Zabrousíte-li do plochodrážního depa a popřejete sluchu vyprávění pamětníků, budete žasnout nad informacemi v mnohém připomínající staré pověsti české. Jako třeba o libereckém borci, který se zdravou dávkou drzosti v sedle dvouventilu měřil technicky skvěle vybavené členy pardubického SVS, když kdysi počátkem osmdesátých let přijeli na soustředění do Pavlovic. Půjdete-li po stopách tohoto příběhu, užasnete nad náhodami, jimiž je lidský život ovlivňován. Kdyby totiž otec Věroslava Kollerta neměl někdy před čtyřmi desítkami let velkou chuť na pivo, o liberecké plošině bychom s největší pravděpodobností hovořili v minulém čase. Podobně jako milovníci tramvají nostalgicky vzpomínají na elegantní té-dvojky prohánějící se okolo novorenesanční radnice, jejíž skvostnou architekturou se Vídeňák Franz von Neumann na sklonku devatenáctého století postaral o stejně nezaměnitelný symbol města jako Karel Hubáček se svým Ještědem o nějakých osmdesát let později.

 

Příslušník Veřejné bezpečnosti otevírá bránu

„V Pavlovicích jsem se objevil úplně náhodně,“ vzpomíná Věroslav Kollert. „Jezdili jsme sice na všem možném, ale plochou dráhu jsem neznal. Chtěl jsem být hokejovej‘ brankář. Jednou chtěl jít táta na Rapid na fotbalovej‘ stadión na pivo a nechal mě tady v depu, kde mě měli hlídat.“

Atmosféra plochodrážního depa někdy okolo půle sedmdesátých let dospívajícímu chlapci učarovala. „Líbilo se mi to,“ usmívá se blaženě ještě dnes. „Když někdo řek‘, že chodí na stadión dělat plochodrážníka, bylo to něco. Depo krásně vonělo a já zapad‘ mezi kluky.“

Maminka Kollertová ovšem z prvního setkání svého syna se sportem levých zatáček byla nadšená o poznání méně. „Měl jsem úplně nový tepláky s lampasama a kolo,“ vrací se Věroslav Kollert k první návštěvě Pavlovic, jejichž plochodrážní osud měl později výrazně ovlivňovat. „Od táty jsem dostal instrukce přijet domů. A tam jsem dostal vyhubováno, protože z tepláků byla jedna mastná hadra.“

Před válkou zažil Liberec, nebo tehdy ještě Reichenberg, několik ročníků travnaté dráhy na místě současného supermarketu Makro, o níž sudetská média záhy začala psát jako o sandbahn. Zlatý věk místní plošiny začal až v padesátých letech, kdy místní motoristé dostali do užívání současný stadión v Pavlovicích otevřený roku 1898 především pro koně.

Od roku 1970 jezdil AMK Liaz Liberec ligové soutěže a kvalifikoval se až do extraligy 1975. Jenže ve druhé polovině dekády přišel klub o podporu ostašovské slévárny, aby v sezóně 1978 vůbec nestartoval. A hrdina našeho vyprávění tolik toužil stát se plochodrážníkem!

„Problém byl, že nás nenechali jen tak jezdit,“ líčí své začátky. „Nebyly motorky. Liberec vždycky pod někoho spadal. Krajský město bylo Ústí nad Labem. Když jsme dostali motorky, přijeli z Ústí a na nás zbyl jen šrot. Naštěstí jsme měli v klubu šikovný lidi, co je uměli udělat.“

I tehdy věděli, že když začínající borec udělá hup na krávu, tele z toho nemusí vůbec být. „Když jsem chodil do devátý třídy, nechávali nás ohřívat motorky,“ přibližuje hrdina našeho vyprávění tehdejší praxi. „Na stadiónu jsme žili denně, naháněli nás i policajti.“

Jeden policista, nebo vlastně tehdejší příslušník Veřejné bezpečnosti se stal vůbec prvním divákem jízdy Věroslava Kollerta v sedle plochodrážního motocyklu v Chomutově. „Auta stály venku a motorky se dovnitř vozily,“ popisuje samotný aktér. „Já už ani nevím, komu jsem jí vez‘. Ale policajt, co by mě měl honit, že jezdím bez řidičáku na plochodrážní motorce po silnici, mi otvíral bránu!“

 

Problémů není málo

Kdy se tak stalo samozřejmě zmizelo pod tlustou vrstvou dalších historický událostí. Veškeré indicie však ukazují na rok 1977. Libereckým soupeřem ve druhé lize, kam se severočeský klub propadl jen dvě sezóny po svém extraligovém účinkování, byl také AMK Mariánské Lázně, který stadión v Chomutově používal jako domácí dráhu. Jeden závod tu pořádal 3. července, druhý přesně o dva měsíce a jeden den později, avšak po tragické nehodě Karla Červenky byl zrušen.

„Tréninky jsme jezdili úplně do poslední mrtě. A pak jsme na těch motorkách museli odjet domů. Karel Matějíčků jel doprava, Jirka Mizerů rovně a já nalevo. V určitým okamžiku jsme to nastartovali, aby nás nemohli chytit policajti. Rybka, když neměl na benzín, jezdil na nákupy z domova do Osečné na plochodrážní motorce.“

Ovšem zpátky k příběhu našeho hrdiny. „Začal jsem trénovat,“ dostává se k vlastnímu počátku své jezdecké kariéry. „Na jednu motorku nás bylo osm, devět kluků. Já byl ve skupině s Petrem Kubíčkem (roku 1982 se už v barvách RH Praha stane mistrem republiky juniorů a bohužel zemře již ve věku nedožitých padesáti let v květnu 2011 – pozn. redakce). Nejdřív jel on, já po něm a měl jsem za úkol předstírat poruchu, aby nám ostatní tu motorku neničili. Kubajs šel nahoru, byl to pytel plnej‘ blech a já se ho držel.“

Byla jen otázka času, než jim tehdejší legislativa umožní vstup na ovály v závodním rytmu. „V šestnácti jsme spolu na výjimku dělali řidičák,“ vzpomíná Věroslav Kollert. „Propadli jsme oba a já hned dostal distanc. Ale Kubajs byl starší a moh‘ hned na opravky. Jízdy z autoškoly se dělaly na stadióně, když byly tréninky. Učitel dělal cavyky, ale Kubajs se domluvil s Pepíkem Kalousem (liberecký plochodrážník oné doby – pozn. redakce). A řek‘ mu, že ví o tý blondýně, tak dal pokoj.“

Liberečtí mladíci prožívali bezstarostné dospívání, avšak jejich klub se musel prát o svou existenci. Na pozemek se stadiónem si brousil zuby autokemp ze sousedství. A zmiňovaná ztráta podpory od ostašovského Liazu způsobila, že v sezóně 1978 se v lize vůbec neobjevil. Kromě květnové juniorky pořádal již jen dva pouťáky.

„Každou sezónu jsme končili s tím, že jsme museli stadión vystěhovat a nevěděli jsme, jestli po zimě bude zase plochodrážní,“ přibližuje Věroslav Kollert atmosféru doby. „Zažíval jsem ještě pana Tomaševiče a jeho partu. Bojovali o stadión a nám ukázali, jak si ho chránit. Doba byla jiná s jinejma lidma.“

Měnil se i jezdecký kádr. „Jezdci, co si vyjeli extraligu, se rozprchli,“ připomíná Věroslav Kollert borce typu Josefa Kalouse, Josefa Minaříka, Petra Šafaříka, Jaroslava Špinky či Jiřího Kaly. „Začal se objevovat Ivan Pacák. Měl zajímavýho človíčka, s kterým se tady pohyboval, a on ho dostal do Rudý hvězdy. Tam si vzali i Kubajse, ten tady dostal jako první čtyřventilovej‘ motor. Ruďáci si ho přetáhli, udělal jim juniorskej‘ titul, výsledky měl a je škoda, že skončil. Byl to talent, a když byl vedle Tondy Kaspera nebo Honzy Limporta, málokdo dokázal pochopit, co dělali jak na dráze, tak mimo. Měli holky z Liberce, a i když byli lepší, kamarádili jsme s nima.“

Přátelství z mládí vydrželo léta. Když si Antonín Kasper po skončení kariéry otevřel obchod stavějící na motorech GM, Věroslav Kollert se svým synem patřil mezi první klienty. A byly to právě Pavlovice se svým rekonstruovaným stadiónem, kde při Posledním nalévání v říjnu 2005 prohnal Antonín Kasper plochodrážní motocykl v závodním tempu.

 

Premiéra při druhé lize

V devětasedmdesátém se kvůli oslavám slavných májových dní, na nichž si komunistický režim tolik zakládal, měnil pracovní kalendář. Po pracovní sobotě a neděli startoval víkend až v pondělí 7. května. V Chabařovicích pořádali úvodní kolo skupiny A druhé ligy, jímž se Liberec po roce vracel na československou ligovou scénu. Na ústecké předměstí dorazil jen ve čtyřech bez náhradníka a juniora. Po boku Václava Záruby, Jiřího Němečka a Petra Kubíčka se na svůj debut chystal i Věroslav Kollert, který na svých zádech vozil startovní číslo čtrnáct.

„Nasazení do ligy bylo překvapení,“ vrací se Věroslav Kollert ke svému debutu. „V Liberci nás bylo čtrnáct. Pan Tomaševič rozhod‘, že pojedou dva mladý, což jsem byl já a Kubajs. Neměli jsme povlaky, neměli jsme rukavice, ty nám půjčili. Vesty byly tvrdý, že se nedaly ohnout. Zákon schválnosti je, když nic neumíte, něco se vám podaří a můj skalp byl Bohouš Poláků. To byl úžasnej‘ výsledek a tím jsem si otevřel cestu, že mě pravidelně nasazovali.“

Osm tehdejších druholigových klubů bylo rozděleno podle geografické polohy do dvou skupin. Liberec patřil spolu s Plzní, Čakovicemi a Mariánskými Lázněmi do áčka. V Chabařovicích se vedle Věroslava Kollerta objevili ještě Petr Kubíček, Václav Záruba a Jiří Němeček. Od druhého závodu v Plzni už nastupoval Josef Rybář, dědeček Kryštofa, a Karel Matějíček, současný liberecký startmaršál.

Po sérii čtvrtých míst se Severočeši objevili ve skupině D, kde je kromě Čakovic, očekávaly ještě Zohor a kopřivnické béčko, jež skončily na třetí a čtvrté příčce ve skupině B. Program déčka se po zrušení posledního mítinku v Zohoru smrsknul na tři závody. Liberec byl celkově opět poslední, nicméně doma se postavil na nejvyšší stupínek pódia.

Druhá liga, v níž Věroslav Kollert spolu s Libercem prožil celou podstatnou část své vlastní jezdecké kariéry, přiváděla závodníky na ovály po celém Československu. „Jezdili jsme na stadiónech tady okolo,“ říká. „Žarnovicu jsme brali jako odměnu, Kopřivnici jako trest. Když se jelo do Kopřivnice, měli jsme kopřivku už předem. Vždycky se tam něco stalo. Rád jsem měl Zohor. Ráno byl stadión plnej‘ vody a cikánů ze sousední kolonie. Odpoledne svítilo sluníčko, v dráze byly natlučený klacky, voda odtékala a mohlo se závodit. Ale nádherná záležitost byly závody v Žarnovici. To pro nás byla top třída jezdců a špičkovej‘ stadión. Jen jste nevěděl, jestli ty Slováci nemaj‘ místo plochodrážní licence pilotní průkaz. Jak byli zvyklí na širokou dráhu, drželi všude a někdy to pěkně lítalo.“

Začínající liberečtí závodníci museli překonat nejednu nesnáz. „Neměli jsme ještě oboustranný kola, muselo se to převlíkat,“ přidává Věroslav Kollert. „Mně se povedlo, když jsem tam dával asi pět let starý a strašně tvrdý kolo, že jsem ho tam dal obráceně. Zjistili jsem to, až bylo nasazený. To byly salvy smíchu. Řetězy se braly z kombajnů, když jezdily po poli. Kubajs přišel na to, že když klepne do kladky, řetěz kombajnu spadne. Popadli jsme ho a už jsme utíkali. Daly se sehnat i plochodrážní řetězy, ale neměli jsme ani druhořadý, ale asi až desetiřadý. Když se objevil Saša Kopecký, pomáhal nám dělat všechny věci. Bez něj by asi celá česká plochá dráha už neexistovala vůbec. Není člověk, aby nepoužil jeho znalosti a schopnosti.“

 

Neštěstí klubového kolegy otevírá vrátka do československé juniorky

V mistrovství republiky juniorů se Věroslav Kollert debutoval již v prvním roce své kariéry. V neděli 8. července 1979 pod Ještědem vrcholila semifinálová skupina B a díry ve startovní listině měli zaplnit domácí mladíci. Jenže Liberec měl pověst místa, kde při ploché dráze většinou prší nebo leje, už před více než pětatřiceti lety.

„Osmá jízda byla zastavena a pro neregulérní trať s hlubokým blátem pro juniory nebezpečnou byl závod předčasně ukončen,“ čteme z oficiálního zápisu rozhodčího Karla Baboráka. Hrdina našeho vyprávění stačil na ovál vyjet dvakrát. Svůj jeden bod bral z rozjížďky s číslem pět, v níž jeho souputník Petr Kubíček upadl a byl vyloučen. V sezóně 1980 už Věroslav Kollert pošilhával po pravidelné účasti v juniorském šampionátu. Jenže vynořil se problém.

„Akce okolo juniorskejch‘ závodů byla napínavá,“ usmívá se Věroslav Kollert. „Bylo nás hodně. Z vojny se vrátil Karel Matějíček a v posledním roce juniorský kariéry to měl upřednostňovaný. Poprvý a naposledy jsem byl na něj naštvanej‘.“

„Protože jsem bydlel nejdál, vozil jsem kluky domů po závodech. Kolikrát jsem je musel uložit se zlomeninama. Pecka je neskutečnej‘ tvrďák, já ho sundával z mantinelu se zlomenou pánví. Odvezli jsme ho do nemocnice. Na chodbě jsem slyšel, jak na rentgenu zařval na doktora, jak se jmenuje. On si myslel, že mu bude chtít děkovat, a řek‘ mu to. A Pecka jen sykal bolestí, že až bude zdravej‘, přijde ho kopnout do prdele.“

Skupina A startovala třetí květnový den v západoslovenském Zohoru. Věroslav Kollert měl na svých zádech startovní číslo sedmnáct. Na slavnostním nástupu za ním stáli už jen místní Dušan Višváder a pak jakýsi Pavel Málek z Březolup, jehož však napřesrok bude v poštovní schránce očekávat povolávací rozkaz. A tak mnohem větší díru na oválech udělá až jeho syn Martin, jehož kariéra odstartuje juniorským závodem ve Mšeně v září o dvacet let později.

V Zohoru se Věroslav Kollert dostal do akce až v rozjížďce s číslem dvacet, do níž chabařovický Martin Morávek nenastoupil kvůli předchozímu pádu. Do cíle se první přihnal Antonín Kasper před Pavlem Mrňou a Jaroslavem Gavendou, zatímco na Věroslava Kollerta zbyla jen kulaťoučká nula. Avšak již o čtrnáct dnů později v Pardubicích už byl na koni.

„Moje škodolibost je maximální,“ odvíjí niť dalšího vyprávění už samotný Věroslav Kollert. „Karel si zlomil kličku a já nastoupil místo něho. Ne, že bych to přál, ale člověk se musí chytit toho, co je.“

Body ztracené neúčastí v závodě v Zohoru však chyběly. V Pardubicích byl Věroslav Kollert devátý, přičemž sedm bodů měl i Jaroslav Gavenda. Mšeno mu druhý den přineslo opět sedm bodů a zase sedmou příčku. Celkově byl jedenáctý, tedy o jednu příčku a pět bodů za postupem do finále v roli náhradníka.

„Ve finále jsem už asi neměl, co dělat,“ filozofuje a vytahuje ze své kapsy další historky svědčící, že tehdy měl junior v lecčems mnohdy tvrdší chlebíček než dnes. „Dostat se na závody, byl problém. Na ligu jel klubovej‘ autobus, ale na juniorák jsem musel jet starou oktávkou. Nebo nám Saša Kopecký půjčil svoje auto. Když jel s náma, ani ty příběhy nemůžu komentovat.“

 

Namakaný Arnold investuje pojistku do plochodrážní výstroje

V osmdesátém roce odešel Josef Rybář do Slaného. Druhá liga začínala již na sklonku března v Zohoru. Nepřijely Mariánské Lázně, které se v soutěži neobjevily vůbec. Liberecký kvintet Petr Kubíček, Bohumil Dolenský, Karel Matějíček, Věroslav Kollert a náhradník Petr Vacek se napříč republikou vracel ověnčený hned dvěma triumfy.

Avšak v dalším průběhu druhé ligy se prosadily Chabařovice profitující z konzistentní formy rutinérů Bohuslava Poláka, Milana Toběrného či Miloslava Čmejly a dravosti mladého Ladislava Šifaldy. Liberec nakonec skončil čtvrtý. Podoba seriálu vydržela nejnižší československé soutěži i v roce 1981, když v libereckém družstvu debutovali Jan Pecina a Jiří Mizera. Prvního není třeba představovat, protože se v sedle ohřebovaného speciálu prohání po zamrzlých oválech dodnes, druhého zastihnete ve funkci ředitele mítinků v Pavlovicích.

„Abychom mohli jet ligu, dělal se v tejdnu rozstřel,“ komentuje Věroslav Kollert nárůst konkurence na pět míst v ligovém družstvu. „Nepamatuju si trénink, když se rozhodovalo o nominaci, že by pro někoho nepřijela sanitka nebo neskončil na rentgenu.“

Druholigový duel Chabařovic a Čakovic nakonec rozhodly pouhopouhé čtyři body ve prospěch severočeského družstva. Vyrovnanost však neplatila pro ostatní kluby. Liberec skončil čtvrtý o téměř sto čtyřicet bodů za vítězem, více než devadesát bodů za třetími Březolupy a o takřka sto deset bodů před posledním Zohorem. Nutno ovšem podotknout, že na rozdíl od dnešních tabulkových bodů se počítaly výhradně body z jízd.

Věroslav Kollert se vypracoval na libereckou jedničku a svému klubu dovezl nejvíce druholigových bodů. Ve svých devatenácti letech nemohl chybět ani v juniorském šampionátu. Ten vůbec poprvé začínal předkvalifikací, která se konala na Markétě. A on v ní skončil šestý, když o jeden bod překonal Zdeňka Schneiderwinda, tehdy ještě s pardubickým koníkem na vestě. „V jedný jízdě jsme se Zdendou Schneiderwindem spadli,“ vybavuje si Věroslav Kollert. „To jeho ‚do prdele‘, když padal, slyším dodnes.“

V semifinálové skupině A si oba pořadí prohodili a dnešní pražský trenér v seriálu skládajícím se ze závodů v Chabařovicích, Liberci a dvou v Pardubicích nasbíral o dva bodíky více. Oba šli do finále jako náhradníci. Věroslav Kollert tento post neopustil a nakonec bilancoval sezónu jako osmnáctý junior republiky.

„Největší příběh se odehrál mezi Ivanem Pacákem a Láďou Šifaldou,“ vytane na mysli Věroslava Kollerta vzpomínka z finále juniorky z jednaosmdesátého. „Ivan byl z Liberce, ale za Liberec už nejezdil, byl v Praze. Zlomil si ruku, ale aby se nic nepoznalo, chodil v palčákách.“

Po úvodu v Kopřivnici a v Žarnovici se třetí finálový díl odehrával v Pardubicích. „Proto jsme Ivanovi chtěli pomoct,“ ujímá se Věroslav Kollert znovu úlohy vypravěče. „Šifi měl v přilbě díru na cigaretu, kterou před jízdou vyflus‘. Řek‘ jsem Ivanovi, že Šifiho podržím, ať maže. Ale všechno bylo jinak. On byl pode mnou a u depa se Šifalda rozhod‘, že to co jsem měl udělat jemu, udělá on mně.“

Rána to byla obrovská. „Přeletěl jsem až do ochrannýho pásma, zlomil jsem si pár žeber, motorka byla úplně zdemolovaná,“ popisuje incident Věroslav Kollert. „Druhej‘ den jsem měl jet ve Mšeně a já se nemoh‘ ani nadechnout. Jirka Mizera oznámil, že mi přes noc připraví motorku. Já se ve stahovacím obvazu bál vylézt z auta. Ve Mšeně to bylo strašný, ale závody se mi podařilo odjet.“

Nicméně ne všechno končilo happy endem. „Když mně bylo devatenáct, myslel jsem si, jakej‘ jsem už mistr,“ náhle Věroslav Kollert zvážní. „Při posledním tréninku jsem se vyhejbal Peckovi. Motorka mě chytla za nohu, překroutila ji a potrhala. Honzovi jsem ani nemoh‘ vynadat. Několik tejdnů jsem strávil v nemocnici.“

Nicméně nezdolný šprýmař a optimista si i ze špatné situace dokázal vzít něco pozitivního. „Berle dokázaly svoje,“ dodává. „Stal se ze mě Arnold. Posiloval jsem a měl svaly jako blázen. Obešli jsme sportovního doktora. Ten mi řek‘, ať si dělám, co chci. Z peněz za pojistku jsem si koupil přilbu a kombu, co byla na motokáry, šili ji v Mostě. A kromě vatelínu tam nebyly chrániče.“

Psal se rok 1981, kdy McLaren ve formuli 1 vzbudil senzaci svým modelem MP4, který využíval kompozitový kokpit. „Udělal jsem si zvláštní botu,“ popisuje Věroslav Kollert, jaké starosti tehdy trápily naše plochodrážníky. „Dlouho jsem jezdil ve fotbalovejch‘ nahrávačkách, než mi Kubajs dovez‘ zvenku první plochodrážní rukavice. Další věci jsme si mohli pořídit na černo od kluků, co jezdili na západ.“

 

Období nedostatku vylepšuje svépomoc

„Měli jsme tady spousta šrotu,“ vrací se Věroslav Kollert do období, kdy jeho závodní kariéra startovala. „Nikdo totiž nevěděl, jestli se tady další rok na jaře bude ještě vůbec závodit. Saša Kopecký začal kouzlit a dvouventily, který připravil, byly rychlejší než čtyřventily. Kolečko na motoru jsme měli jedno na sezónu, rozety vzadu dvě. Vše se honilo tryskou, co připomínala trubku od umyvadla. Lamely jsme měli i zlomený na tři kusy, ale v tý době se dalo ještě najíždět do pásky.“

V tomto prostředí začal Alexander Kopecký provádět své technické čáry. „Tisíckrát jsem u něj seděl v dílně,“ vypráví Věroslav Kollert. „On mě nechával jen leštit a brousit. S tím svým výrazem a čígem u pusy říkal, ať radši na nic nesahám. Kluci v Liberci drželi pohromadě. Myslím, že ale i na jinejch‘ stadiónech byly klubový vesty závazný.“

Ještě ve čtyřicátých letech byla dvoudenní příprava na světové finále v garáži britským tiskem vynášena do nebes jako příkladná. Jenže plochá dráha se měnila a o tři desítky let později již dávno jezdecké umění nebylo všechno. Paradoxní je, že Československu, které produkovalo plochodrážní speciály v tomto směru jel vlak. Přítomnost člověka formátu Alexandra Kopeckého byla pravým požehnáním.

„Jednou motorka nechytla,“ prezentuje Věroslav Kollert další příběh. „Saša s cigárem v koutku shodil ventilový víka a začal štelovat. Díval se na něho pan Červinka. A Saša se jen tak ptá, co je to vlastně za chlapa. Tak jsem mu vysvětlil, že to je chlap, co tu motorku dal do kupy.“

„Zažil jsem přechod z dlouhejch‘ sedaček na krátký. Jestliže je pod zadkem padesát centimetrů nebo pětadvacet, je rozdíl, kde sedíte, a kam vás to posune. Krátký sedla nešly sehnat, tak se prostě ty dlouhý u koziček uřízly. Stalo se, že jste se za ně zachytil a zjistil, že se nemůžete posunout.“

Za socialismu nebylo možné kupovat stroje ani díly rovnou z divišovské továrny, a proto se nabízel prostor pro šikovné ruce. „Čtyřventily s bočním vývodem se tady v Liberci předělávaly na centrály,“ přibližuje Věroslav Kollert, do čeho všeho se Alexander Kopecký neváhal pustit. „Saša to uměl, byl problém jen s karburátorem.“

Postavy liberecké plochodrážní historie se ve vyprávění Věroslava Kollerta střídají jedna za druhou. „Jirka Němečků chtěl jezdit enduro,“ povídá dál. „Neměl plochodrážní styl, ale byl, ale velkej‘ bojovník. „Nejstarší náš závodník, je mu osmdesát, je pan Herda. V éře, když šel Liberec nahoru, měl hák až někde vzadu u zadního kola.“

Úspěch libereckých závodníků měl vliv i na jejich kolegy. „Pecka byl v Pardubicích, tak jsme měli z SVSka informace, jek si zlepšit motorky,“ říká Věroslav Kollert. „Ohejbat řidítka jsme uměli snad ještě líp než v Divišově. V Plastimě nám kluci dělali blatníky. Obuvníci nám dělali dečky a motorky vypadaly hezky. Firma, co opravovala boty, řezala podrážky a my jsme jejich odpad používali na chrániče zad. A ty fungovaly až náramně dobře po celý republice.“

 

Zranění zvedá formu nahoru

Na kalendáři se změnil letopočet, začal se psát rok 1982. „Už to mělo glanc,“ vrací se Věroslav Kollert ve svém vyprávění zpátky v čase do sezóny, do níž se vracel na ovály po podzimní komplikované fraktuře nohy. „Bál jsem se upadnout. Navíc neměli rádi, když závodník chodil po depu o berlích. Fanda Ledeckej‘, kterýho si vážím, v Březolupech chtěl, ať mě vyloučej‘ ze závodu. Musel jsem udělat pár dřepů, až jsem si ohnul šroub v kotníku a musel jsem si ho potom na podzim nechat vyndat.“

Liberecký tým se dočkal svého ztraceného syna Josefa Rybáře, jenž se rychle stylizoval zpátky na post klubové jedničky. O spolehlivý střed se vedle Věroslava Kollerta starali Karel Matějíček, Jiří Šmíd a Josef Iker. Jan Pecina zmeškal úvod sezóny kvůli zranění, ale za družstvo nastupovali ještě Aleš Černý, Jiří Mizera a Jiří Matějíček.

„Úraz mě posunul nahoru,“ konstatuje Věroslav Kollert. „Dostal jsem sebevědomí. A věděl jsem, jak zranění bolí. Liberecká parta držela při sobě. Pecka byl bojovník, Šmíd zase klasickej‘ vyčůránek, co na dráze vymejšlel věci, který nikdo nepochopil. Já dokázal spoustu věcí vymyslet a Jirka Mizerů byl hodně obětavej‘ člověk. Byl schopnej‘ si motorku připravovat doma pod postelí.“

Liberecká plochá dráha dostala správný směr jako na počátku sedmdesátých let, kdy se tehdejší tým probil až do extraligy. „Důležitý bylo, že vedení v Liberci nás dokázalo prosazovat,“ uvědomuje si Věroslav Kollert. „Tehdy byla větší míra odpovědnosti za to, co provádíte, ale taky větší sranda. Já byl libereckej‘ jezdec s možností cestovat po Československu, ale nesměl jsem nikdy vyjet ven.“

Na svůj první start za hranicemi si Věroslav Kollert musel počkat dlouho. „Jednou jsem měl jet na Pohár míru a přátelství (juniorská soutěž pro juniory ze socialistických zemí – pozn. redakce) do NDR,“ vypráví. „Ale místo toho mě poslali do Bulharska. Pubertálně jsem prohlásil, že místo východního Německa si mám jet pařit prdel do Bulharska. A tak jsem nejel ani tam. Teprve když mi bylo šestadvacet, přišel můj první výjezd v Leszně.“

V té době se ovšem po plochodrážních oválech jako jezdec pohyboval již jen sporadicky. „Poláci zjistili, že nejsou jezdci,“ vypráví, kterak se všechno schumelilo. „Když řekli, že by za Liberec jel Polák, prohlásil jsme, že ne. Všechno mi půjčili, já měl libereckou vestu a motorku od Romana Holocha, která byla křivá na všechny strany. Trénoval jsem před pěti tisíci lidmi, naštěstí to ale dopadlo dobře a naskočil jsem do závodů jen jako nejezdící trenér.“

Zážitků si Věroslav Kollert vybavuje bezpočet. „Jednou jsme provedli lumpárnu Tondovi Kasperovi,“ vybavuje si jeden z nich. „Pecka do něj strčil a já mu přišláp‘ hák. Než Tonda zjistil, co se děje, páska šla nahoru a my byli pryč. Všechno bylo v pohodě. Až do chvíle, než jsme přijeli do depa a starej‘ pan Kasper si to s náma vyřídit.“

Na druhou stranu, přátelství fungovalo a přetrvalo léta. „Když si březolupskej‘ Mizera v Liberci zlomil obratle, libereckej‘ Mizera se o něj staral,“ uvádí Věroslav Kollert jeden příklad za všechny. „Tak kamarádčoft fungoval.“

 

Vojna v Pardubicích, ale za kasárenskou zdí

Oblíbenou zimní zábavou na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let byla ledová dráha. „Přes zimu, kdo měl ruce a nohy, moh‘ jezdit ledy,“ vypráví Věroslav Kollert. „Liberec neměl přidělenej‘ žádnej‘ leďák, ale Ivan Pacák a Kubajs dostali z Rudý hvězdy nabídku ledy jezdit. Přivezli několik motorek a já u nás na přehradě udělal dráhu.“

Mníšek se tak stal dějištěm ledařských tréninků. „Paní Pacáková vařila čaj,“ líčí jejich atmosféru Věroslav Kollert. „Nejdřív se pil a pak se do něj strkaly prokřehlé ruce. Já jsem jezdil s nima, aby měli koho honit a otloukat.“

Nicméně přesto měl liberecký závodník udělat díru do světa ledové ploché dráhy. „Později dostal jednoho leďáka Pecka a jezdil mistrovství světa,“ pokračuje hrdina našeho vyprávění. „Já mám ještě po likvidacích část Peckovy a část Pacákovy motorky, snad se mi to podaří dát jednou do kupy. Mám k nim i originál dvouventilový OHC motory z Chabařovic. Na první pohled jsou nerozeznatelný od čtyřventilů, v Chabařovicích s nima jezdili. Motor byl dobrej‘, ale hrozně hlučnej‘.“

V podmínkách uzavřeného trhu s plochodrážními motocykly se však dalo improvizovat. „Za začátku sezóny jsme neměli díly,“ popisuje Věroslav Kollert. „Potřebovali jsme, aby Rudá hvězda začala jezdit a něco rozbili. Od nich se dalo něco sehnat. Paradox nastal s licencema závodních motocyklů, když jsem je moh‘ vystavovat sám a nemusel chodit na technický kontroly. Jednou takový technik přišel, že nám musí otestovat plochodrážní motorky. Dělal důležitýho, jestli blatník má jeden šroubek nebo dva. Ale že motorka kolikrát ještě neměla ani kliku, to ho nezajímalo.“

Nedostatek náhradních dílů stál rovněž za stavbou trialového speciálu. „Když jsem neměl, na čem jezdit, chodil jsem hrát hokej a lyžovat, což u nás řídil Ivan Pacák,“ líčí Věroslav Kollert. „Posilovat mě nebavilo, tak jsem vymyslel, že jsme z devadesátky jawskýho motoru udělali šlapačku. Pokud se nejezdila plochá dráha, moh‘ jsem na ní blbnout. Na šlapačkové soutěže to samozřejmě nebylo, ale za pár šupů jsme měli motorku a mohli na ní něco dělat.“

„Moje oblíbený startovní číslo bylo sedmnáct. Na plochý dráze ho ale vozí náhradník. Tak jsem vymejšlel kraviny, že jsem si třeba se čtrnáctky udělal sedmnáctku nebo si dal na záda 14+3. Párkrát jsem tím rozhodčího přived‘ do šoku.“

Roku 1982 se Josef Rybář opět vrátil ze Slaného do Liberce, nicméně ani tentokrát se celku nepodařilo zlepšit svou čtvrtou příčku ve druhé lize. Ve finále juniorského šampionátu republiky měl být původně náhradníkem. Nakonec absolvoval kompletní čtveřici závodů v Pardubicích, Mšenu, Žarnovici a Zohoru. Šestnáctá příčka byla jeho nejlepším umístěním. A to nejen protože se věkem dostal mezi seniory, ale protože se od třiaosmdesátého jako závodník objevoval na oválech již jen sporadicky.

„Poslední závod jsem jel někdy okolo roku 1986,“ vybavuje si maně, avšak o příčině má jasno. „Šel jsem na vojnu až dýl, měl jsem sedm odvodů. Měl jsem nedoléčenej‘ úraz a dělal všechno pro to, abych ho nemoh‘ doléčit. A odvodní komisi se těžko vysvětluje, že nemůžete na vojnu, ale jezdíte plochou dráhu.“

Zelené sukno jej neminulo, byť z nekonečných 730 dnů nebyla nakonec ani polovina. „Byl jsem v Pardubicích, ale zavřenej‘ v kasárnách,“ popisuje trpký úděl mnoha tehdejších plochodrážníků. „Měl jsem další úraz, tak se mnou šibovali, což mně vyhovovalo, nesnášel jsem uniformy. Olda Řezníček mi ve Svítkově půjčil motorku a Evžen Erban mě nechal svýzt. Naštěstí jsem byl po deseti měsících doslova vyhozen a po roce si slavnostně přebral modrou knížku. Když jsem se vrátil z vojny, absolvoval jsem iks operací kolene, nebylo to jen z plochý dráhy, všechno bylo vesměs tím, že jsme se předváděli. Nepovažuju plochou dráhu za jatka, člověk musí mít hlavu srovnanou.“

 

Liberecký patriotismus

S řidítky plochodrážního motocyklu se ovšem člověk loučí jen nerad a Věroslav Kollert se všem okolnostem navzdory pokusil o comeback. „Začal jsem znovu,“ popisuje. „Začal jsem s těma svejma nohama běhat. To bylo strašný! Po několika tréninkách jsem ale zjistil, že klukům sice stačím, ale neuměl jsem s nima závodit.“

Nicméně Věroslav Kollert liberecký klub neopustil. „V roce 1989 mě zvolili předsedou,“ vypráví o nové kapitole svého plochodrážního curriculum vitae. „Nepravidelně jsem se vozil. Poslední záchvěv byla sázka o flašku koly s Jirkou Mizerou. Předjel jsem ho a levou rukou mu naznačil, jak jsem dobrej‘. Následoval pád, zlomená ruka a převoz do nemocnice. Zase jsem na to sednul a zase se potkal s manťákem. Připadal jsem si jako v komediálním filmu, jenže tady se řehtali všichni ostatní a mě to bolelo. Tak jsem řek‘ dost a dnes se svezu jen občas na šroubkách. Nikdo nezapomene, co se jednou naučil, ale člověk už to tak neumí.“

Jenže Věroslav Kollert měl komu své zkušenosti předávat. „Závodil Věrouš,“ připomíná, že jablko ani v jeho případě nepadlo daleko od stromu. „Dobře jezdí i ten můj malej‘ kluk. Ale nechci, aby byl plochodrážník. Plochou dráhu mám rád, dopad‘ jsem, jak jsem dopad‘. Po nějakých úspěších a neúspěších okolo týmu se nám podařilo předělat stadión. Spoustu věcí jsme udělali dobře, spoustu špatně. Chybama se člověk učí.“

Takové tvrzení by si ovšem zasloužilo hlubší rozbor. „Za svůj největší plochodrážní úspěch považuju, že náš stadión na rozdíl od jiných funguje dál,“ bilancuje Věroslav Kollert. „A budeme tady mít dobrý závody. Jsem zklamanej‘ z přístupu kluků, díky minimální konkurenci maj‘ větší šanci na výsledek. A největší zklamání byla Míša Krupičková. V osmi letech jsem jí vytáh‘ z motokrosu. A nepodařilo se. Člověk nemůže zůstat sám, musí bejt‘ parta okolo a to jí sežralo.“

Závodníků je nedostatek a libereckou vestu dnes obléká jen Daniel Šilhán ve stopětadvacítkách. „Nevím, jakým způsobem sem dostat mladý,“ krčí Věroslav Kollert rameny. „Abych jim předváděl, že jsem jezdil a měl o třicet kilo míň, by nepomohlo. Do plochý dráha musí nastoupit celá rodina. Dnes už nemůže fungovat jako za mě, že naši nebyli na závodech ani jednou. Jenže tenkrát byla parta, co vás podržela.“

Přesto se GRS Liberec před deseti lety pustil do velké investiční akce s rekonstrukcí svého stadiónu. Něco podobného naše plochá dráha naposledy zažila roku 1990, kdy se znovu otevřely divišovské brány. A předtím v červnu 1986 premiérovým závodem ve svitavské Cihelně.

„Asi největší šance dát to dohromady byl Tonda Kasper,“ přemítá Věroslav Kollert. „Hodně mě nabudil. Pomoh‘ mi s firmou v Praze. A když jsem měl problém s dráhou, jeho otec dokázal všechno dostat do větší pohody. Lidi mně přišli se stadiónem pomoct. Díky šílenství, které okolo ploché dráhy je, se vždycky ukáže někdo, kdo vám chce pomoct. A že k tomu patří legrace, je fakt.“

Pro příklad nemusí Věroslav Kollert chodit daleko. „Když jsem těžce sháněl sponzora, narazil jsem na člověka, co o plochý dráze nevěděl vůbec nic,“ říká. „Rozhodoval o spoustě peněz. Pozval jsem ho na kafe. A jak jsem byl nervózní, tím kafem jsem ho polil. Druhý už vypil, ale víckrát jsem ho už neviděl. Pochopil jsem, že to není, jestli člověk má rád plochou dráhu nebo ne, ale jestli chce pomoct nebo ne. Jako asi poslední jsme vstoupili do AČR, kterej‘ nám kvůli kempu chtěl stadión vzít, ale teď nám to pomohlo.“

Asi žádný jiný plochodrážní klub na světě nemusel o svůj stadión bojovat více než třicet let. „Začal se budovat autokemp,“ vrací se Věroslav Kollert do problematického roku 1987. „Plochá dráha přišla o pozemek a slévárna ji přestala financovat.“

Problémy se záhy nakupily. „Kemp udělal zónu,“ líčí Věroslav Kollert. „Část sezóny jsem museli mít depo i uvnitř oválu. Tlaky byly různý. Jednou jsme neměli vodu, pak zase jsme měli svou bránu, ale neměli k ní cestu. Po změnách v roce 1989 skočily ceny pozemku z dvou korun padesáti haléřů na tři tisíce korun za čtvereční metr. To byl průšvih.“

Provoz autokempu ovlivňoval i kalendář akcí. „Proto jsme měli v devadesátejch‘ letech půst,“ říká Věroslav Kollert. „Nejdřív jsme nesměli jezdit v červnu a v červenci. Pak nám zakázali jezdit i v srpnu. Vymejšlelo se, že tady bude nákupní centrum. S panem Pacákem jsme statečně bojovali a sedm let trvalo, než jsme to dokázali.“

V sobotu 23. července 2005 se konečně na rekonstruované dráze konal první závod. A od té doby jsou Pavlovice pravidelnou destinací nejen samotných závodníků, ale i plochodrážních fanoušků. V srpnu 2009 se liberecký tým triumfem v soutěži dvojic vůbec poprvé zapsal na seznam mistrů republiky.

„Chtěl jsem titul do Liberce,“ nezastírá Věroslav Kollert. „Byl jsem rozhodnutej‘, že podle toho uděláme dvojici. Domluvili jsme se s Martinem Vaculíkem, objevil se Grzegorz Walasek. Když viděl, jak to tady lítá vzduchem (pád Martina Gavendy – pozn. redakce), měl už skoro naloženo, že jede domů.“

Vrcholem činnosti klubu GRS Liberec se příští květen stane mistrovství Evropy jednotlivců. „Doufám, že se v klubu sejdou další lidi, co pochopí, že je naše povinnost stadión s tak velkou tradicí udržet i do budoucna.“

 

Pravý poklad v zážitcích

Plochodrážní sudičky v březnu dvaašedesátého roku v Kollertovic domě malému novorozeněti nepřisoudily příliš mnoho vavřínů v sedle motocyklu. Mnohem víc medailí a pohárů získal za své funkcionářské období. Život u sportu levých zatáček však nebyl nudný ani náhodou.

„Velká liberecká figurka byl Pepa Kalous,“ vypráví. „Přišel sem z Polep, dělal ve slévárně Liaz Ostašov. Měl cit, ale byl trošku nerozumnej‘. Třeba umyl motorky hadicí z kropičky. Jednou ho trenér pan Tomašovič poslal do jízdy jako náhradníka. Pepa si nezap‘ přilbu. Pérko mu ji otevřelo, a jak si do ní ve výjezdu cvak‘, ulítla mu z hlavy. Dali červenej‘ prapor, černej‘ prapor, ale Pepa jel bez přilby dál a tu jízdu vyhrál. Ale rozhodčí vůbec nekoukal, že tu jízdu jede člověk na prvním místě bez přilby.“

Jiná nezapomenutelná příhoda se stala o tréninku. „Pepa Kalous nosil kalhoty do zvonu a košili podle tehdejší módy,“ směje se Věroslav Kollert už dopředu. „Přišel na to, že ten čtyřventil ohřeje. Ale to podle něho znamenalo, že pojede jen o malinko pomalejc‘, než kdyby jel o mistra světa. Jenže motorka se mu postavila, Pepa spadnul a byl rozervanej‘, jako kdyby prošel bucharem.“

Nicméně naštěstí vyvázl z incidentu bez větší újmy a odešel domů po svých. „Za chvilku přiběhla na stadión jeho žena,“ dostává se Věroslav Kollert teprve k pointě příběhu. „Ať okamžitě zavoláme policajty! Pepa totiž doma řek‘, že jej cestou ze stadiónu srazilo auto, aby vysvětlil, proč je tak potrhanej‘.“

„V Pardubicích mě vyfotili a já jsem byl na jednom propagačním materiálu. Shodou okolností moje mamka tu fotku uviděla ve výloze pohřební služby směrem k hotelu Grand.“

Báječné vzpomínky zůstávají i na závodníky z ostatních klubů. „Krásný věci jsme zažili s klukama z Chabařovic,“ otevírá hrdina našeho vyprávění stavidla další plochodrážní story. „Startmaršál tam byl pan Novotný. Byl na nás přísnej‘. Liberec spadal pod Ústí a my jsme je proto chtěli porážet. Já tam jednou dostal pokutu padesát korun. Dneska je to směšný, ale tehdy bylo deset korun za bod, takže mi nezbylo ani na gulášek.“

Vedle pokuty si ovšem Věroslav Kollert z Chabařovic jednou odvezl i pohár fair play. „Šlo nám o vítězství, byla to rozjížďka, kde jsme potřebovali jet co nejrychlejc‘,“ přibližuje okolnosti. „Každá zatáčka v Chabařovicích se jezdí jinak. Chtěl jsem vybláznit Martina Morávka. Jel přede mnou stejnou stopu jako já.“

Nepsaný plochodrážní zákon je v takové situaci stále neměnný. „Bál jsem se sice spíš víc sám o sebe, ale malinký místo tam ještě bylo,“ zní úleva z hlasu Věroslava Kollerta ještě po letech. „Narazil jsem si ruku o mantinel, ale vyhnul jsem se. Po závodech najednou rozhlas hlásil, že mám ke stupňům. Čekal jsem zase nějakou pokutu, proto jsem tam odmít‘ jít. A tak mi ten pohár přinesli až do depa.“

Než všechny klubové autobusy skončily rozřezané na šrotištích, mohly by vyprávět zkazky, co se na jejich palubách odehrávalo. „Oslavovali jsme cestou domů,“ usmívá se Věroslav Kollert. „Nepilo se, ale stavovali jsme se na jídlo v hospodě. Snědli jsme půlku, pak ho vraceli, že nám nechutná, abychom nemuseli platit a mohli si dát druhej‘ chod v další hospodě. Největší práci dalo odtrhnout od jídla Ivana Pacáka.“

 

Plochodrážní kariéra Věroslava Kollerta (* 24. 3. 1962) v zrcadle času:

1979	Liberec 4. ve 2. lize skupiny A (Věroslav Kollert 10 bodů z celkových 80 klubu); klub postoupil do skupiny D, kde skončil 4. (Věroslav Kollert 6 bodů z celkových 74), závod doma Liberec vyhrál; v Liberci byl traťovým náhradníkem třetího závodu semifinálové skupiny mistrovství republiky juniorů a v předčasně přerušeném závodě získal bod
1980	Liberec 4. ve 2. lize (bližší detaily nejsou známy); v mistrovství republiky juniorů byl nominován jako náhradník skupiny A, nakonec v ní skončil jedenáctý a do finále nepostoupil
1981	Liberec 4. ve 2. lize (Věroslav Kollert 42 bodů, nejvíce z celého týmu, z celkových 162 klubu); v mistrovství republiky juniorů začal šestým místem ve druhém předkvalifikačním závodě na Markétě, ve skupině A skončil devátý, do finále postoupil jako náhradník a skončil v něm nakonec osmnáctý
1982	Liberec 4. ve 2. lize (Věroslav Kollert 26 bodů z celkových 176 klubu); v mistrovství republiky juniorů osmý ve skupině B, do finále postoupil jako náhradník a skončil v něm šestnáctý
po 1983	dvouletá vojenská služba zkrácená na deset měsíců, funkcionář libereckého klubu; závodil jen příležitostně, naposledy se objevil v sestavě Liberce v sobotu 6. dubna roku 1991 v prvoligovém duelu Markéta Praha vs. GRS Liberec, avšak z pozice náhradníka do jeho vývoje nezasáhl

 

Foto: archív Věroslava Kollerta, archív autora, Pavel Fišer, Antonín Škach a Mirek Horáček

Mohl připomínat srpnový meteor, který sice na obloze jasně zazáří, ale vzápětí se jednou provždy vypaří v zemské atmosféře. Jenže to by se v něm plochá dráha nemohla zaseknout svým drápkem tak hluboko. Jedenáct let poté, co ukončil slibně rozběhnutou kariéru, znovu začal jezdit s motocyklem ve smyku doleva. Bolavý kotník jej opět sestřelil ze sedla, po němž už pošilhával jeho syn Ondřej. Příběh jablka, které nepadlo daleko od stromu, je všem fanouškům dostatečně známý. Jak to ovšem bylo s oním stromem čtenářům magazínu speedwayA-Z bude vyprávět Radek Smetana osobně.

 

Úspěch hned v prvním tréninku

„Odmala jsem byl všestrannej‘ sportovec, hrál jsem za Mořinu fotbal,“ pouští se Radek Smetana do vyprávění, které nás záhy přivede do prostředí sportu levých zatáček. „Strašně mě bral veškerej‘ motoristickej‘ sport. S tátou jsme se jezdili dívat na Tomíčkův memoriál. Později jsme navštěvovali i další závody jako je Zlatá přilba v Pardubicích nebo mistrovství světa v Mariánských Lázních.“

V osmdesátých letech bývaly ochozy motoristických kolbišť vrcholných podniků natřískané k prasknutí. Nejeden dospívající mladík snil s přivřenými víčky o kariéře slavného závodníka. Ani Radek Smetana nebyl ve svých čtrnácti letech žádnou výjimkou.

„Časem mě chytla plochá dráha, že už jsem nechtěl dělat nic jinýho, a chtěl jsem se stát plochodrážníkem, i když rodiče s tím moc nesouhlasili,“ pokračuje. „Někdy okolo roku 1986 byl na Markétě nábor a tím to všechno začalo.“

Mezi třiceti experimentálními motoristickými oddíly talentované mládeže vznikly i tři plochodrážní. Vedle pražské Markéty začaly s mladými adepty pracovat rovněž ve Slaném a v Žarnovici. Chlapci mezi třinácti a patnácti lety měli v hlavním městě k dispozici osmdesátky s motory ze Simsonů. Pro jejich starší kamarády ve věku do sedmnácti let byly připravené klasické plochodrážní půllitry, jimž ovšem menší průměr karburátoru přidušoval výkon. Dnešní malá dráha, kde se prohánějí stopětadvacítky, byla ještě hudbou budoucnosti. Škvárová plocha na místě dnešního baseballového hřiště však skýtala spoustu prostoru a možností.

„Na první trénink jsem přišel v teplákách,“ vzpomíná Radek Smetana. „Zúčastnilo se hodně lidí. Spousta mladejch‘ závodníků už měla kombinézy a vybavení. Sešla se komise, určitě v ní byl Milan Špinka a ještě asi tři lidi. Vzpomínám si, že tam byli synové Honzy Vernera a Emila Sovy (ve skutečnosti to byl Miroslav Domalíp z Brodců nad Jizerou, sousední vesnice, jehož výchovy se Emil Sova z Horek nad Jizerou tehdy ujal – pozn. redakce).“

Konkurence byla vskutku veliká. „Tenkrát měli z čeho vybírat,“ souhlasí Radek Smetana. „Přišlo asi třicet talentů. Nábor byl bodovanej‘ a zůstalo nás tam asi patnáct. Byl jsem z toho nadšenej‘. Nedělalo mi problém se hned v prvním tréninku předvést ve smyku a tak podobně. Už jsem věděl, že plochá dráha je můj jedinej‘ životní cíl.“

 

Odložený debut

Od té doby teenager z Mořiny, vesnice poblíž Karlštejna, pravidelně dojížděl na pražskou Markétu. „Byly pro nás připraveny osmdesátky Simson,“ přibližuje atmosféru tehdejších tréninků. „Dělali je mechanici z Markéty. Problém byl, že na čtyři nebo pět Simsonů nás bylo patnáct zájemců. Zezačátku jsme se střídali a společně se o motorky i starali.“

Výchovy nových závodníků se ujal Jiří Svoboda. „Už pomalu končil kariéru a byl na Markétě jako instruktor,“ vypráví Radek Smetana. „Byl na nás hrozně přísnej‘, ale mělo to smysl. I úroveň. Lajnoval různý velikosti dráhy a startovali jsme ve třech. Škoda, že tehdy nebyly závody typu Speedway Mini Cup, kde začínal Ondra. Ale v době toho experimentu to nebylo možný.“

Osmdesátka byla jen začátek. „V patnácti jsem fasoval svýho prvního půllitra,“ pokračuje hrdina našeho vyprávění. „První rok byl pouze tréninkovej‘. Tenkrát na první závody byla licence až od šestnácti.“

Závodní debut Radka Smetany se měl odehrát v rámci předkvalifikace československého juniorského šampionátu v Březolupech v září roku 1988. „Ta měla bejt‘ můj první závod,“ říká. „Ale dva dny předtím mi na pražském tréninku táta toho šikovnýho stopětadvacítkáře Pavlíka Kuchaře přejel přes záda. Bylo hodně vody, měl jsem náskok, uklouzlo mi přední kolo a upadl jsem. Seděl jsem v půlce zatáčky a čekal, až projede. A on mě napálil. Celý měsíc jsem si nemoh‘ sednou na zadek, až nedávno mi na CT vyšetření zjistili staré zlomeniny na kostrči. Po krátké pauze jsem opět trénoval a první moje závody byly až ve Svitavách.“

Praha na sklonku osmdesátých let stavěla hned tři ligová družstva. Áčko a béčko v extralize bylo výkonnostně rovnoměrně rozložené a nasměrované za nejvyššími cíli. Céčko poskládané z juniorů bojovalo v první lize. Roku 1989 začalo svou pouť ve skupině B, kde jeho soupeři byly Březolupy, ZP Pardubice, VTJ Racek Pardubice B, Žarnovica a Kopřivnice.

Radek Smetana se dostal do akce až v posledním šestém závodě skupiny. Nebylo divu, protože kromě něho se v sestavě vystřídalo hned jedenáct dalších závodníků. A musíme si uvědomit, že se bavíme o závodech čtyřčlenných družstev s jedním náhradníkem a jedním juniorem navíc. Právě jím byl Radek Smetana. Čekaly jej dvě rozjížďky, tu první vyhrál, ve druhé jej předčil jen pardubický Rostislav Bureš.

 

Nejmladší ledař

Zeptáte-li se Radka Smetany na jeho pocity po prvním závodě před pětadvaceti lety, dočkáte se prakticky stejné odpovědi jako v případech jiných závodníků. „Moc si nevzpomínám,“ vraští čelo. „Ale dobře si vzpomínám na předkvalifikaci ve Slaném.“

Ta byla v devětaosmdesátém jeho stěžejním závodem. Do finále první ligy sice zasáhl v jejích obou závodech v Březolupech i Liberci. Avšak mladí Pražané v tuhé konkurenci s Chabařovicemi, Březolupy a Libercem neměli ani náznak šance. Ve Slaném se však rozhodovalo, zda se Radek Smetana objeví v juniorském šampionátu republiky anno domini 1990.

„Bylo tam asi pětatřicet závodníků,“ říká. „Odjely se tři skupiny A, B a C a já v áčku obsadil druhý místo, vyhrál to Karel Kouba z Plzně.“ V tomto ohledu slouží Radku Smetanovi paměť dokonale.

Až na skutečnost, že plochodrážníků se tehdy devátý zářijový den ve slánském depu tísnilo rovnou osmačtyřicet a devětačtyřicátý Libor Holub naskočil do béčka jako náhradník. A jistě není bez zajímavosti, že ve skupině s Radkem Smetanou závodil i Vladimír Višváder. Dnes se už stěží dopátráme, zda spolu vůbec prohodili nějaké slovo. O dvanáct let později však oba vozili vestu Mšena.

„Na motorce jsem se cítil dobře,“ směřuje Radek Smetana tok svého vyprávění k zimě na přelomu let 1989 a 1990, v níž osedlal ledařský speciál. „Bylo mi jedno, na jaký motorce sedím a na jaký dráze jedu. Pan Špinka potřeboval rozšířit řady závodníků na ledy, tak jsem se přihlásil. Jedinej‘! Byl jsem nejmladší účastník a s mazákama jsem byl na soustředění na Lipně.“

Ohřebovaný speciál ovšem přinesl svá úskalí. „Chvilku jsem jezdil rovněž až na německou stranu a zpátky, protože jsem s tím nemoh‘ praštit,“ usmívá se. „Po hodinovém tréninku s panem Špinkou už to šlo. Sednul si za mě, nevzal si ani rukavice. Řídil a to byl kalup. Měl jsem snad jen padesát kilo, dělal se mnou malý kolečka, ale naučil jsem se to.“

Sedmý lednový den roku 1990 jej očekával ostrý závodní debut v mistrovském závodě ve Svratouchu. „Honza Verner mi půjčil motorku,“ vzpomíná Radek Smetana. „Už sám nezávodil, ale motorku tam měl. Ve Svratouchu byl nádhernej‘ stadión na rybníku. Jeli jsme kvalifikační rozjezdy, z kterejch‘ jsem postoupil do závodu. Skončil jsem jedenáctej‘. Svezení na leďáku je nádhera, jen je potřeba větší síla. A když jsem na jaře přešel na klasiku, bylo to takový lehký.“

Nicméně jeho kariéra na ledových zrcadlech by asi nepokračovala, i kdyby nepřišlo nešťastné zranění o čtyři měsíce později. „V ledech bych asi nepokračoval,“ uvažuje. „Je to nádhera se svézt, ale leďáci jsou specifický závodníci. Musí v sobě mít něco víc. Nebo míň. Nevím přesně, co to je.“

 

Květnem devadesátého roku nahoru s formou

Po listopadové změně poměrů zůstal název Rudá hvězda pražským celkům jen v extralize, v první lize družstvo bojovalo pod názvem Markéta. „Prošel jsem si závody první ligy,“ vypráví Radek Smetana. „Byla tehdy hodně vyrovnaná. Klidně bych ji přirovnal k roku 2014. Mělo to úroveň a Praha stavěla jen juniory. Ostatní týmy měly dobrý závodníky. Za nás jeli třeba Roman Vandírek, Martin Paták, Jirka Hurych, Standa Cikánek, Honza Fejfar nebo Martin Švestka a střídali jsme se.“

V sezóně 1990 jela Markéta západní skupinu, v níž udávaly tón Liberec se Slaným. Radek Smetana se blýskl na prvního máje na plzeňských Borech, odkud si odvezl deset bodů. Nicméně ze závěrečného třetího místa tabulky vedla cestička jen do malého finále první ligy, které však nakonec bylo zrušeno.

Bylo jasné, že se z pražské líhně klube další talentovaný borec. „Viděl jsem, že mi to závodění celkem jde docela dobře a výkonnost stoupala,“ uvědomuji si Radek Smetana s odstupem čtvrtstoletí. Že se nejedná o plané vychloubání, svědčí jeho vstup do semifinálové skupiny A mistrovství republiky juniorů. V Čakovicích byl pátý, Liberec druhý den vyhrál, v konečném součtu skončil druhý a hladce postoupil do finálové části.

„V Liberci jsem vyhrál v rozjezdu s Honzou Hádkem,“ svěřuje se. „Mezitím proběhly soustředění ve Mšeně a ve Svitavách a hodně tréninků. Mšenský soustředění byly perfektní. Praha se Mšenem spolupracovala vždycky s půjčováním dráhy. Bylo nás hodně závodníků, jezdilo se celej‘ den a startovalo se na pásku i v pěti.“

Zážitků byla samozřejmě fůra. „Vzpomínám si na jednu pěknou jízdu,“ nezklame Radek Smetana očekávání. „Od lajny stál Roman Vandírek, Libor Holub, strejda mladýho Jéni a Martin Paták. Po startu šli na hubu. Já jel venkem, trefili mě u prken. Ležel jsem až za mantinelem. To byla doba, než ke mně někdo přišel, protože nejdřív ošetřovali ty, co leželi na dráze.“

Konec dobrý, všechno dobré. „Dneska to nebolí,“ usmívá se Radek Smetana. „Tak vzpomínám, jaká to byla hrozná sranda, když jsme jeli tři sanitkou do nemocnice do Střešovic. Martinu Patákovi koukala klíční kost, měl otřes mozku a celou cestu se ptal, jestli vyhrál. Ještě jsme vezli Daniela Pflégera, kterej‘ z předchozí jízdy měl zlomený zápěstí. Řídil Honza Hruška, kterej‘ byl zrovna na Markétě na vojně. Já měl frakturu nártní kosti o ty mantinely. Všechno srostlo, všechno bylo v pohodě, jelo se dál.“

Květen roku 1990 přinesl další výzvy. Juniorský kontrolní závod byl v Pardubicích přeložen nejprve kvůli dešti a později na znamení smutku se skonem Jiřího Marxe definitivně přeložen do Prahy. Radek Smetana si čtvrtým místem řekl o reprezentační vestu. Dával o sobě vědět i ve finále juniorského šampionátu. V Kopřivnici skončil devátý, druhý den v Žarnovici sedmý a do celkové klasifikace inkasoval šestnáct bodů.

„V osmnácti letech jsem si oťukával ty nejlepší,“ přibližuje Radek Smetana svůj tehdejší postoj. „Soustředil jsem se na ně a pohyboval se okolo šestýho místa. Přede mnou byli už jen vojáci z Prahy a z Racku. Oťukával jsem si je a říkal si, že na ně si počkám příští rok. Poved‘ se mi i kontrolák, byl jsem čtvrtej‘ a těšil se, že se dostanu vejš a podívám se někam za hranice.“

Ve svém předposledním, čtvrtém extraligovém závodě zamířila extraliga ročníku 1990 na pražskou Markétu. SVS Pardubice, které na sklonku dubna vyhrálo v Chabařovicích, si vybíralo volný los. Lubomír Jedek byl zraněn, avšak v sestavě pražského áčka jej nahradil Roman Matoušek, jenž se živil v britském Coventry. Béčko Rudé hvězdy bylo oproti dřívějším zvyklostem přece jen slabší, nicméně šikovný junior se hodil vždycky. Volba nemohla padnout na nikoho jiného než Radka Smetanu.

 

Jeden z kosích bratrů už do sedla nemůže

V úterý 22. května se áčko pražské Rudé hvězdy hodlalo soustředit na zisk co největšího počtu bodů a předstihnout pardubické SVS, byť po třech předchozích závodech bylo jasné, že se oba celky potkají rovnou ve finále mistrovství republiky družstev. VTJ Racek, pátý celek průběžného pořadí, měl již jisté poslední místo, zatímco Chabařovice a RH Praha B se praly o třetí příčku, byť je v nadstavbové části čekalo semifinále šampionátu Československa družstev.

„Jel jsem juniora za béčko,“ vrací se Radek Smetana o pětadvacet let nazpátek. „Za áčko jel Honza Fejfar, za Pardubice Martin Rybenský a za Chabařovice Jarda Zobal. Honzovi Fejfarovi, pozdějšímu mistru republiky juniorů, jsme říkali Pepíček, protože jeho starší brácha byl Pepa. V tréninku se mi jelo strašně lehce.“

Trénink skončil, z nástupu se závodníci odebrali rovnou do depa, přičemž junioři na svůj první výjezd na ovál ve zvláštní jízdě museli čekat plných osm jízd. Během nich potvrdila RH Praha A své dominantní postavení, když ztratila všehovšudy dva body. Racek paběrkoval, zatímco pražské béčko marně stíhalo Chabařovice. Když Radek Smetana mířil k první juniorské jízdě, jeho celek na Severočechy ztrácel již čtyři body.

Avšak Jaroslav Zobal při vylétnutí pásky hrozně zaspal. Do čela se dostal právě Radek Smetana, jenže v prvním výjezdu převzal vedení Jan Fejfar. Spolu s ním se vnějškem přes hrdinu našeho vyprávění přehnal i Martin Rybenský, jenž však upadl hned ve druhé zatáčce. Záhy chyboval i vedoucí Jan Fejfar. Když si najel moc vpravo, Radek Smetana z druhé strany pronikl zpátky do vedení. Jenže Jan Fejfar kul odvetu, při níž ovšem do svého přemožitele vrazil a oba spadli.

„Asi dvakrát jsme se předjeli,“ vybavuje si Radek Smetana. „Pak mě ve třetím kole v nájezdu u depa přímo trefil. Ani nevím, jestli ty moje zlomeniny proběhly přímo, jak do mě vrazil, nebo až o ty mantinely. Měl jsem rozstříštěnej‘ levej‘ kotník a zlomenou holenní kost, kam mi dali sedm šroubů.“

Rozhodčí Petr Ondrašík již blikal červenými světly. Jan Fejfar byl diskvalifikován, zraněný Radek Smetana k repete nemohl, ani kdyby chtěl. Tehdejší předpisy tvrdošíjně nelpěly na opakování přerušené jízdy i s jediným závodníkem, proto Jaroslav Zobal inkasoval tři technické body. A také ony pomohly Chabařovicím ke druhému místu. Nicméně vyhlašování vítězů se již Radek Smetana neúčastnil.

„Bylo to špatný,“ říká dnes již vyrovnaným hlasem. „Okamžitě operace ve Střešovicích. Potom znovu re-operace. Pořád jsem věřil, že za pár měsíců budu zase závodit. Ležel jsem v nemocnici, měl otevřený okno a poslouchal, jak kluci na Markétě trénujou. A pořád jsem měl cukání.“

Jenže comeback nebyl vůbec snadný. „Léčba se protahovala,“ pokračuje Radek Smetana. „Mezitím si Roman Vandírek ve Svitavách zlomil holenní kost. Spolu jsme absolvovali lázně v Kladrubech. Já kulhal na levou nohu, on na pravou. Říkali nám kosí bratři, byla to docela sranda.“

Ta však končila, když se Radek Smetana chtěl do sedla plochodrážního motocyklu vrátit. „I po roční léčbě byla situace špatná,“ povzdechne si. „Jak jsem začal, tak jsem skončil. A byl konec kariéry.“

 

Comeback bezpočtu překážek navzdory

Radek Smetana se ještě v sezóně 1991 objevil na soupisce pražské Markéty, avšak se závoděním byl kvůli kotníku konec. „Narodil se Ondra, potom Barbora, rekonstruovali jsme dům,“ líčí, kterak prožíval devadesátá léta. „Ani na plochou dráhu jsem úplně nezanevřel. Jezdili jsme se dívat na závody, od tý doby pořádám každoročně zájezd na Zlatou přilbu.“

Avšak plochodrážní štírek se svým drápkem zasekl hluboko pod jeho kůži. „Jak jsme se jezdili dívat na závody, začal jsem přemýšlet, jestli bych si nezkusil se svézt,“ objasňuje důvody, díky nimž se nakonec jeho závodní kariéra přece jen definitivně neuzavřela ono nešťastné květnové úterý v devadesátém. „Ale věděl jsem, že mám problém s tím kotníkem. Hecovali jsme se s Martinem Švestkou, Boříkem Haďasem a dalšíma, že bychom si jen ze srandy zkusili první ligu. A hlavně z těch zájezdů na Zlatou přilbu jsem byl nadšenej‘ a říkal si, že se ještě jednou musím svýzt. Doopravdy to začalo, když jsem si od Karla Voborníka ve stánku koupil přilbu a celej‘ závod v ní seděl na tribuně.“

Na přelomu tisíciletí se k závodění vrátila celá řada plochodrážníků. Příklad Karla Kadlece je notoricky známý, ovšem vedle plzeňského nezmara se po oválech začali prohánět kupříkladu František Liebezeit, Jiří Petrásek, Roman Pergler, bratři Bořivoj a Jan Hádkovi či Michal Šnajberk. Společným jmenovatelem řady z nich bylo Mšeno, kde pro sezónu 2000 vůbec poprvé vzniklo ligové družstvo.

„K mýmu comebacku dopomoh‘ Zdeněk Schneiderwind,“ vypráví Radek Smetana. „Na pražský rozlučce mi půjčil motorku, abych se svezl. K Vánocům jsem si pod stromeček za padesát tisíc v Jawě koupil motor. Na jaře jsme začli.“

Mšeno se v roce 2001 dostalo do extraligy po odstoupení Březolup a jeho prvoligový tým nabízel spoustu prostoru. „Začátky byly těžký,“ směje se Radek Smetana. „Chudák Bořík si zlomil nohu už při tréninku v Plzni. Roman Pergler přijel do Mšena na trénink, z výjezdu ho chytla kolej a hned těžká zlomenina kotníku. Martin Švestka to vydržel celou sezónu a já dvě. Kdyby to jen trochu zdravotně šlo, pokračoval bych dál.“

Aby mohl závodit, podstupoval nevídaná martýria. „S tím kotníkem to byl extrém,“ nezastírá. „Po každým závodě jsem musel do Motola k doktorovi na opichy. Do toho přibyla plotýnka na pravý straně. Brněla mě noha, nemoh‘ jsem stát v háku. Když nemůžeš běhat, nemůžeš se připravovat fyzicky.

 

Memento z Chabařovic

Comeback Radka Smetany se odehrál ve středu 23. května roku 2001 na plzeňských Borech. Hrdina našeho vyprávění oblečený do vesty Mšena absolvoval jen dvě jízdy, jelikož jej pravidelně střídal náhradník René Juna. Na svém kontě měl nakonec dva body za dvě třetí místa. Jednou získal skalp pražského juniora Jana Vondry, podruhé ukázal záda pardubickému Petru Kotkovi, který navíc ve druhém kole upadl.

„Ve Mšeně to v tý době ještě ved‘ Vladimír Wasyliw,“ vypráví Radek Smetana. „Byli jsme výborná prvoligová parta, scházely se ty naše ročníky jako Franta Liebezeit, Renda Juna, Vlado Višváder nebo Martin Švestka. Za Pardubice samozřejmě Jarda Petrák a starší Karel Průša a Petr Vanďa za Plzeň.“

Do paměti Radka Smetany se zaryl zejména druhý prvoligový závod v Chabařovicích, kde našla azyl Markéta vzhledem k rekonstrukci svého stadiónu. „Dráha byla dost rozbitá,“ říká. „Manažer a trenér byl František Ledecký. Jediný, co mně poradil, bylo držet plnej‘ plyn.“

Celé dopoledne panovalo v severních Čechách krásné počasí. Jenže hodinu před nástupem se kde se vzala, tu se vzala letka zlověstně černých mraků. Vmžiku se na ovál snášel těžký náklad dešťové vody. První dvě rozjížďky se díky omylu startmaršála konaly na pět kol. Avšak pohromu přinesla rozjížďka s číslem tři.

„Patrik Linhart se z výjezdu odrazil od mantinelu a trefil tři pořadatele včetně startmaršála, kteří se dohadovali kvůli těm pěti kolům,“ vypráví Radek Smetana. „Srazil i lajnovačku s vápnem a všude bylo bílo. Byl to strašnej‘ pohled, přemejšlel jsem, jestli byl dobrej‘ nápad znova začínat.“

Tři těla ležela bezvládně na trávníku poblíž roštu. Nikdo nemohl tušit, že krev řinoucí se z úst šestnáctiletého závodníka nevěstí vnitřní zranění, ale zaplaťpánbůh jen prokousnutý jazyk. Minuty se vlekly jako nákladní šneci. Než tři sanitky odhoukaly do ústeckého centra, uběhla učiněná věčnost.

Radek Smetana s dvacítkou na zádech své vesty nahrazoval od šesté jízdy právě nešťastného Patrika Linharta. Rozhodně nebyl sám, komu se zpátky na ovál nechtělo. Mítink se však nakonec uskutečnil celý, byť na jeho konci už hodinky ukazovaly půl deváté večer.

„Nějak jsem to nakonec skousnul,“ krčí Radek Smetana rameny. „A absolvoval jsem dvě sezóny mezi dobrou partou lidí.“

 

Definitivní konec v pátek třináctého

S třicítkou na krku, problematickým kotníkem a po jedenácti letech přestávky mu bylo nad slunce jasné, že na proražení díry do plochodrážního světa se mu nedostává potenciál. „Od comebacku jsem neočekával žádný velký výsledky,“ připouští. „Jezdili jsme to fakt jen pro zábavu. Nemělo by cenu se v extralize honit s těma Kasperama, Brhelama a Drymlama, i když jsem ji taky absolvoval.“

V letech 2001 a 2002 se jeho hlavním závodnickým chlebem stala první liga, v níž dohromady absolvoval třináct mítinků. Objevil se rovněž v šampionátech jednotlivců a dvojic. A ve středu 11. září 2002 se dočkal druhé extraligy svého život. Na poslední chvíli v mšenské sestavě nahradil Ronnyho Weise, ale ani jeden ze svých čtyř výjezdů na ovál nepřetavil v bodový zisk. Jenže to už mu bylo jasné, že bude muset svému závodění opět říci good bye.

„Jeli jsme první ligu v Praze,“ vrací se do září 2002, kdy však sedmý závod nižší divize vzala voda již po dvanácti rozjížďkách. „Řekli mi, že ještě musím jet druhej‘ den do Pardubic na extraligu. Ale já už měl velký bolesti, s kterejma se potýkám dodneška. Věděl jsem, že kvůli nim už musím skončit, a že se už nikdy nesvezu.“

Rozpoložení, v němž mířil do Svítkova, nebylo vůbec ideální. „Kotník na pravý noze oteklej‘, nemoh‘ jsem v autě přidávat plyn,“ líčí. „Tak řídil mechanik Céďa (vlastním jménem Martin Šťastný – pozn. redakce). Poslední jízdu v extralize jsem skončil zase pádem. Neměl jsem v noze sílu, jak byly v nájezdu díry, musel jsem to položit.“

Ještě o dva dny později, v pátek třináctého z pozice náhradníka dvakrát zaskočil za Michala Pospíšila při první lize ve Mšeně. „Věděl jsem, že se už nikdy nesvezu,“ říká. „Vyklidil jsem si garáž, všechno rozdal nebo rozprodal. A doufal, že Ondra bude hrát fotbal nebo hokej.“

To by ovšem Ondřej Smetana nesměl poznávat plochodrážní prostředí spolu se svým otcem. „Absolvoval ty výlety na Zlatou přilbu, Tomíčkův memoriál a podobně,“ popisuje Radek Smetana. „Pak jezdil se mnou při tom mým comebacku, tak v něm asi něco zůstalo. Už se tomu nedalo vyhnout, chtěl už bejt‘ jen závodníkem.“

Kruh se uzavřel zjara 2008, kdy takřka dvaadvacet let po svém vlastním začátku Radek Smetana přivedl na Markétu svého potomka. „To už je známej‘ příběh,“ usmívá se. „Přišli jsme na první Markéta Cup, Zdeněk Schneiderwind nám půjčil motorku a Ondra v tom lítal stejně jako já. Jen to máme obráceně, já jsem začínal v Praze a skončil ve Mšeně. On ve Mšeně začínal a skončil na Markétě, to je asi osud.“

A jaký je rozdíl začínat v roce 1986 nebo v roce 2010? „Hlavně v technice a ve financích,“ má ihned jasno. „Dřív jsme jezdili na motoru celou sezónu. Vše jsme dostali od klubu a tím pádem mohli závodit i ti, co třeba neměli peníze, ale měli benzín nebo metyl v krvi. Trenéři, když měli čtyřicet juniorů, si měli, z čeho vybírat. Dneska to maj‘ těžký, vybírat není z čeho. A nemůžou si moc vyskakovat, protože jiný závodníci už nejsou. A to je pro vývoj plochý dráhy špatný. To je asi jedinej‘ rozdíl, co vidím. Mechanici Céďa a Standa, kteří se mnou absolvovali comeback, si to dneska opakujou s Ondrou.“

 

Zmizelá generace

Po třech dekádách víme, že projekt experimentálních motoristických oddílů z poloviny osmdesátých let nepřinesl kýžené výsledky a to především díky změně společenského, politického a zejména ekonomického klimatu po sametové revoluci.

„Přemejšlím, kde jsou závodníci v našich letech dnes,“ uvažuje Radek Smetana. „Když jsme začínali na půllitrech, bylo nás na Markétě strašně moc. Boxy byly plný, na trénink se stála fronta až pod kopcem. Je mi divný, že z tý party, z toho množství závodníků o nikom pak nebylo slyšet, že se nedostal nikam dál do světa. Teď z toho budou čtenáři znát jen Jardu Petráka, Vlada Višvádera, Hanze Boháče a Káču Kadlece. Ten je starší, ale bude jezdit asi do sta let.“

Přitom generační obměna za vlnu plochodrážníků narozených okolo roku 1950 se v polovině osmdesátých let povedla. „Před námi byli profíci jako Tonda Kasper, Bohouš Brhel, Petr Vandírek nebo Zdeněk Schneiderwind, z jinejch‘ klubů Roman Matoušek nebo Zdeněk Tesař,“ zamýšlí se Radek Smetana. „Pak jsme byli my, z toho moc nezůstalo. Dva roky po nás se objevil Topas, pak přišla éra synů závodníků, jako jsou Švábové, Štanclové, Tomíčkové, Drymlové. Nevím, co jsme byli za slabé ročníky, kde ty lidi jsou?!“

Samotný Radek Smetana ovšem může nabídnout odpovědi. „Hodně se nás zranilo,“ říká. „Nebyly nafukovačky, a proto byly velký ztráty. Dneska to kluci s nafukovacíma mantinelama maj‘ jednodušší. Asi jsme byli nějakej‘ ztrátovej‘ ročník i v dalším životě. Třeba Patáka syn hraje hokej za Kladno, Cikánka syn jezdí bikros v Řepích a syn Romana Vandi hraje hokej za Spartu. Ale ti ostatní?“

Celá řada z nich už není bohužel mezi námi. „Jirka Hurych, nehoda na trávě,“ vypočítává Radek Smetana. „Jsem rád, že Ondra může občas jet jeho memoriál. Honza Fejfar, od kterýho mám dodnes razítko na kotníku, se zabil v autě. Dušan Kšir z Plzně špatně skočil do bazénu a už taky není mezi náma. A Tonda Hrubant se zabil v autě v pražským tunelu na Smíchově. Tak nevím, musím na sebe dávat pozor, jsme asi nějakej‘ špatnej‘ ročník…“

 

---

S vysílačkou v roli vedoucího depa ve Mšeně

„Věnuju se pořadatelský činnosti vedle závodění a manažerování Ondry. S tím jsem začal po skončení kariéry. A teď, když strávím hodně času s Ondrou, bych se tomu chtěl z časovejch‘ důvodů vyhnout, ale nemůžu to panu Greplovi udělat, nezaslouží si to. Ze mšenských původních pořadatelů tam už prakticky chodí jen málokdo, kdyby se z nás čtyř hlavních pořadatelů na to ještě někdo vykašlal, tak už by to fungovalo jen těžko. Proto tam ještě docházím, protože ubývaj‘ i pořadatelé.“

---

Plochodrážní kariéra Radka Smetany (*11. 9. 1972) v zrcadle času:

1986	začátek tréninku v pražském motoristickém oddíle talentované mládeže
1988	kvůli zranění nestartoval v březolupské kvalifikaci pro mistrovství republiky juniorů 1989
1989	závodní debut proběhl při šestém závodě prvoligové skupiny B ve Svitavách a jako junior RH Praha C získal pět bodů ve dvou jízdách, RH Praha C sice skončila v závodě poslední, avšak z celkového druhého místa skupiny postoupila do finále první ligy; ve finále první ligy byla RH Praha C poslední a z dalšího průběhu mistrovství republiky družstev vypadla; druhý ve skupině A předkvalifikace juniorského mistrovství republiky 1990
1990	Markéta Praha 3. ve skupině A první ligy (Radek Smetana 26 bodů ze 145 bodů týmu); druhý v semifinálové skupině A mistrovství republiky juniorů, přičemž liberecký závod vyhrál, ve finále absolvoval dva závody ze čtyř a skončil jedenáctý; čtvrtý v kontrolním závodě reprezentantů juniorů v Praze; debut v extralize za RH Praha B mu však přinesl komplikované zranění kotníku; jedenáctý v mistrovství republiky na ledě
2001	Mšeno 3. v první lize (Radek Smetana 9 bodů z 242 bodů týmu), 12. v semifinále mistrovství republiky jednotlivců v Pardubicích, 18. v Memoriálu Emila Sovy, 16. při červnovém pouťáku ve Mšeně
2002	Mšeno 4. v extralize (Radek Smetana jel čtyři jízdy bez bodového zisku); Mšeno 5. v první lize (Radek Smetana 27 bodů z 177 bodů týmu); 11. v semifinále mistrovství republiky jednotlivců dvojic v Pardubicích; spolu s Michalem Pospíšilem a Marco Müllerem šestí v semifinále mistrovství republiky dvojic v Pardubicích
2008	jeho syn Ondřej v sedle stopětadvacítky zahájil svou vlastní plochodrážní kariéru

 

Foto: archív Radka Smetany, Karel Herman, Mirek Horáček a Pavel Fišer

Píše se rok 2008 a Ondřej Smetana začíná se stopětadvacítkou psát svůj vlastní závodnický příběh

 

Klakovský potok toho na svém dvacetikilometrovém toku moc nestihne. Od pramene v nadmořské výšce okolo kilometru nad mořem má však pořádný sešup o více než sedm set výškových metrů dolů. V Žarnovici se v jeho proudu koupou kachny a máte-li štěstí, uvidíte i ledňáčka. Poblíž ústí potoku do řeky Hron žije muž, který byl ve svých dvaceti letech osmým nejlepším juniorem Československa. Přesto v následujících čtyřiadvaceti měsících si mohl o ploché dráze pouze nechat zdát. A když svým snům dal reálný rámec, riskoval pobyt v obávané východoslovenské vojenské věznici Sabinov. V hospůdce Kolkáreň na žarnovickém městském stadiónu servírují výborný topolčianský alibernet, takže s Vladimírem Tomkou můžeme probrat celou jeho závodní kariéru.
Debut ve stověžaté matičce
„Nebydlel jsem vždycky u stadiónu, ale kousek dál na hlavní cestě,“ začíná Vladimír Tomka svůj příběh, díky němuž se ale záhy ke sportu levých zatáček dostaneme. „Motorky a motory mě bavily odjakživa. Na každých plochodrážních závodech v Žarnovici jsem býval už jako dítě. Snažili jsme se dovnitř dostat různě, třeba přes plot nebo jsme ho podlézali.“

Na sklonku sedmdesátých let čekaly Žarnovicu nejlepší plochodrážní časy a stadión v centru pohronského města nedával spát celé řadě chlapců. „Měl jsem možná čtrnáct let, když jsem tam začal chodit,“ říká Vladimír Tomka. „V patnácti jsem se poprvé svezl.“

Jenže před třemi desítkami let šlo nastartovat závodní kariéru až v sedmnácti. „Dělal jsem mechanika Jožovi Tužinskému, dnes už je nebohý,“ pokračuje. „Bavilo mě to, ale rodiče mi plochou dráhu nechtěli dovolit. Ve dvanácti jsem totiž měl zlomenou nohu ve stehně. Za rok se to zlomilo znovu a lékaři mi tam museli dávat dlouhý hřebíky a já měl kratší nohu.“

Když rodiče viděli, že zájem jejich syna o plochou dráhu je nefalšovaný, přestali mu bránit. „Nakonec mi to podepsali a od té doby, jsem byl u toho,“ říká Vladimír Tomka. „Začínalo nás hodně kluků, postupně se to ale vytříbilo a zůstal se mnou jen Jožo Belica. Už taky nežije. Rozvedl se a nová družka ho zabodla. Když jsme my dva šli na dráhu, jednoho z nás museli odvézt. A většinou to byl Jožko, který to odnesl.“

Prvním závodem se stala juniorská předkvalifikace, která počátkem května 1981 na pražské Markétě měla dodat šestnáct závodníků k šestnácti přímo nasazeným účastníkům mistrovství republiky. Oproti původním předpokladům nedorazila do československé metropole osmička plochodrážníků. Ze známých jmen také Dušan Višváder a Pavel Málek, Martinův otec, kteří si oba svorně začínali kroutit povinnou vojnu. Z nedostatku jezdců padla myšlenka na dvojici sobotních semifinálových závodů s nedělním finále.

Dopolední závod se stal kořistí Petra Vandírka, jemuž společnost na pomyslném pódiu dělali Karel Kadlec, který závodí dodnes, a Ladislav Šifalda, jenž v současnosti doprovází svého syna Filipa na klání stopětadvacítek. Vladimír Tomka měl poměrně smůlu. Skončil devátý, když od přímo postupující osmičky jej dělil jediný bod. Přitom o šestou příčku před ním se dělili současný ledařský reprezentant Jan Pecina, juniorský šampión republiky z roku 1984 Ivan Pacák a slánský Jiří Brož, který to o tři roky později dotáhne až do finále mistrovství Evropy juniorů v King’s Lynn.

„Když jsem přijel do cíle, byl jsem tam o rovinku před ostatními, ale málokdy jsem dojel,“ vybavuje si Vladimír Tomka svůj ostrý křest ohněm. „Byl to můj vůbec první závod. Zapomněl jsem si třeba otevřít kohoutky. Pak mi Jožo Ďurica půjčil svoji motorku a já šel dál jako náhradník.“

Přitom se mu ovšem otevřela ještě jedna šance. Závodníci na devátém až třináctém místě dopoledního závodu startovali ještě v odpoledním klání, kam byli nominováni další adepti. Cestu dál si našli kupříkladu současný plzeňský funkcionář Martin Voráček, liberecký šéf Věroslav Kollert nebo Zdeněk Schneiderwind, jehož našim čtenářům není rozhodně třeba představovat.

Vladimír Tomka byl třináctý. Jistě není bez zajímavosti, že stejný počet třech bodů získal i Pavel Fišer, nyní vedoucí fotograf magazínu speedwayA-Z, a v poli vyřazených skončil i dnešní březolupský tajemník Josef Mizera.

Hrdina našeho vyprávění však již měl jisté místo náhradníka z dopoledne. Skupinu A absolvoval kompletní se zastávkami v Chabařovicích, Liberci a dvěma podniky v jednom dni v Pardubicích, aby v ní skončil šestnáctý.

Extraliga se těsně mihnula okolo Hronu
Trojstupňový model československého mistrovství republiky juniorů nebyl zrovna optimální pro závodníky vyřazené na jeho nižších úrovních. Onoho roku 1981 jelo áčko své čtyři závody o dvou víkendech v časovém rozpětí jednoho jediného týdne mezi devátým a šestnáctým květnem. A otázka zněla, kde závodit dál.

Liga sice měla tři patra, avšak to týmu se vešli pouze čtyři závodníci základní sestavy, jeden náhradník a jeden junior, jehož čekaly dvě extra rozjížďky jen se svými vrstevníky. Připočteme-li soutěživou atmosféru, musíme připustit, že model čtyřčlenných družstev nebyl v dobách velikánského jezdeckého zájmu a relativního svazarmovského dostatku zrovna tím pravým ořechovým.

Na počátku osmdesátých let se Žarnovica vypracovala na špičku první ligy a začala pošilhávat po extralize. Trenér Ján Daniel si dobře uvědomoval potenciál talentovaného mladíka, avšak na postu juniora se střídali Pavol Tonhauzer a Jozef Belica. V červenci však měla soutěž vyvrcholit třemi podniky ve třech dnech a létající Zdeno Vaculík nebyl k dispozici. A tak se v předposledním závodě v Pardubicích objevil v akci i Vladimír Tomka.

Konto svého klubu zatížil šestibodovým maximem. Dlužno ovšem podotknouti, že oba triumfy nebyly příliš složité. Kopřivnický Oldřich Macíček a domácí Zdeněk Schneiderwind ani jednou nedojeli až do cíle, což se pražskému Heřmanu Uvírovi podařilo jen jednou. Avšak Žarnovica slavila v sedmém klání první ligy svůj pátý triumf.

O oba zbývající ovšem přišla jen velice těsně. V dubnu v Kopřivnici zajistil triumf Tatry až Jan Jaša, když v rozjezdu porazil Jaroslava Danka. A první závod v Pardubicích přerušila bouřka již po rozjížďce s číslem devět, kdy domácí SVS vedlo o bod před Slováky. Avšak na konec seriálu se Žarnovica ozdobila triumfem v Praze, kde pro ni Vladimír Tomka dodal opět dvě vítězství v juniorských jízdách.

Celkový prvoligový triumf byl o to cennější, že počínaje rokem 1981 se v prolínacích soutěžích o postup a udržení se v konkrétním ligovém patře neobjevovala první dvě družstva, ale pouze vítěz. V kvalifikačních mítincích ustoupil ligový rozpis pro čtyřčlenná družstva klasickému modelu dvojutkání.

Žarnovica dostala za soupeře Plzeň, která v extralize neprožila zrovna povedený rok. První říjnovou neděli skončil závod na plzeňské dráze remízou 48:48, o níž se nejvíce zasloužil Zdeno Vaculík vítězstvími ve všech svých šesti jízdách. Následující sobotu byla odveta na plzeňských Borech očekávána s o to větší pozorností.

„Už tehdy se dělaly zákulisní tahy,“ ujímá se slova opět Vladimír Tomka. „Nechtěli nás v extralize, aby necestovali tak daleko. Když jsme dojeli do Plzně, nepřebrali nám tři motorky. Vymysleli, že máme velké difuzory. Tak jsme přeskakovali z motorky na motorku a nakonec jsme to odjeli na čtyřech strojích.“

Západočeský celek se opřel především o konzistentní trio Jan Hádek – Jaromír Bartoš a Jindřich Dominik, jež největší mírou pacifikovalo houževnaté Slováky. Ti nakonec podlehli 46:50, takže je postup do extraligy minul o čtyři body.

Skvěle budované jméno
Plochodrážní sezóna 1982 začínala pro Vladimíra Tomku setsakramentsky brzy. Juniorskou předkvalifikaci v Březolupech pořádali již poslední víkend v březnu. „Licence měla zpoždění,“ dostává se žarnovický závodník ke zdroji problémů. „Stejně jsme do Březolup jeli. Mysleli jsme, že na začátku sezóny nebudou dělat cavyky. Ale v sobotu mě nepustili do závodu.“

Záchranné lano však hodila neděle. V sobotu bylo totiž osmadvacet uchazečů rozděleno rovným dílem do dvou skupin. Z každé se kvalifikovalo po šesti závodnících, ostatní dostali příležitost na druhý den. Na milost byl vzat i Vladimír Tomka.

„Jano Daniel v sobotu říkal, že nevadí, protože se druhý den vrátíme a vyhrajeme,“ usmívá se Vladimír Tomka. „Pamatuju, že jsem i tam spadnul z prvního místa, ale nakonec jsem doopravdy vyhrál.“

O vítězství se však dělil s domácím Dušanem Šefránkem a Rostislavem Čichoněm z Kopřivnice, jelikož všichni nasbírali po jedenácti bodech a rozjezd mezi nimi nebyl vypsán. O čtrnáct dnů později začínal program skupiny A, odkud se přes zastávky ve Slaném, Praze, Plzni a Chabařovicích Vladimír Tomka dostal do finále.

Hned v jeho prvním závodě v Pardubicích zaskočil mnohé svým pátým místem. Ve Mšeně byl devátý. V Žarnovici o jednu příčku horší, když mu body sebrala mechanická závada. Kvůli diskvalifikaci neviděl dvakrát cíl ani na druhý den v Zohoru. Tím pádem mu sedmé místo sebral Roman Matoušek, jenž do seriálu naskočil až v jeho druhé polovině.

„Celkem dobře mi to letělo,“ komentuje dnes své osmé místo při svém debutu mezi československou juniorskou elitou. „V Pardubicích jsem předjel Ivana Pacáka (liberecký odchovanec vojákoval v pražské Rudé hvězdě a o dva roky později se stal mistrem – pozn. redakce). Z posledního místa jsem dojel první. Hlasatel hlásil, že závody jsou kvůli mně vzrušující. Starty jsem neměl dobré, ale pan Plzák mi tehdy říkal, že takové srdce, co mám já, by chtěl sám mít. Je to dobrý chlapík, s Jožo Maruškou, naším vedoucím, se uměli štengrovat.“

Zasvěcené však výsledky Vladimíra Tomky nemohly překvapit. V květnu skončil třetí v mistrovství Slovenska a již dávno měl stálé místo juniora v žarnovickém prvoligovém týmu. „Jožo Belica šel na vojnu,“ vysvětluje. „A já zůstal jako junior.“

V úvodním závodě na Markétě však na juniorském postu začínal Lubomír Jedek. Ten se však mohl lépe uplatnit coby stálý člen sestavy, takže druhý den v Pardubicích čekaly dvě juniorské jízdy už Vladimíra Tomku. Po úvodní poruše podruhé nebodoval, avšak v šesti následujících mítincích ztratil pouhopouhé dva body.

Žarnovica se rychle etablovala na čele průběžné tabulky. Porazit jí dokázala jen Kopřivnice ve třetím závodě na obří severomoravské dráze a to jen o bod. Druhý den v Žarnovici už opět slavili Slováci. Červencové výjezdy do Pardubic a Mšena přinesly zranění Lubomíra Jedka ve Svítkově a dvojici čtvrtých míst. O měsíc později se doma prosadila Kopřivnice, ale závěrečným triumfem doma Žarnovica pojistila celkové prvenství.

Překážku na cestě do extraligy vytvořil Slaný. Kvalifikace začínala první říjnový den ve středních Čechách a domácí uhájili těsně vítězství v poměru 50:44. Slovácí tudíž v odvetě potřebovali triumf alespoň o sedm bodů.

„Doma jsme dost prohrávali,“ popisuje Vladimír Tomka. „Jel jsem s Jaro Dankem a proti nám Josef Minařík. A ještě jeden, toho si už nepamatuju. Já toho Minaříka porazil a to nás vrátilo do hry. Kdyby Jaro Danko tehdy zatáhl, postoupili jsme.“

Závody na zapřenou
Žarnovica odvetu kvalifikace o extraligu 1983 vyhrála 50:40, ale jak bystří čtenáři již spočítali, v nejvyšší soutěži se o dva body udržel Slaný. Vladimír Tomka si navždy bude tento závod pamatovat, protože doma mu ležel povolávací rozkaz. Podle jeho příkazu se v pondělí 4. října měl hlásit u vojenského útvaru železničního vojska číslo 1901 v Olomouci, kde mu bylo souzeno prožít následujících 730 dnů.

„O páté skončily závody,“ vrací se k oné říjnové kvalifikaci, na základě jejíhož výsledku Žarnovici již podruhé v řadě těsně minula extraliga. „Odevzdal jsem motorku, odcupkal domů, sebral batožinu a šel na dva roky na vojnu. Tehdy jsme jeli vlakem spolu s Lubošem Jedkem. On rukoval do Prahy do Rudé hvězdy, já do Olomouce.“

Před třiceti lety se po československých oválech prohánělo více šikovných mladíků než v současnosti, nicméně přesto zůstává otázkou, proč se oddíl spravovaný ministerstvem vnitra nesnažil o slovenského závodníka. A to tím spíše, prokázal-li svým excelentním nástupem v roce 1982 své schopnosti více než dokonale.

„Do Rudé hvězdy byl velký přetlak vždycky,“ krčí Vladimír Tomka rameny. „Možná chyběl rok a byl bych tam. Ale i tehdy jsi potřeboval někoho, kdo by tě tam protlačil.“

Přesto stále věřil, že se najde cestička, aby mohl dál pokračovat v závodění. „Velitel roty nadporučík Štyndl byl zarytý sportovec,“ vzpomíná. „Jednou si mě zavolal do kanceláře, že do Žarnovice pro mě přišla nominace na mistrovství Evropy juniorů. Šlo to dál na útvar, ale jeho velitel to hodil do koše. Ještě slibovali, že by zařídili převelení do Levic, kousek od Žarnovice, ale ani to nedopadlo.“

Nezbylo než zatnout zuby a odpočítávat dny od vytouženého civilu. Zimu v Olomouci v obrovských prastarých neútulných kasárnách střídaly letní pobyty ve středočeské Dobrovici, kde útvar rekonstruoval železniční tratě. Československá lidová armáda se tehdy udržovala v bojové pohotovosti i v období míru, což platilo nejen pro bojové, ale i pracovní jednotky. Opušáky byly řídké, dovolená deset dnů za rok.

Ve druhém roce své vojenské služby se Vladimír Tomka odhodlal ke kroku, který mohl vzbudit i pozornost vojenského prokurátora, kdyby vyšel najevo. Jeho dovolenka vyšla přesně do termínu, kdy v Žarnovici pokračovala svým šestým dílem první liga.

„Řekl jsem Janovi Danielovi, že chci jet,“ svěřuje se. „Bylo to načerno, hlasatel byl pan Vanek, učitel. Do rozhlasu tvrdil, že se představím poprvé po dvou letech. Kdyby to slyšel někdo kompetentní, byl by průser.“

Od jeho posledního závodu přitom uplynuly bez třech měsíců celé dlouhé dva roky. „Trošku jsem si zatrénoval, ale to se nedá zapomenout,“ vytuší Vladimír Tomka směr otázky. „Byl jsem mladý a pořádně zažraný. Když si to vezmeš, a to byl Petr Vandírek, Zdeněk Schneiderwind nebo další reprezentanti, před vojnou jsem s nimi jezdil vyrovnanou partii.“

Přitom se neubrání srovnání se současným stavem. „Dneska těm mladým chybí více srdíčka,“ netají se svým názorem. „Mně otec nikdy nepomohl, já bych svému synovi snesl modré z nebe. Měl jsem deset dnů dovolené, hned jsem šel do dílny a skládal motorku, protože jsem na nic jiného nemyslel než, že se tady svezu aspoň jednu jízdu. Pro mě to byl pocit k nezaplacení, vrchol dovolenky.“

Oběma nohama do extraligy i na slovenské pódium
Ján Daniel přání svého závodníka vyhověl. Vladimír Tomka nastoupil s náhradnickou sedmnáctkou, jednou vystřídal Pavla Kaliaka a dovezl dva body. Stejný příběh se opakoval i druhý den v Kopřivnici s tím rozdílem, že hrdina našeho vyprávění při svém jediném výjezdu na ovál upadl. Přesto opět mířil se svým celkem na stupně vítězů.

Žarnovica se v první lize anno domini prala především s juniorským béčkem pražské Rudé hvězdy opírající se o Miroslava Prágera, Petra Kubíčka, Františka Moulise či Ivana Pacáka. Po osmi závodech měli Pražané o pouhý bod více než Žarnovica. Změnily se reglementy a zrušily se postupové kvalifikace. Slaný měl v extralize o jediný bod méně než třetí Plzeň, takže rovnou spadl do první ligy a v elitní divizi byl pro rok 1985 nahrazen právě Žarnovicou.

„Skočil jsem rovnou mezi střelce jako Jiří Štancl, Aleš Dryml nebo Pavel Karnas,“ odvíjí Vladimír Tomka ni svého plochodrážního příběhu po návratu z vojny na podzim 1984. „Nestačili jsme jim technikou. Ani Zdeno Vaculík, Palo Tonhauzer nebo Dušan Morávek, ale škola to byla dobrá.“

Že to Slováci nebudou mít mezi československou elitou jednoduché, ukázala již trojice úvodních červnových závodů. V Pardubicích nasbíral celek pouhé tři body, v Praze sedm a v Plzni šest. Nakonec však dokázali jezdit vyrovnanou patrii s Plzní. V srpnu ji na domácím ovále porazili, avšak druhý den byl závod bez náhrady zrušen. Na stupně vítězů se podívali ještě na Markétě, ve Svítkově a na Borech jim na Západočechy chybělo pár bodů. V konečném součtu však zaostali o plných čtyřicet a museli se vrátit zpátky do první ligy.

„Za ty dva roky mi vrstevníci hodně utekli a bylo dost těžké je dohánět,“ přemítá Vladimír Tomka. Se čtyřmi body ze sedmi utkání byl žarnovickou čtyřkou a nebýt jeho čtyřiadvaceti měsíců u železničního vojska, Žarnovica by Plzni zatopila dozajista mnohem více.

„Měli jsme dost silnou generaci, byl problém se někam dostat, později můj bratr šel rovnou do Racku,“ připomíná, jakým požehnáním byl vznik druhého vojenského sportovního oddílu v Pardubicích. Nicméně on sám měl vojnu odkroucenou a po třech letech opět stanul na pódiu slovenského šampionátu.

V Zohoru jej od stupňů vítězů dělil jediný bod. Všechno si však vynahradil o týden později, kdy šampionát v Žarnovici vyvrcholil rovnou dvěma podniky. Absencí Pavla Tonhauzera, který reprezentoval v dlouhodrážním šampionátu, ubyl jeden z favoritů. Dušan Morávek se nakonec z titulu radoval až v cíli vítězného rozjezdu se Zdeno Vaculíkem a Vladimír Tomka skončil celkově třetí.

„Jelo mi to, i Vaculíka jsem fouknul,“ pochlubí se a dodává další historku ze slovenského šampionátu. „Jednou jsem pouštěl Dušana Morávka. Podruhé se ženil, on za mnou přišel, a neblbnu, že to bude svatební dar. Byl jsem první a pořád se ohlížel, kde je, až sem spadnul. Přišel za mnou pan Šovčík. Když jsem mu to vysvětlil, jen kroutil hlavou, jaký jsem vůl, protože jsem mohl být první já. Ale když do dneska Dušanovi připomenu, neví o tom.“

Zlatá osmdesátá
Ještě než se Vladimír Tomka v pětaosmdesátém postavil na bronzový stupínek, vyzkoušel si i dlouhou dráhu. „První rok jsem byl ve finále mistrovství republiky, další rok jako náhradníka a třetí rok vůbec ne,“ bilancuje své působení na dlouhém ovále v Mariánských Lázních. „Šel jsem tam dolů, ale tehdy to jezdili střelci a měli úplně jinou techniku. Když mě předjel Palo Tonhauzer, myslel jsem, že se mu motorka rozpadne, ale když jel kolem Jirka Štancl, ani jsem si toho nevšimnul.“

V půli července se v Mariánských Lázních sešlo jednadvacet československých závodníků. Dvanáct mělo jistý odpolední závod, zbývajících devět se pustilo do kvalifikace o šest volných míst. Přitom jich původně dorazilo ještě více.

„V sobotu jsme měli trénink,“ vysvětluje Vladimír Tomka. „Jožo Belica dobře odstartoval. V prvním výjezdu zůstal stát. A že je konec s jeho kariérou na dlouhé dráze, protože se nenechá zabít. Byla to střelba, když se mi motorka rozjela, úplně se roztřásla.“

Nicméně běžným chlebem žarnovických plochodrážníků zůstávala samozřejmě klasická dráha. „Spadli jsme zpátky do první ligy,“ dostává se Vladimír Tomka k sezóně s letopočtem 1986. Její prim udávalo béčko pražské Rudé hvězdy. Stoupala chabařovická hvězda. Severočechy nakonec od celkového triumfu a tím pádem od postupu do extraligy dělily pouhopouhé tři body. A dlužno dodat, že body z jízd, protože tabulkové body se v československých ligách vrátily na scénu až roku 1996.

„Byly to dobré závody,“ hodnotí Vladimír Tomka úroveň tehdejší první ligy, která už Žarnovici zůstala souzená až do kolapsu klubu. „Jezdil jsem rád Markétu a Pardubky, ale Svitavy jsem neměl rád vůbec. Ale to asi nikdo.“

Stadión Cihelna ještě svítil novotou, když sem v tropickém odpoledni druhého srpnového dne roku 1986 přijeli Slováci poprvé. O den dříve ještě v Chabařovicích šlapali tvrdě na paty domácím, ale tady pouze Vladimír Tomka a Josef Belica alespoň jednou dojeli jako první do cíle. Přes šestibodovou hranici se ovšem nedostal nikdo a Žarnovica byla ráda za třetí místo.

„Celý mančaft jsme tam udělali málo bodů,“ vybaví si Vladimír Tomka. „Nikomu z nás to nesedělo. Dráha byla krátká a za roh a my se tam nemohli trefit. Ale třeba v Plzni jsem neměl problém. Jeli jsme dvojice s Tono Bluskem, dvakrát mě sestřelil, vyhrály to Březolupy a mně se zdá, že já je v rozjížďce tehdy porazil.“

Pro správné vročení musíme uvést, že šlo o semifinále mistrovství republiky dvojic v červnu 1988. „Byla to těžká dráha,“ pokračuje Vladimír Tomka. „V prvním nájezdu všichni klapali. Před námi totiž jeli přebor ČSR a toho, kdo tam přidal, odvezli. Byly to závody v šesti a já tam Jara Gavendu předjel po zadním kole. Chtěl vědět, jak jsem to udělal, ale já mu nedokázal odpovědět. Prostě se to zvedlo.“

Potřetí třetí muž slovenské ploché dráhy
Československé ligy v sezóně 1987 provedly neuvěřitelný looping. Druhá liga padla, dnes už víme, že definitivně. Namísto toho deset týmů bojovalo ve dvou skupinách první ligy po pěti o postup do finále a malého finále. Extraliga rovněž v pěti byla jen kvalifikační stupeň pro finále a semifinále v mistrovství republiky, do něhož se postupovalo i z finále první ligy. Dle modelu, který v naší ploché dráze vydržel až do roku 1990, nebyl poprvé a naposledy vítěz extraligy automaticky šampiónem země.

„Ve skříňové Avii jsme jezdili sem a tam,“ reaguje Vladimír Tomka, že žarnovické družstvo to za jeho aktivní éry mělo daleko všude. „Byla v ní stěna a lavice z dvanácettrojky. Vešlo se tam šest, sedm lidí a jezdili jsme v pohodě. Až potom jsme měli ten autobus. Vzpomínám si, že když jsme jeli do Plzně na kvalifikaci o extraligu, chtěl s námi jet jeden fotograf z Levic. Jenže nebylo místo a Jožo Maruška mu nechtěl dovolit, že by si vzal svoji vlastní židličku do chodbičky. A tak si našel vlak a byl na stadiónu na Borech dříve než my!“

Ale vrame se k první lize roku 1987. Skupině B kraloval tým SVS Pardubice B s Václavem Milíkem a slibnými juniory na čele s žarnovickým odchovancem Miroslavem Forgáčem. Za svůj jej přijal AMK Svitavy, jehož vesty oblékal. Žarnovica vyhrála jeden závod. A to shodou ve Svitavách, domácím prostředí suveréna, kde o rok dříve propadla!

Béčko pardubického SVS stínovala i ve velkém finále první ligy. Její pou skončila v semifinále mistrovství republiky družstev, v němž byla třetí, ale nechala za sebou extraligový Slaný! Napřesrok se žarnovická prvoligová historie opakovala v bleděmodrém.

Vítěz skupiny VTJ Racek Pardubice dokázal nasbírat v celkovém součtu jen o čtyři body víc. Ve finále první ligy byl odstup vojenského oddílu vyšší, nicméně Žarnovica do semifinále mistrovství republiky pronikla. Její odstoupení z důvodu velké marodky však mělo předznamenat počátek horších časů.

V osmaosmdesátém se Vladimír Tomka potřetí ve své kariéře postavil na nejnižší stupínek v mistrovství Slovenska. „Nebyly to špatné závody, ale bylo nás málo,“ naznačuje počátek personální krize slovenské ploché dráhy. Roku 1985 skončil Zohor a Žarnovica zůstala na mapě plochodrážních stadiónů u našich dnešních východních sousedů sama.

„Jezdili si zajezdit i závodníci z jiných klubů, ale nebyli klasifikování,“ říká Vladimír Tomka. „Když byli Zohoráci, bylo závodníků dost, ale když skončili, byl slovenský mistrák jen mezi námi Žarnovičany.“

Roku 1988 se dvou závodů v jediném dni v půli července sešlo v žarnovickém depu jen osm závodník, avšak hodnotu titulu to rozhodně nesnižovalo. „Závody to nebyly zlé, jako domácí jsme si nic nedarovali,“ pokračuje Vladimír Tomka. „Diváci chodili, i na trénincích jich bylo dost. U motorestu stavěly dálkové autobusy a cestující z nich se chodili dívat. Dneska tolik lidí nepřijde ani na některý závod.“

Publikum se rozhodně mělo, na co dívat. „Zdálo se mi, že to bylo víc na tělo,“ porovnává Vladimír Tomka dnešní plochou dráhu s obdobím před čtvrtstoletím. „Nebyly takové rozdíly, že se to roztrhá po startu, ale bojovalo se až do konce. Nechci to dnešní závodění dehonestovat, ale bylo to vyrovnanější. Dnes ti, co na to mají, odskočí.“

Zpátky se synem v závodním kolotoči
Konec osmdesátých let nebyl pro Žarnovicu tak skvělý jako jejich počátek. Řada závodníků končila své kariéry, čehož se stalo odrazem až páté místo ve skupině B první ligy 1989. Napřesrok sice bylo lépe, avšak přidaly se problémy ekonomického charakteru. V prvoligovém finále se už Žarnovica neobjevila, padlo mistrovství Slovenska a labutí písní žarnovického ligového družstva se stala skromná účast v koalici s Kopřivnicí v první lize anno domini 1991.

„První se toho vzdal Jožo Maruška, vedoucí družstva, ještě před tím končil Palo Tonhauzer,“ popisuje Vladimír Tomka, jenž naposledy závodil roku 1989. „Končil Zdeno Vaculík, končili všichni. Zůstal můj bratr, Tono Blusk a Marian Šebian. Já převzal autobus a vedoucího družstva. S Kopřivnicí jsem to koučoval, ale to jsme jeli asi dva závody a skončilo to úplně.“

A co vedlo jeho samotného pověsit tehdy ještě koženou kombinézu na hřebík? „Už se to rozpadlo,“ odpovídá. „Neměl pomalu, kdo závodit. Já zůstal v té partě poslední. I Palo Kaliak skončil. No, všichni. Motorku jsem přenechal mladšímu bratrovi Jožovi, přišel z vojny. U ploché dráhy jsem zůstal, dělal jsem dráhu. Nejdřív s Jánem Danielem, pak sám. Ale bylo jen pár závodů, maximálně dva do roka. Pomalu odcházeli pořadatelé a pak začal nový klub, to už jsem s tím seknul i já.“

Speedway Club Žarnovica se objevil na scéně zjara 2011. „Chlapci jako Mao Búri, Jakub Zliechovec a Roman Bielik chtěli něco více než jen Zlatou přilbu,“ komentuje jeho vznik Vladimír Tomka. „Ale AMK nechtěl, proto vznikl nový klub, což si myslím, že je dobře. Jinak by tady těch šest závodů nebylo.“

Nicméně jeho syn Michal své první plochodrážní krůčky podnikal pod křídly AMK Žarnovica. „Odmalička si prohlížel moje fotky, seděl u nich a odmalička jsem ho brával na závody,“ popisuje Vladimír Tomka. „Když to tady začalo znovu, padlo, že by na to možná měl. Sehnal jsem mu motorku, to už jezdil Pao Búri a i mladý Janči Mihálik. Byl jsem rád, že Michal chce. Přišel za mnou Zdeno Repiský (předseda AMK – pozn. redakce), že mají volnou motorku po Jánu Halabrínovi, že nám ji půjčí. Tréninky jsme jezdili i se Speedway Clubem, po první sezóně jsme přestoupili k nim a od té doby jsme tam.“

Michal Tomka měl svým závodním debutem projít při červnových devatenáctkách v Praze. „Už jsme měli večer naloženo,“ popisuje jeho otec. „Volal jsem Maovi, jaké máme číslo. A on, že zrovna dostal mail od pana Moravce, že se nejede. Další závod jsme měli jet do Abensbergu, kvalifikaci o SGP místo Maa Vaculíka. Když jsme to dolaďovali, padlo to, protože mu nebylo šestnáct.“

Začínající plochodrážník se křestu ohněm dočkal při posledním červencovém víkendu s jadranskou ligou a slovenským šampionátem. „Liga se zabalila kvůli průtrži a v neděli jsem byl mile překvapen,“ netají se Vladimír Tomka nadšením nad jeho jedenáctým místem. „Lepší start si ani nemohl přát. Pak přišly Pardubice, Liberec. Moc závodů se odložilo, o nějaké čtyři jsme přišli. Doufám, že další sezóna bude lepší. Budeme makat, abychom každý jeden závod, co můžeme jet, jeli.“

Nicméně Vladimír Tomka rozhodně není nekritickým rodičem. „Plochá dráha ho chytila,“ říká na adresu svého nejmladšího potomka. „Možná je to tím, že jsou mladší, než jsme byli my, když jsme začínali, ale chybí mi tam víc zápalu. My jsme byli jiní, my jsme chtěli, jim tam, myslím, jiskřička chybí. Ale to je problém celé mládeže dneska. Chtěli by stihnout všechno, ale to se nedá.“

Plochodrážní kariéra Vladimíra Tomky v zrcadle času:

1981	debutoval v sobotu 2. května, když se na Markétě objevil ve dvoudílné předkvalifikaci mistrovství republiky juniorů a postoupil jako náhradník, v semifinálové skupině A posléze skončil šestnáctý; Žarnovica vyhrála první ligu, v kvalifikaci o extraligu 1982 podlehla Plzni 94:98.
1982	z předkvalifikace mistrovství republiky juniorů v Březolupech postoupil do skupiny A, v níž mu patřila devátá pozice, ve finále byl osmý; Žarnovica vyhrála první ligu a v kvalifikaci o extraligu 1983 podlehla Slanému 96:94; třetí v mistrovství Slovenska; v říjnu narukoval na dvouletou povinnou vojenskou službu.
1984	v rozporu s vojenskými řády absolvoval během dovolené po jedné rozjížďce ve dvou prvoligových závodech a měl svůj podíl na druhém místě Žarnovice, která se po zavedení přímého postupu a sestupu mezi ligami kvalifikovala do extraligy 1984.
1985	Žarnovica ve své jediné extraligové sezóně skončila čtvrtá a sestoupila zpátky do první ligy; v mistrovství Slovenska skončil třetí; šestým místem z kvalifikace postoupil do mistrovství republiky na dlouhé dráze, v němž obsadil devatenáctou příčku; náhradník při ZP SNP.
1986	Žarnovica skončila třetí v první lize; sedmý v mistrovství Slovenska; osmé místo v kvalifikaci jej dostalo jen na místo náhradníka mistrovství republiky na dlouhé dráze; náhradník při ZP SNP.
1987	Žarnovica druhá ve skupině B první ligy, druhá ve finále první ligy a třetí v semifinále mistrovství republiky družstev; čtvrtý v mistrovství Slovenska; v mistrovství republiky dvojic spolu s Jozefem Belicou coby AMK Žarnovica B nahradili Kopřivnici a v semifinále v Žarnovici skončili poslední.
1988	Žarnovica druhá ve skupině B první ligy, druhá ve finále první ligy, ovšem na semifinále mistrovství republiky družstev rezignovala a nakonec se nekonalo; třetí v mistrovství Slovenska; s Antonem Bluskem devátí v semifinále mistrovství republiky dvojic v Plzni; 20. při ZP SNP.
1989	Žarnovica pátá ve skupině B první ligy; osmý v mistrovství Slovenska; 19. při ZP SNP.

Foto: archív Vladimíra Tomky a Mirek Horáček

Canterbury – 25. srpna 1984
Dostat se na závody do Anglie bývalo těžké a v zásadě existovaly tři způsoby. První byla účast v mistrovství světa jednotlivců, jenž se až do samého počátku padesátých let odbývalo výhradně v ostrovní monarchii. Druhým angažmá v některém z ligových klubů a konečně třetím seriál dvojzávodů družstev, které Angličané nazvali test matche, a jejichž historie je prakticky stejně stará jako celá britská plochá dráha vůbec. Emancipace kontinentálních závodníků vedlo ke geograficky odděleným kvalifikacím v mistrovství světa, takže prvním československým borcem startujícím za La Manche se stal Luboš Tomíček, když se kvalifikoval do světového finále ve Wembley roku 1965. Účast některého československého borce v britské lize umožnilo až oteplení na politickém nebi v souvislosti s pražským jarem. Napomohlo mu i historicky první turné československého družstva po anglických drahách v srpnu 1967. V následujících letech se s většími či menšími prodlevami opakovalo. Naši závodníci byli vítanými hosty, protože jejich nabité sestavy dokázaly produkovat vyrovnané závody a lákat diváky do ochozů. O to větší šok pro Angličany přišel v srpnu 1984, kdy experimentální sestava nevyhrála jediný duel, a renomovaný žurnalista Peter Oakes se divil, jestli jejím členům vůbec stálo za to vypravit se na dalekou cestu. Karel Kadlec by mu dozajista dal pozitivní odpověď, už je kvůli zážitkům sesbíraným na svobodné straně železné opony, s nimiž se podělil se čtenáři magazínu speedwayA-Z.

Juniorské mistrovství Evropy kazí povedenou sezónu
Karel Kadlec se od počátku své kariéry rychle etabloval mezi československou špičkou. Nebylo tedy divu, že si na vojenskou správu přišel pro povolávací rozkaz do Rudé hvězdy. V červnu 1983 se však jeho progres zastavil. Při prvním finále mistrovství republiky juniorů v Kopřivnici kolidoval s Bohumilem Brhelem tak nešastně, že prolétl s motocyklem skrz mantinel a zůstal ležet mezi diváky s komplikovanou frakturou nohy. Komplikace při rekonvalescenci zapříčinily, že podstatná část sezóny byla fuč.

Nicméně ve čtyřiasedmdesátém byl Karel Kadlec zpátky s plnou parádou. V extralize startoval za Plzeň ve všech osmi závodech jen ve dvou juniorských rozjížďkách. Přesto však dokázal nabírat v konečném součtu více bodů než většina jeho kolegů ze stálé sestavy s výjimkou Jindřicha Dominika. Západočeský tým se tehdy v souboji se Slaným udržel v extralize jen o jediný bod, díky němuž do první ligy spadli Středočeši.

V juniorce však zase onen pověstný smůlovatý bod Karlu Kadlecovi, jenž se těšil výhodám člena SVS Pardubice, chyběl k bronzu. V Poháru míru a přátelství, soutěži juniorských výběrů socialistických zemí, pomáhal našemu týmu ke třetímu místu. Ve čtyřiaosmdesátém tak prakticky mohl litovat pouze Zlaté stuhy a skutečnosti, že už vzhledem ke svým jednadvacetinám nikdy neměl zasáhnout do juniorského mistrovství Evropy.

„Celkem všechno mi vycházelo,“ bilancuje Karel Kadlec sezónu 1984 ve svém vlastním podání. „Ale z pro mě neznámejch‘ důvodů mě nenominovali do mistrovství Evropy juniorů. Při poháru míru a přátelství v Pardubicích, kde jsem byl nejlepší, se mě Rusáci ptali, jestli jedu Evropu. Když se divili počemú, moh‘ jsem odpovědět, že nevím.“

Překvapených bylo ovšem více. „Venca Vernerů nade mnou v SVS držel ochrannou ruku,“ konstatuje Karel Kadlec. „Ptal se, proč nejedu Evropu, ale nevěděl jsem. Měli přednost dva, co v junioráku skončili za mnou. Ani Rudolf Havelka se nechtěl angažovat, aby neměl problémy s Pražákama.“

Rozhodnout se přitom mělo na oválech, jelikož československý juniorský šampionát vrcholil v červnu ještě, než jeho evropský protějšek o měsíc později začal trojicí semifinále. „V junioráku jsem měl podobné body jako Jirka Brož,“ popisuje Karel Kadlec. „Pražáci měli od Josefa Mičána nakázáno, a ho pustěj‘ a mě porazej‘. Jedinej‘ Franta Ledecký řek‘, že pojede stejně, jak mu to půjde. Tím pádem Jirka udělal v Čakovicích a ve Mšeně devětadvacet bodů. Já skončil čtvrtej‘ o bod za ním.“

Přes La Manche svým způsobem ilegálně, ale hlavně zvesela
Karel Kadlec si na reprezentační vestu musel počkat, až když se počátkem milénia vrátil k závodění se záměrem jezdit dlouhodrážní veterány. To by ovšem byl zcela jiný příběh. Jiří Brož, který mu před třiceti lety vyfoukl juniorské mistrovství Evropy, nakonec díky pátému místu v bulharském Šumenu postoupil jako jediný Čech do finále v roli náhradníka. V King’s Lynn skončil čtvrtý r v rozjížďkách s čísly patnáct a devatenáct. Karel Kadlec se však o měsíc později měl v ostrovní monarchii královny Alžběty II. představit mnohem výrazněji.

Po roční přestávce se totiž chystal zájezd českých plochodrážníků. „Vůbec jsem nepočítal, že bych měl do Anglie jet,“ vypráví, že by s jedním ze sedmi míst v sestavě kalkuloval. „Najednou jsem se dozvěděl, že Petr Ondrašík na pozvání organizátora turné Václava Vernera rezignoval. Bylo mi nabídnuto, jestli bych za něj nezaskočil. Proto byl ve všech programech vytištěnej‘ on.“

Hrdina našeho vyprávění tak ve druhé polovině srpna roku 1984 projel na Rozvadově skrz železnou oponu. „Už samotnej‘ odjezd z Československa byl komplikovanej‘,“ vzpomíná Karel Kadlec. „Pokud si dobře pamatuju, setkávali jsem se v Německu na jednom penziónu u dálnice. Od nás jsme odjížděli jen Honza Hádek starší jako mechanik, já a Luboš Jedek nákladní Avií, kde se vezly motocykly. Další kluci sem jeli z reprezentačních závodů, Venca Verner dokonce přivez‘ pohár za druhý místo v mistrovství Evropy na trávě.“

V éře, kdy si o miniaturním mobilním telefonu mohl nechat zdát i James Bond, bylo na malér zaděláno. „Na penziónu jsme se sešli, ale někdo přijel pozdě,“ říká Karel Kadlec. „Měli jsme časovej‘ skluz a vyjeli jsme směrem do Holandska k přístavu. Tři jsme byli v Avii s motorkama, ostatní ve dvanásettrojce.“

Překonat La Manche, který ostřílení mořští vlci přirovnávají k něčemu jako je tálinskej‘ rybník, se však ukázalo jako nesmírně ošidné. „Z jednoho přístavu měli ject jen závodníci a z druhýho, dvacet kilometrů daleko dva řidiči s autem s motorkama,“ přibližuje Karel Kadlec původní plán, jenž ovšem díky časovému zpoždění dostal pořádné trhliny. „Měli jsme odvézt jezdce k lodi, která byla jen pro lidi, a kde byly zaplacený kajuty, a pak se vrátit k druhý a tam nalodit auta. Jenže díky našemu skluzu bychom to nestihli.“

Bylo třeba jednat a to rychle. „Došlo k zajímavý situaci,“ usmívá se Karel Kadlec. „Asi deset kiláků před přístavem se zastavilo a Venca Verner zavelel, že všichni z dvanásettrojky maj‘ zalýzt dozadu k motorkám do skříňový Avie! Když jsme si tam vlezli, zavřeli nás a nalodili jsme se na tu loď, kde měly jet jen auta plus dva řidiči, což byli Honza Hádek a Luboš Tomíček. Dodnes nevím, jak se to mohlo povýst, protože jsme de facto do Anglii přeplavili nelegálně!“

Českoslovenští plochodrážníci se však na palubě trajektu před třiceti lety rozhodně nechovali jako dnešní asijští uprchlíci. „Vylezli jsme ven, a protože jsme neměli kajuty, museli jsme celou noc sedět v baru, což nám zrovna moc nevadilo,“ říká Karel Kadlec. „Akorát Luboš Tomíček si pořád stěžoval, že nemůže v Anglii vystoupit neoholenej‘. To byl můj první přejezd kanálu La Manchem samozřejmě jsem za to musel zaplatit a koupit láhev whisky pro všechny.“

Závod stíhá závod, prohra prohru a zážitek další zážitek
Po vylodění a celních a pasových formalitách už malý konvoj československých vozidel mířil vstříc Milton Keynes. Před pěti měsíci tady švédská Örnarna na začátku svého turné dostala výprask 55:23 a britský promotér věřil, že Čechoslováci nabídnou publiku mnohem dramatičtější podívanou. Jenže ze sedmičlenné výpravy měl zkušenosti s plochou dráhou na ovále s délkou 280 metrů.

„Z mýho hlediska, z hlediska člověka, kterej‘ jel do Anglie poprvý, jsem byl vyděšenej‘ už jen z toho, co mi Venca řek‘, než jsme odjeli,“ konstatuje Karel Kadlec. „Radil nám, a na motorky dáme kolečka číslo šestnáct, což pro nás bylo nepředstavitelný. Na stojatejch‘ motorech jsme jezdili osmnáctky všude. Říkal jsem si, co maj‘ asi za dráhy na tuten převod.“

Po příjezdu do Milton Keynes pochopil. „Přišel jsem na to už v prvním tréninku,“ svěřuje se se svými zkušenostmi. „Dráha byla pro mě abnormální. Krátká, úzká, za roh. Bylo to úplně jiné, než jsme byli zvyklí v Evropě.“

Nicméně z boje neutíká nejen český král, ale rovněž žádný správný závodník. „První zážitek byl už při přejímce,“ pokračuje Karel Kadlec ve své roli vypravěče. „Při kontrole helem zjistili, že Vencova oblíbená helma je pod lepenkou do půlky prasklá. Venca byl rozladěn, musel si koupit svojí první integrálu. Říkal, že mu to velmi vadí, že na ní není zvyklej‘ a jeho stará helma mu přináší štěstí.“

Je pravda, že pověrčivost má v motocyklovém sportu reálné základy. „V průběhu závodu na prvním místě zachytil hákem o pletivo, které lemovalo dráhu,“ líčí Karel Kadlec. „A to ho katapultovalo z motocyklu. Skončil v divokejch‘ kotrmelcích a k naší smůle přes jeho motocykl upadl Emil Sova. Jeho motocykl přinesli na košatech do depa úplně zohejbanej‘.“

A tak československý tým skončil úterní večer výsledkem 54:24 ve prospěch domácích. Václav Verner naštěstí bolestivému zranění nohy začal v dalších závodech pravidelně bodovat. Emil Sova, který díky svému angažmá v Belle Vue v letech 1979 – 1980 byl kromě Václava Vernera jediným mužem československého týmu se zkušenostmi z britské ligy, také. Na vítězství to ovšem bylo málo.

Češi prohráli v úterý v Long Eatonu a ve středu v Middlesbrough. Na čtvrteční mítink v londýnském Hackney dorazili pozdě, takže organizátoři nejprve začali tradičním nadstavbovým second half, zatímco test match proti týmu Československa odstartoval až v jednadvacet hodin. Naštěstí se tehdy ve Velké Británii nedbalo na povinnou večerku nočního klidu jako nyní.

„Do Hackney jsme přijeli pozdě, bylo to bez tréninku,“ komentuje Karel Kadlec další prohru.“ Prohrávali jsme bohužel všechny závody. Venca Verner měl z prvního závodu v Milton Keynes velkej‘ handicap. Strh‘ si nehet na palci u nohy, což jej limitovalo.“

Své samozřejmě sehrály i netradiční dráhy. „Pro mě byly stadióny velice nezvyklé,“ připouští Karel Kadlec. „Jeli jsme každej‘ den na jiným. S přejezdama přicházela trošku únava. Ale byla to velká škola a krásnej‘ zážitek.“

Těch tehdy jednadvacetiletý mladý muž nasbíral bezpočet. „Pamatuju si u jedněch závodů, že byl dojezd do cíle až v nájezdu do další zatáčky,“ vytahuje ze své kapsy další příběh. „Dva naši kluci jeli čtyři kola na prvních dvou místech. Z psychických důvodů před cílem malinko ubrali a oba Angláni je na cílové čáře předjeli. Další jízdu si řekli, že to tak nebude, že budou držet až do cíle na plnej‘ plyn. Sice vyhráli, ale po projetí cílem se oba rozvěsili do pletiva.“

Nezapomenutelné narozeniny v Čakovicích na anglický způsob
V sobotu 25. srpna čekal československé plochodrážníky pátý závod v pěti dnech. Zdejší stadión na Kingsmead Road byl roku 1958 postaven na bývalé skládce komunálního odpadu. Kromě fotbalovému klubu Canterbury City FC sloužil i atletům a v osmašedesátém se na něm začala jezdit i plochá dráha. Ta se však stala trnem v oku sousedům. V sedmasedmdesátém byli dokonce promotéři kvůli hluku dokonce pohnáni před soud a o deset let později jim městská rada odmítla prodloužit nájemní smlouvu. Od té doby zde dvanáct let závodili jen chrti a dnes na tomto místě stojí nové domky.

Před třiceti lety však členům československého týmu třistašedesátimetrová dráha padla do oka. „Už o tréninku jsem pocítil, že by mi mohla vyhovovat,“ říká Karel Kadlec, který předtím Middlesbrough a Hackney vyšel bodově naprázdno. „První v Anglii! Říkal jsem, že mi hodně připomíná dráhu v Čakovicích a na závod jsem se hodně těšil.“

Karel Kadlec nastoupil ke své první rozjížďce spolu s Emilem Sovou. „Od startu jsme byli vpředu, já na lajně,“ vypráví po více než čtyř desítkách let. „Emil to dal přese mě, zavřel mě k lajně a hrozně mě zpomalil. Oba Angličani nás venkem předjeli a jízdu vyhráli. Po příjezdu do depa jsem Emilovi vynadal: ‚ty vole, tys mi tam zavřel a jel jako posranej‘!“

Výsledek jízdy měl pro Karla Kadlece fatální dohru. „Mrzelo mě to ještě víc, když za mnou přišel manažer,“ pokračuje. „Řekl mi, že jsem byl poslední, takže už dnes nepojedu. Říkal jsem Vencovi, že je mi to líto, že cejtím, že by mi dráha vyhovovalo, že bych moh‘ jet líp. Ale on mě uklidňoval, že si to můžu vynahradit v second halfu po skončení závodu.“

Test match skončil triumfem domácích v poměru 50:28 a v depu se začal organizovat nadstavbový podnik. „Byl to vyřazovací závod jednotlivců, kdy ze čtyř rozjížděk postupuje vítěz do finále,“ přibližuje Karel Kadlec. „Jel jsem zase s Emilem a před startem jsem si říkal, že se to nesmí opakovat. Odstartoval jsem výborně, z první zatáčky vyjížděl jako první. Zasedl jsem motocykl a jel celou rovinu po zadním kole tak, že jsem se málem převrh‘!“

Finále měl Karel Kadlec v kapse. „Jízdu jsem vyhrál,“ pokračuje. „Když jsem přijel do depa, Emil mi říkal, že když viděl, co jsem v první zatáčce předváděl, smál se tak, že skončil poslední. Bylo to na hranici pádu, ale udržel jsem to. Do finále se dostali dva Angličané plus Václav Verner. Zase jsem odstartoval a rozjížďku vyhrál. Byl to můj nejkrásnější den v Anglii, protože při dojezdu do cíle vběhli všichni kluci na dráhu a házeli mě do vzduchu jako mistra světa.“

Oslavy však ještě neměly skončit. „Tím to ale nekončilo,“ říká Karel Kadlec slibně. „Protože jako po každým závodě jsem šli do plochodrážního klubu, kde jsme byli celej‘ večer. A protože bylo pětadvacátýho a já mám šestadvacátýho narozeniny, Venca zorganizoval oslavu. Nevěděl jsem to a vůbec nečekal. O půlnoci mi celej‘ klub anglicky zazpíval happy birthday. Byly to nejkrásnější narozeniny v mým životě.“

Druhý den čekala naše závodníky volná neděle, takže si pointu příběhu není obtížné domyslet. „Samozřejmě mi všichni opili,“ přiznává Karel Kadlec. „Z Canterbury jsme k ránu odjížděli do Londýna, kde jsme měli hotel. Ještě si pamatuju, jak mě nakládali do dvanácettrojky. A nějaký rozumný kamarád říkal, a mě radši nechají sedět u okýnka na místě spolujezdce. Udělali dobře, zvracel jsem celou cestu. Ráno mi probudil komik Emil, a koukám umejt‘ dvanácettrojku, protože vypadá jako, kdyby projela aerodynamickým tunelem. Ty pruhy si pamatuju dodneška. Ale stejně to bylo super!“

Návraty až po letech
Finálová jízda nadstavbového závodu v Canterbury se stalo posledním vystoupením Karla Kadlece během československého anglického turné v srpnu 1984. „V neděli jsme měli volno,“ líčí. „Chodili jsme po Londýně, byli jsme třeba v muzeu voskových figurín. Ženský byly navoněný a mně se ještě zvedal žaludek.“

V pondělí večer v Areně Essex chyběl, jelikož ho v našem týmu nahradil Antonín Kasper, který tehdy jezdil britskou ligu za Eastbourne. Ani on však nepomohl svými čtrnácti body k československému triumfu.

„To byla úplně abnormální dráha, měla snad jen dvě stě metrů,“ popisuje Karel Kadlec. „Uprostřed asfaltový kolečky pro stock cary, na který jsme se dávaly. Byla to moje první dráha bez mantinelů. I když byl Tonda nejlepší, zase jsme prohráli. Výsledkově to nebyl moc zdárnej‘ výlet do Anglie, ale co se týká zkušeností a zážitků, dalo nám to velmi moc. Dodneška na ten zájezd rád vzpomínám.“

Když českoslovenští plochodrážníci dorazili na turné roku 1967 vůbec poprvé, místní promotéři jim začali házet vějičky. Nakonec se Antonín Kasper skutečně představil v Coventry a v devětašedesátém jej Jan Holub následoval do Exeteru. Jenže normalizace byla proti dalším angažmá, což se podařilo zlomit až Jiřímu Štanclovi v sezóně 1976.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let si britský ligový chlebíček ochutnala celá řádka československých plochodrážníků. V půlce dekády však nastal opět utrum. Přitom Karel Kadlec dostal nabídku, která by však vzhledem k politickému barometru znamenala emigraci s ukradenými motocykly. A tak se ze sedmičky turistů, jak členy národních reprezentací pro test matche s oblibou nazýval místní tisk, v ostrovní lize objevili jen dva.

Pavel Karnas v sezóně 1991 oblékal vestu Hackney. A Václav Verner, který se krátce po své čtyřicítce vrátil ve stejném roce k pravidelnému závodění, v letech 1993 – 1995 jezdil regulérně za Exeter. Karel Kadlec se v Anglii představil, až po svém comebacku v prvních letech současného milénia v sedle dlouhodrážního motocyklu. Jistě není bez zajímavosti, že se při evropské sérii veteránů potkal s Kevinem Teagerem a Neville Tatumem, kteří tehdy proti českému družstvu nastoupili v Hackney, resp. právě v Canterbury.

Turné československého týmu pro stadiónech Division Two 1984:

	MK	LE	Mi	Ha	Ca	AE
domácí:	54	50	46	54	50	46
Československo:	34	28	32	24	28	32
Václav Verner	2	10	9	7	13	4	45
Lubomír Jedek	8	5	4	2	2	9	30
Emil Sova	3	6	9	4	5	1	28
Zdeněk Schneiderwind	6	1	5	7	4	3	26
Pavel Karnas	3	5	4	3	4	1	20
Antonín Kasper	–	–	–	–	–	14	14
Karel Kadlec	2	1	0	0	0	–	3
Miroslav Práger	0	0	1	1	0	0	2

Poznámka: závody probíhaly postupně v Milton Keynes (21. 8.), Long Eaton (22.8.), Middlesbrough (23.8.), Hackney (24.8.), Canterbury (25.8.) a Arena Essex (27.8.)

Foto: Antonín Škach, Karel Herman, Wojta Zavřel (www.wojta-foto.cz) a archív autora

Praha – 10. července 1994
Druhou červencovou neděli roku 1994 měli čeští plochodrážní příznivci ve svých diářích zakroužkovanou již dávno předem. Na pražské Markétě se o bezprostřední postup do světového finále jednotlivců bojovalo již v letech 1978 a 1981. V obou případech ovšem šlo o finále kontinentu, nicméně tentokrát světové semifinále nabídlo domácímu publiku vůbec poprvé spatřit na vlastní oči postupovou bitvu i za účasti plochodrážníků ze zámořské a skandinávské zóny. Ambice našich kalily zprávy o poraněné ruce Antonína Kaspera, protože od tehdy dvacetiletého Tomáše Topinky se očekávalo paběrkování na chvostu. Nicméně nakonec mu dráhu mezi nejlepší šestnáctku planety a potažmo i nominaci pro první ročník Grand Prix 1995 sebrali v rozjezdu ještě nepříliš proslulí Greg Hancock a Billy Hamill.

Pražská cesta k pořadatelství elitních závodů
První podnik plochodrážního mistrovství světa na území hlavního města Prahy zažil Strahovský stadión v květnu 1963. V té době již byla Markéta funkční, nicméně první kolo světového individuálního šampionátu zapadalo do kolosálních Závodů vítězství. Ty nahradily Velké ploché dráhy, jejichž tradice se začala psát roku 1933, a záplavám diváků nabídly rovněž motokros a v třiašedesátém i cyklistický závod míru.

Vyřešení vlastnických vztahů ke stadiónu pozdržely premiéru mistrovství světa na až na počátek sezóny 1971. Tehdy sebral Jiřímu Štanclovi vítězství v prvním kole jednotlivců spíše defekt motocyklu než Hans Jürgen Fritz, který s úřadujícím československým mistrem ve vzájemné jízdě prohrál.

Od té doby mítinky světového ranku na Markétě zakotvily prakticky natrvalo. S výjimkou semifinále světového šampionátu dvojic a družstev včetně mítinku finálové části v sedmaosmdesátém šlo ovšem o boje závodníků z kontinentální části plochodrážní světa. Absolutní elitu v naší metropoli nabízel jen Tomíčkův memoriál.

V podmínkách tržní ekonomiky se novému pražskému otevřely nové možnosti. Třetí pondělí v červnu roku 1991 ožila zapomenutí tradice Velké ceny Prahy. Ve startovní listině figurovali mimo jiné Simon Wigg, Mitch Shirra, Sam Ermolenko, Kelvin Tatum, Jan O. Pedersen, Gerd Riss či Armando Castagna. Sekundovat jim měli Antonín Kasper a Bohumil Brhel. Mezi účastníky se mělo rozdělit 26 tisíc tehdejších německých marek, přičemž vítěz měl být bohatší o sedm a půl tisíce.

Pro představu kurz tehdejší československé koruny k německé marce se pohyboval okolo 18:1, takže v přepočtu na koruny představovala vítězná prémie okolo 135 tisíc korun. Pro představu, průměrná mzda v Československu roku 1991 činila něco přes 3700 korun. Přitom kupříkladu jedna KWh elektrické energie stála v denní sazbě pětačtyřicet a v noční jednadvacet haléřů, bochník chleba čtrnáct korun a půllitr piva okolo osmi. Vstupné na Velkou cenu Prahy šlo pořídit již od třiceti korun na stání. Na tribuně se dalo sedět za čtyřicet a na exkluzivních místech za padesát korun.

Nakonec však měl hlavní slovo d隝. Dešové kapky jakoby symbolicky plakaly za Jiřího Hurycha, závodníka pražského klubu, který se o víkendu nevrátil z pouáku na travnaté dráze ve francouzském Miramontu. Velkolepá Velká cena Prahy 1991 musela být na poslední chvíli zrušena a své renesance se dočkala až v červnu následujícího roku.

Pražským pořadatelům se však nabídla šance na pořádání světového semifinále. Šlo o žhavou novinku reagující na stížnosti zámořských a skandinávských plochodrážníků, že pět kontinentálních závodníků postupujících rovnou do světového finále je až přespříliš. A to tím spíše, byl-li jejich posledním zástupcem, který udělal pověstnou díru do světa Egon Müller.

Od jeho titulu v září 1983 už uběhla hezká řádka dnů, navíc je dodnes řadou lidí znevažován za nespornou výhodu domácího prostředí. Před Němcem se na světové pódium naposledy postavil Zenon Plech v Katowicích roku 1979, po něm až Tomasz Gollob v éře velkých cen.

Zkrátka a dobře, v roce 1990 se tradiční kontinentální a interkontinentální finále jela naposledy. Počínaje následující sezónou se o světových finalistech rozhodovalo ve dvojici světových semifinále, v nichž vrcholila zámořská, skandinávská a kontinentální kvalifikace. Ve čtyřiadevadesátém se už mělo jezdit stylem velkých cen, avšak finanční potíže projekt o rok odložily. A tak pražská Markéta měla v červenci roku 1994 určit osm postupujících do světového finále v dánském Vojensu plus jednoho náhradníka.

Zdravý navzdory možnosti tučné nemocenské
Od svého ostrého debutu na podzim 1990 Tomáš Topinka stále stoupal vzhůru. Roku 1992 s rutinou vyhrál domácí juniorský titul. Napřesrok debutoval v britské lize a plným právem se řadil mezi juniorskou špičku světa. V Pardubicích mu těsně unikla minimálně bronzová medaile. A ve stejné sezóně debutoval rovněž v mistrovství světa jednotlivců.

Ve dvojici českých kontrolních závodů reprezentace v Pardubicích a v Praze v celkovém součtu získal stejný počet bodů jako Lubomír Jedek, jehož ovšem v rozjezdu o bronz porazil. Cesta na předkolo ve francouzském Marmande byla volná.

„To si pamatuju,“ reaguje Tomáš Topinka na připomínku svého debutu v mistrovství světa jednotlivců. „Mám doma pohár. Byly to první závody v Marmande, nikdo nevěděl, co od tý dráhy čekat. Jen se říkalo, že nájezdy jsou hrozně. Nikdo mi ale neuměl poradit, pro mě to ovšem bylo jedno, když jsem začínal.“

Devatenáctiletý český mladík nakonec mával za třetí příčky pódia a díky pátému místu v Gorzowě pronikl až do kontinentálního semifinále. „Gorzow byl na mokru,“ vybavuje si. „Někdo trénoval, někdo ne. Tonda Kasper řek‘, že nemusíme trénovat, že nemá cenu trénovat, že to druhej‘ den bude stejně jiný. Dal jsem na něj, na jeho zkušenosti a postoupili jsme oba.“

Počasí provázelo rovněž kontinentální semifinále v Zielonej Goře. „Závody se odložily na druhej‘ den,“ vypráví Tomáš Topinka. „Byl jsem s Jirkou Opočenským na společný večeři. Přišel za náma Morawski, co tam do toho klubu cpal peníze, a říká mi, že zítra budu nemocný.“

Tomáš Topinka se svým velkým příznivcem rychle pochopili, o co šéfovi polského klubu, který v lize závodil pod jeho jménem, jde. „Náhradník byl Marek Hučko,“ vysvětluje Tomáš Topinka, že pakliže by skutečně náhle onemocněl a uvolnil své místo ve startovní listině, dostal by pořádně tučnou nemocenskou.

Tomáš Topinka ovšem odmítl. Marek Hučko se dostal na ovál jen v jediném případě, když v rozjížďce s číslem sedmnáct zastoupil Valentina Furlanetta. Tomáš Topinka uzavřel svou pou světovým šampionátem anno domini 1993 dvanáctou příčkou.

„Dráha byla hodně těžká, trénink byl až těsně před závodem,“ ujímá se opět slova. „Já udělal snad jen čtyři nebo tři body (ve skutečnosti šest – pozn. redakce). Po závodech jsem se zase potkal s Morawskim. Říkal mi, že kdybych si vzal peníze, co mi nabízel, byl bych na tom líp. Jenže já jsem měl vizi světovýho finále. Pochopitelně, když závodíš, míříš co nejvejš.“

Ke svítící Eifelově věži se zabloudit dá, v kvalifikačním pavouku mistrovství světa nikoliv
Silvestr 1993 si podal ruku s Novým rokem 1994 a jméno Tomáše Topinky si pamatovali plochodrážníci stále zvučnějších jmen. „Bral jsem to stejně,“ tvrdí hrdina našeho vyprávění, že v otázce jeho postoje vůči světovému šampionátu jednotlivců se nezměnilo vůbec nic. „Chtěl jsem postupovat co nejdál. Anglie v roce 1993 nebyla žádná sláva, teprve jsem se otrkával, ale od čtyřiadevadesátýho už to začalo víc vypadat.“

Uspořádané aspirace v hlavě byly také nesporné výhodou. „Měl jsem podobný přístup jako Venca Milík teď,“ přemítá Tomáš Topinka. „Nepřemejšlel jsem, s kým stojím na startu, jezdil jsem s radostí. Dneska kluci mnohdy zbytečně přemejšlej‘ nad věcma, co odváděj‘ koncentraci na druhou stranu. Na startu se kluk musí soustředit na sebe, ne na to, co odvádí jeho pozornost mimo něj.“

V sezóně 1994 Tomáš Topinka jako kontinentální semifinalista z předchozího roku nemohl jet předkolo. Čekalo jej rovnou první kolo shodou okolností opět v Marmande. Zatímco o rok dříve proplouval kvalifikačními koly s rutinou, s níž ostřílený lodivod krouží kolem ostrých podmořských útesů, nyní by spíše potřeboval fasovat obvaz na odřené uši.

„V první zatáčce jsem zavadil o někoho nebo na mě někdo naleh‘?“ klade otázku sám sobě ve snaze vzpomenout si na okolnosti své diskvalifikace v rozjížďce s číslem pět, která ho stála cenné body. „Nevím kdo, kecal bych, nevím. Ale nebylo to, že bych ho poslal.“

Na osmé místo byli rázem tři aspiranti, vedle Tomáše Topinky ještě Maďaři Sandor Tihanyi a Gabor Roth. „Rozjížděli jsme se, už si nepamatuju podrobnosti, ale bylo to natěsno,“ komentuje skutečnost, že to byl právě on, kdo existenční jízdu vyhrál.

Přitom ještě netušil, jaké trable jej očekávají při cestě domů. „Táta jel autobusem do Calais, já ho tam nabíral, když jsem jel z Anglie,“ vypráví. „Zpátky jsme jeli spolu do Prahy. Roman Matoušek cestou do Marmande bloudil v Paříži. A tak říkal, že radši pojede za náma. A zabloudili jsme oba. V dáli pořád svítila maličká Eifelovka. A najednou jsme byli rovnou u ní!“

Důležité ovšem bylo, že Tomáš Topinka nezabloudil v kvalifikačním pavouku ani v kontinentálním semifinále v Bydhošti. Přímý postup do světového semifinále zachránil o jediný bod, shodou okolností na úkor Romana Matouška.

„Na tréninku byla dráha betonové, rovná jak stůl, ale na závody z toho udělali brambořiště,“ přibližuje jedno ze specifik polské ploché dráhy. „Jenže rozhodčí řek‘, že takovej‘ rozdíl mezi tréninkem a závodem bejt‘ nesmí. Snažili se dráhu ujíždět, ale neujeli ji. Byla hrozně těžká a stejně se houpala. Postup byl s odřenejma ušima, ale byl.“

Markéta dává svůj potenciál najevo celému světu
Los FIM poslal Tomáše Topinku do světového semifinále v Praze. Ve startovním poli figuroval i Antonín Kasper a Petr Vandírek s náhradnickou osmnáctkou. Ve druhém semifinále v Bradfordu nastoupil Bohumil Brhel, zatímco Roman Matoušek byl náhradníkem. Sice živil naděje, že nahradí Roberta Nagyho, jenž si léčil zlomeninu klíční kosti. Avšak otec Patrika, který před třemi lety jezdil s naší licencí, byl hvězdou skotského Glasgow.

A modrobílé vlajky stylizované od kříže svatého Ondřeje byly v hledišti severoanglického města nepřehlédnutelné. Transparenty s Maďarovým jménem v rukou jakbysmet. Robert Nagy je nechtěl zklamat, ale jak rychle ke třem svým jízdám nastoupil, tak zůstal stát.

Avšak zpátky do červencové Prahy! Od dvacátého května prodělával stadión na Markétě rozsáhlou rekonstrukci, která skončila kolaudací poslední červnový den. Stadión byl osazen novým osvětlením, jehož parametry asi třikrát předčily výkony jeho předchůdce. Televizní přenosy z večerních závodů dostaly zelenou, jelikož závodníci už nebyli ve stínu ani na protilehlé rovince.

Statika starých sloupů v horní části už nevyhovovala, takže musely být nastaveny. Ovál dostal nové mantinely z vodovzdorných překližek a vůbec poprvé plexisklo v prostoru startu a cíle, aby rozhodčí měl dokonalý přehled o dění u pásky. Krokem dopředu se stala i elektronická časomíra.

Sponzorské peníze od Chemopetrolu Litvínov, tehdy čtvrtého největšího podniku v celé České republice s čistým ziskem přes miliardu korun, a dalších sponzorů neputovaly jen na prémie pro závodníky. Mítink měl okázalou prezentaci a svou vlastní marketingovou tvář, jejímž vrcholem se stalo vlastní logo. Plochodrážník s nápisem Chemopetrol na nohavici a logem chemického gigantu na vestě zachycený ve smyku se siluetou pražských památek na perimetru za sebou se dostal na plakát, programy i samolepky. A také on pomáhal pražským pořadatelům dát světu najevo potenciál, jímž by mohli přispět světu velkých cen.

Scéna pražského závodu byla připravena dokonale, aby si fanoušek doposud nejkvalitnější závod užil včetně atraktivního doprovodného programu. Ideální tečkou by potom bylo, kdyby se na jeho konci radoval z postupu do světového finále rovněž nějaký český závodník.

„Ještě nikdy se v Čechách, a to ani na pardubické Zlaté přilbě, nesešla taková konkurence,“ čteme po dvaceti letech tisková prohlášení Antonína Kaspera, jenž byl logicky stylizován do role jednoho z favoritů. „Já sám jsem ve formě a věřím, že se na svém domácím stadiónu probojuji mezi nejlepší světovou šestnáctku.“

Tomáš Topinka se ve výsluní mediální slávy ještě ani zdaleka nevyhříval tolik jako v pozdějších letech. „Postup do světového semifinále je přímo životním úspěchem Tomáše Topinky,“ shodovala se většina deníkářů, kteří se tehdy vesměs shodli i na další jediné informaci, jíž o dvacetiletém borci mohli nabídnout. A sice, že jezdí za britský klub King’s Lynn.

A pokud se týká jeho šancí, největší naděje mu dával Blesk. „Vyrůstal na Markétě a v závodě nemá co ztratit,“ psal bulvární deník ve středu 22. června. Jenže během pár hodin mělo být všechno vzhůru nohama.

Tři kola jasným světovým finalistou
„Tonda si rozbil hubu na čtyřkolce, on říkal, že na kole, a udělal si něco s rukou,“ vybaví si okamžitě Tomáš Topinka. „Nevědělo se, jestli pojede, ale nešlo mu to, tak odstoupil.“ Ve čtvrtek před závodem denní tisk posílal do světa informace, že si Antonín Kasper při jízdě na horském kole poranil záprstní kůstky na pravé ruce, které mu zpevňují dva dráty.

Legendární borec čelil riziku, že při namáhání by zeslabená kost mohla prasknout, což by automaticky přineslo další operaci. Ještě ve středu měl ruku ztvrdlou natolik, že její prsty nemohl dát k sobě. Protože se mu však do soboty povedlo ruku rozhýbat, rozhodl se zkusit své štěstí. V rozjížďce s číslem tři nestačil na Grega Hancocka a vítězného Stefana Dannö, avšak Ryszarda Franczyszyna před sebe nepustil. Vzápětí však dvakrát předčasně zastavil a poznal, že nemá smysl pokračovat ve svém heroickém a bolestivém úsilí.

„Největší pozornost domácích fanoušků bude upřena ke dvacetiletému Tomáši Topinkovi,“ otočil list Svobodné slovo už ve čtvrtek, kdy nad Antonínem Kasperem předčasně zlomil hůl a mezi největšími favority vedle Tomáše Topinky označil Sama Ermolenka, Tommy Knudsena, Tonyho Rickardssona a Tomasze Golloba.

A co na to po letech on sám? „Bral jsem ten závod jako satisfakci, že jsem ve světovým semifinále,“ říká dvacet let po něm. „Na tu dobu to byl pro mě hodně dobrej‘ závod. Kdybych postoupil, byla by to bomba.“

Nechybělo málo, aby tato bomba skutečně explodovala. V rozjížďce s číslem čtyři neúnavně atakoval Jasona Crumpa, ale předjet jej neodkázal. „Rozjížděl jsem se s ním v Elgane (finále mistrovství světa juniorů – pozn. redakce) o třetí a čtvrtý místo,“ říká na adresu ryšavého Australana, který to později dotáhl až ke třem titulům individuálního mistra světa. „Tady měl nakonec jen o bod víc. V tý době jsme na tom byli stejně. Ale pak mi uskočil (smích)!“

V boji o postup do světového finále ve Vojensu pokračoval dvěma třetími místy. Pádný argument ovšem přidal v rozjížďce s číslem šestnáct. Jejím cílem se prohnal jako vítěz před Ryszardem Franczyszynem, Tommy Knudsenem a Simonem Wiggem.

Týdeník Speedway Star nebude příští pátek skrblit kritickými připomínkami na pražskou dráhu, kde se moc nepředjíždělo. „Markétě byla léta stejná dráha, co se od ní dalo čekat, nebylo žádný překvapení, aspoň si toho nejsem vědom,“ konstatuje a při připomínce, že plochodrážní týdeník dokonce psal o jednom jediném regulérním předjetí za první zatáčkou, s úsměvem doplňuje. „To bylo asi to, jak mě předjel Tomasz Gollob!“

Polský borec, který už lákal davy fanoušků, ačkoliv jej hvězdná sláva teprve očekávala, měl před rozjížďkou s číslem dvacet vítězství prakticky již v kapse. Čtyřikrát vyhrál a jeho dvanáct bodů vyrovnal jedině Tony Rickardsson, jenž ještě netušil, že se příští měsíc stane poprvé světovým šampiónem. Blonďatý Švéd na srovnání kroku s Polákem ovšem potřeboval o jízdu navíc.

Poslední jízda pražského odpoledne se musela opakovat kvůli pádu, za nějž diskvalifikací pykal Zoltan Adorjan. Při repete se na čele usadil Stefan Dannö, který mířil za postupem stejně jako druhý Tomáš Topinka. Leč přišlo poslední kolo a pražského juniora předjel Tomasz Gollob.

„Gollob mě v nájezdu do druhý zatáčky předjel tak, jak já ho tady potom předjel při Grand Prix v roce 2003,“ vzpomíná Tomáš Topinka. Tehdy však neměl na žádné úvahy čas. Osm bodů jako on dosáhli rovněž Američané Billy Hamill a Greg Hancock. Místo ve Vojensu však bylo jen pro jednoho z nich. Ke slovu přišel rozjezd. Tomáš Topinka si vylosoval vnější dráhu, odkud ten den vyhrál jen Tomasz Gollob. Našemu reprezentantovi vůbec nevyšel start a brány světového finále se mu definitivně zabouchly rovnou před nosem.

Grand Prix přišla za Tomášem Topinkou ještě blíže
„Pamatuju si, jak jsme šli losovat,“ říká Tomáš Topinka. „Když byl předloni na Markétě světovej‘ pohár, bavil jsem se o tom s Gregem i Billym a oni si na to vzpomněli taky. Účastníci finále byli v dalším roce účastníky Grand Prix. Vyhrál Hans Nielsen, ale rok na to Billy Hamill a po něm Greg.“

Česká vlajka mohla nad stadióny velkých cen zavlát o dva roky dříve, než do nich pronikla pražská Markéta. „Grand Prix šla kolem mě blízko, ale ta dálka!“ filozofuje Tomáš Topinka. „Tomasz Gollob prohrál poprvý až v poslední jízdě. Po závodech přišel, že jsme měli něco říct, že by radši ve světovým finále měl nějakýho Topinku než Hancocka a Hamilla. Ale já nikdy nikoho nepřemlouval. Jsou závody, tak se závodí. Když na to máš, vyhraješ, když nemáš, nevyhraješ. Já se vždycky snažil všechno vyzávodit všude, kde to šlo. I když je někdy lepší koukat, jestli dva body nejsou lepší, než se hnát za dalším bodem, když už postup máš. Ale já se vždycky snažil bodovat, co to šlo.“

Zklamání bylo velké, ale na druhou stranu závodníci v mladším věku podobnou smůlu neprožívají nikterak tragicky. „Bral jsem jako ohromnej‘ úspěch bejt‘ jen v tom závodě,“ přibližuje Tomáš Topinka své tehdejší rozpoložení. „Postup do finále by potěšil, ale když koukám na ty jména, špatnej‘ výsledek to nebyl. Jedinej‘, kdo tam výkonnostně nepatřil, byl Jan Staechmann. Tehdy v Anglii jezdil jenom druhou ligu, ale dráha na Markétě mu v ten den sedla a postoupil.“

Hrdina našeho vyprávění ale ještě nemohl tušit, že se mu regulérní působení ve velkých cenách dostane na dohled ještě blíže. A naneštěstí se stejným výsledkem. V červenci 1997 nabízelo kontinentální finále v Lonigu dvě vstupenky do Grand Prix 1998. Prvního se zmocnil Armando Castagna, o druhé místo se rozjížděli Tomáš Topinka a Zoltan Adorjan.

„Odstartoval jsem, motorka přestala jet, pak se to sebralo,“ líčí Tomáš Topinka průběh klíčové jízdy. „Nakonec se mi utrh‘ šroubek ze sedátka, viselo jen na půlce. Z posledního výjezdu jsem ho předjel. I Zoltan si toho byl asi vědom. Popřáli jsme si, jenže rozhodčí Polák to viděl obráceně. Jeden divák to natočil, a že musím za rozhodčím. Na jury jsme přinesli kameru. Nicméně rozhodčí řek‘, že ho to nezajímá, že jsem ještě mladej‘, a že se do Grand Prix ještě dostanu. Ten pohár z Loniga je největší trofej v mým kabinetě a já za třetí místo nebyl nikdy tak naštvanej‘!“

Rekordy odolaly:
Osud však zařídil, že Tomáš Topinka absolvoval dvě Grand Prix. Při premiéře české velké ceny na Markétě v květnu 1997 dostal divokou kartu. Se dvěma body skončil patnáctý. Po názorových rozepřích s pražským klubem mohl na další divoké karty pochopitelně zapomenout. Přesto se však objevil ještě jednou při Grand Prix České republiky v září 2003. Jako kvalifikovaný náhradník zastupující Lukáše Drymla skončil svou pou vyřazovacím KO systémem až v semifinále a celkově mu patřila šestá pozice.

Kdyby se ovšem v červenci 1994 probil do Vojensu, ve svých dvaceti letech by se stal nejmladším českým světovým finalistou všech dob. Primát v tomto ohledu drží Antonín Kasper mladší, který světové finále v Nordenu v září 1983 absolvoval v jednadvaceti. Jiřímu Štanclovi bylo v Göteborgu 1971 dvaadvacet a Jaroslavu Volfovi v Göteborgu 1964 třiadvacet.

Zároveň by vyrovnal další rekord Antonína Kaspera mladšího, jenž se do světového finále kvalifikoval ve své čtvrté kompletní sezóně.

světové semifinále mistrovství světa jednotlivců 1994 – Praha:
1. Tomasz Gollob (PL) 14, 2. Tony Rickardsson (S) 12, 3. Jan Staechmann (DK) 11+3, 4. Sam Ermolenko (USA) 11+2, 5. Stefan Dannö (S) 11+1, 6. Tommy Knudsen (DK) 11+0, 7. Jason Crump (AUS) 9, 8. Greg Hancock (USA) 8+3, 9. Billy Hamill (USA) 8+2, 10. Tomáš Topinka (CZ) 8+1, 11. Zoltan Adorjan (H) 5, 12. Ryszard Franczyszyn (PL) 5, 13. Dariusz Sledz (PL) 2, 14. Simon Wigg (GB – KNNV) 2, 15. Gert Handberg (DK) 2, 16. Antonín Kasper (CZ) 1, náhradníci Grigorij Charčenko (RU) 0 a Petr Vandírek (CZ) 0.

Foto: Petr Makušev a archív autora