Nepomuk – 21. ledna
Loni se ozdobil titulem mistra republiky, aby jen o pouhý týden později přidal další zlatou medaili po porážce Jana Peciny v rozjezdu závěrečného kola českého šampionátu ledařských družstev. V Berlíně zaskočil za zraněného Jana Klatovského a český národní tým se po dvaceti letech vracel domů opět se světovým bronzem. Jenže nešastný srpnový pád z motokrosového stroje ho naprosto vyřadil z letošní sezóny. Andrej Diviš však chce být za rok zpátky, jak se svěřil v exkluzivním rozhovoru s magazínem speedwayA-Z.

speedwayA-Z: „Než ses pustil do ledové ploché dráhy, závodil jsi v motokrosu. Co tě vůbec přivedlo k závodění na motocyklu?“
Andrej Diviš: „Měl jsem rád fotbal, ale pak mě to už nebavilo. Koupil jsem si motorku, slabou Yamahu a od tý doby to začalo. Starší brácha jezdil enduro a já začal s ním. Docela mi to šlo. Nejel jsem sice republiky, ale ten Red Bull maratón v Dobřanech jsem i vyhrál. Jezdil jsem i hobby motokros a pohár tři sta minut endura, to byl seriál na celej! Rok. V něm jsem byl jednou první a jednou druhej‘ celkově. Jezdil ho i Pepa Šiška. Dost jsme se skamarádili a on jezdil ledy. Naved‘ mě do toho. Koupil jsem si od něho motorku. Ne, že bych závodil, ale protože jsem ji chtěl. Pepa mě pak seznámil s Klatovskejma na schůzi od ledů. A tenkrát neměli nikoho třetího do Ruska a Klatováci chtěli, a jedu s nima já.“

speedwayA-Z: „Ledová plochá dráha se do Čech vrátila v letech 2005 a 2006, avšak předtím byla obrovská pořadatelská pauza. Proč ses rozhodl věnovat se této disciplíně, když počasí u nás bývá hodně vrtkavé?“
Andrej Diviš: „Mám servis a krám s motorkama, akorát jsem s tím začínal. Přes léto jsem na závody už neměl čas, byl jsem pořád v dílně. V zimě toho bylo míň na práci, takže jsem neměl, co dělat. Lyžovat mě moc nebaví, bruslit taky ne a ledy byla taková alternativa. Poprvé jsem ale seděl na leďáku až v Sanoku v Polsku a nevěděl, jestli na něm budu moc zahnout nebo ne. Tam jsem byl s Klatovskejma a rozhodovalo se, jestli s nima do toho Ruska pojedu nebo ne. Už ani radši nevím, jaký to bylo. Předchozí zkušenosti z endura přišly vhod a taky jsem byl jednou na ledech v Budějovicích. Viděl jsem, jak se to jezdí a Pepa Šiška mi sliboval, že mi to tam po závodech půjčí. Že se na tom svezu a rozhodnu se, jestli to koupím nebo ne. Ale odešla mu cívka nebo něco v elektrice a nedojel to.“

speedwayA-Z: „A klasická plochá dráha tě neoslovila? Údajně proběhly i nějaké tréninky v Plzni…“
Andrej Diviš: „Možná, že jo. Ale nezvládal jsem to, protože jsem neměl čas. V tu dobu jsem vozil motorky z Anglie. Párkrát jsem měl bejt‘ v Plzni ve středu na tréninku, ale byl jsem pryč a nezvládal to časově. Asi by mě to bavilo, ale práce je pořád hodně.“

speedwayA-Z: „Zima na přelomu let 2006/2007, kdy jsi s ledy začínal, byla u nás mírná a všechny české ledy padly. Kvůli debutu jsi tím pádem musel do ciziny. Po Sanoku jsi zamířil rovnou na mistrovství světa do Saransku. Jak jsi ho tehdy prožíval?“
Andrej Diviš: „V Sanoku jsem se to ještě moc nenaučil. To až v tom Rusku. A teprve po něm byl Assen, tam jsem ve volným závodě už trošku jel. V Rusku jsem měl předtím ještě tři závody. Jak to bylo v tom Saransku, už ani nevím. Přišel jsem ledům na chu, akorát ta druhá sezóna byla horší. Na začátku jsem si zlomil klíční kost, takže tahle sezóna byla ještě horší než ta, co jsem začínal. Rusko samo o sobě je dobrej‘ zážitek. Nejlepší bylo asi předloni, když mě v Ufě padnul motor v Transitu. Dolil jsem čtyřicet litrů oleje a padesát Fridexu. Olej z motoru se míchal s vodou a zasral mi topení. V kabině mrzlo, nic jsem neviděl, katastrofa. Asi mrazem praskla hlava, nevím proč. Bylo tam tak pětatřicet stupňů mrazu a já domů dojel na tři válce.“

speedwayA-Z: „Závodění doma ses dočkal až předloni. Tehdy jsi také na louce v Osečné vyhrál svůj první závod v sedle ohřebovaného speciálu. Jaký to byl pocit? A byl oním motivačním faktorem, aby ses sám stal organizátorem závodů v Chocenicích a nyní v Nepomuku?“
Andrej Diviš: „Na to si ještě vzpomínám, bylo to na starý motorce po Šiškovi. Dráha byla zajímavá, byl to spíš takovej‘ motokros. Hrabalo to, ale dobrý. První místo jsem bral v klidu. Závody doma se vymejšlely nejdřív se starým Klatovským. Jednou jsem udělal v Chocenicích trénink. Přijeli Tonda, Honza a Fiňák Antti Aakko. A jen na ten trénink se přišlo podívat hodně lidí. Starej‘ Tonda říkal, že by bylo dobrý tady udělat závody. Nikdy to tu nebylo, nikdo to tu nezná a já jsem tady jedinej‘, co to jezdí. Jenže bylo blbý počasí. Tady je ještě teplejc‘ než v Liberci. Loni jsme u nás měli roztáto a v Hamru byl krásnej‘ led. Zejtra měl bejt‘ Nepomuk. Není tady větší mráz než v Chocenicích, ale přišel za mnou pan Polívka z nepomuckýho autoklubu, že by mi pomoh‘ a zaštítit to, že by to bylo profesionálnější. Oni tady v Kramolíně pořádaj‘ sajdy, takže se v tom vyznaj‘ více. Ale zase je blbá zima, ale slyšel jsem, že hlásili, že má přijít nová doba ledová…“

speedwayA-Z: „Dosavadním vrcholem tvé kariéry se stal loňský rok. Triumfoval jsi hned v úvodním podniku mistrovství republiky v Růžené a ze stupňů nesestoupil ani v dalších dvou kolech v Hamru na Jezeře. S přehledem jsi vyhrál mistrovský titul. Jak na něho vzpomínáš?“
Andrej Diviš: „Bylo hodně práce a příprava vůbec nebyla. Seděl jsem na tom poprvý v Růžený, předtím jsem na leďáku ani nejel. Sedlo mi to tam. V Hamru jsem nechal převod z Růžený, z malýho oválu. Ujeli mi na rychlost a až asi na třetí jízdu jsem dal novou rozetu. Třetí závod vyhrál Honza Klatovskej‘. Získal jsem titul. Byly trochu oslavy, ale to už je dávno, ale určitě jsem byl spokojenej‘. Moc.“

speedwayA-Z: „Druhá zlatá medaile přišla hned vzápětí v českém šampionátu dvojic, když jsi odvedl Jana Pecinu v dodatkové jízdě. Jak ses dal dohromady s Petrem Klauzem a jak jsi svůj boj s Janem Pecinou a Lukášem Volejníkem prožíval?“
Andrej Diviš: „Měl jsem jet s Pepou Šiškou, ale chyběla nám jedna převodovka. Nesehnali jsme ji a nestihli dodělat druhou motorku. A on do toho ještě čekal rodinu a řek‘, že nepojede. Neměl jsem, s kým jet. Potom Tonda Klatovský starší řek‘, a jedu s tím Klauzíkem a dal nás dohromady. Nebylo to špatný rozhodnutí. Boje byly pěkný, aspoň to bylo trochu napínavější. Rozjezd si vybavím, ten nezapomenu. V Růžený jsem neměl zrovna moc den, nešlo mi to, ani jsem to nečekal. Pecka neodstartoval, to bylo jediný štěstí. Kdyby odjel, nevím, nevím, byl by asi problém.“

speedwayA-Z: „V národním týmu ses objevil už při své první sezóně 2007 a nechyběl v něm ani ve třech předcházejících letech. Loni jsi s ním byl u fantastického bronzu, který tě musel těšit o to víc, že jsi na něm měl po zranění Jana Klatovského také svůj aktivní podíl.“
Andrej Diviš: „To jo, kdybych nejel, bylo by to takový nezasloužený. Takhle jsem byl aktivním členem týmu. Bylo to rychlý, v sobotu jsem se nesvez‘ vůbec, akorát v pátek trénink. Honzovi se to stalo hned v první jízdě a já jel celej‘ závod. Byl na mě docela tlak. Kluci to měli rozjetý docela dobře a já jim to nechtěl zkazit. A vyšlo to. Medaile je doma, je to hezký. Snad jich bude víc.“

speedwayA-Z: „Jenže letošní sezóna je přesným opakem té minulé. Zranění z motokrosového tréninku v Kramolíně tě donutilo rezignovat na mistrovství světa a rovněž start v domácím šampionátu, kdyby nebyl odvolán, by byl ohrožen…“
Andrej Diviš: „Skočil jsem lavici a pak asi trefil nějakej‘ kámen nebo výmol. Zadní kolo ustřelilo do boku. Letěl jsem rovnou na rameno a zarazil si ho až do žeber. A zlomil jsem si ruku, ale nejhorší jsou přetrhaný nervy. Všechno bylo při vědomí, odvezli mě autem, ne sanitkou. Rameno mi vypadávalo předtím pořád, když jsem zvedal těžký věci. Vždycky jsem si ho nahodil, ale teď mi to nešlo. Myslel jsem, že mi to v Plzni v nemocnici daj‘ zase zpátky. A byl jsem tam tejden‘. Že je to zlomený, jsem vůbec nevěděl. Stalo se mi to v srpnu, ale vůbec jsem si nepřipouštěl, že to ohrozí ledařskou sezónu. Bohužel, teď je konec ledna a já s rukou nehnu. Nebo už hnu, ale jen trošku.“

speedwayA-Z: „Je to sice slabá útěcha, když nemůžeš závodit kvůli zranění, ostatním brání zase teplá zima. Nicméně za rok začnou zase boje na ledových zrcadlech nanovo. Jak se na ně chystáš?“
Andrej Diviš: „Tuhle sezónu jsem vypustil. Starou motorku mám postavenou a stavím celou novou. Zase budu mít připravený všechno na další sezónu jako první. A budu mít jednou něco včas (smích). Přes léto jsem připravoval auto, obytňáka na závody. Dokonce mám i volant vlevo, protože je to auto přivezený z Anglie. Nalakovali jsme to u Klatovskejch‘, starej‘ Tonda to stříkal. Mám to bílo zelený, motorky taky budou zelenobílý. A tak si jednu sezónu odpočnu a za rok zase začnu. Spousta peněz mám ušetřeno (smích). A krosku asi v létě vynechám. Hned, jak jsem přijel z nemocnice, jsem ji dal do krámu a prodal ji.“

Andrej Diviš děkuje:
„Mechanikovi, sponzorům a všem, komu se líbí ledy.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Ústí nad Labem – 14. ledna
Předloni se zničehonic objevil v doprovodu otce Zdeňka na jednom z jarních mítinků Markéta Cupu. Záhy se vyšvihl mezi špičku stopětadvacítek. Kolibříky využil na maximum, by se neozdobil žádným titulem, ale nyní jsou už minulostí. Počínaje letošním rokem bude závodit pouze s pětistovkou, jak se Zdeněk Holub svěřuje v exkluzivním rozhovoru s magazínem speedwayA-Z.

speedwayA-Z: „Synové někdejších závodníků se vesměs pohybují v plochodrážních depech už odmalička. V tomto směru jsi byl tak trošku výjimka. Najednou jste se s tátou objevili na začátku předloňského Markéta Cupu. Co tomu předcházelo?“
Zdeněk Holub: „V Chabařovicích se to začalo rozjíždět a tak jsme se zapojili. O plochý dráze jsem věděl, jezdili jsme se koukat na závody. Chtěl jsem jezdit odmalička, ale táta nechtěl a dlouho trvalo, než se nechal zviklat. Jezdil jsem na enduru po zahradě a po vesnici. Vozil jsem se, ale zajímala mě plochá dráha. Chtěl jsem ji jezdit, ale rozhodující zlom byl až v těch Chabařovicích. Jednou jsem si to zkusil a hned jsme jeli na ten Markéta Cup. Bylo to dobrý, vozil jsem se a snažil se. Zas takovej‘ talent jsem nebyl, abych vyhrál hned první závod. Ještě si to vybavím, byl jsem několikrát na hubě. Hned při tréninku jsem se hezky přetočil. Pak jsem se už zlepšoval, ale hlavně jsem doma přesvědčil, že můžu jezdit. A tak jezdím a nelituju toho.“

speedwayA-Z: „Závody stopětadvacítek jsou dnes běžným začátkem závodnické kariéry nejmladších adeptů plochodrážního řemesla, by mají i své odpůrce. Jak se na ně díváš ty?“
Zdeněk Holub: „Určitě mně to pomohlo. Na malý dráze jsem se naučil jezdit smykem. Pořádně jsem ale na stopětadváce začal závodit, až když jsem se svez‘ na pětistovce. Šlo mi to hned líp, pak jsme od Ronnyho Weise koupili Shupu. Začalo mi to jít a začalo se to lámat. Stopětadváca sehrála pozitivní roli, naučil jsem se závodit. Držet plyn a nebál se toho kontaktu. Určitě bych to doporučoval.“

speedwayA-Z: „Loni jsi na stopětadvacítce startoval pouze v obou seriálech na minioválech. Právem jsi byl řazen do nejužšího okruhu favoritů, ale nakonec z toho byla jen dvojice třetích míst. Hlavně z mistrovství republiky jsi byl hodně zklamaný. Žádný div, titul nebyl daleko.“
Zdeněk Holub: „Škoda, že ten mistrák nevyšel. Rozhodlo se v poslední jízdě. Titul byl blízko, ale Škurlič mě trošku šouchnul a já spadnul. V Markétě Cupu jsem nejel jeden závod kvůli první lize. To byla škoda. Myslím, že kdybych ho jel, byl bych druhej‘, na Škurliče jsem už neměl. Pár závodů se mi nepovedlo, pár se zase povedlo. Na velký ovály jsem už byl těžkej‘, to už nemělo cenu. A nechtěl jsem cpát tolik peníze do motorů.“

speedwayA-Z: „Kolibříci ti umožnili vstoupit do reprezentace, když jsi vyrazil na pohár FIM do francouzského St. Macaire. Bude se podobný scénář opakovat také letos nebo se plně soustředíš jen na pětistovky?“
Zdeněk Holub: „Letos pojedu jenom na pětistovkách. Už jsem starej‘, bude mi šestnáct. Kdybych měl příležitost svýzt se na jednom Mini Cupu, určitě bych jel, ale celej‘ seriál určitě ne. Škoda to není. Nevím, asi ne. Nejdůležitější jsou pětistovky a na ně se musím soustředit. Stopětadvacítky už nemám a na dvěstěpadesátky taky nemám motor. Ve Francii to bylo dobrý. Při tréninku jsem měl problémy s dráhou. Nebyla rozbitá, ale moc hladká a klouzalo to. Při závodech to už bylo lepší, ty pětistovky to rozvoraly a tak se mi jelo líp. Díky tomu jsem skončil tak dobře na šestým místě. Motor držel, to děkuju Shupa Teamu, že mi to připravili takhle dobře. Asi by stálo za to si to zopakovat, ale asi už to nedopadne. Jsem na to už moc těžkej‘ a taky velkej‘. Stopětadvacítka je prostě už minulost.“

speedwayA-Z: „Loni jsi střídal obě kubatury, přičemž prvním šampionátem v té silnější byl juniorský šampionát. Jak své vystoupení hodnotíš?“
Zdeněk Holub: „Ve Slaným to bylo dobrý, když jsem to v kvalifikaci zahodil (smích). Ale bylo dobrý, že jsem se kvalifikoval a postoupil. Měl jsem štěstí. Vypadávali mi soupeři na defekty, takže jsem dojížděl i pro body. To splnilo svý očekávání. Dobrý, byl jsem překvapenej‘. Nějakej‘ závod se mi potom poved‘ hůř, nějakej‘ líp. V Divišově to byl fičák, skákal jsem ze stopětadvacítky na pětistovku a moc nestíhal. Ale zvládnout se to dá, je to v pohodě. Žádný těžkosti to nepřináší, jen běhat z jedný strany depa na druhou. Šlo to, nebylo to tak strašný, jsem do toho dvanáctýho místa, takže je to v pohodě. Snad už kvalifikace nikdy nebude. Juniorák jsou dobrý závody. Jsem spokojenej‘, ale doufám, že letos to bude lepší. Víc lepší!“

speedwayA-Z: „V českých devatenáctkách jsi rozhodně musel želet své úvodní nuly. Nebýt jí, poskočil jsi o pár míst v závěrečné klasifikaci nahoru…“
Zdeněk Holub: „Je to škoda. Snažil jsem se, ale nevymyslel nic na Benköa. Pak jsem se ještě dvakrát nechal předjet v poslední zatáčce, nejdřív Veverkou, pak Smetanou. A to byly by body. Letos to bude lepší, ještě lepší. Musím to připravit na Svitavy a nějak to tam vymyslet. Dráha je tam taková rozbitá a tahavá, moc se mi to nelíbí.“

speedwayA-Z: „O stupně vítězů ses ovšem pral v závěrečných dvou kolech přeboru jednotlivců. Oproti juniorským soutěžím jsi tady měl za soupeře i seniory. Líbí se ti myšlenka na takové propojení obou věkových kategorií?“
Zdeněk Holub: „Líbí. Když tam jedou lepší senioři, je to dobrý, že se získávaj‘ zkušenosti. Když je předjedeš a skončíš před nima, stoupne ti sebevědomí. V Liberci a Praze jsem dvakrát prohrál v rozjezdu. Byla to škoda. Byl jsem přemotivovanej‘ a už neměl ani sílu. Ale jinak jsem s přeborem spokojenej‘. Určitě ho pojedu zase a snad bez rozjezdů (smích)!“

speedwayA-Z: „Mezi seniory ses ovšem podíval při mistrovství republiky jednotlivců, do jehož finále jsi postoupil jako náhradník. Co pro tebe tato zkušenost znamenala?“
Zdeněk Holub: „Bylo to dobrý, přineslo mi to hodně zkušeností. A jsem rád, že jsem se podíval mezi elitu. Ve Mšeně jsem se moc nesvez‘, to jsem si přijel zatrénovat a koukat na závody. V Divišově jsem měl pád, v Praze defekt hned v první jízdě. Nepřipravil jsem si motorku. Spad‘ mi řetěz a já si špatně vycentroval kolo. Závody jinak dobrý, atmosféra taky. Letos doufám, že mi to semifinále vyjde líp. A postoupím normálně ne jako náhradník. Budu se snažit.“

speedwayA-Z: „Pražská Markéta stavěla v první lize výhradně juniorský tým a mezi povolané jsi patřil pravidelně i ty. Byla škoda, že jste se ani jednou nepodívali na stupně vítězů, že?“
Zdeněk Holub: „To jo. Nevím, čím to bylo, měli jsme smůlu. Něco se mi v lize líbilo víc, nějaký závody míň. Třeba Svitavy se mi nelíbily kvůli tý dráze. Celýmu týmu se tam nechtělo, ale byly i jiný dráhy. Březolupy se mi líbily moc, Plzeň taky. Na bedně jsme nebyli, ale naučili jsme se trošku jezdit ve dvojici. Ale věnec to chtělo. Letos pojedu zase a určitě to dopadne líp než loni.“

speedwayA-Z: „Vrátil ses ze soustředění CS MV na šumavském Zadově. Co dalšího podnikáš ve své přípravě na letošní sezónu a jaké cíle bys v ní rád splnil?“
Zdeněk Holub: „Připravuju se v Praze, chodíme čtyřikrát tejdně cvičit. Motorky zatím nepřipravujeme, ještě jsme je nedostali. Mám připravenou jednu svoji, klubový GM jsou na cestě. Na GM jsem ještě nejezdil, čekám, co to bude za zázrak. Čekám, až zamrzne a budeme jezdit trénovat na šroubky. Zatím jsem se svez‘ jen v Německu. Ronny mě pozval i teď do Grimmy. Chtěl bych bejt‘ do pátýho místa mistrovství republiky jednadvacítek a na bedně v devatenáctkách. Na ty Svitavy se připravím psychicky.“

Zdeněk Holub děkuje:
„Tátovi, že mi pomáhá s technikou a se vším. Taky Zdeňku Schneiderwindovi, že mě trénuje a pomáhá k výsledkům a ke všemu. A Speedwayclubu Chabařovice za podporu, že mě tady nechávaj‘ trénovat. Shupě, že mi připravila motorku na trávu. Za přípravu CS MV a AK Markéta Praha. A mechanikovi Honzovi Vaněčkovi.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Wojta Zavřel, Jiřina Šifaldová, Zdeněk Holub st., Shupa a Eva Palánová

Kutná Hora – 7. ledna
Loni rovnýma nohama vstoupil do velkého světa dlouhých drah. Kromě finálové série mistrovství světa plnil také další dlouhodrážní reprezentační povinnosti. Na klasických oválech se omezil jen na ligová klání s vestou Berwicku,pražského Olympu a v jednom případě i polského Krosna. Zdálo by se, že se začíná přeorientovávat na dlouhé a travnaté tratě. Opak je však pravdou, Josef Franc se v exkluzivním rozhovoru pro magazín speedwayA-Z svěřil, že hodlá využít nejen divokou kartu na finále mistrovství republiky jednotlivců, ale i další příležitosti.

speedwayA-Z: „Po plochodrážních stadiónech se pohybuješ už více než patnáct let, takže jsi s prostředím sportu levých zatáček dokonale obeznámený. Nyní však pro tebe přišlo přece jen něco nového. Vstoupil jsi do velkého světa dlouhých drah. Hned rovnou na divokou kartu do finálového seriálu mistrovství světa. Co to obnášelo pro tebe a tvůj tým?“
Josef Franc: „Víš, jak to bylo. Předloni jsem se po deseti letech chtěl svýzt v Mariánkách. Docela mě to bavilo. Nezvítězil jsem, byl zase druhej‘ (smích). Měl jsem možnost zúčastnit se v září na divokou kartu Grand Prix v Mariánkách. Ani jsem s tím nepočítal. Se Zdendou Schneiderwindem a Láďou Vopatem jsem se domluvil, že bych to měl zkusit. Potom dali návrh na mou divokou kartu na celou sezónu, což nevyšlo. Ale po odstoupení Risse to dopadlo. Přineslo to několik plusů a mínusů ohledně anglický ligy. Když skládáš kalendář závodů jenom u nás, vyjde ti, kam můžeš jet. Berwick a předtím i Sheffield mi vycházely vstříc. Snažili se korigovat svý termíny, co mi kolidovaly s extraligou, mistrovstvím republiky nebo mistrovstvím světa. Před sezónou jsme si s Berwickem, kde se jezdí v sobotu večer, řekli, že nepojedu čtyři závody kvůli Mühldorfu, mistrovství světa družstev, kvalifikaci na Evropu na trávě a challenge. Pak jsem dostal tu kartu a začaly problémy, že zmeškám šest dalších závodů. Ze čtyřech jich bylo deset. Kvůli tomu jsem nejel ani náš mistrák, ani dvojice. To jsem odvolal s podporou Prahy, abych nezmeškal víc závodů v Anglii. Maj‘ mě tam rádi, ale to už by mi řekli, a si sbalím svejch‘ pět švestek. Když se teď dostanu ke zrodu možná že týmu na dlouho, na prvním místě byl Zdenda. Už ho považuju ze svýho druhýho tátu. Dává do toho svůj čas, svoje zkušenosti, ale i svoje auto a někdy i nějakou tu korunu. Byl u toho i Láďa Vopat s Michalem Stárkem, trošku mi pomohla i Stuha, a potom Praha. Vyráželi jsme do Mühldorfu a já tam byl jen o bod druhej‘. Bez tréninku, jen s jednou motorkou, protože už nebyl čas složit druhou. Co se týče samotné dlouhodrážní sezóny, byla to jedna ze sezón, co byla finančně, časově a organizačně náročnější. Jezdil se mnou Zdenda, někdy jeho syn a na začátku i Hláča. Ani třeba nedokážu spočítat, co stál přejezd z Čech do Finska a potom hned do Marmande za čtyři dny. Jenom za trajekt do Finska jsem dal sedmnáct tisíc. Nemám zázemí na to, abych skočil ve Finsku do letadla a letěl do Bordeaux. Padali jsme na hubu a řídili sami. Před Tomíčkovým memoriálem jsem měl astmatickej‘ záchvat, Zdenda mi domluvil vyšetření v nemocnici a potom jsem jel rovnou do Vechty a k Marcelovi Gerhardovi do Švýcarska pro motor. Časově to bylo všechno strašně náročný. Jednu dobu jsem nevěděl, jestli mám domejvat motorku na dlouhou nebo se převlíkat a jít trénovat na extraligu. S motorkou jsem se na dlouhý hledal, po těch letech se to změnilo. Motorky vypadaj‘ stejný, ale nejsou. V Mühldorfu to fungovalo, ale v rozbitým Marmande jsem nebyl schopnej‘ na tom závodit, jako by ta motorka ani nebyla moje. Je strašně dlouhá a to mi nesedělo. Teď to vezu v únoru do Stuhy. Chci změnit pár věcí, co třeba udělal Joonas Kyllmäkorpi. Zaplapánbůh, že jsem neměl technický problémy, že by se mi třeba rozlítly čtyři motory. To bych už jenom dojezdil ten závod, co jsem jel, a skončil. Finanční zázrak to tam není a ve svejch‘ letech si nepůjdu do banky půjčit si, abych si dokázal, že mám na medaili. Nemám to spočítaný, neměl jsem na to čas a teď nemám ani chu, ale stálo mě to velký prachy. Myslím, že žádnej‘ businessman by už minimálně pět let nedělal, co dělám já. Oproti krátký je jezdeckej‘ rozdíl. Kluci, co to jezděj‘ dlouho, to znaj‘, já to na tý dlouhodrážní motorce ještě neumím. Základní pohyby na startu jsou jiný, motorka se celkově chová jinak a oni jsou vyjetý. Vidíš třeba Katt je startér jako prase, kdežto Joonas to neřeší alchymií, pošteluje si to a ty tituly si vyzávodil, neřešil, jestli má rychlejší jedničku. Někdy jsem měl křeče, bolely mě záda. Koukal jsem, že se objevujou věci, který by mě ani nenapadly. Sůl pod jazyk nebo kapičky proti křečím. Na dlouhý se ani tohle nesmí zanedbat.“

speedwayA-Z: „Celkově jsi v mistrovství světa skončil na třináctém místě. Něco se povedlo, něco méně, někdy jsi pomýšlel výše, jindy zase byl spokojený. Jak své účinkování hodnotíš celkově?“
Josef Franc: „Takhle, někdo si bude myslet, že to byl úspěch nebo neúspěch. Já si myslím, že to byl úspěch, že jsem se hodně naučil. Bylo hodně smůly. Měl jsem dost pech na rozpis, kde se nejezdí každej‘ s každým jako na krátký. Třeba ve Finsku jsem byl osmej‘, měl jsem mít lehčí jízdu, ale přišla taková vodní spouš, že se to nedojelo a já zůstal osmej‘. 0stačilo odjet tu jízdu a byl jsem třeba šestej‘. V Morizes můj dobrej‘ motor odešel po dvou kolech. Největší úspěch moh‘ bejt‘v Groningenu. Vždycky jsme trénovali, že jsem byl zničenej‘ už po tréninku, ale pořád jsme něco zkoušeli. V Groningenu jsem vyhrál tři rozjížďky a hned si věřil, že bych vyhrál i celou Grand Prix. Stačilo mě odjet už jenom jízdu a možná bych ten závod vyhrál. Dostal bych tři tisíce euro a bylo by to lepší. Jenže to zrušili, dostal jsem šest set a hned čtyři sta dal za cestu do Francie. Mrzely mě Mariánky. To vidím, jako kdyby to bylo dneska dopoledne. První jízdu jsem byl první, potom mě oprali. Když jedeš na motorce a ta začne zpomalovat a motor přitom vrčí, to tě naštve. Ale přišli jsme na to. V tom momentě si vezmeš druhou a najednou to vidíš. Zadní kolo jsem měl moc vpředu, guma se tím teplem zvětšila a drhla o rám motorky. Druhou jízdu jsem už na tý samý motorce vyhrál, jen jsem to kolo posunul o kousíček dozadu. Prostě se mi to v Mariánkách nepovedlo, motorka nebyla tak živá jako rok předtím. Ale soupeři už maj‘ ze mě respekt. Už vidíš, jak se choděj‘ koukat, co máš na motorce a musíš to schovávat. To dělám i já, chodím po depu a řeším, jak to maj‘ nastavený. Rám Stuha je přetáčivej‘, Jawa víc tahá za ruce. Když jsem viděl, že někdo sundal kus z rámu, udělal jsem to taky a povedlo se to. Doufám, že letos se to všechno zúročí. Abych řek‘ pravdu, po sezóně jsem se rozmejšlel, jestli to budu ve svejch‘ letech ještě dělat. Jestli nedělat plochou dráhu jen jako práci. Ale jedu dál, proto jsem šel do Sheffieldu. Teď bych konečně chtěl ukázat, že jsem dobrej‘ závodník jak v Anglii, tak u nás.“

speedwayA-Z: „Musel jsi do challenge o udržení ve finále na letošní rok, jelikož by ti FIM podruhé divokou kartu s největší pravděpodobností neudělila. Přistupoval jsi v přípravě pro St. Colomb de Lauzun jinak, když šlo o podnik, v němž jsi prostě musel uspět?“
Josef Franc: „Bylo to na podzim, kdy jsem řešil, jestli budu z finančních důvodů dlouhou dráhu ještě chtít jezdit. Je to o financích, ne jestli jseš dobrej‘ závodník. A k tomu challenge jsme přistupovali stejně jako k jinýmu závodu. Bylo to hop nebo trop. Věděl to i Zdeněk, že není co vymyslet. Řešili jsme převod, ptali se závodníků. Vlítnul jsem tam, říkám, že to klouže. Dali jsme tam těžší převod a já nemoh‘ zahnout. Bylo to štěstí, že z toho vyšlo čtvrtý místo. Diener jel jako prase a rozbil si držku. A já zrovna neodstartoval, takže jsem měl znova šanci, když se to opakovalo. Povedlo se postoupit. Chtěli jsme dojet sezónu a až potom řešit, jestli budu ve finále zase nebo nebudu. Byl jsem připravenej‘, kdybych neměl prostředky, že bych odstoupil, i kdybych se tam dostal.“

speedwayA-Z: „Český dlouhodrážní nároďák byl příchodem Aleše Drymla pořádně posílený. A vskutku v mistrovství světa v Scheesselu jste dosáhli prozatím nejlepšího výsledky. Škoda, přeškoda té medaile, která vám doslova proklouzla mezi prsty.“
Josef Franc: „To každopádně. Přijel jsem do Scheesselu pět minut před koncem tréninku. V pátek byl Staphorst, v sobotu ráno jsem odletěl do Anglie a po Berwicku zase cestoval do Scheesselu. Jezdili jsme dlouho kolem stadiónu a nemohli najít vjezd. Jen jsem se objevil v depu, Francouzi dojížděli trénink. Na starty šli naši. Vylez‘ jsem z auta, dal si Red Bulla, rychle jsem se převlíkal a šel si zkusit dráhu. V první startovací jízdě jsem nechal kluky odjet, abych si zkusil dráhu, protože jsem tam nikdy předtím nebyl. Odpálil jsem až na tomu druhým startu a zkusil jsem to pod plným. Bylo to náročný, ale z nějakýho nevysvětlitelnýho důvodu mi to tam šlo. Porazili mě Francouzi. Jedna z mejch‘ lehčích jízd, zaspal jsem na startu. Pak jsem se snažil a porazil mě snad jenom Appleton a Katt. Je škoda, že Aleš měl spousta defektů. Možná se stačilo domluvit s Němcema. Byli na tom dobře a všechno vyhrávali, aby nás nechali vyhrát a ve finále bychom je nechali odjet. Takhle jsme mohli bojovat o třetí místo, ale nepovedlo se. Ale zaplapánbůh, kdybych vybouch‘, hned by byl článek, že Franc zkurvil medaili. Bral jsem to jako dobrej‘ výsledek, že jsem měl víc bodů než Aleš a neměl technický problémy.“

speedwayA-Z: „Mistrovství Evropy na travnaté dráze ti přineslo vydřený postup do finále ve Skegnessu. Ale po svém návratu z Anglie ses o něm nechtěl příliš bavit…“
Josef Franc: „Ani teď se o tom nechci bavit. Bylo to špatný, hodně špatný po závodní stránce. O tréninku jsem si hodil motorku za ucho. Střelci jako Richard Speiser a Stephane Tresarrieu měli stejný problémy jako já. Nejsem trávař, ale nešlo mi to vůbec. Třeba Aleš vyhrával všechny starty, ale pak ho předjížděli. Ale aspoň oproti mě tam udělal nějakej‘ výsledek. Zdenda na mě nevyvíjel tlaky, byl realista, říkal, že buď to půjde nebo nepůjde. Anglie mi nesedla. A bylo to. Podle mě se na tom podepsala i fyzická únava. Byl jsem hotovej‘. V sobotu jsem jel v Berwicku, byla tam naše extraliga. Cesta proběhal v pohodě, přijeli jsme ale do Berwicku a na mě padla taková únava, že jsem myslel, že nebudu moct jet. Večer jsme naložili auto a vyrazili na trávu. Byl jsem úplně koženej‘, ale to se snažíš bejt‘ při smyslech. Ale nesedlo mi to, byl to černej‘ puntík na tý sezóně. Vůbec mi to nesedlo a byl jsem z toho úplně vyřízenej‘.“

speedwayA-Z: „Tvé angažmá na rok 2012 v Sheffieldu logisticky dobře zapadá do rámce dlouhých drah s převážně víkendovými termíny. Loni ses na krátké dráze kromě ligových startů za Berwick, pražský Olymp a v jediném případě za Krosno neobjevoval. Je to známka změny tvého příklonu ke dlouhým oválům?“
Josef Franc: „Ne, vůbec ne. Vždycky byla klasická dráha můj hlavní životní cíl a dlouhá dráha plus, kde bych měl šanci udělat lepší výsledek, protože tady je větší pravděpodobnost na ten úspěch. Bylo mi to docela líto, že jsem u nás nebo v tom Polsku neodjel víc závodů na krátký. Letošní sezónu jsem tomu víc přizpůsobil. Berwick mě chtěl zpátky, klidně bych i zůstal, bylo to na mě, aby se rozhodnul buď Berwick nebo dlouhou dráhu. Pustili mě a neměl jsem moc na výběr. Glasgow je neděle, to by bylo stejný jako Berwick v sobotu. Myslel jsem na Red Car, vyšel Sheffield. A plus bych chtěl Polsko, ale ne Krosno, ale jinej‘ klub skrz Aďu, kterej‘ zná v Polsku dost lidí. Zkoušel jsem Dánsko, ale tahali jsme asi za špatnej‘ konec, nic z toho nebylo. Švédsko je bez šancí, tam je plno. Odložím budování rodiny, chtěl bych se do toho opřít. Když pojedu dlouhou, pojedu všechno, pokud to bude možný. Mám divokou kartu na mistrák, chtěl bych dvojice, kdyby bylo místo. Chtěl jsem závodit i v Německu, ale není to jednoduchý, nejsou konexe, nemám jméno. Zkoušíme kontaktovat volný závody na dlouhý a na trávě za nějakou svou cenu, kterou jsem si dal. Uvidím, co z toho vyleze. Dělám všechno pro to, abych byl dobře připravenej‘. Loni jsem jel na první trénink v Berwicku a neměl ještě rameno ze Zlatý přilby v kupě. Nešlo mi jet na motorce a nevěděl jsem, jak za tejden budu závodit. Teď na sobě makám. Uvidím, kdyby se sehnala nějaká pětka navíc, nezlobil bych se, což asi nedopadne, protože u nás je to špatný.“

speedwayA-Z: „Z Berwicku se ti příliš nechtělo, jak ses svěřil. Jaký jsi prožil rok v barvách klubu, kde jsi spolu s Adrianem Rymelem a Michalem Makovským začínal před deseti lety svou britskou část své kariéry?“
Josef Franc: „pořád budu říkat, že Berwick je rodinnej‘ podnik. Ti lidé, co mě znaj‘, to pochopí, ale ostatní fanoušky ty moje zameškaný závody štvaly. Bylo jich docela dost a někdo nikdy nebude spokojenej‘. Měl sem doma největší average, pokazil jsem ale několik závodů. Měl jsem i trošku technický potíže. Během sezóny jsem z Jawy, co jsem měl jen v Anglii, přeskočil na GM. Hned se zvedlo nahoru, jsem za to rád. A chci si dokázat, že sezóna, co přijde, bude top v mý kariéře. Přál bych si, aby to tak bylo. Když se to nepovede, skončím s dlouhou a vrátím se do Berwicku. Do tří let si můžu uspořádat testimonial. Jsem rád, že jdu do Sheffieldu. Je to evropská dráha, když by to šlapalo jako v extralize, věřím si na to. Když jsem tam byl předloni, spad‘ mi average hrozně dolů, pak jsem to musel dohánět. Je to těžký tam bojovat, jede to tam každýmu. Hlavně se už nebudu ohlížet nalevo a napravo, pojedu sám na sebe. To je moderní doba, já jsem sice ze starý školy, ale to nemá cenu, což se potvrdilo.“

speedwayA-Z: „A co Krosno? V jeho vestě jsi jel jediný závod. Nebyl jsi tam spokojený?“
Josef Franc: „Nebyl čas. Dlužili mě nějakou korunu z předešlý sezóny. Nebylo to moc, ale nějaká kačka to byla. V tom závodě, co jsem za ně jel, mi to ale doplatili. Ale nebyl čas na další závody. Já byl spokojenej‘, oni byli spokojený, ale ta dráha je motokrosová. Potřeboval bych se na tý motorce přilepit, abych nelítal. Jeli jsme tam s Honzou Hlačinou a on si splet‘ vejfuk a na druhý motorce nechal starej‘. Novej‘ nikdo neměl. Bylo to proti Lublinu, oni měli Barana, Barkera, Steada. Říkal jsem si, že dostanu na prdel, ale zmastil jsem je tam. Usiluju o to mít nějakej‘ klub. Moh‘ bych závodit za jeden prvoligovej‘, ale nevím, jestli na to budu mít. Polsko je Polsko, je to nářez. A nebo mít klub ve druhý lize. Teď to budu řešit a zavolám Aďovi. Základ je ale Anglie, na to Polsko se nemůžeš spoléhat.“

speedwayA-Z: „Poměrně vousatou otázkou zůstává ta o touze pražského Olympu po zlaté medaili z české extraligy, který se vcelku pravidelně odkládá z roku na rok. Tentokrát jste v semifinále opět předvedli strhující bitvu s Pardubicemi, ovšem tentokrát jste nejtěsnějším možným rozdílem z finále vypadli.“
Josef Franc: „Máš patnáct jízd a musíš brát v potaz, že od první jízdy jakejkoliv bod, co ztratíš, může chybět. Výsledek přijde na konci závodu. Já o bod přišel v semifinále v poslední jízdě z nemožnejch‘ důvodů. Technickej‘ výpadek na tři vteřiny! Věděl jsem, že je to rozhodující jízda, takže jsem to nešoup‘ na trávu, i když jsem měl defekt, a vychutnal si, že budu celý čtyři kola ten poslední blbec. Předtím fungovalo všechno perfektně. Potom motorka taky jela a na příčinu jsme vůbec nepřišli. Všichni říkaj‘, že jsem si nezap‘ metyl, ale vím, že to puštěný bylo. Dal jsem ti to na hák a zkontroloval si to. Říkaj‘ taky, že se mi to napěnilo v karburátoru, nebo že jsem měl bordel v trysce, ale pak to zase jelo! Je to škoda, myslím, že jsme si zasloužili bejt‘ ve finále. Měl jsem dobrou sezónu v extralize. Jo, v Pardubicích jsem to nemoh‘ dát do smyku, ale tam bych musel mít Zetor, abych to do pořádnýho smyku urval! Odjel jsem všechny extraligy a myslím, že se mi povedly všechny. Dařilo se mi a jsem za to strašně rád.“

speedwayA-Z: „Jako pro závodníka s angažmá na Britských ostrovech je pro tebe zimní přestávka o poznání kratší. Příprava začala už tento týden za Zadově, co dalšího podnikáš v přípravě na novou sezónu a čeho bys v ní rád dosáhl?“
Josef Franc: „Chtělo by to možná přidat zimní přípravě nějakou romantiku (smích). Už jsem na ní neoficiálně pracoval. Dozrál jsem do věku, že vím, že potřebuju mít fyzičku. Teď na ní pracuju. A na psychice. Ne, že bych byl stresař, ale člověk ve velký fyzický zátěži se musí neučit bejt‘ v pohodě i psychicky. Když mi něco nejde, snažím se bejt‘ v pohodě psychicky. Chodím na fyzio s tím ramenem jednou tejdně,kdy mě paní, co má padesát kilo a je menší než já, rozklíží, že skoro brečím. Snažím se, vím, že to potřebuju. Loni jsem na začátku sezóny říkal, že se cejtím na osmnáct, ale po sezóně jsem se cejtil na šedesát. Od toho St. Colomb mě bolej‘ záda. Skončily závody, bolely, spali jsme v autě a od tý doby mě bolej‘ pořád. Zdenda mi třeba v sezóně dělal i maséra, připadal jsem si, že už jsem v důchodu. Koupil jsem si kolo a jezdím na něm. Než jsem se v listopadu vrátil domů z Anglie, chodil jsem cvičit, běhat, na boxovací tréninky a třeba i skákal přes švihadlo. Teď hrajeme squash a hokej, třikrát tejdně chodím sám do posilovny. Myslím si, že je to znát. Večer chodím s mladejma, honí mě to dopředu,když mě porážej‘, a naopak, já honím je. Byl jsem na kole párkrát i s Aďou. Nic extra novýho, ale na kole potřebuju makat víc. Nechci vylízt z posilovny jako Arnold a bejt neohebnej‘, ale chtěl bych dát ještě tři kila dolů. Technika je podle finančních možností, takže bohužel žádná změna. A cíle? Už nějaký první místo! Ty druhý mě už nebavěj‘! Vyhrát všechno, co pojedu. Chtěl bych titul v jednotlivcích, zkusit ho zase ve dvojicích, v extralize a na dlouhý. Fakt je můj cíl už zkusit jednou něco vyhrát. Vím, že musím do závodění dát víc agresivity a jet sám na sebe. Bez toho se člověk nikam nedostane.“

Josef Franc děkuje:
„A1 Cabs, AD Matuna, Bellis, Berwick Fireplace, Burrow Family, Clemco Designs, CS MV, Jim Youngman Carpets, Jitka Kern, Just Diesels, Kalt Pneu Services, LZ engineering, MK Autodoprava, Motorsport K, MPM, Schneiderwind Racing, Fuchs Oil Silkolene, Scottish John, STS, Stuart Riley a Taffy’s Time Machine.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Zdeněk Flajšhanz a Jiří Bayer

Svitavy – 27. prosince
Jelikož v české ploché dráze prakticky neexistuje ekvivalent kategorie hobíků jako v cyklistice či motokrosu, velice dobře zná fatální následky chronického nedostatku příležitostí pro seniory výkonnostního středu. Dokáže se však s ním vypořádat po svém a najít si vcelku pravidelně cestu do startovních listin. Jaromír Otruba o tom vypráví v exkluzivním rozhovoru s magazínem speedwayA-Z, kde mimo jiné dává průchod své radosti nad životním výsledkem svého vlastního týmu v mistrovství republiky dvojic či pardubickým angažmá s prvoligovým titulem na konci.

speedwayA-Z: „Dvě sezóny jsi strávil na plzeňských soupiskách, letos ses ovšem na oválech pohyboval jako pardubický závodník. Co tě ke změně klubových barev motivovalo a jak jsi byl ve vestě s bílým půlkoněm spokojený?“
Jaromír Otruba: „Už jsem jeden rok v Pardubicích byl a docela se mně tam líbilo. Litoval jsem, že jsem odešel do Plzně. Nesplnilo to moje očekávání. Čekal jsem, že by mohla bejt‘ šance svézt se aspoň na jednom závodě v extralize. A byl jsem loni zklamanej‘ v otázce přihlášek na přebor. Bylo to divoký, když jsem volal jednomu, odkazoval mě na druhýho a ten zase na prvního. Pro jistotu jsem se přihlašoval sám. Po sezóně jsem poprosil pana Moravce a pana Vozára o angažmá v Pardubicích. Byla to zase další zkušenost. Byl jsem spokojenej‘. Našel jsem docela společnou řeč s panem Vozárem. Co slíbil, to splnil. A když potřeboval něco ode mě, udělal jsem to pro něho. Nemělo to chybu. Měl jsem víc závodů, nasadil mě do první ligy a bylo jich hned o pět víc. Pardubice splnily moje očekávání stoprocentně.“

speedwayA-Z: „S pardubickou vestou ses vcelku pravidelně objevoval v obnovené první lize. Jak tuto soutěž hodnotíš?“
Jaromír Otruba: „První liga má určitě něco do sebe. Byl jsem rád, že jsem dostal šanci se v ní svýzt. Budu dělat vše proto to i v následující sezóně, abych se do nějakýho závodu zase dostal. Formát je ale takovej‘ špatnej‘. Je to nespravedlivý vůči závodníkům, co na závod přijedou, že se nesvezou. Ale v Pardubicích byla výhoda, že nás pan Vozár nechal všechny jet aspoň jednu nebo dvě jízdy. Nestalo se, abych se jen díval na kopečku u depa, protože by mě nechal stát. Navíc byl titul, u něho jsem byl v první lize poprvý. Určitě to byl příjemnej‘ pocit. A o to víc, když tam taky dáš nějakej‘ bodík.“

speedwayA-Z: „Nicméně se vznikem nové první ligy se zredukoval přebor jednotlivců, který místo osmi předloňských podniků měl jen čtyři…“
Jaromír Otruba: „Přebor byl dobrej‘, že bylo hodně závodů. A kdo se přihlásil, jel. Je to všechno o penězích. Střelci se do přeboru nehlásili, proto o něj přestaly mít zájem i ostatní kluby. Předsedové dostali strach, že přijdou o diváky. Ale každej‘ závodník by měl dostat šanci bez ohledu, jestli je to palič nebo nadšenec. A ne všichni předsedové taky pracujou dle představ fanoušků a závodníků a taky je za to nikdo neodsuzuje. Každej‘ závodník by měl dostat šanci.“

speedwayA-Z: „Ze čtveřice přeborových mítinků jsi absolvoval tři. Od cesty do vyvrcholení na pražské Markéty tě odradila jenom nemoc. Jak na ně vzpomínáš?“
Jaromír Otruba: „Vynechal jsem jeden závod kvůli viróze, ale všechny ostatní odjel. Je to málo, i všechny čtyři závody by byly málo. Navíc by to chtělo rozložit do celý sezóny, aby každej‘ měsíc jeden tenhle závod byl. Škoda pouáků, ty se neměly rušit. Přebor je určitě pro mě jasná volba i na sezónu 2012. Budu dělat všechno, abych odjel všechny. A pokud budou první dva zase kvalifikační pro mistrovství republiky, budu se snažit postoupit do semifinále.“

speedwayA-Z: „Letos ti postup do semifinále šampionátu republiky opět vyšel. Navíc nechybělo mnoho a po dvou letech ses jako náhradník představil i ve finálové sérii. Byla to škoda, co?“
Jaromír Otruba: „Na letošní rok mi to do semifinále vyšlo. Byla tam i trošku štěstí. Dobře jsem to rozjel v Pardubicích. A ve Mšeně přišlo to štěstí. Byla tam dost rozbitá dráha a dost závodníků odpadlo. Dotáhly se body a postup byl doma. Po dvou letech jsem byl zase v semifinále. Potom chyběl i kousek do finále. Škoda to určitě byla, už při prvním finále v Divišově jeli bez druhýho náhradníka. Asi ho někdo zapomněl povolat. Škoda, člověk je ochotnej‘ to naházet do auta a přijet i na poslední chvíli.“

speedwayA-Z: „Nedostatek závodních příležitostí už tradičně řešíš přihlášením svého vlastního týmu do mistrovství republiky dvojic. Letos jsi tak učinil již popáté. Jubileum Otruba Teamu přineslo angažmá Jaroslava Petráka a prozatím nejlepší výsledek. S ním jsi určitě byl spokojený?“
Jaromír Otruba: „Pěknej‘ závod. Do poslední chvilky nervák. Ten byl i na začátku. Technická přejímka byla u konce a Jarda nikde. Po několika telefonátech jsme zjistili, že zabloudil na novým obchvatu za Přerovem. Ukecali jsme technickýho komisaře, že mu předem vyplníme technickou kartu a on si to doplní, až přijede. Kvalifikace nám odpadla a závod sám o sobě byl pěknej‘. Dvě jízdy jsme vyhráli, což asi málokdo očekával. Zase to bylo o štěstí, ale to holt k tomu patří. A v Březolupech tam je krásně. Dráha pěkná a Jardovi to tam sedlo. Po jeho pádu v Liberci se do toho dostal a moc mu děkuju za to, že to se mnou jel. Sedmý místo bylo určitě dobrý. Už jen s ohledem, kdo zůstal osmej‘ a devátej‘.“

speedwayA-Z: „Sjoerd Rozenberg, Rastislav Bandzi, Krzysztof Nowacki, Zdeněk Schneiderwind a nyní Jaroslav Petrák. Každý rok se po tvém boku v šampionátu dvojic objevil někdo jiný. Co je příčinou takového střídání kolegů?“
Jaromír Otruba: „Je to takový zajímavý už jenom pro lidi, kteří mi nefanděj‘. Je třeba jim ukázat, že je pořád někdo, kdo je ochotnej‘ se mnou v tom týmu být. Je to zajímavější. V příští sezóně by to zase chtělo přemluvit nějakýho zahraničního závodníka, a se do vrátí do původních kolejí, kde to bylo. Ale kdyby Jarda Petrák v tom chtěl pokračovat, má určitě otevřený dveře. Udělali jsme spolu nejlepší výsledek za tu dobu, co to jezdím jako soukromej‘ tým. I když s tím Schneidrem to taky nebylo marný.“

speedwayA-Z: „Dříve jsi jezdíval seriál MACEC Cup, ale naposledy ses v něm objevil v květnu 2008, kdy ovšem mítink v Krosně skončil ještě před začátkem vinou hustého slejváku. Letos jsi však vyrazil na první mítink třídílného seriálu v Opole. Znamená to tvůj comeback do MACEC Cupu v příštím roce?“
Jaromír Otruba: „Jel jsem jeden závod, protože mi to nabídl pan Moravec. A jak sám víš, neodmítnu žádnej‘ závod. Jarda potom hledal paráka do Rovna, určitě bych jel, ale je to dálka. Když to člověk dělá při práci, je to problém. Ale kdybych měl někoho do party, určitě bych jel. Příští rok je otázka, to ví pan Moravec. Uvidíme, co bude. Pokud bude nějakej‘ závod volnej‘, není problém ho jet. Do Opole jsem jezdil často trénovat s Kubou Hejralem. Dráha tam byla hlubší. Jel jsem tam proto připravenej‘ na hlubokou dráhu, ale byl to beton. Neměl jsem nový hrany a pohořel na gumách. Ale jak říkám, každej‘ vyhrát nemůže. A každej‘ závod je dobrej‘. Každopádně zase nová zkušenost a navíc v Polsku.“

speedwayA-Z: „Mohlo by se zdát, že máš poměrně nadstandardní vztahy ke Slovensku. Dostal jsi pozvánky na vrcholy sezóny obou žarnovických klubů, figuroval na soupisce Slovenska pro Jadranskou ligu. Čím to?“
Jaromír Otruba: „O Zlatou přilbu jsem požádal pana Repiského,jestli bych nemoh‘ startovat jako náhradník. Pár let předtím jsem tam byl, požádal jsem ho tedy znova a on v tom problém neviděl. Jadranská liga byla ze strany Žarnovice zklamání. Měl jsem slíbeno, že za ně nějaké závody pojedu. Bohužel jsem se nedočkal. Až na závěr sezóny ve Svitavách, když přijeli pouze se čtyřma závodníkama. Měl jsem jet za Čechy a po dohodě s panem Vozárem nakonec nastoupil za Slováky. Závěrečnou v Žarnovici mi nabídl pan Vozár. A když mě někdo pozve, tak tam jedu bez ohledu, jestli za to něco dostanu nebo nedostanu. Určitě bych byl rád, kdybych se moh‘ v Jadranské lize svýzt i příští rok. Letos jsem byl na soupisce Slovenska, ale nyní maj‘ lidí dost. Prý se má jet jako v Dánsku s pěti lidma a z toho dva musí být junioři.“

speedwayA-Z: „Letopočet s dvacítkou a dvěma jedničkami budeme psát již jen pár hodin. Jak se chystáš na novou sezónu a co bys v ní rád dosáhnul?“
Jaromír Otruba: „Ambice jsou dostat šanci závodit. Kdekoliv, jakýkoliv závody. Příprava je normální. Nějaký masáže, protože od svitavského pádu jsem měl problém s pravou rukou. Řeším proto, aby mi motorka nepadala z ruk. Když je čas, pracuju na fyzičce a připravuju techniku. Vše zůstane stejný jako letos v rámci úspor, abych měl rezervu a moh‘ dojet sezónu až do konce. Není ideální doba koukat, jestli máš motorky červený nebo zelený. Je lepší mít rezervu ve financích a vydržet sezónu až do konce. Lepší věci můžeš potom koupit kdykoliv.“

Jaromír Otruba děkuje:
„Vedení AMK ZP Pardubice, že mě nechaj‘ závodit. Sponzorům, reklamním partnerům, všem lidem, kteří mně pomáhaj‘. A hlavně těm, co mě nemaj‘ rádi, protože to mě motivuje.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Wojta Zavřel a Antonín Škach

Mořina – 17. prosince
Zakončit sezónu frakturou navikulární kosti utrpěné v první zatáčce úvodní rozjížďky posledního závodu, na který jel stovky kilometrů a cestou musel hasit dodávku, je pech jako hrom. Ovšem on se pyšní i jinými primáty, které mají pozitivnější charakter. Jako jeden z mála se představil v sedle motocyklů třech kubatur, přičemž ze Zlatého poháru FIM dvěstěpadesátek má doma bronzovou medaili. Etabloval se skvělým způsobem v české juniorce, o čemž by mohl zasvěceně vyprávět i Václav Milík. V současné době je ovšem jeho prioritou doléčení polámané ruky, o čemž se čtenáři magazínu speedwayA-Z přesvědčí v exkluzivním rozhovoru s Ondřejem Smetanou.

speedwayA-Z: „Letošní sezóna pro tebe skončila dost smolně. Cestou na říjnový MACEC Cup v Rovně vám vzplanulo auto a po mnoha kilometrech pro tebe závod skončil zlomenou rukou hned v první zatáčce. Není třeba dodávat, že tečku za sezónou sis představoval asi úplně jinak.“
Ondřej Smetana: „To jsem si nemyslel. Jelo se tam trochu na výsledek. Chtěl jsem bejt‘ do pátýho místa. Byl jsem ve formě a cejtil se dobře. Chtělo se mi závodit, ale trošku jsem to přehnal. Smůla se nás držela už cestou na Ukrajinu. Spal sem vzadu na posteli, Cejtil jsem smrad. Táta taky říkal, že něco hoří. Vpředu jim z větráků lítal kouř. Zastavili jsme a mechanik Jirka Havlíček se šel podívat dozadu. Tam hořel větrák na spojku, na kterej‘ spadlo kolo Jardy Petráka a zkratovalo ho to. Na tom kole chytla guma a od ní i další věci. Jardovi shořela půlka kola, nám plastová bedna s nářadim. Jarda tam měl ještě u toho celou tašku s výbavou. Když jsme to vyndali, z každýho měl jenom půlku. Auto jsme měli vyházený za půl minuty a stíhali jsme všechno uhasit. Motorky byly celý očouzený. Stalo se nám to někde u Krakova a pak jsme si připadali jako Ukrajinci, jako chudý strejdové. Dráha v Rovně nebyla udělaná od posledních závodů měsíc předtím. byla místama tvrdá a místama hlubina. Měl jsem velkou chut závodit. Konečně jsem odstartoval první ale ve výjezdu z první zatáčky jsem si přised‘. Tam byl ale materiál, tak sem si to hrozně rychle hodil za ucho. Ruka nateklá a už bylo jasný, že pro mě závod skončil. Během závodu to tam ještě dva nebo tři borci zabalili. Každou jízdu až do desátý rozjížďky byl pád. Pak se stalo, že když někdo spadnul, rozhodčí to nechal dojet. Dva tejdny jsem s tím ale chodil normálně. Všechno vypadalo v pohodě, bolel mě jen jeden pohyb. Měli jsme začít cvičení se Zdeňkem Schneiderwindem, mně to pořád bolelo, tak pro mě táta přijel do školy a radši jsme si došli do Motola. Až tam zjistili tu zlomeninu navikulárky . Zajímavý je, že jediný, co mě nebolelo, byla ta zlomenina. Jinak všude okolo, ale ta zlomenina ne. Hlavní problém v Rovně bylo, že jsme netrénovali, jinak bych měl dráhu ošahanou a měli jsme šanci něco udělat, dát tam třeba jinej‘ převod.“

speedwayA-Z: „V trojdílném seriálu MACEC Cup jsi absolvoval ještě jeden mítink v Opole. Tyto závody nejsou příliš vyhledávány s ohledem na nízké prémie, které mnohdy nepokryjí cesty na vzdálenější stadióny. Co motivovalo k účasti tebe?“
Ondřej Smetana: „Je to mezinárodní závod, není to jako závodit tady jen s Čechama pořád dokola. Chci závodit i jinýma. Peníze to stoji, ale zatím si závody nemůžu moc. Spíš vůbec. Je tam sto euro za cestu plus další peníze za výsledek, takže náklady to pokreje. Není to úplně zadarmo. Opole bylo dobrý. Dobře jsem si zazávodil. Jeli tam vyrovnaný soupeři jako třeba Patrik Nagy. Je to dobrej‘ seriál na závodění a sbírání zkušeností. Když dostanu příležitost a bude čas, pojedu i příští rok.“

speedwayA-Z: „Na mezinárodní scéně ses ovšem zviditelnil nejvíce při Zlatém poháru FIM ve třídě 250 ccm ve švédském Norrköpingu. Jak na zisk bronzové medaile vzpomínáš?“
Ondřej Smetana: „Na to nikdy nezapomenu. Bylo to super. Vyšlo nám to, bylo to štěstí. Taky jsem si dobře zazávodil. Jízdy byly vyrovnaný a kolikrát jsem měl, co dělat. I pro diváka to nebylo špatný, rozjezdy byly hodně vyrovnaný. Nakonec to dopadlo na třetí místo. Eda s Victorem Palovaarou byli dva nejlepší, to bylo vidět, ale od toho třetího do osmýho místa jsme byli vyrovnaní. Mohlo to dopadnou hůř. Nejvíc bylo Němců, ty se ale posundávali mezi sebou. Když jsem přišel na trénink, myslel jsem, že ani nezatočím. Bylo to za roh kratoučká jen 280m. Večer to uválcovali. Celou noc jsme přemýšleli nad převodem. Jenže hodinu před závodem to zmoklo. Nakonec se nám podařilo vyladit motorku. Ale poslední dvě jízdy bylo vidět, že motor už ztrácí výkon. Asi byl už přehřátej‘ nebo už byl čas na generálku. Nejelo to už tolik a na rozjezd to byl handicap, udělali jsme něco s převodama a dělali všechno možný, aby se zchladil motor. Vyměnili jsme olej, zvedli předstih na maximum. Musel jsem se hádat s chlapem, aby mi dal motorku z uzavřenýho parkoviště. Dostal jsem ji z něho až dost pozdě a to jsme potřebovali víc času. Asi myslel, že na to jen nasednu a hned pojedu. Byla to klika, kdyby ten druhej‘ za mnou nespadnul, mohlo se mi to třeba v posledním kole zadřít. Třetí flek je super. Měli jsme velkou radost, že se to povedlo. A byl to jedinej‘ závod, kdy se na mě koukala i máma. Jinak se bojí, ale tady se dívala. A z toho jsem měl taky radost.“

speedwayA-Z: „S dvěstěpadesátkou jsi jel jen jediný závod, právě v Nörrkopingu, a hned šla z domu. Stála spousta peněz a hodně práce, nebylo proto lepší si ji nechat ještě jeden rok?“
Ondřej Smetana: „Dvakrát jsem na tom trénoval, jednou na Markétě a pak v Chabařovicích. Ale to ještě nebyl udělanej‘ motor, bylo to jako stopětadváca, jakoby to mělo každou chvíli chcípnout. Dali jsme to Řezňovi do Pardubic a to už bylo o něčem jiným. Už se to podobalo tomu půllitru. Určitě to ale za ten výsledek stálo. Jsem rád, že do toho táta ty peníze dal a že jsme do toho šli. Vyplatilo se to, mám, na co vzpomínat. Hned bych se tam vrátil si to zopakovat. Až na ty nervy, nervy byly velký. Přemýšlel jsem, že bych si ten motor nechal, ale už loni jsme si řekli, že to pojedeme jen jednou. O motor byl veliký zájem a po tom výsledku se ještě zdvojnásobil. Bude mi sedmnáct, musím se to naučit na půllitru. Na ně se potřebuju soustředit. Když jsme dvěstěpadesátku prodali, ten tejden mě to mrzelo, ale hlavní je ten půllitr. Navíc na dvěstěpadesátce musí bejt‘ generálka po každým závodě, takže je dražší než půllitr. Dvěstěpadesátky jsou už jen minulost, do Plzně se pojedu jen dívat a fandit našim klukům. Jestli to Eda pojede, budu mu fandit, a dá hattrick. A on na to má udělat to znova, i když to bude těžší, když jsou dva závody.“

speedwayA-Z: „Kromě čtvrtlitrů jsi debutoval v reprezentaci i v klasické kubatuře pětistovek. Co sis ze semifinále evropského šampionátu do devatenácti let odnesl?“
Ondřej Smetana: „To mi ani nepřipomínej. Odnesl jsem si poznatek, že potřebuju asi tak třikrát větší fyzičku, než jsem měl. Dráha mi neseděla, nešlo mi to. Ale zase jsem měl dobrý starty, ale ta zatáčka potom nebyla ono. Bylo to dost rozbitý a necejtil jsem se na tom. Dlouho předtím jsme se připravovali, ale když mě Martin roztlačoval na první jízdu, rosypala se nám spojka. Musel jsem jet na druhý motorce a na ní jsem se necejtil už vůbec.Prostě v tom Krosně mi to vůbec nešlo. Měl bych se hodně zlepšovat. Říkal jsem si, že potřebuju nabrat fyzičku, ale teď budu s tou rukou rád, když začnu v lednu. Budu na to mít dva měsíce, bude mi chybět podzim. Ale úkolem sezóny bylo uspět ve Švédsku a získat rutinu na půllitru. Švédsko se povedlo, na půllitru jsem měl občas výpadky, že ve třech závodech jsem nemoh‘ ani zatočit. Ale pak jsem zase porazil Haďase a Mildu. Letošní mise byla splněna, příští rok chci chytit dobrej‘ styl, aby se mi jelo hladce. Do půlky sezóny jsme měli starý Jawy. Buď to brnělo, nebo to nejelo. A nebo se to zadřelo. Generálkovaly sme asi osm motorů, pak jsem na devatenáctky v Pardubicích dostal GM. To je o něčem jiným. Jelo se mi na tom líp, přestal jsem střídat motory a začal se zlepšovat. Když jsem měl ty starý jawky, ani jsem pořádně nevěděl, na čem jedu.“

speedwayA-Z: „V mistrovství republiky juniorů jsi celkově skončil devátý. Jsi s tímto umístěním spokojený?“
Ondřej Smetana: „Největší zádrhel bylo, jak jsem si s Tomášem Jůzou rozbil hubu při tréninku v Pardubicích. To mě na nákej čas zastavilo. Jak se ty ruce spravily, bylo to lepší. Akorát v tom Liberci mi to nešlo. Nemoh‘ jsem tam zatočit. Na příští rok bych se měl ustálit, aby to bylo dobrý. Jsem tak nějak spokojenej‘, moh‘ jsem získat o pár bodů víc nebo třeba i míň, ale celkově jsem spokojenej‘. Nejvíc se mi povedly Pardubky, porazil jsem tam Mildu, to jsem ani nečekal.“

speedwayA-Z: „A co české devatenáctky v Pardubicích? Tady stupně vítězů nebyly zase tak daleko. Přesně řečeno tři místa a stejný počet bodů…“
Ondřej Smetana: „No, tři body. Moh‘ jsem bejt‘ určitě o dvě místa dopředu. Nebylo to v GM, bylo to spíš ve Mně. Nebyl to špatnej‘ závod, ale kluci byli prostě lepší. Jeden závod je pro mě lepší než seriál, dokážu se víc soustředit. Když je víc závodů, mám víc závodů něco zkurvit. Nejlíp se mně jezdí v Pardubicích, kde se to jelo teďka. Ještě ve Mšeně, ale ani ve Svitavách se mi nejezdí špatně, je to technická dráha. A tak se tam na devatenáctky těším. Bude to zajímavý, ve Svitavách to hodně tahá není to dráha o motoru ale o technice jízdy.“

speedwayA-Z: „Vedle juniorských soutěží jsi nakoukl i mezi seniory. Dostal ses do finále mistrovství republiky jednotlivců, startoval čas od času v extralize a častěji v první lize. Jak jsi tyto šampionáty vnímal?“
Ondřej Smetana: „Asi jako každej‘ normální závod. Šlo o to jim stačit. Je to jiná úroveň závodníků. Snažil jsem se, ale bylo to o tom bejt‘ rychlej‘ a získávat zkušenosti. V Divišově jsem jel po zranění a ruce mně nedovolily celej‘ závod. Ale ve Mšeně jsem jim stačil a profíci mně neujížděli. Dokázal jsem si, že to jde. Měl jsem radost, že jsem udělal dva body. V poslední jízdě jsem chtěl taky na Romana Čejku a Veveráka. Ale posralo se GM a musel jsem jet na druhý motorce. Tam byl převod, na kterým se nedalo jet. Jak se to točilo, spíš by motor vyskočil,nebila připravená. V extralize jsem si moc nezajezdil, snad jen dva závody. Je to dobrá zkušenost, škoda že ve Mšeně bylo takový bahno. Nemoh‘ jsem jim stačit a dali mi celou zatáčku. Ale udělal jsem bod na Monbergovi, když se mu to posralo. Ve Mšeně byli na juniory Haďas s Holubínem.,takže jsem nedostal tolik příležitostí.V první lize jsem jel první závod v Praze s Edou. S ním se mi jede nejlíp a byl to jedinej‘ závod, co mi vyšel. Pak mě zastavily ty motory. Taky mi to občas nešlo a na první ligy jsem si asi vybíral špatný dny. Škoda, že Eda nebyl už nasazenej‘ s náma dál. Měli bychom o hodně bodů víc.“

speedwayA-Z: „Svou kariéru jsi začal ve Mšeně. Letos jsi podepsal Praze, ale ve Mšeně jsi hostoval. Jak tomu bude napřesrok?“
Ondřej Smetana: „Příští rok už je to daný, bude to jen Praha. Nevadí, třeba se někdy jako host
Ještě ve Mseně ukážu. V Praze mi hodně pomáhaj‘. Zimní příprava je důležitá. Čtyřikrát tejdně se chodí makat. Posilovna, squash, sám bych to nemoh‘ dělat. Je tam i dobrá parta. Škurlič, Veve, Holubín. Praha mi hodně pomůže i technicky, hodně pomohli už letos. A hlavní jsou tréninky v létě, Když nejsou závody, trénuje se každej tejden. A odsud z Mořiny jedu na Markétu dvacet minut. Už jsem Pražák a víc se s tím už neudělá.“

speedwayA-Z: „Tvá příprava je hodně limitovaná sádrou, kterou právě teď máš na levé ruce. Kdy začneš naostro a jaké si pro rok 2012 stavíš cíle?“
Ondřej Smetana: „Fyzická příprava moc není. Spíš vůbec. Nejde to. Zkoušel jsem běhat venku, ale nešlo to. Hejbal bych si s tou zlomeninou a nesrůstalo by to. Kolem Štědrýho dne mám jít na rentgen a pak se uvidí, jestli můžu cvičit nebo ne. Doufám, že už jo. Na příští rok budeme po technický stránce dobře připravený. Budu mít dva GM z Prahy, jedno svoje, takže postavíme tři kvalitní motorky. Už se nemůžu dočkat. Nenechávám nic náhodě. Chtěl bych skončit v devatenáctkách do čtvrtýho místa, v jednadvacítkách tak do šestýho. Celkově co nejlepší výsledky, hlavně aby se mi dobře jezdilo a dostal jsem jistotu na motorce. A neměl výpadky jako letos, kdy občas byly závody, že jsem nemoh‘ ani zatočit. A další cíl je abych celou sezonu vydržel bez zranění, snad jsem si tu smůlu letos vybral.“

Ondřej Smetana děkuje:
„Celý rodině, Céďovi a taky dědovi.“, trenérovi Zdeňku Schneiderwindovi, který mně hodně pomáhal celou sezónu, sponzorům SMESTAV s.r.o., STA, Bielmacz, panu Svobodovi z firmy Dodávky Ford, Martinu Švestkovi z Boleslavi a mšenským fanouškům Antalfans. Panu Greplovi a vedení pražského klubu. Nejvíc asi tátovi, kterej‘ mi pomáhá nejvíc. Bez něho bych nemoh‘ ani jezdit.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Wojta Zavřel, Antonín Škach, Eva Palánová a Radek Smetana

Plzeň – 10. prosince
Zprvu se zdálo, že jeho letošní sezóna se bude houpat jako na pouové houpačce. Z Itálie se vrátil se zlomenou nohou a revize závodních plánů mu sebrala mistrovství republiky na dlouhé dráze. V disciplíně, které se chtěl věnovat naplno, nakonec absolvoval jediný mítink, z něhož si dovezl potlučenou ruku a pokroucený motocykl. Aktiva však nakonec převážily negativní skutečnosti. V českém juniorském šampionátu se na poslední chvíli prosadil na mistrovský trůn, přidal takřka povinný primát v juniorských družstvech a podílel se na třetím mšenském titulu v extralize. O tom všem vypráví Michael Hádek v exkluzivním rozhovoru, který poskytl magazínu speedwayA-Z.

speedwayA-Z: „Už před lety tě chytly dlouhé dráhy, avšak letos dostaly velkou konkurenci v podobě juniorských šampionátů, které jsi jel naposledy. Jakým směrem se kariéra juniorského mistra republiky začne ubírat od sezóny 2012?“
Michael Hádek: „Popravdě sám nevím. Uvidí se, jak mně to půjde na začátku sezóny a podle toho se zařídím. Když mi to půjde zezačátku na krátký, soustředím se na ni. Když ne, zkusím si sehnat nějaký závody na dlouhý. Zase je pravda, že na krátký nebude tolik závodů. Je to ve hvězdách. Nevím s Krosnem. Klub to není úplně špatnej‘, ale tady na extralize udělám osm bodů. Přijedu do Polska a jsem rád, že mám dva. Ale hlavně jsem senior, proto mě kluby asi už nebudou tolik poptávat. Takže nejen, že padá Krosno, ale i celý Polsko úplně. Chtěl bych se někdy podívat do Anglie, ale nejsou na to motorky. Byla by to investice jako hrom a na to nejsou prachy. Všechno se odvíjí od peněz. A hlavně nevím, co bych tam dělal, když se ani nedomluvím. V Čechách budu v Plzni, nic než Plzeň, zase. Domluvili jsme se s rukama, ale popravdě mám drobet hrůzu z tý koalice. Už to tady bylo se Slaným a nedopadlo to dobře. Tady to bude asi v pohodě, ale nejistota tady je. Ale co, smlouvy máme podepsaný, už to nemá cenu řešit. Můžeme se nechat už jen překvapit. Ve Mšeně bylo dobře, to bylo můj druhej‘ domov. Tu dráhu umím už líp než plzeňskou a hlavně mi víc sedí. S dlouhou to bude buď a nebo. Zatím nejsou finance na druhou motorku. Nemohl bych to dělat naplno. Až bude druhá motorka, půjdu do toho.“

speedwayA-Z: „Krátká dráha ti paradoxně vzala mistrovství republiky na dlouhé dráze v Mariánských Lázních. Pád při italské lize v Lonigu ti přivodil zranění nohy a ty jsi v termínu lázeňského závodu jel mistrovství světa v Goričanu, místo dřívějšího Neustadtu, který sis původně vybral. Určitě ti to bylo líto, a to tím spíše, když jsi přišel i o mistrovství světa na dlouhé a v této disciplíně absolvoval jen evropské semifinále v La Reole?“
Michael Hádek: „V životě jsem nevěřil, že se na dlouhý takhle převrací, jako se to stalo mně v La Reole. A že je to taková vejška! Koleje jako hovado, nikde tráva, jen hlína. Šel jsem o zub dolů, šel z šestky, najednou mžik a ležel jsem! Ještěže jsem stačil odkopnout motorku. Je jen o třicet čísel delší, ale při svíci je to strašnej‘ mazec. Kdo to nezažil, neví, co to je. Na postup bych tam asi neměl, pořád jsem dojížděl třetí, a byl jedině rád, že postoupil aspoň Aleš. Akorát ta motorka se nemusela takhle zvinglovat. To byl jedinej‘ závod, měl jsem jet ještě Willing, ale měl jsem tu ruku a hlavně motorka byla zvinglovaná. Cenný zkušenosti jsou nestartovat na plnej‘ plyn. Když jsem to řek‘ Alešovi, jenom si ukal na čelo. Musím se naučit páčkovat. Uvidíme příští rok. Když se pojede mistrák, pojedu ho. A chci udělat dobrej‘ výsledek, ale to je taky ve hvězdách. Když pánbůh zavře oči nebo budu mít štěstí jako při prvním mistráku, půjde to. První závod a hned pátej‘ a na takový prašný dráze!“

speedwayA-Z: „Z onoho Goričanu jsi nakonec postoupil, avšak slovenská Žarnovica znamenala konečnou. Místo náhradníka pardubického finále přidělené od AČR tě uspokojit asi nemohlo, že?“
Michael Hádek: „Pořád lepší než drátem do oka. Nějaká koruna za to byla. Sice jsme je tam nechali Andy Smithovi za blatníky, ale bylo dobrý se tam podívat. I když mě štvalo bejt‘ tam v tom horku dvě hodiny navlečenej‘ v kombinéze. Ale když jsem viděl tu betonovou dráhu, ani jsem nelitoval. V Goričanu jsem podle startovky doufal, že by to mohlo vyjít. Ale se zlomenou nohou jsem si dával menší naděje. Startoval jsem, byla to tvrdá a rovná dráha, ale na rovince mě předjížděli. Žarnovica byla horší. Hrbolatá dráha, do toho zapršelo, nedalo se to vydržet. Těšil jsem se tam. Je to veliká dráha a pamatoval jsem si, že tam materiál byl. Ale noha zaúřadovala. A dráha taky. Bylo to hrbolatý až do nájezdu a prostě jsem to neustál. O to větší škoda, že to bylo naposledy. Říkám pořád, že jsem starej‘ vůl. A kluci, tátovi vrstevníci, co jsem byl s nima dnes pro motorku v Chomutově, říkaj‘, že jsem starýho vola syn. Štve mě to, že jsem už na juniorák starej‘, ale co s tím naděláš?! To si musíš stěžovat u našich.“

speedwayA-Z: „S českým juniorským národkem jsi vypadl v Rawiczi, ale nakonec od zeleného stolu postoupil do finále v Balakově. Té medaile, která proklouzla mezi prsty, byla škoda. Kurevská škoda, shodneme se?“
Michael Hádek: „Ještě větší. Nešlo nám to nikomu až na Milíčka. Ten bojoval. Myslím, že jsem to prohrál já. Jel jsem na Jawce a ve druhý jízdě v tom začalo rachtat. Naštěstí šel Dán na hubu. Opakovačku jsem jel na Romanově motorce a málem mu to zahodil na jedný díře. Mezitím se zprovoznilo moje GM, ale nebylo dopasovaný. A přivez‘ jsem už jen jeden bod. To byl kámen úrazu. Jako kapitán jsem je tam moc nepodržel, spíš naopak. Ale postoupit do finále ze čtvrtýho místa, to je tak někdo neumí, takový čáry máry. U mě je to vždycky tak, že beru všechny závody stejně. Jenže teď jsem dělal sedm bodů, předtím jsem to v Moorwinkelsdammu nebo v Dánsku podržel, ale tohle Rusko jsem prokaučoval. Na Rusáky jsme neměli, ale Dány a Ukrajince jsme mohli sfouknout jako svíčky. Stalo se, stalo, snad to kluci dotáhnou do konce příští rok. Když beze mě…“

speedwayA-Z: „Před sezónou ses vsadil s Janem Holubem o sud dvanáctky, kdo vyhraje juniorský šampionát. Dlouho to vypadalo, že se opije Václav Milík, ale nakonec ses radoval ty. Když jsi ztrácel jeden bod a jel do Svítkova, věřil jsi, že se šampionát ještě otočí ve tvůj prospěch?“
Michael Hádek: „Když jsem v Pardubicích viděl tu betonovou dráhu, vůbec jsem si nevěřil. Ale vyhrál jsem první jízdu a bylo to v pohodě. Hlavně jsem startoval. Netradičně na tvrdý dráze. Bejvaly doby, kdy se mi takový dráhy líbily, ale to jsem byl ještě malej‘ chrchlák, jak by řekli u nás. Bylo to štěstí, nic víc. Od těch Pardubic, nevím, jestli byl Milda nervózní, ale přišlo mi, že jsem měl víc štěstí já. Hlavně v tom Liberci. Zase štěstí, asi jo. Milíček měl defekt, pak ho odved‘ Škurlič. Potom se štěstím i já. Vyšlo to. Starej‘ Venca říkal, že jak jsem s ním vychcal, bylo zkušenostma. Ale já tvrdím, že to bylo o štěstí. Jenže teď se ani jeden z těch neřádů nemá k tomu sudu. Škubali se jak polský židi. Že prej‘ je to pro ně, že měl platit ten, kdo vyhrál titul. Pak se rozpomněli, ale nějak se jim do toho nechce. Já už ten titul moh‘ mít kolikrát. Byly dvě možnosti nebo tři i čtyři, když to beru s devatenáctkama. Ale nikdy to nevyšlo. Až teď. Náhoda. Pánbůh nebyl doma. Popravdě, pocit není žádnej‘. V tom Liberci jsem byl šastnej‘, ale extra pocit žádnej‘. Sliboval jsem, že mi to dojde po pátým pivu. Začlo mi to docházet až další tejden, když jsem to stihnul. Jsou to závody jako závody. Co si za to koupím? Za rok na to každej‘ zapomene.“

speedwayA-Z: „V juniorských družstvech jste s Janem Holubem sehraný tandem. Za dané konstelace by ztráta titulu byla překvapením srovnatelným s přistáním létajícího talíře se zelenými Marany. O to větší škoda, že jste kvůli Balakovu nemohli jet mistrovství republiky dvojic. A myslíš, že se bratr Daniel s Janem Holubem postará o další zářez?“
Michael Hádek: „Měli jsme bejt‘ zase čtvrtý letos nebo až příští rok, jestli spolu pojedeme (smích)? Se ségrou Holubínem jsem za ty léta sehranej‘. Umíme se domluvit, není mezi náma problém. Neříkám, že to v juniorskejch‘ družstvech bylo předem daný. Zlomil jsem si nohu a nejel jeden závod. Pár chvil nám Slaňáci šlapali na paty. Jsou dobří, nevím, jestli jsou lepší, to asi ne. Ale zase to štěstí. A nebo, jak s Jéňou jezdím nějakej‘ pátek, víme, jak na ně. Odstartovat a rychle pryč, jinak tě malej‘ Eda sestřelí (smích). To je jeden z receptů. Naštěstí Michal Dudek neměl stabilní výkonnost, Roman Čejka taky. Na tom jsme je udolali. Akorát nám to kazil Milíček, skrček jeden. Nedokážu si představit, kdyby měl k sobě hodnotnýho paráka. Asi bychom na ně koukali hodně zespoda. Pokračovat by to mohlo. Když Jéňa bráchovi pomůže, mohli by Slaňáky porazit. Brácha má výhodu, že se nebojí to dát na venek. To je jeho velkej‘ plus a moh‘ by to dotáhnout dál než já. Proč by to s Jéňou nemohli udělat znova? Já na ně holt budu už jen čumět z depa a závidět jim.“

speedwayA-Z: „Když Plzeň rezignovala na extraligu, tvé kroky vedly do Mšena. Stal jsi se součástí permanentně vítězícího týmu, který se nakonec radoval i z titulu. Jaký to bylo pocit být jeho součástí?“
Michael Hádek: „Neměl jsem nic jistýho. Byl jsem junior, ale Jéňa taky. Naše výkonnost byla stejná, nakonec to ale dopadlo dobře. Na pocity po finále si ani nepamatuju. Nejlepší na tom závodě byla asi ta autogramiáda, to jsem v životě nezažil (smích). Finále nebylo jednoduchý, ale byl to závod jako závod. Jak jsem už říkal v předchozích otázkách, štěstí. Byla to velká náhoda, že jsme vyhráli všechny závody. A to bylo o bod nebo to finále o šest. Když se to všechno sejde, je to o něčem jiným. Tady se to sešlo, bodoval každej‘ z našeho týmu. Když to jednomu nevyšlo, druhej‘ ho zastoupil. A bylo to. Jeli jsme jako mančaft. Ale teď mě volá Plzeň. Nějak jsme se domluvili. Podmínky nejsou špatný, zkusit se má všechno, tak proč ne. Soupisku nebudeme mít špatnou. Říká se, že Vaculík, Kolodziej, oba bratři Pawlicki, Harris, ale to bych kecal. Odjetí z mistrovského týmu je risk. Třeba se tady nechytnu, ale nikde není psaný, že bych se chytil ve Mšeně. Třeba budeme mít štěstí a uděláme titul jako ve Mšeně.“

speedwayA-Z: „Ty ses mezi extraligové vítěze zapsal již s Plzní v roce 2007. Tehdy jsi teprve stál na počátku své kariéry. Byla to jiná doba, jiný tým a konec konců i jiná liga. Přesto se tě zeptám, zda se oba tituly dají porovnat?“
Michael Hádek: „S Plzní jsem se tenkrát vůbec nenadřel. Jestli jsem jel jednu nebo dvě jízdy za celou sezónu, byl jsem rád. Ve Mšeně to bylo lepší. Jezdily se sedmičky a z pohledu manažera se v nich dá něco vymyslet. Tenhle systém bych nerušil. Čtyřky mi tenkrát byly jedno, ale když se teď ohlédnu zpátky, sedmičky jsou krokem dopředu, i když spousta lidí má zase jinej‘ názor. Letos jsem se nadřel, ne že bych na ně jenom čuměl z depa jako před čtyřmi lety. Úroveň se neodvažuju hodnotit, ale pro diváka je to asi lepší. Pořád se něco děje, taktizuje se, když byly čtyřky, bylo to jen hrrr, hrrr, dopředu. Aspoň co si pamatuju. A že jsem hodně velkej‘ pamětník.“

speedwayA-Z: „První ligu jsi tentokrát strávil v Plzni. Jak se ti soutěž líbila? Byli jste favorité, avšak nakonec jste byli rádi za druhé místo…“
Michael Hádek: „Dal bych to půl na půl. Dalo se pěkně závodit a taky vydělat peníze. A byly to pěkný závody oproti loňsku, kdy mi to přišlo takový nezáživný. Nakonec jsme fakt byli rádi za druhý místo. Vyhořeli jsme v Březolupech. První liga je super i na vyzkoušení věcí. Dá se tam testovat, když je lehčí jízda. Zezačátku jsem to jezdil na slabší motorce, ale pak když byla krize, musel jsem sednout na ostrý GM, abych vydělal nějaký peníze. Loni jsme byly suverény, letos to bylo vyrovnanější. Závody jsou závody, soupisky jsou soupisky, ale jsem zvědavej‘, jestli to budeme s Jéňou a bráchou příští rok někde jezdit. Prej‘ jsme měli jít do Březolup, ale z toho sešlo, tak se uvidí.“

speedwayA-Z: „Doposud jsme se bavili o událostech letošní sezóny, která už je minulostí. Obrame tedy pozornost k současnosti. Jak se chystáš na nové boje na oválech a jaké si kladeš cíle?“
Michael Hádek: „Nijak. V práci u leštičky. Není čas na nic, není čas, nejsou peníze, není nic. Jsou akorát motorky šouplý v koutě. Vždycky jsem se smál kámošovi, co chodí do práce. Já chodil do školy a posílal mu SMSky, jestli jdem‘ na běžky. Nakonec jsme šli třeba až za tmy s čelovkama na hlavách. On mi to teď vrací i s úrokama. Píše, jestli jdeme na pivo, když ví, že jsem v práci. Loni a předloni jsem začínal v listopadu a chodil drobet aspoň do posilovny. Teď přijdu z práce, padnu a hotovo. Nad cílema jsem popravdě ani nepřemýšlel. V mistráku na dlouhý bejt‘ na bedně a v normálním mezi prvníma čtyřmi. Teď nemá cenu to hrotit, uvidí se, až sezóna začne. Když budou dobrý výsledky, bude to jedině dobře. Když nebudou, svět se nezboří.“

Michael Hádek děkuje:
„Našim, dědovi, Péovi Vysockému, strejčkovi, Tyčkovi. Prostě všem, kteří mi pomáhaj‘, jakkoliv. Hodně moc Fuchs Oil a Citroen Bory, Pramar, Matěj Staněk, Stuha a Bogas.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Wojta Zavřel a Antonín Škach