Praha – 12. prosince
By je dvojnásobným evropským šampiónem a trojnásobným vicemistrem, sláva mu v žádném případě nestoupla do hlavy. Záplavu svých úspěchů dokáže shrnout do kratičké věty, že nějaké výsledky se dostavily. Letos bojoval i o celkové vavříny v dlouhodrážním mistrovství světa, ale těžké zranění z Morizes mu udělalo čáru přes rozpočet. Jak prozradil magazínu speedwayA-Z, v současné době usilovně pracuje na comebacku do sedla závodního stroje. Zdeněk Schneiderwind také mimo jiné zavzpomínal na svá mladší léta, vysvětlil svou specializaci na dlouhé a travnaté ovály a samozřejmě odpověděl na spoustu otázek našich čtenářů.


speedwayA-Z: „Především bych se tě chtěl zeptat na tvůj zdravotní stav po onom hrozném pádu v Morizes. Probíhá rekonvalescence bez komplikací?“
Zdeněk Schneiderwind: „Myslím, že jo. Akorát to chce svůj čas. Tu nohu jsem měl totiž rozbitou hodně. Teď jsem na Slapech ve vojenským rehabilitačním centru a tam mě dávají do kupy celkem dobře. Trávím tam týden od pondělí do soboty a od sedmi hodin ráno do čtyř odpoledne mám předepsaný procedury. Absolvuju je všechny a to nejen proto, že mi všude musej dávat razítka. A tak doufám, že je všechno na dobrý cestě. V pátek jsem už odložil hůlky a belhám se. Je blbý, že se mi špatně chodí v botě, protože mi noha natíká, ale jinak je to v pohodě. Nemůžu říct, jestli budu závodit. Já chci, ale záleží, jak na tom budu po fyzický a psychický stránce. Když chceš,to ještě neznamená , že taky máš. Já bych určitě ale chtěl.“

speedwayA-Z: „Vezměme ale tok našeho vyprávění úplně z jiného konce. Pocházíš ze Štipoklas, malé vesnice u Kutné Hory. To asi není obvyklé rodiště plochodrážníka. Jak jsi se vlastně ke sportu levých zatáček dostal?“
Zdeněk Schneiderwind: „To nezapomenu. Jsem vyučenej chemik, a když jsem na učňáku bydlel na intru, z hecu jsme se s klukama z pokoje přihlásili. Nebylo to ani kvůli tomu sportu, ale spíš, abychom mohli zdrhat z intru. Do školy přišli Evžen Erban, Rudolf Havelka a Josef Laštovka, že nabírají závodníky. A my si řekli, že jdem. Bylo to v říjnu a my chodili do bazénu, tělocvičny a to sportovní vyžití bylo na neskutečně vysoký úrovni. A mě to chytlo tak, že mě to drží až do dneška, i když jsem u toho z našeho pokoje zůstal sám. Můj příchod
na plochou dráhu nebyl teda plánovanej. Že bych chtěl jednou bejt Olsen nebo Mauger, to ne. Spíš jsem do toho spadnul. Předtím jsem na plochý dráze nikdy nebyl. Jezdil jsem se spíš s tátou dívat na motokrosy. Na svý první závody si nevzpomínám. Tak moc si nepamatuju, zůstaly mi spíš jiný vzpomínky. Třeba jak jsme jednou jeli na mistrovství Evropy do Bulharska a já si tam zlomil kličku. Ve svých začátcích jsem byl hodně rozlámanej. Nebo jak jsme jeli s tátou do Žarnovice. Vyrazili jsme dřív a spali v autě. Tehdy jsem si ještě neuměl skoro nic udělat, takže jsem vůbec nezprovoznili motorku. Na to mám neskutečný zážitky. Vzpomínám si, jak jsem vyhrál Zlatou stuhu. Ale spíš si víc pamatuju úplný začátky. Jednou jsem o tréninku vlítnul na dráhu. A pak říkám Havelkovi, to jsem jel, co?! A on, že tam musím podržet plyn. Tak jsem ho tam podržel a zlomil si zápěstí a kličku a pak si nemohl ani zapnout poklopec. Tenkrát jsem dělal v Kolíně. A soused z vedlejší vesnice Bahno, jakýsi Kunášek, chtěl taky začínat. Na Zlatý přilbě nám dali dohromady jednu motorku. On měl sajdu a vždycky mě v Kolíně nakládal. Byli jsme v kombinézách, plochodrážku dali do sajdkáry a jeli do Pardubic na trénink. Možná jsme si toho pak ale víc vážili, když jsme museli podnikat takovýhle štrapáce. Dneska to ti mladý kluci nezažijou.“

speedwayA-Z: „Po začátcích v Pardubicích jsi se objevil v barvách tehdejší Rudé hvězdy Praha. Důvod je jasný, povinná dvouletá vojenská služba. Proč jsi však v Praze zůstal a nevrátil se do pardubického SVS?“
Zdeněk Schneiderwind: „Já jsem se vrátil. Protože ještě dneska vzpomínám, že tenkrát byla v Pardubicích až neskutečná parta. Ála Dryml, Jirka Jirout a hlavně Petr Kučera a Pavel Karnas. Trénovali nás Rudolf Havelka a Josef Laštovka. Takovou partu jsem už pak nikde
jinde nezažil. I když možná, když je člověk starší, tak si to trošku zhezčuje. Ale nakonec to dopadlo tak, že jsem cuknul a vrátil se do Prahy. Z vojny jsem do Pardubic přišel v říjnu. Domluvili jsme si podmínky, ale ty se najednou neplnily. Pak bylo pád lidí z Pardubic, s kterejma jsem se ani nezdravil. Ale voda omele všechny hrany, jak se říká. Tehdy mi hodně pomohl Zdeněk Dubišar. Spíš po takový lidský stránce, do života. A tak jsem byl v Praze a už to zůstalo. Je pravda, že s Pardubic bych měl asi snadnější cestu do Anglie. To mě mrzí, že jsem se tam v mládí nedostal. Asi jsem nebyl tolik průbojnej. Prostě jsem tam nešel.“

speedwayA-Z: „Vysněným cílem všech závodníků je domácí titul jednotlivců. Ty jsi mu byl hodně blízko v roce 1988. Zlato ti ale nakonec proteklo doslova mezi prsty. Vzpomínáš si ještě na tento ročník šampionátu?“
Zdeněk Schneiderwind: „Vzpomínám, podobně jsem to měl dva nebo tři roky za sebou. Tenkrát mi v Březolupech třikrát odešly magnety. Bylo to k vzteku. Nebylo to nepřipraveností, spíš jsem neměl tolik závodnickýho štěstí. Někdo ho má, někdo nemá. A tenkrát tam vyhrál Maas (Roman Matoušek – pozn. redakce). S ním jsem svedl hodně tuhejch bojů. I v zimě jsem si v rámci různejch tréninkovejch motokrosů nikdy nedarovali ani metr zadarmo. Na detaily z různejch závodů si vzpomínám, ale pak mi to vypadne z hlavy. Možná je to tím, že pořád závodím a těch závodů je spousta. K tomu mistráku asi víc už neřeknu. Ale pamatuju si třeba jízdu z jinýho mistrovství republiky jednotlivců z Plzně. Jel jsem s Maasem, Petrem Ondrašíkem a Jiřím Štanclem. Třikrát jsme to opakovali. Roman jel z jedničky. Shodil mě a já pak poslal i ty dva na venku. A protože jedinej Maas nespadnul, ani jednou ho nevyloučili. Spíš si prostě pamatuju takovýhle momenty, než abych ti řekl tenkrát v tom dvaadevadesátým to v tom nebo tom závodě bylo tak a tak a proč jsem nebyl mistr. To ne.“

speedwayA-Z: „Roku 1999 jsi jel naposled závody na krátké dráze. Už v minulosti jsi na travnatých a dlouhých oválech závodil, ale čím tě právě tato klání oslovila natolik, že jsi se stal specialistou na ně?“
Zdeněk Schneiderwind: „S krátkou jsem nepřestal plánovitě. Vždycky jsem si říkal, že jí ještě pojedu a dokonce jsem v Německu a Holandsku ještě nějaký závody měl, když doma už ne. Ne že bych chtěl bejt výhradní specialista na tyhle disciplíny, ale na krátký už na to nemám. A já se snažím bojovat neustále a na tý dlouhý se občas do světovýho finále dostanu. Sice bych se připravil i na krátkou, dokonce na ní na jaře trénuju, ale radši jezdím dlouhou a trávu. Na ně se chci dobře připravit a to nejlíp udělám na závodech. A musím zaukat, že mi to na dlouhý a trávě trošku jde. Když jsem jel mistrovství Evropy poprvé, dostal jsem se do finále. Jeli jsme ve Stadskanaalu v Holandsku. Všichni si tam najížděli k prknům a já to tam fláknul po lajně. Jenže v půlce zatáčky jsme šli do sebe. Měl jsem kliku, že jsem neupadnul. Pak jsem se tuhle disciplínu učil a pochopil, proč to najíždějí po venku a ne tak blbě jako já. Dneska se už nad tím musím jedině pousmát. Pět zkušenejch závodníků jede k prknům a jeden blázen po lajně! Výhodu, kterou si přináším z krátký, je, že máš motorku v ruce. Dřív jsem třeba v tejdnu jel krátkou a o víkendu dlouhou nebo trávu a neměl problémy. Zkušenosti z krátký využiješ spíš na tvrdých drahách. Musel jsem se to ale naučit i v Holandsku, kde je to většinou hlubina. To taky nějakou tu bouli přineslo.“

speedwayA-Z: „Z tvých výsledků by člověk mohl získat dojem, že ti tráva jde lépe než dlouhá…“
Zdeněk Schneiderwind: „Určitě. Možná je to moje výmluva, ale na dlouhou nemám motorku. Na trávě to jde dohnat, ale když ti to nejede na dlouhý… Jako třeba letos v Pfarrkirchenu. Věřil jsem si, ale první dvě jízdy byly úplně tragický. Pak se naštěstí naladil motocykl. Ale pak přišlo to zkurvený Morizes… Myslím si, že na trávě víc zúročím zkušenosti. Na dlouhý totiž potřebuješ rychlej motor. Občas se mi to povede. Kdyby se mi loni v Mühldorfu nerozlítnul motor, byl bych ještě lepší. Vodil jsem Tatuma i Bartha. Jestliže bych věděl, jak ten motor připravit, udělal bych to. Jenže to se nepovede vždyky. Mám fabrickej motor. Dva, tři roky zpátky jsem jezdil vývojovej model jednovačky. V Osnabrücku mi to letělo, až jsem si říkal, že to není možný. Neodstartoval jsem a pak jsem klidně předjížděl Risse! Z pátýho místa jsem se dostal na první. Pět jízd jsem vyhrál. Buď jsem odstartoval jako první nebo všechny předjel zezadu. V tý poslední rozjížďce se to však rozlítlo a už jsme to nenaladili. A Robert Barth pak hned volal Evženovi Erbanovi, co jsem to měl za motor. Není jednoduchý to naladit, ale snažíme se. Jsem rád, že mi Jawa vychází vstříc. Pro moje ego je určitě lepší dosáhnout výsledku s Jawou a svépomocí, než dát peníze ladičovi a pak zjistit, že tam od něj máš normální věci.“

speedwayA-Z: „V mistrovství světa to letos vypadalo, že by sis mohl ještě vylepšit své životní páté místo z loňského roku. Navzdory smůle v Morizes a absenci v New Plymouth jsi skončil nakonec osmý. Jak na letošní sezónu budeš vzpomínat?“
Zdeněk Schneiderwind: „Nejvíc mě mrzí, že spousta práce přišla vniveč. V mistrovství světa mě to doopravdy mrzí. Myslím si, že jsem jel dobře. I v tom Morizes. Jak řekl Vašek Verner,
byl jsem v blbej čas na blbým místě. Ve skrytu duše jsem doufal, že budu bojovat o celkový třetí místo. Pořád jsem věřil. Nejel jsem třeba extrémně dobře, ale soupeři si to kazili. Vypadl Kröger, Janoschka nejel taky dobře. Na Novým Zélandu jsem loni byl. Jelo se tam s devatenáctkama gumama a šlo mi to. Nehledal jsem cestičku, že bych s dvaadvacítkama byl lepší. Finálová série začínala letos v Bielefeldu. Hned v první jízdě jsem měl defekt a to mě stálo finále A. Byl jsem z toho docela rozmrzelej, protože tam se mi jede dobře. Marmande to byl suprovej úspěch. Díky mýmu francouzskýmu mechanikovi Jean – Claudemu. Říkal jsem si, že jedu dobře, on zase že to není ono. A tak jsme vyměnili motorku. Dali jsme lehčí převod a ve finále jsem to prokličkoval na druhý místo. Bylo to o milimetry. Pfarrkirchen byl blbej závod. Nejdřív nula, pak jedna. V první rozjížďce jsem odstartoval druhej, ale dojel poslední. Až do cíle mě pořád předjížděli. Vyměnili jsme motocykl a tak jsem vyhrál aspoň finále C. A pak přišlo to pitomý Morizes, kde to dopadlo, jak to dopadlo. V tý poslední jízdě jsem měl ještě šanci, když mě předtím zavřeli a já dojel jen na bod. Ale ono to skončilo takhle hodně blbě.“

speedwayA-Z: „A co mistrovství Evropy? Vyhrál jsi semifinále v La Reole a ve finále v Eenrumu byl sedmý.“
Zdeněk Schneiderwind: „Ve Francii to bylo dobrý. Motorka fungovala. Jelo se dobře, byli tam i kluci z Divišova. Někdy to tak padne, že ti to jede skvěle. Z toho dne jsem byl nadšenej. Ve finále ale lilo a dráha ležela pod vodou. I když jsem si říkal, že bych mohl skončit vysoko, ta blbá nula mě stála lepší umístění. Ale pamatuju si na nádherný souboj s Pepi
Rudolphem. Třikrát nebo čtyřikrát jsme se předjeli. Čekal jsem od sebe víc a pak mě to mrzelo. Bylo to v období třech důležitejch tejdnů. Eenrum mi nevyšel dobře, v Pfarrkirchenu jsem skončil až třináctej a vrchol všeho pak bylo Morizes. Z těch třech neděl se mi nepovedlo nic. A tak jsem si říkal jako v tom filmu, že kdybych to bejval věděl, tak bych tam byl bejval nechodil.“

speedwayA-Z: „Nedá mi to, abych se nezeptal na tvůj vztah k Francii. Jsi tam prý nesmírně populární, vcelku se ti tam daří a snad po tobě pojmenovali i víno.“
Zdeněk Schneiderwind: „Všichni mě spojujou s Francií, ale já to beru normálně. Je to tím, že se mi tam daří. Mám tam zázemí a dobrýho mechanika. Toho mechanika bych potřeboval mít v Čechách. Vyřídil mi jednoho sponzora, vinaře. Nechal mi udělat víno a dal na něj moje nálepky. Jeden fanda mi tam zase peče chleba. Když tam jedu, upeče ho asi metr a půl. Já ho pak jím tejden. Kůrka ztvrdne, ale vnitřek se dá jíst. Znám se tam i s jedním hospodským z vesnice před Marmande. Když mám čas, stavím se tam. Sedíme tam na terase a s náma třeba ještě padesát dalších lidí. Ve Francii mi fanděj, navíc jsem měl také párkrát půjčený motorky od pana Macha (francouzský dealer Jawy českého původu – pozn. redakce). A když přišel úspěch, byl jsem tam hnedka populární. Na radnici jednou udělali recepci, kterou jsem ještě nezažil. Bylo tam asi sto padesát lidí. Ve Francii se jezdí večer a stadióny jsou plný lidí. Závody skončej ve dvě v noci a pak třeba ještě v šest sedíme a popíjíme víno. Můj mechanik Jean – Claude je člověk, jakýho potkáš jednou za život. Léta jsem nevěděl ani jeho příjmení. Nikdy jsem ho nepoužíval a ani mě nenapadlo se ho na něj ptát. Jeho manželka Jolie dělala ředitelku ve St. Macaire. Jednou jsem tam přijel s Petrem Kúčou a Pavlem Karnasem. S nima jsem měl takový zážitky, že se ta doba nemůže vrátit. Oni byli ve Francii hodně populární a já
se k nim přiřadil. Když jsme jeli v St. Macaire poprvý, přijeli jsme tam všichni tři jedním autem. Přejímka byla ve městě a nám se nechtělo nakládat motorky zpátky. A tak jsme na nich jeli na stadión a zastavili nás policajti. Samozřejmě jsme se snažili pokutu uhádat. Ale po závodech nám ji ředitelka ztrhla z vyhraných peněz. A pak jsem se seznámil i s Jeanem – Claudem. Jeho pomoc se nedá vyvážit penězi. Takový lidi po světě jen tak nepotkáš, ale když jo, uděláš si přátelství na celej život. Jednou mi třeba nechal v Americe udělat keramickej píst a válec. Vydrželo to však jen dvě rozjížďky. To je pak člověku líto, kolik úsilí ho to stálo. Jak je se mnou na závodech, starám se jen o brejle. Spojka, hrana a další, to mě všechno odpadá.“

speedwayA-Z: „Za svou dlouhatánskou kariéru jsi závodil na všem možném, mimo jiné i na trojúhelníku v Marmande, australských dostihových oválech či na slavném Stade de France v Paříži. Vzpomeneš si na tu nejbizarnější dráhu?“
Zdeněk Schneiderwind: „Vše se odvíjí od pořadatele. Třeba v Alkenu je dráha dlouhá 350 metrů. Je tak malá, že se tam špatně závodí. Ale musíš se s tím vyrovnat. Speciálně v Holandsku mě už několikrát technik zamknul přilbu, že je špatná. Ona vydrží tak dva závody, pak je úplně obouchaná od kamínků. A pak tam na trávě jezdíš kolem lešenářskejch trubek. Dráhy jsou různý. Třeba Cloppenburg má jednu zatáčku jako na Markétě a druhou jedeš úplně zalehnutej. Na krátký jsou v oválech rozdíly, ale na trávě jsou ještě větší. A Stade de France je nádhernej stadión. Jean – Claude přijel do Paříže vlakem. Naložil jsem ho na nádraží a moc se nestaral, jak se dostaneme na závodiště, ale ani on to nemohl dlouho najít.
Měli tam super organizaci. Nepustili tě nikam a za všechno byly pokuty. Ztratil jsi visačku, pokuta, zpozdil jsi se na startu, pokuta. Jenže ta dráha nestála za nic. A všechen ten časovej harmonogram se zhroutil jako domeček z karet. Závody se pak ani nedojely, což byla škoda. Kelvin Tatum jako mluvčí závodníků řekl, že se peníze rozdělí rovným dílem a pojede se tak, aby se nikomu nic nestalo. Ale pádů tam stejně bylo požehnaně. Jinak se mi ve Francii líbí, že tam jsou dráhy tvrdší. Musíš se to naučit jezdit. Třeba v Miramontu se první zatáčka jezdila po pletivu, druhá zase po lajně. Každá dráha má něco. V Marmande je snad pět zatáček, pořád se to někam láme. Chvíli jseš u prken, chvíli u lajny. Navíc poslední roky toho ta dráha má už plný zuby. Je to rozbitý. Dělají to rychlejší a rychlejší, až je to na úkor bezpečnosti. To samý v Morizes. Každou tam měl najetou trávu a teď tam navezli písek. Osvětlení je taky špatný. V Marmande tě honěj stíny. Uděláš nájezd a kolem nohy se ti mihne vlastní stín.“

speedwayA-Z: „Stál jsi u počátku kariéry Josefa France, který pochází rovněž z Kutné Hory. Jak jste se vlastně dali dohromady? Spojovalo vás pouze rodiště?“
Zdeněk Schneiderwind: „Pomáhal jsem jeho tátovi s motorem. Jezdil sprinty a Pepíček v nich závodil na pionýru. Starej Pepík pak se mnou jezdil jako mechanik. A to už byl krůček, aby začal i mladej. Šlo mu to hned od začátku. Z jeho úspěchů mám radost až do dneška. Z Kutný Hory jezdí teď i jeden kluk stopětadvacítky (Ladislav Kratochvíl – pozn. redakce). Jeho děda Pechánek se mě párkrát přišel na něco zeptat. Jenže teď jsem ztratil kontakt, protože kvůli tomu zranění jsem od září mimo.“

speedwayA-Z: „Tvá účast v sezóně 2005 bude především odvislá od úspěšného vyléčení. Mnoho lidí se zajímá, jaké jsou tvé plány?“
Zdeněk Schneiderwind: „Teď se potřebuju dát do kupy. Co můžu plánovat? Když to půjde, tak to půjde, když to nepůjde, nepůjde. Ale snažím se všechno podřídit tomu, aby to šlo. Všechno další se bude odvíjet od mýho stavu.“

Otázky čtenářů magazínu speedwayA-Z:
Roman Beneš: „Jsem váš fanda a vůbec dlouhé ploché dráhy. Bohužel se o této disciplíně u nás příliš nepíše a tudíž ani neví. Otázek mám mnoho. Zajímalo by mě, jak jste se k dlouhé dostal a jak jste se dokázal prosadit mezi německými jezdci jako osamocený Čech.“
Zdeněk Schneiderwind: „Dřív jsem jako všichni závodníci jezdil všechno. Brali jsme to i jako trénink. V Mariánkách byly soustředění a tři dny jsme tam jezdili. Někdo pak nastoupil v závodech, někdo ne, někomu se to líbilo, jinýmu ne. A jestli jsem Čech nebo ne, je jedno. Všichni jedou sami na sebe. Kdybych byl pořád poslední, nikdo by si mě ani nevšimnul. Protože ale přišly výsledky, museli si mě začít všímat.“

Roman Beneš: „Jaké poměry vládnou na dlouhé v Německu a jaké ve světě? A jak je možné, že se stará garda drží tak dlouho ve špici?“
Zdeněk Schneiderwind: „Vzpomínám si na zážitek z Bielefeldu. Lilo jako z konve. Říkal jsem si balíme a jedem domů. Na dráze byla souvislá vrstva deseti centimetrů vody. A najednou koukám, je trénink a Simon Wigg a další to jdou zkoušet. Je to už pár let a dnes se dohadujeme, zda to jet nebo nejet. Třeba tenkrát v Divišově to udělali špatně pořadatelé, závodníci i jury. Nemůžu to kritizovat, nejel jsem tam, ale ty dohady nebyly dobrý. Poměry na dlouhý nejsou tak zprofesionalizovaný jako na krátký. Většina závodníků spí v autech. Sejdeme se třeba v noci v depu u piva. Teď už ale i tady začínají vznikat týmy, ale pořád to
není jako v Grand Prix na krátký. Vládne tady rodinnější atmosféra. Starší se drží proto, že se tomu věnujou víc. Jsou tam zkušenosti. Mají to víc najetý, vědí, jakou jedničku tam dát a další věci. Bernd Diener je třeba o dva roky starší než já, Kelvin Tatum je taky starej kořen. Je to otázka výsledků, protože ti mladí nás ještě nešoupli do koše. Já už deset let slyším, že jsem starej. Mladí jsou, jenže ti staří jsou přece jen vidět ve výsledcích víc.“

Roman Beneš: „Zajímaly by mě rozdíly v technice jízdy mezi dlouhou a krátkou a mezi pískem a trávou. Jaký je váš názor na budoucnost této disciplíny?“
Zdeněk Schneiderwind: „Na dlouhý je řazení a s tím musí člověk počítat. A pak záleží na dráze. V Mariánkách se snažím jet kolo za kolem bez smyku, na kratších tratích to víc skládám. Na každý dráze se musí uplatnit jinej styl. To samé je i mezi trávou a dlouhou. V Cloppenburgu je průměrná rychlost asi 138 km/h. Pojedu tam kolo za kolem a zalehlej. Na krátkejch oválech, kde je průměr asi 80 km/h to musím víc přetáčet a štorcovat. Najet tam, zlomit to a rychle ven. Něco jako špička, která se jezdí na speedwayi. O budoucnost disciplíny strach nemám. V Německu jde vývoj pořád dopředu a to je vedle Holandska, Francie a Anglie nosná země. Tam do toho jde spousta lidí, mají spoustu závodů. Funguje tam mnoho ladičů a je tam dost mladejch závodníků. Jsou tam profíci na nejvyšší úrovni i ti, co to mají jako koníčka. Je jim třeba 45 nebo 50, ale pořád jedou, i když se nedostanou do finále MS nebo ME. U nás to ale vidím špatně. Stačí se podívat, kolik je tady závodníků. Abych si postavil motorku a odjel tady jediný závod? Do toho bych nešel. Je to ještě finančně náročnější než speedway.“

Roman Beneš: „Zajímalo by mě také něco o vašich motorkách a lidech, kteří vám pomáhají, a jaký je váš život během závodní sezóny.“
Zdeněk Schneiderwind: „Jsem závodník PSK Olymp Praha. Ale veškerou výzbroj mám z Jawy Divišov, kde jsem tovární jezdec. Na starosti mě mají Ing. Václav Míka, Přemek Míka, Vašek Hromas a Vašek Rychtář. Podílí se také letitý sponzoři MPM, Pinelli a Fuchs Oil. Teď začala spolupráce s firmou Pro Tec, což jsou přísady do olejů. S nimi spolupracuju už léta a díky nim mám úspěchy. Žádnej super speciál nemám. Limit je 80 kg a moje motorka váží 86 kg. Nic extra tam není. Jsem už vyléčenej a do spolupráce s německými ladiči bych nešel. To už mám za sebou. Za rok odjedu 40 až 50 závodů. Motorku si většinou dělám sám a většinou taky sám řídím. Moc času mi tak nezbejvá. Teď se léčím, ale jinak jsem se v zimě snažil nahnat fyzičku. Z toho pak totiž člověk žije celou sezónu. A léta běží a lepší to není. Snažil jsem se roky předhonit cvičením, ale teď mě dohnaly. Závody si sháním sám. Je to těžký. Někde mě nechtěj, někde chtěj až na poslední chvíli, někde ti nedaj peníze. Není to jednoduchý. Kolik to stojí, nemůžu říct. Velkou pomocí je pro mě Jawa a další sponzoři. Stěžovat si na ně nemůžu. Děkuji vám za přání brzkého uzdravení. Doufejme, že se to povede.“

Romana Vondrová: „Máte můj obdiv, že se tak dlouho aktivně účastníte závodů s tak fantastickými úspěchy. Jakým způsobem si udržujete kondici? Jak vypadá vaše zimní příprava a jak dlouho nám ještě budete rozdávat radost svými výkony?“
Zdeněk Schneiderwind: „Vždy jsem se snažil sportovat. I s vaším Honzou jsem chodil do posilovny. Vše se teď kazí tím zraněním. To se pozná na kondici. A jak dlouho budu závodit záleží, jak se z toho dostanu. Já se z toho chci dostat, ale jak to dopadne, nemůžu vědět. Může mě ta noha pořád bolet nebo můžu mít psychický zábrany.“

Romana Vondrová: „Jakého úspěchu si nejvíc považujete?“
Zdeněk Schneiderwind: „Největší úspěch jsou všechny medaile z mistrovství Evropy na trávě. Druhý místo letos z Marmande je taky bezvadný. Nebo tři vítězství ve Zlatém bažantovi v Klein Krotzenburgu. Z krátký třeba, když jsem vyhrál Golden Gala v Lonigu. A třeba domácí tituly ve dvojicích s Palmou (přezdívka Lubomíra Jedka – pozn. redakce). Je dost závodů, že jsem vyhrál, ale moc si z nich nepamatuju. Abych řekl konkrétní datum, konkrétní závod to ne.“

Romana Vondrová: „Dá se závodění na dlouhé dráze srovnat s krátkou nebo je to úplně o něčem jiném? Co náročnější?“
Zdeněk Schneiderwind: „Na to už jsem odpovídal a nerad bych se opakoval. Ono to vyplynulo z celýho tohohle povídání.“

Romana Vondrová: „O vašem synovi se říká, že na jaký sport sáhne, je v něm vynikající. Proč ne zrovna plochá dráha? Máte strach a jako otec byste na to neměl nervy nebo Zdenda nechce jezdit. Jakému sportu se tedy věnuje?“
Zdeněk Schneiderwind: „Snažím se mu ze sportu umožnit, co chce. Dělal fotbal, tenis, basketbal, ping pong. Spousta sportů mu jde, ale nedělá nic vrcholově. Když se věnuje tenisu, nemyslím si, že z něj bude Lendl, ale chci mu dát možnosti, co jsem já neměl. Do ničeho ho však nenutím. Vím, co sport obnáší. A co obnáší plochá dráha, to víte určitě i vy sama. Vašemu mladýmu jsem fandil hodně, ale je těžký na plošině prorazit. Děkuji za přání, já bych chtěl to samé popřát i vaší rodině.“

Petr Horáček: „Praha měla v extralize problémy a málem jela baráž. Nastoupil byste v baráži? A kdyby to bylo nutné, taky v extralize?“
Zdeněk Schneiderwind: „Kdybych byl fit, ano, i když motorky nemám tolik připravený. Větším přínosem by však asi byla účast mladejch a dravejch kluků. Ale myslím, že mám duši sportovce a tak bych asi jel, kdyby si někdo myslel, že tam budu něco platnej.“

Naďa Malá: „Mám trošku otázku mimo obor – máte v Čechách nezvyklé příjmení, víte něco o jeho původu?“
Zdeněk Schneiderwind: „V němčině je to krejčí a vítr. O původu bohužel nevím. Možná nějakej praděda štepoval rychle (smích). Ale i v Německu je takový spojení neobvyklý. Schneiderů tam je spousta, ale Schneiderwindů ne. Už od školy mi jméno komolili a většinou mi říkají Wind.“

Zdeněk Schneiderwind děkuje:
„V těhletěch chvílích, kdy jsem na tom byl blbě, musím poděkovat manželce a přátelům, že mě vůbec dostali z Francie domů. Chodily totiž různé protichůdné informace. Doktoři v Bordeaux řekli, že jsem odoperovanej a já chtěl domů. Jean – Claude a Jolie tam za mnou chodili každej den. Zavolal jsem k nám do pojišovny, což mě zklamalo. Ženská mě tam řekne, že na tom budou pracovat. Telefonoval jsem tam snad dvacetkrát a pak mi nakonec v neděli řekli, a už nevolám, že je to jejich starost. Ale nevím, jak by to bez angažování mý ženy dopadlo. Nakonec pro mě poslali letadlo jak pro prezidenta. Hodně mi psychicky pomohli také sponzoři, Michal Stárek z MPM, paní Pavelková z Pinelli a pan Cholenský z Fuchs Oil. A také kluci z Divišova. Je paradoxní, že se v takovejch situacích o tebe staraj spíš známý než lidi, co by měli. Třeba kamarádka Jitka Kern má otce, kterej lítá s malým letadlem. Řekla mi, není problém, táta vezme letadlo a doletí tam pro tebe. To je něco, co tě potěší.“

Foto: Pavel Fišer, Karel Herman, Jan Janů, Lubomír Hrstka a archív Zdeňka Schneiderwinda

Babice u Bílovic – 9. prosince
Vinou předloňského zranění začal plody svého talentu sbírat až v letošní sezóně. Český titul mezi devatenáctiletými, stříbro v šampionátu velkých juniorů a bronz v mistrovství republiky dvojic jsou společně s účastí ve finále ME do devatenácti let dosavadními vrcholy jeho kariéry. Plzeňský junior Zdeněk Simota, jehož řada odborníků řadí mezi stylově nejčistší závodníky, je dalším magazínem speedwayA-Z zpovídaným plochodrážníkem. Také tentokrát může podobu exkluzivního rozhovoru svými dotazy ovlivnit kdokoliv z vás.

Konec listopadu zastihl Zdeňka Simotu na pražském Žofíně, kde společně s ostatními motocyklovými mistry přebíral ocenění za svůj titul. Je pro něho společenský oblek rutinní záležitostí? „Ani jsem se do toho nechtěl oblíct,“ řekl magazínu speedwayA-Z jihočeský mladík. „Přišlo mi to divný, když jsem pořád v tričku a džínách. Ale ten ples byl v pak v pohodě. Devatenáctky ve Mšeně se mi povedly. Škoda, že mi to o bod utekl titul i v jednadvacítkách.“

Rozhovor se Zdeňkem Simotou máme naplánovaný na sobotu 18. prosince. Od této chvíle až do příštího pátku do 12:00 můžete do komentáře tohoto článku vkládat své otázky.

Foto: Pavel Fišer

Praha – 4. prosince
Už od svých devatenácti let působí především jako profesionál v britských ligách. Přesto však se pravidelně objevoval také na českých kolbištích. Letos jsme jej však měli možnost vidět v akci pouze jedenkrát. Také o tom hovoří Jiří Štancl v exkluzivním rozhovoru, který magazínu speedwayA-Z poskytl. Kromě toho přijde řeč i na závodnické začátky, barevný design motocyklů a kombinézy, slavné plzeňské vítězství v extralize 1994 či pozadí letošní sezóny za kanálem La Manche. Odpovědí na své otázky se tradičně dočkají rovněž naši čtenáři, kteří tentokrát svými dotazy vytvořili téměř samostatné interview.


speedwayA-Z: „Na ploché dráze závodil už tvůj děda a tvůj otec je nejúspěšnějším českým plochodrážníkem celé historie. Ty jsi se v depech pohyboval od dětství. Cestu k plochodrážnímu motocyklu jsi tedy měl přímo nalajnovanou nebo plošina sváděla boj s jiným sportem?“
Jiří Štancl: „Vlastnil jsem motorku už ve čtyřech letech. Byl to malej Italjet koupenej od Olsena. Pamatuju si, že jsme s ní na vánoce drandili v paneláku po bytě. Víkend co víkend jsme s tátou jezdili na závody a se ségrou v tom vyrůstali. Měl jsem tak plochou dráhu v krvi už od mala a jediný, co mě přitahovalo, byly motorky. Závodil jsem na kolech v BMX, ale pak mi táta udělal plochodrážní motorku, na který ovšem na výšku i délku zkrátil rám. A když jsem nemusel šlapat na kole, bikros skončil. V tý době jsme trénovali pět i šest dnů v tejdnu. Jezdili jsme všude, kde to bylo možný. Markéta, Čakovice, Slaný, Chabařovice. Většinou jsme jezdili v zatáčkách, kde nám táta vyznačil kuželama stopu. Trénovala se mnou i ségra, která taky chtěla jezdit plochou dráhu. Problém byl ten, že Alice čistila motorku víc než já. Mně to zas až tolik nebavilo. Mým prvním závodem byla v říjnu 1991 juniorská předkvalifikace v Pardubicích. Vyhrál jsem všechny rozjížďky a jednou mi prasknul řetěz. Bylo tam spousta jezdců, bylo z čeho vybírat. Závodilo se dva dny, tři závody denně. Dnes dají juniorskej mistrák horko těžko dohromady. Na začátku sezóny 1992 jsem však na tréninku ve Mšeně upadl. Zlomil jsem si ruku v rameni a kotník. A to mě vyřadilo ze dvou závodů juniorskýho semifinále. A nakonec jsem do finále nepostoupil o pár bodů. Přesto jsem ve svým prvním roce odjel snad 47 závodů. Po revoluci jsem totiž byl první soukromej jezdec. Už v tom dvaadevadesátým jsem začal jezdit trénovat do Plzně. V první lize jsem
závodil za Čakovice, v extralize hostoval za Plzeň. Ohlásilo se i Slaný. Nastoupil jsem i za Březolupy a Pardubice a v extralize jsem nehostoval jen v Chabařovicích a Praze. Nemohl jsem ale jet mistrovství světa, protože jsem se nedostal do mistráku. Rok 1993 už byl úspěšnej. Už jsem byl kmenovej jezdec Plzně. S Boříkem a Honzou Hádkovými jsem udělal titul ve dvojicích a také vyhrál juniory. S Tondou Švábem tam byla velká rivalita. Ani jsme se moc nebavili. On byl totiž o rok dříve druhej za Topasem a teď byl největší adept na titul. Byl to tehdy čtyřdílnej seriál, ale Pardubice se zrušily kvůli dešti. Já vyhrál na Markétě, Tonda ve Svitavách a byli jsme na tom stejně. A v Divišově jsem ho pak o jeden bod porazil. Myslím si, že když je rivalita, kluci se spíš vyjezděj. Je to určitě lepší než když vyhráváš a nemáš konkurenci.“

speedwayA-Z: „Záplava medailí a úspěchů tvého otce je skutečně obdivuhodná. Býval tvým vzorem? A byl jsi někdy pod tlakem svého srovnání s ním?“
Jiří Štancl: „Určitě, samozřejmě. Ale když jsem byl menší, měl jsem hodně blízko k Les Collinsovi. Ani nevím proč. Pořád jsem jen maloval britský vlajky a jen Les Collins. V roce 2003 jsem pak s ním jezdil v Glasgow. Mohl jsem tak být šéfem závodníka, kterýho jsem obdivoval. Ale táta byl vzor na prvním místě. Zasvětil mě do toho sportu. Je hrozně těžký bejt syn slavnýho závodníka. Ve srovnání s otcem je lepší jen Jason Crump. Vezmi si Jacoba Olsena, Tonyho Briggse, Mitche Goddena nebo Kima Maugera. Ze synů slavných jezdců to dotáhl nejdál jedině Jason. Tlak tam není, když lidi srovnávaj, většinou si dělají srandu. Táta vyhrál pětkrát Zlatou přilbu a já dříve odpovídal, že bych chtěl jednou bejt mistrem světa a
zvítězit na Zlaté přilbě. To se mi nevyplnilo a ani už nevyplní. Zlatá přilba je úplně jinej závod. Je škoda, že se tribuny už nenaplní tolik jako dříve. Jezdí tam větší hvězdy, ale lidi tak moc nechodí. Jen škoda, že tam nejsou. Ten závod by si to zasloužil, už jen kolik slavnejch jmen přijede. Je to asi nejspravedlivější závod. Já ho jel sedmkrát a nikdy se nedostal do semifinále. Jednou jsem dokonce závodil s Markem Loramem a ani on nepostoupil. Říkal jsem si, že to tedy není zas až tak špatný (smích). Vždycky se mi závodilo líp v sobotu, kdy to bylo hlubší. Na neděli se udělal beton a už to nejezdilo, jak jsme potřebovali. Ale ještě k tátovi. Díky němu jsem tam, kde jsem. On dělal na kanadský ambasádě a přestal chodit do práce. Věnoval se jen mně. Dal tomu puls, založil firmu JSR team. A díky němu a taky Simonu Wiggovi a Peteru Collinsovi jsem se taky dostal do Anglie. V roce 1993 jsem byl totiž mistrem republiky, ale nebyl ve finále mistrovství světa. A to byla podmínka pro pracovní povolení. Musel jsem na něho čekat a teprve pak začal jezdit za Sheffield. Taky tam měl táta kontakt. Rega Wilsona, co s ním kdysi závodil.“

speedwayA-Z: „Tvůj otec míval vždycky na svých motocyklech převahu žluté barvy. Na tvých motocyklech a kombinéze však už od dob tvých začátků září zelená. Byla to úlitba vůči tvým sponzorům nebo máš tuto barvu tak rád?“
Jiří Štancl: „Vždycky jsem měl rád zelenou. Už když jsem začínal, měl jsem bílý blatníky s modrým a zeleným proužkem. Simon Wigg měl taky zelenofialovou kombinaci a to se mi líbilo. Navíc moc zelenejch závodníků není. Glasgow je vlastně celej červenobílej. Žlutá je pěkná barva, ale není moje. Jen v roce 1994 jsem měl vpředu logo RAKS a přidal tam žlutou, protože se to tam hodilo. Táta byl žlutej celej. Byla výhoda, že jezdil vepředu a byl vidět. Designy se také dělají, aby to ladilo i s kombinézou a k barvám klubu. Jednou jsem měl úplně jiný barvy v Anglii, Švédsku i Čechách.“

speedwayA-Z: „Před tím než jsi se soustředil především na britskou ligu, jsi také reprezentoval v mistrovství světa juniorů i jednotlivců. Nikdy jsi se však neobjevil v sestavě národního družstva. Čím to?“
Jiří Štancl: „Vždycky jsem byl zařazenej do širšího kádru. Neříkám, že letos, ale rok předtím jsem klidně v sestavě mohl bejt. Nikdy jsem však nedostal pozvání. Třeba v třiadevadesátým se jelo v Dánsku. Já byl mistr republiky, ale jel tam Tonda Šváb, protože byl o rok starší. V osmadevadesátým se řeklo, že první dva z mistráku dostanou divoké karty na Grand Prix. Byl jsem druhej, ale wild cards byli Bohouš s Tondou Kasperem. Na mě se zas zapomnělo. A pak si přečteš z hodnocení pana Laštovky, že nemám zájem. Po takových zkušenostech nemám zájem. Nabídka do nároďáku přišla sice předloni, protože bych v Sheffieldu mohl jet dobře. Jenže jsme měli zrovna křtiny mojí neteře Amy. Byla to jediná moje volná neděle, právě kvůli světovýmu poháru, protože Glasgow jinak závodí doma. Od třiadevadesátýho jsem čekal na příležitost. Když jsem ji dostal, rodina přišla na první místo. Od tý doby jsem byl ještě loni v užším výběru. Letos už ne, protože, jak říkají, nemám zájem. Já si myslím, že reprezentovat za republiku je čest. Co dodat? Jezdil jsem mistrovství světa na krátký i v juniorech, třikrát jsem byl ve světovým juniorským finále. Nejlepší šestej v Elgane. Ale stejně jsem se do národního týmu nedostal. A tečka.“

speedwayA-Z: „Letos tomu bylo přesně deset let, co jsi společně se Simonem Wiggem, Bořivojem Hádkem a dalšími Plzeňáky vybojoval historické zlato v české extralize. Vzpomeneš si ještě?“
Jiří Štancl: „Jel jsem všechny závody. Už od dvaadevadesátýho byla atmosféra v Plzni fantastická. Každou středu jsme tam jezdili na tréninky. Vždy se s tou partou z Plzně sedlo,
pokecalo, dalo se pivo. Po pár letech, kdy byl Olymp na vrcholu, se díky Simonovi dokázal přebít. Táta ho sem přitáhl, přilákal i diváky. Jezdil tam už o den dříve a s moderátorem dělal show v rádiu. Tehdy ještě byla loterie Tutovka a on kupoval losy. Kdyby vyhrál, koupil by stadión. Nebo pozemek a postavil by ho. Na našem titulu měl zásluhu každej člen týmu. A dnes už jsem z něho jedinej, co ještě závodí. Ten rok jsem v květnu začal jezdit v britský lize a nedokončil kvůli tomu juniorskej mistrák. Dostal jsem tam zrovna závody, myslím, že to byla Barum trophy a tak jsem tam zůstal. Byl tam ale střet zájmů a tady mně chtěli dát distanc. Pro mě už ale juniorskej titul nebyl tolik významnej. Mistr jsem už byl. V Anglii byli i lepší soupeři. Na extraligu jsem se dokázal vracet. Únava byla, ale zvládlo se to. Přijel jsem i na finále dvojic do Plzně. Ulítlo nám letadlo. Měl se mnou ještě letět Tesáček a Mates. Když jsem ale nastoupil, byl jsem tam sám. V Plzni se na mě čekalo. Pamatuju si, že ještě nebyla dálnice z Prahy do Plzně. Saša Kopecký na mě čekal na letišti. Motorky mi do Plzně přivezla ségra. Já z Anglie letěl s motorem. A připadal jsem si jako velkej profík. Přiletěl jsem, kluci v Plzni dali motor do motorky, já se převlíknul, udělal rozhovor s Novou a šel na nástup. V mejch devatenácti letech to bylo opravdu na hraně.“

speedwayA-Z: „Tehdy se ještě extraliga jezdila systémem dvoutkání osmičlenných družstev, dnes o český titul bojuje čtveřice týmů čtyřech závodníků s jedním náhradníkem. Najdeš ještě nějaké další rozdíly mezi extraligou tehdy a dnes?“
Jiří Štancl: „Dříve bylo víc závodníků. Bylo z čeho vybírat. Dnes tomu tak není. Ale extraliga má daleko větší úroveň. Nevíš, kdo vyhraje. Mohou v ní bejt dva cizinci. Myslím si, že sedmičlenná družstva jsou kvalitnější z hlediska týmu. Ve čtyřkách jezdíš za jednotlivce. Páry jsou týmový, čtyřutkání je individuální závod. Jezdíš proti všem. Myslím, že v týhle době, kdy nejsou závodníci, by měli zase udělat sedmičky. Doplnit pět Čechů dvěma cizincema a jezdit dvoukolově každej s každým. Senioři by měli více závodů. U nás je taky problém s přestupem. Každej klub má jezdce pod palcem a není to jako třeba ve fotbale. Bohouš tak bude vždy jen Olympu, Mário zase pořád Pardubák. Závody budou kvalitní, když dobrý závodníci budou závodit proti sobě a ne spolu. Proto jsem nikdy nejezdil za Prahu. Táta říkal, že budu dobrej, když budu jezdit proti těm dobrejm.“

speedwayA-Z: „Napadá mě ještě jeden rozdíl – tehdy se v ní jméno Jiří Štancl objevovalo mnohem častěji…“
Jiří Štancl: „Když se podívám na statistiku, v Čechách se třetí, čtvrtej rok nemůžu chytit. Je to vyrovnaný a já jsem jeden z nejtěžších jezdců vůbec. Váha je prostě můj problém. Anglie je úžasná, že i ty větší dráhy nejsou letiště. Jsou užší a techničtější, zatímco v Pardubicích třeba odstartuju, ale všichni mě předjedou. Ta váha tam prostě figuruje. Doufám, že se ale příští rok svezu víc. Snad i to nějaký kilo shodím, abych se s ostatníma mohl rovnat. V Čechách mě porážej všichni, ale v Anglii to tak není. Až to jednou vyladím, sladíme to a pojede to i tady, uvidíš.“

speedwayA-Z: „V extralize jsi letos závodil pouze jednou v Pardubicích. Byl to shodou okolností tvůj jediný letošní start v Čechách a také mimo Britské ostrovy. Jak se ti to líbilo?“
Jiří Štancl: „Jak jsem řekl. Velikánská dráha. Musíš na ní bejt připravenej po všech stránkách. Můžeš hodně získat i ztratit. Teď se jí snažej dělat hlubší. Musíš to tam umět jet. A já se teď spíš srovnám na malý dráze než na velký. Můj problém taky je, že dlouho trvá, než se dráze přizpůsobím. Sám jsem chtěl jet víc závodů, ale bohužel jsem je nedostal. Slaný nemělo peníze. Když se zranil Patrik Linhart, s Milanem Machem jsme mluvili o mým startu. Už jsem však měl nasmlouvaný závody v Anglii a tak jsem se extraligy více nezúčastnil.“

speedwayA-Z: „Slaný již třetím rokem bezprostředně atakuje extraligový titul. Sleduješ jeho boj alespoň na dálku? A proč mu zlato stále uniká?“
Jiří Štancl: „Víceméně na internetu sleduju záležitosti českejch závodů stejně jako britskejch. Mám přehled, ale abych se o to zajímal… Vždy se snažím podat co nejlepší výkon, a v Čechách nebo Anglii. Je hezký vyhrávat, ale vždycky to nejde. Třeba v Polsku a Švédsku, když jsem měl šanci, promarnil jsem si ji. Vždycky se stalo něco, co nemělo. A třeba loni, jak jsme jeli ve Slaným, neudělala se tam výhoda domácího prostředí. Problém je taky to, že se poslední závody nejedou až do konce. Řekne se, už jsme druhý, už nemůžeme bejt horší. Je to otázka strategie. A štěstíčka. To asi ve Slaným není.“

speedwayA-Z: „Třetím rokem startuješ za skotský Glasgow. Jaká byla tvoje letošní sezóna v britské lize?“
Jiří Štancl: „Strašná. Děsivá. Letos jsem zastavil devatenáctkrát z rozjížďky. Hrozně moc jsem defektoval a zůstal na průměru asi 8,37. Sám se sebou jsem ne přímo nespokojenej, ale nebylo to to pravý ořechový. Měli jsme hvězdnej tým na vyhrání ligy a skončili jsme jedenáctý. Nebylo to jen mou vinou, ale příčina byla v celým týmu. Měl jsem dobrý závody, ale taky jsem už v jedný chvíli chtěl skončit. Vyzkoušel čtyři různý ladiče. Ale pořád se něco stávalo. Sezóna plná zvratů. Přemejšlel jsem o ukončení kariéry, ale nakonec jsem se rozhodl bojovat až do konce. Závěr sezóny bylo suprovej a zase mě to chytlo. Doufám, že už příští rok uvidí diváci George Stancla lepšího než letos. Podepsal jsem zase Glasgow Tigers, jedu tam už čtvrtej rok. Měl jsem víc nabídek, ale Glasgow přišlo s takovou smlouvou, že se nedalo odmítnout. A kdyby Glasgow mělo něco vyhrát, neměl bych tam chybět. Staví se zase tým, kterej by měl něco získat. První dvě sezóny jsem to tam táhnul jen já, letos nebejt těch problémů, byl bych na stejný úrovni jako v letech 2002 a 3. Bohužel plochá dráha je technickej sport a technika selhala. Lidé se mě ptali proč a já jim nedokázal odpovědět. Když jsem chtěl skončit, měl jsem úžasnou podporu. Pak jsem skutečně předvedl, že dokážu i ty mladší závodníky porážet a prát se s nima, když mám dobrou motorku.“

speedwayA-Z: „Kolotoč Premier League je mnohdy náročný. Už jen termínový kalendář často vzbuzuje pořádný respekt. Jsou týdny, kdy se závodí téměř pořád a na dosti vzdálených místech. Jak to všechno zvládáš? A máš čas během sezóny relaxovat?“
Jiří Štancl: „Je fakt, není to jen závodění, ale i cestování. Mám anglickýho mechanika, ale veškerý motorky si dělám sám. Od roku 2002 jsem bydlel u rodiny Milne v Birminghamu. Na domácí závody jsem musel jezdit čtyři hodiny. To byla štreka! Párkrát se mnou někdo jel, ale většinu roku odjezdím všechno sám. Je to kolotoč, kdy má člověk spoustu času na přemejšlení. K tomu ještě ta únava a traffic, ale už jsem si tohle povolání vybral. Beru to, že to k tomu patří. Ale když už bys závodil taky v Polsku, Německu a Švédsku, musel bys mít tým. To pak závodník musí jenom závodit. Ale jen v Anglii to takhle jako já dělá sedmdesát procent Čechů. Někdo pak říká, kluci vydělávaj v Anglii, ale tohle už nikdo nevidí. Zvolili jsme si to ale sami, tak je to naše záležitost, jestli to chceme dělat. Relaxovat se dá. Času sice nezbývá, ale chodím třeba do posilovny. Na začátku sezóny stíhám i spinning a běhání. Pak ale přijde sedmnáct závodů za měsíc, k tomu cestování, mytí motorek a další, to už nemáš chu na nic. To se musí vypustit a zarelaxovat. Pak se to vybere přes zimu v Čechách. V Anglii jsem ale naštěstí stmelený, takže se odreagujeme i spolu. Ogrilujeme maso, zajdeme na pivo, pokecáme a pak se rozjedeme na ty další svoje závody.“

speedwayA-Z: „Když jsme se bavili v květnu v Pardubicích, zmiňoval jsi možnost konce kariéry během poměrně krátkého časového období. Jak to vidíš dnes? A až se tak stane, jezdil bys třeba jen v Čechách pro radost?“
Jiří Štancl: „Příští sezóna bude moje jedenáctá v Anglii. Ne že bych uvažoval, že skončím, ale nechtěl bych, aby mě všichni poráželi. Když budu mít average nad devět, budu pokračovat. Nejsem úplně nejstarší, takže budu ještě nějakej rok závodit. A až skončím, skončím. Bude to, až mě to nebude bavit. Do pětatřiceti se to dá. Uvidíme, jak to půjde. Jenom pro radost bych to nedělal. Jezdil bych třeba extraligu v Čechách, ale závodil bych jako vždycky s plným nasazením. Když to děláš pro radost, to už pak na tom nezáleží, není to jako profi sport.“

Otázky čtenářů magazínu speedwayA-Z:
Jan Štěpánek: „Zajímalo by mě, jak se budeš letos přes zimu připravovat na příští sezónu. Budou nové barvy? A co posilovna?“
Jiří Štancl: „U barev zůstanu. Zase typická zelená a modrá. Přípravy už začaly. Motorky se stavěj a v půli ledna bude vše hotový. Zimní příprava odstartovala, jak jsem přijel do Čech. Poslední závod v Anglii jsem totiž měl pád a nemohl vůbec chodit. Teď se to dalo do pohybu. S Pavlem Ondrašíkem a Ríšou Wolffem chodím hrát hokej a na squash. Také trénuju dvakrát denně s Michalem Bursou (silniční motocyklový závodník – pozn. redakce). Posilovna, badminton a spinning. A každej tejden fotbálek. Je toho přehršle, ale bez pohybu bych nemohl bejt. Nejvíc toho dělám přes zimu, v sezóně na to není čas. A Štěpi, zastav se, pokecáme.“

Petr: „Budeš dál jezdit extraligu za Slaný?“
Jiří Štancl: „Jsme v kontaktu. Co bude, záleží na podmínkách a dohodě s klubem. Je to v jednání. Chci se opět v Čechách v příštím roce ukázat. Ale víc než jeden závod. Kdybych jel extraligu, když ne všechnu, tak alespoň sedm (smích). Ne vážně, víc než polovinu.“

Miroslav Korf: „Váš otec proslul úspěchy v reprezentaci. Vím, že závodil za zcela odlišných ekonomických a společenských podmínek – přesto, dáváte jednoznačně přednost komerčně podloženým závodům v britské lize před například startem na ZP v Pardubicích?“
Jiří Štancl: „Zlatá přilba v Pardubicích, jak už jsem řekl, je jeden z nejlepších závodů na světě. Jelikož jsem ho jel sedmkrát a nikdy nepostoupil víc než do čtvrtfinále, už se ani nepokouším přijet. Je hezký zúčastnit se, ale když to člověk nemůže vyhrát, nemá to cenu. Jsem dost těžkej a na tuhle dráhu musí člověk bejt dost odvrtanej. A laka, kterou tam můj otec nasadil, je hodně vysoko. Srovnávat se s ním nebudu. Má to teda i jiný důvody než komerce. Nemůžu tam jet vyhrát, je tam hodně o dost lepších závodníků.“

Miroslav Korf: „Jaký máte obecně vztah k seriálu Grand Prix?“
Jiří Štancl: „Líbilo se mi rozšíření seriálu na víc závodů a více závodníků. Rád se na ně dívám, i když jsem se nikdy nezúčastnil. V budoucnu bude hrozně těžký se do tý uzavřený společnosti, která za rok vznikne, dostat. Nemám šanci vidět všechny Grand Prix, protože v Anglii je to tak, že se v Premier League v sobotu závodí. Stejně se na všechny nedívám. Když se hodně cestuje, chce se oddechnout, vypnout a dělat úplně jiný věci. Výsledky si pak zjistím, ale vidět to od první jízdy nemusím. Někdy jsem cestoval do Glasgow už v sobotu, abych si tam před závodem v noci oddechnul a viděl až finálovou jízdu. Dvakrát jsem se ale byl podívat přímo na živo v Cardiffu.“

Miroslav Korf: „Co jako závodník považujete za svůj největší úspěch?“
Jiří Štancl: „To nevím. Asi to šestý místo z Elgane. Byl jsem taky mistr republiky juniorů. Dostat se do Anglie. Hezkej úspěch byl v extralize s Plzní. S Wolverhamptonem double, liga i pohár v roce 1996. Druhý místo v mistráku ve Slaným 1998. Ale i tam to bylo o těch promarněnejch šancích. Našel se někdo lepší, kdo byl první. Plochá dráha mě sice něco vzala, ale o to víc dala. Díky ní jsem procestoval celej svět a poznal spoustu jinejch závodníků i zblízka. Měl jsem třeba tu čest spolupracovat v roce 1997 s Billy Hamillem. Jako mechanik jsem s ním sjezdil celou Grand Prix. Viděl jsem, co to stojí, a přešla mě chu to jezdit.“

Miroslav Korf: „Z pravěkých rozhovorů vím, že váš otec poslouchal a nahrával muziku. Co posloucháte vy? Navštěvujete ve Velké Británii koncerty?“
Jiří Štancl: „Muziku poslouchám, jen nemám rád dechovku a heavy metal. Miluju vážnou hudbu, rád se do ní zaposlouchám. Mám ale rád i to, co se hraje, třeba hip hop nebo český písničky. I ty starší ze sedmdesátejch a osmdesátejch let. Hned jak sednu do auta, něco si pouštím. A díky tomu, že rodiče Ríši Wolffa jsou teď v Londýně, měl jsem možnost tam pár koncertů vidět. Na Lucii jsem byl poprvé v životě právě tam. Byl jsem i na Hoobastank a The Rasmus. Když člověk žije v Londýně, má tam velikou škálu koncertů, ale musí mít čas. To je teď i v Praze, záleží to však na času.“

Jan Vondra starší: „Chci se zeptat, za jaký tým budeš v roce 2005 závodit v Anglii nebo zda tě uvidíme jezdit v Čechách. A co zimní příprava? Ta se letos nekoná? Jak to, že s námi ještě nechodíš hrát na Nikolajku hokej? Kdy dorazíš, bez tebe to není ono?“
Jiří Štancl: „Na Nikolajku budu chodit, posledně mi to toho něco přišlo. Byli jsme na hokeji v Kladně a kamarád slavil narozeniny. Příště přijdu. A o tom ostatním, už byla řeč.“

Tonda: „Jsem již kmet a tak spíše než vás pamatuji na plochodrážních oválech řádit vašeho otce. Popravdě řečeno, plošina byla pro mou generaci asi tolik jako pro dnešní mladé lidi hokej. Plné ochozy diváků, týdny dopředu se vědělo, kde se co jede, zkrátka plochá neměla chybu. Dnes na ní nechodím, nuda, prázdné ochozy, občas i uzavřené záchody (chudák holky) a jenom nabubřelí kravaáci s deskami v ruce. Pro diváky nic, šedivo. Nejsem zvyklý vyhazovat peníze z okna a v tomto případě by se to za lístky stalo. Proto se prám, baví vás vůbec jezdit v ČR za těchto ubohých podmínek? Nezávidíte otci, že to byl on, který zažil nejlepší léta naší plošiny? Myslíte si, že to tito lidé, kteří plochou dráhu po revoluci zastupují, dělají dobře? Kdyby vám někdo nabídl funkci s tím, že byste měl volné ruce a měl byste možnost vše změnit, přijmul byste tuto nabídku? A co byste udělal jako první?“
Jiří Štancl: „Každá doba byla jiná. Dnes bohudík můžeme závodit v cizině. Mrzí mě, že u nás diváci nechoděj. Ale je tolik jinejch věcí, co se může dělat, takže se nedivím, že plochá dráha je tam, kde je. Já bych neřekl, že ty podmínky jsou ubohé. Vše se točí kolem peněz. Hrozně rád se do Čech vracím. Bude-li možnost jet víc závodů, s radostí je pojedu. Jako v každým sportu lidi ve vedení byli, jsou a budou. Není možnost je vyměnit. Taková šance, o které mluvíte, se nenaskytne. Oni to nějak začali, dělají to třeba třicet let a já bych jim v tom mohl dělat bordel. Tak to bylo i ve vládě, že někdo chtěl změnit něco hned a nevyšlo to. Prostě nejde provádět změny ze dne na den. A já se na to dívám očima závodníka. Když je člověk třeba trenér, vidí to jinak. Plochá dráha je malej sport a jsou u toho možná až velký problémy. A zbytečně se někdy dramatizují.“

Antonín Vilde: „Plzeň si letos vybojovala extraligovou příslušnost. Neuvažuješ o to, že bys s tímto klubem podepsal smlouvu a navázal tak na rok 1994, kdy Plzeňáci slavili titul?“
Jiří Štancl: „Jsem s Plzní v kontaktu. Byl jsem osloven, abych už jel baráž. Jelikož jsem však za Slaný letos odjel jediný závod, veškerou techniku jsem odvezl do Anglie. Navíc jsem se ještě v posledním závodě zranil a nemohl chodit. Se Slaným byl zatím e-mailový kontakt s Milanem Machem, Plzeň má v sobotu sezení, kam jsem pozvanej. Tam se uvidí co a jak. Kdo mi dá víc závodů, za toho pojedu.“

Antonín Vilde: „Tým JSR v minulosti startoval v mistrovství republiky dvojic. V posledních dvou sezónách však tým tvého otce chyběl. Kde jsou příčiny neúčasti v tomto šampionátu?“
Jiří Štancl: „Vždycky jsem měl jet dvojice s Mirko Wolterem. On se ale pokaždý zmáknul. Jednou jsem tak jel s Robinem Králem, jednou s Vanďou. Ta účast byl můj nápad, ale neměli jsme žádný úspěchy. V Kopřivnici jsem třeba dvakrát ztratil řetěz. To mě trochu odradilo a pak byl problém se závodama v Anglii. A řekl jsem si, že se budu soustředit na britskou ligu. V roce 2003 jsem postoupil i do finále mistrovství republiky jednotlivců. Kvůli Anglii jsem na něj nejel, ale pak jsem se dočetl, že jsem se zalekl soupeřů. A tyhle hlášky nemusím poslouchat, takže se už nezúčastňuju. Ani v příští sezóně se to nezmění. Mám zhruba sedmdesát závodů v Anglii, navíc problém je, že v Glasgow závodím každou neděli. Už třetím rokem jezdím s britskou licencí, předtím jsem měl německou. A tak mě ani nikdo nemůže nařizovat, že nějakej závod musím jet.“

Petr Horáček: „Chtěl jsem se Jiřího Štancla zeptat, proč se častěji neobjevuje v extralize za Slaný.“
Jiří Štancl: „Když dostanu víc příležitostí, můžu se víc ukázat. Odjet jeden závod v roce je málo. Mám rád, když organizuju sezónu a vím dopředu, co kdy bude, než čekat až na zavolání dva, tři dny předem. Není to úplně špatný, ale jsem rád připravenej a vím co a jak. Ale když člověku nedají šanci a ozvou se až na konci sezóny? To jsem měl závody v Anglii a Slaný to vědělo.“

Jiří Benda: „Jak se vám žije v Glasgow? Předpokládám, že tam máte hlavní stan pro Británii. Na jakém stupni popularity je tam speedway a jaká je doopravdy skotská mentalita?“
Jiří Štancl: „Od roku 2000 jsem bydlel v Birminghamu. Příští sezónu se však stěhuju do Newcastlu. Odtud vznikly i nějaký spekulace, že budu jezdit za Newcastle. Když závodíme někde dole na jihu, jedeme tam většinou dva, tři závody v kuse. Vozím s sebou i kompresor, takže se připravuju i jinde než v garáži. A počasí v Glasgow není optimální, pořád prší. Je tam ale moc hezká krajina. Zavítal jsem i na jezero Loch Ness, ale ta příšera se toho bohužel nezúčastnila (smích). Ve Skotsku jsou jen dva týmy, ale derby Glasgow s Edinburghem mají velkou rivalitu. Něco jako ve fotbale Glasgow Celtic s Rangers nebo Sparta a Slavie u nás. Diváci choděj, ale není to Workington, kde tím žije celý město. Skoti jsou hodně pohodoví a přátelští. Mnohem víc než Angličani, i když tam mám mnoho dobrejch známejch. Skotové jsou ale otevřenější, i když samozřejmě dobrý i špatný lidi jsou všude. Ale ve Skotsku jsem neměl nikdy problém. Jsem tam už čtvrtým rokem a taky s klubem je pořád seriózní jednání.“

Jiří Štancl děkuje:
„V první řadě poděkuju rodině. Ta mě vždy podporovala, podporuje a bude podporovat v tom, co dělám. Taky všem lidem, co mi pomáhali, kamarádům a všem sponzorům.“

Foto: Pavel Fišer, Karel Herman, Jack Cupido, Lubomír Hrstka, archív Jiřího Štancla a archív autora

Pardubice – 3. prosince
Během dvou desetiletí se z nadšeného fanouška ploché dráhy vypracoval do čela výkonného výboru VV SPD. V něm má za sebou již několikaletou činnost na pozici člena. Vedle toho mu pořádnou porci času zabírá vedení tiskového odboru ZP Pardubice a funkce manažera Dryml teamu. Pardubický Petr Moravec je prvním funkcionářem, který magazínu speedwayA-Z poskytne exkluzivní rozhovor. A stejně jako v případě závodníků také tentokrát mohou šéfovi české ploché dráhy pokládat své dotazy také naši čtenáři.

„Nějaký pořádek se nastolil už za minulého VV,“ odpověděl Petr Moravec na otázku, s čím vstupuje jako předseda řídícího orgánu do čtyřletého funkčního období. „Je těžké to vystihnout takhle dvěma větami. Asi řídit se danými pravidly. Demokracie je demokracie a rozhoduje většina klubů.“

Své otázky pro Petra Moravce můžete vkládat přímo do komentáře tohoto článku. Rozhovor je naplánován na příští víkend, takže uzávěrka čtenářských dotazů je v pátek 10. prosince ve 12 hodin.

Slapy – 2. prosince
Díky svým úspěchům na dlouhé a travnaté dráze v posledních letech patří mezi vůbec nejlepší české motoristické sportovce. Letos se mu stala osudná Francie. Zatímco v Marmande stál na stupních vítězů, z Morizes jej odvážela sanitka s vážným úrazem. V současné době je v rekonvalescenci na Slapech, přesto si však udělal čas na náš magazín. Ostřílený Zdeněk Schneiderwind je tak dalším závodníkem, s nímž si přečtete exkluzivní rozhovor. A také tentokrát se jej svými otázkami můžete zúčastnit také vy.

„Jsem rád, že jsem se z toho vylízal,“ svěřil se magazínu speedwayA-Z Zdeněk Schneiderwind. „Zatím pajdám o hůlkách, doopravdy pajdám. Jsem rád, že jsem tady na Slapech. Cvičení je totiž opravdu intenzivní a já toho chci využít. Nechci ještě končit kariéru, by se může stát, že to už nepůjde.“

Máte-li na Zdeňka Schneiderwinda nějaký dotaz, vložte jej do komentáře tohoto článku. Rozhovor máme domluvený na příští neděli. Uzávěrka čtenářských otázek je tedy v pátek 10. prosince úderem poledne.

Foto: Pavel Fišer (na materiálu Fujifilm dodaném redakci firmou Ultralab a syn Praha www.ultralab.cz)

Pardubice – 28. listopadu
Nebýt nemoci, dodnes by s největší pravděpodobností hrával házenou a svět levých zatáček by míjel širokým obloukem. Osud jej však nakonec dostal za řidítka plochodrážního stroje. A jeho druhá kompletní sezóna mu přinesla vítězství v obou ligových soutěžích. Jak však pardubický junior Hynek Štichauer v exkluzivním rozhovoru pro magazín speedwayA-Z prozradil, mnohem více si cení bronzu z šampionátu juniorských družstev. Kromě vzpomínání na nedávno skončené podniky se mimo jiné dozvíme více detailů z jeho cesty k ploché dráze, zafilozofujeme si na obecná témata a v neposlední řadě se odpovědí na své dotazy dočkají také naši čtenáři.


speedwayA-Z: „Počátkem října jsi po ošklivém pádu během Zlaté stuhy skončil v sanitce. Sice jsi pak ještě závodil, nicméně přesto jsem se tě chtěl zeptat, zda je po zdravotní stránce už všechno v pořádku.“
Hynek Štichauer: „Dal jsem si trošku do hlavy a udělal si otřes mozku. Naštěstí nebyl ale těžkej, Honza Jaroš měl horší. Odešel jsem po svejch do depa a teprve tam se mi udělalo špatně. Byl jsem ke všemu otlučenej jako p횝alička. Ale už je to v pohodě. Ve čtvrtek jsem však byl u ortopeda se zápěstím. Před dvouma rokama jsem ho totiž měl zlomený. A je problém, že mi tam kosti nelícujou a skáčou přes sebe. Zatím je to v pořádku, jinak bych musel na operaci. Doufám, že to bude dobrý. Zkusím nosit ortézu, ale kdyby mi vadila, sundám si jí. Při jízdě to ani nebolí, spíš až po ní. Víc to ale cejtím, když jsi jdu zahrát pinec nebo squash. Zlatá stuha se mi tedy nevydařilo. Byl bych radši, kdybych v tý listině nebyl vůbec psanej. Na premiéře v tomhle závodě jsem se nepředvedl. Loni jsem byl jen jako náhradník a vůbec jsem nejel. Kuriozita však byla, že jsem v jedný jízdě nastoupil ve Zlatý přilbě. Letos jsem před Zlatou stuhou měl zánět levý ruky, jak meju motorku a používám různý rozpouštědla. Dostal jsem otravu krve. Rozřízli mi dlaň a ruku dali do sádry. Musel jsem brát antibiotika a čtrnáct dnů bejt v klidu. O stuze pak přišla náročná dráha a já to nezvládl. Nebyl jsem ale jedinej. Na hubu chodili i jezdci, co jsou na vyšší úrovni než já.“

speedwayA-Z: „Přeskočme však ze žhavé současnosti o několik let zpátky. Co tě vlastně přivedlo za řidítka plochodrážního motocyklu?“
Hynek Štichauer: „Před plochou dráhou jsem dělal házenou. Kdybych neměl zdravotní problémy, hrál bych jí doteď. Dostal jsem ale zánět kyčlí, a když jsem se vrátil, už jsem se nechytal. Navíc ty nárazy při dopadu po skoku nebyly dobrý. Moje babička bydlí
v Popkovicích a na Zlatou přilbu k ní přijížděj borci na motorkách z Německa a na zahradě si stavěj stany. Mě zrovna začaly bavit motorky. Kravili jsme to na vesnici, až táta řekl, a to dělám pořádně. Přišel jsem do Svítkova na trénink, pak na druhej. Chytlo mě to. Měli jsme dobrou partu, Pavel Fuksa, Luboš Velinský, Lukáš Urban. Těšili jsme se na tréninky, i když nás pan Štens honil. Ale říkali jsme si, že kdo vydrží se Štensem, ten u plochý dráhy asi už zůstane (smích). Ve dvanácti jsem začal na Simsonu. Po roce přišla stopětadvacítka, a když mi bylo čtrnáct a půl, táta mi koupil stojáka sedmičku. Nebylo mi patnáct, jezdil jsem s ní do Mšena, pak mě ale začali pouštět i v Pardubicích. Trénovali jsme taky na plácku, kde se cvičej koně ve Vestci u Chrudimi. Tam jsem se poprvé svezl na půllitru smykem. Pro naučení se jeho vyvolání to bylo dobrý. K plochý dráze jsem se teda dostal pře taku. Ale teď je to pro mě droga a zvyknul jsem si na ten rytmus. Nevím, jestli by mě v současnosti dokázalo něco jinýho tak naplnit. Svůj první závod jsem jel předloni ve Svitavách. Byl to juniorák a já nastoupil poprvý, když Mirdu Fencla vyloučili za pásku. Šel jsem z jedničky. Odstartoval jsem, ale měl z toho ještě respekt. Slevil jsem do první zatáčky a jel za nima. Ve druhý jízdě jsem byl od startu na hranici mezi třetím a čtvrtým místem. A měl jsem radost, že jsem jim do nájezdu stačil. Druhým závodem byly juniorský družstva v Praze. Kvůli věku jsem nemohl mít víc. Nastoupil jsem s Tomášem Suchánkem a Petrem Málkem. S ním jsme se střídali, já jel tři jízdy, on taky tři. Ve druhý jízdě jsem už dělal bod. Porazil jsem Matyáše Hlaváčka. Dodnes nevím, jestli mě Zdenda Simota, kterej jel s ním, brzdil. Ale na rovinkách jel, v zatáčkách ne. Já mu jednou prásknul do zadního kola. Ale nespadl jsem a Matyáš mě nepředjel. Pak jsme jeli proti Zdeňku Šuranskému a Richardu Frištenskému. Tři a půl kola jsem byl druhej za Tomášem. Slyšel jsem, že Frištenský je pořád za mnou. Nepředjel mě, ale do cílový rovinky mě prasknul řetěz.“

speedwayA-Z: „Ještě v minulém roce ti byl vytýkán poměrně divoký styl jízdy končící mnohdy hromadnými karamboly. Letos jsi však působil už vyzrálejším dojmem. Mohl bys toto téma nějak komentovat?“
Hynek Štichauer: „Myslím si, že to vypadalo, že jsem sestřelovač. Ale takovej jsem nikdy nebyl. Vždycky mě to mrzí. Konkrétně loni Slaný s Tondou Gallianim. Do nájezdu jsem nevěděl, co s tím. A on to bohužel odnesl, což mě hrozně mrzelo. Tlačil jsem motorku z dráhy a ti zkušení dědkové na mě křičeli, že jsem prase. Zastal se mě jedině pan Kasper. Tímhle si každej musí projít sám. Musíš vědět, co s tím máš dělat. Letos se třeba něco takovýho stalo Adamovi Vandírkovi. A já byl tentokrát tím, koho sundal. Ale za takovou věc se nemůžu na nikoho zlobit, když to neudělá naschvál. Nemám žaludek tam dát někomu loket nebo mu kopnout do motorky. Samozřejmě když to na mě někdo zkusí, nenechám ze sebe dělat otloukánka, ale schválně to neudělám nikomu. Podle mě tohle patří k vývoji jezdce. A já jsem rád, že to mám za sebou.“

speedwayA-Z: „V domácím juniorském šampionátu se pro tebe stala typická devátá místa. Nakonec jsi skončil osmý. Jak na letošní juniorák budeš vzpomínat?“
Hynek Štichauer: „Slaný byl začátek sezóny. Pořádně jsem si nevěřil a nebyl ještě rozjetej. Podepsalo se to i na výsledku a já skončil za těma, co jsem s nima měl závodit. A tak to šlo i v celým mistráku. V Březolupech jsem už dělal o bod víc. Měl jsem kolizi s Filipem Šiterou. Jel jsem před ním. Ve třetím kole to pode mě dal a vsadil mi takovou, až mi spadnul řetěz. Všechno bylo rozšvihaný. Nebyl jsem ale moc spokojenej. V Pardubicích jsem byl parádně
rozjetej. Trefili jsme se do nastavení. Ale věřil jsem si až moc. V první jízdě jsem jezdil druhej, ale nechal jsem se vybláznit na hlubokej a Luboš Tomíček mě předjel. Další jízdu jsem odstartoval a dvě kole jel první před Patrikem. Pak mě podmetl a sundal. Na druhý motorce to nebylo ono. Po startu jsem byl zase první, jenže spadnul Honza Vondra. A já už měl přehřátou spojku a uknul si do pásky. V další rozjížďce jsem byl druhej za Tomášem. Přišlo mi to jako stereotyp, ale zkusil jsem ho. Je o něm známý, že jezdí lajnu. A já ho předjel venkem. Ve čtvrtý jízdě následoval opět pád. Tonda Galliani tam byl a dlouho mi to držel. Zkoušel jsem venek a chytil díru, až se to zvedlo a já to položil. V poslední rozjížďce jsem přivezl dva body. Výsledkově to byl propadák. Měl jsem na víc, ale ukázal jsem, že na kluky z vrcholu mám. Vnitřně jsem byl spokojenej. V Kopřivnici jsem potlučenej z pádu s Honzou Hlačinou o den dříve ve Svitavách. Navíc jsme dělali na motorce. A tak jsem byl rád, že jsem zajel ten svůj standard a měl to za sebou. Plzeň byla hodně vydařenej závod. Dělal jsem osm bodů a to bylo nejvíc za celej mistrák. V první jízdě jsem porazil Patrika, což mě těšilo. V další jízdě jsem ale startoval zvenku, takže nula. Dráha byla nakropená a pořád jsem jen mydlil. Pak jsme dali těžší převod. Tomáš vyhrál a já porazil Zdendu. Byl jsem nervózní, že na mě něco vymyslí, ale nepředjel mě. Pak jsem parádně odstartoval a tři a půl kola byl před Martinem Málkem. Přerušili to a pak se mě už z tý samý koleje nepodařilo odstartovat. Nakonec se mi v poslední jízdě povedl start, ale rozhodčí to zastavil. Svedlo se to na Věroušův letmák. Jenže ten tam s náma vpředu vůbec nebyl. Kdyby mi v Plzni trošku víc přálo štěstí, měl bych deset bodů. Takhle to bylo jen osm. Praha byla krátce po Stuze. Už jsem si spíš hlídal pozici, abych neudělal blbost a nepokazil si to. Tonda Galliani mě totiž mohl přeskočit a já potřeboval ještě překonat Patrika. Mohl bych skončit až desátej. A tak jsem myslel spíše takticky a ono to vyšlo. Juniorák byly pěkný závody, ale při juniorskejch družstvech jsem víc v pohodě. Tady jsem byl dost nervózní a u mě hraje psychika velkou roli.“

speedwayA-Z: „Mezi devatenáctiletými se však s tebou možná tak trošku počítalo na stupně vítězů. Nakonec jsi skončil sedmý…“
Hynek Štichauer: „Byl to jeden z mých prvních závodů na krátkozdvihu. Ten motor má trošku jinej průběh a já s tím nebyl ještě sžitej. Byl jsem nervózní a navíc jsme se netrefili do převodů. A bylo to v háji. Já bych totiž potřeboval, aby závody začínaly až od čtvrtý jízdy. Trvá mi než se rozjedu a než na všechno přijdu. Musíme přemejšlet, zkoušet a experimentovat. Ale na experimenty jsou tréninky, ne důležitý závody jako mistrovství republiky do devatenácti let!“

speedwayA-Z: „V mistrovství republiky juniorských družstev jste vcelku pravidelně okupovali stupně vítězů a to nezávisle na faktu, zda nastoupil Tomáš Suchánek či nikoliv. A byl z toho i celkový bronz. Mšeno a Slaný vám však přece jen hodně bodově odskočily. Čím to?“
Hynek Štichauer: „Kdyby jel Tomáš Suchánek celej rok, určitě bychom ve hře o první místo byli. Problém byl, že jsem neměl stálýho paráka. Třeba v Žarnovici jsem jel sám, protože Troják nebral body. Ale příští rok by se Pavel Fuksa měl stabilizovat. Jsme hrozný kámoši. Jsme pořád spolu v dílně a společně honíme fyzičku třeba na horolezecký stěně. Samozřejmě jsme trochu rivalové, ale v těhle závodech musíme táhnout za jeden provaz a koukat hlavně na ten celkovej součet. Musíme bejt tým. Když se nám to podaří, můžeme skončit klidně druhý. A pokud se bude dařit hodně, můžeme i vyhrát. Proto to děláme, abychom vyhrávali. Samozřejmě záleží, jak rozhodnou trenéři, a jestli pojede Tomáš, ale myslím si, že víc závodů budu mít s Pavlem. Když nastoupí Tomáš, zlobit se nebudu. Ale pro něj to už nejsou závody, zatímco Pavel je potřebuje, aby šel nahoru. Šestnáct mu bude až v půlce sezóny, takže junioráky budou jeho hlavní náplň. V juniorskejch družstvech jsem víc soustředěnější než v závodech jednotlivců. Necejtím takovou zodpovědnost a nejsem v takovým stresu. A toho třetího místa si cením vůbec nejvíc. Byla to hromada závodů, co jsem jel. A myslím si, že dobře a nedělal jsem ostudu.“

speedwayA-Z: „Na říjnové valné hromadě SPD padl pražsko – mšenský návrh šampionát juniorských družstev přetransformovat do podoby seriálu bodovaných tréninků s jediným finálovým závodem. Jak se na tento nápad díváš ty?“
Hynek Štichauer: „Sice by bylo výhodou, že by jich bylo víc než závodů, ale byl bych proti tomu. Trénink nenahradí závod. Nejde jen o svezení, junior se musí naučit, jak se tam chovat. A to se naučí, když bude závodit a závodit. Není asi potřeba tolik družstev jako letos. Bylo by však dobrý, kdyby těch závodů bylo víc. Neobětoval bych je, aby z nich byly jen tréninky. Mně se to takhle líbilo. Ono jde taky o to, kdo by na ty tréninky jezdil. Zdenda Simota, Mirda Fencl, Tomáš, Patrik nebo Filip Šitera by určitě při každé příležitosti jeli závodit někam jinam než na trénink. Úroveň by tak klesla pořádně, ne jenom trochu. A závody jsou taky pro diváky, zatímco trénink je jen pro tebe. Takže jestli jim jde o závodníky, a tréninkové závody klidně udělají, ale ne na úkor mistrovství republiky juniorskejch družstev.“

speedwayA-Z: „Již druhým rokem jsi se objevoval také na seniorské scéně. Postup do finále jednotlivců ti však v Divišově unikl o pouhý bod…“
Hynek Štichauer: „To mě zas tolik nemrzí. Tohle budu moct jezdit až do hlubokýho stáří. V seniorskejch soutěžích mám z jezdců trošku respekt. Doufám, že ho odstraním, aby se mnou trošku počítali. A Divišov? Jedna jízda se povedla, jiná ne, ale žíly mi to netrhá. Pro prestiž by to bylo dobrý. Třeba za rok…“

speedwayA-Z: „Atmosféru velkého domácího finále jsi okusil až během šampionátu dvojic ve Mšeně. Jak se ti tam závodilo?“
Hynek Štichauer: „Nezávodilo se moc dobře. Nemohl jsem se tam dostat. Špatně jsem startoval. Nepovedl se mi ani jeden start. Nakonec jsem dva body utrhnul Robertovi. Jinak se mi nepovedlo vůbec nic. Slabota. Ale že mám večer jet tyhle závody, jsem se dozvěděl až ve dvanáct. Motorky byly připravený, museli jsme je však naložit a přijet tam. Systém je dobře udělanej, když dojedou druhej a třetí mají větší bodovej zisk. Škoda, že je to jen jeden závod. Je vždycky dobrý, když jich je víc. Nebylo by špatný udělat to jako seriál.“

speedwayA-Z: „Několikrát jsi se objevil rovněž v sestavě extraligové ZP a dvakrát přímo naskočil do závodu. V červnu Praze jsi vystřídal Radka Smolíka po jeho pádu, a tamtéž v září zaskočil za technickými trably pronásledovaného Mariána Jirouta. Jak na tebe extraliga působí? A bývá těžké se mezi extraligovou pětici dostat?“
Hynek Štichauer: „Je znát, že extraliga je nabitá už jenom těma jménama. Rozdíl v atmosféře mezi extraligou a první ligou třeba v Praze není. Diváků je tam stejně málo, takže navíc jsou jen ti cizinci. V extralize to ale je těžký. Při každejch závodech jsem však utrhnul jeden bod. V tom prvním hodně pršelo, byla dobrá mokrá a tvrdá dráha. V poslední zatáčce jsem podjel Filipa. Podruhý jsem ten bod měl, když spadl Stojanowski, i když jsem po startu byl před Martinem Málkem. Na pozici juniorský jedničky se v Pardubicích nedostanu, dokud tam je Tomáš. Musím bejt trpělivej a čekat. Musel bych bejt lepší než on, ale trenér mu určitě věří víc. Je starší a ostřílenější, tak počítá, že víc zajede.“

speedwayA-Z: „Mnohem větší příležitost ke svezení ti však nabídla 1. liga. Dramatickou soutěž jste nakonec vyhráli. Bylo to ale opravdu velmi těsné, že?“
Hynek Štichauer: „První liga jsou hezký závody. Za vítězství jsem rád. Ale byl bych radši, kdybych na něm měl větší podíl. Nejvíc se mi líbily Svitavy, kde jsem dělal jedenáct bodů. A nejhorší byly asi ty druhý Svitavy. Tam jsem měl pád s Honzou Hlačinou. Postavilo se mu to na zadní a jel k prknům. Tam jsem byl já a on mě chytnul kolo hákem. Nevím, proč rozhodčí vyloučil mě. Ale pozitivní bylo, že jsem si po tom pádu zkusil ještě jet na druhý motorce. Mohl jsem tak druhej den jet líp v Kopřivnici. První liga je pro mě příjemná změna. Dostaneš se v ní mezi seniory. Musím se však naučit, abych k nim neměl ten respekt. A nedávat ruku z plynu, když Vlado Višváder zamává nožkou. A těsný vítězství je lepší než vyhrát s přehledem.“

speedwayA-Z: „Úzce spolupracuješ s Dryml Teamem. Jak k této spolupráci došlo, co obnáší a jak bude pokračovat?“
Hynek Štichauer: „Oslovil mě Aleš s Lukášem, jestli nechci bejt členem. Byli jsme s nima na tréninku v Itálii. Jsou však časově vytížený, takže ty jejich rady nejsou tak častý. A tak si třeba na něco zvyknu, oni přijdou a přehodí mi to. Několikrát nám pomohli materiálově. Další spolupráci ještě uvidíme, všechno je otevřený.“

Otázky čtenářů magazínu speedwayA-Z:

Tomáš: „Jsem z Kopřivnice a chtěl bych se tě zeptat, jestli se ti zdejší dráha líbí, a jak se ti na ní jezdí. Je přece jenom trochu dlouhá a při závodech juniorů je u některých jezdců vidět, že toho mají po dvou kolech plné zuby. Dále bych se tě chtěl zeptat na tvé plány a cíle v příští sezóně.“
Hynek Štichauer: „Dráha v Kopřivnici je fakt trochu specifická. Když jsem tam jel poprvé, byl to hroznej nezvyk. Přišel jsem na to až po třech jízdách. Letos jsem se na ní už srovnal a neměl problémy. Je ale vážně jiná. A cíle? Poskočit v junioráku na pátý, šestý místo. Uvidíme, co bude reálný. Postup do finále jednotlivců, zopakovat úspěch v juniorskejch družstvech, případně ještě poskočit. Zopakovat umístění v lize a postup do prvních kol mistrovství Evropy nebo světa. A hlavně zůstat zdravej, to je nejdůležitější.“

Petr Horáček: „Já zase chodím do Slaného, protože tam to mám z Kralup nejblíže. Jak se Hynkovi jezdí tam? Slýchávám názory, že slánská dráha nebývá dobrá. A kde se mu závodí nejlíp a kde nejhůř?“
Hynek Štichauer: „Slánská dráha nepatří mezi moje oblíbené. Lidi ze Slaného by s tím měli něco dělat, už je v kritickým stavu a hraničí s bezpečností. Nejoblíbenější jsou Pardubice. Jsem tam doma, mám na tý dráze hodně odježděno, vím jak a jezdí se mi tam dobře. Nejhůř se mi závodí asi v tom Slaným. Ty duny mi tam nikdy neseděly. A každej závod ve Slaným je úplně jinej. Pokaždý tam mám jiný problémy. Netrefujeme se do převodů a já nevím, jak tam jezdit. Ale doufám, že se to v příštím roce zlepší.“

Aleš Simín: „Kdybych chtěl začít jezdit plošinu, jaké předpoklady k tomu musím mít?“
Hynek Štichauer: „Předpoklady jsou hlavně výdrž a chu u toho zůstat. Časově je to velice náročný. Talent podle mě není zas až tak důležitý, dá se to dohnat pílí. Když někdo chce a má snahu, většinou jde výkonnostně nahoru. Důležitý jsou i finance. Když závodník nemá motorku, nemůže za nima běhat po svejch. A motorky musí bejt konkurenceschopný. Bez pořádný techniky se tý absolutní špičce nedá prosadit.“

Naďa Malá: „Co vašemu závodění říká maminka? Maminky, pokud vím, buď nadšeně fandí, nebo se na to, co provádějí jejich synové, vůbec nemohou dívat.“
Hynek Štichauer: „Moje máma to neřeší. Nezajímá jí to, má svý koníčky. S takou dělá taky nebezpečnej sport, horolezectví, tak mi to nemůže zakazovat. Určitě jí potěší, když synáček něco dokáže, ale zas až tolik tím nežije.“

Hynek Štichauer děkuje:
„Především takovi, že se mnou jezdí, a za trpělivost, s níž se mi věnuje. A celý rodině. Kdybych ji neměl, nemohl bych se tomu věnovat a dotáhnout to až sem. Láďovi Uhlířovi. Ten nám laikům v začátcích hodně pomáhal. I dnes kdykoliv máme problém, vyhoví nám. Hodně pro nás udělal i František Kalina. Materiálové nám pomohla také firma Fuchs Oil Silkolene.

Foto: Pavel Fišer, Antonín Škach (na materiálu Fujifilm dodaném redakci firmou Ultralab a syn Praha www.ultralab.cz) a Karel Herman