Tento článek obsahuje 21 000. publikovanou fotografii magazínu speedwayA-Z

Může se pochlubit vavřínovým věncem hned z druhého závodu své kariéry, dvěma tituly mistra Slovenska či finálovou účastí při Zlaté přilbě SNP v dobách, kdy do klíčové jízdy o krásnou trofej postupovali pouze čtyři závodníci. Léta byl žarnovickou prvoligovou jedničkou a při svém debutu v mistrovství světa jednotlivců prošel do čtvrtfinále. Na druhou stranu nikdy se v kvalifikaci neprokousal do mistrovství Československa jednotlivců a plochodrážní kariéru mu zkomplikovalo sedmnáct různých fraktur. První prosincový večer neměl Rado Fuska ve své hospůdce Kolkáreň na žarnovickém stadiónu příliš mnoho hostů, takže jsme to s Jánem Danielem mohli probrat všechno od počátku.

Mezi slovenskou elitu rovnou při debutu
„Můj nájezd do kariéry byl rychlý, ale nebezpečný,“ vrací se Ján Daniel na samý práh své aktivní kariéry. „Nepamatuju si nikoho jiného, kdo by v jednom roce sednul na plochodrážní motorku a hned jel závody.“

A to současný trenér Speedway Clubu Žarnovica za svůj život potkal bezpočet plochodrážníků. Přitom jeho debut za širokými řidítky nebyl rozhodně tuctový. „V květnu jsem si sednul na motorku a pak v desátém měsíci jel závody,“ vzpomíná. „V sobotu jsem skončil čtvrtý a v neděli druhý. Všichni čuměli a já nejvíc!“

Psal se rok 1971 a na konci října už byla naprostá většina závodů v kalendáři odškrtnuta tlustým fixem. Zbývalo vyřešit otázku slovenského šampióna. Na rozdíl od přeboru ČSR, jehož historie se začala psát až v pětasedmdesátém, si slovenské mistrovství uchovávalo autonomii národního šampionátu. Sice šlo o kvalifikační stupeň pro mistrovství Československa, avšak na rozdíl od české soutěže v jejím slovenském protějšku startovala i absolutní elita země, s níž jsme většinu dvacátého století prožili ve společném státě.

Konec konců rozdíl mezi slůvky přebor a mistrovství má v tomto ohledu slušnou vypovídací hodnotu. V jednasedmdesátém kráčel za svým prvním titulem bratislavský Jozef Tóth. Květnový mítink v Břeclavi, kde plochodrážníci ze slovenské metropole našli azyl před výstavbou dráhu v Zohoru, mu nevyšel. Ale jeden nejhorší výsledek se tak či onak škrtal a po dvou červnových maximech v Žarnovici byl Jozef Tóth na nejlepší cestě za titulem.

V říjnu jej také potvrdil, ale jak již bylo řečeno, velký díl pozornosti na sebe strhnul Ján Daniel. V prvním závodě nešel na pódium jen proto, že při bodové rovnosti s Bratislavanem Dušanem Rybanským měl horší pomocná kritéria a rozjezdy se tehdy nevypisovaly. Druhý den jej ovšem porazil jen Jozef Tóth, takže se stříbrným věncem okolo krku předčil i Vladimíra Ceglédyho, v jednasedmdesátém žarnovickou ligovou jedničku, jenž si ten den pojistil titul slovenského vicemistra.

Takový vstup na plochodrážní scénu samozřejmě nemohl přijít jen tak. „Odmalička jsem byl takový teenager, jak se říká dnes,“ vysvětluje Ján Daniel. „Chlapci běhali za babami a já byl pořád v garáži. Měl jsem zetku a chtěl jezdit motokros. Ale kluby tady krachovaly, až jsem se setkal s Vladem Ceglédym.“

Ten po jejich schůzce nemohl v žádném případě tušit, že jej jednadvacetiletý mladý muž porazí hned ve svém druhém závodě. „Dal mi klubové díly, zvl᚝ rám, všechno rozebrané,“ konstatuje Ján Daniel, že svůj první plochodrážní motocykl dostal v rozebraném stavu. „Ale byl jsem zběhlý v opravách. Plochodrážka je sice něco jiného, ale i tak.“

Nicméně zručný mechanik nemusí automaticky být talentovaným závodníkem. „Já za to nemůžu,“ reaguje Ján Daniel se smíchem nad další otázkou, proč před více než čtyřiceti lety nechal za sebou řadu mnohem zkušenějších soupeřů. „Naučili mě jezdit s plným plynem. Tak jsem ho tam držel a nedíval se, proč ostatní byli za mnou. Nikdy jsem se nedíval na jména, šel jsem na pásku a šel na to. Plný plyn, nikdy jsem se nenaučil s ním vrkat.“

 

Překvapení pro Antonína Švába
Plochodrážní bacil se Jána Daniela chytil pořádně ostrým drápkem. „Možná tomu předcházelo ještě něco jiného,“ vybavuje si. „V třiapadesátém se tady v Žarnovici jela plochá dráha a já si na to pamatuju. Pořád jsem měl před očima, jak hoří plochodrážní motorka. Byl jsem tam s otcem, a jak říkám, pořád se mi to objevovalo v hlavě. Ale tříleté dítě si může zážitky vybavovat jinak. Až mi potom pan Nigrédy z Bánskej Štiavnice potvrdil, že to tak skutečně bylo. Možná už tady byl nějaký podnět z podvědomí…“

Každopádně setkání Jána Daniela s plochou dráhou bylo osudové. „Zažrala se mi pod kůži,“ souhlasí. „Tolik, že když jsem se v roce 1973 ženil, říkal jsem manželce, a pamatuje, že nejdřív je plochá dráha a teprve pak ona.“

Sezóna 1972 byla jeho první kompletní. Československé ligy se již druhým rokem jely stylem čtyřutkání. Novinkou se však stalo, že z prvoligových skupin A a B se nepostupovalo rovnou do kvalifikace o extraligu, ale do skupiny C, jež byla víceméně jakýmsi finále prvním ligy.

Žarnovica měla v béčku za soupeře Břeclav, Bratislavu a České Budějovice, jež trojice Jan Holub, Antonín Šváb a Stanislav Kubíček pasovala do role favoritů. Jihočeši jí vskutku dostáli, když vyhráli všechny čtyři mítinky. Žarnovica začala tristně. V úvodním kole v Březolupech, jehož prvních osm jízd se jelo v sobotu, zatímco zbytek byl kvůli dešti přeložen na neděli, skončila poslední.

Na vlastní dráze však skončila třetí a o postupu se v půli července mělo rozhodnout dvěma koly v Českých Budějovicích, protože Bratislava stále neměla k dispozici vlastní dráhu. Jihočeská metropole přivítala účastníky měkkou, rozmočenou dráhou. V sobotu se Žarnovica nedostala před druhou Břeclav, ale v neděli ano a na tabulkové body postoupila. Lví podíl patřil Jánu Danielovi, jenž v obou případech inkasoval po deseti bodech.

„Byla to strašně veliká dráha,“ vybavuje si Ján Daniel budějovickou Dlouhou Louku. „Dostala se mi noha pod hák a já se celou rovinu modlil, a už je zatáčky a já si ji mohu uvolnit. Před závodem pršelo, strkalo to hodně dopředu, držel jsem jen plyn, motorka se jen hnala dopředu. Já měl síly dost, to mi vyhovovalo. Trenéra jsme neměli, rostli jsme jako samorosty. Moje první jízdy byly rychlé, ale nebezpečné.“

Finálová skupina C začínala koncem července shodou okolností opět na Dlouhé Louce. „Celé družstvo mělo třináct bodů, z toho já deset,“ vzpomíná Ján Daniel. „I Tonda Šváb se divil, kdo vlastně jsem.“ Díky výkonu hrdiny našeho vyprávění, skončila Žarnovica třetí. Ovšem o měsíc později, kdy na starém ovále v Pavlovicích pořádala jedno kolo Plzeň a druhé Liberec, inkasoval slovenský tým dohromady všeho všudy devět bodů. A poslední skončil i před domácím publikem v Žarnovici. Inu, aby se stal elitou československé první ligy, muselo Hronem ještě pár hektolitrů vody protéct.

 

Zraněním se nelze vyhnout
Sport levých zatáček pomohl Jánu Danielovi i ke skvělé životní partnerce. „Se ženou jsme od sebe bydleli jedenáct kilometrů a poznali jsme se na ploché dráze v Praze,“ odvíjí ni dalšího příběhu, který nemohl napsat lepší scénárista než sám život. „Švagr Milan Černek, který taky jezdil, jel do Berouna něco řešit. Jeho manželka vzala i svoji sestru a zastavili se v Pardubicích podívat se, jak Daniel jezdí kvalifikačku do mistráku. A už byla ruka v rukávě. A drží nám to už čtyřicet let. Jsem věrný, když sport tak na celý život, když žena tak taky.“

Křivka výkonů Jána Daniela si v průběhu sezóny 1972 udržovala stále vzestupný trend a vyvrcholila v listopadu druhým místem při mistrovství Slovenska. „S Efou (přezdívka Jozefa Tótha, kterou získal podle nosu, který připomínal pověstnou skobu herce Karla Effy – pozn. redakce) jsme jeli o mistra Slovenska,“ vytasí se s další historkou. „Zastavila mu motorka, tak jsem zastavil taky. Šel jsem do depa, pomohl mu ji opravit a jeli jsme znovu. Šlo mi o to, abych ho porazil na dráze.“

V dvaasedmdesátém se mu to ovšem ještě nepovedlo, protože Jozef Tóth triumfoval ve čtyřech ze sedmi závodů, zatímco Ján Daniel se prosadil až počátkem listopadu v Břeclavi. Chybělo však málo, aby se poprvé dostal do finálové jízdy Zlaté přilby SNP.

Kdyby v rozjížďce s číslem sedm nezůstal stát, doprovodil by do klíčové jízdy Jozefa Tótha, Dietera Tetzlaffa a Clemense Bevera. Nakonec však musel vzít zavděk pátou příčkou, protože při stejném bodovém zisku postoupil další východní Němec Clemens Bever na pomocná kritéria. „Defekt pneumatiky byla běžná věc,“ konstatuje. „Neměli jsme haltry, ventilek šel bokem pneumatiky. Když se utrhnul, dalo se na tom jet, ale nejelo to tolik dopředu.“

České Budějovice jezdily v sezóně 1973 extraligu, ale v béčkové skupině první ligy je nahradila neméně zdatná Kopřivnice, jež z elitní ligy vypadla. Kvartet Ján Daniel, Vladimír Ceglédy, Milan Černek a Ján Danihel zacílil na druhou příčku před Bratislavou a Břeclaví. Jenže hrdina našeho vyprávění se v půli května během úvodního podniku slovenského šampionátu zranil.

„Měl jsem dohromady sedmnáct fraktur a to je nějaká doba léčení,“ skládá smutný účet své závodní kariéry. Loni jsem našim mladým závodníkům posílal SMSky k novému roku, a dřou, že když mají vypracované tělo, je menší šance na zranění. Když nejezdíš, ztrácíš sebedůvěru a máš psychický blok.“

Naštěstí se stačil uzdravit včas, aby první červencový den svými jedenácti body přispěl k domácímu triumfu v posledním závodě prvoligové skupiny na domácí dráze. Čtyřiatřicet bodů dosáhla ovšem i Kopřivnice. A že rozjezdy byly ještě v plenkách, svědčí i skutečnost, že k němu na ovál vyjeli dva jezdci z každého týmu. Ján Daniel s Vladimírem Ceglédym však dokázali zajet 4:2 proti kopřivnickým Jindřichu Dominikovi a Miloši Dudovi.

V prvoligovém finále však Kopřivnice a Plzeň byly nad síly Žarnovice, která za sebou nechala Liberec. I když nepostoupila, pozvánku do kvalifikace o extraligu 1974 stejně dostala. Budějovická plochá dráha totiž zpívala svou labutí píseň. Avšak po jediném výjezdu se Kopřivnice odhlásila.

Ani v třiasedmdesátém nemohl Ján Daniel chybět ve startovní listině Zlaté přilby SNP. Nechybělo však mnoho a diváci si jej ze svých programů škrtali. „Dopoledne jsme měli trénink,“ přebírá opět úlohu vypravěče. „Od jezdce přede mnou něco odletělo. Dostal jsem to do oka, viděl jen červenou nitku a odvezli mě do nemocnice.“

Vrchol slovenské sezóny si však nemohl nechat ujít alespoň jako divák. „Cestou zpátky jsem se stavil v motelu,“ pokračuje. „Seděl tam Jéňa Verner a já mu říkám, že je to na hovno, protože nevidím, takže nejedu. Za chvíli se mi to ale zdálo lepší. Koukám přes ten fáč a vidím, že vidím. Tak jsem jel a o týden později na Strahově taky. Kdeže paní doktorko Straková, že týden nebudu jezdit.“

 

Pod křídla Preglejky
Heroické výkony plochodrážníků, kteří nastupují k závodům navzdory zraněním, nejsou jen výsadou elitních profesionálů současné éry. „Plochá dráha je pro tvrdé chlapy,“ souhlasí Ján Daniel. „Jel jsem se dvěma zlomenýma navikulárkami. V sobotu jsem si v Žarnovici brnknul a šel přes hák. Dopadl jsem na zápěstí, praskly mi navikulárky, a po kotoulu do prken jsem měl dobyté paty. A druhý den jsem jel do Kopřivnice, body byly potřeba, tak jsem musel jet.“

Prvoligová skupina B se roku 1974 nesla v duchu nástupu březolupského družstva. Kralovala Kopřivnice stále toužící po návratu mezi extraligovou elitu. Ze čtyř závodů nevyhrála jediný, ten úvodní v Břeclavi, který se stal kořistí Březolup. Již druhým rokem bral vítěz závodu pět tabulkových bodů, o něž se ostatní v pořadí dělili dle klíče 3-2-1. Postup do kvalifikace o extraligu 1975 Žarnovičanům unikl právě o jediný bod. Šance proniknout do vyšší ligy byla přitom vyšší, jelikož vzhledem k jejímu rozšíření na pět účastníků postupovaly tři týmy a ze čtveřice Slaný, Pardubice, Liberec a Kopřivnice zůstal černý Petr v moravských rukou.

Na ligové scéně se však odehrávaly převratné změny. Jak již bylo zmíněno, počínaje pětasedmdesátým zápolila v extralize pětice družstev a stejný počet se představil i v první lize. Tady padly skupiny, takže se stejně jako o ligové patro výše jelo na deset závodů. Ten poslední v Březolupech byl odvolán po tragické nehodě Josefa Trojáka v Kopřivnici, přičemž březolupský tým na znamení smutku vynechal i výjezd do Žarnovice.

Po dlouhé době nebyl Ján Daniel na špici individuálního pořadí žarnovických závodníků. Ján Danihel, s nímž si ho pletla nejen spousta diváků, ale i hlasatelů nasbíral o devět bodů více. Lepší byl i v kvalifikaci o extraligu 1976, kam Žarnovica z druhého místa doprovodila vítěznou Kopřivnici. Nicméně ani oni dva, ani nikdo jiný z jejich klubu nedokázal ve čtyřech podnicích překonat hranici šesti bodů.

Klub však měly čekat mnohem lepší časy. „V sedmdesátém čtvrtém přebírala Preglejka celou plochou dráhu,“ ohraničuje Ján Daniel jejich počátek, když si výrobce překližky převzal nad klubem patronát, jak se dobovou terminologií označovalo titulární sponzorství.

Progres byl nasnadě především po finanční stránce. „Jak jsem nastoupil, skončili Bartfayovci a družstvo vedl pan Messerschmidt,“ pokračuje. „Byl to zlatý chlap a financoval to ze svého. A tak těch peněz nebylo dost. Velký fanda Jožo Maruška dělal řidiče šéfovi Preglejky Herkovi a začal působit, aby nad námi převzali patronát. Začalo to být lepší, koupila se Avie, která se předělala, aby se dali vozit jak jezdci, tak motorky. A nakonec jsme v osmdesátých letech po vzoru RH Praha koupili autobus. I na stadiónu se dost udělalo. Nové mantinely, v roce 1979 nová dráha, třímetrová bezpečnostní zóna, nová tribuna, rozšířilo se depo.“

 

Titul od zeleného stolu, ale naprosto zasloužený
„V lize jsem byl několik let nejlépe hodnocený závodník,“ říká Ján Daniel. „Víc se mi dařilo v ligách než v závodech jednotlivců.“ Archívy mu v tomto ohledu dávají za pravdu. Jeho pou do mistrovství republiky jednotlivců končila v kvalifikacích se stejnou pravidelností, s jakou Ježíšek každoročně zvonil svým zvonečkem. Ligové výkony mu však paradoxně pomohly k prvnímu titulu mistra Slovenska.

V sezóně 1974 se v něm totiž uskutečnila jen dvě dubnová kola v Zohoru. Mistr nebyl vyhlášen ani napřesrok. Ani roku 1976 se o slovenského šampióna nezávodilo, avšak na základě výsledků jím od zeleného stolu byl vyhlášen právě Ján Daniel.

„Nevím, co za tím bylo, že se nejezdilo,“ komentuje dnes netradiční způsob, kterak ke své zlaté koruně přišel. „Místo mistráku se podle výsledků z ligy udělal seznam a já vyšel jako nejlepší.“ A nebylo divu.

První liga startovala třetí dubnový den v Žarnovici. Teplé počasí přilákalo asi pětistovku diváků, která se dokázala uvolnit ze zaměstnání, jelikož sobota byla pracovní. Mítink probíhal v režii Březolup, které ze své dráhy odstraňovaly asfaltový povrch a náhradní lokalitu našly na druhé straně současné státní hranice.

Ján Daniel inkasoval dvanáctibodové maximum. Zopakoval jej nejen druhý den, kdy už do žarnovických ochozů dorazila jednou tolik fanoušků, ale rovněž v dalších dvou mítincích v Liberci a v Chabařovicích. Měly dvojnásobnou cenu, protože od roku 1976 byly v československých závodech včetně ligových zrušeny mistrovské body. Za bernou minci sloužily výhradně body z jízd a to až do sezóny 1996, kdy se české ligy vrátily k tabulkovým bodům.

„Nevzpomínám si, ale programy mám doma, tak se podívám,“ směje se Ján Daniel, když vidí důsledky věty, kterou historik slyší strašně nerad, a již se snaží kompenzovat alespoň svým receptem, jak neprohrát šestnáct rozjížděk v řadě. „Co se týká fyzičky, nikdy jsem neměl problémy. Jako chlapec jsem vyrůstal na dědině, nebyl jsem z paneláku, kde děti nemají co dělat.“

Žarnovica, jejíž tým poprvé nesl jméno Preglejka v názvu, celou první ligu nakonec vyhrál. Protože se vznikem třetího ligového patra, jímž se roku 1977 stala druhá liga, však v kvalifikaci o extraligu narazil na trojici družstev, jež se sem dostala rovnou z vyšší soutěže. S Plzní, Pardubicemi a Kopřivnicí však ještě nemohl hrát vyrovnanou partii.

„Škoda byla tolika zranění, nebylo víc závodů,“ zamýšlí se Ján Daniel nad svou kariérou. „Vrátit se to nedá. Jsem rád, že jsem pro plochou dráhu v Žarnovici něco udělal. A budu se snažit, abych to dělal i nadále.“

Slovenskou jedničkou i na dráze
Přestože sezóna 1976 v jeho podání byla jako víno, opět uvízl v kvalifikačních osidlech procesu mistrovství Československa jednotlivců. Ovšem na sklonku srpna se postaral o svůj nejlepší výsledek při Zlaté přilbě SNP. V rozjížďce s číslem sedmnáct za sebou nechal Poláka Norberta Ciombera a po dvaaosmdesáti sekundách na čele inkasoval svůj třetí triumf dne.

S dvanácti body se mohl začít chystat na finálovou rozjížďku, do níž doprovodil oba bratry Vernerovy a Karla Voborníka. Rozhodně nebyl prvním domácím borcem, který pronikl až do rozhodující rozjížďky, nicméně je nutno kvitovat, že štědrá podpora Preglejky se pozitivně odrážela na kvalitě startovní listiny tradičního vrcholu slovenské sezóny.

Jeho finálové působení bylo ovšem krátké, jelikož upadl ve druhé zatáčce prvního okruhu. „Za tu dobu, co jsem jezdil, jsem musel vynechat jednu nebo dvě Zlaté přilby a to kvůli zranění,“ uvědomuje si Ján Daniel. „Škoda, že se nepodařila aspoň jednou ta bedna.“

Slováci rozhodně nebyli špatnými plochodrážníky, navíc pod patronátem Preglejky se jim otevíraly nové možnosti, přesto však prim na československé scéně udávali závodníci ze západní části federativního státu.

„Chtěli jsme se rovnat Rudé hvězdě, kde ale věděli, co dělat s motory,“ pouští se Ján Daniel do srovnání. „My jsme o nastavení nevěděli tolik. Kdy dát jakou trysku pro mě byla španělská vesnice. Až po školení u Standy Dvořáka v Divišově jsem se naučil nastavit magnety. Kolikrát jsme roztlačovali motorku z depa a nechytlo to. Když se nastavení nastavilo samo, byly úspěchy, ale když ne, neuměli jsme to zkorigovat.“

Výsledky na dráze dávají tvrzení Jána Daniela za pravdu. Roku 1977 se do první ligy vrátila Kopřivnice, která vypadla z extraligy, i když nikdo nemohl tušit, že už jednou provždy. Žarnovický duel s ní skončil triumfem Moravanů. Ján Daniel opět hrál ve svém celku prim. Ve druhé polovině soutěže zaznamenal tři po sobě jdoucí dvanáctibodová maxima v Žarnovici, Čakovicích a Březolupech.

Bodově produktivnější než on byl v první lize 1977 jen kopřivnický Jan Jaša, jenž však jel o závod víc. Exceloval i v kvalifikaci o extraligu 1978, v níž však kromě Kopřivnice Žarnovicu porazily Pardubice a Plzeň, které musely potvrzovat svou příslušnost mezi ligovou elitou Československa.

Výsledky z ligy však v sedmasedmdesátém nehrály žádnou roli ve slovenském šampionátu, který se vrátil jako plnohodnotný seriál se čtyřmi koly. Rovným dílem se o ně podělila Žarnovica se Zohorem. Ján Daniel svedl vyrovnaný duel se Zdeno Vaculíkem, jehož nakonec v součtu třech nejlepších výsledků nechal za sebou o pouhopouhé dva body.

„Dá se říct charakteristická sezóna,“ přemítá. „Zdeno jako kdyby mě vystřídal. Když jsem končil, on začínal jít nahoru. Těšilo mě, že on, Dušan Morávek či Pavol Tonhauzer přišli a vzali mančaft po mně. Já jel v roce 1982 poslední závody a pak jsem trénoval až do roku 1992. Padli komunisti, padla Preglejka a nebyly peníze.“

 

Pověrčivé mohou být staré báby
Ján Daniel přeskočil hezkých pár listů ve svém vyprávění, takže nezbývá, než je zase přelistovat zpátky k sezóně 1977. Tehdy koncem srpna se vůbec poprvé od startu své kariéry se neúčastnil Zlaté přilby SNP koncem srpna 1977. O den dříve při mezinárodním podniku v Zohoru totiž upadl již ve své druhé jízdě. Ze závodu odstoupil a nemohl nastoupit ani v Žarnovici. Přestávka byla krátká, již o tři týdny později měl mamutí podíl na vítězství Preglejky v mezinárodním test matchi proti polskému Lublinu.

O necelého tři čtvrtě roku později si však sudičky slovenského mistra načasovaly pohromu mnohem hrubšího zrna. „Dostali jsme nové čtyřventily a šli je zkoušet,“ líčí Ján Daniel, co se odehrávalo před prvním dílem mistrovství Slovenska v Žarnovici v květnu 1978. „Na dráze byla suchá místa, pak zase louže a tak dokola. Na podzim jsme dávali nové mantinely a nedomysleli dilatace. Do jara se zkroutily.“

Nepříznivých okolností bylo naráz ažaž. „Přetočil jsem se na louži a vletěl do hrany vytvořené vypouklým mantinelem,“ vybavuje si Ján Daniel osudný moment, který z jeho kariéry vymazal rovnou celý rok. „A čtyři obratle jsem měl uaté jako sekerou.“

Veškeré plochodrážní ambice se během sekundy zřítily jako domeček z karet. „Druhý den se mě manželka v nemocnici ptala, jestli vím, který den se mi to stalo,“ pokračuje. „Divil jsem se a odpověděl, že mám přece úraz páteře a ne hlavy, takže to bylo třináctého května.“

Příčiny manželčina dotazu mu probleskly mozkem s malým zpožděním. „Roku 1973 jsem měl jet mistrovství světa v Krumbachu,“ rozmotává Ján Daniel klubíčko souvislostí. „A předtím třináctého května bylo v Žarnovici mistrovství Slovenska a Efa to dal pode mě. Měl jsem zlomené obě ruce a místo mě jel do Krumbachu právě Efa. Dodnes půl Žarnovice věří, že mi to udělal schválně a on jim to vyvrací.“

Pořekadlo, že třikrát všeho dobrého i zlého by mohlo platit i pro číslo se špatnou pověstí, jíž svými třinácti stříbrnými začal budovat biblický Jidáš. „Třináctého května 1973 ruce, třináctého května 1978 páteř,“ vypočítává Ján Daniel. „Pak mě na podzim v Rumunsku sestřelil místní mistr s číslem třináct. Samozřejmě se vynořila polemika, jestli to je nešastné číslo. Ale já když jsem mohl, vybíral jsem si startovní číslo třináct. Nejsem přece pověrčivý!“

 

Černý rok přinesl alespoň prvoligovou záchranu
Sezóna 1978 nepatřila k těm šastnějším ani pro tým Preglejka Žarnovica. Na prvoligové scéně se vynořilo juniorské béčko pražské Rudé hvězdy se slibnými juniory formátu Zbyška Holého, Zdeňka Dominika, Pavla Karnase či Josefa Jůzy. Ambice Kopřivnice přes zimu rozhodně nevychladly. V úvodním kole v Žarnovici Ján Daniel sice vyhrál svou první jízdu, jenže pak upadl a posléze dvakrát zůstal stát s poruchou.

V Kopřivnici měl již osm bodů, avšak o měsíc později byl již na marodce. Nejlepším výsledkem Žarnovičanů se stalo jediné druhé místo v červencovém závodě na své domácí dráze. Jenže i nad ním visel pochmurný stín.

„Celý rok jsem stál a jak Jožo Tužinský přišel o nohy, jsem viděl jako divák,“ pouští se Ján Daniel do vyprávění o tragédii mladého žarnovického juniora. „Začátky jsou vždycky nebezpečné. Byl jeden z mála, co jezdil venkem. Bylo to rychlé. V této jízdě byl Jožo vpředu po rovině po startu. Během zatáčky se k němu dostal Pavel Karnas.“

Bitva o vítězství pokračovala. „Na protilehlé rovince šel Pavel Karnas přes Joža a ve druhé zatáčce byl první o motorku,“ pokračuje. „Udělal nájezd. Zadní kolo k mantinelu, kudy jel Jožo, který do něho narazil pod depem. Vrazil do brány, která se otevřela. A on narazil na hranu mantinelu. To mu ualo obě nohy.“

Jozef Tužinský se pral se svým osudem statečně. „Měl frajerku, zůstala s ním, vzali se a měli tři děti a on doma vyráběl malotraktory,“ pokračuje Ján Daniel v příběhu, který bohužel nekončí pohádkovým, pokud nezemřeli, jsou šastní dodnes. „Tři roky dozadu ho našli v lese, kde se zastřelil. Na kameni ležel lístek se vzkazem, že nebude nikomu na obtíž.“

Týden po osudném závodě mířilo na víkendové prvoligové mítinky v Čakovicích a Mšeně jen čtyřčlenné torzo žarnovického družstva. Náladu na bodu mrazu nezlepšila dvojice čtvrtých míst. Po srpnových závodech v Praze a v Čakovicích jej konečná klasifikace zastihla na třetí příčce se zívající tlamou kvalifikace o udržení se v první lize.

Dominovaly jí Březolupy, které se právě odlepily z druhé ligy na cestu vzhůru až ke stříbru v extralize 1996 pod mistrovskou taktovkou Miloše Plzáka. Žarnovica se však zachránila, protože Chabařovice na svůj boom ještě čekaly a Čakovice po vítězství v Poháru Světa motorů 1967 ještě v barvách žižkovské Viktorie prakticky mířily jen dolů.

 

Po mistrovství světa kariéra trenéra
V neděli 22. dubna 1979 se Žarnovica oblékla do svátečního. Na ovále s novým dolomitovým povrchem se vůbec poprvé na slovenském území konal závod mistrovství světa a to nejen na ploché dráze, ale ve všech motocyklových disciplínách vůbec. Do předkola světového šampionátu jednotlivců zasáhl i Ján Daniel.

„Byla to z nouze ctnost,“ vysvětluje svou nominaci po nešastné sezóně, jejíž větší část strávil rekonvalescencí zraněné páteře. „Nepřijeli Rumuni a Míla Verner ze mě ptal ‚Jano, pojedeš?‘ Proč bych nejel?! Po delší pauze se mi závodilo dobře, komplexy jsem neměl.“

Nakonec z toho bylo šesté místo a postup do prvního kola ve Slaném. „Tam jsem to pěkně posral,“ nebere si Ján Daniel servítky ani po pětatřiceti letech, komentuje-li svou velkou nulu a šestnácté místo. „Nemohl jsem ten motocykl dostat dopředu. Měl jsem to ostrá, dráha byla tvrdá a já to za boha nemohl doladit. V poslední jízdě se přede mnou motal Jugoslávec Vlado Kocuvan. Dal jsem to pod něj, spadnul jsem a natáhl si vazy v koleni. Takovej‘ závod jsem neposral nikdy.“

V první lize se Žarnovica umístila na druhé příčce za Kopřivnicí, od níž ji po osmi závodech dělilo pouhých deset bodů. Ján Daniel ovšem vestu Preglejky oblékl pouze ve třech závodech. Nestartoval ani v kvalifikaci o extraligu 1980, ani ve dvou závodech slovenského šampionátu v Zohoru. Nicméně ranking pořadí slovenských plochodrážníků vznikl opět u zeleného stolu a jemu byla přiznána osmá pozice.

„Už byli jezdci, co mě zastoupili, já byl na ústupu a dával přednost mladším,“ vysvětluje, aby vzápětí mimoděk svá slova o ústupu přece jen uvedl na pravou míru. „Někdy okolo toho Slaného jsme v Žarnovici měli nějaký volný závod. V jedné jízdě jsem dvakrát spadnul a ještě jsem vyhrál.“

A jak Ján Daniel prožíval, že se už na oválech prohánějí jiní? „Ani mně to nechybělo,“ odpovídá. „Dělal jsem trenéra a tím si to po emoční stránce vynahrazoval. Horší je být trenérem než jezdcem, protože jako trenér prožíváš závod s každým. Snažíš se jezdit na každý závody.“

Něco takového je samozřejmě náročné na čas. „Tehdy se to dalo,“ přibližuje Ján Daniel atmosféru počátku osmdesátých let. „V zaměstnání to uměli tolerovat. Šéf se mě ptal, co mi je přednější, jestli práce nebo plochá dráha. Odpověděl jsem, že plochá dráha. Ale peníze byly potřeba, tak jsem chodil dřít po nočních směnách, abych se mohl přes den věnovat ploché dráze.“

Rozdíl třiceti let od současnosti je v tomto ohledu propastný. „Dneska je to jiné,“ souhlasí Ján Daniel. „Tehdy jsem na kolchoze dělal energetika a po nocích si chodil přivydělávat, aby bylo víc peněz. Byl jsem jedním ze třech zemědělců na ploché dráze. Kromě mě to byli Venca Milík a Pepa Rybář.“

 

Žarnovica jezdí extraligu
Zatímco v sedmdesátých letech Jánu Danielovi sekundoval jeden, možná dva kluboví kolegové, o dekádu později se Žarnovica konečně pyšnila vyrovnaným kádrem, který rázně zabušil na extraligová vrata. Systém kvalifikace se měnil. By čtyřčlenná družstva měla zůstat ještě pár pátků běžnou československou realitou, počínaje sezónou 1981 se o postup a sestup mezi trojicí ligových pater vypisovala dvojutkání mezi posledním celkem vyšší a vítězem nižší soutěže.

V neděli 4. října 1981 se AMK ČSAD Plzeň vracel domů s pracně vydřenou remízou 48:48. Následující sobotu však na Borech porazil Slováky 46:50, takže v konečném součtu chyběly Žarnovici jen čtyři body k postupu do extraligy. O rok později to v duelu se Slaným byly pouze body dva!

Tehdejší čtyřky však nebyly čtyřčlennými týmy dle filozofie současného světového poháru. Družstvo vedle čtyř členů stabilního kádru mělo i náhradníka a juniora, který absolvoval dvě zvláštní jízdy proti svým vrstevníkům. I tak byl rozdíl oproti osmičkám nezbytným pro kvalifikaci znát, takže na ovál nastoupil i Ján Daniel. A právě v duelech proti Slanému v říjnu 1982 se jeho závodní kariéra definitivně uzavřela.

V třiasedmdesátém Žarnovica na kvalifikaci o extraligu proti Plzni rezignovala, avšak postupu se dočkala napřesrok. To již byly prolínací kvalifikace zrušeny ve prospěch filozofie přímého postupu a sestupu.

„Osmdesátá léta pokládám za zlatou éru ploché dráhy a my se v ní dostali až do extraligy,“ je Ján Daniel na postup mezi čtyři nejlepší československé týmy náležitě hrdý i dnes. „To už je na malou Žarnovicu, co říct a mě těší, že to bylo pod mojím vedením. Bylo to znát, měli jsme širší základnu, kluci se hlásili. Bylo to jediný sport, kde mohli přijít s holým zadkem a dostali všechno.“

Objeví-li se v dnešním kalendáři lokalita vzdálenější centru České republiky než jsou Svitavy, nevzbudí mezi závodníky zrovna příval nadšení. Jisté není bez zajímavosti, že stejné pocity se objevovaly i před třemi desítkami let.

„Pamatuju si závody v Plzni, kde rozhodoval každý bodík,“ usmívá se Ján Daniel. „Stáli tam Vernerové a Štancl a stěžovali si, že by měli na extraligu do Žarnovice jezdit čtyři sta kilometrů. Ale my jsme to měli, a jsme jeli kamkoliv. Nejblíže jsou Březolupy, sto třicet kiláků, i Bratislavu jsme měli dál, ta je sto padesát.“

 

Veteránské mítinky jsou závody se vším všudy
Od jediné sezóny Žarnovice v extralize uběhlo již bezmála třicet let. Areál Preglejky je v troskách a drnovická plochá dráha přežila většinu devadesátých let bez vlastního týmu. Nicméně AMK Žarnovica pořádal závody a upřímně řečeno, nebýt jeho aktivit, asi by v pohronském okresním městě jen vzpomínali na dobu, kdy se na místním fotbalovém hřišti konávaly plochodrážní závody. Jeden z nich vrátil do centra dění i Jána Daniela.

„Na jaře 2000 přišel za mnou do firmy Zdeno Repiský (předseda AMK Žarnovica – pozn. redakce),“ vybavuje si okolnosti. „A že dělají závod veteránů, jestli pojedu. Osmnáct roků jsem na tom neseděl navíc jsem měl tolik fraktur. Zmínil jsem se o tom doma a žena mi řekla, že jsem starý somár. Šel jsem za Vladem Tomkou a on, že to bude ostuda, když jsem na tom tak dlouho neseděl. A tak jsem si šel zatrénovat.“

Kdo četl naše vyprávění pozorně až sem, jistě tuší, jak to dopadlo. „Dal jsem si osm tréninků,“ vypráví Ján Daniel. „V pátek si zrepasoval motor a v sobotu vyhrál s náskokem roviny. A to jsem týden před závodem spadnul a měl na zadku velké odřeniny. Jel jsem jen v montérkách a musel to čistit rejžákem. Ve firmě jsem si sednul nad konferenční stolek a měnil si obvazy, dokud se mi prcka nezahojila.“

Ján Daniel ovšem nezaznamenal comeback jen coby veteránský závodník. „Informovali se u mě chlapci, jestli bych je netrénoval,“ popisuje. „Začal jsem se čtyřmi, AMK to nepodporoval, všechno šlo z mých peněz. Vybral jsem si Jána Halabrína a až do roku 2004 s ním vegetoval. Zdeno Vaculík zrovna začínal s Matěm, říkal, že on to dělá pro svého syna a ptal se, proč to dělám já. Až se rodina postavila na zadní, přestal jsem. Ani se jim nedivím, dneska na baráku dodělávám, co mělo být už tehdy.“

Na závodech veteránů však Jána Daniela bylo možné potkávat i nadále. „Roku 2003 jsem si řekl, že pojedu veterány naposledy a vyhraju,“ svěřuje se. „Skončil jsem druhý, proto jsem odchod musel odložit až na rok 2004, kdy jsem vyhrál. V sezóně 2005 jsem už nejel, až předloni a loni.“

Kdo viděl závody starých pánů, bude souhlasit, že nejde o žádnou jízdu pravidelnosti. „Vozit se jako veterán, je paráda,“ přibližuje Ján Daniel svůj přístup. „Slýchám, že to není žádná soutěž, že si jdeme jen zajezdit. Ale to je podle mě blbost, já tam jedu, abych vyhrál. Zajezdit si můžeme jindy. Každopádně si to užívám.“

 

Psychika je potřeba
Speedway Club Žarnovica v roce 2011 vrátil Jána Daniela do manažerského křesla svého družstva, které je pravidelnou součástí jadranského poháru. „Když vznikl Speedway Club, přizvali mě jako trenéra,“ popisuje, kterak ke své nové roli přišel. „Samozřejmě jsem pro, aby se vychovali mladí závodníci. Bylo nám vytýkané, že využíváme cizí jezdce, ale než vychováš závodníka, trvá to tři nebo čtyři roky. Nikdy nevíš, jak to skončí. Chlapec, co se zdá jako talent, za pár týdnů skončí. Na druhou stranu přijde totální dřevo a dá se z něho vychovat jezdec.“

Během své trenérské kariéry obou případů zažil spoustu. „V roce 1979 nebo 1980 jsem si dělal trenérský kurz,“ přibližuje svou kvalifikaci. „Potom jsem se tomu věnoval téměř na profesionální úrovni. Tehdy byla nová technika a náhradní díly na úrovni. V letech 1985, 1986 nebo 1987 jsme měli šestnáct, sedmnáct vlastních závodníků. Já jsem jim dělal motory a pořádal tréninkové závody. To je nejlepší forma tréninku, tam máš všechno. I tu rivalitu.“

Jenže současnost je době osmdesátých let na hony vzdálená. „Ta doba se bohužel nikdy nevrátí, ty podmínky, co byly, nikdo nevytvoří,“ stojí Ján Daniel oběma nohama na pevné zemi. „Náklady na provoz ploché dráhy jsou nepředstavitelné. Všechno je o penězích, kdo chce něco dosáhnout, snaží se jít do Polska, jinak je to živoření.“

Přesto však slovenská plochodrážní scéna nestojí pouze na fenomenálním Martinu Vaculíkovi, jak mohli čeští fanoušci vidět v mistrovství republiky juniorů. „V osmdesátých letech mohl jezdit chlapec z vesnice bez peněz,“ uvažuje Ján Daniel. „Dneska tohle není reálné, proto vznikl Speedway Club, aby začátečníkům zajistil podmínky. Letos jsme zorganizovali více než třicet tréninků a to už něco stojí. Ale je to vidět.“

Klub se snaží svým závodníkům zajistit dostatek závodních příležitostí. „Jezdci, který se naučí jezdit, tréninky nestačí,“ konstatuje Ján Daniel. „Chce to závody a závody, aby mu stouplo sebevědomí a zjistil, že i ten nejlepší je porazitelný. Začátky jsou vždycky rozpačité, pak nehraje roli vyježděnost, ale psychika. Plochá dráha je sprint a psychika hraje větší roli než ve vytrvalostních závodech.“

Plochodrážní příběh nikdy nekončí
Od roku 1953, kdy tříletý Ján Daniel viděl na žarnovické dráze požár plochodrážního motocyklu až k letošní sezóně s pravidelnými starty tří žarnovických mladíků, urazila planeta Země na své dráze okolo Slunce milióny kilometrů.

„Celý život jsem u ploché dráhy,“ uzavírá Ján Daniel naše setkání. „Nebyl čas na barák. Koupil jsem firmu, kde jsem čtyřicet let dělal a bydlím v bytovce na druhé straně. Ve své bývalé kanceláři mám starobinec, jak tomu říkám s babkou. A tam, kde jsem dělal emtézetkáře máme jídelní kout.“
Četli-li jste vyprávění Jána Daniela pečlivě, určitě předvídáte jeho plány na sezónu 2015. „Příští rok zase budu koučovat,“ usmívá se. „Pokud mě budou chtít…“

 

 

Plochodrážní kariéra Jána Daniela v zrcadle času:

1971	na sklonku října debutoval v Žarnovici v závěrečných dvou podnicích mistrovství Slovenska. V sobotu skončil čtvrtý, zatímco v neděli si přišel pro stříbrný věnec za druhé místo, když se lépe umístil pouze Jozef Tóth
1972	Žarnovica ve skupině B první ligy skončila druhá (Ján Daniel nasbíral 30 bodů z jejích 89), ve skupině C byla čtvrtá (Ján Daniel 23 bodů ze 41); v mistrovství SSR skončil Ján Daniel druhý, když 5. listopadu vyhrál v Břeclavi svůj první závod v šampionátu vůbec; boj o MR jednotlivců 1973 skončil v předkvalifikaci; ZP SNP jej zastihla na konečném pátém místě
1973	ve skupině B první ligy skončila Žarnovica druhá (Ján Daniel 29 bodů z jejích 94), ve skupině C třetí (Ján Daniel 28 bodů z 82), v kvalifikaci o extraligu 1974 nahradila České Budějovice, avšak po prvním závodě v Kopřivnici odstoupila a závod místo ní nakonec pořádaly Pardubice; z boje o MR jednotlivců 1974 vypadl v předkvalifikaci; při prvním závodě mistrovství SSR se zranil, musel vynechat další dvě kola, celkově mu patřila devátá příčka, když vyhrál mítink v Zohoru; zranění jej stálo i debut v mistrovství světa, který si vybojoval ve dvoudílné kvalifikaci skládající se z šesti závodů; při ZP SNP skončil sedmý
1974	v první lize skupiny B skončila Žarnovica třetí a nikam nepostoupila (Ján Daniel 32 bodů z 98 dosažených klubem); proces o MR jednotlivců uzavřel vyřazením v předkvalifikaci; mistrovství SSR bylo po dvou závodech přerušeno a nedokončeno v momentě, kdy byl na druhé příčce průběžné klasifikace; při ZP SNP skončil desátý
1975	první ligu dokončila Žarnovica na druhém místě tabulky (Ján Daniel 59 bodů z 208), v kvalifikaci o extraligu 1976 poslední (Ján Daniel 6 bodů ze 40); do kvalifikačního procesu pro MR jednotlivců nezasáhl; mistrovství SSR nebylo vypsáno; šestý při ZP SNP
1976	Žarnovica vyhrála první ligu (Ján Daniel 79 bodů z 274 celkem), v kvalifikaci o extraligu 1977 obsadila čtvrtou příčku (Ján Daniel 7 bodů z 29 dosažených klubem); ze semifinále kvalifikace o MR 1977 postoupil do finále, kde však vypadl; mistrem Slovenska od zeleného stolu; vítěz květnového závodu slovenských závodníků; při ZP SNP skončil čtvrtý, když ve finále upadl
1977	v první lize skončila Žarnovica druhá (Ján Daniel 75 bodů z 231 dosažených), v kvalifikaci o extraligu 1978 čtvrtá (Ján Daniel 26 bodů z žarnovických 52); ze semifinále kvalifikace o MR jednotlivců 1978 postoupil do finále, kde vypadl; mistr Slovenska
1978	Žarnovica se umístila třetí v první lize (Ján Daniel ve dvou závodech 11 bodů z celkových 135), v kvalifikaci o udržení se v 1. lize 1979 druhá (Ján Daniel nestartoval)
1979	v předkole mistrovství světa jednotlivců v Žarnovici skončil Ján Daniel šestý, v prvním kole ve Slaném šestnáctý a byl vyřazen; Žarnovica skončila druhá v první lize (Ján Daniel startoval ve třech závodech s získal 15 bodů z 231 dosažených klubem celkem), v kvalifikaci o extraligu 1980 Žarnovica druhá (Ján Daniel 10 bodů ze 104); v umělém pořadí mistrovství SSR vyhlášen osmý, když ani jeden z dvojice podniků v Zohoru neabsolvoval; třináctý při ZP SNP
1980	coby trenér AMK Preglejka Žarnovica se na závodech objevoval jen sporadicky, přesto neváhal celek posílit v kvalifikacích o extraligu 1982 a 1983, protože ta se v rozporu od běžné praxe čtyřutkání konala jako dvojutkání; roku 1983 Žarnovica z kvalifikace o extraligu 1983 odstoupila a dostala se sem po vítězství v první lize 1984, když byl zaveden přímý postup a sestup mezi trojicí tehdejších ligových soutěží; trénovat přestal až roku 1992, když se předtím žarnovický tým rozpadl
2000	triumf v závodě veteránů vrátil Jána Daniela do centra dění. Absolvoval jich několik, významnější byl ovšem jeho comeback v roli trenéra nejprve Jána Halabrína a posléze družstva Speedway Clubu Žarnovica, který roku 2012 dovedl až k triumfu v jadranském poháru

Foto: Mirek Horáček, archív Jána Daniela a archív autora

 

Göteborg – 11. září 1964
Angličané plochou dráhu nevymysleli, ale dali jí pevný řád. I když se na ploché dráze a potažmo oválech vůbec závodilo již dříve, za oficiální počátek považují neděli 19. února 1928 s mítinkem v High Beech. Záhy vznikla britská liga a poté Pohár Staru jako její protějšek v podobě šampionátu jednotlivců. Právě z něho roku 1936 vzniklo oficiální mistrovství světa jednotlivců, které se až do počátku padesátých let konalo výhradně na Britských ostrovech. Samozřejmě dominovali borci zemí britské koruny a Američané. Před válkou dokázal do finále proniknout pouze Dán Morian Hansen, který se však živil v britském klubu Hackney. S poválečným plochodrážním rozvojem se prosazovali i zástupci jiných států. Na prvního československého finalistu jsme si ovšem museli počkat až do září 1964, kdy mezi elitní šestnáctku světa pronikl Jaroslav Volf. jeho husarskému kousku před padesáti lety však věřil jen málokdo.

Marné bušení na bránu světového finále
Patnáct let poté, co Morian Hansen roku 1937 absolvoval své druhé světové finále, zaskočil britskou plochodrážní veřejnost Dan Forsberg. Nejenže se do Wembley probojoval jako teprve druhý kontinentální plochodrážník vůbec, ale ke všemu skončil šestý. Také jemu pomohlo britské angažmá v Birminghamu, ovšem Nor Leif Basse Hveem jej neměl a dostal se do finále jako náhradník.

Kontinentální emancipace pokračovala. Ove Fundin absolvoval v šestapadesátém své třetí světové finále a stal se mistrem světa. Svého regulérního finalisty se dočkaly i Norsko (Aage Hansen – 1957), Německo (Josef Hoffmeister – 1957), Polsko (Mieczyslaw Polukard – 1959) a Sovětský Svaz (Igor Plechanov – 1961).

Českoslovenští reprezentanti se světového šampionátu pravidelně zúčastňovali od roku 1956, avšak většina z nich uvízla již v prvních či druhých kolech. Z kontinentálního finále se do evropského finále podařilo kvalifikovat pouze Luboši Tomíčkovi (1958, 1959 a 1962), Miloslavu Špinkovi (1959), Bohumíru Bartoňkovi (1959) a Stanislavu Svobodovi (1960). Ten měl přitom světové finále na dohled. Rozjížděl se s Mieczyslawem Polukardem o místo náhradníka, ale upadl.

Zlom nastal až v třiašedesátém. Deštivé evropské finále v Göteborgu sice Luboši Tomíčkovi přineslo čtrnáctou příčku a vyřazení. Avšak Antonín Kasper se do Wembley kvalifikoval jako náhradník. Jenže ÚAMK nestačil včas vyřídit jeho výjezdní dokumenty. Samotný závodník své neúčasti ve světovém finále nelitoval. Ve stejném termínu vstoupil vítězstvím ve Zlaté přilbě Československa mezi plochodrážní velikány.

Jenže rok se s rokem sešel. Antonín Kasper chtěl navázat na nesmírně povedenou sezónu 1963 a pozice prvního československého světového finalisty všech dob byla logickou aspirací. Nakonec však v evropském finále ve Wroclawi prohrál rozjezd o místo náhradníka se švédskou dvojicí Göte Nordin a Rune Sörmander.

Československá trikolóra však přesto v dějišti světového finále zavlála, o což se postaral Jaroslav Volf mladší. Ještě na sklonku roku 1963 by si na něj jen málokdo vsadil alespoň hnědý tombakový padesátihaléř, jenž se právě dostal do oběhu. A tak pojďme po padesáti letech sfouknout prach z dalšího polozapomenutého plochodrážního příběhu.

Onemocnění smazalo celou sezónu
Psal se 4. leden roku 1921, když v Lojovicích spatřil světlo světa Jaroslav Volf. Jeho mládí poznamenala druhá světová válka, která jej však nezbavila snu stát se motocyklovým závodníkem. Po jejím skončení se přestěhoval do Ústí nad Labem, aby od konce čtyřicátých let kroužil po terénních i silničních okruzích. Největší slávu mu však přinesla plochá dráha, kterou začal jezdit až ve čtyřiadvaceti.

„Otec začal jezdit plochou dráhu v roce 1955,“ vypráví jeho syn Jaroslav, jemuž v té doby bylo čtrnáct. „Od Simandla měl motor číslo třináct, stál stejně jako Spartak. Já jsem jezdil s ním a koukal se na to.“

U dívání a pomáhání v depu ovšem dlouho nezůstalo. Přes závody katalogových motocyklů, kde ve svých sedmnácti vyhrál v Polepech závod s hrdým názvem mistrovství republiky, se do sedla plnoobjemové plochodrážní pětistovky dostal již ve svých osmnácti. Pečliví statistici si od té doby museli otce a syna odlišovat poznámkami starší a mladší.

Jaroslav Volf mladší rychle stoupal k výšinám. V sezóně 1959 pomáhal Ústí nad Labem k vítězství ve druhé lize a postupu do první, kde o dva roky později předčila pouze fenomenální Rudá hvězda. V jednašedesátém debutoval v mistrovství republiky jednotlivců osmým místem ve finále, aby o rok později byl již čtvrtý.

Nadějný mladík, který ještě neoslavil dvacetiny, dostal v roce 1961 také pozvánku do mistrovství světa jednotlivců. V kalendáři byla neděle 28. května a hrdina našeho vyprávění spolu se svým otcem, Antonínem Kasperem a Antonínem Vildem v bavorském Abensbergu usiloval o postup do druhého kola.

„To jsem byl na vojně,“ vzpomíná na svůj debut na světové scéně. „Hlasatel hlásil, že startují Kašpárek, Vilde, což znamená divoký, a dva vlci. A že je zvědavej‘, co s tím vlci udělají.“

Oba Volfové to vskutku vzali za správný konec. Otec skončil šestý, syn čtvrtý se stejným bodovým ziskem jako Antonín Kasper, který si odvážel zelený věnec. „Ve dvaceti letech to byl úspěch,“ bilancuje Jaroslav Volf dnes. „I když to bylo jen první kolo.“

Ve druhém kole v Linci skončil mezi vyřazenými, avšak v dvaašedesátém se jeho kvalifikační pou trvala mnohem déle. V prvním kole v Rovně byl čtvrtý, ve druhém ve Lvově si vyskočil na nejnižší stupínek pódia. V kontinentálním finále ve Wroclavi začal nulou, aby jej ke všemu v rozjížďce s číslem třináct nechal na holičkách motocykl.

Přesto však nebylo nic ztraceno. Stejně jako Jaroslav Volf na šesti bodech skončili domácí Jan Suchecki a další Čechoslovák Bedřich Slaný. Všichni tři stanuli na startu rozjezdu o místo náhradníka pro evropské finále. Dopředu letěl Polák, ale upadl a Jaroslav Volf kvůli němu také. Jízda však nebyla přerušena a Bedřich Slaný mířil za nečekaným výsledkem. Jaroslav Volf se sice do sedla rychle vrátil, avšak ztrátu již dohnat nemohl.

Kdo ví, co Jaroslavu Volfovi vířilo hlavou, když opouštěl Olympijský stadión v metropoli Dolního Slezska. Nepochybně již osnoval plány na nadcházející sezónu. Jenže v třiašedesátém jej diváci v akci vůbec neviděli. „Nejezdil jsem, měl jsem žloutenku,“ vysvětluje. „Šest neděl jsem strávil v nemocnici, vrátilo se to znovu. Doktoři mi nedoporučili jezdit kvůli otřesům jater.“

V Průšovic kombíku kouřit dočasně povoleno
Trojka na konci letopočtu se nechala vystřídat čtyřkou a Jaroslav Volf osnoval svůj plochodrážní comeback. „Každej‘ mě odepisoval, že jsem rok nejezdil,“ konstatuje o půl století později, aby se jedním dechem pustil do vyprávění, že sám nenechal žádný prostor náhodě. „Jezdit jsem chtěl, celou zimu jsem trénoval. V Ústí jsme chodili do tělocvičny, kde trénovali boxeři. Ved‘ to tam Bohouš Němečků, olympionik.“

Společný trénink s boxery občas přinášel nezapomenutelné okamžiky. „Domluvili jsme se s Bohoušem, že tam budeme cvičit,“ vypráví Jaroslav Volf. „Boxeři stínovali, my tam blbli a Bohouš na nás najednou řve, proč nestínujeme. Opáčili jsme mu, co blbne, že my jezdíme plochou dráhu. Až pak si to uvědomil, ono přece jenom boxeři dostávali hodně ran do hlavy (smích).“

Jaro se kvapem blížilo a s ním i šance naskočit do mistrovství světa. „Dělaly se celostátní soustředění,“ popisuje Jaroslav Volf tehdejší nominační praxi. „Většinou to končilo závodem. Pak se závodníci nasazovali do jednotlivejch‘ rozjížděk mistrovství světa.“

Jaroslav Volf začínal v jihoslovanském Záhřebu. S Karlem Průšou, reprezentačním mechanikem a vedoucím výpravy Adolfem Kubou vyrazili s předstihem, jelikož je čekaly ještě tři pouáky v Crikvenici a Lublani. Nejdůležitější bylo samozřejmě mistrovství světa, v němž skončil šestý. Stejné umístění dosáhl i ve druhém kole ve Lvově a mohl se chystat na kontinentální finále ve Slaném.

„Asfalt pro mě byla výhoda, asfalt mi jel,“ kvituje výhodu domácí dráhy a dodává další její specifikum. „Praskaly jim žárovky ve světlech. Proto měli výsuvnej‘ hasičskej‘ žebřík. Museli žárovku rychle vyměnit, protože tím pádem vznikala v umělým osvětlení díra.“

Předposlední červencovou sobotu si úžasnou podívanou nenechalo ujít osmnáct tisícovek diváků, které zaplavily slánský stadión. V souboji se Sověty a Poláky mohli držet palce hned pěti československým borcům. Prim mezi nimi hrál Jaroslav Volf.

V rozjížďce s číslem tři jej předčili Igor Plechanov a Boris Samorodov, avšak od té chvíle nenechal nikoho na pochybách, že míří nejen za postupem, ale i stupni vítězů. A vskutku, od té chvíle mu dokázal ukázat výfuk pouze Jurij Čekranov. A nad ústeckým plochodrážníkem ve výsledkové listině figuroval pouze Igor Plechanov, který nasbíral o jediný bod navíc.

Hned následující neděli Jaroslav Volf mířil do Wroclawi, kde evropské finále mělo určit osmičku pro světové finále. „Jeli jsme tam Garantem,“ vybavuje si. „Československá televize závod přenášela a komentátor Luboš Pecháček jel s náma. Pořád seděl u Tondy Kaspera, ten mu lil do hlavy, jak postoupí. Mě si ani nevšimnul. Nějakej‘ Volf…“

Osm nejlepších ze Slaného doplnilo osm Švédů, kteří se kvalifikovali ze severského finále v dánském Odense. „Se Švédy jsem se ani neznal,“ říká Jaroslav Volf. „Jezdili jsme většinou s Polákama a Rusama. Akorát s Ove Fundinem jsem jezdil. Je těžký, když mezi ně člověk vlítne. Měli jinej‘ styl jízdy. A byli víc vyježděný, co si budeme povídat.“

Své skóre otevřel třetím místem za Igorem Podleckim a Zbigniewem Podleckim, jenž ten den neměl okusit hořkost porážky. Vzápětí prohrál s Borisem Samorodovem, ale skalpy Göte Nordina a Jurije Čekranova se náramně cenily. A pak přišla rozjížďka s číslem devět, do jejíhož cíle dospěl Jaroslav Volf jako vítěz před Andrzejem Wyglendou, Rune Sörmanderem a Arne Carlssonem.

Postup do světového finále, o nějž českoslovenští plochodrážníci usilovali již devátým rokem, konečně dostával reálné obrysy zásluhou třiadvacetiletého ústeckého závodníka! Ve čtrnácté jízdě se mu nepovedlo předčit legendárního Ove Fundina, avšak Antonína Kaspera a Sörena Sjöstena ano. Nakonec jej v závěrečné jízdě nechal za sebou Björn Knutsson, avšak deset bodů stačilo na sedmou pozici. Československo mělo svého prvního světového finalistu!

„Úspěch byl už v tom Slaným, když jsem byl druhej‘ za Plechanovem,“ glosuje Jaroslav Volf svůj tehdejší výsledek. „Otec byl ve Wroclawi v depu přímo u mě s Karlem Průšovým. U Karla se v autě nesmělo kouřit. Měl oktávku kombíka a když jsem postoupil, říkal: ‚pane Volf a teď můžete kouřit až do Ústí‘.“

D隝 staví ambice vzhůru nohama
Jako první se monopol londýnského Wembley na pořádání finále mistrovství světa jednotlivců podařilo zlomit Švédům už v jednašedesátém. Tehdy se závodilo v Malmö, aby se v letech 1962 a 1963 prestižní mítink vrátil zase do britské metropole. V září 1964 se poprvé do hry dostal Göteborg, jenž se měl napříště ob sezónu střídat s Wembley.

Stadión Ullevi, který zažil už fotbalový světový šampionát v roce 1958, očarovával svou nadčasovou architekturou stejně jako sumou čtyř miliónů tehdejších švédských korun, za něž byl pořízen. Nicméně byl přesto trnem v oku Angličanům, kteří upozorňovali na jeho padesátisícové hlediště, zatímco jejich Wembley dokázalo pojmout jednou tolik diváků.

„Jeli jsme tam tři, já, Löffelmann (placený přidělený mechanik ÚAMK – pozn. redakce) a Jarda Kraus jako vedoucí výpravy,“ upozorňuje Jaroslav Volf na paradox tehdejší československé motoristické scény, že si na vrcholný podnik nemohl vzít své vlastní mechaniky. „Chtěl jsem, aby tam jel otec, nejvíc si to zasloužil. Ale oni si místa při cestách na západ hlídali. Jenže když tam jsou takoví lidé, s převodem vám neporadí. Na to by byl otec perfektní.“

Čtvrteční trénink zastihl Jaroslava Volfa ve skvělé náladě. „Dráha byla krásná a tvrdá jako mlat,“ pochvaluje si. „Dělal jsem dobrý časy a hned se začalo říkat, že jsem černej‘ kůň z Československa. Jenže pak začalo pršet. A lilo celou noc a celej‘ den. Upravovali dráhu, navezli na ni piliny. Bylo tam deset, patnáct centimetrů hlubokýho materiálu.“

V Göteborgu se tradičně závodilo v pátek od sedmi či půl osmé večer. Jenže slejvák všechno o půldruhé hodiny zpozdil. Slavností ceremoniál, kdy závodníky přivedli na stadión jezdci na koních v historických kostýmech, byl kratší, ale rozhodně nikoliv méně okázalý. Následovala první jízda. Gennadij Kurilenko v první zatáčce objel Cyrila Maidmenta, aby ho po necelých osmdesáti vteřinách v cíli přivítala rána z děla.

Jaroslav Volf šel do akce v rozjížďce s číslem tři. Útok na Skota Kena McKinlaye mu nevyšel a tak začínal s nulou. Na body však dosáhl hned v sedmé jízdě. Po startu jej sice vzali Boris Samorodov a Gennadij Kurilenko do kleští, avšak Dick Fisher neměl na Čecha šanci. Toho v rozjížďce s číslem devět čekala nejtěžší jízda dne. Proti Barry Briggsovi, třetím triumfem večera spěchajícím za svým třetím titulem mistra světa, Ronu Howeovi a Cyrilu Maidmentovi nezmohl vůbec nic.

Jeho druhá nula však byla zároveň poslední za celý mítink. Ve čtrnácté jízdě uhlídal Zbigniewa Podleckeho, v poslední Boba Andrewse. V rozjížďce s číslem dvacet se však pozornost upřela na Ove Fundina, který vyhrál, vyrovnal bodový zisk Igora Plechanova a řekl si o rozjezd o stříbrnou medaili. Neporažený Barry Briggs už přijímal gratulace, zatímco drama gradovalo.

Igor Plechanov nakonec legendárního Ove Fundina objel ve výjezdu z poslední zatáčky závěrečného okruhu. V pravý čas zalehl motocykl a protnul metu s náskokem snad deseti centimetrů. Jaroslav Volf byl se svými třemi body celkově patnáctý.

„Škoda, že ta dráha byla špatná,“ bilancuje dnes. „Mně to jelo na asfaltu, a jsem jel venek nebo vnitřkem. Ve Slaným byl asfalt hrozně hrubej‘, za jednu rozjížďku jsme museli měnit gumu, protože ji sežral. Později se na drahách dělaly alespoň betonový starty, aby se tam nedělaly díry. Ale jak člověk vjel do hlubokýho, zvedlo se to na zadní. Dělali všechno proto, aby dráha nebyla hluboká, na podloží si nedávali záležet.“

Přece jen Wembley
Bavíte-li se s plochodrážníky o závodech v minulosti, často narazíte na potíž, že si už žádné detaily nevybaví. Ve sportu levých zatáček je samozřejmě na vině počet mítinků nesrovnatelný s ostatními motocyklovými disciplínami. Ruku v ruce jde i fakt, že si mladý plochodrážník nepřipouští, že by právě dosáhl svého životního umístění.

„Byla to tenkrát bomba,“ konstatuje Jaroslav Volf. „Když je člověk mladej‘ a jede mu to, ani si to neuvědomuje. Pořád postupuje a postupuje. Já si až ve Wroclawi uvědomil, že když teď nepostoupím, je hotovo.“

Napřesrok vypadl v kontinentálním finále ve Wroclawi, avšak mnohem horší byla zranění z Polska v šestašedesátém. Světového finále se dočkal až v září 1968 a to dokonce ve slavném Wembley. Nešlo ovšem o jednotlivce, ale o družstva, jimiž si Angličané kompenzovali skutečnost, že individuální šampionát světa vyvrcholil zase v Göteborgu.

Československý nároďák tehdy v kontinentálním finále ve Slaném vyřadil Sovětský Svaz, jenž jej čtyři roky předtím držel od postupu do světového finále. „Jel jsem poslední jízdu,“ vzpomíná Jaroslav Volf. „Táta mi říkal, že musím vyhrát, i když jsme už postoupili. Vyhrál jsem, zastavil motorku u depa a diváci mě do něho odnesli. To byly krásný chvíle!“

Paradoxní ovšem bylo, že do Wembley nemohl s týmem Jaroslav Volf starší, jeho manažer. „Nepustili ho tam,“ krčí rameny jeho syn. „Ve Slaným měl velkou zásluhu, všechno zdirigoval, ale do Wembley nemohl. Nenechal si nic líbit, jezdil do plochodrážní podkomise. Vždycky se tam pohádal, nejvíc se tam chytal s Josefem Mičánem.“

Prazvláštní je i skutečnost, že Jaroslav Volf kvůli světovému finále v Göteborgu přišel o šanci bojovat o titul mistra republiky. Třetí finálový závod hostila Olomouc v neděli. Dnes by závodník jen otočil svou dodávku na třináctisetkilometrovou štreku a pádil na trajekt a pak celým Německem na jih, jenže před padesáti lety panovaly jiné poměry.

„Funkcionáři si museli nakoupit,“ povzdechne si Jaroslav Volf. „Líbilo se jim tam. Chtěl jsem jet domů, ale říkali ‚prosím tě, to nestihneme‘. A tak jsem byl aspoň vicemistr, ale člověka to mrzelo.“

Nicméně postup do světového finále z Jaroslava Volfa činí fenomenální osobnost a to nejen proto, že byl první. Pro objektivní hodnocení ojedinělosti jeho počinu stačí krátký přehled dalších československých finalistů individuálního šampionátu světa. V pětašedesátém se do Wembley dostal Luboš Tomíček. O dva roky později se Jan Holub kvalifikoval v roli náhradníka, ale kvůli zranění nestartoval. Pak přišel až Jiří Štancl roku 1971, který se ovšem mezi světovou elitu vrátil až o dalších pět sezón později.

finále mistrovství světa jednotlivců 1964 – Göteborg (S):
1. Barry Briggs (NZ) 15, 2. Igor Plechanov (SU) 13+3, 3. Ove Fundin (S) 13+2, 4. Boris Samorodov (SU) 11, 5. Björn Knutsson (S) 10), 6. Ron How (ENG) 10, 7. Cyril Maidment (ENG) 8, 8. Gennadij Kurilenko (SU) 7, 9. Mike Broadbanks (ENG) 6, 10. Nigel Boocock (ENG) 6, 11. Ken McKinlay (SCO) 6, 12. Andrzej Wyglenda (PL) 4, 13. Bob Andrews (ENG) 4, 14. Zbigniew Podlecki (PL) 3, 15. Jaroslav Volf (CS) 3, 16. Dick Fisher (ENG) 1, náhradníci Jim Lightfoot (ENG) a Göte Nordin (S) oba DNR.

Foto: archív Jaroslava Volfa a archív autora

Mšeno – 27. srpna 1994
V naší ploché dráze není rozhodně výjimkou, vydá-li se v otcových závodních šlépějích také jeho potomek. Nicméně v celé historii šampionátu republiky jednotlivců se pouze Aleš Dryml a Václav Milík chlubí, že na mistrovský trůn usedli také jejich potomci. I když nebýt incidentu po startu rozjížďky s číslem patnáct finálového závodu ve Mšeně v srpnu 1994, mohly třeba historické tabulky vypadat jinak. Nechejme však spekulací, které už stejně nejdou ověřit praxí, a raději si spolu s Janem Holubem a Jiřím Štanclem vyprávějme další polozapomenutý plochodrážní příběh.


Prolog o čtvrtstoletí dříve
Psal se rok 1970 a osmadvacetiletý Jan Holub měl při obhajobě titulů mistra republiky z předcházejících dvou sezón nové soupeře. Jiřímu Štanclovi a Václavu Vernerovi šla vojna v Rudé hvězdě evidentně k duhu. Z šesti vypsaných závodů se do konečné klasifikace započítávaly čtyři nejlepší výsledky. Vítězství mělo největší váhu, jelikož bylo honorováno patnácti tabulkovými body bez ohledu na skóre z jízd.

Jiří Štancl tehdy triumfoval na Markétě, v Chomutově, Žarnovici a Březolupech, aby ve svých necelých jednadvaceti letech ustavil rekord pro nejmladšího československého šampióna. Václav Verner vyhrál ve Slaném, avšak druhá místa v Praze, Chomutově, Žarnovici a Březolupech z něho učinila vicemistra. Jan Holub nevyhrál ani jeden závod, triumf z Liberce si odvážel Zdeněk Majstr, však čtyřikrát jej dekorovali vavřínovým věncem, takže s přehledem uhájil alespoň třetí příčku.

Čas zůstal věrný své férové tradici a měřil všem naprosto stejným metrem. Ve šlépějích Jana Holuba a Jiřího Štancla se vydali jejich synové. Roku 1994 Libor Holub už nezávodil a jeho starší bratr Jan prožíval vrcholná léta své kariéry. Jiří Štancl, dlužno dodat že již třetí plochodrážník rodu, se právě ve svých devatenácti letech vydával na cestu vzhůru.

Moravská dramata
Na sklonku roku 1992 opustil Jan Holub pražský Olymp. Zamířil do Chabařovic, kde však po ročním působení putoval zpátky do Plzně, kde jeho kariéra počátkem osmdesátých let startovala. „To bylo nádherný,“ komentuje dnes svůj přestup. „Vrátit se do Plzně bylo uklidňující. V Chabařovicích byla nádherná parta, ale přece jen to dojíždění sem a tam bylo dlouhý. Navíc tam byl problém s panem Práškem, co měl firmu PF 2000. V tý době jsem to nemoh‘ dělat zadarmo a dotovat ze svýho. Do Plzně jsem se vrátil jako domů, protože jsem tam začínal. Asi bych tam šel už z Prahy rovnou, ale Chabařovice přišly s krásnou nabídkou, tak jsem to zkusil. Pro plochou dráhu tam dělali hrozně moc, ale firma PF 2000 se finančně zhroutila a já musel hledat jiný řešení.“

Plzeň před dvaceti lety mířila na vrchol a to nikterak obrazně. Pravidelná účast Simona Wigga v extraligových závodech byla tím správným katalyzátorem, který přetavil klubové ambice ve zlaté medaile. Za těchto okolností mohli závodníci západočeského klubu chovat oprávněně vysoké ambice v mistrovství republiky jednotlivců.

Do finále, které se poprvé konalo ve Mšeně, pronikli tři. Jiří Štancl stál v semifinále v Kopřivnici na nejnižším stupínku pódia. Jan Holub byl na severu Moravy sedmý. Druhé semifinále bylo na programu hned následující den v Březolupech. Bořivoj Hádek sice neviděl cíl v rozjezdu s pardubickým Vladimírem Kalinou a Pražanem Tomášem Topinkou v rozjezdu o postupové místo. Avšak nakonec jel finále jako regulérní finalista, jelikož ze startovní listiny vypadli hned dva účastníci. Marián Jirout si ve finále juniorského mistrovství světa v Elgane zlomil zápěstí a Antonín Šváb se z pouáku v Ludwigslustu vrátil s poraněnými obratli.

„Na to, že jsem ji neměl rád, byla to dráha 1A,“ vzpomíná Jan Holub na semifinále v Kopřivnici, aby vzápětí zdůvodnil své najetí do pásky v rozjížďce s číslem devět. „To jsem byl celej‘ já. Chtěl jsem udělat trošičku letmáček, to je pravda. Luboš Jedek jezdil v Kopřivnici vždycky velice dobře, tak jsem chtěl odstartovat, ale trošku jsem zapáskoval.“

Ve chvíli, kdy mířil do kopečka nájezdu do depa, měl u svého jména teprve tři body. Ve dvou závěrečných jízdách musel úřadovat naplno. V duchu pravidel šampionátu 1994 mělo finálovou jistotu jen sedm nejlepších z každého semifinále. Bohumil Brhel byl coby úřadující šampión dosazen rovnou bez kvalifikace, zatímco osmí z každého semifinále se měli ve Mšeně rozjíždět o poslední volné místo.

Jan Holub nakonec ve třinácté jízdě porazil Petra Vandírka a na začátku poslední série i Jiřího Štancla s Mariánem Jiroutem. „Mário jel do tý doby hrozně krásně,“ říká Jan Holub. „Z něho jsem měl největší strach. V Kopřivnici mě hrozně překvapil Pavel Ondrašík. Do tý doby se jenom tak proplejtal, ale tady jel jako doma.“

Závod vyvrcholil tříčlenným rozjezdem o dvě postupová místa. Prosadil se v něm Karel Průša, zatímco Jan Holub jistil situaci z druhé příčky. Když třetí Lubomír Jedek odstoupil, bylo rozhodnuto.

Pořádně vysoko
Pod sponzorstvím Jiřího Opočenského, který ve Mšeně vyráběl jízdní kola značky Oliba, se mšenská plochá dráha okolo poloviny devadesátých let vydala na cestu vzhůru. A právě pořádání finále mistrovství republiky jednotlivců v srpnu 1994 se stalo první velkou stanicí na této pouti. Zájemci o finálový mítink bojovali formou dražby, kdo dá více na odměnách pro závodníky, a v tomto případě se cena přehoupla přes rekordních sto tisíc korun.

„Předpokládalo se, že největší favorit bude Tonda Kasper,“ přibližuje Jan Holub tehdejší očekávání v závodě, který za krásného slunečného počasí přilákal do ochozů mšenského stadiónu davy diváků. „Taky Vanďa si jel svou krásnou a vyrovnanou jízdu. Bohoušek Brhelů byl v Anglii, obhajoval dva předchozí tituly. Kdo uměl překvapit, byl Venca Milíků. S těma se muselo počítat. A já si ten den tak krásně věřil.“

A vskutku, cílem rozjížďky s číslem čtyři se jako první prohnal právě Jan Holub, na jehož štítě zůstali Václav Milík, Pavel Koten a Vladimír Kalina. V páté jízdě jej o punc neporazitelnosti připravil Petr Vandírek, ale dva body na úkor Pavla Ondrašíka a Lubomíra Jedka se náramně hodily. A to tím spíše, vrátil-li se Jan Holub v rozjížďce s číslem dvanáct na vítěznou cestu. Do cíle za sebou dovedl Lubomíra Batelku, zaskakujícího za Karla Průšu se zlomeným zápěstím z druhé jízdy, Bořivoje Hádka a Jaroslava Gavendu.

„Začalo to hezky,“ vrací se Jan Holub o dvě desítky let zpátky. „První jízda tři body. Ve druhý mě porazil Vanďa, ale půl oválu mi nedal, do cíle jsme dolítli spolu, to byla nádhera. Třetí jízda tři body, taky nádhera.“

Důvody k optimismu byly na místě. Bohumil Brhel kraloval úvodním dvěma sériím, avšak v rozjížďce s číslem devět zůstal stát kvůli poruše motoru. Přitom však v první jízdě stačil porazit Petra Vandírka, jenž však zase v rozjížďce s číslem deset připravil o punc neporazitelnosti Antonína Kaspera.

Před čtvrtou sérií se tedy o průběžné vedení dělili Antonín Kasper, Petr Vandírek a Jan Holub s osmi body. Šance Jana Holuba se ještě zvětšily, když Václav Milík v rozjížďce s číslem čtrnáct porazil Petra Vandírka. Sám mířil na startovní rošt hned vzápětí, přičemž mu za soupeře byli Jiří Štancl, Robert Král a Vlastimil Červenka.

„Teoreticky tam nebyli soupeři, s kterejma by se dalo počítat na titul,“ komentuje Jan Holub. „Navíc jsem s Jirkou jezdil v Plzni. Znal jsem ho a byli jsme kamarádi. A jak to dopadlo, byl to nářez!“

Rozjížďka s číslem patnáct otáčí všechno vzhůru nohama
Zelené světlo zhaslo a páska letěla nahoru. A záhy byl celý stadión na nohou, jelikož se oba plzeňští závodníci srazili. „Odstartovali jsme a já přišel o všechny dráty v předním kole o Jirkův hák,“ líčí Jan Holub situaci ze svého úhlu pohledu. „Byl přede mnou, já to dal nad něj. On tam byl, já tam chtěl bejt‘ víc. Přijel jsem tam zvenku, byl jsem v půlce jeho motorky. Jeho to malinko natáhlo, hákem mi vyplet‘ přední kolo a bylo po srandě.“

Jiří Štancl upadl a na rampě vylučovacích světel se rozsvítila bílá, která odpovídala barvě povlaku přilby Jana Holuba. „Pak přišlo to rozhodnutí, že já, co neupad‘, jsem byl vyloučenej‘,“ konstatuje Jan Holub. „Je fakt, že si myslím, že to bylo nespravedlivý. Bylo to v nájezdu po startu, moh‘ to nechat jet se všema čtyřma.“

Úzus první zatáčky byl do reglementů implementován právě s ohledem na podobné situace. „Neříkám, že jsem za to nemoh‘, ale taky netvrdím, že jsem to zavinil,“ filozofuje Jan Holub stylem Chytré Horákyně. „Šel jsem z trojky, Jirka stál na lajně. A já si to z tý trojky namířil až na tu lajnu. Jirka byl v tý jízdě největší soupeř. A já věděl, že se dalo jet do půlky dráhy, víc ne.“

Rovněž Jiří Štancl si závod vybavuje dodnes. „Finále republiky 1994? A bouračka s Jéňou,“ má hned jasno, o čem je řeč. „Honza měl dobře rozjetej‘ závod. Kdyby bejval přišel před jízdou a domluvil se, tak by vše bylo určitě jináč! Jezdili jsme spolu přece v jednom klubu, za Plzeň jsme spolu a s Boříkem skončili druhý ve dvojicích a tenhle karambol byl zbytečnej‘. Ale v zápalu boje chce každej‘ vyhrát. Výsledky z mistráku, to byl klíč k nasazení jezdců do mistrovství světa na další rok. A kdo byl vpředu, mohl si vybrat i dráhu, kde mu to více závodilo.“

A jak viděl incident z rozjížďky s číslem patnáct on sám? „Jel jsem z červený, Jéňa z trojky,“ vzpomíná. „Mezi náma stál Vlasta Červenka. Ňák jsme do sebe nebo o sebe lízli a už to lítalo. Moje motorka dokonce sejmula praporkáře. Honza byl vyloučenej‘, dohadoval se tam s rozhodčím, ale nepřesvědčil ho. A já se bouchnul pěkně do makovice.“

Rána do hlavy se stala limitujícím faktorem pro další ambice Jiřího Štancla. „Pamatuju si, že jsem nastoupil do opakovačky,“ pokračuje. „Sice doktor byl jiného názoru, ale náš taka prostě rozhod‘, že když já chci nastoupit, tak on a se do toho nemontuje. Bohužel už to nebylo ono. Zaparkoval jsem do plůtku v zatáčce u depa, přelez‘ hrazení a dál se už neúčastnil. Ten doktor asi věděl, o čem mluví…“

Strom si přece jen udržel jistou vzdálenost od jablka
Nicméně i Jiří Štancl starší měl správné argumenty. Jeho syn do svého pádu inkasoval šest bodů, přičemž jedenáct jich nakonec stačilo na třetí příčku. Nejvíc ovšem litoval Jan Holub, a to tím spíše, vnímal-li své vyloučení jako křivdu.

„Malinko to člověka psychicky podpoří, stane se z něj klidnej‘ a vyrovnanej‘ jedinec, že by všechny zabil,“ zní z jeho hlasu hořkost i po dvou desítkách let. Opakovanou patnáctou jízdu nakonec ovládl Robert Král. Tehdy devatenáctiletý borec z Divišova ve slánské vestě si právě dláždil cestu ke konečnému pátému místu. Jeho umístění bylo o to neuvěřitelnější, že jej dosáhl ve svých devatenácti letech a všechny juniory nechal za sebou.

V šestnácté jízdě zamířil Antonín Kasper za titulem. Hned po přestávce s ním měl změřit své síly právě Jan Holub. Aby toho nebylo málo, na startovním roštu jim dělali společnost Bohumil Brhel a Tomáš Topinka, jemuž fatální defekt motoru v rozjížďce s číslem jedenáct sebral vítr z plachet.

„Moje poslední jízda byla ta nejnabitější, akorát Vanďa by mi tam ještě chyběl,“ říká Jan Holub. Odstartovali jsme, v motorce mi zacukalo. Nejelo to a já jako závěrečnej‘ zlatej‘ hřeb udělal nulu.“

Antonín Kasper v úžasném souboji porazil Bohumila Brhela a stal se mistrem. Určitě není bez zajímavosti, že Jawa Divišov se roku 1994 mohla pyšnit čtyřmi medailemi z mistrovství světa, ale domácí primát jí sebral jediný GM v poli osmnáctky finalistů. Petr Vandírek si hned vzápětí pojistil stříbro, zatímco Václav Milík si triumfem v rozjížďce s číslem dvacet řekl o rozjezd o bronz s Bohumile Brhelem. V něm Pražana již podruhé nechal na holičkách motocykl. Jan Holub nakonec skončil pátý.

Titul mistra republiky mu měl již navždy zůstat odepřený. „Nikdy taková krásná příležitost nebyla,“ krčí rameny. „Tak nádherně rozjetý závody na titul mistra republiky. Jinak do toho vždycky něco vlezlo. Tenkrát by ale bylo hrozně krásný, kdyby Olymp Praha a Zlatá přilba Pardubice dostala od takovýho šmrdlala a jednoho z mála soukromejch‘ jezdců, jako jsem byl já.“

Vzhledem ke zranění se už Jan Holub až do konce kariéry ve finálové části mistrovství republiky již neobjevil. Mistrovské koruny se nedočkal ani Jiří Štancl, avšak na rozdíl od Jana Holuba se na mistrovské pódium postavil ve Slaném, kde v září 1998 skončil druhý. Poté se však soustředil zejména na britské ligy a v mistrovství republiky jednotlivců již nestartoval.

A tak až do září roku 2005 nebyl u nás žádný plochodrážník, který by se mohl pochlubit, že jej jeho potomek vyrovnal v otázce titulu mistra republiky jednotlivců. Tehdy se prvním stal Aleš Dryml, o co se postaral jeho mladší syn Lukáš. Na mistrovský trůn posléze usedl i Aleš Dryml mladší. Druhým rodinným tandemem, jemuž se mistrovský kousek povedl, jsou Václav Milík starší a mladší.

Jan Holub nejstarší se sice nedočkal mistrovské medaile od svého syna, avšak jeho nadějí živí vnuk Jan. Loni v Březolupech to bylo pořádně zamotané. A kdo ví, jak by všechno dopadlo, kdyby poznali že horšící se vlastnosti motocyklu Jana Holuba na tvrdnoucí dráze nejsou zapříčiněny jejich neschopností najít vhodný set up, nýbrž prasklým rámem. Život jde ale dál a kdo ví, čeho se na oválech ještě dočkáme!

finále mistrovství republiky jednotlivců 1994 – Mšeno:
1. Antonín Kasper (Praha) 14, 2. Petr Vandírek (Praha) 13, 3. Václav Milík (Pardubice) 11+3, 4. Bohumil Brhel (Praha) 11+E, 5. Robert Král (Slaný) 9, 6. Jan Holub (Plzeň) 8, 7. Tomáš Topinka (Praha) 8, 8. Pavel Ondrašík (Praha) 8, 9. Vlastimil Červenka (Březolupy) 7, 10. Jiří Štancl (Plzeň) 6, 11. Pavel Koten (Chabařovice) 6, 11. Pavel Koten (Chabařovice) 6, 12. Vladimír Kalina (Pardubice) 5, 13. Bořivoj Hádek (Plzeň) 5, 14. Lubomír Jedek (Praha) 3, 15. Jaroslav Gavenda (Březolupy) 0, 16. Karel Průša (Chabařovice) 0; náhradníci Lubomír Batelka (VTJ Racek) 5 a Richard Wolff (Praha) 0.

Účinkování Jana Holuba a Jiřího Štancla ve finále mistrovství republiky jednotlivců:

Jan Holub:	1987 – 15.; 1988 – 11.; 1990 – 6.; 1991 – 10.; 1992 – 10.; 1993 – 10.; 1994 – 6.
Jiří Štancl:	1993 – 9.; 1994 – 10.; 1995 – 13.; 1996 – 13.; 1997 – 7.; 1998 – 2.

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček a archív autora

Od dvacátých let prohnalo motocykl alespoň jednou po některém z plochodrážních oválů v Čechách, na Moravě a na Slovensku bezpočet mužů a několik dívek. S některými z nich se při závodech potkáváme pravidelně dosud. Po jiných jakoby se slehla zem. Čas od času se ovšem v hledišti objeví povědomá tvář. Méně častý je comeback do závodního sedla, jakému jsme byli svědky kupříkladu v případech Františka Liebezeita, Petra Babičky anebo Radima Choda. Ovšem Dan Macl je v tomto ohledu naprostou raritou. Do plochodrážního dění nastupoval rovnou třikrát a to v tak časově vzdálených obdobích, že zjara zpívaly rovnou celé generace kosů.
Plochá dráha poprvé: osudové setkání s Baunasem a nešastný tréninkový pád
Na sklonku sedmdesátých let Dan Macl spolu se svým bratrem Pavlem opečovával už tehdy letitý cestovní motocykl ČZ 150. Nezaměnitelná čtyřtaktní hudba plochodrážního motoru ozývající se z Dražkovic oba sourozence vábila stejně jako sklenice sladké limonády hejna vos.

„Na Dolíčku jezdil plochou bejvalej‘ hokejista Novotný, přezdívalo se mu Baunas,“ pouští se Dan Macl do líčení, kterak poprvé potkal plochou dráhu. „Nikdy nezávodil, jen se vozil. S bráchou jsme to tam chtěli zkusit taky. Zeptal jsem se ‚pane Baunas, můžeme si tady zajezdit?‘ Všichni se řehtali, ale já vážně nevěděl, že se ve skutečnosti jmenuje Novotnej‘!“

Ježdění obou bratrů se neobešlo bez důležitého svědka. „Na Dolíček chodil i Evžen Erban,“ pokračuje Dan Macl. „Měl tam stavět barák, ještě tam byla louka, bylo to někdy v roce 1980, bylo mi šestnáct. Pozval nás, a zkusíme plochou.“

Pozvání podobného charakteru rozhodně nešlo odmítnout. „Museli jsme si udělat papíry,“ vzpomíná Dan Macl. „Tehdy jsi potřeboval řidičák i na trénování. Nakonec jsem si je udělal individuálně u pana Pražáka, který nedávno umřel. Protože to bylo narychlo, stálo to pětistovku. To bylo v únoru 1981 a hned v březnu jsme s bráchou začali trénovat u pana Laštovky.“

Na závody si však museli ještě počkat, i když plochodrážní motocykl osedlali. „V zimě jsme chodili v úterý do bazénu a ve čtvrtek,“ přibližuje sofistikovaný proces pardubické zimní přípravy. „Pak jsem celej‘ rok trénoval, pan Laštovka by tě nepustil, dokud jsi něco neuměl.“

Zkraje sezóny 1982 však už byli bratři Maclovi připraveni. Klub je oba logicky přihlásil do předkvalifikace mistrovství republiky juniorů, která byla plánovaná na poslední březnový víkend do Březolup. Jižní Morava přivítala závodníky slunečným a teplým počasí.

Dan Macl v sobotu skončil desátý se stejným ziskem šesti bodů, který dosáhl slibný domácí mladík jménem Bohumil Brhel. Druhý den mu patřila dvanáctá příčka. „V sobotu jsem jednu jízdu vyhrál,“ vybavuje si. „Měl jsem dvouventila a napráskal čtyřventilům. V neděli jsem se ale už nechytal.“

Přesto se stačil kvalifikovat jako náhradník. Během dvou týdnů, které zbývaly do startu semifinálové skupiny B, se citelně ochladilo. Dokonce přišly i sněhové přeháňka. Především však do Pardubic dorazily omluvenky Josefa Mizery a Jiřího Košála. A tak se při nástupu úvodního podniku skupiny přišli divákům na nástup představit i oba bratři Maclovi. „Spadnul jsem na levý koleno a udělal si v něm díru,“ komentuje Dan Macl svůj pád v rozjížďce s číslem čtrnáct.

Stačil nasbírat čtyři body, které jej dostaly na třináctou pozici. Mnohem větší pohromu však přinesl jeden z následujících tréninků na svítkovském oválu. „Napálil jsem to do mantinelu,“ svěřuje se Dan Macl. „Evžen Erban říkal, že seděl v kanceláři, slyšel hroznou ránu a šel se podívat ven. A já byl v prknech.“

Plochá dráha podruhé: Baunas mohl i za ledy
Comeback po zotavení se však Danu Maclovi nečekaně komplikoval. „Kvůli zdravotním následkům mě zadrželi řidičák na tři roky,“ vysvětluje. „Pan Laštovka mě bez něj na dráhu nepustil. Dali mi ho až v pětaosmdesátém. To jsem ale šel na vojnu. Rukoval jsem dýl, protože jsem kvůli tomu úrazu musel opakovat třeák.“

Závodní pauza Dana Macla se nakonec protáhla na jedenáct let. Už před Vánoci 1992 mrzlo, až praštělo. Třetí lednový den na hrázi Větřkovické přehrady poblíž Kopřivnice nebylo radno sundávat teplé rukavice ani při pojídání opečené klobásy. Sedmnáct dílků pod nulou stupnice pana Celsia se dokázaly pořádně zakousnout pod nehty všech lidí přítomných úvodnímu dílu mistrovství republiky na ledové dráze.

Osmnáct českých zájemců nenutilo pořadatele hledat závodníky mimo hranice jako dnes. Navíc se musela na tréninkové dráze uskutečnit kvalifikace. Za čtrnáct dnů později ve Svratouchu chyběli Antonín Klatovský a Stanislav Dyk, kteří preferovali lukrativnější pouák v německém Steingadenu. Také zmizela definitivně stopa vousatého Eduarda Ježka z Mariánských Lázní, který svůj plochodrážní účet uzavřel jedním jediným mítinkem. Na břehu místního rybníku se však do akce chystal i Dan Macl.

„Líbilo se mi to už v osmdesátejch‘ letech,“ líčí okolnosti, které jej zavály do sedla ohřebovaného speciálu. „Baunas jezdil i ledy. Na písáku u slepýho ramene Labe blízko koupaliště v Pardubicích jezdili třeba i Vratislav Kotek a Jiří Šmída. A tak jsem to v tom třiadevadesátým zkusil taky.“

Historické archívy hovoří, že ve Svratouchu bral Dan Macl jeden bod patnácté místo. A že ve Svitavách, kde se seriál nakonec uzavřel, nestartoval po defektu v tréninku. „Ve Svratouchu nás ještě startoval Sřihoun (přezdívka legendárního startmaršála Ladislava Živného, který zemřel v březnu 2005 – pozn. redakce),“ dodává Dan Macl statistickým číslům svůj osobní pohled. „Říkal, že mně ten jeden bod stačí. Ve Svitavách mi to kleklo o tréninku. Byl rozpojenej‘ řetízek. Byl jsem tam sám a pak to nechtělo chytit.“

Když se závodníci na hrázi svitavského Dolního rybníku balili na cestu domů, nikdo nemohl tušit, že v pořádání českého ledařského šampionátu právě nastává tříletá pauza. V šestadevadesátém už byli cizinci nezbytnou součástí startovního pole, v němž Dan Macl již nefiguroval.

„Dal jsem se na motokros,“ vysvětluje. „V třiadevadesátým jsem měl v Třemošnici pád a praskly mi všechny vazy pravýho kolena. Doktor říkal, že se musím smířit, že už nikdy nesednu na motorku. Ale už v devadesátým osmým jsem jezdil motokros jen tak pro sebe. V roce 2003 jsem se z Pardubic přestěhoval do Uhřetické Lhoty. Tady jsem se znovu chytnul kluků, co jezděj‘ motokros a chodil si zase zajezdit.“

Plochá dráha potřetí: do první ligy díky motokrosařům
Někdy v roce 2011 mladý motokrosař Aleš Tetřev zatoužil projet se po plochodrážním oválu. Příležitost se naskytla při šampionátu juniorských družstev ve Svítkově, kdy se spolu s ním po dráze v sedle motokrosového stroje prohnal také Josef Novák. Tomu sport levých zatáček učaroval natolik, že u něho zůstal. A jeho otec Josef začal iniciovat stavbu malého tréninkového kolečka poblíž drážního tělesa prvního železničního koridoru v Kostěnicích.

„S Pepou jsme se znali z motokrosu,“ vypráví Dan Macl o svém druhém plochodrážním comebacku. „Když někdy v roce 2012 udělali v Kostěnicích dráhu, přišel jsem se na to podívat. Líbilo se mi to, tak jsem si ze srandy sehnal motorku. Vlado a Fif (přezdívka Jiřího Němce – pozn. redakce) chtěli jezdit flat track, pak přišel Fanda Chvojka s pérákem a my tam ze srandy jezdili na plochodrážce.“

Na rozdíl od cyklistiky či třeba motokrosu, je v české ploché dráze kategorie hobby prakticky nemožná, ale Kostěnice nabídly řešení. „V Pardubicích je problém se svýzt kvůli hluku,“ říká Dan Macl. „My jsme si pronajali pozemek od soukromníka daleko od bytové zástavby. Nejdřív byli všichni aktivní, teď to trošku odpadlo. Ale třeba bratři Černohorští tady plochou dráhu zkusili, líbí se jim to, lámeme je na veterány. Jsou ti i jiný kluci, třeba šestnáctiletý Oplištil ze Zaječic. V Kostěnicích si to můžou zkusit, jestli je to baví, aby třeba přestoupili do vyšší třídy. A teď jsme za pomoci Fandy Kalinovýho vybudovali malý oválek pro stopětadvacítky.“

Avšak Dan Macl není jen jednatelem Motoklubu Úhřetická Lhota a plochodrážníkem hobíkem, nýbrž i licencovaným závodníkem. „Kluci Novákovi mi řekli, že si jedem‘ zatrénovat do Liberce,“ vypráví, co předcházelo jeho startu ve veteránském podniku v Liberci v září roku 2013. „Až v půlce cesty se přiznali, že to jsou vlastně závody. Nakonec jsem byl nadšenej‘, i když jsem pomalej‘, ale svezu se.“

A tak se stalo, že Dan Macl absolvoval nejvíce plochodrážních závodů ve svém životě v loňské sezóně, v níž slavil padesáté narozeniny. Jezdil nejen veterány, ale zasáhl do přeboru jednotlivců, absolvoval semifinále mistrovství republiky jednotlivců v Pardubicích a dokonce dostal pozvánku ze Mšena a Březolup do první ligy! Start s vestou Mšena padl na vrub deštivého počasí, avšak za moravský tým ve Mšeně nastoupil. Chybělo málo, aby se do historických tabulek zapsal prvoligovým bronzem.

„Loni to byla moje druhá ostrá sezóna,“ směje se. „Jsem tam, abych si sjel, proto jsem byl rád, že mě nasadili i do první ligy. Teď spíš k sobě hledám dalšího veterána, abychom mohli jezdit a zavzpomínat společně. Pěkný bylo, když jsme se na rozlučce v Kostěnicích sešli s Baunasem, Vráou Kotkem a Pepou Suchánkem, byla sranda.“

Budoucnost má jméno Kostěnice
Dan Macl v otázce svého závodění stojí oběma nohama na pevné zemi. „Jak se to vyvine,“ odpovídá na otázku směřující k jeho plánům na sezónu 2015. „Když mi bude motorka jezdit, svezu se. Moh‘ bych zkusit přebor, ale hlavně veterány. Je hodně práce na oválku v Kostěnicích. Přes tejden není čas, když přijdu z práce, mám hospodářství, takže zbejvaj‘ jen soboty a neděle.“

Odtud tedy pochází růžové prasátko na jeho vestě, které se tolik líbí malým dětem. „Prasata jsou sponzoři,“ pochlubí se výsledky svého malochovu. „Dokonce mě kámoši napadli, že podporuju Sajfutdinova a přitom ze sebe dělám chudáka (smích).“

Kromě závodění budeme Dana Macla vídat v pořadatelské úloze. „Pardubice nás popíchly, a%t uděláme dráhu pro mladý, že nám pomůžou a podpořej‘ materiálem,“ naznačuje slibné perspektivy. „Náš motoklub by rád přivítal nový členy z řad mladých kluků i starších borců. Tady se může svýzt každej‘ na vlastní riziko i bez licence, což v Pardubicích ani jinde nejde.“

Plochodrážní kariéra Dana Macla v zrcadle času:

1982	Debutoval v předkvalifikaci mistrovství republiky juniorů v Březolupech, v sobotu skončil desátý, v neděli dvanáctý; z pozice náhradníka zasáhl do prvního závodu skupiny B v Pardubicích, kde obsadil třináctou pozici a celkově ve skupině patnáctou; později při tréninku ve Svítkově utrpěl vážný úraz.
1993	Plochodrážní comeback si naplánoval na ledové dráze, úvodní podnik mistrovství republiky v Kopřivnici vynechal, ve Svratouchu byl patnáctý, ve Svitavách nestartoval po defektu v tréninku, celkově skončil osmnáctý.
2013	Začal trénovat na minioválku v Kostěnicích, v září startoval v závodech veteránů v Liberci, kde mu patřila dvanáctá příčka.
2014	Vedle veteránských závodů jezdil i regulérní podniky jako semifinále mistrovství republiky jednotlivců a přebor, zasáhl rovněž do první ligy v barvách Mšena a Březolup.

A co Pavel Macl?
Starší bratr Pavel (1962) provázel Dana Macla nejen při prvních pokusech v Dražkovicích, ale i na počátku kariéry, kde absolvoval stejné závody. Nicméně zjara 1982 plochodrážní ovály opustil.

„Brácha skončil po mým úraze,“ říká Dan Macl. „Když to viděl odešel. Pak jezdil motokros až někdy do roku 1990.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Mirek Horáček, Antonín Škach a Eva Palánová

Mšeno – 1. května 1964
V padesátých letech se pod vlivem zlepšujících se výkonů plochodrážníků, kteří se nenarodili ve Velké Británii či některé zemí jejího drolícího se impéria, zlomil ostrovní monopol na mistrovství republiky jednotlivců. Už v sezóně 1951 byli Švédové Olle Nygren, Bertil Carlsson, Eskil Carlsson a Sune Karlsson spolu s Norem Leifem Basse Hveemem rovnou nasazeni spolu se 136 závodníky obou britských ligových divizí do druhého kola trojpatrové kvalifikace pro světové finále. Napřesrok se kontinent poprvé dočkal své vlastní kvalifikace, jejíž podoba se ustálila na sklonku dekády. Díky tomu dostali příležitost nejen noví závodníci, ale rovněž pořadatelé, kteří by si v jiné branži motoristického sportu mohli o podniku ranku mistrovství světa jen zdát. Před padesáti lety se mezi ně poprvé zapsalo i Mšeno, o čemž nám bude vyprávět Jan Holub, by tehdy ve svém druhém reprezentačním roce uvízl v kvalifikační síti.

Plochodrážní premiéry ve výkladní skříni československého motocyklového sportu
V kalendáři vládla neděle 29. dubna 1956, když se v polské metropoli Varšavě vůbec poprvé českoslovenští plochodrážníci postavili vůbec poprvé na start závodu mistrovství světa. Dodávat, že v soutěži jednotlivců nebylo třeba, protože jiné se tehdy na oválech nejezdilo. Složení startovní listiny nebylo vůbec pestré.

Tvořilo ji osm Poláků a osm československých borců. Rovněž výsledky byly těžce jednotvárné. Reprezentanti bílé orlice si mezi sebou rozebrali prvních devět míst, přičemž jejich hegemonii narušil pouze šestý Hugo Rosák. Desátý Josef Kysilka měl již o polovinu bodů méně než Waldemar Szwendrowski, který skončil před ním.

Příčina neúspěchu se našla v nevhodných pneumatikách a skutečně již napřesrok bylo lépe. Do druhého kola již postoupila trojice československých reprezentantů, přičemž pardubický Rudolf Havelka dokonce ve Varšavě mával z druhého místa pódia.

Další mezník československé účasti v mistrovství světa přinesl rok 1958. V neděli 20. dubna davy nadšených diváků doslova oblehly slánský stadión, který hostil první kolo. Luboš Tomíček skončil druhý a do druhého kola se kvalifikovali rovněž Liboru Dušánek, Jaroslav Volf starší a František Richter.

Svět motorů nadšeně referoval, že motocykly ESO obuté pneumatikami Barum na celé čáře předčily konkurenční produkty JAP a Dunlop. Poněkud opomněl historický moment, kdy se na našem území konal vůbec první podnik mistrovství světa v motoristickém sportu vůbec.

Tehdy se kromě ploché dráhy bojovalo o mistra světa již jen na silničních okruzích a v motokrosové kubatuře 500 ccm. Jenže Grand Prix Československa dostala status mistrovství republiky až v sezóně 1965 a první světový motokros pořádali v Přerově roku 1961. Československo hostilo do té doby čtyři ročníky šestidenní, nicméně ani vítězný Trophy Team nebyl oficiálním mistrem světa. V automobilovém sportu si naši fanoušci museli na závod světového šampionátu počkat až do srpna 1987, kdy na brněnský autodrom zavítal světový šampionát cestovních automobilů.

Každopádně československé plochodrážní kluby se v organizaci světového mistrovství neztratily. Po Slaném přibyl Liberec (1959), Plzeň (1960 a 1961) nabídla novoučký borský stadión premiérovým ročníkům světového šampionátu družstev. V dvaašedesátém se mistrovství světa konalo v Ostravě a napřesrok na pražském Strahově. Mšeno tedy bylo již šestou tratí u nás, jež se mohla pochlubit pořadatelstvím mistrovství světa.

Termín nebylo potřeba příliš obtížně hledat. První máj byl v městečku na půl cesty mezi Mělníkem a Mladou Boleslaví stejně tradičním termínem, jako je dnes. A navíc dokonale zapadal do konceptu tehdejší kontinentální kvalifikace.

Ten se ustálil v osmapadesátém, shodou okolností roce slánského a potažmo československého debut. Po květnové čtveřici prvních kol následovala dvě druhá kola a nakonec kontinentální finále. Odsud se postupovalo do evropského finále, kam se kvalifikovali i nejlepší Seveřané, zatímco britská kvalifikace vrcholila až ve světovém finále.

Zánět oka sebral vidinu kontinentálního finále
Jan Holub si poprvé o reprezentační vestu se lvíčkem řekl v třiašedesátém. V půlce dubna nechyběl mezi jednadvaceti účastníky soustředění na pražském Strahovském stadiónu, kteří chtěli přesvědčit trenéry Karla Těšínského a Václava Stanislava, že právě oni jsou ti praví.

Všichni jezdci byli rozděleni do čtyř skupin, z nichž každou vedli jako instruktoři naši nejlepší borci Luboš Tomíček, Antonín Kasper, Bedřich Slaný a František Richter. Po dopoledních tréninkových jízdách přišlo odpoledne s nácvikem taktiky a techniky, instruktáží o údržbě motocyklů a radami o doplňkových sportech.

Strahov se nakonec stal dějištěm premiéry jednadvacetiletého Jana Holuba v mistrovství světa jednotlivců. „Strahov jsem jel třikrát, jednou při spartakiádě spřátelených armád,“ uvědomuje si. „Udělala se dráha na jeden závod. Byla perfektní, jezdili tam i motokrosáci a přitom tam nebyly díry. A po závodech se ta dráha vyvezla. Co to muselo stát peněz! A našly se!“

Nicméně spartakiádní závod obnovil tradici strahovských plochých drah po dlouhých deseti letech a zároveň ji jednou provždy ukončil v roce 1973. A my hovoříme o podniku z května 1963, kdy Praha vůbec poprvé hostila plochodrážní mistrovství světa. Kromě toho diváci viděli motokros a cyklisty při Závodě míru.

„Jel tam se mnou Tonda Kasper a Fanda Ledecký, ten si tam zlámal klíční kost,“ vzpomíná Jan Holub. „V poslední jízdě mě sundal Henryk Žyto. Pak jsem mu to i s úrokama vrátil, i když jsme byli kamarádi pořád.“

Jenže incident z rozjížďky s číslem devatenáct stál Jana Holuba přímý postup do druhého kola ve Lvově, protože mu osmou příčku o jediný bod sebral Zdeněk Kovář. Nakonec však shodou okolností zastoupil Františka Ledeckého. „Jeli jsme tam s garantem s vlekem,“ vypráví Jan Holub o peripetiích cesty do někdejšího Sovětského Svazu. „Nebyly tam pumpy, a buď se tankovalo v kolchozu, nebo u vojáků.“

Jenže mnohem větší problém pro Jana Holuba představoval zánět oka. „Doktoři mi dali s sebou mastičky,“ říká. „Před závodem jsem musel na kontrolu. Zapřel jsem jim, že umím azbuku. A jen jsem kejval, že vidím. Nastoupil jsem jen proto, aby nemohl jet ruskej‘ náhradník Valentin Mojsejev.“

Jeden bod od postupu
V sezóně 1964 byl Jan Holub opět mezi dvanácti reprezentanty, kteří na čtyřech stadiónech zasáhli do prvních kol světového šampionátu. Nominace jej poslala do Mšena, v jehož ochozech se tísnilo deset tisícovek diváků, kteří si nechtěli nechat ujít jedinečnou podívanou.

„Ved‘ to tam nějakej‘ Cejp, potom byl manažer soutěžáků ve Škodovce,“ ujímá se Jan Holub opět slova. „Když odešel ze Mšena, plochá dráha tam skončila. Za něj jsme se tam dostali na jarní soustředění, kdy jsme museli nejdřív odházet sníh. Borek Řípa nám usmažil řízky na ricinovým oleji, ale neposral se nikdo. Spalo se na hotelu, kde netekla voda. Bylo tam umyvadlo, ráno byl na něm led, ale nikdo si nestěžoval.“

Prvního května však již byly mrazy dávno minulostí. „Mistrovství světa byl svátek,“ pokračuje. „Přijal nás starosta a lidí byl plnej‘ stadión. Dráha byla škvárová, černá, ale tehdy se moc neřešila. Mívali jsme i soustředění reprezentace, že se motorky všech účastníků daly na tatru, my sedli do autobusu a objížděla se republika. To si dneska neumím představit, že by všechno vešlo na tatru, to by musely jet čtyři! I když pršelo, jelo se, pamatuju Josefa Mičána, když někdo řek‘, že nepojede, poslal ho rovnou, a si sbalí věci a vrátí se domů.“

Jedenácté číslo Světa motorů psalo o trati s uznáním. Její tvrdý, drsný a naprosto rovný povrch bez nebezpečných výmolů označilo za obdivuhodný. S obdivem psalo rovněž o triumfu Antonína Kaspera, jenž měl v konečném součtu o jeden bod více než Zbigniew Podlecki, s údivem o Rudolfu Havelkovi, který se po několika letech vrátil do reprezentace třetím místem. Pochválilo Miloslava Wágnera a Františka Ledeckého za postup. Ovšem v souvislosti s hrdinou našeho vyprávění litovalo jeho vyřazení a to i proto, že jej označilo za nadějného borce.

„Asi jsem to posral,“ krčí dnes rameny v marné snaze vybavit si nějaký detail a nad otázkou po příčinách jeho odstoupení z rozjížďky s číslem dvě se po pěti desítkách let jen pousměje. „V první jízdě jsem nedojel, pak asi nervy pracovaly šeredně a na postup do nestačilo. Ale co, takovej‘ je život…“

Se sedmi body skončil nakonec jedenáctý, zatímco kupříkladu šest bodů stačilo Miloslavu Wágnerovi na šesté místo. „Plechovka dělal taky osm bodů,“ upozorňuje na umístění Igora Plechanova, který o čtyři měsíce později předjede Ove Fundina v rozjezdu o titul světového vicemistra. „Byl to dobrej‘ kluk, Viktor Trofimov taky. Rád jsem měl Borise Zacharova, ale ten se zabil. Jednou mi půjčil v Rusku kola na leda. Já vyhrál a oni my ty kola zase sebrali. A bylo po hezkým ježdění na ledě.“

V mistrovství světa jednotlivců 1964 byl Jan Holub vyřazen již v prvním kole. Jeho velká chvíle však měla přijít o tři roky později. Prokousal se až do evropského finále ve Wroclawi. V dodatkové jízdě o poslední postupové místečko do světového finále sice podlehl Jochenu Dinsemu, však i tak měl být ve Wembley náhradníkem. Avšak týden před ním si při Zlaté přilbě v Pardubicích zlomil ruku. Atmosféru světového finále ve Wembley ovšem v letech 1968 a 1970 zažil s českým národním týmem.

Poprvé až do světového finále:
S dvanácti nominovanými závodníky v mistrovství světa anno domini 1964 se Československo mohlo rovnat pouze Polsku a Sovětskému Svazu. Jugoslávie a oba německé státy měli šest zástupců, Rakousko pět, Maďarsko tři a Bulharsko dva.

Čtveřice úvodních kol se stala osudná jen Janu Holubovi. Miroslav Šmíd postupoval z Neubrandenburgu jako náhradník, avšak nakonec se ve druhém kole ve Lvově dostal do hlavní šestnáctky.

Druhá kola však řady našich prosila mnohem výrazněji. Varšava byla konečnou stanicí pro Františka Ledeckého, Antonína Švába, Miloslava Wágnera a Bohumíra Bartoňka, Lvov pro Karla Průšu a de facto i Pavla Mareše. Ten obsadil devátou příčku, což znamenalo náhradnický post kontinentálního finále ve Slaném, kde se ovšem příležitost ke startu nenaskytla.

Ve Slaném skončila kvalifikační pou Miroslava Šmída a Rudolfa Havelky. Na evropské finále ve Wroclawi zamířili tři zbývající Čechoslováci. Stanislav Kubíček se s osmnáctkou na zádech ani jednou nedostal ke slovu. Antonín Kasper prohrál rozjezd s Göte Nordinem a Rune Sörmanderem o místo náhradníka světového finále.

Mezi šestnáctku nejlepších plochodrážníků modré planety se však probil Jaroslav Volf mladší, což se do té doby nikomu z našich nepovedlo. A samozřejmě by to nebyl magazín speedwayA-Z, kdyby své čtenáře s tímto polozapomenutým plochodrážním příběhem ve své historické rubrice někdy příště neseznámil.

1. kolo mistrovství světa jednotlivců – Mšeno:
1. Antonín Kasper (CS) 14, 2. Zbigniew Podlecki (PL) 13, 3. Rudolf Havelka (CS) 12, 4. Joachim Maj (PL) 12, 5. František Ledecký (CS) 10, 6. Miloslav Wágner (CS) 8, 7. Igor Plechanov (SU) 8, 8. Gabdrachman Kadyrov (SU) 8, 9. Viktor Trofimov (SU) 8, 10. Mieczyslaw Polukard (PL) 7, 11. Jan Holub (CS) 7, 12. Damijan Klasnetič (YU) 4, 13. Jože Visočník (YU), 14. Alois Frach (D) 2, 15. Otto Lantenhammer (D) 2, 16. Heinrich Sprenger (D) 1, náhradníci Zdeněk Kovář (CS) a Miloslav Verner (CS) oba DNR.

Foto: archív autora

Slaný – 27. července 1974
Léto roku 1974 nestálo prý za nic, během žní pořád pršelo a obilí se sklízelo jen velice obtížně. Poslední červencový víkend však patřil mistrovství republiky jednotlivců. Čerstvý ledařský mistr světa Milan Špinka kraloval dubnovým úvodním kolům na pražské Markétě a plzeňských Borech, v nichž neztratil jediný bod. Třetí podnik ve Slaném však postavil všechno naruby a leader průběžné klasifikace doplatil mimo jiné na mazanost Miroslava Rosůlka, jemuž ten den přinesl zelený vavřínový věnec díky poslechu československého rozhlasu. Když se Milan Špinka druhý den na staré dráze v libereckých Pavlovicích vrátil k vítěznému konceptu, nemohl ještě ani zdaleka tušit, že jej maličký slánský bojovník na poslední chvíli svým způsobem připraví o titul mistra republiky.

Setkání v červenci
Pardubičtí a slánští závodníci odešli na nástup před ostrým startem jejich letošního červencového extraligového střetnutí. Na hraně depa zůstal Miroslav Rosůlek. A jak už to chodí, běžné klábosení se stočí směrem k plochodrážní minulosti. Milan Špinka se prve magazínu speedwayA-Z svěřoval s vizí generační obměny pro světový pohár družstev, kterou si do Svítkova přijel ještě jednou ověřit na vlastní oči.

„Hele, ty jsi taky jeden z těch, co mě připravili v roce 1974 o titul,“ obrací se náhle se smíchem k Miroslavu Rosůlkovi. A co na to současný slánský trenér?

„Po čtyřiceti letech je těžký si na všechno vzpomenout, jak se to tenkrát všechno semlelo,“ povzdechne si. „Dost jsem padal a hodně na hlavu. Začalo to třetím závodem, který se jel ve Slaném…“

A další polozapomenutý plochodrážní příběh začíná ožívat.

Večerní závod startuje již před druhou odpolední
Slánské depo se začínalo plnit účastníky třetího podniku mistrovství republiky jednotlivců. Chyběl Stanislav Kubíček, jehož místo ve startovní listině zaujal Emil Sova. V pohotovosti zůstával i Aleš Dryml se sedmnáctkou, jelikož v boxu s devítkou nechybí motocykly a mechanik, ale závodník nikde.

„Zrovna jsem si užíval volna na chatě Jana Holuba na Dvořišti,“ vysvětluje Miroslav Rosůlek, který byl oním mužem, po němž byla největší sháňka. „Bylo to tam fajn a rád na to vzpomínám. V tu sobotu jsme seděli venku u ohně, poslouchali rádio, grilovali kuře a popíjeli pivo. Zkrátka pohoda.“

Časové znamení ohlásilo třináct hodin. „Zrovna vysílal motoristický pořad Pozor zákruta,“ blíží se současný slánský trenér k drastickému ukončení poklidného jihočeského odpoledne s přítelkyní. „Najednou mi skoro vyrazilo dech, když se z rádia ozvalo, že se dnes jede mistrovství republiky jednotlivců na ploché dráze ve Slaném. Úplně jsem na to zapomněl!“

Šok byl dokonalý! „Polilo mě horko,“ připouští Miroslav Rosůlek, jemuž ovšem hrál do karet, že závod byl naplánován jako večerní pod umělým osvětlením. Nicméně postavit se na jeho start znamenalo co nejrychleji překonat dvě stě kilometrů z jižních Čech do Slaného.

„Tenkrát moje Škoda 1202 STW neoplývala velkou rychlost,“ popisuje nástrahy cesty. „A byl velký problém to stihnout. Musel jsem ještě odvézt slečnu domů a pak rychle do Slaného. Vzpomínám si, když jsem těsně před závodem přijel na stadión, viděl jsem svého mechanika Toníka Fořtíka, jak mi ohřívá motorku. Jak mě viděl, křičel ‚kde jsi, ty ču…‘. Rychle jsem se oblíkl do kombinézy a za chvíli závod začal.“

Miroslav Rosůlek poprvé přijel na startovní rošt rozjížďky s číslem tři, v jejímž cíli byl druhý za plzeňským Václavem Hejlem a před Zdeňkem Majstrem. Jiří Štancl, druhý muž průběžné klasifikace, přitom vyšel bodově naprázdno. Stejně tak i suverén dubnových závodů Milan Špinka v první jízdě. Právě s ním se Miroslav Rosůlek měl utkat v páté jízdě, avšak vše nabralo rychlý konec.

„Hned jsme při startu přetrhli pásku,“ vzpomíná Miroslav Rosůlek. „Já stál u prken. Nezaváhal jsem a ukázal na Milana. No, a rozhodčí ho vyloučil. Neříkám, že jsem na tom taky neměl trochu viny, ale smůlu měl Milan. Tenkrát byl z toho dost naštvanej‘ a já se mu nedivím, já bych byl taky.“

Milan Špinka sice svou další jízdu vyhrál, ale nakonec skončil s pěti body až dvanáctý. Oproti dubnu to byl závod naruby a medailisté prvních dvou kol obsadili nečekaně spodní příčky. Petr Ondrašík byl sedmý, Jiří Štancl osmý a Petr Kučera dokonce až třináctý. Triumfoval Jan Hádek s třinácti body, zatímco Miroslav Rosůlek se svým velkým kamarádem Janem Klokočkou měli o jediný bod méně.

„Čekal nás rozjezd,“ pokračuje hrdina našeho vyprávění. „Ten ale pro mě nedopadl moc dobře. Ve třetím kole mi v nájezdu praskla hřídelka v předním kole a já skončil v kotrmelcích a pořádně zbouchanej‘. To se projevilo hned druhý den v Liberci, kdy jsem odjel jenom jednu jízdu. Nešlo to…“

Naděje umřela skutečně až poslední
Seriál mistrovství republiky v sezóně 1974 zahrnoval osm závodů, z nichž se každému závodníkovi počítalo pět nejlepších výsledků. Slánský výpadek Milana Špinky proto jeho zlaté ambice nenarušil. A to tím spíše, mával-li druhý den v Liberci opět z nejvyššího stupínku pódia. A stejně tak počátkem srpna, kdy v Pardubicích vyhrál všech pět svých jízd.

V ten moment mu ke korunovaci, od níž jej již přede dvěma lety dělil jediný tabulkový bod, scházel onen pověstný krůček. Ten však na ploché dráze může být stejně přímočaře krátký jako nečekaně záludný. Ve třech závěrečných závodech potřeboval pouze patnáct mistrovských bodů do průběžné tabulky, které se tehdy dávaly za třetí místo. Přitom jej mohl ohrozit prakticky jen Jiří Štancl a to jedině za předpokladu svých třech prvenství.

Prozatím trojnásobný šampión, jehož v sedmdesátých letech dokázal z trůnu sesadit pouze Václav Verner roku 1971, však začal pracovat, abychom dnes v souvislosti s ním používali oslovení mistr s velkým písmenem M. Druhý den po Liberci vyhrál Čakovice a další sobotu i Kopřivnici. A Milan Špinka byl v obou případech čtvrtý.

„Poslední závod, jak bylo tradicí, se jel v Březolupech,“ ujímá se role vypravěče opět Miroslav Rosůlek, který měl právě na jihomoravské návsi ovlivnit duel o mistra. „Jel jsem s Milanem svoji první jízdu. Opakovala se pro můj letmý start. Ale mně se podařilo odstartovat zase a vyhrál jsem před Milanem.“

Milan Špinka však po dvou sériích ztrácel jen bod na Jiřího Štancla, který se pořádně zapotil v rozjížďce s číslem deset. „V tý jsme jeli s ním tři Slaňáci a Jirkovi šlo o titul,“ líčí Miroslav Rosůlek. „Po startu vím, že jel první Karel Voborník, já druhý, třetí Jirka a čtvrtý Klokan (přezdívka Jana Klokočky – pozn. redakce). Jirka nakonec jízdu vyhrál, já byl druhý, třetí Voborník a Honza čtvrtý.“

Jiří Štancl a Milan Špinka se utkali v rozjížďce s číslem dvacet. „Milan měl tenkrát hroznej‘ pech,“ říká Miroslav Rosůlek. „V poslední jízdě z prvního místa měl něco se zadním kolem a nedojel. Já skončil v závodě pátý a byl jsem jediný, který Milana porazil.“

Jiří Štancl zkompletoval patnáctibodové maximum a vítězstvím ve třetím závodě splnil svou část mistrovské podmínky. Vyhráno ovšem ještě neměl. Po odstoupení Milana Špinky ve dvacáté jízdě se sice na stříbrný věnec těšil Jan Holub, avšak jedenácti bodů dosáhl i Jan Verner. Ten posléze předjel v rozjezdu o třetí příčku Milana Špinku, jemuž až v tento moment proklouzlo zlato mezi prsty. K titulu šampióna se již nikdy nedostal tak blízko především díky vleklé série zranění. Zato Jiří Štancl kraloval až do roku 1981. O primát jej připravil až Aleš Dryml v dvaaosmdesátém a to o pouhý bod a pouze na rok.

Vzpomínky zůstávají
Plochodrážní mistrovství republiky je s rokem 1949 ve svém rodném listu nejstarším motoristickým šampionátem naší republiky. A je mimořádným podnikem nejen svým stářím, ale především urputností bojů o medaile v každé své epoše.

„Dnes, když tak vzpomínám, vždy už je to čtyřicet let, nevím, jak by to asi vypadalo v dnešní době,“ neubrání se Miroslav Rosůlek srovnání. „Tenkrát jsme si pomáhali, když to šlo. Taky jsme se štengrovali, ale brali jsme to ve srandě. Byli jsme v tu dobu všichni velká parta. Vždycky jsme si to po závodech pěkně užili. Nic nás nehonilo. Zítra je taky den a o tom to bylo. Akorát nám zůstaly jenom vzpomínky.“

Kdo ví, kterak za čtyřicet let budou Matěj Kůs, Václav Milík a Josef Franc vzpomínat na rozjezd, v němž si to letos v Březolupech rozdali o titul s nasazením stejným jako Milan Špinka a Jiří Štancl ve čtyřiasedmdesátém…

třetí závod mistrovství republiky jednotlivců – Slaný
1. Jan Hádek (Plzeň) 13, 2. Jan Klokočka (Slaný) 12+3, 3. Miroslav Rosůlek (Slaný) 12+F, 4. Václav Verner (RH Praha) 10, 5. Jan Holub (Plzeň) 9, 6. Václav Hejl (Plzeň) 9, 7. Petr Ondrašík (RH Praha) 8, 8. Jiří Štancl (RH Praha) 8, 9. Karel Voborník (Slaný) 8, 10. Jan Verner (RH Praha) 8, 11. Zdeněk Majstr (Slaný) 7, 12. Milan Špinka (RH Praha) 5, 13. Petr Kučera (Pardubice) 5, 14. Jindřich Dominik (RH Praha) 2, 15. Emil Sova (RH Praha) 2, 16. Miloslav Verner (Pardubice) 2, náhradníci Aleš Dryml (Pardubice) a Evžen Erban Pardubice) oba DNR.

Mistrovství republiky jednotlivců 1974:

1. Jiří Štancl, RH Praha	94
2. Milan Špinka, RH Praha	93
3. Petr Ondrašík, RH Praha	73
4. Václav Verner, RH Praha	65
5. Jan Klokočka, Slaný	61
6. Jan Verner, RH Praha	60
7. Jan Holub, Plzeň	55
8. Jan Hádek, Plzeň	55
9. Václav Hejl, Plzeň	49
10. Miroslav Rosůlek, Slaný	47
11. Miloslav Verner, Pardubice	38
12. Karel Voborník, Slaný*	35
13. Petr Kučera, Pardubice	26,5
14. Jindřich Dominik, RH Praha	25
15. Zdeněk Majstr, Slaný	19
16. Evžen Erban, Pardubice	15
17. Emil Sova, RH Praha*	14,5
18. Aleš Dryml, Pardubice*	6,5
19. Stanislav Kubíček, Slaný	3
20. Ladislav Eliáš st., Bratislava*	2

Poznámka: seriál se skládal z osmi závodů v Praze (6.4.), Plzni (7.4.), Slaném (27.7.), Liberci (28.7.), Pardubicích (3.8.), Čakovicích (4.8.), Kopřivnici (10.8.) a Březolupech (11.8.), z nichž se započítávalo pět nejlepších výsledků. Kompletní tabulku nelze prozatím vytvořit, jelikož nejsou k dispozici kompletní výsledky z Pardubic a Čakovic. Prvních patnáct bralo mistrovské body dle klíče 20-17-15-13-11-10-9-8-7-6-5-4-3-2-1; kvalifikovaní náhradníci jsou označeni hvězdičkou *.

Účinkování Milana Špinky ve finálové části mistrovství republiky jednotlivců:

rok:	celkové umístění:	pódia:
1969	12.
1970	10.
1971	5.	vítěz ve Svitavách
1972	3.	vítěz v Praze a ve Svitavách; třetí v Českých Budějovicích a v Březolupech
1973	3.	vítěz v Čakovicích a ve Svitavách; druhý v Ostravě a v Praze; třetí v Pardubicích a v Březolupech
1974	2.	vítěz v Praze, Plzni, Liberci a Čakovicích
1979	8.
1980	7.	třetí v Zohoru
1981	6.
1982	5.	třetí v Čakovicích
1983	12.

Foto: archív Miroslava Rosůlka, archív autora a Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)