Již od svého dětství dodnes slyším, že Austrálie je kolébkou ploché dráhy. Jako člověk, který sportu levých zatáček zcela propadl, jsem často myslel nato, jak by bylo krásné tuto zemi navštívit. No, není to za rohem, co si budeme povídat. Že se mi to ale splní ve věku důchodce, tak tomu bych neuvěřil ani náhodou. Když jsem si přečetl o možnosti zájezdu do Austrálie, v tu chvíli mi to začalo šrotovat v mozečku.

 

Sundat kšandy jednou rukou je příjemnější než časový posun

Teď nebo nikdy! Zavolal jsem parťákovi panu Greplovi, co na to říká. „Sním o tom léta,“ byla jeho odpověď. A bylo rozhodnuto. Zájezd by se mohl jmenovat jako známá knížka Bylo nás pět nebo Tři mušketýři a Mylady.

Být na letišti dvě hodiny předem, je běžné, ale hlavně nutné. Zpožděný vlak zapříčinil, že jsem do Prahy přijel později a ujel mi o šest minut autobus od Hlavního nádraží na letiště. Další jel za půl hodiny, takže to bylo na pováženou. Když jsem přijel na letiště, moji partáci Rudolf Grepl, Jarda Staněk, Veronika Jelínková a vedoucí zájezdu Tomáš Rambousek už měli z důvodu stresu v sobě becherovku. Pozdravili jsme se a začala šestnáctidenní cesta rájem s neobvyklými zážitky, které by daly na knihu.

Vše začalo u celní a pasové kontroly, když nám sebrali pití, svačinu a panu Greplovi mastičku na kolena. Na Jardovi chtěli, aby sundal pásek od kalhot a hodil jej do krabice pod rentgen. To jsem se mohl smíchy potrhat. Jenomže to byl teprve začátek. Když jsem přišel na řadu já, musel jsem sundat kšandy.

No jednou rukou sundávat kšandy a druhou držet padající kalhoty není žádná legrace. To už se bavili okolo všichni včetně celníka. Nasedli jsme do moderního letadla pro 400 lidí a hurá do Emirátů, do Dubaje. Tam jsme po malé pauze nabrali směr Kuala Lumpur v Malajsii. Měli jsme 7 hodin přestávku a tak jsme se zajeli podívat do centra města a navštívili známá dvojčata  Petronas Towers. Zpátky na letiště a čekal nás třetí let s cílem v Melbourne v Austrálii.

Přiletěli jsme k večeru, Tomáš zařídil půjčení auta na celý pobyt, jeli jsme se ubytovat a šli brzy spát. Časová pásma a změna hodin je nesmírně náročná záležitost. Již večer se dohodlo, že Tomáš,Verča a pan Grepl, pojedou ráno v šest hodin k moři na útesy 12 apoštolů. Bylo to  250 km daleko a stejně tak zpátky.

Já a Jarda jsme rezignovali. Ráno jsme se probudili a šli na snídani. Pán v recepci nechápal, co chceme, až za chvíli mu došlo a ukázal na hodiny, že je skoro dvanáct. To jsme zase nechápali my s Jardou. Byli jsme na šrot. Takhle dlouho jsem ještě nikdy nespal. Zašli jsme na kafíčko a čekali na příjezd kolegů.

 

Speedway Grand Prix se vším všudy

Odpoledne jsme odjeli na stadion, kde se jela závěrečná Grand Prix. Vstup byl na trénink zdarma. Po velikém úsilí jsme se dostali na chvíli do depa, kde došlo k setkání s Gregem Hancockem. Pana Grepla i mě poznal a nastalo vřelé přivítání. Daroval jsem mu na památku moji knihu s věnováním, kde je na fotografiích.

Popřáli jsme mu úspěch ve velké ceně. Venku před stadiónem jsme se potkali a poklábosili se čtyřnásobným mistrem světa Němcem Robertem Barthem a viděli jsme na vozíčku i Leigha  Adamse. Bylo tam i hodně polských fandů.

Druhý den jsme si prohlédli město a přesunuli se na stadion na Grand Prix. Obrovský moderní  stadion, návštěva 26 000 diváků a kvalitní závod včetně boxerské vložky Jasona Doyleho s mechaniky Nickiho Pedersena. Nechybělo vůbec nic.

Mistr světa byl znám dopředu o další medaile byl sveden správný boj. Z něho vyšel vítězně tak trochu mšenský Greg Hancock, před divočákem Nickim Pedersenem. Právě v Melbourne jsem si uvědomil, jak i u nás  na Markétě dokážeme byt na mnohem menším, ale o to komornějším stadionu udělat světové závody a tím i reklamu našemu státu.

 

Česká hospoda před australským outbackem

Večer po velké ceně jsme všichni usínali plni emocí z pěkného zážitku. Ráno šup do auta a směr hlavní město Canberra. Po cestě dlouhé 500 kilometrů jsme viděli mnoho přejetých klokanů. Bylo nám jich líto. V Canbeře jsme si prohlídli město, památky a místní parlament.

Při ubytování jsme viděli blízko hotelu živé klokany a pořídili fotografie. Ráno jsme pokračovali nejprve do národního parku Morton, přímořského letoviska Kiama a pak do Sydney, kde jsme se ubytovali. Celodenní výlet druhý den do města, byl fantastický.

Opera House, Harbour Bridge,The Rocks,vyhlídková věž AMP Tower, lodí přes záliv do Manly Beach,kde jsme se s Rudou Greplem v Tichém oceánu vykoupali. Při návratu na nás působila osvětlená večerní Sydney jako sen, který jsme zakončili posezením v české hospodě.

Osmý den jsme opouštěli Sydney a jeli na západ do vnitrozemí do Cobaru. Cestou jsme navštívili i Olympic park, dějiště OH 2000 a SGP 2002. Zastavili jsme se na plochodrážním stadiónu v Paramattě,kde to na mě působilo jako v pískovně. Byl jsem velmi zklamán.

Potom jsme pokračovali přes národní park Blue Mountains a Mount Tomah  do australského outbacku a  do cílové destinace Cobaru. Cestou si nešlo nevšimnout, jak rapidně ubývá zeleně a začíná ta správná buš. Po vyspání v Cobaru jsme ráno pokračovali dál. O tom se dozvíte ve druhé části.

Foto: Veronika Jelínková a Miloslav Čmejla

Landshut – 11. července
Když jsem v sobotu ráno stával v půl šesté ráno, bylo už nádherné počasí. Čekal mě zajímavý den. Celý život se snažím věci srovnávat, abych pak věděl, co je správné a nejlepší. Když jsem se dozvěděl, že je možnost se přifařit k partě lidí, kteří jeli na plochou do Landshutu na finále Evropy, okamžitě jsem pojal myšlenku, podívat se jak to dělají jinde. A protože mám v rodině třináctiletého vnuka, který fandí ploché dráze, byli jsme hned dva.

 

Věděli jsme, že bude závodit i náš nejlepší jezdec současnosti Václav Milík, proto rozhodnutí bylo okamžité. Vnuk Martin nemohl dospat. V sedm ráno nás naložili kluci z Pardubic v Praze na Černém mostě, o kousek dál přistoupily dvě dívky a pak už tradá směr Rozvadov, kde nastoupila poslední část výpravy.

Devět lidí odjelo do historicky známého Regensburku,kde byla příjemná pauza s prohlídkou a posezením. Moc hezké místo, hudební slavnosti a pěnivý mok, dobrá kombinace. Pivo bylo vychlazené, přišlo vhod, ale málo platné, naše je naše. Do Landshutu jsme přijeli v patnáct hodin, závod byl od  devatenácti, takže na všechno čas a pohoda.

Vyběhal jsem si akreditaci, a protože člověk, který je vydával, mě poznal coby spíkra z Mariánek, stal se na jeden večer novinář i z  mého vnuka Martina. Byl šťastný, že může jít pozdravit Vendu Milíka a Martina Vaculíka. Nakonec se pozdravil snad se všemi, co v depu byli.

Stadión v Landshutu je velmi pěkný a praktický. Kolem dokola je lehká střecha pro diváky, na kterých jsou přidělané panely foltajky. Ó jak chytré a jednoduché. V depu i mezi diváky jsme se potkávali z mnoha známými lidmi. Každou chvíli zaznělo: „Hallo, du bist Sprecher von Marienbad“ a já jenom „ja ja“.

Je to velmi příjemné, potkat tolik známých lidí. Protože řízky z domova zmizely už během dopoledne, došlo i na ušetřená eura. Do vnuka to padalo, jak do propasti. Od zmrzlin a pití až po speciality. Najedení a napití jsme čekali na první jízdy.

Gollob,Nicki, Vakulík, jak ho jmenoval místní hlasatel, Sajtfudinov, Kildemand, Vašek Milík, to vše byla záruka velké podívané. A byla. Od prvních jízd jsem sice v duchu proklínal polského rozhodčího, že je slepý, protože tolik prachu, co jsme byli nuceni spořádat, už dlouho nepamatuji. Vodu měli, ale málo ji používali.

Zhruba pět tisíc diváků vidělo moc hezký závod. Byli jsme jako ve snu, když Vašek Milík po dvou jízdách získal plný počet šest bodů. Pak se mu nedařily starty, ale bojovník je to k pohledání. Věděli jsme, že má hodně naraženou ruku. Přesto odvedl super výkon. Než jsme se nadáli, byla tu finálová jízda, do které se těsně neprobojoval Martin Vaculík.

Pedersen, Gollob, Sajtfudinov a Lindbäck. Sestava jako hrom. Hned po startu se na Golloba zahákl Nicki a bohužel upadl. Nicki je známý tím, že si po pádu dokáže poležet. Sanita, hodně lidí, lékař, to vše na dráze. Po delší době se ale Dán zvedl a v pohodě dokráčel do depa. Celý stadion čekal, že se jízda bude opakovat se všemi jezdci, neboť se pád odehrál v první zatáčce po startu, ale kdeže.

Polský rozhodčí nevyužil této možnosti a vyloučil Golloba z jízdy. Reakce publika byla evidentně proti. A tak bylo finále ochuzeno o Poláka, který měl obrovskou formu, a všichni se shodli, že by závod vyhrál.

Nový start a nádherná bitva, z níž vyšel právem jako vítěz rus Emil Sajtfudinov,který za sebou nechal Nickiho i Antonia. Po slavnostním vyhlášení jsme poseděli v depu na pivečku ve společnosti Vaška Milíka i jeho otce a všechno jsme probrali. Náročný, ale krásný den byl za námi a tak jsme se odebrali směr ček ripablik.

Foto: Miloslav Čmejla