Kalendář ukazuje neděli 2. října roku 1966. Na plochodrážním stadiónu v severočeských Polepech vrcholí seriál mistrovství republiky jednotlivců. Antonín Kasper má poslední šanci překazit Antonínu Švábovi útok na první titul. Jenže chybí závodníci a tak ke slovu přicházejí i traťoví náhradníci, vesměs z ústeckého klubu. Novináři si po závodech všímají Antonína Švába, který si zlato nenechal sebrat, a uniká jim poměrně senzační osmá příčka mladíka, který před necelým půlrokem teprve oslavil své devatenácté narozeniny. Dnes si své tehdejší umístění nepamatuje ani Jaroslav Zobal. Byť se ve výsledcích s jeho jménem setkáme ještě o šestnáct let později, sám své vlastní závodění pokládá za druhořadou záležitost. Muž, který byl u zrodu celkem čtyř ústeckých plochých drah, byl totiž vždycky spíše klubista než individualista.

 

Sajtny z tatrovek se stávají plochodrážními bariérami

Pátráme-li ve starých termínových kalendářích, najdeme Ústí nad Labem mezi pořadateli již v letech 1951 a 1952. Dnes již můžeme jen tápat nad pohnutky kohosi, kdo město, jehož historické centrum z pětiny zničily spojenecké nálety, do termínové listiny zařadil. Budeme-li stát oběma nohama na pevné zemi historických faktů, plochodrážní klub v Ústí nad Labem vznikl roku 1957 z iniciativy Jaroslava Volfa, Karla Voborníka, Stanislava Svobody, Jiřího Štancla a Jana Jedličky.

Že bychom v drtivé většinu měli za jména otců zakladatelů dodávat přídomek starší či dokonce nejstarší, je fanouškům nad slunce jasné. To ostatně platí i v případě Jaroslava Zobala, jelikož i jeho stejnojmenný syn se na sklonku osmdesátých let pustil sám do závodění na oválech. Nicméně hrdinovi našeho vyprávění bylo deset let, když se stal svědkem budování prvního ústeckého stadiónu na Bukově.

„Otec byl ve stejné firmě jako pan Volf,“ vypráví Jaroslav Zobal, kterak přišel do prostředí ploché dráhy. „Dělal se dřevem a podílel se na stavbě budoucího stadiónu. Já byl pořád s ním. Zatloukal bariéry a já mu podával hřebíky. A potom jsem se za odměnu mohl vozit po tý dráze osobákem.“

Stavba v amatérských podmínkách nebyla snadná, ovšem díky šikovným rukám a chytrým hlavám se dílo dařilo. „Byla to bejvalá cihelna,“ vzpomíná Jaroslav Zobal. „Urovnal se terén. Depo byla dřevěná stavební bouda, pod ní se těžil ten materiál na cihly. Taková zajímavost byly bariéry. Otec dělal v podniku v autodopravě, kde byly stočtrnáctky tatry. Pořád se jim měnily sajtny a ty prkna z nich šly na Bukov na plochou dráhu.“

Osobnost Jaroslava Zobala formoval nejen pracovitý tatínek, ale i další osobnosti. „Chodil jsem za otcem do podniku,“ vybavuje si. „Dělal tam chlap, co se jmenoval Handtke. Němec, byl u Stalingradu. Já se jako kluk pohyboval po skladu, tam byly skříně, a on vyprávěl, co bylo za války. A já pak měl problémy ve škole, protože jsem byl citlivej‘ na šmejdoviny a lži. To mi vadí dodnes, tak jsem narážel, když nám ve škole něco vyprávěli a já věděl o Katyni a o zajetí Němců. Slyšel jsem to i od druhejch‘ chlapů, bylo to ze života, já jim věřil. Měl jsem spoustu kamarádů, ale i táta byl kamarád.“

Vzhledem k době proto nepřekvapí, že budoucí jednička Chabařovic dostala nedostatečnou z tělocviku. „Propadl jsem z tělocviku,“ potvrzuje. „Vzhledem k tomu, co jsem měl za učitele. Polovička opilců, polovička komunistickejch‘ fanatiků. A já jsem byl vzpurnej‘. Nebyl jsem ani v pionýru, odůvodnil jsem si to tak, že když pionýr nesmí bejt‘ vzpurnej‘, proč tam všichni jsou.“

Nicméně pětka z tělocviku u šikovného kluka? „Tělocvikář chtěl bílý trička a červený trenýrky,“ vysvětluje Jaroslav Zobal. „On byl atlet, já jezdil na motorce. Jednou jsem přišel v podvlíkačkách. Chvilku mě nechal běhat stovky a pak mě vyhnal. Dal mi pětku a zařídil, aby mi matikář a češtinářka dali taky pětku. Nemoh‘ jsem dělat opravky, ale dostal jsem se do reprezentace.“

 

Plochodrážní debut skrytý příkrovem půlstoletí

V osmapadesátém měli už ústečtí plochodrážníci svůj vlastní stadión na Bukově hotový. Během další sezóny se probojovali do vyšší ligové třídy, avšak brzy se z nich zase stali bezdomovci. „Mně bylo deset let, když se Bukov stavěl,“ pomáhá Jaroslav Zobal svými vzpomínkami upřesnit časovou dataci. „V roce 1958 se tam už jezdilo.“

Co však bylo příčinou, že stadión zmizel do propadliště plochodrážních dějin prakticky stejně rychle jako na ně vstoupil? „Přišlo se, že pionýři potřebujou dráhu na atletiku,“ povzdechne si Jaroslav Zobal. „A tak nám stadión sebrali. Vydržel jen tak krátkou dobu.“

Ústeckým plochodrážníkům nezbylo než obrátit své zraky o nějakých čtyřicet kilometrů jihovýchodním směrem. Zhruba na půl cesty mezi Litoměřicemi a Štětím již od prvních let třináctého století leží obec Polepy. Zde v polovině šedesátých let existoval ovál s asfaltovým povrchem, který o dekádu později nadchnul vyznavače rodících se závodů motokár, ale také zkomplikoval život plochodrážníkům.

„Byla tam velká parta nadšenců,“ říká Jaroslav Zobal. „Hlavně starej‘ pan Čmejla. Byl to ředitel školy, ale dokázal dělat i s lopatou. Všechno zajišťoval a léta býval v Polepech předsedou klubu. Strašně obětavej‘ chlap. Byl tam asfalt pokrytej‘ pískem a dráha nepotřebovala velkou údržbu. Nakonec tam doplatili na sliby Svazarmu, když podle FIM nařídili, že se na asfaltových drahách nesmí jezdit. Naslibovali jim hory a doly, oni rozbili asfaltovou dráhu. A sliby se nesplnily, vykašlali se na ně. Polepy zlikvidovali a těm lidem neřekli ani nazdar. A to se pořád opakuje.“

Polepy nebyly s asfaltem žádnou raritou. „Slaný bylo struhadlo, dodnes mám odsud jizvu na koleně,“ vypráví Jaroslav Zobal. „Březolupy byly hlubší, v Břeclavi byl zase hladkej‘, litej‘ asfalt. Když se to pokropilo, kralovali kluci, co měli styl. Rosol hlavu pod řidítkem a mydlil to. Já nebyl technickej‘ jezdec, Břeclav mně vadila. Slaný byl ideální, Polepy taky, ten asfalt byl polohrubej‘. Bylo na něm víc materiálu, vnitřek hladkej‘. Dál byl kus vyházenej‘ a udělala se mulda. Pro každýho to ale bylo stejný. A tím, že se to zrušilo, nasrala se spousta lidí. Neměli už sílu stavět novou dráhu.“

Soumrak asfaltových drah nastal v první půli sedmdesátých let. My jsme v našem příběhu ovšem o dekádu nazpět. A ještě jsme nevyřešili otázku, kdy se Jaroslav Zobal postavil na start svého prvního plochodrážního závodu. Dochované archivní prameny jej poprvé zmiňují v květnu šestašedesátého, když se v Polepech konal podnik dle titulní strany svého programu nazvaný kontrolní a vyzývací závody. Ve startovní listině vytištěné uvnitř naleznete nejen jméno hrdiny našeho vyprávění, ale současnému fanouškovi ploché dráhy bude dozajista jistě dobře známý Miroslav Rosůlek.

Je ovšem příznačné, že nepříliš dobře zmapovaná historie československé ploché dráhy vzhledem k nedostatku písemných pramenů nám poněkud zamotává hlavu. „Prvně jsem jel v Krupce, když mi bylo sedmnáct,“ přisadí si Jaroslav Zobal. „Bylo to soustředění reprezentace.“

Pravda kontrolní závod reprezentantů se v Krupce pořádal, avšak až v dubnu 1966, kdy mu táhlo na devatenáct. Zachoval se nám sice vyplněný program, jenže s jedním háčkem, protože u jmen dvou závodníků máme k dispozici jejich body, avšak nikoliv jména. Držme se proto známých faktů.

Vedle zmiňovaného podniku v Polepech se Jaroslav Zobal prokazatelně v šestašedesátém objevil na Žižkově. Také absolvoval kvalifikaci pro šampionát republiky 1967, minimálně coby traťová rezerva jejího červnového kola v Polepech. A pak je tady v úvodu zmíněné osmé místo ve finálové sérii federálního šampionátu. Jenže padesát let je zkrátka a dobře padesát let a při činorodém životě nezbývá v paměti mnoho místa.

„V Polepech bylo pár krásnejch‘ závodů,“ zasní se Jaroslav Zobal, jenže při prosbě o přesnější dataci musí jen zakroutit hlavou ze strany na stranu. „Přistupoval jsem k tomu, že občas byla delší pauza. A tak se mě podařilo na startu i usnout. Probudím se a oni už byli v první zatáčce. Měl jsem moc aktivit, už od dob Polep jsem zajišťoval dovoz jezdců a plochou dráhu jsem bral jen jako sport. I později v Chabařovicích jsem bral kluky jako partu. Dodnes mám hřejivej‘ pocit, že všichni, co prošli Chabařovicemi, jsou šikovní a uměj‘ se postavit k práci.“

 

Dlouhý let vzduchem s hrozivým přistáním v betonu

Zjara sedmašedesátého se podle britského vzoru konala šestidílné kvalifikace o místa v mistrovství světa jednotlivců. Předcházelo jí soustředění ve Slaném. Pozvánka mířila i do poštovní schránky v ústeckých Předlicích. Jaroslav Zobal si nepochybně škodolibě vzpomenul na učitele, který jej nechal propadnout z tělocviku. Jenže kromě dopisu od reprezentačního trenéra Jaroslava Volfa dostal i povolávací rozkaz.

„Pětky z tělocviku jsem využil, že jsem měl jít na vojnu jen na pět měsíců a jednadvacet dnů, ale nakonec jsem tam byl asi měsíc,“ pochlubí se, že mu Štěstěna setsakramentsky přála. „Z podniku, kde jsem dělal, mě naložili a odvezli do kasáren v Bílině. Tam mě převezli na automobilový kurz do Terezína. Já dal svoje vybavení z velký polní do skladu a odjel na soustředění po celý republice.“

Československá špička skutečně před devětačtyřiceti lety projela ve svém zápolení o reprezentační vesty celou západní polovinu země. Všechno začalo prví dubnovou neděli ve Mšeně. Pondělí bylo volné, ale pak v rychlém sledu následovaly Pardubice, Svitavy a Přerov. V pátek se jelo do Českých Budějovic, kde se závodilo v sobotu, aby celý seriál vyvrcholil nazítří v Plzni. Není potřeba dodávat, jak nevyzpytatelné dokáže být počasí zkraje dubna.

„Třeba v Přerově dopoledne předváděli bejky a pak přišla průtrž mračen,“ vybaví si Jaroslav Zobal. „Chtěli dráhu vysušit pilinama, ale my to hrnuli motorem. Ukázalo se, kdo byl závodník a kdo ne.“

Zážitků by bylo na rozdávání. „Měl jsem problém, že jsem spal se starým Volfem,“ cukají se koutky úst Jaroslava Zobala. „On hrozně chrápal. A tak jsme ho o rok později ve Vracově vynesli spícího na chodbu. Třeba Míra Šmíd byl srandista a hodně zatíženej‘ na americký auta. Přijel s amerikou, to byla obrovská kára. Na to nezapomenu, to byly akce!“

O účast v mistrovství světa se bojovalo vskutku urputně. „Jarda Volf měl po bouráku, co ho v Polsku poslal Pepík Hnidák do bariéry,“ může dosvědčit Jaroslav Zobal. „Ve Mšeně jsme se sešli na startu Venca Krail, já, Jarda a Franta Ledecký. Venca protáh‘ rovinu, natáh‘ mi řidítko, já to chtěl už skládat, on byl rychlej‘. Já drcnul do Jardy, on šel do prken a pak tam prolít Franta. Mně vyloučili za nebezpečnou jízdu! A to mě naštvalo!“

Na prahu své druhé kompletní sezóny si řekl o nominaci pro mistrovství světa! „Měl jsem jet v západním Německu,“ říká. „Už bylo všechno hotový, ale pak se to zašmodrchalo a nakonec jel Venca Krailů. Upad‘, dostala se mu ruka do rozety a přišel o dva prsty.“

Žhavou novinkou sezóny 1967 se stal Pohár Světa motorů. Populární motoristický časopis, tehdy ještě čtrnáctideník, se po pěti letech postaral o renesanci ligového závodění v Československu. AMK Ústí nad Labem nemohl samozřejmě chybět. A navíc se prezentoval novým oválem v ústecké části Klíše, kterou znají čtenáři Páralových románů díky místnímu termálnímu koupališti.

„Kopřivničáci se sem šli vykoupat a pak byli tak zřízený, že nemohli závodit,“ vytasí Jaroslav Zobal další úsměvnou vzpomínku, aby z jedné vody načisto dodal další informace o dalším areálu, který je již bohužel současnému fanouškovi neznámý. „Byl to škvárovej‘ hranatej‘ fotbalovej‘ plácek. Byly tam betonový rohy, ostrý v obdélníku. Aby byly zakulacený, udělali jsme trubkový lešení. Na tom byl pověšenej‘ laminát jako bariéra.“

Dnes něco podobného zní děsivě, avšak před padesáti lety byly nároky na závodiště někde jinde. „Na tom se závodilo a nikdy se nic nestalo,“ říká Jaroslav Zobal. „Jedinej, kdo si tam rozbil držku, jsem byl já. Pan Volf mi jednou řekl, že tady Tonda Kasper jezdí pod plným plynem, takže já musím taky. Jenže mě to koplo to výšky a celým motocyklem v luftě jsem letěl do toho betonu. A to byla strašná rána, to je věc, co člověk nezapomene.“

Esy ústeckého týmu byli Karel Průša a Jaroslav Volf mladší. V sestavách pro Pohár Světa motorů se objevili rovněž Jan Volf, Josef Kalous, Jiří Moravec, Zbyněk Novotný, Ladislav Obalil. A samozřejmě hrdina našeho vyprávění, jenž se blýsknul především deseti body v domácím duelu s Kopřivnicí. Její závodníci se proměnili po návštěvě termálního koupaliště v dokonalé mátohy a závod prohráli neuvěřitelným skóre 15:63.

Ještě předtím se v červenci Ústečané vypořádali s Pardubicemi 44:32 a doma prohráli jen s Viktorií Žižkov a to jen o pouhé dva body. Vítězně se vraceli také ze Svítkova, avšak v Kopřivnici a na Spořilově prohráli. Zatímco Viktorie postoupila do finále, kde v prosinci porazila RH Praha, Ústí nad Labem skončilo ve své skupině druhé. Jenže historie Klíše byla ještě kratší než stadiónu na Bukově.

„Skončilo to na protestech lidí, co tam bydlí,“ vysvětluje Jaroslav Zobal, proč klub přišel o dráhu hned po první sezóně jejího závodního fungování. „Divácké návštěvy byly obrovské, přesto se to zrušilo.  Byla to vilová čtvrť. Své také sehrál nezájem chemičky. Byly totiž plány udělat klasickou dráhu nad tím, kde byl plac. Pan Volf lítal po úřadech, vozil mě s sebou i na Svazarm, ani nevím proč. Dodnes vidím, a to je jeden důvod, proč jsem byl naštvanej‘ na ten stát, Vaška Vernera, jak sedí na schodech a brečí, že ho nechtěj‘ pustit ven. A to byl nějakej‘ závodník, s tím jsem se nemoh‘ smířit.“

 

Se stařičkou tatřičkou mezi hvězdy

V sezóně 1967 nacházíme výrazné plochodrážní stopy Jaroslava Zobala i mimo Pohár Světa motorů. Mistrovství republiky startovalo v půli května ve Svitavách naproti tabákově továrně, kde je dnes městské koupaliště. Ústecký plochodrážník do něho zasáhnul jako traťová rezerva, avšak na podzim se sám pustil do kvalifikačního procesu.

Jeho první stupeň představovala předkvalifikace. Jaroslav Zobal vyhrál semifinále ve Slaném, když podlehl pouze Josefu Hnidákovi v rozjížďce s číslem třináct. Pražan, který se proslavil spíše jako mechanik a později nezapomenutelný řidič klubového autobusu, byl druhý, když se na pódium vešel také plzeňský Václav Hejl.

Jaroslav Zobal mával ze stupňů vítězů rovněž ve finále, jež bylo na programu hned druhý den v Polepech. Skončil třetí, když se lépe umístili jen Václav Verner a vítězný Milan Wagner. Ve vlastní kvalifikaci už osmička z Polep narazila na účastníky finálové série, kteří se v sezóně 1967 umístili hůře než na desátém místě. A Jaroslav Zobal v součtu třech závodů byl devátý.

„Milan Wágner byl srandista, měl jsem ho rád,“ nedočkáte se dnes z jeho úst žádných detailů z tehdejších plochodrážních bojů jako spíše báječné vzpomínky, které dokreslují strohá historická fakta. „Bral jsem to okolo, tu srandu. Tehdy jsme museli jezdit na závody dva dny dopředu, abychom vůbec dojeli. Když se jela Kopřivnice nebo Březolupy, nocovalo se ve Svitavách.“

O moderních dodávkách s pohodlím a rychlostí osobního vozu se mužům v černých kombinézách na konci šedesátých let ani nezdálo. „Měl jsem od táty DKW, dvoutakt, šestistovku, za to jsem dával vlek,“ přibližuje svoje vlastní cestování. „Na mistrák do Svitav k Tabačce jsem už jel Tatrou 57 z roku 1932. Sám jsem si ji přivez‘,táta tady v Předlicích řval z okna, cože to táhnu. Jak to někde stálo, děti to rozkradly. Nebyl tam volant, musel jsem tam opřít šroubovák. Měl jsem i byl to šestisedadlovej‘ taxík. Když jsem ho opravil, vešly se tam dvě motorky.“

V sezóně1968 se už československá liga jezdila oficiálně. AMK Ústí nad Labem našel azyl opět v Polepech a v tabulce se umístil coby druhý s polovičním ziskem bodů než RH Praha. Coby náhradník Jaroslav Zobal zasáhl do mistrovství republiky jednotlivců až ve druhém závodě v Chebu. Do cíle rozjížďky s číslem jedna přivedl za sebou Jaroslava Machače, Karla Buřiče a Milana Wagnera. Jenže kvůli technice balil předčasně.

„Mistrák v Chebu mi utkvěl v paměti,“ zní hlas Jaroslava Zobala konečně příslibem závodních zážitků. „Přišel se na mě podívat i Honza Holub, co se děje, jak mi to jde. Tehdy praskaly hřídele na předloze, byly na kónus. Pustil jsem spojku. Ozvala se rána a já viděl, jek celej‘ koš s lamelama a řetězem jede po bariéře. To mě mrzelo, v Chebu se mi jelo hezky.“

Do federálního šampionátu nakoukl ještě při jeho závěru v Polepech. Z kvalifikačního procesu však vypadl v semifinále kvalifikace v Liberci. A v dalších letech jeho stopa z plochodrážních análů. Ústí nad Labem bylo zatím třetí v první lize 1969, napřesrok čtvrté. Jméno našeho hrdiny nikde. Až tu ejhle! Z archívu se vynoří nominační listina pro národní kvalifikaci v Třinci v dubnu 1970. Ovšem strojopisně napsané jméno Jaroslava Zobala z Předlic je škrtnuté tlustou tužkou.

 

Místo širokých plochodrážních řidítek veliký volant stojedenáctky

„Bylo takový období…“ vysvětluje Jaroslav Zobal své zmizení ze světa ploché dráhy. „Skončila vojna, kde jsem nebyl dlouho, a tehdy bylo možné podnikání. Já se domluvil s AMK Česká Brána, koupil jsem stojedenáctku Tatru s vlekem a vozil uhlí.“

Počátek nebyl snadný. „Vlít‘ jsem do Mototechny, že potřebuju ten náklaďák, ale že nemám peníze,“ odhaluje Jaroslav Zobal další detaily ohledně vzniku své soukromé autodopravy. „Slíbili mi, že s fakturou měsíc počkají. Musel jsem tatrovku opravit. Už jsem byl ženatej‘, ženil jsem se v šestašedesátým, letos šestnáctýho července to bylo padesát let. Vydrželo nám to, holka si se mnou taky užila, proto jsme taky pořád spolu.“

Volného času nebylo nazbyt. „Trošku jsem plochou dráhu vynechal,“ připouští. „Vydělával jsem dobrý peníze. Platy tehdy byly okolo tisíce korun a já bral třeba třicet tisíc. Pak to skončilo, podnikání komunisti zase zrušili. Byly i jiný problémy a osmašedesátej‘ odnesla i máma. Byla v ROH s politikem Smrkovským. V devětašedesátým jsme vyhráli nad Rusákama v hokeji. Byla šéfkou směny u hasičů a dostala příkaz rozehnat lidi vodním dělem. Odmítla a nepodepsala ani souhlas se vstupem vojsk. To byl problém, nikdo ji nezaměstnal. Nedovedla si představit, že ji nikdo nezaměstná, že ji nikdo nechce. A odnesla to psychicky.“

Perzekuce se dotkla i Jaroslava Zobala. „Z politických věcí to odnesla i moje reprezentace,“ pouští se s nadhledem do dalšího příběhu. „Ze Svazarmu přišlo, že si mám přijet udělat si služební pas. Tam výslech, dnes jsem přesvědčenej‘, že v reprezentaci museli bejt‘ špióni všichni. Tak jsem řek‘, ať si ten služební pas strčej‘ do prdele. Ani jsem si pro něj nešel a jezdil ven na ten svůj.“

Jaroslav Zobal se dostal do křížku s politickou mocí ještě jednou, poté co už pověsil kombinézu na hřebík. „Když šel Jirka Štancl na komerční styk (1986 – pozn. redakce), potřeboval si koupit motorku, což tehdy jako jednotlivec nemoh‘, tak jsem mu pomoh‘,“ říká. „Tušil jsem průser, tak jsme udělal smlouvu, že mu jakoby dám motorku za příspěvek sto tisíc. On si ji koupil za svoje v Divišově a nějaký pan Novák z Prahy nás udal za rozkrádání socialistického majetku.“

Tehdy šlo opravdu do tuhého, za takovou o sumu by šly pořídit skoro dvě zbrusu nové Škody 105 v základní výbavě. „Zatkli mě a nechtěli pustit,“ pokračuje Jaroslav Zobal. „Bylo štěstí, že jsem měl tu smlouvu. Nemohli pochopit, že jsme Jirkovi dali motorku. Argumentoval jsem, že to u nás dostane každej‘ začínající kluk, ale musí pracovat pro klub. A protože pan Štancl nepracuje, musel zaplatit.“

Všechno naštěstí dobře dopadlo. „Šel kolem kluk, co v Chabařovicích jezdil, ale skončil,“ chytal se Jaroslav Zobal stebélka naděje. „Říkám těm policajtům ‚zeptejte se jeho, jak to chodí, ten mě nebude mít rád, aby mě kryl‘. Skutečně jim potvrdil, jak to s motocykly v Chabařovicích chodí. Potom mě pustili.“

Doba samozřejmě formovala i Jaroslava Zobala. „Proto jsem nikdy nechtěl do Rudý hvězdy,“ vrací se Jaroslav Zobal zpátky do dob svého mládí. „Viděl jsem, jak to tam funguje. U nás byl starej‘ Volf stoprocentní. Nebo Karel Průša. On byl o deset let starší. Vozil nás autě jako medvědy. Akorát se u něho v autě nesmělo kouřit a tak stavěl každejch‘ dvě stě kilometrů.“

A když už mluvíme o Karlu Průšovi pochopitelně starším, má Jaroslav Zobal v rukávu ještě jeden příběh. „Jela se kvalifikace na mistrovství světa,“ otáčí kormidlo svého příběhu za závěr reprezentačního soustředění ve Slaném po polovině března roku 1967. „Byli tam i Richard Janíček a Jarda Machač, mně bylo osmnáct a pro mě to byli dědkové.“

Nicméně oba exmistři republiky si hájili své posty. „Přišel za mnou Machač a ‚hele, mladej‘, ne abys to mě strčil‘,“ vykresluje Jaroslav Zobal scénku, jaké býváme v boxech svědky i v dnešní době. „Karel to slyšel a říká, že dědka podrží po lajně a já že to mám vzít po venku!“

Nicméně zkušenost rutinérů je adekvátní dravosti mládí. „Dědek byl znalej‘,“ uznává Jaroslav Zobal i po půl století. „Uklidil to, jak viděl, že jdu po venku, šoupnul to tam a poslal mě. A to už mi z kolene čouhala bílá kost. A to je ta jizva, kterou tam mám dodnes.“

 

Ledařský rám svařený na koleně

Sezóna 1972 dává našemu příběhu opět pevný chronologický bod. Během ní si fanoušci do svých programů zase začali zapisovat jméno Jaroslav Zobal. O rok dříve vypadl AMK Ústí nad Labem z extraligy, která se začala jezdit stylem čtyřutkání. A po své podzimní rezignaci zakotvil severočeský klub v první lize, kde ve své skupině skončil čtvrtý.

Jaroslav Zobal se však blýsknul květnovým vítězstvím v prvním stupni národní kvalifikace v Kopřivnici. „To je jediná trofej‘, co ještě mám,“ ukazuje ve svém předlickém bytě nad rodinným autoservisem okázalý křišťálový pohár. „Líbil se mi už před závodem. Starej‘ Duda (předseda klubu Rudolf Duda – pozn. redakce) ho tam vystavil, bylo jasný, že ho vyhraje někdo z domácích. Ale nakonec jsem ho vyfouk‘ já!“

Z dnešního pohledu, kdy u nás závodí pár desítek závodníků, se první půle sedmdesátých let zdá jako úžasná. „Tvrdě jsme závodili, ale byli jsme kamarádi,“ přibližuje ji Jaroslav Zobal. „Vzpomínám, jak si Honza Jaša jednou ve Slaným vyrazil zub. Byl učitel a brečel, že se mu žáci budou smát, protože bude šišlat. A přitom já měl problém, že jsem si zase tu držku nemoh‘ rozbít.“

To zní prazvláštně… „Jako malej‘ jsem jel na vejlet, když jsem měl zaracha,“ usmívá se. „Vyrazil jsem s jednou holkou na koupák. Ale spadnul jsem a měl vyražený zuby. Potřeboval jsem si je dát do pořádku, ale neměl jsem odvahu jít k zubaři. Proto jsem si potřeboval tu držku vymlátit. A tak jsem říkal Honzovi, že příště musí vrazit on do mě, abych zase letěl já.“

Ústecké družstvo zůstávalo v první lize i nadále. „Starý tým se rozpadl,“ vzpomíná Jaroslav Zobal. „Já ho stavěl znova po panu Volfovi, když skončil. Karel Průša a Jarda Volf přestali závodit, Pepa Kalous odešel do Liberce, přišli kluci Svobodovi, Petr Podhola, Míla Čmejla a potom další mladí kluci. Bylo nádherný, co jsme vybudovali, ale co se zničilo předpisama a nesmyslným chováním bafuňářů.“

Vedle ligy se Jaroslav Zobal pohyboval v nižších patrech kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců. „Jezdil jsem hlavně ligu,“ připomíná svou filozofii klubisty. „Neměl jsem rád technický dráhy, jelo mi to třeba v Kopřivnici. Stačilo držet plyn. Miloš Duda tam nebyl k poražení stejně jako třeba Pepa Plíšek.“

Domácí závodníci si v Kopřivnici osvojili svéráznou techniku jízdy. „Dobře startovali,“ popisuje ji Jaroslav Zobal. „Nebyly tam bariéry, tak to houkli až nahoru na trávu. A ve výjezdu zase dolů z kopce. Bylo to ještě za časů pana Volfa. Řekl mi, že musím vyhrát. Viděl jsem Miloše, jak jede dolů, tak jsem to dal venkem. On neklap‘ a skočil mezi mě a beton u tribuny. Zůstal mi viset na háku. V nájezdu do další zatáčky jsem to složil, narovnal a on samozřejmě skončil až na druhý straně skoro až v tom koupališti. Starej‘ Duda křičel ‚vrazi z Ústí‘, tekla tam krev, začalo se to i prát.“

Sezóna 1974 pro Jaroslava Zobala začala o poznání dříve, protože se už v lednu objevil na zamrzlém rybníku ve Svratouchu. „Tonda, Tonda Šváb,“ reaguje na dotaz, kdo jej vlastně do sedla ohřebovaného ledařského speciálu přivedl. „Jednou přišel, že mi ledy budou sedět. Namítnul jsem, že na ně nemám nic. Přinesl hromadu trubek a povídá ‚kola si uděláš, svař si trubky a motor si vezmeš z kraťase.“

A vskutku se podle rad světového šampióna vzniknul v Předlicích ledařský motocykl.  „Dal jsem si tady jednu trubku do svěráku,“ dává Jaroslav Zobal důkaz, že si i tímto úkolem dokázal poradit. „Označil jsem si křížkem druhou trubku a svařil si rám. Ve Svratouchu mi Tonda vysvětlil, jak se to jezdí. O tréninku on odstartoval, já za ním a v nájezdu jsem to pod něj vsadil. ‚To nemůžeš‘, nelíbilo se mu to. A už mi neradil.“

Jaroslav Zobal si vyzkoušel i dlouhou dráhu v Mariánských Lázních. „To jsem jel na klasický krátký myšlence,“ zklame všechny čtenáře, kteří by se těšili na líčení stavby dlouhodrážního motocyklu. „Vpředu takový kolo, že tam nešel ani kryt, ale pan Volf říkal, že nejsou jezdci.“

Ambice na výsledek prakticky žádné, ale alespoň další veselá historka zůstala. „Za stanem si Vašek Verner s Evženem Erbanem cpali kartóny pod kombinézy,“ dává ji Jaroslav Zobal k dobru. „Ptal jsem se jich, jestli jsou blbí, proč to dělaj‘. Protáhlí ksichty, blbec z Ústí, nic neví. Nakonec mě přesvědčovali, jaký to jsou rány od cejchy. Až když jsem reagoval, že když pojedu první, bude mi to k ničemu, pochopili, že si dělám srandu.“

 

Plochodrážní ovál v bažinách

Po zavření Klíše byli ústečtí plochodrážníci častými hosty nejen v Polepech, ale také v Chomutově. „Obdivoval jsem starýho Volfa,“ netají se Jaroslav Volf. „Vozil nás svým autem. Každou sobotu a neděli závod, do toho tréninky. Byl to obrovskej‘ nadšenec, proto to fungovalo. Ostatní mu ještě často házeli klacky pod nohy. Tyhle lidi jsou nedoceněný.“

Velcí lidé se v dějinách najdou v každé době. „Já neměl velký iluze o sportu,“ svěřuje se Jaroslav Zobal. „Rád jsem ho dělal, byla obrovská legrace. Já neměl problém, vždycky jsem všechno vyřešil. Jo, taky jsem měl v očích slzy, ale to bylo teprve nedávno a nemyslím si, že bychom o tom měli tady psát. Ve škole mi zakázali automechanika. Já to chtěl dělat, táta byl karosář, ale motorům nerozuměl. A já to měl vybraný, ještě než zrušil živnost.“

Ne nadarmo se říká, že otcem se může stát kdokoliv, avšak tatínkové stylu Oty Pavla jsou o poznání vzácnější. „Nechal mě žít,“ říká Jaroslav Zobal na adresu svého rodiče. „Narodil jsem se jako kluk. Ale hned krátce po narození jsem se opařil a byl na hranici přežití. Tím byl přístup z tátovy strany jinej‘.“

Principy chlapského přátelství mohl malý Jaroušek vnímat již od útlého dětství. „Okolo táty byla parta kamarádů, se kterou jsem fungoval i já,“ vypráví dnes jako zralý muž. „A nejen při zábavě, ale i při práci. Pomáhali si navzájem. Já se jen zmínil a tyhle chlapi šli a pomáhali stavět Chabařovice. Prakticky jsem jen hvízdnul a oni přišli a dělali zadarmo.“

Ryzí nadšení pro správnou věc bylo hnacím motorem, díky němuž vyrůstala už třetí ústecká dráha v pořadí. „Já uměl opravit auto,“ líčí Jaroslav Zobal. „Spravil jsem ho projektantovi, ten udělal projekt zadarmo. Bylo to v akci Z. On sice dostal peníze, jenže ty nám nakonec ještě dal.“

Chabařovice na první pohled nevypadaly jako ideální plochodrážní lokalita. „Přišli jsme sem dva s Jardou Smočkem,“ pokračuje vyprávění našeho hrdiny. „Byl to fotbalovej‘ plácek, ale fotbalisti to opustili. Byla tam bažina mezi dvěma rybníky, pořád to bylo zatopený, proto tam nemohli hrát fotbal nepřetržitě.“

Oba Jardové větřili příležitost, že by právě tady mohli ústečtí plochodrážníci konečně najít azyl. „Vlítli jsme na výbor,“ popisuje Jaroslav Zobal. „A tam nám řekli, ať si děláme, co chceme. Byl to majetek šachty, zůstal tam pás po kolejích, kde jezdily buldozery na šachtu. Jen jsme hvízdli, přiběhli chlapi s buldozerem. Dal jsem jim na pivo a oni to podhrábli.“

Z líčení Jaroslava Zobala by člověk mohl získat dojem, že postavit si plochodrážní stadión na mokré louce je stejně jednoduché jako sednout na trolejbus na Mírovém náměstí a dojet do ZOO. „Razil jsem heslo, že všechno jde,“ reaguje. „Jednou přišel okresní tajemník Zeman. Koukal, co tam děláme, a já, že tam stavíme plochodrážní stadión. Podíval se na hodinky a řek‘, že už je po pracovní době, takže můžeme.“

Podmínky by slabší povahy dokázaly zlomit. „Jednou nám v zatáčce po startu zapadl v bažině válec,“ dokresluje situaci Jaroslav Zobal. „V Ústí se na náměstí zrovna boural soud. Slíbili nám suť, vozili jsme ji sem. Jenže vé-há-esáci nám ji kradli. A tak jsme celou noc svítili halogenem a hlídali suť. A plocha se nakonec odvodnila.“

 

Ultimátum bourání Chabařovic v pětadevadesátém

Jenže taková akce nemůže být záležitostí jen dvou lidí. „Nabalila se na nás parta,“ přibližuje Jaroslav Zobal nadšení, které vznik chabařovického oválu provázelo. „Franta Krejčík byl zedník. Co zedník, pan zedník, pět přidavačů mu nestačilo. To bylo dílo! Vymyslel tu dráhu. Tak to uděláme, tak to bude široký, takový budou rádiusy. Zvětšili jsme ten plácek, nasypali náspy.“

Práce odsýpala a dráha se pyšně tyčila na zelené louce. „Byla to bažina,“ připomíná Jaroslav Zobal. „Zasypali jsme to škvárou, kterou jsme vozili z chemický skládky. Měli jsme starý er-en-déčko, byl to valník, takže jsme všechno museli shazovat. To si nikdo neumí představit tu práci!“

Nadšení plochodrážníků se zdálo být nakažlivé. „Ve sklárně v Teplicích jsem sehnal, že si můžeme rozebrat bedny na čtyři fůry,“ pokračuje Jaroslav Zobal. „Kluci to naložili tak, že pod tím ta Pragovka nebyla vůbec vidět. Vypadalo to jako seno.“

Avšak ani v první polovině sedmdesátých let nebylo zrovna košer jezdit po silnicích s takhle naloženým náklaďákem, který svým věkem spadal mezi veterány. „Další kamarád dělal v Teplicích policajta, takže jsme měli volnou trasu,“ připomíná Jaroslav Zobal, že užitečným věcem je potřeba kráčet naproti. „Jel jsem s tou fůrou z Teplic dolů z kopce. Najednou vyskočili z příkopu policajti a stavěli mě. Byl problém zastavit. Samozřejmě jsem přejel a oni na mě řvali a chtěli mi rovnou sebrat řidičák. Byla ve mně malá dušička, ale pak vylez‘ ten blbec Šulc a měl hroznou srandu, jak mě vyděsili.“

Ruku k dílu přikládal prakticky každý, kdo mohl. „Soused vedle stadiónu, pan Klint,mě dovolil ty fůry dřeva skládat u něho,“ líčí Jaroslav Zobal. „Nařezal to na cirkulárce. Přitom mu muselo bejt‘ jasný, že bude mít hlučný sousedy. Ale u toho stadiónu jsou lidi vstřícný dodneška. Po revoluci ten jeden dokonce starostoval. Spolupráce byla perfektní, i když jsme od města tenkrát nic nedostali. Ale to jsem chápal, měli jiný starosti.“

Roku 1774 totiž objevili bohaté ložisko uhlí rovnou pod Chabařovicemi, což obci se stálým osídlením od jedenáctého století mělo dle plánů komunistické vlády přinést konec nejpozději roku 1997. „Měla se tu stavět šachta,“ vysvětluje Jaroslav Zobal. „Už se dokonce nějaký domy začaly bourat. Bylo volební období, odstoupivší radní hodili kotvu novým, dali to do akce Z, že se do toho stejně nikdo nepustí, protože Chabařovice měly být do roku 1995 pryč a pozemky byly šachty.“

Nicméně projekt dostal zelenou. „Akce se schválila, prachy přišly,“ říká Jaroslav Zobal. „Šachta řekla, ať si stadión postavíme, ale ať počítáme, že v roce 1995 tady už tejně nic nebude. Náměstek ale povídal, že stejně nikdo neví, co bude za dvacet let. Jenom že on už tady nebude. Měl pravdu, stadión stojí pořád a je to hezkej‘ stadión.“

Pravda, koho by zajímalo, co bude za dlouhých dvacet let?! „To už nás opustil pan Volf,“ pokračuje Jaroslav Zobal ve svém vyprávění. „Byl už unavenej‘, ale celý léta ještě pomáhal radou a vždycky jsem se na něho moh‘ obrátit, i když jsme se nepohodli. On chtěl, aby depa byla na druhé straně, dál od Chabařovic. Já argumentoval, že tam není voda a elektrika, ale tady je to u huby. Dnes to chápu, že si lidi stěžujou na kravál. Tehdy jsem si prosadil svoje, dal svou představu na čtvrtku a projektant Josef Šafr to namaloval. To bylo už ve chvíli, kdy jsme stavěli základy.“

Úžasné bylo především, že si jej stavěli členové klubu včetně závodníků. „Já jsem klubu nešéfoval,“ přibližuje onu dobu Jaroslav Zobal. „Měl jsem Edu Hončíka, to byl finančák, a já měl na starosti všechno okolo. Já měl volnost, v práci jsem ohlásil, že kdyby mě potřebovali, jsem na plochý dráze. A fungovalo to. Do dneška nechápu, jakou pozici jsem měl, ale nikdy jsem neměl problém.  S nikým jsem se nehádal, co bylo potřeba, jsem udělal. Všechno jsem stíhal, diferáky u es-pětek, co na ně byly háklivý, ale i čerpadla nebo motocykly. Už když jsem byl učeň, nemohli tomu věřit, že přijde kluk a dokáže takový věci. To byla tátova škola.“

 

Hvězdy světového nebe v dřevěné ohradě

První závody se v Chabařovicích konaly ještě, když stadión nebyl ani zdaleka hotov. Bylo symbolické, že v červnu tady při závodě premiérového Poháru ČSR, jenž nahradil dosavadní národní kvalifikaci, stál na nejvyšším stupni právě Jaroslav Zobal. Na červenec byla naplánována učiněná bomba.

Jelikož se konal den po kontinentálním finále světového mistrovství družstev, takže by mu startovní listinu mohl závidět i mnohem renomovanější podnik. S patnácti body nakonec triumfoval Jiří Štancl a na stupně vítězů s ním vystoupili Grigorij Chlynovskij a Valerij Gordějev. Diváci viděli v akci kompletní sestavu Sovětského svazu a Polska, které ze Slaného postoupili do světového finále ve White City. Určitě není bez zajímavosti, že tu závodil i Marek Cieslak, který minulý týden posedmé vyhrál světový pohár. Před jednačtyřiceti lety vydobyl v Chabařovicích jen pět bodů, o dva více než Jaroslav Zobal a o čtyři než Miloslav Čmejla, druhý chabařovický zástupce v poli závodníků.

„Převlíkali se v karosérii autobusu a depo byla zatím jen stlučená ohrada,“ líčí Jaroslav Zobal „Byl tam krajskej‘ tajemník Hajn, tomu se to líbilo a řek‘, že tady jednou bude reprezentační stadión.“

Nicméně práce na stadiónu bylo pořád ještě jako na kostele. „Tady se dávalo hodně na to, aby byla parta,“ oceňuje Jaroslav Zobal lidské nadšení. „Nebyly peníze. Milan Toběrný jezdil z Děčína na pionýru. Seděl přitom na lopatě a krumpáči, co si vozil z domova, aby v Chabařovicích moh‘ makat. Dělal do motokár, přijel se podívat na první závody a líbilo se mu to. Byl to pan bagrák, uměl neuvěřitelný věci. Měli jsme lanovej‘ bagr Tatra 111 a on dokázal jeho lžící zavřít krabičku od sirek.“

Technika, kterou používali byla zastaralá už před oněmi čtyřmi desítkami let, a dnes by nad ní zaplesalo srdce nejednoho příznivce veteránů. „Měli jsme traktor i autobus, vždycky jsme to dostali jako šrot,“ vypráví Jaroslav Zobal. „V Chlumci stál buldozer uprostřed hnoje, my si ho všimli. Na statku nám řekli, když ho dostaneme ven, ať si ho vezmeme. Natočili jsme ho, vyjeli po fošnách ven a po silnici s ním dojeli až do Chabařovic. Byla parta, autobusem jsme jezdili po světě. A kluci, co nebyli líný, se na týhle naší vlně svezli.“

A tak se s chabařovickou vestou objevovalo více a více závodníků. „Třeba Bohouš a Milan Polákovi,“ vybaví si Jaroslav Zobal. „Když jsme stavěli stadión, jezdili okolo na cestovní třistapadesátce. Stáli tam pět, deset minut. Franta Krejčík se opřel o lopatu a prohlásil, až támhlety dva hajzlové přijdou, že by chtěli zkusit jezdit, tu lopatu o ně přelomí. Když pak doopravdy přišli, tu lopatu jim dal. A oni makali, že je musel od práce odhánět. Byli to dříčové.“

Dnes se zdá nepředstavitelné, že chabařovičí závodníci chodili do práce, stavěli si stadión a ještě stačili závodit. A Jaroslav Zobal se v sezóně 1975 dostal do vrcholné formy. Nejenže měl nejvíce bodů z klubu v první lize, ale stal se vicemistrem v českém poháru. Zlato mu vyfouknul březolupský Václav Zajíc o pouhých pět tabulkových bodů. Čtyřdílný seriál začal koncem května v Břeclavi. Při rovnosti s březolupskými Miroslavem Bačíkem a Václavem Zajícem a klubovým kolegou Petrem Podholou by jej obvyklá kritéria dostala na sedmou příčku, za níž se bralo devět bodů do tabulky. Jenže sudí rozhodl, že celou čtveřici odmění shodně deseti celými a pětasedmdesáti setinami bodu.

Druhý den stál v Březolupech na nejvyšším stupínku pódia. „Když jsem jel jízdu s Honzou Volfem, odfrk‘, neměl to daleko tolik jako já,“ připouští Jaroslav Zobal, že tato výhra nebyla zase tak snadná. „V zatáčce jsem za sebou slyšel vytočenej’ motocykl. Chytil jsem řidítka, že to nedopadne dobře. Jeden kaskadér z Liberce to do mě nakouřil, až jsem vylít z motorky.“

Divák se mnohdy nestačí ani leknout, ovšem jezdci připadá pád jako učiněná věčnost. „Letěl jsem vzduchem a co člověku v ten moment projde hlavou,“ popisuje chabařovický plochodrážník okamžiky stylem scény oděských schodů z Ejzenštejnova filmu Křižník Potěmkin. „Skrčil jsem se, protože mi došlo, že skončím tam, kde Honza dělá špičku. A taky že jo. Jenže když jsem dopad‘, prkna tam už nebyly. Ten Libereckej‘ je otevřel a Honza tam šel taky. Zlomil si kličku. Zůstali jsme ve Svitavách na hotelu a on celou noc lamentoval, že končí s plochou dráhou. Samozřejmě, že neskončil.“

O tři týdny později Pohár ČSR pokračoval v Chabařovicích. Jaroslav Zobal vyhrál všechny rozjížďky a v té chvíli vedl před březolupským Václavem Zajícem o šest tabulkových neboli dle tehdejší terminologie mistrovských bodů. Druhý den seriál vyvrcholil v Liberci. Víkendové dvojzávody šetřily finance, avšak dávaly příležitosti ochutnávat svody života plnými doušky. A závodníci mnohdy bývají bohémové.

„Pařili jsme s cigárem pořád u krku, ale dnes už nekouřím ani nepiju,“ dušuje se Jaroslav Zobal. „Jednou v Kopřivnici Petr Podhola tancoval s nějakou holkou. Hodil ji do vzduchu, otočil se a šel pryč. A mě tenkrát v Liberci před závodem ožrali, ať jim dám body. Jenže já si to druhej‘ den nepamatoval. Vyhrával jsem kromě poslední jízdy, že mi mechanik nepustil metyl.“

Jak už to pod Ještědem chodí, končilo se kvůli dešti o sérii dřív, takže se z titulu radoval Václav Zajíc a Jaroslav Zobal skončil druhý. „S Honzou Volfů jsme se pak na podzim sešli ve špitálu na jednom pokoji,“ uzavírá kapitolu premiérového ročníku předchůdce přeboru současných dnů. „Měli mu vyndávat šroub z ramene. Když zvednul ruku, šroub mu vyjel ven. Měli jsme volnější režim, byli jsme v ústeckým špitále známí. Ležel tam chlap s prasklou pánví, pořád brečel a řval, že se zastřelí. Koukal na ten Honzův šroub a došlo mu, že to má z toho březolupskýho pádu se mnou. To, jak se spolu můžeme po tom ještě bavit, už pochopit nedokázal.“

 

Čtvrtá ústecká plochá dráha

Na podzim pětasedmdesátého se Jaroslav Zobal kvalifikoval do mistrovství republiky jednotlivců, které se podruhé a naposledy konalo systémem dvoustupňového seriálu pro dvaatřicet účastníků. Ještě předtím se však definitivně rozloučil s ledovou dráhou.

„Jezdil jsem to, ale byla to katastrofa,“ bilancuje své působení na zamrzlých hladinách českých rybníků. „Pohádal jsem se s Mílou Vernerem a papalášema, že se musí pořadatelé podporovat. Stálo je to peníze, proto jich spousta skončila. A s nimi i jezdci, protože na to neměli prachy. Zase chyba…“

Přitom v osmdesátých letech byla šance na ledovou dráhu na Ústecku. „Plánoval jsem, že bychom ledovou dráhu udělali tady,“ začíná vysvětlovat Jaroslav Zobal. „Protože v roce 1995 mělo bejt‘ po Chabařovicích a našemu předsedovi už dokonce jako prvnímu zbourali barák, přemejšlel jsem, co dál. Projektoval se novej‘ areál v Chlumci. Bylo to nad rybníkem, takže voda, a bylo to vejš než Chabařovice, a tak byl předpoklad, že mráz vytvoří led. Dole měla bejt‘ škvára, nad tím ledy. Ani to neměla bejt‘ umělá dráha, to až třeba potom. Stálo to peníze, ale nakonec to bylo jinak, šachta padla.“

Do místa na úpatí Krušných hor, kde ve dvanáctém století český kníže Soběslav I. porazil německého krále Lothara III.,  a kudy o nějakých sedm set let později neproniknul do Čech ani Napoleon, se Jaroslav Zobal ještě jednou vrátil. „Když nám předloni vzali Chabařovice, chtěl jsem to v Chlumci znova rozjet,“ upřesňuje. „Ale starostové jsou spřízněný, skáceli to, že v Chlumci nemůže přece bejt‘ plochá dráha, protože kousek dál je hřbitov. Ale to je kilometr! Tak jsem ukončil komunikaci.“

Přestože se přesvědčil, že i po bezmála čtvrtstoletí po pádu komunistů můžete přijít o vlastními silami vybudované sportoviště díky úskoku volených zástupců městské samosprávy, není nikterak zatrpklý. „Potvrdilo se, že existujou lidi, co jim to myslí a nejsou jen na prachy,“ uvádí důvod. „A to je ta malá dráha.“

Po Bukově, Klíši a velké ploché dráze v Chabařovicích byl miniovál již čtvrtým závodištěm, na jehož budování se Jaroslav Zobal podílel, a který nakonec ve vlastnictví plochodrážníků nezůstal. „Klasickou plochou dráhu jsem zrušil, nebyly prachy a přišlo mi, že jsem už moc starej‘ a těm mladejm‘ už nerozumím,“ vrací se o několik let zpátky, než se roku 2010 do projektu pustil. „Stáhnul jsem se a začal to kočírovat Martin Morávek, přišli s tím to rozprodat, prodali motorky jezdcům, prodali mechanizaci. Začalo to uvadat, uvadat, nebylo nic a já starej‘ blbec to rozjel znova.“

Nešlo to ale jako po drátku. „Dělaj‘ se chyby,“ připouští. „Pustil jsem na stadión nájemce, aby tam někdo byl pořád, přišla doba, žese kradlo. Nakonec přišel na to, že by to moh‘ provozovat sám. Nahecoval kluky, aby mistrák ve Slaným zajeli katastrofálně. Měl jsem představu, že zabodujou. Když jsem se ptal, co se stalo, vymlouvali se a nakonec se mi vysmáli. Zjistil jsem, že to bylo na popud tohohle kluka, aby mě naštval. Všichni skončili a já řek‘, že začnu s novou generací. Nakoupil jsem pět malejch‘ motorek a začal s dětma. Pak se rozjely stopětadvacítky a z těhle dětí je tady, co tady je. Vyvstala potřeba malý dráhy.“

A světe div se, spousta věcí fungovala jako v pětasedmdesátém. „Oběh‘ jsem pár přátel a přesvědčil se, že i v tomhle bordelu všechno jde,“ popisuje Jaroslav Zobal. „Franta Krejčík přišel s tím, že v teplárně míchaj‘ popílek s něčím, aby se to neutralizovalo. A ono to udělá perfektní materiál. Chtěl jsem si to navážet postupně, ale oni řekli, že si to musím vzít najednou.“

Co si teď počít?! „Vlít‘ jsem do Eurovie,“ věděl si Jaroslav Zobal rady. „Láďa Vaclík byl ředitel, slíbil, že to nějak vyvedeme. Ať si to zajistím v teplárně, že to odvezou. Franta spočítal kubíky, klukům jsme řekli v ten a ten den a v tu a tu hodinu to najede. Připravili jsme povrch. Ráno jsem tam stál s natočeným grejdrem a čekal. Najednou se objevila obrovská kolona velkejch‘ aut. Myslel jsem, že to bude moje poslední hodina.“

Avšak práce odsýpala pěkně od ruky. „Náklaďáků přijelo asi dvacet,“ vzpomíná Jaroslav Zobal. „udělali jsem to opravdu hutný a dráha byla hotová během třech dnů. A pak jsem zase vzal kramle. Ale mám tam Láďu Šifaldu a jeho ženu Jiřinku, ta na stadiónu vyrůstala odmalička. Škoda, že tam není těch dětí aspoň třicet, ale to nejde. To si nikdo nemůže dovolit. A Láďa je i tak jednou nohou v kriminále.“

 

Báječný život u ploché dráhy

Semifinálová část mistrovství republiky jednotlivců anno domini 1976 byla vedle květnové Ceny Chabařovic posledními individuálními mítinky, jichž se Jaroslav Zobal zúčastnil. Postup do finálové série nebyl daleko, avšak ústecký plochodrážník se navzdory dobré formě objevoval za řidítky stále méně. „Věnoval jsem se práci v klubu a lize,“ vysvětluje, že byť se v týmu prosazovala mladší krev, on stále plnil funkci jezdícího kapitána.

V sezóně 1977 naskočil až ve dvou posledních závodech druhé ligy, kam severočeský celek spadl. „V paměti mám závod v Chomutově, kdy se zabil Karel Červenka,“ dostává se ke stinné stránce sportu levých zatáček. „Při úpravě udělal člověk s lajnovačkou na vnitřní čáře takovou kličku. Asi se tím bavil? Já jel lajnu a přejel jsem to oběma kolama. Rozhodčí Jan Smetana mě vyloučil. Argumentoval jsem, že bych jinak sestřelil závodníky na venku. On, že neexistuje, že lajna, je lajna. V v další jízdě někdo tu lajnu kopíroval. Nastal ťukec a Karel šel do prken…“

V letech 1978 a 1979 už ovšem absolvoval celou ligu a spolu s Miloslavem Čmejlou vozil největší bodové porce. V osmdesátém jel coby náhradník sporadicky pád jízd a o definitivně poslední závody jeho kariéry se postarala změna pravidel. Počínaje sezónou 1981 se prolínací závod o udržení se ve vyšší lize s úspěšným protivníkem z nižšího ligového patra konal formou dvojutkání osmičlenných družstev. Jaroslav Zobal byl v kombinéze u toho, když si jeho Chabařovice nejprve vylámaly zuby na Kopřivnici, ale i když v září 1982 vyřadily z první ligy béčko pražské Rudé hvězdy.

„S Pražákama to byl opravdu můj poslední závod,“ potvrzuje Jaroslav Zobal, přičemž jedním dechem upřesňuje, proč se navzdory dobrým výkonům do ježdění po ovále nezapojoval až tak často. „Kolikrát jsem v Chabařovicích jel závod a mezi rozjížďkama jsem musel jít spravit rozhlas anebo jezdit s kropičkou.“

Člověk se nemůže zbavit dojmu, že Jaroslav Zobal sám trhal scénář k mnohem lepší závodní kariéře, který mu sudičky sepsaly u jeho kolébky v Předlicích. „Já se ani za závodníka nepovažoval,“ je příliš daleko, aby přeceňoval své výkony za oválech. „Závody mě braly, pár mi jich utkvělo v paměti. Ale důležitější bylo, co jsme dokázali vybudovat.“

Za více než půlstoletí, které strávil v těsném kontaktu se sportem levých zatáček, se má za čím ohlížet. „Závodění byly krásný věci, jsou to nádherný vzpomínky,“ prochází svou pamětí. „Byl jsem ještě ucho, když jsem jezdil se starým Lubošem Tomíčkem. Ve Slaným na soustředění jsme byli v hospodě, kde byl jukebox. Chodil jsem si pouštět písničky a Luboš s Fandou Ledeckým seděli u páky, kde šlo volbu zrušit. Já tam házel prachy a pořád nehráli tu moji písničku, jenom jejich. Kurvy pražský, ale já je měl rád!“

 

Plochodrážní kariéra Jaroslava Zobala (*21.5.1947) v zrcadle času:

1966	první dochovanou zmínku o závodním startu Jaroslava Zobala nabízí program z kontrolních a vyzývacích závodů jednotlivců Polep s vytištěnou startovní listinou s datem 8.května; první výsledek je 5 bodů s přátelského utkání Viktoria vs. Ústí nad Labem, které se jelo na Žižkově v neděli 22.května, a v němž získal pět bodů; traťová rezerva při čtvrtém závodě MR v Polepech, kde skončil osmý; v kvalifikační skupině A pro MR 1967 v Polepech byl zřejmě traťový náhradníkem, skončil s jedním bodem patnáctý
1967	Ústí nad Labem druhé ve skupině A Poháru Světa motorů; Jaroslav Zobal se účastnil v šestidílném seriálu kontrolních závodů reprezentantů Mšeno, Pardubice, Svitavy, Přerov, České Budějovice a Plzeň; kvalifikace o MR jednotlivců 1968 – semifinále předkvalifikace Slaný 1., finále Polepy 3., kvalifikace Praha 5., Slaný 8., Chomutov 8., celkově 9.
1968	Ústí nad Labem třetí v 1.lize; Jaroslav Zobal coby náhradník startoval ve dvou závodech MR jednotlivců – Cheb 12. a Polepy 13.; kvalifikace pro MR jednotlivců 1969 – vyřazen v semifinále v Liberci (14.)
1970	škrtnut v nominační listině závodu národní kvalifikace v Třinci
1972	Ústí nad Labem čtvrté ve skupině A 1.ligy; Jaroslav Zobal v národní kvalifikaci 1. v Kopřivnici, výsledky dalších dvou kol nejsou známy, postoupil však do předkvalifikace o MR jednotlivců 1973 se závody v Žarnovici (8.), Plzni (15.) a Liberci (16.) skončil celkově 15.
1973	Ústí nad Labem 4. v první lize skupiny A, postup do skupiny D, jejíž pořadí není známé; v prvním kole národní kvalifikaci skončil v Čakovicích skončil Jaroslav Zobal pátý, další výsledky nejsou k dispozici, do předkvalifikace o MR jednotlivců 1974 postoupil jako náhradník a skončil v ní osmnáctý (Žarnovica a Zohor náhradník, Plzeň nestartoval); série kontrolních závodů reprezentantů – 1. kolo pro jezdce II. výkonnostní třídy 5. (Slaný 4. – Slaný 4. – Čakovice 6.), 2.kolo 13. (Pardubice 15. – Pardubice 7. – Svitavy 15.)
1974	Ústí nad Labem účastníkem první ligy skupiny A, jejíž pořadí není známé; národní kvalifikace – první kolo Březolupy Jaroslav Zobal 11., druhé kolo Ostrava 3., umístění ze třetího kola v Břeclavi není známé, do předkvalifikace však nepostoupil; 9. MR na ledové dráze (Svratouch 10. – Svratouch 8.)
1975	Chabařovice páté v první lize (Jaroslav Zobal 37 bodů ze 106 bodů klubu celkem); Jaroslav Zobal 2. v Poháru ČSR (Břeclav 7. – Březolupy 1. – Chabařovice 1. – Liberec 7.); 3. ve skupině B kvalifikace pro MR jednotlivců 1976 (Praha 5. – Čakovice 4. – Plzeň 4. – Liberec 3.); 11. MR na ledové dráze (Černá v Pošumaví 10. – Tábor 11.); 13. při mezinárodním závodě jednotlivců v Chabařovicích
1976	Chabařovice páté v první lize (Jaroslav Zobal absolvoval jen tři závody a získal v nich 24 bodů z elkových 95 bodů klubu), sestup do druhé ligy; 7. ve skupině B MR jednotlivců (Žarnovica 8. – Zohor 11. – Chabařovice 6. – Plzeň 8.); 8. v Poháru Chabařovic
1977	Chabařovice páté ve druhé lize (Jaroslav Zobal jel jediný závod v září v Zohoru, kde získal 8 bodů, klub měl dohromady 170 bodů, v sestavě byl také v závodě v Chomutově, jenž byl ovšem po tragickém pádu Karla Červenky zrušen)
1978	Chabařovice druhé ve druhé lize (Jaroslav Zobal ve všech sedmi závodech dosáhl 53 bodů z celkových 202); postup do kvalifikace o první ligu 1979, kde skončily třetí a zůstaly v nejnižší soutěži (Jaroslav Zobal ve čtyřech závodech 26 bodů z celkových 86)
1979	Chabařovice vítězem druhé ligy skupiny A (Jaroslav Zobal ve všech čtyřech závodech vybojoval 36 bodů z celkových 132); ve finálové skupině C Chabařovice druhé (Jaroslav Zobal ve čtyřech závodech 30 bodů z celkových 103); v kvalifikaci o první ligu 1980 Chabařovice druhé (Jaroslav Zobal ve všech třech závodech 23 bodů z celkových 89)
1980	Chabařovice vítězem druhé ligy (Jaroslav Zobal jen tři rozjížďky v roli náhradníka a dohromady dva body); v kvalifikaci o první ligu 1981, kde byly Chabařovice druhé, již nestartoval
1981	Chabařovice vyhrály druhou ligu, v říjnové kvalifikaci o první ligu 1982 prohrály s Kopřivnicí na výjezdu 29:67, odvetě doma vyhrály 57:39, avšak díky skóre 105:86 se v první lize udržela Kopřivnice (Jaroslav Zobal v obou závodech v sestavě)
1982	Chabařovice vyhrály druhou ligu, podzimní kvalifikaci o první ligu 1983 prohrály na Markétě s RH Praha B 49:47, doma však triumfovaly 58:38 a díky skóre 105:87 postoupily do první ligy (aktivní kariéra Jaroslava Zobala se tady definitivně uzavřela – 11.září měl v Praze pět bodů, druhý den z pozice náhradníka nestartoval)

Foto: archív Jaroslava Zobala, archív autora, Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV) a Mirek Horáček

Mšeno – 1. května 1995
Dlouhá léta býval pohled na světovou elitu českým fanouškům odepřen. Na hranicích se ježila železná opona a vzhledem k rozdělení plochodrážního mistrovství světa dle geografických zón u nás v početných závodech mistrovství světa jednotlivců závodila nanejvýš špička kontinentu. S výjimkou dlouhé dráhy v Mariánských Lázních a poměrně ojediněle při světových dvojicích a družstvech přijížděly hvězdy prakticky jen na Zlatou přilbu a druhý den Tomíčkův memoriál. Příliv cizinců se nekonal ani po otevření československé ligy v devadesátém. Pravidelné působení Simona Wigga s plzeňskou vestou v extralize 1994 vytyčilo jakýsi mezník, byť se cizinci běžným zjevem v naší lize stali až o pár let později. Nicméně v pětadevadesátém přinesla smlouva s Jawou povinnost továrních závodníků účastnit se květnové Velké ceny Prahy, jež tak získala přídomek Jawa Cup of Champions. Ještě předtím se však na prvního máje při mšenském pouťáku objevil Hans Nielsen, kde se mu do vítězné cesty dokázal postavit pouze Tomáš Topinka. Přenesme se proto s dnešním koučem pražské Markéty o dvě desítky let zpátky a připomeňme si další polozapomenutý příběh, v němž velkou roli hraje i Jiří Opočenský, v sedmdesátých letech člen širšího reprezentačního cyklokrosového reprezentačního výběru.

 

Bezvadný nápad u rodinné večeře

Po krachu projektu ligového družstva Mšeno – Býkev ve druhé lize 1986 poskytl mšenský stadión zázemí juniorům Rudé hvězdy, kteří coby tým C pražského velkoklubu sbírali závodní zkušenosti v nižším ligovém patře. Ve Mšeně se konaly také další mítinky, avšak od roku 1989 se sem jezdilo jen trénovat. Až na prvního máje 1992 se stadión pod majestátní siluetou královského Bezdězu dočkal kontrolního závodu juniorů.

Ten společně s juniorským šampionátem republiky a soustředěním v Chabařovicích rozhodl o podobě reprezentační pětice. Zatímco Antonín Šváb nepoznal hořkost porážky, Tomáš Topinka doplatil na technickou poruchu. Dokázal však v rozjezdu o druhé místo pokořit Martina Patáka a René Junu. Vladimíra Višvádera v rozpuku jeho divokého období na stupně vítězů nepustil pád. Zajímavé je bezesporu, že pardubický Jiří Šťovíček předčasně skončil, když upadl již v rozjížďce s číslem dvě. Přitom to ve světovém šampionátu z našich dotáhnul nejdál, protože skončil jako náhradník ve finále v Pfaffenhofenu.

Ve stejný den jako ve Mšeně se konaly ještě dva další závody Cena Chabařovic a Cena Václava Vernera v Čakovicích. Závodníků ještě bývalo nadbytek a Tomáš Topinka stál teprve na samotném úpatí své hvězdné kariéry. Přitom letopočet 1992 byl v mnoha směrech důležitý nejen pro náš dnešní příběh, ale i pro jeho život.

„V tom roce jsem začal chodit se svou budoucí manželkou Romanou,“ odvíjí niť svého vyprávění, o němž bychom zatím ani netušili, že nás přivede k duelu s legendární ikonou dánské ploché dráhy. „Její táta dělal v Olibě.“

Budete-li pozorní, nápis Oliba najdete na trubkách jízdních kol ještě dnes, kdy je český trh z větší části zaplavován produkcí z Číny, ať už je na trubkách rámu napsáno cokoliv. Firmu Oliba Mšeno čekal na sklonku devadesátých let klasický tunel od nového společníka z Německa. Nicméně v první půli dekády společnost zaměstnávala bezmála dvě stě padesát lidí a její jednatel Jiří Opočenský našel zalíbení ve světě sportu levých zatáček.

„Narazili jsme na sebe náhodou,“ vypráví Tomáš Topinka, jak Jiřího Opočenského potkal. „S budoucím tchánem jsme se jednou bavili u večeře. Říkal jsem, že rozesílám dopisy na firmy se žádostí o podporu. Že jsem si našel sedmdesát, možná devadesát firem ve zlatých stránkách. Vrátily se mi tři, že mi přejou hodně štěstí. Ale když nesháníš, nemáš. Tak to beru dodnes.“

Nicméně rodinná večeře ve Mšeně měla přinést obrat. „Tchán mi řekl, že je potřeba napsat dopis přesně tomu jednomu ze tří ve vedení Oliby,“ vzpomíná Tomáš Topinka. „A tak jsem ten dopis napsal  a předal tchánovi, který ho předal právě Jirkovi.“

 

Kola pohonem ploché dráhy

Oliba Mšeno se díky Jiřímu Opočenskému stala výkonným motorem pro místní plochou dráhu. Stadión ve Mšeně se vrátil mezi pravidelná místa českého termínového kalendáře. Se zapůjčenými pražskými juniory klub Oliba Mšeno dominoval první lize 1994. Nebyl finanční problém získat finálové podniky mistrovství republiky v dobách, kdy se o ně licitovalo v dražbě a vítěz potřeboval částky větší než sto tisíc. Do Mšena se po letech vrátilo mistrovství světa a stadión získal umělé osvětlení, které v půli devadesátých let u nás bylo jen na Markétě.

Tomáš Topinka však náš příběh vrací nazpět do roku 1992. „Ukázalo se, že Jirka má plochou dráhu rád,“ vypráví o osudu svého tehdejšího dopisu. „Sešel jsem se s ním a vznikla spolupráce, kdy Jirka rozhod‘, že mi koupí motorku. Vyhrál jsem juniorskýho mistra, tím jsem se prezentoval. A od tý sezóny to začlo.“

Tomáš Topinka dodnes svou spolupráci s Jiřím Opočenským přirovnává ke vztahu mladšího sourozence ke staršímu bratrovi. „Rozvíjelo se to dál,“ pokračuje. „Jirka se do plochý dráhy kousnul fest. Jeho manželka byla Angličanka. A on mi jednoho dne povídá, co kdybych závodil v Anglii.“

Anglická liga v prvních letech poslední dekády dvacátého století představovala pupek plochodrážního světa. „Já mu tehdy, řek‘, že Anglie je pro mě hudba budoucnosti,“ připouští Tomáš Topinka, že projektu tehdy nevěřil, už jen proto, že náruč britských klubů nebyla otevřená dokořán a čeští závodníci potřebovali pracovní povolení vázané na výsledky. „Nebral jsem to vážně, že to domluví. Ale Jirka to vážně vzal.“

A vskutku, v červnu 1993 Tomáš Topinka ve svých devatenácti letech debutoval ve vyšší britské lize za King’s Lynn. „Rozesílal dopisy, jeho manželka všude volala,“ popisuje dnes úsilí, které Jiří Opočenský vyvinul. „V každým případě se ozvali z King’s Lynn, kde pomoh‘ i Bohouš Brhel, když řek‘, že si dokáže představit, že bych tam jezdil. A tak domluvili, že se tam pojedu podívat.“

Na detaily se Tomáš Topinka jel zeptat do Mšena. „Přijel jsem k Jirkovi oktávkou z roku 1960,“ líčí dnes s úsměvem od ucha k uchu. „Přivítal mě, že když jedu do Anglie, budu potřebovat auto. Já oponoval, že stačí, když si pořídím kouli na vozejk‘.  Ale on mi koupil kadetta a já si s ním vyhrál, že se s ním dalo jet do Anglie.“

Jak již bylo řečeno, jednatel mšenské Oliby věnoval svou přízeň i místnímu oválu. „Nevím, čí to bylo, ale stadión stál,“ pokračuje Tomáš Topinka. „Jirka se do toho vrhnul po hlavě. Dělaly se mantinely, všechno se natíralo a dávalo se to do kupy.“

 

Pardubický revanš po čtyřech měsících

Tradice plochodrážních prvních májů je ve Mšeně tak silná, že i dnešní klub načasoval svou jedinou letošní závodní akci na den, který začíná dohasínáním čarodějnických ohňů. Po zmiňovaném kontrolním závodě juniorů v roce 1992 tady první květnový den motory plochodrážních strojů burácely i v dalších letech.

V pětadevadesátém přilákalo patnáct set diváků do ochozů zejména jméno Hanse Nielsena. Za svou kariéru, kterou uzavřel o čtyři roky později, nahromadil dohromady dvaadvacet zlatých medailí ve světových šampionátech. Když se chystal do Mšena, měl na kontě už tři tituly individuálního mistra světa. O rok předtím jej ve Vojensu o čtvrtý připravil o jedenáct let mladší Tony Rickardsson v rozjezdu, nicméně první ročník Grand Prix měl na trůn vrátit opět legendárního Dána.

„Tehdy byl Hans něco jako Greg nebo Tai dneska, byl to pan někdo ve sportu,“ přibližuje atmosféru doby Tomáš Topinka, který pozvání Hanse Nielsena svým způsobem pomáhal organizovat. „Jirka se mě ptal, kolik by stál. Odpovídal jsem, že nevím, ale že se zeptám. Nakonec se domluvili na nějaký částce, že tam přijede. Myslím, že dneska moc českých pořadatelů nemůže říct, že si na pouťák pozvou mistra světa. To beru jako pozitivum. Byly to prima závody.“

První máj roku 1995 bylo pondělí a Tomáš Topinka cestoval do Mšena rovnou z Anglie. „Letěli jsme s Bohoušem z Norwiche přes Amsterdam,“ vzpomíná. „Přímý ranní lety do Prahy tehdy ještě ve svátek nebyly. Jirka nám zaplatil letenky, chtěl nás tam.“

Hans Nielsen, který se druhý den zastavil v divišovské Jawě, jejímž továrním závodníkem byl, představoval největší hvězdu startovní listiny. Největšími konkurenty mu měli být právě Tomáš Topinka, jenž se ve svých jednadvaceti letech vypracoval do užší světové juniorské špičky, a Bohumil Brhel. Nechyběli ani další přední čeští závodníci a další cizinci. Z polské dvojice byl známější dnešní wroclawský kouč Piotr Baron, finalista juniorského mistrovství světa a extraligová posila Pardubic z roku 1993. Na Piotra Protasiewicze největší sláva ještě čekala a nikdo nemohl tušit, že o sedmnáct let později se s vestou Mšena postaví za zrušení extraligového klání s trojkoalicí DaK Moto Plzeň Divišov.

„Jirka se ptal, jak to uděláme s číslama,“ vybavuje si Tomáš Topinka tvorbu startovní listiny. „Já si přál, ať se s Bohoušem a Hansem setkáme buď v první a poslední sérii. A nakonec jsme spolu jeli až úplně poslední jízdu.“

Hans Nielsen a Tomáš Topinka procházeli závodem bez porážky. Před Bohumilem Brhelem byl v cíli rozjížďky s číslem tři Lubomír Jedek, ovšem šlo o jeho první a poslední prohru za celé odpoledne, jež začalo nástupem úderem šestnácté hodiny. A už tu konečně byla rozjížďka s číslem dvacet. Bohumil Brhel upadl, avšak rozhodčí pozval k repete celou čtveřici.

„Nepamatuju se už přesně,“ nedokáže si Tomáš Topinka přes propast dvou desítek let uvědomit bližší detaily. „Ale vím, že jsem odstartoval. Na Hanse, kterej‘ míval perfektní starty! To se mi nestávalo moc často. Ale Mšeno mi sedělo, dělali tam po vzoru King’s Lynn hluboký starty a snažili se dráhu načechrat. Jirka byl schopnej‘ dát údržbářům z fabriky krumpáče a poslat je, ať udělají hluboký starty, protože je mám rád. Šel do toho po hlavě.“

Na čele dvacáté jízdy však Tomáš Topinka nezůstal dlouho. „Z prvního výjezdu mě Hans už objel,“ krčí rameny. „Při průjezdu první zatáčkou jsem byl já první, ale z výjezdu se přese mě přesypal. Vyjančenej‘ mlaďas proti mistru světa, tak to určitě mělo bejt‘. On sem určitě nepřijel prohrát.“

A tak šel coby neporažený na nejvyšší stupínek pódia Hans Nielsen, Tomáš Topinka byl druhý a Bohumil Brhel třetí. „Přede mnou byl pan někdo, za mnou pan někdo,“ bilancuje hrdina našeho vyprávění své tehdejší umístění. „Tak jsem to bral, takže jsem byl spokojenej‘.“

A konec konců, uběhly pouhé čtyři měsíce a Tomáš Topinka skončil druhý při Zlaté přilbě v Pardubicích. Ve velkém finále přitom svedl strhující duel s Hansem Nielsenem a nyní byl poraženým právě dánský velikán.

 

mezinárodní závod – Mšeno:

1. Hans Nielsen (DK) 15, 2. Tomáš Topinka (Praha) 14, 3. Bohumil Brhel (Praha) 12, 4. Pavel Ondrašík (Praha) 10, 5. Csaba Hell (H) 9, 6. Lubomír Jedek (Praha) 8, 7. Karel Průša (Březolupy) 8, 8. Robert Král (Divišov) 8, 9. Lubomír Batelka (Praha) 7, 10. Piotr Protasiewicz (PL) 7, 11. Zdeněk Schneiderwind (Praha) 7, 12. Piotr Baron (PL) 4, 13. Heinrich Schatzer (A) 4, 14. Roman Kubeš (Praha) 3, 15. Niki Schweiger (D) 1, 16. Thomas Stadler (A) 1, res Martin Kubeš (Praha) 2.

Foto: Pavel Fišer a Petr Makušev

Svitavy – 26. července 1986
Jak už to v červenci chodí, nebe se náhle zakaboní. A je to tady, přichází pořádný slejvák. Poklidná sobotní atmosféra ve Svitavách je rázem tatam. Lidé otevírají deštníky a ti, kteří je zapomněli doma, hledají úkryt pod podloubím domů na místním náměstí. Je půl třetí odpoledne a mnozí plánují návštěvu nového plochodrážního areálu v Cihelně. Juniorský šampionát však nepoutá tolik pozornosti jako Dunajský pohár před měsícem, kdy se pořadatelům vyplatilo postavit stánky se vstupenkami a programy už odbočce z výpadovky na Poličku. Déšť přivádí chmury, avšak naštěstí ustává stejně rychle, jako přišel. Je zamračeno a horko. A Jan Holub může začít budovat rozhodující náskok, díky němuž se nazítří ve svých osmnácti letech stane do té doby nejmladším plochodrážním šampiónem republiky vůbec.

 

Nespravedlivě obviněný agresivní judista leze po svém plochodrážním bratrovi v triku jako po žebříku

Ptát se syna úspěšného plochodrážníka, dvojnásobného mistra republiky, skvělého reprezentanta, jemuž jen velké smůle uniklo světové finále ve Wembley a druhého českého profesionála v britské lize, proč se stal plochodrážním závodníkem, se může zdát stejně naivní jako nošení dříví do lesa. Ale přece. Bydlel v Rudolfově, coby kamenem dohodil od Českých Budějovic, jejichž měšťané během třicetileté války brutální akcí navždy přerušili slibný hospodářský vývoj svých sousedů. Během jeho dospívání už plochodrážní mítinky na Dlouhé Louce byla dávno minulostí. A s nimi i celý plochodrážní sport v jižních Čechách.

„To jsem nezjistil dodnes,“ nezapře Jan Holub toho jména druhý svůj smysl pro humor, když reaguje na úvodní otázku. „Už asi v sedmý, osmý třídě jsem se rozhod‘ víc pro plochou dráhu. Do tý doby jsem dělal judo a vozil se na motokrosový motorce.“

Pamětníci si jej vybaví oblečeného v kožené kombinéze, avšak ani v bílém kimonu nemusel být bez šancí zanechat výraznou stopu v historii. „Měl jsem trenéra Míru Maříka, ten potom trénoval judo i Jéňu,“ vypráví. „Dostal jsem se do semifinále mistrovství republiky v Rimavskej Sobote. A tam mě vyloučili za agresivitu. Ale ten kluk se leknul a moh‘ si za to sám. Judo byla výhoda pro plochou dráhu, že těžiště je dole.“

Jan Holub nejstarší na téma plochodrážních začátků svého syna na stránkách Jihočeské pravdy v srpnu 1986:

„Chtěl jsem, aby gymnastikou a judem získal obratnost, vytrvalost, houževnatost, sílu, orientaci, postřeh, aby se naučil padat. Že nakonec stejně skončí na plošině, to jsem věděl už od jeho čtyř let! Na mašiny se jen třásl; v šestnácti dostal od ministra vnitra výjimku pro získání řidičského průkazu, do té doby jezdil vlastně načerno – snad už to dnes mohu říci…“

Křivda způsobila, že se Jan Holub přiklonil ke sportu levých zatáček jednou provždy. „Dopomohla k tomu i Plzeň,“ připomíná. „Přišli za tátou, že by potřebovali trenéra. A já říkal, že se svezu. Potkal jsem se tam s Boříkem Hádků. Spolu jsme začali a skoro taky skončili. Byli jsme jako bratři v triku. Měli jsme spoustu výhod. Můj táta byl trenér, Boříkovo táta zase mechanik v Pardubicích.“

Oba synové slavných otců podědili hodně genů. „Táta se nám věnoval a na malým plácku nás naučil jezdit,“ vzpomíná Jan Holub. „Jak se jeden něco naučil, druhej‘ to odkoukal a vylezli jsme po sobě jako po žebříku. Plochodrážní vlak byl krásně rozjetej‘. A najednou jsme zjistili, že jsme v sestavě.“

 

Zmlácený pes prožívá šťastný návrat domů

Šestnáctiletý Jan Holub navštěvoval zemědělské učiliště v Třeboni, jehož vedení mělo pro jeho sportování pochopení. V polovině osmdesátých let byl nutný pro start motocyklové kariéry řidičský průkaz, který bylo možné získat v sedmnácti. Hrdina našeho vyprávění však měl výjimku a mohl se pustit do závodění již o rok dříve.

„První závody byly ve východním Německu,“ vybaví si okamžitě. „Plzeň tam jela přátelák, jejich vztahy s Němci byly super, a nás s Boříkem vzala s sebou. Měli tam malej‘ buzerplac, chtěli vidět, jestli vůbec umíme zatočit. Když zjistili, že umíme jezdit, nechali nás závodit. Pak teprve přišly závody v Čechách.“

Sobota a neděle šestého a sedmého října roku 1984 slušně zaplnila depo v pardubickém Svítkově. Na programu dne byla juniorská předkvalifikace pro šampionát následujícího roku. Dorazilo třiačtyřicet adeptů plochodrážního řemesla. Mezi nimi kupříkladu Zdeněk Tesař, ještě s vestou Kopřivnice, který o necelých osm let později bude ve Wroclawi nadlouho posledním českým zástupcem ve světovém finále jednotlivců. Potom se bude živit jako profesionál v Ipswichi a Peteborough, v pětadevadesátém získá jediný titul mistra republiky a bude vcelku pravidelně jezdit extraligu za Slaný.

Nebo Vlastimila Červenku, který to dotáhne coby náhradník až do světového finále na dlouhé dráze. Bratry Kalinovy, staršího Františka, jež dnes soudcuje plochodrážní závody, a mladšího Vladimíra, jehož dodnes potkáte v depu jako mechanika. Bohumila Brhela není nutno představovat. Své motocykly si připravovali i otcové členů národního týmu, které příští týden čeká vstup do světového poháru, Milan Kůs a Zdeněk Holub.

Jan Holub dnes vzpomíná, jak na něho zapůsobila atmosféra předkvalifikace v říjnu 1984:

„Tolik lidí jsem v Pardubicích snad nikdy neviděl. „Byli jsme rozdělený do pěti skupin. Bylo nás tam snad skoro padesát. To bylo úplně nepředstavitelný.“

V sobotu se jely tři závody, z nichž do dvou nedělních postoupilo dvaatřicet borců. Jan Holub byl ve skupině A třetí, když o jeden bod více měli jen slánský Milan Matoušek a domácí Petr Pospíšil. Druhý den vyhrál skupinu D František Kalina a Jan Holub skončil čtvrtý. V celkovém součtu obou nedělních podniků mu patřila osmá příčka, takže si do Rudolfova vezl postup do hlavní části československé juniorky.

„Třikrát jsem upad‘,“ vzpomíná na druhý říjnový víkend roku 1984. „Jednou jsem nedojel, dvakrát jsem se dokonce stih‘ zvednout, roztlačit motorku a dojet ještě první. Nejvíc si pamatuju Honzu Hrušku, to bylo, když jsem upad‘ a nedojel. Závody pěkný, nádherný. Nešlo jim do hlavy, že jsem startoval s nohou v háku. Byl jsem malej‘ a nedošáh‘ za zem. Pořád mi vysvětlovali, kam si mám sednout. Bohužel to nešlo, tak mi to zůstalo.“

Nicméně šestnáctiletý teenager nemohl být nespokojený. „Cesta domů byla krásná, když jsem věděl, že jsem postoupil,“ zasní se po více než třech desítkách let. „Sice jsem byl zmlácenej‘ jako pes, ale postoupil jsem. A až pak ten další rok jsem zjistil, co to vlastně je jet mistrovství republiky.“

 

Desátým nejlepším juniorem Československa v první kompletní sezóně

Juniorský šampionát anno domini 1985 začal již zkraje dubna. Jan Holub zamířil v rámci semifinálové skupiny B do Zohoru a Březolup. V obou případech mával z nejvyššího stupínku pražský Miroslav Práger. Současný březolupský tajemník Josef Mizera byl pokaždé druhý. Jan Holub měl ze slovenského stadiónu osm bodů, aby si druhý den na jihu Moravy šestým místem a dvěma body ještě pomohl.

Na Prvního máje v Liberci lilo jako z konve a třetí podnik byl bez náhrady zrušen. Počasí nebylo příznivé ani nazítří v Chabařovicích. Nicméně na ústeckém předměstí dokázali uspořádat závod o týden později v náhradním termínu. Jan Holub se poprvé se třinácti body postavil na stupně vítězů. Důležité však bylo jeho šesté místo v závěrečné klasifikaci, díky němuž se dostal do finálové série.

„Ze Zohoru si pamatuju hlavně Milana Matoušků, jel tam velice dobře,“ nemůže se Jan Holub po takové době rozpomenout už na žádné detaily. „Březolupy jsou pro juniory ideální. Velká, široká a bezpečná dráha na ty začátky. Ačkoliv upadnout se dá i ve sprše. A Chabařovice byla dráha, co mi padla do oka hned na první pohled. Mám ji pořád rád.“

Ani finálové série nebyla ušetřena řádění živlů. Padly mu za oběť květnové závody v Kopřivnici a v Žarnovici. Boj o juniorského šampióna vyvrcholil trojicí závodů předposlední červencový víkend. V Plzni triumfoval Bohumil Brhel, ovšem Miroslav Práger, jehož porazil v rozjezdu, si na Markétu přivezl stejný počet čtrnácti bodů. První z nedělních klání vyhrál s patnácti body, avšak druhý závod a s ním i titul patřil Bohumilu Brhelovi.

Jan Holub skončil celkově desátý. „Plzeň byla domácí dráha, nádhera,“ komentuje své deváté místo. „Markéta je krásná, malá dráha. Ve finále už byli střelci, spousta z nich jela juniorák poslední rok. V tý době byly velký rozdíly, odkud kdo byl, kolik měl kdo odjeto a tak.“

Nicméně desáté místo muselo být pro sedmnáctiletého závodníka v tehdejší konkurenci obrovským úspěchem. „Počítá se vždycky jedno jediné místo,“ přemítá Jan Holub, který samozřejmě v červenci 1985 nemohl ani náhodou tušit, že Bohumila Brhela vystřídá na domácím juniorském trůně právě on. „Na první sezónu to ale bylo nádherný. Myslel jsem si, že zůstanu v první půlce, to těch osmi. Byl jsem desátej‘, ale protože pár kluků odešlo, skončil jsem tak jakoby na nějakým sedmým místě. O to bylo větší potěšení, že jsem nemusel jet předkvalifikaci.“

Jan Holub v srpnu 1986 vyprávěl Janu Kubcovi z Jihočeské pravdy, že navzdory pardubické vestě je srdcem Jihočech:

„Kdyby byla dráha v Budějicích, nikdy bych nejezdil v Pardubicích, ale tady doma. Jsem jako táta ryzí Jihočech, ten ani v době, kdy jezdil profesionálně v Anglii, na svůj kraj nezapomněl. Cožpak táta, ten mě chápe, ale mámy je mi někdy líto. Má o nás strach, i když nikdy nic neřekne…“

Na sklonku pětaosmdesátého měl ovšem Jan Holub také jiné starosti. V prosinci dostal výuční list a nastoupil zaměstnání u KZSP České Budějovice. Jak bylo tehdy běžné, jeho zaměstnavatel jej v lednu uvolnil jako sportovce do pardubického Střediska vrcholového sportu. Osmnáctiletý závodník se vlastně stal plochodrážním profesionálem, byť se v dobovém žargonu podobné slovíčko nevyskytovalo.

„Hlavně kvůli technice,“ vysvětluje Jan Holub, proč přestoupil z Plzně na východ Čech. „Dostali jsme s Boříkem motorky půjčený od SVS už do Plzně. A pak to byla domluva mezi kluby. Pan Hádek s mým tátou to domluvil a šli jsme do Pardubic. Pan Havelka nás tam vzal a byli jsme v SVS.“

 

Leader průběžné klasifikace s utrženou bradou začíná pádem

Mistrovství republiky juniorů anno domini 1986 dostalo v osobě Jana Holuba dalšího favorita. Semifinálová skupina B, jejíž závody šly v řadě jako na provázku během měsíce od půlky dubna, jej zastihla na druhém místě závěrečné klasifikace. Na úvod v Čakovicích jej o věnec připravil pád z druhého místa v poslední jízdě, avšak ve Slaném, Liberci a Chabařovicích si to namířil ke stupňům vítězů.

„Čakovice se mi líbily,“ vzpomíná. „Malá, technická, ostrá a rychlá dráha. Slaný si udržuje svůj lepší standard. V tý době to byla docela dobrá dráha, tehdy se dalo závodit všude po lajně a venkem. Liberec byla ještě stará dráha, ta nemá s tou novou nic společnýho. Chabařovice krásná dráha, dalo se tam předjíždět. Já nebyl z těch, co vyhrávali starty a tam se dalo spousta věcí vymyslet.“

Finálová část startovala pátého července ve Slaném. Jan Holub prohrál v osmé jízdě s Bořivojem Hádkem a v desáté s Petrem Hurychem. Ten přišel o punc neporazitelnosti hned v další sérii, zatímco Bořivoj Hádek ztratil body až v rozjížďce s číslem sedmnáct. V jejím cíli byl až za Jaroslavem Obrem a vítězným Vladimírem Kalinou.

„S Boříkem jsme po sobě šli po sobě hned od začátku,“ žertuje na téma, s kým se potkal na startovním roštu rozjezdu o vítězství. Tentokrát musel vzít zavděk druhým místem, avšak druhý den na Markétě vyhrál v československé juniorce svůj první závod. Shodou okolností musel opět do rozjezdu. Kvůli dešti se končilo již po třech sériích a osm bodů jako on měl i jeho kolega ze SVS Jiří Šmíd.

„Se Šmíďákem jsme k sobě měli hroznou přitažlivost,“ povzdechne si. „Za sedm závodů jsme se šestkrát srazili. Kdykoliv jsme se potkali, spadli jsme. Ten rok jsme na sebe byli jako magnet. Jel juniorák poslední rok, ve vrcholu byl dýl. Byla to taková správná, zdravá rivalita. Já byl mladej‘ a vyblázněnej‘, on starší a zkušenější. Pořád jsme na sebe naráželi. Většinou jsme to vzali, že buď dojedeme oba nebo oba nedojedeme.“

V Praze však Jiřího Šmída nechal na holičkách motocykl. Jan Holub se ocitnul nejen se zlatým věncem okolo krku, ale i na čele průběžné klasifikace. Měl jednadvacet bodů a jeho nejbližším sousedem byl Vladimír Kalina s osmnácti. Bořivoj Hádek se v Praze zranil, Josef Fejfar a Petr Hurych ztráceli více než bylo zdrávo.

„Po prvních dvou závodech mi narostlo sebevědomí a to člověk po tom o něco víc chce,“ přemítá Jan Holub. „V tý době jsem se hodně, hodně kamarádil s Jirkou Jiroutů. Spoustu věcí jsme probírali. Do Svitav jsem se těšil, tu dráhu jsme zkoušeli, když ještě nebyla otevřená a jel jsem tam i Dunajskej‘ pohár. Krásná dráha za roh, sedla mi.“

Přitom všechno mohlo být jinak. V šestaosmdesátém Jan Holub debutoval v evropském šampionátu juniorů. V Szegedu skončil osmý. Dodatečně však diskvalifikovali Rakušana Andy Bössnera, jenž nesplnil spodní věkovou hranici sedmnácti let. Z hrdiny našeho vyprávění byl místo náhradníka postupující do semifinále v Toruni.

Tady zopakoval osmou příčku po úspěšném rozjezdu s Dánem Ole Hansenem a Maďarem Barnabasem Gyepesem. Do finále v Rovně cestoval jako náhradník. Když se zranil Dán Allan Johansen, nastoupil za něho v rozjížďkách s čísly deset, čtrnáct a osmnáct.

„Řachnul Černobyl,“ uvědomuje si , aby ihned upřesnil, že katastrofa jaderné elektrárny mu domácí titul sebrat nemohla, avšak incident z jeho poslední jízdy ano. „Dostal jsem kamenem. Celá brada mi úplně do živýho masa odpadla.“

Jaroslav Rataj, trenér RH Praha, v poznámkách k oficiálním výsledkům juniorského mistrovství republiky 1986, které zpracoval:

„Závod ve Svitavách měl dosti pádů a zranění a byl značně znehodnocen výkonem rozhodčího PD s. Ciganem.“

Za dva týdny však ve Svitavách nemohl chybět. „Hned první jízda mě posadila na zem,“ vynoří se mu vzpomínka. „Byl tam Vláďa Kalinů, Pepíček Fejfarů a Šmíďák. A opět jsem ležel. Jako vždycky jsem neodstartoval a chtěl jsem tam bejt‘. A malinko jsme se tam nevešli.“

 

Jméno Jan Holub se vrátí na juniorský trůn až po necelém čtvrtstoletí

Rozhodčí Libor Cygán za pád diskvalifikoval Jiřího Šmída. Při restartu exceloval Vladimír Kalina, avšak ve druhém kole jen předjel Jan Holub a ve třetím i Josef Fejfar. V rozjížďce s číslem osm triumfoval Jan Holub stylem start – cíl. O přestávce před třetí sérií vykouklo sluníčko a jeho paprsky začaly vysušovat doposud mokrý ovál.

Jan Holub byl suverénní i v deváté jízdě. Jenže o tři rozjížďky později jej současně s letem pásky odvedl Pavel Růžička a on se navzdory veškeré snaze nedostal dopředu. V té chvíli se s jedenácti body dělil o průběžné vedení nejen se svým přemožitelem, ale i Josefem Fejfarem.

„Růža mě porazil, to byla zase ta pardubická rivalita,“ povzdechne si dnes po třiceti letech. V rozjížďce s číslem osmnáct opět neměl sobě rovného konkurenta. Hned vzápětí s ním udržel krok i Pavel Růžička. Josef Fejfar pokazil start. Ve druhém okruhu však za svá záda poslal Petra Hurycha, avšak v posledním kole spadl. V té chvíli byl už mimo hru kvůli pádu i Petr Hurych, takže Josef Fejfar si mohl se ztichlým motocyklem doběhnout alespoň pro bod.

Ten mu stačil ke třetímu stupínku pódia, zatímco o vítězi rozhodoval rozjezd. Jan Holub v něm nedal ani náznak šance Pavlu Růžičkovi. Cílem proburácel v čase rovných jednasedmdesáti sekund a díky čtrnácti bodům upevnil postavení leadera před nedělním vyvrcholením šampionátu v Březolupech.

„Měl jsem tolik bodů, že mi jich stačilo udělat jen osm,“ přibližuje Jan Holub své postavení před závěrečným podnikem. „Říkal jsem si, že je lepší jet na jistotu, než tam za každou cenu bejt‘. Zradila mě tam motorka číslo jedna a dvojka mě nechala na holičkách.“

S patnácti body triumfoval domácí Vlastimil Červenka a Josef Fejfar ztratil jediný bod právě s ním. Navzdory nepříznivým okolnostem a opatrné strategii měl Jan Holub stejně jedenáct bodů stejně jako Vladimír Kalina a Jiří Šmíd. A tak počtvrté ve čtyřech finálových závodech musel do rozjezdu, díky němuž na pódiu nechyběl ani tentokrát.

„Vlastík letěl,“ vzpomíná Jan Holub. „Pepíkovi Fejfarovi vyhovovaly motory, co byly utahaný a měly odpal. A sedlo mu to tam. Vláďa Kalinů mi na ten rozjezd půjčoval motorku. A já ho na ní porazil.“

Jan Holub na stránkách Jihočeské pravdy ze srpna 1986:

„Říkali mi, hochu, ty máš na mistrovský titul ještě čas, co bych chtěl, je ti teprve osmnáct, to bys byl nejmladším mistrem na ploché dráze. Ale já si říkal, co kdyby to vyšlo, to bych tátovi udělal radost.“

V osmdesátých letech se juniorskému mistru otevírala vrata do federálního šampionátu a zároveň mu byla upřena možnost obhajoby. „Skončily krásný juniorský časy, jel jsem mezi seniory,“ připomíná Jan Holub odvrácenou stranu svého zlata. „“Titul v osmnácti byl obrovskej‘ úspěch. Ale pak to strašný zjištění v seniorech, že to, co umím já, umí každej‘. Sice jsem se s nima potkával už předtím v extralize, ale přece jen tak natvrdo jako v mistrovství republiky to nebylo. Kdo ze starejch‘ taky chce, aby ho porážel junior. To byly obrovský zkušenosti!“

Od sezóny 1987 jezdil Jan Holub mezi juniory Pohár míru a přátelství, mistrovství Evropy a samozřejmě Zlatou stuhu, avšak mistrovství republiky nikoliv. Až změna pravidel v devětaosmdesátém mu otevřela prostor k comebacku. Spolu s ním se vrátil i Bořivoj Hádek. Jejich přerušený duel z roku 1986 dostal své druhé pokračování. Mírný vrch si udržoval Bořivoj Hádek, avšak jeho červencová korunovace v Pardubicích měla pro Jana Holuba hořkou příchuť křivdy.

„Dodnes si to pamatuju!“ vyletí z jeho úst. „V Pardubicích jsem přijížděl na start a čekal na Boříka. Najel jsem k pásce, pak jsem se otočil. Bořík teprve přijížděl z depa. Já se vrátil k pásce a viděl jsem červenej‘ terč a černou vlajku. Bořík ještě nebyl na dráze a já byl vyloučenej‘!“

Nicméně čas hojí všechny křivdy. „Prohrál jsem,“ uzavírá Jan Holub náš příběh. „Na druhou stranu je to spravedlivý. Já a Bořík máme každej‘ po jednom titulu.“

Ostatně v tomto ohledu se potatili i jejich synové. Jan Holub nejmladší se juniorským mistrem republiky stal bezmála čtvrtstoletí po svém otci roku 2010. A hned následující sezónu jej na trůně nevystřídal nikdo jiný než Michael Hádek.

třetí závod finále mistrovství republiky juniorů 1986 – Svitavy:

1. Jan Holub (SVS) 14+3, 2. Pavel Růžička (VTJ) 14+2, 3. Josef Fejfar (RH) 12, 4. Jiří Šmíd (SVS) 11, 5. Vladimír Kalina (SVS) 11, 6. Vlastimil Červenka (Březolupy) 9, 7. Jiří Brož (Slaný) 9, 8. Jan Hruška (RH) 8, 9. Pavel Koten (RH) 7, 10. Daniel Boháč (RH) 5, 11. Karel Průcha (Slaný) 5, 12. Jiří Petrásek (RH) 5, 13. Petr Hurych (RH) 3, 14. Miroslav Škubal (Březolupy) 3, 15. Vladimír Dvořák 3, 16. Richard Prymula (SVS) 0; v tréninku se zranili Milan Matoušek a Jaroslav Obr (oba Slaný).

 

Celkové pořadí mistrovství Československa juniorů 1986:

	SLA	PHA	SVI	BŘE	TOT
	5.7.	6.7.	26.7.	27.7.
1. Jan Holub, SVS Pardubice	13	8	14	11	46
2. Josef Fejfar, RH Praha	10	6	12	14	42
3. Vladimír Kalina, SVS Pardubice	12	6	11	11	40
4. Jiří Šmíd, SVS Pardubice	6	8	11	11	36
5. Vlastimil Červenka, Březolupy	9	0	9	15	33
6. Jiří Brož, Slaný	6	6	9	10	31
7. Pavel Koten, RH Praha	6	7	7	10	30
8. Pavel Růžička, VTJ Racek	6	5	14	0	25
9. Petr Hurych, RH Praha	12	1	3	8	24
10. Vladimír Dvořák, RH Praha	4	6	3	5	18
11. Jiří Petrásek, RH Praha	0	4	5	7	16
12. Bořivoj Hádek, SVS Pardubice	13	2	NS	NS	15
13. Daniel Boháč, RH Praha	DNR	NS	5	8	13
14. Miroslav Škubal, Březolupy	4	4	3	2	13
15. Karel Průcha, Slaný	5	2	5	NS	12
16. Milan Matoušek, Slaný	8	2	NS	NS	10
17. Jan Hruška, RH Praha	NS	NS	8	0	8
18. Jaroslav Obr, Slaný	5	2	NS	NS	7
19. Jaroslav Pavelka, RH Praha	NS	2	NS	NS	2
20. Richard Prymula, ZP Pardubice	DNR	DNR	0	NS	0

Foto: Karel Herman, Pavel Fišer, Mirek Horáček a archív Jana Holuba

Pardubice – 12. září 1965
Zlatá přilba je na svítkovském závodišti teprve podruhé. Řada škarohlídů stále nemůže přenést přes srdce, že travnatá dráha dostihového závodiště patří již jen koňům a hanlivou přezdívku žlutá přilba skloňuje ve všech sedmi českých pádech. Nicméně byť do světového finále, které se po roce vrací do Wembley, zbývá necelý týden, na východě Čech nechybí představitelé světové elity. Na finálovém roštu stojí Barry Briggs, tehdy zatím jen trojnásobný mistr světa, Rus Farit Šajnurov a čtveřice elitních československých závodníků. Zhruba patnáct tisícovek diváků doufá, že stejně jako předloni o kousek dál na travnaté dráze zůstane blyštivá trofej doma. Páska letí nahoru a oni ještě netuší, že za necelé dvě minuty budou zklamáni. Z ampliónů se totiž po dekorování trojice nejlepších ozve píseň Sojuz něrušimij. Naděje ochozů splní až o osm let později Milan Špinka, jenž však zatím ve svých čtrnácti letech může pouze šroubovat na motocyklech svého toce, jenž nastupuje k závodu všech závodů coby šestačtyřicetiletý rutinér, ovšem vypadne již v sobotní kvalifikaci.

 

Čtyřicet mužů v boji o blyštivý klenot a plochodrážní ESO

V sezóně 1965 byla Zlatá přilba ještě ve stadiu experimentu a hledání optimální podoby svého závodního rozpisu. Oproti předchozímu ročníku, který zavedl plochodrážníky bojující o nablýskanou trofej a plochodrážní ESO v exportním provedení poprvé do Svítkova, se zásadně změnily propozice.

Dvoudenní charakter zůstal zachován a kromě favoritů Barryho Briggse, Ove Fundina, Charlie Monka a Antonína Kaspera, jež byli nasazeni rovnou do čtvrtfinále, se zbývajících šestatřicet závodníků zapojilo již v sobotu do kvalifikačních rozjížděk.

Bylo jich šest, přičemž do čtvrtfinále postoupili první dva v cíli každé z nich. Zbývající čekala čtveřice opravných jízd, která do čtvrtfinále pustila rovněž vždy nejlepší dva. A pozor, právě v pětašedesátém začala tradice skupin s trojící rozjížděk ve stejném jezdeckém složení, přičemž nejhorší výsledek se škrtal.

Že nešlo o žádnou selanku, svědčí fakt, že Antonín Šváb hned ve druhé kvalifikační jízdě vylepšil rekord dráhy na hodnotu 76,4. Pakliže bychom jeho čas chtěli srovnávat jeho čas s dnešními, musíme si uvědomit, že tehdy byl ovál dlouhý 410 metrů.

Adolf Kuba v reportáži pro Svět motorů na téma netradičního rozpisu:

„Ti, co se dobře umístili, byli spokojeni, ti, kteří neuspěli, hovořili o sportovně nezajímavém a netechnickém způsobu závodů, o slabém výkonu svých strojů a podobně. Škoda, že mezi našimi plošináři neslyšíme častěji upřímná slova, že někdo byl lepší.“

Nedělní pořad začal velkolepě. Diváci mohli sledovat parašutisty, letecké modeláře, ale také utkání vojenských ragbistů. Nicméně nejvíce je lákal přece jen maratón osmadvaceti plochodrážních rozjížděk. V opravných jízdách nejvíce překvapil třiadvacetiletý Jan Holub.

V původní verzi startovní listiny figuroval jen jako náhradník a příležitost ke startu dostal až díky absenci přihlášených Rakušanů. Starty si rozhodně dát za rámeček nemohl, avšak ve všech případech se dokázal propracovat do čela. A jako jediný dokázal vyhrát všechny tři jízdy své skupiny. Ve čtvrtfinále nakonec zůstal viset jen velice těsně.

Jihočeský borec, jehož jméno v dalších letech proslavili i synové a vnuk, se rozhodně za své třinácté místo nemusel vůbec stydět. A to tím spíše, že se čtvrtfinále stalo osudovou pastí i pro profesionály z britské ligy Alana Cowlanda a Charlie Monka.

 

Rus dovedl Čechy do cíle na provázku jako matka husa svá housátka

Nicméně sedmnáctá Zlatá přilba Československa měla zlomit také ambice Ove Fundina. Švédský bouřlivák, který dokázal prohýřit celé noci a pašovat slivovici v nádržích plochodrážních strojů ESO, neměl dost bodů na finále. Viník byl nasnadě, divišovský motocykl, jemuž se prý nedostávalo koňů ve výkonové charakteristice.

Po padesáti letech těžko soudit, kde byla pravda. Každopádně se Ove Fundin na startovní rošt malého finále, které se stalo kořistí domácího Rudolfa Havelky, nepostavil. Hořkou pilulku musel polykat také následující týden ve Wembley. Zatímco Björn Knutsson si vychutnával pocit nejlepšího plochodrážníka modré planety, Švéda stejně jako o rok dříve v Göteborgu připravil v rozjezdu o stříbro Igor Plechanov.

Ten nepřijel do Pardubic obhajovat své prvenství, jelikož se již plně soustředil na Wembley. V sestavě Sborné jej zastoupil Farit Šajnurov, kteří si z východu Čech nakonec odvážel nejen skalpy dvou světových finalistů, ale také hlavní trofeje.

Prorocká slova Adolfa Kuby v reportáži na stránkách Světa motorů číslo 20:

„Pořadatelé se opět vyznamenali a připravili divákům podívanou, která se stane, právě tak jako dřívější ročníky na travnaté dráze, každoroční očekávanou lahůdkou sportovních diváků.“

Dochované snímky ukazují, že po startu finálové jízdy na šest kol byl vpředu Jaroslav Volf. Ústecký plochodrážník byl v sezóně 1964 prvním československým závodníkem ve světovém finále, avšak o rok později vypadl v kontinentálním finále ve Wroclawi. A nebyla mu souzena ani Zlatá přilba.

Zůstal těsně pod stupni vítězů, když za sebou nechal Luboše Tomíčka, jenž se v srpnu v Žarnovici dočkal svého pátého titulu mistra republiky a neměl chybět ani ve Wembley. Mnohem hůř než Jaroslav Volf však dopadl Barry Briggs. V první zatáčce spadl, navíc se mu následující týden nepovedla obhajoba titulu mistra světa, když skončil až čtvrtý.

Do finále se kvalifikoval také Antonín Kasper, který o dva roky dříve rozjásal desítky tisíc diváků, když v posledním ročníku Zlaté přilby na travnatém ovále na poslední chvíli sebral vítězství Angličanovi Martinu Tatumovi. Hodně se přáteli s Františkem Šťastným a stejně jako on dokáže o svých závodech barvitě vyprávět. Sedmnáctému ročníku závodu všech závodů se věnoval také v knize Sekáček se Zlatou přilbou aneb celý život u ploché dráhy, která je v současné době k mání v přímém prodeji na našich závodech.

„Farit Šajnurov dobře odstartoval,“ líčil. „Standa Kubíček byl druhý a já mu celou jízdu nadával. Položil jsem to na venek, Standa to vzal pode mě a já musel zpomalit. Šajnurov nám ujel na určitou vzdálenost a já bojoval se Standou. Byl pomalejší, ale já nebyl schopný ho předjet. Nestačilo velké srdíčko, abych ho předjel.“

 

Svítkov musel čekat devět let

A tak se stejně jako před rokem hrála sovětská hymna. Stanislav Kubíček si jako nejlepší československý účastník převzal pohár věnovaný redakcí motoristického časopisu Svět motorů. Antonín Kasper na něho koukal trošku skrze prsty.

„Vynadal jsem mu do ptáků,“ píše na stránkách knihy, která čtenáře provází celým jeho životem u ploché dráhy, a z níž také pocházejí zde zveřejněné snímky. „On se ale jen uculoval ‚co se děje‘. Jsou to závody, jel tak, jak jel. Musel být spokojený s druhým místem. A kdo by také nebyl, Zlatá přilba je Zlatá přilba.“

Jenže lepší než stupně vítězů při Zlaté přilbě je vítězství při Zlaté přilbě. Od šestašedesátého si věnce odváželi Antonín Kasper, František Ledecký a Miloslav Verner.

Až přišla neděle 23. září roku 1973 a Milan Špinka projel cílem finálové jízdy v sedle Jawy vypůjčené od svého bratrance Evžena Erbana jako první a v devátém ročníku Zlaté přilby ve Svítkově ukončil dlouhé čekání na československého vítěze.

17. Zlatá přilba Československa – Pardubice:

1. Farit Šajnurov (SU), 2. Stanislav Kubíček (CS), 3. Antonín Kasper (CS), 4. Jaroslav Volf (CS), 5. Luboš Tomíček (CS), 6. Barry Briggs (NZ), 7. Rudolf Havelka (CS), 8. Valentin Krajev (SU), 9. Antonín Šváb (CS), 10. František Ledecký (CS), 11. Konstanty Pociejkowicz (PL), 12. Ove Fundin (S), 13. Jan Holub (CS), 14. Jerzy Trzeszkowski (PL), 15. Jurij Oleněv (SU), 16. Florian Kapala (PL), 17. Sergej Ljatosinskij (SU), 18. Mieczyslaw Polukard (PL), 19. Miloslav Verner (CS), 20. Ryno Westergren (S), 21. Charlie Monk (AUS), 22. Bert Lindarw (S), 23. Alan Cowland (GB), 24. Miroslav Šmíd (CS) – dalších šestnáct závodníků odpadlo v sobotní kvalifikaci

Foto: kniha Sekáček se zlatou přilbou aneb celý život u ploché dráhy a Mirek Horáček

Korskro – 15. září 1985
Sluníčko se krásně odráželo na stříbrném věnci na jeho krku, když jej přátelé a mariánskolázeňští pořadatelé házeli vstříc šmolkově modré obloze s bílými obláčky. Na kalendáři byla neděle osmnáctého září roku 1983 a on se právě po triumfu ve finálové jízdě stal vicemistrem světa. Ještě než se však vrátil oběma nohama na pevnou zem, ozvaly se hlasy dehonestující jeho fenomenální úspěch. Prý na něm velkou roli mělo důvěrně známé domácí prostředí. Vodu na mlýn kritikům přidalo i světové dlouhodrážní finále i napřesrok. Z Herxheimu se vracel s osmým místem, když mu důležité body sebral kabel zapalování, který vytrhla hutná cejcha materiálu z promoklé dráhy od zadního kola Petera Collinse. Jenže v pětaosmdesátém se Jiří Štancl opět vyhoupl na piedestal světové slávy, když se z dánského Korskro vrátil podruhé jako dlouhodrážní vicemistr světa.

 

Cestu do finále lemovala dvě vítězství

Třetí květnová neděle roku 1985 rozhodně nesplnila očekávání těch, kteří se těšili na krásné vyvrcholení jarního víkendu. Prakticky celé území Československa zasáhly silné deště a meteorologové dokonce hovořili o rekordních přívalech vody z oblohy. Mokli rovněž návštěvníci různých motoristických akcí, jichž se před třiceti lety pořádal přehršel. A nejen oni.

Jacky Vimond mířil v Holicích vstříc triumfu i ve druhé jízdě světového motokrosového šampionátu dvěstěpadesátek. Jenže nebeská stavidla se otevřela naplno a příval dešťové vody proměnil slavnou trať v bezednou bažinu. Francouz oblečený v netradičních růžových barvách se stejně jako jeho stejně zbarvená Yamaha proměnil v bahenní kouli. A zezadu udeřil rakouský dlouhán Heinz Kinigadner, který dojel k vítězství v sedle tovární KTM.

Na druhém konci republiky však dešťové apokalypse zůstali ušetřeni. Čtvrtfinále mistrovství světa na dlouhé dráze v Mariánských Lázních provázelo slunečné počasí. Jediná voda, která dopadla na dráhu, pocházela z kropicích vozů, které stěží popadaly dech, aby stačily kilometrový ovál ukropit.

Erik Gundersen na západ Čech dorazil jako úřadující mistr světa, avšak dvě poruchy jeho GM při sobotním tréninku zmrazily jeho charakteristický úsměv. V rozjížďce s číslem jedna však suverénně vedl, ovšem ve třetím okruhu se kolem něj přehnal Jiří Štancl.

Československý reprezentant v základní části prohrál pouze s Finn Rune Jensenem, aby v semifinále zopakoval předjetí Erika Gundersena. Dánský šampión však ve finále nejlépe odstartoval a spolu s ním se svezl i jeho krajan Finn Rune Jensen.

Jiří Štancl zahájil stíhací jízdu, avšak Erik Gundersen záhy zastavil s další poruchou motocyklu. Finn Rune Jensen se na prvním místě udržel až do cíle. V součtu bodů jej však předčil Jiří Štancl, jehož sebevědomí nezvýšilo jen vítězství v závodě, ale i především tři porážky úřadujícího mistra světa. Jeho forma stoupala a on stále snil, že by jej na světovém dlouhodrážním trůnu mohl nahradit.

Semifinále se konalo ve Vilshofenu, kde o jedenáct let dříve Jiří Štancl poprvé postoupil z kvalifikačního kola. Nakonec prošel i semifinále v Mariánských Lázních a debutoval ve světovém finále, v němž od té doby ani jednou nechyběl. Nyní místní stadión sálal třicetistupňovým žárem. A byť se tady měl rozhodnout o polovině startovní listiny finálového závodu, bylo jasné, že Erik Gundersen své zlato neobhájí.

Dán si vyprosil zvláštní trénink na sobotní dopoledne, aby stihnul letadlo na večerní utkání britské ligy. Jenže neujel ani dvě kola a upadl tak nešťastně, že s prasklým obratlem skončil v péči místních lékařů.

Jediným hrdinou semifinále byl nakonec Jiří Štancl. V základní části dvakrát vyhrál a jednou skončil druhý. Další vítězství přidal v semifinále a skvěle odstartoval i ve finála. Avšak Gerd Riss upadl, jelo se znovu a nyní byli rychlejší Martin Hagon a Georg Hack. Avšak i tři body stačily českému borci na celkový triumf. Po dvou vítězných kvalifikačních závodech mohl očekávat světové finále v dánském Korskro v půlce září v s nejvyššími ambicemi.

 

Zraněné hrudní obratle a komunisté nezapadají do koncepce dokonalé přípravy

V polovině osmdesátých let nebyla dlouhá dráha výsadní doménou specialistů, kteří se tehdy spíše realizovali v evropském šampionátu na travnaté dráze. „Startovní listina byla plná lidí, co něco dokázali ať na krátké či dlouhé dráze,“ uvažuje Jiří Štancl po třiceti letech nad vyplněným programem z Korskro. „Gerd Riss, Egon Müller, Shawn Moran, Bobby Schwartz, Martin Hagon, Jeremy Doncaster, Simon Wigg, Marcel Gerhard, Ivan Mauger… Těch lidí bylo doopravdy hodně. Co oni všechno pro o udělali, aby se stali mistry světa!“

Mezi osmnácti finalisty byli kromě Jiřího Štancla ještě další tři čeští reprezentanti, Aleš Dryml, Václav Verner a Petr Ondrašík. „My tam přijeli jako chudý příbuzný na poslední chvíli, jak to bejvalo,“ přibližuje rozdíl mezi cizinci a československou reprezentací. „Všichni si mysleli, jak se máme, že jedeme na západ. Ale my přijeli na trénink, pak se odjel závod a my zase jeli pryč do míst, kde jsme měli zázemí, jako byl Regensburg.“

Jiří Štancl se chystal na své dvanácté finále mistrovství světa na dlouhé dráze a ze zkušeností nasbíraných s boji se světovou špičkou dobře věděl, že standardní produkce z Jawy mu vysněný titul nemůže zajistit. Proto do Korskra dorazil s rámem Haruschi od Wolfganga Uhliga, jenž byl o sedm centimetrů delší než divišovský.

„Finále jsem absolvoval na Uhligově rámu, byl perfektní,“ nešetří Jiří Štancl chválou ani po třech desítkách let. „Wolfgang byl člověk schopnej‘ z kusu kovu udělat hlavu nebo díly motoru. Na západě byly zvyklí, když něco chceš, musíš za to zaplatit. My žili v socialismu. Všechno jsme dostali a záleželo, co závodník udělal pro to, aby měl lepší výsledek než ostatní. Proto třeba Simon Wigg pracoval s Hansem Zierkem. Ale i ostatní. Zaplatili si stadión v Německu, aby se tam svezli. Když Simon potom jezdil v Plzni, povedlo se mi zařídit, aby se před finále svezl v Mariánkách. A on tam pak udělal pátej‘ titul. Motorku tu nechal a vyhrál na ní Zlatou přilbu.“

V útrobách motoru Jiřího Štancla byla nejen speciální vačka navržená Karlem Stejskalem, ale i titanové komponenty, jejichž užití bylo později na dlouhou dobu zakázáno. „Za pět tisíc marek jsem si koupil ventily s pístním čepem z titanu,“ přibližuje svou investici ve výši, za níž by si mohl tehdy koupit novou škodovku. „Standa Dvořák mi připravoval motor doma na koleně. Dělali jsme maximum pro výsledek.“

Jenže pro úspěch nepracovaly ani okolnosti, ani konec konců vedení Rudé hvězdy Praha. Na jednu stranu největší československý klub poskytoval nadprůměrné zázemí, na druhou stranu však hvězda typu Jiřího Štancla potřebovala větší prostor rozmáchnout se. Jedinou šancí byl odchod na komerční styk, o němž hrdina našeho vyprávění hovořil stále hlasitěji.

„Chtěl jsem na komerční styk,“ říká. „Šel jsem za konkurencí, říkal jsem si, proč bych nemoh‘ elitu porážet. Dneska kluci můžou jezdit, kde chtěj‘. Zavolaj‘ panu Moravcovi o povolení a jednou. Dříve se musela nominace dělat podle výsledků. Jako šéfové výpravy s námi jezdili lidi, co ani nevěděli, že se plochá dráha jezdí doleva a na čtyři kola. On si na tribuně moh‘ maximálně vypíchnout tužkou oko, ale já se třeba na ovále moh‘ i zabít.“

Při tradičním závodě na travnaté dráze 15. srpna v Nandlstadtu si Jiří Štancl pochroumal hrudní obratle. Šestý byl zlomený a čtvrtý napůl prasklý. Jeho dvorní lékař Josef Mrázek z plzeňské nemocnice mu doporučil měsíc klidu. Jenže konec rekonvalescence by se kryl s termínem světového finále, takže se Jiří Štancl objevil ještě v posledním díle domácího dlouhodrážního šampionátu. Neodolal ani účasti ve Zlaté přilbě SNP. Aby si odvezl z Tekova domů natrvalo už druhou trofej, mu chybělo pár centimetrů na metě finálové jízdy, kterou jako první protnul Antonín Kasper.

V pondělí před odjezdem do Korskro mu náčelník plochodrážní Rudé hvězdy Josef Mičán uložil stranický úkol sepsat hlášení o práci stranické skupiny. Jiří Štancl si nebral servítky, odevzdal jej včas a pak jen spěchal pospíchat naložit do autobusu své motocykly. Doma v dílně vzal křídu a na ponk napsal své přání, že tentokrát to s titulem mistra světa už konečně vyjde.

 

Světovým šampiónem může být kdokoli z šestky finálové jízdy

Dánské Korskro je proslulé svými každoročními koňskými trhy. Sotva sem československá výprava dorazila, shledali, že dráha je velice tvrdá. Podmínky se ale rychle změnily. Od moře dorazily mraky a záhy se rozpršelo. Déšť padal i celou noc až do neděle, kdy dopoledne skončil úderem jedenácté hodiny.

Trénink se konal za průtrže mračen. Motor Jiřího Štancla šlapal jako hodinky, ostatně na brzdě mu naměřili neuvěřitelný výkon osmašedesáti koňských sil. S časy československého reprezentanta drželi krok prakticky jen Simon Wigg, Egon Müller a Aleš Dryml. S ním si Jiří Štancl našel klidný hotel asi dvanáct kilometrů od stadiónu, zatímco zbytek výpravy bydlel kousek od stadiónu, kde však noční ticho rušil hluk rušné křižovatky.

Nedělní ráno začalo hádkou s divišovským konstruktérem Jaroslavem Červinkou, který se dozvěděl o titanových komponentech a speciální vačce. Mechanik Stanislav Dvořák se už pouštěl do demontáže motoru, které Jiří Štancl nakonec zabránil. Riziko zničení pohonného agregátu vzal na sebe a zavázal se zaplatit veškeré škody.

Jiřího Štancla provázela během kariéra pověst poněkud horšího startéra, avšak v Korskro musel být v tomto ohledu naprosto spokojený. V rozjížďce s číslem tři mu sice uletěl Egon Müller, avšak Simon Wigg zůstal na jeho štítě. Pověstné stíhačky československého šampióna se diváci dočkali v rozjížďce s číslem čtyři. Probil se v ní na čelo ze čtvrtého místa a dosáhl skvělého průměru 127,4 km/h. Rychlejší ten den byli jen Shawn Moran a Simon Wigg. S ním se dostal na startovní rošt podruhé v sedmé jízdě a tentokrát jejich konfrontace vyzněla ve prospěch blonďatého Angličana.

Před semifinálovými jízdami se na hrotu průběžné klasifikace hřál Egon Müller. Jiří Štancl ztrácel bod, čtyřlístek Peter Collins, Simon Wigg, Shawn Moran a Bobby Schwartz dva.

Ve druhém semifinále si Jiří Štancl měl prožít nejhorší okamžiky celého světového finále. V první zatáčce mu zkřížil cestu Peter Collins a bahno od jeho zadního kola mu dokonale zaslepilo hledí. Nezbylo než si strhnout všechny tři slídy i s brýlemi a až do cíle dojet bez nich.

Mírný zánět spojivek nebolel tolik jako ztráta bodů, i když hrdina našeho vyprávění za sebou nechal Klause Lausche a Georga Hacka. Důležitý byl ale postup do finálové rozjížďky. A také fakt, že patnáctce v kolonce jeho bodového zisku stále dávala naději na světový titul. Jenže tu chovali i všichni ostatní finalisté. Simon Wigg a Shawn Moran měli po sedmnácti bodech, Peter Collins, Egon Müller a Bobby Schwartz stejně jako československý reprezentant. Tak vyrovnaný nebyl souboj o světový trůn od roku 1971.

Mimo rutinní předstartovní přípravy si Jiří Štancl musel vypláchnout oči podrážděné pískem. Bolest v levé ruce dala najevo, že kromě prachu v semifinále schytal od Petera Collinse také ránu kamenem. Nicméně adrenalin působil jako nejlepší medikament.

Po vylétnutí pásky vyrazil dopředu Simon Wigg jako ďábel. Jiří Štancl se držel co nejvíce vnějšku první zatáčky, aby se vyhnul cejše materiálu se zrádnými kamínky. Záhy odpadl Bobby Schwartz, poté i jeho krajan Shawn Moran a československý borec se pohyboval okolo čtvrtého místa, ale záhy za sebou nechal Egona Müllera.

V ohnisku jeho pozornosti se ovšem objevil Peter Collins. Pořád se zvětšoval a zvětšoval, kterak se mu přibližoval. Ve třetím kole mohl už udeřit. Neváhal ani vteřinu a v prvním obloku posledního okruhu se dostal před Angličana na druhou příčku. Simon Wigg byl však už proklatě daleko a startmaršál si už chystal šachovnicovou vlajku.

Simon Wigg se posadil na mistrovský trůn, zatímco Jiří Štancl mohl o svém umístění pouze spekulovat. Tipoval bronz a až jeho mechanik Stanislav Dvořák mu řekl, že je druhý. A aby měl jistotu, že jej čeká podruhé cesta pro stříbrnou medaili, zvedl ještě dva prsty.

 

Vicemistr světa se do reprezentace nemohl už vrátit

„Nejlepší výsledek se nepoved‘,“ zamýšlí se Jiří Štancl nad skutečností, že mu vysněný titul mistra světa opět unikl. „Ale stříbra si cením, kromě těch titanovejch‘ dílů jsem jel jen to, co dělala Jawa. Ostatní měli speciální díly. Pro nás nebylo možný zaplatit si ladiče. Musel jsem si sám shánět maličkosti, z nichž se tak mozaika skládala. Musel jsem si koupit pneumatiky, na hranicích byly kontroly, ale něco se dalo vyvézt ven.“

Zahraniční závody nabízely nejen závodní konfrontaci se světovou špičkou, ale také inspiraci. „Díval jsem se na ostatní, co měli na motorkách,“ líčí Jiří Štancl. „A zkoušel jsem to udělat na koleně. Měl jsem třeba vypínání, že tam dvojka spadla během necelý vteřiny. Dal jsem ji, když byl motor vytočenej‘ na správný otáčky. Takový maličkosti byly součástí úspěchu.“

A stříbrná medaile z mistrovství světa na dlouhé dráze bezesporu velkým úspěchem byla a to nejen proto, že se takový kousek z našich reprezentantů povedl již jen Aleši Drymlovi v letech 1989 a 1991. „Cením si to,“ opakuje Jiří Štancl. „Těch lidí, co stáli na stupních mistrovství světa, moc není. I v jinejch‘ sportech se málokdy stane, že se úspěch opakuje. Potřebuješ velký zapření a odhodlání, úspěch nepřijde sám, všechno musí klapat a zapadnout do sebe. A plochá dráha je technickej‘ sport, kdyby nejela motorka, nemáš šanci.“

Bezprostředně ze stupňů vítězů musel Jiří Štancl na dopingovou kontrolu a pak rychle s celou československou výpravou Korskro rychle opustil. „Wolfgang Uhlig měl z úspěchu radost a pozval celou naši výpravu na večeři,“ vrací se Jiří Štancl o třicet let nazpět. „Všichni to odmítli. Pospíchali do Regensburgu, aby si šéfové nakoupili svetříky a další voloviny.“

Stejně jako Jiří Štancl plánoval odchod na komerční styk také Aleš Dryml. „V Regensburgu jsme všechny pozvali s Alešem na večeři na rozloučenou,“ pokračuje Jiří Štancl. „Ale nikdo nepřišel. V tom autobuse se rodila nová koncepce plochý dráhy na dalších dvacet let. Používá se dodnes a ten sport šel od deseti k pěti.“

Ve čtvrtek 31. října roku 1985 ukončil Jiří Štancl svůj pracovní poměr v Rudé hvězdě. Nastoupil jako údržbář SONP Poldi Kladno a coby závodník se postavil na vlastní nohy. Na dlouhých a travnatých oválech jej v posledních dvou letech závodní kariéry čekala nevídaná hromada pohárů. Mistrem světa se však nikdy nestal.

Závodníci, kteří z jakékoliv motoristické disciplíny odešli na komerční styk do ciziny, totiž nejen odváděli nemalé finanční prostředky, ale platili i nemalou sportovní daň. Svazarm jim s laciným argumentem, že na volném trhu západoevropských zemí mají snazší přístup k lepší technice, zakázal nejen starty v domácích šampionátech, ale i v reprezentaci.

Jiří Štancl přitom roku 1986 vyhrál All Round Cup skládající se z podniků na krátké, dlouhé i travnaté dráze. Stal se nejvšestrannějším plochodrážníkem, ale když se jelo světové finále na dlouhé dráze v jeho oblíbeném Pfarrkirchenu, mohl jen přihlížet. Německý měsíčník Bahnsport Aktuell měl ovšem jasno a napsal, že bez ohledu na jméno světového šampióna by se zlatá medaile měla štandopéde odeslat rovnou do pražského Motola.

 

Jiří Štancl – Fenomén ploché dráhy zdrojem dalšího poučení:

Jiří Štancl nepřestal sbírat ocenění ani po skončení své veleúspěšné kariéry. Autobiografie Jiří Štancl – Fenomén ploché dráhy se jako první motoristická kniha vůbec dočkala prestižní Prémie Miroslava Ivanova, kterou každoročně udělují Klub autorů literatury faktu, Správa odkazu Egona Ervína Kische a Město Jaroměř-Josefov.

Přestože většina nákladu zmizela již před třemi lety, kdy Jiří Štancl podnikl jedinečnou šňůru autogramiád po našich stadiónech, zbývající exempláře plochodrážního bestselleru jsou stále k mání. A protože v současné době vydavatelství Antonín Škach – Angličtina v České Třebové prodává svou novinku Česká plochodrážní ročenka 2016, není nic jednoduššího, než se zastavit na závodech u jejího stolečku.

Knihu Jiří Štancl – Fenomén ploché dráhy rozhodně nepřehlédnete už jen kvůli charakteristické žluté barvě, tolik typické pro nejlepšího českého plochodrážníka všech dob. Trikolóra zase napoví o jeho vztahu k rodné zemi. Uvnitř naleznete neotřelý a upřímný pohled na dění ve sportu levých zatáček v dobách, kdy legendární borec závodil.

finále mistrovství světa na dlouhé dráze 1985 – Korskro:

1. Simon Wigg (GB) 22, 2. Jiří Štancl (CS) 19, 3. Peter Collins (GB) 18, 4. Egon Müller (D), 5. Shawn Moran (USA) 17, 6. Bobby Schwartz (USA) 15, 7. Martin Hagon (GB) 12, 8. Gerd Riss (D) 11, 9. Jeremy Doncaster (GB) 9, 10. Georg Hack (D) 7, 11. Klaus Lausch (D) 6, 12. Finn Rune Jensen (DK) 5, 13. Václav Verner (CS) 5, 14. Ivan Mauger (NZ) 4, 15. Aleš Dryml (CS) 4, 16. Petr Ondrašík (CS) 4, 17. Heinrich Diener (D) 2, 18. Marcel Gerhard (CH) 0; náhradníci Chris Morton (GB) 0 a Brian Jacobsen (DK) 2.

Foto: archív Jiřího Štancla, Karel Herman, Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV) a Mirek Horáček

Chabařovice – 10. června 1995
Před dvaceti lety bývala ještě Velká Británie pupkem plochodrážního světa. Dostat se do tamní ligy nebývalo jednoduché a to nejen kvůli silnému zájmu závodníků ze všech plochodrážních koutů naší planety o místo v sestavě některého z ostrovních klubů. Z železné opony zbyly jen památníky, nicméně Čechům komplikovala život také nutnost získat vedle kontraktu i pracovní povolení. Jedním z klíčů k němu byl i titul mistra republiky. Tomáš Topinka, Antonín Šváb, Marián Jirout a Jiří Štancl v domácí juniorce už nezávodili, jelikož se již živili za kanálem La Manche. Avšak rok 1975 byl na plochodrážní závodníky nadmíru úrodný, takže jsme v ochozech vůbec nezívali nudou. Vrcholem mistrovství republiky juniorů se v polovině devadesátých let staly souboje Pavla Ondrašíka a Roberta Krále, s nimiž magazín speedwayA-Z na onu dobu zavzpomínal.

 

 

Divišovský kluk vyráží dobývat plochodrážní svět

V Divišově spatřilo světlo světa mnoho závodních motocyklů, avšak s plochodrážníky je to v tomto ohledu o poznání slabší. Jednou ze světlých výjimek je právě Robert Král. Sudičky mu daly do vínku, aby se z divišovských závodníků dostal nejdál. Přestože jeho kombinéza skončila na pověstném hřebíčku už na konci sezóny 2004, jím ustavené mety nikdo z jeho sousedů doposud nepřekonal.

„Odmalička jsem byl u plochý dráhy,“ říká Robert Král, jehož po skončení kariéry v plochodrážním prostředí potkáte spíše výjimečně. „Bydlel jsem kousek od fabriky. Věčně jsem visel na vratech, když zajížděli motorky.“

Pojem motocykl pro něho nebyl neznámým pojmem. „Od první třídy jsem měl pionýra předělanýho na plochou,“ vrací se Robert Král kamsi na práh osmdesátých let, kdy se zdálo, že divišovský plochodrážní stadión definitivně spí svým věčným spánkem. „Stadión byl zarostlej‘. Byla to vlastně louka a pejskaři tam vodili psy. Zůstaly z něho jen rysy a valy. Tam jsem pak začínal na tom pionýru. Potom mi táta Aleše Filipa z Tatouňovic (také závodil na ploché dráze a v našem vyprávění ještě sehraje významnou roli – pozn. redakce) udělal stopadesátku.“

Talent si spolu s pílí našel cestičku. „Chodil jsem jezdit i Simsony do Prahy, začínali Tomáš Topinka, Jirka Štancl nebo Tonda Šváb,“ říká Robert Král. „Ale doma jsem jezdil na pětistovce. V Praze mě jednou Svoboďák poslal na velkou dráhou, tak jsem tam začal drandit. Docela koukali, jak mi to jde. A já začal celou zatáčku jezdit smykem.“

V neděli sedmého října roku 1990 se završilo úsilí divišovských pořadatelů o renesanci stadiónu a zrekonstruovaný plochodrážní stánek poprvé otevřel své brány návštěvníkům. Premiéra nemohla být oslnivější. Ve finále mistrovství republiky družstev si pražské áčko pojistilo mistrovský titul, čímž se symbolicky uzavřela éra čtyřčlenných družstev. V jednadevadesátém se na scéně po jednadvaceti letech objevila klání osmičlenných družstev.

„Když mi bylo patnáct, udělali v Divišově stadión,“ vrací se k oné době Robert Král, který si však na rozdíl od dnešních mladíků musel počkat na ostré závodění až do svých šestnácti. „Půjčoval jsem si pětistovky od Tondy Švába a Tomáše Uhra, co tady taky začínali. Byly tréninky, objížděli jsme i Slaný a Pardubky, pak byla na podzim 1991 juniorská předkvalifikace.“

Aby tehdy mohl junior začít závodit musel splnit podmínku, že na oficiálním podniku objede pod zrakem časoměřiče čtyři kola v čase odvozeném od rekordu dráhy. „V Pardubicích jsme ho nezajeli ani jeden, strašně nám to nachcali,“ vzpomíná Robert Král, který se posléze z předkvalifikace v říjnu 1991 v Pardubicích mezi třiapadesáti konkurenty kvalifikoval sedmnáctou příčkou.

„Tam bylo dost lidí, to už dneska neuvidíš,“ medituje Robert Král nad svým závodním debutem s odstupem bezmála čtvrtstoletí. „Postoupil, jsem ale ty závody z let 1992 a 1993 se mi už trošku vypařily z hlavy.“

A co tedy říká na úvodní sezóny Roberta Krále v české juniorce samotná historie? V dvaadevadesátém postoupil ze skupiny A do finále jako náhradník, když se mu nejvíce povedl závěrečný závod v Kopřivnici. Ve finále měl třikrát náhradnickou vestu, celý závod absolvoval až na konec ve Slaném a byl celkově šestnáctý. Na podzim si zopakoval předkvalifikaci v Pardubicích a obsadil pátou příčku. Roku 1993 už ze skupiny postoupil do finále hravě, když v Praze vystoupil poprvé na pódium po boku Martina Kubeše a neporazitelného Tomáše Topinky. Ve finálové části skončil sedmý, když jej o body a zřejmě i pódium v posledním závodě v Divišově připravil pád.

 

Nespokojený fotbalista zkouší sport levých zatáček

S ohledem na svého otce Petra mohl mít Pavel Ondrašík cestu za řidítka plochodrážního motocyklu mnohem rychlejší. Jenže fakt je takový, že ve chvíli, kdy se Robert Král v říjnu 1991 kvalifikoval do československého juniorského šampionátu, o jeho pozdějším rivalovi širší plochodrážní veřejnost neměla ani tušení. I na ligovou soupisku pražské Markéty byl roku 1992 dopsán dodatečně a první závod absolvoval třináctý červnový den, kdy se na prvoligovém triumfu Markéty nad Kopřivnicí v poměru 51:37 podílel třemi body.

„Chodil jsem na fotbal,“ vysvětluje Pavel Ondrašík svůj debut v době, kdy mu do oslav sedmnáctých narozenin chybělo půl roku. „Sralo mě, že jsem byl pořád na střídačce. V osmý třídě můj spolužák Láďa Krejča jezdil na Markétě na Simsonu a pořád se chlubil. A tak jsem jednoho krásnýho dne oznámil doma, že končím s fotbalem. Ptali se mě, co chci dělat, a já že budu jezdit plochou dráhu.“

Protekce ze strany vlivného otce však nepřišla. „Musel jsem si všechno zařídit sám,“ vzpomíná. „Za pomoci Jirky Svobody a táty Richarda Wolffa se v patnácti dostal na půllitra, na Simsonech jsem začal až ve čtrnácti a půl. Padal jsem, zvedal se, padal a zase se zvedal, až mi to začalo trošku jít.“

V třiadevadesátém strávil první ligu hostováním v Kopřivnici, kde funkcionařil jeho strýc Emil. Do juniorského šampionátu vstoupil v říjnu 1992 v Pardubicích, v níž byl desátý z osmačtyřiceti přítomných. V dubnu 1993 skončil třetí za René Junou a vítězným Antonínem Švábem ve Slaném ve druhém díle skupiny B, v jejíž konečném pořadí byl šestý. Finálovou sérii nakonec ukončil jako desátý nejlepší junior České republiky.

„Chytlo mě to,“ netají se Pavel Ondrašík dnes. „Začalo mi to jít a začal jsem sbírat body, mělo to vzestupnou tendenci až do těch jednadvaceti, dvaadvaceti. Když se nedařilo na krátký, dařilo se na dlouhý, když ne v Čechách, tak v Polsku. Bylo to fajn.“

Křivka výkonnosti stoupala rovněž u Roberta Krále, jenž roku 1994 začal jezdit německou ligu za Diedenbergen. V závěrečném podniku semifinálové skupiny B českého juniorského šampionátu v Divišově vyhrál všech pět jízd a porazil i Mariána Jirouta, který mu v celkové klasifikace utekl jen o tři body.

Pardubický dlouhovlasý blonďák ve finále vyrazil za titulem jako blesk. Do cesty se mu dokázal postavit prakticky jen Jiří Štancl. V Praze vyhrál Marián Jirout, Jiří Štancl ztratil dva body. V Pardubicích měli oba po čtrnácti, avšak v rozjezdu se prosadil domácí borec. Hned druhý den se čtrnáctibodová historie opakovala, dodatková jízda se však stala kořistí Jiřího Štancla.

Sotva však proburácel pod šachovnicovou vlajkou o čtyřiačtyřicet setin sekundy před Mariánem Jiroutem, kapitola jeho působení v české juniorce se uzavřela. Natřískaný diář z britské ligy, kde debutoval s vestou Sheffieldu, jej na červencová vyvrcholení v Divišově a v Chabařovicích nepustil.

Marián Jirout se zapsal mezi juniorské mistry přesně dvacet let po svém otci Jiřím. Z absence Jiřího Štancla těžil i Robert Král, který se spolu s dvojicí superfavoritů vydal na stupně vítězů už v Praze a v Pardubicích. Nyní do své sbírky přidal další dva zelené věnce a stal se vicemistrem.

Do boje o vavříny v závěrečném pořadí se zapojil i Pavel Ondrašík. Ve Mšeně skončil třetí a v rozjížďce s číslem třináct závěrečného chabařovického závodu získal cenný skalp Mariána Jirouta. Něco takového se během pěti finálových podniků povedlo jen Martinu Kubešovi, který dokázal být v cíli jízdy i před Jiřím Štanclem. Vítězství před budoucím šampiónem však bylo v rozpáleném severočeském odpoledni jediným, které Pavel Ondrašík vybojoval. Nakonec zůstal čtvrtý o pouhopouhý bod na Martinem Kubešem.

„Bylo tam spousta závodníků,“ komentuje Pavel Ondrašík úroveň juniorského mistrovství republiky v polovině devadesátých let. „Museli mít výkonnost, takže to bylo vyrovnaný. Bylo to otevřený, každej‘ chtěl titul nejenom já a Robin. Určitě to nebylo slabý, jezdily se předkvalifikace a semifinále, takže jsme museli projít sítem.“

 

Reprezentace na dlouhé dráze se dostává do termínového křížku s juniorkou

V pátek devětadvacátého dubna roku 1995 si Robert Král starší odpíchl odchod z divišovské Jawy proklatě brzy. Semifinálová skupina B začala odpoledne toho dne až v daleké Kopřivnici. Tehdy nešlo na sever Moravy dojet po dálnici jako dnes. A vozík s dvojicí motocyklů jeho syna zapřažený za rodinného žigulíka po panelové cestě kolem Daskabátu s vyhlášeným motorestem U Matýska s namalovanými čerty poskakoval, až hrozilo, že se utrhne.

Ke všemu pršelo, ale závod se stačil uskutečnit úplně celý. Robert Král přijel pětkrát na start a pětkrát se vrátil do depa jako vítěz. Své kopřivnické vítězství už nedokázal zopakovat, v Pardubicích byl první David Suchan, ve Slaném Roman Kubeš, přesto však zůstal na čele skupiny až do konce. Podobné to bylo i v áčku. Richard Wolff vyhrál Prahu, Pavel Ondrašík Plzeň a Lubomír Batelka Slaný. Celkově triumfoval Richard Wolff o dva body před Pavlem Ondrašíkem.

Finále startovalo třetí květnové úterý v Praze, kde na ovále bylo znát, že se v pátek při mezinárodním Jawa Cupu pečlivě připravený ovál v záplavách deště proměnil v bezednou bažinu. Do čela šampionátu se dostal Pavel Ondrašík, který prohrál jen s Michalem Makovským, jenž se před dvaceti lety začínal drát ke své slávě. Robert Král dokázal vyhrát až dvakrát v závěru, přesto však s odstupem dvou bodů zachránil druhé místo nejen v závodě, ale i v průběžné klasifikaci.

V Pardubicích se junioři dostali ke slovu netradičně v pátek ob týden po Praze. Z nejvyššího stupínku mával opět Pavel Ondrašík, jehož náskok na Roberta Krále vzrostl už na pět bodů. Divišovský závodník skončil až čtvrtý, když v rozjezdu sice ukázal záda Richardu Wolffovi a Lubomíru Batelkovi, avšak David Suchan byl ještě rychlejší.

„Měl jsem lepší nástup,“ vrací se Pavel Ondrašík o dvacet let nazpět. „V Praze se mi dařilo, kór zezačátku kariéry. Měl jsem tady naježdíno a dráha mě vždy bavila, neměl jsem rád Divišov, Chabařovice a Mšeno. Myslím si, že Robert měl rád Divišov, ale hlavně mu to šlo po dešti. Miloval, když měl pod kolem, čím to bylo hlubší, tím lepší, ale mně to taky nevadilo.“

„Prahu a Pardubice uměli všichni,“ poznamenává Robert Král dnes. Do karet mu mělo hrát, že se z Pardubic jelo rovnou do Divišova. Jenže co se nestalo! Dráha, kterou znal jako své vlastní boty, mu přinesla pohromu. Doplatil na pád a mohl se jen dívat, jak se na stupních vítězů radují Martin Kubeš, David Suchan a Michal Makovský. Ale při vší smůle měl štěstí, že závod nevyšel ani Pavlu Ondrašíkovi. Také on se ocitnul na zemi a skončil těsně před ním pátý. Jediným aktivem pražského borce byl bod navíc v průběžné klasifikaci.

„Divišov nám naštěstí nevyšel oběma,“ zní z hlasu Pavla Ondrašíka úleva i po dvou desítkách let. Do konce finále zbývaly dva závody a jeho náskok vzrostl na šest bodů. Jenže třetí červnový den, kdy juniorka pokračovala ve Svitavách, se v Mariánských Lázních konal trénink k nedělnímu kvalifikačnímu kolu světového šampionátu.

„Strašně mě dlouhá dráha chytla od prvního svezení ještě na stojáku, na starým sedmičkovým motoru,“ líčí Pavel Ondrašík, který ve startovní listině lázeňského závodu figuroval i s dalším juniorem Davidem Suchanem. „Otevřela se šance, zdálo se mi, že bych se tam moh‘ prosadit. Já chtěl hlavně závodit a vyhrávat.“

 

Pro titul se musí do rozjezdu

Ovšem sportovní komise ČMF, která český plochodrážní sport tehdy řídila, se zachovala asi jako pštros s hlavou v písku. Zatímco oba pražští borci trénovali v Mariánských Lázních, zbývajících šestnáct juniorů o tři sta kilometrů dál ve Svitavách o body do svého šampionátu. Robert Král využil šance, skvěle startoval a vyhrál všechny své rozjížďky s výjimkou té s číslem třináct. Prohru mu neuštědřil nikdo z okruhu favoritů, ale soused z vedlejší obce a klubový kolega Aleš Filip!

„Aleš byl kluk z vesnice,“ povzdechne si Robert Král nad porážkou od borce, který ve třech úvodních závodech dal dohromady jen patnáct bodů. „Pokaždý se mě snažil porazit. Místo abychom si pomohli, šel po mně. Stalo se to i několikrát o tréninku, že házel motorky (smích). Teď dělá hasiče, pak ještě plochou dráhu zkoušel, jezdil srdcem, byl držák, ale chtělo to přidat trošku hlavu.“

Když v Divišově nakládal své vybavení do nově pořízeného bílého Ford Transit, nenapadlo jej smutnit. Šampionát vrcholil za sedm dnů v Chabařovicích a on byl v tuto chvíli vedoucím mužem šampionátu o osm bodů před Pavlem Ondrašíkem, jenž se nazítří dočkal pódia v západočeských lázních. Avšak sportovní komise přestala hrát roli mrtvého brouka. A svou předchozí nečinnost se rozhodla napravit rychlou změnou pravidel, takže se nyní každému jezdci v juniorském finále měl škrtnout jeden nejhorší výsledek. Robert Král tím pádem oželel devět bodů z Divišova a s odstupem jediného bodu se vrátil za záda Pavla Ondrašíka.

„Tu jednu jízdu jsem ve Svitavách odevzdal,“ komentuje Robert Král skutečnost, že nebýt prohry s Alešem Filipem, byl by na tom v Chabařovicích úplně stejně jako Pavel Ondrašík. „Měl jsem za cíl odjet celej‘ seriál a ne skončit ve Svitavách v nemocnici. Říkal jsem si, že to doženu v Chabařovicích. Posral jsem si to, proti přesile Pražáků to bylo těžký.“

Po prvních dvou pětinách chabařovického závodu byli jen dva neporažení. Pavel Ondrašík a Robert Král. Pak v rozjížďce s číslem deset prohrál Pavel Ondrašík s Lubomírem Batelkou. Robert Král protáhl sérii své neporazitelnosti i v jedenácté jízdě. S vyrovnanými bodovými konty začínal jejich mistrovský duel víceméně znovu od samotného počátku.

Lubomír Batelka, mířící za vítězstvím, jakoby prokázal cit pro spravedlnost, když ve třinácté jízdě dojel do cíle i před Robertem Králem, avšak Pavel Ondrašík ob jednu jízdu později upadl. „Někdo mě sundal,“ snaží se vybavit si podrobnosti. „Asi starej‘ Kubešák (narážka, že Roman Kubeš byl z obou sourozenců starší – pozn. redakce). Poslední jízdu jsem nechtěl jet, ale říkali mi, že když Robert přijede třetí a já vyhraju, budeme mít v šampionátu stejně bodů.“

Spolu s oběma pretendenty mistrovského trůnu se na startovním roštu rozjížďky s číslem dvacet objevili i Richard Wolff a David Suchan. „Možná nastoupili s novou gumou,“ snaží se Robert Král vybavit si detaily. Každopádně v cíli měl za sebou pouze Davida Suchana.

„Je pravda, že jsem si asi dvakrát gumu schovával až na poslední jízdu,“ připouští Pavel Ondrašík, jenž triumfem před Richardem Wolffem znovu vyrovnal své skóre s Robertem Králem. „Musel jsi přemejšlet, šetřit hranu. A kór v Chabařovicích, tam byla guma po třech jízdách na odpis. Když bylo vedro, dráha byla úplně nagumovaná.“

Po pěti závodech přijeli oba hrdinové šampionátu k pásce, abych jejich duel rozhodla jediná dodatková jízda. „Možná jsem neodstartoval, nevím,“ nevzpomíná si Robert Král přesně na okolnosti. „Ale vepředu jsem nejel. Možná psychika. Přemíra snahy. A byla držka. Byl jsem asi druhej‘, jel jsem přes míru, až jsem upad‘.“

Ztracený bod ze Svitav se ukázal, že má hodnotu zlata, protože po pádu svého soupeře projel cílem jako mistr republiky Pavel Ondrašík. „Rozjezd si nevybavím,“ láme si hlavu. „Přemejšlím, kdy vlastně Robin upad‘. Bolela mě noha po tom pádu, ale sedativa asi pomohly. Byl to můj první individuální titul, byl jsem spokojenej‘.“

 

Touha po britské lize byla marná

Jenže o titulu Pavla Ondrašíka se nakonec s definitivní platností rozhodovalo až u zeleného stolu. Sporné bylo rozhodnutí sportovní komise, která řešila termínovou kolizi Svitav a Mariánských Lázní s křížkem po funuse. Jak už to chodí, dodnes jsou z boxů slyšet slovní spojení složená z přídavného jména odvozeného od názvu české metropole a plurálu sprostého slova označující prodejnou ženu, jde-li o verdikt ve prospěch závodníka pražského klubu.

Na druhou stranu tehdejší řídící orgán si sice počínal s diplomatickou rutinou slona v porcelánu, nicméně jeho verdikt byl přece jen veden snahou udržet fair play šampionátu. Jenže odpůrci za nefér pokládali právě pravý opak, tedy změnit pravidla rozběhnuté soutěže. Jak už to chodí, pravda bude asi někde uprostřed. Ať tak či onak, delegáti listopadové valné hromady ploché dráhy ve Svitavách uznali postup sportovní komise za správný. Valná hromada ČMF na jejich doporučení Pavla Ondrašíka jako mistra republiky vyhlásila.

„Za změnu pravidel se dodatečně omlouvám, ale je pravda, že od tý doby se pravidla měněj‘,“ komentuje Pavel Ondrašík tehdejší humbuk. „Dneska by se to udělalo tak, že by nebyl problém závod přeložit. Kalendář se dělá tak, že se přemejšlí, aby nebyly termínový kolize.“

Mezi oběma závodníky ovšem nebyl ani stín nevraživosti. V červenci čekal české juniory třídílný zájezd po britských oválech. Robert Král si sedl na místo spolujezdce do dodávky Pavla Ondrašíka. Ten se totiž na rozdíl od zbytku výpravy neměl vracet domů, protože podepsal kontrakt s King’s Lynnem.

„Titul dával pracovní povolení do Anglie,“ připomíná současný sportovní ředitel pražské Markéty další bonus českého juniorského šampionátu. „Když jsem tam přijel, teprve ho vyřizovali. Byla to naše vize. Do anglický ligy šel Topas, Mário, Štanclík, chtěli jsme tam taky. Když to vidím, je to i dneska, kdo nechce ven, nedostane se dál. I tenkrát kluci, co se nedostali do ciziny, skončili. Po skončení juniorské věkové kategorie se to vždycky hodně vytříbilo.“

Turné českého týmu začalo v Peterborough a druhý den pokračovalo v King’s Lynn, kde se Pavel Ondrašík poprvé dostal na ovál svého zaměstnavatele. Ale ouha. Hned v první jízdě se chtěl v úvodním nájezdu dostat spodní stranou pod třetího Scotta Nichollse. Jenže ten jej zavřel, oba se srazili a letěli do dřevěné bariéry, která byla zezadu vyztužena železničními kolejnicemi.

Český borec si ošklivě poranil obličej. Svěřoval se, že mu život zachránila ruka, kterou si při svém letu instinktivně chránil tvář. Jenže ta to odnesla nejvíc. Utrpěl otevřené fraktury obou kostí v předloktí a zcela si rozdrtil zápěstí. Domů dorazil až po dvou týdnech v britské nemocnici.

„Poznal jsem, jakej‘ je rozdíl mezi drahama,“ povzdechne si. „V Anglii jsem si to spískal a dostal jsem se tam až v roce 2001. Jinak by se asi naše kariéry odvíjely jinak, kdybychom se do britský ligy dostali už v roce 1995 nebo 1996.“

V tom je s ním Robert Král zajedno. „Byl jsem podruhý vicemistr, to už byl neúspěch, ale pořád šlo o tu Anglii,“ komentuje své druhé místo z juniorky 1995. „Chtěl mě Sheffield, ale nedopadlo pracovní povolení. To byly takový zlomový okamžiky kariéry. Dostat se do Anglie, nabralo by to úplně jinej‘ směr. Že nedopad‘ Sheffield bylo zlo, když se tak koukám zpátky.“

Oba závodníci, kteří si v juniorce svůj duel o titul zopakovali ještě jednou v sezóně 1996, však na svá juniorská léta nedají dodnes dopustit.

„Byly to hezký léta, rád na to vzpomínám, i dnes když se potkám s Jirkou Šafářem nebo Davidem Suchanem, budeme si mít o čem povídat,“ svěřuje se Pavel Ondrašík. „Mně se líbilo, že nás tady bylo hodně. Prohrál jsi třeba s Makovkou nebo Aďou, Wolffíkem, Kubešákama. Necítil jsem se na vyšší úrovni než Robert.“

I když mu jakýkoliv český titul zůstal upřen až do konce kariéry, ani Robert Král není naplněn hořkostí. „Vzpomínám na to hezky,“ říká. „Závody v junioráku byly vesměs na bedně nebo kolem bedny. Bavil jsem se, byla to zábava.“

 

pátý závod finále MR juniorů 1995 – Chabařovice

1. Lubomír Batelka (Praha) 14, 2. Robert Král (Divišov) 12, 3. Richard Wolff (Praha) 11+3, 4. Pavel Ondrašík (Praha) 11+2, 5. David Suchan (Praha) 10, 6. Adrian Rymel (Březolupy) 10, 7. Martin Kubeš (Praha) 9, 8. Michal Makovský (Pardubice) 9, 9. Roman Pergler (Slaný) 8, 10. Roman Kubeš (Praha) 6, 11. Michal Šnajberk (Praha) 6, 12. Jiří Šafář (Praha) 6, 13. Radek Smolík (Pardubice) 4, 14. Tomáš Hejtík (Praha) 3, 16. Aleš Filip (Slaný) 0, 17. Miroslav Štens (Racek) 0

 

Mistrovství ČR juniorů 1995:

	PHA	PCE	DIV	SVI	CHA	TOT
	16.5.	27.5.	28.5.	3.6.	10.6.
1. Pavel Ondrašík, Praha	14	13	10	NS	11	48+3
2. Robert Král, Divišov	12	10	(9)	14	12	48+F
3. Lubomír Batelka, Praha	NS	10	11	11	14	46
4. David Suchan, Praha	10	10	12	NS	10	42
5. Michal Makovský, Pardubice	(7)	12	11	7	9	39
6. Martin Kubeš, Praha	9	8	12	(7)	9	38
7. Adrian Rymel, Březolupy	(8)	9	8	10	10	37
8. Roman Kubeš, Praha	11	8	8	10	(6)	37
9. Richard Wolff, Praha	(6)	10	8	7	11	36
10. Jiří Šafář, Praha	7	(3)	5	9	6	27
11. Tomáš Hejtík, Praha	5	(1)	7	10	3	25
12. Michal Šnajberk, Praha	6	5	(1)	7	6	24
13. Aleš Filip, Slaný	2	7	6	9	(0)	24
14. Miroslav Štens, Racek	1	8	8	3	(0)	20
15. Roman Pergler, Slaný	NS	NS	NS	9	8	17
16. Radek Smolík, Pardubice	6	1	NS	NS	4	11
17. Jiří Bouček, Plzeň	10	NS	NS	NS	NS	10
18. Jiří Rafaj, Praha	(4-R)	(0-R)	3	3	NS	6
19. Petr Pozdník, Pardubice	0	5	NS	NS	NS	5
20. Radek März, Praha	(0-R)	(0-R)	DNR	3	NS	3
21. Josef Repiský, Olymp	NS	NS	DNR	0	1-R	1
NC Jan Marek, Svitavy	NS	NS	DNR	DNR	NS	–
NC Jaromír Otruba, Svitavy	NS	NS	NS	DNR	NS	–

Pravidla: v průběhu soutěže bylo rozhodnuto, že se jeden nejhorší výsledek bude každému závodníkovi škrtat, aby se Pavlu Ondrašíkovi a Davidu Suchanovi kompenzovala neúčast ve Svitavách kvůli povinnému tréninku před čtvrtfinále MS na dlouhé dráze v Mariánských Lázních. Body náhradníků se do celkové klasifikace počítaly jen v případě, absolvovali-li celý závod, což se stalo realitou jen v případě Josefa Repiského. Ten v Chabařovicích nahradil pardubického Miroslava Štense, jenž odstoupil kvůli pádu hned v rozjížďce s číslem dvě.

Foto: Petr Makušev, Karel Herman a archív autora