Praha – 5. ledna
Co předvedl loni, historie českých stopětadvacítek nepamatuje. A že už české plochodrážní osminky zažily suverénů. Jenže hladkým triumfem ve všech třech domácích seriálech okořeněných o brilantní prvenství v evropském i světovém poháru během jediného roku se může chlubit prozatím pouze Jaroslav Vaníček. Bylo by chybou, aby mistr světa chyběl v letošní sérii zimních exkluzivních rozhovorů magazínu speedwayA-Z jenom proto, že sedlá kolibříky a FIM dosud nepovýšila světový pohár na oficiální světový šampionát. A po autorizaci rukopisu samotným pražským závodníkem se dočkají také čtenáři magazínu speedwayA-Z.

 

speedwayA-Z: „Sezónu stopětadvacítek 2017 ovládl Pavel Kuchař, který doma vyhrál většinu závodů. Ty ses prvně na nejvyšší stupínek pódia postavil dvakrát v Divišově a pak v Praze při ceně našeho magazínu. Napadlo tě, že vloni budeš stejný suverén?“

Jaroslav Vaníček: „Ne, nenapadlo. Ale snažil jsem se o to hodně. Myslím si, jak jsem vyhrál v Praze tu tisícovku od tebe, byla to náhoda, protože Pavel a Dan vypadli v semifinále. Přes zimu jsem ale hodně cvičil, každej‘ den jsem chodil běhat. Chtěl jsem bejt‘ dobrej‘ jako Pavel. Koukal jsem na jeho styl, já to ještě neměl tolik v rukou, tak jsem ho proto pozoroval. On vyhrával, protože já jsem to ještě neuměl. Asi po třech tréninkách jsem se to naučil, jezdil jsem i na krosce, tak jsem se do toho dostal celkem rychle.“

 

speedwayA-Z: „Když začalo mistrovství republiky na krátkých oválech, zdálo se, že se oproti roku 2017 vůbec nic nemění. První závod vyhrál Pavel Kuchař, druhý Jan Jeníček. Ovšem pak ses prosadil ty a jednoznačným způsobem získal titul. Jak ses cítil jako mistr republiky?“

Jaroslav Vaníček: „Bylo to pro mě prostě dobrý, protože jsem chtěl bejt‘ mistr republiky. Dělal jsem pro to všechno a byl jsem hodně rád. Na jaře jsem se ještě rozkoukával. S Jéňou jsme začali jezdit asi nastejno, oba jsme začínali, ale on to měl asi odkoukaný víc. Pak jsem začal cvičit a porážel jsem je všechny. Na tý dlouý dráze se začátečníci líp učej‘, maj‘ větší prostor v zatáčkách, maj‘ taky víc čas než na krátký, kde je času málo, aby nevyjeli z dráhy nebo to nenabořili do mantinelu. Ale na krátký se naučíš víc. Proto si titulu z krátký vážím víc, je těžší než ta dlouhá.“

 

speedwayA-Z: „Na klasických oválech jsi byl suverénní již od úplného začátku. Vyhrával jsi nejen každý závod, ale dokonce i každou rozjížďku. Tvoje zlatá šňůra praskla až v Divišově a pak už jen v Chabařovicích. Mrzí tě, že jsi titul nevyhrál s kompletním ziskem všech bodů?“

Jaroslav Vaníček: „Trošku mně to líto je. Měl jsem víc makat, ale už je to stejně minulost, takže to nezměním. Jak jsem už říkal, hodně jsem cvičil každej‘ den doma. Když jsem přišel ze školy, šel jsem si zaběhat. Dělal jsem pro to víc než v tamtěch předchozích letech. Ostatní kluci maj‘ čtyřventily, já mám dvouventila, což znamená, že jsem pomalejší. Čtyřventil je rychlejší a tak je dobrý, když mám dvouventila a porážím je. Nevím, co bych dělal, kdybych měl čtyřventila taky (smích).“

 

speedwayA-Z: „Také Speedway Mini Cupu jsi vládnul od samotného počátku. Nicméně ke konci ti už na paty začali šlapat ostatní, hlavně Vojtěch Šachl, Jan Jeníček či Bruno Belan. Čím to?“

Jaroslav Vaníček: „V posledním závodě v Divišově mně rozhodčí řek‘, že Vojta přejel čáru oběma kolama a vyvez‘ mě. Myslím, že jsem byl vyloučenej‘ neprávem, že to bylo nefér, když mě Vojta vytlačil. Mohla se to opakovat, Jéňa měl štěstí, že jsem vyjeli. Předjel nás a vyhrál. Je taky zvláštní, že na Markétě je moje domácí dráha a přitom se i na ní jezdí nejhůř. Je menší a jsou tam mantinely. Nejezdí se mi tam dobře. Nejlepší to je v Divišově na tý střední. A pak ještě v Chabařovicích, když to mají dobře připravený. A že jsem ke konci sezóny nevyhrával bylo spíš tím, že mi osud nepřál.“

 

speedwayA-Z: „Srpnový evropský pohár v Divišově skončil úžasným úspěchem českých barev. Ty jsi však jakoby jel svůj vlastní závod, protože jsi po startu každé jízdy rychle všem svým soupeřům zmizel z dohledu. Jak je možné, že jsi všechny změřil takovým způsobem?“

Jaroslav Vaníček: „Mechanici mně dobře připravili motorku. Letělo mi to dobře od startu. Hlídal jsem si, kdyby mě někdo předjížděl, abych ho moh‘ zavřít. Ale hlavně to bylo proto, že mi dobře připravili motorku. Ve finále mě to taky dobře odstartovalo, měl jsem dobrou pozici. Vojta se tam taky probil taky a s Brunem bylo dobrý, že jsme všichni tři Češi byli na stupních. Užil jsem si pěkně, jak mi hráli hymnu.“

 

speedwayA-Z: „Další spanilá jízda v tvém podání přišla v Morizes. Světový pohár je nejvyšší soutěží stopětadvacítek na naší modré planetě, takže jsi ve své podstatě mistr světa…“

Jaroslav Vaníček: „Jo, jsem mistr světa. Překvapilo mě to, vůbec jsem to nečekal. Byl jsem nadšenej‘, motorka mi jela. O tréninku byly blbá převodovka, vypadávaly mně kvalty. O přestávce jsme motor rozdělali, podívali se do toho a opravili to.  A už to jelo a nesekalo se to. Ve finále jsem měl strach, aby se to zase nestalo. Pak se to stalo tomu Němčourovi, byl nakonec čtvrtej‘. Sam Mc Gurk předjel Bruna a vrátil mu tak Divišov. Vyhrál jsem světovej‘ pohár, byl jsem ohromně rád, brečel jsem v helmě. Když jsem šel na bednu, byl jsem hodně rád, byl jsem jen naštvanej‘, že pohár byl jen z plastu a ze dřeva. Ale dali mi medaili, tak jsem za to rád. Po závodech jsme se byli podívat na duně, to bylo hezký, koupal jsem se v Atlantickým oceánu, voda byla studená. A pak jsem na velký pláži napsal svoje jméno a world speedway champion. A ještě datum.“

 

speedwayA-Z: „Na podzim se AČR opět po roce při vyhlašování motocyklových šampiónů republiky zase plácnul přes kapsu. Prý jsi musel do Opletalovy ulice dorazit dodávkou, abys měl všechny své ceny, kam naložit.“

Jaroslav Vaníček: „Přijeli jsme metrem a neměli jsme to, kam dát. Všechno jsme tam nechali a přijeli pro to dodávkou až v neděli. Byl jsem spokojenej‘, nečekal jsem, že dostanu motorku, pitbike stopětavacítku, a budu pasovanej‘ na rytíře motocyklovýho sportu. Dostal jsem ceny z mistrovství republiky, dva poháry za krátkou a dlouhou a pak i za Evropu a svět. A pak bylo ještě vyhlášení na Markétě, s Pepu nám dali nový krásný kombinézy.“

 

speedwayA-Z: „Při výstavě Rychlá kola v Lysé nad Labem jsi předvedl svou Shupu v akci na improvizovaném ovále na zámkové dlažbě. Objevil ses i na pódiu při besedě a autogramiádě. Jak si podobné akce užíváš?“

Jaroslav Vaníček: „Užívám si to dobře, protože lidi se na mě koukaj‘. A kdyby se ještě poštěstilo, někdo by přišel a zeptal se, jestli by nás nemohl sponzorovat… To se nestalo, ale někdo chce vědět, co to plochá dráha je, aby třeba menší děti taky začaly někdy jezdit.“

 

speedwayA-Z: „Máme tady nový rok a než se nadějeme přijde i nová sezóna. Jak bude v tvém podání vypadat?“

Jaroslav Vaníček: „Chystám se tak, že mám dvěstěpadesátku. Chci s ní jezdit závody, doufám, že na ní hodně natrénuju, abych se zlepšoval a zlepšoval. Na stopětadvacítce chci taky jezdit a doufám, že se mi povedou všechny závody. Přes zimu chodíme v úterý a ve čtvrtek makat s trenérem, makám i doma a připravuju se na sezónu.“

 

---

Jaroslav Vaníček děkuje:

„Chtěl bych poděkovat Zdeňkovi Schneiderwindovi, kterej‘ pro mě dělá první a poslední. Jsem mu za to vděčnej‘ a bez něho bych to nezvládnul. Pak bych chtěl poděkovat Honzovi Čejkovi, trošku mě sponzoruje. Chtěl bych mu poděkovat, je to kamarád, dělá pro mě hodně moc. Klubu Markéta Praha, kterej‘ mně vytváří dobrý podmínky. Zdeňkovi bych chtěl ještě poděkovat, že dělá Mini Cup, protože kluci, co to neuměj‘, se můžou hodně naučit. A všem, co mně držej‘ palce, a mámě a tátovi.“

---

Foto: Karel Herman, Gabriela Vaníčková, Pavel Fišer, Eva Palánová a Mirek Horáček

Babice u Netolic – 29. prosince 2018
Roku 2016 jeho třetí sezóna v Plymouthu skončila krachem klubu. Od té doby nenašel angažmá v britské lize. A pokud ano, jednání skončilo blamáží jako letos v červnu. Závodí na kontinentu a nelze říct že neúspěšně. Dočkal se medailí z šampionátu republiky dvojic i jednotlivců, triumfoval v přeboru a jeho výkony v české extraligy konečně posunuly Slaný do pásma útoku na titul. Přesto na přelomu roku netuší, jaká jeho závodnická budoucnost bude. Více vám řekne přímo sám Zdeněk Simota v exkluzivním rozhovoru, který poskytl magazínu speedwayA-Z.

 

speedwayA-Z: „Plymouth ti těsně před začátkem sezóny 2014 hodil laso s nabídkou angažmá, které jsi pohotově využil. Nicméně po dvou úspěšných sezónách přišla jedna problematická, takže jsi roku 2016 závodil v britské lize naposledy. Čím to?“

Zdeněk Simota: „Když sem to v roce dva čtrnáct podepsal, byl jsem strašně nadšenej‘, že se vracím zpátky do Anglie. Za tři roky, co jsme měli vyhlašování v Plymouthu, jsem byl vždycky nejlepší domácí jezdec, ale na výjezdech suverénně nejhorší. V roce 2016 jsme měli press and practice day. Odjel jsem tréninkový jízdy, pak jsme měli úvodní závod, kde byli pozvaní jezdci, který za Plymouth závodili. Byl to krásně obsazenej‘ závod. Já jsem na domácí dráze moh‘ vyhrát základní část, ale měl jsem defekty a nějaká jízda se přece nepovedla. Proto jsem nepostoupil rovnou do finále, ale v semifinále jsem ved‘ a v zatáčce před cílem mi přestala jet motorka. Dojel jsem třetí, ale do finále jsem nepostoupil. Byl jsem naštvanej‘, dva roky jsem tam závodil a teď se mi jedna jízda nepovedla a vypadnul jsem z finále. Odletěl jsem domů a měl pokračovat dál podle kalendáře závodů. Zaplatil jsem si letenky na celý další měsíc a pak mi z ničeho nic volali, že všechno padá, protože klub zkrachoval. Po týdnu, kdy jsem čekal, co bude dál, se začal klub dávat zase dohromady, jeli jsme jeden závod za Plymouth v Somersetu, který financoval Somerset. Vedení Plymouthu sehnalo tři hlavní sponzory a klub pokračoval v lize dál. Fungovalo to, závodili jsme a dostali jsme se až do play-off. Jenže v play-off jsme vypadli hnedka zkraje s Glasgowem. Jeden ze sponzorů, který měl dát do klubu peníze na zbytek sezóny, najednou řek‘, že se mu nelíbí, jak to ti dva před ním vedli a že nic nezaplatí.Cílem sponzorů, co do toho v Plymouthu dali peníze, bylo finále. A my jsme v play off vypadli hned v prvním kole, proto ten poslední ze sponzorů cuknul.  A tak jsme měsíc a půl závodili zadarmo. V Anglii je to pojištěný, že v takovým případě to musí závodníkům doplatit BSPA, ale ta hradí jen minimum ze základu. To jsme dostali doplacený, ale nebylo to na pokrytí měsíce závodění s ježděním po Anglii, bydlením, letenky a mechaniky. To nestačí ani na tejden. Tím jsem se s Anglií rozloučil. Plymouth skončil a nesehnal jsem další jiný kontrakt.“

 

speedwayA-Z: „Na podzim 2016 ses tedy objevil zase v Čechách. Ambice BP Teamu na extraligové pódium sice zůstaly nenaplněny, avšak s Matejem Žagarem jste kalili v mistrovství republiky dvojic. Na Markétě jste tehdy svým třetím místem překvapili mnohé…“

Zdeněk Simota:  „Už mě na ty dvojice oslovili dřív, bylo to domluvený. A já už věděl, že se mnou nepojede Haďas, kterýho Plzeň nahlásila. Mělo to bejt překvapení a kromě Hada nikdo nevěděl, kdo se mnou pojede. Pro ostatní to tady bylo překvapení, že to bude Matej Žagar. A nakonec se nám v uvozovkách povedlo třetí místo, což pro lidi, co to financovali, bylo zklamání. Pro mě bedna nebyla špatná, vyřadili jsme Edu s Jakubem Jamrogem. Začátek nebyl úplně slavnej‘, ale nakonec třetí místo ve dvojicích nebylo špatný.“

 

speedwayA-Z: „Napřesrok ses v šampionátu dvojic představil po boku Jasona Doyleho. Jenže v Plzni vaše tažení za mistrovským titulem skončilo v zásadě v semifinále. Jak se dnes s odstupem času díváš na své vyloučení za pád v jeho první zatáčce?“

Zdeněk Simota: „Pro mě to bylo jasný, ať to každý viděl, jak chtěl. Jak nemám rád rozhodčí Felixovou, chybu jsem udělal já. Jen jsem nevěděl, jestli mně někdo nepomoh‘, a jestli mě z tý lajny nepopošťouchnul. Čekal jsem, jak rozhodne rozhodčí, ale já měl skoro jasno. Mohla nás poslat všechny čtyři zpátky, ale rozhodla takhle. Poved‘ se mi tam start, byli jsme tam s Doylem první, nemusel jsem takhle v první zatáčce chvátat, abychom tam byli oba dva. Prostě ten manévr, co jsem tam udělal já, skončil pádem. A tak jsme mohli bojovat jen o třetí a čtvrtý místo. Co ti budu povídat, byl jsem z toho hrozně zklamanej‘. Byl to domácí závod, který pro nás Plzeň pořádala. Nakonec troška útěcha, povedlo se nám třetí místo. Do poslední zatáčky to nebylo ale jistý. V ní se mi ale podařilo předjet Ondru Smetanu a skončili jsme třetí. Mrzelo mě to vůči těm lidem v Plzni. Máš zodpovědnost, ale ve finále mě to třetí místo těšilo. Na domácí dráze se vždycky těžko vítězí.“

 

speedwayA-Z: „Angažmá v britské lize se ti nepodařilo získat ani letos a tak jsi trávil druhou sezónu v řadě u nás a v okolních zemích. Zdálo se však, že jsi oproti loňsku po technické stránce lépe připraven. Co obnášelo naučit své motocykly jezdit i na kontinentu?“

Zdeněk Simota: „Někdy v červnu se mi ozvali z Peterborough. Emil Grondal se jim zranil a oni chtěli, abych ho nahradil na dvacet osm dnů a pak by se vidělo. Dohodli jsme se, všechno bylo super, po telefonu jsem podepsal smlouvu. Měl jsem si ještě před prvním závodem přijet zatrénovat. Volal jsem Milanu Machovi, že tady extraliga padá, protože nemám techniku pro Čechy a Anglii. To samý v Plzni, kde jsem slíbil, že odjedupřebor. Jenže hned druhej‘ den ráno přišla kilometrová zpráva z Peterborough, že to nejde, že mě nemůžou podepsat. Nepochopil jsem to, podle average bych tam měl pasovat. Byl jsem naštvanej‘, tejden jsme se na něčem domlouvali a nakonec to všechno padlo. Když závodíš v Anglii, máš připravený motorky a motorky na britský dráhy, jak závodíš u nás, musej‘ bejt udělaný jinak. Ty můžeš bejt připravenej‘ po fyzický stránce sebelíp, ale s britskejma motorkama to tady nedáš. Anglický dráhy jsou specifický délkou a poloměrama, proto tady u nás nebo v Polsku motorky musí bejt‘ připravený úplně jinak. Když jsem závodil dřív, měl jsem motorky a auto tady a motorky a auto v Anglii, takže jsem to neřešil. Teď jsem je měl jenom v Čechách, kde si je kromě Divišova a Liberce musíš připravit jinak. Rok jsem se v tom plácal. V Anglii to není úplně o technice, ale co ti funguje tam, na kontinentu nefunguje vůbec a je těžký to dopasovat. Po dvou letech se mi to jakžtakž povedlo. Neříkám, že se povedly všechny závody, ale většina jo.“

 

speedwayA-Z: „Progres tvojí techniky byl prvně znát především při červnové extralize v Žarnovici. Byl jsi k nezastavení, Slaný vyhrál a rázem aspiroval na titul. Nakonec jste ale v tabulce obsadili třetí příčku stejně jako vloni. Jak to hodnotíš?“

Zdeněk Simota: „Ten první progres přišel už vlastně při prvním mistráku v Praze. Udělal jsem nějaký změny ne na motoru, ale v převodech. Sice to možná bylo i v mojí hlavě, ale trošku mi to pomohlo zlepšit se a zvednout, abych byl konkurenceschopnej‘ u nás. Poslední dva roky jsem tady zkoušel věci a nechával si předělávat motory. Podle mě v extralize byly tři týmy, co se mohly prát o titul, my, Praha a Pardubice. Nejde jen o mě, jsou tam další lidi v týmu, co musí bodovat. Osm závodů extraligy, z toho si myslím, že z mý strany se jich pět povedlo. Ve finále bylo třetí místo zklamání, ty tři týmy byly hodně vyrovnaný, mohlo se stát cokoliv. Nikdo nejel s žádnejma hvězdama. V Kopřivnici extraliga skončila tak, jak skončila. A nemyslím si sám, že nás rozhodčí poškodila. Dle mýho názoru se Kopřivnice měla dojet. V Žarnovici se taky končilo dřív, ale tam bylo hůř, na dráze to už bylo v prdeli. To se nedalo, ale v Kopřivnici to byla politika. Praha to tam pořádala a zrovna vedla. Kdyby dali na Áďu Rymela, za půl hodiny by dráha byla jako stůl. Vyhnali nás na trénink, i když to bylo bahnitý. Buď to měli zrušit po něm, nebo to dojet. Šli jsme ze sprch, na dráze se pracovalo a dráha vypadala krásně. Lidi na nás pískali a křičeli. Z pohledu diváka to byla pravda, mělo se to dojet. Není to jen o tom, že bychom tam třeba vyhráli a ty body nám potom chyběly, ale lidi v Kopřivnici znám a vidím, že za nimi stojí kus práce. A přitom nejsou podporovaný ničím jako třeba Praha, ale jen tím, co si sami udělaj‘ nebo seženou. Kvůli těmhle lidem, co pro plochou dráhu něco dělaj‘, mě to štve. Takhle nás tam diváci vypískali. A ještě k tomu ta super rozhodčí! Když přijedu do depa před úpravou, která není, a jdu hned do druhý jízdy, potřebuju víc času než se běžně dává. Hlásil jsem šéfovi depa, že nemůžu bejt‘ připravenej‘ v čase, který se běžně dává a on volá rozhodčí do startovní věže, že potřebuju víc času na přípravu a očištění motorky a sebe. A ona mě vyloučí?! Na motorce pracovali mechanici od Edy, já a Tyčka. Stejně jsme to nestihli. Když rozhodčí chce, aby se odjel závod, musí počítat se stavem dráhy. A jak bude vypadat závodník, když se vrátí do depa! Je to o cítění rozhodčí. To bylo špatně. Spousta jízd se už zkazila jen díky tomu, nechci říkat, kvůli ženskej, co to píská. Může to zkazit i chlap a s tou rakouskou rozhodčí jsem nikdy neměl problém. Ale někdo, kdo sám jezdil, bude mít pro to úplně jinej‘ pohled než paní Felixová!“

 

speedwayA-Z: „Tvůj comeback na domácí ovály tě vrátil rovněž do mistrovství republiky jednotlivců. V něm jsi loni skončil třetí, když jsi vytěžil z absence Václava Milíka v posledním finále v Březolupech. A tak se tedy dá konstatovat, že sis letos čtvrtým místem vlastně nepohoršil, jelikož Pardubičan odjel celý seriál. Ale ty budeš zřejmě litovat hodně závodů v Plzni a v Březolupech, že?“

Zdeněk Simota. „Venca, když nejel Březolupy, mi hodně pomoh‘ v loňským roce. Tím pádem jsem v mistráku vybojoval bronz. Kdyby nastoupil, asi by to takhle neskončilo. Bronz v mistrovství republiky je skvělej‘. Letos jsem si ještě po Praze a Kopřivnici myslel, že taky budu do třetího místa. Ale přišla Plzeň, výhoda domácího prostředí. V noci mě probudila přítelkyně, že jí není moc dobře. Neměli jsme úplně klidnou noc a ty závody jsem nejel úplně vyspalej‘ a připravenej‘. Když jsem přijel do Plzně, kde jsem si byl jistej‘ dráhou, všechno bylo úplně jinak. Zapršelo a ještě k tomu tam navezli iks fůr materiálu. Když jsem se šel projít po dráze, zjistil jsem, že to není úplně tak jako, když jsem tam trénoval dva tejdny předtím. A hlava udělala svý a tak se to povedlo, jak se to povedlo. A Březolupy byly úplně top, co jsem moh‘ udělat. I když to možná nevypadá, na každý závody se připravuju na sto procent. Chtěl jsem vyhovět panu Plzákovi, udělat mu radost a otestovat jeho bezdušovou pneumatiku. Viděl jsem odskok prvních třech a svůj náskok před pátým. Vzal jsem to sportovně a nabídku pana Plzáka akceptoval.  Výsledek mě nakonec mrzel, v tom závodě jsem měl navíc. Jednou jsem měl defekt gumy, pak mi došel metyl, to se nepovedlo. V poslední jízdě jsem zrovna ved‘, pak mě předjel Pepa. Kdybych zůstal první, hodně jsem s tím zamíchal a jeli všichni tři rozjezd o titul. Je pořád, co zlepšovat a ve všem. Akorát když ten sport děláš pětadvacet let, jsi nějak naučenej‘. Ten základ, namazat řetěz, dolejt metyl, je pořád stejnej‘. Nesmí se stát, že ti někdo doleje málo metylu. Zlepšovat se můžeš na sobě a na motorce, ale tyhle věci by se stávat neměly.“

 

speedwayA-Z: „Pustil ses i do přeboru, který jsi vyhrál. Co tě přivedlo k pravidelné účasti v něm a jak hodnotíš svůj triumf?“

Zdeněk Simota: „K pravidelný účasti mě přivedlo, že jsem nepodepsal do jiný ligy, takže jsem jel jen tady. Dohod‘ jsem se na podmínkách, za který Plzni děkuju, proto jsem  v přeboru startoval. Od začátku jsem šel za titulem a věděl, že na konci sezóny, je za něj finanční odměna. Co ti budu povídat, všechno něco stojí, ty pro to něco děláš, tak za to musíš bejt‘ ohodnocenej‘. Sice se to v součtu nerovná ani nule, ale jsem rád, že jsem udělal titul přeborníka. Od první chvíle, co jsem se dohodnul s Plzní, jsem šel za tím, že to vyhraju. To nebudu skrývat. Povedlo se mi to a jsem za to rád. Díky přeboru jsem měl závody a seděl na motorce. Kdybych měl jen osm extralig, mistrák a do toho dva závody mistrovství světa a Evropy, neodzávodím tolik. Díky přeboru jsem minimálně jednou tejdně seděl na motorce. A to když člověk chce závodit, musí.“

 

speedwayA-Z: „Právě s Ondřejem Smetanou, jenž ti nakonec jako jediný mohl ve vrcholné fázi přeboru titul vzít, jsi dvakrát vytvořil dvojici. Při Memoriálu Antonína Vildeho vám to šlapalo náramně, jenže v mistrovství republiky v Liberci jste se na pódium nedostali.“

Zdeněk Simota: „Prostě většinu závodů, který jsem loni tady odjel, jsem byl spokojenej‘, ale zrovna závod mistrovství republiky v Plzni a mistrovství republiky dvojic v Liberci se mi nepovedly. Z mý strany to byl propadák. A nebyl jsem s tím spokojenej‘. Smetyš bojoval a dělal závody. A já jsem mu to pokazil. Ve dvojici se musí dva doplňovat, aby se podařil výsledek. A já zrovna neměl svůj den a závody jsem nám zkazil.“

 

speedwayA-Z: „Závodů rozhodně nemáš nazbyt. Nenapadlo tě vyzkoušet si dlouhé a travnaté ovály jako tví vrstevníci Martin Málek a Hynek Štichauer, kteří se zde cpou mezi světovou špičku?“

Zdeněk Simota: „Ne, určitě ne. Jednou bych si to chtěl vyzkoušet a svézt se na tý motorce. Určitě bych to ale závodně nechtěl dělat. Na to se mám asi moc rád. Fyzicky se dokážu připravit a připravit se musím. Po zdravotní stránce na tom nejsem úplně nejlíp po tom pádu v Miskolci před deseti lety. Spousta lidí mě obdivuje, že vůbec závodím. Já tenhle sport miluju, dělám ho odmalička. Ale dlouhou a ledy do toho nepleť, tam nikdy závodit nebudu.“

 

speedwayA-Z: „Pozítří nám skončí rok 2018, začneme psát nový letopočet a s ním záhy přijde nová sezóna. Jak bude v tvém podání vypadat?“

Zdeněk Simota: „Za dva dny nebude vypadat ještě nijak (smích). Před měsícem jsem začal zimní přípravu. Chodím cvičit. I když závodit třeba nebudu, tak stejně díky mýmu zdravotnímu stavu to pro sebe potřebuju. Sice jsem letos přebormistr, ale prostě po těch letech mi chybí motivaci a vůbec i inspirace tady k těm závodům. Vím, že kdybych přestal, hned na jaře mě to bude mrzet a štvát. Kdybych podepsal do Anglie, je to druhá strana mince. Rád podepíšu a rád budu závodit dál. Když nepodepíšu, uvidím s tím, jaká přijde nabídka tady u nás a jak se na jaře rozhodnu.“

 

---

Zdeněk Simota děkuje:

„Chtěl bych hodně poděkovat rodině a hlavně přítelkyni, za podporu během celé sezóny. Mechanikům, Honzíkovi Holubů, který i přesto, že svojí závodní kariéru skončil a na motorce by seděl nejradši sám, si našel při svém novém zaměstnání čas a jezdil se mnou a pomáhal mi. Velký dík patří samozřejmě i Tyčkovi, který se mnou také odjel hodně závodů a na žádný z nich mi nikdy neřekl ne a vždy vyšel vstříc. Tímto bych mu chtěl zároveň i popřát brzké uzdravení. Dále bych chtěl ještě poděkovat nejmenované hodné paní, která bude vědět, a také blízkým přátelům v Anglii za jejich velkou podporu, i přesto, že tam nezávodím.  Celému klubu PK Plzeň a AK Slaný.  Lubošovi Tomíčkovi a Fiilipovi Šiterovi za pomoc při ladění motorů a Adamovi Vandírkovi. A nakonec lidem a kamarádům, co ve mě stále věří a fandí mi.“

---

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček a Pavel Fišer

Divišov – 22. prosince
Milan Mach nebyl sám, kdo vraštil čelo nad jeho plány věnovat se dlouhým a travnatým oválům, ale on se nenechal z vlny svého zájmu o tyto disciplíny plochodrážního sportu sestřelit. Začátky byly náročné a občas i bolely. Jenže zkušeností přibývalo a přicházely také výsledky. V tomto ohledu zatím zvedla laťku nevýše letošní sezóna s šestým místem v mistrovství Evropy na travnaté dráze a druhou příčkou v challenge, jenž mu otevřela vrátka do finálové série světového šampionátu na příští rok. Nicméně Martin Málek se v exkluzivním rozhovoru pro magazín speedwayA-Z svěřil, že rozhodně svět klasického speedway neopouští.

 

speedwayA-Z: „Jet na klíčový závod roku už v půlce dubna notabene na trávu do Anglie není mezi plochodrážníky příliš populární. Jenže ty ses letos ze Swingfieldu vracel s postupem do finále mistrovství Evropy na travnaté dráze, ale také s poznáním, že se na trávě dá závodit, když jedeš vpředu, že?“

Martin Málek: „Před Swingfieldem jsem absolvoval dvě trávy v Holandsku, abych se trošku rozjezdil. Jet první závod na trávě v Anglii, to by byl trochu blázinec. Nebo docela risk. Hned na začátek sezóny jsem hned 2. dubna vyrazil do Balkbrugu bez tréninku a bez vyzkoušené techniky. Potom ještě týden před Swingfieldem jsem jel ve Vriesu. Hlavně ale ta zima nějak rychle utekla. Byl jsem po operaci kýly, takže jsem nebyl úplně plný síly na jaro. A ještě jsem několikrát přecházel chřipku, takže jsem byl spíše vysláblý. Tím, že mě čekal Swingfield, jsem si vybíral závody, kde se to úplně nevyplatilo, ale pokud chce závodník postoupit do finále, musí si to někde vyzkoušet a někde si to najet. A protože jsem jezdil loni hodně trav, myslím, že postup takové překvapení nebyl. Samozřejmě to ale nebylo zase tak jednoduché postoupit. Jestli chce někdo dělat výsledky, určitě to nepřijde samo, když bude sedět doma u televize a počítat si, jestli se mu někam vyplatí nebo nevyplatí jet. Ve Swingfieldu jsem byl s výsledkem spokojený. Bylo to tam o hubu, ale náročný závod na začátku sezóny jsem to spíš bral opatrnějším stylem. Šlo mi hlavně o to postoupit. To se povedlo. Měl jsem tam v jedné jízdě i pád, kdy jsem se vyhýbal jednomu závodníkovi. Někdy je to jednoduché, když závodník odstartuje. Jak neodstartuje, stačí malá chybička a může být i po sezóně. Z toho Swingfieldu jsem měl ale velkou radost a těšil se do Tayacu. Tam jsem byl už potřetí a věděl, co mě tam čeká.“

 

speedwayA-Z: „Tvůj travnatý příběh měl parádní pokračování v evropském finále v Tayacu. Výhrou ve finále B ses kvalifikoval do áčka a nakonec ses vracel domů s šestým místem. Jaký to byl pocit?“

Martin Málek: „Zatím nejlepší výsledek, co se týká trávy! Tayac je specifický stadión, není to klasická tráva, ale spíš taková tvrdá speedway na dlouhých motorkách. Je to specifická, krátká dráha, na závod tvrdá a na těch dlouhodrážních motorkách to hodně klouže. Nejhorší je, že se tam taky dráha dost měnila. Začíná se tréninkama už dopoledne a závody končí až kolem půlnoci nebo druhý den ráno. A celý den se na dráze jezdí. Když si to tak vezmu, přijet tam na trénink je úplně zbytečné, protože v závodě to vypadá úplně jinak. Vyhrávalo se vždy z černobílé dráhy úplně od mantinelu. Kdo startoval od prken, většinou doje první.  I když Pepovi se tam z vnitřní dráhy taky podařilo dobře odstartovat. Když jsi stál uprostřed, bylo to spíš, komu se to rychlejc rozjede. Ale na ten závod vzpomínám moc rád, s taťkou a Gabčou jsme si to moc užili, aj s Ríšou Dufkem a Ivanem Kolúchem z Kopřivnice. Když se závodník dostane do finálové rozjížďky, stát se může cokoliv. Všechno se nuluje a i ten poslední, co se tam dostal, může vyhrát. Asi hodinu, hodinu a půl se debatovalo, kdo do áčka postoupí. Byl tam sporný moment, že v poslední jízdě byl pád. Bylo rozhodnuto jinak, ale podle mě to zavinil Mathieu Tresarrieu. Srazil Paula Hurryho, ale vyloučený byl poslední Henry van der Steen. Takže kdyby vyloučili Tresarrieho, rovnou postoupím do áčka. Ale protože jsme měli s Pepou stejně bodů, ale on měl lepší vítěznou bilanci, musel jsem do béčka. Naštěstí jsem si vybíral jako první startovní pole, jasně jsem si vybral venek. Nebylo ani pochyb, že bych nevyhrál. Ale na finále A jsem si už moc nevěřil. Jak jsem řekl, odstartovat z prostředku to bylo o štěstí, ani nevím, která dráha na mě zbyla. Myslím si ale, že to nebyl tak špatný výsledek, když se přede mnou plácal Mathieu Tresarrieu. Ten taky nevěděl, jak se dostat dopředu. Ale ve Francii je vždycky těžké dobře zajet, tam je tráva jiná než ve zbytku Evropy.“

 

speedwayA-Z: „Mezitím se ti dařilo také v mistrovství světa na dlouhé dráze. Loňská smůla v kvalifikaci v Mariánských Lázních se neopakovala, ba právě naopak. Byl jsi osmý s jasným postupem do challenge v Bielefeldu.“

Martin Málek: „Mariánky se povedly. Byl jsem hodně spokojený s technikou, co jsem nachystal. Byl tam nějaký výpadek, někde jsem ztratil body, ten systém je takový divný. Je to rozdělený na určité skupiny, hodně záleží, ve které jedeš. Nechci říct, že je to nespravedlivé, ale tam jde spíš o to postoupit. To se mi povedlo. Challenge bylo v Bielefeldu. A tam jsem se hodně těšil. To je klasická tráva, kde jsem si věřil, ale z který byl špatný jak Hynek, tak i Pepa. Bez zkušeností je tráva hodně těžká. Ale Mariánky pro mě nebyly jednoduché, dva dny nazpátek jsem si rozbil držku v Altripu. Teda spíše rozbil mě pan Härtel. Pro mě fakt bylo důležité postoupit, a abych to vydržel do konce závodů, to umístění mně bylo jedno. Hlavně abych měl postup, challenge je už zase o něčem jiném.“

 

speedwayA-Z: „V mistrovství republiky na dlouhé dráze jsi před třemi lety debutoval čtvrtým místem, které jsi napřesrok zopakoval. Loni v Kopřivnici jsi byl třetí, letos po návratu šampionátu do Mariánských Lázní už druhý. Žertoval jsi, že bude-li tento algoritmus pokračovat, příští rok tě čeká titul. Vskutku si myslíš, že můžeš Josefa France sesadit z trůnu?“

Martin Málek: „Ten mistrák byla taková sladká tečka na dortu. Jak jsem řekl, byl jsem hodně spokojený s technikou a myslím, že mi to jelo dobře. Ale jak jsem známý už od začátku kariéry, mou slabou stránkou jsou starty.  A odstartovat na dlouhý, najít optimální jedničku, není nic jednoduchého. A porazit Pepu? Jak postupně získávám zkušenosti, není to asi nereálné, ale určitě to nebude nic jednoduchého. Je to o zkušenostech a taky o technice. Jsou to ozubená kolečka o spoustě zubů, která musí zapadnout do sebe. Takže když všechno bude fungovat, aby to člověk vychytal, myslím, že by to třeba mohlo vyjít. Ale letos jsem ten mistrák nevnímal, už to byla jen jedna jízda. Uvidíme v roce 2019, zase to nebude lehké, bude to celý závod. Hlavně bych chtěl zůstat zdravý, zbytek může přijít sám. Nebo sám asi ne, ale i za bednu budu rád.“

 

speedwayA-Z: „Ať tak či onak v challenge v Bielefeldu jsi před Josefem Francem byl, protože jsi s ním stál na pódiu. On byl třetí, ty druhý. Jak na ten závod vzpomínáš?“

Martin Málek: „To byla pecka! Hodně jsem se na to těšil. Celou sezónu musím říct, že jsem jezdil opatrněji než sezóny předchozí, abych se hlavně nezranil před tímhle závodem. Den předtím jsem si na roztrénování vymyslel závod v Opende, což se ukázalo, že nebyl úplně ideální nápad. Závody skončily až v noci a do Bielefeldu jsme se dostali až ve tři ráno, takže spánku moc nebylo. Nejdůležitější bylo, aby vyšlo počasí. Zažil jsem tam dva extrémy. Jednou bylo horko a prášilo se, že i první závodník po dvou kolech neviděl, kam jede. Druhý extrém byl, že dvě hodiny před závodem se spustil hodinový liják, že jsme nejezdili na trávě, ale spíš ve vodě. Na challenge to ale vyšlo úplně perfektně. Všechno bylo ideální, sice tam byl škaredý pád s příletem vrtulníku pro Mustonena. Začala panovat nálada, že dráha je nebezpečná a na některé závodníky dopadl strach, že začali šířit poplašné zprávy. Ale pro mě to byly ideální podmínky na závodění na trávě. Nepřijel jsem vyhrát, ale hlavně postoupit. A nakonec z toho bylo krásné druhé místo. Mám v Německu hodně fanoušků, byl to moc příjemný závod i s tou celkovou atmosférou. Takže uvidíme, co příští rok ve finálovém seriálu, jak to bude.“

 

speedwayA-Z: „Mistrovství světa družstev na dlouhé dráze v Morizes vrátilo české sestavě stejnou podobu, jakou mělo předloni v Mariánských Lázních. Avšak pak se zranil Hynek Štichauer při pardubickém přeboru a místo další medaile jste skončili pátí. Jak bys tento výsledek komentoval?“

Martin Málek: „Nejradši bych tuto otázku vynechal. Tam to bylo fiasko. Fiasko je ale slabé slovo. Jedna věc, jak jsem už trošku řekl, Francie je velice těžká na závodění. Musím přiznat, že jsem tam přijel trošku nepřipravený. Týden před Francií jsem odletěl pracovně do Rigy, takže přípravy byla takové na poslední chvíli. A tak to budu brát v bodech. Nefungovala mi tam technika. Atypická dráha. Já jsem ještě do toho byl nachlazený. Teď i psychický tlak na nás, že v ostatních týmech nejelo hodně hvězd a od nás se čekal velký výsledek. Prostě blbý den, žádná týmová spolupráce. Byl jsem z toho hodně rozhozený na dlouhou dobu, což bylo vidět i na dalších závodech. Mistrovství světa mi vzalo hodně. Chyběl nám Hynek. I on říkal, že v tom Morizes je to těžké, že se nediví, že to tak dopadlo. Prostě dráha tvrdá, každá zatáčka jiná, jezdilo se z kopce do kopce. Taková speedway na dlouhých motorkách, což mi většinou nejde. V tréninku mi nejely motorky a v závodě byla úplně jiná dráha, takže jsem se vůbec nechytal. Bylo to fiasko, velké fiasko.“

 

speedwayA-Z: „Finále českého šampionátu jednotlivců jsi rozehrál docela nečekaně. Na pražské Markétě jsi měl čtyři body a skončil třináctý. Nakonec jsi šestým mužem závěrečné klasifikace. Jak tento svůj skok vnímáš?“

Martin Málek: „Tak hlavně, přijel jsem do Prahy na poslední chvíli. I když byl státní svátek, musel jsem být ještě v práci. Můj původní plán byl takový, že mistrovství republiky vůbec nepojedu. Přemýšlel jsem spíš o dlouhé v Dingolfingu, a že mistrák oželím. Na ten den v Praze bych nejraději zapomenul stejně jako na Morizes. Vůbec nevím, co se dělo, bylo všechno špatně. Asi kdybych šel do hospody na pivo nebo do prvomájového průvodu, udělal bych líp. Kvůli Swingfieldu jsem se nemohl zúčastnit přeboru v Březolupech, ale v Pardubicích jsem byl pátý a mohl jsem se zúčastnit i druhého finále. V Kopřivnici jsem si to vyloženě užíval, tam mě to baví, jezdím tam hrozně rád. Byl jsem čtvrtý. V Plzni na mě ležela ještě deprese z Francie, z mistrovství světa družstev na dlouhé dráze. Přišly Březolupy, domácí závod. Už mi o titul nešlo, ale myslím, že jsme si to s taťkou na konec sezóny užili. Spíš jsem si tam hezky zajezdil, než zazávodil, spíš jsem si to chtěl užít a udělat slušný výsledek před domácím publikem. Myslím, že se to povedlo a měl jsem radost z pozitivních ohlasů po závodech. Šesté místo není špatné, jsem velice spokojený. Kdybych udělal nějaký bod navíc v Praze, mohlo to být taky někde jinde. Asi jsem tu krátkou ještě nezapomněl. Je fakt, kdybych se jí víc věnoval, mohly být lepší výsledky. Ale ty nejlepší sezóny jsem už předvedl a rád bych se tam ještě bavil. Prioritou pro mě ale zůstane dlouhá.“

 

speedwayA-Z: „V přeboru jsi jel jen dvakrát v Pardubicích, protože ses už do osmičky českých finalistů vrátil již ve druhém závodě v Kopřivnici. Sporadicky jsi účinkoval také v extralize, ale naproti tomu jsi doslova vymetal pouťáky na dlouhých a travnatých drahách. Znamená to, že dáváš vale klasické speedway, jak možná trošičku vyplývá také z tvé předchozí odpovědi?“

Martin Málek: „To úplně ne. Je dobré si občas zajet taky krátkou i kvůli startům, postřehu a technice jízdy. Spousta dlouhodrážních drah se rozměrově blíží těm krátkým, takže ono je dobré si zazávodit i na speedway. Je spoustu stadiónu, na které jezdím rád, ať už Březolupy, Kopřivnice nebo Žarnovica i Svitavy. To by mi asi přišlo líto, že bych se tam nesvezl. Mám podepsanou smlouvu zase ve Slaném. Uvidíme, jak se mi v kalendáři uvolní místo. Prioritou bude dlouhá dráha kvůli finále mistrovství světa a z toho se bude odvíjet všechno ostatní.“

 

speedwayA-Z: „Od vzniku střediska talentované mládeže dvěstěpadesátek v Divišově ses angažoval i na tomto poli, byť sis stěžoval, že ti ubírá už tak nedostatkového volného času. Jak jsi na tom v tomto ohledu byl letos a jak vypadá budoucnost tohoto projektu?“

Martin Málek: „Jak jsem řekl v předchozí odpovědi, podle mistrovství světa se bude odvíjet i SCM, to je přesně řečeno. Bylo to vidět na letošní sezóně, která se odvíjela hlavně z finanční stránky centra. Sezónu dva sedmnáct jsme neukončili úplně úspěšně, co se týká financí. Proto jsem letošní sezónu musel brát uvolněně. Bylo to vidět i na výsledcích, co se týká závodění. Už jsem to tak nějak oznámil, že práci v SCM nejsem schopný vykonávat na sto procent, jak to bylo loni. Pak jsem z toho byl spíš zklamaný. Ne, že by ta až abnormální snaha nebyla doceněná, ale spíš jsem si uvědomil, že jsem ty některé kluky až moc rozmazlil, že si toho pak nevážili. Už jsem i předsedovi Vaškovi Hromasovi oznámil, že není v mých silách, nechci říct pokračovat, ale zvládat to nejde. Sedět na čtyřech židlích bez nějaké finanční podpory nejde. Pak člověk nemůže nic dělat pořádně.“

 

speedwayA-Z: „Na nový letopočet budeme čekat jen pár hodin. Nebude trvat dlouho a devatenáctka na konci letopočtu se začne objevovat rovněž v datech plochodrážních závodů. Jak se na novou sezónu chystáš a jak by měla v tvém podání vypadat?“

Martin Málek: „Podzim hrozně rychle uletěl, takže mě čeká ještě hlavně fyzická příprava. Plány mám veliké. Ještě vylepšit motorky na dlouhou. Nějaké nápady byly, postupně se na tom pracuje, ale je toho hodně, tak budu muset víc kopnout do vrtule, aby se to všechno stihlo. Chci vyzkoušet motory od jiných ladičů, ale z finančních důvodů jsem to musel trošku proškrtat a zúžit výběr. Předvedl jsem letos i několik podií, tak by to chtělo zopakovat a navýšit bilanci. Priorita je hlavně finále mistrovství světa na dlouhé dráze, kde bych se rád umísťoval minimálně v semifinále. No, a nejdůležitější bude dojet sezónu ve zdraví, jak se to povedlo letos. Ale bude to hodně náročné. Uvidíme, jak to půjde na té dlouhé, na krátké si velké cíle nedávám. A co se týká dlouhé dráhy, doufám, že to vylepšíme v mistrovství světa družstev, zhoršit to už snad ani nejde. No, ono by to ještě šlo, ale to se snad nestane… Hlavně se těším na mistrovství Evropy na trávě. Semifinále je v Bielefeldu a finále v Bad Hersfeldu. Bielefeld si myslím, že mi jde, Bad Hersfeld je typická tráva, kde si věřím spíš než na nějaké speedway dráze.“

 

 

---

Martin Málek děkuje:

„Sezóna byla dlouhá a asi bude delší i seznam, ale asi to trochu zestručním. Děkuju, tatínku, děkuju Gábinko, letos jste mi moc pomáhali, ještě víc než léta předchozí! Asi to bude příští rok tvrdší, tak se Vám už předem omlouvám, jestli na Vás budu někdy protivnější než letos. Panu Grossewachterovi za technickou pomoc. Káčovi Kadlecovi, Jardovi Solnařovi, Mirovi Ševčíkovi, Ládovi Šímovi za doprovod a pomoc při závodech. Strejdovi Petrovi za technickou pomoc, mechaniku Matějovi Čermákovi, panu Janouškovi za Metaltec, firmě Maliniak Rafalovi a Darkovi. Velký dík patří taky panu Diatkovi a JRM Speedway Factory s.r.o. a panu řediteli Rezlerovi. Nesmím zapomenout na maminku, taky na Ríšu Dufka a Ivana Kolúcha, Vaška Hromase, Karola Karáska, Rudyho Baniariho, Roderika Bónu, Karla Matušku, Jirku Floriána, Danyho Šilhána a spousta dalších, které občas otravuju s prací! Taky děkuju fanouškům a dalším, na které jsem si hned momentálně nevzpomněl…“

---

Foto: Karel Herman, Pavel Fišer, Mirek Horáček a archív Martina Málka

Praha – 16. prosince
Letos nebo nikdy! Toto pochopil již zkraje sezóny s přechodem favoritů udávajících tón předchozím ročníkům mistrovství republiky juniorů mezi seniory. A rozhodl se, že udělá všechno, aby ve svých jednadvaceti letech konečně zapsal svoje jméno na seznam šampiónů. Musel ovšem bojovat nejen se svými protivníky, ale svádět těžký duel sám se sebou. Divokou kartu pro finále světového šampionátu totiž proměnil hned v prvním klání v Daugavpilsu na frakturu klíční kosti a v době vyvrcholení domácí soutěže v Divišově byl všechno jen ne rozjetý plochodrážník v dokonalém zdravotním stavu. Že svému příběhu napsal happy end, již víme, nicméně Filip Hájek v exkluzivním rozhovoru pro magazín speedwayA-Z nehovoří jen o mládežnických závodech.

 

speedwayA-Z:  „Sezónu 2017 jsi ukončil nejen s titulem v extralize, ale i vavříny z juniorského šampionátu jednotlivců a družstev. Letos tě v juniorech čekala poslední sezóna. Co to pro tebe znamenalo, změnilo se něco v tvé přípravě či ambicích?“

Filip Hájek: „Změnilo se toho hodně. Musel jsem víc makat a víc se připravit. Byla to moje poslední juniorská sezóna a chtěl jsem už něco dokázat. Z juniorky odešel Eda, Zdenda Holuba a Michal Škurla, kteří byli takoví suverénní, tam už nebyli taky. Byla možnost to chytit za ten správnej‘ konec a udělat titul. Zkraje sezóny byly hodně velký plány, ale nebylo dobré o nich mluvit nahlas. Aby se to nezakřiklo. Ale naštěstí všechno vyšlo…“

 

speedwayA-Z:  „V Praze a hlavně v Plzni jsi šel za titulem juniorského mistra republiky pořádně tvrdě. Doopravdy jsi po zlatu tolik toužil?“

Filip Hájek: „Už jsem to fakt jako chtěl. Po Praze jsem měl k titulu nakročeno hodně dobře. Sice jsem tam Patrika Mikela spráskal, ale on a Honza Kvěch byli pořád moji největší konkurenti. Ale na Markétě to všechno vyšlo. Jak nastavení motorky, tak dobrej‘ den a první moje vítězství v juniorce. Pak přišla Plzeň. Tam šlo o to hlavně dobře startovat. A poslední rozjížďka byla vůbec nejtěžší (po odstoupení Patrika Mikela v ní Filipa Hájka očekávali Jan Kvěch a Petr Chlupáč – pozn. redakce) a vůbec se mi do ní nechtělo. Patrik se předtím v zatáčce vzadu trošku pochroumal, což jsem od něj nečekal. A pak už tam byl jen Honza. A přibyl Chlup. Start byl důležitej‘, a pak pelášit pryč. Hlava nehlava, ale nevěděl jsem, že Honza po mě takhle půjde. Bylo to ode mě trochu tvrdší, co se stalo, stalo se. honza se tam asi trošku nevešel. Nevím, já si jel svoje a dozadu se nekoukal. Měl jsem obavy, jak rozhodne rozhodčí. Zajel jsem do depa a přišla zpráva, že mě nevyloučil, a že jsem vyhrál. Byla druhá bedna, náskok se zvětšil a udělala se trošku rezerva.“

 

speedwayA-Z:  „Juniorská pohádka v tvém podání se přelila i do červnového semifinále mistrovství světa juniorů v Liberci. V dramatickém boji o čtyři místa ve finálovém seriálu ses zvednul v pravý čas, abys zaútočil na postup. Nakonec ti ho ale v rozjezdu sebral Nick Škorja.“

Filip Hájek: „Závod to byl těžkej‘. Postupovali jen čtyři a byli tam samí dobří, Drabik, Kaczmarek… Začalo to dobře, přišla nějaká výhra. Body se sbíraly, ale sbíraly se těžce. Přišla jízda s Drabikem, tam to bylo hodně těžký, ale naštěstí najel do pásky. Poslední jízda se opakovala několikrát, asi třikrát, a tam se mělo rozhodnout, kolik budu mít bodů. Jednou se o mě opřel Argentinec, takže jsem si musel vzít druhou motorku. A jelo se znovu. Pak to muselo bejt‘ jo nebo ne. A ono to vyšlo třema bodama. Hnali mě do parc ferme, ale museli jsme si vzít motorky zase zpátky. Mechanici, můj táta s Milánkem Mihulem pomohli připravit obě dvě, protože jsem jel rozjezd. Startoval jsem od prken a zase to buď jo nebo ne. Snažil jsem se je objet, ale najednou se tam objevil Škorja. A už bylo těžký ho předjet. Tím jsem skončil těsně za postupovejma místama. Ale v Liberci to bylo dobrý, je to doma, přišlo hodně fanoušků, měl jsem od nich velkou podporu. Dobrej‘ výsledek, pěkný to bylo i v tom, že to bylo doma v republice.“

 

speedwayA-Z: „Tvůj liberecký výkon ti přesto garantoval stálou divokou kartu pro finále. Z Daugavpilsu ses měl vracet letadlem přes Frankfurt  nad Mohanem a Lyon, aby posílil juniorský nároďák v evropském semifinále v Maconu. Jenže všechno dopadlo jinak a propadlá letenka bylo asi to poslední, co tě štvalo, že?“

Filip Hájek: „Když mi pan Moravec po Liberci volal někdy v pondělí, v úterý, že jsem dostal divokou kartu, byl jsem šťastnej‘. Ale jak to udělat, když jsem měl bejt‘ v sobotu v Daugavpilsu a v neděli v Maconu? Řešili jsme to hned. Topas mi půjčil ze skladu motorku, na druhý jsem se zkusil domluvit s Ondrou Smetanou, jestli mi ji půjčí jako rezervní. Připravil jsem čtyři motorky, abych dvě měl do Daugavpilsu a dvě do Maconu. Pak jsme řešili, jak poletím. S Ondrou a tátou jsem jel do Daugavpilsu. Měli jsme odzávodit, pak se sebral a jet na letiště to Vilniusu. Odtud mi ráno v šest mělo letět letadlo, kolem půl osmý, v osm jsem měl bejt‘ ve Frankfurtu, přestoupit do Lyonu, kde mě měl nabrat Milan Špinka. Ale to se nepovedlo, protože jsem si v Daugavpilsu bohužel zlomil klíční kost. Prostě jsem ho trefil, jestli jsem se blbě koukal? Motorka byla ještě v pohybu, když jsem se mu vyhejbal. Místo cesty za klukama do Francie jsem strávil cestu domů autem do nemocnice. Co se stalo, stalo se. V Praze nastalo těžký rozhodování, jestli operace nebo to nechat zhojit přírodně. Na Bulovce mi to srovnali a dali mi takový krásný kšandy. V pondělí jsem se dopravil na Markétu, kde jsem s Topasem a Pavlem Ondrašíkem řešil co s tím. Zavolali jsme nakonec do Pardubic, kde mi doktor Brož domluvil operaci a nechal jsem si to tam sešroubovat. A nastala rekonvalescence a velká pauza od závodů. Myslel jsem, že se vrátím v Leszně na další díl finále mistrovství světa juniorů. Nešlo to, protože jsem dlouho neseděl na motorce. Byl to i trochu risk a musel jsem si to nakonec bohužel odříct. Nebylo to ještě ono, abych se do toho vrátil naplno. Další tejden jsem si zkusil zatrénovat, abych věděl, jestli to půjde v Divišově nebo ne. Tam jsem se chtěl vrátit určitě.“

 

speedwayA-Z: „Po svůj comeback jsi v červenci dělal úplně všechno. Blížil se totiž Divišov se závěrečným podnikem domácí juniorky. Titul jsi vskutku těsným způsobem získal, ale o procházku růžovým sadem rozhodně nešlo. Jak na to vzpomínáš?“

Filip Hájek: „Vzpomínám na to jako na nejtěžší závod asi vůbec. Bylo to tři tejdny po operaci a Honza Kvěch, Chlup a Patrik Mikel byli suprově rozjetý. Patrik mi tam pomoh‘ asi úplně nejvíc. Jel v Divišově pěkně, ta dráha mu sedla. Mně rameno bolelo hodně. Dvě, tři kola dobrý, pak se bolest vracela. Do tý čtvrtý jízdy to šlo, šlo to i v tý pátý, ale tu jsme opakovali. Honza tam měl suprově nakročený, aby on měl ten titul, mohli jsme jet spolu rozjezd. Ale Patrik měl fakt dobrej‘ den, porazil všechny a tím mi hodně pomoh‘. Porazil všechny, ale hlavně Honzu Kvěcha. Já moh‘ titul slavit už po čtvrtý jízdě, ale to jsem nechtěl, protože se ještě pořád závodilo. Slavit jsem začal až, jak skončily závody. Když juniorka skončila, šel jsem v pondělí do Stromovky, kam jsem ty tři tejdny chodil na rehabilitace. A nebyli ze mě nadšeni. Ale na druhou stranu byli rádi, že jsem i s takovým rizikem vyhrál titul. Nakonec se to takhle povedlo a všechno dobře dopadlo. Titul jsem měl a stačilo se jen zase vrátit do závodění. A to šlo taky, sice pomalu, ale šlo.“

 

speedwayA-Z: „Svou juniorskou kariéru jsi uzavřel v říjnu v Pardubicích. V pátek ses vrátil do finále juniorského mistrovství světa, na druhý den tě čekala Zlatá stuha. Jaké to pro tebe byly závody?“

Filip Hájek: „Celá sezóna v juniorce byla dobrá, vyšel titul, byl postup do mistrovství světa. Sice nevyšel postup v Evropě, ale aspoň tam byl ten světovej‘. Poslední část mojí juniorský kariéry byla v Pardubicích. Odstartovalo to v pátek mistrovstvím světa, kde to nebylo dobrý. Začali jsme s nulou a už to pak nějak nešlo. Nebylo to nic moc. Závody nebyly takový, jaký by měly bejt‘. V pátek nic nevycházelo, jak mělo. A v sobotu byla Zlatá stuha, kde jsem očekával postup, ale to taky nevyšlo. Na dvě jízdy jsem špatně nastavil motorku. A ta poslední byla zkusit něco anebo nic. Topas mi poradil normální nastavení a tak jsem to zkusil, když už o nic nešlo. To byl dlouhej‘ víkend, ale v neděli jsem byl na Zlatý přilbě, kde se krásně koukalo a fandilo Vencovi a našim klukům. Juniorská kariéra mi skončila a teď už jen seniorská. To bude mnohem těžší než v juniorech.“

 

speedwayA-Z: „V extralize se dlouho zdálo, že jde zase všechno na pražskou ruku. Jenže Pardubice byly ve střehu a už v srpnu byl titul zase jejich. Čím to?“

Filip Hájek: „S Chlupem jsem se jako junior střídal ve Slaným. Markétě měla dobře nakročeno na titul v extralize. Na bedně se to často měnilo. V Kopřivnici nám to vyšlo, Markéta vyhrála i kvůli počasí, já jel za Slaný. Rozhodla naše smůla v Žarnovici. Tam pršelo, body se těžko sbíraly, nevycházely jízdy, kde to bylo nejdůležitější. Všechno se pokazilo a vyhrály Pardubice. A tak jsme skončili aspoň druhý. Celou dobu jsme jezdili jen se sestavou Čechů, nepoužili jsme žádnýho cizince.“

 

speedwayA-Z: „V průběhu sezóny jsi v extralize také hostoval za Slaný, jemuž chyběl vlastní junior. Jaké to bylo a jak to s tebou bude příští rok, kdy se prý o tvé služby uchází čtvrtý celek, jejž skládá dohromady Vladimír Vopat?“

Filip Hájek: „Jo, hostoval jsem za Slaný a střídal se s Chlupem, buď já nebo on. Jak to v extralize bude příští rok, vůbec nevím. Slyšel jsem, že pan Vopat má něco v plánu, ale nevím co. Ještě se nepochlubil, neseděl jsem s ním a nemluvil o tom. Dočet‘ jsem se, že má v plánu čtvrtej‘ tým, že by se mnou rád počítal, a že se prostě uvidí, co bude. Sám jsem zvědavej‘, jak to bude vypadat a jakým způsobem ten čtvrtej‘ tým bude fungovat. Sezóna to ukáže.“

 

speedwayA-Z: „Loni pražská Markéta vystřídala Pardubice v poháru přátelství. A z vašeho úhlu pohledu šlo o úspěšnou alternaci, protože jste celý seriál vyhráli a získali na zimu putovní pohár. Jaké to byly závody?“

Filip Hájek: „V Nagyhalaszu jsme všichni tahali za stejnej‘ provaz, všechno vyšlo a vyhráli jsme s velkým náskokem. Pak jsme jeli na Ukrajinu do Rovna, kde jsme měli jet v sestavě já, Chlup, Honza a Holubín. Ale po přeboru v Pardubicích Zdenda nejel a tím jsme závodili jen ve třech. Všichni jeli v pěti, my jenom ve třech. Rovno nám půjčilo jednoho jezdce, kterej‘ ale spíš do programu vyplňoval abecedu místo, aby dělal body. Nějak mu to nevyšlo a buď nedojel nebo byl na zemi. Bohužel. Snažili jsme se nasbírat co nejvíc bodů, abychom zůstali na čele. Všichni nás ale dohnali. V Kopřivnici jsme jeli v pěti, zase klasicky já a Chlup. Honza byl ve Stralsundu na evropským finále, doplnil náš Dan Klíma a Škurlič se Smetákem. Závody byly pěkný, jeli jsme doma a měli jsme hodně velkou podporu Kopřivnickejch‘. Jeli jsme pěkně, snažili se a zase tahali za jeden provaz. V posledních jízdách nás ale Maďaři předjeli. Druhej‘ den jsme přejeli do Žarnovice. Vystřídali jsme se s Ondrou a já byl náhradník. V Žarnovici jsme vyhráli, nejlíp jeli Smeták se Škurličem. Vyhráli jsme i celkově a odvezli jsme si putovní pohár. Byla to fakt pěkná soutěž, závody se nám všem líbily. I Topasovi. Určitě bychom chtěli jet příští rok zase. Uvidí se, kam zase pojedeme.“

 

speedwayA-Z: „Kam zase vyrazíš v roce 2019 budeme vědět již na nějakého čtvrt roku. Nicméně jak se na novou sezónu připravuješ a jak to v ní bude vypadat?“

Filip Hájek: „Zatím se chystám tak, že třikrát tejdně chodím cvičit. V lednu jedeme na hory zaběžkovat si na soustředění. Pomalu začnu dělat motorky, sezóna se blíží. Začátkem března budeme odjíždět na soustředění, možná do Goričanu, ať jsme rozježděný a nevlítneme rovnou do sezóny. Když půjde jezdit tady na Markétě a bude dobrý počasí, budeme trénovat asi i tam.“

 

---

Filip Hájek děkuje:

„Především tátovi, který se mnou jezdí po všech závodech a moc mi pomáhá, a mámě. Milánkovi Mihule za velkou pomoc a Ondrovi Smetanovi. I trenérovi Topasovi za pomoc a rady. Dále Olympu za velkou pomoc  a podporu.  AK Markéta. Firmě Apoklem,firmě MS-SPORT a firmě Bellis, panu Vopatovi za podporu. A také všem, co mi v sezóně hodně pomohli.“

---

Foto: Mirek Horáček, Karel Herman a Pavel Fišer

Pardubice – 2. prosince
Od začátku své kariéry slynul skvělými starty. V britské lize se později naučil předjíždět, ale nikdy příliš nepadal. Dva pády, které spolu bohužel úzce souvisí navzdory časovému rozdílu více než patnáct let, však svými důsledky ohrožují jeho ambice prohánět se po plochodrážních oválech až do čtyřicítky. Tomáš Suchánek rozhodně není žádný astrolog, přesto tvrdí, že odpověď o dalším směřování své kariéry najde na jaře ve hvězdách.

 

speedwayA-Z:  „Loňská sezóna běžela již skoro půl roku. V šampionátu jednotlivců ti nevyšlo první finále v Praze, kde jsi jednou zůstal stát, v extralize vás válcovala Praha. Nicméně dozajista by ještě dnes stálo za to vypíchnout tvůj titul, který jsi získal s Václavem Milíkem v šampionátu dvojic. Jak na závod v Plzni vzpomínáš?“

Tomáš Suchánek: „Na ten určitě dobře. Je to jedinej‘, první a asi i poslední titul, kterej‘ budu mít ve dvojicích. Vždycky tam bylo druhý, třetí nebo pátý místo. Co si budeme povídat, je to o parťákovi. Byl ten nejlepší, co jsem si moh‘ přát. První jízdu jsme měli štěstí, jezdil jsem poslední, ale Zdeněk spadnul. Jinak každá jízda vyšla. A finálovka asi nejvíc. Odlítnutl jsem, šudlal si lajničku, abych nechal Vencovi venek. Kouknu a on je za mnou. A nakonec i přede mnou (smích). On byl mistr tradičně, já jako nováček.“

 

speedwayA-Z: „S Václavem Milíkem jste spolu v mistrovství republiky dvojic startovali již roku 2012. Tehdy jste ale ve Mšeně skončili už ve skupině a do nadstavbové části nepostoupili. Co se od té doby změnilo, že jste po pěti letech slavili titul?“

Tomáš Suchánek: „On to jezdil s Hynkem nebo nějakým Polákem. Klub nechal na něm, koho si vybrat. Domluvili jsme se a jeli spolu. Taky říkal, že by to chtěl vyhrát s českým jezdcem. Já jsem nebyl proti jet s ním a Vencovi se to taky vyplatilo. A tenkrát ve Mšeně byl ještě mladej‘, bylo mu teprve devatenáct.“

 

speedwayA-Z: „Novinkou v tvém podání, k níž bohužel zatím ještě nedošlo, byl tvůj start na dlouhých drahách. Čím tě toto plochodrážní odvětví zlákalo?“

Tomáš Suchánek: „Neměl jsem tolik závodů, neměl jsem angažmá v cizině, jezdil jsem spíš tady v Čechách a volňásky, co jsem si sehnal po Evropě. Jezdil jsem Hynkovi pomáhat na dlouhý. A tak jsem si sehnal sponzora, co mně koupil motorku… Chtěl jsem si to zkusit, trávy by asi pro mě byly horší, ale já bych si s tím poradil. Kdyžby se jelo na anglickým trávníčku, šlo by to určitě. Teď už to přijde asi jen těžko. Ale kdybych začal zase jezdit, asi bych to zkusil.“

 

speedwayA-Z: „Jenže v srpnu jsi neodmítnul pozvánku na Zlatou přilbu SNP do Žarnovice. Věřil sis, že bys opět mohl skončit s hlavní trofejí na hlavě. Mířil jsi do semifinále, jenže přišla poslední rozjížďka základní části…“

Tomáš Suchánek: „A smůla… Nejhůř, jak mohlo bejt‘. Zas úplně dobře rozjetý to nebylo, to bych neřek‘. Nějaký rozjížďky to nejelo dle představ, pořád se ale zkoušelo, ladilo a připravovalo se na finále, kterýho jsem se samozřejmě nedočkal. Přišla ta jízda… Přede mnou byl Polák. Nevím, v kolikátým kole jsem ho zkoušel předjíždět, ale dostal jsem cejchu, jak to bylo nakropený a těžký. A v tom mě předjel i Patrik Búri. V dalším výjezdu se mu to čaplo a zahodil to. Myslel jsem, že se vyhnu. On se dokutálel k mantinelu, kudy jsem chtěl jet já. Nechtěl jsem ho trefit na žebra, tak jsem jel mezi ním a motorkou. Vypadalo to, že to vyjde, ale ta jeho motorka se čapla a já ji trefil na jediný mítečko, který zůstalo nechráněný. V blbej‘ čas na blbým místě, nenaděláš nic.“

 

speedwayA-Z: „Po pádu jsi skončil v nemocnici v Žiaru nad Hronom. Podepsal jsi však revers a nechal se převézt do Pardubic. Co za takovým rozhodnutím stálo?“

Tomáš Suchánek: „Maťo Vaculík by mi zařídil specialistu, kterýho zná, ale já už jsem byl domluvenej‘ s doktorem Brožem tady v Pardubicích. Čekali na mě. Když jsem viděl ty doktory v Žiaru, možná jsem lepší doktor já. Za prvý nic neměli, nafukovací dlahu museli vrátit, protože ji měli půjčenou, za druhý nevěděli, co dělat. Jenže v Pardubicích si mysleli, že má zlomeninu u kotníku, ale já ji měl pod kolenem. To by mi prej‘ přejezd autem ani nedovolili. Když pak pan Brož čet‘ tu zprávu, zhrozil se, že by mě s takovým zraněním nenechal přijet. V Žiaru jsem se ptal co a jak, říkali, že mě odvezou to Banský Bystrice, ale operovat mě budou za dva, spíš tři dny. To jsem nechtěl, tak jsme začali shánět ty Pardubice. A šli do reversu, skočili do dodávky a jelo se. Byla to asi nejdelší cesta ze Žarnovice, co jsem kdy jel. Měl jsem ještě rozbitou dodávku, jela bez turba. Udělal mi takovou dlahu ze sádry, že už v Hrozenkově jsem si chtěl uříznout nohu, jak natekla a bolela. Když jsme přijeli do Pardubic a tam mi sundali dlahu hned, jak viděli černou barvu nohy, moc nadějí, že mi zůstane, nedávali. Rozřízli sádru a během třiceti vteřin noha natekla jak malej‘ fotbalovej‘ balón.“

 

speedwayA-Z: „Léčba nebyla rozhodně snadná a provázely ji komplikace. Již na podzim jsi proto věděl, že letos závodit nebudeš.“

Tomáš Suchánek: „To jsem věděl určitě, už jenom kdybych měl jen tu zlomenou holenní kost pod kolenem. Lidi říkali, že na to je minimálně rok léčba. Jenže k tomu byla ještě plastika. V pardubický nemocnici jsem chytil infekci zlatýho stafilokoka. Měli mi dělat převaz dvakrát denně, protože jsem přišel ze sálu a během půl hodiny jsem to měl úplně prodojený. Pak mě asi po tejdnu celej‘ víkend nechali bez převazu. Už v sobotu, jak jsem se na posteli pohnul, cejtil jsem zkažený maso. Po měsíci to odstranili, bylo to čistý, blížila se Zlatá přilba, chtěl jsem se jít podívat. Ptal jsem se, jestli mě pustěj‘. Oni, že jo, jestli se cejtím. Propustili mě ve středu, ale v sobotu jsem ani neslez‘ z gauče, na Zlatou přilbu jsem ani nešel, koukal se jen v televizi a ještě se zpožděním, protože jsem myslel, že zase budou dávat sestřihy. Ve tři hodiny jsem to zapnul a oni už dávali čtvrtfinále. Jel jsem pak na kontrolu, kde mi řekli, že má nastoupit až druhej‘ den v devět. V jednom místě se plastika nechytla a zánět byl tak hluboko, že byl až u kosti. A všechno začalo zase od začátku. Měsíc trvalo, než to vyčistili. Nakonec byl zánět tak rozlezlej‘, že mně přemísťovali svaly, což v Pardubicích nedělaj’, tak mě převezli do Hradce. A tam jsem byl další měsíc, ale konečně to udělali dobře. Vypadalo to jinak než předtím, žádný problémy nejsou. Jen když přituhne a je zima, ale v Hradci jsem se málem odnaučil i kouřit, nesměl jsem nikam. Ale tuhle ztrátu jsem hned dohnal (smích). Kost byla rozdrcená na hodně malejch kousků, to dali do kupy, mám tam desky a šrouby. Řekli mi, že vyndávat to budou jen, kdybych chtěl já, ale já bych to nejradši neřezal. Lepší když to tam bude, je to stabilnější, ale někdy to lupe a hrká jako vysypanej‘ kloub u auta a chtělo by to vé-déčko. Mám už zraněnej kotník a achilovku z těch šroubků, když mi bylo sedmnáct, nefunkční cévy, naštěstí na patě, tak to tomu taky moc nepomohlo. Tři měsíce jsem byl bez pohybu, pak domácí léčení, když jsem šlápnul na nohu, byl to další měsíc. Půl roku jsem byl bez zátěže, achilovka se zkroutila, že se už snad ani nikdy nenatáhne zpátky, jak se scvrkla. Takový blbý nešťastný náhody, při závodění jsem nikdy neměl moc pádů, ale ty šroubky a ta Žarnovica, to byly blbý náhody.“

 

speedwayA-Z: „Místo, aby ses v depech převlékal do závodní kombinézy, trávil jsi sezónu v roli mechanika Patrika Mikela. Jak jsi takovou proměnu prožíval?“

Tomáš Suchánek: „Nejhorší pro mě bylo, když jsem viděl první trénink. Blbě se mi na to koukalo, málem jsem se rozbrečel. Nějaká slza ukápla. Věděl jsem, že tu sezónu nebudu jezdit, možná už vůbec. Dělám plochou dráhu odmalička celej‘ život, tak ní mám velkou lásku. Patrik neměl mechanika, tak jsem mu pomáhal. Je teď i pardubickej‘, domluvili jsme se. Příští rok končí juniora, chci mu pomoct, do tý doby jsem pomáhal Hynkovi, pak už jen výjimečně podle volnýho času, protože jsem na plnej‘ úvazek dělal u Patrika.“

 

speedwayA-Z: „Právě na motorce Patrika Mikela ses na podzim vrátil do sedla. Před Zlatou přilbou jsi na ní vyjel nahoru do kopce depa, při rozlučce jsi ji vodil po ovále. Jaký to byl pocit?“

Tomáš Suchánek: „Bylo to pěkný, těšil jsem se na to a nemoh‘ se toho dne ani dočkat. Akorát jsem se musel podřídit tej‘ noze, což bylo vidět i na stylu. Musel jsem jezdit obráceně, než co jsem zvyklej‘. A Patrikova motorka je o sedm cenťáků vyšší než moje, ne-li ještě víc. Svezení bylo docela dobrý, byl jsem tam dvakrát, pomaličku jsem se začínal rozjíždět. Ale krom startíků jsem moc nedržel.“

 

speedwayA-Z: „Letos jsi vzhledem ke svému zdravotnímu stavu závodit nemohl. Nicméně z tvých odpovědí nevyplývá, že bys svou plochodrážní kariéru jednoznačně považoval za uzavřenou. Nemohu se tedy zeptat jinak než přímo, jak to s tebou bude napřesrok?“

Tomáš Suchánek: „Budu u Patrika, připravuju mu všechno u sebe v dílně. Jinak, co se týká mě, uvidím po zimě. Posledních čtrnáct dnů se noha zlepšuje, jsem na 110, 115 stupních ohybu, už můžu jít ze schodů rovně. Uvidím po tý zimě, to už se asi definitivně rozhodnu. I když to vidím bledě, ale… To víš, že bych chtěl jezdit. Měl jsem v plánu závodit do čtyřiceti, chtěl jsem přeskočit Jardu Petráka ve Zlaté přilbě. Jsem tady v republice asi jedinej‘, co ho může překonat. Všechno je teď ve hvězdách, noha je už hrozně moc rozkuchaná. A přece jen zdraví je zdraví. Jsem rád, že chodím, a že tu nohu vůbec mám. A to už podruhý, nejdřív ty šroubky, teď Žarnovica. Ale co vím, určitě u plochý dráhy neskončím.“

 

---

Tomáš Suchánek děkuje:

„Určitě rodině, Jimmymu – Vrakoviště Mnětice a všem, co mně fandili a fanděj‘!“

---

Foto: Karel Herman, Pavel Fišer, Mirek Horáček a archív Tomáše Suchánka

Pardubice – 10. března
Bylo by příliš jednoduché napsat, že jeho sezóna byla jako dva letopočty oddělená na dvě půlky tlustou čárou, jíž namaloval pád při světovém dlouhodrážním finále v La Reole v červnu. Závodní kariéra totiž není nikdy černobílá jako šachovnicová vlajka na konci čtvrtého okruhu. A on předtím i potom dosahoval skvělých výsledků, ale i takových, kdy se mu vůbec nechtělo pouštět si pusu na špacír. V březnu však myšlenky každého závodníka dlí zejména u startu nové závodní kampaně. Hynek Štichauer nebyl zrovna zdrženlivý, když pánbůh rozdával plochodrážní talent, avšak přitom se nerozpakoval si ještě párkrát vystát frontu na zdravý rozum a tak se z loňska poučil, aby opět po výkonnostním žebříčku stoupal nahoru.

 

speedwayA-Z: „Loňská sezóna v tvém podání začínala excelentně. Stál jsi na pódiu Prague Open, takže se o tobě mohlo spekulovat jako o kandidátu na divokou kartu velké ceny, a třetí jsi byl také v úvodním finále mistrovství republiky jednotlivců. Něco takového nemělo chybu, že?“

Hynek Štichauer: „Ten začátek byl hodně povedenej‘. V Prague Open jsem si o divokou kartu řek‘, v mistrovství republiky to pouze potvrdil. Pak druhýho náhradníka dostal Matěj jako pomoc od svého mateřského klubu, když se vracel po zranění. Beru to, Prague Open se jelo o prvního náhradníka, pražský rozhodnutí respektuju, ale trochu líto mi to bylo, to nezapírám. Ty dva závody mi vyšly, ze začátku sezóny jsem v Praze měl hodně natrénováno. A nejel jsem sem s vidinou, že pojedu Grand Prix, chtěl jsem jen zajet dobrý závody. Stejně jako jakýkoliv jiný závody. A na to, že ještě v půlce února jsem byl na berličkách, byl začátek sezóny super. Šly mi starty a motorky fungovaly výborně.“

 

speedwayA-Z:  „Jaro přineslo také debut tvého týmu Speedway Pro v mistrovství republiky družstev. Skončilo to stříbrem, z něhož se radoval nejen Zdeněk Holub vracející se na ovály po zranění oka, ale pochopitelně také ty. Nicméně nebylo by působivější angažovat Václava Milíka a vyhrát?“

Hynek Štichauer: „Václav mě po prvním mistráku oslovil, jestli s ním nechci jet za Zlatou přilbu. Já mu na to odpověděl, jestli nechce jet on se mnou za Speedway Pro. Nemohl bych mu dát to co Pardubice a za druhé jsem byl domluvenej‘ se Zdendou. My jsme to se Zdendou jeli s minimálním rozpočtem, jedinej‘ sponzor byl HT Kovo, co mi pomáhá už třináct let. V zimě jsme se Zdendou bydleli na Stromovce a trávili spolu hodně času. Bylo to logický řešení jet spolu. Nepopírám, že jsme měli kliku jako svině. Ale na to se historie neptá. Jeli jsme dvojice poprvý a jako privátní tým bez manažera a bez zázemí, proto si myslím, že máme bejt na co pyšný. Tomek ve velkým finále krásně odstartoval z lajny, já měl Vaška za sebou asi kolo a půl. Pak mě předjel, kvalita prvního týmu byla někde jinde, ale já si myslím, že z toho hovna, s kterým jsme začali, jsme uvařili hodně dobrej‘ výsledek. Prozatím jsme přihlášený i letos, ale v současnosti zvažuju, zda pojedu za Zlatou přilbu nebo budu dělat tým Speedway Pro. Byl to loni pro mě dobrej‘ výsledek, ale na jaře jsem si toho ukous‘ moc. Kombinace krátká a dlouhá, starat se ještě o dvojice. Do toho chodím ještě do práce když je potřeba, a staral jsem se o mládež v Pardubicích. Proto je otázka, jestli Speedway Pro pojede nebo ne.“

 

speedwayA-Z: „Ve světovém šampionátu na dlouhé dráze jsi figuroval původně jako náhradník, ale nakonec jsi byl ve startovní listině už při prvním finále v Herxheimu. Jenže pak přišlo La Reole a osud šlápnul na brzdu tvé slibně rozjeté sezóny…“

Hynek Štichauer: „K finále jsem přišel jako slepej‘ k houslím. Challenge v roce 2016 se jelo taky v La Reole a já nepostoupil. Investice byly neskutečný. Šestý místo v Herxheimu bylo úžasné, ale postupem času jsem nějak ztrácel chuť. Vyčerpávala mě práce na dlouhodrážních motorkách, musel jsem se hodně učit, jak se co dělá. S tím mi dost pomohl pan Dryml. Do toho přišly osobní problémy, netěšil jsem se na závody a dopadlo to, jak to dopadlo. Lidi, co ten pád v La Reole viděli, můžou potvrdit, že byl jeden z těch těžších. Zezačátku nevypadalo, že je to něco hroznýho, ale spálenina se projeví až později. Po La Reole jsem si prošel asi nejtěžším obdobím ve svým životě. Všechno se určitě děje z nějakýho důvodu, tomu věřím.“

 

speedwayA-Z: „Vrátil ses poměrně rychle. Při prvoligovém mítinku v Pardubicích jsi měl za úkol přesvědčit Milana Špinku, aby tě neškrtal ze sestavy nároďáku. To se ti povedlo a tak jsi debutoval ve světovém poháru družstev. Jaké to bylo?“

Hynek Štichauer: „Byl to můj první World Cup v kariéře. Mrzí mě, že jsem nemoh‘ přijet připravenej‘ na sto dvacet procent. A dopadlo to, jak to dopadlo, slízli jsme za to kritiku, všichni závodníci. Spíš bychom se ale měli zamyslet, proč se to tak stalo. To nebyl žádnej‘ black out pro náš nároďák, ale celkovej‘ obraz český plochý dráhy. Je to i takový varování. V současný době je Venca střelec a všichni si berou ty jeho úspěchy za svoje. Ale je vidět, že česká plochá dráha není jenom Václav Milík. King’s Lynn možná některejm‘ lidem otevřel oči. Možná by to chtělo začít dělat něco rukama a dělat to pro mladý. Školení a porady jsou fajn, ale podle mě by mělo jít vždy v první řadě o sport. Jo, je to těžký, já si to vyzkoušel  na vlastní kůži v Speedway Pro. Ale zkoušet se to musí. U nás je Praha jediná, kdo dlouhodobě a profesionálně pracuje s mládeží. Pak není nic. V Divišově se snažej’, v Chabařovicích asi taky, ale to nestačí. Jedinou spásou pro celé Česko by mohla být Kopřivnice, protože tam jdou dopředu mílovými kroky, zatímco ostatní stojí a bojí se, aby nebylo hůř.  Plochá dráha už dávno není nejlevnější motocyklový sport, pokud děti nemají zázemí jak v klubu, tak v rodině, je prakticky nemožné, aby se někam dostaly. Buďto má klub na to, aby podporoval svoje závodníky, a když nemá, měl by dělat všechno proto, aby na stadion přivedl takové lidi, co na to mají prostředky.“

 

speedwayA-Z:  „Po příjezdu z King’s Lynn se po tobě jakoby slehla zem. Nezávodil jsi a jen párkrát ses mihnul plochodrážními kuloáry. Tato letní dovolenka ti evidentně pomohla, soudě dle tvých podzimních výsledků. Anebo ne?“

Hynek Štichauer: „Dovolená snad ani ne, chodil jsem do práce. Ruku jsem měl zlomenou jen jednu (smích). Ještě jsem nepotkal sportovce, kterému by pomohlo zranění. S tou spáleninou jsem se nemohl jezdit koupat, ani sportovat ani nic. Jen snad chodit do té práce. Bylo o takový celý na prd. S panem doktorem Holekou jsme ale zvolili správný postup, a já mohl za pět tejdnů opět sedět na motorce. Padly návrhy na plastické operace a titanové destičky do prstu, ale já se tentokrát rozhodl správně. Ve svým věku už do sebe nenechám řezat, když to není nezbytně nutné. Bylo to dobrý, že jsem se rozhod‘ takhle. Kdybych šel na operaci, asi bych se loni už nevrátil.“

 

speedwayA-Z: „Každopádně jsi při evropském finále na trávě byl ve skvělé fazóně a dokonce i Josef Franc se přiznal, že v Hertingenu věřil, že můžeš být šampiónem starého kontinentu. Divokou kartu v challenge v Berghauptenu jsi přetavil v náhradnický post pro letošní sezónu. V Eenrumu a Morizes jsi uzavřel loňské finále, v němž jsi byl celkově dvanáctý. Jak tohle všechno hodnotíš?“

Hynek Štichauer: „Hertingen byl takovej‘ závod ‚když to jde, jde to samo‘. Jel jsem tam a ještě si musel přelepovat podpaždí. Díra už zarostla, ale nechtěl se tam udělat strup. Na motorce jsem měl jeden trénink v Praze, druhej‘ se v Pardubicích netrénovalo kvůli kropičce, jo a párkrát jsem se svezl na krosce. Sedlo mi to ten den, ztratil jsem snad jen dva body a postoupil jsem rovnou do finále z druhýho místa‘. Tam jsem hrozně chtěl, ale docházely mi kapánek síly. Odstartoval jsem dobře, z prvního výjezdu jsem byl třetí, ale to už nebylo, odkud brát. Během kola a půl jsem se propad na šestý místo a v cíli mě museli sundávat z motorky. Zdeněk Schneiderwind sice říkal, že je to v hlavě, ale není, tady už nebylo, z čeho brát síly. Je to škoda, pro mě to byl nejlepší výsledek v sezóně. Šestý místo nezní moc vábně, ale kdo tam byl, viděl, jak mi to jelo. Je to příjemný, že mě chválí Pepek, on je pořád u nás dlouhodrážní ikona. I když já doufám, že třeba za pár let už nebude… (smích). Berghaupten, další super závod pro mě, i když neskončil postupem. Věděli jsme, kdo má šanci se udržet v osmičce, a že by šestý místo mělo na postup stačit. První jízda špatný, chtěl jsem po tréninku měnit převod, s klukama jsme se shodli, že to nechám. Pak jsme dali zub dolů a byla z toho raketa, vodil jsem i Pepu. Jenže jsem píchnul gumu a na konci měl problém s fyzičkou. Je to velká tráva a tu závodní nálož na dlouhý bych srovnal se třema krátkejma. Trénink, základní rozpis a pak semifinále a finále a ta jízda tam netrvá minutu. Na fyzičce jsem přes zimu zapracoval v rámci možností a uvidí se. Na Eenrum hrozně zachcalo. Byl jsem z toho nervní, byla tam kosa, myslel jsem, že se nepojede. Nechal jsem tam blbou jedničku a hned první jízdu si to hodil za ucho. Morizes už byl konec sezóny. To byly dráhy, kde jsem byl poprvý v životě. To není výmluva, Berghaupten a Hertingen jsem byl taky poprvý a šlo to, ale na těch vyprášenejch‘ francouzskejch‘ travách jsem se nesrovnal. Asi je to tím, že když se zapráší tak prostě nejedu.“

 

speedwayA-Z: „Mistrovství světa dlouhodrážních družstev následovalo prakticky rovnou po druhém finále českého šampionátu jednotlivců v Divišově. Oproti předloňským Mariánským Lázním necinkla medaile, protože brambory necinkají. Jak vnímáš čtvrté místo?“

Hynek Štichauer: „Zklamání. Pepovi to šlo výborně a já byl jako tradičně tou dobou v prdeli. Jel jsem se jen zúčastnit, o tréninku jsem ještě závodil a pak jsem se moh‘ rovnou svlíknout. Z Divišova do Pardubic, tam to nekonečný sraní s motorkama a přehazování beden z krátký na dlouhou. Začátek od sedmi od rána a do sedmi do večera. Hotovej‘, vyřízenej‘, řek‘ bych, že taky bez motivace. Mohli jsme určitě bejt‘ třetí, ale po třech jízdách jsem říkal Milanovi, jestli tam nechce místo mě dát Michala Dudka, protože já jsem ten den nechtěl závodit. Dát ho tam asi měl, alespoň by pak starej‘ Dudek v depu nepíčoval.“

 

speedwayA-Z: „Ani v Divišově, ani v Březolupech jsi nenavázal na svůj výkon z dubnové Prahy a v celkovém pořadí šampionátu republiky ti patří pátá příčka. Vyrovnal jsi svůj výkon z roku 2016, ale nyní nebylo bodově daleko k první trojce.“

Hynek Štichauer: „Nebylo, ale to byl odraz, jak jsem ve v druhý půlce sezóny cejtil. Byl jsem nesoustředěnej‘, unavenej‘, bez motivace. Vrtal jsem se před závody v motorkách, ale nebylo to už ono. Můžu bejt‘ vůbec rád, že jsem byl pátej‘, protože ta momentální forma prostě nebyla. Měl jsem pár světlejch‘ chvilek, ale rozhodně jsem na ty závody nejezdil vyhrávat.“

 

speedwayA-Z: „Po dvou letech extraligové dominance se z titulu radovala pražská Markéta, zatímco vy jste skončili druzí. Jak je možné, že jste odložili své první housle a nedokázali celku z hlavního města čelit?“

Hynek Štichauer: „Protože byla Markéta lepší. Neříká se mi to dobře, jsem Pardubák, jsem rád, když vyhráváme. Ale nedá se svítit. Praha začala se třema zraněnejma závodníkama, jenže my se v průběhu zranili taky všichni tři.  Nejdřív Vacek, pak já a nakonec Tomek. V průběhu celý sezóny nám někdo chyběl. A v každý fázi sezóny byl u nás někdo, komu to nešlo. Já měl na hovno extraligu v Pardubicích, Suchoš zajel blbě ve Slaným, Vašek taky na to, že jel šest jízd s žolíkem, to taky nebyla žádná hitparáda. Pražáci holt loni vyhráli, co na to říct? Musíme doufat, že to zase bylo na nějakou delší dobu naposled.“

 

speedwayA-Z: „Mistrovství republiky na dlouhé dráze se v říjnu vůbec poprvé konalo jinde než v Mariánských Lázních. V jeho základní části jsi předčil Josefa France, jenže ten měl ve finálové jízdě zase pré. Jak je možné, že profesor dlouhodrážních startů nenašel na Pražana podruhé nějaký fígl?“

Hynek Štichauer: „Pan profesor byl trošku nervózní, pan profesor si to pokazil sám. Pepa to zvládnul líp. Já si ve finále vybíral první. V základu jsem nic neřešil, ale teď jsem si říkal, že s maximem bych měl vyhrát. Nefungovalo tam zelený světlo a zvyk je železná košile. Podíval jsem se na něj a najednou se divím, že všichni maj‘ naloženo a jedou. Pepa to chytil za pačesy a je dvojnásobnej‘ mistr. Ke konci sezóny mi to už bylo jedno, ani mi to není líto. Pepovi to přeju.“

 

speedwayA-Z: „Mrazy se z území České republiky již vytratily a vzaly s sebou i ledové tréninkové ovály na Pohránovském rybníku a Mělickém písníku. Jaké jsou tvé nejbližší tréninkové plány a jak probíhala zimní příprava?“

Hynek Štichauer: „Na Mělkách jsem se sklouznul dvakrát. V pátek jsem se dozvěděl, že se jede Martin Mejtský svýzt. Jezdil jsem s ním na jeho motorce, ale roztrhla se nám guma. Udělal jsem si svou motorku, ale první jízdu hned zadřel. Spěchal jsem do dílny, na pláži jsme to s Jirkou Havlíčkem vyměnili a jezdili až do večera. Už mě ti i bavilo, namohl a otlačil jsem si ty správná místa, co si musí každé jaro zvyknout. Teď je Goričan odloženej‘ na devatenáctýho. Opatrně zkouším krosku. Letos jsem neabsolvoval přípravu s Olympem, ale opět v ISST, hodně času jsem strávil s motokrosařem Michalem Votroubkem. Sedlo nám to, stali se z nás dobrý kámoši a uvidíme, jak to zúročíme v našich disciplínách.“

 

---

Hynek Štichauer děkuje:

„Tuffbuilt Products EU, to je firma, díky který jsem mohl jet finále mistrovství světa na dlouhý, koupili mi celý vybavení. HT Kovo, to je, když se řekne Hynek Štichauer Racing, každému fandovi se musí vybavit HT Kovo jako Lauda a Ferrari. Další díky patří Broker Team a.s., VPS, Realitní kancelář JORK a Olympu CSMV. Chci také poděkovat všem mechanikům, co se u mě vloni protočili, ale v první řadě Jirkovi Havlíčkovi a Láďovi Kaldovi.“

---

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Pavel Fišer a Jiří Georgiev