Praha – 19. ledna
Má za sebou sezónu, o které hovoří jako o období dešů. Vybral si v ní jistou dávku smůly, nicméně na druhé straně zaznamenal i pár životních výsledků. Jako jediný Čech dokázal postoupit do finále mistrovství Evropy jednotlivců, stal se klíčovou postavou pražských týmů v evropském poháru klubových družstev a také v českých ligách a s minimem startů na dlouhých a travnatých oválech dokázal se ctí reprezentovat rovněž v těchto specifických disciplínách. Ostřílený bojovník Richard Wolff se však v exkluzivním rozhovoru s magazínem speedwayA-Z nesoustředí výhradně na popis závodů. Čtenáři se dozvědí mnoho ze zákulisí a jeho názorech na obecná témata a vedle odpovědí na své dotazy si přečtou třeba také bezprostřední dojmy z nedávného hokejového utkání plochodrážního družstva.
speedwayA-Z: „Začátkem měsíce se v Kolíně hrálo hokejové utkání týmu ploché dráhy s týmem Pneu Kalt. Co tě vlastně k hokeji přivedlo? A dá se porovnat soutěživost v této kolektivní hře, by na úrovni přátelského střetnutí, s plochodrážním závodem?“
Richard Wolff: „Je to dobrá kolektivní hra. Makáš a honíš tak fyzičku. Je to dobrá příprava na jakejkoliv jinej sport, kde potřebuješ kondici. Je výbušnej a musíš tam makat. Když ne, je to hned vidět. A tak musíš. Nejde prostě jen vlízt na led a jen se vozit. Ostatní z party ti to hned řeknou. Nezašiješ se. Honíš se za pukem, bruslení je na fyzičku, zpracování puku je na postřeh a při hokeji je i fyzickej kontakt. Máš třeba zápas, že se hraje hodně do těla. Sice to není nebezpečný, ale nesmíš se bát. Párkrát pukem dostaneš a to bolí. Společně se squashem je to však ta nejlepší příprava. Já už hokej hraju hodně let. Začal jsem z vlastní iniciativy s tátou a strejdama. Potom jsme si pronajali led a já přitáhnul lidi kolem plochý dráhy. Léta to vedl táta, teď to poslední dva roky zařizuju sám. Přípravný zápasy jsme dělali už loni. Kalt je po domluvě s Pepem. Začátkem ledna nás zase vyzvali. Moto utkání bylo, že jsem soupisku dělal z lidí, co mají co do činění s plochou dráhou. Nebylo to tak, abychom vyhráli. Samozřejmě o výsledek šlo taky, ale hlavně o to, aby si zahráli lidi kolem plochý dráhy. Ty tam byli, byli tam i moji stejdové. Když jsem šáhnul mimo plošinu, vzal jsem kluky, co s náma hrajou v Praze. Nominaci jsme dělali po konzultaci se hráčema ze Štvanice, a proto byla taková, jaká byla. Omlouvám se těm, co chtěli hrát a nevešli se do sestavy. Nešlo to. Podle neoficiálních výsledků to skončilo 7:1. Jako kapitán bych chtěl vyzvednout gólmana. Kompletní herní projev byl špatnej, jak jsme si pak sedli a popovídali si o tom. Naše řada, já, Štanclík a Pavel Ondrašík jsme tejden předtím na Slávii sehráli perfektní hokej. Ale teď v tom 
Kolíně to bylo něco jinýho. Obrana byla propadák a z toho padly čtyři góly. Když už si pak naši útočníci vytvořili tlak, gól jsme nedali. Přehráli nás bruslařsky a perfektně si dávali přihrávky. Ty jejich góly byly pěkný, z akce a nebylo to tak, že by měli štěstí. Vyvodíme z toho důsledky a sestava se změní, protože už teď se zaobíráme odvetou. Bylo by hezký hrát vyrovnanej zápas. Hokej a plochá dráha se porovnat nedá, to je jasný. Každej musí vědět, že jestliže to v tobě je a vyhledáváš adrenalin, jakejkoliv sport se snažíš dělat naplno. A nejen na plochý dráze. Jeli jsme třeba motokrosový závody, protože na Markétě máme spolu spoustu aktivit. Těší mě, že nejsme jenom zarytý plochodrážní jezdci a umíme se odreagovat a pobavit se jinde. Celej rok kromě ligy jedeme proti sobě a tak se snažíme vyniknout v motokrosu nebo hokeji. Jak jseš jednou závodník, závodíš ve všem, ta soutěživost v tobě je.“
speedwayA-Z: „A co jinak v zimních měsících děláš? Loni musela Markéta omezit počty zaměstnanců – závodníků. Je tomu tak i letos?“
Richard Wolff: „Letos nás zaměstnali na poloviční úvazek, takže půlku sportovní přípravy dělám kolektivně s Markétou a druhou individuálně. Hokej, squash, fotbal. Základ nám poskytuje ministerstvo vnitra, o další se staráme sami. Já třeba vlastně až do vánoc stavěl velkokapacitní stany u firmy MPM a jezdil po celý republice. Jak teď s nimi budu spolupracovat, ještě nevím, ale rýsuje se i další brigáda. Taky jsem si začal připravovat motorky. Od ledna na tom děláme s mechanikem Jiříkem Patlejchem. Uvrtal jsem se i do dalších aktivit. Ve volných chvílích se zaobírám stavbou ještě jinejch motorek než plochodrážních. Rozhodně se teda neflákám.“
speedwayA-Z: „Při dlouhodobém trendu snižování jezdeckých míst pro mistrovství světa jednotlivců se také pro tebe stalo vhodnou příležitostí mistrovství Evropy. Jako jediný Čech jsi se kvalifikoval až do jeho finále. Jak na pou Mšeno – Stralsund – Holsted vzpomínáš dnes?“
Richard Wolff: „Jsem samozřejmě rád, že jsem si vyjel finále. Ve Mšeně se v tréninku vyskytly problémy a to kvalifikační kolo jsem odjel bez techniky. Měl jsem připravený dva motory. Jeden se zadřel na tréninku. A to byl ten, co vypadal nejlíp. Druhej nebyl ono, ale ten třetí byl sériovej. A to nešlo. Naštěstí jsem to však zvládnul i s jedním motorem. Nic se neexperimentovalo. První dvě jízdy to bylo v čudu. Nebylo co změnit. Pak jsem zabral a povedlo se postoupit. Bylo to však díky špatnýmu vstupu do závodu tip op. Trošku mi svazovala ruce technika. Na Stralsund jsem se připravoval s maximální pílí. Snažil jsem se hodně spát a odpočinout si. Bylo to turné třech závodů během třech dnů, protože ze Stralsundu byla Kopřivnice a pak Mšeno. Bylo to náročný na čas a tak jsme jeli s Pavlem Ondrašíkem dohromady. Před závodem tam dost hodně pršelo. Dráha nebyla perfektní, pak se však počasí umoudřilo a trénink proběhnul v pohodě. Jenže pak přišla zase průtrž a pršelo až do závodu. Nakonec ho se zpožděním udělali. Povrch nebyl jednoduchej, ale sedlo mi to perfektně. Měl jsem připravený dvě motorky. Před tímhle turné jsem totiž začal spolupracovat se dvěma ladiči, jak s Lubošem Tomíčkem, tak s Oldou Řezníčkem z Pardubic. Závody mi vycházely už od první jízdy. Vypadalo to dobře a byl jsem spokojenej. Po dvanácti rozjížďkách zase začalo pršet. Debatovalo se, že se to zruší, což by mi hrálo do karet. Ale pokračovalo se dál. Ve čtvrtý jízdě přišlo zaváhání. Po mačkanici s jedním Polákem nás oba 
předjel Gafurov. V poslední jízdě to bylo zase v pohodě. Prostě, když pustíš páčku a jseš první, jedeš úplně jinak. V rozjezdu jsem si pak věřil. Věřil jsem, že to bude fungovat. Bedna byla milá, ale šlo hlavně o postup. Ve finále jsem byl už podruhý ve dvou posledních letech. Připravoval jsem se odpovědně. Měl jsem trojici motorů. Trošku byl problém s mechanikem. Jirka nemohl a také spousta dalších lidí neměla čas. Nakonec se mnou jel Květa Šebela, bejvalej závodník. Vytrhnul mi trn z paty. Odjezd po páteční večerní extralize byl hektickej. V Holstedu bylo špatný počasí. Pršelo fakt hodně. Dráha se však dala dohromady. Sobotní trénink proběhl perfektně. Vybral jsem si motor, kterej nebyl dělanej přímo na finále, ale byl dobře připravenej. Jenže jak se říká, dobrej trénink, špatnej závod. V neděli jsem nebyl schopnej pořádně závodit. Nevyšlo to vůbec. Nedařily se starty. A když jsem pak třeba v třetím kole někoho předjel, hned jsem dostal cejchu. Když jsem odstartoval, zastavili to. Den blbec! A dost velká hořkost. Hrozně jsem chtěl. Můj tajnej cíl bylo skončit do osmýho místa. Nemůžeš se však vymlouvat, že na závody byla dráha jiná než na trénink, ale součinitel neúspěchu to byl.“
speedwayA-Z: „V reprezentaci jsi se již tradičně objevil také v mistrovství světa na dlouhé a mistrovství Evropy na trávě. V prvém případě jsi z Vechty postoupil do semifinále v Parchimu, v tom druhém se pro tebe stalo konečnou již úvodní semifinále ve Folkestone…“
Richard Wolff: „Trénink ve Vechtě nebyl podle mejch představ. Nebyl to ono. Nemohl jsem se tam dopasovat. Odpoledne se při závodech nedařily starty, ale doháněl jsem to a předjížděl. 
Až jsem po tom tréninku čuměl, jak hladce to šlo. Ve druhý jízdě, když už jsem začal myslet i na finále A, jsem někoho předjel a z druhýho místa se dostal na první. Ten boj trval asi dvě kola. Když jsem ho definitivně předjel, zadřel jsem motor. Měl jsem kliku, že mě netrefili. Stalo se to v nájezdu, kde všichni jedou jednu lajnu. Ve Vechtě jsem de facto prohrával jen s těma střelcema. A ani mě moc neujížděli. Na dlouhý, když je někdo rychlej, ujede ti ani nemrkneš. Ve finále B jsem si věřil, že vyhraju. S tím závodem jsem byl spokojenej. Byla sice trošku smůla, mohlo to bejt v klidu. Kdyby člověk měl velkou kliku, mohlo to klidně bejt na bednu. V semifinále v Parchimu jsem se mezi plejádou střelců neprosadil. Shodou okolností bylo snad na všech závodech MS a ME, který jsem jel, blbý počasí. Mám fotku, kde na dráze stálo dvacet centimetrů vody. Říkal jsem si, že se to snad ani nemůže jet. Vůbec mi to nešlo. Nevím, co k tomu říct. Půjčil jsem si motorku od Švabacha a neměl jsem to v ruce. Ve Folkestone všechno procházelo v pohodě. Jel jsem tam s předstihem. Ale v tréninku mi prasknul řetěz a rozsekal lepší motorku. Celý dopoledne jsem ji pak dával dohromady. Na trávě a dlouhý jsem jel třetí závod v sezóně. Myslel jsem, že v béčku bych mohl udělat výsledek. Kdybych zajel perfektně, vyhrál bych ho, ale skončil jsem jedenáctej.“
speedwayA-Z: „Pro nominaci na letošní mistrovství Evropy na trávě a s velkou pravděpodobností i na světový šampionát na dlouhé se bral v úvahu pouze domácí šampionát na rozmoklé dráze v Mariánských Lázních. Ty jsi z něho odstoupil kvůli tréninkovému pádu. Jak se z pozice reprezentačního náhradníka díváš na rozhodnutí VV SPD nevzít v úvahu dlouhodobější výsledky?“
Richard Wolff: „Určitě bych ten závod nesnižoval, protože někdo nemohl a někdo ho nejel. Zpochybňovat dokáží jen hlupáci. Že byla těžká dráha, je jedna věc, jsou to ale závody a navíc mistrovství republiky. Ten pád byl díky mojí blbosti. Na trénink jsem šel včas. Chtěl 
jsem si dráhu osahat a využít na to celej možnej čas, protože kolikrát trénuješ a už víš, co budeš měnit. Pak ale přišla ta fatální chyba. Laxně jsem si zkoušel start a obrátil to na sebe. Bylo to vcuku letu. Do tý chvíle jsem nechápal, že na dlouhý to jde takhle otočit. Dopadlo to blbě pro mě i motorku. Z nevinnýho pádu jsem ji zvingloval do nepojízdnýho stavu. Navíc jsem si hnul zádama, který mám špatný. Nestěžuju si, vybral jsem si plochou dráhu, ale když jakýkoliv doktorce řeknu, že jsem vrcholovej sportovec, odpoví, že jsem se zbláznil. To asi poznám ve čtyřiceti, padesáti letech, co je to bolest zad. V Mariánkách jsem to měl bloklý a navíc jsem si skřípnul nerv. Doteďka mě ale mrzí, že jsem dal na radu doktora, že to nemám pokoušet. Jenže na dlouhý jsou ale velký rychlosti a představa, že by se mi to tam zablokovalo… Ty záda mě pak držely čtrnáct dnů. Mrzí mě, že díky jednomu podělanýmu startu jsem si to promarnil. Chtěl jsem to Pavlovi znepříjemnit. Navíc tam byla z posledních let největší šance udělat mistra, protože dva nejlepší byli marodi. A ta letošní nominace mě jen utvrzuje v tom, že je to někdy neprůhledný. Doufám, že se nikdo na mě nebude koukat přes prsty, a si však šáhnou na svý svědomí, jestli je to takhle správně. Ono to není ani přesně podle mistráku. Pavel je mistr a nevybíral si místo nasazení jako první.“
speedwayA-Z: „Na pozadí extraligových vystoupení se řada lidí loni dívala na účast pražského Olympu v evropském poháru klubových družstev poměrně skepticky. Nakonec to vůbec nebylo špatné a vy jste čtvrtým místem nezklamali. A ty jsi byl s Bohumilem Brhelem bodově nejproduktivnějším závodníkem celku. Jaký to byl závod?“
Richard Wolff: „Když ses podíval na startovní listinu, bylo jasný, že favoriti nejsme. V extralize jsou jen dva hosti, což je dobrý, jenže tady jich můžeš mít, kolik chceš. Třeba 
Lublaň měla jen jednoho vlastního závodníka. Pro všechny kromě Bogase to byla pomalu Grand Prix. Mělo to perfektní atmosféru. Fakt dobře obsazenej závod. Podle tréninku jsme na tom nebyli nejlíp. V pěti tam na krátkou dráhu bylo těsno, ale z dlouhý vím, co je jezdit v šesti. Problémem byl ale stav tý dráhy. Byla těžká a nebezpečná, což přineslo hodně pádů. Nálada v týmu byla perfektní. Všichni jsme si pomáhali. Z mechaniků tam byl jedině můj Jirka a Milan od Pavla Ondrašíka. Kdo ze závodníků měl jízdu až dál, pomáhal. Třeba Bogasovi, kterej letěl z Grand Prix, jsme dávali motorku dohromady. Hecovali jsme se a každej připsanej bod byl dobrej. Do půlky závodu jsme dokonce mysleli i na bednu. Zvrtlo se to až v závěrečnejch jízdách. Všichni pro to však udělali všechno. Bojovali jsme. Je mi líto, že jsme neudělali třetí místo. Tomu týmu, co jsme tam byli, bych to přál. Je možný, že tím dlouhým pobytem spolu, nám to pak trošku pomohlo i v závěrečný extralize. Už jsme si v ní vůbec nepřipouštěli, že bychom tu baráž vůbec jeli.“
speedwayA-Z: „V mistrovství republiky jednotlivců jsi byl na stupni vítězů divišovského semifinále. V Kopřivnici ti pak deset bodů paradoxně stačilo jen na sedmé místo. Určitě jsi pomýšlel výše. Ztrátu třech bodů, která tě dělila od finálové jízdy, bys připsal na vrub dráze, sobě a nebo také jisté smůle?“
Richard Wolff: „Už na začátku bych podotknul že tomu, že budu mít deset bodů a skončím sedmej, bych nevěřil. To se většinou motáš vejš. Pepe za mou měl sedm bodů, byl tam takovej skok. S Mirdou, kterej měl stejně jako já, rozhodlo jeho lepší skóre. Se svým celkovým umístěním jsem spokojenej nebyl, ale nikdo by mě neměl pomlouvat, protože jsem 
skončil jen o bod za jedním z Drymlů. Sedmička u umístění je sice hrozný číslo, ale v týhle konkurenci a v Kopřivnici to bylo dobrý. Ale jseš závodník a jede se tam finále, tak tu dráhu musíš hodit za hlavu a zkusit to. A já jsem tam začínal. Líbí se mi tam ale perfektní atmosféra. To je super, je to jedna z drah, kde přijdou lidi. Neříkám, že ovál je podle mýho gusta. Ale pokud si budeš vybírat, nemůžeš závodit. Třeba loni, co jsem jel svět nebo Evropu, bylo špatný počasí všude. Největší zaváhání byla první jízda. Při tréninku jsem si odzkoušel něco, co bylo dobrý, a pak jsem to změnil. Podělal jsem to. Hlídal jsem si Drymla a opral nás Suchánek. A pak to nešlo dohnat, protože v Kopřivnici jsou mezi jezdci dlouhý vzdálenosti a já nebyl spokojenej s chodem motorky. Týhle jízdy lituju dodnes.“
speedwayA-Z: „Druhý den po Kopřivnici jste se však s Josefem Francem při šampionátu dvojic napili z poháru hořkosti plnými doušky. Místo úspěšně splněné role černých koňů jste vypadli po základní části. Co se dělo?“
Richard Wolff: „Každopádně rozhodl systém. S devatenácti body jsme nepostoupili. Svazovalo nám trošku ruce to, že se říkalo, že jsme černý koně, přestože jsme oba byli vyrovnaný. A vidíš, co udělá jeden pád a jeden prasklej řetěz. A že nás vykouřil Suchánek, to jsme podcenili. První dvě jízdy však svědčily, že do finále půjdem. Řetěz mi prasknul, když jsem jel první. V jízdě s Áďou a Polákem jsem já odstartoval a do druhý zatáčky najížděl jako první, si Pepa rozbil hubu. Jak to bylo nevím, dozadu nevidím. A když byl vyloučenej, věděl jsem, že už to nebude stačit. Odstartoval jsem špatně a nemohl Áďu předjet. Pak upadl a já se dostal na druhý místo, avšak to už nic neřešilo. Pomalu jsem brečel. Vůbec jsem netušil, že s Pepou nepojedeme ani semifinále. Doteď si myslím, že to byla moje největší prohra v sezóně. Když ti nevyjde něco, v co věříš, mrzí to. Jenže do řetězu nevidíš. Kdyby ta poslední jízda vyšla, bylo by to jiný. A že pak Pepe upadl, byl následek, že riskoval, aby napravil to předchozí. A ono to nevyšlo.“
speedwayA-Z: „V souvislosti ze závody dvojic mě napadá možná trochu kacířská myšlenka. S Josefem Francem jste sice kamarádi, ale nezvažoval jsi možnost jet šampionát republiky s Bohumilem Brhelem? Ambice takového spojení ukázal třeba váš triumf při říjnové Super Prix ve Mšeně.“
Richard Wolff: „Je jasný, že u Bogase tam je zkušenost. Na druhou stranu se mu ale nechci vnucovat. Pepa chce jet se mnou a já s ním. Kdyby Bogas se mnou chtěl jet mistrovství republiky, samozřejmě neřeknu ne. Párkrát jsem domlouval spolupráci s Milanem Kůsem (stavitelem páru Caffé Isis – pozn. redakce), teď třeba něco sežene Pepa. Nebo třeba nastoupím s Bogasem, když mě osloví. Super Prix jsem původně plánoval jet s Pepou, ale nevyšlo to. Hodně dlouho jsem netušil, s kým budu závodit. Měl jsem pár nabídek, ale když přišla ta z MPM, řekl jsem jo. A ani jsem nevěděl, že to bude s Bogasem. Jsem tád, že jsem to s ním vyhrál, protože on jel tenhle závod víckrát, ale nikdy nevyhrál. Letos je to otázka sponzorů a nabídek. Soupisky se dělají až měsíc předem. Je to tedy otevřený, necháme se překvapit. Nejde ani o finanční nabídky, ale za koho a s kým.“
speedwayA-Z: „Extraliga 2004 se proměnila v černý sen pražských fanoušků, který ne a ne skončit. Teprve až v posledním klání ve Slaném jste odvrátili hrozící riziko baráže. V minulosti Olymp tu a tam nějaký ten smolný den už prožil, jenže tentokrát to byla téměř nekonečná šňůra. V čem byl ten zakopaný pes?“
Richard Wolff: „Jede to pět závodníků a bylo to kompletně celým týmem. Není to jen jedinec. Jde o to udělat nějaký body, a když se to pak sečte, je výsledek. Jenže nikdo z nás neměl 
dvouciferný skóre. Nikomu se nedařilo a atmosféra byla špatná. Když se nedaří dvěma, ještě to jde, ale teď se nedařilo nikomu. Už to tak chodí, můžeš mít v tejdnu tři závody, jeden se povede a dva třeba ne. To fanoušci ještě nechápou. Nemůžeš dělat pořád patnáct, patnáct a patnáct. Může to bejt deset, deset nebo taky dva. Olymp ani neměl kam sáhnout jezdecky. Áďu pustili do Mšena. Kdyby byl, postaví se on. Když se nedaří, mají se udělat změny, jenže nebylo jaký. Švabach kvůli zranění vůbec nenastoupil ani do jedný extraligy. Už dva roky nazpátek to bylo, že jsme jeli pod tlakem. Není to nic příjemnýho, ale nepřipouštěli jsme si to. Karta se nakonec obrátila a byla tam i troška štěstí. Jsou to závody. Jezdí se to doleva na čtyři kola a dvacet jízd. A nikdy to není stejný. Kdyby bylo, nikdo to nebude jezdit a nikdo na to nebude chodit.“
speedwayA-Z: „Během prvoligových klání jsi pokaždé ze sebe vydal úplně všechno. A to nejen na dráze. Vzpomínám, že jsi třeba jezdil zabalený do ručníků, když sis doma zapomněl chrániče. Často jsi však ve svém úsilí zůstal osamocen. Myslíš si, že je dobré dávat za každou cenu takovou šanci mladým, a to třeba i na úkor výsledku?“
Richard Wolff: „Určitě něco pravdy na tom je. Nevím, jestli bych se pustil do spekulací, ale když to jedu já nebo Pepa, jedno místo nikomu nic neubere. A dávat mladejm zelenou, když si to nezaslouží? To je na trenérech. Mladý se mají co učit, a už je to o technice nebo přístupu. Můžou hodně odkoukat, avšak dávat je tam za tu cenu, že je tam místo, je hloupost. Závody jsou za odměnu, jsou pro nás, abychom jeli za tým, ne za trest, jak jsem někde zaslechl. Hodně dlouho mě mrzelo, když se to předloni zhatilo naše vítězství až v posledním závodě. A když jsem byl v Anglii, přesto jsem naši první ligu sledoval. Markéta si zakládá na výchově nových závodníků. Ti by si ale neměli myslet, že jet první ligu je samozřejmost. Tou by však mělo bejt, že děláš co nejvíc bodů. Každopádně jezdím pro Markétu s tím, abych byl nejlepší a ne se tam někde plácal. A jak bych mohl bejt někomu vzorem, kdybych dělal sedm bodů?!“
speedwayA-Z: „A jak vnímáš své vystoupení ve volných závodech na konci sezóny – Zlaté přilbě, Tomíčkově memoriálu, Slováckém oválu a Super Prix? Myslíš, že idea bodovaných tréninků často prezentovaná VV SPD dokáže nedostatek pouáků kompenzovat?“
Richard Wolff: „Slovácký ovál se mi nepovedl. Bolely mě záda, chtělo to delší dobu. To byl jeden ze závodů, co jsem měl odvolat za zdravotních důvodů. Přilba byla poznamenaná počasím. Zase po letech, kdy jsem ji jel, pršelo. Jak už jsem řekl, celá má loňská sezóna byla ve znamení dešů a hroznejch drah. Znáš to, jaký to je, když se ráno probudíš a prší. V sobotu jsem si to dobře rozjel. Ale v druhý jízdě jsem pak neodstartoval. Věřil jsem, že to napravím. Chybělo mi však štěstí. Zlatá přilba byla dost náročná a hodně těžká. Ta druhá jízda byla moje jezdecká chyba, ale stačilo trošku štěstí při tý poslední. S Tomíčkovým memoriálem jsem byl hodně nespokojenej. To bylo fiasko. Nepovedlo se to, tím se omlouvám fanouškům. Ale Super Prix byla dobrá. Bodovanej trénink určitě nedokáže nahradit závod, ale je to nejlepší trénink. Neřeší však situaci, že pro seniory je málo závodů. Pokud si je neseženeš venku, nemáš z čeho uhradit ty náklady. A ty jsou čím dál vyšší. Není to tak jednoduchý, jak to vypadá z pohledu diváka. Pořád se třeba ptají, co s těma motorkama pořád děláme. Je to prej jen pár trubek a to musíme mít hned… Ale často jsem třeba v dílně šest hodin, ani nevím jak. A třeba na mistrovství světa nebo Evropy trvá příprava několik dnů.“
Otázky čtenářů magazínu speedwayA-Z:
Jiří Benda: „Chtěl bych se zeptat, jak u vás osobně letos dopadá souboj techniky Jawa proti GM. Přeji hodně zdaru, držím palce.“
Richard Wolff: „O GM jsem dost přemejšlel. Ale je to o financích, takže jsem nakonec předělal Jawy. Dokončil jsem na nich sezónu a ke konci byl s nima spokojenej. A protože mám dost motorů Jawa, zaobírám se jejich vyladěním a na GM nemyslím.“
Milan Kůs: „Okomentuj pro širší veřejnost, s jakou technikou a jak často jezdíš závody na dlouhé a travnaté dráze. Porovnej výsledky své i ostatních jezdců v loňském roce. Odrazem čeho je nominace na tento rok do ME na trávě? Přeji úspěšnou sezónu.“
Richard Wolff: „Když řeknu, že mám dva pět let starý stroje, který restauruju a udržuju a jen to stojí desetitisíce, nejde to srovnat, když špičková motorka stojí statisíce. Je to jasný, kam to směřuje. Je to hlavně věc financí. Ty peníze prostě nemám a sedmdesát procent musím dát do krátký. A pokud na dlouhý a trávě odjedu v sezóně čtyři nekompletní závody, a čtenáři posouděj, co je větší prioritou. Samozřejmě bych rád zainvestoval a obměnil park na dlouhou dráhu, ale jen tak tak pokreju rozpočet na krátkou, natož abych dával statisíce do dlouhána. Od srovnávání výsledků jsou tady jiný. Trenéři. A každej má svůj názor, takže si může udělat obrázek. A ta nominace? Postup z prvního kola do semifinále MS, jedenáctý místo semifinále ME. A se podívají, kdo tam byl přede mnou. Vždycky jen Wind nebo Šváb. A smolný mistrovství republiky nejde srovnávat. Oni byli marod a já upadl. Do té doby to šlo srovnávat, pak ne. Proto s nominací tiše nesouhlasím.“
Petr Horáček: „V rozhovoru s panem Schneiderwindem tento závodník popisoval rozdíly mezi dlouhými a travnatými a krátkými drahami. Jak tento fakt vnímá Richard Wolff? A jsou pro něho tak důležité jako speedway? Děkuji za odpovědi a přeji hodně úspěchů, a a mu to vyjde i s tou Anglií.“
Richard Wolff: „Určitě to jsou dvě rozdílný disciplíny a v posledních letech je znát, že se mění. Dlouhá začíná bejt náročná stylově. Jestli chce člověk bejt rychlej, musí mít styl. Přechod z krátký na dlouhou mi dělá problém. Jsem radši, když je dlouhá dráha kratší. Obráceně z dlouhý na krátkou to snáším líp. Ale vždy se snažím si zatrénovat, jedeš to jinak stylově. Není to jako skok z ferrari do stodvacítky, ale svý specifika to má. Proto je pro mě lepší si zatrénovat a sklouznout se. Rozdíl je, že na dlouhý jezdím MS a tam nejsou žádný ořezávátka. Nebojuješ s dráhou, ale se super jezdci. Půlka startovky jsou profíci na dlouhou, obojetnejch spíš ubejvá. Při krátký je vyrovnanější pole, takže se můžeš zabejvat dráhou i konkurencí. Pro mě je důležitý, když se někam nominuju, že chci výsledek. Když nepřijde, člověk je naštvanej. Dlouhá a tráva se mi líbí, ale problém je, že tam jezdíš s dobrejma. Kdybych tam byl s vyrovnanejma a vyhrával, těšilo by mě to víc. Nicméně v Mariánkách nebo jiný dlouhý je pěkný svezení. Je to velkej frmol. Horší pak je, když tam jedeš v šesti a máš vedle sebe Tatuma, Risse a tak.“
Richard Wolff děkuje:
„Určitě děkuju za pomoc rodičům za finanční nebo všeobecnou pomoc. A manželce, že mi to toleruje. A Šébovi, že jel se mnou na finále ME a nenechal mě ve štychu. Mechanikovi Jirkovi Patlejchovi, že si sám vyřknul nad sebou ortel, když přešel ke mně. Samozřejmě oběma ladičům, Luboši Tomíčkovi a Oldovi Řezníčkovi. Všem fanouškům ploché dráhy a to zejména HBC Fans! Milanu Kůsovi za účast v M ČR dvojic a firmě MPM za nasazení v Super Prix. A všem, co mají co do činění se mnou.“
Foto: Pavel Fišer, Antonín Škach (na materiálu Fujifilm dodaném redakci firmou Ultralab a syn Praha www.ultralab.cz) a Karel Herman.
