Herxheim – 29. května
Když na startu páté jízdy prvního letošního finále světového šampionátu na dlouhé dráze v Herxheimu najel do pásky Bernd Diener, asi málokdo tušil, že se blíží historická chvíle v dějinách ploché dráhy. Na jeho místo se z pozice prvního náhradníka postavila Nadine Frenk. Šestadvacetiletá závodnice, kterou známe i Mariánských Lázní, solidně odstartovala a z chumlu po první zatáčce vyjela na čtvrtém místě, což v danou chvíli znamenalo jeden bod.

Toto se ale jen velmi málo zamlouvalo poslednímu Richardu Speiserovi, který se všemožnými útoky po celá čtyři kola snažil před svoji soupeřku dostat. V minimálně dvou případech už byly stroje bojující dvojice nastejno a zdálo se, že nápor vicemistra světa z roku 2011 bude úspěšný. Německá Amazonka hnána vidinou naděje prvního ženou vybojovaného bodu ve světovém finále však svoji pozici nehodlala pustit a ve výjezdu byla rychlejší. Že si bod určitě vyjede, začalo být jasné ve chvíli, kdy soupeřící dvojice míjela na protilehlé rovince posledního kola pomalu jedoucího Stephana Katta. Jejich německého krajana z boje o mistrovské body diskvalifikovala prázdná zadní pneumatika. Nadine Frenk navíc svůj statečný boj dotáhla do úspěšného konce. Mocně atakujícího Richieho Speisera před sebe nepustila a za nadšeného aplausu zaplněného hlediště svůj bodový zisk zdvojnásobila. Ačkoliv se už v dalším průběhu závodu na dráze, kterou zná velmi důvěrně (bydlí v sousedním Kuhardtu) neobjevila, postarala se o historický zápis do plochodrážních tabulek.

Zajímavé je, že se zástupkyně slabšího pohlaví ve světovém měřítku prosazují víc na dlouhé dráze. Před pár lety byla velice úspěšná u nás dobře známá Holanďanka Nynke de Jong. Ta se probojovala do semifinále mistrovství světa, brány finálové série ji však zůstaly zavřené. Divoká karta v jejím případě jen těžko přicházela v úvahu, protože Nynke jezdila většinu kariéry na přání sponzora s německou licencí. Dostat divokou kartu coby cizinka bylo víceméně utopií, u našich západních sousedů se vždy našlo uchazečů o jednorázovou účast než možných adeptů. Ve světovém finále se tak jako první objevila loni naše Michaela Krupičková, když rovněž z pozice náhradníka zasáhla do jedné z jízd dlouhodrážního Grand Prix na čtyřistametrovém oválu v polském Rzeszowě. Se svými konkurenty držela krok statečně a jezdila v dostřelu, bodový zisk z toho ale nakonec nebyl. První ženou, která bodovala ve finálovém závodě mistrovství světa, se tak stala až Nadine Frenk v Herxheimu.

Sluší se ještě dodat, že v juniorském finále v Pardubicích v roce 2001 bodovala Sabrina Bøgh, dívka ze známé plochodrážní rodiny. Její strýc Kurt se stal s legendárním Ole Olsenem vicemistrem světa dvojic. Tehdy devatenáctiletá Dánka zanechala velmi dobrý dojem a vyjela dva body v památném závodě, v němž Tomáš Suchánek smutnil z bramborové medaile za Danielem Davidssonem. Triumf si tehdy vychutnávali nový šampion Roman Chromik a druhý, dnes už nežijící Rafal Kurmanski. Šlo však o závod ranku mistrovství Evropy, na body ze světového finále bylo nutno počkat dalších třináct let do květnového Herxheimu.

Foto: Zdeněk Flajšhanz

Herxheim – 29. května
O tom, že dlouhá dráha neprožívá zrovna nejlepší období, bylo napsáno už mnohé. Stále rostoucí provozní náklady nemilosrdně drtí jezdecké řady, počet závodníků neklesá zdaleka jen u nás. Ubývají i pořadatelé, pro něž je mnohdy ekonomicky neúnosné udržovat velký ovál využívaný často jen k jednomu závodu v roce, nemluvě o situaci, kdy dráha strojí v zajímavém místě z hlediska stavebních pozemků, či jiných případných investic. Také současné plochodrážní poskytuje závodníkům jen malou možnost skloubit klasickou a dlouhou dráhu dohromady. Doby, kdy se dobrá polovina startovního pole ze světového finále jednotlivců sešla o pár dnů později při rozuzlení dlouhodrážního šampionátu, jsou už dávno pryč. Jezdci, kteří dokážou střídat obě disciplíny jako třeba náš Josef Franc nebo Němec Martin Smolinski, jsou světlou výjimkou. Skloubit je při současném provozu v podstatě nelze, čítankovým příkladem může být právě zmiňovaný Smolinski.

Německá hvězda po vstupu do klasického Grand Prix rezignovala na to dlouhodrážní a kromě občasných volných podniků doma jede jen kvalifikaci mistrovství světa jako pojistku pro příští rok. Dlouhé dráze nepřispívá ani časté střídání rozpisů, kterými se FIM snaží závody zatraktivnit, mnohdy s velmi diskutabilními výsledky. O administrativním zkrácení drah tak, že dlouhá dráha se dá jen vlastně na krátké, jako tomu bylo při loňském Grand Prix v Rzeszowě škoda mluvit. Závod byl sice poměrně zajímavý, ale o dlouhé dráze se tu nedalo mluvit ani náhodou.

Nelze se divit, že popsaný stav se odráží i v diváckém zájmu. Vzpomínky na přeplněná hlediště v Mariánských Lázních či Pfarrkirchenu, kdy člověk zvažoval, zda opravdu tak nutně potřebuje pro párek, či na toaletu, protože na své místo se už stěží probije zpět, musí dnešní mladší generaci připadat asi jako vyprávění o světové válce. Jak v Jiříkově vidění se proto musel cítit návštěvník první letošní Grand Prix v německém Herxheimu, který na závody v tomto městečku dosud nezažil. Vše začalo už daleko před stadionem. Jednosměrný provoz zaplněnou silnicí podél dráhy, rej policistů, využité každé místečko k parkování, které znamenalo pro ty, jež nedorazili s výrazným předstihem, nutnost nechat vůz kilometr od vstupu do stadionu a ještě být rád. Dlužno poznamenat, že šlo o jedinou a nakonec příjemnou komplikaci, která letošní úvodní závod seriálu provázela. Také uvnitř areálu, který je spíše malým lesoparkem, si člověk připadal jako by se v čase posunul o pár desetiletí nazpět. Už dlouho před závodem plný dům, všude davy lidí, atmosféru doplňovala i řada stánků s občerstvením, či atrakcemi, čestní hosté z oblasti ploché dráhy i mimo ní. Impozantní byl i nástup tříkolek.

Na plochou dráhu se ale chodí hlavně kvůli závodům. Ty snesly nejpřísnější měřítko a byly jen umocněním pozitivních pocitů z podniku, o němž se dá mluvit jen v superlativech. Troufnu si tvrdit, že za třicet let jsem lepší a dramatičtější závody na dlouhé dráze neviděl. Letošní Herxheim byl jako reklama na dlouhou dráhu a ukázal, jak krásná tahle disciplína může být. Na
skvěle upravené poctivé kilometrovce nebyla jízda, kdy by nedošlo k předjetí. Ve většině případů si jezdci několikrát vyměnili pořadí, aby pak o výsledku rozhodoval finiš v cílové rovince. České příznivce může těšit, že v tomto výborném závodě hrál více než důstojnou roli i náš jediný zástupce ve startovním poli Josef Franc. Tomu nakonec jen těsně o jediný bodík uniklo finále pěti nejlepších, takže ještě jedno minus by se z pohledu naší reprezentace dalo najít.

Český zástupce se představil hned v první rozjížďce dne a po výborném startu rychle setřásl rutinéra Dienera, kterého postupně pohltil zbytek startovního pole a čtyři kola udržoval bezpečný odstup od tvrdě bojujícího tria Riss – de Jong – Mathieu Tresarrieu. V dalších jízdách první série zaujal výkon obhájce titulu Kylmäkorpiho, který po zpackaném startu ve druhém kole předvedl do té doby vedoucímu Kattovi i celému startovnímu poli, kde že je mistr světa. V následné rozjížďce pak zaujal především celá čtyři kola trvající bitva Appletona s Hallem.

Druhá série už pro naše barvy tak radostná nebyla, start se tentokrát Pepovi zvl᚝ nevyvedl a přes enormní snahu nezískal víc, než jeden bod. Třetímu Fabriekovi se sice přiblížil takříkajíc na dostřel, ale na případný útok už čas nebyl. Obrovskou bitvu vzápětí předvedla dvojice Kylmäkorpi – de Jong, za jejich zády se pak Nadine Frenk celou jízdu úspěšně bránila atakům krajana Speisera. Appletonovu snahu navázat na výhru v první sérii zmařil trucující stroj, Angličan musel z prvního místa zpomalit a jen zpovzdálí sledovat tvrdý boj, který pro sebe nakonec rozhodl Mathieu Tresarrieu.

Při svém třetím představení jezdil Josef Franc dlouho druhý, pak se ale musel sklonit před uměním Joonase Kylmäkorpiho, který poté úžasným finišem na pásce sebral vítězství mladšímu z bratří Tresarrieuových. Naprosto stejným způsobem se rozhodovaly i zbylé dvě jízdy třetí série. Pozdější vítěz de Jong se vypořádal s Kattem, také tady proměnil Holanďan po čtyři kola trvající útoky v centimetrovou výhru na pásce. V další rozjížďce byla situace téměř totožná, jen s tím rozdílem, že Tebbe v cílové rovince náporu krajana Dienera odolal.

Ve čtvrté rozjížďce náš reprezentant své bodové konto bohužel nerozmnožil. Po nevydařeném startu zůstal vzadu za soupeři, a ačkoli mu nelze vyčítat nedostatek snahy, žádný bodový zisk mu nedovolil před ním jedoucí Mathieu Tresarrieu, ani jiný ze soupeřů. Svoji suverenitu poté nadále dokazoval šampión Kylmäkorpi, který se pranic nemusel zabývat bitvou na ostří nože za sebou (Mustonen v ní neodolal domácímu Rissovi) a vyhrál stylem start – cíl. Podobnou výhru stylem start – cíl pak předvedl Australan Woodward, také za ním se rozhořela nesmlouvavá bitva, kterou ve svůj prospěch rozhodl Tebbe.

Poslední představení v základní části patřilo z hlediska pražského závodníka k těm úspěšnějším, celá čtyři kola jezdil v dosahu vedoucího Kylmäkorpiho, čistou vestu dosavadního suveréna ale nezamazal. Ve zbylých jízdách vyhrál Riss před Tebbem a v té poslední základního rozpisu dominoval de Jong, za ním proletěli cílem Mustonen, Woodward a Speiser, kteří se několikrát vyměnili v asi nejdramatičtější jízdě dne.

V prvním semifinále zůstalo vše při starém. Kylmäkorpi rychle po startu opanoval kolbiště a na druhou příčku se v poslední zatáčce probil Mathieu Tresarrieu přes Tebbeho. Druhé semifinále více než lahodilo oku českého fanouška. Josef Franc po vydařeném startu donutil v nájezdu do první zatáčky Risse opustit ideální stopu a následně nedal bezchybnou jízdou německému mladíkovi, ani nikomu jinému nejmenší šanci připravit ho o cenné vítězství. Bohužel jeden chybějící bod stál našeho závodníka finálovou účast. Ve finále pak poprvé ztratil Kylmäkorpi, kdy ho v prvním nájezdu zavřelo duo de Jong – Tresarrieu. Úřadující šampion se sice dlouho snažil alespoň o bronzový stupínek na úkor domácího Risse, ale nakonec se musel spokojit jen s jediným bodem před Tebbem.

Foto: Zdeněk Flajšhanz

Bielefeld – 1. června
Bezprostředně po skončení včerejší české velké ceny nastoupil Josef Franc cestu do Bielefeldu, aby si pojistil účast mezi dlouhodrážní elitou naší planety pro příští rok také cestou kvalifikace. Jenže záměr nevyšel a v semifinále obsadil jedenáctou příčku, která postup do mariánskolázeňského challenge nezaručuje. Triumf si odvezl Martin Smolinski, jemuž na stupních vítězů dělali společnost Enrico Janoschka a Jannick de Jong.

Herxheim – 29. května
Čtyřicet dnů od Velikonoc slaví křesané Nanebevstoupení Páně a v Německu mají dokonce ve čtvrtek státní svátek. Volného dne dnes využili v Herxheimu k uspořádání prvního finále světového dlouhodrážního šampionátu. Závod se stal kořistí Jannicka de Jonga, jemuž na stupních vítězů dělali společnost Mathieu Tresarrieu a Erik Riss. Nejvíc se ovšem smál čtvrtý Joonas Kylmäkorpi, poražený jen ve finálové jízdě, jelikož si do průběžné klasifikace připsal pětadvacet bodů. Josef Franc, který skončil šestý, jich má přesně o jedenáct méně.

Mühldorf – 22. září
Challenge o pět míst v příštím ročníku Grand Prix uzavřelo sezónu mistrovství světa na dlouhých a travnatých oválech. Letošní rok v této disciplíně lze bez nadsázky nazvat přelomovým, protože FIM upravila parametry dráhy potřebné pro dlouhodrážní závody takovým způsobem, že se dají odjet na většině klasických oválů. První pokusy a ukázkové jízdy mohli vidět diváci během loňské Zlaté přilby v Pardubicích, ostrý závod GP pak v polovině srpna v polském Rzeszowě. K tomu došlo ruku v ruce s novým rozpisem pro dvacítku závodníků i k redukci počtu startujících v jízdě ze šesti na pět. Činovníci FIM v čele s Thierry Bouinem si od toho slibují oživení pomalu skomírající disciplíny, nové pořadatele i závodníky. Otázkou ale je, zda se ještě opravdu dá mluvit o dlouhé dráze. Navíc veřejnost přijímá nový model vesměs rozpaky a o přílivu čerstvých tváří na dlouhých, či travnatých oválech z krátké už nelze mluvit vůbec.

Pro jihobavorský Mühldorf ale podobné hodnocený zrovna neplatí. Zdejší bezmála kilometr dlouhý ovál patří k jedné z posledních dlouhých pískových drah, které ještě v Evropě zůstaly. Boj o pět postupujících míst byl velmi tvrdý a vyrovnaný až do samého závěru. Bohužel se ho před velmi slušnou diváckou kulisou nezúčastnil žádný náš zástupce. Richard Wolff dlouho doufal, že ho noha zraněná ve finále družstev v anglickém Swingfieldu přece jen pustí na start. Dva dny před závodem ale musel rezignovat a přenechat své místo mezi dvacítkou startujících Němce Nadine Frenk. Tu mohli čeští fandové před nedávnem vidět v kvalifikačním kole v Mariánských Lázních, které dodalo stejně jako obdobný závod ve francouzském St. Macaire do Mühldorfu po šesti startujících, zbývající osmičku tvořili jezdci na 11. až 18. místě z letošního Grand Prix.

Hned úvodní série naznačily, kde bude třeba hledat uchazeče o postupové příčky. Andrew Appleton, se netajil tím, že by na své oblíbené dráze rád zopakoval loňské vítězství z kvalifikačního kola mistrovství světa, měl plný bodový stav. Stejně jako on se bílou vestou po dvou vystoupeních mohli pochlubit také Stéphane Tresarrieu a Appe Mustonen. Výborný vstup do závodu měli i Erik Riss, Markus Eibl a mladičký Dimitri Bergé, kteří ztratili jeden, resp. dva body. Na druhé straně o tom, co zlepšit, určitě ve svých boxech spekulovali ostřílení Stephan Katt, Matthias Kröger, Glenn Philips, nebo Paul Cooper. Ztrácel i Bernd Diener, že za jeho bodové manko však mohla trefená startovní páska. Vzrušení v hledišti vyvolal nejen pád Rodneyho McDonalda po souboji s Nadine Frenk, ale i následné vyloučení domácí Amazonky. Naštěstí vášně rychle opadly a oba pokračovali v dalších rozjížďkách.
Do konce základní části, jenž rozdělí na startovní pole na úspěšnější polovinu, která pokračuje v semifinálových jízdách a zbytek balící si nádobíčko, se do okruhu uchazečů o místa v Grand Prix přiblížili především Katt s Dienerem, ztráty počítal hlavně defektující Eibl. Nicméně bodový součet mu nakonec stačil na semifinálovou účast, stejně jako krajanu Krögerovi. S tou se ze známějších jezdců museli rozloučit třeba Mark Stiekema, Jérome Lespinasse, Joel Nyström, či už zmiňovaný Angličan Cooper.

První semifinálové dějství poznamenaly defekty. Nejprve Mustonen po gestu zmaru a zloby rezignovaně zajel s prskajícím motocyklem do středového prostoru, aby vzápětí sledoval, jak to samé dělá Appleton. Tomu se ale zastavil stroj úplně, zatímco mladý Fin pomalu pokračoval po trávníku dál. Naděje na bod, kterou už vyjetím z trati definitivně pohřbil, ho později hodně mrzela. Vítězství tím tak trochu spadlo do klína Angličanu Phillipsovi, na finále to nakonec nestačilo. Hodně radosti bylo naproti tomu v táboře druhého Stephana Katta, který už se pomalu loučil s vidinou Grand Prix. Druhé semifinále opanoval po perfektně zvládnutém staru nejmladší účastník závodu, šestnáctiletý Bergé který odolal útokům domácího Dienera, jenž by ve svých čtyřiapadesáti létech klidně mohl být jeho dědečkem. Pro závod ale bylo zajímavější, že vedle čtyř jistých finalistů se o pátou příčku musela jet dodatková jízda. V té bylo na prvních dvou místech pořadí stejné, jako v té předchozí, zatímco nešastný Mustonen na rezervním stroji ze třetí příčky odstoupil. Dimitri Bergé je tak spolu s Erikem Rissem čerstvou a velmi mladou krví pro příští sezónu. Žádné zklamání nebylo vidět ani u druhého Dienera. Naopak. Postup krajana Martina Smolinského do klasického Grand Prix a jeho předpokládaná (a avizovaná) rezignace z dlouhodrážního šampionátu, znamená pro doyena mühldorfské kvalifikace oslavu plnohodnotné účasti v příštím roce. By se možná Diener teď tak trochu obává, zda Smolinski po čerstvém zisku německého titulu na dlouhé svoje úmysly nepřehodnotí. Černý Petr tak zůstal v rukou zklamaného Mustonena. Nejrychlejšího muž sobotního tréninku určitě doufá, že bude patřit mezi pětici chtěných, kteří dostanou divokou kartu a doplní startovní pole do požadované dvacítky.

Finálová rozjížďka už byla pro nejlepší pětici především jízdou o celkové pořadí, přesto byla na startu znát nervozita. Na tu překvapivě nedoplatil žádný z mladíků, ale ostřílený Appleton, jehož nájezd do pásky znamenal vyloučení a start ve čtyřech. Ten stejně o pár týdnů dříve v Mariánských Lázních nejlépe zvládnul Erik Riss a bezchybnou jízdou si zajistil zlatý věnec. Pro německé fanoušky se tak stal jednak nadějí do let příštích, ale zároveň i nejlepší nálepkou nad z jejich pohledu zpackanou sezónou. Museli bychom totiž v archívech listovat hodně dozadu, až do poloviny osmdesátých let, abychom naposledy našli rok, v němž Německo zůstalo bez medaile na dlouhé dráze.

Foto: Zdeněk Flajšhanz