Chabařovice – 29. dubna
Běžné děvče v jejím věku by si přálo k narozeninám třeba. panenku nebo něco hezkého na sebe, ale liberecká Štěpánka si přála oslavit své krásné narozeniny na stadiónu a se svým motocyklem. A to se jí v Chabařovicích splnilo, pěkně si zatrénovala a po tréninku v řadě gratulantů stál i Ladislav Šifalda s kytičkou od klubu. Všechno nejlepší, Štěpánko!
Foto: Jiřina Šifaldová
Mezi trénujícími závodníky na první Zlatou přilbu Československa roku 1929 nechybí ani Marie Svobodová, která studuje na Karlově univerzitě v Praze. Za řidítky své pětistovky Grizzly je dle dobových zpráv docela rychlá, nicméně rozhodující slovo má tatínek. Holka prostě žádnou plochou dráhu nepojede! Dnešní mezinárodní den žen přesto může slavit dost odvážných dívek, které za řidítky plochodrážního motocyklu nejen trénovaly, ale také závodily.
Premiéra první ženy, která na našem území absolvovala plochodrážní závod, patří zřejmě Slovence Gertrúdě Hofmanové. Paradoxní je, že nikdy plochou dráhu nejezdila. Sedlala terénní stopětasedmdesátku ČZ a zkraje šedesátých let spolu s ostatními slovenskými motokrosaři jezdila ploché dráhy na ledě, které vzhledem k motocyklům byly na hony vzdálené klasickým ledům.
V osmdesátých letech s plochodrážní pětistovkou trénovala Alice Štanclová, dcera fenomenálního závodníka. Na start se postavila až Jana Račáková, která s vestou Pardubic v prvních letech stoleté proháněla stopětadvacítku.
Na slavnostní start nové série Markéta Cup v dubnu 2008 dorazila také Michaela Krupičková. Dívka z Jablonce toho jako česká zástupkyně něžného pohlaví dokázala zatím nejvíc, brala cenné kovy z domácích i mezinárodních soutěží. Etablovala se i s pětistovkou, s níž se představila i v dlouhodrážním mistrovství světa.
Od chvíle, kdy Michaela Krupičková roku 2014 ukončila kariéru, žádná Češka s plochodrážní pětistovkou nezávodila. Motocykl kolibřího objemu však sedlala Plzeňanka Terezie Nádraská a v posledních letech i další Severočeška Štěpánka Nyklová.
České publikum mohlo v průběhu vidět i plochodrážníce z ciziny. Dánka Sabrina Bogh proháněla ve finále evropských devatenáctek v Pardubicích i Miroslava Fencla. Nynke de Jong z Nizozemí se stala tváří mnoha závodů na lázeňském kilometru. Nejvíc plochodrážnic k nám však přijelo z Německa, stačí jen připomenout Celinu Liebmann či Alinu Sassenhagen v poslední době.
Foto: Karel Herman, Pavel Fišer, Antonín Škach a archív autora
Hajnice – 16. února
Malá obec Hajnice leží v okrese Trutnov, který je v současné době kvůli explozi výskytu britské mutace koronaviru uzavřen. Tříletý David Hrbek si však v úterý užil skvělé narozeniny. Jako nejkrásnější dárek posloužil motocykl Micro Shupa, v jehož sedle se proháněli Tony Katra a Štěpánka Nyklová. Stejné datum narození jako Valentino Rossi či Ondřej Klymčiw svádí k přemítání o astrologii, každopádně Pardubice zřejmě brzy dostanou další plochodrážní naději.
Foto: David Hrbek
Polepy – 15. února
Předem musím zdůraznit, že Miloslav Čmejla je můj kamarád. Jak jsem se zmínil při autorském čtení jeho knihy ve Štětí v roce 2016 v knihovně města, poprvé jsme se potkali na cestě autobusem v roce 1966 do OU Sepap Štětí, kde jsme tenkrát nastoupili do učiliště. Každý jsme měli jiný obor a po vyučení jsme nastoupili do papírenského závodu Sepap Štětí. Někdy v tuto dobu jsem začal jezdit do Polep, odkud on pocházel, a kde se začala jezdit plochá dráha.
Jezdil jsem tam vlakem, ale předtím jsem musel jít z rodné obce tři kilometry pěšky na nádraží a potom vlakem do Polep. Několikrát jsme šli s kamarády pěšky domů přímo z Polep, poněvadž jsme si nechtěli nechat ujít závěrečné boje na ploché dráze. Míla tam již tenkrát dělal na kole něco jako motospojku mezi hlavní bránou,depem a hlasatelskou věží, kde jeho otec hlásil dění na dráze.
Potom se naše cesty rozešly, Míla šel na vojnu, a po návratu začal jezdit plošinu. A my se začali opět potkávat v práci,poněvadž se vrátil zpět do mateřského závodu a tak jsme si opět mohli povídat o závodech na ploché dráze. Moc jsem ho obdivoval, jak do toho šel, dělal těžkou práci a k tomu musel dojíždět do Chabařovic vlakem a autobusem.
Poprvé jsem ho viděl jezdit v rodných Polepech, kde tenkrát bývaly návštěvy dva až dva a půl tisíce lidí. Při nástupu byl jeden z nejmenších, měl kožené rajtky a proti kolegům závodníkům pánům Zobalovi a Novotnému byl snad o hlavu menší. Hned ve své první rozjížďce dojel poslední. Míla se to tenkrát teprve učil a to pravé peklo začalo hned druhý den v práci.
Štětí není tak daleko od Polep a tak se závodech sešli známí z práce, známí z Polep, hodně kamarádů a několik pitomců. To, co jsem slyšel já a co musel vyslechnout Míla, bylo ubohé. Jeden jeho spolupracovník řekl, že jede h…o, tedy pardon,-housátko, taky to slovo začíná na h a končí na o. Mně rozčílil tím, že taky jezdil na cestovní motorce jako já a nebyl vůbec soudný a nedokázal si uvědomit, že Jawa speedway je úplně jiné kafe a již jen na ni sednout je velký rozdíl.
Potom se Míla začal zlepšovat, já ho viděl ještě asi dvakrát, a bylo to znát. Však o tom svědčí pěkná předmluva pana Martina Morávka z Chabařovic v jeho knize. Ovšem ty kecy, Míla slyšel i nadále a to dost často. I když již potom jezdil dobře.
Na veřejné čtení jeho knihy do Štětí tenkrát přijeli z Chabařovic pánové Martin Morávek, Bohuslav Polák, bývalí jezdci, a Lubomír Hrstka, novinář a fotograf, který psal pěkné články o ploché dráze v Průboji a vždy tam byla i jeho fotka ze závodů. Ze Slaného přijeli také tři pánové, ale já si pamatuji jen Antonína Vildeho a druhého pána vídám při závodech ve Slaném. Toho třetího si již nevybavuji.
Míla měl tenkrát velkou radost, že přijeli a svůj čas věnovali právě jemu a jeho knize. Při této příležitosti jsem mu napsal plochodrážní desatero, a hned jeho první bod zněl: děkuji, své manželce Marušce, že jsem mohl jezdit plochou dráhu a ona vychovávala děti.
Ovšem, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a vloni v létě zemřela manželům Čmejlovým dcera Martina. Určitě neštěstí, které každý od sebe odháníme. Zůstaly dvě děti, vnučka třináct a vnuk sedmnáct a půl roku. Nyní se o ně starají babička s dědou a určitě jim to nikdo nezávidí. Dcera Martinovi pomáhala Mílovi při pořádání dětských dnů ve Štětí a na ledovce v Račicích. Není to pěkné vzpomínání ani pro mne,vždyť jsem ji znal od mládí.
Ukončením kariéry plochodrážní jezdce přesedlal Míla za mikrofon po vzoru svého otce. Jeho divácké soutěže v Chabařovicích v přestávkách, byly pověstné a bylo to pěkné oživení závodu. Jeho mistrovským kouskem ovšem bylo uspořádání mistrovství republiky na ledové ploché dráze v Račicích.
Nosil myšlenku v hlavě asi pětadvacet let, ale nikdy to nevyšlo. Šel se svojí kůží na trh, vložil do toho své prachy a potom bylo zase zle. Diváků se sešlo hodně a já byl svědkem, jak někteří opět proudili, že si nahrabal. Dělal spíkra, sháněl pro plochou dráhu peníze, a když jsem slyšel, kolik oslovil sponzorů, kolik projezdil tak si myslím, že na jednoho člověka je toho dost.
Kolik nanosil peněz do ploché dráhy, nevím, nikdy mi to neřekl a ani to nemusím vědět, ale určitě to bylo dost. Na závěr se musím zmínit o našem setkávání. Setkáváme se na závodech, u nás na zahradě nebo u něho a opečeme si buřtíky a při té příležitosti to vše probereme. Poněvadž je nám již sedmdesát let, tak si asi dovedete představit dva dědky. Někdy si vynadáme, pohádáme se a třeba se hned rozjedeme domů.
A to i dost často. Já si z toho nic nedělám a Míla nakonec povolí a upustí páru. No, a když je to ostré, tak mu napíši email a oslovím ho Mýlo nebo Mylouši po jednom bývalém politikovi minulé éry a on už ví, co to znamená. Ale to k životu patří a život je přece příliš krátký!
Svitavy – 11. února
Pavel patřil mezi velké plochodrážní fanoušky a jeho syn Honza Hořovský byl opravdovým talentem, který se ale nepotkal s potřebným štěstím. Osudovým datem se mu stal 2. červen 1998 a špatným místem dráha na pražské Markétě při mistrovství republiky juniorů. V jízdě, ve které byl chvilku na čele před Josefem Francem a následně bojoval s Miloslavem Prokopem, nešťastně upadl a zlomená pánev jeho krátkou plochodrážní kariéru ukončila.
To už jsem několik let znal Honzova otce Pavla a často s ním jezdil po závodech po celé republice. I v ten špatný den jsme byli spolu v hledišti a dodnes se pamatuji, jak rychle a plný obav utíkal do zatáčky k depu, kde v tu chvíli ležel na zemi jeho syn Honza, kterého za chvíli odvážela z dráhy sanitka.
Ještě mnohokrát jsme s Pavlem potom jeli na závody vlakem nebo mým červeným fordíkem Fiesta a probírali veškeré detaily plochodrážních zážitků. Bydlel kousíček od plochodrážního stadionu ve Svitavách a tak vždycky po závodech čas dát si u něj kafe a „dokončit“ je. Vzniklo dlouholeté přátelství spojené láskou k ploché dráze a trvalo napořád navzdory tomu, že ho začaly limitovat zdravotní důvody a na závody jezdil a chodil čím dál méně. Naposledy jsme byli společně v hledišti ve Svitavách 29. srpna 2015 a pak už Pavel sledoval milovaný sport pouze na internetu. Přesto měl stále přehled a někdy mi připadalo, jako by vůbec na závody nepřestal chodit.
Byli jsme pořád v kontaktu a dokud to ještě šlo, zašli na skvělé pivo do svitavské restaurace Na kopečku, pár set metrů od Lázeňské ulice, kde Pavel bydlel. Jak už to bývá, když někdo tráví čas převážně doma, kontaktů s okolím ubývá a tak to byl hlavně syn Honza, který mu pomáhal a to i v posledních měsících, které už trávil mimo domov v Moravské Třebové.
Pavel nebyl dítětem paní Štěstěny ani bojovníkem, který dokáže přemáhat nástrahy osudu. Byl ale skromný, slušný a citlivý a jako takového jsem si ho opravdu vážil.
Pavel Hořovský, známý mezi plochodrážními fanoušky jako „Hořák“ se narodil 25.11. 1956 a zemřel krátce před polednem 11. února 2021 v nemocnici v Svitavách.
Pavle, budeš nám chybět!
Narodili se ve stejný den. V sobotu 30. ledna 1943. Doby byla zlá, ale oni jako malá miminka v zavinovačkách o sobě nemohla mít tušení, když středobodem jejich světa byl mámin prs. Osud tomu chtěl, aby se jejich životní křivky prolnuly nejen při jejich narozeninách. Skvělí plošináři AMK Svazarmu Slaný a reprezentanti Československa Miroslav Rosůlek a Pavel Mareš slaví narozeniny společně.
Oba dva ve své době patřili ke stálicím tuzemského sportu levých zatáček, vynikali svojí bojovností a přátelským přístupem ke svému okolí.
Miroslav Rosůlek i po skončení své úspěšné sportovní kariery zůstal věrný slánskému klubu nejen v trenérské roli, ale zároveň se podílí i na pořadatelském zabezpečení jednotlivých závodů a těší se oblibě, úctě a respektu nejen v prostředí slánského klubu.
Pavel Mareš si po odchodu s plochodrážních oválů vybral úplně jiné odvětví a jeho zálibou se stali lodě a voda a mnoho let brázdil evropské řeky a kotvil v různých přístavech na starém kontinentu.
Autoklub Slaný oběma přeje v takto významný den, hlavně pevní zdravé, veselou mysl a pozitivní pohled do dalších let.
Fanoušci ploché dráhy se už mohou těšit na knihu Slánská sedmdesátky, aneb od padesátého doleva smykem od Antonína Vildeho a Antonína Škacha, kde se s oběma setkají. A pochopitelně nejen s nimi!
Foto: archív Zdeňka Majstra