Březolupy – 5. dubna
Významné životní jubileum dnes v Březolupech oslaví Jaroslav Gavenda, dlouholetý plochodrážník místního klubu. Na oválech to dotáhl kupříkladu k titulu českého přeborníka či stříbru a bronzu v extralize, čtvrtému místo v mistrovství republiky nebo vítězstvím v předkole mistrovství světa a Zlaté přilbě SNP. Dnešní funkcionář rozhodně odmítá stárnout, k narozeninám si pořídil chopper Yamaha Virago a na léto s ostatními jihomoravskými veterány sportu levých zatáček chystá spanilou jízdu po českých stadiónech. Tož, pozvedněme kalíšek skvělé slivovice a jménem všech čtenářů magazínu speedwayA-Z připijme na zdraví.
Březolupy coby stříbrný tým v extralize 1996 stříbrné – zleva Karel Průša, Robert Král, Jaroslav Gavenda, Vlastimil Červenka a Vladimír Višváder
Praha – 3. března
V úterý se v Praze na Markétě po roce konala Výroční členská schůze. Při příchodu po podepsání prezenční listiny se vybíraly členské příspěvky u prvního stolečku. Po krátkém přivítání předsedou Petrem Ondrašíkem, schválení jednacího řádu a komisí přednesl Petr Ondrašík zprávu o činnosti a hospodaření klubu. Po zprávě jiných komisí přišla na řadu veselejší část schůze a před diskusí s otázkami po začátku závodní sezóny, a sice vyhlášení nejúspěšnějších závodníků klubu.
Pražané měli výroční schůzi svého klubuDaniel Klíma a Petr Chlupáč s Petrem Ondrašíkem
Jako první přišel zastoupit syna Jaroslav Vaníček a pak následovali Daniel Klíma, Petr Chlupáč, Jan Kvěch, Ondřej Smetana, Josef Franc, Zdeněk Holub a Michal Škurla. Na můj dotaz při diskuzi, jak probíhá přestavba stadiónu, odpovídal Pavel Ondrašík, že jsou malé problémy se světly. Po asfaltu by se měl v květnu pokládat už trávník a poté dodělat dráha.
Na další otázku, kde budou závodníci trénovat, reagoval Tomáš Topinka: „Je v jednání Goričan , a kluci si budou moct kluci zatrénovat na sousedních oválech ve Slaném i v Pardubicích.“
Během večera měli všichni k zakousnutí chlebíčky balenou vodu i pivo. Po diskuzi se schůze pomalu začala rozcházet do svých domovů.
Nevím, co to bylo přesně za den. Vím ale, že to bylo 3. června 1970, kdy se ve Spojených státech amerických, v Kalifornii, konkrétně ve Whittieru,narodil klouček, který se jmenuje Greg Hancock. Nevím, co mu daly do vínku sudičky, ale určitě tam muselo být něco, co se týkalo ploché dráhy. Od mládí se tomuto krásnému sportu věnoval, přestěhoval se do Evropy, a začal sbírat úspěchy.
Kalifornský Oldřich Nový
Greg Hancock uzavřel svou kariéru
S plochou dráhou projel celý svět. Od začátku, kdy se začala jezdit Grand Prix, absolvoval 218 závodů, ve kterých získal 21 vítězství a čtyři tituly mistra světa. Byl ozdobou každé velké ceny. Po mnoho let nechyběl v ani jedné Grand Prix, až ke konci kariery kvůli zranění. Cílem dnešního článku není vypisovat do detailu jeho všechny úspěchy, kterých bylo obrovské množství, a které většina z nás dobře zná, ale napsat něco o něm jako o člověku.
Lidé, a tedy i závodníci jsou různých charakterů a povah. Někdo je energický, druhý klidný. Někdo dává vše najevo, druhý v sobě hodně tutlá. Já jsem si za mnoho let nejvíce oblíbil pro jeho úspěchy, ale hlavně pro jeho chování největší legendu Ivana Maugera. Osobně jsem ho poznal. Je u mě, a navždy zůstane na prvním místě.
Přesto, že jsem poznal mnoho a mnoho dalších vynikajících jezdců, žádný se mu nevyrovnal, ani nepřiblížil. Do doby, než jsem poznal Grega Hancocka. Ten jediný se k Ivanu Maugerovi přiblížil na dosah. Díky práci velkého fandy, pana Rudolfa Grepla, jsme všichni čeští fandové, a činovníci mohli blíže a na vlastní oči poznat světovou legendu Grega Hancocka.
Rudolf Grepl totiž pozval Grega do mšenských služeb. Co všechno se dělo v té době, si všichni dobře pamatujeme, a navždy pamatovat budeme. Greg Hancock měl obrovský vliv na ostatní jezdce v klubu. Závodil za Mšeno, jel v Pardubicích, Slaném, Praze a hlavně doma ve Mšeně. Velmi se podílel na získaných titulech v extralize. Stoupla návštěvnost na stadiónech, kde startoval.
Greg Hancock v akci ve Mšeně
Já jsem Grega Hancocka přirovnával k elegánovi, herci Oldřichu Novému. Nikdy neodmítl nikomu podpis, na každého se usmál, s každým vyfotil. Byl i v tomto obrovský profesionál, velmi oblíbený. Vzpomínám si, jak ve Mšeně vznikla dlouhá pauza kvůli sanitě, která musela odjet. Já jsem u mantinelu bavil diváky, najednou přišel za mnou Greg.
Já jsem ho nejprve ve švédštině vyzpovídal, potom začala autogramiáda, najednou se mezi námi objevil i Lukáš Dryml. Bavili jsme diváky asi třicet minut, bylo to fantastické, a jen to potvrdilo to, že Greg Hancock je obrovský profík, který má v sobě človíčka.
Těžké rozhodování
Není běžné, že ve sportu ve věku mezi pětačtyřiceti a padesáti lety dosahují závodníci světových úspěchů. Jsou ale výjimky, které to díky obrovské píli dokážou. Znám tři. Skokan na lyžích, Japonec Norioki Kasai, hokejista Jarda Jágr a Greg Hancock. Mám s ním i spoustu zážitků.
Jeli jsme s Rudolfem Greplem do Austrálie na dovolenou. Psal se rok 2015. Součástí bylo i zhlédnutí Grand Prix v Melbourne. Den před závodem se konal trénink, zašli jsme do depa, našli box s Hancockem, který si zrovna čistil brýle. Ruda Grepl si stoupl dva metry před něho a čekal, až si ho všimne.
Ale ono nic. Dokonce se na nás díval a nic. Teprve když Ruda párkrát kopl do země jako nějaký horal, Greg zpozorněl, vyskočil a řval ‚Ruda, Ruda‘, a následoval dvojitý Brežněv. Pak se podíval na mě a ‚helou spíker‘, a opět dvojitý Brežněv. Asi se divil co my v Austrálii, určitě nás nečekal.
Neskutečné mšenské časy
Prohodili jsme pár vět, popřáli, ať mu to jede, Daroval jsem mu moji knížku, kde má fotky, a šli se dívat na trénink. Jen doplním, že druhý den Greg Hancock Grand Prix Austrálie vyhrál. Život nám nedělá jen radosti, ale také starosti.
Greg Hancock žije dlouhodobě ve Švédsku ve Stockholmu, má ženu jménem Jennie a tři syny Wilbura, Billa, a Karla. Loni v květnu požádal o přerušení kariéry a účasti v SGP. Jeho žena těžce onemocněla a on jí chce být na blízku. Nikdo nepochybuje o tom, že by býval patřil stále k nejlepším.
Čerstvá zpráva hovoří o tom, že Greg Hancock ukončil karieru. Určitě to nebylo lehké rozhodnutí. Život a rodina jsou nejvíc, o tom u něho nikdo nepochybuje. Má další plány, co bude dělat později. Nyní má jediný cíl, zdraví své milované ženy a rodiny.
Gregu, děkujeme za vše krásné, co jsme s tebou u ploché dráhy prožili. Bylo toho hodně. Jsi bezva chlap. Za to vše dobré, co jsi pro diváky dělal, ti já, a dovolím si napsat, že i všichni fandové, přejeme brzké uzdravení tvé ženy, a zdraví celé rodině. Mám veliké přání se s tebou dále setkávat, ať budeš v jakékoliv roli. Jsem velmi pyšný, že tě znám osobně, měl tě u mikrofonu a mohl být u tvých úspěchů.
Kopřivnice – 30. ledna
Smutný den zažila včera Kopřivnice. Bývalí plochodrážníci jako Zdeněk Matula se synem Pavlem, Emil Ondrašík, Miloš Duda či Vladimír Pajgra, činovníci Tomáš Wanke, Richard Dufek nebo Eduard Kutač a další přátelé spolu s rodinou přišli říct sbohem Čestmíru Váňovi, jehož srdce dotlouklo minulou neděli.
Snímky na obrazovce připomněly celý život bývalého kopřivnického plochodrážníka. Jeho syn promluvil o sportovních úspěších svého otce i nešťastném pádu při Zlaté stuze v Pardubicích. Poděkoval mu za veškerou péči, která jej přivedla až k úspěchům v karate. Na svého tatínka vzpomínala i jeho dcera.
Mě požádali, abych Čestmíra Váňu na jeho poslední cestě vyprovodil zvukem plochodrážního motocyklu. Plánoval jsem vzít dvouventila, aby to bylo stylové, ale ráno mi špatně šlo zapalování. Navíc venku byla zima a já chtěl, ať motorka na jistotu chytne. Tak jsem vzal tu Jawu 894, co s ní závodím šroubky. Za pomoci startéru, jak doznívala poslední skladba, jsem ji nastartoval.
Kopřivnice – 26. ledna
Moravská plochá dráha prožila vskutku černý víkend. Po sobotním skonu Miloše Plzáka dorazila další smutná zpráva hned v neděli. V ranních hodinách 26. ledna zemřel bývalý kopřivnický plochodrážní jezdec Čestmír Váňa, který se svými skvělými výkony vyšvihl z Kopřivnice až do pražské Rudé Hvězdy. Jeho skvěle nastartovanou kariéru však zastavilo vážné zranění páteře v roce 1978 při závodě Zlaté stuhy. Čestmír Váňa nás navždy opustil ve věku nedožitých 63 let. Čest jeho památce!
Na podzim to bylo pět let. Spojil jsem příjemné s užitečným, v tomto případě zachycení jeho vzpomínek na Josefa Trojáka s rodinným výletem. Znovu a znovu jsem si říkal, že je potvrzením rčení o nestárnoucích mužích. Ve stoupání z parkoviště v Lukově nahoru ke kouzelnému hradu nezapřel bývalého gymnastu. Ani se nezadýchal, přestože celou dobu vyprávěl. Tuto sobotu jsem se ve Stupavě setkal s trojicí zohorských plochodrážních veteránů a pochopitelně přišla řeč i na něho. Snímky ve starých albech se dočkaly komentářů, že stále vypadá stejně. Na botel jsme přijeli pozdě v noci a tablet jsem si otevřel až ráno. Protější břeh Dunaje se ztrácel v husté mlze a na mě vyskočil e-mail od něho. Říkal jsem si, jaké plány tento činorodý muž má. Přišel však šok, smutný a nečekaný šok. Psala mi jeho milovaná manželka, že nás Miloš Plzák náhle opustil navždy.
Rodák z Prahy se šumavskými kořeny musel být sympaťák již jako novorozeně. Jak jinak by mu sudičky mohly nadělit tolik příjemných darů?! Vysoký práh bolesti, houževnatost a mladický vzhled. A zejména skvělé rodiče, kteří z něho vychovali pořádného a slušného člověka. Nikdo z jeho úst neslyšel sprosté slovo. A že se pro ně v plochodrážních depech ve vyhrocených situacích nikdy nejde příliš daleko!
Všechno se mu hodilo v padesátých letech. Stačil rozkaz zeleného mozku a šikovný gymnasta a lyžař šel z Dukly rovnou do uniformy s černými pé-té-páckými výložkami rubat uhlí do ostravských dolů. Přežil zával, zažil, jak kámen padající do černočerné hlubiny zabil štajgra, který stál přímo před ním a v nešťastné chvíli si sundal přilbu, aby si otřel hlavu od potu. Byl však naturelem optimistou a raději vyprávěl o krásnějších chvílích.
Později na studiích potkal slečnu Ivanu, osudovou ženu svého života. Brzy se konala svatba, on se přestěhoval do Zlína, kde společně vychovali syna Miloše a dceru Hanu. Manželka měla také svůj podíl, že se dal na plochou dráhu. Její sestřenice totiž chodila s Karlem Trlicou, jenž jej v dvaašedesátém nasměroval do Březolup.
Miloš Plzák závodil až do začátku sedmdesátých let. Nepohodl se s tehdejším vedením klubu, až se zdálo, že jeho epizoda se světem levých zatáček skončila. Jenže jednoho dne zazvonil na dveře Jan Suchánek, že by Březolupy potřebovaly trenéra.
Osud tomu chtěl, že se Miloš Plzák stal slavnější coby funkcionář než plochodrážník. Rozvinul své pedagogické dovednosti při výchově závodníků a během nějakých patnácti let pozvedl moravský tým ze dna druhé ligy až ke stříbru v extralize. Klubu zůstával věrný, i když po ztrátě strategických partnerů nemohl v klubové soutěži pokračovat. Pomáhal ve vývoji plochodrážních pneumatik Mitas a loni v dubnu se dmul oprávněnou hrdostí, když Martin Gavenda s bezdušovkou vyhrál na domácí dráze přebor.
Naposledy jsme se potkali při loňském finále šampionátu jednotlivců v Březolupech. Blbnul jsem tam s mikrofonem, takže to bylo velice letmé setkání. No, a co, stejně si všechno řekneme příště na dalších závodech. Ale kdeže, čas nelze přelstít.
Minulé úterý musel být hospitalizován v nemocnici. Upadl do bezvědomí a jeho oči se od té chvíle neotevřely. Ve čtvrt na šest ráno se v sobotu často ještě spí. Miloš Plzák však 25. ledna v tuto dobu vydechl naposledy. Jeho nejbližší a přátelé se s ním rozloučí tento pátek 31. ledna čtvrt hodinu po poledni ve smuteční síni krematoria ve Zlíně.
