V cukrárně na náměstí v Bílině vám umí divy nejen se svou vlastní domácí šlehačkou! Ale najednou se dveře otevřou dokořán a malá místnost je rázem plná bratrů Svobodových. Stanislava a mladšího Jiřího. Rychle, spěchej, za pár minut je sraz. Na parkovišti pod Znělcovou horou, jak se také tady říká výraznému vrchu Bořeň. Již tu čekají Jaroslav Zobal a Petr Podhola, abychom si vyprávěli o dobách, kdy plochou dráhu pod Krušnými horami nezastupovaly pouze Chabařovice.

---

Tři kamarádi na speedwayA-Z:

V devětašedesátém pořídil dnes již neznámý fotograf v Polepech snímek tří plochodrážních kamarádů. Dnešní příběh Petra Podholy doplňuje dříve vydaná vyprávění Jaroslava Zobala a Josefa Kalouse.

---

Od pionýra k plochodrážnímu ESu

„Jezdil jsem soutěže a motokrosy na pionýru,“ vrací se Petr Podhola k úplným začátkům své kariéry motocyklového závodníka. „Měli jsme tu BISVAPI, což znamenalo Bílinský svaz pionýrů. Tady byl terén třeba v Teplicích. V Krupce jsme jeli soutěž a mně se cestou motorka rozbila.“

Tehdy se pochopitelně na takové podniky cestovalo po ose. „Zadřel jsem motor,“ vybaví si. „Rozebral jsem ho. Pístní kroužky! Jeden byl zdravej, tak jsem to spravil. Odjel jsem soutěž a ještě na se na tom pionýru vrátil domů.“

Krupka byla ale v půlce šedesátých let jednou z výrazných lokalit československé ploché dráhy, kde se pořádaly i vrcholné podniky kalendáře. V podhůří Krušných hor šlo prakticky o jedinou trať levých zatáček. Nejdek či Karlovy Vary skončily s koncem vlny závodů sériových strojů. Žatecká závodní historie byla rovněž minulostí. Chomutov čekal na první ze svých renesancí, provizorní ovál v ústeckém Bukově na zrození.

„V Krupce to byl atletickej a fotbalovej stadión,“ vybaví si Petr Podhola. „Moc hezkej. Depo bylo pod stadiónem, dnes tam stojí plaveckej bazén. Jenže jeden zapšklej dědek se postavil proti ploché dráze.  Přitom tam byly pěkné akce. Třeba soustředění reprezentace. Luboš Tomíček si tehdy dal rozpůlené pingpongové míčky do očí. Když šly kolem ženský, bouchnul do nich, jako že by vypadly oči.“

Petr Podhola usedl prvně za řídítka plochodrážního motocyklu někdy okolo svých dvacet. „V dvaašedesátým,“ upřesní. „Táta Svoboda, řek‘, že bude trénovat v Žatci. Jel jsem tam s ním a poprvý jsem si na to sed‘.“

 

Vzestupy i pády

Mladý muž ale musel řešit zbrusu odlišné starosti než motocyklové závody. „Na vojně jsem si odsloužil dva měsíce navrch,“ pokrčí rameny. „Byl jsem u pohraničářů, sloužil jsem u Varnsdorfu, fungovalo tam staromazáctví. Pak mě odveleli na děčínskou brigádu, prdli mě na pojízdnou dílnu.“

Zkušenosti se mladému záklaďákovi měly chodit i v pozdějším životě. „Náš šéf byl kapitán, starej fronťák, domlouval nám kšefty,“ dozvídáme se. „Udělali jsme je, šli jsme na pivo a on nám rozdělil i zbytek peněz. Byl to takovej náš táta. Hlavně jsem dělal řemeslo. Prodloužilo se nám to, protože pohraničník sloužil šestadvacet měsíců místo běžných čtyřiadvaceti, ale já si na vojnu nestěžuju. Přišel jsem domů a zval bráchu na pivo. Nemůžu, nemám peníze. Otevřel jsem šrajtofli a byla plná.“

Známé plochodrážní historické prameny poprvé zaznamenaly jméno Petr Podhola v šestašedesátém. Program kontrolního a vyzývacího závodu v Polepech závodníka z Bíliny uvádí v kolonce se startovním číslem pět. Zda se jednalo skutečně o jeho první závod, netuší dnes ani on sám.

„Nevzpomenu si, není mi už šestnáct,“ říká. „Je to už šedesát let zpátky a já už nevím, co bylo včera. Jsem po operaci srdce, měnili mně chlopeň, v únoru to bylo přesně rok. Pořád jsem jezdil za Ústí. Od začátku do konce. Když nebyly závody, byly srandy. A taky úrazy.“

Ty bohužel k ploché dráze patří jako tmavá noc k oslnivému dni. „V Kopřivnici jsem hákem proříz‘ mantinel,“ souhlasí. „Měl jsem zlomenou patní kost. Jindy jsme jeli v Chabařovicích. Lehnul jsem, přejel mě Pepík Fišer. Vzadu na hlavě jsem měl díru.“

Návštěva nemocnice byla nevyhnutelná. „Doktor mi ránu zašil,“ pokračuje Petr Podhola. „A říká, zůstanete tady. Jenže já měl dole auto a v něm manželku. Tak to jo. Odjel jsem domů a hodinu měl okno.“

Pacient přišel záhy k rozumu a poznání, že rány do hlavy se nepodceňují. „Druhej den jsem šel zpátky do nemocnice a ten stejný doktor mě vyhodil,“ přiznává, že se se zlou potázal. „Včera jste mně utek‘, nemám se s váma, o čem bavit.“

 

Nejen klika od gramofonu se točí a točí

Plochodrážníci z Ústí nad Labem na území svého města marně hledali azyl, který našli v Polepech nad dohled od Litoměřic. „Po vojně jsem tady začínal,“ vrací se na práh své opravdové plochodrážní kariéry. „Vyrobil jsem Čochtana. Z rámu Manet a motoru dvěstěpadesátky péráka. Udělal mi sání do esíčka, naplnil jsem to dentakrylem, byl to motor Slávy Fajta. Nováčkové na to sedli a zkusili si plochou dráhu, vyrobil jsem to v garáži a jezdilo to.“

Čochtan stál mimo jiné i na počátku kariéry Jiřího Štancla a doba si ostatně různé improvizace přímo vyžadovala. „Jarda Smoček vozil plochodrážku postavenou v sajdkáře,“ poslouží příkladem. „Já zase neměl, na čem jet do Chomutova. Půjčil jsem si dvěstěpadesátku péráka a motorku dal za něho. Jednou jsem šel za tátou, ať mi půjčí auto. Na co? Máme závody… Tak to zapomeň. Kdybys jel za holkou, tak jo, ale na plochou dráhu ne, na to zapomeň.“

Naštěstí pomohli starší kolegové. „Táta Svoboda měl předválečného mercedes sto sedmdesátku,“ můžeme se těšit na další historku. „S mechanikem Slávou Fajtem jsme jeli do Polep. Motorky jsme měli na vlečňáku. Přijíždíme do Velemína. Je tam vlečka? ptal se řidič. Jo. Najednou rána. Vlečňák se utrh‘ a opřel se do stromu:“

Přes bývalé závodníky se daly sehnat také věci, jež u nás byly nedostupné. „Od Richarda Janíčka jsem koupil kombinézu,“ přibližuje Petr Podhola. „Jeli jsme ze závodů s panem Volfem a stavili se u něho. Jen jsem plácnul, jestli nemá kombinézu. Měl a já ji koupil.“

Zážitků byla spousta. „Měli jsme kámoše v Mikulově,“ dozvídáme se. „Když se jelo v Břeclavi nebo v Březolupech, přijel za námi s vínem. A po závodech nás pozval k sobě do sklípku. Do Chomutova jsem vzal gramofon s klikou. Východní Němci tam chodili na tanečky. Každou chvíli se objevil nějaký z nich, ať zatočím klikou. A já točil a točil.“

Život je prostě nádherný a musí se prožít naplno. „Na soustředění v Polepech jsme šli vedle do Encovan krást májku,“ máme tu další zážitek z úst hrdiny našeho článku. „Pepa Kalous řek‘, že ji tam mají. Dorazili jsme o půlnoci a šli do akce.“

Nechat si ukrást májku je pro její stavitele obrovská potupa. „Najednou se rozsvítila světla,“ dostáváme se do finále. „Štěkal pes, dokonce se střílelo. Dvoumetrovej plot jsem přeskočil, ani nevím jak. Utíkali jsme a sešli se až po pár kilometrech. Pepa brečel, že tam zapomněl tátovu pilu.“

 

Vždycky Ústí

Severočeská plochá dráha nemá prozatím rozkrytou svou historii tak dokonale jako v jiných klubech. „Vždycky jsem jezdil za Ústí,“ vyznává se Petr Podhola. „Od začátku až do konce. Skončil jsem, že jsem byl starej. Mrzelo mě, že jsem nezačal dřív.“

S jeho jménem se setkáváme ve výsledkových listinách národní kvalifikace, tehdejší obdoby současného přeboru, či volných podnicích. Ale především v ligových kláních. Ústecký celek nemohl chybět při Poháru Světa motorů, jímž se k nám roku 1967 vrátilo pravidelné zápolení plochodrážních družstev.

Severočeši tehdy skončili druzí ve skupině B za žižkovskou Viktorií, která se nakonec v prosincovém finále pyšnila porážkou Rudé hvězdy. Napřesrok se liga do Československa vrátila oficiálně a Ústečané byli druzí. V sezóně 1969 třetí. Bronz dali rovněž po přechodu ke stylu čtyřutkání v jednasedmdesátém.

Paradoxně na podzim v kvalifikaci spadli do nižší první ligy. Mezi elitu se vrátili až roku 1990 jako Chabařovice. Ach, Chabařovice. V současné době se zde plochodrážní pětistovky prohánějí jednou do roku díky nadšení hrstičky pořadatelů. Před půlstoletím bylo nutno areál doslova vyrvat bažinám a samotní závodníci přikládali ruku k úspěšnému dílu.

„Makali jsme jako čerti,“ ví své Petr Podhola. „Z běžné práce jsme šli rovnou do práce na ploché dráze. Ani domů jsme ani nechodili. Makali jsme, pořád jsme dělali na stadiónu a neměli čas se ani svýzt na plochodrážní motorce.“

Přesto z ligy neodstoupili, byť před jejích dílem smekáme ještě dnes. „Dělali jsme si vlastní antuku,“ přibližuje jeden z budovatelů chabařovického plochodrázního areálu. „V elektrárně v Trmicích bejval kladíkovkovej mlejn. Odvezli jsme ho na stadión. Zjistili jsme, že je to vlastně šrot. Fungoval jako mlátička. Ukradli jsme cement, ale antuka byla.“

Svérázné financování fungovalo a neslo výsledky. „Z Plynáren jsme dostávali šrot,“ poskytne Petr Podhola další detaily. „Ten jsme prodali a mohli jsme si koupit díly na motorky. Taky nám dávali metyl a na rok i žuka. Jenže ta hranatá polská dodávka byla vrak. Sed‘ jsem do ní a rozjela se mi přední kola na obě strany. Naštěstí se to nestalo za jízdy.“

 

Všechno má svůj čas

Dílo se povedlo. O tom ví každý, kdo se někdy na plochou dráhu do Chabařovic vydal. Naposledy letos v červnu. Při tradičním Memoriálu Jiřího Hurycha si organizátoři vzpomněli, že před devětačtyřiceti lety se zde závodilo poprvé. Při jednom z prvních klání, kdy startovní listinu zaplnila nejen československá, ale i polská a sovětská esa po mistrovství světa, nechyběl ani Petr Podhola.

„Odstartoval jsem na jednoho Poláka,“ usmívá se. Oním borcem s bílou orlicí na vestě nebyl nikdo menší než Edward Jancarz a na startovním roštu s nimi stáli také Václav Verner a jeden z bratří Gordějevových.  „Jel jsem jako první. Lidi se mohli zbláznit. Lek‘ jsem se a upad‘ ještě v první zatáčce.“

Léta běží, běží a nejdou zastavit. „Kdyby se to chtělo vrátit,“ zasní se muž, jehož i osmi křížkům navzdory provází vitalita, kterou postrádá i leckterý třicátník. „Nevím, co bych dělal. Asi bych byl ještě rozpustilejší.“

Petr Podhola dnes neobjíždí závod za závodem jako kdysi, ale přesto je v plochodrážních ochozech k zastižení. „Byl jsem na Zlaté přilbě v Pardubicích,“ pochlubí se. „Byl jsem na Tomíčkově memoriálu v Praze, chodím do Chabařovic.“

Plochodrážní kariéra Petra Podholy (*15.9.1943) v kostce:

1966	ve startovní listině programu kontrolního a vyzývacího závodu v Polepech osmého května je u startovního čísla pět uvedeno: Petr Podhola, Bílina. Výsledky nejsou známé
1970	Ústí nad Labem 4. v 1. lize (detaily nejsou známé); podkomise PD ÚAMK jej uvádí jako druhého náhradníka pro první kolo národní kvalifikace se zkomoleným jménem Petr Podhoda
1971	Ústí nad Lbem 3. v extralize, z kvalifikace o extraligu 1972 se odhlásilo, detaily nejsou známé
1972	Ústí nad Labem 4. v 1.lize skupiny A (detaily nejsou známy); národní kvalifikace ČSR – Petr Podhola 16. v prvním kole v Kopřivnici
1973	Ústí nad Labem 4. v 1.lize skupiny A, postup do skupiny D, tam 4. (detaily nejsou známé); národní kvalifikace ČSR – Petr Podhola 16. v prvním kole v Čakovicích; III: Cena Podřipska v Polepech (umístění?)
1974	Ústí nad Labem startuje v 1. lize skupiny A (detaily nejsou známé); národní kvalifikace ČSR – Petr Podhola náhradník v prvním kole v Březolupech (DNR), 15. ve druhém kole v Ostravě
1975	Chabařovice 5. v 1. lize (Petr Podhola nestartoval); semifinále MR jednotlivců – skupina B (Petr Podhola 14. jako dráhová rezerva závodu v Polepech); Pohár ČSR 7. (Břeclav 6. Březolupy 12. Chabařovice 4., Liberec 16.); kvalifikace o MR jednotlivců 1976 – skupina A  celkově? (Chabařovice 12. Chabařovice 14., Kopřivnice?, Březolupy?) náhradník mezinárodního závodu v červenci v Chabařovicích
1976	Chabařovice 5. v 1.lize (Petr Podhola v jediné rozjížďce 0 bodů z 95 bodů týmu celkem)

Nástup závodníků před hlavní tribunou před začátkem závodu patří ke koloritu ploché dráhy. Diváci pohlédnou do očí aktérům nadcházejícího dramatu, které jim spíkr představí. Funkcionáři účastníkům potřesou rukama, v případě větších mítinků předají igelitky. Záleží na gustu a vkusu každého organizátora. Něco na zub či lahvinka, tu a tam kniha, místní suvenýry. A také upomínkové předměty, které mohou po letech potěšit i historiky a sběratele.

 

Hornický kahan

Polovina padesátých let přinesla československé ploché dráze zásadní obrat k lepšímu. Svazarm obnovil šampionát republiky jednotlivců, divišovské ESO produkovalo dostatek plochodrážních speciálů. Vrcholem pořadatelských snah začaly být mezinárodní seriály.

Jeden zjara, druhý na podzim. Vrchol představoval závod na Strahově, kde cizinci startovali všichni. Jinak se rozdělili do dvou skupin, které cestovaly na ostatní stadióny. Za soupeře měly domácí špičku, jíž zpravidla doplňovali domácí borci.

V září čtyřiapadesátého dorazila pestrá mezinárodní společnost do Ostravy na nově vybudovaný stadión Tatran. V sobotu se konal trénink a první jízdy, zbytek programu připadl na neděli. Čtyřicet tisíc diváků bylo svědky převahy zahraničních plochodrážníků. Nejlepší z našich byl Miloslav Špinka, jenž se umístil na sedmé příčce.

Finále opanoval Švéd S. O. Andersson, který se do cíle přiřítil v čase 89,9 sekundy. Na stupních vítězů s ním stáli dva častí hosté našich oválů tehdejší doby, Angličan Bill Kitchen a Rakušan Karl Killmeyer. Hutnictví a hornictví bylo na Ostravsku všudy přítomné.

Mezi upomínkovými předměty byl i hornický kahan s vyrytým nápisem Mezinárodní plochá dráha OSTRAVA 1954. Němý svědek pochopitelně nemůže vyprávět o příčinách, proč má poškrábané tělo a prasklé sklíčko. Žárovička má neporušené wolframové vlákno, ale čert ví, je-li původní. Ve sbírce ale suvenýr dělá parádu i tak.

 

Kýč s velkou vypovídací hodnotou

Zato dřevěná plaketa s vypálenými nápisy PLOCHÁ DRÁHA a BRUNTÁL 1957. krásou rozhodně neuchvátí. Ani řemeslným provedením. Kunsthistorik by ji dost možná označil za kýč. Na druhou stranu nevíme, zda se jedná skutečně o oficiální předmět pořadatele, nikoliv něčí soukromou snahu si připomenout závodní zážitek.

Ale pak je tu historie. I velký pamětník nevěřícně pokrčí nos nad destinací, kde se závod konal. Bruntál? Bruntál? Úžasné okolí, krásné město, půvabný zámek, další památky a spousta soch. Sudetští Němci tu před válkou jezdili motoskijöring, ale plochá dráha?

A přece ano. K československé plochodrážní scéně v padesátých letech patřily závody katalogových či sériových strojů. Dnes bychom mohli brát jako předchůdce flat tracku, byť ve více plochodrážní fazóně.

A tak se jednoho červencového dne se v Bruntále sešlo dva tisíce diváků, aby zhlédli plochou dráhu dvoutaktních strojů. Jistý M. Vaculík o ní krátce referoval na stránkách Světa motorů. Dvěstěpadesátky se staly kořistí Olomoučana Brože, kdežto stopětasedmdesátky vyhrál ostravský Zdeněk Dominik, jemuž sudičky daly do vínku promluvit do ploché dráhy mnohem více.

Kdo ví, zda si onu nepůvabnou plaketu odváželi také oni. Nicméně dnes se jí dá vytknout jediná věc. Chybějící přesný datum.

 

Zlatopřilbová krása

Pardubická Zlatá přilba bezmála sto let od svého prvního ročníku uspokojuje potřeba sběratelů v mnoha oborech.  Filatelisty, vždyť měla dokonce svou vlastní poštovní známku, faleristy širokou škálou odznaků. Pak tu jsou programy, pohledy a další tiskoviny. Ostatně také hlavní trofeje, jejichž osudy bývají také spletité.

A také plakety. Tato pochází z jubilejního ročníku z roku 1963. V dramatickém finále sebral Antonín Kasper triumf Angličanu Martinu Tatumovi. Stal se posledním vítězem na travnatém závodišti. A na dalších deset let jediným Čechoslovákem, než se husarský kousek s triumfem v závodě všech závodů povedl Milanu Špinkovi.

Mít staršího sourozence, který se už okolo své dvacítky etabloval mezi československou plochodrážní elitou, se zdá být pořádné terno. Rady, zkušenosti, sem tam zapůjčený motocykl nebo jiné vybavení se hodí a vy jdete nahoru. Jenže když máte jít na vojnu, pražská Rudá hvězda zrovna žádné brance nebere. Emil Ondrašík u ploché dráhy stejně zůstal, a než jej na konci roku 1979 zlákala Kopřivnice, oblékal vestu AMK Březolupy. Jakoby dal zapravdu filmovému režisérovi Stanislavu Strnadovi, že slavný plochodrážník vskutku může mít mladšího prima bráchu.

 

---

---

Březolupská šedesátka aneb historie ploché dráhy na slovácké návsi

Než se roku 2021 slavilo šedesáté výročí od prvního plochodrážního závodu v Březolupech, jednatel klubu Josef Mizera prvně vyslovil myšlenku zpracovat knižně dějiny sportu levých zatáček na Slovácku. Výsledek se nedostavil úplně do roka a do dne dle původních záměrů. Ale jak se v kraji říká, slíbené platí až třicet let. Každopádně již brzy otevřete knihu, jejíž obálka je stejně modrá jako boxy v březolupském depu, abyste si vůbec poprvé přečetli kompletní příběh zdejší ploché dráhy z pera motoristického novináře a spisovatele Antonína Škacha a z úst dvacítky zdejších výrazných osobností.

---

Asfaltová polemika

„Byl jsem nejmladší sourozenec,“ vrací se Emil Ondrašík do svého dětství. „Brácha začal v patnácti letech chodit do Březolup na tréninky. Tatík tomu fandil, byl předseda JZD. Půjčil mu třeba traktor, ať jede smykovat. Přitom měl hlavu v pejru, aby ho nechytili, protože Petr samozřejmě ještě neměl řidičák.“

O čtyři roky mladší Emil po závodním motocyklu pochopitelně pošilhával také. „Na Petra jsem se chodil dívat,“ přikývne. „Ale on v devatenácti letech odešel do Prahy. Mě brali, že jsem prostě jeho brácha. Ty budeš taky jezdit! A hotovo.“

Brzy se na březolupském stadiónu objevovala parta mladíků. „V tom se angažoval pan Kučera,“ vysvětluje hrdina našeho příběhu. „Dotáh‘ partu z Gottwaldova, Pepíčka Trojáka, Milana Chlupa, Honzu Matýska, ten ale byl z Přerova, všichni se znali z učiliště s jeho Standou.“

Stanislav Kučera starší plochou dráhou žil. „Byl šéf technických služeb v Gottwaldově,“ vzpomíná Emil Ondrašík. „Hodně nám pomáhal, pokud byla potřeba grejdr nebo válec. Když někde cestáři spravovali cestu, dala se jim flaška a oni šli k nám na ovál spravit asfaltový povrch. Vymetli jsme díry a oni je zalepili.“

V době jeho plochodrážních začátků patřily Březolupy mezi ovály s asfaltovým povrchem. „Upravoval se dobře, ale jezdit na tom nikdo nechtěl,“ přibližuje postoj generace začínající kariéry počátkem sedmdesátých let. „V Břeclavi jsi musel mít holou gumu a bez plného plnu jsi to do nájezdu neurval. Zdeněk Kudrna z toho byl nešťastný, chodil za námi, jak to děláme, jemu to vůbec nešlo.“

Závodníci z klubů s asfaltovými drahami měli na těchto tratích výhodu. „Než se soupeři rozkoukali, my už měli tři trojky,“ směje se Emil Ondrašík. „A Zdeněk Kudrna dva pády. Věděl o mně jenom, že jsem Petrův brácha, a že jezdím na holé gumě. A za takovým ořezávátkem jako já si chodil pro radu. Jenže pak asfalt zakázali a my přestali být vynikající.“

Nicméně každý líc má i svůj rub. „My zase měli problémy někde jinde,“ souhlasí Emil Ondrašík. „Třeba v Kopřivnici, tam to bylo dlouhé. A vidíš, nakonec jsem tady skončil…“

 

Vstříc generační výměně

Příběh Emila Ondrašíka na stránkách naší knížky ještě ani zdaleka ke svému konci nedospěl. „Když jsme přišli, závodili ještě Miloš Plzák, Karel Trlica, Alois Jarolím, Zdeněk Smoček, Jan Suchánek,“ otáčí bývalý březolupský závodník tok svého vyprávění nazpět. „Už končili a byli rádi, že přišla výměna generací. Z těch starších zůstal jen Venca Zajíc.“

A jaké byly vlastně úplně první závodní krůčky? „Dostal jsem motorku, o které jsem věděl celkem hovno,“ netají se. „Ale bylo nás víc a tak se člověk ptal. Měli jsme šikovného mechanika Viléma Šperku, pak dělal v Rudé hvězdě. On se jmenoval Zdeněk, ale v Březolupech mu nikdo jinak neřekl než Vilém, a když narukoval do Rudé hvězdy, nikdo nechápal, proč na něj Březolupáci volají Viléme. Připravoval nám motory, tehdy ještě nebylo žádné ladění, dvouventil byl jednoduchý. Se čtyřventilem jsem se setkal až později.“

Ostatně zkraje sedmdesátých let se plochodrážní motory se čtyřventilovým rozvodem ještě ani neprodukovaly. „Před čtyřventilem jsme měly langhuby,“ rozhovoří se Emil Ondrašík. „Byly měkké, nasadil jsi plyn, chytlo se to, hezky se to rozmotávalo. Startovalo to, hezky se s nimi jezdilo. Se čtyřventily to nebylo takové dobré svezení, motor byl ostrý.“

Klubový mechanik byl k nezaplacení. „Vilém mi pomohl s motory, rámovinu jsme si dělali sami a hlavně jsme všechno fasovali,“ přibližuje Emil Ondrašík dobovou praxi. „Na zámku byl sklad, dostal jsi lamely, gumy, prostě všechno. Nic tě to nestálo, dostával jsi deset korun za bod. Za sedmdesát korun, které jsi třeba vyjel, jsi zaplatil sobě a mechanikovi jídlo. A ještě ti dvacka zbyla. To byly jediné náklady, co jsi měl.“

Nicméně vývoj se nezastavil. „Později začaly perleťové blatníky, za ně chtěli sto marek,“ pádíme zase časem o něco dopředu. „Já na to ale nebyl a měl jsem je, až když mi je brácha dal. Když jsem ale spadnul, měl jsem zase ty plechové. Kdo měl perleťáky, dával si bacha a přestal se převracet na startu, aby si drahé blatníky nezničil.“

 

Výstavní kuriozita

S připraveným motocyklem se Emil Ondrašík mohl na březolupském ovále pustit s partou ostatních kamarádů do poznávání sportu levých zatáček. „Trénovali jsme na tajňačku od šestnácti, než jsme dostali řidičák, závodit jsme mohli až od sedmnácti,“ přiznává. „Žádná hvězda jsem nebyl, vezli jsme se nastejno. Celkem rychle jsem se naučil smyk. Když je skupinka kamarádů, hecují se, je to lepší, než když začínáš sám.“

Ačkoliv si noví adepti sportu levých zatáček nemohli stěžovat na své vybavení, nebylo všechno snadné. „Když jsem začínal, byly problém plechové boty,“ vrací se Emil Ondrašík do svých sedmnácti. „Musel jsi mít svářečku a plyn, aby sis je vyrobil.“

Čas od času osud přihrál nevídané šance. „Doma v Šarovech nám dělali ústřední topení, přijel plynař a rozdělal si bomby, já mu šel pomáhat a on pak odjel na oběd,“ přesvědčuje Emil Ondrašík, že čin byl dílem okamžiku. „Měl jsem v garáži dva plechy. Rychle, než se chlap vrátí, udělám si plechovku! Ve spěchu jsem na plechy namaloval obrysy a zespodu navařil patky, ať je to tvrdé. Bota vážila dvě kila a vypadala hrozně. Všichni se mi smáli.“

Posměchem se začínající závodník nemohl nechat odradit. „Strčili mě na dráhu,“ dostává se k humorné pointě. „Bylo mi divné, že zatáčím na druhou stranu. Pak jsem zjistil, že jsem si plechovku udělal na pravou nohu! A to jsem měl takovou radost, že jsem si ji stačil vyrobit, než se ten plynař vrátil. Ještě jsem na dvorku narychlo všechno hasil, ať nic nepozná. Asi jsem jediný plochodrážník, co si udělal plechovku na pravou botu!“

Takový unikát ovšem nesešel ze světa jen tak. „Dlouho visela v dílně, co jsme měli v hangáru jako odstrašující příklad,“ líčí Emil Ondrašík další osudy jedinečné plechové boty. „Chlapi tam spravovali náklaďáky, co vozily štěrk a vydělávaly Svazarmu. Společně jsme si navzájem překáželi.“

 

Dva diametrálně odlišné závodní debuty

První závod sedmnáctiletého Emila Ondrašíka na podzim 1972 byl vpravdě netradiční svým dějištěm v Moravských Budějovicích. „Přijel pan Kučera s roburem s plachtou,“ vybaví si okamžitě. „Naložil nás na korbu. Byla zima, oblékli jsme si vaťáky a on nás tam dovezl jako exoty.“

Městečko ve zvlněné krajině na okraji Českomoravské vrchoviny na říčce Rokytce je proslulé spíše svou historií a památkami než závody na ploché dráze. „Byly tam nějaké oslavy a oni chtěli udělat plochou dráhu,“ poslouží Emil Ondrašík s dalšími detaily. „Měli představu, že na atletickém stadiónu pojedeme ve čtyřech. Mělo to však jen šest, osm metrů na šířku, navíc tam byl rantl, který každý chytil hákem a kutálel se. Tři závodníky odvezli už po tréninku. Myslím, že Venca Zajíc si tam udělal kličku.“

Osud závodu proto visel na vlásku a Emil Ondrašík za těchto okolností nelitoval, že se jeho ostrý vstup na ovály odloží. „Říkali, že tady závodit nepůjde,“ pokračuje ve svých vzpomínkách. „Ale přišlo dost diváků. Pořadatelé proto vzali krumpáče a srovnali trať do roviny. Nakonec se jelo, o vítězství byl rozjezd, Jarolím, co měl už padesát let, a Jožka Tóth. Já dělal tak osm bodů, ale Jarolím tam jel hroznou střelbu a lidi mu fandili.“

Roku 1973 už Emil Ondrašík závodil regulérně a s vestou z Břeclavi zkraje dubna na domácím ovále vstoupil do první ligy svým prvním bodem. „Do Břeclavi jsme jezdili rádi,“ říká. „Spalo se v kempu, dráha byla jeho součástí, kdo chtěl, dělal motorky už od rána. Dopoledne byly tréninky, závody odpoledne a mezitím všichni lidi z depa byli spolu. Kolikrát jsme v kombinézách šli i na oběd, jen jsme si z nich ometli škváru.“

Plochodrážní svět se před čtyřiceti, padesáti lety netočil tak zběsilým tempem jako v současnosti. „Na závody jsme jeli o den dříve,“ popisuje Emil Ondrašík. „Na místě jsme přespali, ráno byl trénink, odpoledne závod. A druhý den znovu někde jinde, jezdilo se hodně o víkendech. Žili jsme spolu jako plochodrážní rodina. Všichni jsme si pomáhali.“

 

Starší bratr pomáhá vyhrát, ale na zařízení vojny je krátký

První polovina sedmdesátých let začala psát nejobjemnější knihy československých plochodrážních kronik. Roku 1974 bylo prvně vypsáno mistrovství republiky juniorů do jednadvaceti let v podobě, v níž existuje dodnes. I když ono vlastně odstartovalo již o rok dříve, v Pardubicích den před Zlatou přilbou uspořádali juniorský závod, byť ještě ne o Zlatou plaketu či stuhu, Čakovice zase koncem října zažily rovnou čtveřici kontrolních závodů juniorů.

„Soustředění v Čakovicích bylo fajn,“ ujímá se Emil Ondrašík opět slova. „Bylo nás víc a bafuňáři měli určit nominaci do mistrovství republiky. Školil nás tam pan Kasper. Bylo hodně pádů, takže z nominace nebyl nikdo vyřazený, protože ti vyřazení se vlastně vyřadili sami. Každý se totiž chtěl ukázat. Přijela sanitka z Bulovky, ať už toho ježdění necháme, protože nestíhají.“

Juniorský šampionát Československa trval od konce dubna do počátku září 1974. Navštívil osm stadiónů a přinesl titul Jiřímu Jiroutovi z Pardubic, toho času ovšem v zeleném sukně v pražské Rudé hvězdě. Emila Ondrašíka stupně vítězů míjely s výjimkou červnových Čakovic, které vyhrál bez ztráty jediného bodu.

„V junioráku jezdila spousta dobrých kluků, byly to celkem dobré závody,“ hodnotí s odstupem času své závěrečné sedmé místo. „Do Čakovic přijel můj slavnej bratr. Já měl bobky, nechtěl jsem ho zklamat, řídil jsem se dle jeho pokynů, až jsem vyhrál.“

I když popravdě zase tak jednoduché to nebylo. „Poslouchal jsem ho v té přilbě, pak jsem jel na start a sám sebe se ptal, jak to říkal?“ pokračuje Emil Ondrašík. „Pak za mnou chodili pochlebovači. Ty jsi dobrej, ty budeš jednou ještě lepší než brácha! Ale mně to bylo jedno, byl jsem rád, že jsem vyhrál.“

V devatenácti ovšem Emil Ondrašík řešil klíčovou otázku, co bude s plochou dráhou během dvou následujících let. „Jak jsem to měl s vojnou?“ vytuší otázku. „To bylo zapeklité, brácha byl v Rudé hvězdě, říkal, že by mi tam pomoh‘. Rudá hvězda byla tehdy alfa a omega. Z Březolup jsme ale šli na vojnu čtyři, ještě Standa Kučera, Pepík Troják a Milan Chlup. Rukovali jsme ve stejný den na podzim 1974. Ale ten rok Rudá hvězda nebrala vůbec nikdo, snižovaly se stavy.“

 

Podvůdek nelze opakovat donekonečna, navíc přichází tragédie

Rudá hvězda se svými nadstandardními možnostmi skutečně bývala skvělým odrazovým můstkem pro úspěšnou plochodrážní kariéru. Jako příklad mohl sloužit nejen Petr Ondrašík, ale kupříkladu Jiří Svoboda. Ten se na vojnu do pražského klubu v pětasedmdesátém dostal díky přímluvě svého slavného tatínka, jehož slovo mělo ve sportu levých zatáček stále obrovskou váhu. Šanci popadl za pačesy a z průměrného ústeckého jezdce se vyšvihl až do reprezentace.

Odchodem čtyř závodníků však vyvstal problém pro Březolupy, které by se v první lize anno domini 1975 musely obejít rovnou bez čtyř závodníků. „Někdo nám zařídil, že půjdeme do Pardubic, kde nás budou na závody uvolňovat,“ líčí Emil Ondrašík. „S Pepíkem jsme narukovali na Hůrku. Vojna jako řemen, za sedm měsíců jsem se nedostal ani na vycházku. Standa byl ve Fučíkárnách, Milan Chlup na letišti. Vozil tam papaláše, zatímco my šůrovali chodby.“

Ani s uvolňováním na závody to nebylo tak žhavé. „První závody jsem měl jet mistrovství republiky v Ostravě,“ vzpomíná tehdejší vojín základní služby. „Brácha poslal na útvar telegram, že mi umřel tatík. Nebyla to pravda, ale šel jsem za velitelem, ukápl slzu a on mi dal mimořádný opušťák.“

Z kasáren hurá na nádraží na první rychlík směr Přerov! „Rychle jsem doma ometl motorky od kuřinců a jel do Ostravy,“ líčí Emil Ondrašík. „Tam byl šílený sjezd dolů z depa na dráhu, plechové bariéry, ale nádherný stadión a přišlo hodně diváků. V tréninku odvezli tři lidi a já se modlil, ať se mi nic nestane. Poslední jsem nebyl, závodil tam i brácha a  Jan Holub, ten ještě jezdil s jednadvacítkou volhou.“

Podobné kousky nešlo provádět do nekonečna, důstojníkům by bylo nápadné, kdyby každý týden v rodině Ondrašíkových z Šarov někdo umíral. „Neměli jsme šanci se na závody dostat,“ souhlasí Emil Ondrašík, jenž ostatně druhou polovinu semifinále mistrovství republiky 1975 prožil v pardubických kasárnách. „Nakonec přišel rozkaz z ministerstva obrany a převeleli nás do Přáslavic u Olomouce. Byla to práce Březolup, ať můžeme jezdit první ligu. Všichni tři jsme se tam dostali, akorát Milan Chlup zůstal na letišti v Pardubicích.“

Idylka skončila tragicky v sobotu třináctého září v Kopřivnici! „Zasáhla do toho nešťastná událost s Pepíkem Trojákem,“ mrazí z hlasu Emila Ondrašíka ještě dnes. „Byl to můj nejlepší kamarád, byli jsme spolu i na jedné rotě. A on se mi zabil před očima!“

Tragédie vojáka základní služby se pochopitelně nemohla obejít bez následků. „Na vojně z toho byla hned mimořádná událost a vyšetřování,“ dokládá Emil Ondrašík. „Zastavili nám trénování, přestali nás pouštět na závody a podmínky byly celkově horší. Až na posledního tři čtvrtě roku nás se Standou Kučerou převeleli do Uherského Hradiště.“

 

Vojna může být i kojná, ale civil je civil

Roku 1976 se Emil Ondrašík zase mohl zúčastňovat plochodrážních závodů jako před vojnou. „Co jsme si napsali, vyšlo nám v rozkaze,“ libuje si. „Vymysleli jsme si týden soustředění v Březolupech, ale místo toho jsme leželi s holkama u jezer v Ostrožské Nové vsi. Na večeři jsme chodili do kasáren, abychom ušetřili, ale nakonec jsme si vzali i diety.“

Oba dva byli platnými členy březolupského týmu v první lize, jezdili i ostatní mítinky československého kalendáře, ale svému klubu byli užiteční i jinak. „Vojna to byla dobrá, ale udělali jsme zase spoustu práce,“ připomíná Emil Ondrašík. „V Březolupech se odstraňoval asfalt, dávaly se nové obrubníky, měnily se mantinely. Olin Hrabec vždycky zavolal na útvar, ať pošlou ty dva vojáky. Přitloukali jsme prkna a byli rádi, že jsme venku z kasáren.“

Kdo nezažil vojnu, nepochopí. „Měli jsme jen vycházkové uniformy, nic dalšího jsme ani nefasovali,“ pochlubí se Emil Ondrašík. „Když měli písknout poplach nebo měly být prověrky, lampasáci nám řekli, že si máme raději napsat soustředění, protože nás v kasárnách nepotřebujou.“

Civil je však civil. Emil Ondrašík zůstal u ploché dráhy a s Březolupy zažil v sezóně 1977 pád do druhé ligy stejně jako triumfální tažení v ní o rok později. Vozil nejvíce bodů společně se Stanislavem Kučerou a Václavem Zajícem, s nimiž vytvořil základ týmu.

„S Vencou Zajícem jsme se nikdy nenudili,“ vytasí se s další vzpomínkou. „Když jsem neměl auto, on mě vozil ve svém proslulém spartaku. Pak jsem mu to samozřejmě oplácel, koupil jsem si škodověnku a on měl pořád toho spartaka.“

Na nedostatek plochodrážních podniků si Emil Ondrašík stěžovat rozhodně nemohl. „Závodění bylo víc zábava,“ vyznává se. „Žili jsme spolu, neznal jsem jiný život než ten plochodrážní. Všechny sporty jsme měli za nesmysly. Jak může někdo kopat fotbal, když plochá dráha je nejlepší sport?! Ale ona je to pravda tak napůl.“

Technické vybavení březolupských závodníků nebylo špičkové, takže si závodnici snažili pomoci všelijak. „Kdysi jsem chtěl být hodně rychlý v Chabařovicích,“ přisadí si Emil Ondrašík. „Začaly se jezdit tlumiče výfuku a to sebralo část výkonu. A tak jsem tam narval průběžnou trubku.“

Jenže svérázný tuner s ní nebyl spokojený. „Motorka byla asi odladěná na ten tlumič,“ přemítá. „Dvě kola jela jako kráva a ve třetím začala tarokovat. Nikdo si nevěděl rady, brácha přišel a ptá se, co to máš v tom výfuku? Sundali jsme to a motorka zase letěla. Ale já předtím zkazil asi pět závodů, kde by to pádilo. Asi se tam míchaly plyny.“

Fígle bývaly různé. „Padesátka trubka se třeba zúžila na čtyřicet a pak to udělalo trombón, což bylo taky zakázaný,“ spiklenecky mrká Emil Ondrašík. „Ale ujalo se to a jezdilo to hodně lidí. Motorka byla pružnější a neměla strop, pořád se rozjížděla.“

 

Do Kopřivnice

Sezóna 1979 byla poslední, v níž Emil Ondrašík startoval za AMK Březolupy. „V osmdesátém jsem nastoupil do Kopřivnice,“ zdůvodňuje. „Narodila se nám holka a pořád jsme bydleli u ségry v jedné místnosti. Hodil jsem laso, kdyby mi někdo dal byt, šel bych k němu jezdit.“

Emil Ondrašík nečekal dlouho.  „Ozvali se ze Žarnovice,“ prozradí. „Ale na Slovensko se mi nechtělo. Preglejka sice stavěla prefabrikované domky pro své zaměstnance, ale Morava je blíž, proto jsem došel do Kopřivnice. Nastoupil jsem prvního února, ale skončil jsem na ubytovně, protože mi žádný byt nedali. Tři měsíce jsem bydlel na pokoji s Honzou Beranem, dělal mechanika Honzovi Jašovi. Strašně chrápal, už jsem chtěl jít zpátky do Březolup, tak to vyřešili.“

Kopřivnice stále žila své extraligové sny. Zprvu dekády se ještě držela na špici první ligy. Nakonec po sezóně 1984 spadla do nejnižší druhé ligy. Ze dna naší domácí týmové soutěže jí zvedla až renesance posledních let. Projekt vlastního týmu se prozatím nedočkal realizace, ačkoliv její stadión nejvyšší české divizi azyl poskytl v souvislosti s rekonstrukcemi pražské Markéty.

„Když jsem došel, v Kopřivnici byl ještě slušný mančaft,“ vrací se Emil Ondrašík na začátek osmdesátých let. „Luboš Volín odešel, ostatní skončili. Já zůstal sám, musel jsem se starat o mladé. Dílna byla u Svazarmu, stadión nahoře. Já jediný mel auto a vozejk, vozil jsem ostatní. Měl jsem už rodinu.“

Sezóna 1984 byla pro Emila Ondrašíka poslední ostrá. „Jeden z posledních závodů jsme měli jet rozjezd o třetí místo s Libercem,“ vybaví si zážitek z červnové první ligy na Markétě. „Rudolf Duda mi chtěl udělat radost. Pojedeš ještě rozjezd. Dědo, mně už se nechce. Ale on byl neoblomný.“

A tak se jelo na startovní rošt. „Kluci mi tam hodili pneumatiky,“ pokračuje Emil Ondrašík. „Ale bylo v ní osm atmosfér, oni to neupustili. Odfrk‘ jsem, Pecka za mnou. Dvě kola jsem jezdil, ale pořád ho cejtil za sebou. Jel jsem jako na ledě, motorka přeštorcovaná. On dorážel zleva, zprava.“

Duel o třetí příčku neskončil dobře. „Vsadil to pode mě,“ líčí kopřivnický závodník. „Narovnalo nás to. Jeli jsme do mantinelu a těsně vedle vrat udělali ještě jedny nový. Dali mi tři body, protože mě sundal on. Dost blbý pád, měl jsem pytel škváry v koleni, půl roku jsem marodil. V Motole to sešili, patnáct stehů, dali dreny. Rána se nehojila, otevřeli ji, čistili a škrabali. Ale to už se mi nechtělo jezdit, neměl jsem kamarády, co by mě táhli.“

Za Kopřivnici závodil na ploché dráze až do poloviny osmdesátých let. Pracoval jako trenér, funkcionařil a dokonce si vyřídil licenci rozhodčího. Od ploché dráhy jej dostal až tenis, který hraje dodnes, byť na soutěžní úrovni jen minimálně.

„Funkcionařil jsem a trénoval ty Hořelky, Lachy, Kováře,“ souhlasí. „No, trénoval… Blbce jsem tam dělal, od kropičky k traktoru (smích). Předal jsem to Járovi Lachovi a Lumíru Morysovi, ti v tom pokračovali. Klobouk dolů, co dala dohromady v současnosti, pomáhal jsem jim díky svým konexím.“

Plochodrážní kariéra Emila Ondrašíka (*14.6.1955)  v kostce:

1972:	debut v podzimním exhibičním závodě v Moravských Budějovicích
1973:	Břeclav 4. v 1.lize skupiny B (Emil Ondrašík 2 body z 46 bodů týmu celkem); náhradník v prvním kole národní kvalifikace ČSR v Březolupech; 15. v dubnovém tréninkovém závodě v Kopřivnici, 3. při podzimním kontrolním závodě juniorů v Čakovicích
1974:	Březolupy 2. v 1.lize skupiny B (Emil Ondrašík 20 bodů z 95 bodů týmu celkem); MR juniorů: 5. (Kopřivnice 12. Pardubice 7., Praha 10., Liberec 9., Čakovice 1., Březolupy 4., Břeclav 6. Žarnovica 6.); předkvalifikace o MR jednotlivců 1975: nepostoupil (Čakovice 14., Plzeň ?, Žarnovica DNR); na podzim nástup na dvouletou vojenskou službu
1975:	Březolupy 3. v 1.lize (Emil Ondrašík 21 bodů ze 133 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: 14. ve skupině B (Ostrava 11., Kopřivnice 12., Slaný NS, Chabařovice NS)
1976:	Březolupy 2. v 1.lize (Emil Ondrašík 40 bodů z 220 bodů týmu celkem); MR juniorů: postup do finále ze skupiny A (1. závod ?. Čakovice 2.), 14. ve finále (Zohor 10. Kopřivnice 16., Ostrava NS); 10. při Zlaté stuze v Pardubicích
1977:	Březolupy 3. v 1.lize (Emil Ondrašík 53 bodů ze 197 bodů týmu celkem); 4. v kvalifikaci o udržení se 1. lize 1978 (Emil Ondrašík 24 bodů) z 74 bodů týmu celkem); národní kvalifikace ČSR: 7. (Kopřivnice 12., Čakovice 5., Chomutov 8.); semifinále kvalifikace o MR jednotlivců 1978: 10. (Liberec 12., Chabařovice 16., Slaný 4.), ve finále coby náhradník nestartoval; MR dvojic: se Stanislavem Kučerou a Václavem Zajícem 4. v kvalifikaci ve Mšeně; 5. při Memoriálu Josefa Trojáka v Březolupech
1978:	Březolupy 1. ve 2.lize (Emil Ondrašík 66 bodů z 263 bodů týmu celkem); 1. v kvalifikaci o 1.ligu 1979 (Emil Ondrašík 32 bodů ze 147 bodů týmu celkem); přebor ČSR: 3. ve skupině B (Chomutov 7. Plzeň 2.), 9. ve finále (Pardubice 9., Slaný 8.); semifinále kvalifikace o MR jednotlivců 1979: 12. (Chabařovice 13. Chomutov 13.); 10. v Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru, 12. při Memoriálu Josefa Trojáka v Březolupech
1979:	Březolupy 4. v 1.lize (Emil Ondrašík 57 bodů ze 166 bodů týmu celkem); celek odstoupil z kvalifikace o 1. ligu 1980; přebor ČSR: 2. v semifinále (Kopřivnice 2., Březolupy odvolány); 5. ve finále (Plzeň 6. Chabařovice 8.); kvalifikace o MR jednotlivců 1980: 10. V semifinále (Kopřivnice 10., Slaný 11), 16. ve finále Žarnovica NS, Březolupy 14.); MR dvojic: se Stanislavem Kučerou 5. v kvalifikaci v Liberci
1980:	Kopřivnice 4. v 1.lize (Emil Ondrašík 12 bodů ze 129 bodů týmu celkem), 1. v kvalifikaci o první ligu 1981 (Emil Ondrašík 30 bodů ze 133 bodů týmu celkem); přebor ČSR: 9. v semifinále (Liberec 9., Slaný 7.) MR dvojic: s Lubomírem Volínem a Miroslavem Rárou 5. v kvalifikaci v Chabařovicích; 6. při květnové Ceně n. p. Tatra v Kopřivnici, s Kopřivnicí vítězství v domácím mezinárodním test matchi čtyř družstev
1981:	Kopřivnice 4. v 1.lize (Emil Ondrašík 30 bodů ze 165 bodů týmu celkem); kvalifikace o 1.ligu 1982 Kopřivnice vs. Chabařovice 106:86 (Emil Ondrašík 14 doma, ? venku); přebor ČSR: 11. v semifinále (Kopřivnice 8. Březolupy NS); 12. při květnovém mezinárodním závodě v Kopřivnici, 9. v Memoriálu Bedřicha Slaného v Kopřivnici, s Kopřivnicí vítězství v zářijovém mezinárodním test matchi čtyřčlenných družstev, 9. v Memoriálu Josefa Trojáka v Březolupech
1982:	Kopřivnice 3. v 1.lize (Emil Ondrašík 47 bodů z 205 bodů týmu celkem); přebor ČSR: 10. (Kopřivnice 2., Březolupy 9., Čakovice 13., Chabařovice ?, Pardubice ?, Plzeň ?); kvalifikace o MR jednotlivců 1983: 17. v semifinále (Liberec NS, Pardubice 16.); vítěz květnového mezinárodního závodu v Kopřivnici, vítěz Memoriálu Bedřich Slaného v Kopřivnici
1983:	Kopřivnice 3. v 1.lize (Emil Ondrašík 42 bodů ze 197 bodů týmu celkem); přebor ČSR: 6. (Kopřivnice 4., Březolupy 7. Čakovice 9., Plzeň ?); kvalifikace o MR jednotlivců 1984: 11. v semifinále (Slaný ?, Chabařovice ?) ; 7. v Memoriálu Bedřicha Slaného v Kopřivnici, 12. v říjnovém mezinárodním závodě v Kopřivnici
1984:	Kopřivnice 5. v 1.lize (Emil Ondrašík 24 bodů ze 79 bodů týmu celkem); přebor ČSR: nominován do kvalifikace v Liberci, ale nestartoval; 6. v květnovém mezinárodním závodě v Kopřivnici
1985:	Kopřivnice 5. ve 2.lize (Emil Ondrašík v sestavě dvakrát, DNR)

Když jsem o Vánocích zapaloval svíčku na stůl, uvědomil jsem si, že existují i jiné svíčky než vánoční, a to zapalovací třeba do motorů pro speedway, bez kterých by nikdy nezaburácel svým krásným hlasem a nepotěšil ucho diváka na závodech.

 

Poprvé jsem se  zapalovací svíčkou přišel do styku zhruba v pěti letech u nás doma. Otec vlastnil motocykl Manet 90. Koupil si ho, aby mohl dojíždět do práce asi dva a půl kilometru. Jezdil celý rok, v létě i v zimě a v tom spočíval problém. Motocykl Manet byl jediný československý motocykl, který točil obráceně.

Jednoválec, uvnitř dva písty, dvě ojnice a v zimě velice špatně chytal. Otec ho vystrkal ze stodoly, vyšrouboval svíčku, donesl ji domů a svíčku vložil do kuchyňského sporáku těsně za dvířka, aby neležela v ohništi.

Asi po dvou minutách ji vyndal, zašrouboval do motoru a motocykl nejvýše na druhé šlápnutí chytil. Když jsem měl deseti let, svíčky jsem podával klukům, kteří již měli řidičák na Pionýra a svíčky si měnili sami. V patnácti jsem měl řidičák i já. Používal jsem naše svíčky Pal.

Jednou jsem se dostal i k výměně svíčky u pána, jemuž bylo asi šedesát, vlastnil červeného Pionýra 05. Požádal mě, zda bych mu nevyměnil u tohoto  písta svíčku. Měl příbuzné v NSR a říkal mi, že mu přivezli 2 svíčky Božky.

On byl na svého Pionýra velice opatrný a vždy ho vystrkal do kopečka, tam nasedl a nastartoval a vyjel do práce. Já tenkrát vůbec nevěděl, že existují i jiné svíčky než naše Pal. To že jsou i nějaké svíčky Bosch jsem vůbec netušil. Výměnu jsem bral moc zodpovědně, bál jsem se, abych něco nepokazil. Přece jen to byla svíčka z NSR  a já doufal, že tu druhou dostanu za práci.

A to byl velký omyl! Navíc jsem  myslel, že by to zvedlo výkon u mé zelené 05. Až po letech jsem si uvědomil, že mojí 05 by nepomohlo ani spalování metylu. S přibývajícím věkem jsem jezdil na velkých motorkách, potom autem a svíčky se hromadily v krabici. Palky jsem jezdil kupovat do partiové prodejny  U Maškové do Prahy.

Prodávali je za 8 korun kus a jejich jedinou vadou bylo to, že měly špatný potisk. Tenkrát koupili do Tábora nové stroje, a než se  potisk povedlo vyladit, tak je prodávali jako partiovku. Aspoň dle informace od prodávajícího pána  v prodejně. Já vždy uvědomil kamarády, že tam pojedu a udělal jsem soupis jaké, kdo potřebuje, a přivezl jsem je.

Již tenkrát ve mně nebyl podnikatelsky duch, nechával jsem je za cenu nákupní v Praze. No a  použité svíčky byly v krabici a někdy v osmdesátých letech jsem si dělal první držáky na použité svíčky, které jsem měnil až do současné podoby. Nikdy jsem je nesbíral, pouze se to tak sešlo, až to skončilo na zdi.

Docela to má dosti velký ohlas u známých a kamarádů, kteří ke mně zavítají. A tak se sešly svíčky ze sedmdesátých let z Dacie, Źiguli,Trabant, Wartburg a to i svíčky tkz osmnáctky, které byly používány od začátku minulého století. Pozor, nepíší o speciálních svíčkách.

Největší úlovek byl u kamaráda, od něhož jsem dostal gumové pouzdro na svíčku osmnáctku, které byly dodávány jako  náhradní díl do luxusních  vozidel Mercedes ve třicátých letech. Tato pouzdra se svíčkami projela i druhou světovou válku ve vozidlech Wehrmachtu.

Kdo jezdil motorkou a měl svíčku pouze v kastlíku, po roce zjistil, že je svíčka téměř k nepoužití. A tady se ukázalo to, jak je gumové pouzdro užitečné. Přechodem na nízkohmotnostní svíčky se hodně změnilo. Svíčky jsou již téměř umělecké dílo, mají v izolátoru 2, 3 nebo 4 drážky, pěkně udělaný šestihran a ani nemluvím o jiskřišti. Úplný koncert, co se dá vymyslet.

Na You Tube jsem objevil vrak německého tanku, který byl vydolovaný po sedmdesáti letech z ruského bahna. Na blatníku vedle střeliva se blyští  dvě umyté  svíčky 18 mm závit se dvěma barevnými proužky na porcelánovém izolátoru, jaké mám na zdi v garáži. Za našich let bylo snadné svíčky používat.

Byly označeny následovně: 14-5,7,8,9- průměr závitu a tepelná hodnota  svíčky, 14R-s odrušovacím odporem,14Y-s vysunutým jiskřištěm a 14Z-svíčka pro dvoutakty. Dnes je to věda  a na vše existují tabulky.

Na závěr na sebe musím prozradit, že vlastně svíčku do motocyklu pro plochou dráhu vůbec nemám, ty se totiž nikde neválí. Alespoň ne v mém okolí. Poněvadž jak jsem to již  někde psal, tak ještě jedna věc. Sběratelství je docela dobrý kšeft.  Na internetu jsem zahlédl k prodeji ochranné gumové pouzdro na svíčku za  1500 korun a svíčku  americké výroby v 18 mm provedení 1000 korun. Proto Vás, kteří váháte, nabádám, začněte něco sbírat. Co, nechám na vás.

Ploché dráze zdar a když tak si zapalte svíčku třeba o Velikonocích. A jaká to bude, záleží pouze na Vás.

Přesně před třiceti lety byla v těchto dnech pořádná kosa.  V Kopřivnici se teplota pohybovala okolo sedmnácti záporných dílků pana Celsia. Na přemrzlém ledu Větřkovické přehrady kraloval prvnímu dílu mistrovství republiky Antonín Klatovský se svým odpruženým rámem. Domácí Jaromír Lach byl druhý, ale medaili v konečném účtování mu sebrala povolená matice osy zadního kola o čtrnáct dnů později, kdy teploměry ukazovaly stejné hodnoty jako na severu Moravy jenže v kladných číslech. Takové ostatně česká ledová plochá dráha je. Už bezmála devadesát let.

 

Ledařský pravěk

Led sloužil motoristům jako závodní dráha prakticky od počátku. Pokud jde o plochou dráhu, první pokusy o přádáním patří sudetoněmeckým klubům z roku 1932. Jenže jejich plány zkřížil teplý vzduch. S oblevou se konec konců potýkal také pražský Jawa Club, když už si na úřadech vyběhal všechna povolení pro pořádání ledů v Jevanech.

Premiéra na rybníku Propast v Hradci u Jevan se tudíž uskutečnil až v neděli sedmnáctého ledna 1937 a celkovým triumfem Václava Stanislava. Ledy se u nás vrátily po válce. Dle dobových zvyklostí se závodilo ve více kubaturách, než vývoj upřednostnil pětistovky jako na klasických oválech.

Lišily se i ledové tratě. Od 220 metrového kolečka na brněnském Zimním stadiónu Edvarda Beneše v únoru 1948 po kilometrový ovál na rybníku Svět v Třeboni o třiadvacet měsíců později. Záměry pořadatelů byly různé. K těm nejefektnějším typu vytvoření zamrzlé plochy na Strahovském stadiónu nebo v Praze na Vltavě mezi Palackého a Železničním mostem nedošlo.

Diváci však obdivovali odvážné muže na ledových plochých drahách na spoustě míst republiky. Namátkou uveďme Písek, moravskou Jedovnici, Matiční jezero v Pardubicích či Pohránovský rybník poblíž nich, Bratislava, Liberec, Dolní Čermná.

 

Ledařský boom

Na konci padesátých let ledaři objevili rychlobruslařský stadión Vysočina, Čáslav či Příbram. Slovenskou specialitou se staly ledové ploché dráhy motokrosových strojů, které se konaly třeba v Nitře či v Zohoru. Konec konců československá plošina v průběhu času inspirovala i závody motorových kluzáků nebo svým rozpisem a bodováním i autokros, rallyekros nebo motokáry.

V šedesátých letech dostaly ledy smysl a řád na mezinárodní scéně, dočkaly se nejprve evropského šampionátu, jenž byl záhy povýšen na mistrovství světa.

Kontrolní závod pro jeho úvodní ročník v šestašedesátém viděly Holice v Čechách. Na další ledařský mítink si naši diváci museli počkat čtyři roky. Nicméně podnik na rybníku bagr v českobudějovickém parku Stromovka stál na samém počátku ledařského boomu u nás. Roku 1972 se Milan Špinka zmocnil prvního titulu mistra republiky a od té doby se šampionát vypisuje každým rokem.

 

Ledařská přítomnost

Samozřejmě pokud počasí dovolí. A protože vždycky nedovolí, tabulka domácích šampiónů není kontinuální rok za rokem. První přestávka přišla již osmdesátém a rovněž další sezóny dekády přišly s ledařským půstem. A korunu nasadily devadesátky. Sotva Holanďan Tjite Bootsma odjel v únoru 1997 s triumfem z dvoudenního klán v Kopřivnici, přišla dlouhá pauza.

Trvala osm let, než se Divišov po Českých Budějovicích stal druhým českým stadiónem s klasickým plochodrážním oválem, který díky nastříkané vodě a spolupracujícím mrazům poskytl azyl i ledařům. V dalších letech opět řádila obleva, až Růžená a Osečná roku 2009 nastartovaly českou ledařskou renesanci.

Přinesla nejen nové lokality včetně takových, kde plochou dráhu nikdy na vlastní oči neviděli, ale také plejádu nových závodníků. V neposlední řadě i mistrovství republiky družstev, které poskytlo vodítko pro pořádání ledů i v dobách, kdy naše špička bojovala ve finálové seriálu mistrovství světa. A přitom se nedevalvoval individuální šampionát.

Jenže historie se bohužel opakuje. Po vyrovnání čtyřicet let starého rekordu sedmi domácnících závodů v zimě 2017, prožíváme opět velice zimy. Nezbývá než čekat na zázrak, který spasí nejen diváckou poptávku, ale ve své podstatě i celou disciplínu. Snad se Holicemi v únoru devatenáctého roku již nestal.