Pardubice – 4. září 1995
Historii píšou vítězové. To platí konec konců i pro plochou dráhu. Když se kohokoliv zeptáte, kdo vyhrál pardubickou Zlatou přilbu v sezóně 1996, odpověď, že Tomáš Topinka, zazní prakticky, ještě než stačíte dořeknout. Ovšem dotaz, kdo byl o rok dříve druhý, už bude mnohem tvrdším oříškem. Přitom šlo o stejného závodníka, s nímž na jeho první pódium při závodě všech závodů magazín speedwayA-Z zavzpomínal.

 

Přes Zlatou stuhu to do startovní listiny Zlaté přilby nešlo

„Jel jsem Zlatou přilbu potřetí,“ vybaví si Tomáš Topinka, když se ho dnes zeptáte na jeho umístění v nejstarším plochodrážním podniku světa z před dvacet let. „Evžen Erban mě vždycky zval de facto od tý doby, co jsem začal závodit v Anglii. Asi bral, že už tam patřím.“

Od chvíle, kdy se Tomáš Topinka v půli září roku 1990 kvalifikoval do československého juniorského šampionátu, šlo to s jeho kariérou strmě do kopce. V říjnovém test matchi ve Svitavách ještě ničím nevybočoval mezi ostatními vrstevníky. První jízdu nedokončil kvůli pádu, nakonec dosáhl sedm bodů a východočeští závodníci předčili Pražany 59:57.

Jenže v jednadevadesátém měly výkony sedmnáctiletého pražského borce tah jako dokonale vymetený komín. V květnu měl na dohled svůj první triumf v juniorce, avšak na Markétě jej v rozjezdu zradil motocykl, takže zvítězil Jan Hádek. Celkově byl čtvrtý, takže jej neminulo pozvání na Zlatou stuhu.

Tradiční juniorský předzávod Zlaté přilby měl poprvé mezinárodní aranžmá, nicméně o konkurenci ze zahraničí se postarali jen trojice Němců, jeden Ital, jeden Angličan a Polák Zbigniew Lech, jenž se tehdy objevoval v české první lize v sestavě GRS Liberec. Tomáš Topinka skončil ve finále druhý za vítězným Pardubičanem Rostislavem Burešem. Napřesrok jej z boje o stupně vítězů vyřadil pád ve finále.

V jednadevadesátém byl Rostislav Bureš při Zlaté přilbě jen náhradníkem. O rok později otevřel triumf Antonínu Švábovi cestu až do malého finále, jež mělo vejít do dějin děsivou kolizí Václava Milíka s Alešem Drymlem a Vladimírem Višváderem.

„Bral jsem to tak, že výkonnost musí ještě přijít,“ svěřuje se Tomáš Topinka se svým tehdejším rozpoložením, když se do startovní listiny Zlaté přilby nedostal. „Dneska je tady pět a půl závodníka, ale Zlatá přilba by měla bejt‘ jen pro ty kvalitní. Bral jsem to, až to přijde, že to přijde.“

Sezónou 1992 se mistrovským titulem uzavřelo pravidelné účinkování Tomáše Topinky nejen v domácí juniorce, ale také při Zlaté stuze. „Zlatou přilbu jsem nejel, Stuhu vyhrál Tonda a ten Přilbu jel,“ konstatuje. „Já to bral jako motivaci, abych se do Zlatý přilby dostal.“

Ve své třetí kompletní závodní sezóně však už nebyl důvod, který by debutu devatenáctiletého pražského juniora při Zlaté přilbě bránil. „Začal jsem závodit v Anglii,“ vypráví. „V srpnu se v Pardubicích jelo finále mistrovství světa juniorů. Bedna nebyla, po třech jízdách jsem sice měl osm bodů, ale po pěti taky. Musíš to však brát pozitivně.“

 

Debut končí triumfem v malém finále, který napřesrok přišel znovu

V říjnu 1993 se při Zlaté přilbě představilo ještě jen dvaatřicet závodníků. Tomáš Topinka byl v Pardubících již v sobotu. Vyhrál hned první jízdu své vylučovací skupiny, aby v neděli začal až pátým místem. Nakonec si druhým místem za Benem Howem, jenž o den dříve vyhrál Zlatou stuhu, pojistil triumf ve skupině.

Ve čtvrtfinále skončil druhý, avšak v semifinále si mezi sebou karty míchala esa Leigh Adams, Jan Staechmann a Hans Nielsen. Tomáš Topinka tak při svém debutu ve Zlaté přilbě skončil v malém finále, které vyhrál před Mariánem Jiroutem a Janem Staechmannem.

Napřesrok se Tomáš Topinka do startovní listiny závodu všech závodů opět vrátil. Již druhým rokem jezdil spolu s Bohumilem Brhelem za King’s Lynn. Jeho vestu oba oblékali ještě v sobotu večer, takže jejich cesta do Pardubic nebyla nikterak jednoduchá.

„S Bohoušem jsme letěli až v neděli ráno z Norwiche do Amsterdamu,“ popisuje Tomáš Topinka. „A z Amsterdamu do Prahy. Bylo natěsno dostat se do Pardubic. Převlíkli jsme se a šli rovnou do závodu.“

Zatímco Bohumil Brhel byl rovnou nasazen do čtvrtfinále, Tomáš Topinka musel začínat svou pouť již od vylučovacích jízd. „Nebyl jsem nasazenej‘, ale svým způsobem jsem to nebral jako mínus,“ konstatuje. „Jsem víckrát na dráze, jasně, sjedu víc pneumatik, ale mám víc šancí poznat dráhu. Proto jsem to nebral jako špatný.“

Jenže vzhledem ke skutečnosti, že se první série ve vylučovacích skupinách jezdila již v sobotu, musel jeden start oželet a po nedělním nástupu hrát vabank. Bylo z toho drama. V rozjížďce s číslem pět jej porazili Simon Wigg, jenž se na cestu za triumfem po sobotní explozi svého nejlepšího motoru musel vydat s agregátem na travnatou dráhu, a Petr Vandírek.

Tomáš Topinka však nezaváhal a v poslední jízdě skupiny dojel do cíle jako vítěz před Simonem Wiggem. Ve čtvrtfinále jej dokázali předčit jen Craig Boyce a Tony Rickardsson, jenž se před necelým měsícem stal v dánském Vojensu mistrem světa. Suverény jeho semifinálové skupiny se stali Simon Wigg a Tony Rickardsson. Zda se dalším finalistou stane pražský junior nebo Chris Louis, měla rozhodnout rozjížďka s číslem třicet. Klíčem přitom bylo pět bodů za vítězství.

„V poslední jízdě jsem potřeboval vyhrát,“ vzpomíná Tomáš Topinka. „Někdo najel do pásky a já taky. Namotala se mi mezi koš a převodník. Nemoh‘ jsem to rozmotat a propásnul dvě minuty. Skončil jsem zase v malým finále a to jsem vyhrál.“

Malé finále vyhrál Tomáš Topinka podruhé, nebylo to zklamání? „Byl jsem spokojenej‘,“ odpovídá. „Vyhrál jsem tam dámskýho favorita. Byl jsem sponzorovanej‘ od firmy Oliba Mšeno, co vyráběla horský kola. Tak jsem ho dal mámě.“

 

Zlatá přilba nemá nikde obdoby

Vznik seriálu velkých cen v roce 1995 odstartoval termínové patálie, které Zlatá přilba řeší prakticky dodnes. Aby se vyhnuli kolizi s poslední Grand Prix v londýnském Hackney, přesunuli pardubičtí pořadatelé svůj závod z konce září na jeho samotný počátek. Druhým fenoménem ohrožujícím startovní listinu byla polská liga. Právě kvůli ní před dvaceti lety nepřijel Antonín Kasper, jemuž tehdy ještě patřil primát posledního českého vítěze.

A také Tomasz Gollob, jehož vazby na Bydhošť byly silnější než klauzule tovární smlouvy s Jawou, jež mu účast na Zlaté přilbě nařizovala. Z divišovského týmu chyběl i Simon Wigg, který oželel možnost obhájit triumf z předchozího roku ve prospěch přípravy na světové finále na dlouhé dráze v Scheessellu.

Pořadatelé oslovili dvanáct účastníků Grand Prix, nakonec se však místo řady z nich na poslední chvíli dostali do startovní listiny čeští závodníci. Z těchto náhrad na sebe upozornil zejména Jaroslav Gavenda, který se dostal až do malého finále.

S Tomášem Topinkou se však počítalo na jisto. „Byl jsem rád za pozvání,“ neskrývá Tomáš Topinka ani po dvou desítkách let. „Bral jsem Zlatou přilbu jako extra závod pro Čechy. Dřív to bejvalo i pro světový jezdce, ale dnes jsou rozmazlený těma odměnama. Ale teď si myslím, že se to zase vrací. Speciálně Australani na Zlatou přilbu koukaj‘, že ji chtějí taky, když ji maj‘ Leigh a Ryan. Pro Darcyho a Chrise Holdera to bylo motivující, že jejich kámoši přilbu maj‘. Chtěli ji taky. Nešlo jim o to, vyhrát motorku, ale zlatou přilbu, ta je skvost.“

Stejně jako před rokem nebyla jeho cesta do Pardubic snadná. „S Bohoušem jsme dorazili zase na doraz,“ vrací se k třetímu zářijovému dni roku 1995. „Ještě nebyl Stanstead, tak jsme letěli ranním letem do Amsterodamu. Evžen Erban zaplatil letenky, byly dost drahý. Dostali jsme i peníze na pneumatiky, takže režie byla pokrytá. Ale moje motto bylo hlavně bejt‘ na tom závodě. Dneska každej‘ čeká, že je Čech, proto pojede Zlatou přilbu, ale já to takhle nebral. Pro mě byla Zlatá přilba úplně něco jinýho než kterejkoliv jinej‘ závod v Český republice.“

Pro zajímavost, na srpnové tiskové konferenci Evžen Erban vyprávěl, že pořadatelé vynaložili na závodníky celých 1,2 miliónu korun. Nejdražší byl Hans Nielsen, který si řekl o sedmdesát tisícovek startovného.

 

Zkušený Moravan světového šampióna o Zlatou přilbu nepřipravil

Ranním letem s přestupem v Amsterdamu a rychlým přesunem do Svítkova však pro TomášeTopinku podobenství Zlatých přileb 1994 a 1995 skončilo. Počet startujících se totiž prozatím definitivně ustálil na šestatřiceti závodnících s tím, že místo čtyř z vylučovacích skupin postupovali již jen tři nejlepší.

Navíc v pětadevadesátém pořadatelé experimentovali a v sobotu se místo jedné série vylučovacích rozjížděk jely rovnou dvě. Pakliže by tedy Tomáš Topinka vynechal sobotní program, mohl by rovnou zůstat na Britských ostrovech. Proto byl rovnou nasazen do čtvrtfinálového programu. Zpočátku jej předčili Conny Ivarsson a Vladimir Kolodij, avšak v rozjížďkách s čísly osmnáct a dvaadvacet zaúřadoval naplno a do semifinále postoupil jako vítěz své skupiny.

„Neříkám, že jsem se připravoval jinak,“ svěřuje se. „Byl to závod jako každej‘ jinej‘. V tom věku jsem si nedělal ambice, že bych moh‘ Přilbu vyhrát. Z devadesáti procent se tam scházela světová špička. Považoval jsem za čest jet takovej‘ závod. Určitě to byla bomba, určitě to bylo super.“

Super však především bylo, co Tomáš Topinka předváděl v semifinále. V první jízdě své skupiny zvítězil před Tony Rickardssonem. Vzápětí byl před ním v cíli jen Ronnie Correy, který stejně jako hrdina našeho vyprávění měl jistý postup do velkého finále a mohl si třetí start ušetřit.

Takový luxus nebyl dopřán Tony Rickardssonovi. V postupové hře byl totiž ještě Jaroslav Gavenda. Kdyby tehdy pětatřicetiletý březolupský závodník vyhrál, stále ještě úřadující mistr světa by skončil v malém finále. Jenže ospalost způsobená jen dvouhodinovým spánkem na cestě z domácího finále ze Švéda spadla právě včas.

Naopak Jaroslav Gavenda musel odstavit svůj motocykl, jemuž prasknul rám, a usednout do sedla náhradního stroje. Jeho ocelovým srdcem byl stojatý motor, s nímž nezávodil už celý rok. Kdo ví, co by způsobilo větší senzaci, zda vyřazení světového esa moravským veteránem, nebo výsledek velkého finále, který by se tak zrodil. Ale dost spekulací a vraťme slovo Tomáši Topinkovi, jenž zamířil na rošt rozhodující jízdy s modrým povlakem.

„O závodech se mi často nezdá, ale o Zlatý přilbě se mi zdálo,“ svěřuje se. „Já v tom snu zezadu předjel Hanse Nielsena. V tu dobu by to pro mě bylo dost nepravděpodobný. A tu jízdu jsem pak vyhrál. Jestli to mělo bejt‘ finále, to neříkám. Ve finále se to ale tak odehrálo, že jsem Hanse předjel.“

V realitě velkého finále sedmačtyřicáté Zlaté přilby však Hans Nielsen, který stál na roštu u samého vnitřku oválu, odstartoval nejlépe. Jenže ve výjezdu se nechal poněkud rozhodit a malá skulinka nabídla šanci Tony Rickardssonovi, který za sebou nechal Tomáše Topinku a Bohumila Brhela. Od druhého oblouku už upaloval v čele pro svou třetí přilbu.

„Tony v tom snu nebyl, teď se tam připlet‘ a vyhrál,“ usmívá se Tomáš Topinka, který v předposledním kole využil drobné chybičky Hanse Nielsena a připravil velkého Dána o druhou příčku. „Bylo to nečekaný. Ten rok začínaly ležáky. Všichni tvrdili, že jsou rychlejší. Hans a Tony na nich jeli, ale já měl klasickýho stojáka.“

Po závodech si Tomáš Topinka stěžoval na dlouhé hledání optimálního převodu a především litoval, že na startu velkého finále trošku zaspal. „Ani nevím, jestli mám ten závod nahranej‘,“ přemítá dnes. „Domluvil jsem se s Jirkou Zítou, jestli by mně ty Zlatý přilby nevytáh‘ z archívu, ale má dlouhou dodací lhůtu (smích).“

Ze vzpomínek mu však jeho úspěch nikdo nevymaže. „Vybavuju si, jak jsem Hanse předjel, uvědomil jsem si, že přesně tak se mi to zdálo,“ vypráví a dodává, proč svůj zážitek z říše snů ještě příliš neventiloval. „Před závodem jsem se o tom nešířil, i teď to možná vypadá, že jsem chytrej‘. Ale bylo to tak.“

Copak asi prožíval ve snech o rok později, kdy se do historie Zlaté přilby zapsal jako její nejmladší a zároveň prozatím poslední český vítěz?

 

47. ročník Zlaté přilby České republiky – Pardubice:

1. vylučovací skupina:	Roman Matoušek (CZ) 10, Vladimir Kolodij(UA) 8, Laszlo Bodi (H) 8, Franz Leitner (A) 6, Izak Šantej (SLO) 4, Heiko Müller (D) 1
2. vylučovací skupina:	Jiří Štancl (CZ) 10, Jan Schinágl (CZ) 9, Robert Csillik (H) 7, Vladimír Kalina (CZ) 6, Andre Pollehn (D) 4, Siegfried Eder (A) 2
3. vylučovací skupina:	Ben Howe (GB) 10, Václav Milík (CZ) 9, 3. Aleksander Ljatosinskij (UA) 7, 4. Martin Peterca (SLO) 4, Norbert Magosi (H) 3, Christian Görtz (D) 2
4. vylučovací skupina:	Conny Ivarsson (S) 9, 2. Jaroslav Gavenda (CZ) 9, 3. Marián Jirout (CZ) 8, 4. Mirko Wolter (D) 6, Renato Kušter (CRO) 3, Heinrich Schatzer (A) 0
1. čtvrtfinálová skupina:	Bohumil Brhel (CZ) 10, Aleksander Ljatosinskij (UA) 7, Ray Morton (GB) 7, Chris Louis (GB) 5, Roman Matoušek (CZ) 3, Jan Schinágl (CZ) 2, res Jaroslav Petrák (CZ) 3
2. čtvrtfinálová skupina:	Tomáš Topinka (CZ) 10, Conny Ivarsson (S) 8, 3. Vladimir Kolodij (UA) 8, 4. Robert Csillik (H) 6, Armando Castagna (I) 4, Andy Bössner (A) 1
3. čtvrtfinálová skupina:	Tony Rickardsson (S) 9, 2. Ryan Sullivan (AUS) 8, Jaroslav Gavenda (CZ) 8, Stefano Alfonso (I) 6, 5. Laszlo Bodi (H) 6, 6. Ben Howe (GB) 1, res Richard Wolff 1, res Jaroslav Petrák 0
4. čtvrtfinálová skupina:	Hans Nielsen (DK) 9, Ronnie Correy (USA) 8, Václav Milík (CZ) 8, Robert Král (CZ) 6, Jiří Štancl (CZ) 5, Marián Jirout (CZ) 3, res Jaroslav Petrák 0, res Richard Wolff 0
1. semifinálová skupina:	Bohumil Brhel (CZ) 9, Hans Nielsen (DK) 8, Conny Ivarsson (S) 8, Václav Milík (CZ) 6, Ryan Sullivan (AUS) 5, Ray Morton (GB) 2
2. semifinálová skupina:	Tony Rickardsson (S) 9, Tomáš Topinka (CZ) 9, Ronnie Correy (USA) 8, Vladimir Kolodij (UA) 6, Jaroslav Gavenda (CZ) 5, Aleksander Ljatosinskij (UA) 2
malé finále:	Václav Milík (CZ), Vladimir Kolodij (UA), Ryan Sullivan (AUS), Aleksander Ljatosinskij (UA), Jaroslav Gavenda (CZ), Ray Morton (GB)
finále:	Tony Rickardsson (S), Tomáš Topinka (CZ), Hans Nielsen (SK), Ronnie Correy (USA), Conny Ivarsson (S), Bohumil Brhel (CZ)

Foto: Karel Herman, archív Tomáše Topinky, archív autora

Na Štědrý den třiadesedmdesátého byl Ivan Popelka z moravských Šarov na vrcholu blaha. Jeho manželka Ivanka v gottwaldovské nemocnici povila synka. Do potomka vkládal naděje, které se jemu samotnému za širokými řidítky nepodařilo naplnit. Jenže listopad 1989 přinesl do naší země nejen tolik vytoužený pád komunistického režimu, ale také určitý úpadek plochodrážního sportu. Finance se staly problémem a Petr Popelka proto na dvě desítky let z prostředí ploché dráhy zmizel.

 

Bezděčným svědkem březolupské cesty ke hvězdám

„Tata věděl, že se narodil plochodrážník, proto mi asi dal jméno Petr podle Petra Ondrašíka, on je v naší dědině  Šarovech nejslavnější rodák,“ komentuje Petr Popelka své narození před více než čtyřmi desítkami let. „Otec byl v Březolupech jeden z prvních čtyřech, co tady měli motorku. Šel na vojnu do Rudé hvězdy, ale nechytal se. Měl špatného velitele roty, nechtěl ho pouštět na tréninky.“

Prostředí březolupského plochodrážního stadiónu nebylo tudíž pro Petra Popelku neznámé. „Já chodíval na plochou dráhu a jako desetiletý tady obdivoval Aleša Drymla,“ vzpomíná. „Měl krásnou červenou kombinézu, všechny jízdy vyhrál a byl pořád čistý.“

Nicméně okolnosti směřovaly k tomu, aby se závodníkem stal i on sám. „Otec mě k tomu vedl odmalička,“ přechází k plochodrážním kapitolám svého životopisu. „Jezdil jsem krajský přebor v bikrosu. Pak mě dovedl do Březolup. Miloš Plzák byl trenér, kraloval tu Staňa Kučerů a Červajs (přezdívka Vlastimila Červenky – pozn. redakce) byl ještě v SVS. Začínali jsme tehdy ze Šarov tři,Vlastik Kozlík a Martin Fusek byl synovec Petra Ondrašíka a Vaška Zajíce.

Tehdejší teenageři neměli tak přímočarou cestu k závodění, protože spodní věková hranice, aby se mohli postavit ke startovní pásce, byla šestnáct let. V devadesátém roce byl ještě plochodrážníků relativní dostatek, navíc do juniorského šampionátu bylo potřeba se prokousat a předkvalifikace se pořádaly na podzim před danou sezónou. To ovšem ještě Petru Popelkovi šestnáct nebylo, takže se svého závodního debutu dočkal na ligové bázi.

„Dva roky jsem tady brousil,“ popisuje Petr Popelka svá učednická léta. „První závody jsem jel v Žarnovici. Stáli jsme v depu, Heinrich Schatzer měl Godden. Byli jsme v šoku, že jeden Slovák mu nabídl svůj motocykl.“

Důvod byl nabíledni, sice padla železná opona, avšak v československých pravidlech byla stále zakotvena povinnost používat stroje Jawa a pneumatiky Barum. „V zadní zatáčce jsem utopil motorku v kaluži vody nebo spíš v jezeru,“ vybavuje si Petr Popelka podrobnosti ze svého debutu. „Dneska by tam nikdo nejel. A pak jsem urval bod.“

Petr Popelka byl juniorem celku, jehož dle tehdejší ligové formule čekaly jen dvě speciální rozjížďky s vrstevníky. Zmíněný bod přišel ve druhé jízdě, kdy kopřivnický Rudolf Dvořák upadl a on protnul metu za Zdeňkem Koliandrem z Racku a vítězným domácím Mariánem Šebianem. Heinrich Schatzer se skutečně dočkal dodatečné diskvalifikace, avšak Žarnovica přesto vyhrála.

Šlo však o její poslední triumf v domácí lize a do úlohy favorita se stylizovaly Březolupy. Jaroslav Gavenda se na prahu třicítky dostával do životní formy, na postu leadera mu sekundoval Vlastimil Červenka, který se vrátil z pardubické vojny. Své slovo uměli říct i Stanislav Kůra a Miroslav Dohnal.

„Žádná výhra, bod sem bod tam,“ komentuje své prvoligové účinkování Petr Popelka, jehož v dalších patrech československé soutěže družstev na pozici náhradníka nahradili zkušenější Martin Šerý a Josef Svízela. A tak ke vstupu moravského celku do extraligy přispěl jen čtyřmi body v základní prvoligové skupině.

 

Osmačtyřicátý muž juniorské předkvalifikace v extralize

Vzhledem k uzavřenosti juniorského šampionátu nováčkům Petr Popelka nenašel v sezóně 1990 žádnou příležitost k závodění. „Liga byla začátek, juniorku jsem nemohl jet,“ říká. „Ten domácí závod byl nešťastný, zůstal tam Jirka Marx. Ještě hodinu předtím, jsme se spolu bavili v depu.“

Prubířským kamenem, zda i Petr Popelka bude roku 1991 součástí mistrovství republiky juniorů, byla zářijová předkvalifikace na pražské Markétě. „Odvezli mě do Střešovic,“ dostává se hrdina našeho vyprávění k odhalení, že plán postupu dostal trhliny. „Den předtím měl těžký pád Petr Strasenský. Nás březolupské mlaďochy to přitlačilo k zemi, byli jsme z toho vyjančení.“

A tak Petr Popelka v jednadevadesátém třel závodnickou bídu s nouzí. Březolupy jezdily extraligu, Miloš Plzák pomýšlel vysoko a neváhal soutěž oživovat starty Rakušanů Andy Bössnera či Heinricha Schatzera či Poláka Macieje Fabiszaka. Konec konců jediným limitem hostování byl tehdy souhlas mateřského klubu, takže vestu moravského klubu oblékli kupříkladu odchovanec Lubomír Jedek, liberecký Robert Ráliš či veterán Václav Verner. Na Petra Popelku došla řada dvakrát, aniž by se však z pozice náhradníka dostal na start jediné jízdy.

Závodění se tak dočkal až na sklonku října při juniorské předkvalifikaci, kterou tentokrát hostily Pardubice.Jednapadesát borců se tehdy pustilo do bojů o dvaadvacet volných míst v mistrovství republiky juniorů 1992. Petr Popelka v sobotu po dvou pádech nedokončil svůj závod a v neděli nenastoupil. Celkové osmačtyřicáté místo mu dávalo vyhlídky šestadvacátého náhradníka do jedné z dvojice semifinálových skupin.

„Tehdy to bylo normální,“ krčí dnes Petr Popelka rameny. „Někdo musel být poslední a v Březolupech to trvalo dýl, než jsi šel na vrchol. Ale ta síla! V juniorské předkvalifikaci se odjelo šest závodů za dva dny! Co bychom za to dneska dali, to je důvod k zamyšlení.“

Nicméně většinu sezóny 1992 strávil Petr Popelka čekáním na příležitost. Do sestavy březolupské sestavy se dostal třikrát, aniž by získal jediný bod. Moravský celek si vybral pořádnou dávku smůly, jíž by v poslední době mohl konkurovat snad jen zánět slepého střeva Romana Čejky před jeho debutem ve světě velkých cen.

Skončil poslední se stejným ziskem šesti tabulkových bodů jako Plzeň a Chabařovice, avšak nižší skóre ze vzájemných utkání jej nemilosrdně srazilo do první ligy. Petr Popelka však paradoxně v extralize zůstal. Na podzim totiž narukoval do pardubického Racku, jenž v extralize anno domini 1993 nahradil právě Březolupy.

„V extralize jsme byli dva roky,“ vrací se Petr Popelka k sezónám 1991 a 1992. „Pak Březolupy spadly, ale já šel do Racku a jezdil extraligu taky. Ale pan Vozár mě moc nestavěl. Na vojně jsi byl na všechno sám. Měl jsi vybavení, ale neměl otce, neměl mechanika a do noci jsi po závodech dělal motorky.“

 

Peníze brzdí závodní kariéru více než četné pády

Rok se sešel s rokem a předkvalifikace o juniorský šampionát se opět konala ve Svítkově. „V pátek jsem narukoval do Racku a o víkendu byly závody,“ vzpomíná Petr Popelka. „A já se probil až do finále.“

Šestnácté místo v předkvalifikaci přineslo poněkud komfortní postup do semifinálové skupiny B. Ani v ní se ovšem devatenáctiletý závodník, který se dočkal juniorky ve čtvrté sezóně své kariéry, nezastavil. Na úvod v Pardubicích jej sice přibrzdil pád, nicméně šestá příčka a především osm bodů se hodilo. A tak do finálové části postupoval jako náhradník. Ke slovu se dostal ve všech třech závodech, avšak pokaždé vyšel s nulou.

„V Praze jsem naskakoval do jízdy,“ vybaví si Petr Popelka hned úvodní finálový podnik. „Z jedné strany mi Jirka Jirout říkal, ať neblbnu, že mám novou gumu. Z druhý strany starý pan Karnas, ať jim dám. Tři kola jsem vedl a pak jsem se válel.“

Pády jej provázely takřka neustále. „Dálnice, stadión, nemocnice, to byla moje kariéra,“ usmívá se s odstupem dvaceti let. „Pražáci si dokonce odškrtávali, že mají jízdu se mnou za sebou. Hlavu jsem nepoužíval, ale srdce tam bylo. Jednou jsem byl večer na diskotéce a druhý den se jel Troják. Paní Zajícová konstatovala, že jenom nohy vyletěly. Bylo to v zatáčce u es-té-káčka, ale nic jsem si nezlomil.“

Dnes nachází paralelu se svým otcem Ivanem. „Jsem celý tata,“ přemítá. „Světe, div se, byl na prvním závodě v Břeclavi. Uměl startovat, ale pak nevěděl, co s tím. V životě jsem nemohl pochopit, jak mohl ubrúsit půlku řidítka. Ale na asfaltě to asi šlo.“

V sezóně 1994 se zdálo, že se Petrovi Popelkovi začíná dařit. S civilem se vrátil do Březolup, které shodou okolností nahradily v extralize vojenský Racek. Do semifinálové skupiny české juniorky skočil desátou příčkou v Liberci, ve Svitavách si však polepšil o dvě a v Divišově hned o tři příčky. A coby osmý muž závěrečné klasifikace postoupil do finále jako jeho regulérní účastník.

„Pro Racek byly Svitavy domácí dráha,“ připomíná jeden z paradoxů, jež se v ploché dráze čas od času objeví. „A já tam neuměl zahnout. Celou vojnu mi to tam nešlo a byl jsem z toho špatný. Ale po vojně jsem tam jel juniorák a měl jsem devět bodů. Přijeli jsme tam s Milanem Žůrkem svazarmovskou dýchavičnou dvanácettrojkou. Byl jsem ve finále a můj fanklub blbečků už uzavíral sázky, které závod nepřežiju.“

Smůla přišla v půli června. Ve středu ještě na březolupském ovále hájil barvy svého klubu v extraligovém duelu s pražským Olympem. V pátek pokračovalo v Pardubicích finále české juniorky, druhým podnikem, zatímco ten třetí byl na pořadu hned dalšího dne ve Mšeně.

„V extralize jsem ještě jel, ale v pátek jsem si v Pardubicích zlomil nohu,“ líčí Petr Popelka, který se poté měl objevit již jen v zářijové extralize Březolupy vs. Chabařovice. „Na podzim jsem sundal sádru. Dělal jsem v karosárně na stadióně u Jardy Gavendy a na extraligu nepřijel Heinrich Schatzer. Přišel Miloš Plzák, že mám licenci, takže pojedu jako náhradník. Jenže Šeráka (Martina Šerého – pozn. redakce) v první jízdě odvezli a já byl v závodě, jel jsem dvojici s Červajsem. Za cílem jsme se ale chytli s Milanem Vondráčkem a zlomil jsem si ruku.“

 

Krátký comeback

Od té doby jakoby se nad Petrem Popelkou zavřela voda. „Skončilo to kvůli penězům,“ vysvětluje konec své kariéry. „Po sametovým škobrtu se to přetočilo jinam. Tata ještě za bolševiků říkal, abych emigroval, dnes vím, že bych utíkal ze zlaté klece. Začal jsem podnikat. Ze sportu jsem věděl, že podnikání bude tvrdé. A bylo!“

Až předloni v létě se jméno Petr Popelka objevilo ve startovní listině veteránského závodu v Žarnovici. „Po osmnácti rokách jsem s dcerami dojel do Březolup na trénink,“ vypráví, kterak k jeho comebacku došlo. „Martin Gavenda mě přemluvil, ať si to zkusím. Malá to točila na mobil a večer to pustila mojí ženě v televizi ‚hádej, kdo to je, maminko‘. Moja nemá o ploché dráze ani ponětí.“

U jednoho svezení ovšem nezůstalo. „Jel jsem dvakrát, třikrát,“ pokračuje Petr Popelka. „Pak jsem jezdil smykem. Jaryn Gavendů mě vedl, ono se to nezapomíná. Martinovy motorky byly připravené. A potom bác, čtvrtý v Žarnovici! Loni jsem už byl velký mistr a do Žarnovice jel bez supertýmu Gavendů, bez mechanika a kouče na svojí motorce. A skončil jsem zase dvakrát na držce.“

Vložený závod veteránů při březolupské juniorce byla zřejmě definitivní derniéra závodní kariéry Petra Popelky. „Jel jsem ještě tady v Březolupech a myslím, že tím to končí,“ říká. „Budu se věnovat mládeži, ne rozbíjet motorky. Co bude dál? Budu už jen bafuňář, manažer juniorů a sponzor. A tak děkuju Miloši Plzákovi, tatovi a chlapům Gavendovým za comeback.“

Plochodrážní kariéra Petra Popelky (*24.12.1973) v zrcadle času:

1990	Březolupy vítězem první ligy skupiny B (Petr Popelka v roli juniora tři závody ze čtyř – 4 body ze 167 bodů týmu celkem), postup do finále první ligy, kterou po diskvalifikaci libereckého Piotra Pawlickeho vyhrály, v semifinále MR družstev v Březolupech první, ve finále MR družstev v Divišově čtvrté (Petr Popelka v nadstavbové části ligové soutěže nestartoval); v předkvalifikaci MR juniorů 1991 v Praze patnáctý ve své skupině C
1991	Březolupy čtvrté v extralize (Petr Popelka v sestavě na výjezdu v Praze a v domácím utkání s Chabařovicemi DNR); 48. v předkvalifikaci pro MR juniorů 1992 v Pardubicích (sobota 14. – neděle nestartoval)
1992	Březolupy šesté v extralize (Petr Popelka nebodoval ve výjezdních utkáních v Chabařovicích, Plzni a Plzni) a sestoupily do první ligy 1993; 16. v předkvalifikaci pro MR juniorů 1993
1993	VTJ Racek Pardubice šestý v extralize (Petr Popelka v osmi závodech absolvoval osmnáct jízd a získal čtyři body s jedním bonusem); 10. v semifinálové skupině B MR juniorů (Pardubice 6. – Slaný 12. – Chabařovice 12. – Kopřivnice 12.) a postup jako náhradník do finále, v němž skončil 19. (Praha 18. – Svitavy 18. – Divišov 19.); 16. při Memoriálu Josefa Trojáka v Březolupech
1994	Březolupy páté v extralize (Petr Popelka ve čtyřech závodech a dvanácti jízdách inkasoval šest bodů s jedním bonusem); 8. v semifinálové skupině B MR juniorů (Liberec 10. – Svitavy 8. – Divišov 6.), ve finále 19. (Praha 16. – Pardubice 16. – Mšeno NS – Divišov NS – Chabařovice NS)
2014	4. v závodě veteránů v Žarnovici v kategorii do 55 let
2015	22. v závodě veteránů v Žarnovici, 5. v závodě veteránů v Březolupech

Foto: Mirek Horáček, Martin Mesiarik, Karel Herman, archív Petra Popelky a archív autora

Náraz tunguzského meteoritu byl jemný jako přistání obřího airbusu v rukou zkušeného kapitána ve srovnání s ranami, které otřásly zeměkoulí, když slyšel dvě zprávy, před nimiž by si nejraději zacpal obě uši. V osmnácti mu Jiří Štancl řekl, že z něho žádný pořádný závodník nebude. A o necelých dvacet let se jeho syn Petr vrátil z besedy ve škole v Brandýsku, že plochou dráhu můžou jezdit akorát cvoci. Avšak na sklonku loňské sezóny slavili jeho první mistrovský titul se stopětadvacítkou. Že život mnohdy píše zašmodrchané příběhy nás přesvědčí samotný Petr Chlupáč starší.

 

 

Máma plochodrážním mechanikem

Po polovině osmdesátých let bylo jasné, že československému motorismu ujíždí vlak. Věková hranice pro vstup do závodů se neustále snižoval, avšak u nás potřeboval plochodrážník minimálně sedmnáct let nejen pro zahájení aktivní činnosti, ale vlastně i pro legální trénink. Proto vznikla třicítka experimentálních oddílů talentované mládeže, z toho tři plochodrážní v Praze, Slaném a Žarnovici.

Kluci mezi třinácti a patnácti lety měli osmdesátky Simson upravené do podoby plochodrážních motocyklů, jejich starší vrstevníci klasické pětistovky s menším průměrem karburátoru. Plácek, kde je dnes baseballové hřiště, zažil nevídaný zájem mladíků o sport levých zatáček.

„Bydleli jsme v Motole,“ vrací se Petr Chlupáč ve svých vzpomínkách na konec osmdesátých let. „Chodili jsme na Tomíčka a další závody. Na Markétu jsme to měli kousek. Jirka Svoboda s Milanem Špinkou tady začínali trénovat na Simsonech. Ve škole byl nábor, jestli někdo nechce jezdit na Markétě plochou dráhu. Přišel jsem tam, začínalo to, ptali se, jestli někdo už seděl na motorce. Když ne, ukázali ti, jak se řadí a dali ti Simsona.“

Za ulicí Zvoníčkovou bylo tehdy místa ažaž. „Udělaly se tam dva nebo tři okruhy,“ vzpomíná Petr Chlupáč. „Občas byly závody, že jezdil každej‘ s každým. Byla to velká parta, začínal tak třeba i Topas. Nebyla televize, nebylo nic, co by tě táhlo, tak ses odpoledne sebral a šel si na Markétu dělat motorky. Dřív to bylo takový srdcový, že jezdíš plochou dráhu, teď to ty kluci berou jinak. První bylo udělat si motorku a to ježdění byl až takovej‘ bonbónek.“

Zatímco v ostatních případech bývají hybnou silou synovy závodní kariéry otcové, u Petra Chlupáče tomu bylo obráceně. „V rodině jsme měli kořeny, máma jezdila motokros,“ přibližuje otec letošního šampióna stopětadvacítek na krátké dráze. „Svoboďáka a Milana znala z veleslavínskejch‘ garáží. Nebyly to ofiko závody, ale jezdili po polích. Táta plochý dráze moc nefandil a já měl mechanika mámu, což byla raritka. Vím, jakej‘ to byl pocit, tak se do dnes Peťanovi snažím vynahradit. Snažím se, abych mu to neotrávil.“

Na závodním oválku za první zatáčkou, kde se dnes prohánějí kolibříci, se před necelými třemi desítkami let proháněl i Petr Chlupáč starší. „Ta dráha se stavěla svépomocí,“ vypráví. „Dělali to tatínkové a parta dědků z Markéty, my tam pomáhali. Byl to projekt od inženýrů, vzali anglickou dráhu a v nějakým měřítku ji zmenšili. Dráha se postavila, nicméně se na ní moc nejezdilo, kluci měli strach z mantinelů.“

 

Nájezdy zájemců o plochodrážní závodění

Hlavní slovo v přípravě potenciálních adeptů plochodrážního řemesla měly hlavně pětistovky. „Za nás se jezdilo na staženejch‘ půllitrech s velkou rozetou,“ říká Petr Chlupáč a dostává se do dalšího stadia své kariéry. „A komu bylo patnáct, šel dolů na velkou dráhu. Uškrcenej‘ půllitr měl normální karbec, možná to bylo přetryskovaný, ale vzadu jsi měl rozetu jako celý kolo, nějakou sedmdesátku, sedmdesát pětku. To bylo super.“

Zdeňka Schneiderwinda v devětaosmdesátém dělilo od myšlenky Markéta Cupu ještě dvacet let a coby aktivního závodníka jej dozajista ani nenapadlo, že se jednou stane duchovním otcem myšlenky regulérního závodění dětí na stopětadvacítkách. Nicméně tréninkový program dorostenců na Markétě fungoval.

„Žádný závody jsi neznal,“ přibližuje Petr Chlupáč onu dobu. „Ani se nezapisovaly výsledky, ale jezdilo se i na soustředění. Měl jsi kanady, plechovky byly, jak kdo udělal, takovou jsi měl. Ne jako dnes, kdy to koupíš. Když jsi neměl tátu nebo mámu jako já, měl jsi smůlu. Máma byla super, na Markétu chodil ještě brácha, nejezdil, dělal házenou, chodil jen pomáhat.“

Dnešním závodníkům podobné líčení zní jako vyprávění starců z Kosmovy kroniky z počátku dvanáctého století. „Jezdili jsme plochou dráhu za totáče,“ přisadí si Petr Chlupáč. „Všechno jsi dostal. Jediný, co sis musel koupit, byla helma a rukavice. Kalhoty se šily doma na stroji, jinak si všechno dostal, teď to s Peťanem táhnu hodně ze svýho. Na Markétě jsme dostali Shupu a jawáckej‘ rám, akorát se o to staráš, jako by to bylo tvoje. Hodně nám pomáhá pan Vopat, Péťovi fandí a koupil nám motor Shupa.“

Přesto asi žádný z účastníků tehdejšího dění nedá na onu éru dopustit. „V tý době kluky motorky zajímaly, bylo to jiný než dnes,“ líčí Petr Chlupáč. „Nebyly počítače a těch sportů taky nebylo hrozně moc. Když se na Markétě trénovalo, slyšel jsi to. Teď je to jiný, byl větší zájem kluků. A hlavně, když přišel Svoboďák, že na dílně bude uklizeno, kdo neměl uklizeno, měl smůlu. Byla hláška, že co je špinavý, bude čistý, co je čistý, nebude vidět.“

A další a další zájemci se hrnuli skoro jako dnešní uprchlíci přes bavorskou hranici. „Ta garáž čtyřka, to bylo úplně plný,“ říká Petr Chlupáč. „Je to nepochopitelný, že ty děti dnes plochá dráha netáhne. Všichni fotbal, hokej, aby z toho vyždímali prachy. To nepochopíš.“

 

Rušný víkend na sklonku října

Stopa, kterou po sobě Petr Chlupáč zanechal v české plochodrážní historie, rozhodně není hluboká jako po orbě bájného Přemysla. „Nešlo mi to,“ stojí v otázkách svých možnosti na pevné zemi. „Já byl poleno, byl jsem prostě tvrdej‘, žádnej‘ talent. Chodili se dívat, když jsem trénoval, ale jen proto, že jsem za trénink klidně desetkrát spadnul. Pěkná motorka, ale poleno. Žádnej‘ zázrak.“

Podzim roku 1991 se již přihlásil o slovo a nabídl tradiční předkvalifikaci pro juniorský šampionát na příští rok. Pořadatelské role se tentokrát ujaly Pardubice. V boxech jejich prostorného depa se o víkendu sešlo neuvěřitelných třiapadesát závodníků a to se ještě první desítka aktuálního pořadí juniorky kvalifikačnímu procesu vyhnula.

„Pro mě jedinej‘ velkej‘ závod byla kvalifikace v Pardubicích,“ konstatuje Petr Chlupáč. „Bylo tam padesát lidí, to bylo velký. To byl jedinej‘ závod a kdybys mi to nepřipomněl, ani si nevzpomenu. Peťan mi dnes říká, že už dosáhnul na plochý dráze víc než já. Málem jsem si šel dělat testy DNA (smích).“

Pořadatelé rozdělili závodníky do třech skupin. Každý den se konaly tři závody, a protože svítkovský stadión nedisponoval ještě umělým osvětlením, začínalo se již úderem desáté dopoledne. Každý přítomný závodil o postup jednou v sobotu, podruhé v neděli, přičemž body se do celkového pořadí sčítaly.

„Bylo to na podzim,“ vybavuje si Petr Chlupáč. „Adrenalin jako prase, do tý doby jsem v Pardubicích vůbec nejel. Jezdil jsem jen na Markétě nebo ve Mšeně. Díky skladníkovi panu Mormanovi z Markéty mi Honza Holub půjčil motorku. Jestli to bylo převodem, nevím, ale jedinej‘ zážitek pro mě byl, že jsem předjel mladýho Jirku Štancla. Ale jeho táta už předtím věděl, jak to je. Říkal mi, že ze mě stejně nic nebude. Měl na to čuch.“

Jiří Štancl nakonec přišel o body jen díky přetrženému řetězu. O dva roky později porazil Antonína Švába v boji o juniorský titul, aby se od roku 1994 věnoval ploché dráze zejména za kanálem La Manche. Díky odstoupení ho tehdy v závěrečném pořadí přestihli Antonín Hrubant, jemuž však vystavilo záhy stopku vážné zranění, a březolupský Martin Šerý.

Ani on nevydržel u závodění už příliš dlouho. Z tehdejší společnosti toho nejvíce dosáhli Lubomír Batelka, tehdy sedmý, sedmnáctý Robert Král a Jiří Šťovíček, jenž se v následující sezóně dostal coby náhradník do světového juniorského finále. Za jeho čtyřicátým místem však stojí obnovené zranění, které ho donutilo předčasně odstoupit už ze sobotního programu.

Samozřejmě nesmíme opomenout Jaroslava Petráka, jenž tehdy byl čtvrtý a závodil ještě loni. Stejně tak šestatřicátý Richard Berger a osmačtyřicátý Petr Popelka. Ti se ovšem na rozdíl od pardubického matadora prezentovali jen v podnicích pro veterány. Bez zajímavosti není ani šestadvacátá příčka Tomáše Rambouska, který v současnosti pořádá zájezdy na plochou dráhu v zahraničí.

 

Nechtěná plochodrážní antireklama z úst Luboše Tomíčka

Jednadvacáté místo Petra Chlupáče, který ještě neoslavil osmnácté narozeniny, nebylo v daných souvislostech špatným výsledkem. Přestože se coby náhradník dostal do startovní listiny semifinálové skupiny A juniorského šampionátu v Pardubicích v dubnu 1992, závodit jsme ho už neviděli.

„Na tréninku ve Mšeně jsem si sedřel prdel,“ vysvětluje. „Dostala se tam škvára a tahali mně půllitr krve. To byl taky ten čas, kdy jsem si čuchnul k holkám. Chodil jsem o berlích. Nevěřil jsem si a hlavně jsem si to odůvodňoval, že jsem měl strach vlítnout ve čtyřech zatáčkách.“

A tak ze světa levých zatáček zmizel jeden z mnoha juniorů. „Udělal jsem tlustou čáru a tím to skončilo,“ popisuje Petr Chlupáč dnes své tehdejší rozpoložení. „Tím to zhaslo. Skončil jsem s plochou dráhou, nevídal jsem ani kluky. Chybělo mi to, ale máš prostě blok. A ne! Je to divnej‘ pocit, nejde to popsat, něco jsi dělal, na něco ses vysral a měl jsi podvědomí, že jsi to dělal špatně.“

Jenže plochodrážní příběh Petra Chlupáče ještě zjara dvaadevadesátého neměl dospět ke svému konci. „Měl jsem štěstí, že jsem narazil na Topase,“ dostává se Petr Chlupáč k momentu, kdy mu osud přihrál do cesty Tomáše Topinku. „Potkali jsme se úplně náhodou. Řekl jsem mu, že se u něj někdy zastavím. Vyrůstali jsme spolu, začínali na Simsonech a byli jsme spolu až do sedmnácti. Tehdy jsem jiný kluky neznal, jen ty z plochý dráhy.“

A sport levých zatáček měl opět vstoupit do jeho života. „Topas ničím jiným nežije než plochou dráhou,“ pokračuje Petr Chlupáč. „Dostali jsme s k němu s manželkou na kafíčko. Jeli jsme s ním i do Polska, začali jsme se zase chodit dívat na závody. Byl to adrenalin, začalo mě to chytat. Topinkovi nám byli i na svatbě.“

V červenci 2002 se manželům Chlupáčovým narodil syn. Dostal jméno po tatínkovi, který doufal, že by se mohl vydat ve šlépějích, které on sám o deset let dříve opustil. Navíc plochodrážní prostředí bylo Petru Chlupáčovi mladšímu známé již od útlého věku.

„Péťa si sednul poprvé na plochodrážní motorku na Markétě v roce a půl,“ přibližuje jeho tatínek úžasný zážitek během jednoho ze závodů v české metropoli. „I když jsme se znali s Topasem, nevěřil jsem, že by Peťan někdy plochou dráhu jezdil. Ale doufal jsem, že by s tím přišel.“

Vladimír Vopat začal organizovat autobusové zájezdy dětí ze základní školy v Brandýsku na závody na pražské Markétě. Aby jim pražští závodníci poděkovali, na oplátku přijeli na besedu k nim do školy. Jako první Luboš Tomíček, který se tu společně s Jakubem Fenclem zastavili v březnu 2011 na jejich cestě za začátek britské ligy. Pražský závodník tehdy doufal, že někdo z nadšených dětí samo jednoho dne zkusí plochou dráhu, avšak na devítiletého Petra Chlupáče mělo jeho strhující vyprávění zcela opačný účinek.

„Přišel ze školy, že jim Luboš Tomíček tvrdil, jak je plochá dráha nebezpečná a on, že ji nikdy jezdit nebude,“ vypráví Petr Chlupáč. „Z Brandýsku jezdili na Markétu se dívat na závody. Měli to za odměnu za známky nebo za sběr. Když Peťan nebyl vybranej‘, jeli jsme stejně. Děti fandily hodně Lubošovi, Matějovi a Pepovi. Ty výlety měly rády tak, že druhej‘ den nemuseli do školy na první hodinu.“

 

Nakonec přece jen plochodrážní mistr republiky

Ve chvíli, kdy si Luboš Tomíček s Jakubem Fenclem pochutnávali po besedě na domácí bábovce od brandýských učitelek, Petr Chlupáč mladší neznal motoristický sport jen z návštěv pražské Markéty. „Od čtyř let jsme jezdili čtyřkolky,“ líčí jeho otec. „První licenci vystavenou na republiku měl od sedmi let.“

Terénní závody obecně probíhají v jiném rytmu než plochá dráha. „To je kempování,“ souhlasí Petr Chlupáč. „Jseš tam celej‘ víkend, večer se sedne, děti si spolu hrajou. U plochý dráhy je to šup, šup a mastíš domů. I když teď se v Chabařovicích a Divišově začínaj‘ taky rozvíjet víkendový akce.“

Se stoupajícím věkem malého závodníka šly adekvátně ruku v ruce také náklady. „Docházely prachy,“ pokrčí Petr Chlupáč rameny nad otázkou, proč jeho syn nakonec zakotvil u ploché dráhy. „Topas říkal, ať se přijdeme svýzt na plochou dráhu. Šel jsem za Zdeňkem Schneiderwindem, jestli to můžeme zkusit. A znáš Zdeňka, hned říkal ‚jasně, přijďte‘.“

A dva roky po besedě s Lubošem Tomíčkem změnil Petr Chlupáč svůj názor na sport levých zatáček. „Jezdil sám v zatáčce u depa na velké dráze,“ vzpomíná Petr Chlupáč starší na synovy první krůčky za řidítky plochodrážního kolibříka. „Pak řek‘, že by to zkusil. Dostali jsme motorku a potom Zdeněk přišel, že v neděli jedem‘ v Divišově závody. V sobotu byl trénink v Chabařovicích, Láďa Šifalda mu tam radil, to bylo dobrý. Přišel Divišov, první závod a jseš v tom. Peťana to už nepustilo.“

Tatínek Chlupáč se první květnovou neděli roku 2013 ocitnul na vrcholu blaha, když jeho potomek při Speedway Mini Cupu projel cílem finále B jako třetí za Milanem Dobiášem a vítězným Kryštofem Rybářem. „Bylo to fajn,“ nešetří spokojeností. „Já byl spokojenej‘, konečně si na to mladej‘ sednul. Zůstali jsme u motorek, čtyřkolky by už nešly. Postavili jsme ho se ženou před hotovou věc, jestli chce zůstat u motoristickýho sportu, musí jezdit plochou dráhu.“

Zranění z června 2014 Petra Chlupáče přibrzdilo a vzalo mu evropský pohár v Plzni, nicméně v srpnu už slavil první výhru při klasickém šampionátu stopětadvacítek ve Slaném. A letos se triumfem v šampionátu na krátké dráze vůbec poprvé zapsal mezi mistry republiky.

„Ta plochá dráha ti hezky voní,“ zasní se Petr Chlupáč starší. „To tě na tom lákalo nejvíc. Když jsem byl mladej‘, chodil jsem koukat na Štancla, Matouška, Olsena. S mladým Jirkou Štanclem jsme ještě jako děti jezdili plochodrážní závody na kole před panelákem na Homolce, jeho ségra Alice nám to startovala. Jméno Štancl byl pojem. Mrzelo mě, že mi řekl, že ze mě žádnej‘ závodník stejně nebude. Když však zestárneš, pochopíš, co ti vlastně řek‘.“

Plochodrážní kariéra Petra Chlupáče (* 14.1.1974) v zrcadle času:

1991	v říjnové kvalifikaci pro mistrovství republiky juniorů 1992 v Pardubicích z 21. z 53. přítomných (závod B 5. – závod E 10.)
1992	jako náhradník ve startovní listině prvního závodu semifinálové skupiny A v Pardubicích – DNR

Foto: archív Petra Chlupáče, Mirek Horáček a Antonín Škach

Bílá dodávka se řítí serpentinami Buchlovských vrchů směrem k Uherskému Hradišti jako střela. Zatáčky bere v náklonech, nad nimiž by zbledli závistí i motorkáři, kteří tady pořádají své tajné závody. Muž za volantem je jediný, kdo na palubě krátce po půlnoci bdí. Cestu zná jako své boty. Nejede tady poprvé, ani naposledy. Stále je nejlepším slovenským plochodrážníkem, ovšem jeho sedmnáctiletý syn je na nejlepší cestě, aby ho v mnoha směrech překonal. Zatím však po debutu v mšenské kvalifikaci o Grand Prix 2008 spí jako nemluvně a do snů mu ze sluchátek vyhrává slovenský hip hop. Dodávka se mezitím neomylně blíží slovenské hranici za vzteklého blikání červených číslic radarů, kterým je řidič náramně povědomý. Už je tady Drietoma se sochou Lenina v zahrádce rodinného domu. Zdeno Vaculík ubere plyn, dá pravý blinkr a probudí mechanika Rudolfa Baniariho, aby doklepnul zbývající kilometry do Žarnovice. V červnu svítá brzo a on potřebuje si trošku odpočinout, než nad ránem zamíří do svého bufetu s lahůdkami, protože motocykly jeho syna jsou poháněny nejen metylem, ale i slovenskými korunami. A vskutku. Sluníčko, které dodávce mávalo na dobrou noc někde na české dálnici D1, se červeným svitem ohlašuje na východní straně. Nedělní ráno slibuje nádherný den, žarnovická juniorská družstva se pojedou bez Martina Vaculíka, avšak čumák vozu se brzy otočí zase na západ, aby o čtvrt roku později vezl domů slovenského teenagera jako nejmladšího mistra České republiky v dějinách. Inu, plochá dráha se musí dělat minimálně na sto padesát procent, o čemž ví Zdeno Vaculík své.

 

Plochodrážní bezdomovci

Dobrá Voda, úhledná slovenská vesnička v okrese Trnava, není v mnoha směrech rozhodně neznámým pojmem. Své jméno získala zřejmě podle mnoha pramenů na svém území a poprvé se o ní zmiňují písemné zprávy už ve dvanáctém století. Kasteloogy a turisty lákají ruiny rozsáhlého hradu, milovníky kultury zase odkaz básníka a spisovatele Jána Hollého, jenž tu strávil poslední léta svého života. Roku 1906 zde bylo zaznamenáno nejsilnější zemětřesení století na Slovensku, což může vzrušovat záhadology a to tím spíše, že jaderná elektrárna Jaslovské Bohunice odsud leží bratru dvacet kilometrů.

Středa 10. srpna roku 1955 byl pro zdejší obyvatele obyčejný pracovní den. V domě u Vaculíků se však oslavovalo, protože příbytek se naplnil křikem novorozeného chlapečka. Rodiče mu dali jméno Zdeno. „Narodil jsem se přímo doma, proto tam mám kořeny,“ vypráví o svém příchodu na svět po více než půl století později. „Jsem rád, že jsem se narodil doma, táhne mě to tam, mám tam pouta.“

Jeho rodiště jej mohlo inspirovat, aby se stal historikem či archeologem, pokoušet se o kariéru za psacím stolem anebo usilovat o vědecký titul, kdyby mu ovšem hlavou neburácely motocyklové motory. „Chtěl jsem jezdit motokros, do toho jsem byl úplný šílenec,“ upřesňuje. „Šel jsem se učit do Bratislavy, tam byla motokrosová Červená hvezda. Ale v té době to bylo problematické a nefungovalo to tam. Sídlili za starým mostem, shodou okolností jsem se dostal do speedway klubu, který byl také za starým mostem v Petržalke. A tím pádem byl motokros ztracený.“

Slovenská metropole ovšem v té době měla už boom plochodrážních závodů za sebou. Minulostí byl i stadión Rapid v Prievoze, kde soužití plochodrážníků s fotbalisty bylo asi stejně ideální jako v ostatních případech. Když Zdeno Vaculík rozšířil řady členů AMK Speedway Bratislava, byli místní závodníci bez oválu. Zohor byl ještě hudbu budoucnosti a klub hledal azyl v Břeclavi či Žarnovici. V dvaasedmdesátém jel dokonce svůj domácí závod první ligy až v Českých Budějovicích!

„Rapid si už nepamatuju, ale Jožo Tóth tam ještě jezdil,“ vzpomíná Zdeno Vaculík na tehdejší dobu. „Jenže Šaňo Molnár přejel fotbalistům motorkou přes hřiště a vyhodili je. Měla být dráha v Petržalce, už se chystali, že se to tam rozměří a vykolíkuje, ale nakonec to nedopadlo. A plochá dráha nebyla ani na Rapidu, ani v Petržalce.“

Přesto družstvo nejen žilo, ale závodilo v československé lize. „Trénovat se jezdilo do Břeclavi, Žarnovice, sem tam do Březolup,“ líčí Zdeno Vaculík. „Naše dráha se dělala v Zohoru. Jen co se postavila, byli jsme rádi. Sousedila ale s domky, kde bydlel i starosta. Prášilo se, hluk, jedno s druhým. Lidé byli proti.“

Nicméně Zohor se objevil na československé mapě až roku 1973… „Tréninky byly před závody,“ přibližuje atmosféru doby borec, jehož však tehdy v sedmnácti letech čekala ještě dlouhá cesta na post slovenské jedničky. „Bylo to náročné, dráhu jsme neměli, a když se trénovalo až před závody, bylo to dost bídné.“

 

Prachem archívů zanesený debut na sklonku října dvaasedmdesátého

V úvodních třech kolech slovenského šampionátu anno domini 1972 neprohrál bratislavský Jozef Tóth jedinou jízdu a poslední říjnovou sobotu přijel do Žarnovice jako suverénní leader průběžné klasifikace. Vzhledem k problémům s oválem šlo o domácí podnik, protože víkendový dvojzávod se nesl pod pořadatelskou taktovkou AMK Speedway Bratislava.

Jenže zhruba stovka platících diváků tleskala žarnovickému Vladimíru Ceglédymu, zatímco Jozef Tóth skončil až třetí za Jánem Danielem. Kdo ví, zda někdo z přítomných věnoval pozornost černovlasému mladíkovi se startovním číslem pět. Mít tušení, kam se díky jeho úsilí dostane slovenská plochá dráha o čtyřicet let později, sběhly by se okolo něj davy. Jenže tehdy to byl jen jakýsi Zdeno Vaculík, který si právě odbýval svou závodní premiéru.

„První závod si už nevzpomínám,“ je na tom Zdeno Vaculík při odpovědi na žádost o podrobnosti svého debutu úplně stejně jako celá řada jiných plochodrážníků, jimž mnoho závodů po dlouhé době splyne do jediné ucelené řady. Archívy hovoří pouze řečí strohých čísel, z nichž bychom stěží složili čtivý příběh.

Zdeno Vaculík skončil patnáctý se dvěma body, z nichž první získal, když Otto Flickinger v rozjížďce s číslem pět nenastoupil. Ve dvacáté jízdě upadl jeho bratislavský kolega Ivan Kolev, ale kdo by dnes mohl zjistit, zda byl tehdy Zdeno Vaculík před ním nebo za ním, když si to hrdina našeho vyprávění nepamatuje ani sám?!

Druhý den Jozef Tóth vrátil úder, aby o týden později na asfaltové dráze před břeclavským hradem, romanticky upraveným do podoby zříceniny, získal svůj druhý slovenský titul. Zdeno Vaculík neměl omračující debut a měl pokaždé výrazně blíže k poslednímu než prvnímu místu. Jenže zatímco jména jeho tehdejších soupeřů jsou vedle pamětníků povědomá již jen skutečným plochodrážním znalcům, Zdeno Vaculík je populární i dnes, byť stojí opět trošku v ústraní závodního dění.

Samozřejmě zpracování historie československého sportu levých zatáček je stále v plenkách, což jde ruku v ruce s menší poptávkou ze strany široké veřejnosti. Jenže každý člověk je strůjcem nejen svého štěstí, ale i především osudu. A dnes dobře známé vaculíkovské přístupy se formovaly již počátkem sedmdesátých let.

„Prožíval jsem to hodně,“ vrací se Zdeno Vaculík ke svým závodnickým prvopočátkům. „Plochá dráha se stala mojí srdcovkou. Motokros ano, ale plochá dráha se mi stala osudovou. Líbila se mi, chtěl jsem se dostat na úroveň českých družstev jako Rudá hvězda, Slaný nebo Plzeň. To byly tehdy týmy, které pro mě byly nedostižné. Byli v nich poloprofesionálové, ale my jsme byli plochodrážní rozvojová země.“

 

Kus rezavého železa v roli závodního motocyklu

Když o mnoho let bude Zdeno Vaculík doprovázet svého syna Martina, nabídne mnohokrát užaslým pozorovatelům virtuózní koncert mechanika. I když oba stroje budou již na první pohled vymazleny k dokonalosti, neodpočne si ani vteřinku a všechno bude raději znovu a znovu kontrolovat ještě jednou. I to je obrovský pokrok oproti počátkům sedmdesátých let.

„Dostal jsem první motorku, to byl jen kus rezavého a plesnivého železa,“ vypráví. „Motorce se to vůbec nepodobalo. Na stadiónu v Bratislavě byla betonová buňka, tam měli uskladněné motorky. Dali mi vybrat, jednu jsem si vzal. Byl jsem rád a snažil jsem se ji dát do použitelného stavu. Měli jsme hadru, štětec, nějakou arvu, to se dneska nedá porovnat.“

Navzdory podmínkám však plochodrážní sport neumíral na úbytě. „Doba byla úžasná v tom, že nás to bavilo,“ přemítá Zdeno Vaculík. „Ano, dostávali jsme za závody peníze. Dali jsme si jednu, dvě večeře a bylo po penězích. Ale dělali jsme to srdcem. Dnes je to práce, byznys, tehdy to bylo srdce. Byla Rudá hvězda, pak Svazarm a nakonec potom bylo Slovensko. Až když jsme začali jezdit ligu na úrovni, dostávali jsme motorky po repasi po reprezentantech. Teprve až se dostaly nové motorky i na Slovensko a měli jsme motorky podobné českým jezdcům, byl to neskutečný skok. Dostali jsme se do extraligy, byli jsme šťastní, že jsme se rovnali českým družstvům. To bylo úžasné, cítili jsme se, jako bychom měli jet mistrovství světa.“

Odstavec dokáže přelétnout celou dekádu rychlostí káně ve střemhlavém letu. Jenže my jsme teprve na počátku závodního příběhu Zdeno Vaculíka. A tak nechme extraligu 1985 prozatím ještě chviličku u ledu a zamiřme zpátky do dubna 1973. Bratislava jezdila skupinu B československé první ligy. Její první kolo pořádala ještě v Břeclavi. Zdeno Vaculík nechyběl v sestavě, avšak v úloze náhradníka se nedostal ke slovu ani v sobotu, ani v neděli, kdy se pořadatelského kolíku ujal místní klub. Debutoval až devátý květnový den v Kopřivnici, avšak body si nedovezl.

„Co si vzpomínám, byly to krásné chvíle,“ noří se opět do svých vzpomínek. „Krásné závody, nedá se to srovnat s dnešními juniory, my byli daleko za nimi. Teď Davidko (vnuk David Pacalaj, který začal s tréninkem – pozn. redakce) jezdí druhý rok. Jede pěkně, kdypak jsem tak jezdil já?! Začínal jsem až v sedmnácti, musel jsem mít řidičák, výjimku a dneska v patnácti jede kluk střelbu, jakou jsme jeli, když nám bylo osmnáct.“

Bratislava sice v první lize třiasedmdesátého začala svou kampaň druhým místem za Kopřivnicí, která čerstvě spadla z extraligy, avšak postupně se vedle Moravanů začala drát nahoru Žarnovica. Se čtyřmi zastávkami byla soutěž proklatě krátká a borci z metropole se dostali do skupiny D o páté až osmé místo. Důležité ovšem bylo, že v srpnu už pořádali mítink na své vlastní dráze v Zohoru.

Slovenský šampionát, který plnil úlohu předkvalifikace pro federální mistrovství, se konalo jen na slovenských stadiónech. Zdeno Vaculík v něm skončil dvanáctý, když se blýsknul šestou příčkou v Zohoru. Závodů neměl tolik, ale na scénu nastupoval československý juniorský šampionát. A tak nechyběl v poli mladíků do jednadvaceti let ani v juniorském předzávodě Zlaté přilby, který se ještě nenazýval Zlatá stuha, a také v kontrolních mítincích v Čakovicích na samém sklonku října.

 

Vojna volá

V sezóně 1974 již plochodrážníci mladší jednadvaceti let absolvovali svůj vlastní mistrovský seriál. Mistrovství republiky jednotlivců je tak vůbec nejstarším juniorským šampionátem plochodrážního světa, jelikož evropský šampionát byl poprvé vypsán až o tři roky později. Pokud čekáte, že Zdeno Vaculík do něho vlétl jako rozjetý buldozer, budete zklamáni.

Při premiéře v Kopřivnici před pálením čarodějnic skončil osmý, avšak jinak se pohyboval okolo jedenáctého místa. S výjimkou zářijového posledního kola v Žarnovici, kde si šestou příčkou výrazně vylepšil bilanci. Suma sumárum, byl dvanáctým juniorem Československa. S bratislavským týmem se objevil také v první lize, avšak ve skupině skončili poslední, takže po čtyřech závodech pro něho ligová anabáze skončila.

„Jsem rád za dnešní dobu,“ dočkáme se z jeho úst srovnání tehdejší éry se současností místo detailů ze zápolení z úvodní půle sedmdesátých let. Pokud jsi dobrý, můžeš jet českou, polskou, britskou nebo švédskou ligu. Když o tebe mají kluby zájem, nikdo ti nedělá problém. Naopak jsou rádi. Sám jsem chtěl jezdit plochodrážní ligu v Anglii, ale byly podmínky, že musíš jet kontinentální finále.“

K němu měl devatenáctiletý Zdeno Vaculík ovšem pořádně daleko. Během svých prvních dvou prvoligových sezón stál na stupních vítězů v Kopřivnici a Zohoru, avšak individuální pódium mu stále unikalo. Svůj dosavadní největší úspěch měl na dohled v půlce července na domácím ovále v Zohoru při volném domácím závodě pro dvanáct závodníků. Evžen Erban ve své první jízdě upadl, takže mu finále vyfoukl právě Zdeno Vaculík, který dojel dvakrát do cíle jako vítěz.

V klíčové jízdě ovšem vládl budějovický Stanislav Kubíček, který připravil o punc neporazitelnosti pardubického Petra Kučeru. A před mladým Slovákem dorazil k metě i plzeňský Václav Hejl. Zajímavostí byl poněkud ojedinělý plochodrážní start Jána Višvádera, strýcem trojice zohorských bratrů, z nichž nejmladší Vladimír minulý měsíc stál na pódiu českých ledů v Chrastné a v Holicích.

V sedmdesátých letech měli devatenáctiletí muži jistotu dvouleté vojenské služby, která neminula ani Zdeno Vaculíka, jenž narukoval na podzim 1974. Na rozdíl od jiných plochodrážníků, měl štěstí. Ani během 730 dnů v zeleném totiž nemusel na závodění zapomenout.

„V Brně jsem měl přijímač, na útvar jsem nastupoval na letiště v Pardubicích,“ vzpomíná na dobu, kdy ještě šlo s vědomím nadřízených polooficiálně závodit. „Věnoval jsem se ploché dráze, ale bylo to tak komplikované. Nastoupil jsem u bojováků, já byl u strážáků. Na letišti byl major, který byl členem AMK Zlatá přilba. Výkonný praporčík byl Jožko Machač, byl kamarád, pocházel z Trnavy, on nám všechno podepsal. Kolikrát jsem jel na soustředění, co nebylo.“

Zdeno Vaculík využíval výhody především pro závodění. „Tímhle způsobem jsme jezdili závody, dostávali jsme i diety,“ pokračuje ve svém vyprávění. „Všechno vyšlo v rozkaze, Jožo tam dal spousta paragrafů, že Vaculík jede na služebku tam a tam. Kolikrát jsem se potom vrátil na rotu a tam nikdo. Jen dozorčí. Ptal jsem se, kde všichni jsou. Na cvičení v Bechyni. A já byl sám na rotě.“

 

Ochranná ruka záletného plukovníka

Právě v pětasedmdesátém nabrala kariéra Zdeno Vaculíka pořádný švunk. Startoval za Pardubice v extralize, v roli traťového náhradníka nakouknul do mistrovství republiky jednotlivců, jež se tehdy dočkalo poprvé modelu pro dvaatřicet závodníků. Především však exceloval v juniorském šampionátu. V sobotu 2. května se v něm poprvé postavil na stupně vítězů individuálního závodu, když se lépe vedlo jen domácímu odchovanci Oldřichu Kachyňovi a Karlu Červenkovi, který vojákoval v Rudé hvězdě.

Na stupně vítězů se vrátil až v pátém díle juniorky v Liberci, který vyhrál opět Oldřich Kachyňa etablující se na čele průběžné klasifikace. Šéfa libereckého AMK Rudolfa Třešňáka zmátl slovenský závodník v pardubické vestě natolik, že mu v oficiálních výsledcích počeštil křestní jméno na Zdeněk. O měsíc později druhým místem vykročil v Chabařovicích skvěle v kvalifikačním procesu o šampionát jednotlivců, jenže odpoledne si ve druhém díle zlomil žebro již v rozjížďce s číslem čtyři. Tehdy ještě netušil, že coby voják základní služby bude muset využít nebývalým způsobem získanou konexi.

„Jednou za mnou v Pardubicích na železniční stanici přišel nějaký plukovník,“ ujímá se role vypravěče sám Zdeno Vaculík. „Sbalil tam nějakou babu a neměl peníze. Chtěl půjčit, tak jsem mu nějaké dal. Slíbil mi, že v pondělí je budu mít tam a tam. A pravda, peníze tam skutečně byly. A ještě mi řekl, když budu mít problém, že mu mám zavolat.“

Známost se hodila shodou okolností po nešťastném pádu v Chabařovicích. „Měl jsem motorku u Pavla Karnase v Roudničce, kousek u Hradce Králové,“ pokračuje Zdeno Vaculík. „Motorka pokroucená, žebro se hojí těžko. Jel jsem do Hradce a chtěl se vrátit vlakem zpátky. Jenže vojáci z Pardubic a z Hradce se jebali mezi sebou.“

A problém byl na světě. „V Hradci na nádraží mě chytila lítačka,“ měl Zdeno Vaculík záhy pochopit, že plochodrážník v zeleném sukně nemusí mít vždy vyhráno. „Měl jsem kartičku a na ní milión paragrafů, že mám volno, abych mohl opustit posádku za účelem trénování, závodů a technické přípravy motorky. A časově neomezeně. Ukázal jsem jim to v Hradci, ale oni mě dali do basy. Poručík mi řekl, že si pro mě ještě dnes přijedou z Pardubic. Pršelo, byla zima, ležel jsem tam na pryčně. Přijeli pro mě a zavřeli mě v Pardubicích.“

Ani tady neměl slovenský plochodrážník vyhráno. „Jak strážáci jsme měli basu na starosti,“ vzpomíná na jiskřičku naděje, že jej někdo konečně vysvobodí. „Velitel roty byl dobrý chlap, bývalý sportovec. Přišel do služby v base a hned se ptal, co tam dělám. Vysvětlil jsem mu to, on to nemohl ovlivnit. Ale až jsme zavolali tomu plukovníkovi z nádraží, dostali mě ven.“

V dobách, kdy Československá lidová armáda držela nepřetržitou bojovou pohotovost, se incident pochopitelně nemohl jen tak ututlat. „Šel jsem na hlášení k veliteli útvaru,“ míří Zdeno Vaculík k vyvrcholení příběhu, který by se dnes rozhodně nemohl opakovat. „Chytil se za hlavu, když viděl tu kartičku, že mám neomezenou možnost nebýt v kasárnách. Logicky jsem mu to vysvětlil, že když jedu ze závodů nebo tréninků a nedodržel bych čas návratu, bude problém. Nechodil jsem pít, nic takového, nezneužíval jsem toho. On se zamyslel a dal mi za pravdu. Vrátil mi kartičku a nedostal jsem žádný trest.“

 

Z vojny k druholigovému triumfu

Největší happy endem story z posádkové věznice bylo samozřejmě, že Zdeno Vaculík mohl v plochodrážní kariéře pokračovat, byť mu do civilu zbýval ještě více než rok. V červenci 1975 přišel jeho prozatím největší úspěch. Oldřich Kachyňa nemohl dokončit dva poslední závody československé juniorky. A na koni byl rázem Zdeno Vaculík a Štefan Eliáš, jeho kolega ze Zohoru, který shodou okolností také kroutil vojnu v Pardubicích.

Závod v Ostravě opanoval Lubomír Volín z Kopřivnice, který se díky dávce dvaceti mistrovských bodů dostal také do hry o titul. Zdeno Vaculík ztratil v šestnácté jízdě body nejen s ním, ale také s dalším Kopřivničanem Zdeňkem Dominikem, který byl ve startovní listině doplněn jen jako traťová rezerva bez nároku na klasifikaci do seriálu. Na stupních vítězů stál druhý hned nad Štefanem Eliášem.

Druhý den v Kopřivnici směřoval Lubomír Volín za dalším patnáctibodovým maximem, avšak v rozjížďce s číslem devět zadřel motor. Mítink se stal kořistí Zdeno Vaculíka, který s nikým neprohrál. Štefan Eliáš byl druhý, ale v konečné klasifikaci hrdinu našeho vyprávění překonal o jeden jediný mistrovský bod.

Existuje ještě jedna alternativa, dle níž oba Slováci měli stejně mistrovských bodů a jeli rozjezd. Nicméně výsledky ze závodu z Čakovic nejsou nikde k dispozici a není jasné, zda tam červnový juniorský závod nebyl dokonce zrušen. Zdeno Vaculík však v tomto ohledu nemůže posloužit žádnou informací.

„Mistrem byl Števo a já skončil druhý,“ vraští čelo nad otázkou, jak se to před čtyřiceti lety v Kopřivnici schumelilo a ani další informace z juniorky anno domini 1975 si nevybaví. „V Ostravě se mi dařilo, v Liberci taky, tam byl koupák v zatáčce po startu. Byl to velký úspěch, ale vidíš, nic se nestalo ani ze strany federace, ani reprezentace. Ale ty moje výsledky nebyly bůhvíjaké, nedá se to srovnávat s dnešními jezdci.“

Pokud se týká výsledků sezóny 1976, vojín Zdeno Vaculík se do sestavy extraligových Pardubic dostal ve čtyřech případech. Na ovál vyjel jen třikrát v Kopřivnici, kde ve své první jízdě spadl. Pády jej vůbec v šestasedmdesátém přibrzdily. V semifinále československého šampionátu jednotlivců v Plzni upadl již v rozjížďce s číslem tři a závod nedokončil. Ze Slovenska se tak do finále probojoval jen Jozef Tóth, jeho někdejší klubový kolega ze Zohoru, avšak již s vestou Kopřivnice.

Kvůli pádu v Kopřivnici nedokončil ani kvalifikaci o mistrovství republiky 1977. Avšak na podzim se blýsknul při Zlaté plaketě, jak se tehdy jmenoval juniorský předzávod legendární Zlaté přilby. V juniorském šampionátu již nestartoval, avšak tady řadu svých vrstevníků předčil. V základní části jej porazil pouze Luboš Tomíček, který také dominoval finále, zatímco Zdeno Vaculík viděl šachovnicovou vlajku v rukou nezapomenutelného Ladislava Živného jako pátý. Na kalendáři bylo druhého října a jeho čekal vytoužený civil.

„Vrátil jsem se do Zohoru,“ dostává se Zdeno Vaculík k další etapě své závodnické kariéry, přičemž pozorného čtenáře už nepřekvapí, že se mnoha historek nedočká. „Na detaily si už nevzpomenu. Vypadlo mi to, co si nemusím držet v hlavě, nevím. Byly to perfektní časy, ale jsou pryč. Závodů bylo dost, žilo to plochou dráhou všeobecně.“

A tak úkol přiblížit rok 1977 v jeho podání zůstává opět na spisovateli. Slovenský šampionát startoval v Zohoru již dvanáctý březnový den. Zdeno Vaculík dal nad slunce najevo, že se během dvou let vojny nevěnoval pivu a holkám, ale nasával plochodrážní dary země české. A že se nevrátil jako ledajaké ořezávátko.

V sobotu se v cíli díval na výfuk pouze Jánu Danielovi druhý den nikomu. Ve prospěch současného trenéra žarnovického Speedwayclubu ztratil nakonec titul rozdílem dvou bodů. Zohor však neviděl pouze jeho comeback. Vrátili se i Štefan Eliáš a Jozef Tóth, ale především sám klub na ligovou scénu po dvouleté přestávce. Výsledkem zohorského působení ve druhé lize, která byla vypsána podruhé, se stal hladký triumf. Postup do první ligy se však v říjnu nezdařil, ale to už Zdeněk Vaculík věděl, že napřesrok za Zohor závodit nebude.

 

Přestup slovenské historie

Sobota 17. září roku 1977 byla pro mnoho Slováků běžný víkendový den. Žarnovický stadión se chystal na test match místní Preglejky proti polskému klubu Motor Lublin. Se startovním číslem jedenáct se do akce připravoval i Zdeno Vaculík. Na vítězstvích domácích v poměru 58:50 se podílel jedenácti body, avšak vedle závodění také dolaďoval detaily svého přestupu.

„Oženil jsem se a měl problém s bytem,“ vysvětluje, proč se rozhodl odejít ze Zohoru do Žarnovice. „V Zohoru mi dávali bydlení u hlavní železniční trati na Prahu. V Žarnovici mi nabídli byt a zaměstnání. To bylo rozhodující. Žena čekala dceru, ta se narodila už tady.“

Dnes je většina výrobních prostor továrny Preglejka Žarnovica v ruinách, avšak před čtyřiceti lety znamenala její podpora místním plochodrážníkům doslova lázně živé vody. „Preglejka byl velký podnik,“ vzpomíná Zdeno Vaculík. „Ředitel a náměstci byli funkcionáři AMK a vedení s plochou dráhou cítilo. Dělal jsem na údržbě, pak šoféra, protože moje zaměstnání bylo uzpůsobeno, abych mohl jezdit. Podmínky byly dobré, až na tu techniku. Ale to se taky postupně vylepšovalo.“

Již v první půli sedmdesátých let si Žarnovica vydobyla pověst favorita první ligy. V prvním ročníku po zrušení geograficky motivovaných skupiny v pětasedmdesátém ji porazila pouze Kopřivnice, která směřovala ke svému poslednímu comebacku do extraligy. Napřesrok Slováci vyhráli, aby je v sezóně 1977 předčila pouze opět jen Kopřivnice, která spadla z elitní divize.

Jenže pro postup do extraligy prvoligový triumf nestačil. Podzim provázela kvalifikace, v níž nejlepší celky nižší ligy narazily na méně úspěšná extraligová družstva, jež byla prakticky vždy úspěšná. Zdeno Vaculík měl být právě oním rozhodujícím jazýčkem na misce vah. Jenže rok 1978 byl pro AMK Žarnovica smolným. Květnové zranění páteře vyřadilo Jána Daniela, jenž se o post klubové jedničky dělil se svým velkým kamarádem a skoro jmenovcem Jánem Danihelem. V červenci navíc skončila slibná kariéra Jozefa Tužinského, který při první lize před zraky domácího publika přišel o obě nohy.

Zdeno Vaculík se etabloval jako nový leader. Nasbíral nejvíce bodů v základní části, ale nepříznivé okolnosti daly zapomenout na sny o extralize. Místo toho klub musel hájit svoji prvoligovou příslušnost, což se mu v kvalifikaci povedlo. Zdeno Vaculík vyšperkoval své účinkování třemi dvanáctibodovými maximy v Chabařovicích, Čakovicích a Žarnovici. Prohrál až v Březolupech, které tehdy celou kvalifikaci vyhrály.

V portfoliu svých úspěchů již měl titul mistra Slovenska, o který v červenci připravil Jána Danihela. „Rivalita s Jánom byla,“ komentuje Zdeno Vaculík jejich duel, který došel rozuzlení až v poslední rozjížďce závěrečného závodu v Zohoru. „Já byl pořád jen přistěhovalec, oni byli v Žarnovici domácí.“

Nicméně zohorský závodník přinesl na Tekov netradiční názory na fyzickou přípravu, o přístupu k motocyklům ani nemluvě. „Svou přípravu jsem bral profesionálně,“ říká. „I když to nebylo profi ježdění, byli jsme zaměstnanci, ale motorky musely vypadat čistě a být připravené. Bral jsem to, jak se má. Za jakýmkoliv výsledkem musí být určitá práce. Ta by měla být co nejlepší a profesionální. Pokud není, možná to máš od boha, ale většinou je to tvrdá dřina. Už jen pocit, že máš pěknou motorku, je polovina úspěchu. Psychika, duševní pohoda, to je všechno součástí úspěchu. Všechno má svůj význam a svůj průběh.“

Reálný socialismus přinášel plochodrážním adeptům zdarma motocykly i většinu výstroje, za něž se dnes platí, avšak Zdeno Vaculík nešetřil vůči takovému způsobu kritikou. „Neschvaloval jsem systém, že se všechno dostávalo zadarmo,“ přibližuje svůj postoj. „Na jednu stranu do bylo dobré, na druhou ne. Techniku dostávali i lajdáci, kteří nebyli závodníci. Dodnes beru plochou dráhu profesionálně. Když to děláš, musíš to dělat na sto padesát procent. Toto jsem vždycky zastával, toto má svoji logiku. Ale jsou i jezdci, co to na sto padesát procent nedělají. Jenže když se něčemu chceš věnovat, musíš to dělat profesionálně.“

 

S polobohem s chutí na jahody do Německa

Žarnovické angažmá přineslo Zdeno Vaculíkovi rovněž první zahraniční závody. Před kvalifikací o udržení se v první lize vyrazili žarnovičtí plochodrážníci v září 1978 na čtyřdílný seriál do Rumunska. A on třikrát vyhrál s patnácti body a pouze v Bukurešti skončil druhý.

„Cesta Avií byla katastrofa,“ usmívá se. „Půl dne jsme stáli na hranicích. Dráhy hluboké a děravé, ale nejezdilo se tam špatně. Vzpomínky mám dobré, ale byla tam bída. Ale co se týká sportu, za socialismu to bylo dobré, fotbal, atletika, sporty to tam žilo.“

Žarnovické kontakty v cizině byly poměrně bohaté. „Jezdili jsme dost ven,“ vzpomíná Zdeno Vaculík, který se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých s klubem objevil v Maďarsku a v Polsku. „Měli jsme družbu s Tarnowem, to byly dobré časy. Poláci na tom byli výkonnostně jako my, nebyli to hvězdy. Chtěli, abych jezdil za Tarnow, ale tehdy to neprošlo.“

Staré kontakty se však měly hodit po čtvrtstoletí a příjmení Vaculík se v tarnowském týmu mělo objevit díky synovi Martinovi. „Znám Maroše Wardzalu, jeho syn Robert dělá komentátora v televizi,“ přibližuje Zdeno Vaculík. „S Marošem jsme jezdili, on tam dělal trenéra. Využil jsem kontakt a přijeli jsme s Matěm na trénink. Tam nebyl problém, s Tarnowem nikdy.“

V červnu 1980 se Zdeno Vaculík dočkal své první cesty za západní hranice. „Byl tam s námi pan Červinka jako vedoucí výpravy,“ vypráví o mezinárodním pouťáku v Terenzanu. „Dráha byla taková bílá jako dnes. Poprvé na západě, rifle, to víš, že jsme se dívali jako vyorané myši. Itálie! Ale byli jsme vděční i za to, že nás vzali večer do města. To bylo něco jiného než u nás.“

V první lize 1979 se Žarnovica dočkala dalšího vítězství, ale v kvalifikaci o extraligu skončila opět vyřazená. Plzeň uhájila svou příslušnost mezi elitou o 63 bodů. Ale časy se měly lepšit. Napřesrok sice pražské béčko nasadilo do první ligy absolutní juniorskou špičku naší země a vodu kalili i mladíci z pardubického SVS. Žarnovičané byli třetí, ale v kvalifikaci o extraligu se Slaný před nimi zachránil o pouhých devatenáct bodů.

Zdeno Vaculík se na sklonku sedmdesátých let pohyboval ještě po strmější spirále výkonnosti než jeho klub. S Jaroslavem Dankem býval bodově nejproduktivnějším mužem ligy, což mu pomohlo k obhajobě titulu slovenského šampióna, jelikož pořadí bylo určeno u zeleného stolu. V osmdesátém se už opět závodilo ve čtyřdílném seriálu, v jehož konečném součtu ho o bod předčil právě Jaroslav Danko.

Pro další vývoj kariéry Zdeno Vaculíka bylo, že se konečně kvalifikoval do federálního šampionátu, v němž měl být pro sezónu 1980 druhým náhradníkem. Přitom chybělo opravdu málo, aby byl mezi regulérní šestnáctkou. V kvalifikaci mu na osmého Karla Voborníka totiž chyběly jen dva body, které s největší pravděpodobností ztratil paradoxně díky pádům na žarnovickém ovále.

V osmdesátém se ve startovní listině československého šampionátu objevil jen v Zohoru. Do akce se s osmnáctkou na vestě dostal jednou, avšak ze sedmnácté jízdy se vrátil bez bodu. Na podzim zopakoval postup v roli náhradníka. A když přidal triumf v Memoriálu Ladislava Eliáše a druhou příčku v ZP SNP, nikdo se nemohl divit pozvánce do reprezentace.

Mistrovství světa v podobě předkola individuální soutěže do Žarnovice zavítalo již v dubnu 1979. Na nástupu nechyběl v kombinéze ani Zdeno Vaculík. Napřesrok Slováci ve startovním poli chyběli, avšak v dubnu jednaosmdesátého se Zdeno Vaculík chystal do závodu se startovním číslem tři. A nakonec se rozjížděl o třetí místo.

Zelený věnec vybojoval Dán Kristian Praestbro, jenž tehdy závodil s německou licencí v kontinentální části mistrovství světa. Zdeno Vaculík projel do cíle mezi polskou dvojicí Wojciech Zabialowicz – Piotr Pyszny a mohl myslet na cestu na první kolo v Bopfingenu.

„Poprvé jsem jel na závody pražským autobusem,“ ujímá se slova opět Zdeno Vaculík. „Nevím, jestli můj sen bylo jezdit za Rudou hvězdu, ale určitě být jako Ruďák. A teď se mi to splnilo. Jel i Jirka Štancl. Beru ho pořád jako mistra, byl to pro mě malý bůh. Byl to fenomén, byl to mistr, tykali jsme si, ale byl tam odstup. On si za hranicemi koupil jahody. Ne, že bych mu záviděl, ale říkal jsem si do prdele, on si může dovolit koupit jahody. My jsme těch peněz moc neměli.“

Mítink opanoval Egon Müller. „Přemýšlel jsem, jak to dělá, že pořád vyhrává,“ nenechala Zdena Vaculíka v klidu Němcova šňůra pěti trojek. „On to byl diskžokej, otevřel auto, pustil desky a vyhrával tam. Až když jsme spolu jeli v jízdě, přišel jsem, co částečně stojí za jeho vítězstvími. Odstartovali jsme, on byl zvenku, jen mírně otočil rukou a strašně zrychlil. Dával hrozně moc peněž tunerům za ladění motorů. Mohl si to dovolit, v tom tkvěla část jeho úspěchů. Do rána dělal diskotéku, odpoledně jel závod a vyhrál. To nebylo životosprávou, to bylo technikou.“

Po třech sériích žil Zdeno Vaculík se šesti body vidinou kontinentálního semifinále, avšak po dvou nulách nakonec vypadl s Georgem Gilgenreienerem a Kristianem Praestbro z rozjezdu o náhradníka. „Po třech jízdách jsem měl nejvíc z našich,“ vybaví si. „I Jirka Štancl říkal, že jsem jel dobře, že dělám body. Ale pak to byla katastrofa.“

 

Mela v Čakovicích

V sezóně 1981 chodil Zdeno Vaculík na nástupy mistrovství republiky jednotlivců s osmnáctkou na vestě. Závodní příležitost se pro něho našla až ve třetím podniku ve Slaném, kdy měl v závěrečných dvou sériích nahradit Josefa Rybáře. Skončil však pádem a zraněním. Neviděl tedy nazítří spektakulární vyvrcholení duelu Jiřího Štancla a Aleše Drymla o titul na plzeňských Borech, navíc musel vynechat i tři prvoligové závody.

I tak se na žarnovickém vítězství v první lize podílel největší bodovou porcí, v čemž své slovo sehrála i tři dvanáctibodová maxima z Kopřivnice a dvou žarnovických podniků. Kvalifikace o extraligu se změnila na dvojutkání a on s osmnácti body v prvním kole v Žarnovici pojistil remízu. Opravdovým leaderem žarnovického družstva byl i při odvetě na Borech, kdy plzeňskou extraligovou příslušnost spasily pouhopouhé čtyři body.

Brilantní podzim podtrhlo, že se konečně kvalifikoval do mistrovství republiky jednotlivců coby regulérní účastník. Ve vrcholné fázi kvalifikačního procesu se lepší ukázal být pouze plzeňský Jindřich Dominik, na něhož slovenský borec ztratil ve dvou závodech jediný bod. Šampionát 1982 začínal v půlce dubna v Plzni.

Zdeno Vaculík se hned zkraje postaral o senzaci, když v rozjížďce s číslem jedna porazil Jiřího Štancla, který tady na podzim uzavřel fenomenální šňůru deseti titulů v řadě. Na jeho štítě zůstali i Václav Verner a Jindřich Dominik. Z Plzně se jelo rovnou do Čakovic „Přišel za mnou Míla Verner, ať mu přivezu pas,“ vybaví si Zdeno Vaculík. „To byl můj cíl jet zase mistrovství světa. Jenže všechno bylo špatně, zlomil jsem si ruku.“

Než se postavil na startovní rošt osudné patnácté jízdy, měl na svém kontě dva body. „Emil Sova šel z lajny, já úplně z venku a mezi námi byli Jan Klokočka a Zdeněk Kudrna,“ pokračuje. „Od startu v zatáčce byla hluboká a ostrá jáma. Emil odstartoval, chytil ji, zvedlo ho to a rovnal Démona a mě. Měl jsem z toho i fotky, cvakli to, jak jsem letěl.“

Všem přítomným se v ten moment zastavil dech. „Létali jsme všichni,“ líčí Zdeno Vaculík. „Kudrna měl otřes mozku, já zlomenou ruku. Jen Emilovi, který to zavinil, se nestalo nic. Chtěl jsem vstát a pomyslel jsem si, že mám snad utrženou ruku. Vzal jsem si jí druhou rukou a věděl, že je to v prdeli.“

Expresívní vyjádření z úst Zdeno Vaculíka se však netýká jen osudného čakovického závodu. „Problém byl, že mě neoperovali v Praze,“ povzdechne si. „Chtěl jsem k nám domů do Bystrice. Mám tenké kosti, a jak mi tam dávali hřebík, porušili mi nerv radialis, co zvedá zápěstí. Nemohl jsem zvednout ruku, ale doktor říkal, že je to sice problém, ale že se porušenému nervu dá pomáhat tím, že bude stále cvičit a probudíš ho k životu.“

Zdeno Vaculík ho samozřejmě poslechl. „Každý den jsem běhával,“ popisuje. „A přitom jsem stále cvičil a nabudil ten nerv. A podívej, dneska mi ruka funguje.“ Čtyři měsíce po nešťastné kolizi už zasáhl do kvalifikačního procesu, aby se mezi nejlepší plochodrážní šestnáctku Československa vrátil. A na sklonku srpna byl ve finálové jízdě Zlaté přilby SNP, když ovšem musel projít rozjezdem čtyř dvanáctibodových závodníků.

„Nejel jsem špatně,“ uvažuje. „Ale musel jsem jet rozjezd. S tou rukou jsem sotva jezdil, vedro mě vyšťavilo. Ale vyhrál jsem. Ve finále mě už ovšem ruka vůbec neposlouchala.“

 

Uplakaný květnový čtvrtek s mistrovským pódiem

V první lize 1983 Zdeno Vaculík sám nasbíral třetinu bodů žarnovického družstva, které opět vyhrálo první ligu, avšak z podzimní kvalifikace o extraligu proti Plzni vycouvalo. Rámec povedené sezóny vyšperkoval i slovenský titul, kdy jej ve čtyřdílném seriálu prakticky porazil jen déšť v Zohoru, avšak také sedmá příčka z třetího podniku mistrovství republiky jednotlivců v Pardubicích.

„Bývaly to dobré závody, tam se mi dobře jezdilo,“ kvituje Zdeno Vaculík úroveň federálního šampionátu. „Líp se mi jezdilo s lepšími jezdci, i když ty moje výkony nebyly bůhvíco. Dobří kamarádi jsme byli s Alešem Drymlem, Karlem Voborníkem nebo Klokanem (přezdívka Jana Klokočky – pozn. redakce). To byli srandisti, rád jsem je poslouchal.“

Zdeno Vaculík hovoří o svých vlastních výsledcích s despektem, byť jimi ustanovoval mety slovenských rekordů, které měl bořit až jeho syn v novém století. Sám se však snažil vyrovnat československé elitě, jež se etablovala v západní části federativního státu. Největší průlom mezi ní se mu podařil ve čtvrtek 10. května 1984.

Ke čtvrtému závodu mistrovství republiky na pražské Markétě přijížděl s pouhými dvanácti body z Pardubic, Plzně a Slaného, které však měl během jediného večera takřka zdvojnásobit. „To se mi jelo fakt úžasně!“ rozzáří se. „Panebože, to byl úžasný závod!“

Vůbec poprvé se v seriálu objevil Jiří Štancl, těžce zraněný v německém Hasslochu. Na jím uvolněný trůn si dělal čáku Aleš Dryml, který již nepřekonatelného fenoména porazil o dva roky dříve. Růžky vystrkoval Antonín Kasper a příležitost větřili také Petr Ondrašík, Václav Verner či Jiří Svoboda. „Mrholilo, bylo pod mrakem,“ vypráví Zdeno Vaculík. „Převlíkali jsme se a Václav Verner byl nervóznější než já. Mně se jezdilo velmi, velmi dobře. A nakonec jsme měli stejně bodů já, Petko Ondrašík a Jirka Štancl.“

Neporazitelný Antonín Kasper se mohl chystat na cestu za svým prvním zlatým vavřínovým věncem v šampionátu. Kdo půjde na pódium s ním bylo vyřešeno, když Jiří Štancl na dodatkovou jízdu rezignoval. Zbývalo určit, zda stříbrný věnec skončí na krku Petra Ondrašíka či Zdeno Vaculíka.

„Jirko už nejel, byl po zranění, ale přišel za mnou i s manželkou Alenou, že Petra musím porazit,“ připomíná Zdeno Vaculík rodící se rozpor mezi oběma pražskými závodníky. „Ale já jsem se cítil tak úžasně, že nad ním vyhraju, pokud se mi nepokazí motorka.“

A tak se chlapec z Dobré Vody, který v mládí snil o motokrosu, objevil na legendární pražské Markétě na stupních vítězů nad mužem, který se v září dostal až do světového finále jednotlivců v Göteborgu. Bodový zisk přinesl ještě další bonus. Zdeno Vaculík se totiž pohodlným desátým místem udržel v šampionátu i pro rok 1985 a vůbec poprvé mohl vynechat podzimní kvalifikace.

 

Travnatá senzace a smutek

Obyčejná náhoda bývá mnohdy poměrně pádnou hybnou silou určující běh dalších událostí. V případě Zdeno Vaculíka způsobila, že jeho vyprávění se dnes točí prakticky výhradně okolo klasické dráhy. Přitom však nechybělo mnoho a bavili jsme se o Táboře, Úštěku, Poličce či dalších ledařských baštách jeho epochy.

„Ještě v Bratislavě jsem chtěl jezdit ledy,“ vysvětluje. „Všechno jsem měl připravené. Motorku, kola, gumu na koleno a další věci, ale nepřijela klubová dvanácettrojka. Měl to být mistrák. Byl jsem se dívat i v Poličce, jezdili tam Milan Špinka a Antonín Šváb. Ale moje srdeční záležitost byla dlouhá dráha.“

Na cestu na šampionát republiky v Mariánských Lázních se Zdeno Vaculík vypravil již roku 1980. Po dvou závodech figuroval na šestnácté příčce, což mu zavřelo dveře do třetího. Ten byl vypsán jako mezinárodní a nejlepší československá desítka v něm byla doplněna o mezinárodní konkurenci. Od té doby mířil Zdeno Vaculík do západočeských lázní vcelku pravidelně.

„Dlouhá dráha byla moje srdeční záležitost,“ opakuje. „Neskutečně se mi líbila, neskutečně. Ale měl jsem problém s technikou. Pak jsem dostal motorku z vrcholu. Tam ale nešla dát dvojka…“

Ve čtvrtek 15. března roku 1984 státní trenér Miloslav Verner uzavíral podobu plochodrážní reprezentace. Zdeno Vaculík se objevil v nominaci jako náhradník pro kvalifikační kolo evropského šampionátu na travnaté dráze v britském Lyddenu. To se tehdy odbývalo v jiných intencích než dnes a přímo vylučovalo souběžný start závodníka v mistrovství světa na dlouhé dráze.

Roman Matoušek nakonec vypadl, takže se spolu s Václavem Vernerem na druhou stranu kanálu La Manche vypravil právě slovenský závodník. Zrodila se senzace prvního řádu, když se do Žarnovice vracel se čtvrtým místem a postupem do semifinále ve Stadskanaalu.

„Lydden byl kousek od Londýna,“ vrací se Zdeno Vaculík ke svému travnatému dobrodružství. „Jelo se mi bohově a udělal jsem výsledek. Ale Venca říkal, že nesmím nic zveřejňovat. Měl tam nějakou holku a nechtěl, aby o tom doma věděli. Byla to těžká dráha, měli tu krávy a po rovinkách jsi musel držet, abys letěl přes ty díry. Bylo to jako speedway, tvrdé, vyjezdilo se to. Byly tam i sajdkáry, prášilo se, nikdo to nepoléval. Skamarádil jsem se tam s Josefem Zollnerem, chtěl jsem po něm nálepku.“

Přátelství však nemělo trvat dlouho, protože plochá dráha měla ukázat svou odvrácenou tvář. „Ve Stadskanaalu přišel jeho mechanik, že se Josef zabil ve Francii,“ povzdechne si Zdeno Vaculík. „A za měsíc se zabil i ten jeho mechanik, on také závodil. To byla tragédie, byl to velký šok.“

V nizozemském semifinále byl Zdeno Vaculík z šampionátu vyřazen a už se držel pouze kopyta krátké dráhy. „Dozvěděl jsem se, jak to tam bylo se Zdeňkem Kudrnou, dávali jsme mu tam květy na pomník,“ vypráví. „Byla tam kratší dráha okolo šesti set metrů, bílý písek. Na začátku to vypadalo dobře, travička osazená do toho písku, ale bylo to hluboké.“

 

Konečně v extralize a přes Libyi k rozlučce z pódia Zlaté přilby SNP

Ani v osmdesátých letech se žarnovický apetit po postupu do extraligy nikterak nezmenšil. Oproti předchozí dekádě se však snížily bodové hranice, jimiž Slovákům utekl postup mezi prsty. Počínaje sezónou 1981 se změnila formule kvalifikačních závodů. O postup o patro výše bojovali vždy poslední z lepší soutěže s vítězem nižší divize v dvojutkání doma a venku.

Čtvrtý říjnový den byla plochodrážní část Žarnovice vzhůru nohama, když místní Preglejka ujela s Plzní remízu 48:48. Již víme, že Zdeno Vaculík proměnil šest svých výjezdů na ovál v ohromujících osmnáct bodů. O týden později byli Slováci nebezpečnými soupeři i na Borech, kde ovšem Plzeňané na poslední chvíli zvítězili o čtyři body, které je v konečném součtu zachránily od pádu do první ligy.

Napřesrok byl žarnovický duel se Slaným ještě těsnější. Ve středočeském městě, které však v duchu doby nepoužívalo svůj královský predikát, zvítězili domácí těsně 50:44. Odveta na žarnovickém ovále o dva dny později se změnila v urputnou snahu Preglejky smazat odstup ze Slaného. Slovenské družstvo sice triumfovalo, ale jen 50:46, takže extraliga prošla kolem brány jejich stadiónu jen o pouhopouhé dva body!

„Měli jsme dobrý tým,“ ohlíží se Zdeno Vaculík za dobou, kdy Žarnovica vládla první lize, ale extraligové brány nedokázala ztéci. „Dušan Morávek, Pavol Tonhauzer, Jožo Belica, Pavol Kaliak… Měli jsme už techniku jako čeští jezdci, přibližovali jsme se. Kvalifikace byly pěkné závody, chyběl vždy kousek.“

Na podzim 1983 se o účastnících extraligy anno domini 1984 mělo rozhodovat opět mezi Žarnovicou a Plzní. Jenže před závody přiletěl z Tekova ručník do ringu. Žarnovica se nakonec objevila v extralize 1985, ale zvážíme-li veškeré úsilí slovenského klubu z předchozích let, stalo se tak poměrně tuctově a bez dramatu. Prolínací kvalifikace ustoupily přímému postupu a sestupu. Žarnovica v první lize 1984 prohrála první místo o jediný bod ve prospěch béčka Rudé hvězdy. Jelikož pražští junioři nemohli postoupit, Slaný v extralize 1985 nahradila Žarnovica.

„To byla sláva,“ vzpomíná Zdeno Vaculík na zprávu, že AMK Preglejka Žarnovica konečně pronikla do extraligy. „Na plochou dráhu se chodilo, každý závod tady bylo jako svátek. Lidé byli zvyklí se chodit dívat a plochá dráha v Žarnovici byla podvědomí celého Slovenska. Co se týče závodů, bylo jich taky dost, ale co se týká žarnovické ploché dráhy, extraliga byl vrchol.“

V extralize však pečení holubi nelétali do úst jen tak, o čemž se Žarnovica přesvědčila hned zkraje června. Z Pardubic se vraceli se třemi body, za tři třetí místa, která dovezli Pavol Tonhauzer a Zdeno Vaculík. V Praze a v Plzni to bylo obdobné, avšak ve čtvrtém díle v Žarnovici sebrali domácí třetí příčku Plzni. To se jim povedlo ještě v půli srpna v Praze, kdy jejich čtrnáct bodů představovalo nejvyšší zisk.

Nicméně v konečném součtu měla Plzeň o čtyři desítky bodů více a Žarnovica se po roce vrátila zase do první ligy. Od té doby se slovenskému týmu nepovedlo vrátit se do nejvyšší soutěže, byť slibný ambiciózní projekt Speedwayclubu pro letošní sezónu vlastně zmařil až nástup koalice Plzeň a Březolup.

Účinkováním v extralize, kam se vrátil devět let po vojenské zkušenosti se ZP Pardubice, jakoby závodní kariéra Zdeno Vaculíka kulminovala. „Byl jsem v Libyi, pracoval jsem pro firmu Konstruktiva Praha, stavěla se tam fabrika na náhradní díly pro tanky,“ vysvětluje svou absenci v šestaosmdesátém. Po svém návratu se však rychle vyšvihl zpátky na post klubové jedničky.

„To už byla jen takové venkovská plochá dráha,“ bagatelizuje Zdeno Vaculík své poslední sezóny. „Ty výsledky už nebyly žádné větší. Liga se udržovala, ale když jsem skončil, bylo to horší. Družstvo se pomaličku rozpadlo.“

V osmaosmdesátém stále vozil dvouciferná skóre z první ligy, kde Žarnovica nestačila pouze na Racek, jemuž shodou okolností vévodil její odchovanec Gašpar Forgáč. Získal titul mistra Slovenska, ale skutečnost, že se neobjevil v podzimní kvalifikaci o mistrovství republiky, o lecčems svědčila. V sezóně 1989 absolvoval jen první ligu, slovenský šampionát vynechal a třetím místem při Zlaté přilbě SNP udělal fantastickou tečku ze svým závoděním.

„Poslední závod, nevím,“ kroutí hlavou nad otázkou po detailech alespoň z finálové jízdy, v níž do cíle před ním dojeli pouze Lubomír Jedek a vítězný Antonín Kasper. „Prostě nevím, nedokážu si to vybavit. Měl se narodit Maťo, přišel převrat, byli jsme rádi, že komunismus jde do prdele.“

 

Výchova hvězdy

Po sedmnácti letech strávených v sedle závodního motocyklu dokázal odejít na vrcholu, ale pověsit závodní kombinézu na hřebík nebylo jen tak. „Plochá dráha mi dost chyběla,“ přibližuje Zdeno Vaculík své tehdejší rozpoložení. „Chybí mi i teď, když jsem přestal jezdit s Matěm. Ale je to tak, život ti připraví různé věci. Jezdil jsem však dost dlouho a byl unavený. My ze Slovenska jsme museli vynaložit víc energie cestováním. Když Čech udělal tolik kilometrů, než jsme dojeli do Čech, byl by už v Německu. Z toho jsem byl dost unavený.“

V devadesátých letech se AMK Žarnovica dostal po ztrátě podpory z Preglejky na slepou kolej. V jednadevadesátém jeli Slováci první ligu naposledy a to ještě v koalici s Kopřivnicí, přičemž jejich podíl byl často jen v názvu družstva. Ryk závodních motocyklů se ze stadiónu ozýval párkrát do roka. Nicméně Osud ještě nechtěl, aby Zdeno Vaculík uzavřel plochodrážní kapitolu svého života. Synáček Martin se totiž velmi brzy shlédl ve sportu levých zatáček.

„Odmalička se hodně díval na videokazety z Grand Prix,“ popisuje Zdeno Vaculík, že se pozdější vítěz z Gorzowa do světa velkých cen dostal již v dětství prostřednictvím televizní obrazovky. „Byl šílenec, málokdy potkáš takové dítě. Už mi to lezlo na nervy. Když jsi mu zastavil kazetu, přesně věděl, jak to bude dál. Iniciátor, že bude jezdit, byl on. Ale já ho vedl, financoval a pomáhal.“

Do synovy kariéry se pustil náležitě po vaculíkovsku. „Já měl sen,“ vypráví. „Chtěl jsem vytvořit tým a hrdě reprezentovat. A měl jsem vyšší cíle než extraligu. V osobě Martina se mi to splnilo. Chtěl jsem závodit v Anglii. Nejezdil jsem tam, ale Maťo by tam mohl. Jezdí Švédsko, Polsko, Dánsko, osobou Martina jsem to dosáhl já. Kde jsem chtěl být kdysi já, dostal jsem se tam jinou formou. Můj sen se mi splnil prostřednictvím Maťka, za co jsem rád.“

Psal se třiadvacátý duben roku 2005. Zdeno Vaculík spustil svou dodávku dolů do slánského depa a spolu se synem Martinem vyložili všechno potřebné. Přitom neměli jistotu, zda se vůbec v prvním závodě české juniorky objeví na startu, protože pro pětici borců končil den již v kvalifikaci. Martin Vaculík prošel jejím sítem jako třetí a debutoval šestnáctým místem s jedním bodem. Pokud o jeho box někdo zavadil pohledem, jen aby se pozdravil s jeho otcem. Hvězda plochodrážního nebe byla ještě na odvrácené straně obzoru.

O recept na výchovu špičkového závodníka by nebylo špatné se podělit. „Vedl jsem ho profesionálně, dokud mě poslouchal,“ odpovídá Zdeno Vaculík. „Recepty nebyly žádné, i do Grand Prix jsme přišli jako nejposlednější jezdci. Já to vnímal s pokorou, že je to něco, co se dá dosáhnout, ale ještě nepřišel čas. Vyhrál Grand Prix, ale věděli jsme, že je to začátek další tvrdé práce.“

Vyhrát závod Speedway Grand Prix na první pokus však vedle jeho syna Martina dokázali již jen Emil Sajfutdinov v Praze roku 2009, počítat Tomasze Golloba ve Wroclawi 1995 nelze, jelikož první velká cena musela mít svého prvního vítěze tak či onak. „Nic jsme neplánovali,“ komentuje synův kousek jeho otec. „Nebylo to hop, přijedu a zkusím vyhrát Grand Prix. Vše jsme se snažili dělat úplně maximálně. Jinak to nejde, jestli to chceš dělat na nejvyšší úrovni.“

 

Půjde to znovu?

Po svých starších sestrách udělal loni v říjnu ze svého otce dědečka také Martin Vaculík. Jeho synáček prozatím prožívá každodenní radosti a strasti milovaného miminka. Zda se Zdeno Vaculík ujme jeho plochodrážní výchovy už sice v rodině padlo, avšak spíše v žertu. Navíc hrdina našeho vyprávění trénuje svého staršího vnuka Davida Pacalaje, jemuž bude patnáct letos v říjnu.

„U Davídka je to stejné jako s Matěm,“ přibližuje Zdeno Vaculík své trenérské postupy. „Mám ještě jednoho vnuka, má ale ještě jenom osm roků. Pokud bude chtít, budu se mu věnovat. Ale profesionálně, jiný přístup neznám.“

Zdeno Vaculík v případě svého vnuka opakuje postup, který byl u syna Martina nesmírně úspěšný. „Jsou to stále děti,“ seznamuje se svým postupem. „To musíš brát, že si potřebují hrát. Musíš mu dát volnost, i to co musí dělat, ale ať si i hraje a zapomene na plochou dráhu. Přijde do doby, kdy bude unavený. Pokud dítě zmagoříš, bude mít dvacet let a bude plochou dráhu nesnášet.“

Co jiní trenéři studují na vysokých školách, to Zdena Vaculíka naučila všechna jeho léta okolo ploché dráhy. „Chci, aby se věnoval čemukoliv jinému, ale musí vědět odkud kam,“ přibližuje svůj přístup při tréninku Davida Pacalaje. „Baví ho ryby, ať si na ně chodí, nejsem pro drezúru, ale profesionální přístup, aby mi ve dvaceti neřekl, že ho to nebaví. Stát se to může, ale dělám všechno, aby se to nestalo. I s Martinem jsem to tak dělal. David jezdí na určité úrovni, není to koníček, ale tvrdá práce. Chci, aby dítě zůstalo dítětem co nejdéle.“

Rozhodně je zastánce nenásilného přístupu. „Neuznávám sportovní centra,“ říká bez obalu. „Vláda stanoví, že teď dítě přijde do školy a oni určí, na co má vlohy. Ale magoří, děti si potřebují hrát a rodiče poznají, co by mělo dělat. Já byl fanatik do sportu a ploché dráhy. Přišel čas, kdy jsem to chtěl dělat a dělal to. A přišel čas, kdy jsem z toho byl unavený. A netěšil jsem se na to. A to je zlé, hrozně zlé.“

Ze své zkušenosti sám dobře ví, o čem mluví. „Bydlel jsem v Bratislavě,“ vrací se ke svým začátkům. „Znal jsem školu, stadión, školu, stadión. Žil jsem sportem a to ten organismus vybiješ. Je špatně, že nežiješ i mimo. Proto jsem Maťovi říkal, ať se snaží jezdit a chtěl jsem ho osvobodit od mytí motorek. My jsme si to museli dělat sami. Nechtěl jsem to zažít u Maťa, aby mi jednoho dne řekl, že je znechucený plochou dráhou.“

Martin Vaculík seděl na plochodrážní pětistovce již ve svých devíti letech, což ruku v ruce s jeho kariérou způsobilo, že se v Žarnovici dodnes na slabší kubatury dívají s despektem. Loni se o tom na vlastní kůži přesvědčil i Jiří Benda, když sem dorazil předvádět stopětadvacítky Shupa.

„Neuznávám osmdesátky a stopětadvacítky,“ souhlasí Zdeno Vaculík. „Za prvé přechod na velkou motorku je problém a za druhé ve Švédsku, co jsem viděl, jsou malé dráhy, což u nás absentuje. A zase pokud chlapec začne v osmi letech, je v patnácti unavený. Proto začínáme na velkých motorkách, Martin začal v devíti.“

Z toho však funkcionářům vstávají vlasy na hlavě, jelikož žádná právní norma nic takového nepovoluje. „Když se desetiletý kluk bude vozit jen dokolečka, do jeho patnácti to máš pět roků,“ argumentuje Zdeno Vaculík. „Maťovi jsem nemusel nic říkat, musel jsem ho jen brzdit. Je to nebezpečné, samozřejmě je to na riziko rodičů. Nechci, aby v deseti letech závodil na malých motorkách. Takhle je možné, že v patnácti bude porážet všechny juniory jako Maťo. A to nebyl takový velký talent. V Čechách je takových spousta.“

 

---

Hranatá Karosa vyrazí z Banské Štiavnice a nad téčkem nad městem se dá vlevo. Její řidič vede vůz nesmírně opatrně. Na nějakých patnácti kilometrech se musí v klikatém klesání spustit o více než pět set výškových metrů. Šero listopadového soumraku násobí les, takže pátrá po kuželech světlometů vozidel mířících opačným směrem, protože do zatáček by se spolu nevešli.

Pak přijde dlouhá vesnice. Kdo by soudil délku Lovosic podle písmenek, měl by navštívit obec Hodruša Hámre. Zastávka střídá zastávku. Spoj nabírá zpoždění a čas dohodnuté schůzky se propadá do minulosti. Vtom se z kapsy ozývá zvonění mobilu. Zdeno Vaculík je profesionál každým coulem a tak chodí na domluvenou schůzku včas. Nicméně dýchavičný autobus již minul ceduli Žarnovica.

Přestup do auta Zdeno Vaculíka je dílem okamžiku. A stejně tak pár stovek metrů do jeho domu. Dílna se závodními motocykly s pořádkem jako v obýváku jasně potvrzuje, že si hrdina našeho vyprávění nevymýšlel. Vedle v domácnosti však vládne jeho manželka Božena a on si je toho plně vědomý.

„Na první místo kladu rodinu,“ dodává poslední kamínek do mozaiky fungování úspěšného plochodrážního závodníka. „V mém případě to je manželka. Obětovala se za všechny. Když jsem jezdil, ona se starala, já se jen vrátil a všechno bylo v pořádku. Když začal Maťo, bylo to stejné. Na úkor našeho sportu, manželka přišla o část svého života. My jsme se věnovali sami sobě a na ní jsme čas neměli. Rodinu dávám na první místo i proto, že sportovec, když chce dosáhnout nejvyšší mety, musí mít zázemí, ale musí mít také fungující rodinu. Když nefunguje, sport se dělá těžko. Proto dávám rodinu na první místo. Manželka prožívá všechny starosti a radosti, stará se o rodinu, nejen o sportovce, ale i další sourozence.“

Zdeno Vaculík rozhodně není nevděčný. „Chtěl bych poděkovat lidem, co nám pomáhají nebo pomáhali,“ říká. „Bez lidí, co ti pomůžou materiálně nebo psychicky, by to bylo těžké. Děkuji sponzorům, fanouškům a lidem, co všeobecně pomáhají sportu. Na Slovensku máš problém, co se týká ploché dráhy, sehnat sponzora je těžké. Je to sport, dalo by se říct na vedlejší koleji. Když jdeš za sponzorem a dá ti peníze, musí to být dobrý přítel. On nečeká, že bude zviditelněný, jsou to kamarádi, bez nichž by plochá dráha u nás nefungovala.“

---

 

Plochodrážní kariéra Zdeno Vaculíka (* 10.8.1955) v zrcadle času:

1972	v sobotu 28. října 1972 debutoval ve čtvrtém díle mistrovství Slovenska v Žarnovici patnáctým místem, druhý den byl třináctý a další víkend v Břeclavi opět třináctý a patnáctý, celkově obsadil šestnáctou pozici
1973	Bratislava třetí ve skupině B první ligy (Zdeno Vaculík v sestavě třikrát jako náhradník, nastoupil k jediné jízdě, nebodoval) a postoupila do skupiny D, odkud se kompletní výsledky nezachovaly; 12. v mistrovství Slovenska; v říjnových kontrolních závodech juniorů v Čakovicích byl postupně 13., 5. a 9.
1974	Bratislava čtvrtá ve skupině B první ligy (Zdeno Vaculík v sestavě ve všech čtyřech závodech – 11bodů z 56 bodů klubu); osmý v nedokončeném mistrovství Slovenska; 12. v mistrovství republiky juniorů (Kopřivnice 8. – Pardubice NS – Praha NS – Liberec 11. – Čakovice 11. – Březolupy 10. – Břeclav 11. – Žarnovica 6.); 4. v národním pouťáku v Zohoru; na podzim nástup na základní vojenskou službu
1975	ZP Pardubice třetí v extralize (detailní výsledky nejsou kompletní); MR jednotlivců skupina B – dráhový náhradník v Pardubicích; postup z kvalifikace o MR jednotlivců 1976 – skupina A (Chabařovice 2. – Chabařovice 16. – Kopřivnice 3. – Březolupy 7.); vicemistr republiky juniorů (Březolupy 3. – Břeclav 6. – Polepy 9. – Chabařovice 9. – Liberec 2. – Čakovice ? – Ostrava 2. – Kopřivnice 1.); 10. v mezinárodním Poháru přátelství v Zohoru; 7. Zlatá přilba SNP; 7. Zlatá plaketa v Pardubicích
1976	ZP Pardubice čtvrté v extralize (Zdeno Vaculík čtyřikrát v sestavě jako náhradník, nastoupil v jediném závodě v Kopřivnici, kdy ve třech jízdách nebodoval), v podzimní kvalifikaci o extraligu 1977 nestartoval, protože ukončil vojenskou službu; 11. ve skupině B mistrovství republiky jednotlivců (Chabařovice 10. – Plzeň 16. – Žarnovica 12. – Zohor 8.); 18. ve skupině A kvalifikace pro mistrovství republiky jednotlivců 1977 (Březolupy 15. – Kopřivnice 15. – Praha NS – Čakovice NS); 5. Zlatá plaketa v Pardubicích
1977	Zohor vítězem druhé ligy (Zdeno Vaculík 59 bodů z celkových 211 klubu); v kvalifikaci o první ligu 1978 skončil Zohor třetí (Zdeno Vaculík v sestavě dvakrát, 15 bodů z 97 celkových klubu); vicemistr Slovenska (Zohor 2. – Zohor 1. – Žarnovica NS – Žarnovica 3.); 5. v semifinále kvalifikace o MR 1978 (Chomutov 3. – Mšeno 12. – Kopřivnice 8.); 14. ve finále kvalifikace o MR1978 (Kopřivnice 14. – Březolupy 12. – Plzeň NS); 8. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru; 7. při srpnovém mezinárodním závodě v Zohoru; 10. v Memoriálu Josefa Trojáka v Březolupech
1978	Žarnovica třetí v první lize (Zdeno Vaculík 57 bodů ze 179 bodů celkem); v kvalifikaci o udržení se v první lize 1979 Žarnovica druhá (Zdeno Vaculík 44 bodů ze 130 bodů celkem); mistr Slovenska (Žarnovica 1. – Žarnovica 2. – Zohor 4. – Zohor 1.); 8. v semifinálové skupině A kvalifikace o MR jednotlivců 1979 (Chabařovice 8. – Chomutov 7.); 14. ve finále kvalifikace pro MR jednotlivců 1979 (Praha 13. – Slaný 12.); MR dvojic s Jánem Danihelem a Dušanem Morávkem 3. v kvalifikaci v Chabařovicích a v Chomutově a 6. v semifinále v Kopřivnici a v Březolupech; 8. v Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru; 10. při ZP SNP, zářijové turné Rumunsko (Braila 1. – Bukurešť 3. – Sibiu 1. – Arad 1.)
1979	náhradníkem při předkole MS jednotlivců v Žarnovici DNR; Žarnovica druhá v první lize (Zdeno Vaculík 59 bodů z 231 bodů celkem), v kvalifikaci o extraligu 1980 Žarnovica druhá (Zdeno Vaculík 36 bodů ze 104 klubových bodů); celkové pořadí nedokončeného mistrovství Slovenska bylo vyhlášeno u zeleného stolu a Zdeno Vaculík byl stanoven šampiónem (Zohor 3. – Zohor 3.); 7. v semifinálové skupině A kvalifikace o MR jednotlivců 1980 (Kopřivnice 6. – Slaný 9.); 10. ve finále kvalifikace o MR jednotlivců a postup v roli náhradníka (Žarnovica 14. – Březolupy 7.); MR dvojic: s Jaroslavem Dankem 2. v kvalifikaci v Kopřivnici, 6. v semifinále v Liberci); 13. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru; 5. ZP SNP
1980	Žarnovica 3. v první lize (Zdeno Vaculík 39 bodů ze 166 celkem); v kvalifikaci o extraligu 1981 Žarnovica 2. (Zdeno Vaculík 41 bodů ze 132); 18. v MR jednotlivců (jediná jízda v roli náhradníka v Zohoru); vicemistr Slovenska (Žarnovica 3. – Žarnovica 3. – Zohor 4. – Zohor 1.); vítěz semifinále kvalifikace o MR jednotlivců 1981 v Žarnovici, ve finále v Kopřivnici 11. a postup jako náhradník; MR dvojic: s Jaroslavem Dankem 3. v kvalifikaci v Chabařovicích a 6. v semifinále ve Slaném; 16. MR dlouhá (Mariánské Lázně 15. – 16. – NS); vítěz Memoriálu Ladislava Eliáše; 2. ZP SNP
1981	5. v předkole MS jednotlivců v Žarnovici, 11. v prvním kole v Bopfingenu; Žarnovica vítězem první ligy (Zdeno Vaculík 54 bodů z 272 celkem), kvalifikace o extraligu 1982 Plzeň vs. Žarnovica 98:94 (Zdeno Vaculík 32 bodů); 19. v MR jednotlivců (v roli náhradníka jen dvě jízdy ve Slaném); třetí v mistrovství Slovenska (Žarnovica 3.); vítěz semifinálové skupiny B kvalifikace o MR jednotlivců 1982 (Chabařovice 3. – Čakovice 3.), 2. ve finále kvalifikace (Slaný 1. – Liberec 6.); vítěz Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru; 8. ZP SNP
1982	Žarnovica vítězem první ligy (Zdeno Vaculík jel dva závody z osmi a získal 22 bodů z 240 bodů celkem), kvalifikace o extraligu 1983 Slaný vs. Žarnovica 96:94 (Zdeno Vaculík 26 bodů); 17. v MR jednotlivců (pro zranění ruky jen dva závody: Plzeň 12. – Čakovice 15. –Březolupy a Žarnovica NS); 6. v semifinálové skupině B kvalifikace o MR jednotlivců 1983 (Liberec 6. – Pardubice 6.), ve finále kvalifikace 9. (Praha 13. – Plzeň 4.) a postup jako třetí náhradník; 4. ZP SNP
1983	Žarnovica vítězem první ligy (Zdeno Vaculík 77 bodů z 250 bodů klubu celkem), z kvalifikace o extraligu 1984 s Plzní Žarnovica odstoupila); 14. v MR jednotlivců (Žarnovica DNR – Praha 13. – Pardubice 7. – Plzeň 16.); mistr Slovenska (Zohor 1. – Zohor 8. –Žarnovica 1. – Žarnovica 1.); 2. v semifinálové skupině B kvalifikace pro MR jednotlivců 1984 (Slaný 3. – Chabařovice 2.), ve finále 3. (Březolupy 1. – Žarnovica 7.); 16. v MR na dlouhé dráze (Mariánské Lázně 18. – 16. – 7.); 5. v Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru; 5. ZP SNP; vítěz Memoriálu Josefa Trojáka v Březolupech; 3. v mezinárodním závodě jednotlivců v Kopřivnici
1984	4. v kvalifikačním kole ME na travnaté dráze v Lyddenu, 15. v semifinále ve Stadskanaalu; Žarnovica druhá v první lize (Zdeno Vaculík 79 bodů z 290 bodů klubu celkem, po zrušení kvalifikace přímý postup do extraligy 1985; 10. v MR jednotlivců (Pardubice 14. – Plzeň 15. – Slaný 9. – Praha 2. – Žarnovica 8. – Březolupy 9.); vicemistr Slovenska (Žarnovica 3. – Žarnovica 2. – Zohor 4. – Zohor 1.); 12. v MR na dlouhé (Mariánské Lázně 6. – 12. – NS); vítěz Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru
1985	Žarnovica 4. v extralize (Zdeno Vaculík 23 bodů z 63 bodů klubu celkem), sestup do první ligy 1986; 17. v MR jednotlivců (Praha 16. – Slaný 15. – Pardubice NS – Plzeň 13. – Kopřivnice 13. – Březolupy 16.); vicemistr Slovenska (Zohor 1. – Žarnovica 1. – Žarnovica 3.); v semifinálové skupině A kvalifikace o MR 1986 nestartoval; 4. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru; 8. ZP SNP
1986	pracovní pobyt v Libyi
1987	Žarnovica druhá v první lize skupině B (Zdeno Vaculík 47 bodů ze 172 celkem), ve finále první ligy Žarnovica druhá (Zdeno Vaculík 28 bodů ze 145), v semifinále MR družstev Žarnovica 3. (Zdeno Vaculík 21 bodů ze 46); 3. v mistrovství Slovenska (Žarnovica 6. – Žarnovica 4.); MR dvojic s Pavlem Tonhauzerem 2. v semifinále v Žarnovici, 8. ve finále v Praze; 14. ZP SNP
1988	Žarnovica druhá v první lize skupiny B (Zdeno Vaculík 49 bodů z celkových 148 celkem), ve finále první ligy Žarnovica druhá (Zdeno Vaculík 44 bodů ze 146), semifinále MR družstev se neuskutečnilo kvůli velké marodce týmů Juniorský výběr ČSSR a Žarnovica; mistr Slovenska (Žarnovica 1. – Žarnovica 1.); 14. ZP SNP
1989	Žarnovica pátá v první lize skupiny B (Zdeno Vaculík 40 bodů ze 110 celkem) a do dalšího průběhu ligové soutěže nepostoupila; 3. ZP SNP

Foto: Martin Mesiarik, Pavel Fišer, Antonín Škach, archív Zdeno Vaculíka, archív autora

Září 2012. Je ticho před bouří. Pořadatelé vyhánějí závodníky z prostorných mariánskolázeňských garáží, aby se přichystali na nástup pro klíčový challenge na dlouhé ploché dráze. Hlediště se už nemůže dočkat. Konečně se otevírají vrata a pestrobarevný špalír míří vstříc hlavní tribuně. Na čele jde pořadatelská parta oblečená ve žlutých sakách. Zazní česká hymna a pak je dekorum pryč. Šéf klubu je najednou v sevření svých kolegů a dostává hobla ke svým padesátinám. Jako teenager měl mnoho faktorů proti tomu, aby se stal plochodrážníkem, jako závodník byl mnohdy v nesprávný čas na nesprávném místě. Jenže kdyby se historie psala jinak, možná by už na pozemcích lázeňské tisícovky stál nějaký supermarket. Ale pojďme se podívat zpátky o nějakých pětatřicet let zpátky, abychom si všechno připomněli přímo se samotným Miroslavem Musilem.

 

 

Někdo chce být kosmonautem, jiný plochodrážníkem

V září roku 1970 si jistý Josef Gilch připravil psací stroj, do něhož vložil tlustou složku papírů, které od sebe pečlivě oddělil modrým kopírákem. Začal hlavičkou. Automotoklub Mariánské Lázně – Plochá dráha – Úšovice. Přidal na dnešní poměry kraťoučké telefonní číslo 2348 a řádek úhledně podtrhl, Následovala věta Jednotné proposice pro závod motocyklů na dlouhé ploché dráze v Mariánských Lázních, která byla podtržená stejně krásně jako hlavička. Bodem číslo jedna bylo prohlášení, že tento závod jest přehlídkou jezdců ČSSR na dlouhé ploché dráze.

Tajemník tehdejšího závodu dozajista netušil, že právě sám začal psát nejlepší kapitolu v dějinách plochodrážního sportu v Mariánských Lázních. Po říjnovém pouťáku, který v sedmdesátém opanoval Jiří Štancl, následovaly v západočeských lázních další úžasné podniky. V květnu 1972 tady mistrovství světa navázalo na dva závody tehdejšího evropského šampionátu z šedesátých let.

O čtyři roky později v Mariánských Lázních vyhlásili poprvé mistra světa, jímž se stal Ivan Mauger v sedle novoučké čtyřventilové Jawy. V devětasedmdesátém na západ Čech přidělili světové finále podruhé a Jiří Štancl se mohl radovat z bronzové medaile, kdyby jury postupovala razantněji vůči Andersi Michankovi, jehož motocykl shledal technický komisař nepředpisovým.

Mistrovství světa jednotlivců se svými zónami nabízelo československým divákům pohled na kontinentální závodníky. Světové finále bylo nedostižným snem nejen v soutěži jednotlivců, ale i ve družstvech či dvojicích. Vidět absolutní světovou elitu v akci se nabízelo jen při Zlaté přilbě a Tomíčkově memoriálu. Anebo na dlouhé v Mariánských Lázních.

Zdejší závody se tudíž těšily velikému zájmu. Nebývalo divu, že sem jezdili fanoušci spacími vagóny z opačného konce republiky stejně jako Němci z druhé strany železné opony. O obyvatelích Mariánských Lázní ani nemluvě.

„To všechno se otisklo, proč jsem dneska u plochý dráhy,“ uznává Miroslav Musil genius loci oné doby. „Dlouhá plochá dráha byla pro celý Mariánky legendární. Nebylo obyvatele, kterej‘ by tím nežil nebo se nezúčastnil jako divák. Byly tady firmy přidružený na plochodrážní činnosti a veřejnost se těšila na den D a hodinu H. Sjížděly se autobusy z okolí, to vím z doslechu. Tenkrát jsi slyšel netlumenej‘ motor a to se podepsalo do srdce každýho kluka.“

Miroslav Musil nechyběl v lidské lavině, která se skrze brány stadiónu valila do ochozů. „Táta se chodil dívat,“ vzpomíná. „Jak říkám, plochá dráha tady byla legendární. Táta mě párkrát na závody vzal. A někdo chtěl bejt‘ kosmonaut, my kluci, co nás chytly motory, jsme chtěli bejt‘ plochodrážníky.“

 

Hokejista jde do ploché dráhy

Jenže Miroslavu Musilovi v jeho teenagerských letech připadalo, že stát se plošinářem není o mnoho snazší, než létat raketou do vesmíru. „Táta o mě měl strach jako každej‘ normální táta,“ vysvětluje. „Fandil plochý dráze, ale nebyl závodník, co by věřil, že můžu taky závodit. On měl strach a nechtěl mi to dovolit.“

Přitom současný šéf mariánskolázeňského klubu rozhodně nebyl dítětem, které by sportovalo pouze na gauči u televize. „Už ve čtrnácti jsem měl klasickýho pionýra nula pětku,“ svěřuje se. „A udělal jsem si na zahradě patnáctimetrovej‘ ovál. Jezdil jsem smykem a plným plynem do nájezdu. Jinak by se to neutrhlo a to jsme tam ještě nosili kýble vody.“

Mariánské Lázně v té době měly svůj tým, který závodil ve druhé lize, bylo by tedy nanejvýše logické, aby mladý adept závodění zaťukal na jeho dveře. „Klub běžel poměrně solidně,“ reaguje Miroslav Musil. „Ale táta mi do osmnácti let nepodepsal licenci. Chtěl jsem na průmyslovku do Plzně kvůli plochý dráze a sportu. Dostal jsem se do hokejový Škody Plzeň a hrál nejvyšší ligu za mladší dorost.“

Skloubit všechno bylo poměrně časově náročné. „V Plzni jsem byl na intru,“ líčí Miroslav Musil. „O víkendu se hrály dvojzápasy. Sparta, Litvínov, Český Budějovice… Jak jsem byl odloučenej‘ od domova a o víkendech se jezdilo na zápasy, vadilo mi to. Dával jsem tomu hodně, ale současně mi nevadilo, že jsem to někdy ošidil. A dal jsem se do plochý dráhy.“

Jenže počátek osmdesátých let nebyl pro mariánskolázeňské plochodrážníky optimální. Klub byl sice přihlášen do druhé ligy 1980, ale při úvodním dvoupodniku koncem března na něj v Zohoru čekali marně. Nakonec vycouval ze soutěže, která musela být přelosována. A jediným vystoupením západočeského klubu byla účast Jiřího Hejla a Václava Koláčka v chabařovickém semifinále mistrovství republiky dvojic.

„Nevím,“ krčí Miroslav Musil rameny nad otázkou po příčinách tehdejších událostí. „Asi nebyli lidi, co by to jeli. Karel Červenka se zabil (v roce 1977 při druhé lize v Chomutově, kde tehdy měl AMK Mariánské Lázně svou domácí dráhu – pozn. redakce). Když to někdo odnese, utrpí celej‘ klub a veřejnost. A klub tady nikdy nebyl profesionální jako Rudá hvězda nebo Pardubice.“

A co čert nechtěl, roku 1981 se nekonalo ani dlouhodrážní mistrovství republiky. „Do toho jsem přišel a všechno jsem si musel odraubířit sám,“ vypráví opět Miroslav Musil. „Táta mě brzdil, pak mě nechal. Ale je pravda, že když jsem končil, na jaře se mě zeptal ‚už máš připravený motorky?‘.“

Nicméně hrdina našeho vyprávění se nenechal odradit. „Během celý svý kariéry jsem si spoustu věcí musel udělat sám,“ popisuje. „Klub pomáhal, ano, ale dopravu nebo koupit si kombinézu a další věci, s tím jsem se musel prát sám. Nevýhoda byla, že ses nemoh‘ rovnat Ruďákům a Pardubicím, ale výhoda, že ses naučil starat se sám o sebe, což se mi hodilo potom, když jsem začal podnikat.“

 

Podzimní trénink na lázeňské krátké dráze je ku pomoci

Peripetie, které Miroslav Musil před více než třiceti lety řešil, zní dneska téměř neuvěřitelně. „Půjčoval jsem si auto od šváry,“ popisuje. „Viděl jsem u Egona Müllera, že si motorku rozložil do auta, tak jsem to dělal taky tak. Tím vším jsem se naučil procházet. Dneska nevím, jestli by si devatenáctiletej‘ kluk půjčil auto, rozložil motorku, dojel na závody, tam ji složil. Potom závodil, umyl motorku a zase ji rozložil, dal do auta a jel zpátky.“

Pozdější angažmá v Plzni řešilo logistické patálie jen zčásti. „V Plzni mi dovolili nechat si motorku tam,“ pokračuje Miroslav Musil. „Tak jsem tam jezdil na pionýru. Představ si to, na pionýru jsem jel z Mariánek do Plzně. Jednou jsem měl pochroumanej‘ kotník v sádře, tak jsem vzal jednu holku, aby mi řadila.“

V červenci roku 1982 se Miroslav Musil konečně dočkal svého závodního debutu, když se v Mariánských Lázních konalo dvoudílné mistrovství republiky. „Pro mě byla rozhodující dlouhá dráha,“ přemítá. „Ta dynamika, ta rychlost. Krátká dráha je základ, tam musíš mít naučený grify, jak se kde vyvěsit. Ale pak jsem všechny ty kluky v Mariánkách objel, jak když stojej‘. Nebyli zvyklí na tu rychlost, na těch sto šedesát, ale technika byla jinde.“

Do dějin mistrovství republiky na dlouhé dráze vstoupil Miroslav Musil desátým místem. „Když se blížilo mistrovství republiky, polemizovalo se o motorkách, krátkozdvih, dlouhozdvih,“ vzpomíná. „Bylo kouzelný, že jsme tady v šesti lidech nebo i čtyřech, pěti dokázali trénovat. Bitva, kdo dostane jakej‘ motor. Detaily si už nevybavím, tuším, že jsem dostal čtyřventila. Když máš stát vedle paličů typu Štancla, Špinky, Drymla, Ondrašíka nebo Karnase, který jsou rozjetý, jsi jako mlaďas rád za každej‘ bod. Byla to velká bitva, bylo to spíš o psychologii než o výsledcích.“

V třiaosmdesátém se Miroslav Musil objevil i na klasických oválech. Poslední březnový víkend začínal v Pardubicích juniorský šampionát předkvalifikací, kde se mezi čtyřiceti adepty postupu objevil i jednadvacetiletý mariánskolázeňský borec.

„Jezdil jsem do Plzně trénovat a na jaře se jela juniorská předkvalifikace, to byly moje první závody na krátký dráze,“ uvědomí si okamžitě, byť jeho první pokusy s klasickým speedway se vedle západočeské metropole odehrály přímo v Mariánských Lázních. „Ještě předtím jsme si stačili udělat okruh pod kasárnama v Úšovicích. Měli jsme velký plány udělat krátkou dráhu.“

Nicméně úšovický ovál skončil v historii, aniž by zažil alespoň jediný závod. „Materiál, písek se grejdroval,“ vzpomíná Miroslav Musil. „Asi tři sta padesát metrů mohla dráha mít. Problém byl v jedný zatáčce, že to bylo měkký. Buď jsi měl srdce a utrh‘ to pod plným plynem nebo jsi šel ven. Povedlo se, že ještě v listopadu 1982 se tam mohlo trénovat. Něco jsem se tam naučil a myslel, že zbytek doženu na jaře.“

 

Senzační výsledek z juniorky nepomohl v otázce vojenské služby

V zimě vzalo nevyzpytatelné počasí ledařům jejich šampionát již podruhé během tří let a počátek března nebyl vlídný ani k jezdcům z klasických oválů. „Počasí bylo hrozný, k tréninku jsem se nedostal,“ vrací se Miroslav Musil k okolnostem, jež předcházely pardubické předkvalifikaci. „A rovnou do Pardubic. O tréninku jedu z depa na dráhu. Rozjel jsem se v první zatáčce na vodě pod plynem. Jak jsem byl zvyklej‘ na dlouhý to skládat, tak mi to uklouzlo. A bylo po tréninku.“

Nicméně vše se v dobré otočilo. Miroslav Musil se postavil na start rozjížďky s číslem tři a vrátil se jako vítěz před čakovickým Jiřím Košťálem a kopřivnickým duem Stanislav Hrbáč – Oldřich Macíček. Další triumfy na sebe nenechaly čekat a nakonec měl na svém kontě jedenáct bodů. Pro zajímavost o jeden více dosáhli Dušan Višváder a Milan Cifka, zatímco domácí František Kalina skončil se třinácti.

Suma sumárum Miroslav Musil skončil čtvrtý a v celkové klasifikaci prvního dne coby jedenáctý ze čtyřiceti přítomných. V neděli dal dohromady čtrnáct bodů a po rozjezdu se slánským Milanem Cifkou byl celkově druhý. „Naštěstí, že jsem se neposral,“ usmívá se Miroslav Musil při vzpomínce na své vystoupení při tréninku. „A šel jsem do rozjezdu. Odfrk‘ jsem první, ale asi ve druhým kole mě zevnitř dostal. Ještě jsem neměl to srdce, když zevnitř zavrčí motorkou.“

Premiéra Miroslava Musila v československém juniorském šampionátu neskončila ani v semifinálové skupině. Atakoval postupovou osmičku, avšak nevyšel mu paradoxně poslední podnik na domácích Borech. Jenže z finále vypadl zraněný Jiří Brož a on postoupil na jeho místo. Během června série zavítala postupně do Kopřivnice, Březolup, Prahy a Čakovic. A Miroslav Musil obsadil senzační sedmou příčku.

„Vzpomínám si na Romana Matouška v Čakovicích,“ vytane mu na mysl jeden zážitek. „Přišel za mnou. Ne abych ho pustil, ale s takovým tím jezdeckým, ať se mu tam nepletu. Ale pořád uznávám, že oni už byli propracovaný kluci. Starty mi šly, odkoukával jsem je v Mariánkách od legendárního Ivana Maugera. On jimi byl pověstnej‘. Když taky byl, visel jsem očima na něm, abych odkoukal nějaký grify.“

V mistrovství republiky juniorů chyběli zranění Karel Kadlec a Jiří Brož. Ivan Pacák a Zdeněk Schneiderwind, který později překvapil triumfem při Zlaté stuze, vynechali úvodní dvě kola seriálu. Jiří Hnidák ho zase nedokončil. I při absenci medailových favoritů musíme sedmou příčku Miroslava Musila brát jako senzaci prvního řádu. A to tím spíše, uvážíme-li, že před rokem 1983 absolvoval jen dva závody na dlouhé dráze v Mariánských Lázních.

„Je to už nějakej‘ pátek, nechci se tvářit staře, ale že bych si to pamatoval do detailů?!“ doluje Miroslav Musil vzpomínky ze své paměti. „Hezký léta, ale blížila se vojna. Člověk věděl, že Rudá hvězda je něco, ale byl tam jinej‘ tlak. Jedna z myšlenek byla dostat se do center, kde se plochá dráha jezdí. Ale mladej‘ blbec, co ho netlačí táta, neměl šanci. A ten handicap, že jsem začínal pozdě v těch dvaceti, byl znát.“

 

Nabourané auto funguje jako pevné pouto k tankům

V sezóně 1983 se Miroslav Musil objevil také v extralize. Jenže Plzeň neprožívala zrovna povedené období. Jan Hádek přestal závodit, Jaromír Bartoš s Jaroslavem Hauptmannem nedokončili sezónu a Jindřich Dominik nestačil v roli tahouna na celý tým. Vrcholem plzeňské extraligové kampaně se stalo třetí místo na domácí dráze v dubnu a ve třech případech se družstvo vracelo domů s jednociferným bodovým ziskem.

Dlouhodrážní šampionát byl však šálkem zcela jiného čaje. Po dvou červencových závodech se Miroslav Musil těšil z šesté příčky průběžné klasifikace, jenže v zářijovém vyvrcholení dodal jediný bod. A tak jej klubový kolega Miroslav Beran odsunul za svá záda na sedmé místo.

„Umejval jsem si motorku a idiot, nalil jsem si tam vodu,“ přiznává Miroslav Musil. „Jindra Dominik mi říkal, že to není dobrý. Ale já byl blbej! Mlaďoch. Jezdil jsem sice pod plynem, ale jak motor nemá výkon, ujede ti to a v těch sto šedesáti tě to vede do prken. Když motor nemá výkon a táhne tě do koleje, je to špatný. A to se mi před vojnou stalo. To je to technický zázemí, já byl nezkušenej‘ blb a umyl si to vodou. Dneska vím, že se to nedělá, ale tenkrát jsem čuměl jako tele.“

Sedmé místo jej přesto opravňovalo k myšlenkám na reprezentační vestu, ale místo plochodrážních motocyklů jej další dva roky očekávaly zelené tanky. „Jsem vyučenej‘ automechanik a mám ještě průmyslovku,“ vysvětluje Miroslav Musil, kterak se dostal k ruským pancéřovým monstrům „Rukoval jsem do Tábora na poddůstojnickou školy na opravy tanků. Měl jsem jít ke kontrášům jezdit s autem. Nastupoval jsem v září, měl jsem velitele, který na mě získal dobrý reference, protože jsem byl vzornej‘ učeň a měl dobrý výsledky na průmce. Pustil mě na mistrovství republiky a já kokot, jak jsem odjížděl z Mariánek, naboural jsem tady auto. A vyrobil průser, na vojně mě pojebali, že jsem jel hovno při závodech a ještě měl průser.“

Vojín Musil musel rázem na další závodění zapomenout. „Nicméně jsem zůstal na pé-eš-ce v Táboru,“ dodává. „Byl jsem instruktor. Ale místo pilování plochý dráhy v Rudý hvězdě jsem opravoval tanky T54. A když jsem končil i T72.“

 

Mladé tele se veze pražským autobusem prvně za železnou oponu

Dva roky v zeleném nakonec skončily odchodem do vytouženého civilu. Na kalendáři stála středa 7. května roku 1986, když se v mariánskolázeňských garážích potkalo čtrnáct závodníků, aby v kvalifikačním mítinku svedlo bitvu o šest míst v mistrovském seriálu, jenž startoval až koncem června.

Prim hrál Bořivoj Hádek, jenž tehdy nemohl tušit, že jej od osmého místa na světě dělí pouhopouhé čtyři sezóny. Miroslav Musil zůstal ve své první jízdě stát vinou mechanických patálií a díky tomu mu chyběl pouhopouhý bod na pardubické závodníky Františka Kalinu a Jana Schinágla.

„Nedělalo mi problém mít pauzu a pak na to sednout,“ komentuje Miroslav Musil svůj comeback. „Detailně si na to nevzpomínám. Něco jsem vzal a jel. Dodneska mi to nedělá problém sednout a jet, když je ostrá motorka. Složím to pod plynem do nájezdu. Mám pětikilo enduro a jezdím na tom. A docela mi to tahá za ruce. Proto nebyl problém to vzít a jet, ale proti klukům, co jeli v závodním rytmu, to nešlo.“

V šampionátu ovšem nezklamal. A na konci srpna se radoval z devátého místa v závěrečném pořadí, přičemž osm mužů před ním byli reprezentanti těžící z výhod středisek vrcholového sportu v Praze a v Pardubicích. Nicméně i on sám měl v květnu 1987 vyrazit do Vilshofenu vstříc prvnímu kolu dlouhodrážního mistrovství světa.

„Co k tomu říct?“ rozhodí rukama. „Zajíc, co jel sbírat zkušenosti, mlaďas, kterýho tady na hranicích nabrali Hvězdáři do autobusu, kde už byli Luboš Jedek, Jirka Svoboda a Pavel Karnas. Mladý tele ve světě! Za socialismu jsem se poprvý podíval na západ, poprvý jel mistrovství světa. Byla tam rovinka a koukal jsi na kostel se hřbitovem. Byl jsem vysranej‘ ze všeho, mladej‘ kluk, se jede otřískat na západ na mistrovství světa.“

Z premiéry bylo nakonec patnácté místo, když za dnešním šéfem AMK Mariánské Lázně skončil Jiří Svoboda, který si vybral opravdický den blbec. A potom Anton Wannasek, jenž dodnes jezdí veterány se slovenskou licencí, a Maďar Ferenz Farkas.

„Porazil jsem Sama Ermolenka, šel v mojí jízdě na držku,“ pochlubí se. „Byl tam Karl Maier a Australan Steve Baker. A Clayton Williams, pak jsem ho tady doma porazil. Měl jsem radost, když jsem ho v Mariánkách jako náhradník odved‘. A on klapal už v nájezdu. Tři kola mě sral, tak jsem ho v tom čtvrtým musel dát.“

Popisovaná událost se stala v květnu osmaosmdesátého. Mariánské Lázně hostily kvalifikační kolo a Miroslav Musil si před výjezdem do neznámé ciziny vybral náhradnický post na domácím oválu. Sázka, že někdo z ciziny k úvodnímu kolu jako obvykle nedorazí, ovšem nevyšla. Po změně rozpisu na závody o osmi borcích na startovním roštu jediné jízdy se startovní listina z obvyklých osmnácti mužů snížila na šestnáct.

A co čert nechtěl, tehdy do západočeských lázní dorazili všichni přihlášení. Miroslav Musil s náhradnickou sedmnáctou vyrážel na ovál celkem třikrát díky technickým trablům Nora Arne Svendsena a Němce Roberta Gührera. Dal dohromady jedenáct bodů. Takový Josef Hukelmann, jenž postupoval do semifinále v Jübeku coby náhradník, jich nasbíral dvanáct. Jenže na rozdíl od hrdiny našeho vyprávění k tomu potřeboval o dvě rozjížďky navíc. Inu, opět v nesprávném čase na nesprávném místě.

 

Srdce sevřené žalem velí konec závodění

Po návratu z vojny se Miroslav Musil logicky vrátil i na klasické ovály. Plzeň však v extralize zpívala labutí píseň. V šestaosmdesátém se pouze v dubnovém závodě na svých Borech podívala na nejnižší stupeň vítězů a navíc se dočkala rekordně nízkých skóre extraligové historie. V dubnu v Pardubicích skončila se sedmi, v červnu ve Slaném dokonce pouze s pěti body.

Týden na to si z Markéty odvážela jen dva body, nicméně o tuto kuriozitu se postaralo rozmarné počasí. Kvůli bouřce byl totiž závod ukončen již po rozjížďce s číslem čtyři, nicméně výsledky byly uznány za platné. Pád Plzně do první ligy byl neodvratný a do vyšší soutěže ji dostal až návrat bratří Hádkových z pardubického SVS v jednadevadesátém.

„Fantastický,“ komentuje Miroslav Musil své působení v klubu ze západočeské metropole. „Plzeň je pro mě základ plochý dráhy tady pro ten region. Udělal jsem si názor, že dlouhá dráha je sice kouzelná, ale bez krátký to nepůjde. A jet za Plzeň, když jezdili Dominikové nebo Jarda Hauptmann bylo fantastický. Středeční tréninky byly legendární. Plzeň mě dovyzvedla, dopilovala mě do plochodrážního světa, dalo by se to tak nazvat.“

V letech 1987 a 1988 byla jeho chlebem první liga, zasáhl i do přeboru ČSR, což byl kvalifikační základ pro federální šampionát. „Dělal jsem mistra v autoservisu,“ vypráví Miroslav Musil. „Opravovali jsme auta, měli jsme půjčovnu a sto dvacet aut ve správě. Fantastický vedoucí Jarda Kubík mi hodně dovolil. Fandil plochý dráze jako celý Mariánky.“

Nicméně osud všechno nemaloval pouze růžovými barvami. „Musel jsem spoustu věcí dohánět sám, ale aspoň jsem se naučil samostatnosti,“ nelituje. „Zejména dřív jsem měl sny, co mě budily ze spaní. V noci se mi zdálo, že třeba nemám brejle, nemám něco v technice a mám jít zrovna na jízdu.“

Roku 1987 vyjel ve čtyřdílném seriálu šampionátu na dlouhé dráze výtečné šesté místo. Počítat se s ním muselo i napřesrok, byť se na dlouhodrážní kolbiště drala prakticky kompletní československá špička. Po dvou květnových závodech vrcholilo mistrovství republiky ve středu sedmého a čtvrtek osmého září. Miroslav Musil první den získal jen čtyři body, zlomek svého inkasa z května. O čtyřiadvacet hodin později na lázeňský ovál nevyjel vůbec.

„Sestra měla syna, kterýho napadly agresivní viry,“ svěřuje se, že v ony dny dlel v myšlenkách se svým malým synovcem v jeho boji, který byl mnohem důležitější než body na dlouhé dráze. „A ten šestiletej‘ kluk to nevydržel a umřel. To mě zmohlo a švihnul jsem s tím. Poloviční tchán mě tehdy při závodění pomáhal, víceméně v době, kdy v tom ještě byla nezištnost. Cítíš, že jsou věci závodní a osobní. Bylo toho moc a přemohlo mě to.“

 

Trénink načerno skončil v závodě světového šampionátu

Miroslav Musil přestal sice závodit, ale západočeský kilometr neosiřel. V srpnu 1989 se tady stal mistrem světa nezapomenutelný Simon Wigg, byť domácí publikum drželo palce spíš Aleši Drymlovi. Ten při svém návratu do reprezentace skončil coby vicemistr světa. A světové stříbro obhájil v Mariánských Lázních také o dva roky později. Přitom machrovským způsobem za svými zády v rozjezdu uhlídal Jana O. Pedersena, jehož nedělily ani tři měsíce od zisku zlaté medaile v šampionátu na klasické dráze.

„Přišla revoluce,“ vrací se Miroslav Musil do let převratných změn v celé československé společnosti. „Došla mi síla na závodění. Jak se to uvolnilo, začal jsem podnikat. Udělal jsem si svůj vlastní autoservis.“

V září roku 1994 se v Mariánských Lázních stal světovým šampiónem opět Simon Wigg. V éře jediného finále byl o pořadatelství světového šampionátu enormní zájem. A tak se v pětadevadesátém jelo na lázeňském kolbišti pouze předkolo. Na sobotním tréninku se prezentovalo pouze sedmnáct závodníků a nikoho by ani ve snu nenapadlo, za jakých okolností bude nazítří osmnáctka ve startovní listině kompletní.

„Šel jsem se podívat na trénink, jen v džínách s rukama v kapsách,“ směje se Miroslav Musil. „Po těch šesti letech, co jsem neseděl na žádný motorce, ani na krosce, jsem vlez‘ do dílny k Vencovi Maximovi. Sed‘ jsem si na jeho motorku a v hlavě se mi promítly vzpomínky a celá ta plochodrážní krása.“

Jenže u retro připomínek nezůstalo. „Rozzářilo se to ve mně,“ pokračuje Miroslav Musil. „Podíval jsem se na zeď, tam visela kombinéza. Najednou jsem chtěl zase zažít ten pocit mít kombu na sobě. Venca ji sundal z ramínka, já si ji navlík‘ a dostal se o dva schody vejš. Byla tam helma a ve mně to zase celý ožívalo. V ten moment mi bleskla myšlenka, že na drzovku vlezu na dráhu. Kouknul jsem, jestli tam je metyl. Kamarádům jsem řek‘, ať do mě strčej‘, počkal jsem, až se otevřely vrata. A než se Karel Jaksch probudil, vlez‘ jsem si do tréninku.“

Závodní comeback zrál stejně jako moravská slámovka. „Říkal jsem si, že si jen zkusím start,“ září Miroslav Musil ještě po dvaceti letech. „Já si ho zkusil a na konci rovinky jsem se rozhod‘, že to tam nandám. To byl třetí stupeň, třetí kousíček. Ale to už zjistili, že je na dráze někdo, kdo tam nepatří a začli mávat praporkama.“

Hrdina našeho vyprávění projel vraty do depa, podjel most, zahnul vpravo a zmizel v dílně Václava Maxima. „Přišel Míla Vernerů,“ dostává se Miroslav Musil k faktu, že tím jeho ježdění po lázeňském kilometru teprve vlastně začalo. „Říkal, že se na to dalo dívat. A pustili mě zpátky na trénink na dva starty. Ten první byl těžší, ale při druhým jsem to tam nandal a vyhrál v pátým nejlepším čase dne. Míla se přišel zeptat, jestli dám třicet švýcarských franků za licenci. Do druhýho dne mi ji vyřídili. To byl nejbláznivější moment kariéry, když jsem šel na stadión, ani jsem nevěděl, že pojedu.“

A tak se v neděli po obědě Miroslav Musil představil divákům na slavnostním nástupu. „Ani nevěděli, že jsem na tom šest let neseděl, odešla mi jednička, moh‘ jsem startovat na dvojku nebo to rovnou zabalit,“ přemítá, přičemž vnímavý čtenář již tuší, že možnost vzdát závod, byla jen hodně teoretickou hypotézou. „Musel jsem se s tím porvat, a přesto jsem nebyl poslední. Po závodech jsem si zase představil tu hekticitu a opět si na plochou dráhu ani nešáh‘, měl jsem jen nějakou krosku.“

 

Ve Francii se dají zažít báječná dobrodružství při druhém comebacku

Po skvělém počátku devadesátých let to s AMK Mariánské Lázně začalo jít s kopce, přičemž na sklonku dekády nabral úpadek pořádný švunk. V září 1997 tady ještě Tommy Dunker mával divákům coby novopečený mistr světa v nově zrozeném seriálu Trophy na dlouhé dráze. A v osmadevadesátém jsme tady v červnu viděli alespoň semifinále mistrovství světa.

Návrat finálové části světového šampionátu byl ohlášen opět na rok 1999. Jenže mariánskolázeňský klub svůj závod prodal do německého Mühldorfu. Napřesrok kupčení nevyšlo evidentně proto, že nešlo o poslední mítink seriálu. Navíc se kamsi rozkutálely korunky z miliónové dotace na pořízení nového ohrazení. Zdálo se, že s dlouhou dráhou v Mariánských Lázních je veta. Jedinými závody byl Memoriál Franty Juhana, který tady pořádali otec a syn Šmídovi z Pardubic.

„Dlouhá dráha tady začala skomírat a mně to bylo strašně líto,“ povzdechne si Miroslav Musil. „Říkal jsem si, že to pomůžu zkusit rozhejbat. Nebyl jsem ve vedení AMK a tady se jezdili jen veteráni. Platili to Šmídové, fér chlapi, stavili se za mnou. V roce 2002 jsme tady udělali trénink a pan Laštovka při něm vyprávěl, že dlouhá dráha už není nic růžovýho, protože máme dvě místa ve Francii a ještě někde jinde. A že ve Francii se jede za čtrnáct dnů a nemáme tam koho poslat.“

Není nesnadné uhádnout pointu, že se jméno Miroslav Musil po sedmi letech opět objevilo ve startovních listinách a to opět rovnou v podniku ranku mistrovství světa! „Sedm let jsem na plochodrážní motorce neseděl,“ připomíná. „S Jirkou Kocourkem (bývalým mariánskolázeňským závodníkem – pozn. redakce) jsme si dělali prdel, že pojedeme do Francie na vejlet a podíváme se na Eifelovku. Jel jsem tam s Jirkou Petráskem, domluvili jsme se, že nás s Jirkou Kocourkem naloží. Stačil jsem se jednou v Mariánkách svýzt, od Vaška Milíka jsem rychle koupil motorku.“

Druhý comeback Miroslava Musila byl neméně pozoruhodný jako ten první. „Dodneška abych se budil hrůzou,“ svěřuje se současný šéf lázeňského klubu. „S Petrasem jsme to tady přeložili do jeho auta a já byl z práce tak vyťavenej‘, že jsem si na Rozvadově lehnul na podlahu a spal až za Paříž. V noci jsme přijeli do Artigues, to jsem se probral, že mě probudilo bušení deště do střechy. A já ze svý kariéry nenáviděl dlabavý, mokrý dráhy. Byl jsem zelenej‘ hrůzou.“

A bylo hůř. „Ráno vstáváme a na dráze tolik vody,“ ukazuje rukama vzdálenost několika centimetrů. „Jury, ředitel závodu, já neuměl ani hovno anglicky, pak se hlasovalo, s Petrasem jsme zvedli pro něco ruku. A ono to bylo, jestli se má jet nebo ne. Tak řekli, že za třicet minut je nástup na trénink. Nemohli jsme natočit motorku, až se to Jirkovi Kocourkovi nakonec povedlo. Artigues je jako Pardubice, oni to tam jezdí s umělým osvětlením. Šel jsem na to, jedna zatáčka dobrý, druhá zatáčka dobrý, třetí zatáčka dobrý. A pak v nájezdu kluzák jak tenkrát v těch Pardubicích. Všichni vrkali, jen já idiot jel pod plným a šel na držku. Jirka dal motorku dohromady a šli jsme do závodu. A poslední jsem nebyl.“

 

Dlouhodrážní šampionát se vrací na scénu

Rok poté startoval Miroslav Musil v mistrovství světa ještě jednou. Reprezentační vestu si přitom vyjel pátým místem v šampionátu republiky. Ve finálové jízdě jezdil poslední, ale Antonína Švába místo stříbra čekaly nadávky nad prázdnou palivovou nádrží. Jenže to už v Miroslavu Musilovi začal převažovat spíše organizátor.

Přitom všechno začalo v Artigues de Lussac. „Potěšilo mě, že na nástupu jsem měl mariánskolázeňskou vestu,“ vysvětluje Miroslav Musil. „Někdo z komisařů ji viděl a ptal se, jak to v Mariánkách vypadá. To mě nabudilo a posílilo, že se někdo z FIMáků stará o Mariánské Lázně. A tak jsem mu v tý svý chabý angličtině řek ‚neboj, Mariánky budou žít‘. Usmyslel jsem si, že když přežiju Artigues, udělám tady průvod i s mažoretkama.“

I když překročil čtyřicítku, výsledky ze závodů jej rozhodně neřadily mezi vyložené outsidery. „Od roku 1989 jsem byl třikrát na dráze, to by spíš bylo na medaili za odvahu a drzost na to vlýzt,“ bagatelizuje Miroslav Musil. „Výsledky na hovno, ale v Artigues jsem byl lepší než Petras. Ten kluk je v pohodě, na stejný vlně jako já.“

Plnohodnotné mistrovství republiky na dlouhé dráze se naposledy konalo roku 1996. Dva další ročníky již měly charakter vloženého závodu českých borců při světovém šampionátu. V neděli 27. dubna 2003 se začala psát jeho současná kapitola.

„Chtěl jsem jet veterány,“ přibližuje Miroslav Musil své tehdejší rozpoložení. „Ale vzal jsem si ležáka, neměl jsem stojáka. Pak jsem si říkal, ó ká, svezu se. Firma mi jela, ale s prachama se prala, zaúvěrovaná, ale láska ke sportu musí bejt‘, jinak to nejde dělat. Ten mistrák jsem chtěl za každou cenu udělat. Vyštrachal jsem sto tisíc ze svýho a dal je do klubu, ať se to nastartuje. Nebyl jsem předseda, ani ředitel, ale organizoval jsem závody a ještě závodil.“

A nakonec skončil pátý… „Byl duben,“ reaguje Miroslav Musil. „Říkáš si dobrá, něco pro to udělám. Začal jsem se připravovat. Jirka Kocourek mi přivez‘ fantastickej‘ motor z Pardubic. Jel kolo a ulít‘ píst. Třikrát po sobě. Ale ta motorka zvonila, jela jako žiletka. Možná jsme měli problém v karburátoru. A zase opět, profesionálové by na to přišli hned. Zřejmě problémová tryska jak to v zimě krystalizuje, dával karburátor chudou směs a nechladilo to tolik. Narychlo jsem si půjčil fabrickej‘ motor. Zase jsem získal důvěru, že to půjde a pak ty tři motory… Další prachy, hovno natrénováno a dopadlo to.“

Miroslav Musil se však činil na čele vedení AMK Mariánské Lázně. Mistrovství republiky se na lázeňském kilometru koná pravidelně jako nějaký podnik světového kalibru. A letos v červenci si to tady dlouhodrážní elita rozdá o zlatou medaili v soutěži družstev.

 

 

Ručička hodin přeskočila půlnoc a na kalendáři naskočil dvaadvacátý prosincový den roku 2015. Hustá mlha, kterou ještě předevčírem beznadějně tápaly světlomety automobilů, je ta tam. Venku je teplá noc, člověk by ani neřekl, že pozítří budou Vánoce. Hustě popsaný blok na stole mariánskolázeňského Tip Sport Baru dostává dva společníky, když číšník staví na stůl dva půllitry.

Pěnivý mok chutná skvěle, není divu, že se místní šéf Martin Konfršt může chlubit řadou ocenění Prazdroje za přístup svého personálu k pivu. Řeč se na chvilku stáčí k hokeji. Spolu s Miroslavem Musilem totiž odpoledne v soutěži na úrovni krajského přeboru rozdrtili jedno z karlovarských mužstev 8:3.

„Loni jsem ještě hrál za áčko, letos jsem ještě nestačil tolik trénovat,“ odhaluje Miroslav Musil další ze svých mnoha aktivit, než se vrátí ke sportu levých zatáček. „Pro mě je celá plochá dráha naprostej‘ fenomén v dramatu, co má v sobě. Je to show sport, dragster sport. Ta vášeň pro okamžitej‘ start, okamžitej‘ nástup motoru. Přišel jsi do hlediště a to se chvělo napětím. Jde o život, jde o výkon, proto to chvění, co teď přijde. Jdeš na koncert a do diváků perou tři sta decibelů. Proto mi vadí, když si tady pár blbů v kravatách vzpomene, že to chce omezovat. To je akorát degradace. Show musí bejt‘. Shawn Moran tady jezdil před mistrovstvím světa po Plzeňský po zadním, Egon Müller dělal diskotéky, vzal svý desky a vlít‘ tam. Plochá dráha je show sport a na něm je postavená. Musí mít napětí a musí mít rachot. Jak to mít nebude, je konec toho sportu. Nikdo nepřijde a nikdo nezaplatí. Nemáme to jednoduchý, ale plochou dráhu milujeme, zdravíme lidi, který jdou s náma. Ať se nebojí říct svůj názor nahlas!“

 

Plochodrážní kariéra Miroslava Musila (*18.9.1962) v zrcadle času:

1982	Počátkem července prošel svým závodním debutem v dvojdílném mistrovství republiky na dlouhé dráze, v jehož celkové klasifikaci mu patřila závěrečná desátá příčka.
1983	Plzeň 4. v extralize (Miroslav Musil absolvoval všech sedm závodů, z toho tři jako junior ve speciálních jízdách a získal 4 body ze 79 celkových bodů klubu); MR juniorů: předkvalifikace Pardubice 4. v sobotním závodě a celkově 11. ze 40 startujících, v nedělním závodě i celkově 2. z 32 účastníků, skupina B Čakovice 11., Zohor 10., Chabařovice 6., Plzeň?, celkově 9. s postupem v roli náhradníka, finále Kopřivnice 12., Březolupy 8., Praha 12., Čakovice 8., celkově 7.; 12. Zlatá stuha; 7. v mistrovství republiky na dlouhé dráze.
1986	Plzeň 4. v extralize (Miroslav Musil byl v sestavě v červnu v Praze jako náhradník, aniž by vyjel na ovál, v Plzni v červenci získal dva body, když tým v celé soutěži dosáhl 75 bodů); mistrovství republiky na dlouhé dráze: kvalifikační závod 4., v seriálu celkově 9.
1987	15. v kvalifikačním kole MS na dlouhé dráze ve Vilshofenu; Plzeň vítěz skupiny A první ligy (Miroslav Musil nastoupil ve dvou závodech ze čtyř a nasbíral 15 bodů ze 167 celkového zisku klubu), ve finále první ligy byla Plzeň třetí a nepostoupila do semifinále MR družstev (Miroslav Musil v sestavě třikrát, 11 bodů ze 102 celkem); na podzim 1986 se nekvalifikoval do Přeboru ČSR, když v Březolupech skončil dvanáctý; 6. v mistrovství republiky na dlouhé dráze.
1988	Náhradníkem při kvalifikačním kole MS na dlouhé dráze v Mariánských Lázních, kde ve třech jízdách skóroval jedenácti body; Plzeň třetí ve skupině A první ligy (Miroslav Musil z pěti závodů v sestavě třikrát, dohromady 27 bodů ze 157 celkových bodů klubu), v malém finále první ligy skončila Plzeň třetí (detaily nejsou známy); Přebor ČSR: 5. v kvalifikaci, 9. ve skupině B, ve finále náhradník, avšak nestartoval); 16. v mistrovství republiky na dlouhé dráze, které nedokončil, protože ukončil kariéru.
1995	Návštěva mariánskolázeňského závodiště skončila neplánovanou účastí v předkole MS na dlouhé dráze a sedmnáctou příčkou.
2002	16. v kvalifikačním kole mistrovství světa na dlouhé dráze v Artigues de Lussac.
2003	19. v kvalifikačním kole mistrovství světa na dlouhé dráze v Pfarrkirchenu, 5. v mistrovství republiky na dlouhé dráze.

Foto: archív Miroslava Musila, archív Veroniky Jelínkové, archív autora a Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)

Praha – Žižkov – 23. června 1965
Stojí-li dnes v termínovém kalendáři místo pořádání plochodrážních závodů Praha, všem je jasné, že v uvedený den musí zamířit na Markétu. Nicméně v současném intravilánu české metropole by nám na spočítání míst, kde se plochá dráha pořádala, nestačily prsty obou rukou. Před padesáti lety burácela plochodrážní Esa prakticky v samotném centru na stadiónu žižkovské Viktorky.

 

Zbořená kadibudka s možná větší účetní hodnotou než celý stadión

Pravěk československé ligy z let 1956 – 1962 neviděl soutěž na klubové bázi, kterou známe dnes. V dvojutkáních osmičlenných družstev se utkávaly výběry reprezentací jednotlivých krajů. Plochodrážníci KAMK Praha – město měli své útočiště na spořilovském stadiónu ČAFC.

Jenže plochodrážní dny Čafky měly být brzy sečteny. Ještě v šedesátém tu domácí vyhráli tři prvoligové závody. Doslova na padrť v nich rozdrtili výběry Ústí nad Labem, Plzně a Ostravy, a byť prohráli v Českých Budějovicích a s Rudou hvězdou v Pardubicích, stali se vicemistry republiky. Po zářijovém utkání s Ostravou však už není o závodech na Spořilově sebemenších zpráv.

Než ligová soutěž v dvaašedesátém zanikla, klub našel útočiště v Divišově či na Markétě. Díky jednokolovému systému bez odvet Pražané třikrát vyrazili na dráhu soupeře a dvakrát pořádali závod jinde. Nicméně tréninkové možnosti byly mizivé a každý závodník vyrážel trénovat dle svých možností a konexí.

Na podzim 1962 se však zdálo, že se blízká na lepší časy. Antonín Kasper uspořádal besedu v Chrášťanech, malé obci kousek od Prahy, kde tehdy žilo pouhých 620 obyvatel. Kdo si přečetl knihu Sekáček se zlatou přilbou aneb celý život u ploché dráhy, dobře chápe, že vyprávění mělo ohlas, byť Antonína Kaspera největší úspěchy teprve čekaly.

V Chrášťanech bylo hřiště místní TJ Sokol s nepoužívanou atletickou dráhou. A po přednášce Antonína Kaspera se obec rozhodla, že jej dá k dispozici právě plochodrážníkům. Slovo dalo slovo, lidé přiložili ruce k dílu, pomohlo zdejší jednotné zemědělské družstvo a počátkem sezóny 1963 se mohlo trénovat.

Všechno nebylo rozhodně ideální. Když zde poprvé bouřili svými motory Antonín Kasper, Hugor Rosák, Borek Řípa, Milan Wagner a další tři nováčci, jejichž jména dobový tisk nezaznamenal, chyběly na dvou třetinách dráhy mantinely. Trénovat se však dalo. A co víc Chrášťany ležely jen slabých šest kilometrů od konečné tramvaje číslo devět v Motole, tedy podstatně blíže než Slaný či Divišov, kam by jinak pražští závodníci museli vyrazit.

Zajímavá je i účetní hodnota stadiónu, která činila pouhých pět set korun v době, kdy průměrná hrubá měsíční mzda zaměstnanců v civilním sektoru národního hospodářství činila 1453 československých korun.

„Vybudovalo jej nadšení,“ čteme vysvětlení v  tehdejších novinách. „Všechno – práci i materiál – si hradili občané sami i s jezdci.“ Proč zanikl ambiciózní projekt založení základní organizace Svazarmu při JZD Chrášťany, nevíme. Jejími členy měli být nejen pražští závodníci a stavitelé stadiónu, ale i zhruba čtyřicet členů místního Sokola. Chrášťany se nestaly plošinářskou obcí, jak se žurnalistům v třiašedesátém mohlo zdát, a dnes nemáme informace o žádném plochodrážním závodě, který by se tu konal.

„Byl jsem tam trénovat,“ vybavuje si chrášťanský stadión Miloslav Verner. „Byla tam tráva, žádnej‘ podklad a do toho nasypali škváru. Bylo to bez bariér a já jsem tam srazil dřevěnej hajzlík, co tam stál. Blbě se zahejbalo a mě to vyneslo z dráhy. Tak jsem to zabalil a už jsem tam nebyl. Pak tam udělali bariéry a začali jezdit.“

Zbořením dřevěné toalety mohl vzhledem k ceně pořízení stadiónu způsobit finanční zemětřesení v účetnictví klubu, nicméně rozhodně nestál za krachem ambiciózních plánů. Možná však za nimi stáli samotní pražští plochodrážníci, protože někdy v té době objevili žižkovskou Viktorii.

 

Plochá dráha mezi fotbalovými brankami

Fotbalisté žižkovské Viktorie měli ve svých počátcích podobný osud jako později plochodrážníci. Stanovy klubu byly schváleny již roku 1904, nicméně až roku 1909 získal pozemky po bývalé cyklistické dráze Na Ohradě, aby si mohl postavit stadión. Na něm se hrálo až do roku 1928, než musel ustoupit bytové výstavbě a klub si vybudoval svůj současný stánek.

Jihočeský motoristický historik MUDr. Věnceslav Černý pracuje na biografii Milana Wagnera, který býval jedním z elitních závodníků KAMK Praha – město. Kamínky jeho vzpomínek dávají dohromady mozaiku, že plochodrážníci začali koketovat s dráhou na Žižkově již okolo roku 1962. Údajně se tam jezdily neoficiální závody a po zrušení soutěže družstev po roce 1963 i nějaká liga domluvená načerno.

Každopádně plochá dráha nebyla na Viktorce poprvé. V prvních letech druhé světové války tady fotbalisté mezi hrací plochou a tribunami postavili klopenou dráhu pro cyklisty. Fanoušci je za to proklínali, protože se hlavně z prostoru za brankami pronikavě snížila kvalita výhledu na hřiště. Každopádně v neděli 14. červenci 1946 sem dorazilo dvacet tisícovek diváků nikoliv na fotbal, ale na souboje československé plochodrážní elity.

Chyběl jen Franta Juhan, který byl na silničním závodě ve Švýcarsku. V klání o nejrychlejší kolo, které měřilo 381 metrů, triumfoval Václav Stanislav v sedle půllitrového JAPu. Dvěstěpadesátky se staly kořistí Václava Stanislava, třistapadesátky opanoval František Šeberka a cílem finále půllitrů se jako první prohnal opět Václav Stanislav jen o půldruhé sekundy před Miloslavem Špinkou.

„Viktorka byl plácek na fotbal, tam jsme se vešli do velikosti hřiště a neuměli jsme to jezdit,“ vzpomíná Miloslav Verner, který byl u počátků vzniku AMK Viktoria Speedway klubu Žižkov. Plochodrážníci si ve svém názvu nechali fotbalový název, protože doufali, že přilákají fandy kulatého míče také ke svému sportu.

Ve středu 23. června 1965 se konečně dočkali prvního závodu, který v duchu doby zapadal do oslav dvacátého výroční osvobození a konal se i na počest třetí celostátní Spartakiády. V rozjížďce s číslem dvě vytvořil Jan Holub rekord dráhy časem 59,8 sekund.

„Teď tam hraje Viktorka fotbal,“ vybaví si Jan Holub okamžitě při připomínce žižkovské plošiny. „Mantinely tam nebyly, akorát trubkový hrazení. Byla to extra malá dráha a pro mě nezvyklá. Sám jsem z toho byl překvapenej‘. Co si pamatuju, bylo tam dost diváků, na dnešní poměry hodně. Jen jsem tam jenom jednou, nic jinýho si nevzpomenu, že by se jelo.“

Závod se šestnácti borci se skládal z šestnácti jízd základního rozpisu, na něž navázalo finále čtyř nejlepších. V něm traťový rekord Jana Holuba padl. Antonín Šváb se dostal k metě za 55,2 sekundy před pardubickou legendou Rudolfem Havelkou, Janem Holubem a Františkem Ledeckým.

Při dotazu na podrobnosti však Jan Holub vrtí záporně hlavou. „Tonda nikdy nebyl technik,“ hodnotí nakonec vítěze. „Koukali jsme na něj divně, z kola byl zvyklej‘ jezdit natěsno. A tenkrát byly hlubiny, kde to nešlo. Vnes‘ do plochý dráhy tu razanci.“

 

Hluboké pády navzdory obrovským úspěchům

Úspěch červnového mítinku byl obrovský. Na září připravil AMK Žižkov další závod, který se však neuskutečnil. Ale ten další, jemuž dvojice východních Němců a dvojice Rakušanů dala mezinárodní rámec, ve čtvrtek 28. října skončil ještě větší slávou. Dorazilo pět tisíc diváků, což ani tehdy nebylo příliš běžné. Na stupních vítězů tehdy stanuli Antonín Kasper, Antonín Šváb a František Ledecký.

Žurnalisté se rozplývali v superlativech. „Tam, kde Ove ‚vopral‘ Kocoura“ byl titulek Signálu, jímž J. Novák vystihl atmosféru podniku. Kocour byla přezdívka Luboše Tomíčka, který dorazil prakticky po ose z Polska se sedmi stovkami kilometrů na tachometru, zatímco Ove nebyl fenomenální Fundin, ale Borek Řípa, jemuž se tak říkalo.

Borek Řípa bydlel na žižkovské Cimburkově ulici, a když v rozjížďce s číslem pět zvítězil před Lubošem Tomíčkem, ochozy se mohly zbláznit. Jan Holub nám bohužel tentokrát jako zdroj bližších informací neposlouží vůbec. Po pádu na schodech svého domu totiž ležel doma s pořádnými odřeninami a zlomenou nohou.

Plochá dráha na Žižkově však pěla labutí píseň. Fotbalisté se totiž rozhodli nahradit původní škvárový povrch trávou. Viktoria Speedway Klub proto zaklepal opět na Spořilově. „Začali jsme budovat dráhu na Čafce,“ vypráví Miloslav Verner. „Tenkrát na Letný bourali tribunu na přehlídky. Posbírali jsme prkna, odhřebovávali je a stavěli z nich mantinely.“

V sedmašedesátém se zdálo opět všechno úžasné. A tím spíše, když Viktoria vyhrála svou skupinu Poháru Světa motorů, jímž se k nám vracelo ligové zápolení, a postoupila do finále. V prosincovém duelu posléze porazila Rudou hvězdu a stala se neoficiálním šampiónem země. V osmašedesátém v první lize, již oficiálním šampionátu, získala bronz. V červnu na Spořilově závodila československá elita při třetím díle mistrovství republiky jednotlivců.

Jenže pak to začalo nanovo. Přišly neshody s vedením fotbalového klubu a pražští plochodrážníci neměli, kde jezdit. V devětašedesátém jela Viktoria jen dva prvoligové závody na Markétě a v Pardubicích, zbylé prohrála kontumačně. Napřesrok v březnu neuspěla v kvalifikaci s Kopřivnicí, pro niž našla domácí prostředí ve Slaném, a z druhé ligy se odhlásila. Klid našla až roku 1971 v Čakovicích, ale o tom si budeme vyprávět zase někdy jindy.

 

celostátní podnik na počest celostátní spartakiády – Praha Žižkov:

finále: 1. Antonín Šváb 12, 2. Rudolf Havelka 10, 3. Jan Holub 9, 4. František Ledecký 11; další pořadí: 5. Karel Polák 8, 6. Miroslav Šmíd 7, 7. Miloslav Špinka 6, 8. Miloslav Verner 5, 9. Jaroslav Mocek 5, 10. Bedřich Mareš 4, 11. František Richter 4, 12. Stanislav Hotový 3, 13. Karel Buřič 3, 14. Zdeněk Kovář 2, 15. Václav Pošvec 1, 16. Milan Meister 1; náhradníci Bohumír Bartoněk 5 a Richard Janíček DNR

Pražská plochodrážní kolbiště:

Letná:	Traduje se, že právě tady se konala první plochá dráha na československém území, kterou zde v neděli 9. června 1928 vyhrál Zdeněk Pohl v sedle stroje Indian Daytona. Jenže jak už to s historickými primáty bývá, čas od času se vynoří nové informace. Motoklub vysokoškolského sportu ještě před závody na Letné na sklonku roku 1926 pořádal ve Strakově akademii, kde tedy byly studentské koleje, gymkhánu, jejíž součástí byla i plochá dráha na okruhu kolem zahrady. Z první půle dvacátých let známe i závody na mariánskolázeňském oválu a konec konců na cyklistickém velodromu v Bubnech závodily motocykly doleva ještě za časů císařpána.
Strahov:	Na kalendáři byla neděle 14. května 1933, když Němec Kurt Füglein vyhrál první plochodrážní závod na pražském Strahově. Napřesrok vznikla tradice Velkých plochých drah, které i po změně názvu na Závod vítězství v sedmapadesátém lákaly davy diváků až do roku 1963. Spolu se Zlatou přilbou ČSR na dostihovém závodišti v Pardubicích představovaly vrchol sezóny, konaly se dvakrát do roka a v letech 1937 a 1938 měly dvě z nich status mistrovství Evropy. Za zmínku stojí i skutečnost, že se právě tady v neděli 2. září 1945 pořádal vůbec první motoristický závod po skončení druhé světové války či fakt, že na státní svátek 9. května 1963 v Praze debutovalo plochodrážní mistrovství světa. Po něm přišla desetiletá přestávka. Posledním podnikem na Strahově byl mezinárodní pouťák v rámci Spartakiády armád komunistických zemí, kdy v neděli 2. září 1973 triumfoval Milan Špinka.
Žižkov:	Sokolský stadión zažil ve středu 11. dubna 1934 novátorský počin Aero Car Clubu Praha, který můžeme vnímat jako první historický pokus u nás vymezit hranici mezi krátkou a dlouhou drahou. V oficiálním programu pořadatelé jasně deklarovali, že nepořádají plochou dráhu, která se koná na delších tratích, ale dirt track s okruhem okolo 300 metrů. Senzaci obstaraly závody automobilů Aero a také premiéra umělého osvětlení, protože závod startoval úderem dvacáté hodiny. Zachovaly se útržkovité zmínky o pořádání dalších závodů včetně Malé ploché dráhy coby protipólu Strahova.
Vltava:	Před stavbou soustavy přehrad v šedesátých letech, díky nimž se do horního toku vypouštějí spodní vody, které jsou poměrně teplé, Vltava běžně v Praze zamrzala. Na neděli 28. ledna 1951 si proto AK Praha 16 + 17 usmyslel uspořádat ledovou plochou dráhu na její zamrzlé hladině mezi Palackého a Železničním mostem. Ze záměru ovšem sešlo, stejně jako z plánů nechat vodu zmrznout na ploše strahovského stadiónu. Pražské publikum vidělo ledařské speciály v akci jen v hokejové sportovní hale v rámci show Šťastnou cestu mistrům světa v šedesátých letech.
Strašnice:	Stadión Sokola TESLA viděl dle všeho jen jediný Memoriál Oldřicha Tůmy, který v září 1951 vyhrál Hugo Rosák. Vzhledem na dobové poměry ke kraťoučké délce 340 metrů se jezdily rozjížďky na šest kol. Zjara téhož roku plochodrážníci stadión zkoušeli, s největší pravděpodobností tréninkovým stylem.
Bělka:	Zprávy o závodech na kraťoučké, pouze dvě stě padesát metrů dlouhé dráze poblíž dnešního Nuselského mostu jsou v zásadě ohraničeny říjnem 1947 s trojutkáním družstev s pořadím Praha – Plzeň – Pardubice a dubnem 1955, kdy tým Praha předčil výběr Pardubic. Díky malé délce se jízdy vypisovaly na pět kol.
Spořilov:	Stadión ČAFC se stal útočištěm plochodrážníků KAMK Praha – město někdy v polovině padesátých let. První závod na zdejším ovále o délce 330 metrů máme doložen v sobotu 27. září 1957, kdy v přátelském střetnutí KAMK Praha – město porazil výběr KAMK Brno poměrem 41:25. Pravidelně se zde závodilo do šedesátého a znovu v letech 1967, kdy se sem plochá dráha vrátila ve své vrcholné podobě. Viktoria Žižkov si tady v prosinci 1967 zadělala vítězstvím nad RH Praha na vítězství v Poháru Světa motorů, napřesrok se na Spořilově konala i jedna zastávka seriálu mistrovství Československa jednotlivců.
Markéta:	Současná Mekka české ploché dráhy se plochodrážníkům RH Praha dostala do užívání ve druhé polovině padesátých let. Prvním závodem se zdá prvoligové klání, v němž v neděli 7. května 1961 družstvo Severočeského KV Svazarmu porazilo domácí RH Praha 58:50. O dva dny později se konala první Velká cena Prahy, jejíž úlohu skvělého mezinárodního podniku v devětašedesátém převzal Memoriál Luboše Tomíčka. V jednasedmdesátém tady poprvé pořádali závod ranku světového šampionátu. Po několika rekonstrukcích dráhy i její infrastruktury stadión vyzrál do nádhery, kterou si zase v dubnu začneme pravidelně vychutnávat.
Chrášťany:	Tréninková dráha, kde se nejel žádný oficiální závod, jejíž historie je popsána v textu.
Žižkov:	Stadión Viktorie Žižkov, kde se závodilo již v neděli 14. července 1946 ve více kubaturách, jak bylo dobovým zvykem, na ovále o délce 381 metrů. Roku 1965 se tady plánovaly tři, ale odjely se dva plochodrážní podniky, o čemž je řeč v hlavní stati tohoto článku, poslední závod je zmiňován v neděli 22. května 1966, kdy Viktoria v přátelském duelu předčila Ústí nad Labem.
Čakovice:	Fotbalisté Viktorie Žižkov již v padesátých letech vyfasovali za patronátní závod letňanskou Avii. To ještě produkovala letadla, nicméně po zavedení výroby nezaměnitelných modrých lehkých nákladních vozidel dle licence francouzského Saviem o dvě desítky pomohla i plochodrážníkům najít útočiště v Čakovicích. Prvním závodem zde v neděli 25. dubna 1971 byla první liga skupiny A, jež skončila výsledkem České Budějovice, Žižkov, Plzeň a Liberec. Tým záhy začal vozit název Čakovice a fungoval přes dvacet let. Lidé sem proudili i na kvalitní podniky. Viděli Dunajský pohár, Pohár míru a přátelství či Pohár Světa motorů a Bohumil Brhel ve dvaadevadesátém získal svůj první titul mistra republiky právě tady. Vzhledem k finančním trablům klub zanikl, posledním mítinkem se v neděli 19. září 1993 stala první liga
Kbely:	AMK Čakovice se roku 1990 rozhodl uspořádat dvojdílný seriál mistrovství republiky na travnaté dráze na sportovním letišti přes ulici od toho vojenského se slavným muzeem. O víkendu 14. a 15. října se nejen strhla vyrovnaná bitva o titul mezi pardubickými závodníky Václavem Milíkem a Janem Schináglem, ale také dorazila nabídka Československé televize na přenos dalšího podniku, který se nakonec konal 23. října. Po nervy drásající finálové rozjížďce získal zlato Václav Milík a závod měl primát posledního závodu na trávě u nás. A aby těch superlativů nebylo málo, v devadesátém roce se poprvé a naposledy jelo dle dlouhodrážního rozpisu, protože předchozí ročníky travnatého mistrovství ve Vysokém Chlumci 1988 a 1989 byly vypsány dle modelu z klasických oválů.
Malá dráha Markéta:	Plácek za první zatáčkou velké dráhy pamatuje ještě Simsony z konce osmdesátých let, ale na přelomu tisíciletí sloužil převážně jako parkoviště pro novináře během Grand Prix či Tomíčkových memoriálů. Roku 2005 tady Zdeněk Schneiderwind začal organizovat tréninky s půllitry, dokonce si tady sám přivodil frakturu klíční kosti. Renesanci zažila dráha až se stopětadvacítkami, jejichž zkušební závody se zde konaly v sobotu 20. října 2007. Miroslav Machek vyhrál závod o nejlepší čas na letmé kolo, Jakub Fencl triumfoval ve stíhacím závodě Shupa Cup a odvezl si i tisícovku za výhru v prvním ročníku Ceny vydavatele speedwayA-Z. V sezóně 2008 odstartoval Markéta Cup, jenž se stal inspirací pro šampionát kolibříků na malé dráze a stavbu minioválu v Chabařovicích, Divišově, Kostěnicích a Slaném.

Autor děkuje pp. MUDr. Věnceslavu Černému a Jaroslavu Hrubému za cenné doplňky do článku

Foto: MUdr. Věnceslav Černý a jeho archív a Mirek Horáček