Mšené Lázně – 21. ledna
Jeho charakteristickými atributy jsou velké srdce a ohromné nasazení. Avšak na druhou stranu také nervy drásající pády. V uplynulé sezóně si vyjel mistrovský titul v šampionátu juniorských družstev a v extralize se podílel na stříbru, jenž je pro Slaný v posledních ročnících naší vyšší soutěže typické. Loni zažil rovněž atmosféru stupňů vítězů domácího juniorského šampionátu, reprezentační starty, ale i pobyt v lékařských ordinacích. Slánský junior Patrik Linhart je dalším závodníkem, který se bude prezentovat v zimní řadě velkých rozhovorů magazínu speedwayA-Z. A určitě je zbytečné dodávat, že jeho podobu může ovlivnit kdokoliv z našich čtenářů.

„Chodím cvičit,“ začal Patrik Linhart popisovat svou náplň těchto dnů. „A taky na masáže, ty mě bavěj. Teď v neděli jedu na soustředění s panem Špinkou na hory a vracíme se v pátek.“ A jak se slánský junior chystá na nadcházející sezónu po technické stránce? „Motorky jsou už postavený,“ pochlubil se. „Pojedu Jawu a BM. Jedno béemko jsme vzali nový, takže uvidíme.“

Více se dozajista dozvíme z exkluzivního rozhovoru, který Patrik Linhart magazínu speedwayA-Z přislíbil na sobotu 29. ledna. Pakliže chcete slánskému jezdci položit svůj dotaz, od této chvíle až do uzávěrky v pátek 28. ledna je vám pro tento účel k dispozici odkaz na komentář k tomuto článku.

Foto: Antonín Škach (na materiálu Fujifilm dodaném redakci firmou Ultralab a syn Praha www.ultralab.cz)

Praha – 15. ledna
Za čtyři sezóny svého aktivního závodění dospěl nejen, pokud se týká osmnáctky v číslovce věku. Je rozvážnější ve vyjádřeních, a by stále myslí na vysoké mety, nedává si žádné přehnané cíle. Dozajista se na tom podepsala i uplynulá sezóna. Nebyla sice nejlepší za jeho kariéru, nicméně kupříkladu desátá příčka z juniorského mistrovství Evropy, důstojná reprezentace Olympu v evropském poháru či bronz z mistrovství republiky do devatenácti let rozhodně nejsou k zahození. Pražský junior Luboš Tomíček v exkluzivním rozhovoru pro magazín speedwayA-Z mimo jiné hodnotí své výsledky z roku 2004, poodhaluje roušku k zákulisí britské ligy a svěřuje se, jak jde skloubit dráha profesionálního plochodrážníka se školní docházkou.

speedwayA-Z: „Před Vánocemi jsi pobýval v Anglii. To se ti v této zemi tolik líbí nebo ta cesta měla ještě další cíle? A jaká vlastně byla tvá letošní sezóna v britské lize?“
Luboš Tomíček: „Ta země se mi určitě líbí. A taky mentalita lidí. Když tam řekneš plochá dráha, vědí, o co jde. Je tam víc známější než tady. Teď jsem tam byl měsíc a spojil víc věcí dohromady. Zařizoval jsem záležitosti na příští sezónu, aby ten start byl lehčí a snazší. A trošku jsem si i přivydělal. Myslím si, že to byl dobrej nápad všechno takhle spojit do jednoho. Podepsal jsem smlouvu do Newcastle, což je stejnej klub jako loni. Tehdy byl pro mě úspěch s přiděleným počátečním average 9,00 dostat vůbec šanci v britský lize startovat. Usiloval jsem o to celej půlrok už od konce roku 2003. Celou zimu jsem tam volal a všemi způsoby se tam snažil dostat. Výhodou bylo, že Newcastle na tom byl v půlce sezóny výsledkově špatně. Tím si mohli dovolit někoho s devíti body. A já se týhle šance chytil. V týmu jsem byl branej jako číslo jedna. S tímhle average jsem prostě musel. Jezdil jsem ve dvojici s Jasonem Lyonsem nejtěžší jízdy. V sestavě jsou vždycky jednička a pětka ti nejlepší a třikrát jedeš s jedničkou a pětkou toho druhýho týmu. Nebylo teda lehký se tam prosadit. Po dvanácti závodech mě average klesnul na 3,60. Mezitím bylo spousta závodů s hodně nízkým skóre. Ale byly i takový, kde jsem měl sedm bodů, což ze čtyř rozjížděk bylo dobrý. Vadilo mi, že byla hodně těžká jízda a já v ní porazil třeba Craiga Boyce, ale hned pak jsem podlehl slabším. Chyběla mi vyrovnanost. Kdybych s týmem pokračoval dál, average by mi asi naběhlo víc. Jenže oni asi měli strach, aby se mi na rok 2005 hodně nezvýšil. To by pak bylo mnohem těžší někde podepsat smlouvu. A tím pádem jsem v Anglii skončil koncem srpna a zachoval si nízkej average na tuhle sezónu. V ten moment jsem byl možná na Newcastle naštvanej, že mi ukřivdili, ale teď jsem si uvědomil, že díky nim mám pořád nízkej average. A to je pro stavbu týmu výhodnější. Přišlo mi tak spousta nabídek. Po konzultaci s Nigelem Wagstaffem, promotérem Oxfordu, kterýmu patřím, jsem se nakonec rozhodl pro Newcastle. Když mi pomohli, nebylo by správný, abych podepsal jinde. Udělal jsem to tak, že budu žít na jihu a závodit na severu. Dole mám totiž dobrý zázemí a lidi, co mi pomůžou. To v Newcastle chybělo. A na jihu je taky větší šance hostovat v jinejch klubech. Po pár dnech se uvidí, jestli se tohle řešení osvědčí. Loňská sezóna v Anglii nebyla bodově úspěšná. Jedinej úspěch je snesitelně nízkej average na letošní rok.“

speedwayA-Z: „Už podruhé jsi nejel juniorské mistrovství světa, protože ti nevyšel první závod mistrovství republiky juniorů. Pokládáš jeden jediný závod jako nominační kritérium za šastné řešení?“
Luboš Tomíček: „Na začátek bych uvedl, že na tomhle kritériu jsem už skutečně dvakrát vyhořel. Takže bude vypadat, že se mi nelíbí, protože se týká přímo mě. Myslím si však, že by pro nominaci mělo rozhodovat nějaký dlouhodobější období. Ale nechci, aby to vyznělo, že já mám bejt v nominaci a tečka! Určitě bych to ale udělal dlouhodobějším průzkumem a větší spoluprácí a sledováním výsledků, co měl závodník na tom typu dráhy. Je dobré, že letos budou závody s Polskem v Pardubicích a ve Mšeně. Určitě bych to ale ještě rozšířil po vzoru Švédů a Dánů. Tím by se závodníkům otevřely dveře i jinam.“

speedwayA-Z: „V evropském šampionátu devatenáctiletých jsi však už podruhé postoupil do finále. A tentokrát jsi v něm skončil desátý…“
Luboš Tomíček: „Ukrajina, kde se jelo semifinále, byla dobrá. Úplně mě uchvátila. Je to úplně jinej svět, kde je vidět trošku i bída. Byl to docela náročnej víkend. Ve středu jsem měl závody v King‘s Lynnu. Ze středy na čtvrtek jsem spal na letišti. Ráno jsem přilítnul do Prahy a hnedka jel celej den na Ukrajinu. V pátek byl trénink a v sobotu závody. Jak říkám, Ukrajina mě uchvátila. Překvapilo mě, že na závody přišlo hodně lidí. Po divácký stránce je to na mnohem vyšší úrovni než v Čechách. Dráha byla pěkná, možná víc tvrdší. Krom těch závodů tam byla i sranda se Zdeňkem Simotou. Ve finále v Rybniku jsem z desátýho místa nebyl spokojenej. Většinou to tak bejvá. Člověk má nejdřív cíl se dostat do finále, ale pak v něm chce výsledek. Byl to můj první závod v Polsku. Rybnik je pěknej stadión, tribuny i depo. Atmosféra byla pěkná jako na každým finále. Poláci mají velkou základnu mladejch závodníků. A je znát, že s nima pracujou. Udělali všechno pro to, aby vyhrál Polák, což se jim nepovedlo. Škoda, že se mi před jednou jízdou přeplavil karburátor. Ve velkým spěchu jsem během dvou minut musel přeskočit na druhou motorku, která nebyla dostatečně zahřátá. Pak jsem se vrátil na tu první motorku, na který jsem se cejtil líp.“

speedwayA-Z: „S pražským Olympem jsi skončil čtvrtý v evropském poháru klubových družstev, přičemž jste vedle Czestochowej jako jediní nastoupili ve své obvyklé ligové sestavě. Jaký to byl závod?“
Luboš Tomíček: „Dobrej. Jelo se mi tam dobře. Startoval jsem, ani nevím, co se to stalo (smích). Před odjezdem jsme měli problém s nominací. Já v ní ani nebyl. Připravoval jsem se jako náhradník. Den předtím byla Grand Prix, což bylo pro Bohouše Brhela hodně časově náročný. Taky Honza Jaroš měl nějaký problémy. Pepe a Pavel se vrátili z Anglie. Nakonec jsem tak dostal šanci jet. A závod tak katastrofálně nedopadl. Byli jsme tým a táhli za jeden provaz. Hecovali jsme se. Nebylo to tak, že bysme zalezli každej do svýho boxu a jeli jako jednotlivci. V depu jsme si pomáhali. Jinak to ani nešlo. Měli jsme pro pět lidí jen dva mechaniky, víc to nešlo kvůli přepravě. V závodě byla velká konkurence. Byl nejnařachlejší, co jsem kdy vůbec v pěti jel. Škoda, že ho nemůžeme jet letos.“

speedwayA-Z: „V září v Lublani to byl opět ten starý osvědčený Olymp bojující jako jeden muž. To bylo něco, co vám v extralize chybělo. Jak jsi prožíval skutečnost, že nejúspěšnější klub historie bojuje se Mšenem o udržení?“
Luboš Tomíček: „Před posledním závodem ve Slaným jsem měl jen pět rozjížděk. A z toho čtyři defekty a jedno vítězství, což týmu moc nepomohlo. V průběhu sezóny se zranil Tonda Šváb a to bylo velký oslabení. Pavel byl po zranění. Pepa a Richard měli i nějaký sporný vyloučení. Až v tom posledním závodě jsme předvedli stejnej výkon jako ve Slovinsku. Zabojovali jsme jako tým a nemuseli jet baráž s Plzní. Štěstí nám nepřálo celou sezónu. Klaplo to až v tomhle posledním závodě. I když to možná z venku vypadalo jinak, žádný odměny v tom nebyly. Spíš jsme si uvědomili, že jde opravdu do tuhýho. Před tím závodem nám opravdu moc dobře nebylo. A letos se to dozajista bude opakovat a navíc to doženeme až do baráže, abys měl, o čem psát (smích)!“

speedwayA-Z: „Upřímně řečeno, také v první lize měla pražská Markéta rozhodně na víc než čtvrté místo…“
Luboš Tomíček: „Určitě. Ale tam jde o to, jestli trenér zvolí prioritu vyhrát první ligu nebo dát šanci mladejm, co jim bylo šestnáct. Oni to nevyhrajou, ale dá jim to víc závodů a zkušeností. Chce to však mít v týmu aspoň dva tahouny, co budou tahat. Určitě by to nemělo bejt kompenzovaný, aby ten tým mladejch byl nejslabší. Musí to bejt proložený zkušenějšíma. Je dobrý, když tu první ligu jel Richard Wolff, když je v Čechách. Ale i kdybychom tu první ligu vyhráli, co z toho? Do extraligy stejně nepůjdeme. Opravdu nevím, je to na trenérovi a jeho strategii. Chápu však, že třeba Plzeň se loni mohla přizabít.“

speedwayA-Z: „Nešastný Slaný, fatální Březolupy, zmoklé Pardubice, nemilovaná Kopřivnice, průměrná Plzeň a teprve až v Praze bronzový stupínek vítězů. Tak by šla charakterizovat tví cesta za sedmým místem v juniorském šampionátu. Byl to problém motivace, když bez škrtání výsledku ztrácíš jedním nepovedeným závodem šanci na medaili?“
Luboš Tomíček: „Vůbec. Na škrtání jsem nemyslel a snažil jsem se v každým závodě zajet. Na jedný straně byly technický problémy, jenže z druhý strany jsem si to spíš zavinil sám jezdecky. Loni byl ten juniorák hodně špatnej. To už bylo i předloni. Já nevím, proč se mi tam nedaří. Určitě bych tam chtěl ty výsledky mít. Je těžký. Dělal jsem, co jsem mohl, ale prostě mi to v těch závodech nešlo. Nechci to svádět na defekty. V junioráku to v tom nebylo. Spousta kluků se tam zlepšuje, což je samozřejmě dobře. Dobrý to bylo v Praze. Působil jsem tam jako černá ovce. Nemohl jsem si polepšit, zatímco jiní ano. Nejhorší moment byla Kopřivnice. Tý dráze nepřijdu na chu!“

speedwayA-Z: „Paralela mezi světovým šampionátem juniorů a evropskými devatenáctkami se nabízí i na republikové úrovni. V domácím mistrovství jezdců do 19 let ti bronz neutekl. Jak na tenhle závod vzpomínáš?“
Luboš Tomíček: „Nebyl jsem spokojenej. Zkazil jsem tam jízdu s Martinem Málkem. Od trenéra Vladimíra Kováře mi bylo podáno, že jsem ten závod měl vyhrát, ale skončil jsem třetí. S tím opravdu souhlasím. Nepodařil se mi titul, takže to byl neúspěch. I když to nebyl lehkej závod, bronz tedy mezi velký úspěchy neřadím. Jsem samozřejmě rád, ale že by to byl výsledek, kterej by mě otevřel někam cestu? Myslím si, že v takovejhle soutěžích se ve finále počítaj jenom tituly. Udělat devatenáctky jako jeden závod, je dobrej nápad. Pokud na to budeme mít závodníky, proč ne.“

speedwayA-Z: „Zpráva, že se finále šampionátu jednotlivců pojede v Kopřivnici ti asi velkou radost neudělala. Nespekuloval jsi třeba o možnosti nechat se vyřadit v semifinále v Divišově?“
Luboš Tomíček: „Závody v Divišově jsem bral jako každý jiný. Tu dráhu mám rád. Byly tam ale menší technický problémy. Pouze čtyři rozjížďky jsem jel na svý motorce. Na tu pátou mi musel půjčit svou Ríša. Dojel jsem na nulu, protože chvilku trvalo, než jsem si na ni zvyknul. Na rozjezd jsem si ji trošku přizpůsobil. Hlavně jsem zvednul řidítka. Povedlo se mi dobře odstartovat a kvalifikovat se do finále. To bylo na mý oblíbený dráze v Kopřivnici (ironický smích). A tam mi to prostě nešlo.“

speedwayA-Z: „Ve Mšeně jste se s Bohumilem Brhelem dostali až do finálové části šampionátu dvojic. Poslední medaili vám však vyfoukli Plzeňáci. Nešla zvolit lepší párová taktika?“
Luboš Tomíček: „To nebylo o párový technice. Bogas by získal titul, kdyby měl k sobě jinýho paráka. Já jsem nestíhal. Tím pádem nešlo ani pracovat na technice společný jízdy. V tu dobu jsem byl takovej rozlítanej. A nešlo mi to ani v Anglii, ani tady. Bylo to takový špatný období. Ve Mšeně mi to navíc fakt nesedlo. Ten víkend dvou finálovejch závodů jsem nepovažoval za úspěšnej, ale za velkej propadák a zklamání.“

speedwayA-Z: „V roce 2002 jsi jel poprvé memoriál svého dědy. Loni jsi v tomto závodě zaznamenal další primát, když jsi vyhrál rozjížďku. Jaký to byl pocit?“
Luboš Tomíček: „Ten den mi docela sednul. V jedný jízdě jsem dojel čtvrtej. Dali mi při tom rovinu. Jel jsem totiž na motorce, kde byla upadlá keramika ze svíčky. Sice fungovala, ale motor se nevytočil do otáček. A motorka neposlouchala. Na tuhle fatální závadu jsme vůbec nemohli přijít. To byla úplně beznadějná jízda. Na tréninku jsme pak zkoumali, čím by to mohlo bejt. A až dva dny po závodech jsme jako poslední alternativu zjistili, že je to ve svíčce. Na první pohled vypadala dobře, ale pak jsme zjistili, že tam chybí ta keramika. A tak jsem skočil na druhou motorku. Na ní jsem jel už první jízdu, ale pak jsem dvakrát nastoupil na jiný. Dobře jsem odstartoval. Vyhrát jízdu byl dobrej pocit, ale příští rok bych jich chtěl pár přidat.“

Otázky čtenářů magazínu speedwayA-Z:
Petr Marek: „Předem ti přeji hodně zdraví a úspěchů v novém roce. Mám dvě otázky. Máš snad nejvíc defektů z českých jezdců. Jak je to možné, když tvůj otec je výborný ladič? Nezdá se ti že se tvůj výkonnostní růst v uplynulém roce zastavil v porovnání třeba s Filipem Šiterou?“
Luboš Tomíček: „Taky přeju hodně zdraví. Mý defekty v oblasti motoru nejsou v žádným případě vinou táty. Většina z nich byla vadou nebo stářím materiálu. Technika motoru je víceméně hodně o penězích. Prostě kdybych měl k dispozici určitou sumu, táta by věděl, jak postavit stoprocentní motor, co vydrží hodně závodů. Spousta závodníků platí velké sumy špičkovým ladičům, u kterejch vlastně ten defekt hrozí taky. Můj výkonnostní růst se podle výsledků určitě zastavil. Ale na druhý straně ve zkušenostech ohledně závodění jsem zestárnul a pokročil. Filip měl dobrej rok s vzestupem. Každej závodník to má ale jiný. Někdo se prosadí dřív, někdo pozdějc a někdo nikdy. Tohle je hodně na jednotlivci.“

Jiří Benda: „Působíte dojmem inteligentního mladíka a život není jen plochá dráha. Co studium?“
Luboš Tomíček: „Děkuji za kompliment. Po základní škole jsem se rozhodl studovat strojní průmyslovku, což byl docela velkej časovej záhul. Neumožnili mi totiž individuální studijní plán a s pravidelnou docházkou to bylo těžký. Nakonec jsem ukončil první ročník a povedlo se i pololetí druhýho. Ale to druhý jsem do školy skoro nenastoupil i díky podpisu kontraktu v Newcastle. Na konci druháku jsem měl neklasifikaci z některých předmětů. Tím jsem studium ukončil a od září se zapsal do druhýho ročníku učebního oboru automechanik. Tahle škola je o stupeň, možná o dva lehčí. Mám individuální studijní plán. I když vím, že od března díky britský lize nebude studium jednoduchý, chtěl bych tenhle obor dokončit. A do budoucna mít v záloze nástavbové studium. Snad se mi tyhle zadní dveře povedou realizovat. Ale to uvidím až podle vývoje plochodrážní kariéry.“

Petr Horáček: „Chtěl bych se Luboše zeptat na Anglii. Jak se tam ve svých osmnácti letech dokázal sám o sebe postarat? A jak velký je rozdíl mezi drahami v Anglii a u nás?“
Luboš Tomíček: „Musel jsem se postarat, když jsem chtěl jít za svým cílem. Zrovna v Newcastle jsem ideální zázemí neměl. Bydlel jsem v jednom bytě s australským závodníkem Scottem Smithem. Neměl jsem dílnu a prostor, kde mít uložený motorky. Hodně jsem byl závislý na spolubydlícím. Kvůli místním regulím ohledně pojištění jsem nemohl řídit auto. Nakonec Smithe propustili a zůstal jsem v bytě bydlet sám. To nebylo ideální. Ale přineslo to dobrý zkušenosti do života. Úplně všechny dráhy jsem neviděl. Většina z nich je techničtější a člověk musí mít víc pod kontrolou motorku. Jsou vesměs malý, úzký a poloměrama se odlišujou od českých drah. Newcastle má hodně dlouhý roviny, ale zatáčky dost za roh. Povrch se v průběhu závodu dost mění. Z hlubokýho se stane tvrdý, z tvrdýho hluboký. Je to hodně extrémní. Když se pak člověk vrátí na dráhu typu Pardubice nebo Slaný, připadá si nezvykle. Jako na letišti. Ale právě proto je britská liga dobrá škola.“

Katka Pleskotová: „V zemích, kde je plochá dráha na výsluní, jsou závodníci idolem dívek a žen. Jak je to s obdivovatelkami tohoto sportu a závodníků u nás? Stačíte je odhánět? A pozoruješ z tohoto pohledu nějakou změnu, když jezdíš v cizině?“
Luboš Tomíček: „Zájem je v cizině určitě větší než tady. Osobně se mi tomhle směru líbilo na Ukrajině a v Chorvatsku, kde se mi zdálo, že zájem je markantnější. Co se týče Anglie, zejména v Newcastle, což je na severu, o pěknou holku člověk nezavadí. Nejhezčí jsou určitě v Český republice. A žádný fanynky, ani fanoušky nikdy a nikde neodháním.“

Luboš Tomíček děkuje:
„Určitě bych chtěl poděkovat rodině a tátovi za podporu v závodění a trpělivosti při práci s motorkama, motorama a se mnou, což mají někdy hodně těžký. Pražskému Olympu za podporu v sezóně, možnosti všeobecné přípravy a technické zabezpečení. Dále panu Sladkému z firmy SýS. A taky všem lidem, co mi v sezóně nějak pomohli nebo aspoň fandili. A chtěl bych pozvat všechny čtenáře na své stránky na adrese www.lubostomicek.com.

Foto: Pavel Fišer, Antonín Škach (na materiálu Fujifilm dodaném redakci firmou Ultralab a syn Praha www.ultralab.cz) a Steve Brock (fotografie z www.lubostomicek.com byly publikovány s jezdcovým svolením).

Pardubice – 14. ledna
Na speciálu pro plochou dráhu začal trénovat ve věku, kdy to pro většinu jeho soupeřů byl jen dětský sen. Když pak v patnácti letech mohl začít závodit na českých kolbištích, patřil hned mezi širší špičku. Dnes má za sebou šestou aktivní sezónu. Ta mu na jedné straně přinesla životní čtvrté místo v mistrovství republiky jednotlivců či extraligový titul, nicméně také třeba těsné vyřazení z juniorského mistrovství světa na semifinálové úrovni a ztrátu domácího trůnu ve stejné věkové kategorii. Pardubický závodník Tomáš Suchánek, jenž umí vytěžit maximum ze svých bleskových startů, poskytne příští týden exkluzivní rozhovor magazínu speedwayA-Z. A ani tentokrát nebudou naši čtenáři ošizeni o již tradiční možnost zadat své vlastní otázky.

Těsně před vánočními svátky se z rozpálené Austrálie vrátil do východních Čech, kde má neobyčejně teplý leden hodně daleko do zasněžené zimní idylky. Není Tomáši Suchánkovi líto, že se letošní zima zatím obešla bez sněhové duchny? „Ne, je lepší, když není sníh,“ odpověděl. „Zvykl jsem si na teplo. Ale na hory ještě určitě pojedu. Loni jsem se učil na snowboardu. Moc toho zatím neumím, ale pár skoků už zvládám.“

Máte-li zájem položit Tomáši Suchánkovi svůj dotaz pro plánované interview, které je domluvené na neděli 23. ledna, vložte jej do komentáře tohoto článku. Můžete tak učinit kdykoliv od této chvíle až do uzávěrky, jenž bude v pátek 21. ledna ve 12:00.

Foto: Antonín Škach (na materiálu Fujifilm dodaném redakci firmou Ultralab a syn Praha www.ultralab.cz)

Praha – 13. ledna
Ze špičkového závodníka přešel do vrcholového managementu plochodrážního sportu. Pod jeho vedením prožívá pražská Markéta nejlepší období své historie. Nejviditelnějším vrcholem jeho činnosti je každoroční Grand Prix na zrekonstruovaném stadiónu, o čemž se divákům ještě před deseti lety mohlo pouze zdát. V současné době směřuje jeho úsilí rovněž ke zlepšení celkového stavu české ploché dráhy. Šéf pražského klubu Petr Ondrašík poskytne magazínu speedwayA-Z exkluzivní rozhovor. A jeho podobu mohou již tradičně ovlivnit také naši čtenáři.


Na pražské Markétě se 9. července uskuteční již devátá Grand Prix v řadě. Je mezi nimi nějaká, která byla opravdu nej? „Je velmi těžké porovnávat všech předcházejících osm ročníků v Praze, protože každý závod měl své specifikum,“ soudí Petr Ondrašík. „Z hlediska návštěvnosti byla nejúspěšnější GP v roce 2001, kdy stadión s dvanácti tisíci návštěvníky praskal ve švech.Z hlediska ekonomických ukazatelů byly pro pořadatele Grand Prix závody před vstupem BSI do seriálu. Všichni pořadatelé totiž měli všechna reklamní práva a mohli velkou část organizačních nákladů hradit ze sponzorských aktivit a pak si podle své marketingové úspěšnosti stanovit i vstupné. Ze svého osobního hlediska jsem měl nejhezčí pohled na Grand Prix 2001, která se jako první odjela na rekonstruovaném stadiónu. Nejhezčí Grand Prix České republiky je však, když se daří českým jezdcům. A taková byla Grand Prix v roce 1999, kdy podával vynikající výkony Antonín Kasper a skončil v Praze na pátém místě.“

Markéta byla v kalendáři velkých cen na začátku i uprostřed. Nebyla by šance, aby se v Praze někdy konal poslední podnik seriálu s bojem o mistra světa? „Bohužel výběr termínů Grand Prix není v naší moci,“ komentuje toto téma Petr Ondrašík. „Každoročně svádíme tvrdé vyjednávání s BSI o vhodném termínu. Grand Prix koncem září by se musela koordinovat se Zlatou přilbou a Memoriálem Luboše Tomíčka. Právě Memoriál chceme zachovat především jako závod pro hledání nových talentů. Je to však zajímavý nápad, a pokud bude reálná příležitost, stojí za to přemýšlet, jak tyto závody koordinovat.“

Rozhovor magazínu speedwayA-Z s Petrem Ondrašíkem bude pokračovat ve středu 19. ledna. Chcete-li jeho podobu svým dotazem ovlivnit také vy, není nic jednoduššího než svou otázku vložit jako komentář k tomuto článku. Učinit tak můžete kdykoliv od této chvíle až do uzávěrky, která bude v úterý 18. ledna ve 12:00.

Foto: Pavel Fišer

Mladá Boleslav – 8. ledna
Loni jasně ukázal, jak relativní je na ploché dráze čas. Zatímco ještě před začátkem sezóny se s ním počítalo především jako s teoretickou hrozbou především v juniorské věkové kategorii, o pár měsíců později na něho s notnou dávkou respektu museli pohlížet také mnohem zkušenější soupeři. V juniorských družstvech, v šampionátu devatenáctiletých a v mistrovství dvojic vybojoval tituly českého vicemistra, přičemž především ono naposledy zmiňované stříbro vybojované s Marcinem Nowaczykem patřilo k největšímu překvapení celého roku 2004. Blýsknul se i v extralize, ve Zlaté stuze jej pouhý bod dělil ve finále, při Zlaté přilbě dokázal vyhrát rozjížďku a postoupit do čtvrtfinále a nechybělo mnoho a jel finále Tomíčkova memoriálu. Také o tom hovoří Filip Šitera v exkluzivním rozhovoru s magazínem speedwayA-Z. Kromě toho se však čtenáři dozvědí o zážitcích z Austrálie, motivech odchodu ze Mšena, či jak se sedmnáctiletý mladík k ploché dráze vůbec dostal.


speedwayA-Z: „Tvůj děda Miloslav Verner patřil k úspěšným závodníkům a byl dlouhá léta v řídících strukturách ploché dráhy. Tvého staršího bratra však nakonec plošina minula, by jste na motorkách začínali spolu. Co tebe přivedlo do sedla plochodrážního speciálu?“
Filip Šitera: „S dědou jsem už odmalička jezdil na závody. S bráchou jsme jezdili na motorkách, co nám postavil táta, když zmenšil rám z půllitru. Ale mě to asi chytlo víc. Brácha jezdí na freestylovým kole a hraje floorball. Když byl děda ve Svazu plochý dráhy, měl jsem spíš nevýhodu. Třeba ani se mnou nejel na závody, aby někdo neřekl, že mě protěžuje. Držel se tak raději dál. A proto toho taky chtěl nechat, aby se mnou jezdil na závody jako nezávislá osoba. Tu plochou máme asi v rodině. Závodil děda, Vašek, Honza. Odmalička jsme všude jezdili a mně se to hrozně líbilo. Když byl třeba večírek, potkal jsem se tam i se závodníkama. Třeba v šestadevadesátým jsem byl na Grand Prix ve Vojensu. Vyhrál Billy Hamill. A pak to byl můj vzor. Teď je to ale spíš Jason Crump. Připadá mi, že je takovej bojovnej, ale přitom i přátelskej. A tak jsem chtěl taky jezdit. Na těch malejch motorkách jsme byli všude možně. Třeba ve Mšeně mezi jízdama nebo v Chabařovicích. Ve třinácti jsem pak začal ve Mšeně. Mým prvním závodem byla juniorská kvalifikace v Pardubicích (v dubnu 2003 – pozn. redakce). Největší smůla, že o postup do hlavního závodu jsem jel jízdu se Zdeňkem Simotou. A ten byl hodně zkušenej, takže jsem byl jen jako náhradník. Ale vyhrál jsem pak jízdu. To bylo pěkný, pořád jsem se předjížděl s Hynkem Štichauerem. Fakt to bylo hezký, ale už je to dlouho, dva roky.“

speedwayA-Z: „Přelom podzimu a zimy jsi strávil u protinožců v Austrálii. Jak jsi se tam dostal a jak se ti na opačném konci světa závodilo? Dá se vystopovat nějaký přínos pro rok 2005 nebo šlo spíš o dovolenou?“
Filip Šitera: „Pan Mauger tam chtěl dva český jezdce. A že jsem příbuznej s Vaškem Vernerem a myslím, že jsem taky ukázal, že už můžu do světa, tak k tomu došlo. Bral jsem to jako dovolenou a odreagování se. Byly totiž jedny závody za tejden a my měli dost času. Se Suchošem jsme tak mohli chodit k moři a užili si hodně srandy. Všichni závodníci to tam brali jako takový rodinný. Byli tam třeba malí kluci ze stopětadvacítek a mamka je musela oblíkat. Táta jim mezitím nahřejval motorku a pak jim pomáhal nastupovat. Ale i v pětistovkách jezdili závodníci s tátou i s mámou. Na těch jejich drahách byly prvním dojmem ty hrozný mantinely. Říkal jsem si, jestli to vůbec přežiju ve zdraví. Když tam pak ale člověk jel, ani si neuvědomil, že tam je beton. Až když jsi byl s někým loket na loket, uvědomil sis to, že musíš opatrně. Tady když si bouchneš do prken, jen si přinejhorším něco zlomíš. Tam by to mohlo bejt horší. Mají takovou organizaci, že se najednou řekne, že je konec závodu a všechno skončí. Nemají snad ani žádný předpisy a dělají si to spíš, jak chtějí. Na rozpravě steward řekne, že každej jezdec může kdykoliv skončit bez udání důvodů. A pak se to dojíždí třeba v osmi lidech. Hodně závodníků jezdilo bez vest a nemuseli jsme si vůbec hlídat povlaky. O ně nešlo. Ani se nejezdily deflektory. Akorát ti vždycky píchli špičkou do řidítek, jestli je máš ucpaný. Ale jiný předpisy snad ani nemají. Něco je na australskejch závodech dobrýho, ale někdy to pořádají fakt spíš, jak kdo chce. Když se sešli vyrovnaný závodníci, byly to dobrý závody. My jsme s Tomášem měli výhodu, že nám Vašek Verner zařídil, aby nám Jawa
půjčila prototyp. Kdyby někdo z nás měl problém, střídali bychom se na něm. Já ho jel v předposledním závodě a utrhl se vejfuk. Vyměnili jsme motor za můj a v posledním závodě se mi pak urval píst. A tak jsem zase dojel na tom prototypu. I když jsem byl v Austrálii, teď je tři měsíce pauza. A tak si myslím, že mi to spíš asi nic nepřidalo. Byly to ale nový zkušenosti. V depu třeba jednou neměli vůbec světlo, ani elektriku. Pořád se pracovalo na písku. A to byla škola, protože se špičkovým vybavením umí každej blbec, jak říkal Vašek Verner. Může se to někdy hodit. Museli jsme si třeba zvyknout pracovat s jednou bednou na nářadí. Nešlo to tam přerovnávat podle sebe nebo to hned vzdávat. Takže to byly hodně velký zkušenosti a taky hrozně hezká dovolená.“

speedwayA-Z: „Zatímco jsi v Austrálii reprezentoval českou trikolóru, tady šly různé spekulace o tvém přestupu do Plzně. Protože jsi volný jezdec, nemělo by ti v tom nic bránit. Mohl bys to komentovat? A co k tvému rozhodnutí odejít ze Mšena vedlo?“
Filip Šitera: „Do Plzně zatím vypadá, že ano. Nabídli mi docela dobrou smlouvu. Ještě to není jistý, ale vypadá to, že jo. Uvidíme, až se sejdeme s panem Klímou, pak to záleží na dohodě. Ve Mšeně nešlo ani tak o peníze jako o princip. Pořád říkali příště a příště a do dneška mi nedali nic. Neberou mi ani telefony a přitom jsem jim pomohl. Za tohohle vedení do Mšena nepůjdu. To radši jinam, protože ve Mšeně se ke mně zachovali tak, že tam nebudu. Všem ostatním něco dali, jenom mně ne. Jak říkám, jde o ten princip. Všichni dostali a myslím, že u mě výsledky byly, abych něco dostal i já. Sezóna je dost drahá, abych to jel zadarmo, když mám jinde možnost závodit za velice slušnejch podmínek a ještě se ke mně budou chovat slušně. Třeba děda každou zimu zařídil ve Mšeně brigádu. I se sponzorama, příbuznejma, známejma, s Brunclíkovejma jsme tam zbouchali mantinely. Chodil tam i mšenskej klub veteránů, ale z vedení tam někdo přišel jen jednou.“

speedwayA-Z: „Účast v juniorském mistrovství světa ti o jeden bod při prvním podniku českého šampionátu ve Slaném unikla. Jak se díváš na fakt, že o celé sezóně tak de facto rozhodne jediný závod? A vynahradila ti absenci v MS tvá účast v evropském šampionátu devatenáctiletých?“
Filip Šitera: „Vůbec jsem nepředpokládal, že bych se do mistrovství světa dostal. Ale jak se pak závod ve Slaným vyvíjel, šance byla. Nevyšlo to, ale říkal jsem si, že Suchoš ve světě udělá víc než já. V šestnácti letech by bylo hezký jet mistrovství světa, ale soustředil jsem se na mistrovství Evropy. Rozhodně ale o svět budu tento rok bojovat a budu tam chtít ukázat maximum. Loni mi to ale vynahradila Evropa. Nikdo netušil, že bych se dostal do finále. Semifinále v Teterowě se vyvíjelo moc hezky. Vůbec jsem neznal soupeře. Jenom Heffenbrocka a Patrika. Nijak jsem to neřešil. Jel jsem si svoje a ono to vyšlo. Dráha byla hodně malá. Podle mě se spoléhali, že nepůjde předjíždět po venku. Moje starty nebyly nic moc, jako celou sezónu, takže jsem musel předjíždět. Malý dráhy nemám rád, ale tady to vyšlo. Ve finále jsem si říkal, že bych do desátýho místa mohl bejt. Největší nervy jsem měl hned v první jízdě s Lindbäckem a Lindgrenem. Nakonec jsem skončil jedenáctej, což si myslím, že se jen tak někomu nepovede. Bylo to moc pěkný. V Rybniku se jelo dobře. Hlavně se mi líbila atmosféra. Na nástup se jelo autama. Měl jsem radost, že tam přijel Radek Fanta, Honza Janů, pan Moravec a fandili nám. Vyhrál jsem taky jednu jízdu, to jsem byl taky spokojenej. Hlavně ty závody byly o něčem jiným než třeba juniorák v Praze. Letos se chci hrozně dostat do finále. Ve Mšeně mám něco natrénovaný. Nebudu si dávat žádný cíle, abych nebyl zklamanej. Postup do finále ale už teď bude muset bejt. A ve Mšeně pak udělám všechno, abych zabodoval.“

speedwayA-Z: „Kvůli onomu pomalejšímu začátku jsi také nakonec nemohl v závěru sezóny bojovat o celkové vavříny v českém juniorském šampionátu, jak se později ukázalo. Dokonce možná i o titul…“
Filip Šitera: „To si nemyslím, že bych bojoval o titul. Hlavně jsem se pral s Tomášem Suchánkem o čtvrtý místo. Chtěl jsem ho, takže jsem byl nakonec spokojenej. Ve Slaným se dráha hodně zhoršila a na konci to bylo opravdu hrozný. Ta dráha je už nebezpečná. Závody ale byly normální, nic výjimečnýho. Dopadlo to aspoň na to šestý místo. Sice bylo první nepostupový do mistrovství světa. Mrzelo to, ale dalo se to překousnout. Kdybych se nedostal do Evropy bylo by to horší, svět bude až tuhle sezónu, doufám. V Březolupech se mi dařilo průměrně. Předloni jsem tam měl svůj nejlepší výsledek. A taky pak v juniorskejch družstvech, kde jsem dělal osmnáct bodů, a na Slováckým oválu mi to jelo dobře. A tak šestý místo z junioráku bylo průměr. Žádnej problém nebyl. Jeli jsme tam rovnou z pouáku v Krosně. Odreagovávalo se a myly se motorky, takže nic výjimečnýho tam nebylo. Z výsledku přišlo i trochu zklamání. Ještěže to nebylo horší. Pak přišly Pardubice. Hrozně se mi tam líbilo, že dráha byla hluboká. To mám rád, když se hodně předjíždí. Byl jsem pátej, se stejně bodama jako Martin Málek a Luboš Tomíček. Pak přišla na řadu Kopřivnice. Ta mě vůbec nikdy nevadí. A abych řekl pravdu, dobře se mi tam jede. Z druhýho místa jsem byl překvapenej. Den předtím se mi nedařilo ve Svitavách. To je totiž dráha, kde se moc nepředjíždí. A tak jsem si pak v Kopřivnici řekl, že zkusím atakovat. Rozhodla hned první jízda, kdy Mirda měl rychlejší start. Je taky venkař jako já a pohlídal si mě. Pak jsem měl taky štěstí, že Honzovi Jarošovi se to zastavilo v poslední zatáčce. V Plzni se zas tolik nedařilo. Byl jsem sedmej a měl stejně bodů jako šestej Tonda Galliani. Bylo to zklamání. A ještě
přišel ten bordel, kdy se to hádalo a vylučovalo a nevylučovalo. Ani nešlo, zda vyloučit nebo ne, ale jsme jedna parta a tak jsme podepsali petici. Praha byly nejlepší závody. Všechno se dařilo. Akorát Věrouš Kollert mi jednou dělal problémy. Držel se na venku. Tak jsem ho překvapil po lajně, až si pak sám lehnul. Vyhrál jsem tak závod a potvrdil, že na konci sezóny jsem v dobrý formě. To je potřeba (smích)! A že jsem byl čtvrtej? Jsou tam kluci, co jezděj nějakej ten pátek dýl. Ale ukázal jsem, že se mnou musí počítat. Letos ten titul budu ale určitě chtít jak v jednadvacítkách, tak v devatenáctkách. Ale bude to těžký. Simoák se rozjel, Suchoš má dobrý starty, Honza Jaroš a Luboš Tomíček taky jedou dobře. Budu se hrozně snažit. Do každýho závodu jdu naplno.“

speedwayA-Z: „V domácím mistrovství devatenáctiletých jsi porazil čtrnáct soupeřů. Lepší se ukázal být pouze Zdeněk Simota, o čemž rozhodl váš vzájemný duel. Kdybys měl šanci dnes nasednout do stroje času, vrátit se zpátky a změnit historii, co bys udělal jinak, abys porazil také jeho?“
Filip Šitera: „Simoák tam jel špičkově. Nechci se vymlouvat, ale ve společný jízdě jsem já šel od prken a on z dvojky. Zezačátku šla ještě dobře lajna. Namáčknul jsem se na něj, jenže on mě vyvezl. Musel by zkazit start, jinak bych to ovlivnit nemohl. Rychlejc už to jet nešlo. Simoák jel fakt dobře a tohle byla rozhodující jízda. Bohužel to nevyšlo. Letos se budu snažit a doufám, že to klapne. Loni jsem byl třikrát vicemistr, letos budu určitě chtít nějakej ten titul. Abych nebyl jako ten Crump. Proto je asi můj vzor (smích).“

speedwayA-Z: „A jak se díváš na juniorská družstva? Společně s Věroslavem Kollertem jste jako jediná dvojice dokázali konkurovat Slanému, ovšem ten byl nakonec přece jen lepší.“
Filip Šitera: „S Věroušem když jedem dvojice, je to hodně srandy. Samozřejmě se myslí na závody, ale taky se hodně žertuje. Nemáme rádi, když si řekneme, že jedeme pomalu nebo ne naplno. Tak se spíš sestřelíme. My dva nemůžeme jet vedle sebe. Bylo takovejch okamžiků, že jsme to jen tak tak vybrali. Hlavně od startu. Jednou jsme si dokonce dali loket sami sobě. Nejlepší momenty byly naše vítězství. Hlavně v Žarnovici, protože to byla dlouhá cesta. Vzhledem k obsazení jsme tam prostě museli vyhrát. Sice jsme si to zkomplikovali s Martinem Málkem, ale pak jsme to napravili. Nebo v Březolupech. Tam jsem zkoušel motorku na Evropu a ta jela špičkově. Naměřil jsem i Mirdovi. Bylo to vůbec poprvý, kdy jsem udělal osmnáct bodů. Horší moment byl akorát ve Slaným, kde jsme byli až třetí. Jinak jsem měli povinnost skončit minimálně druhý a bojovat za vítězství. Letos ještě nevím. Kdybych jel se Simoákem, měli bysme velkou šanci. Ale nechci nic předjímat. Žádná jiná takhle vyrovnaná dvojice by tam však neměla bejt. Mirda odpadá, se Suchošem pak můžeme bojovat. Mělo by to bejt jednodušší. Je mi líto opustit Věrouše, ale co se dá dělat? Nebylo to s ním jen, že bysme jen přemejšleli, jaká bude další jízda. Byla sranda a brali jsme to spíš jako dovolenou. Ale bůhví, jak to tuhle sezónu dopadne, a s kým vůbec pojedu.“

speedwayA-Z: „Seniorské vrcholy sezóny ti dozajista přinesly rozporuplné pocity. Zatímco v mistrovství republiky jednotlivců jsi vypadl už v semifinále v Praze, v šampionátu dvojic jsi vybojoval stříbro. Mohl bys našim čtenářům přiblížit své dojmy?“
Filip Šitera: „V Praze bylo rozhodně hodně smůly. První tři jízdy jsem měl problém s karburátorem. Nemohl jsem na to přijít a příčiny, proč to nejede, jsem hledal v sobě. Přišel
jsem na to až před čtvrtou rozjížďkou, kdy už ty lehký jízdy byly za mnou. Se stříbrem z dvojic jsem vůbec nepočítal. Měli jsme silnou skupinu. Byl tam Áďa se Stojanowskim, Ríša s Pepem. Měl jsem tu výhodu, že jsem den předtím nejel takovou dálku z Kopřivnice a měl připravený motorky. Byl jsem vyspalej, navíc se jelo ve Mšeně a bylo to super. V semifinále si myslím, že jsem Simoáka vyjančil. Upadnul přede mnou a já měl co dělat, abych ho nepřejel. Je dost zkušenej, takže by spadnul jen tak, si nemyslím. Pocity to byly skvělý. Bejt v šestnácti letech vicemistr republiky dospělejch. A s Marcinem Nowaczykem, což je taky junior, jsme byli před Bohoušem Brhelem. Mistrem republiky, co jezdí Grand Prix. mohl klidně bejt i titul, ale ta jízda se opakovala a až napotřetí to vyšlo. Když už jsme byli druhý, budeme muset bejt na bedně i letos. Záleží však, jakej bude parák, jak mi to pojede a jak bude štěstí.“

speedwayA-Z: „V extralize jsi se Mšenem prožil jeho nejlepší rok. Přesto jste vypadli a nakonec vycouvali z baráže. Jak jsi to všechno prožíval?“
Filip Šitera: „Extraliga je výjimečnej závod, protože tam jedou cizinci a česká špička. Ale není to tak, že bych se jich bál a říkal si, ježíši, teď tam jede Dryml. Jdu do toho na tělo tak jako tak. Jsou to ale střelci a dá se od nich hodně naučil. A to nejen na dráze, ale i jak se připravit. Nejlíp vzpomínám na Prahu. Měl jsem osm bodů ze čtyř jízd. A vyhrál jsem jízdu s Puzsakowskim, Petrákem a Wolffem. Ten měl ale defekt na startu. Trochu jsem byl zklamanej z toho osmýho závodu ve Slaným. Celýmu týmu nic nepřálo. Áďa si udělal ruku. Pršelo a já měl tři body a byl zklamanej. S baráží jsem stejně nemohl ovlivnit, jestli se pojede. Slíbil jsem, že tam přijedu a oni mi za to zaplatí finanční náhrady. Já jsem slib splnil, přijel jsem tam, ale nic jsem ještě nedostal.“

speedwayA-Z: „V přímém rozporu s extraligou se však neslo mšenské účinkování v první lize. Jediné třetí místo a série posledních příček byly přece jen trochu málo, ne?“
Filip Šitera: „S Věroušem jsme to tak trochu táhli. Tyhle závody jsme měli, aby se kluci trochu rozjezdili. Spíš jsem to bral jako trénink. Podle sestavy jsme někdy byli čtvrtý už na začátku. Ale snažili jsme se. A v tom Slaným Věrouš hodně táhnul a já taky udělal svůj průměr. A tak jsme byli na bedně. Škoda, že to nebylo víckrát a vejš. Ale s Věroušem jsme pro to udělali maximum. Teď bude muset Mšeno pravidelně dojíždět na bedně, když bude chtít postoupit do extraligy.“

speedwayA-Z: „V závěru sezóny jsi se objevil také ve startovní listině Zlaté stuhy a Zlaté přilby. Jak na tebe atmosféra těchto slavných podniků zapůsobila?“
Filip Šitera: „Tyhle závody mají určitě svou prestiž. Jezdí tam špičkoví jezdci. Při Stuze jsem se snažil, avšak měl jsem smůlu, že Tomáš Suchánek upadnul a opakovalo se to. Když jsem pak jel na start, říkal jsem si, že to nestartuje. Jízdu jsem dojel jen tak tak. A pak jsem zjistil, že se rozlámala úplně nová spojka. Udělal jsem ji znovu, ale byla až moc ostrá. Ve Zlatý přilbě je to úplně o něčem jiným. Hlavně v neděli, kdy přijde spousta diváků. Určitě jsem byl rád za postup do čtvrtfinále. A taky, že jsem porazil Tomáše Topinku a předjel Aleše Drymla. A taky jsem vyhrál jízdu. To bylo super, fanoušci jásali a já měl radost. Chtěl bych jim poděkovat, že mě odměnili takovým potleskem. Ukázal jsem, že se dokážu dostat dál i na Zlatý přilbě. Letos bych chtěl postoupit ještě dál. Je to na mně, musím se snažit.“

speedwayA-Z: „Druhý den po Zlaté přilbě jsi také zářil při Memoriálu Luboše Tomíčka a také ve vloženém závodě před ním. Byla to velká honička?“
Filip Šitera: „Ta poslední jízda při Tomíčkově memoriálu už byla moc. Měl jsem čtyři závody za tři dny. A tři jízdy jsem jel za sebou. Hroznej fofr! Byla ale škoda, že jsem se nedostal do finále. Chyběly mi jen dva body… Ale líbilo se mi, že jsem se v tý první jízdě během chvíle probojoval ze třetího místa na první. A divákům taky. Fakt super atmosféra. Bylo to jako při Zlatý přilbě.“

Otázky čtenářů magazínu speedwayA-Z:
Ilona Nádvorníková: „Vrátil jsi se z Austrálie, kde se začaly projevovat tvé výtvarné sklony – viz tvé ztvárnění stupňů vítězů z Tamworthu. Objevil jsi v sobě ještě jiné netušené sklony? A co angličtina, budeš na ní pracovat, abyste se propříště lépe domluvili?“
Filip Šitera: „Včera jsem lepil koberec do auta. A ještě jsem dneska míchal bramborovou kaši. Jinak jsem nic víc zatím neobjevil. Ale třeba ze mě bude druhej Picasso… (smích). My dva s Tomášem a s Vaškem Vernerem jsme se v Austrálii navzájem domluvili. A když bylo třeba se Suchošem jsme spojili svou angličtinu a rukama, nohama i hlasem jsme komunikovali i s ostatníma.“

Jiří Benda: „Mám jednoduchý dotaz, stanovil jste si výkonnostní cíle na příští rok? Mohl byste nám říci jaké? Každopádně vám budeme držet palce po celý rok, stejně jako celé české ploché dráze?“
Filip Šitera: „Děkuji, že mi držíte palce. Moc si toho cením. Výkonnostní cíle jsem si nedal. Mohl bych pak bejt zklamanej. Ale minimálně budu chtít zopakovat tuhle sezónu a samozřejmě i víc. Budu se taky snažit dobře reprezentovat Českou republiku na světové scéně.“

Jeff Povey: „Mám na tebe dvě otázky. Jak se ti líbilo závodění v Austrálii? Chtěl bys jednou jezdit pro nějaký britský klub? A pokud ano, přál by sis začít v Premier League jako Luboš Tomíček?“
Filip Šitera: „Závody v Austrálii byly pěkný. Akorát byly dlouhý a bylo při nich vedro. Trošku rozdílný než závody v Evropě, ale dobrý. A měli jsme víc času na přípravu motorek. Do Anglie bych chtěl rozhodně už tuhle sezónu. To však nezáleží na mně, ale na klubech. Určitě bych jel v Elite league, kdyby byla šance. Musím podávat super výkony, aby si mě všimli. V Anglii bych pak předvedl, co umím, aby se o mě týmy praly (smích)!“

Petr Horáček: „Slyšel jsem o Filipově karambolu v Plzni, kdy vjel do díry a rozbil motorku. Stále se hovoří o katastrofálním stavu slánské dráhy, ale není Plzeň ještě horší? Mohl by vytvořit nějaký žebříček českých drah podle toho, kde se mu jezdí nejlíp?“
Filip Šitera: „Ten karambol jsem ani já sám nečekal. Kdyby se to stalo v jízdě, rozbitá motorka by se oželela. Jenže to bylo po dojezdu do cíle. Nebyla to moje chyba, vjel jsem do díry. Kdyby v Plzni nesvítilo sluníčko v nájezdu do očí, díry by nevadily. Se Slaným by fakt mohli něco udělat. Jenže jak říká pan Špinka pro každýho je to stejný. Někdo se s tím vypořádá líp, někdo hůř. Žebříček bych nedával, dráha je pokaždý jiná. Ale chtěl bych se zastat Kopřivnice. Mají tam super atmosféru a je určitě škoda, že tam nebude ta extraliga. Diváci by určitě zažili skvělý závody. Ale nic se nedá dělat. Aspoň já s tím nic dělat nemůžu. Oblíbenou dráhu nemám, ale jsem rád, když je to hluboký a dá se předjíždět. Moje starty totiž nejsou dobrý. Pracuju na tom, ale z hlediska diváka je přece jen dobrý, když se předjíždí.“

Filip Šitera děkuje:
„Rozhodně nejvíc bych chtěl poděkovat dědovi. Obětuje tomu hodně času a je i můj největší sponzor. A teď se mnou taky tráví docela dost času v posilovně. Můj dík patří i panu Ivanu Novotnému z ČSOB pojišovna Mladá Boleslav, panu Josefu Novotnému ze SPS Bakov nad Jizerou a firmám Kohút, Autokomplex Menčík, EMERGE s.r.o., Rimini s.r.o. a SýS. Také Jawě Divišov, Přemkovi Míkovi a všem dalším klukům, co mě tam ladili motory. Děkuji také Autoklubu České republiky a Josefovi, Vaškovi a Honzovi Vernerovým, Janu Janů, fan klubu Radka Fanty a divákům, co mi fandí.“

Foto: Pavel Fišer, Antonín Škach a Karel Herman (na materiálu Fujifilm dodaném redakci firmou Ultralab a syn Praha www.ultralab.cz) a Tomáš Suchánek.

Praha – 11. ledna
Byl jediným Čechem, jenž se loni probojoval do finále mistrovství Evropy. A by mu všechno nevyšlo dle představ, výborných výsledků dosáhl také na dalších kolbištích. Především v extralize byl v její podzimní části nepřehlédnutelnou jezdeckou osobností s velkou zásluhou na záchraně pražského Olympu před hrozbou baráže. Richard Wolff je dalším v řadě českých plochodrážníků, s nímž magazín speedwayA-Z přinese exkluzivní rozhovor. A již tradičně může zpovídanému jezdci položit své otázky také kdokoliv ze čtenářů.

Mnoho Pražanů už podepsalo na letošní rok kontrakty s britskými kluby. Jak je na tom v tomto ohledu Richard Wolff? „Jednání proběhla, ale vypadá to blbě,“ svěřil se pražský borec magazínu speedwayA-Z. „Byly divný podmínky. V úvahu přicházelo Glasgow, ale tam mě chtěli zároveň s Pavlem Ondrašíkem. Jenže ten podepsal jinde. Taky mě volali z Exeteru, ale tam šel nakonec Švabach. Ale s britskou ligou je to takový, že se všechno během tejdne může změnit.“

Na rozdíl od většiny ostatních neproběhne rozhovor s Richardem Wolffem o víkendu, nýbrž je naplánován na středu 19. ledna. Uzávěrka vašich dotazů, které od této chvíle můžete zadávat ve formě vložených komentářů k tomuto článku, tedy bude už v úterý 18. prosince ve 12:00.

Foto: Antonín Škach (na materiálu Fujifilm dodaném redakci firmou Ultralab a syn Praha www.ultralab.cz)