Žatec – 14. srpna
Svůj motoristický život prožil převážně v terénu, avšak nepřehlédnutelnou stopu za sebou nechal také na ploché dráze. Josef Průša vydechl naposledy mezi svými nejbližšími v Bítozevsi ve věku nedožitých jednadevadesáti let. Poslední rozloučení se bude konat tento pátek od jedenácti hodin v obřadní síni města Žatce. Čest jeho památce!

Plzeň – 7. srpna
Plzeňské Bory se koncem měsíce stanou dějištěm vyvrcholení českého přeboru, avšak dění v klubu neutichá ani během závodní pauzy. Navíc když je pádná příležitost k oslavám. V sobotu slavil pětašedesátiny Míra Vaic, zatímco Jiří Vonásek měl minulý měsíc na dortu šedesát svíček. Oběma oslavencům srdečně gratulujeme za všechny čtenáře magazínu speedwayA-Z.

Člověk si ani pořádně neuvědomuje, jak ten čas rychle běží. Saša Kopecký, velký kamarád a druhý táta, nejen můj Saša Kopecký dlouhou dobu držel libereckou a vlastně i velkou část naši české ploché dráhy nad vodou. Opravoval, konstruoval a i finančně pomáhal snad všem. Jeho motory BM dodnes budí obdiv, a kdo ho má, vlastní zlatý poklad. Proč právě ale píšu o člověku, jehož většina lidí okolo ploché dráhy ještě pamatuje. Saša, a to se o něm neví, byl také u zrodu E speedway.

Náš společný přítel Josef Iker totiž vyburcoval myšlenku o e motocyklech a už to začalo. Pokusy prvních strojů na eletkrický pohon připomínaly stavbu automobilů v dvacátém století.

Oříšek byl, jestli namontovat setrvačník a spojku nebo jít cestou jednoduché stavby motocyklu. Velká neznámá byla také okolo baterek.První motocykly měly akumulátory ze silničních motorek a ty se na plochou dráhu nehodí.

Saša postupně opustil myšlenku spojky, alespoň zatím a začalo se nanovo. Saša ještě čaroval s pokusem setrvačníku, ale i to zůstalo v jeho hlavě.

Škoda, že se už nemůže dál podílet na vývoji plochodrážních motorek. I když nikdy na motorce pořádně nejezdil a to ani na plochodrážní, jeho konstrukční schopnosti a cit byl na úrovni genia.

To je náš SAŠA KOPECKÝ

V sobotu večer jsem se sešel na velké ceně v Praze se svými bývalými spolujezdci a hlavně vynikajícími kamarády ze Speedway Clubu Chabařovice, Bohuslavem Polákem a Martinem Morávkem. Klábosili jsme o všem možném, ale hlavně o době, kterou jsme zažili společně při závodění v Chabařovicích. Řekl jsem jim, že chci svolat naši partu bývalých jezdců Ústí nad Labem a Chabařovic. A tam jsem jim sdělil, že chci pozvat také mého přítele, jednoho z největších, co jsem měl a mám. Vynikajícího plošináře, a hlavně člověka, který moc dobře věděl o čem život je. Pavla Mareše.

Nedávno jsem přišel o moji dceru, od té doby jsem mnoho věcí, co se týká života, přehodnotil. Třeba to, že když mi zemře opravdový kamarád, tak pláču. To se děje právě teď, když píši tento článek. V tu chvíli se s tím nedá nic dělat.

Pavla jsem poznal v Polepech u Litoměřic na ploché dráze. Bylo mi pět. Ústí nad Labem mělo v Polepech určitou dobu své zázemí. Náš dům byl od dráhy sto dvacet metrů. Hodně jezdců si po závodech mylo své motorky u nás na dvorku, i Pavel. Moje maminka jim, dělala k svačině chleba se sádlem a cibulkou. To doslova milovali.

Pokukovali po mé starší sestře, černovlásce, ale táta, tajemník místního svazarmu a hlasatel při závodech, byl přísný. Byla to super parta. No, ale Pavel Mareš, měl něco navíc. On měl v sobě človíčka, to byl přímo dar, který nemá každý. Na dráze to uměl, jeho jízdy po zadním kole byly světoznámé, a souboje s Jardou Volfem vešly do dějin.

Pavel miloval život, jezdil na kole, měl vlastní loď. Určitě toho zažil mnoho krásného. Pak ale přišla zlá nemoc. Pavel bojoval. Mnozí z nás věděli, že to není dobré, ale lhali jsme sami sobě, že to nakonec dobré bude. Posílal jsem Pavlovi fotky z Polep. Byl nesmírně rád. Připomínaly mu krásné zážitky. Také jsme si volali. To bylo vždy nejtěžší. Musel jsem se moc držet, abych neudělal chybu.

Když jsem ale slyšel, jak byl za to zavolání šťastný, moc mi to pomohlo. Řekl jsem mu, že chci svolat posezení, a že bych ho moc rád navštívil. On mi řekl, že momentálně mu není dobře, a až se to zlepší, zavolá. Posílal jsem mu emaily, ale dlouho se neozýval, a tam jsem pochopil, že to asi není dobré.

V neděli jsem jel z garáže  asi v devatenáct hodin a zvonil telefon. Zastavil jsem, a říkám dobrý večer. Dobrý večer ozvalo se z druhé strany. Tady dcera pana Pavla Mareše. V tu chvíli jsem okamžitě věděl, že je zle. Pavel Mareš v neděli večer zemřel, oznámila mi paní Radka Benešová, Pavlova dcera.

V tu chvíli se mi vybavila podobná scéna, když mi do auta volali lékaři, že mi zemřela moje milovaná dcera Martinka. To jsme s vnukem jeli z ploché dráhy na Markétě. V krátkém období příliš mnoho bolesti. Dopisuji tuto vzpomínku opět se slzami v očích.

Nevím co je dál, když člověk zemře. Já sám sebe přesvědčuji, že se s lidmi, které jsem miloval, tam nahoře jednou setkám, a dám si s nimi nebeské kafíčko. Drahý Pavle, měl jsem Tě moc rád, budu na Tebe myslet, a doufám, že mě jednou svezeš na Tvé krásné lodi.

Čest Tvoji památce!

Děčín – 5. června
Smutná zpráva dorazila do Slaného, věku osmdesáti let včera zemřel po dlouhá a těžké nemoci Pavel Mareš. Bývalý plochodrážní reprezentant tehdejšího Československa nastartoval svoji úspěšnou karieru v roce1959 u Jaroslava Volfa staršího v Ústí nad Labem, aby přes RH Praha zakotvil roku1966 v AMK Slaný, kde hájil barvy klubu z Královského města do sezóny1972, kdy zakončil svoji úspěšnou sportovní karieru.

Pavel Mareš coby reprezentant dosáhl několika významných úspěchů, čtyřikrát se probojoval do kontinentálního finále mistrovství světa jednotlivců a nejlepší výsledek zaznamenal  ve Wroclawi v pětašedesátém, když obsadil deváté místo. Devátý byl i ve finále mistrovství světa na ledové ploché dráze 1967. Společně s Václavem Vernerem v sezoně 1971 dokázali v mistrovství světa dvojic získat čtvrté místo.

V domácím šampionátu jednotlivců startoval v letech 1963 až 1971, zde významný úspěch zaznamenal v sezóně 1965, kdy na pomocná kritéria skončil druhý za Lubošem Tomíčkem. AMK Slaný v nejvyšší tuzemské soutěži družstev výrazně pomohl k mistrovskému titulu v devětašedesátém.

Enfant terrible, jak mnozí Pavla Mareše, označovali, byl neústupný  nejen na dráze, ale svými názory i mimo sportovní dění. Přesto si našel mnoho příznivcům, kterým se dokázal odvděčit srdnatým a bojovným výkonem.

Čest jeho památce!

V Polepech na Litoměřicku, kde jsem se v roce 1951 narodil, jsem100 metrů od baráku měl plochou dráhu. Můj otec, který byl učitel, byl v tehdejším svazarmu tajemníkem, a při závodech hlasatelem. Nutno říci, že byl v této roli vynikající. Já jsem začal chodit na stadión zhruba v pěti letech. Přičichl jsem, a bylo rozhodnuto. Moji životní láskou se stala plochá dráha.

Chodil jsem pomáhat, a v jedenácti letech jsem obdržel průkaz člen Svazarmu, který mám dodnes. V této době jsem zažil a viděl hvězdy tehdejší ploché dráhy na živo. Jména Tomíček, Kasper, Průša, Volfové, Mareš, Šváb, Ledecký, Holub a mnoho dalších, jezdila do Polep rádi. Jedno období, v roce 1968 až 1972 byly Polepy domovským přístavem pro celek Ústí nad Labem. Tehdy jsem se poprvé svezl na ESu.

Po návratu z vojny v roce 1972, jsem se stal členem a jezdcem celku Ústí, později po výstavbě stadionu členem Chabařovic, kde jsem zůstal po celou kariéru. Tu jsem ukončil v roce 1983. Už v tu dobu jsem koketoval s mikrofonem, hlavně akce pro děti, a tak jsem se stal od roku 1983 po vzoru svého otce plochodrážním hlasatelem v Chabařovicích. Tam v tu dobu nebyl žádný stálý spíkr.

Od začátku mě to hrozně bavilo. Měl jsem výhodu, že jsem plošinu jezdil, a tím pádem o ní něco věděl. Hned ten první rok, si mě všiml čakovický závodník a zároveň činovník a také kamarád Standa Klenovec, který mě nabídl, abych hlásil také v Čakovicích. Tam si mě všimli další a řetězec pokračoval. Dlužno říci, že hlasatelé určitě nestáli na každém rohu, a že jich mnoho nebylo.

Já jsem měl tři vzory. Legendu pana Pecháčka, další legendu pana Jenču, a mého otce. Já jsem si ale šel vlastní cestou. Líbilo se mi, když se lidi bavili. Velmi mě těší, že to, kam jsem se za 40 let dostal, bylo jen a jen mým přičiněním. Bez jakékoliv tlačenky a cizí pomoci. Za svoji kariéru, jsem vyhlásil odhadem 200 mistrů republiky, Evropy a mistrů světa. K tomu mnoho dalších vítězů různých závodů.

Před lety jsem měl na dosah rekord. Shodou okolností jsem vyhlásil v jednom roce osm mistrů z devíti. Ten devátý mi chyběl v juniorech na Markétě. No nevyšlo to. Měl jsem postupně u mikrofonu mnoho slavných jezdců a legend. G.RISS, R. BARTH, KYLMAKORPI, ADAMS, NIKI PEDERSSEN, MULER, LORAM, ZORN a mnoho dalších. Nejvíce si ale vážím, toho, že jsem měl u mikrofonu Grega HANCOCKA a Ivana MAUGERA.

V roce 1999, jsem spolu s německým spíkrem GUNTEREM KORNEM, hlásil světové finále na dlouhé dráze v MUHLDORFU. Čtyřikrát jsem hlásil závody v Žarnovici. Za tuto možnost zaslouží poděkování pánové REPISKÝ, BŮRI a můj veliký kamarád Jozef TREŠČÁK, který je na speedway veliký odborník.

V současné době jezdím moderovat již 10 let silniční závody do Holíče na Slovensku, kam mě zve legenda Peter BALÁŽ. Díky tomu jsem měl u mikrofonu 15tinásobného mistra světa AGOSTINIHO. V Holíči jsem také poznal člověka, který píše krásné knihy o motorismu a skvěle moderuje. Již asi pět let komentujeme závody v Holíči spolu. Je to pro mě vždy veliký zážitek. Jmenuje se Richard KARNOK a mám ho moc rád a vždy se velmi těším na setkání.

Za svoji karieru jsem hlásil na všech stadionech v české republice, a to mnohokrát. Měl jsem sen, že si někdy zahlásím alespoň jednou Zlatou přilbu v Pardubicích a Grand Prix v Praze. Jsou to jediné dva stadiony, kde jsem závodil, ale nikdy nemoderoval. Dlouho jsem se tím trápil. Říkal jsem si, vždyť by stačilo tak málo. No asi to už nevyjde.

Pak jsem si uvědomil, že světová legenda LENDL, taky nikdy nevyhrál Wimbledon, a přesto je legendou. No, ve svých vzpomínkách, chci poděkovat za spolupráci mnoha lidem. V Plzni Jardovi Lucákovi, klubům v Březolupech, Svitavách, Holicích, Kopřivnici, Liberci, Slaném, kde jsem hlásil 25 let, panu Václavu Harmáčkovi, který mě přijímal v roce 1994 do Mariánských Lázní, veliké poděkování patří klubu ve Mšeně,panu Jiřímu Opočenskému a panu Rudovi Greplovi. Byly to krásné doby.

Čas je neúprosný, ještě nedávno jsem hlásil mladé kluky na 125 ccm, a dnes jsou z některých reprezentanti. Krčmář, Kvěch, Milík, Chlupáč, a čerstvě Bednář jsou toho důkazem. Ve Slaném jsem vyhlásil mistrem české republiky sedmnáctiletého Martina Vaculíka, A podívejte, kde je dnes.

Ještě chci v tomto vzpomínání poděkovat všem sponzorům, a v neposlední řadě divákům, se kterými se po léta potkávám, a mám mezi nimi i spoustu fandů a přátel. Pokud zdraví dovolí, budu dál pořádat pro děti a veřejnost akce MOTOSHOW a pokud počasí dovolí, rád si zopakuji moji nejslavnější akci, to jest závody na ledě. Věřím, že spousta z Vás při čtení tohoto článku vzpomínala se mnou. Přeji všem milovníkům plošiny pevné zdraví, a těším se na setkání s Vámi.