Když jsem o Vánocích zapaloval svíčku na stůl, uvědomil jsem si, že existují i jiné svíčky než vánoční, a to zapalovací třeba do motorů pro speedway, bez kterých by nikdy nezaburácel svým krásným hlasem a nepotěšil ucho diváka na závodech.

 

Poprvé jsem se  zapalovací svíčkou přišel do styku zhruba v pěti letech u nás doma. Otec vlastnil motocykl Manet 90. Koupil si ho, aby mohl dojíždět do práce asi dva a půl kilometru. Jezdil celý rok, v létě i v zimě a v tom spočíval problém. Motocykl Manet byl jediný československý motocykl, který točil obráceně.

Jednoválec, uvnitř dva písty, dvě ojnice a v zimě velice špatně chytal. Otec ho vystrkal ze stodoly, vyšrouboval svíčku, donesl ji domů a svíčku vložil do kuchyňského sporáku těsně za dvířka, aby neležela v ohništi.

Asi po dvou minutách ji vyndal, zašrouboval do motoru a motocykl nejvýše na druhé šlápnutí chytil. Když jsem měl deseti let, svíčky jsem podával klukům, kteří již měli řidičák na Pionýra a svíčky si měnili sami. V patnácti jsem měl řidičák i já. Používal jsem naše svíčky Pal.

Jednou jsem se dostal i k výměně svíčky u pána, jemuž bylo asi šedesát, vlastnil červeného Pionýra 05. Požádal mě, zda bych mu nevyměnil u tohoto  písta svíčku. Měl příbuzné v NSR a říkal mi, že mu přivezli 2 svíčky Božky.

On byl na svého Pionýra velice opatrný a vždy ho vystrkal do kopečka, tam nasedl a nastartoval a vyjel do práce. Já tenkrát vůbec nevěděl, že existují i jiné svíčky než naše Pal. To že jsou i nějaké svíčky Bosch jsem vůbec netušil. Výměnu jsem bral moc zodpovědně, bál jsem se, abych něco nepokazil. Přece jen to byla svíčka z NSR  a já doufal, že tu druhou dostanu za práci.

A to byl velký omyl! Navíc jsem  myslel, že by to zvedlo výkon u mé zelené 05. Až po letech jsem si uvědomil, že mojí 05 by nepomohlo ani spalování metylu. S přibývajícím věkem jsem jezdil na velkých motorkách, potom autem a svíčky se hromadily v krabici. Palky jsem jezdil kupovat do partiové prodejny  U Maškové do Prahy.

Prodávali je za 8 korun kus a jejich jedinou vadou bylo to, že měly špatný potisk. Tenkrát koupili do Tábora nové stroje, a než se  potisk povedlo vyladit, tak je prodávali jako partiovku. Aspoň dle informace od prodávajícího pána  v prodejně. Já vždy uvědomil kamarády, že tam pojedu a udělal jsem soupis jaké, kdo potřebuje, a přivezl jsem je.

Již tenkrát ve mně nebyl podnikatelsky duch, nechával jsem je za cenu nákupní v Praze. No a  použité svíčky byly v krabici a někdy v osmdesátých letech jsem si dělal první držáky na použité svíčky, které jsem měnil až do současné podoby. Nikdy jsem je nesbíral, pouze se to tak sešlo, až to skončilo na zdi.

Docela to má dosti velký ohlas u známých a kamarádů, kteří ke mně zavítají. A tak se sešly svíčky ze sedmdesátých let z Dacie, Źiguli,Trabant, Wartburg a to i svíčky tkz osmnáctky, které byly používány od začátku minulého století. Pozor, nepíší o speciálních svíčkách.

Největší úlovek byl u kamaráda, od něhož jsem dostal gumové pouzdro na svíčku osmnáctku, které byly dodávány jako  náhradní díl do luxusních  vozidel Mercedes ve třicátých letech. Tato pouzdra se svíčkami projela i druhou světovou válku ve vozidlech Wehrmachtu.

Kdo jezdil motorkou a měl svíčku pouze v kastlíku, po roce zjistil, že je svíčka téměř k nepoužití. A tady se ukázalo to, jak je gumové pouzdro užitečné. Přechodem na nízkohmotnostní svíčky se hodně změnilo. Svíčky jsou již téměř umělecké dílo, mají v izolátoru 2, 3 nebo 4 drážky, pěkně udělaný šestihran a ani nemluvím o jiskřišti. Úplný koncert, co se dá vymyslet.

Na You Tube jsem objevil vrak německého tanku, který byl vydolovaný po sedmdesáti letech z ruského bahna. Na blatníku vedle střeliva se blyští  dvě umyté  svíčky 18 mm závit se dvěma barevnými proužky na porcelánovém izolátoru, jaké mám na zdi v garáži. Za našich let bylo snadné svíčky používat.

Byly označeny následovně: 14-5,7,8,9- průměr závitu a tepelná hodnota  svíčky, 14R-s odrušovacím odporem,14Y-s vysunutým jiskřištěm a 14Z-svíčka pro dvoutakty. Dnes je to věda  a na vše existují tabulky.

Na závěr na sebe musím prozradit, že vlastně svíčku do motocyklu pro plochou dráhu vůbec nemám, ty se totiž nikde neválí. Alespoň ne v mém okolí. Poněvadž jak jsem to již  někde psal, tak ještě jedna věc. Sběratelství je docela dobrý kšeft.  Na internetu jsem zahlédl k prodeji ochranné gumové pouzdro na svíčku za  1500 korun a svíčku  americké výroby v 18 mm provedení 1000 korun. Proto Vás, kteří váháte, nabádám, začněte něco sbírat. Co, nechám na vás.

Ploché dráze zdar a když tak si zapalte svíčku třeba o Velikonocích. A jaká to bude, záleží pouze na Vás.

Mimo oblíbených Polepských brambor se v Polepech na Litoměřicku pěstovala i plochá dráha. Poprvé mě sem na závody mě vezl můj starší bratr na novém zeleném pionýru Jawa 05. Bylo mu patnáct, mně třináct. Těsně před obcí se mě bratr ptal, zda cítím spálený ricin a já odvětil, že ano, i když jsem nevěděl co to vůbec je. Moc jsem se těšil, byl to pro mě takový výlet mimo realitu.

 

Na plochou dráhu

Zaparkovali  jsme písta asi mezi padesátkou motorek různých značek a kubatur. Depo bylo ještě v bývalé pískovně, za dřevěným kinem téměř v sousedství jednoho z hlavních tahounů ploché dráhy v Polepech Jaroslava Čmejly. On spolu se svými kamarády ze Svazarmu rozjel stadión, aby se tam dala jezdit plochá dráha.

Dráha tenkrát byla ještě bez mantinelů a startovalo se hned u pískovny. No, a když naskočily čtyřtaktní motory, to bylo pro třináctiletého kluka něco. Kdo tenkrát jezdil, nevím, měl  jsem v sobě tolik dojmů, že si to opravdu nepamatuji. Ale právě zde, pravděpodobně při mé první návštěvě, se u mne uchytila záliba pro plochou dráhu, kterou rád sleduji, i když je mi již přes sedmdesát.

Moje druhá návštěva v Polepech byla až v patnácti. Měl jsem již papíry na pionýra a přijel na zelené 05. Jezdilo nás asi šest kluků a právě při první návštěvě coby řidiče, se u mého stroje stala porucha, která mě hodně vyděsila. Nešla mi zařadit třetí rychlost. Bál jsem co, se stalo a kolik bude stát oprava.

Doplížil jsem se na dvojku domů, kde mi starší kamarádi poradili, že je vyšroubovaný jeden šroubek u řadícího automatu. Ať vyvrtám do karoserie díru a šroubek dotáhnu. Protože kamarádi čekali, vzal jsem vrtačku na kliku a vyvrtal díru tam, kam mi radili. Šroubek jsem dotáhl a bylo hotovo.

Hned  jsme zase vyrazili na výlet.  Vícekrát jsem již takové zlo na motorkách neudělal. Dnes, když mi známý přiveze ukázat stopadesátku zetku a u výfukového potrubí vidím imbusové šrouby, nic nenamítám. Vaří se ve mně krev, ale na to musí přijít každý sám.

 

Asfalt nebyl dobrý nápad

Při zmiňované druhé návštěvě Polep již bylo vše jinak. Mantinely kolem celého stadionu, nové depo na druhé straně pískovny, nová věž hlasatelů a rozhodčích, kde hlásil Jaroslav Čmejla. Za rozhodcovskou věží byl vyhlouben menší bazének pro závodníky a návštěvníky.

Tenkrát jsem se osmělil a zavítal jsem do depa, kde jsem spatřil na vlastní oči závodníky, které jsem znal jen z novin nebo televize. A potom při dalších závodech jsem již depo navštěvoval pravidelně. Někdy nás vyhodili, ale s tím jsem počítal.

Závodů v Polepech jsem viděl hodně a rád se zmíním ještě o mistrovství republiky 1969, kde se bojovalo o titul, který vyhrál Jan Holub. Tenkrát  jsme tam s kamarády byli vlakem. Boje na ovále se protáhly a my si nechali ujet vlak, abychom viděli konec, v němž byl nejlepší již zmíněný jezdec.

Bylo nás osm a domů jsme potom šli pěšky. Oni šest a já osm kilometrů. V sedmdesátých letech byla v Polepech vybudována asfaltová dráha, což mělo být něco extra. Jak se později ukázalo, šlo o krok vedle a oni by museli přejít opět na škváru. A to zlomilo vaz dráze i činovníkům.

 

Plejáda plochodrážníků

Za těch několik let, co jsem jezdil do Polep na závody, se mi vrylo do paměti hodně věcí, které jsou dnes již vzpomínkami. Rád  vzpomínám na jezdce zvučných jmen doby. Antonín Kasper, Jaroslav Machač, Stanislav Kubíček, Karel Průša, Antonín Šváb, Volfové a další. Pochopitelně v mé paměti jsou i mladší. Jiří Štancl, všichni Vernerové, Emil Sova, Milan Špinka  a další. V paměti mi také zůstal první závod Emila Sovy. Přijel na závody  a nikdo ho neznal, protože začínal a právě ten den, to byl jeho koncert.

Bylo mu asi osmnáct a jezdil jako z partesu. Zrovna tak mi utkvěl v paměti Antonín Kasper starší. Jeli jsme na motorkách na závody a ve Vrutici u koupaliště jsme zastavili. Na břehu stálo osobní auto s přívěsným vozíkem a na něm plochodrážní Eso. Kasperovi se s  malým Toníkem vykoupali. A poté pokračovali na závody.

A co teprve, když Toník jezdil na malé motorce po závodním oválu. O té jeho jízdě se opravdu mluvilo dlouho. Další jezdci, kteří mi utkvěli v paměti, jsou Zbyněk Novotný, který jako jeden z prvních začal jezdit v barevné kombinéze, Jaroslav Zobal, jenž se svojí výškou velmi dobře poskládal na motorce. Josef Kalous, závodník z blízké vesnice Hrušovany, velice oblíben u místních diváků.

Jak ho nazval Jaroslav Čmejla, právě přijíždí na dráhu jezdec Kalous, vulgo Briggs. Poté úspěšně závodil za Liberec. Dalším byl místní Jiří Moravec či dnešní spíkr plochých drah Miloslav Čmejla.

 

Plochá dráha, motokáry, kaskadéři

Rád také vzpomínám na úpravy tratě, kde traktor Zetor 25A řídil jeden místní občan. Měl jen jednu ruku a statečně se pral s volantem. Úpravci tratě byli většinou vojáci, kteří s hráběmi po každé rozjížďce  uhrabovali zatáčky.

Nemohu zapomenout ani závodníky RH Praha, kteří jezdili na závody terénním autem. Bojový tudor měl plátěnou střechu a za sebou vozík se třemi motocykly.

V Polepech jezdili naši nejlepší reprezentanti, poté nová nastupující generace dalších jezdců. Zpestřením závodů byly i předváděcí jízdy manželek jezdců Moravce a Fabiána na plnoobsahových motocyklech ESO. Při absenci vlastní dráhy mělo v Polepech své centrum Ústí nad Labem. Nesmím zapomenout ani na Jiřího Štancla. Do Polep jako začínající jezdil trénovat  na Pionýru 05.

Poslední  závodů se jel závod  O Podřipský pohár  chmelového  věnce.  Dalším podnikem byl závod motokár na ploché dráze. Taky to bylo napínavé a motokáry si jezdci vyráběli sami. Představení na dráze v Polepech  mělo Autorodeo Praha v první polovině sedmdesátých let.

Tenkrát po Evropě jezdila francouzská skupina kaskadérů , která se jmenovala Legris .První vystoupení u nás měli Francouzi v Praze, které tenkrát navštívil můj kamarád z práce a vrátil se s očima navrch hlavy. Moc se mu líbilo. Něco takové v tu dobu u nás nebylo k vidění a stadióny, kde Legris vystupovali, měly plno. Toho se u nás chytila skupina lidí a udělala něco podobného pod názvem Autorodeo Praha.

Těsně před svým vystoupením v Polepech rozbili svůj stan na stadiónu a týden zde trénovali. Na závěr měli vystoupení. Pořad byl vskutku lákavý. Dvě stará auta, bíle natřená a na karosérii kytičky, klauni, prorážení hořící bariéry s kaskadérem na přední kapotě automobilu, kaskadér stojící na tyčkové konstrukci asi dva a půl metru vysoké a jezdec s autem v plné rychlosti prorazí konstrukci a kaskadér v pořádku dopadne za auto na nohy na dráhu.

Dalším kouskem byla jízda po dvou kolech s jedním autem anebo dvěma jedoucími proti sobě. Poté se ladně vyhnula a pokračovala v jízdě. Vrcholem byl přeskok s motocyklem Jawa – ČZ 150 mezityp, kdy jezdec přeskakoval auta  a skok do dálky.

Já nechápal, jak na produkční motorce navíc skoro dvacet let staré, jde provádět takové kousky. Dalším  prvkem byla jízda na prkně za osobním autem. A to prkno tenkrát kočíroval bývalý plochodrážník Fabian. Poněvadž Francouzi tenkrát u nás odvedli dobrou práci, připravili půdu pro naše kaskadéry a to odrazilo na divácích, jichž přišlo opravdu hodně.

 

Polepská plochá dráha po půl století

Několikrát jsem hovořil s Jaroslavem Čmejlou o budování oválu v obci.  Začátky byly těžké jako vždy, ale lidi se sešli a přiložili ruce k dílu. Techniku poskytl Svazarm, a jak se to rozjelo, měli vyhráno.

Po několika letech ovál začal lidem vadit, až to dopadlo tak, že ten černý ovál musí z obce zmizet. Ovšem zasáhla vyšší moc díky asfaltu na oválu a tím skončila kariéra plochodrážního stadionu v Polepech.

Nyní když jsem byl s dcerou Evou udělat pár fotografií, vyjevila se mi spousta vzpomínek. Kluci v tudoru a jejich jízda po oválu po jednom závodě. Auto plné mladých závodníků z RH a jejich výjezd vchodem pro diváky. Moje první a poslední sezení ve VIP zóně, které trvalo jen jednu rozjížďku. Vícekrát jsem si tam nesedl, poněvadž hned za mantinelem seděli diváci a uvnitř se řítily motorky.

Jízda Zetoru 25 A při úpravě trati. Nepovedené starty, kdy jezdec nezvládl stroj a postavil motorku na zadní. A že se to stávalo dost často, což se dnes již vidí málokdy.

Když jsme přijeli v současnosti, sedli jsme si na lavičku a já si prohlížel celý areál. Plochou dráhu již připomíná pouze tribuna pro diváky a  hlasatelna. Zbytky rozdrolené asfaltové dráhy, vjezd do druhého depa a několik funkcionářů Svazarmu, které občas potkávám při průjezdu obcí. Vždy se probere nostalgie a já to vše opět vidím.

Dnes je všude pěkný trávník dětské hřiště a nová  pěší  asfaltová stezka, na níž by se nyní vešel pouze jeden jediný plochodrážní jezdec. Protože se již v Polepech dlouhou dobu nejezdí, bylo určitě moudré rozhodnutí obecního zastupitelstva zkulturnit areál uprostřed obce.

Brýle jsou nutnou pomůckou všech motocyklistů a zvláště u ploché dráhy jsou nutností. A proto se u nich chci zastavit. Nedávno jsem si prohlížel, co na internetu lidé prodávají. Po nějaké době na mne vykoukly i brýle, které při závodění na ploché dráze za mého mládí
používali plochodrážníci zhruba do půle šedesátých let.

 

Přezdívalo se jim  korunovky. Já je zaregistroval poprvé v roce 1960, kdy naší obcí projížděly tanky T54 naší Československé lidové armády. Každý řidič, kterému koukala hlava z  korby tanku, měl tyto brýle očích.

Asi o pět let později opět jezdily tanky mojí rodnou vesnicí. Tentokrát jejich řidiči již mívali modernější brýle, s nimiž jsem jezdil již i já na motorce. Sice se časem vytahala guma, která držela na přilbě, ale pro nás to byl již pokrok.

Při mém prvním závodě coby diváka v Polepech brýle korunovky měla většina závodníků. A jak nás seznámil spíkr Jaroslav Čmejla, každý jezdec dostával na jednu rozjížďku jedny brýle.

Můj bratr nastoupil na vojnu do Slaného v roce 1964. Začal jsem  jezdit na pionýru a on mi přivezl papírovou krabičku. Uvnitř bylo asi padesát malých papírových  obálek a v nich po jednom kusu korunovek. A na každých deset jedny s čirou slídou.

Přinesl jsem je mezi své kamarády a jen se po nich zaprášilo. Zůstalo mi jich asi sedm doma. Zhruba po padesáti letech jsem je objevil v garáži. Brýle byly pro delší jízdy nepraktické a právě proto na ploché dráze vydržely pouze jedinou rozjížďku.

Zeptal jsem se bratra, kde se ty brýle na vojně vzaly, jak to s nimi vlastně bylo. Tenkrát někde ve skladu v kasárnách našli vojenskou bednu, jich byla po otevření plná. Za války prý byla v kasárnách ve Slaném  německá cyklistická  jednotka.

Skutečně jsem náhodou ve válečném dokumentu uviděl  německého vojáka, jak strká v blátě kolo a na hlavě má korunovky. Pochopitelně  netvrdím, že to musely být brýle ze Slaného, ale Němci je ve svém arzenálu měli.

A nyní, proč jsem se vlastně o brýlích rozepsal. Jak píši výše, tak při maření svého volna na internetu, tak jsem narazil na inzerát tohoto znění, prodám tyto brýle za Kč 1900,-. Na fotografii byly právě korunovky. Co k tomu dodat?

Snad jen to, že se svět asi zbláznil. Dnes již niko neříká, že probendil své volno, prospal, proflákal, nic nedělal, ale že tyto chvíle prokrastinoval! A zrovna tak je to i při různých nabídkách všelijakého zboží nebo náhradních dílů na veterány, které je předražené až běda. A proto, naučme se s tím žít a ať žije plochá dráha,