Krásné a klidné Vánoce všem lidem dobré vůle.

Žarnovica – 24. novembra
V piatok 24. novembra obletela Žarnovicu zarmucujúca správa, že zomrel Ing. Milan Šovčík, jedna z najvýznamnejších osobností v histórii žarnovickej plochej dráhy.

Nebol rodeným Žarnovičanom, pochádzal z Pravenca. Do Žarnovice prišiel v roku 1973 ako 33 ročný. Plánoval zostať tu len niekoľko rokov, nakoniec tu prežil plné polstoročie. Najprv sa stal ekonomickým námestníkom a potom aj riaditeľom Preglejky. Neskôr bol zvolený za posledného predsedu Mestského národného výboru a za prvého primátora Žarnovice. Ľudia v takýchto funkciách obyčajne navštevujú podujatia, aby zasadli do čestných lóží. Ing. Šovčík sa naopak okrem pracovných povinností aktívne angažoval v spoločenskom dianí v Žarnovici, či už v samotnej Preglejke, v meste na poli kultúry, v telovýchovnej jednote, ale najmä v motoristickej organizácii. Za tieto zásluhy bol ocenený Výročnou cenou mesta Žarnovica za rok 2000.

Do organizačného kolektívu pretekov na plochej dráhe sa dostal v roku 1974. O rok neskôr už dekoroval zlatou prilbou Jiřího Štancla ako riaditeľ pretekov a v tejto funkcii zotrval až do roku 2000. Počas jeho pôsobenia  bola znovuzaložená Základná organizácia Zväzarmu pri národnom podniku Preglejka, začali sa organizovať preteky majstrovstiev sveta a Európy, z vidieckeho štadiónika sa stal reprezentatívny športový stánok. Pod jeho vedením sa v Žarnovici uskutočnilo úctyhodných 150 najrôznejších podujatí vrátane 26 ročníkov Zlatej prilby SNP. Plochodrážne družstvo sa v roku 1984 prebojovalo do československej extraligy, medzi štvoricu najlepších kolektívov, keď v celej lige štartovalo 13 družstiev. Žarnovickí pretekári Ján Daniel, Ján Danihel, Zdeno Vaculík, Pavol Tonhauzer, Ľubomír Jedek, Dušan Morávek, Jaroslav Danko, Vladimír Tomka, Gašpar a Miroslav Forgáčovci, Ján Mesiarik, Vladimír Višváder pridali k tomu ďalšie individuálne úspechy. Ing. Šovčík pritom vždy zdôrazňoval, že za všetkými týmito výsledkami nemožno vidieť jednotlivca, ale celý kolektív zapálených ľudí, ochotných vykonať viac, než len svoju povinnosť.

Len ťažko sa hľadajú slová vďaky, ktoré by vyvážili to, čo Ing. Milan Šovčík pre Žarnovicu a žarnovickú plochú dráhu vykonal. V polročných intervaloch oslavoval narodeniny a meniny. 27. mája v tomto roku si pripomenul 83. narodeniny, menín 27. novembra sa už nedožil.

Nech odpočíva v pokoji.

Praha – 11. listopadu
Jako každý rok i letos se na podzim konala členská schůze klubu závodníků veteránů AČR. Výjimečně letos první bez té jarní. V sobotu měl přijet Martin na bílém koni, ale velké osobnosti našeho motoristického sportu jej předběhly.

Od devíti hodin se začalo promítáním filmů. Po podepsání prezentační listiny skoro každý rovnou zamířil k platbě členských příspěvků na příští rok. Pro začátek vyzval předseda pan Evžen Erban prezidenta AČR Jana Šťovíčka jen o pár slov, protože si  sem  odskočil od zákroku u zubaře a měl být v klidu.

Dále byla přednesena zpráva o činnosti a hospodaření. Byl podán návrh o zvýšení členského příspěvku o stokorunu, který se bude řešit až na jarní schůzi kvůli jiným připomínkám.

Byla uctěna minutou ticha vzpomínka za zemřelé. Evžen Erban podotkl, že dříve veteránů bývalo kolem 500 a už nás je jen cirka 400. A přišel nejoblíbenější bod sobotního dopoledne, vyhlášení jubilantů a předávání cen poháry nebo plakety. Dámy dostávaly také kytičky.

Z plochodrážní branže patřil k jubilantům devadesátiletý divišovský konstruktér Jaroslav Červinka či Jana Kasperová slavící pětaosmdesátiny. A také o pět let mladší Jaroslav Pták, pochopitelně starší. Dodatečně byl ohodnocen také Miroslav Rosůlek.

Po diskusi se schůze pomalu začala rozpadat, lidé odcházeli na slíbený guláš s chlebíčkem a cibulí, během dopoledne si každý mohl dát pivo, vodu i kávu. Každý  dle své chuti  a v poledne byla schůze úplně ukončena.

Malé Kyšice – 11. listopadu
V posledních letech je zvykem, že Martin na svého bílého koně místo sněhu nakládá láhve mladého moravského vína. Tradicí zhruba stejného období je Setkání z minulého století, které se koná ve středočeských Malých Kyšicích. Včera již podesáté.

Setkání bývalých plochodrážníků a přátel ploché dráhy z Rudé hvězdy Praha se proto neslo hlavně ve znamení kulatých výročí. Nejen toho svého vlastního, nýbrž i opravdových kulatin padesáti let od vítězství Milana Špinky ve Zlaté přilbě Československa.

Její vlastník ji přivezl s sebou, aby ji dal na odiv celé společnosti. Účastníci si ale mohli prohlédnout také jednu z pěti zlatých přileb Jiřího Štancla. A sice tu s pořadovým číslem osmadvacet, kterou nejúspěšnější borec naší plochodrážní historie získal roku 1976.

Památka zesnulých je období, kdy vzpomínáme na všechny blízké, kteří již nejsou mezi námi. Paří mezi ně i ti, kteří psali historii ploché dráhy. Od letošního června dolévají do nádrže andělé také Pavlu Marešovi, který našel místo posledního odpočinku na Děčínsku.

Pavel Mareš patřil v šedesátých a na začátku sedmdesátých let minulého  století k nepřehlédnutelným postavám československé ploché dráhy.  Jezdecké začátky v ústeckém AMK pod vedením Jaroslava Volfa staršího dokázal velice rychle zúročit a postupně jeho sportovní výkony měly rychlý posun až k reprezentační vestě. Svoji sportovní kariéru následně ještě zdokonalil v barvách AMK Slaný, kde prožil nejlepší léta svého sportovního života.

Poslední rozloučení s Pavlem Marešem proběhlo 19. září v Ludvíkovicích, kde byly jeho ostatky na místním hřbitově uloženy do rodinné hrobky.. Na pozvání jeho dcery Radky se této pietní akce za Autoklub Slaný zúčastnil  jeho dlouholetý kamarád Miroslav Rosůlek, který s ním prožil mnoho chvil nejen za řídítky plochodrážního stroje.

Na Děčínsko Miroslava Rosůlka ještě doprovodili Petr Pospíchal a Antonín Vilde, kteří si následně  v domě Pavla Mareše prohlédli jeho síň slávy a poděkovali dceři Radce za pozvání a malé pohoštění.

Předposlední říjnový pátek byl nádherný den. Sluníčko se nedalo ztrapnit zlátnoucími listy, které se tu a tam odhodlávaly ke skoku z větví, jež je k sobě poutaly již od jara. Vitální, činorodý muž měl spoustu plánů. Určitě nepomyslel na své trenérské působení na pražské Markétě zkraje devadesátých let, ačkoliv sám nikdy neusedl za řidítka závodního stroje. Svému synovi, pochopitelně také Richardovi, nemohl být za časů jeho aktivní kariéry lepším mechanikem. Kdo by ostatně žil vzpomínkami, když má tolik plánů? Spíše přemítal, jak zase vyrazí jako člen doprovodného týmu starající se o historického forda na rallye a závodech do vrchu. Sluníčko ale onen osudný pátek vylákalo z hnízda také jednu vosu. Setkání obou bylo fatální a mužovo srdce se po jednasedmdesáti letech bezvadné práce zastavilo. Nic nebyla platná první pomoc blízkých, ani profesionální zásah zdravotníků. Richard Wolff starší proto od 20. října letošního roku žije ve vzpomínkách svých nejdražších, přátel a kamarádů. A že jich je! Čest jeho památce!