Pardubice – 3. března
Soupeřit s Václavem Milíkem během loňské Zlaté přilby města Pardubice pochopitelně nemohl, i když i jemu se dostalo výrazné fanouškovské pozornosti. Bohužel kvůli faktu, že jeho debut v závodě všech závodů skončil záhy pádem. Jeho následky mu sebraly celý závěr české sezóny. Zimní přestávku mu zase zkomplikoval mnohem horší protivník, jehož však pokořil a již minulý víkend šroubky v jeho kolech trhaly led Pohránovského rybníku a Mělického písníku. A tak se pochopitelně exkluzivní rozhovor magazínu speedwayA-Z s Martinem Mejtským netočil pouze kolem loňské sezóny, kde stejně jako v předchozích dvou letech opět poskočil vzhůru.

 

speedwayA-Z: „Zima přišla pozdě, ale přece a s o to větší silou, která pokryla vodní plochy slušnou vrstvou ledu. Ty jsi vyznavačem šroubků, využil jsi nabídnuté šance? A co ještě tvá zimní příprava zahrnovala?“

Martin Mejtský: „Moc jsem toho nestíhal, z nemocnice do nemocnice. Zjistili mně rakovinu štítný žlázy. Už jsem s ní byl nemocnej‘ delší dobu. Šel jsem s ní na kontrolu, brali mně tekutinu. Pak mi doktorka volala, že tam je nález a mezi svátkama jsem byl na operaci. Chtěl jsem co nejdřív, aby mně to nezasahovalo do sezóny. Teďka v únoru jsem ležel tejden v nemocnici, že mi dávali jódovou tabletu. Štítnou žlázu mi vzali celou, ještě tam byly dvě rakovinotvorný ložiska, co se musely zničit, ale snad by to už mělo bejt‘ v pohodě. Teď už musím brát jen pravidelně prášky. Když mě pustili z nemocnice, bylo to v pátek, hned v sobotu jsem šel běhat. Jak jsem nic nedělal, začal jsem od začátku. Když mě nabírali do nemocnice, měl jsem osmdesát dva kolo, teď jen sedmdesát šest. V pátek jsem se vrátil z práce, dneska byly šroubky na Pohraňáku, byli jsme jezdit. Zejtra jdeme do Mělic, to budeme jezdit naposledy, přes tejden odjíždím do Prahy. Motorky mám připravený, ještě čekám na nějaký drobnosti, abych je dodělal. A uvidím, kdy bude trénink, třeba to půjde rychle, příští tejden hlásí plus deset.“

 

speedwayA-Z: „Do extraligy jsi nakouknul prakticky jen velice letmo, když tě v sezóně 2015 pro hostování využilo Mšeno. Startu v pardubické vestě ses dočkal až loni v půlce května v Žarnovici. A hned ses vracel do depa jako vítěz. Jaký to byl pocit?“

Martin Mejtský: „To bylo dobrý! Udělal jsem i nějaký další body a hlavně jsme v tý Žarnovici vyhráli, což bylo dobrý. Vendys šel na kasu a jel jsem za něj já. Byla to lehčí jízda, ale stejně jsem s tím nepočítal. Pepíček měl defekt, to mi pomohlo. Nebylo to zas tak složitý. Nakonec jsem měl asi čtyři body, Žarnovica je velká dráha, je podobná jako Pardubice. Povedlo se mi to tam.“

 

speedwayA-Z: „Další a poslední příležitost v extralize ti Lubomír Vozár dal až koncem srpna ve Slaném. Jak jsi vnímal, že jsi ve vyšší lize startoval tak málo? A sledoval jsi výkony svých týmových kolegů?“

Martin Mejtský: „Nevím, to jsem ani vnímat nemoh‘. Byl jsem rád, že jsem jel závody. Na Slaný mi Hynek půjčoval motor, já měl oba svoje na servisu. A bylo to za čtyři body. Loni jsem měl štěstí na Martina Málka, asi dvakrát jsem ho porazil. Asi mě neměl moc rád (smích). Skončili jsme druhý. Já ty závody hodně sleduju, nejen tady, ale i ty venkovní. Pořád nemůže bejt‘ štěstí, stane se. Jsou to závody, byla škoda, že nebyl titul. Letos nevím, jak to s extraligou bude, pojedeme bez Suchoše, tak jestli budeme mít pořád zahraničního hosta?!“

 

speedwayA-Z: „V první lize si Pardubice rozdělily síly do dvou družstev a tys byl zařazen do toho druhého. Jak hodnotíš vaše účinkování v soutěži?“

Martin Mejtský: „Byl to tým složenej‘ z těch horších, ale to mi nevadilo. Byly závody, člověk je chce jezdit a ne koukat, jestli je v horším týmu nebo v lepším. Divišov potěšil, tam zajel pěkně Péťa Chlupáčů a Pepovi Novákovi se to taky povedlo, takže bylo pěkný udělat bednu. A čím víc závodů, tím líp. Já jich loni měl hodně, nemůžu si stěžovat.“

 

speedwayA-Z: „Pardubice nechyběly u premiéry Poháru přátelství, tradičně obsadily i MACEC Cup, jehož závěr ti ovšem vinou zranění unikl. Byly pro tebe tyto závody přínosné?“

Martin Mejtský: „Určitě, jenom líp pro mě, když má závody. Byl jsem rád, že jsem to moh‘ jezdit. Jedu všechno, co jde. Pohár přátelství byl výbornej‘, bylo to přes víkend, sobota a neděla. Dělalo se posezení se všema. I ta Ukrajina nebyla špatná, jen na MACECu jsme si postáli na hranicích, ale při Poháru přátelství byl přejezd hranice suprově zorganizovanej‘. Ve Swietochlowicích jsem udělal nejvíc bodů, většinou se mi dařilo ve družstvech, v jednotlivcích to pak bylo horší. Nevím proč, první den mi to šlo dobře, ale druhej‘ den se mi už tolik nedařilo. MACEC Cup jsem jel jen jednou na Ukrajině a ještě jsme přijeli pozdě. Po dešti to bylo hluboký a to bylo docela dobrý, to mi šlo. Na Ukrajině chodí i dost diváků, to je docela dobrý.“

 

speedwayA-Z: „Na druhou stranu ti kvůli aktivitám na jiných kolbištích unikly úvodní přeborové závody. Počínaje první Plzní jsi však v soutěži už nechyběl. Jak hodnotíš svoje závěrečné páté místo a neuzrál už čas na stupně vítězů?“

Martin Mejtský: „Přebor je fajn. Záleží na rozpisu, někdy je to dobrý, jindy to stojí za hovno. Když je šestnáct jezdců, jedeš stylem každej‘ s každým. Jindy je to, že jsou vyrovnanější jízdy a lehčí, ale závody to jsou dobrý. S bednou to bylo těžký, když jezdil Smetyš se Simoťákem a ještě tam většinou ještě někdo další skočil. Třeba to vyjde letos. Plánuju, že chci jet všechno, co půjde. Čím víc, tím líp, uvidíme, jak to bude.“

 

speedwayA-Z: „Loni plnil přebor poprvé také roli pružné kvalifikace pro finále mistrovství republiky jednotlivců. Je do dle tvého soudu dobrá myšlenka? A jak bys popsal svoje účinkování ve finálových závodech, z nichž si ten poslední březolupský musel oželet?“

Martin Mejtský: „Určitě je to dobrý. Prvních osm to má jistejch‘, zbytek si to musí vyjet. Semifinále je jeden závod, nepovede se ti a nedostaneš se do finále. Takhle si to můžeš vyjet, musíš jet přebor, když chceš jet republiku. V Březolupech jsem chyběl a Divišov jsem pokazil. Od třech čtvrtin se sezóna zkazila, začalo to tím Divišovem, bylo to peklo. Od tý doby se nedařilo. V Divišově jsem druhou jízdu vyhrál, ale pak jsem dělal tři zera. Hrozně mi ujeli, nevím, čím to bylo. Technikou určitě ne, moc defektů jsem loni neměl.“

 

speedwayA-Z: „Kromě jednotlivců jsi z elitních domácích šampionátů absolvoval také mistrovství dvojic v Plzni. Jak se stalo, že ses objevil v barvách Plzně po boku Radka Podhadského?“

Martin Mejtský: „No, volal mi Míša Hádků, jestli nechci jet za něj, tak jsem to vzal. Dobrý závody, sice jsme skončili poslední, ale aspoň jsme se svezli. Jasona Doyleho jsem neměl ve skupině, ale je to dobrý se potkat s takovým jezdcem. Aspoň se vidět na startu, to je asi tak jediný (smích)…“

 

speedwayA-Z: „Zatímco debut v pardubické vestě v extraligové rozjížďce skončil vítězstvím, premiéra při Zlaté přilbě dopadla o poznání hůře. Asi jsi neplánoval, že ze Svítkova budeš odjíždět tak brzy, co?“

Martin Mejtský: „To ne… Hlavně jsem nejel ani svojí dodávkou, ale sanitou. To se nepovedlo, ta Zlatá přilba. Jak říkám, od toho Divišova se do pokazilo a Přilba to dodělala. Mrzelo mě to, chtěl jsem aspoň dojet. Ne, že v druhý zatáčce takhle spadnu. Mrzí mě to ještě dodneška. Záda už jsou ale v pořádku, můžeme lítat dál. Letos uvidíme, jestli se tam vůbec dostanu, uvidíme, jak ta sezóna vůbec bude. Václava na bedně jsem nestih‘ ani v televizi, ale chodily mi zprávy. Aspoň že se to čekání na českýho vítěze prolomilo.“

 

speedwayA-Z: „Led už nemá vydržet dlouho a ještě před koncem měsíce se dozajista začne jezdit i na klasických oválech. Jaké plány chováš na začátek sezóny?“

Martin Mejtský: „Ani zatím nevím. Uvidíme, kde se bude dát trénovat. Příprava byla dle možností skrz tu nemoc. Chci postavit dva motorky a uvidíme, co bude dál. Potřebuju se zahojit i finančně, teď jsem byl pořád v nemocnici. Když je člověk víc doma než v práci, ty peníze nevydělá.“

 

---

Martin Mejtský děkuje:

„Hlavně tátovi, bez něj bych plochou dráhu nejezdil. Jezdil se mnou na závody a dělá mi mechanika. Marku Courtneymu, připravuje mi motory, pomoh‘ mi s technikou, bez něj bych asi nejel. Pak děkuju Pavlovi Fuksovi, Hynkovi Štichauerovi a sponzorům: Auto Pneuservis Málek, květinářství Levandule, Autolakovna Řečany nad Labem, Nářadí Škaloud, HT KOVO. Karlovi Karáskovi za grafiku, Symposion Coffee, rodině a fanouškům.“

---

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Pavel Fišer a Antonín Škach

Kolín – 24. února
Dvě desítky let čekal, aby se zapsal do seznamu mistrů republiky. Jeho loňská sezóna byla o to excelentnější, že se vrátil na mistrovský trůn naší dlouhé dráhy, a ačkoliv papírové předpoklady byly proti, do portfolia svých úspěchů přidal ještě extraligové zlato s pražskou Markétou. Nadto jej babí léto zastihlo v excelentní formě i v mistrovství světa na dlouhé dráze, na níž získal svou již třetí bronzovou medaili. Josef Franc však nespí na vavřínech a má za sebou usilovnou zimní přípravu. Ke spokojenosti mu ale chybí jen dvě stě padesát metrů, což je jen jedno z témat, o němž český šampión hovoří v exkluzivním rozhovoru pro magazín speedwayA-Z.

 

speedwayA-Z: „Loni jsi absolvoval svůj jubilejní, dvacátý ročník mistrovství republiky jednotlivců a podevatenácté jsi jel finále. Po závodech v Praze a v Divišově ale všechno nasvědčovalo, že k titulu míří opět Václav Milík a ty budeš již posedmé vicemistrem. Jak jsi to prožíval?“

Josef Franc: „Jak to tak cejtím, když nebudu brát ohled, jak sezóna probíhala, můj výsledek v závodech v Divišově mě zklamal. Nedokázal jsem tomu Vencovi konkurovat a spíš naopak jsem ani nezískal žádný bodový odstup od toho třetího závodníka. To bylo velký zklamání. I přes velký úsilí, který jsme podstoupili tomu závodu a výsledku v mistrovství republiky. V Divišově mi to nešlo, nesedělo mi to vůbec. Za sebe bych řek‘, že je to nastavením, i když Zdeněk Schneiderwind tvrdí, že to bylo někde jinde, ale mně to tak prostě nepřišlo. To období Divišov až Tomíček bylo takový nejtemnější v sezóně 2017. Rozjezd s Matějem byl na krev, ale byl čistej‘. To bylo teprve už trošku závodní, i když významnou důležitost to nemělo. Puzzle v Divišově bylo špatně složený.“

 

speedwayA-Z: „Jenže londýnská BSI povolala Václava Milíka do seriálu SGP a on místo třetího finále v Březolupech jel velkou cenu v Toruni. Rázem ses ocitnul v postavení leadera s náskokem jediného bodu na Eduarda Krčmáře. Jak jsi svůj souboj s ním prožíval? Vždyť on se narodil roku, kdy tys začal závodit na ploché dráze.“

Josef Franc: „Tohle mě vůbec nenapadlo. Nechci to a ani nemůžu řešit, když chci závodit. Hlavně velký podkování patří Vencovi, že zbytku plochodrážníků v Český republice umožnil bojovat o titul mistra. Co jsem v březolupským depu sledoval, situace byla hodně vypjatá. Neformálně, když řeknu od chování v depu před závodem, až po poslední jízdu všem decentně brnkalo na nervy a šlo jen o to, kdo to ustojí líp. Finále bylo vyhrocený od začátku až do konce, nebyla tam žádná extra vyčnívající hvězda, bylo to vyrovnaný. Už jak jsme dávali věci do depa, cejtil jsi ten závodní náboj. Jiskřilo to, bylo to strašný. Hlavně já jsem se vrátil zpátky do normálních výsledků, kde jsem chtěl bejt‘ už v Divišově. Z čeho jsem měl největší obavy, bylo, jestli něco nepokazím, což se nestalo. A hlavně před poslední jízdou, aby nenastaly technický potíže. A poděkování patří rozhodčímu, že žádný nekalosti ani nevznikly, ani neproběhly. Jedna nebo dvě situace v mým podání byly krizovější, ale otočil jsem to. Důležitý bylo lacině neprohrávat, když někdo něco chce, pokazí se to. A důležitý je naučit se vyhrávat i prohrávat. Po psychický stránce, ať je někdo hvězda veliká, jak chce, musí se naučit prohrávat, ať chce nebo nechce. Titul byla velká radost nejen pro mě, ale i kluky, co mi pomáhaj‘, a rodinu i fanoušky. Všichni si zaslouží poděkování. První věc, co jsem udělal v Březolupech, bylo, že jsem s radostí napsal Vencovi, že jsem vyhrál i pro něj.“

 

speedwayA-Z: „Po dlouhém čekání ses stal mistrem republiky, pochopitelně nepočítáme-li tvé vítězství v šampionátu ČSMS v sezóně 2012. Vzpomněl sis při vyhlašování v Březolupech na všechna léta, kdy jsi užuž třímal zlato ve svých rukou a na poslední chvíli ti ho někdo sebral?“

Josef Franc: „Bylo to splnění snu. Hodně z těch neúspěchů v mistrovství republiky jsem si zavinil sám a v rozhodujících chvílích jsem to nedokázal přeměnit na zlato. Byla to vždycky škoda a velký zklamání ještě i pro mýho tátu. Nepovedlo se to. Ne, že bych přestával věřit, ale nebyl jsem schopnej‘ jít tak tvrdě za svým cílem a snem. V roce 2012 ten závod byl nápad Markéty, po rozhádání s AČR chtěli jít s vidinou lepší cesty. Vypadalo to nadějně a ty závody byly stejně náročný jako šampionát AČR. Nebyli jsme v situaci, kdy jsme mohli říkat, co následující sezónu bude nebo nebude. Nadšení pana Ondrašíka s panem Abrahámem starším vyšumělo do ztracena, to je věc jiná a za to závodníci nemůžou. A od Markéty zní rozkaz vždy jasně.“

 

speedwayA-Z: „První říjnový víkend byl pro tebe o to nezapomenutelnější, protože jsi druhý den po Březolupech vyhrál mistrovství republiky na dlouhé dráze v Kopřivnici. Jak na tento závod vzpomínáš?“

Josef Franc: „Bylo to hezký. A co se za týhle situace mohlo dělat?! Nabídnul se organizátor závodu mistrovství republiky na dlouhý, myslím si, že se to chytilo za správnej‘ konec. Spousta lidí měla z toho obavy, ale co jsem slyšel, hodně divákům se závod moc líbil. Byla to taky velká brnkačka na nervy. Když se dávala startovka dohromady, ten Němčour tam přišel za hodně peněz. A pak předved‘, co předved‘, to jediný bylo vůči českejm‘ závodníkům nefér. To byla jediná věc, která byla zklamáním. Byl to nádhernej‘ závod, potřeboval jsi pevný nervy a velký koule. Nervozita samozřejmě byla. Všichni si jsou vědomí, že Hynek je velice schopnej‘ závodník a jeden z nejlepších startérů, takže šlo o to odstartovat a snažit se ho porazit. Já měl z dráhy dobrej‘ pocit, je to tím, že v podobných podmínkách mám najeto. Musím se přiznat, že na tý dráze to byl velkej‘ šmrnc. Na jedno kolo jede motorka na dlouhou o tři vteřiny rychlejc‘. Kopřivnice je technická a na fyzičku náročná dráha. Pupek (přezdívka Richarda Dufka, místopředsedy klubu – pozn. redakce) to pěkně zvoral (smích).“

 

speedwayA-Z: „Ani v Kopřivnici jsi to ovšem neměl jednoduché. Musel ses ve finálové jízdě vypořádat s Hynkem Štichauerem. Na užší dráze se nedalo tolik předjíždět, hodně záleželo na startu. A ty sám jsi Pardubičana označil na profesora dlouhodrážních startů…“

Josef Franc: „To je pravda. Je to tak, Hynek bych řek‘, že na krátký není tak suverénní a není si tak jistej‘ jak na dlouhý. A co v sezóně sedmnáct na dlouhodrážní scéně předved‘, asi ukázal hodně lidem, že je možný všechno navzdory jedný slabší chvilce v Rodenu. Existujou i temný stránky, co dokážou zavařit v hlavě. Hynkovi to dalo zabrat a možná ho to poznamenalo a v Kopřivnici nahrávalo v můj prospěch. Fandím mu, ale bylo by dobrý, aby svůj potenciál využil. Třeba v mistrovství Evropy na trávě jsem viděl, že měl na to bejt‘ mistr Evropy. Je to škoda, ale takový věci se stávaj‘, závodění není jednobarevný, překvapil nás všechny. V základní části jsem v Kopřivnici Hynka neporazil, ale měl jsem v záloze něco, co jsem nechtěl z bezpečnostních důvodů před finále předvádět. Kdybych neodstartoval, měl jsem možnost zabojovat a dát tomu závodu top ovoce. Hynek byl pro mě v mistráku jedinej‘ možnej‘ konkurent, kterej‘ moh‘ vyhrát jako já. Jediná šance, kdyby na něj člověk ve finále neodstartoval, byla tvrdě nasadit a jít do toho na sto deset procent. Finále má čtyři kola a já si věřil, že po fyzický stránce bych měl nad ním mít navrch. Musel bych toho využít. Chtěl bych vyhrát závod i z toho druhýho místa.“

 

speedwayA-Z: „K překvapení loňské sezóny je nutno bezesporu počítat také pražský extraligový titul. Hlavně zkraje sezóny jste totiž nebyli v optimální personální konstelaci, a přesto jste změřili pardubické papírové favority. Čím to?“

Josef Franc: „Bylo to tím, že jsme fungovali jako tým. Za největší hvězdu, i když nebyl z českejch‘ řad, byl Seba Ulamek. Konkrétně každej‘ závodník měl svou roli, kterou splnil na devadesát devět procent, co jsem viděl v závodech, kde jsem se zúčastnil. Na začátku sezóny nám při neúčasti soustružníka Zdeňka, kapitána Matěje a Škurliče chybělo půl soupisky. Tím jsme měli sestavu, jaká byla možná. Základ byl Seba, který si odjel svoje. Já se mu snažil sekundovat a jako tým jsme dokázali ty závody vyhrávat. Hodnocení výsledků v extralize ale musím nechat na kapitánovi mužstva. Pro mě to bylo nádherný, jeli jsme, jak jsme měli jet. Čekal jsem na to, s čím vyrukuje konkurence. Čekal jsem zákulisní boje, ale zaplaťpánbůh se nic nestalo. Mně se nepovedla jen jedna extraliga ve Slaným, kde jsem neměl moc bodů, ale jinak to byla skvělá týmová práce.“

 

speedwayA-Z: „Do koncepce tvé mistrovské zlaté sezóny by se náramně hodil také titul z plzeňských dvojic. Jenže tady se smáli Václav Milík s Tomášem Suchánkem a ty jsi spolu s Ondřejem Smetanou protahoval obličej.“

Josef Franc: „Sestavování dvojic do mistrovství republiky je v plný kompetence vedení klubu. Bez jakékoliv možnosti rozhodování byli nominováni Franc a Smetana. Kromě jednoho zaváhání jsme odjeli solidní závod, za kterej‘ se já osobně nemusím stydět. Tak to je, závody se jedou na sto procent až do cílový pásky a to rozhodlo, že jsme nevyužili možnosti bejt‘ aspoň třetí.“

 

speedwayA-Z: „Mistrovství světa na dlouhé dráze pro tebe začalo neslaně, nemastně. V Herxheimu ti lepší výsledek zkazil defekt v semifinále. Pak přišlo La Reole a kdyby Zdeněk Schneiderwind byl stále kudrnáčem, tady by asi přišel o všechny své vlasy. Věřil jsi v obrat k lepšímu?“

Josef Franc: „Když o tom zpětně přemítám, jedinej‘ opravdu pokaženej‘ závod byl La Reole ve Francii, kdy jsem nebyl schopnej‘ udělat body. Je to velká škoda, je to jedna z mejch‘ nejoblíbenějších drah. A byl to jedinej‘ výsledek v sezóně s hodně velkým otazníkem. Byla to veliká shoda náhod v jednom závodě, kdy se mi nedařilo dobře startovat a nebyl jsem schopnej‘ úvod dobře rozjet. Po dvou neúspěšnejch‘ jízdách jsem ztratil naději na dobře odjetej‘ závod. Je to spousta negativních věcí a výsledek tomu odpovídá. To jsou závody, člověk nemůže předvídat, co se může stát. V Herxheimu jsem závodil jako za mlada, ale v semifinále mně z druhýho místa ve druhým kole přestala jet motorka. To bylo jediný zklamání, jinak se závodilo tělo na tělo, třeba s Härtelem jsme si nedali nic zadarmo, ale tečkou nebyla bedna. Co si vzpomínám, úvod finálový série se mi nikdy nepoved‘. Chtěl jsem věřit, aby se to v dobrý obrátilo a povedlo se to.“

 

speedwayA-Z: „Obrat skutečně přišel. V Mühldorfu jsi ťukal na pódium, v Eenrumu a v Morizes jsi skončil druhý a celkově bronzový. Bylo to loni těžší než o pět let dříve?“

Josef Franc: „Mühldorf byl třetí závod a to už šňůra úspěšnejch‘ závodů navazovala, body se sbíraly. Bod zlomu přišel v Eenrumu. Suverénně jsem prošel základní částí závodu. Snažil jsem se dělat maximum bodů. A dá se říct, že v hodně náročnejch‘ podmínkách jsem je nasbíral. Eenrum byl tradičně na hranici pořádání závodu. Byl to ale zlom a možnost zase bojovat o suprový umístění. Podpořil mě v tom i challenge v Berghauptenu a nádherná tečička přišla v Morizes. Dokázal jsem to otočit z nějakýho sedmýho místa jsem se vmáčknul na čtvrtý, pátý. Společně s Jamesem jsem nastupoval v Morizes a do poslední jízdy bojoval o maximum bodů. Já se zbytečně nestresoval, naopak jsem předvedl konkurenci, že se mnou musej‘ počítat i v následující sezóně. Reálný šance jsou, předved‘ jsem to bronzovou medailí a budeme se snažit dál. Před pěti lety se jelo poslední finále ve Vechtě a to bylo podobný. Nedělal jsem ale chyby, jenže ztráta byla veliká. Díky pokaženýmu La Reole ty první dva byli daleko, že nebylo reálný je dotáhnout. V Morizes byla suprová atmosféra, co předvěděli kluci ve stopětadvacítkách před námi, klobouk dolů. Banda nadšenců z Český republiky udělá takovej‘ výsledek! Na vlastní oči jsem viděl, že až do poslední zatáčky u cíle byl mistrem světa Pavlík Kuchařů. Česká výprava ten víkend vybojovala skvělý výsledky, byla to hodně velká euforie.“

 

speedwayA-Z: „S národním týmem se ale obhajoba bronzu z Mariánských Lázní nevydařila. Do Rodenu jsi odjížděl rovnou z Divišova. Bylo to na knop nebo to zapadalo to tvé někdejší filozofie uspěchaného závodního stylu?“

Josef Franc: „Asi je nejlepší, že v takovejch‘ situacích se nemá cenu tím zabejvat‘ a trápit si tím hlavu, když už to někdo takhle špičkově vymyslí. My jsme na to připravený a zvyklý, někdy to není ani na škodu, ale musíme se s tím poprat. Mně to nijak neublížilo, jsem na to zvyklej‘, možná to mám i rád, když nemám moc času o tom přemejšlet. Spíš jsem měl čas během cesty do Rodenu vstřebat ten neúspěch z Divišova. Závod byl hodně vyrovnanej‘ kromě Němců, co tam předvedli, bylo neskutečný. Ale před koncem byla spousta reálnejch‘ kombinací, ale zase suverénně jít do závodu s tím, že obhájíme bronz, nebylo na místě. Po závodní stránce jsme se všichni rvali na maximum, co bylo možný předvést. Neřeším, jestli moh‘ někdo mít o pět bodů víc nebo míň, až na konci se koukám na výsledek. Je škoda, že jsme z potenciálních možností nevybojovali maximum. Mohli jsme třeba bejt‘ třetí, ale v tý naší kategorii jsme jen banda nadšenců, co to dělá z lásky ke sportu. A dostat to do vyššího levelu taky není jen na nás závodnících. Mně z Rodenu může mrzet jen jízda s Němcema, že jsem jim nezavařil víc.“

 

speedwayA-Z: „Za sezónou se sedmnáctkou na konci letopočtu se ti ohlíží pěkně, nicméně na světlo světa se klube její o rok mladší sestřička. Jak se chystáš a jak letošní plochodrážní kampaň v tvém podání bude vypadat?“

Josef Franc: „Dá se říct, že jako za posledních dvacet let se chystám vyjímečně tradičně jako vždycky (smích). Jediný, co bylo jako bonus, přibylo velký odmítání sponzorů, jejich loga už není, kam dávat. Olymp mi na sezónu 2017 pořídil jednu z nejlepších motorek, která se může na dlouhou dráhu vůbec sehnat. Toho si hodně vážím a po motorový stránce se o to stará ladič BVE z Holandska, co pro mě dělá maximum. Sezóna 2018 se ponese ve stejným duchu jako sezóna 2017. Jediným zbývajícím cílem letošní přípravy je pokusit se ve dvanácti minutách uběhnout tři kilometry. Už se to blíží, protože mi chybí jen asi dvě stě padesát metrů.“

 

---

Josef Franc děkuje:

„Poděkujeme hezky česky. Poděkování od amatérskýho nadšence náleží především rodině za její stoprocentní podporu v neúspěšných i úspěšných obdobích. A jedno z nejdůležitějších poděkování patří Zdeňkovi Schneiderwindovi, srdcaři a plodiči budoucího plochodrážního potěru, který se mně snaží na základě vlastních zkušeností vést a navádět tou nejpřímější a pro mě důležitou cestou k úspěchu. Po podzimním slibu, že mu ten titul mistra světa zkusím vybojovat, se o to chci opravdu pokusit. Dále děkuji významným partnerům v loňské sezóně: Bulhar a Rozruch, Olymp, AČR, AK Markéta Praha, Zdeněk Schneiderwind, pan Matuna, Michal Stárek, Alan Zubr, pan Beránek, Jiří Krejčí, Jitka Kern, Polymer a P+P.“

---

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček a Jiří Georgiev

Otrokovice – 19. ledna
Stejně jako se ve svém závodnickém vývoji nezastavil ve stopětadvacítkách, nechce ustrnout ani nyní na prahu své dvacítky s dvěma zlaty v českém šampionátu do devatenácti let a postem juniorského vicemistra. Šestá příčka v mistrovství republiky je pochopitelně bonusem navíc, nicméně on má v hledáčku ambicióznější cíle. Přitom si však dobře uvědomuje, že chtít neznamená mít. Připravuje se na maturitu se stejnou vehemencí, s níž šest dnů v týdnu maká v posilovně, přičemž pochopitelně nemůže velkým obloukem obcházet ani dílnu se závodními motocykly. Patrik Mikel se totiž v exkluzivním rozhovoru pro magazín speedwayA-Z svěřil, že se od loňských chyb chce odrazit ještě k lepším výsledkům.

 

speedwayA-Z: „Po roční přestávce v barvách BP Teamu ses loni vrátil do sestavy Pardubic. Byla to pro tebe jasná volba nebo jsi zvažoval i jiné možnosti?“

Patrik Mikel: „To byla jasná volba už od začátku. Pardubice se ke mně stavěly dobře a pomáhaly mi jak tréninky, tak volnými závody. Je to profesionální klub, podmínky tam jsou dobré. Už se stopětadvacítkou jsem tam začínal trénovat, tak jsme se seznámili s panem Vozárem a panem Moravcem. Měli o mě zájem už v těch stopětadvacítkách, postupem času to stoupalo, až jsem tam šel natrvalo. Na letošek už jsem jejich kmenový závodník, podepisoval jsem přestupové papíry a opravdu nemám potřeby uvažovat o jiném klubu v Česku.“

 

speedwayA-Z: „V Pardubicích ses objevil v poněkud nesprávný okamžik. Bílý koník skákal vysoko v prvních dvou ročních obnovených extraligových čtyřek, nicméně loňská extraliga patřila Pražanům. Proč jste se jim jako papíroví favorité nedokázali výrazněji postavit?“

Patrik Mikel: „Vyhořeli jsme v jednom závodě ve Slaným. Já měl celý závod defekty. Už v juniorské jízdě jsem měl problém a dohromady udělal jen dva body. Ani Vencovi to tam nevyšlo po zranění. Pražáci neměli výpadky, my jezdili s českými jezdci, oni měli cizince. Nasazovali Ulamka, to je každého věc, ale letos uděláme všechno, aby to vyšlo nám. Doháněli jsme je, byly to určitě vyrovnané závody pro oba dva týmy. Ale jak říkám, my jsme měli výpadek ve Slaným, jinak jsme se střídali na prvním nebo druhém místě. Gratuluju vítězům, loni to vyšlo jim, letos uděláme všechno, aby to vyšlo zase nám.“

 

speedwayA-Z: „Parádního výsledku jsi dosáhnul v mistrovství republiky jednotlivců, v němž jsi skončil jako šestý muž závěrečné klasifikace. Od prvního finále v Praze ses udržel v top osmičce, v Březolupech jsi navíc nebyl daleko od pódia. Evidentně musíš hodně spokojený.“

Patrik Mikel: „Jo, ten seriál mi vyšel. V Praze bezvadný, až na tu poslední jízdu, kdy byla šance na tři body. Bohužel mi vypověděl stroj, než mi táta dovez‘ druhý, uběhly dvě minuty. V rozjezdu jsem ale první osmičku uhájil. V Divišově jsme první dvě jízdy bojovali s nastavení, chtěl jsem ho do rychla, ale to už motor nestíhal. Pak jsme to doladili. V Březolupech jsem byl většinou vždycky v sanitce, protože dráha mi nikdy neseděla, vždy byla jiná než ta, na které jsme trénovali. Teď jsem před závodem netrénoval, takže mě nemohlo nic zmást. Všechno šlo, motorka startovala, až v poslední jízdě jsem neodstartoval dobře. Super jsem si užil závod i to umístění. Předloni jsem byl někde dole a na letošní rok jsem rovnou ve finále, takže super. Byl jsem o sto procent lepší, to se mi hodně povedlo. Může to být horší i lepší, ale letos bych chtěl, aby to bylo ještě lepší. Těžko říct, jak to bude, může se stát cokoliv. Ale já dělám všechno pro to, aby se stalo to nejlepší.“

 

speedwayA-Z: „Dvakrát po sobě jsi českým mistrem do devatenácti let, v jednadvacítkách jsi z předloňského třetího místa šel loni na druhé. Logicky by se tudíž nabízela hypotéza o tvém letošním titulu…“

Patrik Mikel: „Bylo by to pěkné, abych měl všechna tři místa… Zase jsme ale u toho, že se může stát cokoliv. Nechci křičet dopředu, ale taky budu dělat všechno, abych ten titul měl. Loni mi první dva závody vyšly. Plzeň super, zatopil jsem i Edovi, Praha to samé, ale Pardubice mi nevyšly. Bojoval jsem sám se sebou. Ale nespadl jsem v celkovém pořadí, co jsem měl udržet, jsem udržel.“

 

speedwayA-Z: „Juniorský titul mohl přijít už loni. Ve Slaném jste spolu s Robertem Chmielem užuž měli nakročeno na nejvyšší stupínek v mistrovství republiky juniorských družstev. Čím to, že se z něho smáli Michal Škurla se Zdeňkem Holubem?“

Patrik Mikel: „Ve Slaným to vypadalo krásně. Robert se v poslední jízdě posunul na první místo před Michala Škurlu. Já jel třetí, měl náskok od Zdendy Holuba. Hlídal jsem si stopu, on by mě už nedotáh‘, ale já se blížil k Michalovi. Byli jsme tam natěsno. Robert se přetočil a já se mu už nestačil vyhnout. Naštěstí jsem nenajel do něho. Motorku měl úplně rozbitou, řidítka zlomený a hrdlo od nádrže useknutý. Byl to hrozný držkopád. Chybělo nám jedno kolo, ale bohužel. Mohli jsme jim sebrat poslední juniorský titul. Ale s Robertem jsme si zase řekli, že od letoška budeme vyhrávat jenom my.“

 

speedwayA-Z: „V juniorce ti ubudou soupeři s datem narození 1996, i když se už vlastně Pražané shodou zlých okolností vyřadili sami jak loni, tak předloni. Ovšem Eduard Krčmář pokaždé kraloval. Mít jeho skalp by nebylo špatné, že?“

Patrik Mikel: „Loni se mi to povedlo na začátku sezónu v Praze při jednotlivcích. Když jsem byl mladší, v Edovi jsem se shlížel, měl jsem od něho i svou první motorku. Hodně nám s jeho tátou pomáhali. Chtěl bych ho porážet, chtěl bych mít takové kvality jako on. V junioráku jsem na něho odstartoval, chvilku jsem ho držel, ale stejně si našel nějakou skulinku a porazil mě. Teď zůstává v seniorech, abych ho porážel, o to to bude cennější.“

 

speedwayA-Z: „A jak se změny na juniorské scéně dle tvého soudu promítnou v národním týmu? Ten loni jasně vypadl v mistrovství světa v Esbjergu a poněkud smolně v evropském semifinále v Abensbergu.“

Patrik Mikel: „Při tréninku v Esbjergu mi to hodně sedlo, byla hluboká dráha. Ale Dánové měli problém, takže to předělali a dráha ztvrdla. Pršelo a já měl smůlu, voda mi natekla do zapalování. Abensberg beru sám na sebe, byl to můj výpadek. To čeká každého závodníka a mně se to stalo na velkém závodě. To se stává. Letos vypadl Eda a Zdenda, jedni z nejlepších, ale uvidíme. Může se stát cokoliv, třeba zase dorostou další závodníci.“

 

speedwayA-Z: „V juniorském mistrovství světa jsi vypadl v pardubickém semifinále, avšak nakonec jsi na poslední finále zase v Pardubicích dostal divokou kartu. Dají se obě úrovně světového šampionátu porovnat? A co mistrovství Evropy v Maconu?“

Patrik Mikel: „Kdo už je v semifinále, většinou je kvalitní jezdec. V Pardubicích se mi ten závod povedl, měl jsem štěstí, že nebyl žádný nátlak z okolí. Finále bylo lepší než o rok dříve. Sice ne bodově, to jsem měl jeden bod, letos ne, ale je to jako malá Grand Prix, hrozně nabitý závod. Ti kluci, co tam jsou, tam jsou z nějakého důvodu. Jsem rád, že jsem divokou kartu dostal, bylo to lepší, ale musím si určit, kdo v depu má být, a kdo ne, protože já jsem v boxu ani neviděl na motorku. A Macon? Tam byla dráha dobrá, ale bylo tam něco, proč to nešlo. Někde jsme udělali chybu, ale jde o to se poučit do dalšího roku. Byly tam chyby, které chceme eliminovat, každopádně bych byl rád, kdyby se mi letos jak do světa, tak do Evropy povedlo kvalifikovat se přímo.“

 

speedwayA-Z: „Vzhledem k tomu, že ses stále držel mezi osmičkou nejlepších finalistů českého šampionátu, nepotřeboval jsi využívat přebor s jeho funkcí elastické kvalifikace. Nicméně proč jsi přece jen nejel víc závodů než ten jeden v Liberci, když tě zranění vyřadilo jen z Březolup?“

Patrik Mikel: „Liberec mám hrozně rád, a jelikož jsme druhý den jeli do Divišova, rád jsem si zazávodil celý víkend. Jinak ty přebory vynechávám, závodů bylo hodně a musel jsem si vybírat a vybíral jsem si závody s větší kvalitou, když to řeknu takhle natvrdo. Neříkám, že přebor je špatný, ale na takových závodech se nezískávají zkušenosti. V Liberci to byl super závody až na pád v rozjezdu. Druhý den jsem si v Divišově ani nemohl nasadit brýle, ale udělal jsem dvanáct plus tři. Odjel jsem domů a v pondělí zjistili, že mám prasklou kost v rameni.“

 

speedwayA-Z: „Naproti tomu v další přeborové soutěži, první lize jsme tě vídali neustále. Jak hodnotíš svůj titul, jehož jsi dosáhnul s pardubickými jedničkami?“

Patrik Mikel: „Tam nám vyšel každý závod až na ten v Praze, tam jsem o Tomáše šel na tlamu hned v první jízdě. Jinak jsme byli bezkonkurenční. Super zkušenosti. Aspoň jsme jako tým nějaký titul získali. Jak jinak bych to měl komentovat, když jsme vyhráli, než super.“

 

speedwayA-Z: „Loni ses v Polsku s vestou Rawicze objevil jen zjara při trénincích a sparingových závodech. Jak to bude letos, když ti mohlo pomoct třetí místo v říjnovém MACEC Cupu v Gorzowě, a jak se na sezónu připravuješ?“

Patrik Mikel: „Ty vole, v Polsku letos nic nemám ani po tom MACECu. V Rawiczi jsem měl smlouvu na dva roky a ta už skončila. Byl jsem tam jen na jaře trénovat, to bylo super, ale potom jsem celou sezónu nejel. Asi je lepší nemít nic a nezávodit, než se upsat a stejně nezávodit. Každopádně žádné angažmá nemám jenom Pardubice, ty jsou jasný. Příprava na sezónu probíhá, každý den cvičím, každý den na sobě makám. Fyzička je základ. Každý rok říkám, že jsem nikdy tolik nemakal, ale letos je ta příprava zase o stupeň lepším, takže doufám, že se to odrazí na těch výsledcích. Zbytek je překvapení, moje barvy zůstanou stejné, ale design bude nový. Hodně dávám i do přípravy motorek, abychom eliminovali všechny chyby. Nechci říct, že bych měl někdy špatný motorky, vždycky jsem je měl dobrý, ale letos bych chtěl hledat chyby jen v sobě.“

 

---

Patrik Mikel děkuje:

„V první řadě a na prvním místě rodině, bez které bych nemoh‘ tady být a dělat, co mě baví. Táta, máma, ségra, strýc Pavel a přítelkyně Slávka. Bez těch by to nešlo. Hrozně velké poděkování patří Borisovi Káňovi z Wolf Fitnes, který mě na sezónu skvěle připraví a směřuje mě ke správnému cíli. Pepovi Svízelovi za podporu, dále Pepovi Kolaříkovi a jeho firmě Diesel Ross Plus tak za podporu a chci mu popřát brzké uzdravení. Velké díky patří Petru Popelkovi z PPlaku, který mi už dlouhá léta pomáhá a podporuje mě. Společnosti Meat Fly. ZP Pardubice, panu Vozárovi, panu Moravcovi, hrozně moc mi pomáhají. Olympu Praha za podporu jako v loňské, tak letošní sezóně a svému trenérovi z Olympu Tomáši Topinkovi. Rodině Drymlových, Lukášovi, Alešovi a panu Drymlovi staršímu. Všem svým fanouškům a lidem, co mi pomáhají dostat se nahoru.“

---

---

Foto: Karel Herman, Pavel Fišer, Mirek Horáček, Martin Mesiarik a Antonín Škach

Uherské Hradiště – 13. ledna
Srdce by závodilo. Rozum se však podívá do peněženky. Když si potvrdí, že každou korunku je raději třeba obrátit dvakrát, vzpomene si na loňskou extraligu. Nula v kolonce bodového zisku přinesla stejný zisk. A je šumafuk, že koruna oproti euru, s nímž SC Žarnovica pracuje, posílila již po dubnovém ukončení intervencí naší národní banky. Své slovo do pranice pronese i sportovní nátura, jež se nesmíří se závoděním na nižším levelu. Kdo by se divil, že Martin Gavenda na začátku zimy hodně skloňuje sloveso vidět ve všech českých pádech. A vlastně s ním končí i exkluzivní rozhovor pro magazín speedwayA-Z.

 

 

speedwayA-Z: „Sezóna 2016 přinesla extraligový comeback Březolup, i když v koalici s Plzní. Jenže spolupráce obou klubů nepřežila ani jeden rok. Jak jsi prožíval, že tvůj mateřský klub už v lize nebude působit?“

Martin Gavenda: „Ani jsem nikdy nevěřil, že bych se dočkal, že bych za Březolupy vůbec někdy extraligu jel. Dočkal jsem se. Pořád nám chyběl kousíček na bednu, brali jsme jen čtvrtá místa. Škoda, že jsme párkrát na bedně nebyli. První závod v Plzni byl výborný, pak jsme měli problémy se závodníky. Pár závodů neměl i kdo jet, nebyli jsme stabilní tým. Škoda byla, že se koalice rozpadla. U nás v Březolupech byly krásný závody, na takové lidi přijdou a atmosféra je dobrá. Byly možnosti jet extraligu v koalici i loni, ale nakonec z toho sešlo. Ale nevím, nevím, tyhle věci moc neřeším.“

 

speedwayA-Z: „V extralize ses nakonec objevil na soupisce SC Žarnovica. Nešlo najít jiné východisko, protože jsi musel tušit, že slovenský nováček chce stavět především na svých vlastních odchovancích?“

Martin Gavenda: „Věděl jsem to. I v té nabídce, co mi dali, mi řekli, že mně nemůžou garantovat závody. Všechno se odvíjelo od toho, co Martin Vaculík pojede nebo nepojede. Ale nic jiného nebylo, jinou nabídku jsem nedostal. A já to v Žarnovici slíbil už dřív, bavili jsme se o tom již na podzim. Nic dalšího jsem neřešil. Letos nemám zatím nic, třeba se někdo ozve…“

 

speedwayA-Z: „Vskutku místo v žarnovické sestavě se pro tebe našlo jen jednou v Praze, jednou Žarnovici a jednou v Pardubicích, kde byl závod přerušen. Suma sumárum osm jízd, nula bodů. To je bilance, na kterou nejsi zvyklý.“

Martin Gavenda: „Na takovou bilanci nejsem opravdu zvyklý. Loni mám titul, že jsem asi jako jediný závodník jel celou extraligu zadarmo. Je to jako blbý vtip, nepočítal jsem, že to může dopadnout až tak. Kolikrát jsem neměl štěstí na jízdy, kolikrát jsem si říkal, že mám bod jistý. A přijde tam traťová rezerva a je to hned jiné. Jízdy byly těžké všechny. Díky tomu, že jsem odjel jen pár závodů a v Pardubicích se skončilo dřív, jsem měl jen pár jízd. Letos vůbec nevím, může to třeba dopadnout stejně, že se vůbec nesvezu. Uvidíme, nechám tomu volný průběh, buď se něco naskytne, když se nic nenaskytne, nevím, ale hlavu si za to trhat nebudu. Říkám, že tomu nechávám volný průběh. V extralize jsem zatím volný a čekám na obálky (smích).“

 

speedwayA-Z: „V první lize jsi hostoval ve druhém týmu Pardubic. Ale ani tady jsi moc mítinků neabsolvoval vzhledem k různým okolnostem. Není takový závodní nedostatek k vzteku?“

Martin Gavenda: „Jak se to vezme. Bylo to k vzteku, na druhou stranu mně to nemrzelo, protože se mi tak sezóna na začátku tak zhořkla, že se to se mnou pomalu táhlo celý rok. Nebylo nic, co by mě pozvedlo chuť k závodění. Když se zadařilo, muselo se to pokazit a tak se to táhlo celou sezónu. Byl jsem za první ligu rád, ale to víš, už to asi lepší nebude. Extraliga není jasná, pak zbývají přebory a první liga, to je všechno, co můžu jet. Těch závodů moc není. A co to ještě jsou za závody?!“

 

speedwayA-Z: „Řešení nabízel přebor, který sloužil jako nová forma elastické kvalifikace pro mistrovství republiky. Naskočil jsi do něho v Kopřivnici, Liberec byl pro tebe smolný. Ale kromě Březolup jsme tě viděli až v závěrečném dějství ve Svitavách. Proč ses neobjevoval častěji?“

Martin Gavenda:  „Jako častěji… Na rovinu můžu říct, že ten přebor mě jako závod nebaví. Když to tak vezmu, je to prostě jako, když si s kamarádama jdeš zakopat s balónem za barák. Pro mě ta úroveň taková není, proto jsem jel Kopřivnici, že tam byla zahraniční konkurence. Bylo to těžké, bylo to vyrovnané a to mě motivuje víc. Přebor je dobrý pro mladý, že tě vidí a chtějí tě porazit. Pak z takového závodu přijedeš rovnou na extraligu a divíš se, že máš problém lepšího závodníka předjet, protože na to nejsi zvyklý. Jsou to závody zadarmo a jet někam do Plzně a tam se něco stane, je docela dost peněz. A těch loni hlavně na začátku sezóny moc nebylo.“

 

speedwayA-Z: „Jedním z příjemných momentů celé domácí sezóny se stala renesance závodů v Kopřivnici. Ty jsi tam dokonce jako první plochodrážník testoval novou dráhu. A kromě přeboru ses objevil ještě v zářijovém mezinárodním pouťáku. Jak se ti tamní závody líbily?“

Martin Gavenda: „Mně se Kopřivnice líbí moc. Je rychlá, po těch letech až nezvykle. Když jsme tehdy jezdili junioráky, nikdo se tam netěšil. Řeklo se Kopřivnice a všem se ježily vlasy na hlavě, kdo dojel, vyhrál, takový to byl masakr. Pamatuju si tam jeden pouťák. Začal trénink, Rakušáci šli po nás, stáli už v depu v přilbách. Jak viděli dráhu, sundali je a šli pryč, že na takové dráze nebudou závodit. Loni byla ale dráha super, bylo to nezvyklé, už to jsou nějaké roky, co jsem tam závodil. Je fakt vidět, že kluci na tom mákli. Když jsem tam trénoval, sem tam to ještě kopalo, ale už na přeboru byla dráha, jakou jsem tam nikdy nepamatoval.“

 

speedwayA-Z: „Po úvodním finále mistrovství republiky jednotlivců ses nekvalifikoval do Divišova a objevil ses až při derniéře v Březolupech. Přitom nebýt poruch a diskvalifikací za najetí do pásky, cílil bys nepochybně výše než na patnácté místo. Stály za nimi tvé problémy se spojkami?“

Martin Gavenda: „Je možné, že bych o místo, dvě bylo výš. Mně už asi tak kolikrát nejde o výsledek, jestli jsem dole nebo nahoře, ale o ten pocit ze závodů, jestli se vydaří nebo ne. Je úplně jedno, jestli skončím v celkovém účtování pátý nebo desátý. Mistrem asi už nebudu, to je jasné, a další umístění je asi celkem jedno. Důležitější je, aby se každý závod vydařil, že bych byl ze svého úhlu pohledu spokojený. Neříkám si, že jdu do závodu prohrát, ale už jsem ve fázi, že závodění je zábava. Neživí mě to, takže cíle typu, že někde něco musím, musím, nemám. Buď to půjde nebo ne. Chvíli jsem problém se spojkami měl. První dvě jízdy to vždycky fungovalo a pak už nic, pak už to prostě nešlo. V Březolupech ta páska je ale spíš na mně. Byla to poslední jízda, řekl jsem si buď a nebo, chtěl jsem se odpíchnout, že bych na Matěje mohl zkusit odstartovat a potrápit ho. Prostě jsem to chtěl zkusit, že by to aspoň jednou vyšlo. A nevyšlo…“

 

speedwayA-Z: „V mistrovství republiky dvojic jsi opět nastoupil po boku Patrika Mikela. Oproti Praze v září 2016 jste loni v Plzni poskočili jen o jeden stupínek ve skupině. Ovlivnil tě tvůj pád v tréninku?“

Martin Gavenda: „Fakt nevím. Dvojice si už nepamatuju. Vůbec netuším, budu se muset někoho zeptat. Jestli jsem ale šel na držku o tréninku, proto si to asi nepamatuju.“

 

speedwayA-Z: „V průběhu roku se v Březolupech zformovala skupina čtyř kolibříků, která trénovala na stopětadvacítkách, a dva z nich vyrazili v říjnu na poslední pohár do Prahy. Jak k tomu došlo a jaké další trenérské ambice chováš?“

Martin Gavenda: „Na jaře jsme měli výstavu závodních speciálů ve Zlíně. Byly tam třeba stará auta a my měli možnost vystavit plochodrážní motorky. Brali jsme to i s náborem, jak chodily rodiny s dětmi, nabízeli jsme jim možnost zkusit plochou dráhu. Z toho vzešli František Hřibů a Radim Procházka. Byla ještě takový náhoda, že Hřibův strýc pracoval v Anglii a chodíval tam na ligu. A strašně se mu to líbilo. Teď, když to viděl, byl rád. Přišli hned na první trénink a zůstali. Štěpán Jurča jezdil motokros a AK Březolupy měl zimní soustředění a čtyřdenní lyžovačku. Byl tam i on, věděl jsem, že je to dravý kluk, co to s motorkama umí. Jeli jsme spolu lanovkou nahoru a já mu řek‘, ať zkusí plochou dráhu. Líbí se mu to. A moje trenérské ambice… V Březolupech jsem jediný aktivní závodník, když tam trénuju, oni to vidí. Tak jim umím poradit, ale když se starám o sebe, toho času moc není. Když jsem měl volno, věnoval jsem se jim, zároveň jsem pro ně trošku i takový vzor.“

 

speedwayA-Z: „O tvém účinkování v letošní extralize již víme. Ale, jak se bude tvá závodnická kariéry vyvíjet dál, už jsi začal přípravu na letošní sezónu?“

Martin Gavenda: „Uvidíme…“

 

 

 

 

---

Martin Gavenda děkuje:

„Musím poděkovat březolupskému klubu, který mě na jaře v nejhorších chvílích podržel, jinak by už tento rozhovor ani nemusel být. Děkuju taky rodině, bráchovi, Péťovi Popelkovi.“

---

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Pavel Fišer a Martin Mesiarik

Praha – 6. ledna
Znělo by to jako hloupý fór, kdyby ovšem nešlo o syrovou realitu. Zatímco se loňská sezóna rozbíhala, on ležel na operačním sále s ramenem, které se navzdory původní předpokladům po zimní fyzické zátěži bez chirurgického zásahu neobešlo. Rekonvalescence se protáhla, a když už byla u konce, narazila na specifikum českého kalendáře s jeho srpnovým vzduchoprázdnem. Michal Škurla si rozhodně nepředstavoval, že se jeho poslední rok mezi juniory smrskne na pouhopouhé dva měsíce, jak prozradil v exkluzivním rozhovoru pro magazín speedwayA-Z.

 

speedwayA-Z: „Sezóna 2016 se ti musela bilancovat skvěle. Na krku se ti houpala bronzová medaile z mistrovství světa družstev, se Zdeňkem Holubem jsi vyhrál domácí titul v juniorských družstvech, o medaili v české juniorce tě připravila pouze rozbrušovačka. Byl jsi spokojený?“

Michal Škurla: „Jo, byl. Byla to pěkná sezóna. V Mariánkách to dopadlo suprově, i nad očekávání všech, i když jsem neměl šanci k tomu přispět. V juniorech se nám se Zdendou povedlo vyhrát družstva. Vybojovali jsme si to, i když nás postavili jako papírově slabší tým, ale dokázali jsme to. Akorát ta juniorka, to bylo smolný. Jely se jen dva závody a já si na první rozříz‘ ruku. Nechal jsem si to zašít a nastoupil do závodu, ale stehy se roztrhly, tak jsem musel odstoupit. To byla škoda. Nešlo to fakt dojet, byla to strašná bolest, jak ty stehy praskaly, a rána se zvětšovala.“

 

speedwayA-Z: „Přes zimu ses připravoval na novou sezónu. Jenže loňský závodní rok v tvém podání začal vskutku netradičně, a sice zprávou, že tě zkraje dubna čeká operace ramene a po ní dlouhá rekonvalescence. Nešlo ji načasovat už na podzim, abys byl zjara fit?“

Michal Škurla: „Nešlo. Připravoval jsem se na sezónu, cvičil a cvičil a rameno začalo víc bolet. Na jaře jsem ani nezved‘ ruku. Zkoušel jsem to oddálit nějakejma vopichama. Ale to nepomáhalo a musel jsem na operaci. Kvůli vopichům jsem se vynechal soustředění v Goričanu, měl jsem to mít tejden v klidu, aby se zjistilo, jestli to zabere. Nezabralo, tak jsem zkusil najít co nejbližší termín na operaci. Měl jsem ji zkraje dubna a pak přišla hrozně dlouhá rehabilitace. Ta taky nešla urychlit, bolelo to, neměl jsem t tomu sílu. Nebyly to jen vazy, bylo tam toho víc… Táhlo se to až do července, pak jsem hodně trénoval na Markétě, ale byla dlouhá závodní pauza. Až pak jsem začal závodit. Šlo to v pohodě, žádný problémy nebyly, rameno bylo v pohodě. Akorát byl už podzim.“

 

speedwayA-Z: „Musel jsi toho odepsat hodně, nicméně jsi přišel především o poslední rok své juniorské kariéry. S výjimkou juniorských družstev jsi nebyl domácím šampiónem, medailová umístění jsi získal v devatenáctkách, ale v jednadvacítkách nikdy. Na druhou stranu ses dvakrát vracel s nároďákem s evropským bronzem. Jak toto období své kariéry hodnotíš?“

Michal Škurla: „Juniorskej‘ věk proběh‘ střídavě oblačno, chvíli se dařilo, chvíli ne. Pár úspěchů se udělalo, škoda, že nebyl domácí mistra. Neudělá se s tím už nic, aspoň jsme se Zdendou loni vyhráli zase dvojice. S Prahou jsme byli mistři extraligy, i když jsem k tomu moc nepřispěl, jen dva závody a v jednom jsem se ani neumazal. Je mi to líto, snažil jsem se na ten svůj poslední juniorskej‘ rok co nejlíp připravit a nakonec to dopadlo špatně. V seniorce to už bude těžší, ale snad se něco dokáže. Chtělo by to juniorskej‘ věk zopakovat, pár let posunout…“

 

speedwayA-Z: „V létě ses konečně uzdravil, ovšem svůj comeback sis načasoval na špatné období. Kdybys začal závodit v červenci, skočil bys přímo do rozjetého kolotoče přeborových závodů. Jenže ty ses vrátil rovnou doprostřed srpnového závodního vakua…“

Michal Škurla: „Aspoň byl nějakej‘ čas se rozjezdit, než jsem začal závodit. Když jsem se vrátil, bylo to zrovna takhle, pořád jsem trénoval. Radši bych závodil, ale tady na Markétě jsme trénovali na pásku, takže to bylo dobrý. Motorky byly připravený už dávno, to bylo v pohodě. Nic už mě nebolelo, ani jsem neměl žádný obavy, rameno bylo uzdravený. Jen ten kalendář byl postavenej‘ nějak divně, jestli chtěj‘ mít všichni pořadatelé prázdniny?! Nikdo nechce v létě dělat závody, je to horší, že se nezávodí, takže musíš trénovat. Bez tréninku to nejde, ale stojí to stejně jako závody, ale na tréninku nevyděláš.“

 

speedwayA-Z: „Do toho přišel třetí loňský kostěnický Srandamač a ty ses nenechal dvakrát přemlouvat k účasti, protože tvůj táta Tomáš volal již někdy zkraje týdne, aby si ujasnil cestu. Jak se ti prostředí takového podniku líbilo, a jak sis užil obě vítězství?“

Michal Škurla: „Já jsem v Kostěnicích nikdy nebyla a chtěl jsem se tam podívat. A rozjet se. Bylo to hezký, připravený prostředí. Je vidět, že to dělaj‘ lidi, co se jim plochá dráha líbí. I s málem peněz jde udělat závod, aby se líbil. Jde tam jezdit, mohlo by to bejt‘ trošku větší, ale nejsou tam mantinely, tak to nevadí. Jezdí tam spousta hobby jezdců, jen vyjedou ven a nic se jim nestane. Když bude čas, možná bych tam přijel zase. Hlavně podle času.“

 

speedwayA-Z: „Za dva měsíce, které zbývaly do konce sezóny 2017, jsi toho nemohl stihnout hodně. Nicméně první místo v domácím šampionátu juniorských družstev jste se Zdeňkem Holubem obhájili. Přitom to ve Slaném zpočátku vypadalo na pardubickou korunovaci. Co ti blesklo hlavou, když jsi přímo před svýma očima viděl leteckou vložku Roberta Chmiela a Patrika Mikela?“

Michal Škurla: „Hlavně jsem se mu snažil vyhnout! Pomohlo nám to, nebudu říkat, že ne. Nevím, jestli by Zdenda Patrika předjel, abychom měli šanci na repete v rozjezdu. Pak se jízda opakovat, oba jsme odstartovali a dojeli si pro vítězství. Obhájili jsme, je to dobrej‘ pocit. A to jsme ani jednou jsme nebyli vyložený favoriti, vždy nás odsouvali na druhý místo!“

 

speedwayA-Z: „Přebory v Plzni, Slaném a Svitavách pro tebe byly o to důležitější, že jsi rovněž bojoval o postup do finálových podniků mistrovství republiky jednotlivců v Divišově a Březolupech. Ani jednou jsi nechyběl na pódiu, takže se to povedlo. Jak se ti líbí nový systém elastické kvalifikace místo jarního semifinále?“

Michal Škurla: „Je víc času a větší šance, když se něco přihodí. Kdyby se někdo kvalifikoval na jaře, je to pro něho horší, ale takhle se to víc míchá a člověk není hnedka ztracenej‘, kdyby vypad‘ na jaře v semifinále. Za mě se mi to líbí, zrovna mně to loni pomohlo hodně. Byly to dobrý závody, přebor jelo dost lidí, takže hezký závody. Akorát je škoda těch rozpisů, že se někdo s někým nepotká vůbec a s jiným zase třikrát. Třeba konkrétně ve Slaným jsem ani jednou nejel se Zdendou a s jinejma víckrát.“

 

speedwayA-Z: „V Divišově jsi byl možná v roli pasažéra, který právě naskočil do rozjetého vlaku, nicméně v Březolupech ti historicky první pódium v nejstarším motoristickém šampionátu naší země sebral Matěj Kůs až v rozjezdu. Celkově jsi byl devátý jen o pět bodů za Ondřejem Smetanou. O to větší škoda jarní absence, že?“

 

Michal Škurla: „To je, ale na to, že jsem vynechal jeden závod, to dopadlo dobře. Kdybych trochu víc bodů posbíral v Divišově, dostal bych se třeba od osmičky na příští rok. Tam to nevyšlo, nevím, čím bych to odůvodnil. Neměl jsem moc najeto, mohlo to bejt‘ i tím. Březolupy byly super, tam to šlo hezky. Pěkná dráha, povedlo se nastavit motorku a všechno fungovalo, jak mělo. Rozjezdu byla škoda, v něm to prostě nevyšlo. Mít pokaždý dvanáct bodů, to by se mi líbilo.“

 

speedwayA-Z: „Co ti však šlo do noty, bylo posunutí mistrovství republiky na dlouhé dráze. Nemám na mysli přeložení z Mariánských Lázní do Kopřivnice jako spíše termín druhého říjnového víkendu, protože na konci června bys nemohl startovat. Jak se ti závod líbil, a jak jsi spokojený se čtvrtým místem?“

Michal Škurla: „Jsem s ním spokojenej‘, ale škoda že nebyla bedna. Ve finále bylo všechno o startu. Odjel jsem dobře, ale Pepa s Hynkem jeli pode mnou. Podjeli mě a to rozhodlo, dráha byla úzká. Jak mě vyvezli, předjel mě i Mates. Ale Kopřivnice je hezký místo pro plochou dráhu. Před závodem se říkalo, že to zruší, ale nakonec to bylo super. Dráha je užší, ale pro všechny stejná. A nebejt‘ Kopřivnice, ten závod se neodjede vůbec.“

 

speedwayA-Z: „Čas letí rychle a záhy se opět rozburácí motory plochodrážních motocyklů. Začneš sezónu 2018 opět nějakou dubnovou operací?“

Michal Škurla: „Určitě v březnu nejdu na operaci (smích). Budu bojovat, co to půjde na dlouhý, na krátký. Uvidí se. Probíhá zimní příprava, v pondělí odjíždíme na běžky do Špindlu. Do toho příprava motorek. Zahraniční angažmá není, akorát Německo, bundesliga za Stralsund.“

 

---

Michal Škurla děkuje:

„Děkuju hlavně tátovi a mechanikovi Lukášovi. Trenérům z Markéty, Odboru sportu Ministerstva vnitra, všem svejm‘ sponzorům a lidem, co mi pomáhaj‘.“

---

 

Foto: Karel Herman, Pavel Fišer a Mirek Horáček

 

 

Kolín – 10. prosince
Již předloni se shlédnul v dlouhých a travnatých oválech a v této sezóně si začal organizovat svůj závodní diář podle nich. Přesto však nedal vale klasické disciplíně, navíc si vymyslel projekt tréninkového centra pro mladé závodníky sedlající dvěstěpadesátky. A snad aby těch starostí neměl málo, přidaly se zdravotní komplikace. Martin Málek si uvědomuje, že na více židlích naráz se sedí náramně špatně, nicméně v exkluzivním rozhovoru pro magazín speedwayA-Z se nevěnuje jenom svému časovému harmonogramu.

 

speedwayA-Z: „Loňský koaliční BP Team se po sezóně rozpadl a tys v zimě řešil dilema, zda nastoupíš za žarnovického nováčka nebo se vrátíš do náruče Milana Macha. Proč nakonec vyhrál Slaný?“

Martin Málek: „Hlavně já o Žarnovici ani moc dlouho neuvažoval. Dostal jsem sice nabídku, ale bylo mi jasné, že oni mají svých závodníků dost. Patrik Búri, Michal Tomka, Ján Mihálik, Kuba Valkovič, Maťo Vaculík, jeden cizinec, to už máš šest lidí. Ani jsem moc nepomýšlel na to, že bych se dostal do sestavy. Slaný byla jasná volba. Pod Milanem Machem jsem nejezdil první rok. Za tu doby jsme nejen dobří kamarádi, ale spolupráce nebyla nikdy špatná. Vyzkoušel jsem skoro všechny kluby v Česku a pod vedením Milana jsem byl vždy spokojený. Příští rok pořádně nevím, co bude, protože teď jsem se nemohl vyhrabat z těch zdravotních patálií. Před čtrnácti dny jsem byl na operaci s kýlou a měl jsem v nemocnici, o čem přemýšlet. Letos se mi to vůbec nelíbilo, vzal jsem si na sebe větší porci, než dokážu zvládnout. A bylo to všechno špatně. Všechno ne, ale převažuje, že špatně byla většina, že to nebylo ideální řešení. Sedět na třech nebo čtyřech židlích se fakt nedá.“

 

speedwayA-Z: „Slánská extraligová sestava opticky nevypadala vůbec špatně. Nicméně nakonec se vaším nejvážnějším protivníkem stala Žarnovica. Ovšem váš boj o bronz záhy skončil, když slovenský celek byl bez pravidelné účasti Martina Vaculíka v zásadě bezzubý. Jak se na českou extraligu díváš?“

Martin Málek: „Celý tým se nesetkal v optimální formě. Zdeněk Simota asi taky nebyl letos v nejlepší formě. Ubylo mu závodů, nevím, jak to měl s trénováním, asi tomu taky moc nedal. To samé Michal Dudek, ten prý snad letos neodjel ani jeden trénink. Já si taky musím sypat popel na hlavu, protože jsem taky moc bodů nepřidal. Buď jsem se válel po zemi, nebo se lízal z několika úrazů z trávy. Samozřejmě myslím travnatou plochou dráhu, ne tu veselou trávu (smích). Jediným naším tahounem byl Eda Krčmář a Jakub Jamrog. My tři byli bez pravidelného tréninku a bez fyzické přípravy a bez toho nepřicházejí výsledky. S tím bohužel souvisí práce, musíme se taky nějak živit, aby bylo na závodění.“

 

speedwayA-Z: „Ty ses shlédnul v dlouhých a travnatých drahách, kde tvé výkony bedlivě sledoval také Milan Mach. Nikoliv ovšem z pozice nového fanouška této disciplíny, ale s obavami, jestli se ti zase něco nestane…“

Martin Málek: „To je pravda, ale musím trošku přiznat, že jak jsem v mládí tady tu disciplínu skoro vůbec nevnímal a o trávě se vždycky vyjadřoval, že je to pro blázny a takovou blbost nikdy jezdit nebudu, až letos jsem ale změnil trochu názor. Kromě té dlouhé dráhy, která se mi moc líbí, jsem přišel na chuť i travnaté. Je to jiný styl jízdy. Ne, že jsem na to přišel, ale postupně přicházím na to, jak tu trávu jet. I když jsem těch závodů tolik neodjel, i tak jsem získal hodně fanoušků v Německu a pár holandských, takže organizátoři se mnou dost komunikovali. Jsem rád, že si mě i v této disciplíně oblíbili. Ale Milan Mach mě k té trávě trošku přivedl. On byl tím prvočinitelem, když u nás na zahradě předváděl, jak se jezdí Teterow.“

 

speedwayA-Z: „Kvůli nominaci do dlouhodrážního nároďáku do Rodenu vynechal druhé finále mistrovství republiky jednotlivců v Divišově. Po Praze jsi už neměl medailové ambice, přesto však jde o prestižní šampionát. Znamená to, že se z tebe bude stávat specialista na dlouhé a travnaté ovály?“

Martin Málek: „Postupně asi ano. Pravděpodobně ano. Po těch čtyřech bodech a dvou pádech, které jsem předvedl v prvním finále v Praze, kde to byl můj exhibiční závod plný pádů, ne, že bych na to v Divišově neměl chuť. Ale zvážil jsem, že po té rekonvalescenční přestávce bych buď něco předvedl v Divišově a už vůbec nic v Rodenu. To se mi nechtělo riskovat, tak jsem všechno obětoval tomu Rodenu. Je škoda, že se zrovna naplánoval mistrák republiky, kde teoreticky mohli jet čtyři závodníci z národního týmu, den před mistrovství světa družstev na dlouhé dráze. Noční přesun z Česka do Holandska není nic jednoduchého. Závodník tam musí být od sedmi ráno na nohou a od devíti v kombinéze a je stále v pozoru až do pozdních odpoledních hodin. Myslím, že to bylo vidět na Hynkovi, protože ten druhý den byl hodně unavený a vůbec ho to v Rodenu nebavilo.“

 

speedwayA-Z: „V Rodenu jste obhajovali loňské bronzové medaile z mistrovství světa družstev. Nakonec jste se však domů vraceli se čtvrtým místem. Bylo to zklamání?

Martin Málek: „Medailové ambice určitě byly, ale když se k tomu přičte ta moje dlouhá přestávka a to, co Pepe s Hynkem absolvovali den předtím, asi se není čemu divit, že to tak úplně nedopadlo. Škoda, že nedostal šanci Michal Dudek. Třeba by pár bodů vyjel, protože mně a Hynkovi to vůbec nešlo. Ne, že by to nesedlo, ale bylo těžké přijet na neznámou dráhu. Pepovi to tam jelo perfektně, ten jediný nás tam podržel, že to nedopadlo ještě hůř. Takovým hlavním problémem, na co si stěžovali všichni, byly starty na hodně tvrdém podkladu. Ale víc potíží s tím měli Angličani. Je to mistrovství světa, není to jednoduchý závod, bez zkušeností to nejde. Zkušenosti, co má Pepa Franc, jsou opravdu znát. Bylo to velké štěstí, že jsme měli aspoň to čtvrté místo. Když se podívám na silný tým Anglie, není to zrovna nejhorší výsledek. Hodně dobře jeli taky Švédi, ti tam taky dost míchali kartama. Příští rok je Morizes, tak uvidíme.“

 

speedwayA-Z: „Ať tak či onak, zatím jsi plochodrážní obojživelník. O tom ostatně svědčí také tvá účast nejen ve zbývajících dvou finálových závodech, ale také v přeboru, kde ti rozhodně cesta na pódia nebyla vzdálená. Proč jsme tě v tomto seriálu nevídali častěji?“

Martin Málek: „Hlavně mi šlo o to dostat se do finále mistrovství republiky. A pak se mi přebor kryl buď s dlouhou a trávnou nebo s přípravou a závody s naším JRM Speedway Klubem Mládeže na dvěstěpadesátkách. To byly hlavní důvody. Nechci kvalitu přeboru nějak shazovat, ne že člověk má strach, ale jsou to pro mě trošku riskantní závody. Je tam mix závodníků, jednak zkušených, ale také jedou i začátečníci nebo až amatéři. Je to nebezpečné v tom, když se závodníkovi nepovede start, je velice těžké předvídat, jak a kam pojede ten slabší závodník, než když přede mnou pojede někdo zkušený. Nakonec mi ty přebory byly stejně houby platné, protože poslední finále mistrovství republiky jednotlivců v Březolupech jsem vyloženě odtrpěl na bolesti v kolenu. Tam jsem se na to měl po tréninku asi hned vykašlat.“

 

speedwayA-Z: „Loni touhle dobou ses svěřoval se svou ambicí dostat se do finálového seriálu mistrovství světa na dlouhé dráze. Bohužel se ti to nepovedlo, nepostoupil jsi už z kvalifikace, která se jela v Mariánských Lázních, tedy shodou okolností na místě, kde jsi předloni v šampionátu republiky poprvé zazářil na dlouhých oválech. Co se dělo?“

Martin Málek: „Řekl bych, že to byl vyloženě smolný den. Co se týče technické stránky, s takovým vybavením jsem na závod ještě nepřijel, abych měl připravené v depu čtyři motory Jawa a dvě motorky. Smůla začala už v tréninku, kdy jsem zadřel půjčený motor z Finska. Když jsme doladili motorku na závod, přišly technické trable. Ve třetí a čtvrté jízdě mi dvakrát vyskočil karburátor z gumové příruby. Musím podotknout, že byla skoro nová. Právě tím, že byla nová, jsme přišli na to, že nebyla odzkoušená a bohužel jsem na motoru měl namontovanou přírubu z měkké pryže. Ty dva defekty a ty body za ně chyběly, i když jsem se snažil ze všech sil aspoň tu čtvrtou jízdu dojet do cíle. Aby toho nebylo málo, měl jsem tolik motorů, že jsem tam jeden v depu zapomněl. Asi mi nebylo přáno, jinak nevím… S variantou, že nepostoupím, jsem ani v nejhorším snu nepočítal.“

 

speedwayA-Z: „Evropský šampionát na travnaté dráze pro tebe odstartoval už v půli dubna. Z Balkbrugu jsi postupoval, jenže v srpnu jsi ve finále v Hertingenu pouze odtrénoval.“

Martin Málek: „Finále mistrovství Evropy byl jeden z mých hlavních cílů, který jsem si tak napůl splnil. Proto jsem taky objížděl co nejvíce travnatých pouťáků, abych si to vyzkoušel, natrénoval a naučil. Bohužel ta tráva je docela záludná disciplína a odnesl jsem si z ní akorát zranění, z kterého se lížu ještě dodneška, protože koleno je svině. Do toho se mi přidala tříselná kýla, doufám, že už po Vánocích se budu moc začít fyzicky připravovat na další rok. V Hertingenu mi to v tréninku vůbec nešlo. Po prvním rozjetí mě něco píchlo v koleni a pomalu jsem přestal i chodit. A na tu trávu musí být závodník v dobré fyzické kondici. Stejně jsem měl na pondělí naplánovanou operaci, tak jsem to nechtěl víc pokoušet. Snad zase příští rok…“

 

speedwayA-Z: „Dlouhodrážní šampionát republiky našel azyl v Kopřivnici, jejíž ovál navzdory své olbřímí délce přece jen není pro longtrack to pravé ořechové. Jak se na závod díváš ty a jako hodnotíš své třetí místo?“

Martin Málek: „Musím taky přiznat, že do Kopřivnice jsem přijel s tím, že pravděpodobně nenastoupím ani do závodu, kvůli tomu bolavému kolenu. Nakonec to ale šlo a dostal jsem se až do finále. Je pravda, že Kopřivnice není úplně ideální dráha pro longtrack na závodění. Je hodně úzká, bylo těžké předjet, i když mně se to párkrát povedlo. Ale jinak si myslím, že to byly docela super závody. Bylo to rychlé, něco jiného než speedway a snad ani diváci nemohli nadávat, že by se jim to nelíbilo. Ale opravdu to byla spíš speedway na dlouhých motorkách. Co se týká dlouhé dráhy, nemá to opravdu nic společného s kilometrovým oválem, který je pro ni typický. Ale za třetí místo jsem moc rád, mám krásný pohár. Třetí místo je super, konečně bedna, začíná to mít vzestupnou tendenci.“

 

speedwayA-Z: „Jsi zaměstnán v divišovské Jawě, kde se podílíš na vývoji nových motocyklů. Kromě toho jsi stál u vzniku tréninkového střediska dvěstěpadesátek v Divišově a věnoval se reprezentaci v této kubatuře. Máš nějaké novinky z těchto branží?“

Martin Málek: „Už dva roky nebude platit, že se podílím na vývoji, jsem v Jawě zaměstnávaný jinou prací. A na ty vývojové věci nezbývá moc času, což mě trošku mrzí. Teď když se s odstupem času dívám na vznik tréninkového střediska dvěstěpadesátek v Divišově, asi to nebyl zas tak dobrý nápad. Z té letošní sezóny je asi víc zklamání, než abych měl z toho radost. Myslím, že pár výsledků se podařilo, když přihlédnu na to, že to dělám zadarmo, obětuju tomu svůj volný čas, který nemám, a který jsem dřív věnoval i svojí přípravě na závody. Spočítám, kolik to stálo financí, které jsme si museli obstarat. Navíc bez podpory pana Diatky a továrny JRM Speedway Factory by žádná česká reprezentace ve dvěstěpadesátkách vůbec nebyla. Po sezóně potom dochází k tomu, že se v klubech chlubí cizím peřím, jak jejich závodníci dosáhli výsledků na mistrovství Evropy a světa. A přitom to byla práce a finanční prostředky Divišova a pana Diatky a to je trochu smutné. Ale vymysleli jsme si to sami, byl to můj nápad nějakým způsobem podpořit plochou dráhu a pomoci těm klukům v začátcích jejich závodění a něco je naučit. Je to velké sousto a hodně náročné a ještě bez nějaké finanční pomoci to prostě dělat nejde. Asi budu nějakým způsobem pokračovat, uvidím, jak to bude probíhat. Ale co se týká letošního roku, podařilo se získat k zapůjčení techniku, což byly čtyři motory, dostali jsme půjčené šasi na dlouhou dráhu, takže i tam se mohli kluci ukázat. Důstojně reprezentovali v reprezentačních kombinézách a předvedli docela pěkné závody. Takže za nás dobré, myslím, že nám nemá nikdo co vyčítat.“

 

speedwayA-Z: „Na kalendáři stojí pořád letopočet se sedmnáctkou na konci, což se však během pár dnů změní. Jak se bude tvoje kariéra vyvíjet dál, ses už částečně rozhovořil v odpovědích na předchozí otázky. Ale jak probíhá tvá zimní příprava?“

Martin Málek: „Zatím nijak. Protože pořád nemám rozcvičenou pravou nohu od operace s kolenem a jak jsem říkal, před čtrnácti dny jsem byl na operaci s tříselnou kýlou. Potřebuju, aby se všechno zahojilo, proto začnu asi za čtrnáct dnů na Silvestra. A hlavně cíle, když řeknu, jaké mám cíle, pak to skončí docela tragicky, takže cíle co největší, ale spíše na těch dlouhých a travnatých drahách. Doufám, že na nich odjedu víc závodů a bude se mně tam i víc dařit. Mám nějaké nápady, jak moje motorky na dlouhou ještě vylepšit, tak je teď pomalinku začínám realizovat. Abych byl rychlejší a zase o něco lepší než letos. Moc se těším zase do Mariánek, tak snad se tam svezu víckrát než letos.“

 

---

Martin Málek děkuje:

„Na prvním místě je jako vždy tatínek Pavel, ten mě nikdy nenechá ve štychu a vždycky pomáhá, jak může. Taky děkuju manželce Gábince za trpělivost, kterou má. Dále to trošku zestručním. Míšovi Hádkovi a Káčovi Kadlecovi za pomoc a doprovod, strejdovi Petrovi a panu Grossewachterovi za technickou pomoc. Panu Janouškovi za Metaltec, panu Heršálkovi za Fuchs Oil a taky panu Cholenskému. Velký dík patří taky panu Diatkovi a JRM Speedway Factory s.r.o. Ale už fakt jen stručně díky Vašku Hromasovi, Mirkovi Rosůlkovi, Ládovi Šímovi, Milanu Machovi, Mirkovi Hrdličkovi. Karlovi Matuškovi, Luborovi Červinkovi a Karlu Karáskovi. Taky moc děkuju všem fanouškům a těm, na které jsem případně zapomněl.“

---

Foto: Karel Herman, Kiril Ianatchkov, Mirek Horáček, Pavel Fišer, Antonín Škach a archív Martina Málka