Polepy – 15. února
Předem musím zdůraznit, že Miloslav Čmejla je můj kamarád. Jak jsem se zmínil při autorském čtení jeho knihy ve Štětí v roce 2016 v knihovně města, poprvé jsme se potkali na cestě autobusem v roce 1966 do OU Sepap Štětí, kde jsme tenkrát nastoupili do učiliště. Každý jsme měli jiný obor a po vyučení jsme nastoupili do papírenského závodu Sepap Štětí. Někdy v tuto dobu jsem začal jezdit do Polep, odkud on pocházel, a kde se začala jezdit plochá dráha.
Setkávání ve Štětí a v Polepech
Jezdil jsem tam vlakem, ale předtím jsem musel jít z rodné obce tři kilometry pěšky na nádraží a potom vlakem do Polep. Několikrát jsme šli s kamarády pěšky domů přímo z Polep, poněvadž jsme si nechtěli nechat ujít závěrečné boje na ploché dráze. Míla tam již tenkrát dělal na kole něco jako motospojku mezi hlavní bránou,depem a hlasatelskou věží, kde jeho otec hlásil dění na dráze.
Miloslav Čmejla poznával plochou dráhu už jako malý kluk
Potom se naše cesty rozešly, Míla šel na vojnu, a po návratu začal jezdit plošinu. A my se začali opět potkávat v práci,poněvadž se vrátil zpět do mateřského závodu a tak jsme si opět mohli povídat o závodech na ploché dráze. Moc jsem ho obdivoval, jak do toho šel, dělal těžkou práci a k tomu musel dojíždět do Chabařovic vlakem a autobusem.
Poprvé jsem ho viděl jezdit v rodných Polepech, kde tenkrát bývaly návštěvy dva až dva a půl tisíce lidí. Při nástupu byl jeden z nejmenších, měl kožené rajtky a proti kolegům závodníkům pánům Zobalovi a Novotnému byl snad o hlavu menší. Hned ve své první rozjížďce dojel poslední. Míla se to tenkrát teprve učil a to pravé peklo začalo hned druhý den v práci.
Štětí není tak daleko od Polep a tak se závodech sešli známí z práce, známí z Polep, hodně kamarádů a několik pitomců. To, co jsem slyšel já a co musel vyslechnout Míla, bylo ubohé. Jeden jeho spolupracovník řekl, že jede h…o, tedy pardon,-housátko, taky to slovo začíná na h a končí na o. Mně rozčílil tím, že taky jezdil na cestovní motorce jako já a nebyl vůbec soudný a nedokázal si uvědomit, že Jawa speedway je úplně jiné kafe a již jen na ni sednout je velký rozdíl.
Šťastné i nešťastné dny
Miloslav Čmejla se svým otcem Jaroslavem
Potom se Míla začal zlepšovat, já ho viděl ještě asi dvakrát, a bylo to znát. Však o tom svědčí pěkná předmluva pana Martina Morávka z Chabařovic v jeho knize. Ovšem ty kecy, Míla slyšel i nadále a to dost často. I když již potom jezdil dobře.
Na veřejné čtení jeho knihy do Štětí tenkrát přijeli z Chabařovic pánové Martin Morávek, Bohuslav Polák, bývalí jezdci, a Lubomír Hrstka, novinář a fotograf, který psal pěkné články o ploché dráze v Průboji a vždy tam byla i jeho fotka ze závodů. Ze Slaného přijeli také tři pánové, ale já si pamatuji jen Antonína Vildeho a druhého pána vídám při závodech ve Slaném. Toho třetího si již nevybavuji.
Míla měl tenkrát velkou radost, že přijeli a svůj čas věnovali právě jemu a jeho knize. Při této příležitosti jsem mu napsal plochodrážní desatero, a hned jeho první bod zněl: děkuji, své manželce Marušce, že jsem mohl jezdit plochou dráhu a ona vychovávala děti.
Ovšem, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a vloni v létě zemřela manželům Čmejlovým dcera Martina. Určitě neštěstí, které každý od sebe odháníme. Zůstaly dvě děti, vnučka třináct a vnuk sedmnáct a půl roku. Nyní se o ně starají babička s dědou a určitě jim to nikdo nezávidí. Dcera Martinovi pomáhala Mílovi při pořádání dětských dnů ve Štětí a na ledovce v Račicích. Není to pěkné vzpomínání ani pro mne,vždyť jsem ji znal od mládí.
Na ploché dráze i na zahradě
Neúnavný propagátor ploché dráhy Miloslav Čmejla se pořádáním ledů v Račicích postaral o svůj další majstštyk
Ukončením kariéry plochodrážní jezdce přesedlal Míla za mikrofon po vzoru svého otce. Jeho divácké soutěže v Chabařovicích v přestávkách, byly pověstné a bylo to pěkné oživení závodu. Jeho mistrovským kouskem ovšem bylo uspořádání mistrovství republiky na ledové ploché dráze v Račicích.
Nosil myšlenku v hlavě asi pětadvacet let, ale nikdy to nevyšlo. Šel se svojí kůží na trh, vložil do toho své prachy a potom bylo zase zle. Diváků se sešlo hodně a já byl svědkem, jak někteří opět proudili, že si nahrabal. Dělal spíkra, sháněl pro plochou dráhu peníze, a když jsem slyšel, kolik oslovil sponzorů, kolik projezdil tak si myslím, že na jednoho člověka je toho dost.
Kolik nanosil peněz do ploché dráhy, nevím, nikdy mi to neřekl a ani to nemusím vědět, ale určitě to bylo dost. Na závěr se musím zmínit o našem setkávání. Setkáváme se na závodech, u nás na zahradě nebo u něho a opečeme si buřtíky a při té příležitosti to vše probereme. Poněvadž je nám již sedmdesát let, tak si asi dovedete představit dva dědky. Někdy si vynadáme, pohádáme se a třeba se hned rozjedeme domů.
A to i dost často. Já si z toho nic nedělám a Míla nakonec povolí a upustí páru. No, a když je to ostré, tak mu napíši email a oslovím ho Mýlo nebo Mylouši po jednom bývalém politikovi minulé éry a on už ví, co to znamená. Ale to k životu patří a život je přece příliš krátký!
Míla Čmejla dnes oslaví sedmdesáté narozeniny. Všechno nejlepší a ploché dráze zdar.
Silničního závodníka Františka Šťastného jsem obdivoval již jako mladý kluk. Zažil jsem ho jako závodníka, téměř lidového vypravěče u nás ve městě při oslavách založení města v roce 1976, televizního sportovního komentátora, závodníka Ford Fiesta Cupu a také jsem byl na jeho posledním závodě na Velké ceně Prachovských skal v roce 1971, kdy se loučil se svojí bohatou reprezentační závodnickou kariérou. Potkal jsem ho i na stadiónu ve Slaném. Ale pěkně popořádku.
Lidi, jak já jsem měl ty motorky, rukavice a brejle rád!
Pracoval jsem přes třicet let v jednom papírenském podniku, kam se přiváželo ke skartování mnoho časopisů, novin a dalších periodik i se sportovní tématikou. Jakmile jsem dostal řidičák na pionýra tak mě to chytlo a začal jsem se intenzívně zajímat o motory a motorky. Poněvadž se do podniku dovážely zmíněné tiskoviny všech možných názvů, tak jsem měl poměrně dobrý přehled o motocyklovém odvětví a disciplínách na domácích značkách Jawa a ČZ. Nejdříve jsme chodili pro noviny jako učni a potom jako zaměstnanec. Protože tam bylo velké lidské hemžení mezi starými knihami, novinami a časopisy všech možných zájmů, tak přišlo to, co muselo přijít. Zákaz.
Já dopadl dobře, měl jsem tam kamaráda, který mě zásoboval po několik let mými oblíbenými články a časopisy, takže jsem byl pořád v reálu. Mimochodem, do dnešních dnů mám schovanou knihu od Karla Gotta – Říkám to písní, s vlastnoručně namalovanou botou. V devadesátých letech to byly jiné grády. Kniha, o které její autor v rádiu tvrdil, že byla úspěšná a že se dobře prodávala, a díky této knize vydělal hodně peněz, tak mi ji kamarád přinesl, a pozval mne na prohlídku skladu. Byla tam hromada těchto knih, která byla vysoká zhruba 10 až 11metrů.
František Šťastný v Brně roku 1962
Trochu mi název knihy připomíná plochou dráhu na ledě. Tam taky puká led. Ale to jsem odbočil. Poslední velký rozhovor s Františkem Šťastným, který se mi dostal po konci jeho silniční kariéry do rukou, byl v časopise Květy, které s ním udělaly rozhovor na celou dvoustranu. Nadpis článku zněl: Nashledanou, Franto!
Titulek článku byl vysoký asi čtyři centimetry a popisoval celou jeho karieru, jak začínal, jak padal, jak závodil a pral se se závodnickým osudem, jak končil a které světové motocyklové továrny o něho měly zájem. A, že ty světové značky, ověnčené světovými tituly nebyly žádná ořezávátka. A on nemohl legálně odejít a na emigraci neměl žaludek, a jakmile by opustil ČSSR a nemohl se vrátit, tak to by ho oddělalo.
Závěrem rozhovoru tam bylo dvoucentimetrovými písmeny napsáno jeho vyznání: Lidi, jak já jsem měl ty motorky, rukavice a brejle rád! Na nic si nehrál, a i když mu ke konci kariéry, házeli klacky pod nohy, nikdy neodešel do ciziny a zůstal doma. A já dnes ve svém věku, plně chápu jeho rozhodnutí.
Se mnou na pracovišti pracoval kolega František, který chtěl v době vyjití článku odejít pracovat jinam. Taky jezdil na cestovních motorkách jako já, tak jsem toho využil, a nadpis a konec jsem nalepil v práci do okna, pěkně vysoko, aby se nedal tak snadno sundat. Dělalo se nám s ním dobře, a tak to bylo pro něho takové poděkování. Vydrželo to asi čtyři roky, než měnili okna. Nakonec neodešel a my byli rádi, že u nás zůstal.
Jeho otec si po uvedení Jawy Automatic 350 do prodeje, hned přes známého tuto motorku koupil. Motorka měla krásnou tmavě modrou barvu a on s ní jezdil každý den do práce. Táta byl pedant, puntičkář a byl prý tenkrát jeden z prvních, který Automatica v republice vlastnil a motorka byla pořád jako nová. Na záruční prohlídky jezdil výhradně do Jawy a další servis taky tam. A právě k tomuto typu se váže moje další vzpomínka na Františka Šťastného.
Setkání v Hořicích
Když uvedli tento typ v roce 1967 na náš domácí trh, v televizi běžel shot, a kdo by to mohl nejlépe komentovat než Františka Šťastného. A jak mu bylo vlastní, tak zdůvodnil lapidárně výhody automatické spojky, svými slovy: „Chceš jet pro pivo, tak žádné, Pepíku, pojeď se mnou a budeš držet bandasku! Zařadím, pomalu přidávám plyn a pěkně se rozjedu. Jednou rukou řídím a druhou držím bandasku.“
V Jičíně roku 1971
A to se tehdy ještě nejezdilo s přilbou. A co dnes? Když kolegy táta, prodával tuto krásnou motorku, tak mi ji nabídli. Já ji odmítl, přestože cena byla adekvátní cenám ojetých motorek té doby. A dnes se tyto skvosty prodávají – tedy spíš neprodávají, jak jsou ceněné. Kdysi jsem zaslechl rozhovor pána, který pracoval v továrně našich motocyklů Jawa a jmenovitě se na tyto automaty a vůbec na typy 360 a 361 ve Francii čekalo dva měsíce.
Tenkrát v druhé polovině šedesátých a začátkem sedmdesátých let to pro sportovní nadšence byla divná doba. Ale pozor, neplést sem politiku a něco podobného, píši pouze o motocyklech! V ČZ Strakonice připravovaly nový čtyřválec/čtyřtakt 420ccm a v Jawě taky čtyřválec/dvoutakt 350ccm, 13000ot/min, 70-72ks. Motor byl unikátní konstrukce a stroj měl být údajně nejrychlejší v celém startovním poli mistrovství světa.
Než vyšlo najevo, proč motocykl odpadá ze závodů, František Šťastný před kamerou vysvětloval, jak ho Jawa vždy upozorní chvěním a brněním do řídítek, aby ubral. Jak to s Jawou dopadlo, všichni víme. Když jsem před čtyřiceti lety byl na výstavě našich motocyklů a viděl tam oba klenoty, spadla mi z úžasu čelist, jaké to byly krásné motorky.
Škoda! Na začátku sedmdesátých let naše silniční motocykly ztrácely dech, a tak továrna Jawu čtyřválec, stáhla z mistrovství světa. Svět motorů popisoval v tu dobu porovnání vybraných motocyklů světových značek výkonem, maximální rychlostí, otáčkami. Kupříkladu ve třídě 350 ccm měly světové značky výkon, téměř jako naše motocykly ve třídě 500 ccm. František Šťastný v roce 1966 vyhrál na Sachsenringu v NDR ve třídě 500ccm, a jak rád říkal, bylo to jeho zadostiučinění za trýznění jednoho z příbuzných za války a nyní museli poslouchat československou hymnu.
Zmíním se o posledním závodě Františka Šťastného v Hořicích v roce 1971. Opět zabodoval kamarád a zamluvil mi místo v autobusu Tatra HB 500. Přijeli jsme do Hořic a pořadatelé nás zahnali bokem na malé parkoviště. Řidič couval do volného prostoru a já sledoval okolí.
Najednou jsem uviděl dodávku s cizí reklamou a náš řidič zaparkoval hned vedle. Šel jsem ven a uviděl za dodávkou závodní motocykl, dva mechaniky a jednoho jezdce v kůži. Šel jsem blíž a hned jsem ho poznal. Byl to Silvio Grassetti, který dovedl naší Jawu k prvnímu místu Velké ceny. Pamatuji si, jak psali v tisku, že při podpisu smlouvy s Jawou, si Silvio Grasetti vyžádal ještě motocykl Jawa Californian, aby měl na čem trénovat v terénu.
V tu dobu byl Californian snem každého mladého kluka. Jeho vystavení v tu dobu v Mototechně v Mělníku je pro mne pořád velmi živé. Moc povedená motorka. A krásná. Silvio byl ten Ital, který při VC ČSSR vyjel naším čtyřválcem z depa rychle na start, tam porazil jezdce a upadl i s motorkou, rozbil nádrž, benzín vytekl na závodní plochu a pro naší Jawu a pro něho VC skončila. Továrna tenkrát do tohoto jezdce vkládala velké naděje a nakonec taková blamáž.
Potom coby tovární jezdec skončil a já ho po letech potkám na malém parkovišti v Hořicích. A i po těch letech jsem na něho měl zlost. Údajně se motorky bál, poněvadž o Billu Ivym, je to, co se stalo, známo. Jak to opravdu bylo, věděli asi pouze nejbližší, kteří s ním přišli do styku.
Náš hlavní hrdina František Šťastný jel v Hořicích svůj poslední závod a končil s reprezentací a zachraňoval čest našich barev. V závodě skončil na celkovém sedmém místě a to prosím byl z našich nejlepší. Za své peníze koupil produkční Yamahu, která tenkrát v mistrovství světa neměla konkurenci, a v západní Evropě se na ni čekalo půl roku. On ji díky svým známostem sehnal přes kolegu závodníka.
Jeho obliba jako závodníka i člověka byla obrovská a on měl nejraději Tourist Trophy, a jak rád říkal, tak tam se ukáže, kdo je jaký jezdec a závodník. V roce 1977 se z úcty k němu ocitl na titulní stránce publikace o TT.
Renault odjíždí bez podpisu
V roce 1976 se v naší střediskové obci konaly oslavy 710 let založení obce, a tak byly připraveny různé atrakce pro děti i dospělé. Jedním bodem programu mělo být vyprávění Františka Šťastného o jeho kariéře. A tak jsem šel okounět na náměstí, kdy přijede.
Po nějaké době vidím, jak přijíždí světle bílá R 5, tenkrát nový typ u Renaultu. Auto zastavilo, ladně vyskočila krásná mladá třicítka, s dlouhými černými vlasy na ramena. Na druhé straně vystoupil řidič, kterému, jak víme, to tolik díky všem haváriím nešlo. Asi hodinu nás diváky bavil svými historkami, haváriemi a pěkně mluvil o vývoji závodních motocyklů Jawa i ČZ.
František Šťastný coby televizní moderátor v rozhovoru se Zbyňkem Havrdou v Morašicích u Litomyšle
Vzal to z jedné vody načisto. Začal silničními motocykly, které dodýchaly, vzpomínal i na nešťastný čtyřválec a tragédii Billa Ivyho. Potom to vzal přes motokrosy, které u nás začínaly se svojí krizí. A nakonec pohovořil i o ploché dráze.
Oslavy byly v červenci 1976 a on věřil, že s našimi motorkami vše dobře dopadne. Vyprávěl bez zášti a zloby, i když ho to uvnitř určitě bolelo. Já si vzpomněl, že doma mám knihu, o motocyklovém sportu a že si ji nechám podepsat. Tak jsem se pro ni vrátil domů, a když jsem přijel zpět, zahlédl jsem, jak malý renault odjíždí i s jeho krásnou tajemnicí. A bylo po podpisu.
Po skončení závodní kariéry František Šťastný nastoupil do Československé televize jako redaktor oblíbené Auto-moto-revue. Jak to bylo možné, tak jsem tento pořad sledoval. Jeho žargon měl šťávu. Po několika letech náhle z obrazovky zmizel. A když mi kolega z práce tvrdil, že ho vyhodili kvůli alkoholu, nevěřil jsem mu.
Někdy v roce 1995 – 1998 jsem jel se svým bratrem na závody do Slaného. Zájezdové autobusy již moc na plochou dráhu nejezdí a je to škoda. Sjíždíme dolů k depu, kde byla fronta aut a my pořád stáli. Najednou koukám, že spolujezdec ob jedno auto vpředu, vyndal z auta jednu nohu, která byla zabalená do obvazů nebo sádry. Po příjezdu na parkoviště zjišťuji, že ta noha byla Františka Šťastného.
Vždy, když přijedu do Slaného, tak si dám malé pivo, protože zpět zase řídím. Po určité době, jsem musel navštívit záchody. Stoupnu si do volného boxu a moc se nerozhlížím a náhle slyším známý hlas od vedle stojícího muže, který jsem slýchával v televizi v Auto-moto-revue: „Sakra, zase mi to moc nejde.“
Dnes, když mi je sedmdesát, vím, co to je, když to nejde. Ani nevím, jak jsem odešel a vrátil se do hlediště ani nevím jak. Potom jsem zjistil, že František Šťastný sedí v okruhu svých známých a dobře se baví. Nebo opačně, on bavil je. A já si v tu dobu vzpomněl na starý zážitek u nás v obci, ale podpis jsem nezískal. Neodvážil jsem se a radši jsem jen poslouchal. Byl můj velký oblíbenec, kterého jsem obdivoval a od mládí mu držel palce. Puritáni prominou, najednou vedle sebe stojíme na WC. To byl zážitek, který se často nestává.
PS
Závěrem se zmíním o tom, jak jsem chtěl prodat první a druhé vydání knihy od Dalibora Janka a Šťastný František. Po celou dobu v inzerci se nikdo neozval a nikdo neměl zájem o tyto knihy a já jsem z toho byl trochu mimo.
Dnes už nikdo nejede vlakem do Polep na plochou dráhu, a že tam občas bylo i 2 tisíce diváků. O nejezdících autobusech na závody jsem se již zmínil a to nemluvím o tom, jaké je jít pěšky na motocross polními cestami, tam i zpět ve třinácti, čtrnácti letech do vesnice vzdálené pět kilometrů, kde se jezdil. Proto jsem chtěl knihy o závodníkovi, který nás proslavil, dát pryč, poněvadž naši mladí na to nejsou a osmiletý vnuk let, nemůže slyšet hluk a je z toho KO.
Na trati starého brněnského okruhu
Zasloužilý mistr sportu František Šťastný zemřel 8 dubna 2000 ve věku 72 let. Prosím příznivce motorismu, aby si na tuto legendu občas vzpomněli a pochopitelně i na československé motocykly, všichni si to zaslouží!
Je mi jasné, že něco nebude hrát nebo kdo byl u „toho“ tak to slyšel a viděl jinak, ale já to všechno sledoval hlavně z tisku a televize tak, jak se to tenkrát prezentovalo. A občas si zajel na nějaký závod. Určitě to budou číst i čtenáři, kteří se s Frantou, jak ho nazývali, znali a tykali si s ním, ale já se musel spokojit jen se vzpomínkami, které jsem zažil, nebo někde vyčetl a musel jsem si s tím vystačit.
Plochodrážní jezdec Roman Matoušek vyletěl jako raketa na československou plochou dráhu. Vždy jsem ho viděl jako jezdce v přilbě nebo v televizních přenosech při nějakém rozhovoru. Poprvé naživo jsem se s borcem, který nás před rokem opustil navždy, potkal při závodech v Chabařovicích.
Setkání v depu
Roman Matoušek v červenci roku 1988 slaví v Březolupech svůj titul mistra republiky
Přijel pozdě, v depu již panoval čilý ruch a všichni pracovali na motocyklech a on přikráčel do depa v ruce dvoulitrovou láhev Coly, což tenkrát ještě byla vzácnost. Obhlédl situaci, prohodil pár slov s okolostojícími, zjistil si, ve kterém boxu má místo, a začal s mechanikem vykládat motocykly, které stály s autem za zdí depa.
Byl tenkrát jeden z prvních jezdců, který měl nový motor Jawa s kulatým krytem na olejovém čerpadle. Závody proběhly bez větších problémů, a on, jako vždy vynikal dravostí, která byla jedním z jeho hlavních vlastností. Poté jsem ho vídal již jenom na dráze, poněvadž čumilů mají v depech dost, a někde se to pořadatelům nelíbí. A tady se to nelíbilo panu Zobalovi a tak jsem i se synkem musel depo opustit.
Podruhé jsem se s Romanem Matouškem setkal ve Slaném, na jednom z posledních závodů jeho kariéry. Zase přijel později než všichni ostatní, kteří již byli v depu. Přijel s osobním automobilem s britskou poznávací značkou a s ním i s vozíkem a motorkou na něm vjel na plochodrážní ovál. Projel si dráhu, zajel do depa a začal vykládat.
Přivezl i své dva syny a ti běhali mezi diváky a říkali, že dnes táta určitě vyhraje. Asi po půlce závodu jsem se šel podívat do depa a zůstal jsem tam asi dvě rozjížďky a při té druhé se Roman vracel do depa s velkou parádou-při výjezdu z dráhy nahoru, dupal okovanou botou do asfaltu, k tomu motor čtyřtaktu a zvuk dalších motorek, to bylo něco, co jsem již nikdy neslyšel.
Tušil jsem, že něco není v pořádku. Pospíchal, dojel k boxu, téměř vystoupil za jízdy z motorky a utíkal si něco vyřídit s některým s jezdců. A dál nic nevím, protože pořádková služba nás několik čumilů vypoklonkovala z depa ven. Trochu mi to připomíná jeho roztržku se Seanem Wilsonem, která běží na na You Tube, a já si rád pouštím.
Divočina na křižovatce
A moje poslední setkání s Romanem Matouškem jako jezdcem na motocyklu bylo v silničním provozu na slánské křižovatce u Lidlu, když tam ještě byly semafory. Po jednom skončeném závodu jsem se vracel s dcerou Evou domů autem a na křižovatce jsme se zařadili do pravého pruhu směr Roudnice.
Protože Eva byla velký fanda našich závodníků, znala je jmény a Petr Vandírek, Jiří Štancl, Václav a Jan Vernerové, Karel Průša a Roman Matoušek byli její favorité. Zastavili jsme na červenou. V prostředním pruhu zastavila čtyřtaktní, čtyřválcová japonská motorka, krásný zvuk. Podívám se na řidiče a vidím sporá postava, culík za brýlemi známé oči. Roman Matoušek!
Československý národní tým v září 1990 v Pardubicích: vzadu zleva Vladimír Kalina, Antonín Kasper a Roman Matoušek, vpředu Bohumil Brhel a Zdeněk Tesař
Ještě jsem stačil Evě říci, KDO vedle nás stojí. Pak se událo něco, co mělo velký spád. V levém pruhu zastavilo osobní auto a okénko u spolujezdce sjelo dolů. Bylo vidět, že motocyklista a spolujezdec v osobáku se znají. Náhle spolujezdec v autě zakřičel či spíše zařval ‚vem za to, vole!‘
Na semaforu naskočila žlutá, mašina zabrala, zvedlo se přední kolo a jezdec přepálil křižovatku po zadním. No, a já zařadil, odbočili jsme a já měl celou cestu domů, o čem přemýšlet. Nikdy na tento moment nezapomenu.
Po skončení jeho kariéry jsem Romana Matouška sporadicky potkával většinou na stráni u stánku a piva, kde byl obklopen kamarády a bylo ho všude plno. Když přišla zpráva o jeho úmrtí, byl to jistě velký šok pro lidi točící se okolo ploché dráhy, bývalé závodníky, diváky a pochopitelně hlavně pro jeho rodinu.
Vždyť zase tak starý nebyl! Měl jsem vždy takové tajné přání, které se mi již nesplní. Snil jsem o tom, že jednou uvidím Romana Matouška jako jezdce třeba v jeho šedesáti nebo i sedmdesáti letech při
nějaké exhibici. A byl to šok i pro mne, a myslím, že další takový plochodrážní Roman se asi již tak nenarodí. Bouřlivák, který dělal závody i v depu. Čest jeho výkonům na dráze a čest jeho památce.
Post scriptum
Úsměvy s partou plochodrážních závodníků: zleva René Juna, Milan Matoušek, Zdeněk Majstr, Roman Matoušek a Jiří Štancl předloni v červnu při slánské extralize
Málem bych zapomněl na jiný Romanův výjezd na plochodrážním speciálu do víru silničního provozu. Přes třicet let jsem odebíral časopis Svět motorů, který jsem měl předplacený u pošty. O ploché dráze tam psali docela dost a třeba o takové Zlaté přilbě Pardubice tam bývaly popsaná i celá dvoustrana. Pěkně, rozjížďka jedna za druhou.
No, a o začátcích Romana Matouška a slánském klubu tam psali taky. Jeho výjezd na silnici měl velkou odezvu u činovníků Svazarmu a Roman dostal distanc s připomínkou, že to není vhodné chování sportovce socialistického zřízení a sportovce Svazarmu. Však to také zmiňuje bývalý vynikající jezdec a pozdější trenér Zdeněk Majstr v kabelové televizi Slaný.
Foto: Eva Palánová, Lubomír Hrstka a archív AK Březolupy
