Praha – 28. prosince
V uplynulé sezóně byl doslova jezdecky na roztrhání. S Diamanty z Newcastlu absolvoval celou sezónu v britské Premier League. Vedle toho však cestoval na kontinent tolikrát, až se stal stálým zákazníkem letecké společnosti ČSA. Reprezentace, všech osm extralig, podniky domácích šampionátů… O tom všem bude pražský junior Luboš Tomíček samozřejmě vyprávět v exkluzivním rozhovoru, který magazínu speedwayA-Z poskytl. Dojde také na další témata a otázky našich čtenářů, jimž Luboš Tomíček podepsal fotografii.


speedwayA-Z: „Před pár dny jsi se vrátil z Anglie, kde jsi absolvoval halový závod Brighton Bonanza. Jak na tebe prestižní mítink zapůsobil? A proč jsi na rozdíl od minulých let nestartoval v podobných závodech v Neustadtu a Exloo?“
Luboš Tomíček: „Když jsem letos hostoval za Oxford v Elite League, jel jsem pár závodů v Eastbourne. Bavil jsem se se spolupromotéry Martinem Dugardem a Johnem Cookem. A hned po sezóně jsem se jich ptal, zda by byla možnost v Brightonu startovat. John Cook řekl, že se ozve. Ale že startovku už má hotovou a nechce z ní někoho vyštípat. Asi čtrnáct dnů před závodem pak volal, že Sergej Darkin ještě není po svém zranění OK. I když to bylo narychlo, přijal jsem pozvání. Těšil jsem se, protože Brighton Bonanza je prestižní záležitost s dobrými jezdci. Dráha byla připravená k lepšímu závodění. Byla tvrdá a lepší než v Holandsku nebo Německu. Rozdali nám hladký gumy, aby netrhaly povrch dráhy. Měřila si 120 metrů a ovál vypadal jako v Německu. Na slickách se však jezdí lehčejc. Ale těch pádů bych za oba závody ani nespočítal. Jezdí se pomalu, je tam víc kontaktů a proto tam ty diváci choděj. Já to bral spíš jako show. Odpoledne je závod dvojic, večer jednotlivců. Mezi tím jdeš mezi lidi a bavíš se s nima. O pauze si spousta lidí skočí nakoupit na vánoce do supermarketů. Já jsem prošel město po závodech o půl dvanácté. Určitě budu příští rok zase chtít tam jet, je to super zpestření v zimě. Sice tam nepřijdeš k žádnýmu jmění, ale zaplatí se ti cesta. A je to báječný uvolnění. Co jsme se loni chytli, nedostávám z Neustadtu pozvánku, ale z Exloo jsem nabídku měl. S promotérem tam vycházím dobře a dal mi dobrý podmínky. Jenže v Čechách jsem už rozebral motorku. Musel bych ji narychlo zase stavět, takže jsme se domluvili, že nepojedu.“

speedwayA-Z: „Na britské scéně jsi strávil sezónu v barvách Newcastle. Jaký to byl pro tebe rok?“
Luboš Tomíček: „Byla to moje první kompletní sezóna v Anglii. První rok jsem měl jen čtyři závody, potom devět. V Newcastle jsem byl spokojenej. Líbilo se mi tam a poznal jsem spoustu novejch přátel. Se závodníky v týmu jsme vycházeli dobře a zažívali srandu. Pepe byl super a pomáhal mi, když jsem potřeboval. Začátek sezóny byl dobrej. Byl jsem na rezervě a držel si average okolo sedmi bodů. Pak jsem přešel na dvojku nebo trojku. Držel jsem se, ale nastalo krizový období. Tady Divišov, předtím pád v Eastbourne a přišly dráhy typu Exeter, Isle of Wight a Sheffield. Average mi rychle spadnul na čtyři. Je to hrozný, tak dlouho se ho snažíš udržet a pak ti tak rychle spadne. Ke konci sezóny už to bylo lepší. Vrátilo se to na šest bodů a skončilo asi na pěti. Kromě toho jsem jel taky desetkrát závod za Oxford v Elite League. V Ipswichi jsem dělal sedm bodů. A během třech, čtyřech závodů sem měl vyšší
average v Elite League než v Premier League! Rozdíl je v tom, že v Premier League musíš mít hlavně dobře najetou domácí dráhu, která je o hodně rozdílná než ty ostatní. Na Oxford jsem se vždycky hodně těšil. V Newcastle jsem byl pořád spíš jako cizinec. Všechnu pomoc, co mám, byla a je z Oxfordu. A vždycky jsem za Oxford závodil s vyšším nadšením. Pořád ho beru jako svůj domácí klub v Anglii. Ovšem i v Newcastle jsem byl spokojenej. Byli loni jediný, co mě vzali i s obrovským average 9,00. Ale nějakou práci jsem za ně už odvedl, mrzelo mě, že by ta pomoc z jejich strany mohla bejt větší. Určitě mi to angažmá hodně dalo. Typ dráhy mi nevadil, spíš mi vyhovoval. Ale speciálně v létě byla dráha v Newcastle extrémně tvrdá.“

speedwayA-Z: „Nicméně na sezónu 2006 jsi podepsal kontrakt s Oxfordem pro Elite League. Jak k tomu došlo? A co od svého angažmá očekáváš?“
Luboš Tomíček: „Zpočátku jsem měl strach, že se do Anglie vůbec nevejdu. S average 5,00 jsem hodně klubům nepasoval do sestavy. Navíc tam jsou dráhy, který mi vůbec nevyhovujou. A to pak nemá cenu se na nich každej tejden trápit. Přál jsem si King‘s Lynn,
ale ten už byl v půlce prosince plnej. Kontaktoval jsem spousta týmů, ale s ten můj average pro ně nebyl ani dobrej, ani špatnej. Po Brightonu mě zavolal John Cook, abych šel za Eastbourne do Elite League. Byl jsem šastnej a rozhodnutej tam za ně jít, protože taková nabídka není každej den. Když jsem se však potom vrátil z hor, zavolal mi John Lanney. Koupil Oxford od Nigela Wagstaffa a hned ho přejmenoval zpátky na Cheetahs, což byl dlouho jeho název. Dal mi nabídku, že by měl o mě zájem na post rezervisty. V Oxfordu bydlím stejně daleko od stadiónu jako v Praze od Markéty. Hodně lidí mi tam pomáhá. V tu chvíli jsem zvažoval dvě nabídky. Rozhodl jsem se pro Oxford, protože jezdit za něj byl vždycky můj sen. Závoděj´ ale ve středu a to bude problém s českou extraligou, ale zase míň potíží s přesunem do Polska. V sobotu je tam totiž blbej spoj. Oznámil jsem promotérovi svý závazky s extraligou a on řekl, že se bude snažit je tolerovat. A pokud to bude možné, přesune ty závody na rezervní termín ve čtvrtek. Pokusím se domluvit i na Markétě, aby mě
uvolňovali a bylo to tak fér na obě strany. Navíc třeba v Elite League se stane, že tejden před Grand Prix se vůbec nezávodí. Teď je pěkný, že jsem v Oxfordu, ale určitě bude velká dřina udržet se v týmu. Tlak bude velikej a bude se ode mě očekávat skóre čtyři, pět bodů za závod. Doufejme, že se to povede, v Elite League sou samí Grand Prix závodníci nebo světová třída. Zase by mi to mohlo pomoct přiučit se něco navíc a postoupit o stupínek vejš. Na jedný straně je radost, na druhý nejistota. Co jsem se ale bavil se svým majitelem, není blbej, aby mě
nechal stát, kdybych vypadl z Elite League a nesehnal mi místo v Premier League. Myslím si, že dolů se dá jít vždycky. Ke konci května nebo v červnu už bude v Premier League volno. Ale o tom teď nechci vůbec uvažovat. Do Oxfordu se těším, cejtím se tam jako doma a nic mi tam nechybí.“

speedwayA-Z: „Na sklonku roku jsi podepsal také kontrakt s polským Lublinem. Jak k tomu došlo a co z toho pro tebe vyplývá?“
Luboš Tomíček: „Myslel jsem, že vůbec neseženu angažmá v Anglii. Chtěl jsem mít nějakou
jistotu a když to v Polsku otevřeli cizincům, hlavně juniorům, sháněl jsem něco tam. Mám tam spolupráci se sportovní agenturou, která funguje jako manažer. Už v tom pracují nějakou dobu a jak majitel, tak jeho otec sou právníci, takže znají, jak v tom chodit. Začalo to Rawiczí, ale druhou ligu jsem odřekl, protože tam jsou na cestování dálky. Byla nabídka i z Poznaně, ale jezdil bych Lotyšsko, Ukrajinu a Maďarsko. V první lize měl dost velkej zájem Lublin. Byla to lukrativní nabídka, tak jsem podepsal s tím, že kdybych náhodou závodil v Anglii v sobotu, můžu létat do Varšavy, kde na mě počká táta nebo mechanik. Jeden dobrej detail smlouvy je, že nesmím jít pod sedm bodů ze čtyř jízd. Když to udělám ve dvou závodech po sobě, už mě nepozvou. Všechno se bude hodně odvíjet podle momentální formy týmu. V týmu jsou David Norris, Adam Shields, Bohouš Brhel, Andreas Messing, Grzegorz Knapp a Marcin Rempala. Slibuju si od toho, že nějakej závod k dobru to bude. Podepsal jsem deset závodů, ale je to omezený tím, co jsem ti už řekl.“

speedwayA-Z: „Ačkoliv se ti nikdy nepodařilo vyhrát titul mistra republiky do devatenácti let, přesto v této věkové kategorii držíš jeden primát. Třikrát po sobě jsi se dostal do evropského finále. Ve Mšeně jsi však zřejmě pomýšlel výš, ne? Bývá pro tebe domácí prostředí svazující?“
Luboš Tomíček: „To Mšeno bylo určitě největší zklamání v kariéře. Věděl jsem, že je to moje poslední finále. A byla tam ta výhoda domácí půdy. Pomýšlel jsem vejš, do první pětky jsem chtěl. Ale ten můj výkon byl opravdu tragickej. A to tam nebyla ani žádná krize. Od semifinále v Lotyšsku jsem se připravoval a soustředil. Co se týče techniky, dokoupil jsem a připravil to nejlepší, co jsem mohl udělat. Nechal jsem si udělat motory jak od táty, tak od Phila Crumpa. Samozřejmě táta mi dělá veškerý motory. Za tu dobu už ví, co mi sedí. Stalo se, že jsem se nevracel z Anglie tak často domů a motor potřeboval běžnej servis. Phil bydlí nedaleko Oxfordu. Začali jsme kamarádit a tak ten druhej motor do Mšena byl od něho. Dal jsem do toho úplně všechno a něco to stálo. Měl jsem to nejlepší. Kdo mě před finále ve Mšeně viděl, ví, že jsem nemohl pozřít ani sousto. Dal jsem si velkej cíl a bral to jako utrpení.
Nebavilo mě to, hrozně jsem si ten závod připustil k tělu. A to byla ta chyba. Nakonec jsem od druhý půlky závodu jel na motoru od táty. V danou dobu nebyl můj výsledek domácím prostředím, ale tím, že jsem nebyl uvolněnej. Je pravda, že dnes se mi ty závody vracej´ v jiným úhlu pohledu. Veškerou vinu bych ale položil na svá bedra. Je to ale za mnou a já se musím soustředit na věci, co přijdou. Chci se závodama bavit, a je to liga nebo něco důležitějšího. Potřebuju, abych se tím kochal.“

speedwayA-Z: „Vzhledem k domácímu prostředí řada lidí snila o medaili v pardubickém finále mistrovství světa juniorských družstev. Realisté věřili ve vyrovnaný boj o bronz s Dánskem, což se nakonec stalo realitou. Nakonec nám však umístění na stupních proklouzlo mezi prsty. Jak jsi tento boj prožíval ty?“
Luboš Tomíček: „Utrpení. Opravdu utrpení. Jedinej, kdo předvedl super výkon, byl Tomáš Suchánek. Nebejt jeho, ty body jsme vůbec nezískali. Je škoda, že my jsme se k němu nepřidali a nechytali se. A v těch Pardubicích musí mít člověk nastavení, aby motorka jela. A to se mně nepodařilo. Nebyl jsem rychlej a trápil se tam. A to jsem použil úplně stejnej motor jako na národní kvalifikaci. Je to škoda, byla šance něco získat, něco dosáhnout. Byl to druhej vrcholnej závod doma po Mšeně a ani jeden nevyšel dle mejch představ. V tom mě tahle sezóna zklamala. Mrzí mě to, ale teď s tím už nic nenadělám. Zkusím zase další rok. Byl jsem rád, že jsem byl členem týmu a neseděl jen na střídačce.“

speedwayA-Z: „Pojmy Luboš Tomíček a letiště v Pardubicích nejdou moc k sobě. Ve Svítkově jsi přesto letos odjel jeden vynikající závod a sice národní kvalifikaci o mistrovství Evropy. Čím to?“
Luboš Tomíček: „Na kvalifikaci mi namontovali nitro a na mistrovství světa jsme ho museli oddělat (smích). Ale vážně, po loňský sezóně jsem Svítkov proklínal. Vím, že je to výmluva, protože dráha je pro všechny stejná. Na jaře jsem tam byl sám ze sebe překvapenej. Říkal jsem si, že bych se to naučil? Ani první extraliga v Pardubicích nebyla nejhorší. Jenže se přelomila půlka sezóny a zas to byl ten starej Tomíček ve Svítkově. Těžkou soudit, čím to bylo. Myslím si, že v Pardubicích je to trefit se do dobrýho motoru, trefit převod a nechat motorku jet. A využít veškerou rychlost, co v ní je.“

speedwayA-Z: „V juniorském šampionátu republiky jsi odjel jediný závod ve Slaném, abys splnil nominační kritérium pro mistrovství světa. Nechyběla ti další pokračování vyrovnané bitvy s Tomášem Suchánkem, Zdeňkem Simotou a ostatně i dalšími Čechy? A budeme tě v roce 2006 vzhledem k opatřením VV SPD vídat v junioráku častěji?“
Luboš Tomíček: „Určitě chybělo. Člověk ten sport dělá ne proto, aby měl ten a ten average, ale aby získal individuální cíle. Problém byl, že mistrovství republiky juniorů bylo rozepsaný na šest závodů. V tý době to nebylo možný stihnout. Moc termínů se kreje. Vyjde ti pátek Anglie, sobota tady a v neděli zase Anglie. Nikdo ti nedá na cestu peníze. A jezdit víc závodů je na škodu. Ne finančně, ale den nespíš a jedeš další závod. Je hrozně těžký to stíhat, proto jsem se toho vzdal. Příští rok bych to chtěl víc skloubit. V tuhle dobu je ale těžký odpovědět. Fakt nevím. Pokud ale budu chtít jet mistrovství světa, což chci, budu se tím muset řídit.“

speedwayA-Z: „By jsi v jednadvacítkách nestartoval, v devatenáctkách jsi se nakonec objevil. V kuloárech se proslýchalo, že na nátlak vlastního klubu, jemuž by se titul náramně hodil. Mohl bys toto komentovat? A co vlastní závod?“
Luboš Tomíček: „Jde o to, že jsem nevěděl, že se ten závod v tom termínu jede. Byl jsem přesvědčenej, že když nejedu juniorák, automaticky nejedu ani devatenáctky. A myslel si, že když jsem se odhlásil z jednadvacítek, startovka devatenáctek se dělá podle toho a já se tam nevejdu. Tohle pravidlo však porušili a nominovali mě. V pátek ráno jsem se dozvěděl, že v Plzni jedu a přitom jsem měl ligu v Glasgow. Byly z toho problémy, promotér v takovém případě nemůže nasadit rider-replacement a někdo za tebe musí jet dvakrát. Přitom jde jen o to nahlásit to o dva tejdny dřív. Promotér tak nebyl vůbec rád a dokonce mi i trošku vyhrožoval. Když jsem řekl v Praze, že bych nepřijel, tehdejší trenér pan Kovář mi sdělil, že mi AČR sebere licenci. Nakonec to dopadlo, že jsem do Plzně přijel. Částku letenky ani nechci zdůrazňovat. Bylo to narychlo a cena se podle toho odvíjela. Závody byly pěkný, ale nesplnil jsem úlohu, co jsem měl. Výsledek jsem chtěl samozřejmě já. Ne proto, že by mě to někdo nařídil. Když jsem tady už byl, chtěl jsem jet naplno. Nakonec jsem skončil druhej. Zklamání to bylo, ale nepřipouštěl jsem ti to. Bavil jsem se, takže jsem se kvůli tomu
rozhodně nechtěl oběsit. Mrzelo mě, že kolem toho bylo takovejch zbytečnejch dohadů. A buď Praha nebo AČR mě měly pomoct omluvit se a hlavně jsem měl nominaci vědět čtrnáct dnů předem. Zase to bylo o komunikaci trenérů a manažerů se závodníky.“

speedwayA-Z: „Extraligu jsi odjezdil kompletní. Pražský Olymp se statečně pral o titul, nicméně místo rozhodujícího útoku v Plzni přišel pád na třetí místo. Jak jsi extraligu viděl ty osobně?“
Luboš Tomíček: „Měli jsme skoky nahoru a dolů. To sedělo jak na můj výkon, tak celýho týmu. Některý závody jsme vybojovali pěkně, ale pak dvakrát přišla ta zakletá Plzeň. Ta nás letos pohřbila. Ani jednou nám nesedla, ani jednou nám nevyšla. Super výkon předvedl Tonda Šváb, nevyrovnaný byli kluci z Anglie. A škoda, že se Bohouš zranil a chyběl nám v týmu. Ale ani jemu třeba ta Plzeň nesedla. Byla zakletá. Bylo to tím, že je tam blízko pivovar a my se tam vždycky dlouho zdrželi (smích). Celej ročník extraligy byl napínavej. Lidi nemohli odcházet, že viděli nevyrovnaný závody. V posledním závodě jsme věděli, že se bude lámat chleba. Ani jeden z nás to nezabalil. Ríša měl zdravotní problémy, někdo zase potíže s termíny, ale všichni jsme se snažili dělat maximum, což od vedení klubu bylo nedoceněný.
Před sezónou byla domluva, že čtyři závody pojedu já a čtyři Honza Jaroš. Nakonec z toho sešlo, když Milan Špinka rozhodl, že kvůli momentální formě nastoupím já. Na druhou stranu mě pak mrzelo, když mi na férovku řekl, že jsem to bojkotoval, protože měl jet Honza. Atmosféra v klubu byla mezi klukama dobrá, ale v zákulisí horší. Ale na to se jinak kouká z mýho pohledu a jinak z pohledu vedení, který má jiný cíle a plány. A další nadřízený nad sebou.“

speedwayA-Z: „Vedle angažmá ve Velké Británii tě charakterizují také časté cesty na kontinent. Startuješ v našem mistrovství, v extralize, reprezentaci… Jak tyto cesty organizuješ?“
Luboš Tomíček: „Snažím se mít dva motory se vším v Anglii a dva zase tady. V Anglii jsem měl půjčený auto, v Čechách mám svou dodávku. Na závody jsem se snažil lítat. Jelikož jsem hodně cestoval s motorem, byl problém. Můžeš mít jen 22 kilo a motor má 32. Rozdíl musíš doplatit. Nízkonákladový společnosti to neakceptujou, tak jsem používal ČSA. V půlce sezóny jsem od nich obdržel stříbrnou kartu, takže mám těch deset kilo navrch zadarmo. Ke zlatý kartě mi chyběly už jen čtyři lety. Ty body však musíš nasbírat v určitým roce, takže se to nepřevádí do nový sezóny. Co se týče peněz, letenky jsou ta největší položka za rok. Za ČSA jsem utratil 120 tisíc, s Easyjetem dohromady 150 tisíc. V Anglii mám doma dílnu na zahradě. Během sezóny jsme si ji postavili s domácím a museli jsme tam zavýst elektriku. Logistika je hodně o spolupráci a domluvě. Někdo tě musí odvézt na letiště. A musíš mít taky někoho, kdo ti na další závody připraví motorky. Je třeba plánovat dopředu.“

Otázky čtenářů magazínu speedwayA-Z:

Jana Novotná: „Luboši, chtěla bych se vás zeptat, jak na tento sport reaguje vaše maminka a jestli vám chodí fandit na závody nebo memorial vašeho dědečka a ještě co škola, jak ji zvládáte při takovém sportovním vytížení?“
Luboš Tomíček: „Reaguje asi tak, že se s tím smířila. Díky plochý dráze se stala příležitostnou kuřačkou. Ale bere tu situaci takovou, jaká je. Chodí občas fandit, letos se snažila na každý závod, kde jsem v Čechách jel. Moc času jsem totiž doma netrávil, takže i tímhle si mě snažila užít. Do školy se snažím docházet hlavně v zimních měsících. Mám individuální a dálkové studium. V květnu bych měl být vyučen.“

Kikina: „Ahoj Luboši, jak plánuješ rok 2006? A druhá otázka, kolik jsi měl pádů a jaké zranění bylo nejhorší? A třetí otázka, máš přítelkyni? Díky a hodně zdaru v roce 2006.“
Luboš Tomíček: „V roce 2006 budu závodit v Oxfordu a trávit hodně času v Anglii. Poměrně víc než v Čechách. Budu pendlovat mezi Anglií a Českou republikou. Jak se situace přesně vyvine, uvidím na začátku sezóny. Pádů jsem měl větší množství. Malejch pádů, kdy to neodnesla motorka, bylo hodně málo, většinou přijde nějakej větší. Poměrně často trpím na otřesy mozku. Žádné větší zranění nebylo, ale o tom se nerad bavím, abych to nezakřiknul. Přítelkyni nemám. A otřesů mozků jsem měl více než ženskejch (smích)!“

Wojta: „Ahoj, chtěl bych se zeptat, na který závod nebo turnaj jezdíš nejraději.“
Luboš Tomíček: „Mám rád větší závody, který mají dobrou atmosféru. Rád jezdím britskou ligu a českou extraligu. A hodně rád mám tečku za sezónou, Tomíčkův memoriál. Rád mám ale každej den, kdy si můžu sednout na motorku, protože dělám, co mám rád. Spousta lidí dělá věci, co je nebaví, aby mohli chvilku dělat věci, co je baví. Mě baví plochá dráha a dělám ji celou sezónu.“

Markéta: „Když se tě zeptám, která dráha je podle tebe nejlepší, tak je jasné, že odpovíš, že na každé je něco dobrého a proto se tě ptám, kterou dráhu určitě nedoporučuješ? Přeju ti hodně štěstí v následující sezoně 2006, jak na našich oválech, tak na anglických.“
Luboš Tomíček: „V Čechách Kopřivnice. Tam je dobrá jedině slivovice, kterou stejně nepiju. (smích). Určitě bych mezi své oblíbené nezahrnul ani zmiňované Pardubice. A Anglii Exeter a Sheffield. Vyhovují mě spíš menší ovály. V Čechách mám rád Markétu a Divišov, v Anglii Newcastle, Eastbourne, Belle Vue a King‘s Lynn.“

Michal Stárek: „Ahoj Luboši, chci se zeptat, zda počítáš s dalším vzděláním, plochou dráhou se jako závodník nemůžeš živit do důchodu. Jak jsem tě poznal, jsi chytrý kluk a musíš myslet na budoucnost. Přeji hodně úspěchů a zůstaň stále stejně skromným Lubošem, pozdravuj tátu.“
Luboš Tomíček: „Pozdrav vyřídím a děkuju za komplimenty. V momentální situaci přemýšlím, abych se vyučil. Pak budu přemýšlet dál třeba o nástavbovém studiu s maturitou. Ale to uvidím v květnu, až budu mít za sebou závěrečný zkoušky. Vím, že se plochou dráhou nedá živit do nekonečna. Momentálně nejsem v jednoduché situaci skloubit plochou dráhu a vzdělání.“

Tomáš: „Ahoj, moc zdravím, vím, že máte s otcem velmi hezký vztah. Táta ti hodně pomáhá a je ti velkou oporou. Přesto máte mezi sebou take nějaké neshody a proč? Máš svoje webové stránky psané jen v angličtině. Ne všichni umí anglicky. Neuvažuješ o tom, že bys to tam měl i v češtině? Přeju hodně úspěchů ve sportovním i osobním životě.“
Luboš Tomíček: „Dear Tomas, vztahy jsou asi jako všude jinde. Je to zcela normální. Občas máme mezi sebou konflikty, ale na druhou stranu vím, že táta pro mě dělá to nejlepší. Měl jsem jeden čas svůj web i v češtině, ale podle lidí jsem poznal, že ho nikdo nenavštěvoval. Stáhnul jsem to, ale v dnešní době není problém si věci přečíst i z anglickýho webu. Mám štěstí, že mě sponzoruje společnost, která se tím v Anglii zabývá. Pro ni bylo bylo těžký udělat ještě českou verzi.“

HBC fans: „Čágo Lubo! Zajímalo by nás, jestli letos budeš opět hájit barvy Newcaste v Premier League. Po přestupu Jirky Štancla by se tím pádem stal na půl český tým. A z pohledu domácího fanouška by zápasy Diamantů a Banditů nabraly na větší zajímavosti a prestiži. Nebo se rýsuje nové angažmá? Do nového roku hodně štěstí, hlavně zdraví, dobré starty a co nejvíce vítězných rozjížděk! A máme, pokud možno, co nejméně strachu při tvých závodech a tátovi šastnou ruku při ladění.“
Luboš Tomíček: „Jak už bylo řečeno, za Newcastle nepojedu, ale není vyloučeno, že tam budu hostovat, když to půjde. Myslím, že dva český jezdci v jednom týmu jsou až dost. A že závody mezi Banditama a Diamantama neztratí na dramatičnosti ani tak. Castrovi přeju hodně úspěchů v kapele Nevidim. Doufám, že v příštím roce navštíví Anglii a staví se i v Oxfordu.“

Bára: „Ahoj Lubo, moje otázky pro tebe jsou: která česká dráha ti vyhovuje nejvíc? A na kterou se naopak moc netěšíš? Jinak ti přeji hodně štěstí do roku 2006 a a se ti na té motorečce daří a máš plno zlatých medailí.“
Luboš Tomíček: „Mám rád Divišov, Prahu, Slaný a Svitavy. Určitě se netěším do Kopřivnice. A stačily by mi i stříbrný medaile.“

Honza Neruda: „Čau Luboši. Jak sis užil křest CD skupiny Nevidim? Doufám, že budeš dělat kmotra i příští rok.“
Luboš Tomíček: „Bylo to super. Viděl jsem Castra v plné akci. Byl to nezapomenutelný zážitek vidět Nevidim, jak jsou skvěla sehraný a všichni ctí skvěle rytmus. Kam se na ně hrabe Kocáb na Tomíčkově memoriálu. Na příští rok by jejich koncert byl zpestřením nějakého plochodrážního závodu v echách. Skvěle slazené nástroje a masky umocňují vynikající atmosféru londýnského undergroundu. CD skupiny jsem sice křtil, ale rád bych ho dostal a zařadil do svého archívu. Moji adresu znáš.“

Michal Jirka: „Byl jsi jediný zástupce z ČR ve finále mistrovství Evropy juniorů ve Mšeně, ptám se, jaké jsi měl před tímto závodem cíle.“
Luboš Tomíček: „Určitě ne ty, které jsem dosáhl. Myslel jsem výš. O hodně výš. Ale dopadlo to, jak to dopadlo. Teď už se to nezmění. Jede se dál.“

Lukášek: „Který jezdec je podle Tebe nejlepší na světě?“
Luboš Tomíček: „Momentálně Tony Rickardsson. Ale ze závodníků, který jsem poznal mi po lidský stránce imponoval Greg Hancock. Jinak si vážím Ivana Maugera, Hanse Nielsena a Simona Wigga.“

Horác: „Zdravím, chci se zeptat:
1. Co chybí k pronikavějšímu úspěchu, a už na mezinárodním poli, mám na mysli nějaký blyštivý kov z MS?
2. Pracuješ nějak speciálně na vylepšení startů? Jsi velký bojovník, zdá se mi ale, že na startech někdy ztrácíš.
3. Jak jsi na tom s technikou, táta patří k ladičské špici u nás i ve světě, potatil ses´?
V nové sezoně Ti přeju hodně úspěchů, díky.“
Luboš Tomíček: „Kdybych to věděl, tak bych je měl (smích). Ale máte pravdu, starty jsou taková slabina. Je to část, kterou bych potřeboval vylepšit, ale zvl᚝ se tím nezatěžuju. Když to půjde, tak to půjde. Pokud to jde, bojuju zezadu. Doufám, že jsem se v něčem potatil. Určitě ale nejsem tak manuálně zručnej jako táta. Co se týče motoru, zajímám se o to. Mám k tomu hodně blízko. Táta mě hodně naučil, ale pořád to nechávám na něm a snažím se mu do toho moc nekecat, protože to nemá rád.“

Antonín Vilde: „Jsi pokračovatel slavné rodinné tradice, jak se s tímto faktem vyrovnáváš a zda to není pro tebe svazující? Děkuji, jinak přeji úspěšný rok 2006 jak po stránce sportovní, tak i soukromé.“
Luboš Tomíček: „Není to pro mě svazující. Teď už ne. Když jsem byl mladší, připouštěl jsem si to víc. Jméno mi pomáhalo v některých situacích spíš v začátcích kariéry. Otevíralo mi dveře. Pokračuju ve vyšlapané cestičce, ale musím si trošku pospíšit, aby nezarostla.“

Tereza Vopatová: „Ahoj Luboši, vše nej do příštího roku. V závodech extraligy jsi několikrát dokázal opravdu zabojovat a proto ti hodně fandím. Jak vidíš svoji účast v příštím roce na závodech v ČR a v čem si myslíš, že by ses měl nejvíc zlepšit. Díky.“
Luboš Tomíček: „V Čechách se chci objevovat maximálně, jak to půjde podle časovýho
vytížení. Chtěl bych mít stejnou radost z důležitejch závodů stejně jako z normálních. A na zlepšení je spousta věcí.“

Luboš Tomíček děkuje:
„Určitě bych chtěl poděkovat všem, co mi letos pomohli. Nerad bych na někoho zapomněl. Tady v Čechách pražský Markétě, která mě podporuje ve výkonnostním růstu. Tátovi za trpělivost, že to se mnou vydrží. Mechanikovi Mirkovi Mihulkovi za pomoc. Dále panu Stárkovi z firmy MPM Trading, kterej mi v sezóně pomohl. A přišel v době, kdy jsem to potřeboval. Klasicky firmě SýS.“
„Chtěl bych taky poděkovat všem lidem, co mi položili otázku. A popřát jim hodně zdraví a štěstí v novém roce. A a jsou stále příznivci sportu levých zatáček. A přivedou na závody své kamarády.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II) a archív Luboše Tomíčka (publikováno se souhlasem závodníka).

Pardubice – 6. ledna
Patří k neodmyslitelnému inventáři plochodrážních dep. By ve svých pětatřiceti patří ke služebně nejstarším závodníkům, rozhodně neztrácí chu do dalších soubojů. O tom by ostatně mohli vyprávět i o polovinu mladší soupeři, kteří po vjezdu na ovál zažili jeho přeměnu z přátelského sympaáka do zarputilého rváče. Vladimír Višváder, rodák ze slovenského Zohoru naturalizovaný ve východočeských Pardubicích, kmenový závodník Březolup hostující v extraligové Plzni, je dalším závodníkem, jenž přislíbil magazínu speedwayA-Z exkluzivní rozhovor. Tradice vkládání čtenářských dotazů a posílání podepsaných fotografií nebude přerušena ani tentokrát.

„Zatím nijak,“ odtušil Vladimír Višváder na otázku, jak se chystá na sezónu se šestkou na konci letopočtu. „V dubnu to prostě vytáhnu. Teď plánuju šroubky. Budeme trénovat a chci vzít kluky z Pardubic a Kubu Hejrala i do Zohoru. Škoda, že je právě obleva.“

A ví, kolikátým rokem bude po škvárových oválech kroužit? „Sezóny nepočítám,“ zněla odpověď, stejně nekompromisní jako jeho pověstné útoky první zatáčkou. „A proč taky. Já jsem pořád mladej!“

Máte-li zájem položit Vladimíru Višváderovi nějakou otázku, vložte ji do komentáře k tomuto článku. Čas máte až do příštího pátku 13. ledna, kdy v 21:00 proběhne uzávěrka. Pokud chcete získat závodníkovu fotografii s podpisem a účastníte se naší autogramiády poprvé, zašlete nám na redakční e-mail svou poštovní adresu.

Foto: Antonín Škach (na materiálu Fujifilm dodaném redakci firmou Ultralab a syn Praha www.ultralab.cz)

Praha – 3. ledna
Když jej táta kdysi jako malého kluka vzal na první plochou dráhu do Divišova, z vítězství Antonína Kaspera neměl nic. Celé závody totiž probrečel. Nicméně první ostych z motocyklu vzal záhy za své. A od roku 2003, kdy se svezl na plochodrážním speciálu poprvé, bral svou závodnickou kariéru hopem. Předloni rychle odložil stopětadvacítku a s ní i vidinu mistrovského titulu, jen aby mohl na půllitra. Minulé jaro se nechal ostaršit, aby mohl do ligy. Když pak přišlo nepříjemné zranění, vrátil se do sedla rychleji, než se předpokládalo. Junior pražské Markéty Matěj Kůs bude dalším českým závodníkem, který magazínu speedwayA-Z poskytne exkluzivní rozhovor. Samozřejmě i v tomto případě mu mohou svou otázku položit také naši čtenáři, kteří tak získají jeho podepsanou fotografii.

Často slýcháme nářky, že dnešní mladou generaci spíše než sportovní aktivity lákají bezpečnější počítačové hry. „Jezdit plochou dráhu je o sto procent lepší,“ má v tomto směru jasno Matěj Kůs. „Dá ti to užitečný věci do života. Získáš spoustu zkušeností a poznáš hodně lidí.“

Pakliže se chcete Matěje Kůse na cokoliv zeptat, vložte svou otázku do komentáře k tomuto článku. Protože se rozhovor uskuteční už příští pondělí, máte na to o něco méně času než obvykle. Uzávěrka totiž proběhne už tuto neděli 8. ledna úderem 21:00. Jestliže si přejete získat závodníkovu fotografii s podpisem a účastníte se autogramiády magazínu speedwayA-Z poprvé, nezapomeňte nám na redakční e-mail zaslat svou poštovní adresu.

Foto: Antonín Škach (na materiálu Fujifilm dodaném redakci firmou Ultralab a syn Praha www.ultralab.cz)

Liberec – 17. prosince
Sám býval závodníkem, ale z podvědomí veřejnosti nevymizel ani po ukončení kariéry. Ke sportu levých zatáček přivedl svého syna a jím iniciovaná rekonstrukce stadiónu v libereckých Pavlovicích je plochodrážní investiční akcí, která nemá v polistopadových podmínkách obdoby. Vlastní rovněž úspěšnou firmu, nicméně navzdory svým úspěchům stále zůstává otevřeným a zábavným společníkem, který navíc chrlí neustále podnětné nápady a nové myšlenky. V exkluzivním rozhovoru, který Věroslav Kollert starší magazínu speedwayA-Z poskytl, se o tom mohl přesvědčit také naši čtenáři.


speedwayA-Z: „Sezóna 2005 byla z vašeho hlediska nepochybně nesmírně úspěšná. Podařilo se dotáhnout do konce projekt nové dráhy, uspořádat Pohár města Liberce a rozlučku s plochodrážním rokem. Mohl byste tohle zbilancovat ze svého úhlu pohledu?“
Věroslav Kollert: „Jsme v ročním zpoždění, tohle jsme chtěli už v roce 2004. Zavinily to finance, které jsme nebyli schopni poskládat. Dráha odpovídá novým trendům a nekopíruje muzeální typy, kde se jezdí teď. Tra už jsme tedy připravili, teď se upravuje zázemí. Chtěli jsme závody udělat tak, aby lidi viděli, že plochá dráha je pěkný sport. Museli jsme navázat kontakty. Díky Rony Weisovi, Tondovi Kasperovi, bývalým kontaktům z Polska a náhodě, kdy se tady objevil ten Dán, jsme zajistili zajímavou sestavu. Třeba Kevin Wölbert je jedna z vycházejících hvězd. Diváci viděli zajímavý a vyrovnaný závody. Potvrdilo se, že se na dráze jede v kontaktu a předjíždí se. Nebyl žádný úraz, jen odřená ruka a naražený zadek. Sanita sice vyjížděla, ale spíš jen na zkoušku. Jezdci typu Fandy Liebezeita, Petra Vandírka, Tondy Kaspera, Pavla Ondrašíka nebo Mariána Jirouta dokázali, že dráha je příjemná a byli si rovnocennými soupeři. Stadión v Liberci je asi nestarší v celé Evropě. V roce 2008 budeme mít 110 let, kdy je toto území sportoviště. Samozřejmě tady nebyla plochá dráha, ale jezdily se tady dostihy na koních. To je plošině podobný, protože se také honily dokolečka, i když motorka má těch koní víc. Důležitý datum je rok 1928, kdy se na území Liberce konal první plochodrážní závod. A cílem našeho klubu je, aby v jubilejním roce 2008 byl náš stadión polyfunkční. Chtěl bych do toho zapojit i město. Letos se na první závod přišel podívat primátor. A dostat ho na plochou dráhu ve městě, kde je slavnej fotbal, hokej, volejbal a solidní lyžování, je zřejmě projevem určitého zájmu o to, co se u nás děje. Primátor projevil sympatii, předal ceny a dal najevo zájem města. Pokud se plochodrážní klub ukáže jako organizace schopná naplňovat představy města a kraje, dostaneme podporu. Pokud zklameme, projeví se to. Zvědavost stála i za účastí Vlastimila Tlustého, který se u nás dokonce svezl na motorce. Přišel jako obyčejný divák, ne zvláštní host. A to je projevem určitého zájmu. Plochá dráha byla také pořadatelem hasičských závodů, kde se sešlo asi pět set hasičů. Chtěli bychom získat status krajských nebo celostátních soutěží. Máme spojení s handicapovanými sportovci, kteří náš stadión využívají jako školu smyku. A byli také vtaženi do závodění. Proto budeme mít čtyřkolky i v příštím roce, ale ne jako v Divišově, ale v tomhle našem pojetí. Nejsme chudý stadión, ale tím, že máme před sebou spoustu věcí, musíme zvažovat. Nechceme si totiž finančním vyčerpáním přidělat starosti s další pauzou.“

speedwayA-Z: „Nicméně život jde dál a po zimě se znovu rozběhne kolotoč plochodrážních závodů. Liberec se tentokrát zapíše do kalendáře víckrát. Proč jste si zvolili právě ty podniky, které máte?“
Věroslav Kollert: „Výběr je cílený. Především ekonomicky, abychom odjeli víc než jeden závod. A ještě tak, aby jezdci, kteří by mohli mít v budoucnu nějaké jméno, si mohli stadión vyzkoušet. V sezóně 2008 bychom totiž chtěli jet finále mistrovství republiky jednotlivců. A závodníci by měli mít dráhu vyzkoušenou a naučenou. Je to ideální šance, jak se v Liberci potkat s Bohoušem Brhelem, bratry Drymlovými nebo Pepou Francem. Může na ně vyjít karta už příští rok v semifinále. Pokud se týká juniorů, nepochopil jsem, proč právě oni, nejchudší závodníci, musí jet závodit daleko do Žarnovice. Do cizí země, samozřejmě cizí v uvozovkách, a na dlouhou dráhu. V extralize nikdo nechtěl jet závodit do Kopřivnice. Brečeli, jaká je to dálka a nad Žarnovicou se nikdo nepozastaví. Proto jsme do juniorských šampionátů přihlásili naši dráhu. Čtyři závody je rozsah, který můžeme dělat. Vlítnout do toho, a se děje, co se děje, by nás mohlo zastavit. A odčerpat prostředky na další výstavbu stadiónu.“

speedwayA-Z: „Volné otevřené závody nejsou u nás příliš rozšířené. GRS Liberec je pořadatelem Poháru města Liberec. Jakou má tohle klání budoucnost?“
Věroslav Kollert: „Tenhleten závod má dlouhou tradici. Jezdil se za doby hodně minulý. Když pak město ztratilo zájem, konalo se to jako českodubský pohár na popud Alexandra Kopeckého. V současnosti to vracíme zpátky, a už to bude pohár primátora, města nebo krajského hejtmana. Chci zvát takové jezdce jako letos. Ne velká jména, ale takovou tu druhou ligu. Dokáží udělat stejný pobavení a kouzlo. A budou třeba známí až za několik let, takže je člověk může vidět na stadiónu, kde by se jinak nesvezl. Mám radost, že přijedou závodit i ti starší. Co u nás předvedl třeba Fanda Liebezeit, bylo úžasný. Odepisovaný závodník si tady šáhnul ne bednu. Při volným závodě se ne úplně striktně musí dodržovat pravidla. A o tom pak do budoucna můžou přemýšlet lidi, co je dělají. Letos nám utekl Petr Kuchař kvůli termínové kolizi s jiným freestylovým vystoupením. Ten by určitě udělal krásnou tečku. Více freestylových vložek ale bylo i na ploché dráze. Lidi viděli, že na ploché dráze se nemusí jezdit jen doleva. Někteří závodníci dávají jen nohy pod řidítka a v cizině to dávají do časopisů. My už však nohama tleskáme nad řidítkama! Tím se program doplní a divák se baví. Když pak vidíte na obrázcích ty udivené obličeje lidí, kteří žasnou, co se dá na motorce dělat, je to krásné. Perfektně na to reagoval Mário Jirout. Mám však i povedenou fotku Vláda Višvádera, jehož spokojený úsměv mluví sám za všechno. Někteří mě pranýřovali za termínovou kolizi s Divišovem. Bylo jich asi pět, spíš sběrači programů, kteří se sem chtěli dostat zadarmo, ale nakonec přišlo jiných 750 lidí, co byli spokojení.“

speedwayA-Z: „Plochá dráha a hlavně váš syn Věroslav jsou těmi nejvíce viditelnými aspekty činnosti klubu GRS Liberec. Máte také nějaké další aktivity?“
Věroslav Kollert: „GRS je značka, co vznikla z plochodrážního názvu. Měli jsme půjčovnu plochodrážních motocyklů a obhospodařovali německé, polské a české jezdce. Godden tehdy přišel s novým motocyklem a došlo mezi námi k dohodě posílat jeho značku dál. Nechtěli jsme se však soustředit jen na něj. A tak vznikla značka GRS, dá se to vykládat třeba gutte rennen speedway, ale i jinak. Jmenuje se tak i moje firma. Kromě ploché dráhy GRS jiné sportovní aktivity nemá. Firma přispívá na ústav s mentálně postiženými lidmi, ale to je jiná věc. Rozšiřujeme aktivity, aby peníze, které GRS vydělává svou činností, dala do ploché dráhy v Liberci, kde je nájemcem odstavné plochy. Držíme si jednoho jezdce a mělo by docházet ke krokům k jeho osamostatnění. Spolupráce s pány Kasperem, Křikavou, Špinkou, Kopeckým a dalšími by měla dovést plochou dráhu v Liberci do úrovně ne zapomenutí, ale přežití. V minulosti jsme několikrát měli lidi, co si chtěli v naší společnosti vydělat, ne pomoct ploché dráze. Prioritou je činnost a rozvoj stadiónu a tomu se okolí bude muset přizpůsobit. Chci podotknout, že stadión nepatří firmě GRS, ale klubu Plochá dráha Liberec. A nikdo z vedení společnosti GRS není ve vedení klubu.“

speedwayA-Z: „Jezdecká základna v České republice přinejlepším stagnuje. Přihlásili se vám nějací noví adepti plochodrážního řemesla? A co třeba ligový tým někdy v budoucnu?“
Věroslav Kollert: „Po prvním závodě se přihlásili dva. Překvapili mě, že při dohodnuté schůzce měli od pana Křikavy podporu ve stopětadvacítkách a sem si přišli nafasovat věci. Když pak viděli první trénink, už nepřišli. Jezdeckou základnu vidím jako problém. V minulosti jsme dělali motokros, letos jsme po vzoru Markéty jeli motokrosový závod. Příští rok bych chtěl nalákat lidi, aby jezdili na motokrosové motorce. Nechci je tlačit do plochodrážních speciálů, ale čekat, zda se zamilují do ploché dráhy nebo ne. Problém se
stopětadvacítkami je, že klub nemůže čekat šest let na závodníka. Tvorba jezdce by neměla být taková, aby pořád dělal jen plochou dráhu. Ale aby zhruba v jedenácti letech přišly kontakty z jiných sportů. V minulosti třeba Robert Ráliš, Roman Doleček nebo Martin Vlach hráli hokej nebo lyžovali. Nyní bychom mohli oslovit lidi z hobby motokrosu, v němž v patnácti hotoví závodníci končí. Samozřejmě motokrosař se sem nehrne dobrovolně. Sami jsme si vyzkoušeli, že vás třeba někde nechtějí nechat na ovále trénovat. Nebo, že jezdíte pět minut a pak dva dny ležíte pod motorkou. Je to přístupem těch lidí okolo, stačí se jen podívat do Německa. Ztratili jsme s nimi krok a stoprocentně ztrácíme výkonnost. A to se nebavím o zemích typu Polska, Dánska nebo Švédska, spíš bych českou plochou dráhu přirovnával k Itálii, Slovinsku a do uvozovek Jihoafrické republice. Pokud se týká ligového mančaftu, představa byla jet už od sezóny 2006. Svou pomoc nám prostřednictvím sponzorů nabídnul Fanda Liebezeit. Došlo k jednání se Slaným, kde by nám půjčili jezdce. Bohužel finance nepřišly, jsou slíbený, ale vedení ploché dráhy v Liberci rozhodlo, že bez zajištění 50 procent prostředků předem nebudou nést riziko. Je ale velká šance jet něco podobného jako kdysi Pohár měst (seriál volných závodů družstev, do něhož byl počátkem devadesátých let Liberec zapojen – pozn. redakce). Chtěli bychom zorganizovat několik závodů. Zatím je to schválený z italské strany a minulý týden jsme jednali s Poláky. Budeme vyjednávat i s Němci. V tomto seriálu by nebyla podmínka jen českých závodníků jako v první lize. A čekat tři roky, jestli se nám někdo vyklube, není dobrý. Ovšem bez vědomí lidí z vedení ploché dráhy nechci spouštět jiný seriál, mohlo by to totiž narušit jejich vizi. Jsem vždy pro to, aby se vše projednávalo od vrchu dolů a my je tlačili zase odspoda. Liberecký klub však nebyl přizván ještě k žádnému jednání, vše se dozvídáme ve stylu jedna paní povídala. A tak jen doufám, že začneme být informováni i jinou formou.“

speedwayA-Z: „Peníze jsou obvyklým motivem v české ploché dráze. Jak náročné bývá v tomto ohledu zabezpečit závodníka a navíc ještě stadión?“
Věroslav Kollert: „Co se týká Věrouše, je to daný tím, že má za sebou už deset závodních sezón. Rodinný rozpočet je na to už zajištěný. V tom nám napomáhají sponzoři a marketing GRS. Co se týká stadiónu, je to horší. Jsou věci, které se nedají opravit a musí se odepisovat. A dosah na dotace je velice malý. Plochá dráha dostala letos do Liberce padesát plus dvacet tisíc korun od AČR, což byl jediný příspěvek veřejné pomoci. Veškeré další finance byly z příjmů od diváků a za další věci, že nám někteří lidé po konání akce přidali. To stačí na provozní věci, ne na investice. To jsou ty dlouhodobé věci, které zavinily předchozí přestávku. Když nejsou peníze, musí se najít cesta, jak si je vydělat. Začali jsme je shánět přes firmy, které máme v nájmu v areálu stadiónu a dalšími pronájmy. Do budoucna by měl být stadión soběstačný. Velkým vzorem jsou Pardubice a pražská Markéta. Předvedlo se, že když parta má tahouna a ten má známý, co dokážou buď ohnout záda nebo podat ruku, dokáží dobré věci. Bohužel mají smůlu, že diváci na menších akcích zanikají v těch obrovských prostorech. Liberecký stadión by měl v roce 2006 postoupit zase o krok dál, ale pokud mají být věci pořádně, nesmí se nic unáhlit. Letos jsme třeba zbytečně uspíšili stavební povolení na depo a teď nás to stojí dalších sedm měsíců lítání po úřadech a nemožnost ho dodělat.“

speedwayA-Z: „Letos Věroslav Kollert debutoval v italské lize. Jak k této spolupráci došlo a jaké jsou v tomto ohledu možnosti do budoucna? A nejsou ve hře také jiné zahraniční kluby?“
Věroslav Kollert: „Itálie byla úplně z nouze ctnost. Problémy, které nastaly ve Mšeně se vyhrotily tak, že odchodem Filipa Šitery a dalších jsme zjistili, že jsme tam zůstali sami s Kubou Hejralem. Po nedohodě s Plzní a Pardubicemi nám spousta závodů vypadlo. Bylo daný, že bez závodů nebude Věrouš jezdit, i kdyby se pro něj měla plochá dráha na celou sezónu zastavit. Seděli jsme u Tondy Kaspera a on, říkal, že by to byla škoda, kdyby měl Věrouš závodní činnost přerušit. Slíbil, že nám zkusí sehnat místo v Saregu. Poslali nám podmínky za cenu, kterou nemůžu uvádět. Tvrdím, že česká liga je dobře placená ve srovnání s italskou, ale co se dá dělat, když těch závodů je málo?! První závod dopadl dost špatně. Věrouš se vymlel, zdemoloval motorku a byl otřesenej. Přišli Italové s tím, proč to dělá, že si ho chtěli jen vyzkoušet a utěšovali ho, že příště to bude lepší. Naše motory se pak stavěly na italské dráhy. Jelo mu to tam dobře, porážel Jensena a honil se za Žagarem. V Itálii byli lidi dobrý a vstřícný, zajišovali zázemí a jezdili jsme tam prakticky jak domů do rodiny. A když vás má někdo rád, rádi tam jezdíte a předvádíte se. Věrouše po jednom z jeho kousků dokonce v Lonigu vytleskali z depa, aby se přišel rozloučit. A odnesl si ten šrot z dráhy. Nevýhoda je, že třeba v Lonigu se začíná až v devět večer a třeba jen tak tak jsme stíhali další závody. Ale to je život závodníka, i když je to náročnější na logistiku. Bohužel na rok 2006 mají Italové jen jednoho cizince a v klubu nám konkuruje Norbert Magosi. Ale protože má Anglii, je šance, že bychom tam mohli jet pět závodů. V Itálii podepisují smlouvy až v březnu. Kontakt s Italy je takovej, že oni jezdí sem do Liberce. A tak by spolupráce měla pokračovat, ani kdyby tam Věrouš nestartoval. Strůjcem tohohle všeho je Tonda Kasper, ten nám k tomu pomohl. A v téhle věci je pro nás víc než manažer.“

speedwayA-Z: „Váš syn má výhodu, že je volným závodníkem a není majetkem žádného klubu. Máte tedy volnější ruce při jednání o jeho angažmá. Kde bude jezdit českou ligu v sezóně 2006?“
Věroslav Kollert: „Jste na omylu. Věrouš je majetkem GRS Liberec. Kde bude jezdit, je ve hvězdách. Jednání probíhá se Mšenem a Plzní. Mšeno ho nechce pustit a Plzeň nabízí extraligu za podmínek, které ještě nejsou domluvené. Liga by se ovšem měla jezdit. Mým cílem už za doby, kdy jsem jezdil já, byl jeden velký klub, kam jsem se chtěl dostat, protože tam byli ti nejlepší. A nikdy mě to nevyšlo. Když jsme s Věroušem začali na ploché dráze, tak jsme se tam chtěli dostat. Na začátku nám řekli, že až něco pojede. Pak to zase nešlo a teď už asi nebude zájem. Věrouš už dostal volnou ruku, co chce dělat. Zatím mu pomáháme k dohodě základního typu smlouvy a aby si sám dohodnul podmínky. Jestliže se rozhodne jezdit za nějaký klub, rozhodne se sám. Ale já sám nechci, aby byl jen náhradník a čekal na shodu náhod, aby se dostal na dráhu. Chci domluvený podmínky.“

speedwayA-Z: „Věroslav Kollert letos jezdil šampionát juniorských družstev s Patrikem Linhartem. Toho však chce Slaný postavit s Martinem Vaculíkem. Už víte, s kým váš syn nastoupí? A neuvažoval jste o seniorské dvojici?“
Věroslav Kollert: „Zaskočilo nás, že Slaný nedal vědět, že by o Věrouše neměli zájem. Zřejmě tam sehrálo svoje zklamání, že s Patrikem neobhájili titul. Dokonce jsem se zasmál, že Filip Šitera s Tondou Gallianim dostali pohár, kde bylo uvedeno místo Plzně Slaný. Asi se ukázalo, s kým počítali, že vyhraje (smích)! Martinu Vaculíkovi to přeju. Spolupracujeme spolu. Najednou tady bylo prázdno, proto jsme se spojili s Filipem. Podmínkou startu v šampionátu juniorských družstev bylo, že Věrouš bude mít rovnocenného společníka. S Filipem se už loni vzájemně vždycky doplňovali. Pokud se s ním dohodneme, bude to hodně zajímavý. O seniorské dvojici uvažujeme, to je už věc termínu, ale je to pořád, co říkám. Vše stanovuje ekonomika. Tu my máme pouze na čtyři závody do Liberce. Pokud by se Věroušovi dařilo a odpovídala výkonnost, půjdeme do toho. V žádným případě ale ne jako doplňující dvojice. Pokud závodník vidí, že ta šance je, pustí se i do silnějších jezdců.“

speedwayA-Z: „Po technické stránce spolupracujete s Antonínem Kasperem. Jste stále s motory GM spokojen jako v roce 2004, kdy jste si je nemohl vynachválit?“
Věroslav Kollert: „S Tondou jsme začali dělat, že nám půjčoval Jawy. První GM se tady objevil pro Honzu Jaroše. Tonda řekl, a si ho zkusíme a dopadlo to špatně. Věrouš na to nebyl zvyklej. Potom jsme se dohodli, že chceme GM, ale jiný. Zajistil nám je ke konci sezóny. Co se týká techniky, motory fungovaly dobře. Problém byl s karburátorem, protože jeden fungoval jen za určitých podmínek. Těžko se to odhadovalo a vznikala nervozita s přehazováním jednoho karburátoru na tři motory. Jednou se nám utrhnul píst. Díky zbrklosti jsme špatně vyčistili filtr a zaseklej kus pístu nám při nastartování spadnul do motoru. Tonda nám oznámil, že větší blbce neviděl a že jsme si vydělali. Na příští rok zůstaneme u GM. Nepohrdám Jawou, uvažovali jsme dokonce o koupi jejího dalšího motoru, ale není třeba razantně střídat motory. Ke změně dojde asi v rámech. Budeme mít dva totožné motocykly a jeden další, kde by si měl Věrouš zkoušet změny. Nebudeme dělat razantní změny, ale detaily, co by měly zpohodlnět jízdu. Motory nejsou speciálně upravovaný, to je ta Tondova alchymie. Záruka je v tom, že mu zavoláme, na jaké jsme dráze a jaká je teplota a z druhé strany se ozve, jakou trysku a jakej předstih máme dát. To je to kouzlo. Něco podobného jsem viděl jen u Jéni Vernera. Ten vždycky vytáhnul svůj blok, zalistoval a dal Filipovi přesně, co potřeboval.“

speedwayA-Z: „Liberec je plochodrážní subjekt a jako takový by měl mít své zastoupení ve VV SPD. Jakou politiku zvolíte při řízení české ploché dráhy?“
Věroslav Kollert: „Liberec žádný zastoupení nemá! Důvod neznám. Ani na sportovní komisi nám nikdo neřekl, že se o něčem bude jednat. Divím se, že nás oficiálně pozvali na kalendářní poradu. První co bych udělal, by byly změny v počtu členů VV SPD. Ten orgán je strašně nabubřelej a jsme všem pro smích. Schůze v takovým počtu je mrháním času, kterého máme málo. Můj systém by byl, tři rozhodují, tři pomáhají a zbytek poslouchá. Petr Moravec má hodně diplomacie a není impulsivní. U Drymlů předvedl hodně práce. Bohužel tlak lidí pod ním je malej. Z důvodu neproduktivity není třeba si tam dál ty lidi držet. Je třeba tam mít osobnosti na manažerských postech a ne jen někoho kvůli tomu, že třicet let už dělá plochou dráhu, takže do toho může kecat. Na nikoho nenarážím osobně. Nefunguje reklama a propagace. Proto jsme tam, kde jsme. Informace jsou nedostačující, ázetko a jednou za čtvrt roku Kurýr. Co se píše v Motocyklu, jsou výplašky. Neznalému člověku ukáže plochá dráha jen spoustu popsanejch nesmyslů. Když se podíváte do Polska, Německa, Dánska nebo Itálie… Třeba v Itálii není plochá dráha tolik populární, ale reklama probíhá úplně jinak. Je škoda, že VV SPD nehledá profesionály s velkým P. Určitě bych chtěl, aby se klub zařadil do toho řetězce, ale ne jako VV, nýbrž jako Autoklub Liberec v něčem. Abych věděl, na koho se můžu obracet, kdy chci a chodil nejen na nekonečný schůze, kdy se nic nedohodne. Plochá dráha je nádhernej sport. Jedná se o sprint, lidi proto musí sprintersky ze sebe informace chrlit a ne z toho dělat zprávy na Nově. Když si člověk všimne, kolik lidí odpovídá na dotazy, je to úzkej okruh, zbytek se snaží plout. Není divu, dostávají se do presu a nikdy nevíte, kdo koho potřebuje. Bez těch popichovačů by to nešlo. Je třeba se probrat ze spánku a pomoct Petru Moravcovi přežít.“

Otázky čtenářů magazínu speedwayA-Z:
Wojta: „Ahoj, dobrý den, chtěl bych se zeptat, jak se máte a jak si užíváte teď zimní pauzu. Děkuji moc, pěkný den.“
Věroslav Kollert: „Zimní pauza není žádná. Je to změna činnosti. Kdybychom si totiž přestávku udělali, neměli bychom na jaře, s čím jezdit. Stadión je zazimovanej a připravuje se projektová dokumentace na stavbu tribuny. A tak vyrábíme tiskárnu na vhodný peníz (smích).“

Kiril Janačkov: „Děkuji za skvělou možnost zeptat se jezdců dvou generací, zvl᚝ pana Kollerta staršího, na srovnání techniky starých a nových motorek, ale i atmosféry kolem závodů. Děkuji.“
Věroslav Kollert: „Katastrofa vznikla, když se položil motor. Změnil se rám, jsou jiné materiály ve spojkách, jiné převody. Dřív motor přežil pět sedm závodů, dneska je rád, když přežije závod. Ohromně se to projevilo i v našich peněženkách. To jsou ty hlavní změny kromě těch krásných deček. Každá desetinka vteřiny stojí deset tisíc korun, když si srovnáme časy. Vzniklo však oběhové mazání, což šetří přírodu. A klesá hlučnost motocyklu a to bych taky vzal jako velké plus. Dřív se plochá dráha jako ostatní motoristické sporty zvl᚝ šetrně k ničemu nechovala. Z pohledu jezdce se líbí, když chodí lidi a fandí. To je stejný jako z pozice diváka. Jako pořadatel však musím posoudit, že divák je rozmazlenej. Dvakrát nepřijde na tu samou věc. Dřív lidi neměli satelity a necestovali. Atmosféru si vytvářeli sami. Je to tak, že divákům se musíte přizpůsobit a ne je nechat, a se přizpůsobí tomu stadiónu.“

Horác: „Plochou dráhou jste se zabýval někdy v minulosti, či jste se angažoval až se synem? Vaše práce nese nemalé výsledky, za které Vám všichni děkujeme. Pro další působení v plochodrážním sportu přeju jen a jen zdary. Vaše jméno, Věroslav, není příliš obvyklé. Jedná se o rodinnou tradici?“
Věroslav Kollert: „Zhruba devět let jsem závodil. Asi ne tak úplně špatně, ale všechno vycházelo, že můj cíl dostat se do pražského klubu se mi vzdaloval a já ho nebyl schopnej dostihnout. Že jsem byl nejlepší junior v Liberci a někdy porazil i Tondu Kaspera, nenaplňovalo to, co ve mně bylo. Měl jsem těžký úraz z vlastní blbosti, kdy se člověk při tréninku předvádí. Jinak běžný úrazy, který se nepočítají. Pak jsem se s Ivanem Pacákem staral o mladý v klubu v Liberci. Přešlo to do půjčovny plochodrážní techniky a od té doby dělám plochou dráhu profesionálně. Určitě bych se ještě rád svezl, ale vážím o dvacet kilo víc, takže bych tu motorku asi rozsedl (smích). Z důvodu vlastní bezpečnosti jsem prodal boty, kombinézu i přilbu. Samozřejmě jsem se svezl na ležáku. Zajel jsem si i na liberecké dráze, ale nedával to do smyku. Stejně jako já se jmenoval i táta. Žena chtěla syna Honzu, já Věrouše. A tak jsme se dohodli, že první kluk bude Věrouš, druhý pak Honza. To nám vyšlo. Teď přišel Tomáš. Ale při výběru jména padlo i Hugo. Manželka ho zakázala, takže mu teď tak všichni říkáme.“

Tomáš: „Dobrý den, gratuluju vám k úspěšnému oživení plošiny v Liberci, je to skvělé zvláště v dnešní době, kdy spíše kluby zanikají. Moc vám fandím, jsem z Kopřivnice a u nás je to rok od roku horší. Chci se zeptat, jestli do budoucna plánujete i tým pro ligovou soutěž? Vzpomínám si, že kdysi Liberec ligu jezdíval i v Kopřivnici. Hodně úspěchů a kvalitních závodů v příštím roce.“
Věroslav Kollert: „Kluby nezanikají. Zanikají šílenci, co je drželi. Pokud jim ostatní nebudou chodit pomáhat, dojde i k zániku klubů. A nenávratným zánikům. Hrozně rád bych měl tým, ale to je věc času. Nejde to najednou. A ještě jedna perlička ke Kopřivnici. Když jsem začínal jezdit, Kopřivnice nám slíbila pneumatiky, když je neporazíme v baráži. Jenže my byli tak rychlí, že nám jejich závodníci nestačili. O závodech tak došlo ke střetům, i s panem Dudou. My to však vyřešili tam, že Kopřivnice bude před náma, až bude rychlejší.“

Michal Jirka: „Chtěl bych se zeptat jestli neznáte nějakou plochou dráhu jako hru na PC?
Potom ještě na to, jak dlouho vám trvala rekonstrukce dráhy v Liberci?“
Věroslav Kollert: „Hru neznám. A ani ji nebudu hledat. Nevím, jak bych ji hrál. Nejsem příznivec počítačových her. Hraju si něčím jiným a příjemnějším (smích). Rekonstrukce stadiónu je na několik etap. Dráha trvala dva roky. Celý stadión, co nám ho sebrali a zase vrátili, sedm let, kdy jsme se snažili něco dělat. Rekonstrukce není ještě dokončená, protože dráha nerovná se stadión.“

Ilona Nádvorníková: „Dobrý den, pozdrav do (určitě už zasněženého) města pod Ještědem. Máte tři syny, dva starší mají zkušenosti se závoděním a motorkami. Přál byste si to i do třetice? A co na to Vaše žena? Oba Vás moc zdravím a přeji zdraví, štěstí a neutuchající chu do Vašeho snažení.“
Věroslav Kollert: „Dva synové jezdili motokros, Honza pak ze zdravotních důvodů musel přestat. Nejmladšímu jsou tři roky. Co předvádí s Věroušem na kole, má do plochý dráhy daleko. Ale nájezdy má zmáklý skvěle (smích). Ale pokud se chci udržet svý ženy, má na to čas. Co si přeju já, nemusí být přáním těch druhých. Proto bych do toho nějak zasahoval. Manželka za těch devět sezón byla dvakrát nebo třikrát na motokrosovým závodě. A co se týká plochý dráhy, viděla ji jen v Liberci. Ale pomáhá nám a bez její přímý podpory by to nefungovalo. A je Věrouš jakejkoliv, dodržuje, že jezdit plochou dráhu staticky, objet čtyři kola a vrátit se do depa, ho nebaví. Když vtáhne lidi do dění, to je to, proč lidi chodí na plochou dráhu. Není to jen ten magořinec, ale show. A jezdec bavič, je dobrej jezdec.“

Lukáš Jirka: „Kdy jsi jel svůj první závod a kde?“
Věroslav Kollert: „Svůj první závod jsem jel v Liberci. Byla to tehdejší první liga. Získal jsem tři body a dokázal porazit Bohouše Poláka. Začínal jsem v šestnácti, kdežto Věrouš o sedm let dřív. A svůj poslední závod si nepamatuju.“

Věroslav Kollert děkuje:
„Děkovat jednotlivcům nemůžu. Těch lidí, co nám pomáhali, je tolik, že těm, co jsem to chtěl říct, jsem to už řekl, těm ostatním to posílám teď. Plochá dráha v Liberci se totiž nerovná Kollert, ale spousta kamarádů, co nám pomáhá. Je tady spousta lidí, které baví něco dělat. A to jsou i ti, co sbírají kelímky nebo stahují pásku. Je důležitý, kolik kamarádů snese, že jim voláte častěji a kolik jich snese, že za to většinou nic není.“

Foto: Pavel Fišer

Pardubice – 29. prosince
Byl u toho, když se v září 2002 Lukáš Dryml stal juniorským mistrem světa. On tehdy skončil dvanáctý a rozhodně se netajil ambicemi svého staršího klubového kolegu jednou napodobit. Jenže jeho sportovní štěstí si vybíralo náhradní volno, takže se mezi nejlepších šestnáct juniorů světa probojoval až letos. Nicméně mítink musel být kvůli dešti předčasně ukončen a o majiteli zlaté medaile rozhodoval los. Hod mincí mu bohužel nepřál, nicméně i titul vicemistra je úspěchem jako hrom. A právě Tomáš Suchánek bude dalším z řady českých závodníků v seriálu exkluzivních rozhovorů magazínu speedwayA-Z. Také nyní do něho může vstoupit kdokoliv z vás. Odměnou mu bude podepsaná fotografie zpovídaného borce.

„Ani ne,“ odpověděl Tomáš Suchánek na škádlivý dotaz magazínu speedwayA-Z, zda po svých zkušenostech s hodem mincí holduje hazardním hrám. „Jen si občas vsadím v Tipáči. S klukama se někdy vsadíme mezi sebou.“ Přeje mu v těchto případech štěstí víc než v září v promoklém Wiener Neustadtu? „Jak jde o peníze, vyhrávám,“ smál se pardubický závodník. „V Rakousku jsem měl smůlu. Hodně velkou smůlu.“

Chcete-li Tomáši Suchánkovi položit nějaký dotaz a získat jeho podepsanou fotografii, vložte svou otázku do komentáře k tomuto článku. Můžete tak činit od této chvíle až do uzávěrky, která proběhne v pátek 6. ledna v 21:00. Rozhovor je naplánován hned na druhý den. Zájemci o portrét vicemistra světa s vlastnoručním podpisem musí ještě zaslat svou poštovní adresu na redakční e-mail, pakliže se už neúčastnili předchozích autogramiád magazínu speedwayA-Z.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II)

Liberec – 17. prosince
Své první boty nedostal o moc dříve než svou první motorku. Při debutu v motokrosu nedosáhl ještě nohama na zem. Když v šestnácti zakotvil mezi plochodrážníky, brilantní ovládání stroje a freestylové kousky se záhy staly jeho poznávací značkou. Věroslav Kollert v exkluzivním rozhovoru pro magazín speedwayA-Z hodnotí uplynulou sezónu. Ta mu mimo jiné přinesla výraznější průnik na mezinárodní scénu, debut v reprezentaci, český titul vicemistra juniorských družstev a bronz z domácího šampionátu devatenáctiletých. Kromě toho nás však liberecký junior vezme na sjezdovky v okolí Ještědu nebo na projížďku po nové dráze v Pavlovicích. Samozřejmě neopomene dotazy našich čtenářů, pro které podepsal svoji fotografii.


speedwayA-Z: „Tady v Liberci máte hromady sněhu. Už jsi konečně vytáhnul lyže a vyrazil na sjezdovku?“
Věroslav Kollert: „Jo, už jsme je byli zkoušet s malým bráchou. Ale sněhu je pořád málo, většinou je jen umělej. Nedá se jezdit po lese mezi stromama a to není ono. Nemohl jsem však odolat a už jsem na lyžích stál. První utrpení z přaskáčů jsem přežil. Jezdím buď do Bedřichova nebo na Ještěd. Právě v tom Bedřichově se dá jezdit po lese a taky po střechách. Je tam taková kůlna, můžeš přes ní přejet a skočit dolů. Plochodrážní motorka mi zatím nechybí. Motorek sice není nikdy dost, ale pauza taky neuškodí.“

speedwayA-Z: „Letos jsi absolvoval celou italskou ligu. Jak se ti tam líbilo? A jaké tam jsou dráhy?“
Věroslav Kollert: „Hodně. Je tam dobrá atmosféra před závodama, při nich i po nich. Je to úplně jiný než tady. Závodili jsme většinou v noci. A to se mi i v Čechách jezdí líp. Asi se člověk soustředí jen na ten prostor před sebou a nedívá se kolem, protože tam není stejně nic vidět. V Itálii mám kámoše, byl jsem v dobrým týmu, takže úplně supr. Když jsme odjížděli, vždycky jsem říkal, že jedeme do pohádky. V Lonigu dráha klouže. Je to tam široký, pěkný.
Terenzano je zase tvrdý a dlouhý. Na prvních závodech jsem nevěděl, jak se do tý dráhy vejít. Nedařilo se a zničili jsme si techniku. Ale to bylo mojí chybou. I další dráhy byly dobře připravený. Pořadatelé se docela snažili. Úplná paráda. Italská liga se jezdí v pěti, ovšem to mi nevadilo. Sice říkali, že po startu bude mačkanice, ale vždycky se tam nějaký místo najde a pokračuje se. Když ne, končí to v mantinelu a je to v háji. Teď jsme tam byli řešit smlouvu na příští rok. Ještě nevím, jak to dopadne. Byla by velká škoda, kdyby to nevyšlo.“

speedwayA-Z: „Jedna cesta na Apeninský poloostrov však představuje porci minimálně tisíce kilometrů. Jak trávíš takovéhle dlouhé štreky?“
Věroslav Kollert: „Úplně v pohodě. Jezdili jsme velkým Ivecem. Deset hodin jsem si schrupnul a naspal, co mi scházelo. Jednou jsem to řídil celý a dojel skoro až tam. Jen asi dvě stě kiláků před cílem jsme spali. Ale zpátky jsem už byl úplně koženej a střídal se s tátou. Italskej provoz byl docela v klidu. Ani jsem moc nemusel používat klakson. Nepřišlo mi, že by Italové jezdili ostřejc než já. Řekl bych, že jsem mezi ně zapadnul. Nebyla žádná bouračka, jenom problém s uzavírkama v Rakousku, kdy to bylo na dlouho svedený do jednoho pruhu.“

speedwayA-Z: „Dlouhá cesta vedla také do lotyšského Daugavpilsu, kde jsi debutoval v mistrovství Evropy devatenáctiletých. Jak na to vzpomínáš?“
Věroslav Kollert: „To byla nejhorší cesta v mým životě. Nedalo se spát, pořád to drncalo a zatáčelo se. A v Litvě těch červenejch na semaforech. Tolikrát jsem na křižovatce nezastavil snad vůbec, co mám řidičák. Závody tam byly zajímavý. Měl jsem špatnou licenci, ale Luboš Tomíček nám pomohl dohodnout jinou. Pak se nedařilo kvůli defektům. Párkrát mi odešla spojka. V první jízdě jedu od startu do půlky první zatáčky a motorka přestává jet. Říkal jsem si, že jsem v blbý koleji. Ale pak už jsem cejtil ten smrad, takže jsem si řekl, že pojedu, co to dá. Druhou rozjížďku jsem pak zkazil a taky měl problém se spojkou. A potom to už nestálo za řeč. Dráha byla docela dobrá. Připadalo mi, že je to podobný Praze. Nic extra, takový normální. Vešel jsem se tam, takže dobrý.“

speedwayA-Z: „Letos jezdilo Mšeno v první lize. Mrzí tě, že jste se nedokázali vrátit zpátky do extraligy? A co za tím vězelo?“
Věroslav Kollert: „Když mě nasadí do závodů, dělám všechno pro to, abych jel co nejlíp. Už jen kvůli sobě. Příčina asi vězí v nějakejch plochodrážnících. Nebo jestli roztleskávačky špatně fandily, nevím (smích). V první lize jezdí dobrý závodníci a nenechají se jen tak předjet. Předjet můžeš samozřejmě každýho, ale oni tím, že jsou vyjetý, se tak lehce nenechaj´. Ale první je nejdřív je vůbec dojet, jet s nima a předjíždět je až to úplně poslední.“

speedwayA-Z: „Loni jsi se však v extralize objevoval. Nechyběla ti tedy vyšší soutěž nebo ti to kompenzovala italská liga? A změní se něco v roce 2006?“
Věroslav Kollert: „Ani nechyběla. Itálie mi to vynahradila určitě množstvím závodů. A bylo to zajímavější, že v italský lize jsem jel víc rozjížděk, než bych měl tady v extralize. To mi sedělo. Italové za mnou chodili a ptali se, jestli můžu jet. A já odpovídal, že klidně pojedu celej závod, jen a nemusím sedět. V italský lize se bojuje fest a závody to jsou skvělý. Každej závod, kde se předjíždí, je dobrej. Nejde říct, že nějakej by byl strašně špatnej nebo zase hrozně dobrej. S extraligou 2006 zatím nic nevím.“

speedwayA-Z: „V červnu v Březolupech přišly tvé první stupně vítězů v juniorském šampionátu. Věnec sis odvezl také z plzeňského mistrovství do devatenácti let. Proč těch umístění na pódiu nebylo víc? A hlavně v závěrečné klasifikaci?“
Věroslav Kollert: „Se mi nechtělo (smích). Proč jich nebylo víc? Co to je?! To je dobrá otázka. Třeba v Praze. Prasklo mi lanko na spojce, skočil jsem přes pásku a dali mi za to nakonec pokutu. Taky jsem někdy spadnul. A v Chabařovicích to bolelo. Tam jsem říkal, že buď skončím na bedně nebo v bedně. A přišla dvakrát ta samá chyba. Trefil jsem se do stejnýho místa jen asi půl metru od sebe. Chabařovice jsou pro mě snad prokletý. Už jsem si tam kdysi zlomil nohu a když jsem to šel rozjezdit, zase jsem šel na hubu. Útok na bedny tak asi ještě přijde. Když na nich budu v závodech, budou i ty v celkový klasifikaci. A přece není důležitý vyhrát, ale zúčastnit se (smích).“

speedwayA-Z: „V šampionátu juniorských družstev jste se Patrikem Linhartem prali o titul. Jak jsi boj s Plzeňáky prožíval? A jak se ti spolupracovalo s Patrikem Linhartem, který byl po Matyáši Hlaváčkovi a Filipu Šiterovi tvůj už třetí parák?“
Věroslav Kollert: „Sranda, no. Ale vážně, byly to nervy jako normálně. S Patrikem to bylo až na pár výjimek, kdy jsme se spolu nedohlídali na dráze, dobrý. I když to bylo vzájemný, já byl někdy taky třeba širší nebo delší. Ale s Patrikem, když jede, je na dráze vždycky málo místa. Teď se mi s ním však asi jezdilo nejlíp. Příští rok však pojedu zase s Filipem.“

speedwayA-Z: „Na novou dráhu v Liberci to máš ze všech závodníků nejblíže a to nejen, pokud se kilometrické vzdálenosti týká. Dalo by se tedy říct, že jsi v tomto ohledu expert. Mohl bys nám ji popsat ze svého úhlu pohledu?“
Věroslav Kollert: „Je hodně široká. A jiná než všechny ostatní. Ani v Divišově není tak krátká. Byl jsem v Güstrowě, tam je taky malá dráha, jenže tam se jede v polosmyku do
vajíčka. V Liberci se ta motorka dá narovnat a jet chvilku rovinku. Když se z výjezdu najede po venku, nechá se to poslat rovně do dalšího nájezdu. Myslím si, že se dráha tady povedla a vyšlo to. Rovná je podle toho, jak si ji udělám. Posledně jsem všem říkal, že jsem připravil državý nájezdy a výjezdy ještě državější a všichni se mohli zbláznit.“

speedwayA-Z: „Nakolik je vlastně pro tebe motivující výsledek v závodě? Když se spolu bavíme, někdy mám pocit, že tě hlavně baví jezdit na motorce a případné nezdary zas až tolik neprožíváš. Je tomu skutečně tak?“
Věroslav Kollert: „Jediný, co mě na tom štve, že když mám málo bodů, dostanu za to málo peněz (smích). Chtěl jsem třeba vyhrát první závod v Liberci, abych se doma trošku předvedl. A to se nakonec podařilo. To jsem měl zatažený rolety. Nic neexistovalo, jen odjet od startu a pak jet a jet.“

Otázky čtenářů magazínu speedwayA-Z:

Wojta: „Ahoj, dobrý den, chtěl bych se zeptat, jak se máte a jak si užíváte teď zimní pauzu. Děkuji moc, pěkný den.“
Věroslav Kollert: „Mám se skvěle. Lepší by to už asi nemohlo bejt. V zimní pauze doufám, že budu chodit na lyže. A žít. Přijeďte se někdy do Liberce podívat. Půjdeme na nějakou akci a já vám ukážu, jak si tady užíváme.“

Tereza Vopatová: „Ahoj Věrdo, díky Tobě i tátovi, že jste mapu ploché dráhy v ČR rozšířili, napřesrok se k vám určitě přijedu podívat. Chtěla bych se Tě zeptat, kdo je Tvým vzorem a kde bys chtěl popřípadě jezdit extraligu? Oběma pevné zdraví a spolehlivé stroje. Díky.“
Věroslav Kollert: „Extraligu bych chtěl jezdit tam, kde budou nejlepší podmínky. A kam mě vezmou. Jinak je mi to jedno. A vzor nemám.“

Horác: „Jak by jsi mohl porovnat českou a italskou ligu co do úrovně závodů? Do další sezóny přeju samé úspěchy.“
Věroslav Kollert: „Díky za přání. V tý jedný otázce jsme italskou ligu už rozebrali. Má dobrou úroveň. Extraligu jsem letos nejel, první liga jsou jiný závody a je opravdu těžký to srovnávat.“

Tomáš: „Chci Tě zeptat na kopřivnický stadion, jak se ti na něm jezdí a který ovál u nás, samozřejmě kromě Liberce, je tvůj nejmilejší? Jinak ti přeju hodně úspěchů v nové sezóně.“
Věroslav Kollert: „Kopřivnice je nejhorší dráha, co jsem kdy jel. Na horší jsem fakt ještě nebyl, co jezdím plochou dráhu. Ani jednou jsem nezažil, že by Kopřivnice byla upravená. Navíc je tam špatný depo, je na popelu nebo co to tam je. Pěkně se mi jede v Pardubicích. Je to tam hezký a široký, ale ještě se mi tam ani jednou nedařilo. Mají tam i dobrej materiál a dráha je stejnoměrná. Ale Liberec je samozřejmě ještě před Pardubicema.“

Michal Jirka: „Chtěl bych se zeptat jestli neznáte nějakou plochou dráhu jako hru na PC?“
Věroslav Kollert: „Znám. Párkrát jsem to hrál, ale je to hrozný. Vůbec mě to nebavilo. Nulovej zážitek. Nejde tam třeba jezdit pozpátku na motorce (smích).“

Ilona Nádvorníková: „Zdá se, že jsi vyložený bavič, kterému dělá radost, když svými kousky dělá radost ostatním. Nemáš v úmyslu připravit si nějaké netradiční plochodrážní vystoupení? Oba Vás moc zdravím a přeji zdraví, štěstí a neutuchající chu do Vašeho snažení.“
Věroslav Kollert: „O tom jsem ještě nepřemejšlel. Bylo domluveno, že ve Slaným chtějí exhibici s pádem, jízdou s pytlem na hlavě a po zadním kolem, ale měli tam nabitej harmonogram. Nakonec mě nepozvali ani na závod, ani na tu show.“

Lukáš Jirka: „Kdy jsi jel svůj první závod a kde?“
Věroslav Kollert: „Motokros v Krupce. To už je hodně dlouho. Bylo to na podzim, když mi bylo devět. Součástí motorky byly i dvě cihly. Nedosáhl jsem ještě na zem, takže bych nemohl bez nich odstartovat. A na plochý dráze to pak byla juniorská kvalifikace v Pardubicích na jaře 2002.“

Věroslav Kollert děkuje:
„Všem, co mi pomáhají. Bez nich by to nešlo. V tomhle se najdou asi všichni i bez toho, abych je vyjmenovával. Každej ví, jestli mi pomáhá nebo škodí.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II), Antonín Škach (na materiálu Fujifilm dodaném redakci firmou Ultralab a syn Praha www.ultralab.cz) a Pavol Pučko