Semily – 12. března
Jeho plochodrážní kariéra začala až v jednadvaceti letech. Po sérii fraktur zápěstí z motokrosu hledal naplnění své touhy po závodním motocyklu. I když přišel o většinu svého juniorského věku, brzy začal šlapat na paty ostatním konkurentům. Ofenzivním pojetím jízdy ukázal, že svého pozdějšího debutu na oválech nemusí litovat jen on, ale i svým způsobem také česká plochá dráha. Loni se po půlročním intermezzu s kaskadérskou skupinou vrátil naplno k levým zatáčkám. Stal se jednou z klíčových postav prvoligového Mšena, by jej maličko o prázdninách přibrzdila zlomená ruka z chorvatského Prelogu. O tom všem bude řeč v exkluzivním rozhovoru, který Jakub Hejral magazínu speedwayA-Z poskytl. Naši čtenáři se však dozví také více o jeho kaskadérských vlohách, ježdění na šroubcích či honičce se španělskou policií. A ti, kteří zpovídanému jezdci položili své dotazy, se mohou těšit na podepsanou autogramkartu.

speedwayA-Z: „Když se tak člověk dívá z okna na ty záplavy sněhu, které právě napadly, a poslouchá zprávy o zrušených trénincích, soustředěních a závodech, napadne ho, že tvůj nápad jet do Španělska trénovat na motokrosové motorce, byl dobrý, co?“
Jakub Hejral: „Nebyla to moje myšlenka. Přišli na to dva moji kámoši. Já jen vzal auto a jel k hotový věci. Oni všechno naplánovali. V tu dobu to bylo nejlepší. Zimní spánek už musí skončit. Teď už začnu žít závoděním a budu dělat vše, co se týče plochý dráhy plus někdy motokros jako fyzičku. Ve Španělsku jsme byli v Peniscole, je to asi dvě stě kilometrů na západ za Barcelonou. Mají tam asi pět špičkovejch drah, kde se jezdí mistrovství Španělska. Bylo to na úrovni, umělý zavlažování a tak. Byli jsme vykulený z tepla, plus pětadvacet ve stínu, ale Španělé chodili v bundách. Bylo sucho a prášilo se a dráha byla jako beton. Místy byly fleky, kde to gumovalo. Jako u nás, když je největší léto. Jezdili jsme šest dnů v kuse a už to byl záhul. Ne, že bych nezašel přes zimu do posilovny, ale na jaře svaly na motorce stejně bolej‘. Nikdo z nás nečekal, že tolik najezdíme. Bylo to bezvadný. Kámoš si tam však první den zlomil obě nohy. Naštěstí nemusel na operaci, jezdil tam s náma na vozejčku. Nastaly tím komplikace, ale bohužel je to s tím spojený. Napadlo mě vzít si i plochodrážku. Stáhnul jsem si z internetu nějakej novej stadión, ale bohužel to na těch číslech nikdo nebral. Bydleli jsme u známejch přímo na pláži. Taky oni tam zkoušeli volat, ale nešlo jim to. Bylo mně to líto, protože jeden den bych tomu určitě chtěl věnovat. Myslím, že ten trénink bude tutově znát. Plochá dráha je taky o fyzičce. Síla musí bejt. Ještě to musím dopilovat, abych měl lepší začátek než loni. To tam něco chybělo, takže doufám, že se toho vyvaruju. Největší zážitek ze Španělska je přímo z pláže. Lidi se na ní sem tam koupali, ale spíš jen opalovali, protože pro Španěly byla zima. Rozhodli jsme se jezdit na kroskách po pláži a natočit si to. Hned nastal šílenej poprask. Honili nás dokonce policajti. Ujeli jsme jim a schovali se. Oni věděli, kdo jsme, a počkali si na nás u hotelu. Chtěli nám dát tisíc euro pokuty, ale nakonec jsme to uhádali. Pláž byla dlouhá a na pětku ti to jede stovkou a hází to písek na lidi. To jsme přepískli, ale nakonec jsme se tomu zasmáli.“

speedwayA-Z: „Loni jsi plánoval ještě jezdit s kaskadéry a dokonce ustavit rekord v počtu přeskočených aut. Proč z toho nakonec sešlo?“
Jakub Hejral: „Bylo to komplikovaný. Předloni na podzim jsme končili sezónu a bavili se o tom rekordu. Ten je sedmnáct aut. A když jsem bez ničeho skočil patnáct, říkal jsem si, že těch sedmnáct skočím taky. Potíž ale byla, že se auta přidávají po dvou, takže by jich bylo devatenáct. Myslel jsem si, že by to nebylo nemožný a těšilo by mě ten rekord překonat. Oni souhlasili, že mi na to udělaj‘ vystoupení na velodromu v Brně a všechno organizačně zajistí. Měli podmínku, abych za to u nich zůstal ještě jednu sezónu. Na to jsem přistoupil a dohodli jsme měsíční plat. Kvůli rekordu jsem si koupil novou dvěstěpadesátku Yamahu, což byla investice za 150 tisíc. Pak jsem se sešli na jaře dohadovat všechny věci. Přišla řeč na finance. Majitel týmu řekl, že je schopnej mi dát asi polovinu toho, než jsme se bavili na podzim. Nezbylo mi než říct ne. Ten tým je od Kolína, takže pro rekord jde jen o půjčení nájezdů a těch aut a zajištění komisaře. Ale ten chlap na tom chtěl postavit celou sezónu, dát na plakát, že je to rekord do Guinessovy knihy rekordů a lákat na to lidi. On to dělá kvůli sobě, ne aby zviditelnil mladýho kluka. To dohadování je na dlouhý lokty. Kdyby se maličko chtělo, šlo by to. I ty nájezdy by se daly udělat, i když je to komplikace. A v sezóně je hodně závodů a musím se taky něčím živit, takže jsem v jednom kole a nezbejvá na to čas.“

speedwayA-Z: „Představ si situaci, že bys jel plochodrážní závod a o přestávce skákal na motokrosovém motocyklu přes řadu aut. Nedostal jsi od nějakého pořadatele podobnou nabídku?“
Jakub Hejral: „Ne, vůbec nic. Ale uvítal bych to. Jen aby byla show pro to zablbnutí. To je to nejmenší. Myslím, že v těch skokách jsem dobrej. A není na tom co připravovat. Kdo umí maličko jezdit a skákat, není to pro něho absolutně žádná komplikace. Kdyby měl někdo takovej nápad, určitě bych vyhověl. I bez finančních požadavků. Jen jako lákadlo pro lidi. Když je plnej stadión, závodí se jinak. Třeba v Pardubicích by to šlo. Jsou obzvl᚝ velký. A při Zlatý přilbě na podzim jsou doma i ti kaskadéři. Jistě by se šlo domluvit, kdyby byl zájem. Potíž by byla, kdo by obětoval ty auta. Hlavně to poslední. Ale já měl problém, že jsem skákal spíš daleko, než že bych nedoskakoval.“

speedwayA-Z: „Hodně času jsi v zimě strávil také na šroubcích. Jak se ti líbí? A jak se těšíš do Unny?“
Jakub Hejral: „Šroubky jsou bombový. Letos na to zase tolik času nebylo. Jednou jsem byl s Vladem v Mělicích a jednou na Slovensku. Loni toho bylo víc. Je to zablbnutí. Svezeš se, sedneš si na to a maličko se do toho dostaneš. Každopádně je škoda, že panu Simotovi nevyšly na vánoce ty závody. Taky jsem se tam chystal. Škoda, že nikdo nepořádá závody. Spousta lidí takhle chodí blbnout, těch šestnáct závodníků by se sešlo a zima by byla jiná. Ale zase je to komplikovaný s počasím. Unna je skvělá. Těším, těším se hodně. Nikdy se mi ještě nepovedlo se svýzt na něčem takovým, takže nevím, co mě čeká. Doufám, že neuděláme ostudu a maličko se to povede. S Vladem to ještě dneska dovymyslíme. Kolečka, rozety a tak. Já nemám moc ponětí, co tam dát, ale Vlado má zkušenosti, takže by to mělo bejt v pohodě.“

speedwayA-Z: „V uplynulém roce jsi začal dost kamarádit s Vladimírem Višváderem. Jezdili jste spolu na závody jedním autem, absolvovali společně dva motokrosy, on ti teď sehnal Unnu. Je to tím, že jste podobné jezdecké nátury?“
Jakub Hejral: „Možná podobný, to nevím. Jistě máme spoustu společnýho. Ale za poslední sezónu se z nás stali velký kámoši. Hodně ho obdivuju. Každej vidí to pozadí, jaký má, a přesto do toho jde po hlavě. Někdy je až neskutečný, co dokazuje na tý technice a v těch podmínkách. Má velký zkušenosti a mně neskutečně pomohl. S technikou jízdy mi poradil asi nejvíc. Za to jsem mu vděčnej. Mohl by ve mně vidět soupeře, ale když třeba jedeme spolu na jízdu, pokud si všimne, že mám něco špatně, poví mi to hned, ne až pak. Loni jsme zažili spoustu příhod. Jet s Vladem dálkovou jízdu, je zážitek na celej život. Na to se těším tejden dopředu. Vlado a Ďábel (mechanik – pozn. redakce) jsou nepředstavitelná kombinace. Česká plochá dráha bez nich by byla asi jako závody za deště. Bylo mi líto, že se mu Láďa Kovář snažil dohodnout místo v Pile, ale neklaplo to. Jezdit s Vladem tyhle dálky, to by bylo zážitků. On má na ně štěstí. Lepěj‘ se na něho, i když nechce. Jak ale vjedeme na stadión, zabouchnou se vrata, je to jinej svět. Ale Vladovi můžu jedině za jeho ochotu a všechny ty věci, co mi s nima pomohl, poděkovat.“

speedwayA-Z: „Letos se ti podařilo získat angažmá v polské Pile. Jak k tomu došlo, co pro tebe znamená a jak se do Polska těšíš?“
Jakub Hejral: „Nejdřív mě kontaktovali z Rawicze. Posílal jsem jim výsledky. Chtěli i další věci, ale nakonec to nedopadlo. Asi kvůli věku, chtěli juniora, ale to si jenom myslím. Od tý chvíle to však šlo od deseti k pěti. Ptal jsem se, kde jsem mohl, ale bohužel, nic nebylo. Pak mně za pět minut dvanáct zavolal Láďa Kovář a povedlo se mu to v Pile dohodnout. Snad se to teď už začne hejbat a dozvím se víc věcí. Na soupisce jsem. A nemuselo by to bejt špatný. Když budou výsledky, bude všechno, když nebudou, nebude nic. Těším se, jdou tam získat zkušenosti a nový kontakty. Když se to povede, bude to zase plus. V přípravě se nezměnilo nic. Ale techniku budu maličko vymejšlet a zdokonalovat laděním víc, než kdybych jezdil jen u nás. O fyzičce jsme se už bavili, to je jedno, jestli je závod u nás nebo v Polsku. Nepodceňuju to, je to pro mě velká motivace. Každopádně se těším. O závodech ještě nic nevím, snad už po neděli bych se měl něco dozvědět.“

speedwayA-Z: „Loni jsi v první lize společně s ostatními Mšeňáky bojoval o postup do extraligy. Ale nakonec to nevyšlo. Čím to? A jak to vidíš letos?“
Jakub Hejral: „Bojovali jsme. Třeba to Mšeno v květnu byl nejlepší zážitek za sezónu. Ale boj se nepovedl. Bylo tam spoustu chyb i klubovejch věcí docela špatně. Když se někdy kouknu na soupisku, taky jsme favority nebyli, ovšem přišel závod, že to vyšlo. Většinou byli v sestavě kluci, co se to ještě učej‘. A tak jeden závod uděláš deset bodů, jinej jen dva, to se holt nedá ovlivnit. Každej den není posvícení. Přijdou pády nebo jiný problémy a dopadlo to, jak to dopadlo. Každopádně letos doufám, že složení týmu bude jinačí. Doufám, že zbyde místo i na mě. I když se žádný závody ještě nejely, myslím, že na postup to už dá. Bude muset. A budeme tomu muset pomoct. První liga jsou z mýho pohledu úplně skvělý závody. Je tam spousta vyrovnanejch závodníků. Jednu jízdu tak uděláš plnej počet, pak klidně dojedeš na nulu. Nic si tam nedarujeme, takže z pohledu diváka to taky není špatný. Na každou ligu se těším víc než na cokoliv jinýho.“

speedwayA-Z: „V semifinále v Praze jsi se pohyboval v pásmu postupu do finále, které ti nakonec o vlásek uniklo. Jak na ten závod vzpomínáš? A jak vidíš své ambice letos?“
Jakub Hejral: „Na ten závod vzpomínám špatně. Nepostoupil jsem. Hodně jsem chtěl a nebyl od toho daleko. V první jízdě jsem byl první, ale zastavili to. Udělal jsem v ní nakonec jen jeden bod. Kdybych měl víc bodů… Jenže to už je to kdyby. Ale je mi to líto, protože z tý zastavený jízdy to mohly bejt ty dva body, co mě nakonec chyběly. Každopádně se mi toho nepovedlo víc a mohl jsem je nahnat jinde. Doufám, že se mi to povede letos. Nikdy to nevyšlo, tak bych byl rád kdyby teď. Pokud bych si mohl vybrat Liberec, bylo by to tutově lepší. Divišov taky není špatnej, ale Liberec mi sedí úplně maximálně. Dařilo se mi tam i při Posledním nalévání. Tam by se mi závodilo dobře. Ale to ostatně může i v Divišově.“

speedwayA-Z: „Ty jsi vlastně skočil do ploché dráhy v jednadvaceti letech. Tím pádem ti utekly záplavy juniorských závodů, které by ti nepochybně prospěly. Jak vnímáš současnou situaci na seniorské scéně v české ploché dráze?“
Jakub Hejral: „Každopádně je situace těžká. Kdo v seniorech závodí, je hotovej závodník. Jezdí proto, že už něco umí. Je to docela těžký, když se to ještě učíš. Zase až o tolik by to nebylo, kdyby člověk měl o patnáct závodů víc než teď těch patnáct dvacet. A hlavně venku. Tam je to o výsledkách. Nikde nemají zájem o kluka, co se sice zlepšuje, ale pořád se to učí. A kde se máš učit, když není kde závodit?! To je těžký. Ještě to však není úplně v pytli. Nějaký lidi mně pomáhají do Německa. Kdyby se to povedlo a měl závody navíc, bylo by to skvělý. Každej závod je dobrej. Tím by se mi situace mohla zlepšit a měl bych závodů tolik, kolik bych chtěl.“

speedwayA-Z: „A co vlastně pro tebe plochá dráha znamená? Už jsme to řešili v avízovacím článku pro tento rozhovor, avšak telefonicky na to nebylo dost prostoru…“
Jakub Hejral: „Když v současný době povím, že všechno, každopádně to tak není, ale skoro všechno jo. Životní styl. Každej co se tomu věnuje, už ví, co to obnáší. Kolik peněz a úsilí. Člověk musí bejt do toho blázen. Je to víc než jen, že tě to baví. V současný době je to věc, bez který bych se nemohl obejít. Každopádně plochá dráha je plochá dráha. Jiná disciplína má taky svý. Spousta lidí zkusí víc věcí, než se u něčeho zastaví. Teď jsem tady, tak to dělám naplno. Fotbalistu baví fotbal, mě plochá dráha. Každý má svý a každej má svý. Někdo to bohužel zjistí pozdě, co mu vyhovuje. Teď uvidíme, jestli z toho něco bude. Nebo ze mě něco bude.“

Otázky čtenářů magazínu speedwayA-Z:

Wojta: „Ahoj, máš svoje www stránky? Který plochodrážní stadión ti je nejbližší? Díky a hodně štěstí, a se daří. Sorry za to tykání.“
Jakub Hejral: „Tykání je v pohodě. Bohužel www stránky zatím nemám. Ale v průběhu sezóny se snad k tomu dostanu. Nejoblíbenější stadión byl odedávna každopádně Mšeno. Teď mu maličko začíná konkurovat Liberec. Nejhorší z těch, co jsem zažil, byl zezačátku Divišov, než došlo ke změnám a vzali to do ruky tyhle lidi. Od tý doby je to oblíbená dráha. Takže nejmíň oblíbený je pro mě Slaný.“

Terry: „Ahoj Kubo, v soupiskách jsem tvoje jméno našla ve Mšeně pro první ligu, v extralize bohužel ne. Bylo by tedy asi nejlepší se se Mšenem do extraligy vrátit. Podle soupisky ani Olymp není proti. A co ty na to? Přeji zdraví a úspěchy a děkuji za odpověď.“
Jakub Hejral: „Můžu bejt optimista, takže napíšu, že vrátit se by bylo nejlepší. A taky se tam na podzim vrátíme, takže se tam moje jméno snad objeví. Letos jsme jednali s Plzní, ale problém by byl, že už nejsem junior a musel bych bejt jejich kmenovej a ve Mšeně hostovat. A tady snad mám osm závodů jistejch. Nemůžu to zpochybňovat, protože pak by mě ve Mšeně už nemuseli nasazovat.“

Hanča: „Ahoj Jakube, chtěla jsem se zeptat, jestli skočíš ten rekord. Moc ti fandím.“
Jakub Hejral: „K této otázce už byla spousta věcí vysvětlenejch ohledně, že to není jednoduchý. Kdyby byla možnost, skočím to. Jenže to není jen skočit, ale celá ta příprava je obtížná. Ne neuskutečnitelná, ale muselo by se něco udělat a kdo ví? Možná se najde nějakej pořadatel, co by se toho ujal. Pak už to je to nejmenší to uskutečnit. Abych já byl ten původce, toho se asi nedočkáme.“

Miras: „Ahoj Jakube, měl bych na Vás několik otázek. Většina mých kamarádů, jezdí jako fandové raději na motokros, enduro nebo silnice. Když je táhnu na plošinu, tak slyším akorát toto: dy jezděj‘ jenom dokola, na druhou stranu neuměj‘ a rozhodne se hned na startu. To mě neba. Přesvědčování, že je to jinak, už jsem vzdal. Kdo nechce, a nechodí. Chtěl bych se zeptat ale Vás, jak je to z pohledu ze sedla. Speedway je určitě adrenalinovejší, tím že je nebezpečnější. Enduro mám také rád, páč jsou místa, kde je motorka utopená v bahně, pak zase letí vzduchem, jindá je zase ve smyku, jindá upaluje a práší se za ní. Snad je to pro někoho pestřejší a každý si na své přijde jinde. Mohl by jste to sám porovnat? Proč se vracíte k jednomu či druhému? Pak bych se zeptal, jestli plochou jezdíte pro zábavu nebo ji berete vážně případně s nějakým cílem.Děkuji.“
Jakub Hejral: „Mám spoustu takovejch kámošů taky. Mysleli si, že je to jen doleva, než to viděli na vlastní oči. Doleva je to jen v televizi, tam to tak vypadá. Když jsem s takovým kámošem přijel na stadión, všichni svý mínění změnili. Jak jsem se dostal k plochý dráze, jsme psali už v dřívějším rozhovoru. Od malička jsem měl dost úrazů a často komplikovaně zlámaný zápěstí. V motokrosu je jízda na půl hodiny a to mně začínaj‘ tuhnout předloketní svaly. Po deseti minutách musím zastavit. Nemám sílu. Jednu sezónu jsem se to snažil léčit. Mohla tam bejt spousta diagnóz a dostal jsem se ke špičkovejm specialistům. Jeden dokonce jezdil s Železným na Olympiádu. Nikdo z nich mě nedokázal říct nic jinýho, že nic špatně tam není. Ale pokud mám jednu ruku zlomenou po šestý a druhou po pátý, na každý zlomenině se udělá boulička a sval už nemá tolik místa. I když jsem cvičil speciální cviky, tuhlo mě to, a jsem cvičil nebo ne. Abych mohl něco dělat, plochá dráha se nabízela jako vysvobození. Jede se na necelý dvě minuty a to svaly stíhají utáhnout. Plochá dráha se pro zábavu jezdit nedá. Jedinej, kdo to pro zábavu jezdí, je Vlado Višváder. Ale každej, i on, má svůj cíl. Jde to dělat jedině vážně, ne jako hobby závodění. Dělám plochou dráhu vážně a s cílem. Ne, že bych chtěl bejt mistr světa, ale snažím se jet nejlíp, jak to jde. Chci se zlepšovat, svý cíle mám, ale většinou jsou postupný. Není to tak, že si musím říkat, že když se letos nedostanu do finále, končím. Tak se tam dostanu za rok. To bych určitě chtěl, stejně jako dělat deset bodů v každý lize. Jsou to cíle odpovídající možnostem.“

Lukáš Jirka: „Chtěl bys někdy jezdit dlouhou dráhu?“
Jakub Hejral: „Zatím jsem ji neviděl ani na vlastní oči. Prozatím mě to neláká. Ale kdo ví? Může k tomu dojít, ale zatím o tom nepřemejšlím.“

Michal Jirka: „Uvažoval jsi už někdy o zahraničním angažmá?“
Jakub Hejral: „Uvažoval. A stále uvažuju. Jde jenom o to, že nejsem zajímavej jezdec, takže letos dopadla ta Pila. Když se to povede, uvidí se, jestli se tyhle věci začnou hejbat. Snad to u toho neskončí.“

Jakub Hejral děkuje:
„Na prvním místě tátovi za všechno, co pro mě dělá. Je to až neskutečný. A taky všem kolem mě. To je spousta lidí. Jmenovat je nejde, každej ví. Děkuju také sponzorům panu Kopeckému z BM, panu Zaplatílkovi z Polygrafické výroby a firmě Kovovýroba Mazánek. Bez pomoci těhle lidí bych to na úrovni, jaký to dělám, nemohl provozovat.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II), Antonín Škach (na materiálu Fujifilm dodaném redakci firmou Ultralab a syn Praha www.ultralab.cz) a archív Jakuba Hejrala.

Žarnovica – 25. marca
Martin Vaculík, nádej žarnovickej a zároveň aj slovenskej plochej dráhy má tento šport doslova v krvi. Meno Vaculík sa vo svete plochej dráhy objavuje po prvýkrát v roku 1931 na doteraz prvých zistených pretekoch plochej dráhy na Slovensku. Zástupcom tohto priezviska bol Bretislav z Košíc. Avšak pod¾a slov Zdena Vaculíka, medzi Vaculíkovcami v súčasnosti žijúcimi v Žarnovici a Bretislavom z Košíc, žiadna rodinná väzba asi nie je. Takže ďalším zástupcom tohto priezviska na plochej dráhe je Zdeno Vaculík. Tento bývalý pretekár Bratislavy, Pardubíc, Zohora a Žarnovice sa objavuje na dráhe po prvýkrát v roku 1972. Ďalším predstavite¾om tohto plochodrážneho rodu je jeho syn Martin. Ten po prvýkrát ochutnal krásu tohto športu aj súažne minulý rok, kedy odjazdil celý šampionát MČR juniorov a takisto aj juniorských družstiev. K tomu pridal aj nieko¾ko vo¾ných pretekov aj s medzinárodnou účasou. Tomuto a aj inému sa venuje nasledujúcich pár otázok aj odpovedí.


speedwayA-Z: „Martin, si synom bývalého vynikajúceho pretekára, ktorého meno stojí za mnohými dobrými výsledkami. Ako sa to prejavovalo u teba ešte pred pretekaním? Motivovalo a to nejako ku rozhodnutiu preteka? Opíš nám trochu tvoje začiatky.“
Martin Vaculík: „Ani nie. Nevnímal som to tak. Oco ma brával na preteky už od malička, hádam ešte aj s kočíkom (smiech). Bavilo ma chodi po depe, obzera si motorky. Už ako päročný som behal na bicykli okolo domu a hral som sa na pretekára. Neskôr sme aj s kamarátmi chodili na štadión a na dráhe sme hrali preteky. Bola to sranda, každý si dával meno nejakého ob¾úbeného pretekára a samozrejme, že mne ostávalo to moje, Vaculík. Ako deväročnému mi oco zohnal starú Jawu pästovku stojáka, tuším to bolo od Vlada Višvádera zo Zohora. Na nej som sa začal vozi a v desiatich rokoch som prešiel prvýkrát celú zákrutu na šmyku. V tom období som mal aj prvý pád, keď som narazil chrbtom do mantinelu a od
vtedy s ním mám trochu problémy. V jedenástich som prešiel už celé kolo. Ako dvanásročný som dostal po Andrejovi Niederlandovi Jawu ležáka. Po prvýkrát som stál na páske až ako štrnásročný na pretekoch veteránov v Žarnovici s Hynkom Štichauerom a Janom Halabrínom. Samozrejme, že som prehral. V tom roku som bol aj na prvom tréningu mimo Žarnovice, bolo to v Březolupoch. Vlani som mal svoj prvý pretek, boli to MČR juniorov v Slanom.“

speedwayA-Z: „Ako si spomínaš na svoj prvý pretek?“
Martin Vaculík: „Ako som už spomenul prvý pretek som išiel v Slanom. Pred pretekmi som si samozrejme pozrel s ocom dráhu, bol som úplne k¾udný, žiadna nervozita ani tréma, nič. Na
dráhe a ani v depe som nemal pred ostatnými žiadny prehnaný rešpekt. V podstate väčšinu som už poznal. Po postupe z kvalifikácie som bol úplne happy. Avšak hlavný závod, to bolo hrozné. Ve¾mi ma mrzel ten jeden bod. Mohol som získa aspoň tri, neby môjho zbytočného pádu, keď som mal isté druhé miesto. Čo neprišlo cez pretek, zastihlo ma po ňom. V aute, keď sme odchádzali domov mi ostalo zle, prišlo chvenie, nervozita a až vtedy som si uvedomil „veď som išiel prvý pretek“. Ďalšie preteky už boli OK. Žiadna nervozita, všetko v pohode a ak bola, tak len minimum. Možno by som mal by nervózny, neviem.“

speedwayA-Z: „Ako by si zhrnul svoje účinkovanie v MČR juniorov a družstiev?“
Martin Vaculík: „Na prvú sezónu to bolo celkom v pohode. Mohlo by aj lepšie, vždy môže by aj lepšie… V šampionáte boli všetci starší. Ja som sa snažil ich drža a keď to šlo aj
predbehnú. Som rád, že sa mi to celkom darilo. Čo sa týka družstiev, najlepšie sa mi jazdilo s Filipom Šiterom a s Paom Linhartom, ale aj s inými to bolo dobré. Smola bola v tom, že za Žarnovicu som bol sám a nemal som stálu dvojičku. Na začiatku sezóny sme sa snažili dohodnú s Matejom Kůsom, ale keď prišlo konečne k dohode na pretekoch v Prahe, práve v nich sa zranil.“

speedwayA-Z: „Ktorý výsledok a najviac potešil? A čo tvoje meranie si síl na medzinárodnej úrovni?“
Martin Vaculík: „Tak určite si najviac cením druhé miesto v družstvách v Žarnovici, keďže to bolo pred domácim publikom a ja som chcel da do toho všetko. Ešte super sa mi išlo v Divišove s Paom a vo Mšene s Pavlom Fuksom. Čo sa týka medzinárodných pretekov, tak
moje prvé preteky v Lipsku boli hrozné. Hrozná dráha, ktorá bola raz príliš prašná raz príliš mokrá a zákruty som musel jazdi na tri časti. Aj Divišov mi mohol vyjs lepšie. V prvej jazde som spravil Petráka a Paa Linharta, ale vo svojej druhej jazde sme sa s Kollertom ukli a bol z toho pre mňa hrozný pád a rozbitá motorka. Takisto Liberec mi ve¾mi nevyšiel. Ale mal som ís lepšie, sám som si na chybe.“

speedwayA-Z: „Tvoj podpis najprv so Slaným a potom Krosnom znamenajú, že nastávajúca sezóna bude pre teba prelomová? Čo si od toho s¾ubuješ?“
Martin Vaculík: „To určite. V tejto sezóne by som sa chcel presadi hlavne medzi juniormi. Od svojho angažmá v Slanom a v Krosne očakávam samozrejme viac pretekov, viac
skúseností. Chcem zabodova. Za Slaný by som mal ís juniorské družstvá a prvú ligu. Krosno bude jasné už po dohode, na ktorú máme ís v najbližšom čase. Samozrejme, že počet pretekov tam, záleží na úspešnosti v pretekoch v Čechách ale aj inde.“

speedwayA-Z: „Ako to vyzerá s tvojou reprezentáciou a celkovo s tvojimi pretekmi v sezóne 2006?“
Martin Vaculík: „Jasné, že idem so slovenskou licenciou. Pre rok 2006 som stále pretekárom Žarnovice a ako hos v Slanom a v Krosne. Čo sa týka reprezentácie, tak idem ME juniorov v Togliatti. S MS juniorov je to dos komplikované. Totižto vo Swindone sa to ide 14.5., pokým Togliatti mám 21.5., čiže tých nieko¾ko tisíc kilometrov je prekážkou. Preto SMF poslala požiadavku na FIM o preloženie môjho miesta do Goričanu. To by bolo lepšie. To by som sa vrátil z Goričanu domov, zjedol kura a ak by tu nebola chrípka, išiel do Togliatti.
(smiech) Z Togliatti by som chcel postúpi do semifinále a mohol by vyjs postup aj do finále. Čo sa týka MČR juniorov, chcel by som skonči najhoršie do piateho miesta. V družstvách by to mohlo by prvé najhoršie druhé miesto. Rátam aj s nejakými vo¾nými pretekmi v Čechách a možno v Lipsku. A samozrejme Zlatá prilba v Žarnovici, kde by som chcel postúpi do finále. A ešte, aby som nezabudol, chcel by som urobi aj najlepší výsledok na ME jednotlivcov v Daugavpilse.“

speedwayA-Z: „Nechýba ti v Žarnovici nejaký konkurent? Ako vnímaš koniec pretekania Jána Halabrína?“
Martin Vaculík: „Vlani začal Raso Bandzi, ktorý sa postupne zlepšuje a dúfam, že v blízkej budúcnosti budeme na dráhe zvádza rovnocenné súboje. Ve¾mi ma mrzí Jano Halabrín, s ktorým by sme určite jazdili družstvá. Určite by sme boli vyrovnaná dvojica a bola by tam aj dobrá rivalita, ktorou by sme sa navzájom motivovali.“

speedwayA-Z: „A čo tvoj strojový park?“
Martin Vaculík: „Mám dve motorky a štyri motory: tri Jawy a jeden GM. Na GM som jazdil vlani v Liberci a išlo sa mi na ňom dobre. Tak sme sa ho rozhodli kúpi od pána Kollerta. Potom mi ho urobil Tony Kasper, no a uvidíme ako to pôjde v novej sezóne.“

speedwayA-Z: „Každý má svoj cie¾ svoj sen. Skús sa o ten svoj podeli s čitate¾mi speedwayA-Z.“
Martin Vaculík: „Tak určite by som chcel by úspešnejší než otec. Ešte v juniorskom veku by som sa chcel dosta do Anglicka. Želal by som sa prepracova čo najvyššie a samozrejme ako väčšina, chcel by som by najlepší. No môj najväčší sen je vyrovna rekord Tonyho Rickardssona-zbožné prianie (smiech). Ale nie, pre začiatok by stačili tie ciele, ktoré mám do budúcej sezóny.“

speedwayA-Z: „Kto je tvoj športový vzor a aké máš zá¾uby.“
Martin Vaculík: „Môj sport hero je môj otec, Tony Rickardsson, Valentino Rossi. Rossi hlavne kvôli svojmu vysoko profesionálnemu prístupu a príprave. Čo sa týka numer jedna je plochá dráha, ďalej štrikovanie, počúvanie vážnej hudby, zaoberanie sa otázkou svetového mieru, rád si zájdem do opery… (smiech, smiech) Ale nie. Moje hobby okrem plochej je hlavne bicykel, dobrý film, kamoši a samozrejme baby.“

speedwayA-Z: „Čo by si robil, keby si nejazdil plochú dráhu?“
Martin Vaculík: „Jazdil by som stále okolo domu na bicykli plochú dráhu (smiech). Ale nie. Asi by som sa venoval viac škole. Totižto ve¾mi sa mi páči práca právnika. Chcel by som by právnikom, pretože ma celkom bavia paragrafy. A bavilo by ma niekoho obhajova, argumentova… Možno by som jazdil súažne free style na bicykli. Neviem.“

Otázky čitate¾ov magazínu speedwayA-Z:

Horác: „Zdravím Tě, jak se Ti daří stíhat závodění se školou? Podepsal jsi první ligu Krosnu, jezdíš ve Slaném. Musí to být časově náročné. Přibliž trochu situaci na Slovensku ohledně ploché dráhy. V Žarnovici se jezdí, co Zohor?
Přeju hodně sportovních úspěchů.“
Martin Vaculík: „Nazdar. Ďakujem za prianie. Zatia¾ ešte neviem. Ešte som s tým nemal problém. Zo základky to bolo jednoduché. Čo sa týka súčasnosti učím sa za mechanika-elektronika a hneď na začiatku som bol za pani riadite¾kou, dohodnú sa o púšaní zo školy. Dal som jej môj kalendár aj s tým, že mi ešte počas sezóny pribudnú preteky a ona mi vyhovela. Čo sa týka cestovania, už som si zvykol. Na Slovensku je to s plochou tak, že sa jazdí iba v Žarnovici. V Zohore sa išiel posledný pretek v 1992 a predtým len nejako v polovici osemdesiatich rokov. Ja som tam síce nikdy nebol, ale počul som, že tam na dráhe rastie iba tráva. Viac neviem.“

Wojta: „Ahoj, máš svoje www stránky? V kolika jsi začal jezdit plochou? Díky moc a moc moc moc stesti do sezóny“
Martin Vaculík: „Čauko. Internetové stránky zatia¾ nemám, ale do budúcna určite. Na motorke som sa sám zviezol prvýkrát ako deväročný a súažne vlani ako pätnásročný. A vďaka za to prianie, určite sa toho šastia bude hodi.“

Pavel Pučko: „Ahoj Martin, ako prebieha tvoja zimná príprava? Aké doplnkové športy cez zimu robíš? Ozvi sa niekedy na e-mail.“
Martin Vaculík: „Čau Pavol. Moja zimná príprava, to je hlavne chodenie do fitka (trikrát do týždňa) a dvakrát chodím beha a občas lyžujem. Určite sa ozvem.“

Terry: „Ahoj Martine, chtěla bych se zeptat, jestli neuvažuješ o sestavení dvojice s Vlado Višváderem a účasti na ME? Jinak hlavně zdraví a rychlé motorky. Díky.“
Martin Vaculík: „Ahoj Terry. O tej dvojici som rozmýš¾al, ale je to zložité z jeho strany. Sú
tam nejaké problémy s papiermi okolo štátneho občianstva. Musel by ma najmenej dvojaké a pokia¾ viem má len české. Do budúcna by som to určite chcel. Vďaka.“

HBC fans: „Ahoj Martine. Jaké byly tvoje plochodrážní krůčky až dosud? Kdo tě všechno podporuje a kam bys to chtěl jednou dotáhnout v tak kouzelném sportu jako levé zatáčky jsou! Hodne stěstí a úspěchů.“
Martin Vaculík: „Čaute HBC. Z bicykla to bola rovno pästovka, takže žiaden krôčik, ale krok (smiech). Podporujú ma hlavne moji rodičia a samozrejme moje sestry. Ďalej to sú moji sponzori. Dotiahnu by som to chcel určite čo najvyššie a jazdi aj do pädesiatky (smiech). Ďakujem.“

Antonín Vilde: „Ahoj Martine, chci se tě zeptat, jaké cíle si dáváš do letošní sezony a kam by si chtěl svoji kariéru nasměrovat. Také by mě zajímalo, zda kromě tebe se na Slovensku ještě někdo věnuje ploché dráze. Děkuji a přeji mnoho úspěchů.“
Martin Vaculík: „Dobrý deň. Ciele do sezóny, ako som už spomenul sú: postup do semifinále
ME juniorov, maximálne 5 miesto v MČR juniorov, 1-2. miesto v MČR juniorských družstiev… V súčasnosti je to okrem mňa už spomínaný Raso Bandzi.“

Michal Jirka: „Ahoj, chci se zeptat jestli pojedeš za Slovensko nějaký mezinárodní závody?“
Martin Vaculík: „Ahoj. Určite pôjdem. Okrem ME juniorov možno aj MS juniorov, ďalej ME jednotlivcov, ZP v Žarnovici, možno Lipsko a určite aj niečo iné.“

Martin Vaculík ďakuje:

„V prvom rade by som poďakoval svojim rodičom, ďalej firme TKC montované domy Miroslav Takáč, DARO kamiónová doprava Milan Vidiečan, CASTROL Slovensko Ing. Urbánek, Parkett Pluss, SMF, mestu Žarnovica, Titan pán Dubóczi. A také Vladimíru Dvořákovi a Antonínu Kasperovi.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II), Antonín Škach (na materiálu Fujifilm dodaném redakci firmou Ultralab a syn Praha www.ultralab.cz), Martin Búri a Juraj Pračko.

Mladá Boleslav – 25. února
Předloni se prezentoval jako skokan roku, když dokázal získat stříbrné medaile ve třech šampionátech republiky. V dobrém světle se ukázal také v sezóně 2005. Spojení jeho dravé jízdy s brilantními starty Antonína Gallianiho se ukázalo jako nejlepší recept na titul v juniorských družstvech. V juniorském šampionátu skončil druhý, když mu klíčovou dávku bodů sebraly technické trable. Zadřený motor jej sestřelil také ze stupňů vítězů v devatenáctkách. Zažil triumfální pardubické tažení první ligou i úspěšný plzeňský návrat do extraligy. Reprezentoval ve všech třech juniorských šampionátech a drtivou část zimy prožil znovu u protinožců. O tom všem magazín speedwayA-Z hovořil v exkluzivním rozhovoru s Filipem Šiterou. Čtenáři se však kromě toho dozví o pozadí jednání s polskými kluby nebo o vztazích s divišovskou Jawou. Filip Šitera jim také zodpověděl jejich vlastní otázky a podepsal jim své autogramkarty.


speedwayA-Z: „Minulý měsíc jsi se vrátil z Nového Zélandu. Jsi odpočatý a těšíš se na novou sezónu?“
Filip Šitera: „Těším. Vždy už jsem měsíc nejezdil a to je hrozná pauza (smích)! Už mi to chybí. Letos bude odlišný, že budu začínat v Polsku. Uvidím, jak se tam chytnu nebo nechytnu. První sparingy s Ostrowem máme už osmnáctýho doma a devatenáctýho v Ostrowě. Předtím by měl ještě bejt ve Wroclawi trénink. Když budou schopni udělat dráhu, říkali, že zavolají a dají vědět. Příprava samozřejmě probíhá. Fyzička už byla. Teď jdu na tetování, tak se posilovna zastaví. Motorky se už dělaj‘. Jsou to nový Jawy a bude nová barevná kombinace. Vše bude od Maliniaka z Polska. Změnili jsme značku. Dřív totiž bylo všechno z nylonu. A já pro svůj styl potřebuju pevnější věci (smích). Takže kevlar, i když by možná byla ještě lepší kůže (smích). Ale v tý je zase vedro.“

speedwayA-Z: „Podepsal jsi kontrakt s extraligovou Wroclawí v polské lize. Co od toho očekáváš? A neměl jsi nějaké kontakty s Anglií?“
Filip Šitera: „Očekávám od toho závody se špičkovejma jezdcema, co jezděj Grand Prix. První úvaha byla první liga za Krosno. Slíbili, že se ozvou,ale neozvali. Pak přišla nabídka na
druhou ligu z Rawicze. Ne že by to bylo nevýhodný, ale jet do Daugavpilsu, Maďarska nebo Rovna by to nevýhodným udělalo. Pak jsem dostal nabídku z Wroclawi. Máme tam známý. Řekli jsme, že to můžeme zkusit. Uvidíme, jak to bude pokračovat. Ve Wroclawi jsem se byl loni kouknout na světovej pohár a dráha se mi líbila. Teď poznám, jak se mi bude líbit jezdecky, a co se z toho vyvine. Garanci startů nemám. Byli jsme tam minulej tejden a bavili se jen letmo, protože jsme spíš dohadovali jezdce do Plzně na extraligu. Doufám, že nastoupím na první test matche, o nichž jsme se zmiňovali. Máme jet s Ostrowem, Lublinem a Zielenou Gorou. Z Anglie jsem měl kontakty už v půlce loňský sezóny s Glasgow a King‘s Lynnem. Byl ale problém s řidičákem. Nemám ho a musel bych řešit problém s přepravou. A chtěl jsem se soustředit na závody v Čechách. Letos zatím nevím. Phil Morris, co jsem ho poznal na Zélandě, slíbil, že se po něčem koukne. Ale spíš až od května, června, kdy už budu mít řidičák. A chci odjet co nejvíc závodů v Česku.“

speedwayA-Z: „Loni jsi se dostal opět do reprezentace adekvátní svému věku. Jak vzpomínáš na Pardubice a Tarnow v mistrovství světa a Prelog v šampionátu Evropy?“
Filip Šitera: „V Pardubicích se mi povedla první jízda. Tam byl však problém, že byla stopnutá ve třetím kole. A já jel zrovna první. Musel jsem jet opravovanou rozjížďku a pak hned po úpravě další. Přestávka byla krátká, dráha náročná a já za tu první jízdu rozhozenej. Nemohl jsem se dostat do tempa. Mrzelo mě to. Postup mi unikl jen těsně. Nakonec jsem se do semifinále dostal jako náhradník. Říkal jsem, že se do Tarnowa pojedu kouknout jako na dovolenou, ale příprava byla samozřejmě jako obvykle. Před tréninkem pršelo, ale přes noc všechno odsáli. Svítilo sluníčko a dráha byla suchá. Jenže na závod to pak srovnali bránama, aby byla hluboká. Jel jsem jen jedinou jízdu ve třetí sérii. To už mezitím dráha ztvrdla a já
měl těžké soupeře a nechytal se. Dopadlo to, jak to dopadlo. Žádnej úspěch, ale kouknul jsem se na pořádnou atmosféru při závodě. A Prelog? Při tréninku jsem zkoušel dvě motorky. A na závod jsem zvolil špatně. Myslel jsem, že je dobrá, ale po dvou sériích jsem měl jen jeden bod. Přehodil jsem motorku a přišla třetí, čtvrtá a pátá jízda. A v nich jsem udělal sedm bodů. Mrzelo mě, že jsem na týhle motorce nejel už od začátku. Byl jsem šestej a na postup mi chyběly čtyři body. Štvalo mě to, protože finále bylo ve Mšeně. Dráhu tam znám a jel bych tam před svejma fanouškama. Ale většinou už to takhle bejvá – jako naschvál.“

speedwayA-Z: „Ošidnou otázkou bude ovšem české vystoupení ve finále mistrovství světa juniorských družstev. Jak ho hodnotíš?“
Filip Šitera: „Vidím to, že jedinej, kdo se nemůže stydět za výkony, je Suchoš. Já ne, že bych na to neměl, ale předpokládal jsem hlubší dráhu. Hlásili d隝 a s Vláďou Dvořákem jsme na
to udělali motory. Nevyšlo to. Jen tři body. Měli jsme na víc. Zklamali jsme sebe, ale hlavně český fanoušky a manažera. Ten den mě vůbec nevyšel. Co se dá dělat? Život jde dál! Jsou ještě další závody a ještě se jich asi hodně nepovede. Šel jsem do toho asi s moc velkým nasazením. Byla to chyba, byl jsem nervózní. Ke všemu jsem ještě chytil nejhorší pozice a dvakrát šel ze čtyřky. Starty mě moc nejdou a na dráze se nedalo moc předjíždět. K tomuhle závodu se nedá moc říct. Uvidíme tuhle sezónu, jestli se dostanu do mančaftu. Jedeme ve Švédsku a pro postup uděláme maximum. Budou to těžký závody, pojedou určitě s Lindbäckem. A nám odpadl Tomáš a budeme místo něj jen Simoáka s Lubošem. Necháme se překvapit. Doufám, že překvapit (smích)!“

speedwayA-Z: „Po sestupu Mšena do první ligy jsi začal jezdit extraligu za Plzeň. Rychle jste vyřešili akademickou debatu, jak dlouho budete platit nováčkovskou daň a záhy začali atakovat stupně vítězů. Jezdilo se ti v extralize dobře?“
Filip Šitera: „Když začala extraliga, první jízdu jsem si myslel, že to bude dobrý. Dojel jsem těsně za Chrzanowskim. Jenže ve druhý jízdě jsem měl bohužel pád s Lukášem Drymlem. To nechalo následky dost dlouho. Do toho přišly problémy s motorama. A když máš problémy se sebou a s motorama, dost dobře ti to nejde. Zvažovali jsme dát si měsíc pauzu, ale to by vůči Plzni bylo nefér. Snažil jsem se dostat do tempa, což se povedlo ke konci sezóny. K tomu mi pomohl Vašek Verner s dědou a s technikou Vláďa Dvořák. Prostředek extraligy nebyl dobrej, měl jsem nulu a jeden bod a vyšla mi až Praha a Plzeň. Pro sebe to dobře nehodnotím,
ale pro Plzeň to bylo vynikající. Chytli jsme se a ukázali, že do extraligy patříme. Doufám, že na první místo budeme útočit i letos. Uděláme pro to maximum. A hlavně já pro to budu dělat maximum! Plzeň je hodně dobrej klub. Je to jedna velká parta. Po závodech se hned nerozjede domů, ale posedí se u guláše. Líbí se mi tam a hrozně si toho vážím. Proto jsem tam zůstal tuhle sezónu znovu.“

speedwayA-Z: „Naproti tomu v první lize jsi zamířil do Pardubic. Co k tomu vedlo a proč se nyní vracíš do Mšena? A vaši loňskou prvoligovou vítěznou sérii sis musel užít asi dobře, že?“
Filip Šitera: „Už ty problémy nechci zmiňovat. Prostě jsme zvolili Pardubice. Volal mi pan Laštovka a slíbil osm závodů. Ze Mšena mě nekontaktoval nikdo, byly tam potíže. Schůzi měli až v březnu po uzávěrce soupisek. V sezóně jsem nelitoval. Následkem toho pádu jsem se pomalu rozjížděl a povedlo se nám první ligu vyhrát s dost velkým náskokem. Předvedli jsme slušný výkony. Poslední první liga ve Mšeně byla těžká. Každej si před finále
mistrovství republiky chtěl zatrénovat. Zvedla se úroveň a my přesto dokázali vyhrát. A to mělo Mšeno Tondu Švába a Pepe France. Bylo to super. Ta první liga je ještě pro mě. Je tam ještě co k naučení. Jezdí se mi tam dobře a nejlepší trénink je závod. Šel jsem do toho s přípravou jako na extraligu. Samozřejmě když jsem chtěl něco zkoušet, zkoušel jsem to, ale neriskoval jsem, abych nepřišel zbytečně o body. Byli jsme tým a Fanda Kalina s náma držel partu. Bylo to super. Teď je ve Mšeně pan Grepl. Sponzoruje mě a mám to nejblíž. Slíbili jsme, že jim pomůžeme, ale uvidíme, jak to bude probíhat v sezóně. Ale jak jsem četl, bude tam Bohouš Brhel, Honza Jaroš a Tonda Šváb, takže bude těžký se tam dostat (smích). Kdyby se Mšeno dostalo do extraligy, tyhle lidi to stejně nepojedou. Ve Mšeně by potom musel bejt ještě jeden člověk, co by vedle Poláků dělal body. Ale uvidíme. Ve Mšeně se mi líbí, znám to tam a sponzoři z Mladý Boleslavi to mají kousek. Mrzí mě však odcházet z Pardubic, kde
jsem něco prožil. Ale v první lize je vlastně jedno, kde jezdíš. Jsou to stejný stadióny, jen máš jiný číslo. Ale zase se vracím k Věroušovi, takže budeme opět rodina. Ochudíme ovšem diváky o naše vzájemný rozjížďky. Ale táta Věrouš bude mít určitě radost, že bude mít menší výdaje za rámovinu. A nebude se tolik stresovat, jako kdybych jel na start s Věroušem, Patrikem a Vladem (smích)!“

speedwayA-Z: „A jak hodnotíš své loňské účinkování ve vrcholných seniorských soutěžích? Ve finále jednotlivců ve Mšeně jsi skončil osmý a v mistrovství republiky dvojic v Divišově jsi s Krzysztofem Stojanowskim těsně nepostoupil do finálové části.“
Filip Šitera: „Při dvojicích v Divišově jsme měli smůlu, že jsme nepostoupili. Rozhodovalo víc vítězství. Udělal jsem chybu v jízdě s Patrikem. V roce 2004 jsme byli na druhým místě, teď na pátým… A když jsi to viděl, mohli jsme bejt na titulu. Došlo k ošklivýmu pádu a
nakonec rozhodovalo, kdo měl dva jezdce. Za mistrovství jednotlivců musím poděkovat Vašku Vernerovi. Dělal mi manažera a dobře mi radil. A taky Kubovi Hejralovi, že mi dělal mechanika. A Vláďovi Dvořákovi, že mi udělal špičkovej motor. Trošku byl akorát problém před tréninkem. Měl jsem prasklej rám a zjistili jsme to až při ohřejvání. A to jsem to doma ještě kontroloval! Naštěstí se nám to povedlo včas vyměnit. Trénovalo se podle čísel a já byl až ve třetí skupině. Jel jsem poprvý finále a skončil hned osmej. Nebyl na mě takovej tlak jako na ostatní, od nichž se čekalo, že skončí vysoko. Ode mě se tolik nečekalo, maximálně do desátýho místa. Myslím si, že osmý místo je vynikající výsledek. Teď mě to ale dohání, protože bych měl bejt lepší. Ale to neovlivníš, to všechno přijde při těch závodech, aby to klapalo, jak má. Jde ale o to se tam dostat. To je první cíl, pak teprve můžeš něco vymejšlet.“

speedwayA-Z: „V šampionátu juniorů jsi válčil o titul s Martinem Málkem, ale nakonec jsi obsadil druhou příčku. Co rozhodlo v tvůj neprospěch? A plánuješ na letošek odvetu?“
Filip Šitera: „Nevím. Nechci se k tomu vracet, ale v Březolupech jsem měl technickej problém. Mohlo se ale stát cokoliv. Nakonec mi na první místo chyběly tři body. Jo, měl jsem ten defekt, ale při předchozích závodech jsem mohl mít o ty tři body víc. Martin byl lepší, když získal titul. Byla to smůla, s tím nic neuděláš, když máš technický problémy. Ale ve Mšeně jsem si aspoň spravil chu. Měl jsem patnáct bodů. Nepodařil se mi ale juniorák v Praze. Motor foukal pod hlavou. Rovnou odtamtud jsme s Kubou a Vladem jeli do Lublinu. A tam se mi to hned v první jízdě zastavilo. Nasálo to už moc vzduchu a nešlo nastartovat. Člověk do toho motoru nevidí, aby to mohl hned odstranit. Každej jezdec to zná, že je to
smůla. Letos se budu pokoušet získat víc titulů. Nechci si však dávat cíle. Když si je dám, nevyjde to. V průběhu sezóny se uvidí, jak se to bude vyvíjet a jak bude kdo silnej. Může přijít Anglie nebo zranění. Dobrý je, že se budou dva výsledky škrtat, mělo by se to stát napínavější.“

speedwayA-Z: „Zastavený motor ti sebral body také během šampionátu devatenáctiletých v Plzni. Jak se později ukázalo, tyhle tři body ti chyběly vskutku setsakramentsky..“
Filip Šitera: „Ve druhý jízdě se mi zadřel motor. Byl jsem z toho hodně zklamanej. Defekt jsem měl z prvního místa a minimálně tak mohl jet s Hynkem rozjezd. Špatný bylo, že ve druhým kole upadnul Jakub Fabian. A i když ležela motorka na dráze, jízda se nezastavila. A mně se to stalo ve třetím kole. Škoda, že ta motorka to jedno kolo nevydržela! Stane se prostě všechno. Byl jsem vytočenej, ale co s tím máš dělat?! Na co máš bejt naštvanej?! Musíš si sednout, hodit to za hlavu. A i když jsi právě přišel o titul, ukázat, že jsi na něj měl a prostě to nevyšlo. Devatenáctky pojedu ještě dvakrát a doufám, že to vyjde. Aspoň dvakrát (smích)!“

speedwayA-Z: „Stejně jako v první lize jsi v šampionátu juniorských družstev prožíval vítěznou spanilou jízdu. S Antonínem Gallianim jste začali ve velkém stylu a Patrik Linhart s Věroslavem Kollertem reagovali na váš nástup relativně pozdě…“
Filip Šitera: „Věrouš to dělal schválně, aby to bylo dramatičtější až do konce, ale nevyšlo mu to o jeden závod (smích)! Měli jsem taktiku, že Tonda jezdil vepředu, já za ním a kryl ho. Slaný byl nejsilnější tým, vyrovnanej v páru, proto jsem nechal Tondu, a jede a já se snažil s Patrikem a Věroušem pobít. Tonda si vybíral vždycky pozici, z který by chtěl startovat. Nechtěl jsem ho pouštět mezi ně. Tahle taktika nám vyšla a byl jsem spokojenej. Tuhle sezónu se však zase sejde tým kamikadze. Nevím, proč nebude pokračovat spolupráce s Tondou. Ale Věrouš se mi ozval už v listopadu a Tonda by snad měl jet s Hynkem. Nevím, co je na tom pravdy. Vypadá to, že pojedu s Věroušem, ale ještě nevím, za jakej tým. Jestli tomu dají název kamikadze nebo jinej (smích)? Obhajuju titul, uvidíme, jak to dopadne.“

speedwayA-Z: „V depu se často žertuje, že vzhledem ke svému příbuzenství s Václavem Vernerem jsi vlastně továrním závodníkem Jawy. Jak na to reaguješ? A mohl bys své nadstandardní vztahy s divišovským výrobcem komentovat?“
Filip Šitera: „Komentovat můžu, že je to každýho věc, co si myslí, ale není to tak. Dá se to prokázat fakturama a tak. Vašek šel do Jawy s tím, že má kontakty a chtěl pomoct Jawě vyvinout nový věci. Tyhle řeči vznikly, že je to můj příbuznej. Měl jsem tři motory Jawa, dva v rámovině Jawa. Byl jsem zkušební jezdec, stejně jako Tonda Galliani a Tomáš Suchánek. Půjčovali nám to s tím, že den předem zavolali, že potřebují vyzkoušet třeba vačku nebo píst. Byl tam mechanik z Jawy a hned po závodech to vzal zase pryč. V Jawě za motory, který mi dělají, platíme jako každej jinej. Teď mi je však dělá Vláďa Dvořák. Nevylučuju ani, že v Polsku mi teď někdo nenabídne pomoc. Každej a si myslí, co chce, to je jeho věc. Nemám však žádnej důvod jít na GM. S Jawou jsem spokojenej a podle mýho v tom rozdíl není. Snad jen ve vlastnostech, že na GM je prý pohodlnější jízda. Nemám potřebu to zkoušet. Nechci laborovat, spíš hledám věci v sobě, ne tím, že se hned vymění motor. A technický problémy máš i s GM. Do motoru nevidíš. Nejde říct, teď se to zadře, nejedu na tom. To poznáš, až se to stane.“

Otázky čtenářů magazínu speedwayA-Z:

Markéta: „Vypadá to, že se ti v cizině líbilo a proto ti to asi tolik i šlo, gratuluju. Jediný, co ti nepochválim, tak ty vlasy, předtím ti to slušelo víc, ale do toho ti nemůžu kecat! Přeju hodně úspěchů v této sezoně, jo a nemáš hezčí boty než Sysel.“
Filip Šitera: „Vlasy nebyly můj nápad. To mě ostříhali a nabarvili kluci na Novým Zélandě. A nemůžu za to, že si Sysel koupil stejný boty jako já.“

Terry: „Ahoj Filipe, blahopřání k titulu, i když jsem držela palce spíš Slanému, ale byli jste s Tondou lepší. Jak ses z Mladé Boleslavi, města aut, dostal k ploché? Přeju zdraví a dobře naladěné motory. Díky.“
Filip Šitera: „Děkuji za blahopřání. Teď nevím, jestli myslíš s Tondou Škachem nebo s Tondou Gallianim (smích)! S Tondou Gallianim jsme se snažili bejt lepší než Slaný a doufám, že teď už budeš držet palce nám. K plochý dráze jsem se dostal díky dědovi a příbuzným, co jezdili. Mám to blízko do Mšena. Jezdili jsme tam na závody a zaujalo mě to.“

Nikka: „Ahoj Fífo, chci se zeptat, co ty sám děláš pro plochou a proto, abys byl fit. Díky a měj se.“
Filip Šitera: „Pro plochou dráhu dělám, že ji jezdím a snažím se dělat show. To se musí opatrně, aby nedošlo ke zranění. V sezóně jenom jezdím a přes zimu se snažím dvakrát, třikrát tejdně do posilovny. I když zimu tady moc netrávím.“

Wojta: „Ahoj, nejprve hodně štěstí. Máš www stránky? Kdo je tvůj vzor? Díky.“
Filip Šitera: „Internetový stránky se už druhým rokem snažím udělat. Letos doufám, že se to dotáhne až do konce. Můj vzor je Nicki Pedersen pro svou někdy až dravou jízdu. A taky Jason Crump.“

HBS fans: „Čus Filipe. Co očekáváš od letošní sezony a jaké si kladeš cíle? Co tě nejvíce překvapilo na Zélandu a co naopak zklamalo. Drž se, a se letos co nejvíce pochlapíš v sedle svých strojů! Budeme se těšit a naši podporu nejen v hledišti se můžeš maximálně spolehnout.“
Filip Šitera: „Očekávám, že mě zase budete podporovat a budete mými fanoušky (smích). Ale cíle si nekladu. Uvidíme, jak se vyvine sezóna. Na Novým Zélandu mě překvapily betonový mantinely, ale s tím jsem se už smířil z Austrálie. Ani teplo mě nepřekvapilo. A zklamalo mě, že jste tam nebyli s mojí vlajkou (smích). A děkuju za vaši podporu.“

Miras: „Ahoj Filipe, rád bych se Vás zeptal na to, jak je pro závodníka důležitý zimní odpočinek. Nemám tím na mysli vyloženě lezení po nočních barech a ležení doma na pohovce, ale spíš nezávodění. Je mi jasné, že se jezdci připravují alespoň fyzicky v posilovně nebo jiným sportem. Já si myslím, že alespoň v části roku, u nás je tím obdobím díky
klimatickým podmínkám zima, by se nemělo naplno závodit. Vy jste ovšem jezdil na plno i téměř celou zimu. Pomůže to závodníkovi alespoň v tom, že do začátku sezóny, když se ostatní teprve rozjíždějí, nastoupí jako rozježděný matador? Jak jste na tom fyzicky Vy? Nebojíte se, že tímto rychlým začátkem se zase utlumí konec sezóny, když už budete mít všeho plné zuby? A co kdyby žádný konec nepřišel, co kdyby přišla zase nabídka startovat na Novém Zélandu? Jel byste? Přeji Vám sezónu bez pádů a plnou vítězství. Díky za odpovědi.“
Filip Šitera: „Nevím, pro koho je odpočinek důležitý, ale já využívám každý možnosti se svýzt. Loni jsem byl v Austrálii a měl tam spoustu zážitků. Zéland jsem bral jako závodění i dovolenou s pláží. Na srovnání a odpočinek mi stačí měsíc. Fyzičku jsem nahonil na Novým Zélandě, teď jsem byl párkrát tady v posilovně. Teď půjdu na tetování, nemůžu teda dvanáct dnů do tělocvičny, ale pak už začne sezóna v Polsku. Myslím, že někomu to takhle pomůže, někomu ne. Uvidím, jak se s tím srovnám. Doufám, že to bude dobrý. Naježdíno mám. Kluci
už budou teď začínat v Anglii. Fyzicky jsem na tom velmi dobře, nemám problém, zvládám víc závodem. Vždy se rozjíždím ke konci sezóny, doufám, že teď budu rozjetej celej rok a nebudu toho mít plný zuby. Určitě bych na Nový Zéland jel znovu. Našel jsem tam nový kamarády a prožil nový zážitky. Nevadilo by mi, kdyby žádnej konec nebyl. Chci si plochou dráhu užívat a na Novým Zélandu je to jako show.“

Helena: „Zdárek Vili, máš vůbec čas na holky? Když jsi v takovém letu…. A jaké holky se ti líbí?
AAAAAa díky, že reprezentuješ plochou i svou image. Páčko*1*“
Filip Šitera: „V sezóně na holky moc času není. V zimě taky moc ne, ale to se nějakej čas najde. Spíš znám holky z plochý dráhy než z Mladý Boleslavi. Holky se mi líbí od nějakejch sedmnácti do jednadvaceti, protože pak končej juniory a jdou do vyšší kategorie seniorů *1*. Doufám, že nějakou image vymyslím na příští sezónu. Blond image mi vymysleli na Novým Zélandě.“

Simona: „Ahoj Filipe, moc ti blahopřeju k tvým dosavadním úspěchům. A teď ti položím 3 otázky, doufám, že mi upřímně odpovíš.
Tak za:
1) Chtěla jsem se zeptat, jakej byl tvůj největší úspěch na plochý v životě.
2) Jaký typ holek se ti líbí a čím tě musí zaujmout?
3) Máš přítelkyni? Nebo nějakou vyhlídnutou kočku?
Ptám se, protože jsem tě ještě s nikým neviděla na stadionu. A to tě hodně sleduju. Ahoj Simona z Březolup, moc ti fandim!“
Filip Šitera: „Simonko, upřímně ti odpovím, že můj nejúspěšnější závod nevím, kterej byl, ale vzpomínám na finále mistrovství Evropy do devatenácti let v roce 2004, tři tituly vicemistra v Čechách 2004, loňský postup do semifinále mistrovství světa juniorů a tituly mistra a vicemistra do jednadvaceti let. A je toho hodně, na co rád vzpomínám. Nemám vyhraněnej typ, jaká holka se mi líbí a čím mě musí zaujmout. To samozřejmě musí, ale nevím přesně čím. Něčím zajímavým, myslím vlastností. Přítelkyni nemám a vyhlídnutou kočku taky ne,
ale možná mě letos uvidíš v Březolupech s Věroušem. Ale neboj, to není žádná kočka, ale kamarád (smích). Aby sis nemyslela, že se za ním honím – to se ho jenom snažím předjet.“

Horác: „Zdravím, do sezony Ti přeju mnoho úspěchů. Můžeš nastínit svoji cestu k ploché dráze? Jak vidíš nastávající sezonu? Díky, a se Ti daří.“
Filip Šitera: „Cestu jsem našel tak, že plochou dráhu mám v rodině. Tak jsem ji chtěl zkusit. Chytlo mě to, zůstal jsem u toho a stalo se to mým povoláním. Zatím jsem fyzicky i technicky dobře naladěnej. Doufám, že mi vyjdou test matche v Polsku, abych se rozjel na polskou ligu. Doufám, že sezóna nezačne zase špatným pádem jako dva poslední roky v Plzni a v Praze. Uvidíme.“

Slávek Švehla: „Ahoj Filipe. Patříš mezi naděje naší ploché dráhy a celou kariéru máš před sebou. Proto bych se Tě chtěl zeptat, čeho bys v ní chtěl dosáhnout, jaké máš cíle. A se Ti daří.“
Filip Šitera: „Děkuju, že mi přejete. Snem každýho plochodrážníka je stát se mistrem světa. Chtěl bych dosáhnout, abych se plochou dráhou živil a bavil. Aby se divákům líbil každej závod. Cíle si nedávám, ale každýmu je jasný, že jsou ty nejvyšší, co můžou bejt. Nějaký ty tituly a stát se nejlepším plochodrážníkem na světě.“

Michal Jirka: „Kdy a kde jsi jel svůj první závod?“
Filip Šitera: „Můj první závod byl 26. dubna 2003 v Pardubicích. Byla to kvalifikace pro šampionát juniorů. Postoupil jsem jako náhradník. V závodě jsem jel třikrát. První jízdu jsem vyhrál a pak přišly dvě nuly.“

Filip Šitera děkuje:
„V první řadě dědovi Miloslavu Vernerovi, Vaškovi Vernerovi, Láďovi Dvořákovi a firmám Kohút, Grepl Gestav, Autokomplex Menčík, Jawa Divišov, SPS Bakov nad Jizerou, ČSOB pojišovna Mladá Boleslav, SýS a Rimini. Johnu McCallumovi, protomotéru na Novém Zélandu. Plzeňskýmu a pardubickýmu klubu. A všem, co mi nějak pomohli.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II), Antonín Škach (MMS) a archív závodníka (publikováno s jeho souhlasem).

Praha – 22. února
Říkával, že bude závodit, dokud se něco nestane. V září roku 2004 však ve francouzském Morizes přišel těžký pád s komplikovaným zraněním nohy. Přesto se do kolotoče dlouhých a travnatých drah pustil také loni. Jak řekl v exkluzivním rozhovoru pro magazín speedwayA-Z, nebyl ze své sezóny zklamaný, by se nedostal do finále mistrovství světa a finále evropského šampionátu bylo pořadatelským fiaskem. Získal však nové zkušenosti. Poznal sílu přátelství a na podzim se s vervou pustil do tréninku juniorů pražské Markéty. A samozřejmě v červenci po velké bitvě s Antonínem Švábem ve finálové rozjížďce vyhrál domácí titul. Ale nechejme o všem hovořit radši samotného Zdeňka Schneiderwinda. Jen dodejme, že také tentokrát zpovídaný závodník podepsal své fotografie pro čtenáře, kteří mu položili své dotazy.


speedwayA-Z: „Tvoje smolná série se bohužel nezastavila v září 2004 v Morizes. Pilně jsi se připravoval na sezónu, leč z prvního závodu z Balkbrugu jsi se koncem března vrátil se zlomenou klíční kostí. Neměl jsi v těch chvílích chu se vším praštit? A proč jsi to neudělal?“
Zdeněk Schneiderwind: „Asi možná jo. Ale ani jsem to zase tolik neřešil. Rozumíš, to je těžký. Nevidím člověka, že by mě v tý chvíli řekl, že dělám rozumnou věc. A vezmeš manželku, doktory nebo další lidi. To si musím zdůvodňovat sám. Přesně jsem věděl, k čemu může dojít. Z dnešního pohledu obdivuju sám sebe. Zlomená klička, to se stane, ale jinak jsem přežil celou sezónu. Nebyl jsem z ničeho zklamanej a byl pyšnej na sebe, že jsem přežil ve zdraví. Teď se mi od podzimu ta zranění zlepšovala, předtím jsem neohnul nohu, nezvednul ruku, neoblíknul se, ale sedl jsem si na motorku a závodil. Zatím jsem si věřil. Říkal jsem si, že to nějakej pátek už dělám. Ne že bych měl daleko, abych s tím seknul, ale nechtěl jsem to udělat tak, abych si třeba za dva roky řekl, že jsem mohl ještě závodit. Myslím si, že bych mohl ještě něco zvládnout. A až s tím seknu, tak navždy. A kdybych přestal po tom zranění z Morizes, asi bych se tak rychle do kondice nevrátil. Asi bych v sobě nenašel takovou sílu a ležením v posteli se do kondice nedostaneš.“

speedwayA-Z: „Byl jsi přímo nasazený do semifinále mistrovství světa. Z St. Macaire jsi však želbohu vypadl. Jaký to byl pro tebe závod?“
Zdeněk Schneiderwind: „Vypadnul jsem. Nemůžu říct, že bych tam s tím rovnou jel, ale nedivil jsem se tomu. Jednak tam byla těžká dráha a taky silná konkurence. Dřív třeba bejvalo slabý semifinále, ale teď se sešli hodně dobrý závodníci. Neměl jsem na to. Nemůžu si stěžovat na motorku nebo dráhu. Mohl bych si stěžovat jenom sám na sebe, ale vím, že by to nemělo smysl. Udělal jsem maximum. Sešlo se to, ale bylo to čistě ve mně. Prostě to nešlo a hotovo. Tím to padlo. Pak mě mrzelo, že dost pořadatelů mně ústně slíbilo divokou kartu na finále. Ale nakonec nedopadla žádná, ani v Marmande, ani v Morizes, kde mě nakonec nepozvali. Takovej je život. Když je člověk slavnej, ta sláva tam je, ale jinak se zapomene. Ale tak to chodí v celým životě a tak si nestěžuju. Letos pojedu. Uvidíme, říkám, že jsem dalek od toho, abych plánoval a dával si cíle, ale od půlky listopadu se snažím a jdu do toho. I když nepostoupím, zase si řeknu, že jsem do toho dal všechno. Teď záleží, co zdraví a motorka.“

speedwayA-Z: „Do finále mistrovství Evropy jsi se však dostal. Ovšem ve Schwarme probíhal závod ve skutečně psích podmínkách. Jak na něj vzpomínáš?“
Zdeněk Schneiderwind: „Na to nevzpomínám nijak. Podle mě to byl neregulérní závod – tak jak na to můžu vzpomínat?! Jsem dalek, že by se mělo stávkovat. Řeklo se, že se pojede, ale pak tam jsou podvody. A když jezdili na dráze dva nebo tři lidi, není to regulérní. V sobotu po tréninku se na to totiž vykašlali a nedělali dráhu. V sobotu jsem se cejtil dobře, ale v neděli, když jsem viděl ty podmínky, věděl jsem, že to fyzicky nemůžu zvládnout. Je to strašně rychlá dráha a nezvládlo to víc lidí. Je to jako s tím St. Macaire, z toho výčitky taky nemám. Paul Hurry měl snad jedinej plnej počet jízd. Ale bylo to jako když malej kluk řekne, teď už se nepojede a nakonec tam vletí.“

speedwayA-Z: „Minulý týden FIM zveřejnila svůj záměr pořádat od sezóny 2007 mistrovství světa družstev na dlouhé dráze. Jaké bychom v něm měli vyhlídky? A kdo by byl dle tvého názoru v optimální sestavě nároďáku?“
Zdeněk Schneiderwind: „Proti tomu nejsem. Pro zatraktivnění vítám všechno. Zatím neznám systém, slyším to od tebe poprvý, tak vyhlídky nevím. Asi moc dobrý ne. Němců je jak psů a jsou tady ještě Holanďani a Angličani. Nás bys dal dohromady sotva šest. Nominace není moje otázka, ale toho, kdo dělá nominaci, a čím si to zdůvodní. Ale určitě to bude zajímavý šampionát a fandím tomu.“

speedwayA-Z: „V červenci jsi v Mariánských Lázních vybojoval titul na dlouhé dráze, když jsi celá čtyři kola finálové jízdy za sebou vodil Antonína Švába. Co rozhodlo o tvém triumfu?“
Zdeněk Schneiderwind: „Nevím. Vím, jakou chybu udělal Tonda. Spíš si myslím, že on si to prohrál, než že já vyhrál. Byly to hezký závody a moc hezký jízdy. Jak bojoval Káča Kadlec nebo Jarda Ptáků! Jména tam sice nebyly, ale ty rozjížďky byly hezký. Taky se povedlo, že jsem skončili u Káči v Plzni v hospodě (smích)! To bylo krásný a takovejch zážitků má člověk víc. Vyhrálo se, pak jsem si sedli u stolu a zazpívali si, takhle by to mělo bejt. Nehodnotím, jestli tenhle titul je vejš než jiný, ale jsou to příjemný zážitky. Když ti to jede, je to v Mariánkách hezký, ale když vzadu chytáš cejchu, říkáš si, že tam nic hezkého není. Ale když jedeš vpředu, je to hezký.“

speedwayA-Z: „Obnovený šampionát republiky na dlouhé dráze jsi vyhrál už v roce 2003. V roce 2004 jsi kvůli zranění nejel, letos vyhrál znovu. Jakým vývojem dle tvého názoru dlouhodrážní mistrovství prochází? A dá se srovnat s dřívějšími ročníky, a už v osmdesátých či devadesátých letech, které jsi také jezdecky zažil?“
Zdeněk Schneiderwind: „Teď je to zlepšení. Ale srovnat se to asi nedá. Zažil jsem doby, kdy jsme se museli rozjíždět v kvalifikaci. Dnes je to o tom, že kdo chce, jede. Je to otázka nabídky a poptávky. Dřív hodně lidí, co jezdilo krátkou, závodilo i na dlouhý. Bylo jich málo, co dlouhou nejezdili. I dneska kdyby špička sedla na dlouhány, bude to taky o něčem jiným. Jenže dnes kluci, co jsou v Anglii, nechtějí investovat do dlouhý a třeba se zranit. Je třeba velká škoda Pepíka France. Ale nedivím se mu, má svůj job v britský lize. To samý si myslím o Jirkovi Štanclovi. Tam by měl, kdo poradit. Mistrovství republiky by mohlo bejt lepší. A když si vezmeš úroveň, stoupá to. Je za tím nezaplatitelný nadšení lidí jako je Míra Musil. Ta hlavní sláva tyhle lidi mine a přitom by to bez nich vůbec nebylo. Na tom stupni vítězů by měli stát na prvním místě oni a pak bychom teprve měli bejt my.“

speedwayA-Z: „Vedle mistrovství světa, Evropy a republiky závodíš hlavně ve volných závodech v zahraničí. Jaká byla v tomto směru tvá loňská sezóna?“
Zdeněk Schneiderwind: „Povedla se mi spousta závodů, ale neprovázelo mě štěstí. Pár závodů jsem mohl vyhrát, ale třeba jsem cukl do pásky, vyloučili mě nebo byl defekt. Jindy třeba chyběla pohoda nebo to byla velká dřina. Ve Wollfbergu jsem nemohl ani zatočit a byl tam spíš jako divák. Divil jsem se, jak tam můžou jet takovou palbu. Chybělo mi, že sednu na motorku, dám to tam a jedu. Jestli je to tím, že o tom přemejšlím, nevím. Letos mám zatím jen dva závody v Holandsku. Zatím jsem toho moc nesháněl. Dělám to tak vždycky, důležitý je dostat se do mistrovství světa a Evropy. Závodů všeobecně ubejvá a kde se jezdívalo v osmnácti se dnes závodí jen ve dvanácti nebo dokonce jen v šesti. Musíš bejt ve špičce, aby
tě pozvali. Ale vůbec to neřeším, chci se akorát rozjet na svět a Evropu. Loni jsem jel na první závod do Holandska a zlomil si kličku. Tak teď doufám, že se štěstí otočí zase ke mně. Dnešní trend je, že se jede všude na všem. Až to člověk nechápe a říká si, jestli je ten rozum na správným místě. Na čem se třeba závodilo v Uithuizenu v Holandsku, to byla katastrofa. Chcalo a všude stála voda. Ptám se, jestli se to pojede a oni, proč by se to nejelo. To samý v Morizes, kde jsem se v roce 2004 zmáknul. Na jaře tam jeli závod a dvanáct jezdců skončilo ve špitálu. Teprve pak vyměnili dráhu.“

speedwayA-Z: „Už léta jsi továrním jezdcem Jawy. Jaká je vazba jezdec – továrna z tvého úhlu pohledu? A co připravujete na sezónu 2006?“
Zdeněk Schneiderwind: „Z mýho hlediska jsem jim za mnohý vděčnej, ale můj názor je, že by se dalo dělat víc. Nechci říkat, že bych mohl já nebo oni, ale ta továrna za to, co do nás investuje, by měla chtít víc, aby se jí to vrátilo zpátky. Já s nima spolupracuju dost, ale cizí jezdci ne. Nechci to hodnotit, ale Jawa by z toho měla mít větší efekt, než má. Mělo by se to vrátit do výroby. Ale já jsem jim hodně vděčnej. Speciálně Evženu Erbanovi. Loni mu muselo bejt jako rozumnýmu člověku jasný, že jim po zranění nic nepřinesu. Nemohl ode mě očekávat vůbec nic. A Evžen Erban a potažmo Jawa se mou spolupráci nepřerušili, naopak. To samý je Michal Stárek z MPM. Ten se o mě staral, když jsem ležel ve Francii. Jeho podpora byla obrovská a muselo mu bejt jasný, že mu do firmy moc nepřinesu. Na mně žádný stany nepostaví. Stejně tak pan Cholenský z Fuchs Oilu, kterej taky musel vědět, že stupně vítězů nebudou pořád a přesto mně poskytli oleje. Paní Viková, obchodní ředitelka Pinelli, výrobce nápojů Semtex, se mnou také spolupráci nerozvázala. Tahle pomoc se nedá ničím zaplatit. To nejde ani o ty peníze, olej nebo Semtex, který bych si koupil v obchodě, ale
obrovsky mi to psychicky pomohlo. Opravdu v nouzi poznáš přítele. Tahle stará pravda se u mě projevila. Když teď budu sedět ve stanu, musí to bejt MPM, limonáda bude Semtex a v autě budu mít vždycky nalitý Fuchs Oil. A motorka samozřejmě bude Jawa. To je moje morální povinnost vůči nim. Všem jim děkuju a taky pražskýmu Olympu a panu Jiřímu Beránkovi z PRO TEC. Kdyby se mi to nestalo, neměl bych tyhle zkušenosti a jsou to pro mě příjemná zjištění. Novinky na rok 2006 nevím, zatím s Jawou v kontaktu nejsem. Mladý mi zabíraj‘ dost času, ale teď se do toho musím intenzívně vrhnout. Doufám a čekám, že něco bude, ale co nevím.“

speedwayA-Z: „V listopadu jsi začal trénovat juniory pražské Markéty. Souvisí to nějak s personálními změnami po přeřazení Vladimíra Kováře na jinou funkci?“
Zdeněk Schneiderwind: „Víš co, já ani nevím. Ani se o tyhle věci nestarám. Dali mi tuhle šanci a já se nezajímám, co kdo dělá, ale o to, co dělám já. Musím se pochválit, moje představy se naplňujou. Za to ale nemůžu jen já, ale i klub. Není to výhoda pro mě, ale i pro ty mladý, by si to zatím neuvědomujou. Začal jsem fyzickou přípravou a chtěl bych je dotáhnout na dráhu a k závodům. Chci jim předat zkušenosti. Není to pro mě jednoduchý. Škola, práce a hlavně chyběj peníze, plně je chápu. Ale musí něco dělat, když chtějí něco dosáhnout. Já jsem připravenej jim pomoct, ale záleží hlavně na nich.“

speedwayA-Z: „Trénuješ a závodíš. Kde vlastně vidíš svou vlastní budoucnost? Budeš trenérem nebo ještě nějakou dobu chceš svírat v rukou řidítka?“
Zdeněk Schneiderwind: „Chtěl bych stihnout obojí. Celkem mě to naplňuje dobrým pocitem a baví mě to. Závodění bych určitě nechtěl pověsit na hřebík. Ale nepodnikám a nechodím do hospody, takže čas mám. Když to bude kluky bavit, nedělám na píchačky a zůstanu o hodinu dýl. Musí se udělat parta. Ta tady na Markétě chyběla. Doufám, že to nejsou jen ideály, který se nenaplněj´. To si řekneme po sezóně. Nechtěl bych, aby se kluci vraceli z první ligy a měli jen sedm bodů. Výsledky nebyly adekvátní zabezpečení našeho klubu. Právě výsledkama bychom to měli klubu vrátit.“

Otázky čtenářů magazínu speedwayA-Z:

Romana: „Dobrý den pane Schneiderwinde, otázku mám jednoduchou. Jak se stravujete? Dáte si třeba řízek nebo jen bifidus-aktiv a vločky? Já jen, že jste pořád tak nabitý energií, že i přez pády znovu a znovu nastupujete na ovály a ještě zdaleka nepatříte do starého železa, ba právě naopak, ostatní se už asi zase děsí, že nastartujete svůj stroj. To že běháte a poctivě trénujete víme asi všichni, ale to přece nemůže stačit? Prosím prozraďte nám Váš recept na živelnost, elán a vitalitu. Přeji Vám jen ty největší úspěchy a se Vám konečně vyhýbají zranění a v osobním životě jen to nejlepší.“
Zdeněk Schneiderwind: „To bych taky rád věděl. Snažím se. Ale zdravou výživu ne, klidně si dám řízek. Že bych jedl jen kuřecí, to ne. A bifidus nebo vločky nejím. Nemyslím si, že jsem nabitej. Snažím se, ale žádnej recept nevím. Ten bych si spíš nechal poradit já sám. Jezdím na hory, trénuju s klukama a to dává něco i mně. Snažím se věnovat čas sportu všude. Přesně tohle, co píšete, bych chtěl po klukách. Také já vám přeju to nejlepší ve vašem životě.“

Terry: „Zdravím Vás a gratuluji k titulu za loňský rok. Přeju mnoho energie letos, protože závody bez Vás nebo Vlada Višvádera by asi ztratily svoje kouzlo. Chtěla bych se zeptat, jestli se budete opět specializovat na dlouhou nebo Vás uvidíme taky na krátké, abyste svoje svěřence mohl lépe prohánět? Zdraví a rychlé stroje přeje Terry.“

Zdeněk Schneiderwind: „Na krátký už asi ne. Nechci dokazovat, že jsem lepší než mladý. Jsem rád za přirovnání k Vladovi. Vážím si ho. Chtěl bych bejt jako on. Je na něm vidět, že to dělá s láskou, a že ho to baví. Nikdy jsem se nespecializoval, ale krátkou nepojedu. Nevím, k čemu by bylo, abych si něco dokazoval. Zazávodíme si na malý dráze. A i když prohraju, uspokojí mě to, že jsem jel hezky. Kvůli tomu to dělám, ne abych porazil kluky o dvacet let mladší. Chtěl bych patřit k tý partě jako je Vlado, Jarda Pták nebo Káča Kadlec, pro který se to stává něco jako droga.“

Horác: „Zdravím, do další sezony přeju úspěchy na dráze, hodně zdraví, i zdar v Tvém pedagogickém působení na mládež. Jsem rád, že Ti tímto můžu položit nějakou tu otázku.
Zažil jsi toho nemálo, závodil jsi s Tondou Kasperem, Romanem Matouškem a dalšími. Můžeš porovnat ty doby minulé s těmi dnešními?“
Zdeněk Schneiderwind: „Je to pořád o závodech. Já jsem to absolvoval a tak bych chtěl, aby ty samý boje, co jsem měl s Tondou Kasperem nebo Romanem Matouškem, měli i ty kluci. Aby se za deset let povídalo, že Patrik Doubek bojoval s Matějem Kůsem nebo Michael Gregor s Adamem Vandírkem. Doba se mění a porovnávat to nejde. Ale jestli to byl tehdy pro nás střed zeměkoule, pro tyhle kluky je to taky.“

Horác: „Co nějaký recept na sportovní dlouhověkost?“
Zdeněk Schneiderwind: „Žádný. Než jsem se zmáknul, říkal jsem si, že budu jezdit, než se něco stane. Stalo se a jedu dál. Je to štěstí, hodně štěstí.“

Horác: „Na krátké se už skoro neobjevuješ, čím to je? Je náročnější, na materiál, techniku, či fyzičku?“
Zdeněk Schneiderwind: „To v žádným případě. Ale jsou mladší a lepší. Dlouhá mi šla a nejde to stíhat oboje. Tak proč ne.“

Horác: „Jak se připravuješ na sezonu? Díky, a Ti vše vyjde, vyřizuju pozdravy z kolínské Draslovky, kde na Tebe dodnes v dobrém vzpomínají a fandí Ti.“
Zdeněk Schneiderwind: „Dá se říct, že tvrdě. Uvidíme. To je pak otázka až po sezóně. Ale ze svýho pocitu se připravuju dost tvrdě. Já na ně taky vzpomínám. Kolikrát si říkám, kde bych asi byl, kdybych se věnoval svýmu původnímu povolání. A taky do Draslovky zdravím. Ještě si pamatuju, jak jsme vyráběli Retacel.“

Miras: Dobrý den, rád bych se zeptal na pár následujících otázek. Zdá se mi, že je u nás dlouhá dráha zastíněná klasickou. Proč není alespoň stejně populární? Je tomu tak i ve světě nebo jsou země, kde chodí víc lidí na dlouhou?“
Zdeněk Schneiderwind: „V Německu, Holandsku nebo Francii na tyhle závody chodí lidi. Na takový bašty jako Berghaupten přijde deset, dvanáct tisíc lidí, a svítí sluníčko nebo prší. U nás byla plochá dráha populární, že byla v televizi. Dnes v televizi není, nechoděj lidi, stojí to peníze a je to takovej kolotoč. Je to takovej malej sport. A na dlouhou dráhu nejsou závodníci.“

Miras: „Z pohledu trenéra: jaký je zájem mladých borců? Je vidět ze strany alespoň některých rodičů, že vědí co je plochá dráha a přijdou s tím, že chtějí, aby to jejich ratolest vyzkoušela? Nebo jsou to jen potomci případně příbuzní již zvučných jmen anebo jmen motajících se kolem ploché?
Zdeněk Schneiderwind: „Většinou to jsou lidi kolem plochý dráhy. Já však můžu mluvit jen o svý zkušenosti od půlky listopadu. Jsem překvapenej, že kluci do toho chtějí jít. Chci jim pomoct, aby to pro ně byl životní styl. Zimní příprava svůj cíl splnila. Jeli jsme na hory a zpočátku jsem měl obavy, že pojedeme jen čtyři, ale nakonec nás jelo deset. Byla sranda, ale hodně se makalo. A tohle bych chtěl přenést i na dráhu. Aby do každýho tréninku a závodu šli s tím si užívat a že je to baví.“

Wojta: „Zdravím, nejprve přeji hodně štěstí! Jinak máte svoje www stránky? Jaký je váš největší úspěch? Jo, a ještě co si myslíte o ploché draze v ČR-myslím fanoušci, organizace a tak – na jaké to je úrovni? Diky moc, mějte se krásně.
Zdeněk Schneiderwind: „Stránky nemám. Můj největší úspěch jsou asi finále mistrovství Evropy na trávě. Ale není to, že by si člověk říkal, že má nějaký medaile, to neřeším, to už je za mnou. Obdivuju všechny organizátory, fanoušky a závodníky. Všechno z toho, co dělají, je těžší než sedět v hospodě, takže všichni mají můj skrytý obdiv. Těmhle lidem nikdo nic nedá, já, když stojím na bedně, dostanu medaili.“

Jiří Bayer: „Dobrý den, rád bych se vás zeptal, jak vnímáte současnou situaci na dlouhé ploché dráze. Dlouho se hovořilo o tom, že od vzniku kombinovaného seriálu na pískových a travnatých drahách se spolu s odlivem špičkových jezdců vytrácí i prestiž tohoto šampionátu. I já si myslím, že až odejde trio Riss, Tatum a Barth, nezbyde tu prakticky nikdo, kdo by dosáhl podobných kvalit. Ty doby, kdy polovina startovní listiny světového finále na dlouhé dráze byla stejná jako na krátké, jsou už asi nenávratně pryč, ale možná by se s tím ještě něco dalo dělat. Pokud vím, tak například Mark Loram, Henrik Gustafsson nebo Andy Smith by se na dlouhé moc rádi ještě svezli, ale všichni shodně argumentují tím, že je to příliš finančně náročné. Já si naopak myslím, že právě účast podobných hvězd by do dlouhé dráhy nalila ty potřebné finanční prostředky. V poslední době se hodně hovoří o znovuzavedení světového finále, tuším snad v podobě dvoudenního klání. Co si o tom myslíte vy? Není to ten správný krok? A ještě jednu otázku bych na vás měl. Kdo byl za ta dlouhá léta vaším největším soupeřem a s kým vás nejvíce těšilo závodit? Děkuji mnohokrát za odpověď a přeji hodně zdraví a úspěchů.“
Zdeněk Schneiderwind: „Prestiž si myslím, že se neztrácí. Všichni chtějí jména. Až odejdou Riss, Tatum a Barth, je tam Janoschka, Kröger, Katt, Pijper a další. Pár let si počkáme a za deset let se budeme ptát, co bude, až odejde třeba Katt. Dřív jsme obdivovali Ivo Viktora,
dnes je tady Čech. Jména vznikají, to je život. Otázka je, že dřív, když se jezdil zároveň dlouhá s krátkou, bylo tolik závodů. Když dnes kluci odjedou sto závodů na krátký a měli by jezdit ještě padesát na dlouhý, kde by byli? Nemyslím si, že by třeba Loram nebo Gustafsson přinesli finanční prostředky. Dvoudenního finále by se mohl zúčastnit třeba Crump, ale je otázka, zda by uspěl. Dřív třeba ještě Simon Wigg stihnul v sobotu Grand Prix na krátký a v neděli dlouhou. Doby se ale změnily, stojí to dost finančně a časově se to nedá stíhat. Věřím, že kdyby třeba Tony Rickardsson chtěl jet dlouhou, finance by sehnal. Dřív třeba Hans Nielsen jezdil trávu v Marmande. To se málo ví a taky je tam neměřil jako na krátký.“

Kiril Janačkov: „Dobrý den pane Schneiderwinde. Jezdíte dlouhá léta. Jak vzpomínáte na soupeře? Jste v kontaktu třeba s Maugerem, Olsenem a ostatníma, co už ukončili aktivní kariéru? Kdo je Vaším dnešním největším konkurentem? Děkuji za rozhovor a držím palce, a nadále závodíte bez zraneni a nehod.“
Zdeněk Schneiderwind: „Že bych byl s někým z těhle slavnejch v kontaktu, to ne. Cením si, že Ivana Maugera jsem na závodech v Rakousku jednou porazil. Konkurentem jsou všichni. Záleží na závodech, ale vždy je tam ještě dalších sedmnáct jezdců. Není to tak, že na tohohle mám pifku nebo on na mě, to určitě ne.“

Roman: „Zajímaly by mně Vaše názory na tři témata. Letos se nevídaným způsobem u nás rozjela ledová plochá dráha. Myslíte, že by se u nás mohla podobně rozhýbat i dlouhá dráha? Vždy se uvažovalo kdysi že na Pardubicku by se udělal travnatý ovál. Možná že by se našel u nás ještě jeden ovál na dlouhou. Třeba rekonstrukcí kopřivnické dráhy, nebo nějaké jiné dráhy. Vždy je to atraktívní individuální disciplína mnoha tváří například dvěstěpadesátky, sajdkáry, veteráni, mládežníci. Rozpis závodů se dá udělat takřka na libovolný počet závodníků a fanda motorismu může tak strávit velmi příjemné odpoledne. Vždy závody na krátké jsou za cca 2 hodiny fuč.
Zdeněk Schneiderwind: „Rozhejbala se i dlouhá. Před těma lidma, závodníkama a pořadatelama, je třeba smeknout. Vždy se najde nějaká parta, která dokáže strhnout. Když se k Mírovi Musilovi přidají sponzoři, povede se to. když se někdo najde jako třeba Zdeněk Simota a sveze se to na vlně úspěchů, není tak náročný trávu udělat. Musí se ale najít ta parta lidí. Dlouhá je už problém, ale tráva ne. U nás to ještě není tak, že se na dlouhý závodí celej den. Lidi mají piknik, přijdou v osm, postávaj‘ tam, daj‘ si pivko nebo klobásu. Ale nejsem si jistej, zda je to pro nás životní styl jako třeba ve Francii. Tam závody končí ve dvě v noci. Přijdete tam v pět a většina lidí tam ještě sedí, opíká maso a popíjí.“

Roman: „Na dlouhé se jezdí závody veteránů (starší pánové). Je to z toho důvodu, že technika průjezdu zatáček neni tak fyzicky namáhavá jako jízda smykem na krátké?“
Zdeněk Schneiderwind: „Určitě ne. Dlouhá je fyzicky namáhavější, ale je tam zase víc přestávek. Jede se od dopoledne. Zatrénujou si, odpočnou a pak si zazávoděj‘. Na krátký dráze bývají veteráni vložení, proto je to spojený s dalším závodem. Je to omezený časovým limitem. Ale může to bejt jako PRO TEC Cup ve Slaným.“

Roman: „Často se mluví o tom že technika je pro dlouhou dražší než pro krátkou. Je to opravdu tak? Vždy v Německu to jezdí i amateři jen tak pro svoji zábavu (dokonce snad i v slabší verzi 250). Opravdu si myslíte, že si obyčejní smrtelníci nemohou sestrojit nebo pořídit nějakého dlouhodrážního žďorba a jen tak se párkrát za rok projet na nějakých místních závodech (pokud by byla dráha)? Vždy dnes má spousta lidí silniční nadupaný motorky a otravujou s nima na silnici za běžného provozu a ohrožujou ostatní. Já bych je raději viděl jako amatéry na závodních oválech, by by se jednalo o závod okresního formátu a v diváckých ochozech by stály pouze jejich nejbližší a pár zvědavců.
Zdeněk Schneiderwind: „Souhlasím, ale amatér zase neporazí Risse. Na dlouhý tolik nevydrží motor. A potom je ten rozdíl od Risse, Bartha a Tatuma, kteří si mohou dovolit investovat. S nadupaným silničním motocyklem to je přesně můj názor. A jdou závodit tam, kde se závodit má a svůj um předvádí na závodní dráze, ne na silnici. A to do toho taky rvou šílenejch peněz.“

Antonín Vilde: „Dobrý den, zajímalo by mě, zda podle Vás existuje šance uspořádat u nás závod na travnatém povrchu. V roce 2002 společnost MPM o této realizaci vážně uvažovala, ale nakonec závod Czech Grass se neuskutečnil. Kromě závodění máte na starost mladé naděje pražské Markéty, s jakými výsledky budete spokojen při závěrečném zúčtování na závěr sezony. Děkuji za odpovědi a přeji mnoho úspěchů.

Zdeněk Schneiderwind: „Jak říkám, kdyby se našel parák k Michalu Stárkovi, je to reálný. To potvrdilo spousta závodníků, co v cizině dělají dráhy. Je potřeba mít partu. Podívejte se na ledy v Divišově nebo na Simoáka. Před třema rokama by si každej ukal na čelo. Teď budu muset mít na srdci nejen, jak dopadnu já, ale i ti kluci. Budu jim fandit a mít radost, když se k něčemu v čestném boji dostanou. Budu rád, když si na konci sezóny sedneme a řekneme si, že jsem něco dosáhnul já, ale i tihle kluci.“

Slávek Švehla: „Moc Vás zdravím. Chtěl bych se Vás zeptat, proč jste se v posledních letech specializoval především na dlouhou dráhu a trávu, když jste měl výborné výsledky také na krátké dráze. A se Vám i Vašim svěřencům daří.“
Zdeněk Schneiderwind: „Přišly výsledky na dlouhý, ale věk se nezastaví. Nějakej ten pátek už mi je. Nespecializoval jsem se, přišlo to samo a na krátký jsem už neměl závody.“

Michal Jirka: „Chystáte se k návratu na klasickou dráhu?“
Zdeněk Schneiderwind: „Loni jsem neodjel ani jeden závod. Měl jsem jet ve Slaným Memoriál Antonína Vildeho, ale nestačil jsem ani připravit motorku. A nechci tam jet nepřipravenej a jen se tam vozit, když jsem handicapovanej, že mi nejede motorka a nemám naladěno.“

Lukáš Jirka: „Jel jste někdy anglickou ligu?
Zdeněk Schneiderwind: „Ne, nejel. Mrzí mě to, že jsem se tam nedostal, když jsem byl mladej. Byla jiná doba, ale mě to mrzí. Závodil jsem tam několikrát na jinejch závodech. A závidím těmhle klukům, že se seberou a můžou jet. Kdybych byl ještě jednou mladej, chtěl bych to zažít taky.“

Zdeněk Schneiderwind děkuje:
„Chtěl bych poděkovat Evženu Erbanovi, Jawě Divišov, Michalu Stárkovi z MPM, panu Cholenskému z Fuchs Oilu, paní Vikové z Pinelli, panu Beránkovi z PRO TEC a klubu PSK Olymp Praha. Byl jsem mile překvapenej, že se na mě nevykašlali.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II) a Antonín Škach (MMS)

Semily – 3. března
Klidně by mohl tvrdit, že všechny cesty nevedou do Říma, ale na plochodrážní stadióny. Začal v dětství s motokrosem, aby nakonec stihnul poslední možný rok jako junior na ploché dráze. Svou druhou sezónu přerušil, aby se s kaskadérskou skupinou vydal na zahraniční turné vydělávat peníze na závodění. V sedle motokrosového stroje bavil publikum přeskakováním řady zaparkovaných automobilů. U toho měl zůstat také loni, kdy dokonce plánoval útok na světový rekord v této svérázné disciplíně. Shodou okolností však nakonec opět proháněl plochodrážního půllitra. Byl u všech mšenských stupňů vítězů v první lize a stál jen krůček od postupu do českého finále. Jakub Hejral bude dalším českým závodníkem, který magazínu speedwayA-Z přislíbil exkluzivní rozhovor. Přitom samozřejmě nepřijdou zkrátka ani naši čtenáři, kteří za svůj dotaz opět získají podepsanou fotografii zpovídaného závodníka.

„Dostatečně,“ odpověděl Jakub Hejral na otázku magazínu speedwayA-Z, zda mu plochá dráha vynahrazuje terénní závody. „Motokros mě baví, ale spíš je to otázka fyzičky. Tady totiž musí bejt dvacetkrát větší, takže ji můžeš rychle získat. Plochá dráha je jinačí. Je to specifická disciplína. Těžko to takhle popisovat, je tam ale větší nasazení a víc se tam zabíjíš (smích). Má svý kouzlo a to mě baví.“

Své otázky pro Jakuba Hejrala vkládejte do komentářů k tomuto článku. Máte na to čas od této chvíle až do uzávěrky, který tentokrát bude až v sobotu 11. března v 21:00. Rozhovor se uskuteční hned druhý den, kdy se mšenský závodník vrátí z motokrosového tréninku ve Španělsku. Pakliže se naší autogramiády účastníte poprvé a máte zájem o podepsanou fotografii, nezapomeňte nám na redakční e-mail poslat svou poštovní adresu.

Foto: Antonín Škach (na materiálu Fujifilm dodaném redakci firmou Ultralab a syn Praha www.ultralab.cz)

České Budějovice – 19. února
Loni zažil prozatím svou nejlepší sezónu. V britské Premier League se etabloval natolik, že se v sestavě Readingu udržel i pro letošní rok, kdy s ním nový majitel míří do vyšší Elite League. V šampionátu České republiky jednotlivců obsadil třetí místo a skvěle se prezentoval také při svém návratu do extraligy po tříleté pauze. V exkluzivním rozhovoru, který magazínu speedwayA-Z Zdeněk Simota poskytl, rozebíráme jeho loňské úspěchy, ale také výsledky typu světového finále juniorských družstev. Řeč však přijde kupříkladu i na pozadí vyjednávání o polském a švédském angažmá, přípravu na novou sezónu a čtenáři se třeba dozvědí i recept na vyproštění GM utopeného pod tence zamrzlou plochou rybníka. Samozřejmě i tentokrát se dostalo rovněž na čtenářské dotazy a jejich autoři získají podepsanou fotografii a plakát.


speedwayA-Z: „Na počátku sezóny to s tvým britským angažmá nebylo moc růžové. Pak jsi však do sestavy Readingu naskočil a udržel se v ní až do konce. Jak na svou sezónu v Anglii vzpomínáš?“
Zdeněk Simota: „Sezóna byla docela dobrá, i když začátky jsem měl těžký. Neměl jsem motorky a další věci dvakrát a musel se vracet. Jezdil jsem autem tam a zpátky. Bylo to náročný. Třeba jsem jel v neděli v Itálii, v pondělí v Anglii a ve středu zase extraligu tady. Jedna cesta byla tři tisíce kilometrů. Střídali jsme se v řízení s tátou. Já jsem však spíš spal, ale v tom autě se stejně moc nevyspíš. První závod v Exeteru se mi moc nepovedl. Dělal jsem jen pět bodů. Za tejden jsem jel už doma v Readingu a měl dvanáct plus jedna. Myslím, že jsme jeli proti Somersetu. Po závodech za mnou přišlo pár lidí, jestli nechci pomoc nebo jestli mám ubytování. Nabídli, že u nich můžu bydlet. Když jsem přijel příště, nějakej pán mi přivezl celou rámovinu. Postupně jsem tam poskládal motorky a mohl začít lítat. Rodina, u který bydlím, pro mě jezdila na letiště. Postupně jsem se dostal i k mechanikovi. Dělá mi motory a jezdí se mnou po závodech. Některý závody nebyly nic moc. Hlavně na začátku, kdy jsem neznal ty dráhy. Měl jsem číslo dvě a hlavně první jízda byl problém. Ale zase jsem třeba přijel do Stoke a dělal šestnáct bodů z osmnácti. Fungovalo mi to tam a byl jsem půl roviny před Matejem Žagarem. Motory jsem měl nejdřív u nás, ale pak mi je dělal Barry a bylo to už o něčem jiným. Na příští rok mi nabídl, že u něho můžu i bydlet. Jenže rodina, co
jsem u ní byl doteď, jsou strašně hodný lidi a mám je jako tátu a mámu. Hodně mi pomohli,
takže uvidím, jestli se přestěhuju. Celkově jsem se sezónou v Anglii byl spokojenej. Povedl se mi i volnej závod do pětadvaceti let v Poole. Vyhrál Matej Žagar, já byl druhej a Edward Kennett třetí. Zkoušel jsem i pár závodů v Elite League. Jel jsem za Peterborough a Poole. V Poole jsem dělal pět bodů. Při tréninku, jak jsem se zakecal, jsem dal dvě lamely na sebe. A úplně mi shořela spojka. Pak jsem byl v Arena Essex. Jel jsem tři jízdy a měl jeden bod. To byla dráha, že jsem málem nezabočil. Nelíbí se mi ani Exeter. To byla strašná dráha! Do kopce, z kopce a Slaný je proti tomu rovný!“

speedwayA-Z: „V sestavě Readingu jsi zůstal také letos, kdy tým s novým majitelem nastoupí v Elite League. Společnost BSI radikálně změnila podobu mistrovství světa jednotlivců, vnímáš nějaké změny také v rámci klubu? A jak se na Elite League připravuješ?“
Zdeněk Simota: „Za Pat Blissové se mi to líbilo. Ale uvidím. Změnili název týmu a budou klubový motorky. Volali mi, že už je mám udělaný. Sportovní ředitel je Sam Ermolenko, ale jinak jsem zatím s nikým nemluvil. Jedu tam už prvního března, protože už od třetího budeme mít tréninky. Měli jsem jet do Itálie, ale změnilo se to a budeme jezdit doma. Motorky jsem
tam nechal přes zimu, Barry mi je připravil, takže teď to budu zkoušet. Jezdil jsem na šroubkách, chodil třikrát tejdně do posilovny, byli jsme na horách. S Plzní na Šumavě a s panem Špinkou v Jizerkách. Elite League je těžší, jedou tam lidi z Grand Prix a je to vyrovnaný. V Peterborough jsem jel volnej závod, kde byli i Crump a Pedersen. Dělal jsem sedm bodů. Hned v první jízdě jsem jel s Andersenem, Screenem a Ermolenkem a tři kola byl první. Pak mě kopla díra a Andersen mě podjel. Ke konci si stěžovali, že je dráha hluboká a
nebezpečná. Přijel grejdr, stáhli to a byl z toho beton. Byla to už nula a nula. Na domácí dráze to znám, ale teď přijdou i jiný dráhy, kde jsem ještě nebyl. V tom mi však poradí Barry, takže to budu mít jednodušší než, kdybych teď přijel. A můžu se koukat na ty lidi z Elite League, třeba na Hancocka, a jejich motorky a okoukat spoustu věcí.“

speedwayA-Z: „V Readingu se pojedou také oba poslední závody světového poháru družstev. Mohla by ti tvoje znalost dráhy otevřít dveře do národního týmu?“
Zdeněk Simota: „Snad jo. Letos to bylo ve Swindonu a to je sedmdesát kiláků ode mě. Jel

jsem tam s motorkou. Kdyby se třeba někdo zranil, nastoupil bych za něho. Ale nakonec jsem se jenom díval. Snad se to letos povede. Za pozvánku bych byl rád. Uvidíme, jak to dopadne a jak mi to půjde hned od začátku. Pojedu ty český juniory, co jsou pro mistrovství světa. Zbytek se nebude dát stíhat, v Anglii mám dost závodů. Pojedu určitě národní kvalifikaci.“

speedwayA-Z: „Během zimní přestávky jsi byl kontaktován také z Polska a Švédska. Nakonec jsi nepodepsal tam, ani tam. Proč?“
Zdeněk Simota: „Do Polska mě chtěli z Wroclawi. Jenže tam se jezdí v neděli, takže bych musel rovnou lítat do Anglie, kde mám domácí závod v pondělí. Odřekl jsem to taky, protože
mám spoustu závodů v Anglii. Chci bejt v klidu. Do Švédska jsem měl jít do Kaparny. Přišli za mnou po tom Peterborough. Dali mi kontakty, ale pak už se neozvali. Stejně nevím, jestli bych tam šel. Je to úterý a musel bych mít motorky i tam. A mechanika, protože platit letenku do Švédska dalšímu člověku, by to všechno prodražilo. Potřeboval bych tam mít zázemí,
abych jen přiletěl a zase odletěl. Dělat tam motorky po závodech by už nešlo. Když budu mít volno, pojedu i v Itálii. Tam se nic nepodepisuje, vždycky mě jen zavolali a pokud jsem měl čas, přijel jsem. Na začátku roku byly i nějaký závody v Maďarsku, Rakousku a Německu, ale letos už asi ne. V tom autě jsem už totiž byl víc než jinde.“

speedwayA-Z: „V mistrovství světa juniorů jsi vcelku hladce postoupil ze čtvrtfinále v Pardubicích do Tarnowa. Semifinále ti však přineslo konečnou stanici. Jak na světový šampionát vzpomínáš? A s jakými plány do něho nastoupíš letos, kdy ho pojedeš naposledy?“
Zdeněk Simota: „Pardubice se docela povedly, ale byl tam chaos. Před poslední rozjížďkou mě vypadla osička z předního kola. Bylo to celý zkřížený a museli jsme měnit celý vidle. Na finálovou jízdu mi potom chyběl bod. Ještě tam byl ten „dobrej“ převod, co jsem si tam nechal dát. Ale hlavně, že jsem postoupil, ovšem z Tarnowa už ne. Vůbec jsem nestartoval a musel předjíždět. Ve třetí rozjížďce jsem předjížděl z třetího na druhý před Mortena Risagera a spadnul jsem. Jeden bod mi chyběl na postup. Kdybych nepředjížděl, zůstal bych třetí a měl
ho. Letos je to pro mě poslední rok v juniorech. A tak by to chtělo ukázat něco takového, jako se to loni povedlo Suchošovi.“

speedwayA-Z: „Byl jsi při premiéře finále mistrovství světa juniorských družstev. Ovšem tam jsi evidentně neměl svůj den…“
Zdeněk Simota: „Jo. Dobře jel jedině Suchoš. Já předtím řídil celou dobu z Anglie. Přijel jsem večer před závodem a spal asi hodinu. Byl jsem strašně utahanej. Přijel jsem do Pardubic. Udělal si přejímku a nestačil si dát ani motorky nahoru, když začal trénink. To nechápu, jak se může trénovat, když jsou lidi ještě dole na přejímce. Pro mě to byl nic moc závod. Radši na to nevzpomínám, vůbec se mi nepovedl. Jak říkám, byl jsem nevyspalej a z tréninku naštvanej, protože jsem si nemohl vyzkoušet motorky. A to jsem si je vezl udělaný z Anglie. Vůbec jsem netrefil převody. Potom jsem jel Zlatou stuhu a zadřel motor. Když jsem jel GM, vynechávalo to, zkoušel jsem Jawu a zadřel ji. V pondělí jsem jel Tomíčkův memoriál. Barry poskládal
motor, jenže taky to nebylo vono. Tohle byly závody, na který se radši zapomíná. Na ty Pardubice určitě. A ještě to nahřívání pneumatiky, to jsem nepochopil. Když si někdo předem zkusí start, je to jedno a samý, protože si tu gumu ohřeje taky. A v Anglii to dělá každej. Zapře se nohama o zem a nechá to. Ani si nedá motorku na stojánek, jako jsem to udělal já.“

speedwayA-Z: „Na domácí juniorské scéně jsi odjel jediný podnik ve Slaném kvůli nominaci do mistrovství světa. Nelitoval jsi ztráty možnosti bojovat no titul a po předloňských devatenáctkách si zase rozšířit svou sbírku? A co letos?“
Zdeněk Simota: „Určitě mě to mrzelo. Předloni mi v posledním závodě sebral bod Luboš Tomíček a tak jsem se nemohl rozjíždět o titul s Mirdou. Ale body mi utekly i jinde a potom mi to chybělo. Takže lítost tam trošku byla, ale bylo by strašně náročný se sem vracet. Za mistrák nedostaneš vůbec nic a letět šestkrát tam a zpátky je docela balík. Nejlevnější letenka je za šest tisíc. Jenže to by nešlo vždycky, protože mistráky byly o víkendu. A nedělní lety jsou nejdražší. Až za dvanáct tisíc. Mistrák jsem sledoval. Výsledky by asi byly jiný,
kdybychom tam byli já, Luboš, Honza Jaroš a Suchoš. Letos určitě pojedu jen ty závody, který jsou nutný pro mistrovství světa. Zbytek jen, kdybych měl volno a byl tady. To bych určitě jel. Škrtají se dva výsledky, byla by teda šance na mistra. Teď se však soustředím na první závod ve Slaným. Musím totiž do kvalifikace. Bude to zajímavý a snad z ní postoupím (smích).“

speedwayA-Z: „Obrovský úspěchem nejen sezóny 2005, ale celé tvé kariéry se stal bronz z mistrovství republiky jednotlivců. Jak si ten závod užil? A dá se jít letos ještě výš?“
Zdeněk Simota: „Když jsem vyhrál semifinále ve Svitavách, říkal jsem si, že by to ve Mšeně mohlo vyjít taky. Ale nestartoval jsem a musel předjíždět. Jednou jsem šel ze třetí na první a vzal Švabacha a Mariána najednou v tý zadní zatáčce. Ve finále mi taky nevyšel start a předjížděl jsem Álu. Ani nevím, čím to bylo, jedny závody startuju, jiný ne. Rovnou jsem vyhrál jen jednu jízdu, jinak jsem musel předjíždět. Před svou poslední jízdou jsem věděl, že když nevyhraju, ve finále nebudu. Tak jsem do toho dal všechno. A letos vejš? Snad jo. Necháme se překvapit. Ze Mšena jsem měl fakt radost. Přijelo se tam na mě podívat dost lidí od nás. I sponzorů.“

speedwayA-Z: „Plzeň se vrátila do extraligy a ty jsi byl ve všech osmi případech u toho. Skončili jste čtvrtí, ale v řadě případů jste se prali o vyšší posty a v Praze mohli i vyhrát. Jak se na extraligu 2005 díváš?“
Zdeněk Simota: „Neměli jsme vůbec vyrovnanej tým. Kdyby víc lidí dělalo stabilně body, myslím si, že by to mohlo bejt o hodně lepší. Minulej tejden jeli Plzeňáci do Polska shánět závodníky. Sestavu nevím, ale něco říkali o Lukaszi Romankovi. Ale jinak fakt nic nevím. Každá extraliga se mi povedla. Mám nejvíc ujetejch jízd ze všech. Taky jsem pořád předjížděl. Letos pojedu zase všechny závody. A snad ta bedna bude častějc. Letos se mi povedlo Slaný. Dělal jsem třináct bodů. A devět, deset jsem měl pokaždý kromě těch prvních dvou. Ten první závod byl nejhorší, skončil jsem se šesti bodama. Ale jinak jsem vždycky byl ve finále a třeba se i rozjížděl. S Tondou Švábem ve Slaným nebo s Brhelem. Extraliga se mi líbila, ale úroveň nemůžu srovnávat. Naposledy jsem ji jel v roce 2002 a to mi bylo šestnáct.
Ani s britskou Premier League se to porovnává těžko. Tady znám všechny dráhy. Ale česká extraliga je hezčí kvůli stadiónům. V Anglii je jich na úrovni jen pár, jinak to jsou takový smetiště. Jezdecky je to něco mezi Elite League a Premier League. Jedou tady Lukáš s Alešem, ale jiný zase ne.“

speedwayA-Z: „Rád jezdíš v zimě na šroubcích. Údajně až tolik, že jsi utopil své GM. Neláká tě opravdový leďák?“
Zdeněk Simota: „Tejden bylo mínus patnáct až dvacet. Jenže, když mrzlo dva dny, napadal na to sníh. Nepromrzlo to a já si myslel, že je led silnej. Vlezli jsme na to a jezdili. Objel jsem asi deset kol a půjčil to mechanikovi. Spadnul, tak jsme šli pro něj. Jak jsme však stáli tři na jednom místě, propadlo se to. Mechanik tam spadnul, ale odrazil se. Motorka visela na ledě za řidítka. Šel jsem pro provázek, abych ji uvázal a pak věděl, kde je. Jak jsem se k ní ale blížil, spadla tam úplně. Byla asi dva a půl metru hluboko. Dojeli jsme tam s loďkou a rozbořili led.
Hasičským hákem jsme chytli kolo a přivázali motorku provazem. Přijel tátův kamarád s lesním traktorem a táhli jsme ji pomalu ke břehu. Jinak jsem byl letos na šroubkách asi desetkrát. Nejlepší to bylo při ledařským mistráku v Budějicích. Byl tam povolenej led, takže to drželo dobře. Pomalejší než normální plochá dráha to moc nebylo. Na leďáku bych se chtěl svýzt pro srandu, ale závodit, to nevím. Spíš se mi líbí klasika, tohle bych chtěl jako zpestření, ne závody.

Otázky čtenářů magazínu speedwayA-Z:

Anonym: „Hele, máš holku? Jsem tě ještě nikdy neviděl s holkou na plochý, tak se ptám, ne?!“
Zdeněk Simota: „Holku mám. A na závody se mnou taky jezdí. Byla na extralize a na mistrovství světa juniorskejch družstev. Asi špatně koukáš (smích)!“

Wojta: „Ahoj, chtěl bych se tě zeptat na tvůj největší úspěch v kariéře. Dík a hodně štěstí.“
Zdeněk Simota: „Třetí místo loni v dospěláckým mistráku ve Mšeně. A mistr republiky do devatenácti let. To jsou asi ty největší. Ale líbilo se mi třeba taky mistrovství Evropy do devatenácti let v roce 2004 na Ukrajině, co jsem vyhrál. S Vanďou jsme byli taky třetí ve dvojicích. V šestnácti jsem skončil třetí v junioráku a předloni druhej. V Anglii potom volnej závod do pětadvaceti let v Poole, kde jsem byl druhej.“

Lukáš Jirka: „Kolik máte přileb?“
Zdeněk Simota: „V Čechách dvě a v Anglii čtyři. Jsou podle barev, takže na každou jízdu mám jinou. Jsou značky Shoei, ty český jsou Lazer a Shark.“

Veverka ze Švédska: „Ahoj Zdenku, chci se tě zeptat, jak bude vypadat tvůj kalendář závodů v příští sezoně. Budeš jezdit jenom v Anglii, nebo se chystáš i do jiných zemí? Pokud ano, tak kam? Jinak jsi moc šikovný a přeju ti moc úspěchů a hlavně hodně zdraví v novém roce.“
Zdeněk Simota: „Budu startovat v Anglii a v extralize u nás. Když bude čas na volný závody, taky bych si chtěl něco zajet. Měl jsem jet Švédsko a Polsko, ale to padlo. A taky ti přeju hodně štěstí v novém roce.“

HBC fans: „Čau Zdendo, co očekáváš od Elite League? A celé příští sezóny? Za jakej klub budeš jezdit ve Švédsku a jakou ligu? A se daří, máš pro to předpoklady a podmínky, jak jsme mohli vidět v Readingu.“
Zdeněk Simota: „Pojedu Elite League s nejlepšími závodníky, takže chci sbírat víc zkušeností. Od sezóny čekám co nejlepší výsledky a žádný zranění. Švédsko padlo. A děkuju za přání.“

Jája: „Ahoj Zdendo.Chci se zeptat jak se ti jezdilo v Anglii a jak to porovnáš s extraligou v Plzni? Jezdilo se ti v Plzni dobře?“
Zdeněk Simota: „V Anglii se mi jezdilo dobře. V Plzni jsem vyrůstal a je to moje domácí dráha. Znám to tam. V Anglii chodí víc lidí a je tam lepší atmosféra těch závodů. A jezdecky si myslím, že tam velkej rozdíl není. Je to srovnatelný.“

Fanda: „Nazdárek Zdendo, co jsi říkal na ty pěkný holky na plochý v Plzni? Myslím ty, co stály na startu, byly pěkný, ne?“
Zdeněk Simota: „Když přijedu na start, holky nestíhám. A po závodech tam už nestojí, takže nevím. Nebo si aspoň nepamatuju.“

Terry: „Ahoj Zdendo, chtěla bych Ti popřát do roku 2006 zdraví a štěstí, na plochý výsledky v extralize alespoň jako letos, na republice zase bednu a príma zahraniční angažmá. A dotaz: jak se ti jezdí po boku dědka Huszczy a jak na Tebe starší jezdci působí? Díky a všechno nej…“
Zdeněk Simota: „Jezdí se mi s ním dobře, ale už je tam ten věk znát. Předtím jsme se neznali,
on toho moc nenapovídá. Když přijedu na pásku, je jedno, jestli mu je čtrnáct nebo padesát. Je to soupeř, ale chápu ho. Plochou dráhu mám sám hrozně rád. Dělat to jen kvůli penězům se nedá. A už dnes vím, že skončit bude těžký. To by mě muselo něco nebo někdo hodně naštvat.“

Slávek Švehla: „Ahoj Zdeňku, chtěl bych se Tě zeptat, kdo je Tvůj jezdecký vzor a proč. Dále by mě zajímalo který z českých jezdců je Tvůj nejlepší kamarád. Hodně štěstí v nové sezóně.“
Zdeněk Simota: „Že bych měl někoho vyloženě za vzor, to ne. Mám svůj vlastní styl, ale rád se podívám na Tonyho Rickardssona. A nejlepší kamarád? Není to tak, že by někdo byl nejlepší. Bavím se se všema a nerozděluju je na největší nebo nejmenší. S někým si rozumím víc, s někým míň. A s někým vůbec. A děkuju vám za přání.“

Michal Jirka: „Chci se zeptat, jakého podle Tebe nejlepšího jezdce jsi porazil.“
Zdeněk Simota: „Na Zlatý přilbě jsem porazil Nichollse. A v Anglii třeba Screena a Žagara. Když u nás porazím Drymly, je to dobrý. Letos na mě měli v extralize smůlu. A Ála pak i ve Mšeně.“

Werik: „Ahoj Zdendo, chci se optat, jak se ti loni jezdila za Plzeň extraliga a koho jsi v ní považoval za svýho největšího soupeře.“
Zdeněk Simota: „Za Plzeň se mi jezdí dobře. Největší soupeři jsou Drymlové, Bohouš Brhel, když jel, a z cizinců Drabik. Ten mě málem rozbil hubu.“

Zdeněk Simota děkuje:
„Chtěl bych poděkovat rodině, hlavně takovi, že shání sponzory a hodně se o to stará. A mojí přítelkyni. Potom panu Grygarovi, generálnímu řediteli, a všem dalším lidem z Jihotransu. Pomáhaj´ mě fakt hodně. Dále firmě OTERM-plastová okna, panu Kocarovi – PK stavitelství a čerpací stanice EKOS, panu Venclovi – Mr. Clean, panu Šubrtovi – COINMAX, firmě M line a všem sponzorům z Anglie: Richard Bond – Making Impression, Godfrey Spargo, Ideal Video, Harpers Fitness, Barrymu – BAT a Bel Ray. Rodině Williamsových. A všem lidem, který mi fandí a držej palce.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II)