Upřímně řečeno, v půli sedmdesátých let bylo v Československu více šikovných mladíků, kteří by si zasloužili kroutit vojnu v plochodrážním oddíle RH Praha. Nicméně slovo jeho otce Stanislava, jenž navzdory startu plochodrážní kariéry na prahu své čtyřicítky dokázal zabušit na brány světového finále, mělo stále svou váhu. A pražský náčelník Josef Mičán na něj slyšel. Jiří Svoboda však chytil příležitost pevně za pačesy, záhy se začal prosazovat nejen doma, ale i v zahraničí. Přestože vedle stupňů vítězů poznal i nemocnice, zanechal v historii české ploché dráhy hlubokou brázdu.

 

Inspirace u tatínka

Nejlepší sportovní léta vzala Stanislavu Svobodovi druhá světová válka. Během ní hrával fotbal v Plzni, avšak teprve dny po osvobození vedly ke splnění jeho snů o závodních motocyklech. Jezdil soutěže, a když si vyjezdil potřebné body, shlédl se v motocyklové silnici. Získal práci v chemičce v Záluží u Mostu a bydlel v Bílině. V nedalekých Teplicích svým křikem poprvé okolní svět na svůj příchod upozornila také dvojice jeho synů. Prvorozený dostal tátovo jméno Stanislav. Druhého, který se narodil o pět let později první srpnové úterý v šestapadesátém, pojmenovali Jiří.

„Táta zpočátku absolvoval soutěže,“ vzpomíná Jiří Svoboda, zatímco na své chalupě v západočeských Volduchách přikládá dřeva do krbu, aby zvítězil nad chladem listopadové soboty. „Pak jezdil silnice, ale soutěžím se pořád nevyhejbal. Jednou měl zlomenou ruku, tak si v Bílině se stopadesátkou zetkou vyjel na Znělcovou horu. Jseš rád, že to vyjdeš pěšky, ale on to byl takovej‘ kaskadér.“

Stanislavu Svobodovi bylo osmatřicet, když se roku 1957 jeho jméno začalo objevovat ve startovních a výsledkových listinách plochodrážních závodů coby jeden ze zakladatelů sportu levých zatáček v Ústí nad Labem. V šedesátém se mohl jako první československý reprezentant kvalifikovat do světového finále mistrovství světa jednotlivců ve Wembley. V evropském finále před zraky sedmdesáti tisíc diváků ve Wroclawi jel rozjezd s Mieczyslawem Polukardem o místo náhradníka.

Přitom nechybělo mnoho a jméno Stanislava Svobody tiskly londýnské rotačky do programů jako jednoho z šestnácti hlavních protagonistů velké noci ve Wembley roku 1960. Jenže z rozjížďky s číslem čtrnáct byl diskvalifikován, protože přetrhnul startovací pásku. Proto musel do onoho rozjezdu s Mieczyslawem Polukardem. Ale upadl, takže do Wembley nejel ani jako náhradník. A navíc vypadl i ze sestavy československého nároďáku, jenž se z Göteborgu vracel z prvního ročníku mistrovství světa družstev s bronzovými medailemi.

Tatínek, který závodil na ploché dráze, byl pro malého Standu a Jiříka správnou inspirací. „Měli jsme to s bráchou u nosu,“ říká Jiří Svoboda, který si rázem vybaví jeden ze svých zážitků. „Ve Slaným měl táta krkolomnej‘ pád, strkali se s Frantou Moulisem. V depu sundal rukavice a krve mu teklo jako z vola. Na tom asfaltu si ubrousil dva články prstu. Mně bylo deset, možná dvanáct, jeli jsme sami oktávkou. Čekal jsem na něj v nemocnici, přišel a na ruce měl obrovskou kouli.“

Plochodrážních zážitků si malý Jiří Svoboda odvezl přehršel. „V Krupce byla černá dráha,“ vzpomíná. „Ale takový byly tenkrát všechny. Táta se znal s Lubošem Tomíčkem. Dělali spolu v chemičce v Záluží. V Krupce měl box vedle nás, pořád si to vybavuju. Jezdil jsem s tátou, když se dalo. Plochá dráha byl sport, co prožíval boom, a tátovi to docela šlo. Říkal, že ze všech motocyklových sportů jen ten nejjednodušší.“

 

Ze stopětasedmdesátky na půllitr

Šedesátá léta snesla mnohé, za co byste byli dnes pranýřování. „V Bílině byly doly,“ přisadí si Jiří Svoboda. „Šéf sehnal buldozer, udělala se dráha a jezdili jsme motokros na pionýrech. V Bílině jsme měli dílničku a jezdili motokros, motokros v uvozovkách. Pak jsem měl stopětasedmdesátku ČZ Scott. Jel jsem s ní motokros někde u Mostu, vypadávala mi jednička. Blbli jsme, ale poslední jsme nebyli.“

Nicméně starší bratr Stanislav se shlédnul v ploché dráze. „Je o pět let starší,“ říká Jiří Svoboda. „Já jezdil ještě ten motokros, on už zkoušel plochou dráhu. A k metylu jsem si přičuchnul i já. Byli jsme hodní, proto jsem začínal až v sedmnácti, dřív se to nesmělo.“

Severočeská plochá dráha nebyla na počátku sedmdesátých let v optimální kondici. Slibný projekt dráhy v ústeckých Klíších vzal již dávno zasvé a do historie se odebral rovněž ovál ve starobylé hornické Krupce poblíž Teplic. Ústečtí plochodrážníci opět našli svůj azyl v Polepech poblíž Litoměřic, kde v polovině šedesátých let vznikla plochodrážní trať s asfaltovým povrchem.

„Byla to patnáct let stará motorka, co jezdil ještě táta,“ usmívá se Jiří Svoboda nad strojem, který mu byl v AMK Ústí nad Labem přidělen. „Ale koně tam byly. Proti tý motokrosový stopětasedmdesátce to byl skok.“

Sedmnáctiny oslavil Jiří Svoboda v srpnu třiasedmdesátého, kdy jeho bratr Stanislav již nazul prvoligové ostruhy. Nad prvním závodem Svobodovic benjamínka se vznáší stejný otazník jako v mnoha ostatních případech. Veřejně dostupné zdroje totiž mlčí jako čítankový Fučík při výsleších na Gestapu.

V okolí Roudnice nad Labem existoval pán, který od války pilně víkend co víkend objížděl motoristické podniky. Schovával si programy, které se stěží vešly do velké kartónové krabice, jež se později pro pozůstalé stala zdrojem pár kulatých korunek na internetové aukci. Onen sběratel si nevpisoval do programů výsledky, avšak startovní listinu si opravil vždycky zřejmě z hlášení rozhlasu při závodech.

V neděli 7. října roku 1973 se vypravil do Polep na III. Cenu Podřipska. A jeho propisovačka měla práce habaděj. Uzávěrka programu byla v oněch letech dlouho předem, kdy se už řada závodníků na sklonku sezóny omluvila jako Jiří Jirout. Dnes již neznámý fanoušek si jeho jméno přeškrtnul a ke startovnímu číslu jedenáct krasopisně dopsal jedno jediné slůvko. Svoboda.

 

Slibný debut a výsledkové vakuum

Zdravý rozum velí k úvaze, že se tehdy v Polepech divákům představil Stanislav Svoboda, který první ligu 1973 trávil v roli náhradníka vesměs čekajícího na závodní příležitost. Každopádně Rudolf Duda, dlouholetý kopřivnický funkcionář, měl již jasno, že se na plochodrážních oválech objevují již oba synové Stanislava Svobody.

Poslední říjnový víkend se v Čakovicích konalo soustředění nejmladších adeptů plochodrážního řemesla. Pilně se trénovalo a závodilo od pátku až do neděle a mezi účastníky se objevily také osobnosti, které měly formovat vývoj našeho plochodrážního sportu v dalších letech.

V depu jste mohli potkat kupříkladu libereckého Josefa Rybáře, kopřivnického Zdeňka Dominika, ústeckého Miloslava Čmejlu, žarnovického Jána Danihela či dalšího Slováka Zdeno Vaculíka, jehož klubem však byla ještě Bratislava. Slibná kariéra čekala i na březolupské Stanislava Kučeru a Emila Ondrašíka. Naproti tomu Čestmíra Váňu očekávalo těžké zranění a Karel Červenka, který si oblékal plzeňskou vestu, nechal o čtyři roky později na ovále v Chomutově svůj život.

Sedmnáctiletý Jiří Svoboda se ve skvělé společnosti rozhodně neztratil, protože v součtu bodů se dělil o desátou a jedenáctou příčku s Čestmírem Váňou. „Čakovice si vzpomínám,“ rozjasní se jeho tvář v jeho voldušské chalupě po chvilce přemýšlení. „Už tam byl Luboš Tomíčků. Upad‘ a já se mu vyhejbal…“

Jenže pozor! Luboš Tomíček, toho jména prostřední, si totiž léčil zraněné koleno, které si pochroumal při pádu během memoriálu svého otce. Není divu, hrdinu našeho vyprávění čekala spousta závodů, takže zařadit vzpomínku do konkrétního z nich, je problém.

Každopádně od juniorského soustředění v Čakovicích se stopa Jiřího Svobody v archívech ztrácí. S výjimkou podzimní Ceny Podřipska v Polepech, kde si zmiňovaný roudnický motoristický fanda opět do programu napsal celou startovní listinu. Jak však již vnímavý čtenář tuší, k sedmnáctce si poznamenal strohé slůvko Svoboda. A ty, historiku, po letech dumej který.

Dlužno podotknout, že se prostě již navždy musíme smířit s dírou v dochovaných výsledcích, kterou by mohl zaplnit snad už jen zázrak. Ústí nad Labem jezdilo v sezóně 1974 první ligu ještě v Polepech, avšak o rok později zažily svou ostrou premiéru Chabařovice.

„Když jsi jel do Chabařovic na trénink, musel jsi počítat, že dostaneš krumpáč a lopatu,“ vzpomíná Jiří Svoboda na sezónu 1975, kdy nadšení plochodrážníků pomáhalo budovat ovál na ústeckém předměstí. Na novém stadiónu se svezl v úplně prvním závodě, jímž byl Pohár ČSR čili předchůdce dnešního přeboru. V roli dráhového náhradníka skončil třináctý. Velký mezinárodní závod, který využil startovní listinu kontinentálního finále světového šampionátu družstev, však proti hvězdám Československa, Polska a Sovětského svazu jela jen domácí esa Jaroslav Zobal a Miloslav Čmejla.

 

Alenka v zelené říši divů

Místo dvou skupin se závěrečnými nadstavbovými částmi se první liga anno domini 1975 konala jako seriál deseti podniků na stadiónech pěti účastníků. Paradoxně se však smrskla do rozpětí dvou měsíců mezi červencem a zářím. „S Chabařovicema jsme vždycky vzali autobus,“ vzpomíná Jiří Svoboda na tehdejší obvyklou formu cestování. „Jeli jsme třeba do Kopřivnice, tam si pamatuju, jak se zabil ten kluk (Josef Troják – pozn. redakce).“

První liga 1975 vynesla Jiřímu Svobodovi, jenž z osmi mítinků svého klubu vynechal jen ten červencový v Žarnovici, první závodnické ostruhy. „Krásný počátky,“ zasní se po čtyřiceti letech. „Po tréninku jsem přišel domů se zlomeným zápěstím. Myslel jsem, že mě máma bude litovat. Dostal jsem facku zprava a zleva a radu, že na to nemám lýzt.“

Stanislav Svoboda starší ovšem nebyl žádný despota. Naopak si uvědomoval, že má-li plochodrážní kariéra jeho mladšího syna nabrat smysluplný kurz, musí mu garantovat co nejlepší podmínky. Vojna v motoristickém oddíle RH Praha by byla řešením. Mladých závodníků byla spousta. A Jiří Svoboda přece jen byl čtyřka desátého klubu v zemi a mohl se pochlubit prakticky jen druhými místy ve dvou rozjížďkách v prvoligových mítincích na své domácím stadiónu.

„Na podzim 1975 jsem nastoupil vojnu na Rudý hvězdě,“ objasňuje Jiří Svoboda, že se otcův plán splnil. „Ne, že bych měl výsledky, ale táta znal Mičána. Říkal mi, že to je jedinečná šance, buď mi to půjde nebo ne, a že mám na to dva roky. Emil Sova, Jindra Dominik a Jiří Jirout končili v pětasedmdesátým vojnu a my šli po nich. Se mnou nastoupil Luboš Tomíček, Olda Sláma, to byl snad švára Hnidáka a Láďa Kosina (ano, kouč loňského extraligového BP Teamu – pozn. redakce). Po půl roce přišel ještě Pavel Karnas.“

Severočeský mladík se jakoby mávnutím kouzelného proutku ocitnul na jiné planetě. „Já do tý doby viděl Jirku Štancla nebo Milana Špinku jen v televizi,“ uvědomuje si. „Najednou jsem seděl vedle nich! Byl jsem jako Alenka v říši divů.“

Většina jeho vrstevníků řídila tanky nebo běhala jako bigoši se samopaly za bé-vé-páčkama, těšila se na výrobu metru a skloňovala slovo pakárna ve všech sedmi českých pádech. Jiří Svoboda si však na vojně připadal jako v ráji.

„To nebyla vojna, to jsi byl jen u vojáků, to byl sen, já se tam těšil,“ souhlasí dnes. „Ve Stromovce byla rota u první nafukovací haly u nás, co měla Rudá hvězda. Měl jsi jen mundúr, chodil jsi tam jen spát. Jako bažant jsi dělal rajóny, jinak jsi byl v dílnách ve Veleslavíně. Až na konci vojny se začaly budovat dílny na Markétě. Do tý doby byla na Markétě jen stará dřevěná budova a ve Veleslavíně byly i garáže. Přistavila se vétřieska nebo robur, naložily se motorky a metyl a jelo se trénovat. Soutěžáci nám říkali slintavky. Naše motorky měly ztrátový mazání, takže jsme podlahu vétřiesky šúrovali metylem. Rajóny jako na vojně, ale dělal jsi to s láskou, protože jsi mohl závodit.“

Zatímco drtivá většina plochodrážníků musela v devatenácti na dva roky na sport levých zatáček zapomenout, vojančina v Rudé hvězdě byla vstupenkou závodit na úrovni, která byla v půli sedmdesátých let v ostatních československých klubech nepředstavitelná. „Motorku jsi dostal dvouletou, maximálně tříletou,“ přibližuje Jiří Svoboda. „Náhradní díly jsi chodil fasovat. V Chabařovicích jsem třeba spojkovou lamelu skládal z pěti dílů a nafasoval akorát lanko. Na Rudou hvězdu neměl materiálně nikdo. Člověk tady vstoupil do velkýho světa. Ale po tréninku bylo normální, že se vzala lopata a šel jsi odhazovat materiál z dráhy. Nikdo neřek‘ ani ťuk, dneska by se ti závodníci vysmáli. Vojna bóží, na konci jsem se stihnul i oženit. Nebo vlastně musel jsem se oženit, jak se říká.“

 

Bezezbytku využitá šance

Pakliže by někdo obviňoval Jiřího Svobodu z protekce, dvacetiletý mladík jej v sezóně 1976 razantně umlčel svými výsledky. S výjimkou ledů svůj první závod s rudou hvězdou na vestě absolvoval již v březnu ve Mšeně v rámci přípravných individuálních klání pražského klubu s polským Gdaňskem. Skončil desátý, aby si svou bilanci druhý den vylepšil ještě o jednu příčku.

Počínaje šestasedmdesátým, československá ligová klání dostala novinku v podobě zvláštních juniorských jízd. Týmy se tedy rozrostly o borce mladšího jednadvaceti let, jenž jel dvakrát pouze proti svým vrstevníkům. Jiří Svoboda se v této úloze představil hned v úvodním kole počátkem dubna v Pardubicích.

Do konce soutěže vynechal jediný mítink, kdy jej druhý květnový den na Markétě v roli juniora vystřídal Luboše Tomíček, a náhradníkem se stal Zdeněk Kudrna. Do konce soutěže však už nechyběl samozřejmě kromě vypadávacích závodů, která RH Praha v pětičlenné extralize měla.

To už však byl členem hlavní sestavy, v níž se prezentoval nad očekávání skvěle. V srpnu ve Slaném a v září v Kopřivnici měl sakra blízko k dvoucifernému zisku. Vracel se s devíti body a je nutno zmínit, že tehdejší rozpis obsahoval jen šestnáct rozjížděk, přičemž každý závodník mířil na ovál čtyřikrát.

Svůj první majstrštyk ovšem servíroval v mistrovství republiky juniorů. Jeho třetí ročník změnil podobu, místo seriálu závodů se konal dvoustupňově. Jiří Svoboda hravě postoupil do finále, jež startovalo na sklonku června v Zohoru. Hned v rozjížďce s číslem jedna jej startmaršál odmával na druhém místě za Lubošem Tomíčkem. Bod na něho ztrácel ještě po třech sériích, avšak na konci dojel dvakrát třetí.

Vratislav Kotek porazil Josefa Rybáře v rozjezdu o stříbrný věnec a on se dělil se Štefanem Eliášem o čtvrtou příčku. Kdo však v té chvíli mohl tušit, že ztratil titul? O tři týdny později neměl Jiří Svoboda sobě rovného v Kopřivnici. Luboš Tomíček prohrál nejen s ním, ale také s Josefem Rybářem.

Finále vrcholilo hned nazítří v Ostravě. Luboš Tomíček vedl o tři body, avšak nepoznal hořkost porážky, zatímco Jiří Svoboda prohrál jenom s ním v rozjížďce s číslem třináct a stal se vicemistrem. „Ostrava, to byl krpál z depa dolů, detaily ti ale neřeknu,“ musíme zůstat ochuzeni o líčení z úst protagonisty tohoto článku. „Kopřivnice byla na srdíčko, podržet plyn, atypik dráha, ale mně to tam sedělo. Konkurentem nám byl Pepa Rybář z Liberce.“

Jen máloco Jiřímu Svobodovi v sezóně 1976 nevyšlo. Patří sem prakticky jen Zlatá stuha, při níž zadřel tři motory, přičemž ten poslední ve finálové jízdě. Nicméně i přesto prožil povedený podzim. Vyhrál totiž svou kvalifikační skupinu pro postup do šampionátu jednotlivců anno domini 1977. V Plzni jej na nejvyšší stupínek pódia nepustilo počasí, avšak Pardubice a Slaný vyhrál. Triumf mu dokázal sebrat jen Jan Holub.

„Nemoh‘ jsem ho předjet,“ vybaví si svůj střet s o generaci starším plochodrážníkem v rozjížďce s číslem jedenáct. „Nejel extra rychle, ale jak tě vykrejval, nemoh‘ jsi ho předjet. Byl to pan závodník, měl snad vzadu kameru. Byl jsem mladej‘ a stihnul jsem ještě závodit s jeho synem.“

 

Jizva na obličeji ruského kouče a mnohem hlubší na tváři spravedlnosti

Jiří Svoboda patřil k univerzálním závodníkům, kteří nezaháleli ani přes zimu. „Až na vojně,“ líčí, jak se na ledová zrcadla rozrývaná ohřebovanými speciály dostal. „Pepík Hnidák si prohlídnul kluky. Kdo byl srdcař, tomu ledy nabídl. Vyndal motorku a mně se to začalo líbit. Ještě na vojně jsem se dostal do světovýho finále. Po Milanu Špinkovi jsem tam byl druhej‘ nejmladší z Čechů.“

Debut prožil třetí den roku 1976 při mistrovství republiky ve Svratouchu. Skončil jedenáctý a jeho kolega z vojny Oldřich Sláma jej překonal o dva body a tři místa. Nicméně tehdy byl z bílinské rodiny Svobodových přece jen nejznámější pořád otec Stanislav. Jenže sotva se na kalendáři objevil nový letopočet se dvěma sedmičkami na konci, benjamínek Jiří pokračoval v budování slávy svého vlastního jména. Povedenou škvárovou sezónu protáhl i za zamrzlá kolbiště.

Po třech slabších sezónách dorazila v sedmasedmdesátém do Čech opět tuhá zima.  Kalendář mistrovství republiky čítal šest podniků, z nichž padl jenom únorový závod ve Vysoké v Pošumaví na Lipně. Nadto se konaly ještě mítinky v Poličce a Svitavách, které neměly mistrovský status vzhledem ke kolizi svých termínů se světovým šampionátem.

Mrazivých dnů využila dokonale i pražská Rudá hvězda. Místo soustředění poblíž Mladé Boleslavi, nakonec skončili v Lodenici poblíž Slaného. V místní kachní farmě jim evidentně fandili nejen opeřenci, protože si na rybníku mohli vytyčit až devět tréninkových tratí.

Z mistrovství republiky bohužel již druhý den roku vypadl Milan Špinka, který se těžce zranil v Táboře. Zdeněk Kudrna však dostal zdatného sekundanta v boji o zlato v osobě Jana Vernera, jemuž vzal šanci na titul až pád v posledním závodě v Solopyskách u Vysokého Chlumce. V rozjížďce s číslem dvě bojoval se Zdeňkem Kudrnou tak vehementně, že vjel do sněhové bariéry. Při následném pádu si zlomil prst a musel odstoupit.

Jiří Svoboda se pohyboval okolo pátého místa. Ale jeho chvíle přišla třetí lednový víkend. V sobotu hostil ledaře rybník Svárov v Poříčí nad Sázavou, kde nebyl právě nejpevnější led. Brzy se objevily hluboké trhliny, které zavinily celou řadu pádů. Jeden čekal i Zdeňka Kudrnu, ale nejhůře dopadl kopřivnický Čestmír Váňa. V zatáčce před ním upadl pardubický Vratislav Kotek, on strhnul svůj motocykl z dráhy a velkým saltem vylétl mimo trať. Za své šlechetné gesto platil bolestivou daň. V benešovské nemocnici mu roztržená záda sešili desítkami stehů.

Ztráta poslala Zdeňka Kudrnu do rozjezdu o třetí místo. A Jiří Svoboda v něm ukázal záda nejen jemu, ale také Aleši Drymlovi. Hned další týden naplno opanoval Dvoudenní seriál na ledové dráze, jímž pořadatelé v Poličce a ve Svitavách suplovali fakt, že na ně nezbyl žádný mistrovský podnik. A o reprezentantovi přímo nasazeném do moskevského semifinále světa bylo rozhodnuto.

Před zraky šedesáti tisícovek diváků na stadiónu Dynama skončil Jiří Svoboda devátý. Sergej Jarovoj a Vladimir Smirnov doplatili na kvóty postupu zástupců jedné země a dvacetiletý Čech se chystal na debut ve světovém finále v Inzellu.

„Jeli jsme na noc ze čtvrtku na pátek erťákem,“ vzpomíná Jiří Svoboda na svůj první výjezd na druhou stranu železné opony.  „A já koukal, že v Německu mají tuzex v každý vesnici. Oči jsem měl jako pulec, ale pak se stalo, co se stalo.“

O své první světové finále však Jiří Svoboda přišel již v pátečním tréninku. „Trénovalo se a já spadnul v zatáčce u depa,“ dostáváme se k onomu osudnému momentu. „Ruskej‘ trenér přihlížel a vykukoval ven zpoza brány. Motorka se zvedla o ten sníh a škrábla ho do obličeje.“

Nicméně sportovní spravedlnost doznala při incidentu mnohem hlubší šrámy, protože se místo mladého Čecha v závodě objevil Rakušan Walter Wartbichler, původně první náhradník, jehož v ochozech podporovalo spoustu krajanů. „Měl jsem jen slabší otřes mozku,“ krčí Jiří Svoboda rameny o čtyřicet let později. „Ale Rakušák byl náhradník, tak doktoři řekli, že nejsem schopnej‘ závodění.“

 

První český finalista evropského šampionátu juniorů

Jaro 1977 začalo zájezdem pražského klubu za kanál La Manche. Během deseti dnů českoslovenští plochodrážníci objeli sedm stadiónů druhé divize. V Newportu a v Canterbury vyhráli, v Peterborough, Newcastle, Middlesbrough, Workingtonu a Rye House byli lepší domácí. Vedle ostřílených závodníků se výjezdu zúčastnili také junioři Luboš Tomíček a Jiří Svoboda.

Maximem hrdiny našeho vyprávění bylo pět bodů z Newportu a Newcastle, ovšem Luboš Tomíček se blýsknul na závěr v Rye House. Na atypickém ovále domácí porazili Pražany 49:29, avšak syn slavného otce skóroval čtrnácti body. Nebylo divu, po pódiích v Liberci a Čakovicích byl Luboš Tomíček třetím mužem průběžné klasifikace mistrovství republiky jednotlivců. Jenže pár dnů po návratu z Anglie se vážně zranil v Mariánských Lázních při prvním podniku dlouhodrážního mistrovství republiky.

„S Lubošem jsme velký kamarádi, na Petřinách pořád bydlíme v jednom paneláku,“ vypráví Jiří Svoboda o jejich přátelství, jež se stalo dokonce inspirací pro povídku otištěnou v časopise Motor. „Šli jsme spolu na vojnu a postoupili oba do mistrovství republiky jednotlivců. Luboš vystrkoval růžky, já se motal na ocase. Spolu jsme začali jezdit dlouhou, jak jsme přešli mezi mazáky.“

Sezóna 1977 byla pro Jiřího Svobodu o poznání horší. V extralize již nebyl tak častým článkem pražské sestavy. Počátkem července sice šesti body podržel tým na těžké dráze na plzeňských Borech, nicméně extraligový suverén stejně skončil poslední. Co bylo horšího, druhé den v Pardubicích inkasoval velikánskou nulu, kterou posléze zopakoval rovněž v srpnové Plzni.

Premiéra v mistrovství republiky skončila závěrečným patnáctým místem. O červnové podniky v Praze a v Pardubicích přišel vinou startu v evropském šampionátu juniorů, takže svého nejlepšího výsledku dosáhl desátou příčkou v závěrečném klání v Zohoru. Mnohem horší bylo, že neuspěl ve finále podzimní kvalifikace.

Největší úspěch sezóny 1977 přineslo Jiřímu Svobodovi nové mistrovství Evropy juniorů, které mu paradoxně sebralo body z šampionátu jednotlivců. „Z Gdaňsku jsem se dostal do finále,“ vybaví si vmžiku. „To byl můj první větší závod na krátký a jel tam se mnou i můj táta.“

Jiří Svoboda se do finále ze stadiónu v baltském přístavu kvalifikoval poměrně s přehledem díky devíti bodům a šestému místu. Zaváhal prakticky pouze v rozjížďce s číslem deset. V ní jej o body kromě vítězného Lese Collinse a druhého Aleksandera Šaljavina připravil také Pavel Karnas.

Pardubický závodník, toho času na vojně v pražské Rudé hvězdě, potřeboval napravit mechanické patálie z první jízdy. Zpoždění ovšem nedohnal a zůstal trčet v kvalifikační síti. Ve druhém semifinále v Kršku jsme svého reprezentanta neměli, takže československá vlajka vlála ve Vojensu pouze kvůli Jiřímu Svobodovi.

„Ve Vojensu to byl ještě čerstvej‘ stadión,“ připomíná Jiří Svoboda, že areál Ole Olsena čekala ještě poměrně dlouhá cesta k současné podobě. „Jen buldozery nahrnuly ochozy pro lidi. S Pepíkem Hnidákem jsme jeli carevnou, čtyřiadvacítkou volhou kombi s vlekem, on vzal ještě mladýho a jelo se.“

Nicméně devět tisícovek diváků se do svých domovů rozcházelo předčasně. „Přijeli jsme, chcalo, pršelo a chcalo,“ vybavuje si Jiří Svoboda. „Odjely se jen tři série a zastavilo se to. Dal jsem tam starou dunlopku. Možná kdybych dal barumu, na hlubší dráze byla lepší. Odjelo se to, že se to muselo odjet, asi tak.“

A tak historicky první československý reprezentant v juniorském šampionátu, jenž byl o jedenáct let později povýšen na mistrovství světa, obsadil jedenáctou pozici. Tři body jako on měli i další tři jezdci. Lepší než Jiří Svoboda byl Andrzej Huszcza, jehož jsme ještě před deseti lety vídali v české extralize, ale to jen proto, že se mohl chlubit trojkou ze sedmé jízdy. Hrdina našeho vyprávění jej však v první jízdě dne porazil.

 

Zubatý motocykl horší medvěda

Na podzim 1977 se Jiří Svoboda vrátil do civilu. „Po vojně jsem dělal rok v dílnách u vnitra,“ svěřuje se, že se na sever Čech už nevrátil, ale zakotvil ve stověžaté matičce. „Asi jsem se ještě nevybarvil. Až po roce jsem podepsal kontrakt jako sportovec na plnej´úvazek.“

Po roční absenci se přes kvalifikaci vrátil do mistrovství republiky jednotlivců. Jezdil extraligu, nezapomínal ani na ledy, ani na dlouhou dráhu. V devětasedmdesátém měl na dohled bronz v domácím šampionátu ledařů, avšak nakonec mu jej o bod sebral Stanislav Dyk. Světové finále v Inzellu absolvoval coby náhradník. Blýsknul se také čtvrtý místem v mezinárodním podniku na dlouhé dráze a jeho závodnický životopis obsahuje spoustu zajímavých výsledků.

„Já jsem na výsledky bordelář, spíš než závody si pamatuju nemocnice,“ omlouvá se, že dnes již bohužel nemůže sloužit vyčerpávajícími detaily z každého plochodrážního podniku, jenž před ním zmíníte. A to tím spíše, že coby závodník naší špičky neměl o jezdecké příležitosti rozhodně nouzi. A také, že na sklonku sedmdesátých let v lékařských ordinacích jméno Jiřího Svobody na neschopenky ještě příliš často nepsali.

A tak spíš ve svých vzpomínkách akcentuje veselé příběhy. „Jezdili jsme do Ruska na soustředění a Švédové se k nám přifařili,“ přidává k dobru další historku. „Serenka (pochopitelně nikdo jiný než slavný exmistr světa Per Olof Serenius – pozn. redakce), když začínal, chutnal mu náš rum.“

Nicméně led také bolí, o čemž se Jiří Svoboda měl přesvědčit hned v sezóně 1980. Z kvalifikačního kola v Haagu postupoval naprosto v klidu, jenže semifinále v Inzellu bylo jako na houpačce. Jiří Svoboda jej zahájil triumfem v rozjížďce s číslem čtyři, aby se však z druhé série vrátil s nulou. Vzápětí vyhrál, leč ve čtrnácté jízdě se díval na záda vítězného Helmuta Webera a druhého Hanse Johanssona. A co čert nechtěl, po devatenácté jízdě neskončil v depu, ale na palubě sanitky.

„Dal jsem to na venek,“ líčí, kterak k incidentu došlo. „Byla tam tříšť. Motorka se otočila a kolo mi vzalo bok. Dvaasedmdesát štychů, ale kostičky to vydržely. Spali jsme v hotýlku a ráno byla postel celá od krve. Přišel Míla Verner, že mám na postup, ať na to vlezu. Šedivou klempířskou izolačkou mi to stáhli a já s tím postoupil.“

V Kalininu jel první světové finále coby regulérní účastník od onoho nešťastného zákazu v Inzellu 1977. Dvanáctým místem ustavil svůj životní výsledek ve světovém šampionátu ledařů. O rok později jej zopakoval v Assenu. Dvanáctka mu byla evidentně souzená, protože stejné umístění dosáhl i v šestaosmdesátém ve Stockholmu, čehož byli svědky i diváci Československé televize.

Pád v Inzellu měl ovšem dohru v Praze. „Šel jsem na vyndání stehů a doktor se mě ptal ‚co to máš?‘,“ usmívá se. „Odpověděl jsem, že jenom takový malý škrábnutí. On se podíval a vyděsil se, jestli jsem se pral s medvědem.“

 

Hořké buřty v Regensburgu

Ke své prozatím nejlepší sezóně mířil Jiří Svoboda v jednaosmdesátém. Týmovou soutěž sice zahajoval v pražském prvoligovém béčku, avšak nakonec byl třetím bodově nejproduktivnějším mužem Rudé hvězdy v extralize. Skvěle se mu dařilo rovněž v šampionátu jednotlivců, v němž obsadil životní sedmé místo a vyhnul se podzimní kvalifikaci.

„Podmínky v Rudý hvězdě byly dobrý,“ spatřuje příčiny svého sportovního růstu. „Já to můžu srovnávat jenom s těma ústeckejma podmínkama a to nemělo srovnání. Ofiko se neříkalo, že jsi profík, ale byl jsi, to bylo jasný. Jsem rád, že jsem závodil ve svý době. Ekonomika byla jiná, navíc jsme byli parta. Vzal se autobus a jelo se. Dnes má každej‘ auto a po závodech spěchá domů. My jsme si to víc užívali.“

Extraliga 1981 mu přinesla pátý titul mistra republiky. Nicméně stříbrná medaile z juniorky 1976 byla stále ještě posledním individuálním cenným kovem, který Jiří Svoboda v domácích šampionátech získal. Přitom právě v jednaosmdesátém bojoval o ledařské zlato se Zdeňkem Kudrnou.

Po dvou podnicích byl prakticky jistý vicemistr, nicméně odstup třech bodů od Zdeňka Kudrny nevylučoval překvapení. Jenže na sklonku února dorazila obleva. A v paprscích žhavého sluníčka ve Velkých Hamrech si nebyl jistý ani Stanislav Svoboda starší, zda na motocyklu jeho syna sedí vskutku jeho potomek.

Dnes v útulné chaloupce ve Volduchách Jiří Svoboda vysvětlí své tehdejší zaváhání jen významným pohledem. A tak se nezbývá než smířit s faktem, že i muži mají své dny a konstatovat, že napřesrok si Jiří Svoboda na československých ledařských kolbištích celkové stříbro již utéct nenechal. A ve Vysokém Chlumci stál na pódiu úplně nejvýš a shlížel odsud i na Zdeňka Kudrnu mířícího za dalším titulem.

Nikdo se nemohl divit, když jej státní trenér Miloslav Verner pozval do národního týmu, který v únoru 1982 měl v ruském Kalininu obhajovat tři předchozí stříbrné medaile. „Před tím jsme v Rusku jeli ještě nějakej‘ guláš,“ okamžitě se mu vynoří z paměti další neskutečný zážitek. „Doktor nám před závodem měřil tlak a byl ožralej‘, že málem upad‘.“

Světový šampionát ledařských družstev se ve svých prvních ročnících jezdil systémem klasických dvojic a Jiří Svoboda byl náhradníkem po boku Zdeňka Kudrny a Milana Špinky. „Milan s Démonem to zmákli perfektně. A já roztlačoval motorky a pomáhal, aby ta soudržnost v týmu byla.“

Když se československý tým nechával na pódiu fotografovat, nikdo nemohl tušit, že jeho stříbrná éra skončila. Už jenom proto, že Zdeňkovi Kudrnovi v té chvíli zbývaly zhruba tři měsíce do osudné finálové rozjížďky evropského semifinále na travnaté dráze v nizozemském Stadskanaalu.

„Když jsme se vraceli se závodů na západě, dávali jsme si sraz v Regensburgu u buřtů, jak jsme říkali,“ noří se hlas Jiřího Svobody do smutečních tónů. „Měli jsme tam spicha, i když se zabil. My jeli někam na guláš, on se měl vracet z Německa. Když nám Míla řekl tu zprávu, nechtěli jsme věřit…“

Zdeněk Kudrna je snad jediným československým závodníkem, na jehož adresu snad vůbec nikdo neřekl špatného slova. „On byl strašně dobrej‘ kluk, stál jsem mu na katafalku a to byl nepříjemnej‘, hodně smutnej‘ okamžik,“ vzpomíná Jiří Svoboda. „S Démonem jsme zažili všechno. Měl Saaba, vrtal na něj díry na držák pro motorku. Zasek‘ se mu vrták a víš, co ti v takový chvíli udělá vrtačka. To bylo před tím Holandskem. Pak jsem si říkal, proč mu ta vrtačka radši nezlomila ruku.“

 

Nešťastná červnová neděle v Žarnovici

Skvělá sezóna 1981 viděla také debut Jiřího Svobody v mistrovství světa jednotlivců. Z předkola v Krumbachu tehdy postoupil jen do prvního kola v Lonigu, kde vypadl coby třináctý muž závěrečné klasifikace. Podobně se mu vedlo i napřesrok. Roku 1983 se do nominace nedostal, avšak ve čtyřiaosmdesátém se sezóna začala rozvíjet ve slibném rytmu.

Na ledech sice zůstal trčet v inzellském semifinále, avšak zimní smůlu si jakoby vynahrazoval na škváře. Vyhrál předkolo světového šampionátu v Debrecenu, aby v dalším kole skončil těsně pod pódiem coby čtvrtý. V Plzni si vůbec poprvé přišel pro vavřínový věnec v některém ze závodů mistrovství republiky jednotlivců. Exceloval také v extralize, když v dubnové Praze po úvodním třetím místě třikrát vyhrál jako na běžícím pásu. Triumfoval rovněž v úvodním díle dlouhodrážního šampionátu, v jehož mistrovství světa se při svém debutu kvalifikoval do semifinále v dánském Korskro.

Josef Treščák, slovenský historik par excellence, s pečlivostí sobě vlastní představoval osmnáct účastníků červnového kontinentálního semifinále v Žarnovici na stránkách novin Žiara socialismu. Jiřího Svobodu díky výkonům v Debrecenu a Gdaňsku pasoval na tajného favorita žarnovického klání. Nicméně ještě žádný žurnalista světa navzdory skvělé erudici nebyl nadán věšteckým nadáním. Takže ani muž, jehož klidný a vyrovnaný hlas z ampliónů se stal synonymem mnoha žarnovických mítinků, nemohl tušit, co se stane hned v rozjížďce s číslem čtyři.

„Blbě jsem odstartoval,“ povzdechne si Jiří Svoboda. „Byl jsem druhej‘, třetí. Ve druhým kole jsem v nájezdu vjel mezi ně. Na lajně byla měkčí dráha. Zvedlo se mi to. Držel jsem, že naskočím a pojedu dál. Jenže Georg Gilgenreiner to zlomil a vzal to rovnou mezi moje rameno a motorku.“

Náraz v plné rychlosti odskákal ošklivě zlámanou rukou, ovšem německý závodník dopadl mnohem hůře. „Zůstal na vozejku,“ říká Jiří Svoboda. „Znali jsme se, jezdili jsme spolu dlouhou…“

Nicméně následky kolize přece jen nemusely být natolik fatální. V Bánské Bystrici byla nová a tehdy moderní nemocnice. Již zmiňovaný Jozef Treščák vzpomínal, že nešťastného Georga Gilgenreinera na palubě houkající sanitky následoval slovenský tlumočník. Byl u toho, když samotný závodník a jeho doprovod odmítli nabídku okamžité operace. Pro zraněného Georga Gilgenreinera mířil vrtulník s německou imatrikulací, jenž ho v pondělí převezl domů. A v Německu se rozhodli pro léčbu konzervativním způsobem bez chirurgického zásahu…

I po komplikované fraktuře ruky pospíchal do sedla, což se pouhých čtrnáct dnů po žarnovickém pádě dozvěděli televizní diváci při přenosu z kontinentálního semifinále světového šampionátu družstev na pražské Markétě. „Na dlouhý jsem postoupil do semifinále mistrovství světa,“ říká. „A do televize jsem řek‘, že bych ho chtěl jet, protože mi to ve vojenský nemocnici dobře udělali.“

Nicméně realita byla ovšem na hony vzdálená ambice. „Když jsem přišel na kontrolu, ve špitále mi vynadali ‚blbče, co jsi to tam povídal, to máš na půl roku‘,“ může se dnes svému neštěstí už jenom usmívat, byť v sezóně 1984 se mu hroutil svět.  „Ten rok mi to zrovna jelo. Těch karambolů jsem ale za celou kariéru měl… Když se člověk vyšplhal nahoru, přišla rána. A začínal jsem znova…“

 

Rána v Zohoru

Při vší svojí smůle stačil Jiří Svoboda v mistrovství republiky anno domini 1984 vyrovnat své tři roky staré životní umístění. Do termínu žarnovického kontinentálního semifinále individuálního mistrovství světa měl totiž nejstarší motoristický šampionát naší země čtyři závody, takže pražský závodník musel vynechat jen závěr v Žarnovici a v Březolupech na samém prahu letních prázdnin.

Lékaři měli bohužel pravdu a návrat do sedla se protahoval. Po dvou letech mírnějších zim se opět konal domácí ledařský šampionát, jemuž mohl Jiří Svoboda pouze přihlížet. Comeback přišel až na jaře pětaosmdesátého roku. A po pár závodech se Jiří Svoboda odebral rovnou k prvnímu kolu mistrovství světa jednotlivců v rakouském Wiener Neustadtu!

„Po úraze na ruce jsem jel jeden z prvních závodů svět skoro bez tréninku,“ odvíjí Jiří Svoboda niť neuvěřitelného, přesto však pravdivého příběhu. „Přes zimu jsem moh‘ akorát honit fyzičku a na motorce jsem se poprvý svez‘ až při tréninku. To ježdění ale nezapomeneš, jak se říká. Jde o to si všechno oživit a dostat se do toho zpátky.“

Ve Wiener Neustadtu sice vypadl, ale kola sezóny se roztáčela naplno. První tři podniky mistrovství republiky jednotlivců se v dubnu nesly ještě v duchu rekonvalescence následků žarnovického pádu. Nicméně přesto Jiřímu Svobodovi přinesly čtvrté místo ve Slaném. Rozjížděl se přitom o stříbrný věnec, avšak v rozjezdu podlehl Janu Klokočkovi a Aleši Drymlovi, jenž obhajoval titul.

Do extraligové sestavy RH Praha se nevešel, v prvoligovém béčku a druholigovém céčku dostávali příležitost mladší borci, proto ochotně kývl na nabídku startu v desátém ročníku Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru. Na Záhorie plochá dráha končila kvůli připomínkám hygienika a nikdo nemohl tušit, že se památky tragicky zemřelého závodníka ujme až v desátých letech jednadvacátého století Speedway Club Žarnovica.

„V Zohoru se mi stal blbej‘ pád, když to tam končilo,“ vybavuje si Jiří Svoboda mítink, v jehož prvních třech sériích inkasoval šest bodů. V rozjížďce s číslem čtrnáct přibyl ke startovnímu roštu s bílým povlakem. Po jeho levici stál obrýlený Pavel Mrňa z Čakovic a u vnitřního okraje dráhy pardubický Jiří Šmída. Mezi Jiřím Svobodou a mantinelem nakonec před páskou uklidnil svůj motocykl František Ledecký.

„Byl jsem za Fandou,“ vrací se Jiří Svoboda do okamžiků, kdy bílá páska letěla vstříc zohorskému nebi. „On si vytrh‘ chcípák. Motorka mu jela rovně a já ho objížděl zprava. Viděl jsem, že se srazíme, tak jsem to vzal do mantinelu.“

Strašlivá rána do ohrazení vyděsí diváky dnes stejně jako v neděli 2. června roku 1985, jenž se do plochodrážního curriculum vitae Jiřího Svobody měla zapsat černým písmem. „Rána, bum, zkouším vstát,“ přibližuje pražský závodník osudnou chvíli ze svého úhlu pohledu. „Přiběh‘ Luboš Tomíček a já mu říkám, ať mi zvedne nohy. Zvednul mi jednu, zvednul druhou a já necejtil nic.“

Zatímco Petr Vandírek ve finálové jízdě přivedl do cíle za svými zády své klubové kolegy Romana Matouška a Zdeňka Schneiderwinda a Zdeno Vaculík uzavíral řadu, Jiří Svoboda řešil úplně jiné starosti.  „Odvezli mě do Malacek,“ můžete tušit, že další sezóna našeho hrdiny skončila předčasně. „Zrentgenovalo se to a zjistili kompresivní zlomeninu páteře. Ta dostala šlehu na míchu, zmenšila se, proto jsem necejtil nohy. Ale vrátilo se to zpátky. Druhej‘ den už mě nohy brněly, ležel jsem tam asi tři tejdny, než mě dvanáctsettrojkou odvezli do vojenský v Praze a moh‘ jsem rehabilitovat. Dnes jsem rád, že chodím.“

 

Pražský plochodrážník mezi nahatými holkami

Rekonvalescence naštěstí nebyla tak dlouhá jako o rok dříve, takže se Jiří Svoboda zapojil do závodění již v zimě. Ačkoliv jeden závod domácího šampionátu vynechal, skončil šestý, přičemž v Kosořicích mával z nejnižšího stupínku pódia. Po dvou vynechaných sezónách jel i světový šampionát, aby si ve světovém finále ve Stockholmu opět sáhnul na svoje charakteristické dvanácté místo.

„Na ledech ses podíval na zajímavý místa,“ listuje svou pamětí. „Někdy v dvaaosmdesátým jsme s Jirkou Jiroutem jeli v Cortině d’Ampezzo, to byl takovej‘ větší Špindl. Měli tam vystavený ceny, první tři byly kolo s hřebíkama a já si říkal, že bych to chtěl vyhrát. A nakonec jsem doopravdy byl první den první. Italský nebe, azúro, já stál na bedně, hráli mi naši hymnu a pode mnou stáli dva Rusové. Celkově jsem byl pak asi třetí, ale šlo hlavně o postup.“

Horská letoviska bývala dějišti závodů mistrovství světa na ledové dráze vcelku běžně. „V Madonně di Campiglio jsem jel guláš,“ vypočítává Jiří Svoboda. „Nebo Les Houches, to je pod Mont Blancem. S Matesem (Romanem Matouškem – pozn. redakce) jsme tam jeli furgonem Avií. Mechanik byl Luboš Tomíček, moje siamský dvojče.“

O lyžařské zálibě Luboše Tomíčka, toho jména druhého, se ví. „Milan Špinka mu tehdy řek‘, ať si vezme lyže. On se jen podivil, co blbne. Ale nakonec nelitoval, Milan mu sehnal permanentku na sjezdovky a Luboš přijel, oči vykulený, jak krásně si zalyžoval. To víš, dneska je to i u nás, ale tehdy byl rok 1988.“

Dnešní seriózní pánové v letech bývali mladí muži, jimž v žilách proudil nejen adrenalin, ale také testosteron a bůhví co ještě. „Vraceli jsme si z Rakouska a u pumpy jsme se dívali na časáky s holkama,“ šibalsky mrká Jiří Svoboda nad čtyřicet let starým vydáním pánského časopisu Penthouse. „Luboš jedním listoval a najednou říká ‚hele, to jseš ty‘! A opravdu kromě nahatejch‘ holek tam byla reportáž o ledový plochý dráze a moji fotku ze startu tam daly přes dvě strany.“

Byť celníci na československé hranici podobné komodity velice rádi zabavovali, onen výtisk dodnes leží v chalupě v západočeských Volduchách. V komunistické zemi byly nahaté krásky prakticky jen v satirickém týdeníku Dikobraz, kde je umně tvaroval štětec mistra Neprakty. Navíc může se někdo divit, když mladí muži hledali rozptýlení po křivdě, která se jim stala v semifinále mistrovství světa družstev v Kirchbergu?

Původně se mělo jet o čtrnáct dnů dříve ve St. Johannu, nicméně po tréninkovém vážném úraze domácího devatenáctiletého mladíka Gerndta Mooshammera, byl závod přeložen do Kirchbergu. O postupu Švédů nebylo sporu, nicméně náš tým ve složení Stanislav Dyk, Jiří Svoboda a Antonín Klatovský se pral s Finy o druhé místo až do závěrečné jízdy. Antonín Klatovský se probil do čela, zatímco Stanislav Dyk se v posledním oblouku dostal na třetí místo. Ovšem časoměřič si toho nevšimnul, oficiálně ohlásil remízu a v rozjezdu Hannu Laronmaa porazil Jiřího Svobodu.

„Dávali jsme protest,“ přibližuje Jiří Svoboda polozapomenutou kauzu selhání oficiálního činovníka. „Standa Dyk tam byl dřív, ale oni nám to neuznali. Měli jsme to i na videokazetě, evidentně si spletli pořadí. Ale sorry, error. Spravedlnosti se nedokopeš…“

Byl to pech. Avšak v osmaosmdesátém mělo československé družstvo v mistrovství světa v Grenoblu prožít ještě větší.  V neděli jsme sice porazili Švédy 5:0, protože Per-Olof Serenius byl vyloučen za sražení Stanislav Dyka a Erika Stenlunda zradil motor. Avšak v konečném součtu se Švédové dostali na stříbro o jediný bod před Finy a Čechoslováky, protože v klíčovém rozjezdu Jiřího Svobodu porazil Jarmo Hirvasoja.

 

Lékař bez riflí

Ledy ve druhé půli osmdesátých let nepřinášely Jiřímu Svobodovi jen samé hořké okamžiky, jelikož v mistrovství republiky 1987 se stal šampiónem. „Standa byl pobouchanej‘,“ nechce přeceňovat jediný individuální titul mistra republiky v portfoliu svých úspěchů.

Upřímně řečeno ke zlatu mu pomohla spíše absence Antonína Klatovského. Ten vyhrál Kosořice, když v dodatkové jízdě čtrnáctibodových odvedl Jana Vernera a právě Jiřího Svobodu. Jenže ve druhém závodě v Býkvi nestartoval a Jiří Svoboda vyhrál všech pět rozjížděk jako na běžícím pásu.

Ani na škváře rozhodně kolem své třicítky nepatřil do starého železa. V šestaosmdesátém exceloval v pražském prvoligovém béčku společně s Janem Vernerem, jehož bohatá kariéra měla posléze kulminovat v Chabařovicích. Do mistrovství republiky jednotlivců byl sice dosazen od zeleného stolu. Hlasy o protekci podobně jako před deseti lety v souvislosti se svou vojnou rázem umlčel na oválech. V seriálu nejlepších plochodrážníků Československa se udržel a nemusel absolvovat kvalifikaci. Ta jej sice v následující sezóně neminula, avšak spíš vinou vynechaných závodů. V jejím finále patřil k jeho největším rivalům Jan Holub a tak si mohl připomenout závodní lekci, kterou mu na počátku kariéry uštědřil jeho otec.

Vedle ledů reprezentoval rovněž na dlouhé. V roku 1988 se shlédnul v trávě, kterou tehdy nebylo možné jezdit souběžně s mistrovstvím světa na dlouhých tratích. I když se v průběhu historie u nás jela řada závodů na travnatých závodištích, v osmdesátých letech byla pro československého fanouška velkou neznámou. Evropský šampionát objevili Václav Verner a Zdeněk Kudrna. Prvému přinesl stříbrnou medaili, druhý nechal ve Stadskanaalu to nejcennější, co měl.

„Na trávě jsem jel úplně první závod s Emilem Sovou v Bad Waldsee,“ vybaví si pouťák z 12. září roku 1982. „Pepík Hnidák vyndal na Markétě motorku, vzadu měla Krňávky péra. Byla tam travička jako angličáček. Závody trvaly od rána do večera, jezdily se menší kubatury. Poprvé jsem tam vjel v tréninku, tráva byla po ránu mokrá a já si připadal jako na ledě.“

Nicméně Jiří Svoboda se v neznámém prostředí rychle etabloval. „Povedlo se mně bejt‘ třetí,“ pochlubí se a odkudsi vyčaruje program. „Byl to můj první závod na trávě, byl jsem mezi střelcema a líbilo se mi to. Je to milá vzpomínka. Vyhrál Egon Müller. To byl pan závodník a dlouhá byla jeho disciplína. My mu říkali Hašišák, ale to tam snad ani nepiš… Pak jsem jel ještě pár závodů a dostal se do finále Evropy.“

To už se psal rok 1988 a Jiří Svoboda se z La Reole vracel s třetím místem, které mu otevíralo brány finále v Joure. „Měl jsem na trávě tak osm, deset závodů,“ vypráví. „Neměli jsme žádné speciální vybavení. Přední vidlice klasika, takový péra. Jel jsem trávu na dlouhodrážní motorce.“

V červenci reflektoval na nabídku startovat ve volném podniku v Miramontu. „Maťas si tam kdysi přede mnou udělal krček,“ připomíná Jiří Svoboda, že tento ovál neměl u našich závodníků dobrou pověst ještě před tím, než se sem v červnu 1991 vypravil Jiří Hurych. „A já tam měl tříštivou zlomeninu obou stehenních kostí. Byly tam balíky slámy a za nima pneumatiky. A Němec mi ukrad‘ přední kolo.“

Náraz do bariéry byl proto opravdu devastující. „Na dráze mi rozstřihli kombinézu,“ pokračuje Jiří Svoboda. „Odvezli do soukromý nemocnice. Druhej‘ den mi ke snídani přinesli dvojku červenýho vína. Ležel jsem tam asi deset dnů a pak pro mě ministr poslal Jak 40.“

Jenže letoun z letky ministerstva vnitra musel přistávat na vojenském letišti státu NATO, což byl v dobách studené války problém. „Přistát ho tam nechali,“ líčí Jiří Svoboda. „Ale když si doktor myslel, že si ve Francii koupí džíny, od letadla ho vojáci pustili jen asi pět metrů. A mně dovezli sanitkou až k němu.“

 

Nožík v moskevské úschovně

Vestu se startovním číslem dvanáct si ve finále mistrovství Evropy na travnaté dráze v Joure na sklonku srpna 1988 místo Jiřího Svobody oblékal Václav Milík. Pardubický závodník měl teprve našlápnuto mezi hvězdy a právě na nizozemském ovále zmáčknul další tlačítko rychlovýtahu kariéry. Nakonec se s Dánem Kentem Noerem rozjížděl o bronzovou medaili, ale prohrál.

Jiří Svoboda se do sedla závodního motocyklu už nikdy nevrátil. Dalo by se konstatovat, že tentokrát byl ve špatné době na špatném místě. Ledařský nároďák se totiž hned v březnu vrátil z Assenu s bronzem z mistrovství světa družstev, když jeho místo v sestavě zaujal Bronislav Franc. Ve světovém finále jednotlivců v Alma Atě v Kazachstánu, který byl tehdy ještě republikou Sovětského svazu, ovšem nechyběl.

„Nikomu se tam nechtělo, tak jsem jel jako komandýr já s Broňou Francem, Tondou Klatovským a Standou Dykem,“ vysvětluje. „Mezipřistání bylo v Moskvě. Měl jsem s sebou maličkej‘ nožík z NDR na krájení salámu. V Praze mi ho nechali, ale na letišti v Moskvě mi ho sebrali, že je to chladná zbraň. Dali ho do úschovny a vystavili mi na něho bumážku. Při zpáteční cestě jsem nelenil, že chci svůj nůž zpátky. Trvalo hodinu, než ho ve skladě našli, ale dostal jsem ho.“

Posléze se Jiří Svoboda stal trenérem pražské mládeže a na muže v zelených montérkách dodnes vzpomínají mnozí plochodrážníci, kteří jsou již sami v motoristickém důchodu. „Došlo k tomu, že jsem řešil, co bude dál,“ vrací se Jiří Svoboda na konec osmdesátých let. „Bylo mi nabídnuto trénovat. Proč ne, člověk něco znal. Jenže se udělal nábor, přišlo šedesát kluků a my měli jen šest Simsonů. Co s nima?“

Podobné otázky však byly v zásadě pouze řečnického charakteru. „Nebejt‘ tatínků, nešlo to zvládat,“ uznává Jiří Svoboda. „Přišel kluk, co ani nevěděl, jak se s motorkou rozjíždí. Ale co kdyby to byl skrytej‘ talent?! Vychovalo se tolik juniorů, že jen z Markéty jely na juniorák do Pardubic dva autobusy. Začínal Jirka Štancl, Topas, mladej‘ Ondrašík a spousta dalších.“

Do oné éry spadá i vznik malé dráhy, jež se dnes stala synonymem dalších mini oválů pro stopětadvacítky. „Ty gumy jsou z dopravníků na uhlí, domluvil jsem to v dolech v Bílině, měl jsem tam známý,“ vzpomíná Jiří Svoboda. „Jeden tatínek měl kámoše s buldozerem, srovnal trať do roviny. A závodí se tam dodnes. Jezdilo se i nahoře, kde je teď baseballové hřiště, kolem pneumatik.“

Začínající závodníci dostali do rukou i adekvátní motocykly. „Simsony byly prd, prd, proto jsme z nich udělali osmdesátky,“ pokračuje Jiří Svoboda. „Dali jsme tam hlavu z NDR. Udělali jsme i líný půllitry, normální pětistovky se zpřevodovaly do pomala. Hledali jsme, co a jak. Dneska existuje Shupa, doma tě oblíknou jako mistra světa a jede se. Tehdy kluci přišli a neměli nic. Jen nadšení. Byli rádi, že držej‘ v rukách řidítka.“

 

Siamské dvojče ve druhém výjezdu pražské Markéty

Dnes již nejmladší plochodrážní potěr netrénuje. „Došlo to do stadia, že mi Petr Ondrašík řek‘, že bych si měl udělat vysokou školu,“ připomíná Jiří Svoboda současnou realitu, že bez diplomu nejsou v oddílu napojeném na státní strukturu sebevětší závodní zkušenosti nic platné. Konec konců i Tomáš Topinka navzdory všem zkušenostem a dosaženým úspěchům za řidítky i v manažerském křesle, musel do školních škamen.

„Opustil jsem to a odešel,“ netají se Jiří Svoboda, že se okolo své čtyřicítky do studia nehrnul. „Pak se to v Praze nějak dělalo, nedělalo. Až to vzal do ruky Zdenda Schneiderwind.“

Než odejde do důchodu, jezdí se svou manželkou na chalupu do Volduch jen o víkendech. Přes týden pracuje v Praze. V bílém oblečení byste si jej ve střešovické nemocnici klidně spletli s nějakým profesorem. Jede-li se ve všední den na pražské Markétě nějaký závod, s největší pravděpodobností na něho narazíte mezi přáteli ve druhé zatáčce.

„Doba byla jiná, to je jasný,“ otáčí se za svou kariérou. „Ale člověk, když chtěl závodit, měl možnosti. Za nás se na ledech jezdilo na deset, čtrnáct dnů do Ruska. Motorky šup do letadla, tam se o nás postaral DOSAAF. V Moskvě na další letadlo na Sibiř. A jeli jsme třeba čtyři závody, mohli jsme si motorky vyzkoušet. Dneska to jsou peníze, peníze a peníze. Motorka za nás víc vydržela, měl jsi dvě na krátkou, dvě na dlouhou a dvě na ledy. Pak to chtělo mít známý v Divišově. A já měl hlavně Luboše Tomíčka. Ten se mnou jezdil, zažil všechny úspěchy, i ty trable. Jak říkám siamský dvojče.“

 

Plochodrážní kariéra Jiřího Svobody (*7.8.1956) v zrcadle času:

1973	v říjnovém soustředění juniorů v Čakovicích se dělil s kopřivnickým Čestmírem Váňou o celkové desáté místo
1974	Ústí nad Labem účastníkem 1.ligy skupiny A
1975	Chabařovice 5. v 1.lize (Jiří Svoboda v sedmi závodech 14 bodů ze 111 bodů klubu celkem); dráhový náhradník při závodu Poháru ČSR v Chabařovicích, 13. místo; na podzim nástup na základní vojenskou službu do RH Praha
1976	RH Praha vítězem extraligy a mistrem republiky družstev (Jiří Svoboda 35 bodů z 322 bodů klubu celkem); v roli náhradníka jeden závod skupiny A MR jednotlivců v Čakovicích 10., celkově 17.; kvalifikace pro MR 1977 – vítěz skupiny B (Pardubice 1., Liberec 2., Plzeň zrušena, Slaný 1.); účastník MR na ledě, kde celkové pořadí není známé; MR juniorů – postup ze skupiny A, ve finále vicemistr (Zohor 5., Kopřivnice 1., Ostrava 2.); 10. a 9. místa v březnových MEZ závodech RH a Gdaňsku ve Mšeně, 6. Pohár Chabařovic, 6. Zlatá stuha, náhradník Memoriálu Luboše Tomíčka, s Lubošem Tomíčkem šestí při Memoriálu Antonína Vildeho ve Slaném, 5. Pohár VŘSR v Praze
1977	MS ledy: semifinále Moskva 9., finále Inzell zakázaný start od lékaře po pádu v tréninku; ME juniorů: semifinále Gdaňsk 6., finále Vojens 11.; extraliga: RH Praha vítěz a mistr republiky družstev (Jiří Svoboda 4 závody a 7 bodů z 296 bodů klubu celkem), MR jednotlivců: 15. (Liberec 15., Čakovice 13., Praha NS, Pardubice NS, Slaný 15., Liberec 14., Žarnovica 15., Zohor 10.), kvalifikace pro MR jednotlivců 1978: skupina A 3. (Liberec 5., Chabařovice 5., Slaný 3.), finále 12. A postup jako čtvrtý náhradník (Kopřivnice 13., Březolupy 14., Plzeň 8.), MR dvojic: kvalifikace B Liberec 1. (s Petrem Ondrašíkem a Zdeňkem Kudrnou), finále Plzeň NS; MR dlouhá: pořadí oficiálně nevyhlášeno (Mariánské Lázně ? – 7., – 9.); MR na ledě: 5. (Tábor 6., Svratouch 5., Červený Kostelec 6., Poříčí nad Sázavou 3., Vysoký Chlumec 5.), Dvoudenní seriál na ledové dráze: vítěz (Polička 1., Svitavy 1.); 5. Cena Avie v Čakovicích, 8. Zlatá stuha, náhradník Memoriálu Luboše Tomíčka; v dubnu zájezd s RH Praha do Anglie – 7 test matchů na stadiónech Division Two
1978	MS ledy: semifinále Inzell 15.; extraliga: RH Praha 2. (Jiří Svoboda v pěti závodech 16 bodů z 283 bodů klubu celkem); kvalifikace pro MR jednotlivců 1979: semifinálová skupina A 2. (Chabařovice 3., Chomutov 3.), finále 6. (Praha 4., Slaný 9.); MR dvojic: semifinále Slaný a Chabařovice RH Praha 1. (se Zdeňkem Kudrnou), finále Plzeň 5. (se Zdeňkem Kudrnou); MR na ledě: 6. (Polička NS, Svitavy NS, Počepice 4., Svratouch 3., Vysoký Chlumec 4., Tábor 4.); 3. v mezinárodním závodě jednotlivců v Praze, vítěz Ceny MNV Čakovice po test matchi Praha vs. Wroclaw (53:25), náhradníkem Memoriálu Luboše Tomíčka, 6. v Poháru VŘSR v Praze; v dubnu zájezd s RH Praha do Anglie – 5 test matchů na stadiónech Division Two
1979	MS ledy: kvalifikační kolo Haag 2., semifinále Západní Berlín 6., finále Inzell náhradník; extraliga: RH Praha vítěz a mistr republiky (Jiří Svoboda v šesti závodech 29 bodů z 347 bodů klubu celkem); 1.liga: RH Praha „B“ 3. (Jiří Svoboda ve dvou závodech 23 bodů z 222 bodů klubu celkem); MR jednotlivců: 13. (Pardubice 13., Praha 8., Slaný 13., Plzeň 12., Zohor 12. Březolupy 16.), kvalifikace pro MR jednotlivců 1980: semifinálová skupina B 3. (Liberec 3., Čakovice 6.), finále 5. (Žarnovica 5., Březolupy 3.); MR dvojic: semifinále Slaný RH Praha „B“ 1. (s Ladislavem Hradeckým), finále Chabařovice 3. (s Ladislavem Hradeckým), MR na ledě: 4. (Polička 5. Svitavy 6., Solopysky 3., Žďár nad Sázavou 5., Červený Kostelec 3.); 4. v mezinárodním závodě v Mariánských Lázních, 14. v Memoriálu Luboše Tomíčka; v dubnu zájezd s RH Praha do Anglie – 9 test matchů na stadiónech Division Two
1980	MS ledy: kvalifikační kolo Haag 8., semifinále Inzell 8., finále Kalinin 12.; extraliga: RH Praha vítěz a mistr republiky (Jiří Svoboda v sestavě jednou jako náhradník – DNR); 1.liga: RH Praha „B“ 1. (Jiří Svoboda v pěti závodech 57 bodů z 256 bodů klubu celkem); MR jednotlivců: 11. (Plzeň 9., Březolupy 9., Zohor 8., Pardubice 14., Slaný 11., Praha 13.); kvalifikace pro MR jednotlivců 1981: semifinále skupina B Chabařovice 4., finále Kopřivnice 5.; MR dvojic: semifinále Slaný 5. (s Antonínem Kasperem); MR dlouhá: 10. (Mariánské Lázně 11. – 9. – 7.); 9. při mezinárodním závodě jednotlivců RH Praha a Gdaňsk ve Mšeně, 3. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru, 2. v Ceně Avie v Čakovicích, 6. v mezinárodním závodě jednotlivců ve Slaném, náhradník při Memoriálu Luboše Tomíčka; v srpnu zájezd s RH Praha do Anglie – 9 test matchů na stadiónech Division Two
1981	MS jednotlivců: předkolo Krumbach 7., kontinentální kolo Lonigo 13.; MS ledy: kvalifikační kolo Cortina d’Ampezzo 3., semifinále Moskva 7., finále Assen 12.; extraliga: RH Praha vítěz a mistr republiky (Jiří Svoboda v šesti závodech 45 bodů z 315 bodů klubu celkem); MR jednotlivců: 7. (Čakovice 7., Praha 8., Slaný 9., Plzeň 9.) – udržel se v seriálu i pro sezónu 1982; MR ledy: 4. (Svitavy 2., Horní Hamry 2., Velké Hamry 11.); 2. při Memoriálu Bedřicha Slaného v Kopřivnici, s Antonínem Kasperem vítěz mezinárodního závodu O zlatý pár ve Slaném, náhradník Memoriálu Luboše Tomíčka
1982	MS jednotlivců: předkolo Pardubice 5., kontinentální kolo Norden 15.; MS ledy: kvalifikační kolo Cortina d’Ampezzo 6., semifinále Assen 8., finále Inzell náhradník (3 body ze čtyř jízd); MS ledy družstev: finále Kalinin Československo 2. (Jiří Svoboda DNR); extraliga: RH Praha 2. (Jiří Svoboda v šesti závodech 32 bodů z 275 bodů klubu celkem); MR jednotlivců: 12. (Plzeň 15., Čakovice 13., Žarnovica 8., Březolupy 9.); kvalifikace pro MR jednotlivců 1983: semifinále skupina B 1. (Liberec 1., Pardubice 1.), finále 2. (Praha 3., Plzeň 2.); MR dlouhá: 3. Mariánské Lázně 3. – 4.); MR ledy: 2. (Moravská Třebová 2., Vysoký Chlumec 1., Svratouch 3.); 5. v Závodě mistrů ČSSR v Čakovicích, 5. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru, 16. v Memoriálu Josefa Trojáka v Březolupech po odstoupení po pádu v první jízdě
1983	MS ledy: kvalifikační kolo Leningrad 5., semifinále Assen 12.; MS ledy družstev: finále Západní Berlín Československo 4. (Jiří Svoboda 18 bodů z 32); extraliga: RH Praha vítěz a mistr republiky (Jiří Svoboda v pěti závodech 20 bodů z 276 bodů klubu celkem); MR jednotlivců: 17. (Žarnovica 14., Praha NS, Pardubice NS, Plzeň NS); kvalifikace o MR jednotlivců 1984: semifinále skupina B 3. (Pardubice ?, Liberec 3.), finále 1. (Březolupy 2., Žarnovica 4.); MR dlouhá: 3. (Mariánské Lázně 3. – 7. – 3.); vítěz Memoriálu Bedřicha Slaného v Kopřivnici, 2. v Memoriálu Josefa Trojáka v Březolupech, náhradník Memoriálu Luboše Tomíčka, vítěz říjnového mezinárodního závodu jednotlivců v Kopřivnici
1984	MS jednotlivců: předkolo Debrecen 1., kontinentální kolo Gdaňsk 4., kontinentální semifinále Žarnovica 15.; MS dlouhá: kvalifikační kolo Mariánské Lázně 3., semifinále Korskro – nestartoval pro zranění ze Žarnovice; MS ledy: kvalifikační kolo Stockholm 6, semifinále Inzell 13.; MS ledy družstev: Československo odhlášeno kvůli nedostatku závodníků; extraliga: RH Praha 2. (Jiří Svoboda ve třech závodech 24 bodů z 282 bodů klubu celkem), MR jednotlivců: 7. (Pardubice 6., Plzeň 3., Slaný 6., Praha 5., Žarnovica NS, Březolupy NS); MR dlouhá 1984: 7. (Mariánské Lázně 1. – 8. – NS)
1985	MS jednotlivců: kontinentální kolo Wiener Neustadt 13.; MR jednotlivců: 15. (Praha 12., Slaný 4., Pardubice 16., Plzeň NS, Kopřivnice NS, Březolupy NS), do MR jednotlivců 1986 dosazen bez kvalifikace; MR ledy a MR dlouhá: nestartoval; 4. Cena Avie v Čakovicích, 9. při Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru – zraněn
1986	MS dlouhá: kvalifikační kolo Mühldorf 9., semifinále Mariánské Lázně 11., finále Pfarrkirchen náhradník DNR; MS ledy: kvalifikační kolo Grenoble 5., semifinále Frankfurt nad Mohanem 5., finále Stockholm 12.; 1.liga: RH Praha „B“ 1. (Jiří Svoboda ve čtyřech závodech 34 bodů z 233 bodů klubu celkem); MR jednotlivců: 10. – dosazen od zeleného stolu (Pardubice 9., Praha 12., Kopřivnice 10., Březolupy 13., Liberec 5., Slaný 10.); MR dvojic: Pardubice – RH Praha „C“ se Zdeňkem Schneiderwindem 4.; MR dlouhá: 4.; MR ledy: 6. (Kosořice 3., Kosořice NS, Lužec nad Vltavou 5.); dubnový volný dvojzávod dvojic v Žarnovici se Zdeňkem Schneiderwindem 5. a 6.; 4. v celostátním podniku O pohár předsedy MNV Český Dub v Liberci; vítěz říjnového mezinárodního závodu dvojic v Praze se Zdeňkem Schneiderwindem, 4. při Poháru MNV a Bílé homoli v Čakovicích, 5. při Memoriálu Bedřicha Slaného v Kopřivnici
1987	MS jednotlivců: předkolo Targoviště 6., kontinentální kolo Rovno 2., kontinentální semifinále Leszno 15.; MS dlouhá: kvalifikační kolo Vilshofen 16.; MS ledy: kvalifikační kolo Frankfurt nad Mohanem 4., semifinále Inzell 2., finále Západní Berlín 13.; MS ledy družstev: semifinále Kirchberg Československo 3. (Jiří Svoboda 27 bodů z 59); extraliga: RH Praha „B“ 3. (Jiří Svoboda ve čtyřech závodech 19 bodů z 239 bodů klubu celkem), semifinále MR družstev 1. (Jiří Svoboda nestartoval), finále MR družstev v Březolupech 3. (Jiří Svoboda 10 bodů)); MR jednotlivců: 13. (Slaný 6., Plzeň 7., Praha 10., Pardubice 10. Žarnovica NS, Kopřivnice NS); kvalifikace pro MR jednotlivců 1988: semifinále skupina B 3. (Kopřivnice 5., Svitavy 3.), finále 2. (Čakovice 2, Slaný 3.); MR dvojic: semifinále Žarnovica 4. s Františkem Ledeckým, ve finále v Praze NS; MR dlouhá: 13. (startoval jen ve dvou závodech ze čtyř); MR ledy: 1. (Kosořice 3., Býkev 1.); 9. Při Poháru MNV a Bílé homoli v Čakovicích
1988	ME tráva: semifinále La Reole 3., finále Joure nestartoval kvůli zranění z volného mezinárodního závodu v Miramontu; MS ledy: kvalifikační kolo Les Houches 3., semifinále Assen 11.; MS ledy družstev: semifinále Západní Berlín Československo 2. (Jiří Svoboda 27 bodů z 59), finále Grenoble Československo 4. (Jiří Svoboda 22 bodů z 53); extraliga: RH Praha „A“ 2. (Jiří Svoboda ve třech závodech 7 bodů ze 167 bodů klubu celkem), finále MR družstev Kopřivnice 2. (Jiří Svoboda NS); MR jednotlivců: 14. (Praha 12., Pardubice 11., Chabařovice 7., Plzeň 14., Kopřivnice NS, Březolupy NS); kvalifikace pro MR jednotlivců 1989: semifinále A Slaný a Plzeň NS); MR dlouhá: 11. (pouze první dva závody čtyřdílného seriálu); 5. při MEZ jednotlivců v Čakovicích

Foto: Vladimír Volf, Karel Herman, Jiří Svoboda, archív Jiřího Svobody, archív Ing. Jozefa Treščáka a archív autora

Existují tři ligové soutěže a v nich závodí dohromady čtrnáct družstev. Praha má zastoupení v každé z nich, přičemž hostování z jiných celků či dalšího ligového patra je nejen omezeno reglementy, avšak především není nutné. Na Markétě je totiž spousta plochodrážníků a neustále se hrnou další mladíci, kteří touží zkrotit závodní speciál bez brzd. V dnešních poměrech utopie nebo v optimističtějším úhlu pohledu přespříliš růžový sen. Před nějakými třicet lety však nejsyrovější realita. A v takových kulisách odstartoval závodní příběh Jana Hrušky.

 

Plochá dráha mámě na zapřenou

„Přes tátu,“ vysvětluje Jan Hruška, jak se vlastně dostal k plochodrážnímu sportu. „Můj táta v letech sedmdesát jedna, dva, tři jezdil silnici. Měl motorku od Franty Šťastnýho, Jawu 350 jednoválec. Odmala jsme chodili po závodech i na plochou dráhu na Markétu a do Čakovic. A někdy v třiaosmdesátým mě přivez‘ na Markétu.“

Ruka byla v rukávě. „Šli jsme za Frantou Ledeckým, že bych to chtěl zkusit,“ pokračuje Jan Hruška. „Začal jsem trénovat a tím to všechno začalo. Rok jsem se vozil. Nejdřív na malý dráze na líným půlitru s motorem 895. Hned mě to chytlo. Jezdil jsem vlastně na černo, protože jsem neměl řidičák.“

Ovšem plochodrážní stroj nebyl prvním motocyklem, který Jan Hruška osedlal. „První motorku jsem dostal už v sedmi letech,“ vzpomíná. „Motor z babety, bylo na malejch‘ kolečkách ve stylu Honda Monkey. Pak jsem měl pionýra udělanýho na motokros.“

Jeho první kroky nebyly provázeny žádnou velkou publicitou. „Máma ani netušila, že jsem začal s plochou dráhou,“ usmívá se. „Řekli jsme jí, že se na Markétu chodíme jen koukat. Pravdu zjistila, až když přišla do garáže a viděla, že mi tam visí kombinéza a vevnitř stojí motorka. To bylo rošambo!“

Tréninkový program měl na hony daleko ke skromnosti. „Úterky a čtvrtky byly tréninky Rudý hvězdy na Markétě,“ přibližuje Jan Hruška. „Když jsem měl čas, ve středu jsem chodil ještě na červenou dráhu do Čakovic. Přivez‘ jsem si motorku a vlastní metyl a Standa Klenovec s Mírou Černým mě nechali svýzt.“

 

Srážka s Holubem na celý život

Všechno směřovalo k ostrému závodnímu debutu. První říjnový víkend roku 1984 se do Pardubic sjely více než čtyři desítky juniorů.  Ve dvoustupňové předkvalifikaci svedli dvoudenní boj o dvacet volných míst v semifinálových skupinách mistrovství republiky juniorů 1985. Z pohledu Jana Hrušky byl termín vybrán naprosto dokonale.

„Druhýho října mi bylo šestnáct a šestýho a sedmýho byly závody,“ přibližuje Jan Hruška svůj tehdejší natřískaný program. „Ještě třetího jsem dělal řidičák. Přímo u náčelníka Mičána v jeho kanceláři jsem psal testy. A on mi druhej‘ den přivez‘ řidičák. To víš, bylo to vnitro, v tý době šlo úplně všechno.“

V sobotu byly na pořadu tři závody. Z prvních dvou postupovalo do nedělní části po jedenácti borcích. Jan Hruška nastupoval ve třetím podniku dne, odkud vedla cesta dále jen pro deset nejlepších. Začínající pražský závodník si s tím ovšem nelámal hlavu. S deseti body se dělil o čtvrté místo s Milanem Kůsem, který později přivedl k plochodrážnímu sportu svého syna Matěje. Větší skóre dosáhl jen jedenáctibodový Pardubičan Aleš Paleček, Milan Šnýdr, další Pražan, se dvanácti body a vítězný František Kalina, jenž prohrál jen s Milanem Šnýdrem.

„Trošku nervozita,“ připouští Jan Hruška, že měl tehdy v pardubickém Svítkově v sobě přece jen malou dušičku. „Na Markétě jsme předtím jezdili tréninkový závody. Ale tohle byly přece jen první opravdický závody.“

Mezi svými konkurenty se neztratil ani druhý den. František Kalina vládl jeho skupině, v níž se nakonec dělil o druhé místo s Milanem Matouškem. Díky konečné šesté příčce postoupil s přehledem. Ke všemu si Milan Šnýdr hned ve své první nedělní rozjížďce zlomil stehenní kost, takže Jan Hruška byl nejlepším závodníkem Rudé hvězdy. A pro představu Zdeněk Tesař postoupil jen taktak s odřenýma ušima díky jedinému bodu.

„Potkal jsem se tam s Honzou Holubem,“ usmívá se Jan Hruška další vzpomínce ze svého prvního závodu. „On mě v jedný jízdě sundal a vyloučili ho. Od tý doby se pořád kamarádíme, už to bylo třicet let. Potom jsme spolu byli i na vojně, je jen o pár měsíců starší.“

 

Druholigový debut

Československá liga se v půli osmdesátých let ještě skládala ze tří pater. Rudá hvězda obsazovala každé z nich. Začínající junior pochopitelně našel útočiště v týmu C, který jezdil v nejnižší druhé lize. Tu roku 1985 dokonale opanovaly Březolupy, které nevyhrály jen dva závody, kde nestartovaly. Jejich tempu nestačil ani Zohor, který bohužel zpíval svou labutí píseň. Na post jedničky se v jeho sestavě místo Jaroslava Drahoše vyšvihl Václav Milík, jehož společně s Oldřichem Řezníčkem Pardubice odložily do slovenského družstva coby neperspektivní závodníky.

RH Praha „C“ skončila třetí. Jan Hruška debutoval v Čakovicích, třetím závodě v pořadí celkem, ovšem v prvním pro pražský celek, jemuž předtím v Kopřivnici a Březolupech vyšel volný los. Do historie naší ligy vstoupil pádem, aby do konce závodu dal do kupy tři body. Ovšem v červnu projížděl v Čakovicích pod šachovnicovou vlajkou již čtyřikrát na druhém místě. A v konečném součtu byl třetím nejlepším mužem svého družstva. Radomír Semela byl neoddiskutovatelný leader, ale v interním duelu Jana Hrušky s Pavlem Kotenem rozhodl menší počet závodů.

„Druhá liga byly takový závody na otrkání,“ ujímá se slova opět Jan Hruška. „Bylo mi sedmnáct, jak Radek Semela, tak Pavel Koten nebo Petr Hurych byli o tři, čtyři roky starší. Sbíraly se zkušenosti, jezdilo se autobusem, Zbynďa Novotný byl mechanik a řidič. Kolikrát jely dva autobusy, byl tam ještě starej‘ Hnidák.“

Do juniorky vstoupil v Zohoru prvním závodem skupiny B. „Vzpomínám si, že dráha byla červená a hrbatá,“ nemůže už dnes bohužel posloužit bližšími detaily. „Dráha jako na motokrosce.“

Ve výsledcích jej nalezneme na desáté příčce. V celkovém pořadí skupiny skončil jedenáctý. Plzeňský Lubomír Lang se kvalifikoval jako náhradník a on zaostal o bod za ním. Naštěstí mu závodní náplň obstarávaly také starty v Poháru osvobození, seriálu dvojutkání, jímž naše scéna dávala jasně najevo, že by se v osmičkách mohla jezdit i celá liga.

V říjnu se na Markétě na první pokus kvalifikoval do juniorky 1986, když vyhrál hned první závod a na nedělní opravy se mohl už jen dívat. Tentokrát se nezastavil v semifinálové skupině, ale postoupil do finále. Na jeho úvod ve Slaném a v Praze chyběl.

„Už si to nepamatuju,“ kroutí hlavou nad otázkou po příčinách. „Měl jsem zlomenou kličku, ale jestli to bylo v tomhle roce? Nevím, proč jsem jel tak málo. Určitě jsem musel bejt‘ zraněnej… V juniorským finále jsem odjel jen Svitavy.“

Na promočené dráze svitavské Cihelny, která zažila druhý závod své historie, mu patřila osmá příčka. „Druhej‘ den v Březolupech byla zase rána,“ vybaví si Jan Hruška tentokrát střelhbitě. „Byla těžká dráha. Jel jsem po lajně, ve výjezdu po startu se mi to zvedlo a sestřelil jsem Vlastíka Červenku. Měl jsem zlomenej‘ kotník na levý noze a utrženej‘ sval na pravý. Od kolena dolů mi to viselo.“

 

Devátým juniorem republiky

Pád vypadal vskutku hrozivě. „Zapnul jsem si helmu jen na suchej‘ zip a neprovlík‘ pásek mezi háčkama,“ pokračuje Jan Hruška. „A přilba mi ulítla mezi lidi. Nikdo tam nechtěl jít, protože si mysleli, že mi upadla hlava. Jenom táta běžel sto metrů z depa za deset vteřin.“

Zranění ukončila sezónu 1986 v podání Jana Hrušky již na sklonku července. „Nechtěl jsem, aby mě operovali v Uherským Hradišti,“ připomíná, že tamní nemocnice byla tehdy pro plochodrážníky strašákem. „Odvezli mě do vojenský nemocnice v Praze, kde mi to jen ovázali elasťákem, že se to buď chytne nebo nechytne. Nakonec to dopadlo bez operace, jen ten sval se chytnul o kousek dál. Mám na noze díru, ale chodím. Tenkrát bylo vedro, já chodil zafáčovanej‘ až nahoru a strašně mě to svědilo. A pak jsem jel zase až juniorskou předkvalifikaci.“

Z předkvalifikace v Pardubicích se hravě kvalifikoval do juniorky 1987, jejíž skupina A po odvolání Žarnovice začínala shodou okolností v Březolupech. „Vrátil jsem se na místo činu,“ připomíná Jan Hruška svou kolizi z předchozího roku. „Ale teď jsem se rozjížděl s Milanem Matouškem. Vyhrál jsem, byl jsem druhej‘ a on třetí.“

Jenže o necelý měsíc později se Jan Hruška musel opět zotavovat z následků pádu. Československá liga roku 1987 prošla poměrně zásadní reorganizací. Pět družstev jezdilo extraligu a první liga se sloučila s druhou, kde účinkovaly zbývající týmy. Nižší soutěž se skládala ze dvou skupin, odkud se postupovalo do velkého či malého finále.

Další cesta vedla do semifinále mistrovství republiky družstev, a posléze do finále, přičemž v obou případech se do hry zapojovala i extraligová družstva. Vítězství v extralize tedy neznamenalo automaticky mistrovský titul. Na něj mohl dosáhnout i tým z nižší divize, což se během čtyř let existence tohoto modelu nikdy nestalo.

Céčko pražské Rudé hvězdy bylo druhé v úvodním podniku prvoligové skupiny A za Plzní, ovšem druhý květnový den přišlo o Jana Hrušku. „Jel jsem první a někdo mě přejel,“ vybaví si hrdina našeho vyprávění. „Měl jsem zlomenou klíční kost na pravý ruce, rameno a lopatku. Už mi to šlo a kolik měsíců jsem byl zase doma.“

Těžko spekulovat, nakolik úraz Jana Hrušky změnil dějiny. Ať tak či onak, pokud by zopakoval alespoň deset bodů z úvodního podniku v Plzni, RH Praha „C“ by odepsala třicet bodů. Vítězná Plzeň ji v konečném součtu překonala o třiadvacet, druhý Liberec o osmnáct bodů. Závodní přestávka Jana Hrušky naštěstí netrvala dlouho a finále juniorského šampionátu se celé odjelo v srpnu. On je absolvoval celé a na konci mu patřilo deváté místo.

 

Na východ i na západ

Na podzim 1987 oslavil Jan Hruška své devatenácté narozeniny a čekala jej dvouletá vojna. Zatímco jeho vrstevníci se obávali, že by na povolávacím rozkaze mohli mít Prešov či další místo na východním Slovensku, on mohl být v tomto směru klidný.

„Šel jsem na vojnu na Rudou hvězdu,“ vysvětluje, že se ploché dráze mohl věnovat i během 730 dnů v zeleném. „Z Motola jsem to neměl daleko. Rota byla ve Stromovce, jak mm Sparta kurty, tam byl vojensko-sportovní oddíl. Na vojnu jsem si nestěžoval, docela to šlo. Rukoval jsem na podzim, začínala zrovna zimní příprava. Běhali jsme ve Džbáně, chodili jsme cvičit do Stromovky a na Aritmu.“

Leč podstatnou část sezóny mu v osmaosmdesátém opět sebralo zranění. Nicméně na podzim se hravě kvalifikoval do mistrovství republiky juniorů 1989, kde vyhrál skupinu B a ve finále skončil nakonec sedmý. Konkurenci přitom zahustilo dodatečné nasazení Bořivoje Hádka a Jana Holuba, kteří nejeli v kvalifikaci. Skvělé výkony mu otevřely dveře i do Poháru míru a přátelství, který byl oproti ostatním disciplínám motoristického sportu ve svém plochodrážním pojetí soutěží pro juniory.

„Jel jsem ho už ve Mšeně,“ vrací se Jan Hruška ve svém vyprávění o tři roky nazpět. „Vyhrál Pepíček Fejfar, druhej‘ byl Marko, to bylo v roce, kdy byl mistrem Evropy. A já byl čtvrtej‘ nebo pátej‘. A pak jsem na vojně jel na Pohár míru a přátelství do Rovna.“

Cesta na východ byla stejně dobrodružná jako dnes. „Jeli jsme z Markéty furgonem,“ vybavuje si Jan Hruška tehdejší cestování na palubě pražské Avie. „To bylo strašný. Já, Fanda Liebezeit a Jano Mesiarik. Jeli jsme po ose přes celý Československo na Vyšné Nemecké. Odjely se závody a zase jsme jeli čtyři dny domů. Sami jsme si řídili, v tý Avii nás jelo pět, měli jsme ještě mechanika a vedoucího výpravy. Hranice strašný, všechno kontrolovali, všechno jsme museli vyndat a kolik hodin jsme tam strávili! To bylo hrozný.“

Přitom Jan Hruška necestoval přes hranicemi za plochou dráhou poprvé. „Tři roky předtím jsme byli s Rudou hvězdou na jarním soustředění v v Civitanově a potom v Maďarsku,“ vzpomíná. „Jely se kontrolní závody s Italama, ještě závodili Armando Castagna a Andrea Maida. Jela celá Rudá hvězda, Tonda, Vanďa, byli jsme tam autobusem, Zbynďa Novotnej‘ a Pepík Hnidák řídili. To byla moje první cesta na západ. Začalo to už na Dolním Dvořišti. Všechny motorky ven, kontrolovali čísla motorů a rámů.“

Napřesrok se Pražané seznámili se zajímavou novinkou. „V Maďarsku se na závěr soustředění udělal závod na šroubkách,“ vypráví Jan Hruška. „Vyhrál Fanda Ledeckej‘, já byl druhej’. V tý době to u nás nikdo nejezdil, bylo to takový zpestření. Přišlo mraky lidí. Pak jsme si ty šroubky udělali všichni a byla to dobrá zimní příprava. Ty jarní soustředění byly super na rozjetí.“

 

Odchod z vojny i z Rudé hvězdy

Jako leader prvoligového céčka dostal šanci v extraligovém áčku. Coby junior se v nejvyšší soutěži představil v květnu na svém domácím stadiónu. Oslavy třiceti let pražské Markéty sice zřejmě jubileum prvního závodu předběhly o dva roky, avšak na okázalosti jim to pranic neubralo. Stadión praskal ve švech, byť většina diváků byla přilákána televizními kamerami a tvářemi populárních osobnostní showbusinessu účinkujícími v pořadu Jedeme dál.

„Jel jsem juniora,“ vzpomene si Jan Hruška. „Stadión byl úplně narvanej‘, všude mraky lidí, televize natáhla tisíce diváků. Devětaosmdesátej‘ byl pro mě rok. Jel jsem krátkou, dlouhou a trávu. A neměl jsem žádný zranění. Nesmíš mít žádnou zlomeninu, to pak dva měsíce stojíš a během těch šesti měsíců, co se jezděj‘ závody, je to velká pauza.“

V devětaosmdesátém se Jan Hruška objevil i na dlouhodrážním ovále v Mariánských Lázních. „Viděl jsem to na Markétě, kluci to jezdili, měli jsme tam motorky,“ objasňuje, jak se k této disciplíně dostal. „Vyfasoval jsem motorku a jel. A to samý na trávě.“

V září 1989 byl proto bezprostředním svědkem, kterak se ve Vysokém Chlumci jako druhý mistr republiky na travnaté dráze posadil Zdeněk Schneiderwind. „Když jsem měl nafasovanou motorku na dlouhou, jel jsem i trávu. Líbila se mi, v Chlumci to byl začátek. Bylo to podmáčený, bláto a hluboký díry, že jsi chytil motorem o zem.“

Na sklonku září se Jan Hruška ještě jednou objevil v sestavě RH Praha „A“. Finále mistrovství republiky družstev ve Svitavách sledovaly televizní kamery, aby se staly svědky neuvěřitelně vyrovnané podívané. Dlouhou vedl VTJ Racek, aby senzační výsledek vzal za své v poslední sérii, kdy vrchu nabylo pardubické SVS před oběma pražskými celky. Jan Hruška byl na postu juniora. Jako takový absolvoval dvě jízdy se svými vrstevníky, v jejichž cíli byl pokaždé za vítězným Bořivojem Hádkem.

Za pár dnů již Jana Hrušku čekal civil, který v jeho případě rozhodně nebyl vytoužený. „Na Rudý hvězdě už pro mě nebylo místo,“ vysvětluje, proč se mu na rozdíl od většiny ostatních vojáků z vojny příliš nechtělo. „Skončil jsem jako junior a přestoupil do Čakovic. Mně se tam hrozně líbilo, stadión byl úžasnej‘ a dráha pěkná. Tam se mi jezdilo hezky. Mšeno, Chabařovice, Čakovice. Tyhle červený a technický dráhy jsem měl radši než velký ratejny jako Pardubice nebo Praha. To samý Svitavy, ty byly hezký.“

 

Životní výsledek ve Kbelích

Čakovice se od časů vítězství v Poháru Světa motorů v prosinci 1967 propadly postupem let na ligový chvost. Byly na něm i v devadesátém roce. Jan Hruška s Jiřím Petráskem pro ně získaly takřka polovinu bodů, co ostatních osm závodníků dohromady. Ani oni dva ovšem nezabránili výprasku v posledním závodě skupiny A ve Slaném, v němž celé družstvo dalo dohromady všeho všudy sedm bodů.

„V říjnu 1989 jsem přišel z vojny a začal jezdit za Čakovice,“ vrací se Jan Hruška ke zlomovému bodu své kariéry. „Nafasoval jsem motorku, druhou jsem měl svoji a ještě jsem z klubu získal jednu motorku na dlouhou dráhu.“

Z pátého místa prvoligové skupiny pro Čakovice nikam dál cesta šampionátem nevedla. Velkou chybou v kalendáři sezóny 1990 bylo zrušení přeboru ČSR. Zatímco jeho slovenský protějšek zašel o rok později na jezdecké úbytě, českým plochodrážníkům výkonnostního středu nemohly být dva čtvrtfinálové podniky ranku mistrovství republiky adekvátní náhradou. Naštěstí pro Jana Hrušku v Čakovicích pořádali dost pouťáků. Ovšem nejlepšího výsledku dosáhl na trávě ve Kbelích.

Mistrovství republiky na travnaté dráze bylo roku 1990 vskutku jedinečné. A to nejen tím, že jej AMK Čakovice uspořádal jaksi nad plán. A že původnímu dvojdílnému seriálu přibyl další mítink na základě přání Československé televize, která z něj chtěla vysílat přímým přenosem. Dva předchozí ročníky ve Vysokém Chlumci měly jen jediný závod, který se konal dle klasického rozpisu jednotlivců. Ve Kbelích přišla ke slovu dlouhodrážní formule se šesti závodníky u pásky každé rozjížďky.

„Byly to super závody,“ komentuje Jan Hruška, který ani jednou nechyběl ve finálové jízdě, své tehdejší páté místo. „Napůl motokros, ale bylo to hezký. Tráva je nádherná, je to rychlý a hodně na fyzičku. Jak ji nemáš, po dvou kolech se ti samy otevřou ruce a končíš. Je to škoda, že se už u nás nejezdí, udělat to někde na louce, by nemusel bejt‘ problém. Ale je otázka, jestli by byli lidi. I mistrák na dlouhý je i z cizinců.“

Každopádně Jan Hruška ve Kbelích v devadesátém neviděl travnatou plošinu naposledy. „Po iks letech jsem jezdil s Windem jako mechanik,“ tvrdí. „A pak i s Lubošem Tomíčkem, s ním jsem byl i na mistrovství světa v Kumle… Už pár let se pořád kolem plochý dráhy motám.“

 

V plném tempu v ponožce

V juniorském věku se Jan Hruška nikdy nedostal ke startu v mistrovství Evropy či světa své věkové kategorie. Paradoxně když si na letišti ve Kbelích vyjel reprezentační vestu v evropském šampionátu na trávě, musel ji odmítnout.

„Nebyly podmínky, abych jel, už jsem nebyl v Rudý hvězdě, nebyly na to finance,“ říká. „Venku jsem jel jen Teterow v devadesátým roce. To je ale trávovej‘ motokros. Hrozný, hlavně to zábradlí kolem tratě. Skoky, zatáčky nejen doleva, ale i doprava. To bylo zajímavý, ale spíš motokros než plochá dráha. Zkusíš to jednou a ono to stačí. Hodně tam ale jezdil Venca Matuna.“

Sezóna 1991 byla poslední, kdy si diváci vpisovali do svých programů jméno Jana Hrušky.  „Jel jsem pár závodů a skončil jsem,“ říká. „Už nebyly peníze. Začal jsem stavět barák, byl jsem ženatej‘ a potřeboval jsem peníze jinde. V Čakovicích ti něco dali, ale z osmdesáti procent sis to platil ze svýho. Dostal jsi gumu a to bylo všechno.“

A tak loni v létě uběhlo přesně čtvrtstoletí, kdy Jan Hruška naposledy projel ovál plochodrážním smykem při prvoligovém klání Liberec vs. Čakovice. „Od roku 1991 jsem na tom neseděl,“ přitakává. „Chtěl bych se svýzt. Ale jak není síla, jel bych jen dvě kola. Letos jsem chtěl o rozlučce, že by mi Smetyš půjčil motorku. Jenže mě bolej‘ záda, tak z toho nakonec sešlo.“

Dnešním fanouškům jméno Jan Hruška již moc neřekne, avšak tvář někdejšího pražského a čakovického závodníka jim bude dozajista povědomá. „Ve Mšeně jsem každej‘ rok na prvního máje,“ svěřuje se a ještě jednou se vrací do své vlastní závodní éry. „S Rudou hvězdou jsme tam jezdili hodně trénovat, já míval na starosti sanitku. Mívali jsme tam i soustředění juniorský reprezentace. Udělaly se kontrolní závody, finále jsem jel já, Jéňa Holub, Bořík Hádek a Šigi (Jan Schinágl – pozn. redakce). Dohodli jsme se, že z poslední zatáčky to zabalíme, abychom projeli cílem všichni stejně. Nakonec nás Milan Špinka seřval, že jsme nezávodili až do cíle.“

I když jeho závodní příběh dospěl až ke svému konci, Jan Hruška si vybavuje další a další zážitky. „Ve Mšeně nás trénoval i starej‘ pan Holub,“ usmívá se nad šálkem čaje ve svém motolském bytě. „Nechal nás jezdit bez levý boty jen v ponožce. Byla to tréninková metoda, abys nedával tu nohu na dráhu. Start a jeden a půl kola naplno.“

Jan Holub nejstarší měl vskutku úspěch. „A to ti garantuju, že tu nohu fakt dolů nedáš,“ je Jan Hruška rozhodně přesvědčivý. „A naučíš se ten styl. To byla specialita starýho Vrkouna, ten to vymyslel. Jo, to byly zlatý časy. Jeden rok jsme bydleli na stadiónu vedle hospody, další rok v Mělníku v kempu a do Mšena jsme dojížděli. A jednou jsme bydleli na náměstí u Lva. Abychom se rozhejbali, běhali jsme až na stadión. Byla to tréninková dráha Rudý hvězdy, to nemělo chybu, i dneska tam rád jezdím.“

 

Stále na ploché dráze

Protože Jan Hruška nepatří mezi závodníky, po nichž jakoby se po skončení kariéry slehla zem, potkáte ho v ochozech poměrně často. „Chodím se hodně dívat,“ souhlasí. „Markéta, Mšeno, Slaný. Byl jsem na mistráku v Plzni, to byly hezký závody. V Mariánkách jsem byl loni jak na mistráku, tak na mistrovství světa. Pořád jsou všude stejný lidi jako posledních třicet let.“

Sedm kompletních sezón strávil v sedle, avšak plochou dráhu sleduje bezmála půl století. „Po závodech jezdím pořád, na to se nedá zapomenout,“ říká a dodává, že stále udržuje kontakt se svými někdejšími soupeři. „S Vrkounem se navštěvujeme i mimo, s Boříkem Hádkovým se vídám taky, dělá ve Štěrboholský na pumpě.“

 

Plochodrážní kariéra Jana Hrušky (*2.10.1968) v zrcadle času:

1984	debut při předkvalifikaci MR juniorů 1985 v Pardubicích: skupina C 4., skupina D 3., společná klasifikace skupin D+E 6.
1985	2.liga: RH Praha „C“ 3. (Jan Hruška v šesti závodech 28 bodů z celkových 204 bodů klubu celkem); MR juniorů: skupina B 11. (Zohor 10., Březolupy 11., v Liberci závod zrušen, Chabařovice 10.); Pohár osvobození: RH Praha „B“ 2. ve skupině B a 4. ve finálové skupině); předkvalifikace pro MR juniorů 1986: (Praha): vítěz skupiny A
1986	2.liga: RH Praha „C“ vítěz skupiny B (Jan Hruška 26 bodů ze 148 bodů týmu celkem), 2. ve finálové skupině C (Jan Hruška ve třech závodech 5 bodů z celkových 10); MR juniorů: 5. ve skupině B (Čakovice 5., Slaný 4., Liberec 11., Chabařovice 5.), finále 17. (Slaný NS, Praha NS, Svitavy 8., Březolupy 13.); předkvalifikace MR juniorů 1987 (Pardubice): 5. ve skupině C; Pohár míru a přátelství: traťová rezerva závodu ve Mšeně
1987	1.liga: RH Praha „C“ 3. ve skupině A (Jan Hruška ve dvou závodech 12 bodů ze 144 bodů celkem, zraněn ve druhém závodě v Čakovicích), malé finále 1.ligy RH Praha „C“ vítěz (Jan Hruška v jediném závodě v Březolupech 9 bodů ze 149 bodů klubu celkem); kvalifikace pro MR jednotlivců 1998: semifinále skupina A náhradník 17. (Chomutov 2 body, Plzeň 0 bodů); mistrovství republiky juniorů: 4. ve skupině A (Žarnovica odvolána, Březolupy 2., Kopřivnice 6., Svitavy 5.); finále 9. (Plzeň 7., Chabařovice 6., Březolupy 10., Svitavy 14.)
1988	extraliga: Juniorský výběr ČSSR 4. (Jan Hruška v jediném závodě 3 body ze 109 bodů klubu celkem); 1.liga: RH Praha „C“ 4. ve skupině A (Jan Hruška v jediném závodě 3 body ze 110 bodů klubu celkem), malé finále 1. ligy: RH Praha „C“ 4.; Ligový pohár: náhradník závodu ve Svitavách; MR juniorů: pro zranění nestartoval; předkvalifikace MR juniorů 1989: Březolupy – druhý ve skupině B
1989	extraliga: RH Praha „A“ 3. (Jan Hruška v jediném závodě 4 body ze 112 bodů celkem); 1.liga: RH Praha „C“ 2. ve skupině B (Jan Hruška ve třech závodech 27 bodů ze 160 bodů celkem), finále 1.ligy: RH Praha „C“ 4. (Jan Hruška nestartoval), finále MR družstev Svitavy: RH Praha „A“ 3. (Jan Hruška 4 body z 30); Pohár Světa motorů: 22. (Svitavy NS, Plzeň NS, Chabařovice 16., Čakovice NS); kvalifikace pro MR jednotlivců 1990: semifinále skupina A 13. (Slaný 14., Chabařovice 8.); MR juniorů: vítěz skupiny B (Liberec 3., Mšeno 1., Kopřivnice 1. Žarnovica 1.); 7. ve finále (Praha 7., Chabařovice 11., Svitavy 7., Pardubice 6.); MR dlouhá: 21.; MR tráva: 8. (Vysoký Chlumec); 3. v Ceně Avie v Čakovicích, 3. v celostátním podniku juniorů v Čakovicích, 9. v Memoriálu Zdeňka Kudrny v Mariánských Lázních, 6. při Poháru MNV Čakovice
1990	1.liga: Čakovice 5. ve skupině A (Jan Hruška 22 bodů z 64 bodů družstva celkem); Pohár Světa motorů ČSAK: náhradník závodu v Čakovicích – 16.; MR jednotlivců: čtvrtfinále 14. (Kopřivnice 7., Čakovice 6.); MR tráva: 5. (Praha-Kbely 6. – 6. – 5.); 3. při Ceně ZPA v Čakovicích, 7. v Poháru Chabařovic, 9. v Ceně Avia v Čakovicích
1991	1.liga: Čakovice 4. (Jan Hruška ve třech závodech 17 bodů z 317,5 bodů klubu celkem); MR dlouhá: 10. (Mariánské Lázně 10. – 11.)

Foto: Karel Herman, Lubomír Hrstka, archív Jana Hrušky a archív autora

Madonna di Campiglio – 13. a 14. ledna 1996
Otázka, kdo byl prvním reprezentantem slovenské ploché dráhy na pódiu mistrovství světa či Evropy, má zdánlivě jednoduché řešení. Pohled na rozesmátého Martina Vaculíka, který v půli července roku 1997 dorazil jako divák na Městský stadión do Žarnovice na český přebor tříčlenných družstev se zprávou o vítězství v evropském semifinále devatenáctiletých, zůstal v paměti všech přítomných.  Jenže ono to tak snadné není. Už v časech federálního státu si evropský vavřín přivezl Gašpar Forgáč. A Martin Vaculík ve chvíli svého lotyšského triumfu již měl za sebou světové pódium při juniorském šampionátu v Herxheimu.  Prvními reprezentanty samostatného Slovenska na světových stupních vítězů se ale před dvaceti lety stali Moravané Jaroslav Gavenda ve Wiener Neustadtu a ještě před ním Jaromír Lach v alpském středisku Madonna di Campiglio.

 

Na počátku bylo prošlápnuté křídlo

I když jsme Jaromíra Lacha přestali vídat za řidítky plochodrážních motocyklů počátkem ledna 2005, kdy se k nám na zamrzlé dráze divišovského stadiónu vrátily po jedenáctileté přestávce závody na ledové ploché dráze, kopřivnický matador jezdí v jedné stopě i nyní ve svých dvaapadesáti. Zalíbení našel v enduru a to i včetně jeho extrémních forem. Proto by se dalo předpokládat, že mu první motocykl přistavily sudičky již ke kolébce. Chyba lávky!

„Byl jsem vášnivý modelář,“ uvádí sám všechno na pravou míru. „Žili jsme v rodinném domku a já si ve sklepních prostorech lepil letadla. Jednoho dne jsem sušil křídlo v prádelně. Otec něco hledal a šlápnul mi do něj.“

A tak se někdy okolo poloviny sedmdesátých let u Lachových v Dobroslavicích, vesničky u Ostravy přestal otáčet svět. „Přišel jsem ze školy,“ pokračuje Jaromír Lach. „A viděl, že mám rozšlápnuté křídlo. Naštvalo mě to, tak jsem všechny modely naplnil benzínem a zapálil je. Mamka brečela, ať to nedělám.“

Jenže benzín měl sehrát svou roli v životě Jaromíra Lacha i poté, co v letech své školní docházky zapálil letku svých modelářských výtvorů. „Bylo mi nějakých třináct a sehnal jsem si Stadióna,“ dostává se k prvnímu motocyklu svého života. „Otec byl motoristicky založený. Líbilo se mu to, ale jen do té doby, než se mu začal ztrácet benzín (smích).“

Jeden moped ovšem závodníka ještě nedělá. „Z jednoho Stadióna jsem jich měl najednou sedm,“ usmívá se Jaromír Lach. „Dokonce jsme udělali i motokrosovou verzi. Postupně jsem se přes Pionýry dostal k motokrosovým motorkám. Bydlel jsem v Dobroslavicích a jezdil v motokrosovém klubu v Hlučíně.“

 

Ledařská osa Ostrava – Kopřivnice – Hlučín

Hlučín, městečko poblíž Opavy, které po první pruské válce roku 1742 připadlo na bezmála tři století Prusku, figurovalo v plánek kopřivnického klubu coby dějiště ledařských závodů. Jenže to bylo až počátkem devadesátých let. Přesto však mělo kariéru mladého motokrosaře nasměrovat směrem k ploché dráze. Avšak pojďme popořadě, jak plynul čas.

„V nějakých mých dvanácti letech jsme byli na výstavě techniky v Ostravě a byl tam divišovský stánek, kde měli plochodrážky,“ líčí Jaromír Lach, kterak se prvně potkal na vlastní kůži s plochou dráhou. „A taky ledovku. Já se jí strašně bál. Vzal jsem si prospekt, přilepil jsem si ji nad postel a každej‘ den se na ni díval. Jak jsem se jí bál a dorůstal jsem, dal jsem si za cíl, že jednoho dne na ní budu jezdit.“

Jenže o devatenáctiletého Jaromíra Lacha se zajímala vojenská správa, jež mu na dva roky střihla zelené sukno. „Přesvědčení sílilo,“ říká Jaromír Lach, že se ani po 730 dnech vojančiny z ledového snu neprobudil. „Až jsem se vrátil z vojny, kamarád mě nasměroval do kopřivnického klubu, kde by tu ledařskou motorku měli mít. Přijel jsem sem, doporučení jsem měl na Emila Ondrašíka. Zkontaktoval jsem ho na stadiónu a řek‘ mu, že bych chtěl jezdit ledy. On se usmál, abych se prý nejdřív svez‘ na škvárovce. Vysvětlil mi, že kdo zvládne škvárovku, zvládne i ledovku.“

Argumenty kopřivnického plochodrážníka zněly uším motokrosaře dychtícího po ohřebovaném speciálu logicky. „Měl jsem s sebou motokrosové věci a on mi nabídl, ať se svezu hned,“ vrací se Jaromír Lach ke dni, v němž potkal plochou dráhu. „Půjčili mně motorku. Za jedno kolo jsem asi čtyřikrát spadnul. Z motokrosu jsem byl zvyklej‘, že když se padá, musí se držet spojka. Takže jsem jel dál, než mě zastavili. Mysleli, že se jen svezu, ale já už chtěl jezdit smykem.“

Jaromír Lach se záhy dočkal i vysněného ledařského speciálu. „Při dalším setkání v Kopřivnici padlo, že ledařskou motorku má Petr Kroček,“ pokračuje Jaromír Lach. „Byl to dobrej‘ motokrosař a chtěl jezdit i ledy. A bydlel v Hlučíně.“

 

Motokrosař v plochodrážním ráji

Nicméně Jaromír Lach musel své ledařské ambice ještě odložit, avšak záhy si jeho jméno začali psát do svých programů návštěvníci podniků na klasické ploché dráze. Polovina osmdesátých let nezastihla tým AMK Tatra Kopřivnice ve zrovna oslnivé fazóně. Devět let po svém vyřazení z extraligy se propadl až na samotné dno druhé ligy 1985.

Deset bodů Zdeňka Tesaře, v němž by ovšem tehdy nikdo nehledal budoucího světového finalistu, z červencového Zohoru bylo pro ostatní kopřivnické závodníky nedostižným výkonem.  Z druhé ligy se Kopřivnice dostala, až po jejím sloučení s vyšší divizí. Avšak ani v první lize nehrál tým ze severní Moravy první housle.

„Po asi třech návštěvách v Kopřivnici mi už dali škvárovku motorku,“ vrací se Jaromír Lach do oné doby. „K tomu byly náhradní díly, ať si to opravím a příště už přijedu se svou motorkou. Do té doby jsem si v motokrosu všechno platil sám a najednou mi dali všechno včetně paliva! To bylo neuvěřitelné!“

Roku 1987 se do československé první ligy prvně zapojil i Jaromír Lach. O historii sportu levých zatáček měl jen malé povědomí. A tak se dodnes traduje historka o jeho souboji s Alešem Drymlem při prvoligovém klání ve Svitavách. Pardubický velikán kvůli možnosti startů v zahraničí musel oželet nejen reprezentaci, ale také republikové šampionáty. První liga s vestou svazarmovské Zlaté přilby proto byla východiskem. A když od něj Jaromír Lach dostal za vyučenou, v depu všechny pobavil hláškou, že ten Dryml je asi nějakej‘ dobrej‘.

„Začínal jsem se škvárou,“ odvíjí však Jaromír Lach niť našeho vyprávění směrem k ledovým oválům. „Zajel jsem do Hlučína za tím Kročkem a motorku našel pod okapem úplně rezavou. Postupně jsem si ji pomaličku oživoval, byl to hodně starý dvouventil, co možná pamatoval ještě Švába.“

Úspěšný závodník však mnohdy potřebuje také šikovné ruce, které Jaromír Lach měl, a ochotu experimentovat. „Motorka s hřebíkama byla,“ připouští, že získání motocyklu bylo teprve jedním z prvních kroků, aby se posadil do jejího sedla. „Duše ale byly popraskané a já nevěděl, jak se sundává plášť. Tak jsem kolem omotal drát a začal jezdit. Nevěřil jsem, že to na ledě drží, ale drželo. Mezitím jsem jezdil škváru, ale všechno se mělo výrazně změnit.“

 

Z kbelského letiště na Sibiř místo Londýna

Bod zlomu přišel s rokem 1990. V říjnu se AMK Čakovice postaral o dodnes málo doceněné pokračování mistrovství republiky na travnaté dráze. Jeho předchozí dva ročníky viděl Vysoký Chlumec. Nicméně čakovičtí organizátoři využili plochu sportovního letiště ve Kbelích ke stavbě improvizované dráhy, která umožnila použití klasického rozpisu pro dlouhé ovály.

Místo dvaceti jízd po čtyřech účastnících jako doposud se do boje o mistra republiky pustila osmnáctka borců, kteří na rošt jezdili po šesti, a jejichž souboje gradovaly až ve finále. Navíc po dvojici víkendových závodů v sobotu a neděli projevila Československá televize zájem o další přímý přenos. A tak se na trávu do Kbel vypravili závodníci potřetí.

Jan Schinágl sice ve finále druhého závodu upadl, avšak v tom třetím dokázal svou ztrátu od Václava Milíka snížit natolik, že se finálová rozjížďka stala nejen jejich duelem o vítězství v závodě, ale i o titul. Otec současného českého šampióna dal do hry úplně všechno, takže zlato připadlo jemu. Bronzu se zmocnil Daniel Boháč, ovšem nejvíc na sebe upozornil právě Jaromír Lach. Doposud prakticky bezejmenný kopřivnický závodník ani jednou nechyběl ve finále a v celkovém součtu mu patřila neuvěřitelná čtvrtá příčka!

„Když jsem jel trávu ve Kbelích, nikdo o mě nevěděl,“ vypráví Jaromír Lach, který ovšem sám tehdy netušil, že jej poslední travnatá dráha na českém území nasměruje směrem k vysněným ledům. „Milan Špinka mi tam řek‘, že bych moh‘ jet na soustředění na Sibiř. Jenže já měl nabídku od Angličanů, abych jel do Wembley veterány, byl to poslední rok, než stadión začali překopávat jen na fotbal.“

Pětice britských nadšenců, jejichž hlavou byl Mike Coombes z Oxfordu, se v sedlech historických motocyklů divákům v Československu představila už v devětasedmdesátém při Zlaté přilbě SNP v Žarnovici. „Přijeli za mnou do Kopřivnice,“ říká Jaromír Lach, který jejich startovní pole při žarnovickém závodě doplnil. „A já jim tady s jejich Douglasem ukazoval australský styl, a že jde jezdit s nohou vzadu.“

Po pádu železné opony nestálo cestě Jaromíra Lacha do anglické metropole nic kromě pozvánky na soustředění ledařů. „Měl jsem se rozhodnout jestli Wembley nebo Sibiř,“ usmívá se Jaromír Lach. „Hodně lidí mi dodnes říká, že znají hodně šílenců. Ale blba, co si vybral Sibiř místo Londýna, jen jednoho (smích).“

 

Bez medaile, o tři body od titulu

Kariéra nového ledaře byla nastartovaná. „Jel jsem k Mílovi Vernerovi do Dobrovice pro motorku,“ dostává se Jaromír Lach k období, kdy se jeho dětský sen o závodění s ošklivě zubatou motorkou měnil v realitu. „Bleskově jsem ji musel připravit na leteckou přepravu do Ruska. Pomoh‘ mi Petras (notoricky známá přezdívka Jiřího Petráska – pozn. redakce). S tím jsem začal. A pak mě pod svoje křídla vzal Standa Dyk.“

Ze svého prvního opravdového svezení na ledě si odnesl vskutku přehršel neskutečných zážitků. „Po listopadu 1989 se na nás na Sibiři dívali jako na vrahy, že jsme se vzbouřili proti nim,“ svěřuje se. „V Krasnojarsku brali jen Antona Klatovského a Standu Dyka. Bylo to v prosinci, zpátky nastal problém, že nemohli sehnat kerosin do letadla. Nevěděli jsme, jestli vůbec stihneme Vánoce.“

Hlavní účelem cesty bylo však rozjezdit se před sezónou a to se Jaromíru Lachovi povedlo náramně. Premiéru v mistrovství republiky na Dolním rybníku ve Svitavách proměnil v zisk osmé příčky. Ovšem o týden později ve Svratouchu si už šel na pódium pro zelený věnec. Antonín Klatovský sice ovládl Svitavy, ovšem Svratouch vynechal, protože ve stejný den startoval v mistrovství světa v Chemnitzu, jenž se ještě o tři čtvrtě roku dříve jmenoval Karl Marx Stadt.

Titul dobyl Stanislav Dyk, na post vicemistra se vyhoupnul nadějný junior Jiří Hurych, zatímco bývalý silničář Vladislav Kunc uhájil bronz před Jaromírem Lachem o pouhý bod. Napřesrok skončil Jaromír Lach pátý a vyjel si místo v mistrovství světa anno domini 1993.

„Dostal jsem šanci, ale skončil jsem poslední,“ vypráví Jaromír Lach o své účasti při kvalifikačním kole v italském letovisku Madonna di Campiglio. „Byl jsem vykulený, kde to vlastně jsem.“

Nicméně na domácí scéně mu všechno zpočátku hrálo do karet. Třetí den roku devadesát tři svíral okolí Větřkovické přehrady až sedmnáctistupňový mráz. Kdo si kvůli teplé klobáse sundal rukavice, mrazu za nehty se zbavil až doma. Přemrzlý led svědčil nejlépe Antonínu Klatovskému, který už tehdy disponoval odpruženým rámem.

Jaromír Lach skončil druhý. V termínu dalšího závodu ve Svratouchu dali Antonín Klatovský a Stanislav Dyk, v Kopřivnici třetí, přednost lukrativnějšímu startu na pouťáku ve Steingadenu. A Jaromír Lach byl šmahem hlavním favoritem na titul. Vysočina dala ledařům poznat svou přívětivou tvář, teploměr ukazoval přesně tolik dílků jako o čtrnáct dnů dříve v Kopřivnici, avšak v plusových hodnotách. A Jaromír Lach měl prožít den blbec.

Na úvod špatně odstartoval, v rozjížďce s číslem osm zůstal stát kvůli povolené matici osy zadního kola a na konec inkasoval nulu. Se sedmi body skončil sedmý, zatímco neporažený Jiří Petrásek nakročil ke svému prvnímu titulu. Ve Svitavách jej potvrdil, zatímco Jaromír Lach prohrál jen se Stanislavem Dykem. Přesto na něho žádná medaile nezbyla, od bronzového Vladislava Kunce jen dělil bod, od stříbrného Martina Patáka dva. A novopečený šampión mu unikl jen o tři body.

 

Licence cizí federace východiskem

Ztráta mistrovského titulu Jaromíra Lacha pochopitelně mrzela, obzvlášť došlo-li k ní díky bodovému rozdílu, který představuje vítězství v jedné jediné jízdě. „Ve Svratouchu mě vypadla v poslední zatáčce před cílem osa zadního kola,“ povzdechne si. „Tři body mi chyběly a přišel jsem o titul.“

Nicméně tehdy depem neduněly žádné rány a to nejen, protože na louce u rybníka nebylo, do čeho kopnout. „Mechanik Lumír (Morys, dlouholetý předseda kopřivnického klubu – pozn. redakce) z toho byl nešťastný,“ komentuje Jaromír Lach. „Ale já vždycky zastával názor, že za všechno si může jezdec sám. Já na tom jedu, já si rozbiju hubu. Je pravda, že jsem měl mechanika jen jako řidiče a pak na roztlačování.“

Jenže ztráta medaile se v kariéře Jaromíra Lacha projevovala i nadále, protože se pro něho nenašlo místo v reprezentaci ani pro sezónu 1994, ani 1995. „V té době rozhodoval Milan Špinka a asistoval mu Tonda Klatovský, toho uznávám nejvíc,“ přibližuje Jaromír Lach okolnosti první půle devadesátých let. „Oblíbeným termínem pana Špinky byly momentální forma a výsledky z minulých let. Podle toho se rozhodoval a mně řekl buď jedno, nebo druhé.“

Prokázat momentální formu nebylo snadné. Ledařských závodů nebylo nazbyt již před dvaceti lety. Kopřivnický klub plánoval pořádat dva mistrovské podniky, když kromě Větřkovické přehrady našel vhodnou lokalitu v již zmiňovaném Hlučíně. Jenže zimy byly v letech 1994 a 1995 mírné, takže se šampionát dočkal nucené přestávky.

Jaromír Lach překročil třicítku a nechtěl ztrácet závodnický čas. Jako východisko se nabízelo vzít si licenci jiné národní federace. K tomuto kroku se jako první uchýlili silničáři a motokrosaři z Jihoafrické republiky, jejichž vlast byla ostrakizována kvůli politice rasové segregace. Stále častěji hovořili o hodinách, které museli trávit na hranicích zemí nejen komunistického bloku, ale kupříkladu také Francie či Finska.

Angličan Andy Cusworth či Dán Kristian Praestbro zase našli motiv pro starty s německými licencemi v tvrzení, že kontinentální část kvalifikace mistrovství světa jednotlivců je jednodušší. Záhy však narazili na tvrdou realitu, když se nedostali ani do semifinále. O poznání úspěšnější byli až v devadesátých let Marvyn Cox a Simon Wigg, který závodil s nizozemskou licencí, aby měl víkendy klid od ostrovní ligy a mohl se soustředit na kontinentální pouťáky na dlouhé a trávě.

„Mapoval jsem, kdo nemá ledaře,“ vypráví Jaromír Lach o svém počínání najít federaci, jež by byla schopná mu zajistit místo ve světovém šampionátu na ledě a pokud možno i v evropském na trávě. „V Anglii se jednou za čas objevil exot na ledech. V tu dobu neměli jezdce, ale můj dopis zůstal bez reakce. Poláci mlžili, možná ano, možná ne.“

 

Kaše a snobové

Další na řadě byla Slovenská motocyklová federace. Předseda její plochodrážní komise Zdenek Repiský usedl v úterý 12. září roku 1995 ke svému psacímu stroji. Na jeho klávesnici vyťukal krátký dopis, v jehož řádcích potvrdil, že by start Jaromíra Lacha s licencí SMF byl možný, nicméně opatrně se vyptával na podmínky.

„Nevěřil jsem tomu,“ připouští Jaromír Lach, že po krachu jednání s Angličany a Poláky nebyl před kontaktováním Slováků přehnaně velkým optimistou. „Ale překvapivě svolili. Bylo to ale za podmínky, že po nich nebudu chtít vůbec nic. Jenom tu licenci a místo v mistrovství světa na ledech a v mistrovství Evropy na trávě.“

Co v Žarnovici slíbili, beze zbytku splnili. Jaromír Lach dostal místo v italské Madonně di Campiglio, kde před třemi lety vybouchl jako teplá láhev šampaňského. Ke všemu týden před odjezdem mu v prvním závodě českého mistrovství republiky nevyšlo vůbec nic. Mrznout začalo zničehonic a on mohl testovat motocykl až ve vlastním závodě ve Svratouchu.

Za těchto okolností se nikterak nepodivoval nad dietním ziskem čtyř bodů a celkovému jedenáctému místu. Chmurné myšlenky před cestou do Itálie umocňoval fakt, že letovisko v brentských Dolomitech nabízelo služby v cenách, které amatérskému plochodrážníkovi připomínaly hodnotu výnosného opiového pole. Proto se rozhodl nechat celý svůj tým doma. Své zelené Ducato dovedl jen do Olomouce, kde se nalodil do dodávky Stanislava Dyka, s nímž se dělil o náklady.

„V Madonně jsem byl podruhé,“ vrací se Jaromír Lach ke kvalifikačnímu kolu ledařského mistrovství světa před dvacet lety a připouští, že by v Alpách rozhodně nečekal podobné trable s ledem. „Bylo hodně teplo. Měli problém s ledem, svítilo sluníčko a bylo teplo. Nemohli jsme ani trénovat, jen jsme před první jízdou měli po dvou kolečkách a šli rovnou na start, ať ten led vydrží. Ale nevydržel…“

Sobotní program končil po třech sériích a Jaromír Lach prohrál jen se Stanislavem Dykem. „Místo ledu to byl vyloženě motokros,“ přibližuje detaily. „Šlo o to, abys měl odvahu a s motorkou nespad‘. Kašovitá trať, začaly se dělat díry. Museli přerušit závod a zasypávali díry chemií, co přivezli v pytlích, aby se to spojilo.“

Druhý den nabídl přesně tu samou podívanou. „Mně nikdy nejela motorka, ale hřebíky mi na té kaši seděly,“ popisuje Jaromír Lach. „Byl jsem schopný udržet se u lajny a ty kluky předjíždět. Nešly mi starty, to už ale jistě nevím.“

V neděli Jaromír Lach prohrál opět jen se Stanislavem Dykem. „Moh‘ jsem porazit i jeho, ale nechtěl jsem ho předjet,“ říká kopřivnický závodník dnes. „Byli jsme kamarádi a nechtěl jsem ho porazit. Ještě si vzpomínám, že horší publikum jsem už nikde jinde nezažil. Byli tam jen hosté z hotelu, seděli na lehátkách, opalovali si huby a na nás se dívalo jen asi šest lidí. To je snobská oblast, kam se jezdí za turistikou a lyžováním.“

 

Světové pódium

Po sobotě byl Jaromír Lach třetí, protože vedle Stanislava Dyka nepoznal hořkost porážky ani Viktor Sidorenko. V neděli se však běloruský závodník propadl na třetí příčku. A Jaromír Lach vyskočil na druhý stupínek pódia a stal se prvním zástupcem Slovenské motocyklové federace na stupních vítězů plochodrážního závodu ranku mistrovství světa vůbec.

„Když jsme se se Standou vraceli, dostali jsme se na signál českého rozhlasu,“ vybavuje si Jaromír Lach. „Hlásili, že Standa měl velký úspěch, a že do semifinále postoupili i Petras, Paty a Vatikán. O Slovákách nic. Tehdy se říkalo, že Slováci jsou nacionalisti, ale Češi jsou to samé.“

Svého úspěchu si dodnes považuje, avšak na druhou stranu kvůli němu nestrká nos až do oblak. „Nebylo to žádné extra vítězství,“ stojí oběma nohama na pevné zemi. „Podmínky nebyly regulérní a byla to shoda okolností. Ale je pravda, že se historie neptá a každý si přečte jen výsledkovou listinu.“

Z Madonny di Campiglio postoupil Jaromír Lach do semifinále v Assenu. Cestou do Holandska před branami divišovské Jawy jeho zelený ledařský speciál obdivoval i sám Simon Wigg vracející se z tradiční předsezónní tiskové konference s továrními závodníky, který se do Assenu jezdil dívat rok co rok.

Ovšem v Holandsku řešil Jaromír Lach patálie s tlumiči. Navíc po krkolomném pádu Vladislava Kunce, jemuž v plné rychlosti na rovince uletěla spodní část přední vidlice i s kolem, si technický komisař na české závodníky zasedl. A kopřivnickému ledaři zakázal startovat s pneumatikou, kterou si na Assen připravil.

S licencí SMF Jaromír Lach startoval posléze i dalších dvou letech. „Bylo zajímavé, že další sezónu po Madonně mě sám pan Špinka kontaktoval, ať jedu za Čechy,“ usmívá se. „Pak jsem za ně jezdil, něco jsem už uměl, ale stejně mi ujížděl vlak.“

 

Na domácím ledařském kolbišti napořád bez medaile

Ve Francii mu roku 1998 dokonale vybílili dodávku, když si z ní na dvacet minut odskočil s manželkou na pláž. Skončil s trávou a v následujícím roce jel naposledy i na krátké dráze. Soustředil se na ledy, avšak s nimi mu paradoxně kolidovala dakarská rallye, jíž několikrát absolvoval coby doprovodný motocyklista.

„Bez závodů jsi neměl šanci,“ připomíná Jaromír Lach soustavný nedostatek ledařských závodů. „Jezdil jsem mistrovství světa bez přípravy. Klatováci nebo Petras jezdili do Ruska, později do Švédska. Když jsme se potkali na dráze, byli o půl sezóny dál. Pokud jsi chtěl postoupit, musel jsi bojovat. Já se ale předtím třeba jen jednou svezl na přehradě a vyzkoušel si kola.“

Medaile v ledařském mistrovství republiky nebyla Jaromíru Lachovi nikdy souzena. V únoru 1997 ji měl opět na dohled. Jenže ve dvoudenním klání na Větřkovické přehradě mu Antonín Klatovský v dodatkové jízdě sebral bronz. Nutno dodat, že starší, protože v šampionátu debutoval i jeho stejnojmenný syn.

Jistě není bez zajímavosti, že o pouhopouhý bod za ním zaostal jakýsi Franz Zorn, tehdy ještě neznámý Rakušan. Když se účastníci rozjížděli v neděli večer do svých domovů, žádný z nich netušil, že příští ledy u nás budou až po osmi letech v Divišově. Během nich se Jaromír Lach představil fanouškům v roli plochodrážníka naposledy.

„Ledy je sport pro exoty,“ uvažuje. „Málo se svezeš, hodně se nacestuješ a moc času strávíš i v dílně. A hlavně je zima. Každopádně jsem rád, že jsem neměl za ty roky z ledů žádné zranění. Anděl Strážný měl hodně práce, ale vždycky to dobře dopadlo. Takže taťkovi můžu poděkovat, že jsem se dostal k motorkám a neskončil se zalepenýma rukama. Nejsem věřící, jsem ateista, díky Bohu, ale věřím na osud.“

 

Rekord bez epilogu

Již v dubnu 1996 se postavil na stupeň vítězů mistrovství světa také Jaroslav Gavenda při předkole šampionátu jednotlivců ve Wiener Neustadtu, který měl také licenci SMF. V tu dobu si Martin Vaculík sfouknul narozeniny se čtyřmi svíčkami, aby posléze našel zalíbení v otcových plochodrážních videokazetách a nakonec sám začal přepisovat slovenskou plochodrážní historii.

Ovšem výsledek Jaromíra Lacha z Madonny di Campiglio zůstává ve statistikách v zemi našich východních sousedů jako rekord podnes. A to nejen, protože nikdy předtím, ani poté neměla slovenská plochá dráha svého zástupce v mistrovství světa na ledě. Natož pak na pódiu.

 

kvalifikační kolo MS na ledové dráze 1996 – Madonna di Campiglio:

1. Stanislav Dyk (CZ) 18, 2. Jaromír Lach (CZ – SMF) 16, 3. Viktor Sidorenko (BY) 15, 4. Eduard Ivankov (RUS) 14, 5. Jürgen Liebmann (D) 13, 6. Jiří Petrásek (CZ) 13, 7. Martin Paták (CZ) 12, 8. Vladislav Kunc (CZ) 10, 9. Michajl Popov (LAT) 9, 10. Graham Halsall (GB) 7, 11. Gert Lampe (NL) 6, 12. Harald Mössmer (D), 13. Benny Winiger (CH) 3, 14. Sergej Fjodorov (RUS) 2, 15. Tony Carey (IRL) 1, 16. Frits Jansma (NL) 0

 

---

Reprezentační slovenský primát drží Gašpar Forgáč:

Prvním plochodrážníkem slovenské národnosti na stupních vítězů podniku ranku mistrovství světa či Evropy se stal Gašpar Forgáč. Stalo se tak v neděli 10. května 1987 při kvalifikačním kole evropského šampionátu juniorů v maďarském městečku Nyíregyháza. Žarnovický závodník skončil třetí, aby posléze přes semifinále na domácím ovále postoupil až do finále v Zielonej Goře, kde mu patřilo senzační šesté místo.

Šampionát do jednadvaceti let se svého povýšení na mistrovství světa dočkal až napřesrok. Jaromír Lach se proto stal prvním reprezentantem Slovenska na pódiu závodu ranku světového šampionátu nejen od vzniku samostatného státu k 1. lednu 1993, ale v celé historii vůbec. O zhruba čtvrt roku později jej následoval Jaroslav Gavenda svým triumfem v předkole mistrovství světa jednotlivců ve Wiener Neustadtu.

Prvním reprezentantem slovenské národnosti samostatné Slovenské republiky na pódiu mistrovství světa byl Martin Vaculík. V neděli 22. dubna 2007 porazil v rozjezdu o třetí příčku po prvním kole světového šampionátu juniorů v německém Herxheimu Fritze Wallnera a na stupních vítězů se mohl fotit s vítězným Chrisem Holderem a druhým Pawlem Hlibem.

---

 

Foto: archív Jaromíra Lacha, archív autora, archív Jana Hrušky, Karel Herman, Pavel Fišer, Lubomír Hrstka a Miroslav Klimsza

Assen – 6. a 7. března 1976
V březnu 1974 mu svět, alespoň ten ledařský ležel u nohou. Skončilo finále mistrovství světa v Nässjö a on stál na nejvyšším stupínku pódia a poslouchal československou hymnu. Jenže napřesrok v Moskvě se rtuť teploměru nestyděla šplhat až k šesti plusovým dílkům stupnice pana Celsia a ovál připomínal všechno možné, jenom ne nablýskané ledové zrcadlo. V šestasedmdesátém však opět hrál hlavní roli v dramatické bitvě o titul krále světových ledů. Nakonec o něj přišel o pouhopouhý jediný bod. Pojďme si o tom však popovídat přímo s Milanem Špinkou.

 

Hladký postup do Assenu

„Bylo plus šest a jelo se po sněhu,“ vzpomíná Milan Špinka na finále v Moskvě, kam přijel obhajovat svůj světový primát. „To s ledovou plochou dráhou nemělo nic společnýho. Na to musíš mít speciální kola. Přijel jsi do nájezdu a obě kola ujížděla jako na sněhu. Rusové měli speciální hřebíky. A navíc jedou na všem, jsou na to připravený!“

Pohled do výsledkové listiny dává Milanu Špinkovi za pravdu. Sergej Tarabanko neprohrál jedinou rozjížďku a hegemonii borců s kladivem a srpem na vestách narušil pouze Holanďan Roelof Thijs. Patřila mu sedmá příčka. Za ním však byl Valerij Rasponin, jenž byl stejně jako vítěz nasazen do finále rovnou bez kvalifikace. Následoval Zdeněk Kudrna. Milan Špinka skončil dvanáctý před trojlístkem krajanů v pořadí Jan Verner, Miloslav Verner a Stanislav Kubíček.

Rok se však překulil a touha po ledařských medailích Milana Špinku rozhodně neopouštěla. Kvalifikační předkolo zavedlo Milana Špinku do francouzského Grenoblu tisíc pět set kilometrů od Prahy. Vyhrál Aleksander Ščerbakov, ovšem až po vítězném rozjezdu se Zdeňkem Kudrnou. Sergej Jarovoj byl třetí na pódiu, které čtvrtému Milanu Špinkovi uniklo o jediný bod.

„Jelo se to na postup,“ říká Milan Špinka, jemuž v mysli neutkvěly žádné detaily o závodě, ale horské prostředí se mu líbí dodnes. „Tam to bylo nádherný. Rychlá dráha přímo ve městě, hodně široké zatáčky. Jel se tam šmytec.“

První semifinálový podnik hostil bavorský Inzell, odkud se bez větších problémů do světového finále kvalifikovali také Zdeněk Kudrna a Aleš Dryml. V baškirské Ufě kralovali pochopitelně Rusové, jimž úspěch přinesl také kýžený výjezd přes železnou oponu do nizozemského Assenu. Jejich hegemonii narušili jen čtvrtý Conny Samuelsson, jenž v našem příběhu sehraje ještě klíčovou roli, a šestý Milan Špinka.

Vzhledem k pravidlu o postupu maximálně třech závodníků jela Sborná vlastně vložený neoficiální závod sama proti sobě. Nakonec v něm prohráli Vladimir Čapalo, šestý o rok dříve v Moskvě, jemuž do Assenu nepomohla ani pátá příčka, a Aleksander Ščerbakov. Na jejich úkor šli do finále Zdeněk Kudrna a Stanislav Kubíček, který si o něj razantně řekl v rozjížďce s číslem jednadvacet, kdy za sebou nechal Hanse Johanssona. Z českého čtyřlístku v kvalifikační síti uváznul pouze Jiří Jirout, jehož ledařská sláva ovšem teprve začínala.

 

Čtyřventilová hrozba Jawě

Sraz československé výpravy, která na palubě autobusu Škoda 706 RTO v majetku pražské Rudé hvězdy mířila na světové finále do Assenu, byl naplánován na čtvrtek v západočeském Stříbře. Milan Špinka měl napilno. Letadlo na lince z Moskvy přivezlo jeho ledařské motocykly až v pondělí před Assenem. A po dvanácti závodech na nich bylo před světovým finále práce jako na kostele.

Než Milan Špinka opouštěl svůj byt ve třetím patře paneláku na pražské Štětínské ulici, rozloučil se s manželkou Marcelou a devítiměsíčním synkem Milánkem. „Žena mi říkala ‚stříbrnou medaili ještě nemáš‘,“ vybaví si Milan Špinka i po čtyřiceti letech onu chvíli. „Na schodech jsem jí dal ještě jednu pusu a rozloučili jsme se.“

Mechanik Josef Hnidák jel přes Německo non stop, takže si jeho autobus odfoukl v Assenu již ve dvaadvacet hodin. Místní stadión s poměrně úzkým oválem znal z české pětice pouze nejzkušenější Stanislav Kubíček.

„V kempu v Assenu jsme celá banda měla pronajatej‘ domeček,“ pokračuje Milan Špinka. „Byl jsem v laufu, odpočatej‘ a připravenej‘ bojovat. Jde o pocity, jaký pocity máš před závodem. Když si věříš, máš sílu, nepadá ti to z ruky, jseš připravenej‘ dobře fyzicky a psychicky, dobře se ti závodí.“

V případě fyzičky Milana Špinky opravdu nemohl nikdo pochybovat. „S Vencou Vernerem, s Jéňou, Petrem Ondrašíkem a Jirkou Štanclem jsme chodili do činkárny,“ popisuje, že v tomto ohledu rozhodně nic nezanedbal. „Trénoval nás vzpěračský trenér pan Kapal a my se stopětadvacetikilovou činkou dělali dřepy a závodili, kdo jich udělá nejvíc. Tam v činkárně byl největší dříč Venca, ten závodil všude.“

Trénink byl na pořadu v pátek večer. Milan Špinka vyložil z autobusu dva motocykly Jawa, které okamžitě vzbudily pozornost. Na levém řidítku totiž měly dvě páčky. Jedna klasicky ovládala spojku, druhou se řadilo.

„Byla to vývojovka pro ledy, na dlouhý dráze se to už jezdilo,“ popisuje hrdina našeho vyprávění. „Řadil jsem levou rukou. Blbý bylo, že to nemělo neutrál, byla tam jednička nebo dvojka. Na ledě je neutrál dost důležitý. Při ohřívání motoru bys musel mít zmačknutou spojku a ta by se spálila.“

Během tréninku na dvakrát čtyři kola si Milan Špinka poprvé vyzkoušel ovál v Assenu. Po návratu do Prahy se Jaroslavu Krausovi, redaktorovi týdeníku Svět motorů svěřoval, že jej zarazilo, jak je pomalý. Převody, které doposud na svých motocyklech používal, na sobotní část dvoudenního klání vyměnil.

Se startovním číslem jedna mířil k vůbec první jízdě celého finále. Po své pravici měl švédského závodníka Conny Samuelssona, pardubického Aleše Drymla a dalšího Švéda Börje Sjöboma. Milan Špinka vystřihl start jako z partesu a ujal se vedení. Avšak než sotva projel první zatáčkou, přišel šok.

„Samuelsson měl čtyřventilovou hlavu,“ ujímá se opět slova. „Spodek byl Jawa, ale vršek ERM, udělali čtyřventilovou hlavu. Frčelo mu to, předjel mě po rovině. To bylo zděšení, říkal jsem si ‚do pytle‘. Nečekal jsem to. Miloval jsem čistej‘ led a měl nejradši všechny favority v první jízdě. Složil jsi to, jak se říká, na ucho a měl požitek z jízdy.“

Andrew Edwards, který se v Assenu akreditoval za renomovaný britský týdeník Motor Cycle News, si udělal poznámku o čtyřventilovém varování pro Rusy a jezdcům na Jawách obecně. Nebylo divu, v Divišově zaspali nástup hlav se čtyřmi ventily a i jejich tovární závodník Barry Briggs doháněl konkurenci konverzí československého motoru. Jistě není bez zajímavosti, že v zimě 1974 dokonce experimentoval s ležatým uspořádáním svého pohonného agregátu, jež záhy shledal za slepou uličku vývoje.

 

Jen dvě prohry

Milan Špinka však v rozjížďce s číslem jedna neměl čas na žádné úvahy, protože musel hájit alespoň dva body před dotírajícím Börje Sjöbomem. „Bylo to rozčarování,“ vybavuje si svou náladu při návratu do depa. „V podstatě mě štvalo, že mě Conny předjel na rovině. To bylo urážející! Jel jsem skutečně na plnej‘ plyn a on mě šmik‘, jako když mě potká!“

Mechanik Josef Hnidák okamžitě zrychlil převod. Výsledek se dostavil. Z rozjížďky s číslem pět se Milan Špinka vrátil se třemi body. Na jeho štítě zůstali Jan Verner, náhradník Rainer Scherzl, který nahradil zraněného Jurije Dubinina, a Vladimira Smirnova.

„Smirnov měl pořád americký auta, bydlel v Leningradě a byl jedna ruka s Finama,“ vybaví si dnes. Před čtyřiceti lety se ovšem snažil vytěžit maximum z tvrdého ledu. Dával si pozor na jedno místo v prvním výjezdu, kde byl povrch měkčí a nerovný, což vedlo k řadě pádů. A deváté jízdě vyslal na novinářskou tribunu pomyslnou odpověď Mr. Edwardsovi, že čtyřventilový motor sám o sobě není zárukou úspěchům, nesedí-li v jeho sedle výtečný závodník.

Kurt Westlund přijel do Assenu se švédskou konstrukcí Rickson, která v sobě skrývala i některé díly z automobilů Volkswagen. Nevynikal však dobrými starty, takže na Milana Špinku nevyzrál ani silou motoru se čtyřmi ventily. V rozjížďce s číslem třináct však československého reprezentanta čekala mnohem náročnější prubířská zkouška.

Sergej Tarabanko přijel do Assenu obhajovat první ze svých čtyř titulů mistra světa. Získal je bezprostředně po sobě v sezónách 1975 – 1978, než jej měl z trůnu ledařského cara v Inzellu svrhnout krajan Anatolij Bondarenko. Po třech sériích jako jediný nepoznal hořkost porážky a prve ve dvanácté jízdě připravil o punc neporazitelnosti Sergeje Jarovoje.

„Ten pacholek se pořád smál, stále měl hubu od ucha k uchu,“ vzpomíná Milan Špinka na Sergeje Tarabanka, který při jejich konfrontaci stál uvnitř startovního roštu. Odtud perfektně odstartoval a slavil triumf stylem start – cíl. Milan Špinka jej proháněl tak vehementně, že si ani neuvědomil, že za sebou nechal Vladimira Cibrova, dalšího z nebezpečných Rusů.

Sedmnáctá rozjížďka přinesla na konto Milana Špinky další trojku. Dravý Sergej Jarovoj mu ji chtěl ze všech sil sebrat i za cenu drobné kolize s československým reprezentantem. Ten však krizový moment ustál, zatímco Rus se ocitnul na zemi a jak se druhý den ukázalo, přišel tak o medaili.

 

Bitva čtyř o tři medaile

Sobota skončila nejlépe pro Sergeje Tarabanka, který mohl kalkulovat s patnácti body. Milan Špinka měl třináct stejně jako jeho další přemožitel Conny Samuelsson, jenž se skláněl nejen před neporaženým Rusem, nýbrž také před Sergejem Jarovojem. Před čtyřiceti lety ještě světový šampionát ledařů neměl speciální rozpis na čtyřicet jízd jako dnes. Závodilo se dle klasické formule individuálního mítinku, ale aby neděle nekopírovala sobotní program, startovní čísla se losovala na každý den zvlášť. A Milan Špinka měl na druhý den patnáctku.

„Usnul jsem až někdy o půl pátý ráno, pořád jsem přemejšlel, rozzlobil mě Conny, jak mě předjel,“ vybavuje si Milan Špinka, že jeho noc v Assenu byla těžká. „Na barák jsme přijeli až po půlnoci, než se uklidily motorky v depu. Nemoh‘ jsem usnout, pořád jsem přemejšlel o tryskách a převodech a ještě o půl pátý byl vzhůru. Až pak jsem na chvilku usnul. Ten čas mezi oběma závodama je hroznej‘. Pořád přemejšlíš, co změnit, abys neudělal chybu.“

Po příjezdu na stadión však nebylo času na přemýšlení nazbyt.  Konečně přišel nástup a po něm čtyřiadvacátá jízda v pořadí světového finále 1976. Milan Špinka v ní otevřel své nedělní skóre třemi body, když hned po vylétnutí pásky odvedl Kurta Westlunda.

Sergej Jarovoj se ze všech sil snažil odčinit svůj sobotní pád. Neděli zahájil vítězstvím v rozjížďce s číslem dvaadvacet, aby o pět jízd později porazil také Milana Špinku a o devět i doposud neporaženého Sergeje Tarabanka. Assen poskytl úžasnou kulisu pro bitvu čtyř závodníků o medaile, o jejichž barvách šlo po třech čtvrtinách nedělního programu prozatím jen spekulovat.

Sergej Tarabanko se hřál na hrotu průběžné klasifikace s třiadvaceti body. Milan Špinka ztrácel dva body. Ve třicáté jízdě vrátil včerejší prohru Conny Samuelssonovi, který se v předchozí sérii musel sklonit také před Sergejem Tarabankem. Švéd měl tím pádem rázem o bod méně než Milan Špinka a dělil se o průběžnou třetí příčku se Sergejem Jarovojem.

Předposlední série jízd ponechala situaci na čele bez změny, protože celá vedoucí čtveřice přijela do boxů s trojkami za vítězství. Milan Špinka si však užil nervy. Ačkoliv býval skvělým startérem, po vylétnutí pásky šestatřicáté jízdy byl až třetí! Před sebou měl Roelofa Thijse, jemuž ani domácí publikum nepomohlo k obhajobě sedmé příčky z Moskvy, a Zdeňka Kudrnu. Avšak nakonec spíkr vyhlásil jako vítěze Milana Špinku.

Díky patnáctce na svých zádech musel Milan Špinka ke svému poslední rozjížďce hned po přestávce. Vedle Börje Sjöboma a náhradníka Pieta Seura jej neočekával nikdo menší než Sergej Tarabanko. Pořád vedl před československým reprezentantem o dva body, takže se oba mohli postavit na nejvyšší stupeň pódia. Mechanik Josef Hnidák jako obvykle nedělal žádné ciráty se strategií. Milanu Špinkovi dal jedinou radu. Aby toho Tarabanka vopral!

Let pásky odstartoval závod světových šampiónů dvou posledních sezón. Milan Špinka jel vpředu, avšak Sergej Tarabanko nechtěl prohrát. Pražský závodník v čele se pekelně soustředil, aby neudělal chybu. Později se v Praze svěřil Jaroslavu Krausovi ze Světa motorů se svým přesvědčením, že měl osm naprosto stejných nájezdů i výjezdů. Jeho čas 66,78 sekund byl vůbec nejrychlejší v posledních dvou sériích.

Bylo rozhodnuto. Sergej Tarabanko se stal podruhé mistrem světa, zatímco Milan Špinka po bronzu z Inzellu 1971 a zlatu z Nässjö 1974 stříbrem zkompletoval ledařský medailový hattrick. Na pódium si vyskočil nakonec i Conny Samuelsson, který v úplně poslední jízdě dne porazil Sergeje Jarovoje. První čtveřice se celá vešla do rozpětí pouhopouhých čtyř bodů.

„Jarovoji šlo o bednu a Conny ho odved‘,“ komentuje Milan Špinka výsledky assenského finále po čtyřiceti letech.  „Já jsem doplnil sbírku medailí. Bylo to po bodu, tak to občas bývá. Jsou to závody, když ti to jede, není, co řešit. Musí se to sejít, hlavně abys na tom byl psychicky dobře. Fyzičku máš, to bereš automaticky. Já měl výhodu, že mně šly starty.“

 

Fatální plechové mantinely v Ostravě

Když se dnes bavíte s veterány o závodech, které je proslavily, čas od času vás překvapí, že si po letech nevybaví přesnější detaily. Samozřejmě rouška času je postupem doby stále silnější a neprůhlednější, nicméně ve hře je ještě jeden faktor. Stejně jako dnešní plochodrážníky by je v rozpuku jejich kariéry ani nenapadlo, že právě dosáhli jistého mezníku.

Když v šestasedmdesátém skončily ledy, měl Milan Špinka napilno na klasických oválech. Zkraje dubna startovala extraliga v Pardubicích a ve Slaném, o čtrnáct dnů později se přidal šampionát jednotlivců podniky jeho skupiny B v Žarnovici a v Zohoru. Za měsíc Milan Špinka vstoupil do světového šampionátu na dlouhé dráze ve Stockholmu a hned po něm jej čekalo kontinentální kolo mistrovství světa na krátké dráze v Ostravě. Pro hodně ze sedmi tisícovek diváků byl velkým magnetem, nicméně startovní číslo jedna měl nakonec místo Milana Špinky slánský Václav Čiviš.

„Jel jsem se Zdeňkem Kudrnou ve Stockholmu mistrovství světa na dlouhý dráze, tam jsem vypad‘,“ ujímá se Milan Špinka opět slova. „Vrátili jsme se, hned jsem jel za klukama do Ostravy, bylo tam soustředění. Mantinely jim udělaly železárny Vítkovice ze železa.“

Železné mantinely, které již delší dobou byly terčem kritiky a už tehdy nesplňovaly reglementy FIM, se mu staly při pádu osudným. „Posunul jsem mantinel zády o několik centimetrů,“ popisuje následky Milan Špinka, jehož tělesná schránka doznala těžké újmy. „Mozek mi narazil na lebku, mozkové  pleny byly narušeny. Krev mi tlačila na zrakové centrum a já oslepl.“

Ostrava se svými hutěmi a doly byla průmyslovým srdcem republiky, což Milanu Špinkovi výrazně pomohlo. „Naštěstí tam byla přetlaková komora,“ je úleva z hlasu Milana Špinky znát i po letech. „Tehdy byly v Československu dvě nebo tři, v Ostravě byla kvůli horníkům. Z pražský vojenský nemocnice přiletěli lékaři na konzultaci, dali mě do ní třikrát po dvou hodinách a já měl kliku, že se krev vstřebala.“

Sotva pacientův stav umožňoval transport, z mošnovského letiště se s ním vznesl Jak 40. Po pár minutách klidného letu kapitán stroje OK-BYG požádal o přistání dispečery na pražské Ruzyni.

„Helikoptérou by to klepalo, ale tady jsi vůbec nevěděl, že jsme přistáli,“ pochvaluje si Milan Špinka komfort na palubě. „Měsíc jsem byl v nemocnici v Praze. Do konce sezóny jsem odpočíval a na podzim jsem zahájil pozvolna fyzickou přípravu. Začal jsem makat, ale pořád bral jednadvacet pilulek denně.“

 

Konec sezóny druhý den nového roku

Hodiny odbíjely příchod nového roku 1977, jehož druhý den už viděl ledaře na zamrzlé hladině rybníku Jordán v Táboře. Zima byla příznivá a kalendář se plnil jedním závodem za druhým. Jenže tři body z úvodní rozjížďky měly být pro Milana Špinku prvním, leč bohužel také posledním zápisem do klasifikace mistrovství republiky.

„Jawa udělala pět čtyřventilů, jeden dostal Mauger do Austrálie, jeden Olsen, jeden Briggs, jeden Tarabanko,“ vysvětluje Milan Špinka, že se do zápletky mistrovských ledů dostala vidina motoru Jawa továrního typu 894. „Pátej‘ měl dostat nejlepší z mistráku. Neměl jsem ho jistej‘ a to jsem byl vicemistr světa!“

Jenže zuby na tovární čtyřventil si brousil také Zdeněk Kudrna, který ve světovém šampionátu teprve vystrkoval růžky, nicméně v boji o domácí titul Milana Špinku již dvakrát porazil. „S Démonem jsme byli kámoši, ani ne rivalové,“ přibližuje Milan Špinka jejich vzájemný vztah. „Jestli on jo, tak já ne.“

Oba dva se spolu dostali na startovní rošt ve druhé sérii. „Míval jsem dobrý starty, ale zrovna teď mi to na startu prohráblo,“ vrací se Milan Špinka k osudovému okamžiku.  „Tři a půl kola jsme s Démonem jeli vedle sebe. Když jsem v poslední zatáčce skládal motorku, on mě narovnal. Vyjel jsem ven  z dráhy. Chytil jsem do kolena gumovej‘ kužel a ten mi nacpal nohu mezi rám a řetěz, do drátů zadního kola.“

Diváci jen vydechli úlekem. „Jel jsem asi ještě dvacet metrů s nohou v drátech zadního kola a po zastavení  motocykl přepadl na pravou stranu,“ pokračuje Milan Špinka. „Sbíhali se ke mně lidi. Ale začal praskat led, tak zase utekli. Nakonec museli vyndat zadní kolo, aby mě vyprostili. Byli to vojáci zdravoťáci a první pomoc byla špatná. Nedali mi nohu do dlahy. Naložili mě na nosítka, a když mě nesli, noha mi od kolena spadla dolů. Pan Kasper se na mě lítostivě podíval a dal mi ji zpátky. Jak spadla, kost mi vyjela ven.“

Člověk by mohl propadnout už v prvním semestru medicíny a přitom by věděl, že je zle. „Hrozilo, že mi ufiknou nohu, ale naštěstí to dali dohromady,“ spočine pohled dnešního reprezentačního kouče na jeho dolní končetině. „Do tý doby, když jsem viděl injekci, omdlíval jsem. Teď jsem kvůli bolesti prosil, ať mi nějakou píchnou. Dali mi morfium, ale po tejdnu nasadili dolzin, aby se ze mě nestal feťák.“

Zatímco ostatní plochodrážníci cestovali z Tábora s vidinou na další závody, Milan Špinka ležel ve zdejší nemocnici. „Měl jsem drenáže,“ líčí. „Ráno přišla sestra a velkou injekcí mi vysávala vzduch z vakuové lahve, do které byly vedeny drenáže z mé nohy. To byla bolest hrozná. Ale člověk si zvykne na všechno. Po tejdnu se udělal  dekubit, proleženina na patě.“

Zdeněk Kudrna získal třetí ledařský titul mistra republiky v řadě a tovární Jawu s čtyřventilovým motorem dovedl v Inzellu k bronzové medaili v mistrovství světa. „Závodili jsme,“ nemůže mu Milan Špinka mít táborský pád za zlé, i když on místo závodění musel zůstávat v péči lékařů.  „Po půl roce jsem si všimnul, že mi palec u levý nohy ukazuje více doleva. Doktoři se o mě v Táboře starali, ale na druhou stranu si nevšimli, že ho mám vykloubenej‘. Po roce, když mi vyndali železa, museli vyříznout kloub pryč. Dali mi tam kirschnerův drát a srostlo to. Jenom pravou nohu mám dvaačtyřicítku a levou devětatřicítku.“

 

Další medaile z družstev

Milan Špinka odepsal další závodní sezónu, ovšem kombinézu na hřebík nepověsil. Nezanevřel ani na ledy. Už v březnu 1978 jel opět světové finále v Assenu, tentokrát coby náhradník. O dva roky později mu Miloslav Verner dal navzdory skeptickým hlasům důvěru pro mistrovství světa družstev. To se tehdy jezdilo stylem dvojic a on se třikrát po sobě spolu se Zdeňkem Kudrnou a Stanislavem Dykem či Jiřím Svobodou v roli náhradníka vracel se stříbrnými medailemi. Ty skvěle doplnily kompletní sadu z individuálního šampionátu.

Nabízí se lákavá myšlenková konstrukce, že nechybělo mnoho a místo stříbra mohl ve své sbírce z Assenu 1976 uchovávat druhou zlatou medaili mistra světa. „Byl to osud, tak to mělo bejt‘,“ nemůže Milan Špinka než pokrčit rameny.

Až si dnes pustíte film Rivalové, připomeňte si, že ve stejný den, kdy Daniel Brühl v roli Nikiho Laudy slaví svůj triumf v jihoafrickém Kyalami, o nějakých čtrnáct tisíc kilometrů na sever stál na stupních vítězů také Milan Špinka. Exkluzivitu jeho titulu světového vicemistra podtrhuje skutečnost, že podobný výsledek z našich borců zopakoval až o šestnáct let později Antonín Klatovský starší ve Frankfurtu nad Mohanem. A po něm už nikdo.

„Je to pořád rovně a doleva,“ filozofie Milan Špinka. „Ale dneska je to s tím sportem horší. Je míň příležitostí, aby se kluci ledy naučili. Klatováci vládnou, jsou nejlepší a dneska mají zázemí. Dřív byly motorky z klubu, dneska si musíš koupit všechno sám.“

Nicméně byť Milan Špinka ve své aktivní kariéře sedlal tovární divišovské motocykly, k postavení motocyklových superhvězd měl daleko. „Od Jawy jsem dostal za mistra světa zlatej‘ odznak a v obálce sto osmdesát korun,“ uvádí částku představující zhruba osm procent průměrné mzdy v tehdejším Československu. „Mělo tam bejt‘ dvě stě, ale dvacet  korun byla daň. Šéf Motokovu si nás pozval, otec si kvůli tomu vzal dovolenou a jel z Pardubic do Prahy. Šli jsme tam ještě s Pepíkem Hnidákem.“

Samotného ředitele se však nedočkali. „Otevřela nám sekretářka a hned se ptala, co chceme,“ pokračuje muž, který do republiky zrovna přivezl teprve druhou medaili motocyklového mistra světa za celou historii. „Odpověděli jsme, že jsme pozvaní. Řekla nám, že soudruh zrovna musel odjet. A na chodbě nám dala odměny, ať si je sami rozebereme. Otec dostal reklamní manžetový knoflíčky Motokovu, Pepik Hnidák aktovku a já rádio. Stávalo deset marek a v Německu ho dávali zadarmo ke každýmu většímu nákupu. Jinak Rusové dostávali za mistra světa embéčko jako třeba Viktor Arbekov. Holt plochá dráha není olympijskej‘ sport. Já za titul dostal 1240 švýcarskejch‘ franků a je pravda, že jsem od ministra vnitra dostal přednostně přidělenej‘ byt.“

 

finále mistrovství světa na ledové dráze 1976 – Assen:

1. Sergej Tarabanko (SU) 28, 2. Milan Špinka (CS) 27, 3. Conny Samuelsson (S) 26, 4. Sergej Jarovoj (SU) 25, 5. Börje Sjöbom (S) 19, 6. Kurt Westlund (S) 18, 7. Zdeněk Kudrna (CS) 18, 8. Vladimir Cibrov (SU) 14, 9. Jan Verner (CS) 12, 10. Aleš Dryml (CS) 10, 11. Stanislav Kubíček (CS) 9, 12. Roelof Thijs (NL) 9, 13. Vladimir Smirnov (SU) 8, 14. Anatolij Petrunin (SU) 5, 15. Henk Jäger (NL) 4, 16. Jurij Dubinin (SU) 0; náhradníci Rainer Scherzl (D) 3, Hans Johansson (S) 3 a Piet Seur (NL) 0

 

---

Ledařský hattrick Milana Špinky v historické rubrice magazínu speedwayA-Z:

• dvacetiletý mladík skvěle v reprezentaci zastoupil úřadujícího světového mistra Antonína Švába a vrátil se z Inzellu s bronzem: http://www.speedwaya-z.cz/?m=20110122
• po podzimním triumfu při Zlaté přilbě Československa se ve slunečném dni v Nässjö krásně třpytila zlatá medaile: http://www.speedwaya-z.cz/?m=20141220
• a nádavkem trojice stříbrných medailí z šampionátu ledařských družstev: http://www.speedwaya-z.cz/?p=5240
  

  ---

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Milan Špinka, archív Milana Špinky a archív autora

Praha – 5. října 1996
Dnes mají češti plochodrážní fanoušci jistotu, že spatří boj o titul individuálního mistra světa, aniž by museli cestovat za hranice. Pražská Speedway Grand Prix má v roce stejnou frekvenci jako Vánoce a jediný otazník se vznáší prakticky jen nad termínem dalšího ročníku. Ovšem před dvěma desítkami let tomu nebylo. Dle původního záměru měly mít svou velkou cenu každoročně pouze Polsko, Švédsko, Velká Británie, Dánsko a Německo. O šestý závod se měly střídat další federace. Nejprve se v pětadevadesátém konal v rakouském Wiener Neustadtu, napřesrok v Lonigu. Než v květnu 1997 přišla řada na Prahu, která tak odstartovala svou jednadvacetiletou sérii, museli pořadatelé složit prubířskou zkoušku. Vykonali ji úspěšně díky challenge o postup do Grand Prix 1997. Dramatický závod vyhrál nakonec Simon Wigg, britský sympaťák v sedle tovární Jawy, jehož předčasný skon 15. listopadu 2000 si tento měsíc dozajista uvědomila také celá řada českých fanoušků.

 

Poslední možnost záchrany nebo jedinečná šance

Světový šampionát jednotlivců se měl systémem Grand Prix uskutečnit již v sezóně 1994, ovšem nedostatek finančního krytí zapříčinil roční zpoždění. Souběžně s velkými cenami se před dvaceti lety ještě závodilo podle klasického pavouku kvalifikačních kol různých stupňů kontinentální, zámořské a skandinávské geografické zóny. Vrcholem snažení účastníků těchto kvalifikačních závodů bylo challenge o účast v elitním seriálu pro následující sezónu.

Challenge tehdy nebyl vrcholem pyramidy kvalifikačního procesu jako dnes. Jednalo se o prolínací závod, v němž nejúspěšnější z interkontinentálního a kontinentálního finále změřili své síly se slabší části seriálu Grand Prix. Pro ně to byla svým způsobem poslední možnost záchrany, zatímco vyzývatelům se nabídla jedinečná šance proniknout mezi absolutní jezdeckou špičku.

Výsledkem se staly vesměs závody jako řemen a závodníci z cyklu Grand Prix se neradi loučili s výhodami, jež jim příslušnost k prestižní sérii přinášela. O tom by mohl vyprávět zejména Andy Smith. Maličký obrýlený Angličan, jenž svou zakulacenou postavou připomínal spíše medvídka, totiž drží ojedinělý primát, když v letech 1995 – 2001 absolvoval všechna challenge, přičemž pokaždé se zachránil.

V šestadevadesátém ovšem kvalifikační proces doznal jednu zásadní změnu, a sice že první dvojice z finále kontinentální a interkontinentální zóny si vybojovala přímý postup do Grand Prix 1997. Dalších pět borců v pořadí interkontinentálního a čtyři kontinentálního finále dostalo šanci v říjnovém challenge na pražské Markétě. Jeho startovní listinu doplnilo osm jezdců figurujících na devátém až patnáctém místě závěrečné klasifikace Grand Prix.

Avšak pouze dva nejlepší z takto sestavené šestnáctky se mohli těšit na účast v Grand Prix, zatímco další dva postupovali jako náhradníci.  Dvanáct zbývajících závodníků mohlo znovu zkusit své štěstí napřesrok v kvalifikaci.

 

Bez českého zastoupení

Ačkoliv byl pořadatelem tak významného závodu český klub, domácí diváci neměli komu fandit. Všichni Češi totiž vypadli ze hry už na nižších úrovních a pravidlo garantující účast domácího závodníka v challenge bylo poprvé uplatněno až v Abensbergu 2000. Je ironií osudu, že podobný případ nastal o dva roky později v Pardubicích, kdy se challenge u nás jelo podruhé a prozatím naposledy.

Ve světovém šampionátu 1996 nám FIM přidělila celkem osm míst. Tehdejší plochodrážní komise ČMF je rozhodla obsadit šesti nejlepšími z domácího mistráku pětadevadesátého roku a o dvě zbývající vypsat dvoudílnou kvalifikaci. Nominaci tedy měli jistou Antonín Šváb, Tomáš Topinka, Antonín Kasper, Petr Vandírek, Václav Milík a Zdeněk Schneiderwind. Český šampión Zdeněk Tesař na reprezentaci již dávno předtím rezignoval, zatímco tehdejší junioři Robert Král a Michal Makovský se do nominace dostali díky svým skvělým výkonům v kontrolních podnicích v Pardubicích a Svitavách.

Schází vám ve výčtu jistá jména? Marián Jirout a Jiří Štancl se ve svém posledním roce juniorského věku rozhodli soustředit na šampionát jednadvacetiletých, zatímco Bohumil Brhel a Roman Matoušek kvůli nominačním závodům z Anglie nepřijeli. Prvně jmenovaný sice s omluvou na zranění, slánský bouřlivák bez odůvodnění, nicméně naše plochodrážní exekutiva zůstala tvrdá a do nominace je nezařadila.

Rok 1996 byl poslední sezónou, kdy se v kontinentální části kvalifikace pro světový individuální šampionát závodilo v předkolech. Ta byla po odvolání mítinku v bulharském Targovišti pouze tři a česká plochá dráha v nich měla zastoupení pouze v osobách závodníků se slovenskou licencí. Oba však dokázali postoupit, když Jaroslav Gavenda vyhrál v rakouském Wiener Neustadtu, zatímco jeho kolega v březolupských službách Vladimír Višváder skončil v severoněmeckém Brokstedtu osmý.

Osmička ryzích Čechů s českými licencemi zasáhla do bojů až na úrovni kontinentálních kol. Nejlépe si počínal Antonín Kasper, když v polském Ostrowě dokázal triumfovat bez ztráty bodu a nechal za sebou mimo jiné i miláčka publika Romana Jankowského. Ostrow se bohužel stal konečnou stanicí pro Petra Vandírka. Blízko stupňům vítězů měl i Tomáš Topinka v bavorském Pfaffenhofenu, když v rozjezdu o zelený věnec podlehl domácímu Robertu Barthovi. Těsně za ním skončil Antonín Šváb, bohužel na dně výsledkové listiny figuroval Jaroslav Gavenda, který nedokázal získat ani jeden bod.

V Terenzanu na severu Itálie nehráli naši plochodrážníci zrovna první housle, nicméně pardubický Václav Milík dokázal postoupit z osmého místa. Robert Král se stal náhradníkem kontinentálního semifinále, zatímco oba zástupci SMF Vladimír Višváder a Gašpar Forgáč skončili v horší polovině účastníků. V dalekém francouzském Marmande byl Zdeněk Schneiderwind pátý, zatímco Michal Makovský až jedenáctý. Pardubický junior měl tenkrát vskutku bohatý program. Vždyť z Marmande v západní Francii jel prakticky přímo na středeční extraligu do Plzně, aby už v sobotu trénoval v lotyšském Daugavpilsu před čtvrtfinálovým závodem mistrovství světa juniorů!

Šestici pozůstalých českých plochodrážníků pak dokonale probrala obě kontinentální semifinále, když do dalšího kola postoupili pouze Zdeněk Schneiderwind z ruského Togliatti a Tomáš Topinka z polské Bydhošti. Antonínu Kasperovi a Antonínu Švábovi se stalo osudné Polsko, Václavu Milíkovi zase Rusko, kde náhradník Robert Král nedostal příležitost ke startu.

V kontinentálním finále v Abensbergu byl blízko postupu Tomáš Topinka, avšak nakonec mu chyběl jeden jediný bod. Třináctá jízda byla pro něj vskutku nešťastná, protože nestihl dvouminutový limit, když do poslední chvíle laboroval s motocyklem. Druhý náš zástupce Zdeněk Schneiderwind obsadil až třináctou příčku, a neblahý osud českých barev se zpečetil.

Tomáš Topinka sice doufal, že v pražském challenge, kde na rozdíl od seriálu Grand Prix byly stejně jako v ostatních šampionátech povinné špalkové pneumatiky Barum SW19, někdo z elity odmítne na nebezpečném obutí startovat. Tato sázka ovšem nevyšla. Zatímco v zámořském finále v Coventry řada jezdců nenařezané gumy prostě bojkotovala, za což byla později tvrdě penalizována, v Praze se všichni startující omezili pouze na verbální formy protestu.

 

Podruhé během necelého týdne

Pražská Markéta viděla světovou elitu v rozmezí necelého týdne. V pondělí se jel tradiční Tomíčkův memoriál, zatímco v sobotu byl na programu challenge. Taková koncentraci hvězd v tak krátkém sledu a na jednom místě nebývá příliš častá ani ve vyspělých plochodrážních velmocích typu Anglie či Polska. Většina z nich se ubytovala v Motole v penziónu Jiřího Štancla.

Největší pozornost logicky poutali borci z Grand Prix, jimž se všeobecně přisuzovala úloha favoritů. Především Američan Sam Ermolenko, jemuž v závěrečném seriálu chyběly pouhé tři body k udržení. Bývalý světový juniorský mistr Jason Crump z Austrálie a slavný Dán Tommy Knudsen, jenž sice začal v GP vítězstvím ve Wroclawi a čtvrtým místem v Lonigu, jenže pak jej zranění vyřadilo z elitní osmičky. Joe Screen z Velké Británie, jeho krajan Andy Smith, který na poslední chvíli nahradil zraněného Gary Havelocka, a Australané Craig Boyce a Leigh Adams byli dalšími méně úspěšnými závodníky z velkých cen.

Počítat se ovšem muselo také s vyzývateli z kvalifikace. Z interkontinentálního finále v dánském Holstedu se kvalifikovali Němec Gerd Riss, Švédové Stefan Dannö a Mikael Karlsson, talentovaný australský junior Ryan Sullivan, jenž se dva měsíce před tím stal v bavorském Olchingu světovým šampiónem své věkové kategorie a přitom se kvůli zranění pohyboval po depu za pomoci berlí, a Dán Brian Karger. Jestliže vás zaráží Rissova přítomnost v zámořské zóně, vězte, že ho FIM společně s dalšími kontinentálními a skandinávskými jezdci nasadila do finále interkontinentální zóny, aby zalepila díru po třinácti vyloučených borcích, jenž v zámořském finále odmítli použít špalkové pneumatiky. V padesátých letech nebylo zase až tak neobvyklé, aby nějaký Skandinávec či Angličan startoval v kontinentální kvalifikace, nicméně něco takového v opačném směru se nikdy předtím neuskutečnilo.

Ovšem ani kontinentální kvalifikanti nebyli žádná ořezávátka. Maďar Zoltan Adorjan, Němec Robert Barth a Rus Rinat Mardanšin měli už GP 1997 na dohled, když se ve finále kontinentu rozjížděli o druhé místo, které jim však nakonec vyfoukl Polák Slawomir Drabik. Ten tak do elitního seriálu doprovodil svého vítězného krajana Tomasze Golloba. Ambicemi na postup se netajil ani tovární jezdec divišovské Jawy Simon Wigg z Anglie, který již třetím rokem startoval s nizozemskou licencí a tudíž v kontinentální části kvalifikace.

V roli náhradníků byli připraveni Armando Castagna, který se na tento post dostal po zranění Rusa Sergeje Darkina, a Nor Rune Holta. Před závody se však gentlemansky dohodli, že v případě svého eventuálního nasazení, nebudou nikomu brát body, což v průběhu závodu skutečně striktně dodržovali buď najetím do pásky nebo odstoupením z jízdy.

 

Běh o Grand Prix

Mítink nezačal zrovna šťastně a dal za pravdu závodníkům tvrdícím, že nenařezané pneumatiky jsou na nehomogenních drahách, kterých je většina, opravdu nebezpečné. V prvé jízdě upadl nejprve zkušený Tommy Knudsen a narazil si rameno. Posléze v opakovačce lehl také Rinat Mardanšin, jehož dokonce musela odvézt sanitka do nemocnice s podezřením na zlomeninu klíční kosti. Do špitálu putoval i Gerd Riss, který nezvládl svůj stroj krátce po startu rozjížďky s číslem patnáct a pochroumal si koleno. Také on kladl vinu špalkovým pneumatikám, od nichž si FIM slibovala zpomalení závodů a tím i jejich zatraktivnění, nicméně v praxi se prokázalo, že komplikují ovládání motocyklu, takže od nich bylo nakonec upuštěno.

Již první dvě série vyprofilovaly favority, z nichž měl k postupu nejlépe nakročeno Dán Brian Karger, zatímco Simon Wigg, Andy Smith a Mikael Karlsson ztratili po bodu. Vzápětí však Karger dokonale propadl a nakonec skončil hluboko v poli poražených, zato Australané Leigh Adams a především Jason Crump, jenž při svém prvním startu nedokázal bodovat vůbec, se drali dopředu, stejně jako Američan Sam Ermolenko.

Do čela průběžné klasifikace se dostal Simon Wigg, který měl po čtyřech sériích na svém kontě jedenáct bodů. Do té doby jej dokázal porazit pouze Maďar Zoltan Adorjan, který ho odvedl hned na startu páté jízdy. Přestože měl sympatický Angličan na své pronásledovatele dvoubodový náskok, nechtěl nic ponechat náhodě a hned po odstartování osmnácté jízdy, v níž se střetl se dvěma aspiranty na postup Leighem Adamsem a Mikaelem Karlssonem, pronikl do čela. Kolo za kolem jezdil v čele, když v to ho v nájezdu do posledního okruhu zradil motocykl. Zatímco se Adams s Karlssonem kolem něj přesypali jako mezikontinentální rakety, Angličan smutně svěsil hlavu a pokračoval setrvačností k depu.

Jenže čtvrtým účastníkem jízdy byl náhradník Rune Holta. Když viděl, která bije, v mžiku zajel na trávník, aby Simonu Wiggovi nesebral body. Angličanův mechanik bleskurychle pochopil situaci a začal na svého závodníka gestikulovat, což Simona Wigga  probralo z letargie. Seskočil ze sedla a trapem běžel se svou zelenobílou tovární Jawou půl kolečka, jež ho dělilo od cílové čáry. Doběhl sice zchvácený, nicméně v limitu, takže mu po právu patřil nejen divácký potlesk, ale i jeden bod.

Onen bod měl doslova a do písmene cenu zlata. Upravil totiž skóre Simona Wigga na dvanáct, což byl sice počet, který díky zděděnému vítězství v osmnácté jízdě měl i Leigh Adams, nicméně už nikdo jiný. Zatímco se jedenáctibodoví Mikael Karlsson, Andy Smith, Sam Ermolenko a Zoltan Adorjan řadili na startu dodatkové jízdy o dvě náhradnické pozice, Simon Wigg a Leigh Adams mohli oslavovat přímý postup.

Rozjezd o dvě místa náhradníků pro Grand Prix 1997 nabídl nervy drásající bitvu trvající od startu až do cíle, ve které se nakonec prosadili Mikael Karlsson s Andy Smithem. Vzápětí si to Leigh Adams a Simon Wigg rozdali o zlatý věnec. Australan nechal svého anglického rivala odjet, protože, jak později řekl, Simon Wigg byl ten den lepší, a nebýt onoho defektu, žádná dodatková jízda by se stejně nejela.

A tak se v pošmourném podzimním odpoledni na nejvyšší stupeň vítězů postavil Simon Wigg, který navzdory mrakům zářil jako sluníčko. Nebylo divu, vždyť se dostal mezi světovou elitu seriálu Grand Prix a poprvé od Mnichova 1989 mohl bojovat s nejlepšími jezdci také na krátké dráze, když na dlouhé byl počátkem devadesátých let jedničkou. Bohužel tenkrát nikdo nemohl tušit, že mu krutý osud dopřeje již jen čtyři roky života…

 

challenge o Grand Prix 1997 – Praha:

1. Simon Wigg (GB  – KNMV)  12+3, 2. Leigh Adams (AUS) 12+2, 3. Mikael Karlsson (S) 11+3, 4. Andy Smith (GB) 11+2, 5. Sam Ermolenko (USA) 11+1, 6. Jason Crump (AUS) 11+0, 7. Ryan Sullivan (AUS) 9. 8. Stefan Dannö (S) 9, 9. Joe Screen (GB) 9, 10. Brian Karger (DK) 8, 11. Zoltan Adorjan (H) 6, 12. Gerd Riss (D) 4, 13. Robert Barth (D) 4, 14. Craig Boyce (AUS) 2, 15. Rinat Mardanšin (RUS) 0, 16. Tommy Knudsen (DK) 0, náhradníci Armando Castagna (I) 0 a Rune Holta (N) 0.

Foto: Karel Herman

Pardubice – 29. září 1996
První polovinu devadesátých let patřila Zlatá přilba takřka výhradně Armando Castagnovi. Alespoň na titulní straně programu, kde se současný šéf komise CCP vyskytoval nepřetržitě mezi léty 1991 a 1995. S jedinou výjimkou, kdy jej v třiadevadesátém vystrnadila samotná krásná trofej, kterou se Italovi se silnými vazbami na Pardubice ostatně nikdy nepodařilo získat. V šestadevadesátém se však na úvodní straně a na plakátech objevil snímek Tomáše Topinky, kterak ujíždí mistru světa Tony Rickardssonovi. Fotografii před dvaceti lety nikdo nepřikládal hlubší význam. Ovšem poté, co se pražský závodník smál s blyštivou trofejí na své hlavě, pardubičtí pořadatelé se několikrát pokusili kouzlo českého kluka z plakátu nepodobit. Nicméně od té doby přestalo evidentně fungovat, jelikož devatenáct dalších klenotů klenotnického mistra Lejhance zmizelo za hranicemi. Mrzí to i posledního českého vítěze závodu všech závodů, který s magazínem speedwayA-Z na svůj triumf z šestadevadesátého zavzpomínal.

 

Startovní listina plná hvězd

Vítězství Tomáš Topinky, jenž svou jedinečností za posledních dvacet let dostává téměř legendární rozměr, nevymizelo z paměti ani Petra Moravce. Nicméně důvod, proč pardubický klub tehdy zvolil na titulní stranu programu právě tento snímek, si už přesně nevybaví.

„Byla to hezká fotka,“ komentuje nakonec snímek duelu Tomáše Topinky s Tony Rickardssonem ze Zlaté přilby roku 1995, v jejímž finále byl švédský borec jediným závodníkem, který dojel do cíle dříve než český junior. „Proto tam byla. A hlavně na ní byl super závodník s výborným Čechem.“

Současný šéf české ploché dráhy tehdy při Zlaté přilbě pracoval jako šéf tiskového střediska. Jistě není bez zajímavosti, že tři dny před závodem napočítal pouhopouhých pětašedesát akreditovaných novinářů z České republiky i ze zahraničí. Byly mezi nimi i polská jména, což bylo překvapivé s ohledem na termínovou kolizi s ligou v jejich vlastní zemi.

Díky tomu se do patové situace dostal Tomasz Gollob. Tovární kontrakt s divišovskou Jawou mu ukládal povinnost startovat v Pardubicích, nicméně smlouvu měl také s bydhošťskou Polonií, jíž dal nakonec přednost. Také Antonína Kaspera, který si v Gniezně budoval postavení ikony, odváděla polská liga každoročně.

Billy Hamill a Greg Hancock zase startovali v šampionátu USA.  Účast odřekl i Sam Ermolenko, který si v Polsku vydělal minimálně deset tisíc marek. Evžen Erban, jenž měl tradičně startovní listinu pod palcem, musel škrtat také Henrika Gustafssona. Na tiskové konferenci v restauraci Galanta na Drážce se svěřoval, že si řekl o takový balík, že by pokryl náklady na polovinu divišovského továrního týmu.

Rozpočet osmačtyřicátého ročníku Zlaté přilby přitom činil dva a půl miliónu korun, přičemž průměrná česká mzda tehdy nepřekročila deset tisícovek měsíčně.  Čtyřicet procent připadlo na odměny pro závodníky a jistě není bez zajímavosti, že místo na tribuně Západ na nedělní program bylo k mání za dvě stovky.

Evžen Erban na tiskové konferenci vysvětloval pozvánku Tomáše Topinky:

„Má letos skvělou formu. V Anglii je v první padesátce jezdců, což hovoří samo za sebe. K tomu je mistrem republiky.“

Navzdory obtížím, jenž i dnešním organizátorům musí znít povědomě, vyhlížely první nástřely startovní listiny nesmírně atraktivně. Nicméně chleba se lámal až před nedělním nástupem, který byl naplánován na půl jednou. Craig Boyce si do závodu stačil zlomit klíční kost, Bena Howea odvedli za jednotku intenzivní péče, Jan Staechmann zase nestihnul letadlo.

Náhrady se sháněly průběžně. Tony Olsson kývnul na cestu do Pardubic až na telefonickou nabídku v sobotu po Zlaté stuze. Přiletěl v neděli, byl přímo nasazen do první čtvrtfinálové skupiny. V její první jízdě skončil poslední, v té druhé jej zezadu sestřelil Karl Lechky. A Švéd skončil v nemocnici se zlomenou nohou a podezřením za frakturu páteře.

Karl Lechky byl jinak zajímavou postavou plochodrážních oválů. Poprvé k nám zavítal v srpnu 1995 na pouťák do Divišova i se svým otcem, který roku 1969 vyhrál kubaturu 350 ccm na silničním okruhu v Karviné ještě jako maďarský státní občan. Později emigroval do Jižní Afriky, za níž jeho syn závodil. V pětadevadesátém na černý kontinent s nimi vycestoval i krajan Attila Stefani, jenž se však měl vrátit do rodného Maďarska a dobýt četní plochodrážní úspěchy.

 

Mnoho povolaných

Ve čtvrtfinále se Zlatá přilba už netýkala dvanácti závodníků, kteří vypadli ve vylučovacích skupinách. O největší překvapení se postaral Jaroslav Gavenda. Před rokem atakoval nejlepší šestku, necelý měsíc měl doma repliku zlaté přilby SNP, avšak v Pardubicích bodoval až v závěrečné jízdě. Spolu s ním se předčasně do šaten dostala také čtveřice Pardubičanů Vladimír Kalina, Jan Schinágl, Pavel Karnas a Michal Makovský.

Pozdější Mr. Berwick přitom v sobotu vstoupil do závodu nešťastným způsobem, když způsobil kolizi se Zdeňkem Tesařem. Ten v repete dojel za Zdeňkem Schneiderwindem, suverénem skupiny, avšak v neděli jej zradil motocykl. Pomocnou ruku podal Marián Jirout, jeho tehdejší kolega z Peterborough. Zdeněk Tesař v sedle jeho stroje nakonec vyhrál třetí jízdu a zachránil čtvrtfinále.

Tomáš Topinka vstupoval do závodu až na čtvrtfinálové úrovni. Vedle skutečnosti, že loni dojel druhý za Tony Rickardssonem, jej k poctě přímého nasazení opravňovala také složitá cesta z ostrovní monarchie královny Alžběty II.  Protože King’s Lynn tehdy nestartoval, našli spolu s Bohumilem Brhelem angažmá v Oxfordu.

„Přiletěli jsme až v neděli, s Bogasem jsme letěli Norwich – Amsterdam, Amsterdam – Praha,“ vybavuje si Tomáš Topinka po dvaceti letech. „Na Přilbu jsem se vždycky těšil. Češi to berou jinak než cizinci. Byla to prestiž jet Zlatou přilbu. A to tehdy bylo závodníků víc. Dneska jedou všichni, co můžou. Dřív i junioři se tam museli dostat přes Stuhu.“

Bohumil Brhel pro Mladou frontu DNES popisoval, co jej motivovalo hnát se nedělním ránem nad oblaky z Anglie na Zlatou přilbu:

„Na Přilbě bývá nádherné ovzduší, nesrovnatelné s podobnými volnými závody v Evropě, ve kterých také nejde o mistrovské body. Jezdí se až na závěr sezóny a ta jsou závodníci už v pohodě a bez stresů a jedou si opravdu jen zazávodit. Jistěže pozlacená přilba a nový motocykl jsou lákadlem. Ale podle mě je pro světovou elitu největším tahákem právě ta uvolněná atmosféra.“

Sám Tomáš Topinka absolvoval dva ročníky Zlaté stuhy, než za ním Evžen Erban přišel s nabídkou startovat ve Zlaté přilbě. „Když jsem v jednadevadesátým jel poprvý Stuhu, chtěl jsem moc jet Zlatou přilbu,“ vzpomíná Tomáš Topinka. „A nejel, protože jsem byl až druhej‘. Devadesátej‘ druhej‘ to samý. Já byl ve finále vyloučenej‘ a nebyl jsem ani náhradník. Až v letech 1993 a 1994 jsem jel Zlatou přilbu, ale zase jsem už nebyl na Stuze.“

Ve svých devatenácti letech ovšem Tomáš Topinka zaskočil mnohé svým vítězstvím v malém finále. O rok později jej zopakoval. A pak přišel rok 1995, kdy se současný trenér pražské Markéty za zády Tonyho Rickardssona úspěšně popral s Hansem Nielsenem o druhé místo. V šestadevadesátém byl proto plným právem pokládán za favorita s nejvyššími ambicemi.

„Tyhle závody se jezdily s radostí a nadšením,“ reaguje Tomáš Topinka se zřetelným zpožděním, po němž v rychlém sledu odmítá, že by před dvaceti lety cítil ambice ukořistit krásnou trofej a novou Jawu. „Nemyslím si, že bych byl favorit. Tyhle roky bylo dobrý obsazení. Nikdo mě určitě za favorita nepovažoval. A já sám sebe taky ne. Všichni ti světoví finalisti, Loram, Louis, Wigg, Nielsen, Castagna, Rickardsson, pochopitelně od nás Bohouš, Tesař… Tyhle všichni mohli vyhrát!“

Fotografie na titulní straně programu však vypovídá o přání, že by právě jednadvacetiletý Pražan po zisku svého prvního titulu mistra republiky mohl zabránit exportu zlaté přilby lépe než miliónové clo. „Byl jsem i na plakátech,“ uvědomí si. „Ani nevím, proč to bylo. Tehdy jsem to nijak neprožíval, abych ti řek‘ pravdu. Viděl jsem ten plakát až v neděli v Pardubicích. Byl jsem v Anglii, jezdil jsem taky Polsko a Německo. V Čechách jsem ten rok moc nejezdil.“

 

Proklatě krátkých sto pět sekund

Ve čtvrtfinále začal Tomáš Topinka třetím místem za Simonem Wiggem, který jezdil již třetím rokem s nizozemskou licencí, a vítězným Američanem Chrisem Manchesterem. Ve druhé jízdě se vyhrál, ale jinak se všechno zamotalo. Chris Manchester byl dokonce až poslední! Zachránil se ovšem triumfem v rozjížďce s číslem třiadvacet.

Mariánovi Jiroutovi nepomohlo ani druhé místo. Dal dohromady jen sedm bodů, ovšem Tomáš Topinka a Simon Wigg, jenž byli pod šachovnicovou vlajkou za ním, již před startem mohli kalkulovat s osmibodovou jistotou. Čtvrtfinále se stala konečnou stanicí mimo jiné i pro Zdeňka Tesaře, zmiňovaného Karola Lechkeho, Jiřího Štancla, Antonína Švába či Olli Tyrvainena.

Aleš Dryml starší pro Noviny Pernštejn těsně před závodem:

„Pozor na Topase! Ten má lauf jako hrom a Jawa mu jde jako hodinky!“

Nasazovací klíč poslal Tomáše Topinku do jednoho semifinále se Zdeňkem Schneiderwindem, Václavem Milíkem, Hansem Nielsenem, Tony RIckardssonem a Armando Castagnou. Hrdina našeho vyprávění měl co napravovat. Po úvodních dvou bodech dojel v sedmadvacáté jízdě třetí.

Hans Nielsen a Tony Rickardsson už potřetí na ovál nemuseli, avšak Tomáš Topinka jel vabank o finále. Dovedl za sebou do cíle Armando Castagnu i oba své krajany. A protože Bohumil Brhel doplatil ve druhé skupině na poruchu motocyklu, byl jediným českým zástupcem mezi nejlepšími šesti!

„Ze čtvrtfinále jsem postoupil s odřenejma ušima,“ uvědomuje si. „Semifinále jsem měl dva a tři body a musel jsem poslední jízdu  vyhrát. Bylo to nabitý, tady moh‘ zvítězit kdokoliv. Detaily si už po těch letech nepamatuju. Možná kdybych to viděl v televizi, vybavil bych si to, ale takhle ne.“

Malé finále se stalo kořistí Armando Castagny, který přijel do cíle před Bohumilem Brhelem. V posledním oblouku zůstal stát Rinat Mardanšim, takže třetí příčka připadla Václavu Milíkovi. Zdeněk Schneiderwind skončil čtvrtý před Chrisem Manchesterem.

A pak již stadión jako každý rok ani nedýchal, když se šest nejlepších seřadilo na startovním roštu finále! Tomáš Topinka neměl nejlepší start. Vedl Hans Nielsen, který se však nakonec na pódium ani nevešel. Pražan se posunul na druhé místo, aby ve třetím okruhu využil zaváhání vedoucího Simona Wigga. Během chvilky měl náskok pár metrů a stadión šílel. Vždyť posledním českým závodníkem v čele finálové jízdy byl Antonín Kasper před pěti lety!

„Šel jsem z pětky,“ vrací se Tomáš Topinka ve svých vzpomínkách na startovní rošt finálové jízdy osmačtyřicáté české Zlaté přilby. „Se mnou tam stáli všichni tovární jezdci Jawy a účastníci Grand Prix. Vůbec jsem neodstartoval, ten den mi starty vůbec nešly. Dal jsem to hned na lajnu a protáh‘ se na třetí místo.“

Záhy byl před ním jen Simon Wigg. „Dal jsem ho v nájezdu do třetího kola,“ říká Tomáš Topinka. „Od tý doby jsem neklap‘. Jen jsem si říkal, ať se mi motorka nerozskočí. Přece jen je to šest kol, ale mně to tak dlouhý nepřišlo. Předjížděl jsem Nielsena, pak Wigga, ale motorka mi jela pořád perfektně.“

A poté mu v zorném poli stál Ladislav Živný s šachovnicovou vlajkou v rukou. „Pořád jsem předjížděl a pak byl cíl,“ prožívá Tomáš Topinka 104,78 sekundy trvající finále. „Říkáš si, že to není možný, že se to povedlo, že všechno klaplo.“

 

Začátek dvacetiletého čekání

V okamžiku euforie si jen málokdo z diváků uvědomil, že uběhlo na den přesně pět let od okamžiku, kdy se z vítězství ve Zlaté přilbě radoval Antonín Kasper. „Pocit bombovej‘, to je jasný,“ přibližuje Tomáš Topinka, co v oné chvíli cítil on sám. „Nečekal to nikdo. Je pravda, že před finále se mě ptali televizáci, jak bych chtěl dopadnout. Vtipem jsem řek‘, že bych chtěl skončit o něco líp než loni. Pochopitelně chceš vyhrát, ale jsou tam další jména, která mají větší šanci.“

Tomáš Topinka na tiskové konferenci po svém triumfu:

„Jsem šťastnej‘. Chci poděkovat svýmu sponzorovi Jirkovi Opočenskýmu. Jako tajný cíl jsme si spolu stanovili vyhrát až jubilejní padesátou Zlatou přilbu. Tak jsem mu udělal radost už teď, myslím, že bude spokojenej‘. Je to můj životní úspěch, dokázal jsem, že můžu porážet světový jezdce.“

Mezi posledním triumfem Jiřího Štancla v září 1982 a vítězstvím Antonína Kaspera uběhlo devět let. Tomáš Topinka zkrátil svítkovské čekání na českého vítěze na pět let. Od té doby se česká hymna hraje jen na slavnostním nástupu. Zítra již podvacáté.

Napřesrok neměl Tomáš Topinka šanci obhajovat, protože se pořadatelé z Wiener Neustadtu rozhodli jí do termínové kolize svého challenge o Grand Prix se Zlatou přilbou. „Rok na to byl Wiener Neustadt, za dva roky jsem byl ve velkým finále šestej‘ a tím pro mě dobrý léta skončily,“ bilancuje Tomáš Topinka, který ze svého primátu posledního českého vítěze Zlaté přilby není rozhodně nadšený. „Nezdá se mi to, že je to už dvacet let. Je škoda, že mě nikdo nedokázal napodobit. Kdyby to bylo tak jednoduchý, určitě by se to už stalo.“

Jedinečnost Zlaté přilby spočívá v tom, že vyhrát není žádná maličkost. „Řadím to vítězství vysoko,“ netají se Tomáš Topinka. „Cizinci to třeba tak neberou, ale pro mě je to pořád velkej‘ závod. Před dvaceti lety jsem přijel na doraz. Odzávodil jsem, šel na vyhlášení, druhej‘ den byl Tomíčkův memoriál. Chtěl jsem uspět i tam, nevyšlo to, skončil jsem druhej‘. A teprve pak jsme to zapili. A to bylo jaksepatří!“

A jak se daří osmačtyřicáté trofeji dnes? „Teď přilba dostala novej‘ kabinet,“ prozrazuje její šťastný majitel. „Udělal jsem si novou pracovnu a je tam.“

48. ročník Zlaté přilby České republiky – Pardubice:

1. vylučovací skupina:	Václav Milík (CZ) 10, Ryan Sullivan (AU) 9, Olli Tyrvainen (FIN) 8, Sergej Kuzin (RUS) 5, Aleksander Ljatosinskij (UA) 4, Jaroslav Gavenda (CZ) 3, res Miroslav Štens (CZ) 2
2. vylučovací skupina:	Armando Castagna (I) 10, Mirko Wolter (D) 9, Jiří Štancl (CZ) 7, Vladimír Kalina (CZ) 6, Tony Briggs (NZ) 2, Heinrich Schatzer (A) 1, res Lubomír Batelka (CZ) 4
3. vylučovací skupina:	Marián Jirout (CZ) 9, Rinat Mardanšin (RUS) 9, Karl Lechky (SAR) 8, 4. Jan Schinágl (CZ) 6, Alessandro Milanese (I) 6, Pavel Karnas (CZ) 2, res Radek Smolík 1, res Lubomír Batelka 0
4. vylučovací skupina:	Zdeněk Schneiderwind (CZ) 10, Zdeněk Tesař (CZ) 9, Robert Kessler (D) 7, Michal Makovský (CZ) 7, Izak Šantej (SLO) 4, Vitalij Semenec (UA) 1, res Miroslav Štens (CZ) 2
1. čtvrtfinálová skupina:	Hans Nielsen (DK) 10, Mark Loram (GB) 8, Václav Milík (CZ) 7, Mirko Wolter (D) 4, Karl Lechky (SAR) 3, Tony Olsson (S), res Lubomír Batelka 3, res Miroslav Štens 1, res Radek Smolík 0
2. čtvrtfinálová skupina:	Chris Louis (GB) 10, Zdeněk Schneiderwind (CZ) 9, Bohumil Brhel (CZ) 8, Emiliano Sanchez (RA) 6, Jiří Štancl (CZ) 4, Ryan Sullivan (AUS) 1
3. čtvrtfinálová skupina:	Chris Manchester (USA) 10, Tomáš Topinka (CZ) 8, Simon Wigg (GB – KNNV) 8, Marián Jirout (CZ) 7, Zdeněk Tesař (CZ) 3, Olli Tyrvainen (FIN) 1
4. čtvrtfinálová skupina:	Tony Rickardsson (S) 10, Rinat Mardanšin (RUS) 9, Armando Castagna (I) 7, Antonín Šváb (CZ) 5, Steve Johnston (AUS) 5, Robert Kessler (D) 3
1. semifinálová skupina:	Tony Rickardsson (S) 9, Hans Nielsen (DK) 9, Tomáš Topinka (CZ) 8, Václav Milík (CZ) 6, Armando Castagna (I) 5, Zdeněk Schneiderwind (CZ) 2
2. semifinálová skupina:	Simon Wigg (GB – KNNV) 9, Chris Louis (GB) 8, Mark Loram (GB) 7, Rinat Mardanšin (RUS) 7, Bohumil Brhel (CZ) 4, Chris Manchester 1
malé finále:	Armando Castagna (I), Bohumil Brhel (CZ), Václav Milík (CZ), Zdeněk Schneiderwind (CZ), Chris Manchester (USA), RInat Mardanšin (RUS) – E
finále:	Tomáš Topinka (CZ), Simon Wigg (GB – KNNV), Chris Louis (GB), Hans Nielsen (DK), Mark Loram (GB), Tony Rickardsson (S)

Foto: Karel Herman