rymel 0, junior Petr Macek 2
4. Výběr talentů Čech a Moravy 13	Martin Škarda (Mšeno) 3, Roman Kubeš (Mšeno) 4, Alan Zubr (Mšeno) 5, Jiří Onderka (Kopřivnice) 1

Prvoligová tabulka 1993:

	závody:	bilance:	body:
1. AK Březolupy	8	6-2-0-0	397
2. Oliba Mšeno	8	2-4-2-0	300
3. SK Kaltima Liberec	8	2-4-1-1	269
4. PD Kopřivnice	8	0-0-7-1	188
5. AK Čakovice	6	0-0-0-6	92
NC Výběr talentů Čech a Moravy	2	0-0-0-2	26

Poznámka: Výběr talentů Čech a Moravy bylo náhradní družstvo, které zbývající účastníci poskládali, aby při absenci Čakovic mohli odjet červnové závody v Kopřivnici a v Březolupech se čtyřmi celky.

Pardubice – 15. září 1963
Není mnoho Čechů, kteří by se mohli chlubit, že je v Pardubicích dekorovali zlatou přilbou. Počtem triumfů nad nimi ční Jiří Štancl, který si onen slastný pocit vychutnával rovnou pětkrát. Ale i jinak jde o vybranou společnost. Zdeněk Pohl, Franta Juhan, Hugo Rosák, Jan Lucák, Oldřich Klaudinger, Antonín Kasper starší, Milan Špinka, Antonín Kasper mladší a Tomáš Topinka. Každý z nich si odvezl jednu blyštivou trofej. Antonín Kasper starší přitom na hvězdném soupisu nemusel vůbec figurovat. Před padesáti lety měl totiž v předvečer patnácté Zlaté přilby Československa jako vůbec první plochodrážník s československým lvíčkem na prsou defilovat při nástupu světového finále jednotlivců v legendárním Wembley. Jenže místo nejistého závodního osudu muže se startovním číslem osmnáct nakonec dovedl svůj kapotovaný plochodrážní speciál do cíle pardubického závodu o dvě sekundy před Martinem Tatumem, jenž se už musel vidět na nejvyšším stupínku pódia. Jak se všechno seběhlo, nám bude Antonín Kasper vyprávět nejen v tomto článku, ale i ve své autobiografické knize, jejíž rukopis v současné době prochází finálními úpravami ve vydavatelství Antonín Škach – Angličtina v České Třebové.

Úspěch za úspěchem se lepí na plechovou botu
Antonín Kasper zvládl řízení motocyklu ještě v dobách, kdy si musel po návratu ze školních škamen zpracovávat domácí úkoly. Závodit začal po vojně v motocyklových soutěžích, jak bylo tehdy nejen obvyklé, ale dokonce i nutné pro přiznání licence na ostatní odvětví motocyklového sportu.

Hned svoji první soutěž dokončil na stříbrnou medaili a neustále se lepšil, až si vyjezdil dokonce výkonnostní třídu mistra sportu. Jenže technická přejímka Středočeské soutěže v šestapadesátém probíhala na spořilovském stadiónu. Co čert nechtěl, závodníci prvoligového celku KAMK Praha – město zrovna trénovali opodál.

Antonín Kasper si vyslovil přání zkusit si plochodrážní ESO také. Jaromír Baďura mu vyhověl a hrdina našeho vyprávění s ním kroužil tak dlouho, dokud mu nedošel metyl. Za propálený píst se dočkal peprných slov, ale rovněž uznání od trenéra Jana Lucáka.

Od sezóny 1957 se jméno Antonín Kasper objevovalo vytištěné v plochodrážních programech. A stejně jako předtím v soutěžích, i mezi dřevěnými mantinely stoupal jako střela. Ještě v sedmapadesátém zažil mezinárodní debut na vídeňském stadiónu na ASKÖ Platz. V sezóně 1959 prošel debutem v mistrovství světa jednotlivců. A při premiéře světového šampionátu dvojic o rok později nemohl logicky chybět v sestavě československého nároďáku. Ve světovém finále v Göteborgu inkasoval plnou třetinu našich bodů a měl lví podíl na bronzových medailích.

Jeho stálý výkonnostní růst kulminoval právě v třiašedesátém. Dobrou formu naznačil už při jarních kontrolních závodech. A také v Krnově, kde skvěle rozehrál kvalifikační proces domácího šampionátu jednotlivců. Patnáct bodů a ostřílení borci Rudolf Havelka s Miloslavem Špinkou mu museli gratulovat z nižších stupínků pódia.

Počátek května se nesl tradičně ve znamení prvních kolo mistrovství světa jednotlivců. Antonín Kasper byl nominován na pražský Strahov. Své dvě úvodní rozjížďky dokázal vyhrát a porazil i pozdějšího dvojnásobného vicemistra světa Igora Plechanova. Jenže krátce po třetím startu jej trojice Poláků hnala k vnějšímu ochrannému pískovému náspu, jenž na Strahově nahrazoval klasické mantinely.

„Dal jsem nohu z háku, že bych ten písek jenom proříznul,“ vzpomíná Antonín Kasper na svůj pokus vyváznout ze šlamastyky. „Jenže ono to bylo tvrdý a hodilo mě to ven za bariéru. Hnal jsem se na venku vedle ní, že zase skočím zpátky přes ten násep zase na dráhu.“

Plochodrážní speciál nemá brzdy, které by se mu v onen moment náramně hodily, protože za následující číslo by se nemuseli stydět ani motokrosaři, kteří od padesátých let byli součástí programu strahovských plošin. „Najednou jsem před sebou viděl hromady písku,“ líčí hrdina našeho příběhu. „Leknul jsem se, jaká to bude prda. A že se vidlice zapíchnou a já půjdu přes řidítka. Jenže ono mě to vyhodilo do takový vejšky, že ani fotografové nestačili zmáčknout spouš svých aparátů.“

Skokem ve freestylovém stylu ovšem motokrosové extempore Antonína Kaspera neskončilo. „Skočil jsem přes ještě jednu hromadu, od další se odrazil a skočil zpátky na tra,“ vypráví. „Praštil jsem se, takže mě saniák hned naložil a chystal se do nemocnice. Kopal jsem mu do zadních dveří, a mě zaveze do depa. Nakonec mě poslechl a doktor Mlčoch mi dal pod pytlík obvaz a radil mi, abych pořád chodil, protože jinak to nateče.“

Sláva strahovských plochodrážních závodů se v třiašedesátém vytrácela, jelikož další ročník se měl konat až po deseti letech, avšak divácký zájem byl pořád neskutečný. „Rozhlas hlásil, že mě sanitka odvezla, ale lidi mě viděli, jak tam pořád chodím, a křičeli na mě, že jsem v nemocnici,“ usmívá se Antonín Kasper po padesáti letech. „Vyhrál jsem poslední dvě jízdy a skončil druhej‘.“

Pardubice namísto Wembley
Přestávku mezi prvým a druhým kolem mistrovství světa jednotlivců vyplnil Antonín Kasper především dalším suverénním vítězstvím v další části mistrovství republiky jednotlivců v Chrudimi. Víkend po něm jej už zastihl na západě Ukrajiny, kde si ve Lvově pojistil postup do kontinentálního finále. A další neděli svedl skvělou bitvu s Lubošem Tomíčkem v prvním finále československého individuálního šampionátu v Březolupech. Rozhodla rozjížďka s číslem deset, v níž závodník Rudé hvězdy Antonína Kaspera porazil.

Výborné výkony Antonína Kaspera jej nemohly neposlat do reprezentačního výběru pro mistrovství světa družstev. Jeho středoevropské kolo se poprvé jelo mimo československé území a pořadatelé v bavorském Olchingu dělali všechno pro úspěch svých závodníků. Jenže se přepočítali, protože českoslovenští borci si svou čtvrtou finálovou účast v řadě nenechali sebrat. Antonín Kasper byl bodově nejproduktivnějším závodníkem našeho nároďáku rovněž ve světovém finále ve vídeňském Prátru. Dvě rozjížďky vyhrál, dvakrát skončil druhý, takže Československo převálcovalo nejen trápící se Poláky, ale i Brity. Dnes víme, že stříbrné medaile byly pro následovníky legendárního družstva z třiašedesátého nedostižnou metou na předlouhých šestatřicet let.

Antonín Kasper ještě těsně před odjezdem do rakouské metropole zamířil do Göteborgu. Do svého prvního evropského finále se kvalifikoval z kontinentálního finále, jež bylo na programu koncem června ve Wroclawi. Československým borcům praskaly při tréninku jehly karburátorů, avšak šikovný mechanik dokázal přes noc vyrobit nové z drátů kol. Svérázný tuning fungoval a Antonín Kasper s Lubošem Tomíčkem se ve Švédsku mohli poprat o světové finále, kam se za celou dobu československé účasti od šestapadesátého ještě nikdo neprobil.

Pršelo, pršelo, jen se lilo. Kvůli přívalům vody z nebes musel být zrušen trénink. Antonín Kasper z bahna vydoloval osm bodů a stal se náhradníkem pro Wembley. Jenže světové finále následovalo necelé tři týdny po Göteborgu o stejném víkendu jako pardubická Zlatá přilba. Tehdy se československý kalendář světovými termíny neřídil jako dnes. Upřímně řečeno, nikdo ani nepředpokládal postup nějakého našeho reprezentanta až mezi nejlepší šestnáctku světa. Ještě o rok později přišel náš první regulérní finalista právě kvůli světovému finále jednotlivců o možnost bojovat o domácí titul.

Navíc se psal rok 1963 a od kubánské krize, kdy díky rozmístění sovětských raket středního doletu na Kubě v bezprostředním dostřelu USA stál svět na prahu třetí světové války, neuplynul ještě ani rok. Západní hranice Československa se ježila nástrahami železné opony a na cestu do ostrovní monarchie si rozhodně nestačilo vzít občanku a zajistit si pojištění jako v současnosti.

„Měl jsem obavy, že mě tam soudruzi se Svazarmu jako náhradníka nepustí,“ svěřuje se Antonín Kasper se svou tehdejší obavou. „V Autoklubu hned začali řešit, kdo se mnou pojede jako vedoucí výpravy. Byl to problém. A tak dali tu mou žádost do šuplíku a sekretářka mi to ani nesměla říct.“

Mezitím rotačky swindonské tiskárny Borough Press Limited nanášely tiskařské barvy do archů, z nichž později vzniknul dvacetistránkový program světového finále. Antonín Kasper se v něm usmíval způsobem, jakým to umí dodnes jen on, u krátkého profilu stejně jako sedmnáct dalších finalistů. Pokud dnes dostanete do rukou vyplněný exemplář, což při pečlivosti britských fandů není takový problém, jeho jméno u startovního čísla osmnáct je přeškrtnuté.

Neobvyklý závod se vším všudy
Antonín Kasper prožíval renesanci pardubického závodu všech závodů hned od začátku, jelikož nechyběl ve startovní listině už roku 1961. „Byl to šok,“ vzpomíná na své dojmy po prvním příjezdu na dostihové závodiště. „Koukám se na tra, na ten písek okolo a říkám, jak je to ouzký. S Janem Lucákem jezdil takovej‘ kluk, co dolejval metyl. Hned vyskočil: ‚vole, co blbneš, tady se jezdí na tom trávníku!“

Po návratu z prvního tréninku jej čekalo vyčinění trenéra Jana Lucáka, jak je pomalý. Nicméně učil se rychle, pracoval s převody a v závodě skončil pátý. Učil se po všech stránkách a vzal si ponaučení z fatálního střetu Ericha Stieglmeiera a Libora Dušánka. Zlatá přilba na dostihovém závodišti totiž měla pořádně daleko i k současné travnaté dráze a to především délkou kola. Spíše připomínala rychlostní závod a kromě jezdců na plochodrážních strojích se v parkovišti scházeli i závodníci v sedlech terénních strojů, v případě třiašedesátého v kubaturách 250, 350 a 500 ccm.

S motocykly se logicky experimentovalo. Kupříkladu Jaroslav Machač už v dvaašedesátém zabudoval motokrosový motor do plochodrážního rámu a se strojem nazvaným JM speciál opět rozšířil řady motokrosových třistapadesátek. Ještě dále zašel František Helikar, jenž jej v rozjížďce porazil o čtyři desetiny sekundy. Svou silniční Jawu přestavěl na terénní, a protože se tehdy na silničních okruzích startovalo roztlačením stroje s motorem v klidu, musel ji opatřit startovacím mechanismem.

Úpravy plochodrážních motocyklů směřovaly především k zabránění únavě materiálů vinou dlouhého zatížení na rozbité trati, protože se časy v sedmikolovém finále blížily devíti minutám. Antonín Kasper se roku 1963 soustředil na rám, který byl zpevněn několika výztuhami. Stejně filozofii bylo podřízeno rovněž použití odlišné přední vidlice. Problémům s velkou prašností obvyklou na travnatém dostihovém závodišti čelilo přimazávání primárního řetězu, zatímco přední kapotáž měla stroji dodat vyšší rychlost.

„Střední díly rámu praskaly a jak se motor zapíchnul do země, bylo to v háji,“ připomíná Antonín Kasper velké riziko tehdejší Zlaté přilby. „Proto jsem si připravil pásové železo, dal ho přes rám až k motoru a zakotvil ho. Kdyby mi prasknul rám, zůstal by motor viset na této pásovině a já bych zastavil bez pádu. Získal jsem i širší vidlici, kterou zkoušeli na ledech. Měl jsem speciální přimazávání řetězu, protože jak tvrdnul, ztráceli se koně. Dal jsem tam skleněnou nádobku a na motocykl jsem nasadil i kapotu.“

Rychlost byla samozřejmě klíčový předpoklad úspěchu. Stejně jako v současnosti se vítězem stal první muž v cíli finále, tehdy oficiálně nazvaného hlavní finálové jízda o 15. Zlatou přilbu. Ovšem kvalifikační proces byl zcela jiný. Každá kubatura motokrosařů jela svou jízdu, početný kontingent plochodrážníků byl rozdělen do dvou. Nejlepší postupovali rovnou do finále, zbývající měli šanci v opravných jízdách. A kdo neuspěl ani v nich, čekala jej finálová jízda útěchy.

V obou finálových jízdách startovali všichni dohromady, přičemž jednotlivé kategorie byly od sebe odděleny na základě propočtených handicapů. Tyto časové intervaly se rovnaly dosaženým časům jednotlivých rozjížděk, ale na základě zkušeností s taktizováním z minulých let a nepřekonatelnými rozdíly třináctého ročníku v srpnu 1961 byly již podruhé stanoveny maximálně na pětadvacet sekund.

Hon na bílé čepičky
Do finále se na základě svých časů kvalifikovalo dvaadvacet závodníků. Navzdory úpravám v reglementech, terénáři v kvalifikačních jízdách hodně taktizovali. Vítěz dvěstěpadesátek Arnošt Zemen zajel se svou motokrosovou ČZ pět kol v čase 6:14:0, zatímco ve třistapadesátkách byl František Helikar se svým hybridem pomalejší o dvě sekundy!

V rozhodující jízdě tím pádem měli terénáři třídy 250 ccm pouze vteřinový náskok před borci v sedlech třiastapdesátek. Půllitry pak čekaly dvacet sekund, zatímco plochodrážníci startovali s plným handicapem pětadvaceti sekund za nimi.

Nebylo divu, že se minimální náskok dvěstěpadesátek rozplynul již v prvé zatáčce. I když Jaroslav Machač a František Helikar těžili z náskoku díky taktizování s časy a svým hybridním motocyklům, plochodrážníci brzy stejně začali plnit úlohy favoritů. Čtyřiačtyřicetiletý Josef Sedil již před rokem na slavnostním večeru po závodě vykládal, že se do Pardubic vrátí ještě jednou vyhrát, aby se vyrovnal svému rádci Hermanu Gunzenhauserovi.

A nyní se jal své slovo plnit. Velmi rychle eliminoval svůj handicap. Ve druhém kole měl ztrátu jen sedmadvacet sekund, ve třetím již pouze sedmnáct. O kolo později již pronikl mezi terénáře, aby v pátém okruhu vedl o čtyři sekundy.

Přitom sám před závodem favorizoval Antonína Kaspera a nechal Hermana Gunzenhausera měřit jeho časy. Jenže hrdinovi našeho vyprávění se vůbec nepovedl start. Do první zatáčky se dle očitých svědků řítil jako pátý plošinář, ale posunul se na druhou příčku. Jenže se záhy dostal do potíží.

„Motocykl se mi přetočil a všichni mě předjeli,“ vypráví. „Byl to mžik. Deset, dvacet sekund. Ve výjezdu byla hlína a ti přede mnou tam zvedli prach. Byl jako zeď a já se sám sebe ptal, kudy mám jet.“

Oblaka zvířeného prachu snižovala viditelnost na pouhé dva metry, přesto se Antonín Kasper statečně probíjel vpřed. „Uvědomil jsem si, že musím jet, kde je ten kouř nejhustší,“ pokračuje. „Doufal jsem, že tam přede mnou nikdo nespad‘, ale na rovinku jsem vyjel v pořádku.“

Propad v pořadí byl nevyhnutelný. „Plochodrážníci měli na přilbách bílé povlaky a já teď ty bílé čepičky před sebou nestačil počítat,“ znovu si uvědomuje, že jeho boj o zlatou přilbu před půlstoletím začal de facto znovu. „S mechanikem jsme byli domluvený, že mně při průjezdu okolo depa rukou ukáže, kolikátej‘ jsem. Přijel jsem tam a on měl zvednutý obě ruce a kolega mu přidával ještě jednu další. Začal jsem předjíždět všechny, a to byla jakákoliv barva povlaku. A nakonec jsem před sebou viděl jen dva. Ale daleko. Daleko!“

Josef Seidl spěchající si pro druhou přilbu a Martin Tatum v roli jeho pronásledovatele. Jenže v pátém kole vedoucí Němec musel odstoupit pro závadu ventilového rozvodu. Bezmála šedesát tisíc hrdel v té chvíli zařvalo na podporu Antonína Kaspera. I když někdo nevěděl, že má na svém stroji startovní číslo dvanáct, poznal jej podle typického červeného svetru s bílými nárameníky a šátku s velkými puntíky.

„Josefu Seidlovi jsem se vyhejbal a viděl před sebou už jen jednu přilbu,“ graduje Antonín Kasper dramatičnost svého líčení. „Diváci mávali, křičeli, a je zlatá doma. Kolem silnice stáli kolegové ze špitálu. Byl to takovej‘ pocit, že musím.“

V šestém kole Antonín Kasper zrychlil asi o půldruhé sekundy. Náskok vedoucího Angličana se snižoval, ale k metě zbýval už jen jediný okruh. Na rovince proti startu český závodník zalehl do kapotáže s v rychlosti okolo sto šedesáti jel, jel a jel. Před poslední, Pavlovickou zatáčkou ztrácel ještě zhruba padesát metrů.

„Potřeboval jsem se Martinovi přiblížit potichu,“ odhaluje Antonín Kasper plán, který mu uzrál v hlavě. „Jenže lidi, kdy mě viděli, křičeli. Bál jsem se, že mi ho splaší a on ujede. Byl jsem schovanej‘ za svou kapotou, ale anglický JAPy letěly.“

Do posledního oblouku vtrhnul Antonín Kasper naplno. „Měl jsem spočítaný, že v Popkovický zatáčce musím bejt‘ u něj, než začne skládat motorku,“ vsadil vše na jednu kartu. „Jak začne zavírat, musel jsem kolem něj projet. Kdybych to nestih‘, šli jsme na hubu oba. Byl jsem vedle něho a viděl, že začal skládat. Nadechnul jsem se, zadržel dech. Vůbec jsem nedejchal a projel kolem něho. Hned jsem začal kličkovat, bál jsem se točit, ale on už mě nestihnul.“

Nelze zapomenout
V cíli Antonínu Kasperovi naměřili čas 8:22,4, zatímco na poslední chvíli poražený Martin Tatum zaostal po sedmikolové honičce o pouhé dvě sekundy. Unavený, zaprášený, ale nesmírně šastný český hrdina si přišel na nejvyšší stupínek pro blyštivou zlatou přilbu. Nadšené publikum mu přichystalo bouřlivé ovace. Diváci vtrhli na plochu, což byl nešvar, jehož se pardubičtí pořadatelé dokázali zbavit až ve Svítkově při jubilejní třicáté Zlaté přilbě roku 1978. A Antonín Kasper vmžiku létal nad jejich hlavami vysoko do vzduchu.

Avšak největší poklonu mu vysekl Martin Tatum, když ze sekretariátu volal domů. „Čekal dítě (syna Kelvina, jenž to později dotáhl až do světové špičky – pozn. redakce) a manželka se ho ptala, jak dopadl,“ říká Antonín Kasper. „Odtušil, že druhej‘. Z druhý strany se musela ozvat otázka, proč až druhej‘. On reagoval, že ten první byl prostě lepší. To je věta, kterou jsem nikdy neslyšel. Nehledal výmluvy. Žádná díra nebo, že motorka nejela, ale řekl to na rovinu. A pak jsme za to vzali a pořádně to oslavili na střeše Grandu.“

Tečkou našemu příběhu by mohlo být konstatování, že Ron Mountford, který nakonec oblékl vestu se startovním číslem osmnáct ve světovém finále, si ve Wembley ani neškrtl. Dnes je jeho jméno povědomé jen expertům plochodrážní historie. Naproti tomu Antonín Kasper, který s Ronem Mountfordem shodou okolností později závodil za Coventry, vešel o stejném víkendu v Pardubicích do nejširšího povědomí. A příběh patnácté Zlaté přilby Československa stále nekončí.

Stále se najde dost pamětníků, kteří vám budou vyprávět o muži v červeném svetru, jenž na poslední chvíli sebral zlatou přilbu z hlavy jakéhosi Angličana. Miloslav Čmejla o tom předloni natočil dokument přímo na dostihovém závodišti. A když kurátorka pardubického muzea Věra Doležalová plánovala letošní výstavu o počátcích ploché dráhy v Pardubicích, požádala Antonína Kaspera o zapůjčení nejen vítězné trofeje, ale i dalších závodnických propriet.

Čas sice běží, ale ani Antonín Kasper nezapomíná. Každý rok se před Zlatou přilbou přijde na dostihové závodiště poklonit k pomníčku pěti mužů, jež na pardubické trávě nechali to nejcennější. Dobře si uvědomuje, že mezi nimi je i Antonín Vilde, který právě v okamžiku jeho triumfu bojoval v pardubické nemocnici o život. Bohužel ve středu 18. září svým zraněním z opravné rozjížďky plochodrážníků podlehl. O rok později se už Zlatá přilba Československa pořádala jako ryze plochodrážní podnik ve Svítkově.

15. Zlatá přilba Československa – Pardubice:
1. Antonín Kasper (CS), 2. Martin Tatum (GB), 3. Ervín Krajčovič (CS), 4. František Helikar (CS), 5. Josef Šafář (CS), 6. Otto Lantenhammer (D), 7. Karel Polák (CS), 8. Dieter Klei (DDR), 9. Pavel Mareš (CS), 10. Arnošt Zemen (CS), ve finále dále startovali Bohumír Bartoněk (CS), Jan Knedlík (CS), Oldřich Klaudinger (CS), Jan Brabec (CS), František Höffer (CS), Pavel Tůma (CS), Jiří Němeček (CS), Fred Willamowski (DDR), finále nedokončili Josef Seidl (D), Borek Řípa (CS), Rudolf Havelka (CS) a Jaroslav Machač (CS)

Foto: Antonín Škach, Jiří Havlíček a archív autora

Pardubice – 15. srpna 1993
Titul juniorského mistra Evropy, s nímž se Antonín Kasper vrátil z bavorského Pockingu v červenci roku 1982, byl úžasným úspěchem, ale zároveň na dlouhou dobu nepřekonatelnou hranicí. Bohumil Brhel skončil v ukrajinském Rovně v roce 1986 čtvrtý, Gašpar Forgáč v Zielonej Goře napřesrok šestý a Vladimír Kalina sedmý, čímž vyrovnal výkon Romana Matouška z Abensbergu 1985. V osmaosmdesátém byl šampionát povýšen na mistrovství světa, nicméně slánské prostředí našim nesvědčilo. Začal postupný sešup, v sezóně 1989 cestoval Jan Holub do finále v Lonigu, jen aby s osmnáctkou na vestě zastoupil Ukrajince Viktora Gajdyma. Dalším světovým finalistou, jehož mateřštinou byla čeština, se stal až Jiří Šovíček, jenž ovšem v srpnu 1992 třikrát v roli náhradníka neviděl cíl. S nástupem nové generace plochodrážníků narozených okolo poloviny sedmdesátých let nastal výkonnostní zlom. Dvojice kvalifikovaných závodníků se v srpnovém finále v Pardubicích rychle rozšířila na trojici a navíc nebyla ve startovní listině jen do počtu. Tomáš Topinka dokonce dlouho živil medailové naděje.

Čeští junioři opět mezi světovou špičkou
Pražský závodník se dostal do juniorské reprezentace už v sezóně 1992. Úvodní kolo v německé Míšni vyhrál Tomasz Gollob. Polského šampióna není nutno blíže představovat, avšak jména Maďara Zsolta Kovacse a Nora Larse Gunnestada, kteří stanuli po jeho boku, už tolik všeobecně povědomá nejsou.

Tomáš Topinka měl pódium na dohled a přišel o něj až v dodatkové jízdě s Larsem Gunnestadem. V semifinále v polském Tarnowě jej ovšem už na startovním čísle třináct zastupoval Robert Sawina.

„Dostal jsem střevní problémy,“ popisuje současný pražský trenér, proč si s ním magazín speedwayA-Z nepovídal o jeho debutu světovém finále juniorů už třeba o minulý rok. „Nemoh‘ jsem se ani hnout. Opravdu to nešlo, muselo to počkat.“

Rok se sešel s rokem a s devatenáctiletým borcem, který stihnul získat domácí titul a už si to namířil za kanál La Manche, už bylo nutno počítat jako s horkým favoritem. Do šampionátu vstoupil jeho prvním kolem v půli května v německém Pfaffenhofenu.

„Horko,“ zní první slůvko z úst Tomáše Topinky, sotva se o závodě zmíníte. „Byl tam Jason Crump, Joe Screen a hlavně si pamatuju Carla Stonehewera. Byl tam se mnou Tonda Šváb. A Robert Kessler, byl ještě německej‘ Němec a nehrál si na Poláka (smích).“

Startovní listina byla vskutku nabitá, jelikož šest z osmi postupujících se nakonec prokousalo až do pardubického finále. „Dráha byla hodně hluboká,“ ujímá se Tomáš Topinka opět role vypravěče. „Dneska ti každej‘ řekne, že je to blbost, že Pfaffenhofen je tvrdá, ale tenkrát jsme měli problém vyvolat smyk. Tvrdý to bylo ještě o tréninku, ale o závodech to byla extrémní hlubina.“

Vítězství si odvezl Mikael Max, by před dvaceti lety závodil ještě pod svým původním příjmením Karlsson. Jason Crump byl druhý, zatímco Tomáš Topinka si poprvé vyskočil na pódium v závodě ranku světového šampionátu. Antonín Šváb byl sedmý a dobré zprávy dorazily i z Loniga. Marián Jirout se při svém debutu v mistrovství světa postavil na stupně vítězů pod Poláky Adama Labedzkeho a vítězného Piotra Protasiewicze a do semifinále se kvalifikoval i Jiří Štancl.

Z šestice reprezentantů skončili vyřazení jen Jiří Šovíček a Robert Král v severoněmeckém Brokstedtu. Přitom právě druhý jmenovaný se musel ještě v dubnu ve zvláštní rozjížďce poprat s pražským Martinem Kubešem a plzeňským Tomášem Boučkem o jediné volné místo ve startovním poli kontrolního závodu. Nakonec měl nejvíce bodů, avšak celková klasifikace byla ovlivněna předčasným odjezdem sanitky ze závodiště po rozjížďce s číslem devatenáct.

Celá česká čtveřice se sešla v semifinále v bavorském Olchingu. „Přijeli jsme na trénink a pršelo fest,“ vzpomíná Tomáš Topinka. „Trénink se konal, ale já netrénoval. Říkal jsem si, že to nemá smysl, protože dráha bude jiná. Trénovalo jen pár jedinců, tři čtvrtiny ostatních závodníků ne. Dráha byla extrémně mokrá. Ale mně se to povedlo a tím jsem postoupil do Pardubic.“

Tomáš Topinka obsadil pátou pozici a z postupu do finále se mohl radovat i osmý Antonín Šváb. Marián Jirout postrádal jediný bod do postupové osmičky a na finále na své domácí dráze se chystal v úloze náhradníka, třináctý Jiří Štancl byl vyřazen.

Půlmiliónový deficit a zraněné rameno Tomáše Topinky trápilo Evžena Erbana
Dnešní fanoušek by se nedivil, pakliže by se světové finále juniorů v Pardubicích konalo den před Zlatou přilbou, čehož jsme již byli několikrát bezprostředními svědky. Nicméně myšlenka třídenního super víkendu spatřila světlo světa až o pár let později. Realitou se stala roku 1998, kdy sobotu mezi páteční Zlatou stuhou a nedělní jubilejní padesátou Zlatou přilbou vyplnilo challenge o postup do Grand Prix.

Světové finále juniorů 1993 bylo do Svítkova plánováno na polovinu srpna. Ve čtvrtek se pardubičtí pořadatelé vypravili na tiskovou konferenci do stověžaté matičky Prahy. Evžen Erban, jenž před dvaceti lety plnil úlohu ředitele závodu, si postěžoval na postoj České televize. Díky jejímu nezájmu odhadoval vzniklou ztrátu z titulu odlivu sponzorů o reklamu na půl milionu korun. Diváků neočekávali na základě zkušeností ze světových podniků první poloviny devadesátých let přehršel. Jenže zájem je mile překvapil, avšak problémem se stal nedostatek programů. Jejich drtivá část skončila rozprodána již během sobotního tréninku a mnozí opozdilci museli v neděli odpoledne vzít zavděk jen okopírovanou startovní listinou.

Na pražské tiskové konferenci čelil Evžen Erban logicky i otázkám po ambicích jednotlivých účastníků. Za favority číslo jedna určil Joe Screena, jenž si o týden dříve ve švédské Vetlandě otevřel triumfem ve světovém semifinále dveře do světového finále v Pockingu. Rozhodně nechtěl podceňovat ani Mikaela Karlssona či pětici Poláků na čele s Piotrem Baronem. Ten si kvůli možnosti testovat svítkovský ovál domluvil angažmá za Zlatou přilbu v české extralize. A že v ní tehdy cizinci připomínali bílé vrány, svědčí i skutečnost, že byl v naší vyšší soutěži roku 1993 jediným zahraničním účastníkem.

Na přímý dotaz po šancích české dvojice po první medaili od triumfu Antonína Kaspera, reagoval Evžen Erban povzdechem nad skutečností, že si Tomáš Topinka před čtrnácti dny opět zlomil klíční kost. „Stalo se to v King’s Lynn, kdy jsem si stejnou klíční kost zlomil ten měsíc už podruhý,“ ohlíží se za dobou před dvaceti lety samotný český reprezentant. „Nebylo to zhojený, jak mělo a já si to zase ulomil.“

Světové finále je však světové finále, takže Tomáš Topinka neměl ani čas, ani náladu plakat nad rozlitým mlékem. „Stalo se mi to v sobotu, tak jsem v pondělí, v úterý a ve středu jezdil do Ipswiche ke specialistovi Brianu Simsonovi. Ten mi řek‘, že budu fit, že nebude problém, tak jsem se vesele připravoval na finále.“

Žádné veselé historky z cesty do Pardubic se nedočkáme. „To už nevím, jestli jsem letěl nebo jel autem,“ vraští čelo v marné snaze vybavit si detaily, avšak o svých motocyklech se nám přece jen zmíní. „Měl jsem motory od Weisse, ale v Anglii se mi jeden rozlít‘. Zbyl mi jen jeden a on mi říkal, že mi druhej‘ nestihne udělat, ale že mi půjčí jeden svůj. Radši jsme ho dali do náhradní motorky, že ho pojedu jen, když to bude nutný.“

Rozčarování a zklamání místo medaile
Český dvojlístek se v neděli ráno rozrostl na trojici. Jason Crump, jenž byl před dvaceti lety ještě známý spíše díky otci Philovi, se omluvil kvůli angíně. Marián Jirout se vrhnul do závodu, jehož nedostatkový barevný program zdobila jeho titulní fotografie, se stejnou razancí, s jakou zjara otevřel nepopsanou knihu své závodnické autobiografie. Zatímco Američan Josh Larsen neviděl cíl v rozjížďce s číslem jedna, sedmnáctiletý Pardubičan triumfoval před Antonínem Švábem a Švédem Stefanem Ekbergem.

Ochozy bouřily, a by Marián Jirout své konto až do konce závodu nerozšířil, už tak početný kontingent jeho příznivců se ještě rozšířil. Kdyby ho Antonín Šváb porazil, mohl se po dvou sériích chlubit čistým skórem, protože šestou jízdu vyhrál před Rune Holtou a Piotrem Protasiewiczem, když Piotr Baron odstoupil vinou mechanické poruchy.

Úlohu české jedničky však postupně přebíral Tomáš Topinka. Ve třetí jízdě se skláněl před stále ještě nepříliš proslulém Rune Holtou, jehož by tehdy v jeho dvaceti letech rozhodně ani v nejdivočejších snech nenapadlo, že si jednoho dne požádá o polský pas a s bílou orlicí na hrudi to dotáhne až ke třem zlatým medailím ve světovém poháru družstev.

Rozjížďku s číslem osm poznamenala diskvalifikace Adama Labedzkeho za předčasné kočkování s páskou. Na ovál vyjel náhradník Ben Howe a vypálil rybník nejen Stefanu Ekbergovi a Jacobu Olsenovi, ale i Tomáši Topinkovi. Pražan protínal metu opět jako druhý.

„První dvě jízdy si moc nepamatuju, vzpomínám si až na tu třetí,“ nebude nám po dvaceti letech příliš hovorným průvodcem po úvodních fázích závodu. Musel by však trpět absolutní amnézií, aby mu z paměti vymizela desátá jízda, v níž to začalo jít z kopce s ambicemi Antonína Švába. Vedle něj a Tomasze Bajerskeho, jehož jsme později vídali i v extralize, jej totiž u startovního roštu očekával Joe Screen, který zatím před sebe ještě vůbec nikoho nepustil.

„Byl pode mnou a v nájezdu do první zatáčky se rozhod‘, že nezatočí,“ vypráví Tomáš Topinka. „Učinil tak a už jsem ležel. S tím svým ramenem byla moje největší obava, jestli je ruka dobrá. Rozhodčí nikoho nevyloučil a já se rozčílil, protože z mýho pohledu to bylo čistý sestřelení.“

Nejpádnější argument směrem k věži i anglickému sokovi však vyslal hned při repete. „Na opakovačku jsem skočil na tu rezervní motorku,“ dostává se do ráže i po dvaceti letech od inkriminované události. „A vyhrál jsem.“

V té chvíli se nikdo ve svítkovském areálu nemusel stydět, že je Čechem. Joe Screen se o čelo průběžné klasifikace rázem dělil s Mikaelem Karlssonem, by jej v rozjížďce s číslem tři porazil. O jeden bod pozadu byli Rune Holta a Tomáš Topinka. Jenže ledovou sprchu rozjížďky s číslem třináct si navzdory srpnovému vedru nepřál nikdo.

„Dojel jsem poslední,“ komentuje Tomáš Topinka skutečnost, že jej šachovnicová vlajka v rukou nedostižného startmaršála Ladislava Živného zastihla na čtvrté příčce za Joshem Larsen, druhým Piotrem Protasiewiczem a vítězným Mikaelem Karlssonem. „Asi jsem se nechal unést, že jsem vyhrál a myslel si, že jsem šampiónem.“

Slůvko kdyby ve výpovědích závodníků slýcháte minimálně stejně často jako hlášku, že se na žádné kdyby na ploché dráze nezávodí. Jenže KDYBY Tomáš Topinka vyhrál rozjížďku s číslem devatenáct, rozjížděl by se o bronzovou medaili.

„Byl jsem druhej‘ nebo třetí,“ líčí. „Ještě v prvním kole jsem to v nájezdu do druhý zatáčky dal pod Piotra Barona. Bylo tam místo pro průjezd třech závodníků, ale on upad‘. Můj dojem byl, že na stadiónu ze tří čtvrtin naplněným Poláky, rozhodčí než by vyloučil Poláka, vyloučil mě.“

Rozjezd o bronz nakonec čekal Piotra Barona, avšak Rune Holta jej změřil stejně jako hned vzápětí Joe Screen Mikaela Karlssona v dodatkové jízdě o titul. „Pro mě byl závod ztracenej‘,“ bilancuje Tomáš Topinka své konečné osmé místo. „Nebylo to zklamání, spíš rozčarování nebo naštvání, že jsem byl vyloučenej‘, když jsem neměl bejt‘. Když na to koukám, bod mi scházel na pátý místo, moh‘ jsem se rozjíždět o třetí místo. Těžko dnes říkat, jak by to bylo, je to už dávno.“

Po letech s Joe Screenem
Na medaili v juniorském mistrovství světa nedosáhl Tomáš Topinka ani v norském Elgane 1994, ani finském Tampere o rok později. „V každým případě pro mě to finále v Pardubicích přišlo brzo,“ filozofuje a připomíná, že se mezi šestnáctku nejlepších juniorů světa dostal před dvaceti lety vůbec poprvé. „Kdyby to bylo o rok dýl, bylo by to lepší. V třiadevadesátým jsem ještě neměl tolik zkušeností jako ve čtyřiadevadesátým, když jsem v Anglii závodil celej‘ rok. Jezdil jsem už líp a ta domácí dráha by byla výhodnější než Elgane. To byla radikálně odlišná dráha a já tam jako tři čtvrtiny závodníků byl poprvý.“

Před dvaceti lety mu nezbylo než si vyzvednout finanční náhrady, jež se pohybovaly od 1600 švýcarských franků pro šampióna až po 450 za poslední příčku. Závod mu samozřejmě dlouho ležel v hlavě a na přetřes před naším vyprávěním přišel ještě jednou.

„Po letech jsme se někdy v sezóně 2000 nebo 2001 sešli s Joe Screenem ve Švédsku,“ usmívá se Tomáš Topinka. „Závody se zrušily, tak jsme krafali o všem možným. Jezdil jsem za stejnej‘ tým jako Jason Crump a došli jsme až na ty Pardubice. Scríňák mi říká: ‚to si pamatuju, tak jsi mě poslal v tom nájezdu a pak mě v opakovačce porazil. To jsem netušil, že si to bude pamatovat ještě takhle dlouho, i když on tam poslal mě!“

Domácí prostředí zužitkoval beze zbytku pouze Lukáš Dryml:
Finále evropského či světového šampionátu juniorů se na českém území konalo dohromady devětkrát. Jeho nejčastějším dějištěm se staly Pardubice (1993, 2008, 2010, 2011 a 2011), třikrát se jelo ve Slaném (1981, 1988 a 2002) a jednou ve Mšeně (1997).

Před zavedením vícedílného seriálu zažily české stadióny šestkrát vyhlašování evropského či světového šampióna. Směle bychom ovšem mohli napsat, že sedmkrát, jelikož roku 2010 seriál končil v Pardubicích.

Avšak pohled na české borce na stupních vítězů rozhodně nebyl příliš častý. Roku 1981 se ve Slaném těšil Antonín Kasper ze stříbra a Jiří Hnidák z bronzu. Šlo ještě o mistrovství Evropy, jelikož se šampionát dočkal povýšení na světový až o sedm let později. Historicky první světové juniorské finále se konalo ve Slaném.

Slánskému stadiónu zůstává ještě jeden primát, protože tady čeští diváci viděli poprvé a prozatím naposledy českého závodníka na stupních vítězů finále juniorského mistrovství světa. Lukáš Dryml se tu v sobotu 7. září 2002 stal mistrem světa.

finále MS juniorů 1993 – Pardubice:
1. Joe Screen (GB) 14+3, 2. Mikael Karlsson (S) 14+2, 3. Rune Holta (N) 10+3, 4. Piotr Baron (PL) 10+2, 5. Piotr Protasiewicz (PL) 8, 6. Josh Larsen (USA) 8, 7. Tomasz Bajerski (PL) 8, 8. Tomáš Topinka (CZ) 7, 9. Grzegorz Rempala (PL) 7, 10. Antonín Šváb (CZ) 7, 11. Niklas Klingberg (S) 7, 12. Jacob Olsen (DK) 6, 13. Rene Madsen (DK) 4, 14. Marián Jirout (CZ) 3, 15. Adam Labedzki (PL) 2, 16. Stefan Ekberg (S) 1, res Ben Howe (GB) 3, traové rezervy pořadatele Lubomír Batelka (CZ) a Martin Paták (CZ) oba DNR.

Foto: archív Tomáše Topinky, archív autora a Petr Makušev

Divišov – 18. července 1993
Favoritem juniorského šampionátu anno domini 1993, tehdy po rozpadu československé federace prvního s přídomkem České republiky, byl bezesporu Antonín Šváb. V dvaadevadesátém jen těsně podlehl Tomáši Topinkovi, jehož měl záhy následovat na Britské ostrovy. Titul nejlepšího českého juniora by byl skvělou vizitkou, navíc finálová část vrcholila před jeho prakticky domácím publikem v Divišově. Jenže na scénu se dral Jiří Štancl, který nakonec synovi někdejšího klubového kolegy svého legendárního otce vypálil rybník. Přitom jeho cesta na vrchol začala vzhledem k nepříznivé konstelaci už v předkvalifikaci na podzim dvaadevadesátého, během níž si odskočil na extraligu do Březolup.

Plochodrážní debut se zlátnoucím listím padajícím ze stromů
Plochodrážní sezóna anno domini 1991 dohrála svou roli až na konec scénáře, který nepsal nikdo jiný než sám osud. Všechny tituly již našly své majitele, přičemž prvním byl Stanislav Dyk, který již v půli února zasedl na ledařský trůn. O čtvrt roku později se Bořivoj Hádek stal dlouhodrážním šampiónem. Jeho mladší bratr Jan počátkem června podlehl v boji o juniorské zlato nejen mistru Janu Fejfarovi, ale i Jiřímu Hurychovi, jehož pouhý týden po poslední juniorce ve Svitavách čekala fatální cesta do francouzského Miramontu. Počátek září korunoval Petra Vandírka a Jana Holuba na československé šampióny ve dvojicích, avšak druhý den se v Březolupech stal individuálním šampiónem Václav Milík.

V extralize se Pardubice a Praha střetly poprvé až koncem října a podruhé vůbec, avšak po remíze Východočechů v Chabařovicích a prohře v Březolupech bylo o titulu Pražanů víceméně rozhodnuto. Za těchto okolností český fanoušek už spíše odpočíval a těšil se na rok 1992, avšak pro jednapadesát mladých plochodrážníků byl klíčový víkend 19. – 20. října. V juniorském šampionátu republiky 1992 pro ně bylo vyhrazeno pouhopouhých dvacet míst.

Předkvalifikační program zahrnoval pro každého z nich účast v jednom ze třech závodů v sobotu a v jednom v neděli. Posléze se body sečetly a sestavila se konečná klasifikace. Mezi těmi, kteří tehdy prošli svým ostrým závodním debutem, byl i Jiří Štancl, který se na kariéru připravoval pod starostlivým okem svého otce.

V sobotním závodě vyhrál všechny své rozjížďky, zatímco v neděli jej o maximum připravil pouze prasklý řetěz. V celkovém pořadí jej tím pádem překonal nejen neporažený klubový kolega Antonín Hrubant, ale také Martin Šerý, který se po vojně vrátil do Březolup. Jistě není bez zajímavosti, že stejný počet bodů nasbíral Jaroslav Petrák. Právě on drží primát, protože jako jediný z účastníků tehdejší předkvalifikace nepověsil kombinézu na hřebík. Nepočítáme-li ovšem svitavského Richarda Bergera, tehdy šestatřicátého, jenž se letos do sedla vrátil coby veterán.

Z dopolední předkvalifikace nejen do juniorky 1993, ale i do odpolední extraligy
Hlavní cíl postupu do semifinále juniorského šampionátu byl ovšem s přehledem splněn. Nová sezóna zaklepala na dveře. Na kalendáři byl list s nedělí 5. dubna a Jiří Štancl vyrazil v doprovodu svého otce na trénink do Mšena, které se tehdy po krátké pauze znovu vrátilo do termínového kalendáře.

„Upadl jsem a zlomil si ruku a nohu,“ vypráví Jiří Štancl, kterak se jeho plány na sezónu 1992 rozplynuly jako dým. Už o týden později totiž startovala semifinálová skupina B svým prvním podnikem na pražské Markétě. A mladý plochodrážník, který začal závodit pod hlavičkou soukromého jezdce, ho logicky nemohl stihnout. Chyběl i o čtrnáct dnů později ve Svitavách, avšak devátý den měsíce května ve Slaném už nikoliv.

„Ve Slaným jsem upad‘,“ čte ze sešitu, který si po celou svou kariéru pečlivě vedl, a do něhož si vedle záležitostí technického charakteru a výsledků zaznamenával i různé osobní postřehy. „Sklouznul jsem, když jsem chtěl předjet Romana Vandírka (mladšího bratra Petra – pozn. redakce). Nevěděl jsem kudy a byl tam obrubník, po kterým jsem se sklouznul.“

O tři týdny později v Divišově už vyhrál všechny rozjížďky. Jenže díky úvodní absenci skončil až dvanáctý a do finále nepostoupil. „I když jsem ten rok odjel třicet čtyři závodů, v juniorským finále jsem byl jen náhradník,“ nezastírá dodnes své zklamání, že nebyl dosazen mezi finalisty, což by si minimálně svým divišovským výsledkem zasloužil. „V Pardubicích jsem si jen nechal převzít motorky, ale nezávodil jsem. Akorát jsem nepochopil, že mě do finále juniorky nedosadili, protože by bylo určitě zajímavější.“

Jenže šikovný junior si roku 1992 nemohl na nedostatek příležitostí rozhodně stěžovat. Extraligová dvojutkání jezdilo šest týmů, první ligu, která se po dvou letech opět vrátila k modelu čtyřutkání, pět. Pravidla o hostování závodníků mladších jednadvaceti let nebyla svázaná žádnými limity. Jiří Štancl postupně oblékal vesty Pardubic, Slaného, Plzně a Březolup v extralize a Racku a Čakovic v první lize. Nadto si jeho služby nenechal ujít Liberec, který se po diskvalifikaci z první ligy 1991 realizoval v seriálu mezinárodních závodů s Lipskem, Landshutem a Natchbach-Loipersbachem nazývaný Pohár 4L podle počátečních písmen jeho účastníků.

„Byla to dobrá sezóna,“ uvědomuje si Jiří Štancl dnes. „Junioři mohli hostovat kdekoliv, aby se svezlo. To bylo dobrý nejen pro mě, ale i pro Topase nebo Tondu Švába. Pak se k nám v devadesátým třetím přidal i Mário Jirout. Těch závodů bylo víc, závodilo se a bylo jedno s jakou vestou.“

Sezóna se točila ve víru závodů, až se přiblížil říjen se svým prvním víkendem, který byl vyhrazen juniorské předkvalifikaci v Pardubicích. Pouze prvních deset mužů finále 1992, pakliže vyhovovali věkově, jí bylo ušetřeno. A potom částečně slánský Roman Pergler, který byl ve Svítkově přítomen v roli pohotovostní rezervy, pakliže by nedorazilo osmačtyřicet závodníků. To se nakonec povedlo, takže startovní listiny šesti závodů dvoudenního klání, byly naplněny.

„Výsledky jsem měl, že by mě mohli dosadit,“ přemítá Jiří Štancl dnes. „Ale asi jsem ty výsledky neměl tak dobrý (smích). A asi to tak bylo nejlepší. Kvalifikaci jsem vyhrál. Maximum třicet bodů. Zkušenosti už byly větší oproti kvalifikaci v jednadevadesátým, kdy jsem ani nevěděl, kam se mám postavit na start. Tak jsem si prostě někam stoupnul, odstartoval a závodil. Hlavně aby člověk nepřetrhnul pásku, nepřejel čáru a dojel do cíle. Už jsem ale dokázal i předjíždět. I ze čtvrtýho místa na první a to byl můj první závod.“

V říjnu 1992 už ovšem musel řešit problém jiného charakteru. Sobotní kvalifikace kolidovala s extraligovým utkáním Březolupy vs. Chabařovice a kouč domácích Miloš Plzák ho chtěl mít v sestavě ve snaze odvrátit pád do první ligy.

„Březolupy od Pardubic nejsou daleko,“ přibližuje Jiří Štancl své tehdejší uvažování. „A Pepa Laštovka mě dal do závodu dopoledne, a to stihneme přejet. Spali jsme v hotelu u Vítka Formánka v Bohdanči a pamatuju, jak se Pavel Koten v neděli ráno smál, co pojedeme odpoledne.“

Vybrušování formy
Do Pardubic se Jiří Štancl vrátil o půl roku později, když startovala semifinálová skupina B svým prvním podnikem. „Dráha dobrá, trochu díry, celkově dvanáct bodů a třetí místo,“ předčítá Jiří Štancl ze svých záznamů z doby před dvaceti lety. Na pódiu mu společnost vytvářeli Marián Jirout a Antonín Šváb, jenž se zlatým věncem stylizoval do role favorita.

Antonín Šváb mával z nejvyššího stupínku také následující týden ve Slaném, když v rozjezdu o druhé místo porazil místní René Juna Pavla Ondrašíka. „Jednou jsem upad‘ z prvního místa,“ vysvětluje Jiří Štancl, proč skončil až čtvrtý, a vzápětí ho pobaví poznámka z jeho závodního deníku. „Dostal jsem v nájezdu štafle!“

V půli května se ovšem Antonín Šváb dočkal první porážky, kterou mu uštědřil hrdina našeho vyprávění. „Měl jsem jedenáctku,“ vzpomíná. „Dráha byla tvrdá, celkově jsem dělal čtrnáct bodů a skončil první. Rozjížděl jsem se s Tondou a porazil ho.“

Snad právě tehdy si pražský borec uvědomil, že mu v osobě Jiřího Štancla roste zdatný protivník. „Rivalita mezi náma byla velká,“ přemítá Jiří Štancl. „O rok dřív Tonda skončil za Topasem a teď byl největší adept na vítězství. Byl z nás nestarší, ale já ho prostě v těch Chabařovicích ozávodil.“

K jejich další konfrontaci došlo až ve finálové sérii. Semifinálová skupina sice skončila v Kopřivnici, avšak Antonín Šváb se musel omluvit, protože z předkola ve francouzském Marmande postoupil do prvního kola mistrovství světa jednotlivců v polském Gorzowě.

„V první jízdě jsem odstoupil z prvního místa kvůli motoru,“ líčí Jiří Štancl. „Asi se zadřel, už nevím. Pak mě v opakovačce porazil Renda Juna a já skončil čtvrtý.“ Na severomoravském obru nepoznal hořkost porážky Jiří Rafaj. Díky vynechání kopřivnického závodu skončil Antonín Šváb v celkovém pořadí skupiny třetí. Jiřímu Štanclovi patřila druhá příčka, jelikož ho o bod předčil slibný debutant Marián Jirout.

„Už ve skupině to bylo vyrovnaný,“ komentuje Jiří Štancl výsledky. „Měl jsem výpadky na motor, ale sešli jsme se tři nejlepší a postoupili do finále.“ Než se rozhořel boj o český juniorský titul, konfrontaci obou soupeřů nabídla dvojice severočeských pouáků.

„V Chabařovicích jsme jeli Memoriál Jiřího Hurycha,“ pokračuje Jiří Štancl ve svém vyprávění závodem, který v českém kalendáři zůstal doposud, by už nedisponuje startovní listinou složenou z borců mladších jednadvaceti let. „Obsadil jsem první místo a s Tondou jsem si oproti loňsku jen vyměnili barvy věnců. Měl jsem patnáct bodů a v poslední jízdě jsem šel z třetího místa na první přes Jiřího Šovíčka a Tondu. O tejden později se jela mezinárodní Grand Prix Liberce a já vyhrál zase s patnácti bodama. Tonda byl o bod druhej‘. Před finále juniorů jsem byl víceméně v laufu.“

Vyrovnaný duel
Volné mítinky v Chabařovicích a v Liberci jakoby skutečně předznamenaly finálovou část juniorského šampionátu České republiky 1993. Klíčový okamžik se odehrál v rozjížďce s číslem tři, jejímž cílem se prohnal Jiří Štancl před Antonínem Švábem.

„Udělal jsem lepší start,“ vybavuje si Jiří Štancl klíčový moment, který z něho udělal nejen vítěze závodu, ale i číslo jedna průběžné klasifikace. „A na Markétě se horko těžko předjíždí, když někdo před tebou neudělá chybu. Markéta je jednokolejka, ale pamatuju si tam i dobrý závody. I v extralize, když jeli to nejlepší, co měli, proháněl jsem je. Když byla možnost, chtěl jsi to těm starším ukázat. Měli víc zkušeností, který já teprve sbíral, takže tě buď natáhli nebo přivřeli. Junioři jezdí víceméně bez zábran. Podrží a buďto to vyjde nebo to lítá. Když je člověk starší, přemejšlí jinak. Zase když závodíš proti lepším závodníkům, neudělaj‘ ti sviňárnu. Navíc se navzájem znaj‘ a vědí, co od sebe čekat.“

Ale zpátky k juniorskému finále, které pokračovalo hned o týden později ve Svitavách. „Věděl jsem, že Tonda s Máriem budou největší soupeři,“ přibližuje Jiří Štancl svou strategii. „Proto jsem si schovával novou hranu na ně. Ale když jsi někdo nechal hranu na tebe, musel jsi odstartovat, aby ti na konci nechyběly body.“

A to se mu ve svitavské rozjížďce s číslem šest nepodařilo. „Jezdil jsem tři kola za Michalem Šnajberkem,“ popisuje. „Až v poslední zatáčce jsem ho z výjezdu podjel. Udělal jsem špičku a podjel ho. Nemoh‘ jsem si dovolit ztrácet body.“

Jenže tomu se stejně nevyhnul, protože hned v další sérii narazil na Antonína Švába, který stejně jako on doposud nepoznal hořkost porážky. „S Tondou jsme se za celou sezónu už dobře znali, nedělali si prasárny a komu to lepší sedlo, vyhrál,“ předesílá před líčením událostí z desáté jízdy. „On odstartoval. Pustili jsme spojku a už tam byl o trošku přede mnou. Zkoušel jsem ho, ale on se nenechal předjet. Přece jen byl o rok starší.“

Jiří Štancl už s nikým neprohrál, takže patnáctibodové maximum Antonína Švába vyrovnalo jejich skóre na hrotu průběžné klasifikace. V pátek ob týden později bylo proto pokračování jejich duelu v Pardubicích očekáváno s o to větším napětím. Avšak ouha!

„Pardubice uplavaly,“ odvíjí Jiří Štancl ni svého vyprávění. „Pršelo, dráha byla blátivá a jezdci nechtěli nastoupit ani na první jízdu. Chodili za tátou, a jim řekne, že se to nedá jet a jemu se to potom vrátilo, že zrušil závody. Já si o tréninku zkusil to blátíčko a pěkně jsem si namlel.“

Pořadatelé se pokoušeli neblahý osud svého závodu zvrátit. „Mário Jirout si myslel, že nás s Tondou dohoní a ještě udělá mistra, i když ztrácel osm bodů,“ vybavuje si Jiří Štancl. „Závodník už byl, ale taky špatnej‘ startér. Jak byl lehoučkej‘, nešlo jim to naladit. Chtěli posunout lajnu metr a půl dovnitř, že se tam nebude předjíždět, ale nakonec se rozhodlo, že se závod zruší a nebude se opakovat.“

Dvojitý triumf
Hned v neděli byl totiž naplánován závěrečný mítink finálové části v Divišově. Korunovace mistra juniorů byla pro místní klub nejvýznamnějším počinem od října roku 1990, kdy brány obnoveného stadiónu otevíralo finále mistrovství republiky družstev. Posun pardubického závodu by Divišovským zkřížil plány. A to tím spíše, brousili-li si zuby na pohled na Antonína Švába na mistrovském piedestalu.

„Byl to můj nejtěžší závod,“ povzdechne si Jiří Štancl ještě po dvaceti letech. Po dvou sériích měl on stejně jako Antonín Šváb po šesti bodech. Pražan přidal další trojku v rozjížďce s číslem devět. Sotva projel vraty do depa, Jiří Štancl vyjel na ovál. S bílým povlakem na přilbě měl čelit Michalu Makovskému, který tady o šest let později získá titul mistra republiky jednotlivců, Michalu Šnajberkovi a svému plzeňskému kolegovi Janu Hádkovi.

Michal Makovský na počátku své kariéry nevozil žertovný nápis „nebezpečí zřícení“ na své vestě jen tak zbůhdarma. Upadl i tentokrát a k zemi musel kvůli němu raději i Jan Hádek. Pardubičan byl diskvalifikován a zbývající trojice stanula na startovním roštu znovu.

„Říkal jsem Honzovi, a mi to nedělá těžší a on bouchnul do pásky,“ vypráví Jiří Štancl, jemuž dělala starosti jeho stále ojetější zadní pneumatika. „Šetřil jsem novou hranu na Tondu a na jedný hraně jel už třetí jízdu. Místo Honzy šel náhradník David Suchan, kterej‘ měl novou gumu. Dostal se přede mě, ale stejně jsem ho ozávodil.“

A pak už nezbylo než čekat na rozjížďku s číslem šestnáct, kde se oba vedoucí borci celého šampionátu měli utkat v rozhodujícím boji muže proti muži. „Stál jsem zvenku,“ vybavuje si Jiří Štancl postavení na roštu, kde mezi ním a Antonínem Švábem v modrém povlaku byl ještě Lubomír Batelka a u vnitřního okraje Miloš Müller. „Dobře jsem odstartoval a Tondu ozávodil už od startu. V první zatáčce jsem ho už jen zavřel.“

Když Jiří Štancl v čase 65,74 sekund proburácel cílem, vedl šampionát o jediný bod. Přestávka na úpravu dráhy se vlekla jako ostatně pokaždé v Divišově v onu dobu. A přitom sedmnáctá jízda mohla určit majitele zlaté medaile. „Měl jsem tam Jirku Rafaje, Mária a Jirku Šovíčka,“ nemusí si Jiří Štancl tentokrát vůbec pomáhat svými poznámkami. „Chtěl jsem, jestli by mě Mário nepustil. Ale jemu šlo o bronz před Šovajzem. Až přišel Jirka Jirout, že máme závodit a nedohadovat se.“

Ani teď neměl Jiří Štancl vyhráno. „Jirka Šovíček jezdil první, já za ním a Mário za náma,“ popisuje situaci, která by v případě triumfu Antonína Švába v rozjížďce s číslem devatenáct neznamenala nic jiného než rozjezd o celkový triumf v šampionátu. „Ale já jsem ho nakonec předjel.“

S patnácti body na svém kontě mohl Jiří Štancl oslavovat. „Byla to moje první sezóna ve finále mistrovství republiky juniorů a já se stal mistrem,“ připomíná. „Byl to jeden ze splněných cílů, který jsem chtěl dosáhnout, a podařilo se. A vezmi si, kolik lidí tam bylo z Olympu a jelo na Tondu, aby mě porazil. I s ním jich bylo osm, takže to měl lehčí. Proto to pro mě bylo dvojitý vítězství, protože jsem to měl složitější.“

Cesta vpřed vede přes Anglii
Krásný broušený pohár z borského skla, který nechal vyrobit Alexander Kopecký tehdy spolupracující s Jiřím Štanclem starším na vývoji motorů BM, dodnes zdobí vitrínu juniorského mistra republiky 1993. Nicméně svého následovníka z české juniorky se už nedočkal.

Do finálové části roku 1994 vlétl Marián Jirout stylem velké vody. V Praze šel od vítězství k vítězství, zatímco Jiřího Štancla porazil ještě Roman Kubeš. V Pardubicích skončil obhájce titulu se čtrnácti body stejně jako jeho vyzývatel, jenž ho v rozjezdu o zlatý věnec porazil. Stejná situace nastala i druhý den ve Mšeně, ovšem s rozdílem, že Jiří Štancl Pardubičanovi jeho porážku oplatil. Shodou okolností šlo o jeho poslední start v podniku české juniorky, protože v červencových závodech v Divišově a v Chabařovicích už chyběl.

„Měl jsem závody v Anglii,“ odhaluje prozaické příčiny. „Barum Trophy v King’s Lynn jsem skončil třetí den a druhý den Exeter Select vs. Czech Select. Chtěl jsem hlavně jezdit proti dobrejm‘ závodníkům. Když porážíš ty dobrý, staneš se taky dobrým. V Británii tehdy jezdili všichni. Tady jsi udělal chybičku a nic se nedělo, ale tam jsi udělal chybičku a hned ti strkali přední kolo vedle tebe. Musel jsi bejt‘ ostřílenější, jezdilo se večer a na úzkejch‘ drahách.“

V britské lize se už etablovali i jeho vrstevníci. „Topas jezdil v King’s Lynn, Tonda v Exeteru a já čekal na pracovní povolení,“ připomíná skutečnost devadesátých let. Dočkal se ho v květnu a ve čtvrtek 26. května prošel debutem v barvách Sheffieldu, kdy v domácím duelu proti Exeteru nasbíral čtyři body s jedním bonusem.

„Měl jsem špatnej‘ vejfuk,“ vybavuje si. „Nejelo to od startu. Druhej‘ den v Oxfordu jsem už vyhrál svou první jízdu v Anglii. Vejfuk mi půjčil Simon Wigg a já s Romanem Matouškem dělal nejvíc bodů.“

Britské angažmá však do života Jiřího Štancla vneslo hektičnost. „Pořád jsem někam lítal,“ říká. „Sednul jsem do letadla a jen spal. V červnu jsem měl šestnáct závodů v Čechách, v Anglii, mistrovství světa v Maďarsku a bundesligu v Neubrandenburgu.“

Letmý pohled do diáře hovoří za vše. Finále české juniorky startovalo na Markétě v úterý 14. června. Ve čtvrtek už závodil v Sheffieldu, v pátek pokračovalo juniorské finále v Pardubicích a v sobotu ve Mšeně. V neděli už musel za svůj klub nastoupit ve skotském Glasgow.

Absence v posledních dvou závodech juniorského finále měla dohru. „Chtěli mi dát distanc,“ popisuje kroky České motocyklové federace, která před AČR zastřešovala motocyklový sport u nás. „Nakonec jsem ho ale dostal přes zimu, když nebyla sezóna. Nepřikládal jsem tomu velkou váhu. Oni mě potřebovali, byl jsem do šestýho místa v mistrovství světa a brali za mě peníze z ministerstva školství.“

Přitom postoj řídícího orgánu dodnes nechápe. „Řádně jsem se omluvil,“ argumentuje. „Poslal jsem dopisy, do Divišova přišel, ale je zajímavý, že do Chabařovic ne. ČMF argumentovala, že jsem pořadatelům zkazil závody, že Mário vyhrál titul jednoduše. Měli pravdu, ale já chtěl jezdit v pořádný konkurenci. A toho přejíždění a cestování bylo prostě hodně. Byla to teprve moje třetí sezóna, co jsem závodil. V Anglii jsem byl sám, musel jsem všechno řešit. Anglicky jsem mluvil rukama a nohama, ale chtěl jsem závodit. Mělo to tak asi bejt‘.“

O rok později se stejnou cestou vydal i Marián Jirout. Českou juniorku ovládl generačně nesmírně silný plochodrážní ročník 1975, jehož byl Jiří Štancl úspěšným předvojem. Avšak to bychom se od našeho příběhu dostali až přespříliš daleko.

Mistrovství ČR juniorů – 3. finálový závod:
1. Jiří Štancl (Plzeň) 15, 2. Antonín Šváb (Praha) 14, 3. Jiří Šovíček (ZP) 11+3, 4. Marián Jirout (ZP) 11+2, 5. René Juna (Slaný) 9, 6. Robert Král (Slaný) 8, 7. Lubomír Batelka (Praha) 8, 8. Martin Paták (VTJ) 7, 9. Jiří Rafaj (Praha) 7, 10. Jan Hádek (Plzeň) 6, 11. Pavel Ondrašík (Praha) 4, 12. Martin Kubeš (Praha) 3, 13. Dušan Kšír (Praha) 3, 14. Michal Makovský (ZP) 2, 15. Miloš Müller (Chabařovice) 1, 16. Michal Šnajberk (Praha) 1; náhradníci David Suchan (Praha) 8, Roman Kubeš (Praha) 2 a Petr Popelka (VTJ) 0.

Mistrovství ČR juniorů 1993:

	Praha	Svitavy	Divišov	TOT
	26.6.	3.7.	18.7.
1. Jiří Štancl, Plzeň	15	14	15	44
2. Antonín Šváb, Praha	14	15	14	43
3. Marián Jirout, ZP Pardubice	11	10	11+2	32
4. Jiří Šovíček, ZP Pardubice	7	12	11+3	30
5. Lubomír Batelka, Praha	9	9	8	26
6. Martin Paták, VTJ Pardubice	8	8	7	23
7. Robert Král, Slaný	4	10	8	22
8. René Juna, Slaný	3	8	9	20
9. Dušan Kšír, Praha	7	10	3	20
10. Pavel Ondrašík, Praha	7	5	4	16
11. David Suchan, Praha	1	6	8	15
12. Michal Šnajberk, Praha	9	4	1	14
13. Jiří Rafaj, Praha	6	1	7	14
14. Jan Hádek, Plzeň	7	0	6	13
15. Martin Kubeš, Praha	6	2	3	11
16. Michal Makovský, ZP Pardubice	3	3	2	8
17. Miloš Müller, Chabařovice	1	2	1	4
18. Roman Kubeš, Praha	–	–	2	2
19. Petr Popelka, VTJ Pardubice	0	0	0	0

Poznámka: závod v Pardubicích, plánovaný jako třetí v pořadí na 16. července, byl bez náhrady zrušen

Foto: archív Jiřího Štancla a Lubomír Hrstka

Pardubice – 24. září 1983
Kutnohorská katedrála stojící na výrazném ostrohu nad říčkou Vrchlicí toho od roku 1388, kdy s její stavbou začala parléřovská stavební hu, prožila vskutku hodně. Někdy v průběhu roku 1979 okolo ní poprvé proburácel trofejní BMW se sajdkárou a pravzláštní posádkou. Jeden mladík řídil, druhý na tandemu za jízdy přidržoval plochodrážní motocykl provizorně přepravovaný na postranním vozíku. Zatímco jméno řidiče Josefa Kunáška dnes v plochodrážních kuloárech nic neřekne ani těm největším znalcům, pasažér Zdeněk Schneiderwind je bez sebemenších diskusí pojem. V září před třiceti lety si užíval poslední dny před nástupem na dvouletou vojenskou službu v pražské Rudé hvězdě natolik, že se postavil na nejvyšší stupínek Zlaté stuhy a poslední den civilní svobody strávil závoděním při Zlaté přilbě.

Plochá dráha jako propustka z internátu
Až do prvního ročníku učňovské školy by Zdeňka Schneiderwinda ani nenapadlo, že by někdy osedlal plochodrážní speciál. Jenže nepříliš velká volnost na internátě byla tím správným motivačním faktorem.

„Jednou na naše učiliště do Ohrazenic přišel na besedu pan Havelka,“ vrací se Zdeněk Schneiderwind ke svým závodnickým prvopočátkům. „Byli jsme maturitní obor a v prvním ročníku jsme vůbec neměli vycházky. Maturitní obor otevřeli vůbec poprvý, chtěli, abychom se jenom učili a z intru jsme vůbec nemohli. Kdo ale dělal sport, pouštěli ho.“

Přednáška někdejšího pardubického úspěšného závodníka a v té době trenéra SVS mladé studenty nadchla už jen možností uniknout internátnímu stereotypu. „Celej‘ pokoj jsme se přihlásili,“ líčí dnešní pražský trenér. „Přes zimu jsme chodili do bazénu a na gymnáziu do tělocvičny. To bylo zhruba od října do ledna. Líbilo se mi to, bylo to suprový období.“

By příprava plochodrážníka v tělocvičně začíná, alfou a omegou je přece jenom jízda na motocyklu. „Láďa Živný byl skladník, vrazil nám motorku a kluci z toho byli docela paf,“ usmívá se Zdeněk Schneiderwind. „Já chvíli jezdil na cestovní stopětasedmdesátce jawě kejvačce. Pořád jsem na ní měnil svíčku a kolikrát se domů do Štipoklas musel vrátit stopem.“

Jenže nyní ve stavení vedle hlavní silnice na nedalekou Kutnou Horu stála nefalšovaná plochodrážní pětistovka, přičemž prvním úkolem začínajícího adepta plochodrážního řemesla bylo rozburácet její motor.

„Dávali jsme to s tátou dohromady, ale nešlo nám to zprovoznit,“ líčí pozdější evropský šampión. „Strašně nám pomáhal Jirka Petráň, začínal závodit přede mnou, a oba Šmahelovi. Jirka nám jezdil pomáhat, a když jsme ten motor konečně natočili, byl jsem nejšastnější v celejch‘ Štipoklasech.“

Zbývalo vyřešit otázku, jak se přepravovat do Svítkova. „Pepík Kunášek z Bahna taky začínal jezdit plochou dráhu,“ pokračuje Zdeněk Schneiderwind. „Měl bavoráka se sajdou, do ní jsme naložili motorku a vyrazili do Pardubic oblečený v kombinézách. Dojeli jsme úplně špinaví. Jo, to byly začátky!“

Žádný učený z nebe nespadl
Jedna věc byla mít provozuschopný motocykl, avšak dokázat ho ovládat byl šálek úplně jiného čaje. „Nevěděli jsme, co to plochá dráha je,“ připouští Zdeněk Schneiderwind dnes. „Začínal se mnou Jirka Košál nebo Olda Šmahel. Báli jsme se odstartovat, posílali nás na ovál až z výjezdu. Do dalšího nájezdu jsem byl první a říkal si, kde ty kluci jsou. Pak jsem zjistil, že musím zatočit, jenže jsem nemoh‘, jak jsem to rozpálil po rovině a v zatáčce lítal po mantinelu. Věčně jsem byl na držce.“

Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. „Zlomil jsem si levou kličku a pravý zápěstí,“ svěřuje se Zdeněk Schneiderwind se svým prvním úrazem během jednoho z pardubických tréninků. „Bolelo to hodně, ale větší strach jsem měl, co tomu řeknou doma. Tehdy to nebylo jako dnes a trénovalo se bez sanitky. Pan Havelka se nabíd‘, že mě odveze do nemocnice. Pomáhal mi oblékat se a přitom mi přivřel ptáka do zipu riflí. Řval jsem ještě víc a on byl naštvanej‘, že ty zlomeniny nemůžou tak bolet, dokud jsem mu nevysvětlil, co se stalo a on mi zase rozepnul poklopec.“

Všem trablům navzdory se už na podzim roku 1980 mohl Zdeněk Schneiderwind počítat mezi opravdové plochodrážníky. S vestou pardubického SVS zasáhl do boje se Slaným, Žarnovicou a béčkem RH Praha o jediné postupové místečko do extraligy 1981.

Její začátek na svítkovské dráze ještě sledoval z depa, avšak na druhý den ve Slaném již nesl do boje náhradnické číslo devatenáct. Dvakrát zaskočil za Jiřího Franze, ale svůj první ligový bod inkasoval až v pondělí na pražské Markétě. V sestavě byl jako junior pro dvě zvláštní jízdy proti svým vrstevníkům. Ve druhém případě byl Roman Matoušek diskvalifikován a on skončil třetí za Petrem Vandírkem a triumfujícím Pavlom Tonhauzerem.

SVS Pardubice sice skončilo poslední, nicméně v jednaosmdesátém už Zdeněk Schneiderwind závodil, kde to jen šlo. S pardubickou Zlatou přilbou nakoukl do extraligy a počátkem května si v předkvalifikaci vyjel účast v juniorském šampionátu. Do finále nakonec postupoval jako náhradník a skončil v něm sedmnáctý. Napřesrok si dokonce ještě o jednu příčku pohoršil. I když výkonnostně stoupal, zranění si vybírala svou daň a hrdina našeho vyprávění díky nim absolvoval pouze polovinu juniorky.

„Zranění se opakovala víceméně pořád,“ povzdechne si nad svými závodnickými počátky. „Jednou jsem si vybojoval účast na juniorským mistrovství Evropy. Přijel jsem do bulharského Targoviště. A hned v první jízdě jsem šel na držku a zlomil si kličku.“

Příliš pozdě na dělání díry do juniorských šampionátů
Bulharský incident se Zdeňku Schneiderwindovi stal koncem května 1983. Protože už 13. ledna oslavil své jednadvacetiny, bylo jasné, že v juniorské věkové kategorii neudělá žádnou díru ani do evropského, ani domácího šampionátu. Když totiž v Kopřivnici a v Březolupech startovalo jeho finále, stále nebyl schopný závodit. O čtrnáct dnů později na Markétě a v Čakovicích ano a soupeři museli do svých strategií zakalkulovat dalšího nebezpečného protivníka.

„Rudá hvězda měla obrovskou převahu v jezdcích a málokdo je porážel,“ uvědomuje si Zdeněk Schneiderwind. „Já je už začal prohánět, což jsem si v tý době možná ani tolik neuvědomoval. Pražáci byli hvězdy. Přijelo jich vždycky plno autobusem a jejich sebevědomí bylo pokaždý o level vejš‘.“

Ovšem ani Pardubičané za nimi nemuseli zůstávat pozadu. „Aby se mi začalo dařit, pomohlo mi hodně cvičení,“ prozrazuje Zdeněk Schneiderwind, jak se mu plochá dráha začala dostávat do krve. „Už v Pardubicích jsem chodil cvičit, později mi v Praze trvalo, než jsem se dostal do systému. V Pardubicích to bylo na systému kamarádství, že se třeba řeklo, že se jde běhat. Hlavně Pavel Karnas a Petr Kučera makali a byli pro mě příklady. A mně to vydrželo celej‘ závodní život a tu morálku jsem měl až do konce závodění docela dobrou.“

Kromě kondice profitoval i ze služeb dvorního ladiče pardubických závodníků Karla Jakoubka. „Dělal ve výzkumným ústavu v Konárovicích u Kolína,“ vzpomíná Zdeněk Schneiderwind. „Bydlel tam na zámku a doma dělal motory hlavě pro Pavla Karnase a Petra Kučeru. A já měl po někom motor, už si ale nevzpomenu, po kom, kterej‘ on dělal.“

Každopádně se koncem června roku 1983 sešlo všechno, jak mělo. Zdeněk Schneiderwind vlétl do třetího dílu československé juniorky vskutku razantně. Na pražské Markétě se s ním po dvou sériích mohl se šesti body rovnat pouze František Ledecký, který stále ještě doufal v dostižení Petra Vandírka, po triumfech v Kopřivnici a Březolupech leadera celé soutěže.

Ve dvanácté jízdě však Zdeněk Schneiderwind nebodoval, aby vzápětí dodal na své konto jediný bod. Rozjížďku s číslem devatenáct už opět vyhrál a deset bodů tehdy stačilo na rozjezd o třetí místo. Pro něj se natáhl Petr Vandírek, avšak další Pražané Miroslav Práger a Ivan Pacák zůstali na jeho štítě.

Druhý den v Čakovicích byl Zdeněk Schneiderrwind ještě výraznější. Prohrál jen s Františkem Ledeckým v páté a Romanem Matouškem v osmé jízdě a porazil i Petra Vandírka, jenž už ovšem v rozjížďce s číslem osmnáct slavil spíše titul. Odnesl si svůj první a vzhledem k věku i poslední stříbrný věnec z juniorského mistrovství republiky.

Celkové dvanácté místo bylo jen odrazem reality, v níž bylo celé čtyřdílné finále smrsklé do dvou závodních víkendů, z nichž jeden musel vynechat. Nicméně šanci na revanš poskytovala Zlatá stuha. Tradiční juniorský předzávod své starší zlaté sestřičky měl až do svého povýšení na mezinárodní závod v září 1991 výhradně domácí složení.

Hladký průnik do finálové jízdy
Navzdory krušným začátkům měl Zdeněk Schneiderwind coby pardubický závodník přece jenom kratší cestu do startovní listiny Zlaté stuhy. Při svém debutu v jednaosmdesátém obsadil třináctou příčku a o rok později byl už osmý. By výkonnostni progres z léta 1983 byl slibný, přesto se Zdeněk Schneiderwind nemohl počítat mezi žhavé favority.

„Před závodem jsem nemoh‘ počítat s bednou,“ komentuje své tehdejší vyhlídky, přičemž se i po třiceti letech přece jen poněkud podceňuje. „Jestli jsem měl udělat pět bodů, tak to byl hodně velkej‘ cíl.“

Se startovním číslem čtrnáct se dostal do akce poprvé v rozjížďce s číslem čtyři. V jejím cíli byl druhý za vítězným Miroslavem Prágerem, zatímco za ním k šachovnicové vlajce dorazili dnešní šéf mariánskolázeňského klubu Miroslav Musil a Chabařovičan Martin Morávek.

„S Mírou Prágerem jsem se pak hodně kámošil,“ říká Zdeněk Schneiderwind. Avšak snaha vybavit si detaily rozjížďky se jako ostatně v případě jiných plochodrážníků s bezpočtem startů na kontě míjí účinkem. Nezbude než do role průvodce našeho příběhu dočasně jmenovat program, který si před třiceti lety pečlivě vyplnil jakýsi anonymní divák.

V sedmé jízdě Zdeněk Schneiderwind zopakoval své druhé místo, když se jeho přemožitelem stal František Ledecký. Třetí skončil František Kalina, zatímco majitel dalšího dodnes známého jména Karel Kadlec vyšel bodově naprázdno.

Ve třetí sérii přišla s vítězstvím řada i na Zdeňka Schneiderwinda. V jedenácté jízdě byl jako první před Radomírem Semelou, Ivanem Pacákem a Jiřím Šmídem. Čtrnáctku si lidé psali do programu jako první i v třinácté jízdě, kde byl druhý dnešní slánský startmaršál František Moulis, zatímco Bohumila Brhela, tehdy ještě v březolupských barvách, a slánského Jiřího Brože nepustily k metě poruchy. Na samotný závěr základní části za sebou Zdeňka Schneiderwinda nechal Petr Vandírek, ovšem březolupský Miroslav Dohnal na poslední chvíli zaskakující za Lubomíra Jedka a domácí náhradník Jan Schinágl uzavírali řadu.

Dvanáct bodů garantovalo pohodlný postup do finálové jízdy čtveřice nejlepších. Více na svém kontě dokázali nahromadit jen Petr Vandírek a František Ledecký. Dramatická zápletka posunula do klíčové jízdy rovněž Radomíra Semelu. Postaral se o to vítězstvím v rozjížďce s číslem sedmnáct před Františkem Kalinou, jehož naděje touto prohrou právě zhasla. Nejvíc smutný ovšem mohl být Miroslav Práger, jehož defekt otevřel Radomíru Semelovi cestu k triumfu, zatímco on sám byl z finále vyřazen.

Špatný voják a skvělý závodník Schneiderwind
A tak se stalo, že na startovním roštu finálové jízdy devátého ročníku Zlaté stuhy stanul vedle třech členů RH Praha také domácí Pardubičan. „Fanda Ledeckej‘ a Vanďa byli favority,“ uvědomuje si onen tehdejší hrdina svítkovského publika dnes. „Mně ale hodně pomohlo, že jsem neměl čas přemejšlet nad blbostma, protože jsem musel opravovat motorku.“

Příčinu jeho trablů lze vystopovat do rozjížďky s číslem devatenáct, kde ho o třetí trojku v řadě připravil Petr Vandírek. „Odešla mi jehla v karburátoru,“ vzpomíná. „Měl jsem ji moc vysoko a ohnula se. Láďa Uhlířů mi pomáhal s motorkou a málem jsem nestih‘ dvě minuty.“

Nakonec však Zdeněk Schneiderwind stanul u pásky včas. „Ani jsem si nezkusil start,“ líčí. „Přijel jsem tam, odlít‘ a vyhrál jsem. Možná kdybych se soustředil, třeba by se mi to nepovedlo.“ Čtyři kola absolvoval časem 73,86 sekund, zatímco Pražané se museli spokojit s nižšími stupínky pódia. Petr Vandírek s druhým, František Ledecký se třetím, zatímco Radomír Semela spadl.

„Láďa Živnej‘ a ostatní byli nadšený, že jsem změřil Pražáky,“ vybavuje si Zdeněk Schneiderwind. „Ale za dva dny jsem byl Pražák taky!“ V neděli se divákům představil coby náhradník půlkulaté Zlaté přilby, v níž Dennis Sigalos přerušil duel Ole Olsena s Jiřím Štanclem a ke všemu poprvé od triumfu Gennadije Kurilenka v devětašedesátém nechal rozeznít jiné než československé nebo dánské hymně. A v pondělí ráno už rukoval na vojnu.

Tehdy nebylo žádnou výjimkou, když bažanti slavili své devatenáctiny na vojně, ovšem Zdeňkovi Schneiderwindovi na podzim roku 1983 táhlo už na dvaadvacet. „Chvíli jsem studoval,“ vysvětluje své zpoždění. „Pak jsem nevěděl, že mi šéf Pardubic vyřídil odklad nástupu vojenský služby, abych dojezdil juniory v Pardubicích. Nevěděl jsem o tom, domluvil si sám Rudou hvězdu, a proto jsem z Pardubic neodcházel v dobrým. Ale já jsem byl už starej‘ chlap a chtěl si tu vojnu odkroutit.“

Zatímco se jeho vrstevníci loučili s civilem bujarými oslavami, on vyhrál Zlatou stuhu. „Byl jsem nervózní, že půjdu v pondělí na vojnu, hned ráno po Přilbě mě táta vez‘ k útvaru do Stromovky,“ říká.

Jeho první dny v zeleném sukně z něho neudělali zrovna adepta odznaku vzorného vojína. „ „Pro mě to bylo krušný, prováděl jsem tam hrozný kopance,“ směje se. „Můj mazák byl Petr Kubíček a ten mě naštěstí vším protáh‘. Ale byl jsem tam asi tejden a hned jim udělal průser. Chodili tajně na pivo, já se nachomejt‘ u dozorčího roty a oni mě nechali hlídat. Zazvonil telefon, já ho zved‘ a nepředpisově řekl ‚haló, tady rota‘. Z druhého konce se ozvalo ‚haló, tady Tušek‘. Já se ho zeptal ‚co chcete?‘ a do pěti minul jsem měli poplach. Major Tušek byl totiž velitel roty a kluci měli průser, že šli na to pivo.“

Zdeněk Schneiderwind se však nenechal počátečními trably odradit, chytil příležitost v RH Praha za pačesy a rázem se zařadil mezi absolutní jezdeckou špičku tehdejšího Československa. „Druhej‘ rok jsem jel už mistrovství světa a dostal se do kontinentálního semifinále v Žarnovici,“ vzpomíná, přičemž za hlavní odrazový bod křivky své dlouhatánské kariéry považuje právě svůj triumf ve Zlaté stuze. „To bylo překvapení a zlom, že jsem se tomu věnoval a závodil tak dlouho.“

9. Zlatá stuha – Pardubice:
finále: 1. Zdeněk Schneiderwind (SVS Pardubice) 12, 2. Petr Vandírek (RH Praha) 13, 3. František Ledecký (RH Praha) 14, 4. Radomír Semela (RH Praha) 11 – pád; další pořadí: 5. Miroslav Práger (RH Praha) 10, 6. František Kalina (ZP Pardubice) 10, 7. Jiří Brož (Slaný) 9, 8. Bohumil Brhel (Březolupy) 8, 9. František Moulis (Slaný) 8, 10. Miroslav Dohnal (Březolupy) 6, 11. Karel Kadlec (RH Praha) 6, 12. Miroslav Musil (Mariánské Lázně) 5, 13. Ivan Pacák (RH Praha) 4, 14. Jiří Šmíd (Liberec) 2, 15. Martin Morávek (Chabařovice) 1, 16. Pavel Růžička (ZP Pardubice) 0, náhradníci Jan Schinágl (ZP Pardubice) 0 a Vladimír Dvořák (RH Praha) DNR.

Foto: archív Zdeňka Schneiderwinda