Praha – 28. prosince
Počítáme-li motokros a stopětadvacítky, usedá do sedel závodních motocyklů už deset let. V jubilejní sezóně debutoval v reprezentaci a skončil třetí v domácím šampionátu do devatenácti let. A svým, by skromným dílem se podílel na obou pražských kolektivních titulech. Leč ani tentokrát se mu nevyhnulo zranění. Během tréninku na Markétě si přivodil frakturu navikulárky a musel odložit splnění snů o pátém místě v juniorce a Zlaté stuze. Osmnáctiletý Pavel Pučko se během zimy odstěhoval z rodičovského domu v Mlčechvostech, aby v hlavním městě byl blíž plochodrážnímu sportu. A na sklonku roku se magazínu speedwayA-Z zpovídal v exkluzivním rozhovoru.

speedwayA-Z: „Jeden rutinní trénink v půlce září přinesl pohromu. Upadl jsi a výsledkem se stala zlomenina zápěstí. Jak se to stalo a je už dnes všechno v pořádku?“
Pavel Pučko: „Dneska je levá ruka z devadesáti devíti procent v pohodě. Chtěl bych strašně poděkovat rehabilitačním doktorům ze Stromovky. Během třech týdnů to rozhejbali, že jsem moh‘ začít cvičit. Problémy s tím malinko jsou, ale už to neomezuje. Na motorce jsem zatím neseděl, premiéra bude, až se oteplí. Ale nalevo je akorát spojka a už jsem jezdil na kole. A tak si myslím, co se týče ruky, bude všechno v pohodě. A jak se to stalo? Zvedlo se mi to na zadní. Položil jsem to na kola, ale už tam byl manák. Chytnul jsem o nafukovačku. Doběhnul jsem motorku a uknul si rukou o řidítko. Největší sranda byla, když jsem se hádal s doktorem, že chci jet Stuhu. Ale vymyslel takovou sádru, že to s ní nešlo. Zkušenější – jako třeba pan Tomíček – mi říkali, že by mi potom už ruka nemusela srůst. A tak jsem se radši soustředil na přípravu na další sezónu.“

speedwayA-Z: „Naproti tomu poslední červnovou středu stálo štěstí na tvojí straně. V mistrovství republiky devatenáctiletých ti vycházel rozpis a nakonec ses rozjížděl o stříbro s Michaelem Hádkem…“
Pavel Pučko: „Zatím největší úspěch kariéry, když nepočítám stopětadvacítky. Byl to nejklidnější závod. Pořád jsem jel a říkal si, že startuju. Až před poslední jízdou přiběh‘ pan Špinka a řek´ ‚teď ti stačí jeden bod a jsi třetí!‘. Já se zděsil. Vůbec jsem si neuvědomoval, že jsem všechny jízdy zatím vyhrál. Kromě s Matějem teda. Když mi stačil jeden bod, tak jsem radši udělal tři (smích). A najednou přiběhli, že je rozjezd. Začal krásně. Ale ve druhé zatáčce mě Haďas zavřel a přinutil mě jet stranu, co jsem nikdy nejel. Tam byla ta kolej. Byli jsme hodně natěsno. Potáhlo mě to na zadní a motorky se zkously dohromady. Mně to vypadlo z ruky a už to nikdo neřídil. Já se odkulil, ale Haďas tam zůstal. Bylo to poprvý, co jsem někoho sundal, a doufám, že naposledy. Mohlo bejt druhý místo, ale nakonec jsem za to třetí rád. Už to vypadá líp než loni. A předloni.“

speedwayA-Z: „Ve tříčlenných a juniorských družstvech jsi nakonec vybojoval s pražskou Markétou titul. Jak to hodnotíš?“
Pavel Pučko: „To jsou takový tituly… Kdyby byly v jednotlivcích nebo bych odjel celej‘ seriál, vážil bych si toho víc. Vypadá to dobře, že jsem dvojnásobnej mistr, ale já to tak neberu. Pomoh‘ jsem jim, ale v obou šampionátech jel jen jeden závod a jednou byl náhradník. Nejlíp se mi jelo v Plzni. Nečekaně jsem objel Pytela a Kajzera. Ten mi v Kršku ujížděl o rovinu, ale teď jsem měl jinej‘ karburátor. Bylo to pro mě hodně významný. Podíval jsem se na vyhlášení mistrů. Na začátku sezóny jsem říkal tátovi, když je jubilejní desátej‘ rok závodění, chtělo by to jít na večer mistrů. Tak se to povedlo aspoň takhle nepřímo.“

speedwayA-Z: „Kvůli zranění jsi musel vynechat závěrečné dva díly mistrovství republiky juniorů. Jak jsi spokojen se svým závěrečným osmým místem?“
Pavel Pučko: „Nejsem. Hodně mě mrzí, že jsem to vynechal. Moh‘ bejt slušnej‘ výsledek, takhle jsem se propad‘ z pátýho místa. To jsem považoval za hodně dobrý. Navíc byla ještě možnost postupu. Škoda. Stane se, to je pravda, ale mně se to stává často (smích). Po psychický stránce ale bylo dobrý, že jsem ztratil strach z Kopřivnice (při svém jediném vystoupení v roce 2007 se zranil hned v první výjezdu své úvodní jízdy – pozn. redakce). Byl to můj nejlepší juniorák. Přijížděl jsem tam a teprve poznával, že už jsem tam někdy asi byl. Jak jsem viděl to depa, že tam není nic, žádná podlaha… Měl jsem blbej‘ pocit, když jsem jel tou zatáčkou a dvě jízdy měl plný kalhoty. Ale pak to najednou spadlo a našel jsem si tam stopu. Už bych se nebránil tam jet ani Memoriál Michala Matuly. Problém je, že je to dost daleko a stojí to hodně peněz. Dráha jako taková mi ale už nevadí. Je tam co zlepšovat, hlavně dojet odtamtud celej‘.“

speedwayA-Z: „Poprvé ses objevil v reprezentaci. Už v dubnu jsi startoval v mistrovství Evropy juniorských družstev ve Wiener Neustadtu. Hodně divoký debut, co?“
Pavel Pučko: „Hodně divokej‘ (smích). V první jízdě jsem udělal bod. Ani jsem ho nečekal, když jsem viděl, jak mi to o tréninku nešlo. Pak jsem se uklidnil. Druhou jízdu jsem jel ze čtyřky a pokazil start. Pokoušel jsem se je objet, nabral rychlost, ale Lotyš mě tlačil ven. A přetočil se mi před kolem. Vzal jsem ho předním na zadní a už to lítalo. Zahodil jsem motorku. Pustil jsem plyn a ona jela sama. Vylítla a už jsem ji neviděl. Chytal ji až Pavel Fišer (smích). Když jsem zastavil hlavou o mantinel, díval jsem se, kde je. V depu jsem uviděl hlouček lidí a já nechápal a říkal si, že jsem někoho zabil. Trošku jsem se bouchnul do břicha. V opakovačce mi to na druhý motorce nešlo. A když jsem zjistil, že nemám na čem jet, udělalo se mi ještě hůř. A už jsem jel. Ale vezmi si, hvězdy freestyle házej‘ mezi diváky přilby, ale já házím jako suvenýr motorky (smích)!“

speedwayA-Z: „Semifinále evropského šampionátu do devatenácti let v Kršku ti přineslo poslední místo. Co se tam dělo?“
Pavel Pučko: „To byl nepovedenej‘ závod, ale dobrá zkušenost. Nesedí mi trénink při mistrovství Evropy, kdy během nějakýho časovýho úseku musíš odjet pět jízd. Přijedeš, s motorkou nestihneš nic udělat a musíš hned zase jet. Příští rok to udělám, že pojedu jen první a poslední trénink. A mezi tím stihnu něco udělat na motorce. V Kršku mi nakonec odešly karburátory a jel jsem na takovým, co nebyl konkurenceschopnej‘. Po startu jsem se jich držel, ale pak mi ujeli, a jsem dělal, co jsem dělal.“

speedwayA-Z: „Obecným problémem české ploché dráhy je nedostatek závodů. To je spíše seniorskou záležitostí, nicméně se začíná dotýkat i juniorů. Klesá jejich jezdecká základna stejně jako počet mistrovských podniků. Jaké s tím máš zkušenosti ty?“
Pavel Pučko: „Nevím, těch seniorskejch závodů je málo, ale juniorskejch taky. Chtělo by jich víc. Bavil jsem se o tom s Jirkou Brummerem. Já už mám nějaký závody navíc, ale on třeba pojede jen jednou za měsíc. Problém je, že na Markétě jsme měli jeden tým, ale do něj jsem se vlezl jednou, když byl Matěj zmáklej‘. Kdyby jely dva týmy, nevím, jestli by se naplnily, ale myslím, že by se uživily. Mám nějaký další volňásky, kterejch bylo letos docela dost. Plánuje se i angažmá v Polsku. Jsou tři možnosti, ale zatím nic není jisté.“

speedwayA-Z: „Jedním z tahů VV SPD, jak zpopularizovat disciplínu, je vypsání nového šampionátu pro motokrosové motocykly. Neuvažoval jsi jako bývalý motokrosař o své účasti?“
Pavel Pučko: „Dej mi krosku a jedu (smích)! Nemám na motorku. Jsem rád, že dám dohromady plochodrážky. Jezdecky si myslím, že bych se rozjel, ale neseděl jsem na tom od tý doby, co jsem skončil s krosem. Pokud vím, pár motokrosařů se na plochý dráze chytlo. Třeba Míša Krupičková. Třeba se ty mladý chytnou taky, ale o starších pochybuju.“

speedwayA-Z: „Za čtvrt roku začíná nová sezóna. Jak se na ni připravuješ a jaké cíle si kladeš?“
Pavel Pučko: „Příprava začala už v listopadu. Odstěhoval jsem se od rodičů. Každej‘ den jsem v posilovně, mám to za rohem. Od prosince jsem nastoupil do práce, aby se vydělaly nějaký peníze, protože tady u toho sportu je to problém. Teď pátýho pojedu na běžky na Zadov. Makat, makat, makat. Po fyzický stránce mi pomáhá pan Strnad, bejvalej‘ reprezentant v atletice. Sháním díly, kupuju je a teď jsem se odstěhoval do profidílny k Luboši Tomíčkovi. Třeba ty motorky už budou vypadat profi. Cíl je dojet to bez zranění, už by to chtělo nějakou sezónu bez zranění. Chtěl bych se pokusit o titul v devatenáctkách. Mohlo by se to povýst, ale v Pardubicích se mi jednou daří a jednou ne. A na mezinárodní scéně se ukázat v lepším světle než lítacím (smích).“

Pavel Pučko děkuje:
„Rodičům za podporu, tátovi za práci mechanika, věnovanej‘ čas a finance. Pak firmě MT Troliga, která mi po Wiener Neustadtu vytrhla trn z paty. AK Markéta, pánům Špinkovi, Ondrašíkovi a Schneiderwindovi. Panu Tomíčkovi za bezvadný motory. Panu Strnadovi za fyzickou přípravu. Panu Beránkovi z firmy PRO – TEC a mýmu třídnímu panu Vavřínovi za pomoc se studiem. A všem, co mi v týhle sezóně pomohli.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach a Otto Lehr

Pardubice – 21. prosince
Za šest let se vypracoval z bezejmenného teenagera na respektovaného soupeře nejen na českých oválech. Letos skončil s juniorskou kategorií a při pohledu zpátky dokáže najít pozitiva stejně jako negativa. Loučení mu nevyšlo úplně dle představ, nicméně sám tvrdí, že každý neúspěch ho výrazně motivuje ke zlepšení. Pardubický závodník Hynek Štichauer však hovořil v exkluzivním rozhovoru pro magazín speedwayA-Z nejen o těchto tématech.

speedwayA-Z: „Sezóna 2008 pro tebe skončila blbě, řekneme-li to naprosto bez příkras. Poslední Zlatá stuha kariéry ti nepřinesla ani to tvé obligátní čtvrté místo, nýbrž zlomenou navikulárku. Je už to s pravou rukou dnes v pořádku?“
Hynek Štichauer: „Jo, dá se říct, že jo. Urychloval jsem léčbu a jed‘ hodně wobenzymu. Je to lék na urychlování léčení zlomenin a zmenšování otoků. Čtrnáct dnů potom sem jel s Lukášem dělat mu mechanika na Grand Prix do Bydhoště. Teď mám speciální cvičení, aby ruka byla v pohodě. Abych posílil zápěstí, vazy a svalstvo, protože to je oslabený, jak jsem ho šetřil. Jinak je to určitě v pohodě. Chtěl jsem se ještě na konec sezóny svýzt v Rakousku a spravit si chu. Ale už to nevyšlo. Svez‘ jsem se však o Becheru a všechno bylo v pohodě. V lednu pojedu v Rakousku halu, beru to s nadsázkou, protože chci vyzkoušet, jak na tom jsem. Už se cejtím líp, jinak a chci to přenýst na motorku, abych to vyzkoušel. Pojedu si to tam užít a neberu to moc vážně. Na Zlatý stuze jsem to zkusil, nevyšlo to. Byla to chyba a musím přiznat, že i s fyzičkou jsem toho měl plný zuby. Jel jsem přes moc. Ale kdybych to tam neposlal, mrzelo by mě to víc, než kdybych to nezkusil. Stalo se to ve druhým kole, moh‘ jsem si počkat. Ale to byla poslední juniorská chyba, teď jsem senior a nebude se mi to stávat. Prostě jsem si ještě musel užít juniorskou zbrklost, když to byl můj poslední juniorskej‘ závod (smích).“

speedwayA-Z: „Podepsal jsi smlouvu s Miskolcem na druhou polskou ligu. Jaký to byl rok a dojde k prodloužení i na sezónu 2009?“
Hynek Štichauer: „Pro mě to byl úspěšnej‘ rok. Bylo to poprvý, že jsem se v klubu cejtil jako doma. Možná to bylo, že to nebyl polskej‘ klub. Tým lidí je úžasnej‘, dobře se mi s nima pracovalo. Zezačátku jsem měl problém s dráhou. Dlouhá, hodně za roh a hlavně zatáčka u depa hodně úzká. Když jsem se to naučil, byla to výhoda domácího prostředí, protože tenhle problém s dráhou měl každý. Od tý doby, co mám GM, jsem vozil po deseti bodech. Bylo důležitý, že moje výsledky měly dopad na celej‘ tým. Ještě nemám podepsanou smlouvu, protože byly dohady. Zřejmě došly finance a čekám, až mi doplatěj‘ poslední dva závody. Musela by přijít nabídka, co by nešla odmítnout. To je ale nepravděpodobný, takže asi půjdu do Miskolce. Nejspíš odpovím igen igen (maďarsky ano-pozn. redakce) a podepíšu to (smích). Prostor jako senior si tam musím udělat už zjara na sparingu. To je pravidlo, ale myslím, že to půjde. Nevím ještě, co bude za jezdce. Co jsem se bavil s Tiborem (šéf klubu – pozn. redakce), říkal, že příští rok chce jen maďarský a český jezdce, ne Poláky. A tak si myslím, že ten prostor dostanu. Takže určitě spokojenost. Důvěřoval jsem jim. I když zaplatili s menším zpožděním, věděl jsem, že peníze dostanu. V Polsku s tebou zacházejí jako s věcí a svým majetkem. Řeknou ‚máš peníze, budeš poslouchat‘. Neakceptujou, když se ti něco stane. V Maďarsku je ale přátelskej‘ přístup. Berou v potaz i další faktory jako zranění nebo, že nefungovala technika. V Miskolci jsme taková rodina.“

speedwayA-Z: „Na starty mladých závodníků v polské lize existují dvě filozofie. Na jednu stranu extraliga přináší šanci zviditelnit se, leč konkurence je veliká a ke slovu se člověk nemusí dostat zas až tak často. Naproti tomu více rozjížděk a bodů ve druhé lize znamení zase větší výdělek. Jak to vidíš ty?“
Hynek Štichauer: „Jsem ve věku, že nekoukám na výdělek. Stačí mi koupit si konkurenceschopnou techniku a dělat to profesionálně. Víc mně dala druhá liga než extraliga. Když jsem závodil v extralize, neměl jsem zázemí. Bejt v týmu s Tomaszem Gollobem a Rune Holtou, dvěma jezdci z Grand Prix, je super, ale nějakej‘ Štichauer z Pardubic jim nic neříká. Přijedeš na dráhy, kde jsi nikdy nebyl. Příklad Zielona Gora. Netrénuje se, jdeš na nástup a nějak motorku osadíš. Jedeš jednu jízdu, nepovede se a pak už ne. Takový závod ti nic nepřinese. Hodí tě to psychicky dolů, a i když se v první jízdě otrkáš, už nedostaneš šanci. Špinavá motorka, tisíc čtyři sta kilometrů a žádný peníze. Když to porovnám s druhou ligou, je větší pravděpodobnost, že se svezeš. Je to nejnižší liga, ale je to Polsko a jejich žužel. A i na to musíš mít svůj standard, dobrý vybavení a musíš něco umět. Druhá liga je lepší, svezeš sám. Musíš závodit, testovat, zkoušet a učit se. Ping pong se taky nenaučíš, když se budeš jen koukat. Proto je druhá liga lepší, ale to neznamená, že v ní chci zůstat na věky věků. Až budu dál, budu si věřit, budu chtít vejš. Ale myslím, že mám jeden rok na první ligu a dva až tři roky na extraligu. Filip říkal, že v první jízdě musí bojovat s juniorem vlastního týmu, kdo z nich pojede dál. Přikláním se k tomu, že mým největším soupeřem v první jízdě je Joszef Tabaka, abych si nemusel jít povolit spojku, ale jel další jízdy. První jízdu nejedu proti týmu protivníka, ale proti Tabakovi. Ten rozpis je prostě tak danej‘. Oni nás k tomu nutěj‘. Proto to není nic špatnýho, chtěj‘ si v první jízdě vybrat. Koukám na to přesvědčit je, že ty body udělám i v dalších čtyřech jízdách. V podstatě je to takovej‘ malej‘ sparing. Ale jinak jsem samozřejmě s Joszefem v pohodě. Je vidět, že může jít nahoru. V depu se zasmějeme, uděláme si pohodu, pobavíme se, co s převodama. Ale přijde první jízda a je z něho nepřítel číslo jedna.“

speedwayA-Z: „Letos jsi skončil s juniorským věkem, což v Čechách bývá zlomovým bodem kariéry plochodrážního závodníka. Kam ta tvoje bude dále směřovat? A byl si se svým juniorským období spokojený?“
Hynek Štichauer: „Doufám, že pořád nahoru. Nechce to usnout na vavřínech. Neměl jsem výraznej‘ juniorskej‘ úspěch, proto to bude těžší sehnat kontrakty za dobrý peníze. Jsou vždy potřeba. Ale nejsem ukonejšenej‘ tímhle výsledkem a nikdy jsem nedělal víc než tuhle zimu. Věřím, že mě ten věk nezlomí a budu pokračovat dál. Byl jsem mladej‘ a blbej‘ a v tu dobu si to možná neuvědomoval. Teď jsem dozrál, vím, co chci a půjdu si za tím. Tvrdě. Spokojenej‘ jsem byl jak s čím. Se vším ne, ale zase to není takový, že bych nebyl spokojenej‘ s ničím. Je to fifty fifty. Ale určitě je za mnou spousta práce za těch šest let. Cesta do Grand Prix je dlouhá, ale rok od roku kratší. Kdybych moh‘ cestovat časem, spoustu věcí bych udělal jinak, ale na hodně jsem hrdej‘. Nedá se říct jednoznačně spokojenej‘ nebo nespokojenej‘. Doufám ale, že ty nejlepší závody ještě přijdou. Plochá dráha je atypická věc, je to o zkušenostech. Ve spoustě sportů jsou sportovci nejlepší v pětadvaceti, kdy maj‘ nejlepší dispozice. Ale podívej, co předvádí Tomasz Gollob v sedmatřiceti. Není nic ztracenýho, junioři nebyli tak oslňující. Neměl jsem nástup jako Filip nebo Matěj, ale můžu jít nahoru. Doufám a věřím tomu. Teď mám v pohodě, že není škola. Vydělám si, abych přežil zimu a soustředím se na plochou dráhu. Určitě to dopadne, dělám pro to, co můžu. Tím pádem mám čistou hlavu a věřím si.“

speedwayA-Z: „Do původních záměrů rozloučit se s juniory dobrým výsledkem nezapadá tvé účinkování v juniorské reprezentaci. Jak v Pardubicích, tak v Goričanu jsi vypadl v semifinále. Hořká pilulka, co?“
Hynek Štichauer: „Začneme tím horším. Goričanem. Nechci to svádět na smůlu, ale štěstí nepřišlo. Trošku jsme to i podcenili. Odešly ventilový péra. Byly rezervy, co se týče techniky i mě. Nezvlád‘ jsem to psychicky, nedokázal jsem se kousnout a skočit na druhou motorku. Ten závod jsem selhal, ale nastartovalo mě to k další práci. Potrénoval jsem, udělal motorky a naložil si čtyři závody za čtyři dny. A vyhrál jsem ‚Kaspera‘ a udělal jedenáct bodů v Opole. Zase mě to koplo dál. Potřebuju nahecovat. Teď už se s tím juniorským finále nedá nic dělat. Každej‘ neúspěch mě nesrazí dolů, ale udělám, co bude nejlepší. Z Pardubic mám dobrej‘ pocit. Všichni si to chválej‘, což je pro mě nejdůležitější. Diváci viděli, že jsme dělali všechno. Finále nebylo, to se nedá nic dělat, ale prali jsme se. Lidi byli spokojený, což je to nejdůležitější. Bylo to zklamání, ale řek‘ bych hezký zklamání. Já byl sedřenej‘. Blbli jsme s Mariánem a Radimem na minibike. Jezdil jsem v kraasech a tričku a šel dvakrát na držku. Umíš si představit, když je pak třicet stupňů a vlezeš do kombinézy. Všechny strupy pryč. Ale v pohodě, tohle mě taky heclo.“

speedwayA-Z: „Nicméně přes vyřazení na semifinálové úrovni jsi vicemistrem Evropy. S maďarským Debrecenem v evropském poháru klubových družstev…“
Hynek Štichauer: „No, jo, jo. To byl pěknej‘ závod a vážím si ho. Jsem rád, že mě pozvali a vzali do týmu. Škoda, že jsem to prokaučoval nastavením motorky. Jeden bodík jsem utrpěl, někdo měl defekt, ale jinak dobrý. Ale hlavní, že se zadařilo týmu. Vyfoukli jsme Slaňákům druhý místo. A spokojenost týmu je důležitější než moje body. Není to ale nic takovýho, čeho bych si extrémně cenil. Je to perlička, ale nic, čím bych se moh‘ chlubit. Není to objektivní soutěž. Togliatti postaví mančaft za neuvěřitelný peníze jednou za rok. Lehce získanej‘ titul, je tam hlavička Evropa a postavěj‘ to do vitríny. Titul v polský nebo anglický lize určitě znamená víc.“

speedwayA-Z: „Po čtyřech letech Pardubice opět zasedly na trůn v extralize. Oproti roku 2004 jsi tentokrát byl výraznou jezdeckou osobností. Jaký to byl pocit a jak se ti zamlouval nový model dle světového poháru družstev?“
Hynek Štichauer: „Jsem za to hrozně rád. Je to první titul, kde jsem se na něm podílel. Z roku 2004 mám doma poháry, ale to jsem se jako náhradník svez‘ možná dvě jízdy. Teď jsem se na tom podílel, takže super. Praha má vždycky famózní nástup, pak se držej‘, ale nakonec jim to nedopadne. Měli i smůlu, na konci jim vypad‘ Matěj i Luboš. To se stává, to je plochá dráha. Když se v Čechách dva zraněj‘, je to hodně, nejsou další závodníci, co by je nahradili. Není tady jezdecký přetlak jako v Polsku. To neexistuje. Je to o štěstí a aby všichni zůstali zdraví. Model jde mimo mě, neřeším to. Přišlo mi to v pohodě, nemůžu to řešit negativně, když jsme udělali titul. Spíš se zeptej fanoušků, my jsme od toho, abychom to odjeli a dělali show. Od toho jsou fandové, co si to musej‘ vychutnat a musí to pro ně bejt optimální. A já myslím, že bylo.“

speedwayA-Z: „V poslední juniorce svého života jsi skončil jako český vicemistr, když kraloval Matěj Kůs. Skutečně ho nešlo porazit?“
Hynek Štichauer: „Určitě šlo, ale nerad to říkám a rve mě to za uši, ale Matěj byl prostě lepší. Vše zvládnul líp. Psychicky, fyzicky, zařídil si zázemí a já na něj prostě letos neměl. Jsou to zlomky vteřiny, co rozhodujou. Většinou jsem se v nich rozhod‘ špatně. Jsou to takový momenty jako prodloužit nájezd o metr nebo to po startu dát na lajnu. A ten zmetek to udělal pokaždý líp (smích). Já mu ten titul přeju a gratuluju mu k němu. Příští rok ho potrápím v seniorským mistráku. Odcházím jako vicemistr a co?! Je to hrozně pěkný mít titul v juniorech, ale to je titul jen tady v naší republice a v měřítku celý kariéry to nic neznamená. Mrzí mě, že ho nemám, ale vyhrál jsem devatenáctky a jsem vicemistr, avšak na jaře se stejně všechno smaže a začíná se odznova. Tak to beru a ukáže se, co bude dál.“

speedwayA-Z: „Zatímco v extralize byly Pardubice špičkové, pro tříčlenná a juniorská družstva to neplatilo. Klubový záměr dát prostor všem závodníkům je samozřejmě chvályhodný, nicméně nebylo pro tebe někdy frustrující stále se dívat na soupeře na vyšších příčkách?“
Hynek Štichauer: „Určitě to trošku deprimovalo. Nedělal jsem žádnej‘ závod pod patnáct bodů a někdy měl i devatenáct. Ale jen jednou v Praze jsme udělali třetí místo a v Liberci byli druzí, jinak jsme je hnali před sebou jako blázni. Bedna chyběla. Věneček a potřást si ploutví. Ale aspoň jsem si tady závodech doladil techniku a zvednul sebevědomí. Nebyly to lehký závody, jezdil Honza Jaroš, Vaculda, Kůsák a to je pro mě důležitý. Musel jsem zabrat a uspokojoval jsem se jako jednotlivec a nebral to týmově. A juniorský družstva úplně stejně. Další závody jsem neměl a tak jsem se tady vozil. Nevypouštěl jsem je, snažil se dělat maximum a to bylo vidět na výsledcích. Kluci jsou mladý, snažil jsem se jim pomoct a radit, doufám, že jim to pomohlo. A je to Vašek nebo Renda, můžou za mnou přijít. Taky jsem začínal z hovna, vím, jaký to je. Není to jednoduchý, musíš se rozjezdit, to je pro ně, aby z nich vyrostli dobrý závodníci, to česká plochá dráha potřebuje. A já to jezdil, abych nestál. Asi takhle.“

speedwayA-Z: „A co domácí seniorské šampionáty. Ve dvojicích jsi měl opět smůlu na pech partnera, v jednotlivcích skončil devátý…“
Hynek Štichauer: „Ke dvojicím nevím, co bych dodal. Prostě to tak je. Tomáše vzal prasklej‘ řetěz přes tu nohu, co má zraněnou ze šroubků. Ale ani toho nelituju, protože těchle závodů se ještě najezdím. Nezadařilo se letos, zadaří se příště. V jednotlivcích se mi Praha nepovedla. Nevybral jsem si dobrou motorku. Netrefil jsem nastavení. A teprve na poslední jízdu jsem skočil na druhou a to bylo to pravý ořechový. V Pardubicích to ve třetí jízdě bylo super. Ale z prvního místa jsem zadřel motor. Byla to smůla a přišel ještě pád. V Liberci jsem to měl dobře rozjetý, ale třikrát se mi opakovala rozjížďka. A potřetí jsem neměl puštěnej‘ metyl. Rozhodilo mě to z koncentrace a začal jsem se vztekat. Trošku smůlka, ale nevadí, příští rok… Zas je dobrý, že pojedu mistrovství Evropy. Na to bych se chtěl zaměřit, to bude asi jediný, co pojedu. Možná ještě náhradníka na kvalifikaci o Grand Prix, ale chci se soustředit na Evropu a postoupit do finále. Je dobrý, když jsem pryč z juniorů, zůstanu v reprezentaci. To je pro mě důležitá motivace.“

speedwayA-Z: „Letopočet 2008 se v kalendáři bude objevovat již jen pár dnů. Chystáš se už na novou sezónu? A čeho bys v ní chtěl dosáhnout?“
Hynek Štichauer: „Příprava je v plným proudu. Motorky si dělám sám. Daří se mně připravit je, aby byly super, co se týče dílů, hmotnosti a všeho. Stavím čtyři, kdyby dopadnul Sheffield, abych měl dvě tady a dvě v Anglii. Motory má u sebe Olda Řezníček. Pojedu dvě GM a dvě JRM. Nemám finance, abych nakoupil samý GM. Každý má svoje, a když se je naučím kombinovat, bude to jedině plus. Chodíme si od klubu čutnout, dáme strečink a já mám ještě soukromou přípravu s kondičním trenérem. Dává mi to hodně. Dělám věci, co jsem nikdy nedělal, a doufám, že mně to pomůže i na dráze. Potřebuju doladit tým, mechaniky a logistiku, aby bylo všechno v optimální harmonii. Chci závodit, dobře závodit. Chci bejt spokojenej‘ sám se sebou a dokázat, že na to mám. Speciální cíle si nebudu dávat, do každýho závodu chci dát maximum a udělat nejlepší výsledek. A chci se zaměřit na všechny závody.“

Hynek Štichauer děkuje:
„Chtěl bych poděkovat všem sponzorům, který mě pomáhaj‘: Realitní kancelář JORK, HT KOVO, panu Vopatovi a panu Urbanovi z Pneu KALT a panu Ivanu Svědíkovi za kondiční přípravu. Všem svým fanouškům, co mi držej‘ palce, a všem lidem, co choděj‘ na plochou dráhu. A v první řadě rodině. Mámě, takovi, co pro mě v minulosti udělali a dělají do dnes. Babičce za každou slzičku, když mi spravuje kombinézu. Celý rodině, doufám, že je nezklamu, aby na mě v budoucnu mohli být čím dál víc pyšní.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a Antonín Škach

Plzeň – 6. prosince
V letošním roce ho zdviž plochodrážní kariéry vyvezla zase o pár pater výš. Nicméně paradoxně mu unikly všechny domácí tituly. Etabloval se ovšem mezi absolutní juniorskou špičkou, což potvrdil stříbrem v šampionátu devatenáctiletých. Stále častěji se objevoval v hledáčku reprezentačního kouče Milana Špinky. A o progresu a změnách hodnot svědčí i jeho diametrálně odlišné pocity, když podruhé skončil čtvrtý v mistrovství republiky dvojic. Loňskou euforii vystřídalo letošní černočerné zklamání. O tom všem a mnohém dalším hovoří plzeňský junior Michael Hádek v exkluzivním rozhovoru, který poskytl magazínu speedwayA-Z.

speedwayA-Z: „Překvapivou novinkou letošního podzimu se stal podpis Filipa Šitery pod smlouvou se Mšenem. Ty jsi s ním byl v plzeňském týmu už od počátku své kariéry a prožil s ním zlatou žeň v roce 2007. Jak si myslíš, že jeho odchod Plzeň postihne?“
Michael Hádek: „Určitě nás to postihne. Neví se, jak bude Zdenda jezdit po zranění a jakou bude mít výkonnost. Filip byla jistota. Dělal deset bodů na závod. A to teď bude chybět. Když to bude možný, budu tahat místo něj. Ale extraliga stojí na Polácích. O mně je známý, když odstartuju, letím dopředu, jinak jsem ztracenej‘. S Jéňou Holubem bychom se v tomhle mohli doplňovat, ale to je všechno ve hvězdách. Ale Filip bude chybět určitě. Jedná se s Polákama. Jeleniewski bude určitě, Walasek nevím, jsou tam i junioři. Dá se říct, že první si z Poláků vybralo Mšeno, na Plzeň zůstal zbytek. Nevím, jak ti kluci jedou. Chtělo by to hvězdu jako Simon Wigg v roce 1994, aby ten klub táhnul. Ale nevím, extraligu 2009 se vůbec neodvážím tipnout. Filipův odchod je i výzva jak pro mě, tak pro Jéňu i ostatní. Bude to však těžký. Nezbejvá než se snažit, bojovat a neudělat ostudu. Přece jenom budu o rok starší, chtělo by to sedm, osm bodů každý závody. Pak bychom to druhý místo vybojovali. Ale to je to ‚kdyby‘. Risk je však zisk. Letos jsem měl pády, ale jen při tréninku na jaře v Praze vlastní vinou. Jinak jsem se k tomu pokaždý přimotal. Někdy sám, někdy přijel Pavel Pučko (smích). A Zlatou stuhu si nepamatuju doteď. Jen začátek a svou první jízdu.“

speedwayA-Z: „Právě absence jednoho závodníka, zraněného Zdeňka Simoty, se odrazila na plzeňském výsledku v letošní extralize. Loni jste vyhráli titul a letos se na pódium ani nevešli. Jak jsi to prožíval?“
Michael Hádek: „Beru každej‘ závod jako normální závod. Napětí ale bylo. Nemyslím, že by výsledek byl propadák. Zdenda je v Plzni hvězda. Museli jsme se vyrovnat s tím, že chyběl. S Jéňou jsme mladý, učíme se a do smrti budeme, ale jemu se zatím nevyrovnáme. U něho byla jistota bodů, u nás ale taková alchymie. A s naší sestavou se ani víc čekat nedalo. Maximálně třetí místo, ale to by byla náhoda nebo souhra okolností. Ostatní měli náskok, akorát Mšeno bylo s námi. Pak však odskočilo a už se s tím nedalo nic dělat. Nejlepší moment pro mě byl první závod v Plzni, jak jsem porazil Sebastiana Ulamka. Koukal jsem na internetu na video. Jsou tam lidi a řvou ‚jeď, jeď‘. A nebo ve Mšeně, když jsem vyhrál s Lubošem a Adrianem Gomolskim. To jsou dva momenty, co se mi vryly do paměti. Nejhorší je potom každej‘ závod, co nezaboduju. Vždy se ode mě něco očekává, a když udělám dva tři body, je to propadák. Nejhorší moment byl asi v Praze. Aďa si chtěl ohlídat Honzu Jaroše a já byl mezi nima. Vystoupil jsem z toho a dopadlo to, jak dopadlo. Zničená motorka, ale já se oklepal. Ale nejhorší extraliga to byla. A Slaný. ale celkově jsem byl spokojenej‘. Nebo spokojenej‘… Moh‘ jsem bejt pokaždý lepší, ale… To je právě to ale. Někdy to sedne, jindy ne.“

speedwayA-Z: „Vedle Slaného právě Plzeň doplatila na nový rozpis dle modelu světového poháru družstev. Tým vyžaduje více závodníků, a vypadne-li jeden klíčový, vznikne za současného stavu české ploché dráhy problém. Na druhou stranu se ti dostalo více závodních příležitostí. Převažují tedy pozitiva, nebo negativa?“
Michael Hádek: „Popravdě nevím. V tutom jsem nestrannej‘. V tom se víc vyznaj‘ předsedové klubů. Je to na nich. Na jezdcích to nezáleží. Maj‘ závodit a bojovat. Osobně se mě to nedotklo. Když to bude takhle dál, je mi to jedno. Ale nevím, jak to kluby vydrží s penězma. Pozitiva, negativa, těžko říct. Šancí bylo víc, jezdil i Jéňa. Kdyby by starej‘ rozpis čtyři plus náhradník, střídali bychom se. V sestavě jsme měli třeba Jirku Štrobla, ale byla jistota, že se Jéňa sveze místo něj. Ale před Jirkou klobouk dolů. Má svůj věk a dokáže zatočit. Mistři nejsme, ale myslím, že bychom nebyli ani ve čtyřkách. Drymlovci nevynechávali závody a Pardubice byly nabitý. I když se Zdendou Simotou by to bylo zase všechno jinak. Zklamání, že není titul, je, ale s tím mančaftem se s tím muselo počítat.“

speedwayA-Z: „Ve tříčlenných družstvech jsi opět závodil za Březolupy. Jak soutěž hodnotíš a bude spolupráce pokračovat také v sezóně 2009? Povede se vám už konečně splnit úlohu černého koně soutěže?“
Michael Hádek: „Spolupráce určitě bude. Jsem domluvenej‘, že tam budu jezdit. Když se bude dařit, mohli bychom být první. Ale musí se zadařit celýmu mančaftu. Na jednotlivci se vyhrávat nedá. Měl by tam bejt Martin Málek, Martin Gavenda, a když bude dobrej‘ Polák, můžeme Pražáky prohnat. Když se mi zadaří, letím. Myslím, že loni to ve trojkách bylo lepší než letos. Dělal jsem víc bodů. Ne, že bych si nevěřil a bral to jako podřadný závody, ale připadalo mi to takový nedůležitý. Ale musím to brát jako každý závody, a tak to příští rok bude na maximum. Začíná to bejt vyrovnaný. Jde o to konkurovat a aby se přiklonilo štěstí.“

speedwayA-Z: „Loni jsi v Pardubicích překvapil první bednou v českém juniorském šampionátu. Letos jsi byl na pódiu třikrát. Jak hodnotíš celkové čtvrté místo v závěrečné klasifikaci? A co devatenáctky a juniorská družstva?“
Michael Hádek: „Loni jsem z toho byl nadšenej‘, letos jsem čekal víc. Ale zkazila to Kopřivnice. Martin Gavenda si tam udělal náskok. Kdybych tam jel, myslím, že bych ho překonal. Ale stalo se, stalo. Myslel jsem na víc, ale Jéňa Holub mi šlapal na paty, a tak jsem se spíš bál, abych nebyl až pátej‘ a ne čtvrtej‘. Ve Mšeně jsem ani bednu nečekal. Myslel jsem, že bude rozjezd s Marcelem Kajzerem, ale on měl nakonec míň bodů. Nejlepší bedna byla však v Plzni před domácíma lidma. Chtěl jsem si vybrat místo u mantinelu, ale tatín řek‘ ‚stoupni si sem‘ a ukázal mi na lajnu. Nebyla tam žádná kolej, tak jsem ho poslech‘. Nebyl tam ale vidět obrubník. Materiálu tam bylo málo, odhrnul se a já startoval z toho obrubníku. Strašně jsem se divil, že jsem neodjel. Až táta mi pak v depu říkal ‚soráč, jdi se podívat, odkud jsi startoval‘. Jak se říká, i mistr tesař se utne. V devatenáctkách byl Matěj bezkonkurenční. To bych musel odstartovat plus jet si svou stopu. Ale on tam byl. Zasloužil si titul, čekal na něj dlouho. Ta jeho výkonnost je famózní, klobouk dolů. Myslel jsem, že bude víc kousat Jéňa, ale překvapením byl Pavel Pučko. Nakonec to dopadlo, jak dopadlo. Druhej‘ vingl a oba jsme byli na zemi. To mi zkazilo tu Kopřivnici. Nevyšlo to teď, vyjde to příště. Ve družstvech jsme doplatili, že jsem v Plzni byl nemocnej‘. Odskočili nám a v Praze s tím už nešlo nic dělat. Jak jsem se vyjádřil po závodech, byl to jen lepší trénink. Spokojenost by s tím měla bejt, ale není. Čekali jsme víc. Chtělo to, abychom v každý jízdě zajeli oba. To se bohužel nestalo. Příští rok to bude lepší. Slibuju!“

speedwayA-Z: „Srovnání loňska a letoška se nabízí rovněž v případě mistrovství republiky dvojic. S Janem Holubem jste v Divišově zářili štěstím, ovšem v Březolupech jste k němu měli daleko…“
Michael Hádek: „V Divišově se od nás víc nečekalo. V Březolupech taky ne, ale my jsme od sebe čekali víc. Když jsme se dostali do malýho finále, chtěli jsme udolat Martina Gavendu. Nestalo se tak, skončili jsme čtvrtý a byli naštvaný. Plochodrážní kariéry máme ještě před sebou a v budoucnu by to mohlo bejt lepší. Pro osmnáctiletýho a sedmnáctiletýho kluka bejt dvakrát čtvrtý v mistrovství republiky mezi seniory je sousto. V Divišově jsme měli štěstí na skupinu, to je pravda. Teď to bylo těžší, ale měli jsme štěstí, že Richard vypadl na motor. A pak byla moje kolize s Aďou a vyloučili jeho. Na druhou stranu jsem měl smůlu, že jsem musel pak jet na Jawě. V malým finále jsme odstartovali, Jéňa a Matej Ferjan letěli dopředu. Chtěli jsme zavřít Martina, ale on mi regulérně ujel. A ujížděl mi víc a víc. Troufám si říct, že s GM bych mu ujel, i kdyby byl přede mnou. Ale jak říkám, budoucnost je před náma a ta bedna se někdy určitě povede. S Jéňou se mi ve dvojici jezdí suprově. Víme o sobě a ke konci sezóny jsme byli sehraný. Domlouvali jsme se, kdo pojede lajnu a kdo venek. Je rychlejší než já, ale když na něj odstartuju, nepředjede mě. Postupujeme vejš a vejš. Hlavně, aby nám to vydrželo. Do Mšena nesmí přestoupit, zakazuju mu to, neměl bych, s kým jezdit (smích). Srovnávám se s ním i o tréninku. Mezi ostatníma bych byl v Plzni jednička, ale spolu se můžeme učit a srovnávat se. Kdyby odešel, byla by to škoda, jak pro mě, tak pro něj.“

speedwayA-Z: „Startoval jsi za Krosno ve druhé polské lize a za Pfaffenhofen v německé bundeslize. Byla to dobrá škola? V Krosně jsi prodloužil o další rok, ale co ostatní ligy?“
Michael Hádek: „Pfaffenhofen jo. Byl tam Matej Ferjan, Cameron Woodward, Martin Smolinski… Ten mně radil, jak zatočit. Bylo to tvrdý jako beton a strašně za roh. Složil jsem to a vždycky byl najednou až u prken. Chtělo to krátkej‘ nájezd, prodloužit to a složit. Hodně zvenku a z výjezdu lajnu. Rady se vyplatily, odved´ jsem Mathiase Schultze. Škoda, že jsem tam jel jen jeden závod. Mám rozjednaný, že by se měli ozvat na příští rok. Známej‘ mi dohazoval i Olching. Je to velká dráha jako Pardubice, jen užší. Říkali, když budou mít zájem, určitě se ozvou. V Krosnu se zadařil jak kterej‘ závod. Ten první jsem dělal čtyři plus jedna. Byli nadšený, že jsem bojoval. Poveď se mi i závod s Gnieznem. Byli první v tabulce a my jim dali na prdel. Dráha hlubina, louže dva krát dva metry. Prvně jsem jel na GM. V první jízdě jsem odstartoval, přede mnou kolega Grzegorz Szyszka. V Krosně se nedá jet jinak než držet kolem dokola. Předjel jsem ho, ocejchoval ho, takže si v depu stěžoval. Je to jiný než v Čechách, jiný jezdci, taktizuje se. Dvojutkání jsou spravedlivý, ale oni maj‘ jezdce a u nás to nepřipadá v úvahu. V Krosně jsem prodloužil. Letos jsme prodělali, teď mám lepší kontrakt. Hlavně bodovat. Dá se říct, že teď to bylo na dvě gumy a cestu, ale příští rok se to vyplatí jen na cesákách. Jednou jsem tam zničil motorku tak, aby se to vyrovnalo. Nejvíc jsem tam dělal sedm bodů proti Gnieznu. Kdyby to bylo pořád, bylo to pro nás dobrý. Ale to je zase to ‚kdyby‘. Anglie zatím ani ne. Za prvně by tam neměl kdo se mnou jezdit, za druhý neumím ani slovo anglicky a za třetí zatím tak dobrej‘ nejsem. Teď ještě dělám nástavbu a nestíhal bych to skloubit se školou.“

speedwayA-Z: „S juniorským nároďákem jsi se v Pardubicích rval o postup do světového finále, by vás řada malověrných už předem odsoudila do role outsiderů. Když už to vypadalo, že jste za semifinálovou vodou, předčili vás Švédové. Pech jako hrom, co?“
Michael Hádek: „Určitě to byl pech. Počítalo se, že Filip, Matěj a Hynek zabodujou. Ode mě s Vanďou se nic nečekalo, ale doufalo se, že budeme bodovat a něco urveme. Švédi byli ostřílený a vyrovnaný. Byli to takoví tahouni. Měli závěr jako hrom a prostě nás udělali. Matěj měl ještě smůlu s hadičkou od metylu a postup byl ztracenej‘. Šli jsme tam jako outsideři, ale nakonec byli zklamaný, že jsme nepostoupili. Švédové, Rusové, Angličani jsou už na plochý dráze sakra národy. Češi nemaj‘ základnu a od nás se nic nečekalo. Celej‘ mančaft měl smůlu. Stát se to může každýmu. Kór, když je to takovejhle důležitej‘ závod a pracujou nervy. Ale stane se. Teď už musíme určitě postoupit! Sestavu bych přirovnal k tý letošní. Ne, že bychom byli outsideři, máme Finy, Dány a Rusy, ale můžeme jenom překvapit. Ale postup by byl suprovej‘.“

speedwayA-Z: „V reprezentaci ses objevoval poměrně dost často. Vedle juniorského nároďáku jsi absolvoval všechny další tři juniorské šampionáty a v evropských devatenáctkách ses dostal do finále. Startoval jsi rovněž v mistrovství Evropy jednotlivců a ze Lvova postoupil do semifinále.“
Michael Hádek: „V reprezentaci to byl pro mě zlom. Ne že by se loni po mně nikdo nekoukal, ale byli tam jiní jezdci. Letos jsem si to vybral já a ve většině případů tam byl. Ve Wiener Neustadtu (semifinále ME juniorských družstev – pozn. redakce) byl velkej‘ pech. Nejdřív jsem šel na držku a musel na druhou motorku. Měl jsem tam Švába karburátor a neodstartoval. Během dvou, tří kol jsem předjel dva jezdce. Pak jsem předjížděl z druhýho na první a praskla mi guma. V poslední zátočině jsem dojel na třetím místě. Navíc mi spadnul sekunďák a pak se z druhýho fleku zadřel motor. Kdybych dojížděl bez defektů, výsledek by byl veselejší. V mistrovství světa juniorů jsem si vybral Güstrow. Tatín tam jezdil a říkal, že je to malá, pěkná dráha, zatímco Norden je velkej‘ a rozbitej‘. V Güstrowě jsou fakt super lidi. Odešla mi dvě zapalování, mohly za to ty nový chcípáky. Táta tam měl známýho, tak nám ho půjčil a druhý jsme si koupili. Myslel jsem, že postoupím. Starty jsem měl dobrý, ale jela nejdřív lajna a pak zase venek. A já jsem taková lajnová bruska. A než jsem poznal, že jede venek, bylo pozdě. V poslední jízdě bych musel vyhrát. Byl tam ale Troy Batchelor a Robert Baumann jel o postup. Troy mě brzdil. Ve druhý zatáčce jsem to dal nad něj, ale Baumann šel pod nás. Z výjezdu mě přibil a já šel málem na držku. Předjel mě i ten čtvrtej‘. Toho jsem ještě stačil dohnat a měl chu jít plácnout Baumanna přes držku. Ale nějak jsem se k tomu nedostal, i když jsem byl naštvanej‘ hodně. Krško (semifinále ME do 19 let – pozn. redakce) bylo úplně bombový. Prvně jsem jel na GM od Bohouše Brhela. Co start, to jsem vyhrál. Ale ve druhý jízdě přišel defekt. Prasknul mi řetěz z druhýho místa a nakonec jsem kvůli tomu nebyl na bedně. Pak mě trefil Marcel Kajzer a musel jsem jet jawku, ale v pohodě. Zase se dařilo, až jsem se divil. V poslední jízdě už byla jistota, že postoupím. Matija Duh přede mnou upad‘ na hubu. V opakovačce odstartoval Matěj jako první, vyvez‘ Čondu na prkna a já se dostal na druhej flek. Postup tak byl týmovou spoluprací zajištěnej‘. Ve finále ve Stralsundu to bylo hodně vyrovnaný. Nešly mi starty a o nich to bylo. A nakonec z toho bylo v uvozovkách jen dvanáctý místo. Čekal jsem od toho víc, tak do šestýho jsem chtěl bejt. Ale neházím flintu do žita. Velká Evropa byla ve Lvově překvapením. Jako jedinej‘ jsem odved‘ Gapinskeho, vítěze závodu. Nakonec se to zvrtlo a bedna mi utekla. Poslední jízda se opakovala a já neodjel. Byli přede mnou Trofimov a Ivanov. V semifinále v Debrecenu jsem ale nestíhal. Hodně dlouhá dráha, hlavně rovinky a oni mě školili jako začátečníka. Odstartoval jsem třeba druhej‘ a Tihányi jako by mě na tý rovince potkal.“

speedwayA-Z: „Nová sezóna už za čtvrt roku zaklepe na dveře. Jak se na ni chystáš? A zahrnují tvé plány také dlouhou dráhu, s kterou už nějaký pátek koketuješ?“
Michael Hádek: „Dlouhou dráhu už zahrnuju dva roky. Ale nejsou peníze. Letos jsem byl domluvenej‘ s Káčou Kadlecem, že mi to půjčí. Ale on jednu motorku ohnul někde v Holandsku. Snad se sklouznu příští rok. Chtěl bych tu něco dokázat jako tatín. A aspoň se mu vyrovnat, a pokud by to šlo, bejt ještě lepší. Kdyby mi to šlo, do reprezentace bych se moh‘ dostat. Jde však o to sehnat tu motorku, což nebude nic lehkýho. Jinak bych se chtěl probojovat do finále mistrovství Evropy do devatenácti let. A kdyby to bylo jen trochu možný, jít do finále mistrovství světa juniorů. Ale je hodně dobrejch juniorů, to bych musel bejt rozjetej‘ a mít štěstí. Dostat se do nároďáku pro juniorský mistrovství světa a ve finále udělat bednu. A tituly doma. Kdyby byl hattrick v juniorech, bylo by to super. Aspoň by se někdo vyrovnal Filipovi a Matějovi. Jenže Jéňa začíná hodně kousat a bude to těžký.“

Michael Hádek děkuje:
„Určitě našim. Dělaj‘ pro mě první a poslední. Jsou to nejlepší sponzoři, co mám a mít budu. Strejčkovi, že se mnou jezdí po závodech a někdy to nemá se mnou lehký. Firmám Pramar, Autoservis Chotíkov, Jaroslav Vrzáň – Malby Design a Jan Kestler – Zemní práce. Láďovi Kosinovi, dědovi a Petru Vysockému.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Březolupy – 29. listopadu
Ve pátém roce své závodnické kariéry se konečně dočkal vavřínů v domácím juniorském šampionátu, které mu mnohokrát unikly doslova jen o vlásek. Nicméně vzhledem k personálnímu úpadku juniorky klade nad třetí místo v jednadvacítkách a titul v týmech zlato z tříčlenných družstev. Ostatně o tom a mnohém dalším si můžete přečíst sami. Martin Gavenda, závodník pražské Markéty, který však neprodloužil pracovní smlouvu s klubem a bude se individuálně připravovat doma v Březolupech, totiž startuje pravidelnou šňůru exkluzivních rozhovorů magazínu speedwayA-Z.

speedwayA-Z: „Začíná období uzavírání nových kontraktů. A své sítě už rozhodil i Miskolc, kde jsi strávil sezóny 2006 a 2008. Došlo už k nějakým jednáním ohledně příštího roku? A co další ligy?“
Martin Gavenda: „Došlo. Po posledním závodě jsme se dali do řeči o dalším možném kontraktu v Miskolci. Sami projevili zájem. Za ty dva roky jsem byl spokojený s lidmi i s finančními podmínkami, takže není důvod tam nezůstat. Všechno je tam v pohodě. Dostal jsem i nabídku z Krosna, ale to je, kdyby bylo nejhůř. Ale doufám, že to s tím Miskolcem klapne. Teď je to tak devadesát devět procent. Zatím jsem žádný další kontrakt nedostal, ale i to se může stát. Ještě je čas do konce ledna. A další ligy? Chtěl bych Rakousko. Třetího tam jedu na závod do Natschbachu a chci to tam s Pepi Özeltem pořešit, takže ještě nevím přesně, o co jde. Na Slovensku se to v Žarnovici nauklo, ale dál se to zatím nedostalo. Jináč Švédsko, ani nic dalšího nemám. Ale chtělo by to něco takového.“

speedwayA-Z: „Do Miskolce jsi se vrátil po roční pauze kvůli účinkování pražské Markéty ve druhé polské lize. Jak bys své letošní působení v Miskolci vystihl?“
Martin Gavenda: „Letos to nebylo nic moc. Přijel jsem tam, odjel první jízdu a víc mě už nenasadili. To mě mrzelo asi nejvíc. Nejdůležitější je první jízda. Jak si v ní nevěřím, je to pak těžké. Velice vydařený závod byl ale na Ukrajině. Spolu s Rempalou jsme dělali nejvíc bodů. Já měl jedenáct a byli jsme nejlepší v týmu. To byl takový nejlepší moment. V Miskolci bylo těžké, že tam jezdil Hynek. Byl asi lepší, tak zvali jeho. Když mě zavolali na první závod, řekli, že budu jezdit do konce sezóny. Nakonec jsem ale nejel a zase jsme se prostřídali. Pak jsem se tam dostal až na poslední závod. A bylo to hrozný. Dráha rozbránovaná, čtyři dny pršelo a byly tam hrby. To byl asi nejhorší závod, co jsem asi za Miskolc jel. Určitě je pořád co zlepšovat. Psychicky na tom ani tak špatně nejsem, ale v cizině jsem jel jen na Ukrajině a jinak v Miskolci. Tam je beton a v té první jízdě jsem startoval zvenku. Jede se bez tréninku a nikdy se mi to nepovedlo optimálně nastavit. Byly momenty, kdy to šlo, a bojoval jsem hodně. Ale skončilo to, že mě někdo poslal k zemi. To bylo ve dvou závodech. V Miskolci je totiž celá dráha úzká, hlavně ta zatáčka u depa. Ta je taky hodně za roh.“

speedwayA-Z: „Praha letos obsadila mistrovství republiky tříčlenných družstev. V její sestavě jsi nechyběl ani ty. Po velké honičce s Libercem jste shrábli zlato vy. Byl to tvůj první titul, na kterém jsi měl výraznější podíl, což v případě předloňského Slaného v extralize tolik neplatilo. Jaké jsi prožíval pocity?“
Martin Gavenda: „Pocit dobrý. První titul, na kterém jsem se výrazně podílel. Liberec byl těžký soupeř v silné sestavě. Filip, Vaculda, Poláci… Zezačátku do toho šli, že budou mistři. Ale my byli vyrovnaná trojice a i na dráze jsme si rozuměli. Závěr byl docela dramatický. Přišli jsme o Matěje a Wolfíkovi to kolidovalo s mistrovstvím světa. Bylo to vyrovnaný až do konce. Matěj se v Liberci vrátil a to nám pomohlo. Udrželi jsme aspoň to třetí místo a titul byl doma. Systém trojek je atraktivní. Když jedou dvojice, je tam větší spolupráce. Určitě to jsou dobré závody. Příští rok bych měl jet za Březolupy, ale ještě nevím, jak to dopadne.“

speedwayA-Z: „Mistrovský titul přišel i v šampionátu juniorských družstev. Tady jste ale splnili úlohu jednoznačných favoritů, že?“
Martin Gavenda: „To se nedá říct. Plzeň na to měla, Mšeno taky. A jednou se ti v závodě něco nepovede a už je to pryč. A chybí ti body do semifinále. Nejlepší moment byl v Plzni. Podíval jsem se dozadu a viděl Pavla Pučka, jak na nás letí. Přede mnou byl Pytel. Řekl jsem si, že se s tím musí něco udělat. Tak jsem ho předjel. Ten titul však moc vysoko neřadím. Juniorský závody nejsou, co bývaly dřív. Je fakt, že nejsou závodníci, ale aby český mistrák jeli dva Poláci, se mi nelíbí. Mají náhradníka Čecha, co by potřeboval jezdit, ale oni ho ani jednou nenasadí. Ale je to přece titul, můj první v junioráku. Nemůžu si stěžovat, když ho mám. A byl vybojovaný. Kvůli tomu přece závodím, ne?! Příští rok by se chtělo rozloučit dalším titulem…“

speedwayA-Z: „O nezapomenutelný zážitek ses postaral při Zlaté přilbě SNP v Žarnovici. Loni jsi byl ve startovní listině jen jako náhradník, letos při svém faktickém debutu vodil ve finále celých pět kol Martina Vaculíka. Ovšem nakonec prasklý řetěz…“
Martin Gavenda: „Ten závod nikdy nezapomenu. Byl jsem malý, když táta vyhrál v Žarnovici. Říkal jsem si, že tam musím někdy vyhrát taky. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že v prvním ročníku, co jsem tam jel, bych moh‘ mít přilbu doma. Dráha nebyla klasický beton. Byla těžší, s materiálem, o který se šlo opřít. Sedla mi. Celý závod jsem fungoval v pohodě bez jakýchkoliv problémů. Cíl byl postoupit do semifinále. A pak do finále. A tam odstartovat a držet si co nejlepší pozici. Ani čtvrté místo by mě nemrzelo. Jenže jsem dobře odstartoval a vy výjezdu si pohlídal Martina Vaculíka. Bojovali jsme, ale já si udělal náskok. V klidu jsem dojížděl do posledního kola a říkal, že to už musím udržet. A najednou… Praskl mi řetěz. Podíval jsem se na tribunu. Když jsem viděl radost těch lidí a slyšel jejich řev, mrzelo mě to. byl to fakt skvělý závod. Díval jsem se na finálovou jízdu na internetu a pořád se mi to honí hlavou. Kdyby to tak vydrželo do cíle… Ale zlatou přilbu zatím nemám. Nevím, jestli by mě Martin v posledním kole objel. Možné je všechno, ale třeba ne. Aspoň mám z toho závodu dobrý pocit. Stalo se. Dali jsme nový řetěz. Měl jsem ho už na semifinále, aby se zajel. Před finále jsme ho kontrolovali. Ještě se promazal, prochladil. Táta to dělá po každý jízdě. Je už takovej‘, vždycky ho vyndá a kontroluje. Přemýšlel jsem, proč prasknul teď. Jediná varianta, která mě napadla, že mi došel olej v přimazávání. Start byl dlouhý, jelo se na šest kol. A řetěz ztvrdnul a prasknul. Nic jiného, v čem by to mohlo být, mě nenapadlo. A nebo mi zlatá přilba není souzena. Třeba mi to tam někdo nepřeje…“

speedwayA-Z: „V rámci českých šampionátů jsi stanul na pódiu také při mistrovství republiky dvojic. V kombinaci s Matejem Ferjanem jsi v bezprostředním sousedství svého rodného domu možná myslel výš, že?“
Martin Gavenda: „Určitě. Aspoň na to finále. Ale o kousek to ulítlo. Je fakt, že jsme měli těžší semifinále. Aďa s Pepou jeli celý závod krásný dvojice. Líbili se mi. Ti na toho mistra měli. Ale já chtěl aspoň druhé místo. To bych byl spokojený. Ale semifinále se mi nevydařilo. I to třetí místo bylo nakonec dobrý. Matej jel svůj standard, co jezdí normálně. Byla s ním dobrá spolupráce. Cokoliv bylo potřeba, řekli jsme si to a domluvili se. Nebyl žádný problém a nic, na čem bychom se nedohodli. V Liberci za rok uvidíme, ale to je ještě daleko. Třeba čtrnáct dnů předem ještě není jisté, s kým pojedu.“

speedwayA-Z: „Letos jsi konečně prolomil smůlu v mistrovství republiky juniorů. A po pětiletém čekání sis odvezl věnec nejen z jednotlivého závodu, ale také v celkové klasifikaci. Co za tím čekáním vězelo a bude to letos ještě lepší?“
Martin Gavenda: „Třetí místo byl cíl, který jsem si dal. Nejlepší by bylo rozloučit se s juniorákem titulem. Proč by to nebylo reálné?! Na bednu jsem čekal pět let. Hodněkrát k tomu nebylo daleko, kolikrát mi to uteklo o jeden bod. V poslední jízdě byl třeba problém a něco se potentovalo. Mám takovou smůlu pořád. Jak jsem řekl, juniorák už není tak atraktivní, jak býval. Když jsem začínal, byl ráno jeden závod kvalifikace a odpoledne druhý. Dva závody během jednoho dne. Letos byla bedna, ale nebyla konkurence. Žádný závod proto nepovažuju za dobrý. Kdyby to bylo vydřené, cítil bych se líp.“

speedwayA-Z: „V extralize bys mohl posloužit jako příklad malé účinnosti zvýhodňování juniorů s českou licencí. V roli náhradníka jsi býval v pražské sestavě často, avšak k výjezdu na ovál jsi nedostal mnoho příležitostí. Jaký je tvůj názor?“
Martin Gavenda: „Určitě je těžké dělat náhradníka. Musíš být připravený pořád. Pak jedeš na poslední jízdu studený a neuděláš nic. Jen to, že se svezeš. A to pro mě neznamená nic. Jináč extraliga… První polovinu jsme vyhráli, dařilo se. Pak se to otočilo. Byly tam i problémy. Matěj se zranil, Luboš měl potíže. Dva závodníci byli hned mimo a v týmu chyběli. Příští rok záleží jen na mně, jestli se to změní a nebudu jen náhradníkem. Musím být optimista.“

speedwayA-Z: „Na sklonku sezóny jsi investoval do motoru GM. Co tě k tomu vedlo a jak se ti na něm jezdí?“
Martin Gavenda: „Koupil jsem si ho v půlce sezóny a jel ho jen poslední dva závody. A nechávám ho na další sezónu. Uvidím, rozmýšlím se, co budu jezdit. Mám ho proto, že byla možnost ho dostat za dobré peníze. Osobně, v čem vidím rozdíl, je lehčí jízda. Motorka je klidnější, líp se ovládá. To říkají všichni a je to tak. Spíš jsem chtěl jezdit na Jawě. Byl jsem na ní zvyklý a spokojený. Zlatou přilbu v Žarnovici jsem taky jel na ní. A málem jsem vyhrál.“

speedwayA-Z: „Rok 2009 bude tvým posledním, který strávíš v juniorské věkové kategorii. Tomu se asi podřizuje veškerá tvá příprava, co?“
Martin Gavenda: „Jedu poslední rok juniory. Je potřeba udělat výsledek. Senioři jsou u nás znevýhodněný, a tak bych se na to mohl jináč vykašlat. Hodně lidí už na to doplatilo. Byli dobří, ale stejně museli skončit, protože neměli závody. Na to u nás nikdo nemyslí a spoléhají se na zahraniční jezdce. Takže musím zabrat. Příprava začala, chodím běhat a od minulého týdne jsem v posilovně. Už nebydlím v Praze, takže jsem si udělal dílnu doma, kde probíhá individuální příprava.“

Martin Gavenda děkuje:
„Speciálně bych chtěl poděkovat Martinu Šerému za spolupráci, kterou pro mě dělá. Moc mi pomáhá a patří mu velký dík. Děkuji panu Hrabcovi, panu Machů a panu Tomíčkovi za motory. Samozřejmě AK Markéta, panu Plzákovi a na závěr tátovi.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a Antonín Škach

Praha – 1. července
Když v listopadu 2005 odjížděl k rodině své manželky do Argentiny, měl jasné plány. Chtěl rehabilitovat nohu zraněnou při zranění z předešlé sezony a trénovat na nadcházející rok, aby dokázal co nejúspěšněji reprezentovat svůj mateřský oddíl PSK Olymp Praha v extraligových závodech a byl schopný úspěšně bojovat o titul mistra světa na dlouhé ploché dráze. Do těchto plánů zapadala i jeho účast v mezinárodním argentinském mistrovství. Na prosbu pořadatelů a médií v něm nastoupil až ve třetím kole v Bahia Blanca. Leč mítink skončil tragédií. Po hromadné kolizi prolétl špatně zabezpečenými vraty, která se silou nárazu sama otevřela, a v plné rychlosti trefil dřevěný sloup, který v bezpečnostní zóně neměl co dělat. Utrpěl zlomeninu nosu, vyražené a uvolněné zuby, rozřízlý ret a prasklou čelní kost a poškození mozku, v jehož důsledku byl na vozíku v plenkách a zůstal nadosmrti částečně ochrnutým a jinak hendikepovaným. Na jaře se vrátil domů. Vidina comebacku na ovály urychlovala jeho rekonvalescenci neuvěřitelným tempem. Nicméně letos v květnu musel připustit, že už nebude schopen závodit. Magazín speedwayA-Z o tomhle všem hovořil s Antonínem Švábem v exkluzivním rozhovoru.

speedwayA-Z: „V listopadu 2005 jsem ti při našem rozhovoru položil otázku, proč tě štěstí nemá rádo. Měl jsem tehdy na mysli skutečnost, že jsi měl hodně titulů na dosah, ale pokaždé skončil v uvozovkách jen druhý. O pouhé dva měsíce později však tato otázka nabrala zcela jiný rozměr.“
Antonín Šváb: „To je otázka! Jestli mě štěstí nemá rádo, odpovím ti, že se doktoři shodli, že je zázrak, že vůbec žiju. Pro mě je štěstí, že i částečně ochrnutej‘ dokážu žít jakejž takejž život. Otázka je, jak se s tím vyrovnám. Pro mě osobně je to možná neštěstí, že jsem přežil. Kdybych se tam zabil, bylo by to jednodušší, ale kvůli dceři a manželce to nemůžu říkat. Ale už nemůžu dělat, co jsem měl rád a pro co jsem žil.“

speedwayA-Z: „Hovoříme-li už o štěstí, jak velký podíl je ho potřeba? Ty jsi závodníkem širší světové špičky a zranění se ti nevyhýbala, naopak jsi jich v posledních letech měl velkou šňůru, nicméně vesměs cizím zaviněním…“
Antonín Šváb: „To je právě to. Doktoři říkaj‘, že je zázrak, že jsem se dokázal dostat do týhle kondice. Neříkám, že bych na motorce nedokázal jet pomalu sám kolem dokola, ale rozhodně nejsem schopný závodit nebo jet rychle.. Ještě před šesti měsíci to byl můj cíl. Ale je problém, že s tebou na dráze budou tři další. Stane se jedna chyba a je konec. To se v mým případě stalo pokaždý, když jsem byl zraněnej‘ a já si nemohu dovolit podstoupit riziko utrpění dalšího otřesu mozku, které by mě buď poslalo zpátky na vozík nebo zabilo, a ohrozit i další jezdce. Plochá dráha je víc kontaktní než před dvaceti lety. Dráhy jsou většinou co nejtvrdší a takový, aby byl co největší kontakt. Stačí jedna chyba závodníka vpředu a ten druhej‘ vzadu nemusí včas reagovat a spadnou. Co se týče jezdců, většina chce získat motocykl rychlej‘ a výkonnej‘. V otázce rychlosti je na krátký dráze asi devadesát kilometrů a může bejt překonaná o dva kilometry. Mezi nejrychlejším a nejpomalejším časem je minimální rozdíl. Není to opravdu o rychlosti, chce to správný reakce. Je to o schopnosti jezdce přenýst výkon motoru, kterýho je až až, na zadní kolo a dráhu. Aby se to neprotáčelo a jelo dopředu. Dráhy jsou rozdílný, musíš najít nejrychlejší stopu, využít materiálu, jestli tam je. Jsou dobrý mechanici a ladiči, ale jsou to hlavně jezdci, aby dokázali výkon využít. Mezi vítězem a posledním nebude takovej‘ časovej‘ rozdíl.“

speedwayA-Z: „V argentinském Bahia Blanca se v lednu 2006 proti tobě spikly všechny okolnosti. Vzpomínáš na svůj pád?“
Antonín Šváb: „Pech, pech… Je v tom i štěstí, jak vidíš. Závodníci za mnou reagovali, jak reagovali. Nezvládli motocykly a spadli. Pustili motorky, ty mě sebraly a šly se mnou do prken. Je to otázka, ale v Grand Prix by třeba ty špičkoví závodníci dokázali udržet motocykly u sebe. Je to ale to třeba. Tady se navíc otevřela vrata a já trefil sloupek. Dráha byla blbě zabezpečená. Kdybych takhle narazil třeba u nás, brána by se neotevřela. Měl bych zlomenou ruku, otřes mozku, ale to člověk nikdy neví. Není to individuální sport, nejsi tam sám. Tady nás bylo šest.“

speedwayA-Z: „Zprávy, které z Argentiny přicházely, byly zpočátku děsivé. V červnu ses však objevil v Mariánských Lázních a na mikrofon Miloslava Čmejly prohlásil, že za rok tady budeš závodit. Byla vidina comebacku silným motorem při tvé rekonvalescenci?“
Antonín Šváb: „Určitě. To byl na začátku můj sen sednout si zpátky na motorku. A závodit. A jsem dělal jakýkoliv cvičení, motivovalo mě to. Nic jsem neflákal. Jak říká známej‘, co má manželku handicapovanou jako já, musíš mít cíl. Ani v jedný chvíli jsem si nepřipouštěl, že bych skončil se závoděním. Manželka, rodiče, doktoři, psychiatr se mě snažili říct, že už nebudu závodit. Trvalo to dlouho, než jsem se s tím dokázal vyrovnat. Pan Ondrašík byl ohleduplnej‘, že sám věděl, že jsem už skončil, ale čekal, až se s tím vypořádám sám a dokážu si to přiznat. Jenže bohužel, to je ta situace, že já s tím pořád vyrovnanej‘ nejsem. Kdybych neměl ženu a dceru, sednu si na to. A kdybych se zabil, tak se radši zabiju. Když jsem to byl ochotnej‘ v Mariánkách to přiznat veřejně na dráze s Mílou Čmejlou a Egonem Müllerem, rozbrečel jsem se tam jako malej‘ kluk. Vzteky!“

speedwayA-Z: „Nyní ses rozhodl, že se na ovály už nevrátíš. Je toto bezesporu těžké rozhodnutí už nezvratné?“
Antonín Šváb: „Bohužel ano. Říkám, ono se to tak nějak, co se týče zdravotního stavu, zlepšovalo. Teď dokážu levou nohou dělat, co dřív ne. Měl jsem za to, že je to vše otázka času. Že se vše vrátí do normálu, když na sobě budu tvrdě pracovat. Byl jsem ochotnej‘ podstoupit to riziko. Ale zastavilo se to. A teď to šest měsíců klesá a klesá a vrací se zpátky. Zhoršuje se to. Jediný, co můžu říct, že mi hlava myslí. Dokážu pochopit rozhodnutí, co jsem udělal a kdo těch rozhodnutí dokázal férově využít. A dokážu přemejšlet. Mám problém se stabilitou. Procházím bytem a narážím do věcí. Doktorka mi řekla, že je to částečná invalidita. Konečně mně po dvou a půl letech došlo, že přes veškerou snahu zůstanu do konce života částečně ochrnutej‘, nikdy se to již nezlepší a budu se s tím muset vyrovnat, že ze mě bude mrzák nadosmrti. Nad vodou mě drží kryocentrum v Modřanech (www.kryocentrum.cz), to mě fyzicky a psychicky pomáhá. Teď si musím najít něco, do čeho bych dával tu energii, v čem bych měl úspěch a co by mohlo fungovat. Změnit svůj životní cíl.“

speedwayA-Z: „Pokud profesionální sportovec skončí s aktivní činností, musí si najít další zdroj obživy. Jaké plány máš v tomto směru ty?“
Antonín Šváb: „Co se týče zajištění, to nemám. Lidi maj‘ představu, že si člověk plochou dráhou vydělá do konce života, ale to tak není. Člověk to dělá, protože ho to baví, chce výsledky a něco dokázat, ale až do penze to nejde. Budu si muset najít něco, v čem bych viděl náplň. Je těžký, že mám jen učební obor automechanik, protože jsem chtěl závodit a nechtěl jít na školu. Jenže dnes je to o dvacet let dál a auta jsou samá elektronika. To bych se člověk musel vyučit znova. Nemám představu. V srpnu jdu do rehabilitačního ústavu do Kladrub. Budu tam sám a budu makat, abych moh‘ žít relativně líp než teď. Budu tam mít sezení s psychologem a budu mít čas na přemejšlení. A v září budu muset něco dělat. Finančně jsem na mizině a není už kam sáhnout.“

speedwayA-Z: „Býváš často na závodech, v jejichž zákulisí se pohybuješ prakticky celý svůj život. Kam se dle tvého soudu tento sport ubírá?“
Antonín Šváb: „To nemůžu úplně říct. Vidím to jen zvenku. Jako závodník mám přehled o cenách a vidím, kolik kluků jezdí. Plochá dráha je nejenom u nás na úpadku. Když jsme začínali tady na Markétě na Simsonech, bylo nás tady třicet, padesát. Pět se nás střídalo na jedný motorce. Na půllitru jsme přijeli z dráhy, dolili metyl a hned šli stát frontu na kopec, abychom se zase svezli. Dneska musí trenéři kluky na dráhu honit a jim se to kolikrát nelíbí, že je to mokrý. Dnešní doba je taková. Nevím proč, ale zájem kluků není takovej‘ jako v osmdesátejch letech. Je pravda, my jsme na začátku dostali kombinézu, boty, starej‘ motocykl a měli základ. Jak je to dneska, mi není přesně jasný. Největší problém jsou finance, co se do toho musí vložit, to je hrozně moc velká zátěž. Díky EU všechno stojí jako venku, ale platy jsou třetinový. Když tady pojedou kluci závody, za body nedokážou pokrýt ani náklady. To není pro obživu, ale pro nebezpečnou zábavu. Je to rozdíl proti fotbalu, kde stačí koupit kopačky a někde se zapsat do klubu, abych se naučil kopat. Říkám ironicky, že Evropská unie u nás zabíjí plochou dráhu. A nejenom u nás.“

speedwayA-Z: „Kdyby šel vrátit čas a tys byl opět čtrnáctiletý kluk, zvolil bys opět plochou dráhu jako svůj sport?“
Antonín Šváb: „Těžko říct. Vzhledem k tomu, že jsem měl motorku od tří let a vyrůstal u plochý dráhy, tak by to snad ani jinak nešlo. Kdybych měl šanci, sed‘ bych na to znova. A věř tomu, že kdybych byl teď v pořádku, nikdy bych se nevzdal. I za cenu rizika bych závodil. Rozhodně toho nelituju. S plochou dráhou jsem zažil utrpení i hezké chvíle. Poznal jsem spoustu přátel. I svou ženu znám z plochý dráhy. Kdyby ta šance byla, nic bych nevracel, ale věnoval se tomu dál. Vytáhlo mě to z toho marastu a fyzicky i psychicky jsem se dostal tam, kde jsem, díky víře ve svůj návrat na plochodrážní ovál. Bohužel mi nezbývá než konstatovat, že jezdit už nepůjde. Budu se proto muset věnovat něčemu jinýmu.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a Antonín Škach

Pardubice – 29. března
Aktivní závodnická dlouhověkost vyšla v našem plochodrážním sportu z módy. Vzhledem k současné politice řídícího plochodrážního orgánu se v Čechách nedostává prostor seniorským závodníkům, a proto průměrný věk při ukončení kariéry bývá okolo dvaadvaceti let. Vladimír Višváder se však v tomto ohledu do škatulky průměru nevejde. Letos se pilně připravuje na svou jubilejní dvacátou sezonu. A soudě podle nasazení během sobotního tréninku ve Svítkově, stále neztrácí nic ze svého odhodlání. O tom se ostatně mohou přesvědčit naši čtenáři sami, protože liberecký závodník uzavírá letošní zimní řadu exkluzivních rozhovorů magazínu speedwayA-Z.

speedwayA-Z: „Letos uplyne už dvacet let, kdy ses poprvé objevil na startu plochodrážního závodu. Představoval sis tehdy, že budeš závodit tak dlouho?“
Vladimír Višváder: „Připadá mi to jak pět let. Jsem pořád v jednom kole. Plochá dráha mě baví. A když člověka něco baví, dělá to. Různý problémy byly, ale spíš jsem je nechtěl mít. Dvacet je zajímavý číslo, ale světoví jezdci v Grand Prix jezdí taky tak dlouho. Umím si to zařídit, že závodím. Rodina mě podporuje. Někdy jsem možná sobec, ale asi to tak musí bejt, když chceš něco dělat. Když jsem začínal, neuměl jsem si to představit, ale vyvíjelo se to, že jsem se dostal do Pardubic. To je pořád jednička v plochodrážním sportu díky závodu o Zlatou přilbu. Bydlím blízko, a tak jsem pořád u zdroje, jak se říká. Co se ale děje v plochý dráze poslední dobou, je ubohost. K čemu to počtem závodníků spěje? Dvacet let mi připomíná, že se brácha Dušan ptá, kdy už skončím. Ale Roman, když si telefonujeme, jenom zdůrazňuje ‚opatrně, opatrně‘. To dříve nebývalo, vždy říkal po záhorácky ‚dzi do nich‘. S panem Kollertem jsem ústně domluvenej‘, že týden po finále mistrovství republiky jednotlivců bude něco jako můj výroční závod za dvacet let. Jsou pozvaný všichni, kdo si chtěj‘ zazávodit. A přijedou kluci, co mě maj‘ rádi. Účast přislíbili bráchové a Kubi Hejral, ale je to ještě za dlouho.“

speedwayA-Z: „Svým přístupem, že se chceš závoděním především bavit, jsi už inspiroval mnoho svých kolegů. Vydrží ti tato filozofie ještě dlouho?“
Vladimír Višváder: „Abychom to uvedli na správnou míru, jasný je bavit se, ale musíš chtít něco dokázat jako v každým sportu. Bavení se je potom to koření. Nikdo nezávodí jen kvůli penězům, každýho to musí bavit. Nikdy jsem nebyl profesionál a asi ani nebudu. Nejlepší roky jsou pryč, ale hlavně nemám techniku, abych se moh‘ prezentovat nějakým umístěním. Ale mám takový zázemí, že to vůbec dělám. Jak říká můj největší sponzor pan Kopecký, ‚ty do toho vrazíš tisíc korun, soupeři tisíc euro‘. To musí být znát. Ale plochá dráha je stejně o tom nasazení. Mám ho míň, ale pořád něco umím. Hlavně zdraví. Člověk si čím dál víc uvědomuje, že mu děti rostou před očima. To je hezký.“

speedwayA-Z: „Po letech, kdy jsi zůstával věrný licenci SMF, budeš letos závodit s českou licencí. Vězí za tím snaha pomoci Mšenu naplnit povinných pět jezdců AČR, slovenské opomenutí tvé osoby při sestavování loňské reprezentace nebo něco jiného?“
Vladimír Višváder: „Je to vesměs kvůli tomu, že mi Petr Vandírek volal kvůli té podmínce. Licence je pro mě jen kus papíru. Lístek do vlaku, kterej‘ mi vydaj‘ kdekoliv. Můžu závodit. Pořád se cítím jako Čechoslovák. Když bude forma, reprezentaci si můžu vybojovat i tady. Pravidla jsou pro všechny stejný. Byl by to sice zázrak, ale proč ne (smích)?! Ale někdy potřebujou každýho závodníka, kterej má ruce a nohy.“

speedwayA-Z: „Loni se zdálo, že extraliga pro tebe zůstane uzavřená. Nabídka Mšena přišla až v půlce sezony. Jak sis svůj comeback do jeho sestavy užil?“
Vladimír Višváder: „Chtěl jsem se prezentovat v co nejlepším světle. Po dlouhý době jsem měl devadesátku motor, ale na starých karterech. Malinko jsem potom přišel na převody a s Oldou Řezníčkem něco připravili na sezonu. Určitě se budu snažit prosadit se co nejvíc. Snad mi to závodění skočí do hlavy. Myslím si, že jo, a proto jdu do letošní sezony. Každej chce vyhrát. Loni jsem první závod ve Slaným jel poprvý na tom motoru. Nevěděl jsem převody. Pak jsem dělal náhradníka, ale v Pardubicích se docela svez‘. Ke konci přišel úraz klíční kosti a asi o dvě extraligy jsem přišel. Žádná sláva. Vlít‘ jsem do toho rovnýma nohama, ale svýma možnostma jsem do toho šel nejlíp, co jsem moh‘. Nevím, jestli je to moje výhoda nebo nevýhoda, ale vždycky se přizpůsobím soutěži. Když jedu ligu, tak hovno, když extraligu, taky hovno (smích).“

speedwayA-Z: „Stal jsi se kmenovým závodníkem Liberce a společně s ním sváděl úspěšný boj o přebornický titul tříčlenných družstev. Nakonec jste byli úspěšní. Čím si takovou převahu vysvětluješ?“
Vladimír Višváder: „Měli jsme Šiteráka s Kůsem. Jsou to mladý dravci a to byl základ vítězství. A já se musel přizpůsobit, abych zapad‘ do týmu. Projevila se zlatá věta pana Plzáka, že každej bod má cenu zlata. To se ukázalo ve Svitavách s Patrikem. V zimě sem si s ním a Rendou Junou zajezdili na šroubkách v Mělicích a on si stěžoval, že ho ta noha, co mi strčil do kola, bolí i teď. Hezká otázka přišla po dojetí jízdy. Milan Mach se mě ptal, jestli to stálo za to. A já mu řek‘, že stálo. Škoda Patrika, snad ještě bude jezdit. Takovej divočák patří na ovály, protože přitahuje diváky do ochozů.“

speedwayA-Z: „Na dráze v Pavlovicích se ti vesměs vedlo velice slušně, ovšem s jedinou výjimkou semifinále šampionátu jednotlivců. Byl jsi ze svého vyřazení hodně zklamaný?“
Vladimír Višváder: „Vůbec. Protože jsem měl krizi. Nasral mě Kuba Hejral, že přestal závodit. Jel jsem to, jak zpívá Jarek Nohavica, že děti sáňkujou už jen z povinnosti. Za to se omlouvám panu Kopeckýmu, mýmu největšímu sponzorovi. Jel jsem to taky jen z povinnosti. Nějak jsem se necítil, abych jel postoupit. Sáňkoval jsem z povinnosti. Co bych dělal ve Slaným? Není to moje oblíbená dráha. Bylo jasný, že o titul bojovat nebudu. A jen se tam plácat? I když to potom stejně člověka mrzí. Snad postoupím letos. Tři závody jsou tři závody. Beru to jako výzvu. Aspoň si zajezdím.“

speedwayA-Z: „Liberec oficiálně neobsadil mistrovství republiky dvojic. Ty jsi přesto postavil svou vlastní dvojici s názvem svého klubu. Co tě k tomuto kroku motivovalo?“
Vladimír Višváder: „Z vnitřního pocitu jsem to nazval BM Liberec. Pan Kopecký s panem Kollertem se k tomu nevyjádřili. Domluvil jsem se s Kubou, že pojedeme spolu. Nakonec mě zachránil Matys Hlaváček. Za to mu děkuji a pozdravuju ho. Mrzelo by mě, kdyby si něco udělal, když z toho tak hezky vystoupil (smích).“

speedwayA-Z: „Dalším záslužným činem se stalo, že jsi přemluvil svého kamaráda Matyáše Hlaváčka k návratu na ovály. Závod v Divišově tě asi musel hodně bavit, speciálně pokud jste první rozjížďku vyhráli…“
Vladimír Višváder: „Když byl teď Matys Hlaváček u mě na zimní návštěvě z Anglie, říkal, že jsem štrajkoval (smích). Nějak jsme to odjezdili. Fakt jsem štrajkoval. Nemám z toho nic, žádný pocity. A Matýsek chtěl závodit hlavně sám. Na to nikoho nepřemluvíš. Ale rád bych svý zkušenosti někomu předal.“

speedwayA-Z: „Přes zimu jsi zachránil také kariéru Pavla Fuksy. Nenapadlo tě někdy zorganizovat svoji vlastní líheň, něco ve stylu plochodrážní školy?“
Vladimír Višváder: „Teď jsem zlbnul kluka ze Živanic. Hodili jsem do stojáka rámu dvě pade motor z kejvačky a jezdili šroubky. Vždycky někoho takhle zblbnu do motorek. Svý zkušenosti rád předám, ale není pro koho. Přes zimu se věnuju šroubkům, ale nepřeje počasí. Na škváře je to komplikovanější. Na ledě je naložím do jednoho auta a blbneme. Ale na škváře je třeba zázemí. Partyzán je zapálenec. Znám ho odmalička, když byl dobitej, že na kole napodoboval plochou dráhu. Mně po psychický stránce i materiálně pomáhaj‘ bráchové, ale to ani Matýsek, ani Pavel nemaj‘. Mně, když budu chtít, bráchově mi půjčej‘ i trenky.“

speedwayA-Z: „V dnešních dobách náklady na plochou dráhu eskalují do závratných výšek. Tobě se však už dvě desítky let daří závodit ve skrovných podmínkách. Prozradíš našim čtenářům recept?“
Vladimír Višváder: „Daří, nedaří. Někdy to není žádná sláva, jak bych si to představoval. Ale za dvacet let jsem spokojenej hrozně moc. Jsem od řemesla, zámečník. Hodně kouzlím a blbnu sám. Důležitý je ale jezdec, pak motorky a řetězy. Pořád je to o tom nasazení, o čemž jsme se bavili hodněkrát. Teď to poznávám, když míň trénuju. Dnes jsou všichni v zahraničí, tréninků je čím dál míň a je to znát. Extraligu jezdí kontinentální špička, a tak se poslední dobou už tolik nechytám. Trochu mi slíbil pomoc Kuba. Má karburátor Blixt a slíbil i motor na extraligu. Když to dopadne, budu rád. A třeba ho přemluvím i na závody.“

Vladimír Višváder děkuje:
„Všem svým nejbližším. A vzkazuju všem lidem ‚choďte na plochou dráhu‘. Adrenalin je stejnej jako na freestylu, ale je tam víc kontaktů. Chodit na borce, co udělá salto, je hezký, ale za pár let se to okouká. Na plochý dráze se pořád závodí a stoprocentně na krev. Takže ‚choďte na plochou dráhu‘.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II), Antonín Škach a Jiří Havlíček