Česká Třebová – 22. prosince
Letošní sezóna pro něho začala slibně. Po návratu ze zimního turné v Argentině se etabloval v britské Premier League. Slušně bodoval v české extralize a vítězně prošel oběma kvalifikačními stupni mistrovství republiky jednotlivců. V jeho prvním finále ve Svítkově skončil se stříbrným věncem okolo krku. Jenže přišel červenec. Zakletý červenec, jak by dodal. Loni si v sedmém měsíci zlomil obratel, letos upadl při výjezdu svého Stoke do Scunthorpe tak nešastně, že si polámal ruku. Po dvou měsících se ovšem vrátil. A ačkoliv nebyl ještě perfektně zpátky ve své kůži, skončil jako třetí nejlepší závodník naší země. O tom si ostatně můžete přečíst sami, nebo Hynek Štichauer poskytl magazínu speedwayA-Z exkluzivní rozhovor.

speedwayA-Z: „Loňskou zimu jsi s Adrianem Rymelem strávil na turné v Argentině. Bylo zimní závodění znát, když ses na jaře posadil do sedla a nebo to chtělo spíše delší pauzu na odpočinek?“
Hynek Štichauer: „Kdybych to shrnul, celkově to byl přínos. Nevím, jestli se ještě vůbec někdy podívat do Jižní Ameriky. Nic to nestálo a strávil jsem zimu v teple. Na druhou stranu, když je člověk doma až koncem února a v březnu jede do Anglie, je to náročný. Možná se to nezdá, ale aklimatizace do našich podmínek je po dvou a půl měsících znát. Má to negativa, ale pozitiva převažujou. Letos jsem měl nabídku na Novej‘ Zéland, ale dal jsem přednost bejt‘ doma s rodinou a připravit se na sezónu. Ale příští rok bych něco takovýho zvažoval. V Argentině mám dveře otevřený, ale spíš bych bral ten Novej‘ Zéland, abych se podíval někam dál. V Argentině bylo teplo, pád dnů až ke čtyřiceti stupňům. Nedalo se ani chodit ven, až večer jsme zamastili squash nebo si dali tequilku. Mínus bylo, že jsme neměli svý auto, ale stejně jsme se podívali po Argentině. Poznal jsem zemi i lidi. Žije se tam jinak než u nás. Lidé nejsou tak uspěchaní jako u nás. Samá siesta, uděláme to maňána a s lidma se musí umět vycházet. Ale občas bylo docela komplikovaný s nima vyjít. Chvílemi to opravdu nebylo jednoduchý.. Byli jsme i v Brazílii na vodopádech a kvůli tomu nestihli jeden závod, ale ne svou vinou. Pozitiva převažujou, byl to super zážitek, měl jsem tam super paráka a je na co vzpomínat. Museli jsme se učit nový pravidla závodění. Zkusil jsem, jaký to bylo dřív, když se čekalo patnáct metrů před páskou a pak se hned startovalo. Aďa je mistr na letmák, tak vyhrával (smích). Když zvednou žlutý prapory, znamená to ‚pozor, nebezpečí na trati‘. Musíš ubrat a koukat, kde kdo leží, ale když ubereš moc, místní okurka tě vopere. A dřevěný mantinely s ostnatým drátem. Důležitý je, že choděj‘ lidi. Do Bahia Blanca jich chodí dost a je pro koho závodit.“

speedwayA-Z: „V Polsku jsi podepsal kontrakt s druholigovým nováčkem z Krakowa, ale příliš jsi jeho vestu neoblékal. Jaký to byl pro tebe rok?“
Hynek Štichauer: „V Polsku to byla po dlouhý době nejslabší sezóna. Na začátku to znělo moc hezky. Novej‘ klub s ambicema. Ale skončilo to, že se dostali do problémů. A když začali dlužit větší množství peněz, přestal jsem tam jezdit. Jel jsem dva závody. V Ostrowě se mi nedařilo. Byly problémy, mecháno zapomněl karburátorový lanka. Já si vozím karburátory z Anglie, poněváč mám pouze dva. Pak jsem jel jeden závod v Krakowě. Vyhráli jsme o hodně, dělal jsem osm vočí, bylo to fajn. Ale jak říkám, přišly finanční problémy a já nebyl v situaci, abych tam jezdil zadarmo. Byla tam prapodivná organizace. Volali, a přijedu na trénink. Přijel jsem, ale na dráze byly vrstvy materiálu, jak to někdo rozgrejdroval. Trénink se zrušil a já tam kempoval do neděle. Promotér klubu místo, aby organizoval svoje věci, rozhrnoval v holínkách vodu z dráhy. Nevím, jestli nesehnali peníze nebo jim to nějakej‘ sponzor nebo město odřeklo, ale nefungovalo to, jak mělo. Byl to prostě krok vedle, to se stává. Letos mám nabídku z Krosna, už tradičně. Ale tam se mě moc nelíbí dráha, to jsem vyloučil a čekám, co přijde. Polská liga se ale špatně kloubí s Premier League, je to hodně sobot a nedělí. Určitě bych chtěl něco podepsat, abych měl něco v záloze. Ale chci mít Anglii. Jak jsem jí ve svý první sezóně v roce 2009 moc neholdoval, teď jsem se do ní zamiloval a jsem tam hrozně rád.“

speedwayA-Z: „V Anglii o tvoje služby usiloval Stoke, jenž tě dokonce uváděl ve své sestavě ještě před podpisem smlouvy. Slibně rozjetá sezóna ovšem skončila osudným pádem ve Scunthorpe…“

Hynek Štichauer: „Je to tak. Zakletej‘ červenec. Byla to moje chyba, asi velká motivace. Nesmyslnej‘ pád, když už jsme stejně nemohli vyhrát. Byla to škoda, ale když to zhodnotím, sezóna v Anglii byla vydařená. Určitě vydařenější než ta první. Už jsem se v tom naučil chodit, pohybovat se tam, jednat s lidma. Hrozně rád se tam budu vracet. Potkal jsem tam skvělou rodinu, kde bydlím a mám dílnu. Už to nebylo takový komplikovaný, jako když přijdeš poprvé a nemáš žádný známý, žádný kontakty. Teď už si umím zařídit spoustu věcí a letos jsem měl i o kus lepší smlouvu, moh‘ jsem si dovolit víc. A Premier League je taková rodinná, v Elite League ti nikdo nic nedaruje. Z těhle důvodů jsem to začal enjoyovat. Anglie je jiná než Polsko. Polská extraliga je nejkvalitnější soutěž na světě, ale první a druhá liga už pokulhávaj‘. Ale v Anglii, když ti to chvilku nejde, lidi to dokážou pochopit. V Polsku můžeš dostat velký peníze, ale je to vyšpičkovaný, že jezdci nejsou na takový úrovní a všichni potřebují vydělat a tím začíná bejt‘ ta soutěž nebezpečná. V Anglii musí mít každej‘ závodník pojistku, kterou ti strhávaj‘ přímo z bodovného. Když jsem se zmáknul v Polsku, nedostal jsem nic. V Anglii lidi vědí, o co se jedná, a když máš problém, tak tě v tom nenechaj‘. Musím se začít krotit, je mně třiadvacet a nejsem terminátor. Ty pády jsou znát. Vždycky jsem si myslel, že se z toho vylížu a bude to. Trošku se ale ochladí a Hynečka začne bolet tady ta ruka, tady ten kloub. Musím začít víc bodovat a míň padat. Chci říct mladejm‘klukům, že plyn funguje i na druhou stranu. Dá se i přivírat. Ono je lepší přivézt o bod míň a těšit se na další závody. Na příští rok je těžký sehnat v Anglii angažmá s těma změnama s average a přestupem týmů z Elite do Premier a naopak. Je těžký sehnat klub. Snad to dopadne, vypadá to, že by mělo, moc se těším, že budu v Anglii zase závodit. Možná bych moh‘ bejt‘ rezerva ve Wolves v Elite League, což bych byl rád, protože by se mi zvednul počet závodů. Jednám v Premier League s Berwickem. Jednou jsem se tam byl podívat a dráha se mi líbila. Je to ale nekřesansky daleko od místa, kde bydlím. Druhý mínus je, že Berwick jezdí soboty. A Wolves v pondělky, takže si nedokážu představit mezi tím v neděli Polsko. Jsou to zatím spekulace, jak by to mohlo teoreticky vypadat. Uvidíme.“

speedwayA-Z: „Podobným způsobem jsi měl letní prázdniny komplikované už podruhé. Potíže pro profesionálního závodníka to musí přinést obrovské, co?“
Hynek Štichauer: „Určitě, závodník, když neboduje, nevydělává, když nevydělává, nemůže hradit náklady. Není to jako u jinejch‘ sportů, že si platíš jen cestovný nebo si koupíš trenky a kopačky, ale musíš mít konkurenceschopnou techniku. Závodníci by na to měli bejt‘ připravený. Každej‘ by měl přemejšlet nad zadníma vrátkama. Přijde pád desetkrát za sebou, dostaneš sádru a jedeš dál. Ale může přijít jeden pád a už nemůžeš nebo nechceš jet dál. Potřebuješ zadní vrátka, pak je to víc osvobozující a můžeš se s tím víc bavit. Kovář nebo klempíř se klepne do prstu, plochodrážník se občas klepne o prkna. Je potřeba mít pojistku, což je v Čechách problém. Když pojišovna chce docela dost peněz za údajně kvalitní pojistku, tak tě nemůže nechat dva měsíce v neschopnosti a poslat pět tisíc. Na to apeluju, aby si jezdci dávali pozor.“

speedwayA-Z: „V šampionátu republiky jednotlivců jsi ušel ze všech českých závodníků nejdelší cestu. Musel jsi začínat v čarodějnické kvalifikaci v Pardubicích, abys přes liberecké semifinále skončil celkově třetí ve dvojdílném finálovém seriálu. Jak jsi tohle své putování vnímal?“
Hynek Štichauer: „Určitě zklamání je, že to nedopadlo ještě vejš‘, ale jsem za třetí místo hrozně rád. O čarodějnicích jsem začal čtrnácti bodama a vítězstvím. V Liberci to pokračovalo stejně. V Pardubicích se ale nepoved‘ hatríček. Na to, že Praha byla po tý pauze a podcenil jsem to a neměl s sebou nikoho, kdo by mě vytáh‘ z nesnází, když jsem truchlil nad nastavením motorky, to dopadlo dobře. Kdyby mi někdo před sezónou říkal, že budu pátej‘, bral bych to a nakonec je tam z toho trojka. Obhájit bude těžší. Cokoliv horšího než třetí místo bude teď neúspěch. Nebude to jednoduchý, musíme makat, abychom stačili okurkům, co tady sedí (narážka na Václava Milíka – pozn. redakce), jde jim to a jsou správně vymatlaný. Třetí místo je nádherný, ale zase je to takový, že je to pocitovka. Člověk o tom ví, je sám se sebou spokojenej‘, ale k lepšímu kontraktu nebo dobrému sponzorovi ti to nepomůže. Na hřejivej‘ pocit je to fajn, ale jinak je to úplně… Víš k čemu (smích).“

speedwayA-Z: „Svůj plán překonat své životní šesté místo z Březolup 2006 jsi v šampionátu jednotlivců výrazně překonal. Postaral ses ovšem o dramatickou koncovku. Prakticky ještě na začátku svého comebacku po zranění jsi v dodatkové jízdě dokázal držet v šachu Aleše Drymla. Takový okamžik nejde asi zapomenout…“
Hynek Štichauer: „Ten rozjezd mám v paměti úplně celej‘. Bylo to takový, že jsem mladší a chtěl jsem asi to třetí místo víc než Ála. Asi věděl, že to nic neřeší. Vytáh‘ jsem si vnitřek a byl tam dřív. Pouštěl jsem to ven, on byl rychlejší, přišlo mě, že to zaklap‘, abychom se do nájezdu nehákli a nešli. Myslím, že kdyby tam šel natvrdo, v jednom z těch výjezdů mě asi vzal. Ale je to už jedno, nevzal. Abych to řek‘ po lopatě, kdybych jel s Lukášem, asi mě tam zamáz‘, ale Ála to neudělal. Jezdí hlavou a tu kalkulačku má v hlavě přivařenou nebo přidělanou nějakým nerozebratelným spojem. A věděl, že třetí místo zas není až taková prestiž, jak se možná zdá, a neriskoval.“

speedwayA-Z: „Jelikož jsi neabsolvoval mistrovství republiky jednotlivců 2009, nemohlo se pro tebe najít jediné místečko ani v mistrovství světa, ani v šampionátech Evropy. V reprezentaci ses mihnul prakticky jen díky pozvánce Milana Špinky dělat náhradníka pro kvalifikaci světového poháru družstev v Abensbergu, na kterou jsi nakonec nereflektoval. Je tím pádem letošní třetí místo pro tebe uspokojivé i z toho důvodu, že tě v příští sezóně reprezentace nemine?“
Hynek Štichauer: „Reprezentovat je dobrý. I kvůli sponzorům. Když jim prezentuješ svou činnost, můžeš si dát v podstatě lepší status. Když jsem třetí v mistráku, myslím, že si budu moct dobře vybrat dráhu. V mistrovství Evropy asi ne, jsou tam přede mnou čtyři finalisti, ale v kvalifikaci o Grand Prix si snad budu moct vybrat ještě Divišov. Uvidíme, jak to bude se světovým pohárem. Hrozně mě to láká, uzávěrka bude po extralize v Pardubicích, což pro mě bude výhoda. Takže doufám, že to klapne a vejdu se tam. O důvod víc k obhajobě nebo zlepšení toho třetího místa. Ale spíš by mě lákalo lepší umístění v kvalifikaci o Grand Prix. Aspoň solidní výsledek v semifinále by byl motivující a dodal by mi chu k další práci.“

speedwayA-Z: „A jak bys hodnotil nově vzniklý přebor jednotlivců/družstev? Ty ses v něm objevil jen kvůli postupu do semifinále šampionátu jednotlivců a pak až v rámci své závodnické rekonvalescence. Mají takové závody určené spíše pro amatérské nadšence nabídnout něco i tobě, profesionálovi?“
Hynek Štichauer: „Určitě je to lepší než trénink. Každej‘ závod, když si stoupneš na pásku a vnímáš jeho atmosféru, je lepší než trénink. Můžeš zkoušet motorku a nastavení, což v závodě, kde o něco jde, máš strach a nebo si netroufáš jít z extrému do extrému. Proto je to lepší tady, kde ztráta dvou bodů tolik neznamená. Nebo když zvolíš něco špatně, ještě to v tý konkurenci stačíš dohnat a vyhraješ. Ale nesouhlasím s tebou, že je to amatérská liga. Jezdí tam Málek nebo Venca. I těch jejich pár jízd udělá ten závod atraktivnější. Ale jinak ze dvou závodů to těžko posoudím, jestli je to dobrý nebo špatný, to se budeš muset zeptat tady Vency.“

speedwayA-Z: „Na sklonku roku doznívají spíše vzpomínky na letošní plochodrážní boje. Nicméně s přelomem letopočtu odstartují přípravy na novou sezónu. Jak se na ní chystáš a s jakými ambicemi do ní budeš vstupovat?“
Hynek Štichauer: „Příprava zatím probíhá odpočinkově a s doléčením zranění, který jsem v průběhu kariéry měl. Věnuju se tomu, abych byl zdravej‘. Po novým roce začnu s motorkama. Začal jsem s Honzou Kiliánem pracovat s karbonovými díly, aby splňovaly požadavky po technický stránce a byly finančně dostupný. Hodláme rozšiřovat sortiment, ale z důvodu vytížeností jeho i mojí to není ještě dotažený, ale kdyby měl někdo zájem, může nás kontaktovat. Rozjede se i e-shop na mejch‘ stránkách www.Hynek-racing.com . Ambice jsou každej‘ rok stejný. Udělat mistra světa na klasice, trávě, dlouhý a na ledech taky! Ne, to byl joke. Nemám rád stanovovat si nalajnovaný cíle, že příští rok udělám mistra světa. Chci bejt‘ spokojenej‘ sám se sebou a jezdit dobře ligový soutěže u nás, v Anglii, v Polsku a co bude k mání. A hlavně zůstat konečně aspoň jednu sezónu bez zranění. A obhájit pozici z mistrovství republiky a asi nejvíc mě láká světovej‘ pohár. Když se dostanou do nominace, což bych měl, tak zajet dobře tam.“

Hynek Štichauer děkuje:
„Tradičně rodině, tátovi za jeho čas, kterej‘ mi věnuje, prarodičům, že mám u nich pořád dveře otevřený. A pak bych chtěl poděkovat:
Láďovi Peškovi, že pro mě není jenom manažer,ale i osobním rádcem, a jeho společnosti FOMPEX GROUP,
Skalnímu sponzorovi Honzovi Joštovi a jeho realitní kanceláři JORK,
Kovošrot Šmidrkal,
Chládek a Tintěra,
MCF,
panu inženýrovi Miroslavu Štichauerovi a pardubické tiskárně Silueta,
dalším skalním sponzorům pánům Hruškovi a Tomáškovi a jejich HT KOVO,
a v neposlední řadě Mírovi Mihulemu za mechaničení a též Jindrovi, protože je kapacita ředitel.

Závěrem bych chtěl všem fanouškům a čtenářům magazínu speedwayA-Z popřát klidné, řevem plochodrážní motorky nerušené Vánoce. I když v příštím roce si budeme pravděpodobně moct nastartovat speedway motocykl s novým typem výfuku přímo při štědrovečerní večeři a ještě u toho uslyšíme i koledy… Není tady něco špatně?

Do Nového roku hodně štěstí, zdraví, lásky, pohody a všem jezdcům rychlou ruku na spojce, ale přece jen o trochu pomalejší než je ta má (smích).

Krásné svátky a žužlu zdar.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach a Pavel Loužecký

Článek obsahuje jubilejní 11 000. fotografii publikovanou magazínem speedwayA-Z

Třebsín – 18. prosince
V životě je potřeba být ve správný čas na správném místě. A potkat správné lidi. Jeho příběh by toho mohl být pádným důkazem. Ještě předloni proháněl motokrosovou padesátku Malaguti Grizzly jen po polích v okolí své vesnice. Přitom potkal otce bývalého plochodrážníka Michala Šnajberka, který jeho úsilí nasměroval na pražskou Markétu a do továrny na talenty vedené Zdeňkem Schneiderwindem. Výsledky se dostavily a Michal Škurla se dnes může pochlubit drtivým vítězstvím ve všech třech domácích seriálech stopětadvacítek, dalšími primáty a uvedením svého jména do užšího povědomí mezinárodní konkurence. Mladý pražský plochodrážník o tom všem vypráví v exkluzivním rozhovoru, který magazínu speedwayA-Z poskytl.

speedwayA-Z: „Plochá dráha není v našich podmínkách masově rozšířený sport. Počet jeho adeptů není rozhodně závratný. Co přivedlo do sedla plochodrážního motocyklu tebe?“
Michal Škurla: „Přived‘ mě k tomu pan Šnajberk starší, kterej‘ měl syna závodníka. Jezdil jsem na krosce po polích kolem vesnice. Dostal jsem ji od bráchy a začal na ní jezdit. Bylo to tak v osmi letech. Bylo to zábavný, nenudil jsem se. Bylo to něco novýho. Přijel jsem na hřiště a pan Šnajberk mi nabíd‘, jestli si nechci zkusit plochou dráhu. Vůbec jsem o ní nic nevěděl a nikdy ji neviděl ani v televizi. S tátou jsme vyrazili na Markétu. Bylo to úterý, poprvý jsem se nesvez‘, ale ve čtvrtek jsme už odjížděli s motorkou. Hned v ten čtvrtek jsem jezdil. Bylo to dobrý, zezačátku to nezatáčelo. Smyk jsem se trochu naučil na druhým tréninku. Bylo to hodně dobrý, ten čtvrtek byl dobrej‘ den. Bylo to zábavnější než na tý krosce, moh‘ jsem to dělat závodně.“

speedwayA-Z: „Za těchto okolností bylo jedině logické, že tvé kroky vedly na pražskou Markétu. Záhy ses dostal mezi užší špičku ve stopětadvacítkách. Vzpomeneš si ještě na svůj první závod a své první pódium?“
Michal Škurla: „Byl to Markéta Cup. Nejdřív jsem jezdil v Markéta Cupu mezi jízdama a když jsem jel závod, byl jsem devátej‘ mezi jedenácti. Bylo to hodně zkušeností. Na startu vedle mě někdo stál. Přineslo to velkej‘ posun nahoru. Pak přišel Slaný, byl to mistrák. Velká dráha byla rychlejší, ty zatáčky o dost delší a startovalo tam víc jezdců. Pomohla mi i tak kroska, protože jsem se na ní naučil jezdit na motorce. První bedna byla hned v tom prvním roce na Shupa Cupu, kde jsem skončil třetí. Pocit pěknej‘, hodně pěknej‘. A ten pohár mám pořád doma.“

speedwayA-Z: „V letošní sezóně jsi jen obtížně hledal přemožitele a sbíral vítězství jako na běžícím pásu. Jak si vysvětluješ takovou převahu?“
Michal Škurla: „Samozřejmě to bylo trochu v technice. Rozhodně to nebyla stopadesátka motorka, jak se říkalo. Ani plnej‘ objem 129 ccm, byla to stopětadvacítka. Nebyla potřeba mít vyšší objem. Určitě jsem se už rozjezdil, měl víc zkušeností a přes zimu bylo hodně posilování. Našel jsem ladiče, pana Šmída z Litomyšle kterej‘ nám tu tuhle sezónu udělal líp. Je to spolupráce se Shupou, začali jsme spolupracovat s panem Bendou a on nám ho doporučil. Shupa byla základem těch úspěchů, je dravější než Honda a hlavně jede. Ale spíš je rozdíl, kdo to udělá a jak to udělá. Je tam i jezdecká stránka. Byla to moje třetí sezóna, měl jsem víc zkušeností a síly. Věděl jsem, co s motorkou a hlavně se ta technika připravila dokonalejc‘. A doufám, že příští sezónu to půjde stejně. Mohlo by to jít i líp, hlavně na mistrovství světa a Evropy. Tam doufám, že udělám výsledek.“

speedwayA-Z: „Na scéně stopětadvacítek jsi dokázal něco, co se nikomu jinému ještě nepovedlo. Triumfoval jsi ve všech třech seriálech. Jak na svou vítěznou šňůru vzpomínáš?“
Michal Škurla: „Je to dobrá věc a mám radost, že jsem to dokázal jako první. Pořád mě to bavilo, i když jsem vyhrával. Důvody jsou stejný, jak jsem zmiňoval v minulý otázce. A hlavně jsem byl nahecovanej‘, abych to dokázal jako první. Vůbec nebyl problém střídat malou a velkou dráhu. Na každou dráhu jsem měl jinou motorku, jinak zpřevodovanou. Ale víc si užiju tu malou. Je tam málo prostoru a hodně jezdců. A trávu, ta je nejlepší. Nejvíc jsem se na titul nadřel na malý dráze a vyhrát Markéta Cup bylo nejtěžší. Samozřejmě jsem se nadřel na všechny vítězství, ale tady to bylo asi nejsložitější. Bude to těžký obhájit. Kdo bude největší soupeř, nevím. Nevím, kdo to pojede.“

speedwayA-Z: „Letos jsi začal úzce spolupracovat se Shupa Teamem a osedlal jejich tovární stroje. Jak k vaší spolupráci došlo a co ti přinesla?“
Michal Škurla: „Velkou podporu v motorech. Hlavně v mistrovství světa a Evropy, kdy mi dodali celou motorku. Spolupráce byla domluva a byla perfektní. Rozdíl mezi mojí a tovární motorkou zas takovej‘ není. Díly jsou stejný, naše máme postavený ze stejnejch‘ dílů. Mělo by to pokračovat i dál, jsme dohodli i na další sezóně.“

speedwayA-Z: „Svými výkony sis rozhodně řekl o reprezentační vestu. Zlatá trofej UEM v Loppersumu sis ovšem své vystoupení evidentně představoval trochu jinak, že?“
Michal Škurla: „Tam jo. Zklamala technika. Motorka jela dvě kola, pak už nejela. Doteď se neví, co se dělo, asi něco v karburátoru. Ale přesně, co s ním, nevím. Byly tam nervy, ale měl jsem radost, že jedu na takovejhle závod a nějaký umístění jsem vůbec nečekal. Dráha byla pěkná, hodně pěkná. V Anglii to pak bylo daleko rozbitější. Jel jsem poprvý na trávě. Svezení bylo takový jiný, musel jsem si zvykat na odpružení. Na fyzičce se to ale vůbec neprojevilo, s tím jsem neměl problémy.“

speedwayA-Z: „Tallington ovšem bylo jiné kafe. Dvoupencová mince, kterou jsi našel, ti evidentně přinesla štěstí. A nebo pokládáš čtvrté místo za trošičku smolné, když k medailím nebylo daleko?“
Michal Škurla: „Byl to velkej‘ úspěch, s něčím takovým jsem vůbec nepočítal. Bedna byla hodně blízko. Pokazil jsem start ve finálový rozjížďce a pak už se to nedalo nějak dohnat. Už jsem byl zkušenější než v tom Holandsku. Věděl jsem, jak se bude motorka chovat. A už to bylo bez potíží. Dráha byla horší. Chvilku z kopce, chvilku do kopce. Nebyl problém, jinak se nestavil tlumič a bylo to v pořádku. Konkurence je o dost větší než v Čechách. Jinak fungujou, mají týmy, kde jsou dva nebo i tři mechanici. A hlavně jezdí ty závody pořád na takovejch‘ drahách.“

speedwayA-Z: „Mnoho tvých vrstevníků pošilhává po pětistovce. Jak jsi na tom v tomto směru ty? Patnácté narozeniny budeš slavit počátkem června…“
Michal Škurla: „Už jsem na něm začal a párkrát trénoval. Chci začít závodit na konci roku a jet pár závodů. Zezačátku jsem si na to musel zvyknout, než jsem přišel na to, jak s ním zacházet. Ale pak už to bylo takový normální. Něco jako z krosky na stopětadvacítku. Stopětadvacítka je dobrá na úplnej‘ základ, naučit se smyk a ovládat motorku. Zkušenosti ze stopětadvacítky se daj‘ zúročit, i když jdeš na pětistovku. Je to výhoda.“

speedwayA-Z: „Někteří borci odložili předčasně stopětadvacítku, jiní využili věkový limit na maximum a kombinovali obě kubatury. Jak to bude příští rok s tebou? A jak se chystáš na novou sezónu a co bys v ní rád dosáhnul?“
Michal Škurla: „Zezačátku pojedu stopětadvacítky, pak až budu moct, pojedu pětistovky, ale stopětadvacítky dokončím kompletně. Nemám obavy střídat obě kubatury, nebál bych se toho ani během jednoho závodu. Někomu to vadí, někomu ne, záleží na tom jezdci. A mně to nevadí. Zimní příprava je v posilovně, máme ji dvakrát tejdně, pak máme squash a spinning. Po Vánocích začnu dělat motorky, sehnal jsem, co budu potřebovat na oboje, jak pětistovky, tak stopětadvacítky. Chtěl bych aspoň bejt‘ do druhýho místa na mistrovství Evropy na trávě. To je jedna z hlavních priorit. A v Česku to obhájit a udělat zase to samý.“

Michal Škurla děkuje:
„Rodině, sponzorům, týmu Shupa – Jiřímu Bendovi, Jaroslavu Šůsovi, Lukáši Háskovi, Petru Schmidovi a Michalu Červenému, a tátovi. Trenérovi panu Schneiderwindovi. Sponzorům mimo plochou a to panu Josefu Novotnému a Václavu Přeučilovi. A všem, co mi k tomu úspěchu pomohli.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach a Jaroslav Šůs – Shupateam

Pardubice – 20. prosince
Když budete v těchto dnech procházet tunelem pod svítkovským depem a zabrousíte do dílny, kterou má k dispozici Ladislav Štěrovský se svým synem Davidem, najdete v ní neobvykle mnoho místa. Důvod je nasnadě. Dvě stopětadvacítky, které se podílely na zisku letošního titulu vicemistra republiky na malé dráze, už byly vráceny klubu. A zbývající třetí čeká už jen na návrat repasovaného motoru. Budoucnost pardubického závodníka spočívá v pětistovkách, by bude muset ještě čekat polovinu sezóny na své patnácté narozeniny. Avšak pakliže bychom chtěli vystopovat kořeny jeho plochodrážní kariéry, museli bychom se vrátit do minulosti mnohem vzdálenější. Až do doby, než přijely ruské tanky a většina Čechoslováků stále věřila, že socialismus může mít i lidskou tvář.

Konec šedesátých let se současným pátráním po letitém ESu
„Zkoušel jsem to v sedmašedesátým,“ vzpomíná si Ladislav, otec Davida Štěrovského a vrací se k tomu, co jeho bližšímu setkání s plochodrážními motocykly předcházelo. „Asi od svejch‘ osmi roků jsem chodil v Pardubicích na stadión. Pamatuju Zlatou přilbu na trávě, jak jsme tam jako kluci lezli přes plot. Zažil jsem tu dvě stě tisíc lidí, pamatuju přechod na škváru.“

Podobné zážitky má z dětství mnoho lidí, aniž by se však dostali do sedla závodní pětistovky. „Chodil jsem se dívat na tréninky na Svítkova a líbilo se mi to,“ vysvětluje Ladislav Štěrovský. „Pracoval jsem v AOZ Přelouč s panem Suchánkem, Tomášovým dědou, a panem Machačem. Pomáhal jsem jim s motorkama a tam jsem k tomu přičich‘.“

A pak to šlo ráz na ráz. „Pan Suchánek měl ESO a zavez‘ mě do Chrudimi,“ líčí otec současného českého vicemistra stopětadvacítek. „A nahoře nad gymnáziem mě učil základy plochý dráhy. Potom jsem se s Jaroslavem Machačem domluvili, že mě za pět tisíc přiveze odkoupený motocykl z Prahy.“

Dvouletá vojenská služba však závodní plány rázně přetrhla. „Zkoušel jsem trénovat, ale musel jsem na vojnu,“ vzpomíná Ladislav Štěrovský. „Zkoušel jsem to i po vojně, ale při jednom tréninku jsem narazil do mantinelu. Přeletěl jsem jako kamikadze přes přední kolo. Byl jsem v nemocnici a než jsem se vrátil, moje maminka všechno plochodrážní vybavení prodala.“

Ztráta motocyklu ESO nedává Ladislavu Štěrovskému spát dodnes. „Do dnešní doby to ESO hledám,“ tvrdí. „Rád bych ho získal zpátky. Kdyby o něm někdo něco věděl, budu rád za informaci. Mělo by bejt‘ někde na Chrudimsku…“

Touhy naplněné po čtyřiceti letech
Nicméně plochodrážní bacil se v duši Ladislava Štěrovského zahnízdil hodně hluboko. Po čtyřiceti letech začal prožívat závodní atmosféru znovu se svým synem Davidem. „I pro něho to ESO hledám, aby měl památku,“ svěřuje se. „K plochý dráze jsem ho přived‘ já. K dokonalosti jeho jízdy a i po technický stránce mu pomoh‘ náš kamarád Vlado Višváder, za což mu chci poděkovat.“

David Štěrovský logicky své první plochodrážní krůčky podnikl v pardubickém klubu. „Samozřejmě děkuju i jim, že se snažej‘ Davida podržet a jdou nám vstříc. Je jenom škoda, že nemá paráka. Stejně starýho kluka, kterej‘ by s ním trénoval a do budoucna by se sjeli natolik, že by byli patnými reprezentanty ve dvojicích.“

Osud tomu chtěl, že se Ladislav Štěrovský nezapsal do historických záznamů jako závodník. Dnes ho však kuloáry plochodrážních dep už dávno zaregistrovaly jako brilantního řidiče bílého transitu, pečlivého mechanika a samozřejmě starostlivého otce. „Ta moje touha závodit se po čtyřiceti letech naplňuje v Davidovi,“ nezastírá.

Historie zaznamenala mnoho případů, v nichž otcovy závodnické ambice byly mnohem větší než synova touha hnát se dokolečka kolem dřevěných mantinelů na motocyklu, který postrádá brzdy. David Štěrovský však k této sortě rozhodně nepatří. „Viděl jsem tátovy fotky, viděl jsem i Zlatou přilbu v telce,“ přebírá otěže našeho vyprávění. Za jeho závodním debutem však stojí smečka nejmenšího psího plemene.

„Marián Jirout si od nás koupil čivavy,“ líčí David Štěrovský rozhodující iniciační moment své vlastní sportovní kariéry. „Vzal mě na stadión. Byl tam trénink, líbilo se mi to a už jsme sháněli kombinézu, přilbu a pak motorku…“ Než stačí domluvit, skáče mu otec do řeči: „A zase se tady točí jména pana Suchánka, nechal nám kombinézu po Tomášovi. Je to takovej‘ zakletej‘ plochodrážní kruh.“

Smyk po deseti trénincích, inventářem startovních listin během čtvrt roku
Psal se dvanáctý den měsíce srpna roku 2008. Na malém ovále za první zatáčkou velké pražské dráhy se konal osmý závod premiérového ročníku Markéta Cupu. Zdeněk Vrba si šel za svým cílem vyhrát celkově a vedle obrovského poháru do vitríny se především zmocnit nové stopětadvacítky jako hlavní ceny pro vítěze. Václav Milík, jeho největší rival se tehdy po rozjezdu nedostal do finále A, takže Pražan zvýšil své vedení na pět bodů.

Na pozadí těchto událostí si jen málokdo všimnul debutu Davida Štěrovského. Už snad nikdo si nepamatoval, že si kdysi počátkem sedmdesátých let ‚nějakej‘ Štěrovskej‘nabil hubu‘ při tréninku ve Svítkově. A tak se jméno jeho syna poprvé objevilo ve zpravodajství magazínu speedwayA-Z zkomolené.

Co však desátému místu mladého Pardubičana před klubovou kolegyní Janou Račákovou předcházelo? „Motorky se mi líběj‘ všeobecně,“ pojímá své vzpomínky zeširoka. „Jako malej‘ jsem jezdil na minibajku na plácku. Na plochý se mi líbila rychlost a že to jelo smykem. Bylo náročný se ten smyk naučit. Poved‘ se mi asi až desátej‘ trénink. Na stadiónu jsme trávili dost času.“

Ladislav a David Štěrovští přišli poprvé do svítkovského areálu někdy v květnu 2008. Stačilo dva a půl měsíce a tehdy dvanáctiletý závodník stál poprvé na pásce. „Byl jsem nervní,“ vzpomíná na svůj první Markéta Cup s odstupem více než dvou let. „Tréma. Byl to nezvyk, když jsem se postavil na pásku a někdo tam byl vedle mě. V Pardubicích jsem jezdil sám na letišti, tady byl start a hned smyk. Takže něco jinýho. Ale dobrej‘ zážitek. Peckový!“

Drápek byl zaseklý a startovní listiny stopětadvacítek dostaly další jméno, které se mělo stát jejich stabilním inventářem. David Štěrovský do konce sezóny 2008 stihnul absolvovat kompletní zbytek Markéta Cupu s celkovým dvanáctým místem. Menší počet absolvovaných závodů ho limitoval rovněž v mistrovství republiky, v němž skončil čtrnáctý.

„Líbil se mi ten adrenalin a z jízdy jsem přijížděl úplně nadšenej‘,“ líčí své dojmy z prvních závodů na malé dráze. „Stihnul jsem i mistrák, ale velký dráhy jsou i o jezdci, jak přidá plyn. A já se ještě bál ho přidat, neměl jsem ještě takový zkušenosti.“

První kompletní sezóna s prvními vavříny
Rok se sešel s rokem a David Štěrovský se začal prosazovat na stupně vítězů. „To už bylo lepší, byl jsem víc vyjetej‘,“ ožívá při zmínce o sezóně s devítkou na konci letopočtu. Příprava přitom začala hodně netradičně.

„Byli jsme s Vladem na šroubkách v Zohoru,“ vybavuje si živě. „Tam jsem sed‘ na motorku a vodilo se to úplně samo. Zezačátku jsem nevěděl, co s tím. Měl jsem asi dva pády, ale pak jsem přišel, že si to chce hrát s plynem.“

Získané návyky se mu náramně hodily především v Markéta Cupu. „Malá dráha je určitě lepší,“ srovnává. „Je to o technice jízdy, na velký dráze jako v Pardubicích nebo Plzni je to jen o motoru.“

Neuplynulo ani dvanáct měsíců od jeho závodního debutu, když se David Štěrovský poprvé postavil na české pódium. Symbolicky se tak stalo na malé dráze, avšak nikoliv při Markéta Cupu, nýbrž při novém šampionátu na malé dráze. Přišly však i další stupně vítězů at’ už v Markéta Cupu či v klasickém mistrovství stopětadvacítek.

„Nějaký bedny byly,“ hodnotí své loňské výsledky. „Z toho jsem měl radost. Hlavně z tý první, z ní jsem byl nadšenej‘. Vážím si toho, i když první vítězství bylo v Míšni.“ Větší bodové příděly logicky přinesly pohyb vzhůru výsledkovými listinami. Pátá místa v obou republikových šampionátech a čtvrté z Markéta Cupu dávala naděje na další zlepšení v letošním roce.

Člověk míní, technika mění
„Neradi se vymlouváme na techniku, ale je to tak,“ zasahuje Ladislav Štěrovský do toku synova vyprávění. Vzápětí se opět ujímá slova David Štěrovský a líčí, jak na začátku sezóny byli oba v pohodě. „Bylo to v pohodě, udělal jsem tři Hondy. Dali jsme všechno do kupy a nechali udělat motor v Jawě. Do srpna, září všechno šlapalo úplně v pohodě.“

První signály nastávajících trablů se objevily během léta. „Na soustředění ve Slaném mi odešel nejlepší motor po Vaškovi Milíkovi,“ vypráví David Štěrovský. „Urval se ventil, odešla elektrika a musel jsem sezónu dokončit na jedný motorce. Sezóna skončila bolavou rukou, jak se říká.“

Neutěšená situace se promítla do fungování rodinného týmu. „Nervozita byla, už když jsme tady na stadiónu nakládali motorky,“ připouští Ladislav Štěrovský. „Ptal jsem se sám sebe ‚má cenu tam jet?‘. Šetřili jsme motorky a doma ani netrénovali. Je to velká a rychlá tra, aby motorka na ní netrpěla. To byla také ztráta.“

Nicméně i za daných okolností dokázal David Štěrovský skončit druhý v mistrovství republiky na malé dráze hned za nepřemožitelným Michalem Škurlou. „To je můj největší výsledek,“ září David Štěrovský. „Jsem rád, byla tam silná konkurence. Hlavně Michal Škurlů, s tím byly největší souboje. A tu malou dráhu má hodně namakanou. Bejt‘ vicemistr je příjemnej‘ pocit a důkaz, že i na Hondách se dá něco dokázat.“

Když už jsme se zmínili o Michalu Škurlovi, v čem by pardubický plochodrážník viděl příčiny jeho dominantní postavení na scéně českých stopětadvacítek? „Má dobrou techniku,“ Zamýšlí se David Štěrovský. „Malou dráhu má namakanou a na velký dráze je to o motoru a startu. A jemu ta Shupa jede. Než se mě Honda roztočí, on je v nájezdu. Stopětadvacítky jsou jen start a lajna. Nedá se předjíždět, není to ono.“

Titul vicemistra za Michalem Škurlou mohl zopakovat i v Markéta Cupu, kde ho ovšem z pódia srazila neúčast v závěrečných dvou kolech. „Už jsem neměl, na čem jet,“ vysvětluje. „Je to škoda, litoval jsem toho. Dlouho jsem se držel na druhým místě, ale kvůli technice to musel zabalit.“

Rovněž v klasickém šampionátu plochodrážních kolibříků skončil těsně pod pódiem závěrečné klasifikace. „Velká dráha byla o motoru, i když to na něho nechci svádět,“ komentuje, přičemž poukazuje na vavřínové věnce ze dvou mistrovských podniků. „Třeba Mšeno a Liberec se mi povedly. Liberec je vůbec nejlepší z velkejch‘ drah a je tam suprová organizace. A byl to letošní nejlepší závod vůbec. Ten jsem si užil, motorky jely. A ve Mšeně to mohlo bejt‘ lepší, akorát jsem tam upad‘. Byl jsem přemotivovanej‘, body šly jako na přeskáčku, ale poved‘ se mi rozjezd.“

Budoucnost je v půllitrech, cíl ve startovní listině Zlaté stuhy
Navzdory problematickému závěru vnímá David Štěrovský letošní sezónu jako povedenou. „Řek‘ bych, že sezóna byla povedená,“ filozofuje. „Jsem spokojenej‘, mám poháry z velký i malý dráhy. Nemůžu si stěžovat. A největší radost je z toho vicemistra.“

Nicméně stopětadvacítky jsou ve své podstatě přípravou na přechod do kubatury půllitrů. David Štěrovský s nimi už má zkušenosti. Poprvé plnoobjemový plochodrážní motocykl osedlal loni v zimě při trénování s Vladimírem Višváderem na šroubcích v Zohoru. „Bál jsem se toho, je to velkej‘ skok,“ vzpomíná na svou premiéru. „Ale nakonec mi to přišlo, že je to jen rychlejší stopětadvacítka. Je to o tom jen jezdit.“

V letošním roce měl David Štěrovský půjčený BM od Vladimíra Višvádera. Nicméně největší emoce v souvislosti s pětistovkou zažil během říjnového recesistického Becher Cupu. „Hynek mi půjčil svoje GM,“ svěřuje se. „Poprvý jsem se svez‘na pořádný motorce. Jeli jsme spolu a on mě ved‘. Pak jsme si střídali venek, lajnu a naopak. Svezení dobrý, úplně nejlepší.“

Mladý závodník si musel připadat, jak v jiném světě. „Se stopětadvacítkou se to vůbec nedá srovnat,“ souhlasí. „Den a noc. Půllitr jde za plynem, stopětadváca je čtvrtka výkonu. Na půllitru jsem hlavně věděl, že bych moh‘ jet ještě rychlejc‘ a vytáhnout to plynem. Becher mi dal hrozně moc.“

Stopětadvacítka je pro Davida Štěrovského dočtená kapitola, by si na pokračování svého plochodrážního románu bude muset počkat do svých patnáctých narozenin. „Začátek sezóny bude v tréninkách, ale od konce června budu už závodit na půllitru,“ plánuje.

K synovým plánům má samozřejmě co říct také otec Ladislav. „Jako náš cíl jsme si vytyčili jet Zlatou stuhu,“ říká bez obalu. „A startovat v ní s juniorskou špičkou. Tomu budou podřízeny i tréninky. Chceme se připravit na fyzickou zátěž šesti kol.“ Ta se však při juniorském předzávodě Zlaté přilby jedou ve finálové jízdě… „To necháme osudu,“ zachovává Ladislav Štěrovský pragmatický postoj. „Ale v případě úspěchu bude připravení. Budeme jezdit šestikolový tréninky všude i v Polsku.“

Jeho syn se nové sezóny nemůže už dočkat. „Moc se těším,“ netají se. „Budou to nový zkušenosti, zážitky… Něco jinýho jako když jsem ve stopětadvacítkách začínal od nuly. V Čechách bude pro mě asi nejvíc přebor. A chtěl bych tu Stuhu…“

Příprava podřízená cílům
I když dílna ve svítkovském depu zeje pohatím atypickou prázdnotou, během pár dnů se to změní. „Stavíme jednu motorku,“ chlubí se Ladislav Štěrovský. „Do března se budeme snažit udělat ještě jednu. Po dohodě s trenérem Januszem Chudzikowskim, kterýmu tímto děkuju, odjíždíme už v březnu na společný soustředění s Poláky a Němci do Rakouska. Budeme trénovat i ve Wroclawi a v Opole. A v Čechách, a už to jsou Svitavy, Chabařovice, Praha nebo samozřejmě Pardubice.“

„Hlavně bych si chtěl namakat Pardubice, to je domácí dráha a je to pro mě nejvíc,“ plánuje si David Štěrovský. Během loňské zimy snil o reprezentaci ve stopětadvacítkách. Letos to nevyšlo, ale co třeba letos, zvrátil by ještě své rozhodnutí nechat kolibříky za sebou?

„Kdyby mi nabídli Tayac, přemejšlel‘ bych možná ještě o stopětadvacítce, ale spíš asi už ne,“ přesvědčuje o síle svého odhodlání být napříště spojován už jen výhradně s pětistovkami. „Stejně nemám na čem. Už nemám v dílně nic, jenom jeden rám. Čekáme, až se nám vrátí jeden motor, a zkompletujeme motorku a můžeme ji vrátit klubu.“

A Ladislav Štěrovský, který celou story v sedmašedesátém odstartoval, si bere slovo i na konec našeho vyprávění. „Pevně věřím, že se nebude, abych se zase dostal do role Marka Pola,“ směje se. „Tuhle přezdívku jsem dostal od vynikajících přátel, když jsem najel dvanáct set kiláků do Polska. I já jsem trénoval a jsem připravenej‘ na dlouhý cesty (smích). A podobné nasazení čekám i od syna!“

David Štěrovský děkuje:
„Vedení pardubickýho klubu, panu Erbanovi, panu Moravcovi a panu Vozárovi. Hynkovi Štichauerovi a Oldovi Řezníčkovi. Ze zahraničí především polskýmu trenérovi Janu Chudzikowskemu a vedení gorzowskýho klubu s panem Parysem. Všem hodně štěstí a zdraví, bohatýho ježíška a hodně sportovních úspěchů v sezóně 2011.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Jiří Brummer st., Pavel Loužecký a archív autora

Březolupy – 4. prosince
Postoj mrtvého brouka, který letos v zimě zaujmul jeho Miskolc otázce prodloužení kontraktu i po postupu do první polské ligy, mu zkomplikoval řešení otázky závodních příležitostí. Počet závodů se mu po přechodu mezi seniory snížil o více než polovinu a to mu ještě výrazně pomohlo hostování v extraligové Plzni a vznik přeboru jednotlivců/družstev. S výsledky není spokojen, poukazuje především na rozstříštěnost a nekoncepčnost termínů, nicméně nebýt problémů s řetězem dost možná by se do historických statistik zapsal jako přeborník republiky. O tom všem vypráví Martin Gavenda v exkluzivním rozhovoru, který magazínu speedwayA-Z poskytl.

speedwayA-Z: „Zhruba před měsícem jsi zvažoval svou účast na jedné rallye. Čím tě tato disciplína přitahuje a je možné, že bys vyměnil řidítka plochodrážního motocyklu a volant soutěžního automobilu?“
Martin Gavenda: „Byl to takový hec, že se jela rallye show v Havlíčkově Brodě, tak nás to napadlo. Samozřejmě bych řídil a nedělal spolujezdce a auto by bylo určitě jen nějaké enko. Pak z toho sešlo, bylo pozdě na přihlášky, posádky už byly vybrané a nestihlo se to připravit. Určitě mě láká to zkusit. Kdyby se příští rok něco naskytlo a moh‘ jsem si zkusit nějakou rallye, půjdu to toho. Nejsou tam mantinely a všude kolem jsou stromy, kde nejsou potřeba nafukovačky (smích). Sám nevím, co bude za pár let. To se uvidí. Zatím neuvažuju, že bych vyměnil plochou za rallye.“

speedwayA-Z: „Loni jsi skončil s věkovou kategorií juniora. Obával ses, že budeš mít menší počet závodů. Tahle tvoje obava se letos bohužel vyplnila, že?“
Martin Gavenda: „No, vyplnila se. Do slova a do písmene. Na jaře jsem udělal motory a odjel s nimi celou sezóny. Naštěstí (smích). Odjel jsem asi třicet závodů, možná ani to ne. Řekl bych, že to bylo tak o polovinu míň než loni. měl jsem víc času na práci, ale radši bych závodil. Nebyl to optimální stav, začalo se pozdě, pak nic, potom pár závodů v červnu a zase pauza. Za červenec a srpen jsem měl snad jen dva závody. Ani trénovat se moc nedalo, nebyly peníze na dělání motorů, protože i ten trénink něco stojí.“

speedwayA-Z: „Léta jsi patřil k inventáři maďarského Miskolce, kde jsi s výjimkou pražského dobrodružství v polskou ligou v roce 2007 startoval pravidelně od sezóny 2006. Letos tě ovšem Maďaři vypekli a tys zůstal bez polského angažmá. Jak to ovlivnilo tvou sportovní činnost?“
Martin Gavenda: „Určitě to jsou závody a taky přísun peněz. Dá se tam vydělat a vrazit to do techniky. To letos nebylo a taky to chybí. Sám nevím, co se dělo. Po postupu při posledním loňském závodě jsme se bavili a oni sami nabídli, že za ně pojedu i letos. Že přijedu do Miskolce a podepíšu kontrakt. Nic se nědělo, když jsem jim psal, tvrdili, že pošlou kontrakt, ale pořád nic. Pak se neozývali vůbec a na poslední chvíli už nešlo nic sehnat. Pak mi volali až na poslední závod z Krosna, jestli bych za ně jel v Lublině. Ale to bylo v situaci, kdy jsem dlouho neseděl na motorce, tak jsem tam ani nejel. Navíc by to byl jen jeden závod. Příští rok ještě nevím, zatím je něco v jednání. Určitě druhá liga.“

speedwayA-Z: „V české extralize jsi hostoval za PK Plzeň a za svůj Olymp startoval prakticky jen při jarních test matchích. Bylo dobré vyměnit klub, který usiloval o titul, ja jiný, jenž měl nižší ambice, avšak garantoval větší počet startů?“
Martin Gavenda: „Určitě jsem byl rád. V Praze bych byl třeba jen náhradník. A kdybych nejel extraligu, nejel bych nic a plácal se jen v tom přeboru. Kluby se dohodly mezi sebou a Praha mě uvolnila na to hostování. Bylo to výborné až na ty výsledky. Ty mě serou asi nejvíc. V Plzni se mi líbilo, byl jsem spokojenej‘.“

speedwayA-Z: „Plzeň to nakonec dotáhla až do semifinále extraligy. Jak bys soutěž hodnotil po sportovní stránce?“
Martin Gavenda: „Pro mě bylo dobře, že se naskytlo místo, protože ve čtyřkách bych se třeba nesvez‘ vůbec. Akorát ty výsledky, jak jsem říkal. To je ta horší stránka, rozpis byl takový trošku zvláštní. Většinou jsem jezdil s těma nejsilnějšíma. A neměl jsem to zrovna jednoduché. Byly tam i dlouhé pauzy, kdy jsem neseděl na motorce jako v létě. Zezačátku to na čtvrté místo nevypadalo. Finále by bylo lepší. Nebylo to daleko, málem jsme tam byli. Bylo to hodně dramatické semifinále, i když jsem to nestačil sledovat. To by asi bylo hodně velké překvapení postupit do finále. Příští rok nevím, vůbec nevím, jak to s extraligou dopadne.“

speedwayA-Z: „Znovu se potvrdila tvá úloha specialisty na přebor. Dvakrát jsi vyhrál jeho předchůdce v podobě tříčlenných družstev. Nyní jsi byl jedním z klíčových autorů březolupského vítězství. Tahle soutěž se ti musela líbit nebo ti těsná prohra s Martinem Málkem v klasifikaci jednotlivců hodně kazí dojem?“
Martin Gavenda: „Ty závody se mi určitě líbily. A ještěže byly, díky tomu jsem vůbec závodil. Kdyby to byl mistrovský výsledek, bylo by to ještě lepší. Ale to nás čeká příští rok (smích)! Byla škoda, že mi v Březolupech spadl hned po startu řetěz. Jinak by to vypadalo jinak. Chtěl jsem udržet vedení, ale holt smůla, nevyšlo to. Té smůly se snad asi nezbavím. Chtěl jsem spíš titul v jednotlivcích. Když už jsem vedlo, dotáhnout to do konce. To by mě těšilo víc než titul v družstvech. Jelo se to jako jednotlivci, tak i proto. Sice by z toho žádný přínos nebyl, ale aspoň by letos něco bylo, když už jinak nic.“

speedwayA-Z: „V mistrovství republiky jednotlivců sis v Praze vylepšil výsledek z pardubické finálové ouvertury a celkově skončil jedenáctý. Jak jsi s tímto umístěním, které negarantuje reprezentační vesty, spokojen?“
Martin Gavenda: „To zrovna nejsem. Chtěl jsem se vejít do osmičky, abych nemusel jet příští rok semifinále. Nevydařily se mi hlavně Pardubice. Předtím jsem mi tam dařilo, fungovalo to, ale ten den vůbec. Na Prahu jsem se připravil, chtěl jsem udělat větší skóre. Jelo to dobře, ale chyběl pokaždé kousíček. I ta reprezentace by mě samozřejmě lákala. Letos jsem jel mistrovství Evropy ve Lvově, ale moc dobře se mi to nepovedlo. Celý ten víkend byl divný. Začalo to tréninkem. Neměl jsem s sebou licenci, vezl mi ji Tomáš Suchánek. Přijel přesně, když skončil trénink, do kterého mě bez licence nepustili. Tak jsme zase naložili motorky. Před závodem jsme je chtěli zahřívat. Jenže jsme motorku nenastartovali a to samé s tou druhou. Což jsem nepochopil, když jsme odjízděli, byly obě nastartované. Nechtěl jsem nechávat nic náhodě, kdybychom přijeli pozdě přes jejich hranice. Přehazovali jsme zapalko, zkoušeli metyl, jestli nění špatný, ale nic. Nakonec to bylo asi zapalování. Koupil jsem do obou motorek komplet elektriku. Nikdy se mi nestalo, aby během cesty na Ukrajinu odešly komplet dvě zapalování. Půjčil jsem si narychlo motorku od Vlada Višvádera. Ale než abych udělal špatný výsledek, tak to radši nic. Byla to taková situace, že jsem měl chu se na všechno vysrat. Už jsem ani neměl peníze, zapalování je už samo o sobě dost velká investice.“

speedwayA-Z: „V šampionátu dvojic nenasadily Březolupy žádného hvězdného cizince jako v minulosti. Spekulovalo se sice o Dino Kovačičovi, avšak tvým partnerem se nakonec stal Tomáš Jůza. Těšíš se už na příští rok, kde by se dvojice měly jet v Březolupech na počet oslav padesátin zdejší ploché dráhy?“
Martin Gavenda: „Byli v jednání jiní jezdci, každý to odřekl. Na poslední chvíli se sehnal Tomáš. Myslel jsem, že ani nepostoupíme z kvalifikace, ale Bořík Hádek to zařídil dobře (smích). Tomáš jel jeden z prvních závodů po zranění. Nestěžuju si. Ještě se příští rok uvidí, jak to dopadne. Mohla by být trošku výhoda domácího prostředí. Ale to je ještě daleko, uvidím, jak se to všechno vyvrbí.“

speedwayA-Z: „Slovensko se poprvé od Mitropa Cupu přelomu tisícileté vrací na mezinárodní scénu. V Žarnovici mají zájem o Jadranskou ligu a ty jsi byl údajně osloven, abys startoval v jejich družstvu. Můžeš to komentovat?“
Martin Gavenda: „Sám nevím, co bude. Nabídka je, odsouhlasil jsem jim, že se mnou můžou počítat. Rád za ně pojedu. Už jsem za ně jezdil juniorská družstva. Je to kousek, tu dráhu mám v oblibě. A těším se, jak dáme Čechům, Slovincům a Chorvatům na prdel (smích).“

speedwayA-Z: „O tom se však budeme bavit za rok. Nyní se teprve blížíme nové sezóně. Jak se na ní chystáš a co bys v ní rád dosáhnul?“
Martin Gavenda: „Posilovna. Napadl sníh, běžky už mám namazané, chystám se, že zítra vyjedu. Plán ještě nevím. Nabídku mám jenom pracovní, přestoupit z pošty ze Zlína do Hradiša (smích). Čekám, jak se vyklube Polsko. Také to není jednoduché, je tam přetlak se závodníkama. Technika bude asi stejná, nejsou peníze. Musím něco vymyslet, chtělo by nějaké změny a něco vylepšit.“

Martin Gavenda děkuje:
„Děkuji serveru CZShare.com. tátovi, bráchovi Alešovi, Martinu Šerýmu, panu Plzákovi, PSK Olymp Praha, AK Březolupy a společnosti Mitas.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach a Jiří Brummer st.

Chotíkov – 27. listopadu
Sám o sobě říká, že má povahu chtít všechno hned. I proto se s velkou vervou vrhnul ve svých dvaceti letech do závodění na dlouhých a travnatých oválech. Hned ve své první sezóně svými výsledky dal jasně najevo, že nešlo o šlápnutí vedle. Navíc dokázal najít přínos i pro krátkou dráhu, kterou rozhodně nehodlá opustit. Michael Hádek poskytl magazínu speedwayA-Z exkluzivní rozhovor, v němž vedle povídání o závodění v obou plochodrážních disciplínách prozradí také pozadí boje o juniorské tituly a vysvětlí, proč je po rezignaci Plzně na extraligu 2011 hostování ve Mšeně logickým krokem.

speedwayA-Z: „Loni ses celou zimu těšil na dlouhou dráhu, doslova jako malý kluk, jak jsi říkal. Po tréninkové zkušenosti z Mariánských Lázní jsi tvrdil, že dlouhá dráha je z pohledu závodníka záživnější a označoval ji jako super svezeníčko. Vydrželo ti to i nadále, když jsi poznal i jiné ovály?“
Michael Hádek: „Myslím, že mi to určitě vydrželo. Jel jsem i dva závody na trávě a to je ještě větší nářez než na dlouhý. Svezeníčko je to nádherný. Akorát jezdec potřebuje sílu a nesmí bejt‘ magor. Jinak by to nedopadlo dobře. Je to rychlý a takový… Nevím, nedokážu to popsat. Na krátký dráze je všechno takový, hrr, hrr, hrr, na dlouhý je to jiný. Dobrá parta lidí, je to kamarádštější, víc v klidu. Na krátký je to napjatější. Tady se závodník z Grand Prix baví i s takovým čudlou jako jsem já. Tráva je hlavně o síle. Poprvý jsem jel v Marmande a nemoh‘ na ruce. A to na krátký jsem v pohodě vydržel i sedm jízd. Dlouhá a tráva mi vyhovuje, mám radši ty dlouhý dráhy. I na krátký se mi líp jezdí ne velkejch‘ drahách než na prckách jako je Liberec. Někdo mi říká, že se tím zničím, ale hodně lidí zase, že to byl krok dopředu. Vašek Milík starší mi říkal, že mě dlouhán kop‘ dopředu. Nebojím se jít na venek a jinak na tom sedím. Je to o rychlosti, na krátký mi připadá, že se ploužím. A pak se jezdci jede jinak, když má tu jistotu. Určitě to bude pokračovat, uvidím, až skončím juniory, jestli o mě bude ještě zájem, když ne, budu se věnovat dlouhý a trávě. To jen tak nezavrhnu.“

speedwayA-Z: „Nyní však nechme stranou pocity a místo nich se podívejme na tvé účinkování na dlouhých a travnatých oválech v sezóně 2010 řečí výsledků. Efektní holubička z tréninku českého šampionátu tě dostala i do nástěnného kalendáře, páté místo zase do užšího povědomí soupeřů i reprezentace. Přišlo mistrovství světa ve Werlte, mistrovství Evropy v Truro, Grand Prix v Mariánských Lázních. Nečekal jsi za těchto okolností i pozvánku do národního týmu?“
Michael Hádek: „Když jsem v Mariánkách přijel z toho tréninku do depa, viděl jsem mechanika Péu Vysockého. Byl bílej‘ jako stěna a úplně orosenej‘. Ještě mi to táta předtím říkal. Když si v Mariánkách hodně kopneš, dopadne to takhle nebo jdeš na držku. Možná byla klika, že jsem neklapnul, jinak bych z toho vypad‘. Jak jsem říkal před závodem, doufal jsem v béčkový finále. Nakonec se stalo překvapení a já byl v áčku. Na startu jsem neodjel, ale Andy Appleton měl defekt a díky němu jsem byl pátej‘. Na dlouhý je hlavně ten start, pak až motor, záleží, jaká je dráha. Táta říká, že v Mariánkách se motor pozná od půlky rovinky. Na tisícovkách je motor znát, ale spíš je rozhodující ten start, protože cejcha tam dělá hodně velký divy. Werlte mi ani nepřipomínej. Oddělal jsem motor, udělal dva body a radši to zapomněl. Trénink super, i když dráha byla rozbitá. Druhej‘ den se už nedařilo, ale pak ve Willingu to bylo jiný kafe. Z outsidera jsem byl hned povýšenej‘ na hvězdu. Truro byla hodně velká škola. Dráha měla, řek‘ bych asi sedm set metrů. Posekaná louka, kravský hovna seškrábli a jelo se. Rozbitá dráha, první zátočina v pohodě, druhá už šla z kopce a ve výjezdu byl malej‘ skokánek. Takže škola k nezaplacení. Co mě víc vyškolilo, byla cesta z Francie. Šest hodin ve vlnách jako hovado. Pavel Ondrašík už při naloďování na trajekt říkal, že to nevypadá dobře, protože kurtujou i kamióny. Tak jsem si vzal tři kinedrily a usnul jsem. Vzbudil jsem se až v přístavu, když loď kotvila. Grand Prix v Mariánkách jsem byl jako náhradník, ale nakonec jsem se svez‘ dvě jízdy. Na špičku jsem neměl už od startu, ale s Wolfíkem a ostatníma jsem si pozávodil. Nehrotil jsem tuten závod, říkal si, že buď se svezu nebo ne. Je to mistrovství světa, ale naskakovat do rozjetýho vlaku je stejný. A jsem rád za dva body, co jsem tam udělal. O nároďáku je to taky otázka. Možná i čekal, ale to je na trenérovi, jakej‘ má pocit z mý jízdy. Do toho mu kecat nemůžu. Nebo můžu, ale výkonama na dráze. Mávnul jsem nad tím rukou. Byla to moje první sezóna. A bude jich snad víc.“

speedwayA-Z: „Obecně se traduje, že dlouhá a především travnatá dráha je zejména pro starší a zkušenější závodníky. Tys mi však během Zlaté přilby tvrdil, že mohou být také přínosem pro krátkou dráhu, protože ti už třeba nevadí, když pardubický povrch není betonový…“
Michael Hádek: „No, je to tak. Platí to i pro jiný dráhy. Nabral jsem z dlouhý dráhy sílu a roli hraje rychlost. Na rozbitý krátký dráze mi přijde, že jen poposkočím, protože dlouhý a travnatý dráhy jsou hodně rozbitý. Je to jen o psychice. Jak jsem jel v Březolupech, hodně lidí mi říkalo, že na tom sedím jako na dlouhý. Nájezd s nohou napřed, pak celou zátočinu zasedlej‘ vzadu. Možná je to v tom stylu, protože změna k lepšímu bude určitě v i tomhle. Dřív jsem jezdil všude lajnu, teď jsem se přeorientoval na venek, kde je materiál. Čím víc materiálu, tím líp pro mě. A ještě jeden přínos. Začal jsem jezdit to plexisklo na kšiltě. Nejdřív na mě koukali, ale vejrali, když jsem chytil cejchu a měl to čistý. Myslím si, že strhávačka je lepší než rolo. A neleze to do peněz. Při Stuze jsem měl strhávačku na kšilt, strhávačku na brejlích a ještě rolo.“

speedwayA-Z: „V Polsku ses rozhodl zůstat ve druhé lize a upřednostnil Lublin před nabídkou prvoligového Miskolce. Jaký to byl rok? A nebylo ti líto, že jsi kvůli tomu a kvůli dlouhým oválům musel oželet české závody? Vždy v přeboru jednotlivců/družstev jsi mohl mířit na samotný vrchol a v šampionátu jednotlivců minimálně do reprezentace.“
Michael Hádek: „Teďko se mi poved‘ akorát první závod. Pak jsem se pohyboval na dně tabulek jako v Krosně. Parta v Lublinu byla suprová, rozuměl jsem si se všema, akorát ty výkony se zašprajcly na bodu mrazu. Druhá liga je hodně, hodně našláplá. Když jsem jezdil za Prahu (2007 – pozn. redakce), jako sedmnáctiletej‘ junior jsem dělal sedm, osm bodů. Teď bych měl mít zkušenosti, ale je to horší. Určitě se tam ta výkonnost hodně, hodně stupňuje. Dráha v Lublinu mi vyhovovala, ale neuměl jsem odstartovat. Takovej‘ plastelínovej‘ prášek nebo písek. Bylo to hutnější, dělaly se koleje, ale bylo to o startech. Pak jsem byl rychlej‘, útočil na ně, ale jak jeli ideální stopu, nešlo je předjet. Příští rok Lublin, myslím si, nebude, maj‘ tam jiný juniory, možná za pár let… Těžko říct, musel bych mít jinou výkonnost. Musím jen doufat. Přebor mi přišel dobrej‘ jako tréninkový závod. Nejeli tam špatní jezdci, ne že by tam o nic nešlo, ale co je dneska přeborník?! Za pár let se zapomene i na mistra natož přeborníka. V tom přeboru šlo o nějakej‘ peníz, radost z ježdění a abych pomoh‘ Březolupům. To se nakonec povedlo, takže to dopadlo dobře. A mistrák, reprezentace? Jsou tam lepší jezdci než já, není šance, že bych se tam dostal. Je to sporný. A jak bych se nedostal do reprezentace, mistrák by byla ztráta peněz.“

speedwayA-Z: „V mistrovství republiky dvojic jste s Janem Holubem tentokrát skončili lépe než loni. zvládli jste nástrahy kvalifikace i semifinálové skupiny a dostali se do finálové části. V ní jste už počtvrté skončili čtvrtí. Poprvé to byla radostná euforie, podruhé hořké zklamání, letos se však zdálo, že jsi s umístěním těsně pod pódiem stoicky smířený.“
Michael Hádek: „Zvyknul jsem si z předminulýho roku. V semifinále jsme si na Filipa a Džej-džeje věřili. V základu jsme je porazili, ale teď to nevyšlo. Odstartovali a už nešlo předjet. To čtvrtý místo nám už asi nikdo neodpáře. Lidi si řeknou ‚Hádek, Holub‘ a hned si budou psát, že jsme čtvrtý. Co mě bavilo, byla kvalifikace. Bylo to dobrý rozježdění a hlavně ta druhá jízda. Když dojela jízda před ní, Milan Mach a táta byli u nás, že jeden musí vyhrát a druhej‘ bejt‘ poslední, a postoupíme do lehčí skupiny. Padlo to na mě, měl jsem si hlídat Gavendíka. Ale já si skutečně nepustil metyl a nechápu, proč mi to nikdo nevěří! Přišel jsem za Fandou Kalinou a ptám se, jestli jsou Pardubice druhý a on jen: ‚ty jsi takovej‘ hajzl‘ (smích). V Divišově se mi vždycky zadařilo. Jsem zvědavej‘, kolikrát ještě budeme čtvrtý. Říká se do třetice všeho dobrýho a zlýho. To už máme za sebou, tak teď už jedině vejš. Březolupy mi taky sedí, mohlo by to dopadnout dobře. Teda jestli to tam bude. Ale nemůžu si pomoct, nejlepší by to bylo v Pardubicích. To by byla bedna, ne-li titul, i když Jéňa tuhle dráhu neumí a vyhovuje mu pravej‘ opak co mně. Maličký dráha, takže bychom se museli doplňovat.“

speedwayA-Z: „Titul v juniorských družstvech se bral jaksi automaticky, protože soupeři nemohli postavit stejně vyrovnaný tandem. Shodou okolností jste se s Janem Holubem prali o zlato i na individuální bázi. Nepostrádal jsi ale v obou českých juniorských šampionátech trošku silnější konkurenci?“
Michael Hádek: „V jednotlivcích byla dost velká. Jéňa, Roman Čejka se rozjel, Milíček, Slawek Musielak se tam mihnul, Matěj jel poslední závod. Konkurenci bych proto tak neprožíval. Ani ve družstvech jsme nebyli úplně suverénní, sebrali nám body Slaňáci nebo Milíček, ale tam by se moh‘ nějakej‘ soupeř ještě přihodit. Ale ne moc velkej‘, aby nám zase ten titul nevzal (smích). Zajímavější by to bylo určitě, ale zas, aby to nebylo až moc zajímavý. Měl bys o čem psát, mnul by sis ruce, ale my se s Jéňou doma o ten titul klepali (smích). V jednotlivcích Jéňa bodoval víc než já, dokázal mě porážet. Kdybych nevynechal Divišov, možná bychom si to prohodili. Ale to je to kdyby. Mistrovství světa na dlouhý pro mě bylo přednější, teď toho ale někdy lituju. V Praze mě to po závodech žralo, ale jsou to závody a počítat se musí se vším. Ale co, Jéňa si ten titul taky zaslouží a příští rok ho budu mít já!“

speedwayA-Z: „Čeká tě poslední juniorská sezóna. Mnoho tvých předchůdců ji brali ve svých plánech jako stěžejní a plánovali využít rok svých jednadvacetin k útokům na nejvyšší mety šampionátů této věkové kategorie. Zvítězí v tvých prioritách vidina naposledy se zapsat do výsledkových análů mistrovství do jednadvaceti let nebo se budeš víc soustředit na dlouhé dráhy? A to tím spíše, pakliže jsi v juniorském mistrovství světa nepostoupil dál ani v jednotlivcích v Neustadtu, ani ve družstvech doma v Plzni?“
Michael Hádek: „V Mariánkách by mě titul na dlouhý vůbec nevadil. Ale jsem začátečník a můžu překvapit nebo propadnout. Jsem takovej‘, že chci všechno hned. Dlouhá není ani priorita, ale záleželo by mě na ní víc než na juniorským titulu. Ale křížit se to určitě nebude. Mohl by vyjít double, juniorský družstva i jednotlivci, musím to Jéňovi překazit. Plzeň letos nemá ani cenu komentovat! Byl to propadák celýho týmu, akorát překvapil Roman Čejka, co letěl jako utrženej‘ ze řetězu. Když se okolo tebe na rovince přeženou lidi, nemáš ani chu závodit. Na tuten závod bych chtěl zapomenout a vymazat ho z tabulek. Neřeším, jestli jedu doma nebo pryč, zamávám třeba pár lidem, ale jinak se soustředím na jízdu. Jelo se s jinejma vejfukama, to motoru moc nepřidá. Kluci z jinejch‘ zemí to měli jinak dopasovaný, jelo jim to líp. Startovali a nedalo se předjíždět. Strašně tvrdá dráha a nám se nezadařilo vůbec nic, na co jsme šáhli. A jednotlivci junioři, nevím, když jsem to jel prvně v Güstrowě, byl jsem sedmej‘, ale od tý doby se to zhoršuje. Byl to pokaždý Neustadt, paradox je, že si ho letos vyberu zase, protože je to velká dráha. Napotřetí to ale už musím zlomit. Beru závod jako závod, je mi jedno, jestli je to extraliga, juniorák nebo mistrovství světa. Bojuju všude, když to jde, je to dobře, když ne, člověk s tím nic nenadělá a může bejt‘ ještě horší.“

speedwayA-Z: „Extraliga z plzeňského úhlu pohledu byla hodně zajímavá. Trápili jste soupeře, prohrávali jen těsně. Na vítězství jste čekali dlouho, abyste nakonec po porážkách Pardubic a mistrovského Mšena skončili svou pou v semifinále. Jak bys tohle hodnotil?
Michael Hádek: „Extraliga byla hodně zajímaví, divoká a přinesla hodně zvratů. Překvapili jsme ve Mšeně, v Pardubicích, kde jsme prohráli o bod. Chybělo štěstí. Poláci byli jistota bodů, pak záleželo na mně a Jéňovi. Gavendíkovi sezóna nevyšla a když je mančaft závislej‘jen na třech, závodí se blbě. Výkonnostně jsme se nikdy nesešli. Nechci to hodnotit, ale možná by to vypadalo jinak, kdyby jeden z nás nebyl vždycky junior a jeden senior. Kdyby byl senior Brumík a my dva s Jéňou junioři, mohly bejt‘ lepší taktický možnosti, ale to už je věc manažerů. Teď už je po sezóně a nikdo už u stolu nic nevymyslí. Semifinále byl asi úspěch, ale za jakou cenu? Ukazuje se na nás, ‚to jsou ty Plzeňáci, co pomohli Mšenu k tomu a k tomu‘. Chodí lidi a ptaj‘ se, co jsem tam dělal v první jízdě. Táhla mi spojka a skočil jsem do pásky.“

speedwayA-Z: „V sezóně 2011 ovšem plzeňské vesty z extraligy zmizí. Jak tuto skutečnost vnímáš a neuvízl jsi ještě v síti jiného klubu?“
Michael Hádek: „Jsou to takový rozporuplný pocity. Jsem rád i ne. Budu mít možnost jezdit za jinej‘ klub a jiný peníze. To je asi jediný. V Plzni jsem vyrůstal, začínal a udělali jsme tu titul. Holt se budou muset bez tý extraligy obejít. Mám nabídku ze Mšena. To musí každýmu dojít, Praha má svý juniory, Pardubice taky a Slaný to nejede. Mšeno je hodně silnej‘ mančaft. Kde by se mi poštěstilo jezdit s Gregem Hancockem ve dvojici nebo v týmu. Přirovnal bych to, jak když za táty jezdil v Plzni Simon Wigg. Myslím si, že to už bude znát. Mám výhodu, že na juniora – předpokládám, že mě daj‘ na juniora – jich v Čechách moc není. Předpokládám, že bych se tam moh‘ uplatnit. Bejt‘ senior, bude to asi jiný. První ligu pojedu za Plzeň. Jsem Plzeňák, vždycky jsem byl a budu, ale jestli Plzeň jeden rok nejede extraligu, co mně zbejvá‘ než na ten rok odejít? Na první ligu se mnou počítaj‘, takže zas tak nic zásadního se nezmění.“

speedwayA-Z: „Tento týden dorazila do Čech zima a na svou závodní kampaň se chystají ledaři. Klasická speedway je v našich zeměpisných šířkách přece jen prozatím na druhé koleji. Nicméně jak se připravuješ na novou sezónu a co bys v ní rád dosáhl?“
Michael Hádek: „Už je za dveřma. Nechám se překvapit. Trénuju s hokejistama z Chotíkova. Jednou tejdně si zahraju, i když na tom sotva stojím, ale potřebuju shodit. S Káčou Kadlecem dvakrát tejdně posilovna, když bude sníh, tak běžky. Motorky na krátkou zůstanou stejný, kdyby se sehnaly finance, chtěl bych pořídit ještě jednoho dlouhána. Jet s jedním dlouhánem mistrovství světa nejde. Cíle, plány, ambice? Jezdit co nejlíp to jde a buď to dopadne nebo nedopadne. Vyhrát všechno, kam přijedu a v tom případě by úspěchy měly přijít samy.“

Michael Hádek děkuje:
„Mámě, tátovi, dědovi, že mi udělal motor a pomáhá mi při závodech. firmě PRAMAR, panu Poklopovi, firmě B.NETON, Honzovi Schináglů, PK Plzeň, PetruVysockému, Tyčkovi, firmě FUCHS OIL, tý moc moc děkuju, fimě Vodohospodářské stavby, Mírovi Musilovi za trénink, Káčovi za půjčení motorky ve Werlte, Radarovi, že jel se mnou do Lublinu.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a Antonín Škach

Srch – 13. listopadu
Po plochodrážních oválech se pohybuje už dvě desetiletí. Loňská sezóna však začala bez něho. Na startu se objevil až v její polovině. A jakoby mu těch devět měsíců závodní absence vůbec nechybělo, protože záhy začal opět vyhrávat rozjížďky. Letos se stal jedním z klíčových herců přeboru jednotlivců/družstev. Do poslední chvíle se pral s dvojicí březolupských Martinů o titul, aby nakonec skončil třetí. V extralize však plnil nevděčnou úlohu náhradníka. Se svým jediným závodem však je spokojený, i když skončil explozí motoru.

speedwayA-Z: „Jméno Jaroslav Petrák je inventářem startovních listin plochodrážních závodů už od počátku devadesátých let. Jenže loňská sezóna začala a ty nikde. Co se dělo?“
Jaroslav Petrák: „Začátek sezóny byl takovej‘, že zjara nebylo na čem jet. Pak se všechno dodělalo, motory byly hotový, ale já to nestíhal kvůli práci. Bylo jí moc a prostě se to nehodilo. A když bych moh‘ jet, bylo mi řečeno, že není potřeba, že lidí je dost. Stejskalo se mi, když jsem vyje na první závod do Prahy, odjeli jsme si trénink a tím to skončilo. Půlka sezóny uběhla beze mě. Na jednu stranu mi to chybělo, na druhou ani ne. Měl jsem víc času na práci. Když máš práce nad hlavu, už tě to ani nebaví a potřebuješ vypnout. Takže jsme se jeli odreagovat na závody. Je to dobrý odreagování, zapomeneš na veškerý starosti.“

speedwayA-Z: „Bylo těžké naskočit zpátky do závodního kolotoče? Ptám se, protože po třičtvrtě roční pauze jsi už záhy po svém comebacku dokázal během dvojzávodu tříčlenných družstev ve Slaném vyhrávat rozjížďky…“
Jaroslav Petrák: „De facto mi ani nepřišlo, že bych na tom tři čtvrtě roku neseděl. Ani jsem netrénoval, teprve až ve Slaným. Většinou stejně vycházíš z první jízdy, jak ti to vyjde. A pak to dopiluješ na celej‘ závod. Když jezdíš od nějakejch‘ dvanácti let, nejde to zapomenout. Ze cviku sice vyjdeš, ale ona se ti ta pamě hned vrátí a rychle přijdeš na to, co to všechno potřebuje. Říkám, je to jen chvilka, dvě, tři rozjížďky a přijdeš na to. Někdy je lepší netrénovat a rovnou závodit. Závod je lepší trénink. Comeback byl snadnej‘. Bylo to takový rychlý, až jsem z toho byl sám udivenej‘. Nedá se říct, že mě vítězství nakoply. Mne už nemá co nakopnout. Samozřejmě, když se daří, jseš rád, ale ty roky jsou pryč, abychom ze sebe dělali mistra světa. Jseš rád, když se zadaří, ale nestoupne ti to do hlavy. Ve svejch‘ letech to už beru jako koníček. Sice drahej‘ koníček, ale pořád mě to baví.“

speedwayA-Z: „Letos žádná pauza už nenastala. Extraliga svým rozšířením slibovala, že by ti mohla nabídnout více závodních příležitostí. Avšak nestalo se tak, většinu mítinků jsi prožíval jako náhradník. To tě asi dost štvalo, že?“
Jaroslav Petrák: „Když to řeknu takhle jednoduše, jasný, jezdit extraligu mě bavilo, ale abych tam stál jako náhradník, to mě nebavilo. To tam moh‘ stát kdokoliv. Pardubice se sichrovaly, kdyby někdo vypad‘, zaskočím já. Ale věděly, že bych třeba neudělal ani bod a pak tam fakt moh‘ bejt‘ kdokoliv. Ten systém byl pro mě stejnej‘ jako čtyřky. V tý chvíli bych ale moh‘ i hostovat. Není to špatnej‘ systém, junioři jezdili i ve čtyřkách a mohli bejt střídaný jenom juniorem. Tady spíš jde o to, že silnýmu týmu může post náhradníka dělat kdokoliv. Je málo šancí ho nahradit. A i kdyby ta šance byla, že by kouč moh‘ někoho vystřídat, stejně to neudělá.“

speedwayA-Z: „Když jsi se ovšem v Plzni dostal ke slovu, prokázal jsi, že bys byl tvrdým oříškem pro mnoho soupeřů. Tady mě napadá možná trochu kacířská myšlenka, nezkoušel jsi někdy hledat angažmá jinde?“
Jaroslav Petrák: „Zkoušel jsem, zkoušel, ještě když jsem byl mladší, ale nedopadlo to. Občas jsem i někde hostoval. Uvidím příští rok. To musíme všechno zvážit, jestli odjedu jen první ligu a budu stát jako náhradník v extralize nebo, kdyby mě někdo koupil, tak odejít. V Plzni jsem naposledy jel možná tak čtyři roky zpátky, od tý doby ne. Dráha byla taková zajímavá. Skočit do rozjetýho závodu je problém. Nevíš převod a jak ti to půjde. A v extralize jseš se střelcema. Říkal jsem si ‚ale tak co, poslední můžu bejt‘ vždycky, můžu i překvapit‘. Což se i povedlo. V jedný jízdě jsem pouštěl Álu. Jel po venku, já vevnitř. Pustil jsem ho, aby moh‘ eventuálně předjet Poláka. Druhá moje jízda byla nečekaná. Chtěl jsem pořád o zub těžší převod, ale mechanik, ne, ne, ne, že prej‘ je to zbytečný. A nájezd u depa jsem zkazil a tím to otevřel Haďasovi. A ten v Plzni lítá jak utrženej‘ ze řetězu. Třetí start jsem zadřel motor. Byl jsem naštvanej‘, že se mi rozpaď motor, ale na druhou stranu mě těšilo, že jsem jim ukázal, že v tý extralize můžu i bodovat a ne jenom jezdit na ocasu.“

speedwayA-Z: „Přebor jednotlivců/družstev tě ovšem musel jezdecky uspokojit. Absolvoval jsi všechna jeho kola a s Martinem Málkem a Martinem Gavendou do poslední chvíle bojoval o titul. Jak na to vzpomínáš?“
Jaroslav Petrák: „Vzpomínám na to dobře. Až jsem nepočítal, že to bude takovýhle. Až teda na ten poslední závod v Plzni. To byla tragédie. Chtěl jsem za každou cenu, eventuálně když ne Martina Málka, tak aspoň Martina Gavendu přeskočit, ale nebylo mi souzeno. Celej‘ den začal už od rána špatně. Nebylo mi dobře, byl jsem unavenej‘, nos plnej‘ rýmy, špatně se mi dejchalo a opustila mě síla. Říkal jsem si, že to zkusím a nějak to půjde. Pak se dvakrát opakovala jízda a to mě taky naštvalo. Ale nějak bylo, nějak bude. První Svitavy mě taky nevyšly, zkazil jsem jeden start, ale ty druhý jsem si už nenechal ujít. Jinak to bylo takový nečekaný. Člověk v zápalu boje nepočítá body a najednou zjistí, že je na bedně. Chtěl bych na to navázat taky v příštím roce, pokud se bude dařit. Přebor je dobrá věc, jak pro jezdce, co nemaj‘ závody, tak pro mladý. Když se to všechno sejde, jsou to pěkný závody. A rozjížďky až se dech tají. Chtělo by to víc závodů, jenomže v dnešní době je všechno o penězích.“

speedwayA-Z: „Tvůj postup do finále mistrovství republiky jednotlivců se bral tak nějak automaticky. Avšak semifinále v Liberci bylo hodně dramatické, že? A jak vnímáš své celkové třinácté místo?“
Jaroslav Petrák: „Drama to bylo, jel jsem rozjezde, ale co k tomu všechno vedlo! Měl jsem defekt, přestávala mi jet motorka a půjčoval jsem si ji od Pavla Fuksy. Byl to takovej‘ kuriózní závod. Postoupil jsem, sice s odřenejma ušima, ale zato Pardubice mi vůbec nevyšly. Motor měl najeto a tak jsem si říkal, že ho nechám zgenerálkovat, aby to jelo. Trénink byl dobrej‘, jenomže pak to všechno přišlo. Připadlo mi to, jak kdyby mi ladič udělal motor jen na jeden závod. Vydržel jet kolo, kolo a půl. A pak ztrácel výkon. Chtěl jsem v Pardubicích udělat co nejlepší výsledek, protože jsem věděl, že Praha bude krutá a mezi těma střelcema to bude hustší. A bylo to lepší, akorát jsme to nemohli doladit. Až na poslední jízdu, kdy jsme zkusili takovej‘ nesmysl a ono to jelo. A jak vnímám třináctý místo? Už jsem byl jednou třináctej‘, ale to jsem byl mladší. Ale ano, je to hezký bejt‘ třináctej‘, ale myslel jsem, že by to mohlo bejt‘ do desítky. A moc k tomu nechybělo, ale takovej‘ už je sport.“

speedwayA-Z: „Ve dvojicích jsi měl původně startovat s Jaromírem Otrubou v jeho týmu. Na poslední chvíli ses ovšem musel přesunout do sestavy ZP Pardubice. Jaký byl závod v Divišově z tvého úhlu pohledu?“
Jaroslav Petrák: „Z mýho úhlu pohledu nebyl špatnej‘, akorát jsem si pak nadával, že jsem měl spíš jet s Jardou. Byl bych takovej‘ uvolněnější. A třeba bychom si ten postup do základu vybojovali. Jel jsem za Pardubice. Musíš dělat nějaký výsledky, ale když to vezmu obráceně, ve dvojicích si ty dva maj‘ pomáhat a ne spolu bojovat. Když si vzpomenu, jak jsem to jezdil se Smolíčkem, to nám vyhovovalo. Byl ideální kolega. Věděli jsme o sobě. A když jsem viděl, že tam bude on, proč bych se tam cpal, když stačí dojet druhej‘?! K tomu Divišovu není, co se vyjadřovat, je to vlastně řečeno. Je to takový ponaučení do budoucna.“

speedwayA-Z: „Zkusme poněkud filozofickou otázku. Jsi stálou součástí ploché dráhy po mnoho let. Co tě u tohoto sportu stále drží?“
Jaroslav Petrák: „Prostě se odreaguješ, přijdeš na jiný myšlenky, jseš mezi svejma lidma. Nemáš takový zábrany, jako když jseš v práci. Když to vezmu, odpočinu si. Každej‘ závodník by chtěl mít co nejvíc závodů, ale už to není takový. Ani nejezdím tolik do ciziny. Na Slovensku jsem byl dvakrát, ani jednou se to nejelo a jednou bylo Rakousko. Máš zvýšenou hladinu adrenalinu a pokud sis na to zvyknul od mládí, chybělo by ti to. Jasný, není to jako o deset let zpátky, to nasazení bylo větší, protože dnes musíš myslet na zadní kolečka. Ale když se ti daří, jdeš do toho stejně bezhlavě. Za ty roky člověk nasbírá zkušenosti a z toho těží. Ty mladý je nemaj‘ a ty už víš, jak bys to moh‘ udělat. Kdyby nebyl tak drahej‘ a rizikovej‘, možná by to byl ideální sport. Ale když to vezmeš, každej‘ motoristickej‘ sport je hladina adrenalinu.“

speedwayA-Z: „Počasí má daleko do podzimních plískanic. Teploměr atakuje dvacítku a teplotní rekordy padají jeden za druhým. Nic nenasvědčuje, že plochodrážní sezóna skončila a už odpočíváváme začátek nové. Jaké máš na ní plány?
Jaroslav Petrák: „Sám ještě nevím. Určitě bych chtěl navázat na letošní sezónu. A kdyby pánbůh dal, v přeboru se určitě umístit na lepším pořadí. Jenomže to budou chtít všichni. A pokaď postoupíme do mistráku, udělat lepší výsledek než bejt‘ třináctej‘. Ani moc zbrojit nebudu, pojedu, co jsem jel letos a buď to bude stačit nebo nebude. A když ne, začne se ladit. Budeme to samozřejmě připravovat, aby to fungovalo. A mohli jsme jim vypalovat rybníky.“

Jaroslav Petrák děkuje:
„Děkuju všem fanouškům, co mi fanděj‘. Budu se snažit je nezklamat. A všem těm, co mi pomáhaj‘. A přítelkyni, že to se mnou vydržela.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Jiří Brummer st. a Pavel Loužecký