Slaný – 22. ledna
Loňskou sezónu ho trápily mechanické problémy, díky nimž vynechal řadu podniků, v nichž by bezesporu patřil k favoritům. Ke všemu za smolných okolností upadl při tréninku těsně před semifinále juniorského mistrovství světa družstev v Plzni. Přesto to s ním soupeři neměli vůbec jednoduché. S Romanem Čejkou jako jediní dokázali držet krok s fenomenálními Plzeňany v juniorských družstvech. V šampionátu do jednadvaceti let zaznamenal svůj životní výsledek, když skončil na třetí pozici závěrečné klasifikace. Michal Dudek by se na prahu poslední juniorské sezóny u toho nechtěl zastavit, jak se svěřil v exkluzivním rozhovoru pro magazín speedwayA-Z.

speedwayA-Z: „Oproti sezóně 2009 ses ve startovních listinách objevoval méně často. A vynechal jsi i závody, kde bys bezesporu patřil k favoritům jako kupříkladu semifinále mistrovství republiky v Liberci. Co za tím vězelo?“
Michal Dudek: „Technika. Zezačátku byly problémy s motorama. Zadřel jsem při prvním tréninku. Nebyly vůbec díly, aby se udělal. Rajtoval jsem na jednom motoru a ten už byl vyběhanej‘. Neměl jsem možnosti, abych něco ukázal nebo se někam dostal. Škoda, i to semifinále v Liberci jsem neměl techniku a věděl, že to nemá cenu. Měl jsem i úraz, nejel mistrovství světa v Plzni. Nějak se to nevydařilo a doufám, že letos to bude lepší. Byl to hroznej‘ pech, s Romanem moh‘ bejt‘ titul v juniorskejch‘ družstvech. Sralo se to, pořádně se to sralo. Neříkám, že bylo všechno v technice, bylo to i ve mně. Já mám třeba problém se startama, nechci to svádět jen na techniku. Je potřeba nelámat si s tím hlavu, život jde dál, sezóna je na krku a na co stahovat kalhoty, když je brod daleko. I špičkovej‘ jezdec to má, že se mu jeden závod povede a druhej‘ zkazí. Doufám, že poslední sezóna v juniorech se mi povede. Chtěl bych něco dokázat a zajet co nejlíp.“

speedwayA-Z: „Za smolných okolností jsi vypadl z národního týmu pro semifinále mistrovství světa juniorských družstev. S reprezentační vestou ses objevil jen při kvalifikačním kole mistrovství světa juniorů v Gdaňsku. Jak tento závod hodnotíš?“
Michal Dudek: „V tom Gdaňsku neodpovídala dráha mejm‘ představám. Byla těžká, všechno smíchaný dohromady, hluboký a hrozně rozbitý. Na to se necejtím a byli tam lepší závodníci. A ještě k tomu ta cesta. Jediná možnost s mým autem byla přes Německo. V poslední jízdě jsme se domluvili s Vaškem Milíkem, že už nic získat nemůžeme, kdo tam bude, a jede. Abychom se rozsekali v poslední rozjížďce a zůstali tam, nemělo cenu. Před Plzní jsem trénoval ve Slaným. Chytnul jsem po výjezdu kolej, já nevím, ale co říkali, že jsem se prken nedotk‘, ale rozbil jsem blatník. Špatně se mi dejchalo, měl jsem otřes mozku, bolela mě záda. Já bych v Plzni jel, ale pan Špinka říkal, že to nemá cenu, že mám ještě rok v juniorech, aby se nic nestalo. Byl jsem se tam akorát podívat. Neměli prostě den, nepovedlo se jim to. Letos by bylo dobrý postoupit. Neřek‘ jsem v juniorech poslední slovo, chtěl bych něco ukázat.“

speedwayA-Z: „V mistrovství republiky juniorů jsi byl opět platnou hrozbou všem soupeřům. Hlavně závod ve Mšeně tě musel bezesporu uspokojit. Celkové třetí místo také nebo jsi mířil výš?“
Michal Dudek: „Abych řek‘ pravdu, zezačátku jsem si říkal, že to nedopadne dobře. Lítal jsem na jednom motoru, ale pak udělal jinej‘. Bylo to v pohodě, udělal jsem body a každej‘ se platí zlatem. A udržel jsem se na tom třetím místě. Druhý místo by bylo lepší, ale třetí místo je taky krásný. Byly dvě bedny, Plzeň a Mšeno. Mohlo jich bejt‘ víc. Nevykašlal jsem se na to, ne že bych to zahodil, že to nemá cenu, snažil jsem se. Myslel jsem, že budu pátej‘, šestej‘, jsem rád za třetí místo, to je krásný. Byl bych rád, kdyby se povedlo bejt‘ aspoň ob dva závody pokaždý na bedně.“

speedwayA-Z: „Hodně dramatický mohl být i šampionát juniorských družstev. Po Plzni jste dohnali Plzeňany na čele průběžné klasifikace, jenže Pardubice všechno obrátily vzhůru nohama…“
Michal Dudek: „Přesně tak, celý se to posralo. Doslova a upřímně. Asi nám to nebylo souzený. Roman zlomenej‘ prst, já motor, všechno se to nashromáždilo za jeden den. Kdyby on měl tu ruku, ale já to odjezdil zbytek nebo obráceně, bylo by to v pohodě. Ale takhle za nás jezdil Ondra Veverka a neměl šance něco udělat. Byl to pech, ale pořádnej‘! Mysleli jsme, že se to povede a mohli bychom mít i tu Plzeň. Bylo by pěkný, kdyby se to povedlo letos v sezóně. Bude další kolega do týmu, co dokáže něco udělat. Kór Eda. Jde do toho po hlavě, budou nějaký šance. Věřím tomu, že když budu mít štěstí a něco se neposere, mohli bychom to bejt‘ my.“

speedwayA-Z: „Extraliga se opět po patnácti letech vrátila k systému dvojutkání. Jak se ti ten model zamlouval a jak hodnotíš výsledek slánského celku?“
Michal Dudek: „Vůbec,nedařilo se tuhle sezónu, ale ten seriál mi přijde k hovnu. Dřív jezdily čtyři týmy proti sobě a bylo to záživnější. V Pardubicích, Praze, Plzni přišlo míň lidí a je to nezáživný. Dřív jsem v jednom závodě bojoval se všema z toho těch týmů, tady jenom s jedním. Porazili jsme Mšeno, ale Vaškovy body nám sebrali, bylo to takový nefér. Byly to důležitý závody, pátý místo v extralize je zklamání. Pro mě by bylo pěkný bejt‘ mistří, ale hlavně pro slánskej‘ tým. Pan Mach do toho dává hrozný úsilí. Bylo to zklamání, chybělo štěstí. Ale další sezónu máme před sebou, uvidím, jak to bude letos.“

speedwayA-Z: „V mistrovství republiky dvojic jsi nakonec startoval po boku Martina Málka. jak vzpomínáš na tento závod?“
Michal Dudek: „Docela špatně. Vůbec se nic nepovedlo. Bylo málo závodů, říkal jsem si, že to pojedu, abych si zajezdil. Ale nepovedlo se. Moje oblíbená dráha Divišov (ironický smích). Když jsem tam jel, dopadlo to špatně. Buď motorka nebo jsem se rozsekal já. Neříkám, že by to bylo jinde lepší, nechtěl jsem nechat, že by Slaný nejel. Ale nějak se mi nezadařilo. Den předtím se mi ožral mechanik, nemoh‘ jsem ho vzbudit. Volal jsem Rozruchovi, ale ten jel, nakonec jsem byl rád, že mi jel pomáhat Eda. Přijel Roman Čejka s panem Polákem a ten mi taky pomáhal. Za to jsem byl hrozně rád, že mi pomoh‘. Kdo to letos pojede, pojede. Jestli to bude Eda, Roman, Martin, neřeším to, jezdec jako jezdec. Jestli je lepší nebo horší, to tak neberu.“

speedwayA-Z: „Přebor České republiky možná souvisí s mojí úvodní otázkou. V závěrečném pořadí figuruješ na jedenácté příčce, ale čtyři závody jsi vynechal. Nebyla to škoda?“
Michal Dudek: „Nepochopil jsem ten systém. Jedou se družstva plus jednotlivci. Nejel jsem kvůli motoru. Řeknu to blbě, ale nebyly to důležitý závody kvůli motorům, který jsem šetřil na ty důležitější závody. V Březolupech byla bedna, to se povedlo. Udělal jsem chybu, že mě Martin Málek objel, ale aspoň v první zatáčce jsem ho potrápil. Moh‘ jsem ho trápit celou sezónu, škoda to je, ale je tady další sezóna. Doufám, že bude lepší.“

speedwayA-Z: „Novou sezónu spojuješ s mnoha nadějemi, soudě dle tvých odpovědí na předchozí otázky. Můžeme shrnout, jak se na ní chystáš a co bys v ní rád dokázal?“
Michal Dudek: „Už jsem říkal, že v poslední juniorský sezóně bych chtěl dokázat něco v juniorech. Třeba třetí nebo druhej‘ v republice. Doufám, že to bude lepší, že se to povede, nebudou úrazy a bude se mi jenom, jenom dařit. Nebudou problémy se zdravím a bude se jenom, jenom dařit. Na sezónu se chystám pořád stejně. Mám posilovací věž, rajtuju na ní, třeba hodinu denně na ní visím. Nechal jsem si ušít novou kombinézu, jinak bude všechno stejný jako v poslední sezóně. Barvy modro – stříbrno – černý, kombinéza je modrá s oranžovejma proužkama. Uvidíš, až začne sezóna.“

Michal Dudek děkuje:
„Nejvíc otcovi, hodně mi pomáhá a je to nejdůležitější sponzor. Pak obci Smečno. A Fandovi Moulisovi. Mechanikovi Zdeňkovi za práci za celou sezónu až na ten jeden vroubek, co u mě má, a AK Slaný.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Martin Búri

Slaný – 22. ledna
Čekání a bleskový útok na stupně vítězů. Tak lze výstižně charakterizovat jeho dosavadní účinkování na oválech. By se kvůli němu snížila věková hranice, čekal na premiéru ve stopětadvacítkách, aby je posléze opanoval. Když kolibříka odložil, situace se opakovala ve dvěstěpadesátkách. A nyní je vítězem jejich zlatého poháru. Někdejší zázračné dítě slánské ploché dráhy dospělo a má hlad i po úspěších v půllitrech. Pakliže vám nestačily důkazy v podobě závodů v severních Čechách a na saské straně Krušných hor, Eduard Krčmář vás o tom přesvědčí osobně v exkluzivním rozhovoru, který magazínu speedwayA-Z poskytl.

speedwayA-Z: „Vrcholem tvé kariéry, k němuž jsi dlouho upíral své zraky, byl zlatý pohár dvěstěpadesátek na tvé domácí dráze ve Slaném. Tvůj sen se vyplnil beze zbytku a ty jsi vystoupil na nejvyšší stupínek. Ten moment sis asi hodně užil, že?“
Eduard Krčmář: „Určitě jsem si to užíval dobře. Připravoval jsem se na to dva roky. Nakonec to vyšlo a měl jsem z toho obrovskou radost. Samo od sebe to nepřišlo. Musel jsem udělat motor a byly nový vejfuky. Motorka se jinak chová a všechno bylo jiný. Úplně jiný převody a motorka byla zvadlá. Na starejch tlumičích jela dvěstěpadesátka jako pětistovka, ale teď to bylo něco jinýho. Myslel jsem, že budu mít nervy, ale byl jsem v pohodě. Nervy tam trošičku byly, ale nakonec to bylo dobrý. Museli jsme jet dodatkovou jízdu. Říkal jsem si, že když jsem došel už takhle daleko, musím už dojít až do konce a vyšlo to. Bylo to fakt super, měl jsem štěstí, že motorka vydržela a fungovala, jak měla. Bylo by lepší jet na starejch‘ tlumičích. Jak bylo vedro, motorka se hřála. Splnilo se mi to, všechno bylo v pohodě, akorát jsme měli málo gum a museli jsme označit dodatečně dvě nový hrany. Vůbec nevím, čím to bylo, v Německu mi jedna guma stačila a tady byla po jedný jízdě v prdeli. Nevím, v čem to mohlo bejt‘, dráha byla dobrá, jsem tady na ni zvyklej‘ a nevadilo mně to. Když jsem se dozvěděl, že tady pojedu, nechali jsme udělat motor u Oldy Řezníčka a pak trénovali na pětistovce, aby to nelezlo do peněz. Poslední sezónu jsem na dvěstěpadesátce vůbec netrénoval, akorát asi tři dny před závodem, jinak vůbec. Nakonec přišlo vítězství, ale měl jsem výhodu, že se jelo na domácí dráze. Nečekal jsem to, v první jízdě jsem si myslel, že jo, ale ve druhý jízdě, že ne. Ale když jsme jeli dodatkovou jízdu, říkal jsem si, že když jsem došel už takhle daleko, zkusím to vyhrát. A nakonec to vyšlo. Měl jsem radost, v tu chvíli to byl šok, když jsem to vyhrál.“

speedwayA-Z: „Jel jsi doma, na domácí dráze a před domácím publikem, pro které by jakýkoliv jiný výsledek než první místo představoval velké zklamání. Jak těžké bylo vyrovnat se s tlakem okolí?“
Eduard Krčmář: „Nad tím jsem nepřemejšlel, že by diváci byli zklamaný. Bylo ale vidět, že mi fanděj‘. Snažil jsem se udělat co nejvíc a jinak nad tím nepřemejšlel. Bylo to v pohodě, lidi za mnou nechodili, že to musím vyhrát. Známí za mnou byli, ale v tý chvíli jsem neposlouchal, že bych měl vyhrát. Odkejval jsem jim to a bylo to všechno. Výhoda domácího prostředí byla, že jsme měli klid udělat motorku po tréninku. Bylo to doma, bylo to dobrý. Užil jsem si to. Letos nevím, jedeme do Švédska. Druhej‘ rok to bude jiný, všichni to okoukali, uvidíme. Pojedu to tam zkusit, ale hlavně se letos budu soustřeďovat na pětistovky než na dvěstěpadesátky. Je tam další šance, ale buď to vyjde nebo ne. Hlavně se budu snažit ukázat se na velký motorce. Už mi bude patnáct, abych podepsal někde třeba v Polsku a začal jezdit.“

speedwayA-Z: „Dvěstěpadesátka pro tebe nebyla v žádném případě ničím nový,. Nicméně poprvé jsi závodil s novým tlumičem. Co to obnášelo při nastavení motocyklu a co to přineslo na dráze?“
Eduard Krčmář: „Předstih a převody musely bejt‘ jiný. Když jsem trénoval na starým vejfuku, šlo to od startu a zvedlo se na to na zadní. S novým tlumičem to nejelo. Motor se hned hřeje, kór dvěstěpadesátka, ta se hřeje i se starým vejfukem, natož pak novým. Nedá se říct, že bych začínal od začátku, během půl hodiny jsme to vychytali, abych udělal to nejlepší pro ty závody. Nebyl problém, možná zezačátku, ale od druhý jízdy jsme to zpřevodovali a bylo to v pohodě. Pomalejší než stopětadvacítka to nebylo, určitě ne, ale ta motorka je s novým tlumičem a je to úplně něco jinýho. Měřili jsme to i na časy, bylo to o hodně pomalejší asi o tři sekundy na kolo. Moje motorka byla nejrychlejší, ale pořád bylo zpomalení znát.“

speedwayA-Z: „Stopětadvacítku jsi odložil, dvěstěpadesátky nemají moc závodů. Trénoval jsi na půllitru a v závodní akci ses představil pouze v podnicích charakteru bodovaného tréninku v Chabařovicích a v Liberci. Jak se ti líbily?“
Eduard Krčmář: „Užíval, ano, akorát v Chabařovicích mi tejden předtím řekli, že nepojedu. Ráno před závodama‘ jsem tam trénoval. Myslel jsem, že nepojedu, chtěli oficiální závod. A nakonec řekli, že pojedu. Už jsem nemoh‘ a nejel poslední jízdu. Měl jsem z prvního závodu nervy, ale jenom tady, potom v Liberci a v Chabařovicích to bylo v pohodě. Říkal jsem si, že je to volnej‘ závod, tak co. Všechno fungovalo, bylo to v pohodě. Na pětistovce je to rozdíl, ale kontakty mi nevadí, nic si z toho nedělám, je to boj. V tý rychlosti je to ale něco jinýho než na stopětadvacítce. Tam se nepozná nejlepší závodník, vyhraje, kdo má nejlepší motor.“

speedwayA-Z: „Ve svých stopětadvacítkářských časech jsi závodil poměrně dost často. Nyní už delší dobu držíš nucený závodnický půst. Připadáš si jako námořník na dlouhé osamělé plavbě bez žen a dalších radostí? A proč sis to neproložil stopětadvacítkami, alespoň příležitostně?“
Eduard Krčmář: „Těším se, jak jsem dva roky stál, sralo mě, že nejezdím. Kolikrát jsem si říkal, že bych přestal a začal zase v patnácti. Ale nevydržel bych to. Je to strašný čekat dva roky. Už se těším, až to začne a budu oficiálně závodit na pětistovce. Chtěl bych něco dokázat a bejt‘ v nějaký kategorii na bedně. Spíš v jednotlivcích než v extralize. Na stopětadvacítce nemá cenu jezdit tak dlouho. To vyhraje, kdo má nejlepší motor a kdo do toho chce cpát prachy. To budu radši cpát do velký motorky. Jak jsem udělal druhýho mistra, už v půlce sezóny jsem to nechtěl jet, ale s tátou jsme si řekli, že to dojedu. Je to pomalý, nemělo cenu se na tom trápit. Ta pauza stála za to, stopětadvacítky mě nebavily, o to víc jsem nadrženější na půllitra. Hlavně bych nevydržel jezdit na stopětadvacítce až do šestnácti.“

speedwayA-Z: „Na začátku roku už máš za sebou dva závody na německých šroubcích. Jak se ti v Oberau a v Geisingu líbilo? A jak je možné, že Ronny Weis dominoval takovýmto způsobem?“
Eduard Krčmář: „Bral jsem to jako srandu, Ronny jako mistrovství světa. A neumí prohrávat, byl jsem před ním,ale vzal to přes praporky, když to pořádá, nemůže prohrát. Je to sranda, nic jsem si z toho nedělal, povození v zimě je dobrý. Kdo má dobrý šroubky, je to něco jinýho. Škoda, že nejsou závody u nás, ale kdo by to tady udělal?! Drážďany v březnu už nepojedu,rozebrali jsme motorku a já má něco s kolenem a musím zůstat v klidu. Možná půjdu na operaci, ale teď bych to nestih‘. Řekli mi, že by bylo lepší se do toho kolena podívat, ale tuhle sezónu už asi ne.“

speedwayA-Z: „Zima se pomalu chýlí ke svému konci. Jsi v pilné přípravě a hodně natěšený. Čeho bys chtěl dosáhnout?“
Eduard Krčmář: „Chtěl bych udělat co nejlepší výsledek v jednadvacítkách a v devatenáctkách. Dělám motorky, aby to bylo co nejlepší. Chodím do posilovny, aby byla fyzička. Je to potřeba, i když mi doktor zakázal posilku, ale to nejde, stejně tam chodím. Když bude bedna v junioráku, budu spokojenej‘. Teď to okoukám, ale od další sezóny do toho půjdu naplno. Letos taky, ale uvidíme, nevím, co mě čeká. V šestnácti do toho půjdu ještě víc a to bych chtěl i víc dokázat.“

Eduard Krčmář děkuje:
„Nejdřív tátovi, mámě a Oldovi Řezňů, pak Ondřeji Hedvábnému, Frantovi Němcovi, Milanovu Piknovi, Jirkovi Beránkovi, Jardovi Novýmu. AČR, Milanu Machovi, Fandovi Moulisovi mladšímu a AK Slaný.“

Foto: Antonín Škach, Lubomír Hrstka, Wojta Zavřel a Václav Buřič

Slaný – 22. ledna
Nebýt zlomeného prstu ze srpnového utkání českého juniorského týmu proti Chorvatům v duelu jadranské ligy, který ho na měsíc vyřadil z aktivního závodění, mohl být s loňskou sezónou spokojen. I když… By je ve svých sedmnácti letech prakticky ještě na prahu své kariéry, touha po stupních vítězů mu rozhodně není cizí. Proto se mu série loňských čtvrtých míst nelíbí a usilovně pracuje na jejich vylepšeních. Slovní spojení získávání zkušeností se opakují prakticky ve všech odpovědích Romana Čejky na otázky, které mu magazín speedwayA-Z v exkluzivním rozhovoru položil.

speedwayA-Z: „Na rozdíl od většiny závodníků už má za sebou první závody letošní sezóny. Šroubky zkouší víc borců, ale minimum při závodních příležitostech. Myslíš, že na jaře budeš mít oproti svým soupeřům nějaké výhody?“
Roman Čejka: „Určitě to nějaká výhoda je. Ruce si zvykaj‘. Sbírám taky nový fanoušky třeba v Míšni. Píšou mně na facebook, fanděj‘ mi, posílaj‘ fotky, co si se mnou fotili. Hlavní je, že jsem v kontaktu s motorkou. Na šroubkách to je, jak když jedu na úplně prochcaný dráze. Musí se víc pracovat s motorkou, nedrží tolik, je to takový jako na vodě. Záleží na kole a tvrdosti ledu.když je dobrý kolo, dá se to srovnat s normální plochou dráhou. Jenže my jsme ty kola ještě nevychytali. Na ten úkor byly třetí místa v Oberau a Geisingu. Není to o motoru, je to o zadním kole. Moc se mi tam líbilo, super atmosféra na těch závodech, baví mě to. Chtěl bych tam jezdit dál. Škoda, že to není někde tady v Čechách, nejsou peníze. Je to nebezpečnější proti normální dráze, musí se dávat větší pozor. Nechci do toho chodit po hlavě, ale jezdím s rozumem. Sezóna je dlouhá a je přede mnou. Nechci se na šroubkách zmáknout. Ještě bychom měli jet do Drážďan na rychlobruslařskou dráhu. Těším se tam, ta dráha má čtyři sta metrů. Dá se tam parádně rozjet a bude se to víc podobat plochý dráze.“

speedwayA-Z: „Loňská sezóna byla bezesporu ta nejlepší ve tvé dosavadní kariéře. Mezi tvá aktiva patří i čtvrté místo v mistrovství republiky jednotlivců. Jak vnímáš své umístění a celkové účinkování v seriálu?“
Roman Čejka: „Určitě je to úspěch, nečekal jsem to. K tomu čtvrtýmu místu jsem snad odsouzenej‘. Několikrát jsem byl čtvrtej‘ a celkově čtvrtej‘. Měl jsem pád (při utkání jadranské ligy v Pardubicích – pozn. redakce) a stál a tím přišel o bednu. Může za to ten Chorvat. Byla to zbytečnost. V junioráku to doteď bylo dobrý. Byla konkurence, dalo se závodit. Udělali jsme změny v motorech a myslím si, že by to mohlo bejt‘ lepší. Uvidíme, snad se nepřihodí nic špatnýho v sezóně, třeba pád nebo nedostatek financí. Mohlo by to bejt‘ lepší, jestli to vyjde, jak má, koupíme GM. Kluci, co na to jezděj‘, říkaj‘, že je to lepší jak Jawa. Ale může se stát, že to nevyjde, je to o štěstí, jak to trefím, může se stát, že ten motor bude špatnej‘. Uděláme pro výsledek všechno. Řek‘ bych,že čtvrtý místo je úspěch, ale doufám, že se u toho nezastavím a půjde to dopředu.“

speedwayA-Z: „Na stupně vítězů ses nedostal ani při mistrovství republiky do devatenácti let v Liberci. Tady ovšem rozhodla jedna jediná finálová jízda. Je pro tebe lepší seriál a nebo jedna rozjížďka stylem hop trop?“
Roman Čejka: „Se svým týmem jsem si vybíral pozici na startu. Poradili jsme se a ono to nějak nevyšlo. Vybrali jsme špatně. Neodjel jsem a skončil čtvrtej‘. Je to špatnej‘ systém závodu. Jak říkám, jsem odsouzenej‘ na to čtvrtý místo. Seriál by byl lepší, kdyby se to jelo na víc závodů. Tady se snažím celej‘ závod vyhrávat a pak se dostanu do finálový jízdy, kdy mi to může zrovna nevyjít. Může se stát cokoliv, nervy, odejde technika. Letos by to mohlo bejt‘ lepší. Uvidíme, naladíme to, jede se to v půlce sezóny a mám šanci to v Pardubicích ještě odzkoušet a připravit se na ten závod. Snad to bude o ten stupínek lepší.“

speedwayA-Z: „Spolu jste s Michalem Dudkem jste v šampionátu juniorských družstev byli jedinými, kdo mohl ohrozit fenomenální Plzeňany na jejich cestě za titulem. Srpnový závod v Pardubicích sis ale bezesporu představoval jinak, že?
Roman Čejka: „Měli jsme docela velký šance ty dvojice vyhrát. Připletly se do toho závody s Chorvaty, kde se mi přihodil ten pád. Zlomil jsem si prst, měl otřes mozku, bolesti zad a další věci k tomu. S tím se nedalo jezdit, nechali jsme to Plzeňákům zadarmo. Tady to bylo o něco lepší než čtvrtý místo, ale je to škoda, mohli jsme bejt‘ mistří. Já bych byl poprvé na pěu mistr republiky. Je to škoda, nevyšlo to, letos to snad bude lepší. Do týmu nám přijde ještě Eda. To je docela dravec, je to pro nás plus. Myslím si, že budeme lepší!“

speedwayA-Z: „V květnu ses na poslední chvíli objevil v sestavě národního týmu pro semifinále mistrovství světa juniorských družstev v Plzni. Záskok to byl jako hrom, protože ses stal nejlepším českým jezdcem.“
Roman Čejka: „To byl nečekanej‘ závod. Byl jsem nasazenej‘ na poslední chvíli, ani jsme se nepřipravovali. Po soustředění, který před tím bylo v Plzni, jsme udělali úpravy na motoru. Když jsem to zkoušel, myslel jsem, že sedím na raketě. Úplně jsem se toho bál, ale pořád jsem si myslel, že stejně nepojedu. A nakonec jel. Od startu to letělo jako sviňa a na rovince to byla šílená raketa. Nečekal jsem, že by to s takovejma‘ jezdcema‘ vyšlo, ale bylo to dobrý. Osm bodů je velkej‘ úspěch, bylo to nejvíc z českýho týmu. To je můj největší úspěch z celý sezóny. Takovejch‘ závodů by mohlo bejt‘ víc, tohle byl asi nejlepší nebo nejúspěšnější závod kariéry. V českým týmu se domlouvalo, že pojedeme padesát sedm a pak maximálně o tři zuby vejš‘. My jsme řekli, že ne, že se mi to nezdá. Jeli jsme podle sebe, vyšlo to, fungovalo a bylo to super. Každej‘ má motory nastavený jinak a nikdo nám do toho nemůže kecat. Výsledek byl super, kdyby se jelo na starejch‘ vejfukách, bylo by to taky jiný. Vůbec jsme na ně nebyli připravený a určitě by to bylo lepší.“

speedwayA-Z: „Divišovské evropské finále týmů do devatenácti let tě už nemohlo minout. Celou dobu jste se prali se Švédy o stříbro. Vnímal jsi nakonec bronz jako úspěch, neúspěch nebo sis vzal z té dráhy i nějaké ponaučení?“
Roman Čejka: „Dne předtím pršelo, dráha se úplně změnila, než byla na soustředění. Úplně jsme s tím nepočítali, nakonec se to jelo, dráha byla hrozná. Mně se na tom jelo špatně. Kdyby nepršelo, mohlo to bejt‘ lepší. Já dělal, co jsem moh‘. Měli jsme na to porazit Švédy. Nejsou tak silný, daj‘ se porazit. My měli problém s technikou, ne všem ta dráha vyhovovala, takže jsme mohli bejt‘ lepší. Bronz byl zaslouženej‘, aspoň jsme nebyli poslední. Byla velká šance bejt‘ druhý, to by byl pro Česko úspěch za iks let.“

speedwayA-Z: „A jak vzpomínáš na svou premiéru v mistrovství světa vůbec? V německém Neustadt/Donau jsi zaskočil za Attilu Lörincze a na dráze s mantinely daleko od dráhy obsadil jedenáctou pozici. Nicméně ve finále v Pardubicích jsi se nakonec objevil…“
Roman Čejka: „To bylo taky nečekaný. Na poslední chvíli jsem se tam dostal místo Maďara. Byli tam ještě dva další český závodníci, takže jsme se mohli poradit o převodech. To bylo taky plus. Byla to moje první zkušenost s mistrovstvím světa. Nějakej‘ bod jsem udělal, ale nic moc. Třikrát jsem šel na držku, dvakrát v jedný jízdě, ale nakonec jsem v ní stejně dojel třetí. Mantinely tam jsou daleko, pro jezdce je to určitě dobře. Ale mně to na výkonnosti nic nepřidalo. Byla to zkušenost zajezdit si s takovejma jezdcema. Můžu se otrkat. Vím, kde se mám zlepšovat, co zlepšovat, kde dělám chyby. Okoukávám ty jezdce, kde jedou, jak jedou, snažím se jim vyrovnat. Je to určitě dobrý, jet takový závody. Ale kdo by čekal postup z jedenáctýho místa do finále v Pardubicích, to se normálně nestává (smích). To bylo štěstí a Pardubicím děkuju, že mě tam dosadili. Byl to můj první závod po zranění. Nevěděl jsem, jestli to můžu odjet. Žádnej‘ trénink před tím nebyl. Dojel jsem v pohodě, předtím celej‘ tejden pršelo, toho jsem se samozřejmě taky bál. Nakonec jsem to dojel ve zdraví. Zvládali jsme to v pohodě. Kdybych nebyl po pádu, výsledek moh‘ bejt‘ taky lepší, ale spíš ne. Je to další zkušenost.“

speedwayA-Z: „Podařilo se ti probít do finále mistrovství republiky jednotlivců. Jak těžké to bylo v Liberci dokázat a jak se ti líbilo být mezi nejlepšími Čechy?“
Roman Čejka: „Bylo to vydřený, do toho závodu jsem se dostal zaslouženě. V kvalifikaci jsem měl dobrý chvilky. Taky mi to dalo nějaký zkušenosti. Ve finále byla velká konkurence a nebyly žádný ambice.nepočítal jsem, že bych se dostal do osmičky. Ale zase zkušenosti. Dá se říct, že jsem byl jako jedinej‘ přímo kvalifikovanej‘ junior. A to je velkej‘ úspěch. Ve finále jsem nepočítal se žádným výsledkem, šlo o zkušenosti. A ty jsem nabral a zviditelnil se i trošku v televizi.“

speedwayA-Z: „Otázka extraligy přichází na přetřes už hodně dlouho. Faktem zůstává, že Slaný vypadl v základní části. Jak se díváš na vystoupení svého klubu a svoje vlastní? Jako junior jsi se stal klíčovým závodníkem sestavy.“
Roman Čejka: „Měli jsme smůlu. A náš kůň Martin Vaculík nejel všechny závody, což pro nás bylo mínus. Bohužel jsme se nedostali ani do semifinále. Kdyby byl na všech závodech, mohli jsme bejt‘ stoprocentně vejš‘. Já jsem pro svůj tým udělal všechno. Každej‘ bod je dobrej‘. Systém je na hovno, špatný pro týmy, že je víc závodů a stojí to víc peněz. Na čtyřutkání by to nebylo tak náročný a možná i pro lidi zajímavější. Takovejhle systém pro Čechy není moc dobrej‘. Ale pro mě je to dobrý, protože mám větší šanci, že se svezu a budu bodovat. Snad to bude příští rok lepší. Systém se nezměnil, což je pro mě dobře. Víc závodů, víc jízd, víc zkušeností. Uvidíme.“

speedwayA-Z: „V depu se po tvém boku objevuje zkušený mechanik Antonín Polák. Jak došlo ke spolupráci a jak velká výhoda je mít takového borce ve svém týmu?“
Roman Čejka: „Pro náš tým je pan Polák nedocenitelnej‘. Moc si toho vážím, on to dělá zadarmo z lásky k plochý dráze a kvůli mně. To jsou hodiny, hodiny a hodiny, co trávíme na motorkách. Plochý dráze se pan Polák věnuje celej‘ život, takže tomu hodně rozumí. Moc mi poradil, hodně mě toho naučil a dost svých porychtunků nám vyrobil nejen pro naladění motorů. Pracuje jako nástrojář, takže některý věcičky vyrobí po pracovní době v práci. Takový možnosti doma nemáme. Naposledy jezdil s Petrem Babičkou a už tenkrát nám občas poradil. A když Bába skončil, neváhali jsme. Oslovili jsme ho a skočili po něm. Moc se mu nechtělo, chce mít svůj klid, ale přemluvili jsme ho a moc nám pomáhá. Lepšího člověka už nenajdu, což je paráda. Doufám, že s náma bude jezdit dlouho. Až do mýho plochodrážního důchodu (smích). Do tý doby se od něj chci naučit ty jeho fígle a vychytávky co nejvíc. On je pro nás velký plus. Je s ním strašná sranda, ty zážitky, co vypráví. Naladí tě do pohodičky, i před závodama tě uklidňuje, což je taky plus pro psychiku. Kdyby pan Polák na plochou dráhu zanevřel, budeme poloviční tým. Třeba by koukáme, jak světoví jezdci ladí motor, chtěli bychom to zrealizovat, ale pan kolega jen řekne ‚takhle to nebude‘. Udělá to obráceně a funguje to líp. Co by za něj dali jezdci Grand Prix!“

speedwayA-Z: „Obligátní otázka na konec každého rozhovoru je stejná. Takže ani tebe se nemohu opomenout zeptat, jak se chystáš na novou sezónu a co bys v ní rád dosáhnul.“
Roman Čejka: „Na sezónu se chystám intenzivně. Každou sobotu a neděli, někdy i v tejdnu makáme na motorkách a všem, co se motá kolem toho. Dávám do toho moc, co se týče techniky. Udělám všechno pro to, abych v další sezóně byl o krok lepší. Chodím třikrát tejdně do posilky. Makám na sobě moc, zbrojím. Moje cíle jsou nejhůř na bedně ve všech soutěžích. Děláme pro to všechno. Teď už záleží jen na mně.“

Roman Čejka děkuje:
„Hlavně panu Polákovi a jeho manželce, takovi a celý rodině, pomáhaj‘ mi strašně moc. Všem sponzorům Autodíly Češka, Speeddrill, Zemní práce Vratislav Pokorný, Altmanmoto, Šrámek Elektro, Milan Mach, Stuha a obec Ledce. Omlouvám se občanům za věčný rachot a rušení klidu. AK Slaný a SCM AČR za podporu. Pak chci poděkovat fanouškům a všem, co mi pomáhaj‘ a podporujou mě.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Jiří Havlíček a Wojta Zavřel

Kutná Hora – 15. ledna
Na začátku loňské plochodrážní kampaně se shodou okolností dostal k proroctví jisté věštkyně, která mu předpověděla nejlepší sezónu. A dnes o dvanáct měsíců později je mírně na rozpacích. Na jednu stranu se po sedmi letech opět zapsal mezi mistry republiky, když se Zdeňkem Simotou zvítězil v divišovském šampionátu dvojic, a v posledním finále mistrovství světa na dlouhé dráze v Mariánských Lázních protnul metu finále A jako pátý. Jsou tu ovšem i věci, jenž se mu nepovedly. Jak to je doopravdy, se můžete přesvědčit sami. Josef Franc je totiž další z řady českých plochodrážníků, který poskytl magazínu speedwayA-Z exkluzivní rozhovor.

speedwayA-Z: „Konec loňské sezóny pro tebe neproběhl příliš dobře. Pád při finále extraligy ve Mšeně, další při Zlaté přilbě, neúčast ve druhém finále šampionátu jednotlivců v Praze, do toho problémy se Sheffieldem a distancem kvůli vynechanému utkání. Mohly by takové pohromy položit i nepřekonatelného optimistu, jakým jsi ty?
Josef Franc: „Mně nepoložily. Měl jsem spíš špatnou sezónu jako celek. V Sheffieldu jsem nebyl schopnej‘ dostat average přes šest bodů. Mistrovství republiky, první závod asi dvanáctý místo a tragédie. Polsko tragédie. Extraliga docela dobrý, to jsem koukal jak péro z gauče. Škoda, že se nám nepodařilo vyhrát ve Mšeně. Klukům jsem tam moc nepomoh‘, ale dva měsíce předtím jsem měl problémy se zraněním a nemoh‘ jet ani světovej‘ pohár. A ve Mšeně a v Pardubicích jsem si udělal takovou třešničku na dortu. Dráha ve Mšeně nebyla blbá, asi jsme z toho měli respekt, když jsem viděl první dvě jízdy. Já startoval ve třetí a neobjel ani půl kola. Ještě se pod to podepsali ti homimíři, co si do týmu nasaděj‘ kdekoho. Přilbu jsem měl pěkně rozjetou, motorka fungovala, dráha byla rozbitá, udělal jsem chybičku, moh‘ jsem vyhrát, ale dojel jsem druhej‘. V neděli jsem byl první než ten kocour z Dánska chtěl jet se mnou v tandemu. Můj nejlepší pocit z celý sezóny byly dvojice. To byl můj nejlepší závod a pak samozřejmě mistrovství světa v Mariánkách. Věštkyně předpověděla, že to bude moje nejlepší sezóna. Ale jestli byla, nevím. Dobře, jsem mistr dvojic a pátej‘ v závodě mistrovství světa. Jestli měla tohle na mysli? Počítal jsem, že v Sheffieldu pojedu klasiku sedm, osm bodů. Nepovedlo se to, pak jsem se to tam naučil, ale v týmu s hodně závodníky, co maj‘ deset, jedenáct bodů,je těžký dostat se, abys jel pět rozjížděk.“

speedwayA-Z: „V září, o pár dnů dříve, jsi ovšem zažíval skvělé pocity. Když sis v květnu vyjel divokou kartu pro mistrovství světa v Mariánských Lázních, byl jsi zpočátku skeptický, ale nakonec jsi skončil pátý. Překvapil jsi i sám sebe nebo jsi něco podobného očekával?“
Josef Franc: „Tajným přáním bylo A finále. To byl můj sen. Samozřejmě vyhrát nebo skončit na bedně byl bylo lepší. Ale áčko byl můj cíl. Stálo to strašně moc peněz a úsilí. Ani teď si nedokážu představit, jestli tu sezónu zvládnu. Na výsledek mělo vliv několik lidí a začalo to v květnu při mistrovství republiky. Viděl’s to červený brko, na kterým jsem začal, a skončil jsem na Zdeňkovejch‘ motorkách. To je takovej‘ můj taka. Na mistrák jsem se přijel svýzt a skončil druhej‘. Se Zdendou jsem si nechal tu divokou kartu projít hlavou a začali jsme vytvářet plán. Nemělo by cenu, vozit si tam prdel na osmnáctým místě. To by byla ostuda. I pan Vopat měl vliv na ten výsledek. V Mariánkách nám taky vyšli vstříc, umožnili mi trénovat. Moh‘ jsem si vyzkoušet motorku, učit se jí, vyzkoušet, jak na ní startovat, což se nakonec stejně nepovedlo. Nelituju jedinýho momentu, co jsem pro to udělal. A jestli je někdo nasranej‘, že jsem mu vykouřil jeho rybník, je to jeho problém. Nebylo moc času na užívání. Motory přišly v jednu ráno, jeli jsme do Mariánek a čekali, až nám někdo otevře stadión. Snažili jsme se dopasovat motorku, byla to dřina, funěli jsme všichni. V úterý jsme tam trénovali, přehazovali motory, ale nelituju žádný kapky potu, stálo to za to. Byli se tam podívat i moje máma se ségrou, co na závody nejezděj‘. Prožívaly to víc než já. Utíral jsem jim slzy a Zdendovi taky. Během závodu byl u nás v depu i Robert Barth a tajně vyčmuchával, co máme na motorce. Paráda, bylo to něco. Skoro vůbec jsme nespali. Myslel jsem, že to fyzicky nezvádnu a byl nervózní, že budu jezdit zezadu. Pak jsem pustil páčku a najednou jel druhej‘. Dával jsem to i přes tu cejchu. Obložil jsem se kartónem. Zázračnej‘ motor se ale rozlít‘ ve třetí jízdě, kdy jsem ved‘. Ve finále jsem se chtěl, hejbal jsem se na startu, ale uchcal jsem to. Byl jsem zakouslej‘ do řidítek. Cejtil‘ jsem, že bych Tebbeho předjel. Projeli jsme cílem a já chtěl jet ještě jedno kolo. Lidi fandili, to se mi na krátký ještě nestalo.“

speedwayA-Z: „Loni ses obával pravidelnější účasti v mistrovství světa na dlouhé kvůli vysokým nákladům. Nyní bys měl mít divokou kartu na většinu podniků finálové série. Vyloupil jsi snad banku nebo vyhrál v loterii?“
Josef Franc: „Ne, ne, od začátku jsem říkal, že si za žádnou cenu nemůžu dovolit jest mistrovství světa na dlouhý celou sezónu. Na to bych neměl. Ale z nějakejch‘ důvodů se nabídlo několik lidí, který mě nepodporovali, ale do dlouhý dráhy se nabídli. Je zvláštní, že sami přišli, znám je nějakej‘ rok a na krátký jsme nespolupracovali. Je to ve stadiu, že na papíru mám postavený dvě motorky s sháním kdekoho, kdo by něco zaplatil. Všechno nechávám na svým trenérovi, kterej‘ ví, co nejlíp udělat. Nebude to jednoduchý, nevím, jak to bude fungovat. Není to jen na jednu sezónu, je to projekt, kterej‘ se vyvrbí za několik let. Poznal jsem, že v mistrovství světa na dlouhý bych na to moh‘ mít. Začínám mít kolem sebe správný lidi a to je taky důležitý. Měl jsem v plánu, že se plochou dráhou začnu živit a loni neměl úmysly začínat si vážně něco s dlouhou dráhou. Ale třeba to finančně shoří, je to sázka do loterie. Pro mě je priorita závodění v Anglii, to mě živí, to nemůžu vymazat, mám tam i svůj život. Chci tam jezdit, dokud mi to půjde. Musím myslet na zadní kolečka, nejsem nejmladší a z toho sportu mám hovno. A na osm závodů v extralize a Polsko se nedá spoléhat.“

speedwayA-Z: „Tvůj comeback na dlouhých drahách nelze hodnotit jinak než jako kromobyčejně vydařený. Litovat šlo snad jen umístění národního týmu. A pak už snad jen, že ses nevrátil o tři, čtyři roky dříve…“
Josef Franc: „Já to neměl v plánu z finančních důvodů. Abych moh‘ jet mistrovství světa družstev, musel jsem jet mistrovství republiky. Ani jsem nepřemejšlel nad návratem, chtěl se svýzt v na dlouhý a s klukama vyjet třetí místo ve družstvech. To vážnější přemejšlení bylo až po mistráku, když pan Vopat řek‘, že by si přál, abych jel mistrovství světa na divokou kartu. S těma družstvama to bylo vymyšlený, že tam přijedu a pojedu na svý motorce. Nebyla moc pojízdná, tak jsem jel rovnou na Zdeňkový. O tréninku jsme jezdili ve čtyřech a já je odved‘.měl jsem bejt‘ jako náhradník a manažer mě nasadil hned do první jízdy. To se nelíbilo Ríšovi. Pak jsme se střídali. Je škoda, že v jedný jízdě byl Zdenda první, já druhej‘ a rozlít se mi motor. Nastaly problémy, museli jsme přehodit motor a ten nebyl už tak rychlej‘. Pavel šel na držku a rozbil si chudák hubu. Měli jsme lepší úmysly, než bej suverénně poslední. Dá se říct, že se nám povedla jedna jízda, kde mě kleknul motor, jinak to stálo za prd. Do budoucna nejsou závodníci, já se chytil, ale Zdenda odejde, třeba se chytí Pavel, Ríša nebo Haďas nebo jestli pojede jeden z Drymlů. Jízdy ve družstvech se jezdí ve třech lidech a tam musíš bodovat. Musíš mít tři dobrý závodníky. Myslel jsem, že bychom povodili Finy, ale ani ty jsme nepovodili. Byla to trošku ostuda, ale cesta domů byla dobrá. Měli jsme spotřebu snad sto deset litrů. Ráno jsme stavěli na croissant a pak dvě stě kiláků dál na McDonald’s. a já myslel, že nestihnu Tomíčkův memoriál.“

speedwayA-Z: „Předloňské druhé místo v mistrovství republiky jednotlivců ti otevřelo cestu do reprezentace na krátké dráze. V Goričanu jsi nepostoupil do semifinále kvalifikace o SGP 2011 a v mistrovství Evropy jsi ani nejel. Loni se už stabilní druhé místo v českém mistrovství neopakovalo, skončil jsi patnáctý. Nebude ti reprezentace na krátké dráze chybět?“
Josef Franc: „Nebude, už mě to nevadí. Už jsem ti předtím říkal, že chci peníze radši šetřit než utápět. Měl jsem několik příležitostí porvat se v mistrovství světa, ale nepovedlo se. Nechci jezdit po závodech jako cikán. Roky utíkaj‘, chci se usadit. Nemůžu vyloučit, kdyby se něco změnilo, klidně bych začal. Ale teď bych se chtěl usadit a tím sportem se živit. A mistrovství světa nechám těm mladším. Goričan byl hodně o novým vejfuku a já měl smůlu. Hned v první rozjížďce mě Polák z prvního místa vyplet‘ kolo a já dojel poslední. Druhá jízda byla podařená od startu, ale taky jsem pak dojel na prd. Matěj mě poradil, jak se s novým vejfukem nastavuje motorka. Ale já udělal tři body a jeli jsme domů. Nebo vlastně osm set kiláků do Polska. Tam mě přestalo bavit se takhle trápit. A domluvil jsem se s trenérem, že se soustředím na dlouho a vzdal Evropu. Hlavně kvůli dlouhý, ale taky jsem se už nechtěl trápit. To se taky věštkyni moc nepovedlo (smích).“

speedwayA-Z: „Zatímco v mistrovství republiky jednotlivců tě titul prozatím míjí, ve spojení se Zdeňkem Simotou jsi suverénně dobyl zlato ve dvojicích a zarmoutil tak Matěje Kůse. První mistrovský primát od extraligy 2003 a juniorského šampionátu 2000 musel být asi opravdu hodně cenný, že?“
Josef Franc: „Jo, určitě, myslím, že hlavně Matěj mě nepovažuje za velkýho soupeře. Byl asi hodně naštvanej‘. Závod se poved‘ od začátku do konce. Dařily se mi starty, což se nestává. Finále se povedlo, já měl radost, Zdenda měl radost, kluci z HBC měli radost. Každej‘ měl radost, někdo větší, někdo menší. Těšili jsme se na klubovou večeři a nakonec skončili na staďáku v tý jejich klubovně a cpali se tam tlačenkou s cibulí. Ty kluci, co tu dvojici dělají, si to hodně zasloužili. Ty tím žili. Zdenda ví, jak se jezdí venek, má ho rád. Když jsem šel zevnitř, pouštěl jsem ho. Pomáhali jsme si. Když tam od startu nebyl, prděl jsem na něj, když tam byl, pouštěl jsem ho před sebe. Letos ale jet nemůžu, dvojice jsou v sobotu.“

speedwayA-Z: „V souvislosti s extraligou nemůže nepřijít otázka, která se opakuje každý rok stejně otravně jako daňové přiznání. Proč Praha zase nevyhrála extraligu, by výhoda systému měla ležet na její straně?“
Josef Franc: „Bylo to o tm posledním závodě. Vyšplouchli jsme rybník Pardubicím, Nicki nás vytáh‘ z bryndy a zatrénoval si na Zlatou přilbu. Ve Mšeně si podle těch pravidel dali Aleše. A lepší vyhrál. Dva jsme se zmákli, zbyli dva dospěláci a dva junioři, to byla škoda. Byl úspěch dostat se do finále, kór když jsme porazili Pardubice u nich doma. Nevím, nemám žádný pocity, když ta otázka je pořád stejní. Systém se mi líbil, akorát ten anglickej‘ rozpis by byl klidnější. Tohle bylo dost hektický. Já jel v prvním závodě sedm jízd, to je půlka, to je v rozpise. A když jedeš každou druhou jízdu, máš toho plný kecky. Líbí se mi utkání dvou týmů proti sobě, ale i ten polskej‘ systém je takovej‘ vlažnější a není to taková honička.“

speedwayA-Z: „Loňskou sezónu na Britských ostrovech jsi strávil v barvách Sheffieldu. Na začátku jsi k angažmá vzhlížel plný nadějí. Jak své účinkování hodnotíš nyní?“
Josef Franc: „Jako tým jsme se dostali do play off a bojovali o druhý místo. Tým byl hodně vyrovnanej‘. První půlku sezóny jsem se hodně trápil, s čímž jsem nepočítal. Bylo dost úsilí vrátit se tam, s čím jsem počítal. Pomoh‘ mi Jason Lyons. Po každým čtvrtku jsme vyndávali motor, měnili vačky, komprese, setrváky… Nastavení nebylo to pravý, ze čtyř jízdy se mi poved‘ jen jeden start. Pomoh‘ mi s nastavením a už to fungovalo. Sheffield vyhrál Premier League Pairs Championship, sezóna se Sheffieldu vydařila. Škoda, že jsem jim v play off nepomoh‘. Dostal jsem od BSPA osmadvacet dnů distanc, že jsem jel tady finále extraligy. Ale i tak bych po Zlatý přilbě nemoh‘ jet, že jsem měl zranění ramene. Celá ta sezóna byla takový nemastná, neslaná. Počítal jsem, že bych moh‘ bojovat o to bejt‘ jedničkou, ale nešlo mi to tam. Až od tý druhý půlky, ale to už jsem s average nic neudělal. Konec to zachránil, ale základ je dělat deset, dvanáct bodů na domácí dráze a to se mi moc nedařilo.“

speedwayA-Z: „Na letošní sezónu jsi podepsal kontrakt s Berwickem. Je to návrat k britským kořenům? A co další ligy, Polsko asi kvůli sobotnímu Berwicku a dlouhým drahám v neděli se asi nedá stíhat.“
Josef Franc: „Jsem moc rád, že jsem to podepsal. Je tam hodně kamarádů, známých a budoucích sponzorů. Původně jsem nechtěl kvůli dlouhý. Ale jsem domluvenej‘ a když nebudou problémy, bude to klapat. Nepočítám, že by nastal problém s domácí dráhou. A jsem skotskej‘ šampión, vyhrál jsem Scottish Open v Edinburghu, ale nevím, jak se to povedlo. Byl jsem domluvenej‘ s Adrianem, že bychom tam jezdili spolu, ale bohužel se to v nejbližší době nepovede. Krosno je v kontaktu, chtěj‘ podepsat, ale dluží mi ještě nějakou korunu. Klidně to podepíšu, ale nevím, jestli budu mít čas to vůbec jezdit. Pro mě je priorita Anglie, extraliga a dlouhá.“

speedwayA-Z: „Nečekané jaro uprostřed ledna nemůže nechat otázku po přípravě na novou sezónu nevyřčenou. Jak se chystáš a co bys rád dosáhl na oválech v letošním roce?“
Josef Franc: „Dvanáct měsíců jsem nebyl v posilovně. A od Zlatý přilby jsem nedělal vůbec nic. Musím dřít,a bych zhubnul a dobře se fyzicky připravil. Je to makačka, doufám, že po horách to bude lepší. Těším se tam, měl bych nějaký to kolo shodit, vím, co mě v sezóně čeká. Snažím se dvoufázově připravovat každej‘ den s osobním sparingpartnerem. To je klasika, posilovna, tělocvična, spinning, zkusil jsem i kryosaunu. Motorky budou černo-hnědo-stříbrný a motory GM, na dlouhý určitě, na krátký asi taky. Jinak nic novýho neplánuju, že bych přidal kolo nebo ubral (smích), bude to klasika. Spíš jde o fyzičku, nevím, jestli jsem ji podcenil, ale je to problém. Chci se dát do kupy. Ambice, v Anglii bych chtěl jet Premier League Riders‘ Championship. U nás to bude asi dobrej‘ výsledek v extralize a ta dlouhá. Neudělat si ostudu.“

Josef Franc děkuje:
„Sám sobě a hromadě lidí, co mě pomáhaj‘ s přípravou na mistrovství světa na dlouhý dráze – MPM trading, pan Vopat, pan Kárník, Pneu K.A.L.T., CS MV, Zdeněk Schneiderwindů, MOTOSPORT K.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach a Jiří Georgiev

Praha – 28. prosince
Ambice plochodrážníka se mohou měnit rychle. Až velice rychle. V březnu odjížděl na Jadranský poloostrov rozjet se před sezónou a vrátil se s natrženým svalem. Sotva se dal dohromady, rozjel se kolotoč závodů v Čechách. První máj ve Mšeně dal jeho plánům další ránu. A to doslova a do písmene a navíc rovnou do hlavy, následkem čehož se stal těžký otřes mozku. Pavol Pučko se ovšem pral statečně s nástrahami osudu. Na konci sezóny, jenž mu přinesla především bronz s juniorským národním týmem v evropském šampionátu či stejné umístění v domácích devatenáctkách, se už dle slov cítil zase jako plochodrážník. Magazínu speedwayA-Z o tom vyprávěl v exkluzivním rozhovoru a protože na přání polského klubu ještě nemohl hovořit o detailech svého polského angažmá na rok 2011 přidal recept, co jízda dvousetkilometrovou rychlostí s dvoumetrákovým motocyklem po lehce uválcovaném poli může přinést pro plochou dráhu.

speedwayA-Z: „Loni jsi skončil ve věkové kategorii do devatenácti let. Před sezónou sis stanovil smělé cíle. Některé vyšly, jiné ne. Do druhého šuplíku bys zařadil třetí místo z šampionátu do devatenácti let v Liberci?“
Pavol Pučko: „Titul jsem chtěl. Všechny závody jedem‘ proto, abychom vyhráli. Prostě jsem tak nějak proplouval závodem, abych se dostal do semifinále. Tam mi to vyšlo. Ve finále jsem ale nebyl tak rychlej‘, jak bych chtěl. Naštěstí nebylo hůř, ale s tím třetím místem nejsem určitě spokojenej‘. Po startu s tím nešlo nic udělat, mně se v Liberci blbě předjíždí. A zvl᚝ Venca s Holubínem se předjížděj‘ blbě na každý dráze. Byli rychlejší a já jsem to nedokázal ovlivnit. Třetí místo není špatný, ale já jsem chtěl holt vyhrát. Už to nemůžu napravit, to mě mrzí. Dvě bedny z devatenáctek jsou, ale pořád třetí místa. Kdyby aspoň bylo jednou druhý. Kdybych tenkrát v Plzni (2008 – pozn. redakce) nesestřelil toho Hada, třeba bych tam byl. Tehdy jsem si na tý dráze věřil, kdybych nebyl vyjančenej‘ v prvním kole, třeba to vyšlo. Ale to už je minulost a všechno je jinak.“

speedwayA-Z: „S národním týmem jste v Divišově do poslední chvíle bojovali se Švédy o stříbro v mistrovství Evropy družstev do devatenácti let. Jak jsi tento závod prožíval?!“
Pavol Pučko: „Já nevím… Z tohohle závodu jsem měl obrovský zklamání. Mrzel mě ten můj jakože výkon. Trénovali jsme tam předtím, tu dráhu mám nejradši ze všech, ale nedokázal jsem se poprat s tím, co tam bylo po tý vodě. Tam jsem byl nějak těžce nesvůj. Nevím, na tenhle závody se snažím zapomenout. Za těch pár bodíků si člověk medaile necení tolik, jak kdyby jich udělal deset. Byli jsme tam tejden předtím, abychom si naladili převody na nový vejfuky. Myslím, že jsem to trefil. S Vencou Milíkem jsme vychytali šedesát čtyřku, což je extrém. Ale jak to zmoklo, byla to modelína a nic většího než šedesát čtyřku jsem neměl. Ale jak to bylo mokrý, chtělo to spíš lehčí převod. Chybama se člověk učí, ale pak ten pocit ze zkaženejch‘ závodů se blbej‘. Myslím si, že ke konci sezóny se mi podařilo tyhle problémy vyřešit. V Divišově jsem měl taky problém s kondičkou, co jsem ztratil těma jarníma úrazama. Ke konci sezóny jsem dohnal tu jistotu a zas si připadal jako plochodrážník.“

speedwayA-Z: „Rád bych se dotknul omílaného klišé výhody domácího prostředí. Může tak být označena dráha, kterou přívalové deště změní k nepoznání? A co další tvrzení podobného charakteru, že ty jako bývalý motokrosař musíš mít rád bahno ve všech podobách?“
Pavol Pučko: „Domácí prostředí je krásný, ale nevzpomínám si, že bych v Divišově někdy jel na hluboký dráze. Před lety na stopětadvacítce (2005 – pozn. redakce), ale to bylo kluzký a stejně se to zrušilo. Tohle byla hlubina. Výhoda by byla, kdyby se jelo bez tréninku na suchý dráze. Je technická, i když je suchá. Když zmokne, je to pro mě hrozně těžký. A že bejvalej‘ motokrosař? To je úplně jiná motorka a já na krosce neseděl sedm let. Když jsem tu dráhu okopával, říkal si, že je to v pohodě a že to půjde. Věřil jsem si, ale jak jsem do toho vlítnul, sebedůvěra odešla. Když tě to dvakrát kopne, je těžký tam jet znovu pod plynem. A fyzička nebyla tam, kde měla bejt‘. Jinak by to bylo lepší, na fyzičku hodně dám. To jsem naučenej‘ z motokrosu, když není síla, nejsou výsledky. A když cejtím sílu v rukách, jdu do tý zatáčky jinak. A po těch jarních úrazech jsem jezdil na motorce jako hadrovej‘ panák.“

speedwayA-Z: „Bahno bylo ve více než dostatečné míře rovněž při kvalifikačním kole juniorského mistrovství světa v Goričanu. Ale Herxheim byl jiné kafe a tebe jen přetržený řetěz stál postup do finále evropských devatenáctek. Kvalifikační systém, kde postupuje pouhá třetina startovní listiny, je ovšem dost krutý, že?“
Pavol Pučko: „Tejden před Goričanem jsem byl na neschopence z toho Mšena, kde jsem si udělal těžkej‘ otřes mozku. Nebylo mi nejlíp, ležel jsem a nemoh‘ cvičit. Ale mistrovství světa je mistrovství světa, říkám si, zkusím to, třeba to vyjde. Předtím jsem jel na soustředění do Plzně. První kola jsem se na motorce necejtil, ale ke konci to bylo lepší. Nebylo to ono, ale bylo to lepší. Sázel jsem, že v Goričanu to bude ještě lepší. Ale nebylo. Divišov a Goričan byly dva blbý závody, co mi nevyšly. Zapršelo v blbou dobu a čekali jsme tam den. Byli jsme zavřený v autě, nebylo kam jít. Není dobrý, když člověk jen sedí a každou chvíli běhá na brífink, jestli se pojede nebo ne. Mělo se to jet v sobotu a nakonec to bylo až v neděli večer. Zkušenosti si z toho člověk musí vzít, ale myšlenky se rychle přesouvaj‘ dál. Vím, kde byla chyba. Na těhle věcech chci zapracovat a tohle se už nesmí opakovat. Systém s málo postupujícíma se krutej‘, člověk celej‘ závod podává výkon, že to vypadalo, že to vyjde. Stačil mi jeden bod a čekala mě nejlehčí jízda. A už na startu mi prasknul řetěz. Nějak se povedlo, že jsem jel ještě rozjezd. Vylosoval jsem si čtyřku a z toho se nedalo odjet. To bylo strašný. Čtyři kola jsem kroužil čtvrtej‘, všichni jsme jeli na sobě. V poslední zatáčce jsem to pojal trošku kamikadze a vsadil to pod všechny. Nevyšlo to a šel jsem na držku. Tím, že v Herxheimu nejsou mantinely, to nebylo strašný tohle udělat. Mně se tam líbilo, hrozně mě to tam bavilo. Zadní řetěz se mně roztrh‘ vůbec poprvé, nikdy předtím mi ani nespad‘. Ale je to divný, něco se stalo a od tý doby mi padal nebo praskal celou sezónu. Bylo jich asi pět nebo šest, ale tenhle jedinej‘ byl o závodech a ještě v blbou chvíli. Stálo mě to rozet, vyměnil jsem i celej‘ zadeček. Herxheim byl dost hektickej‘, jelo se to druhej‘ den po Liberci. Skončili jsme tam v šest večer, v Mlčechvostech zased‘ táta za volant a já se ráno v šest probudil v Herxheimu. Krátká tam je uprostřed dlouhý, bylo tam všechno daleko. Před tím rozjezdem jsme si ani z parc fermé nemohli vzít motorku do depa. Před Pankáčem smekám, on všechny věci v tom horku přenosil z depa přímo tam a pak zas zpátky.“

speedwayA-Z: „V mistrovství republiky jednotlivců se s tebou počítalo jako s jedním z černých koňů. Jenže na pódium ses vydal pouze jednou v Divišově. Co se to s tebou dělo?“
Pavol Pučko: „Celá sezóna se v podstatě točí kolem těch dvou úrazů. V Pardubicích jsem nebyl v pohodě kvůli tomu Kršku, Plzeň jsem vynechal kvůli Mšenu. Spoléhal jsem, že se mi škrtnou Pardubice, ale škrtla se Plzeň, která nebyla. Liberec na začátku vypadal krásně, ale konec jsem vyloženě zahodil. Udělal jsem pár drobnejch‘ chyb a nestačilo to. Divišov je moje nejoblíbenější dráha, tam to šlo. Ve Mšeně to nebyly špatný závody, ale celou sezónu jsem měl, že zoubky úspěchu nezapadly do sebe, ale šly přes sebe. A to byl i případ Mšena. V Praze jsem se trápil s motorkou, skočil na druhou, ta už fungovala, ale už bylo pozdě. Byly už lepší umístění, chtěl jsem titul, ale když jsem viděl začátek sezóny, slevil jsem z nároků a chtěl aspoň bednu. Ale nestih‘ jsem ji. Letos to už musí vyjít. Svitavy, Liberec, Divišov mám rád. Kdyby bylo po mým, všechny závody by se jezdily v Divišově. Za sucha teda (smích).“

speedwayA-Z: „A jak se ti líbila extraliga? Rozpis se dvěma povinnými juniory ti otevíral brány do sestavy Olympu prakticky kdykoliv to bylo možné. Avšak mnohdy jsi absolvoval jen jedinou rozjížďku. Co obnáší být stále ve střehu z pozice možného zastupovače a co, když se příležitost skutečně naskytne?“
Pavol Pučko: „Nemám rád systém dvojic, jezdím radši sám za sebe, ale tohle mě bavilo. I dívat se na to z depa. Pro mě jako juniora bylo dobrý, že jsem jel aspoň tu jednu jízdu, než jen sedět. A někdy se stalo, že jsem jel víc jízd. Vždycky je role náhradníka nevděčná. Člověk naskočí třeba v půlce závodu a dráha je jiná, než v tý druhý jízdě, co jel. Já jsem ale rád za každou možnost ukázat se v těhle závodech. Člověk sleduje dráhu, snaží se koukat, jak kluci z týmu mění převody, jestli nahoru nebo dolů, a přizpůsobit se. A mít připravený oba povlaky. Komunikace s panem Vopatem byla dobrá. Vždycky jsem věděl dopředu, jestli jedu nebo nejedu.“

speedwayA-Z: „Když zůstaneme u extraligy, pražský Olymp prošel vskutku zajímavou genezí. Po třech domácích prohrách zkraje sezóny by na vás jen málokdo vsadil zlámanou grešli, avšak nakonec jste se probili až do finále. A tam zaúřadovala smůla…“
Pavol Pučko: „Já nejsem z těch, co by ten výsledek nejvíc ovlivnili. Zvl᚝ v těch prvních závodech, kdy jsem jel jen jednu jízdu. Vždycky chybělo jen malinko, rozhodovalo se až v poslední jízdě. Nevím, kde je chyba, kluci do toho šli naplno, ale nevyšlo to. V těch pozdějších závodech jsme se srovnali a už to šlo. Semifinále bylo pěkný, sice na vodě, ale zbytek závodu jsem koukal. Ale co ukazoval Nicki, je ukázka mistrovství. Jsem hrozně moc rád, když je takovej‘ člověk v týmu. Snažil jsem se mu koukat v depu pod ruce, co tam mechanici vyváděj‘ a to mi taky něco dalo. Nicki v Pardubicích měl na každou jízdu čistou motorku, což jsem nechápal. Finále byl jeden z těch závodů, o kterejch‘ jsem mluvil na začátku. Děravá, hluboká dráha. Moh‘ jsem mít víc bodů, na konci sezóny jsem se s tím popral a nelovil motorku ve vzduchu. Bylo hezký bejt‘ součástí toho týmu, když jde o titul. Bylo by hezký, kdybychom to vyhráli, hodilo by se to. Snad to vyjde letos. Systém zůstává, myslím si, že je to dobře. Myslím, že po divácký stránce je to zajímavější. Na fotbal by taky nechodili lidi, kdyby hrálo pět týmů najednou. Co jsem koukal, při tomhle systému bylo na tribunách víc diváků.“

speedwayA-Z: „Dost příležitostí ke svezení ti nabídl nově vzniklý přebor jednotlivců/družstev. Jak bys hodnotil seriál, v němž se pravidelně utkávají junioři a senioři? A proč ti starší hráli prim?“
Pavol Pučko: „To nevím, to kdybych věděl… Je to takový zvláštní. V tom seriálu jsem si myslel, že na tom budu líp a byl zklamanej‘, že jsem měl málo bodů. Ale v některejch‘ závodech jsem se nepotkal se všema jezdcema a to mi nepřišlo fér, když jsme koukali, jak závoděj‘ a s někým jsem se ani nedostal na dráhu. Spíš jsem si zkoušel vychytat nějaký věci, nastavení motorky, převody, řešil třeba problém se sedátky a bral to spíš jako takový zkoušky. Ale je to dobrý, že je další příležitost se svýzt. Každej‘ závod je lepší než deset tréninků. Hlavně jezdit.“

speedwayA-Z: „Stejně jako loni jsi ochutnal i flat track. Ve Slaném jsi měl slabší dvoutaktní dvěstěpadesátku KTM, ale přesto dělal show. V říjnu v Pasohlávkách jsi nešetřil nadšením z polooficiální závodění se silným Harley Davidssonem. Je možné, že by se tvoje kariéra ubírala směrem k flat tracku, případně že bys střídal obě disciplíny?“
Pavol Pučko: „To asi určitě ne. Přejít na flat track by nešlo. Tím se v Evropě v současný době nedá uživit. Ani ti nejlepší ne. A dělat to společně znamená koupit si další motorku a cpát prachy i sem. Když to bude jako teď, někdo mi půjčí motorku a nebude se mi to krejt‘ s jiným závodem, proč ne? Když jsem se na Memoriálu (2009 – pozn. redakce) svez‘ na čtyřdobý čtyřistapadesátce, těžký motorce, co drží přední kolo a nechce se jí jet smykem, pak ti připadá, že na plochodrážní motorce můžeš řídit jednou rukou. Beru to jako trénink, kluci jezděj‘ na šroubkách, já se svezu na flat tracku. Jako bejvalýmu motokrosaři je mi to blíž, i když ten Harley neměl s kroskou nic společnýho. Je to zajímavý svezení jet s tisícovkou, co váží dvě stě kilo po lehce uválcovaným poli dvě kila. Rovina jako prase, letěl jsem hrozně a neubral. Letos se v tom pojede mistrovství republiky, já tomu sportu fandím, líbí se mi, jak se to rozjíždí. Minimálně jako divák se toho zúčastním, když se naskytne příležitost, tak se sklouznu. Na fyzičku je to dobrý a na mým plochodrážním antistylu se nedá snad už nic zkazit (smích).“

Pavol Pučko děkuje:
„Chtěl bych poděkovat rodičům a celý rodině. Pak Mariánu Troligovi a jeho firmě MT Troliga, AK Markéta Praha, CS MV, panu Vopatovi a firmě Bellis, firmě PRO-TEC, firmě DENICOL, motorkářskému obchodu CORRIDA SHOP, firmě LZ engineering, Pavlu Ondrašíkovi za rady a půjčení věci na vyzkoušení, panu Trojánkovi, trenéru Zdeňku Schneiderwindovi, Jardovi Líbalovi, Jiřímu Kolářovi a Wojtovi Zavřelovi. A pak všem, co mi pomohli jako mechanici nebo zkušenější závodníci, kteří mi poradili. Je jich hodně, nejde je po jednom vyjmenovat. A fanouškům, který i když výsledky nejsou super, mi nepřestali fandit.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Jiří Havlíček, Pavel Loužecký a Milan Mach

Česká Třebová – 22. prosince
Rozhodně by rád věřil, že rčení do třetice všeho zlého, neplatí vždy a na sto procent. Letos si totiž stejně jako loni na začátku sezóny zlomil klíční kost. Jarní bodové zpoždění doháněl obtížně, ale usilovně, a rozhodně se zařadil mezi absolutní českou juniorskou špičku. Plnou polovinu podniků šampionátu do jednadvaceti let proměnil ve své vítězství, skončil druhý v devatenáctkách a měl lví podíl na zisku evropského bronzu. Václav Milík v exkluzivním rozhovoru, který magazínu speedwayA-Z poskytl, vyzdvihuje především sbírání zkušeností, nicméně neskrývá mnohem vyšší ambice na příští sezónu.

speedwayA-Z: „Mezi pardubickými závodníky jsou hodně rozšířené tréninky na šroubkách. Kde je přínos takového ježdění a nechtěl by sis své umění vyzkoušet i v podniku závodního charakteru?“
Václav Milík: „Hlavně je to zábava, páč je to lehčí než na dráze. Nedlabe to, nekouše se to, je to zábava závodit takhle mezi sebou. Přináší to, že si zvykneš na motorku, naučíš se jí ovládat a nějaký ty tríčky. Člověk pobírá víc zkušeností i z těch šroubků. Ale museli by se sejít lidi, třeba Hynek je línej‘ obout kolo (smích). Člověk se učí celou kariéru, zlepšuje se a já zas toho ještě tolik neumím, abych se neměl co učit. Určitě bych si sjel závody na šroubkách, ale tady je zatim ledu dost. Taky bychom museli udělat blatníky přes celý kolo. Lepší je svýzt se pro zábavu, ale kdyby mně někdo navrhnul závod, asi bych jel.“

speedwayA-Z: „Letošní pro tebe začala takřka přes kopírák jako loňská. Přišel duben a ty sis v Rakousku zlomil klíční kost. Její fraktura tě opět přibrzdila jako loni…“
Václav Milík: „Určitě mě to přibrzdilo. V zimě jsem se hodně připravoval. V Natschbachu jsem odjel dvě podařený rozjížďky. Ale pak jsem neodhad‘ vingl. Šel jsem na venek, přetočil se, spadnul a zlomil si klíční kost. Byl to pech, hrozně mě to zastavilo. V junioráku mi utekly dva závody. Jeden se sice odpočítává, ale druhej‘ chyběl. Tak by to letos mohlo dopadnout líp. Spěchal jsem s návratem, abych nepropás‘ ten třetí juniorák. Ale ztratil jsem sílu. A chvíli to trvalo, než jsem ji nahnal zpět. Doufám, že se to příští rok do třetice nestane, moh‘ bych na začátku sezóny odjet aspoň čtyři závody (smích). Ale to snad ne, teď už se to nesmí stát.“

speedwayA-Z: „Tvým prvním závodem po rekonvalescenci se stalo úvodní kolo juniorského mistrovství světa v Gdaňsku. Za daných okolností se postup neočekával, avšak ze semifinále evropských devatenáctek v Rawiczi jsi do finále neměl daleko. Jak na tyto závody vzpomínáš a jak se ti líbila atmosféra v Polsku?“
Václav Milík: „Před Gdaňskem jsem jezdil na soustředění v Plzni. Po zranění to soustředko bylo fakt super, osvojil jsem si jízdu a posez na motorce. Předpokládal jsem, že nezajedu, ale zas až takhle?! Tu poslední jízdu jsme jeli s Dudkýnem a bojovali jsme o poslední a předposlední místo (smích). Nakonec jsem uspěl, získal předposlední místo a byl jsem nejlepší z Čechů (smích). V Rawiczi se to vyvíjelo dobře. Měl jsem šest bodů a na postup mi stačilo uděla ještě dva. Jel jsem druhej‘, ale zadřel jsem. Byl to pech přijít o finále. Chtěl jsem postoupit, abych aspoň takhle v týhle sezóně zabodoval, nepovedlo se, snad se to povede v tý příští. Atmosféra v Polsku je lepší než tady. Diváci choděj‘ a to se pak i líp jezdí, protože je pro koho.“

speedwayA-Z: „Bez tvých služeb se neobešly české juniorské národní týmy. Jejich vystoupení však bylo jako den a noc. Mistrovství světa v Plzni se proměnilo v menší pohromu, zatímco evropský šampionát pro české barvy skončil bronzem jen o chloupek za Švédy. Jak jsi to prožíval?“
Václav Milík: „V Plzni jsem čekal, že bych moh‘ zabodovat víc. Na mistrovství světa byl z dráhy beton, to se mi nelíbí, páč to nedlabe. Předtím na soustředění to bylo jiný, člověk je v Plzni zvyklej‘ stát v háku. Mně na tvrdý dráze nejdou starty, což se projevilo i tam. A tak jsem porazil akorát celou finskou reprezentaci. A jen na nich jsem dělal jedničky (smích). S novým vejfukem se motor víc hřeje, je to udušený, musej‘ se dávat větší převodníky, aby to šlo dopředu. A motor se musí mezi jízdama o to vícchladit, aby se nezadřel teplem. Člověk musí trénovat a zkoušet to, aby zjistil, co je nejlepší. Ale nějak jsme na to neměli čas a zkoušeli to jen o tom soustředění. Mysleli jsme si, že je to dost rychlý, ale pak jsme viděli ty Poláky, jak jim to jede. Divišov byl zajímavější, tam byla hodně dlabavá dráha. A to že hodně (smích)! V první jízdě byl defekt, což nám pak chybělo na druhý místo, ale za to nemůžu jen já. Polákům to jede všude, uměj‘ si to zpřevodovat, maj‘víc závodů. Stříbro by bylo lepší, ale odešlo mi to zapalko. Mysleli jsme si, že je to něco jinýho. Zkoumali jsme motorku. Na druhou rozjížďku jsem si vzal druhou, ale ta tak nejela. Nakonec jsme došli až k tomu zapalku, tak jsme ho vyměnili a už to bylo fajne. Čekalo se ode mě víc, ale to od každýho. Při soustředění bylo hodně pod kolem, ale takhle ne. Když jsem tam přijel v sobotu a viděl dráhu, myslel jsem si, že se to nepojede ani ten druhej‘ den, ale oni dokázali udělat z rybníku dobrou dráhu. Klobouk dolů. Bronzovou medaili mám doma vystavenou. Je to dobrá trofej. Doufám, že budou další a taky v jinejch‘ barvách.“

speedwayA-Z: „V mistrovství republiky ti citelně chyběly mítinky v Pardubicích a v Plzni, které jsi musel vynechat kvůli zranění. Přesto ses vrátil ve velkém stylu, když jsi hned v Liberci inkasoval poprvé v životě patnáct bodů. Vyhrál jsi i Divišov, avšak pak to bylo horší. Čím to a jak bys hodnotil juniorská družstva?“
Václav Milík: „V junioráku mi utekly ty dva závody, ale myslím, že jsem to celkem dohnal. V Liberci patnáct bodů. Dráha byla dobrá, myslel jsem, že se umístím dobře. Ale takhle? Předtím jsem ti říkal, že bych chtěl patnáct bodů (po přeboru v Praze, kdy mu maximum sebral Martin Málek – pozn. redakce), ale nečekal jsem, že to přijde tak brzo. To se mi povedlo. Bál jsem se Musielaka, ale nakonec jsem mu dal. Patnáct bodů, udělal jsem si radost. V Divišově jsem je moh‘ mít taky, ale Hobul mě o ten jeden oloupil (smích). V dalších závodech se nedařilo. No, nedařilo, dvanáct bodů ze Mšena je nádhernejch‘, ale vítězství utekly. V Praze jsem si myslel, že bych zajel, ale taky se nedařilo. I tady je co zlepšovat a snad i bude, když si neudělám zase něco na jaře (smích). Dva roky, dvě klíční kosti a zase v dubnu… V juniorskejch‘ družstvech jsme vynechali jeden závod, a když už jsme to s Rendým jeli, tak nám ten začátek chyběl. Aspoň že jsme nebyli poslední (smích).“

speedwayA-Z: „Mistrovství republiky do devatenácti let v Liberci mohlo nabídnout opakování historie z jednadvacítek. Avšak tady měl vrch Jan Holub a ty jsi protnul metu finálové jízdy až za ním…“
Václav Milík: „Myslel jsem si, že když v jednadvacítkách jsem udělal komplet, stane se to zase. Ale Holubín si to jen tak vzít nenechal a hlavně mu to v tom závodě jelo, asi posnídal syrový maso (smích). Ve finále se Hobul vybral červenou dráhu. Tam to bylo nejvíc pokropený. Já si vzal dvojku. Ta byla suchá, takže odstartoval a já si držel druhý místo až do cíle. Ale druhý místo je krásný, doufám, že se příští rok to první místo povede.“

speedwayA-Z: „Extraliga se od charakteristických českých čtyřutkání odklonila k duelům dvou týmů. Pardubice hrály úlohu favorita. Avšak v dramatickém semifinále, jenž si nikterak nezasloužilo předponu semi, podlehly Praze. Ty jsi jako junior měl místo v sestavě prakticky automaticky. Větší počet závodů ti přišel vhod, co?“
Václav Milík: „Pobíral jsem víc zkušeností, jsou tam i našlapaný jezdci ze zahraničí. Svýzt se s nima je lepší než se sobě rovnejma. Zkušenosti se pobíraj‘ pořád a extraliga je v tomhle dobrá. Semifinále bylo vyrovnaný, bylo by lepší jet finále, nezadařilo se, ale snad se nám to povede příští rok. V bahně se mi jezdí hůř než na suchu, ale je to sranda. Nejhorší je cejcha, jak je to vlhký, nejde zatáhnout za rolo a nejlepší je startovat z lajny. Nebo odevšad, ale to musíš odstartovat, což se mi nějak nedařilo (smích). Dvojutkání jsou lepší pro diváky, zajímavější, ale myslím, že starej‘ systém byl lepší, víc se bojovalo. V těch dvojicích není boj v každý zatáčce. Ale je víc závodů a čím víc závodů, tím líp.“

speedwayA-Z: „Přebor jednotlivců/družstev nabídnul pravidelné závodění nejen pro seniory výkonnostního středu, ale i pro juniory. Tobě chyběl začátek sezóny, jednou jsi musel reprezentovat, takže ses nevešel mezi nejlepší trojku, by ti pobyt na pódiu nebýval cizí. Jak se ti to líbilo?“
Václav Milík: „To jsou dobrý závody. Je to velký příjem skušeností. Nejlepší závod jsem měl asi ten z Březolup. Přebor nic moc, ale Slovácký ovál se zadařil. Odstartoval jsem z jedničky a vyhrál. Byl to dobrej‘ pocit, když vedle mě stojí Hynek, Haďas a Málos a já je porazím. To dodává sebevědomí a přivede tě to k dalším úspěchům. Ale na to, že jsem nejel pár přeborů, ještě jsem dost jezdců přeskočil. Krásný čtvrtý místo.“

speedwayA-Z: „Pro pardubické závodníky bývá vrcholem sezóny legendární dvojice závodů Zlatá stuha – Zlatá přilba. Letos se k nim přidalo ještě poslední finále juniorského mistrovství světa. Ty jsi byl ve startovní listině ve všech třech případech. Jaké jsou tvé dojmy z tohoto super víkendu?
Václav Milík: „V Pardubicích to mohlo dopadnout líp. Jsou to zkušený jezdci a jet s nima to je zkušenost do dalšího roku. To doufám, že bude lepší. Atmosféra byla dobrá, přišlo hodně lidí. To víš, že jsem v Pardubicích chtěl udělat lepší výsledek. Ale nejde mi to tam, mám radši kratší dráhy. Ale musím pomlčet, čtvrtý místo při Zlatý přilbě v Žarnovici a to je ještě delší dráha. Bylo to tam ale rozbitý a já potřeboval bejt‘ třetí. Lubík Kasalů mi slíbil, že za bednu budou nový dečky. Ale píchnul jsem a ještěže jsem dojel aspoň čtvrtej‘. Bylo paráda, že jsem byl v Pardubicích dosazenej‘ do čtvrtfinále, ale tam jsou ještě zkušenější jezdci než v juniorským mistrovství světa. Tak zase další zkušenosti pobírat, aby se to vyvíjelo a bylo to ještě lepší.“

speedwayA-Z: „Celý náš rozhovor se vlastně točí okolo tvého sbírání zkušeností a nadějí na jejich zúročení v příští sezóně. Proto se tě zeptám, co bys v ní rád dosáhnul a jak se na ni připravuješ?“
Václav Milík: „Myslím, že do příštího roku s podporou CS MV, za což děkuju, by to mohlo bejt‘ lepší. Chystám se na šroubkách. Taka mi pomáhá , chodí se mnou do posilovny. Je to dobrá podpora, bez něj bych tam ani nešel (smích). Ale teď vím, že síla je potřeba a tak tam zajdu i sám, ale lepší je, když tam je taka. Ten mi poradí, pokecáme. Motorky jsou rozebraný. Snad klapnou nový dečky, sháníme peníze a snad je seženeme. Pavučina tam nesmí chybět. Každej‘ má nějakej‘ styl, pavučina má dobrej‘ tvar a odmalička se mi líbila. Rozhodně udělám všechno proto, abych udělal mistra jednadvacítek a devatenáctek. A chtěl bych se dobře umístit do desátýho místa v mistrovství Evropy juniorů. Uvidíme, co příští sezónu podepíšem‘, určitě bych se rád svez‘ v nějaký lize. Ale zatím ještě nevím.“

Václav Milík děkuje:
„Především děkuju mechanikovi Radimu Janouchovi za pevný nervy se mnou a nejlíp prováděnou mechaničinu. Tátovi za cenný rady, bez něho by to zkrátka nešlo. JRM za techniku, Fuchs Oil za oleje, M.A.Autoservis za vše, co potřebuju, Vladimíru Šandovi a Jiřímu Hrubešovi za finanční podporu. Rodině za psychickou podporu. A Lubímu Kasalovi (Kaslík Style) za webový stránky.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach a Jiří Havlíček