Ve věku šedesáti sedmi let včera tento svět opustil Zenon Plech, asi nejlepší polský plochodrážník, který se nikdy nestal mistrem světa. Ovšem stará moudrost praví, že velikost jedince se posuzuje podle toho, kdo byli jeho soupeři.
Zenon Plech se stal pětkrát mistrem Polska, vlastnil dvě bronzové medaile z mistrovství světa družstev. V mistrovství světa jednotlivců z osmi účastí ve světovém finále byl jednou třetí (1973) a jednou skončil těsně pod stupněm nejvyšším se stříbrem (1979).
V třiasedmdesátém ho předběhl jeho rodák, letos zesnuvší Jerzy Szczakiel, pak slavný Ivan Mauger. Ve světovém finále Zenon Plech dokázal porazit Ole Olsena, Michaela Lee, Kelly Morana, Edwarda Jancarze a řadu dalších.
Byl hvězdou ve zlaté éře ploché dráhy, ale zůstal skromný. Potkával jsem ho na závodech SGP v Polsku a pokaždé jsem si šel popovídat. Neznal mě, ale vždy mi věnoval pár minut, stejně jako ostatním fanouškům.
V době vyhlášení termínů sportovních podniků největší pozornost vyvolávají přestupy jednotlivých závodníků a přípravy týmů. V tom naprosto nečekaně konec plochodrážní kariéry oznámila švédská hvězda Antonio Lindbäck.
Hollywoodský příběh pozpátku
Antonio není jen tak někdo ve sportu levých zatáček. Jeho dojemná historie sirotka z Ria de Janeiro adoptovaného v mrazivém Švédsku působí jako z románu. A jeho kariéra jako úspěšného profesionálního závodníka je pak jako hodně velká nadsázka z hollywoodského dramatu. Jenomže u Antonia jsme většinou sled událostí sledovaly v opačném, nikoliv hronologickém pořadu.
Nejdřív jsme poznali bojovníka ze seriálu Speedway Grand Prix a teprve později jsme se seznamovali s jeho cestou mezí elitní plochodrážníky světa. Přinejmenším takto to probíhalo u mě. Před osmnácti lety se objevil ve Slaném jako finalista juniorského mistrovství světa. Poté jsem ho vídal v reportážích TV Eurosport a už tenkrát se dokola opakovalo první jezdec speedway tmavé pleti. Takhle to vydrželo skoro do konce úspěšné kariéry. Přitom jakkoliv zajímavý neobvyklý původ a bezesporu exoticky vzhled švédský reprezentant má, je to vlastně to nejmenší.
Všechno tohle by stačilo by jen na minutový televizní šot v zajímavostech ze světa v neděli ráno. To důležitější, že na škváře toho uměl a dokázal hodně. V seriálu Speedway Grand Prix dlouhá léta jezdil jako trvalý účastník. A když z elity vypadl, dokázal se vrátit zpátky sítem kvalifikaci a umístěním v challenge. Naposledy dvakrát za sebou v létech 2018 a 2019.
Stojí za zmínku, že už dřív vypadalo, že jeho kariéra skončila a to kdy chvíli zápasil se svými démony. Jen sám Antonio ví, zda problémy mimo trať přivodily pokles formy, anebo naopak. Důležité je, že závodník zabojoval a povedlo se mu, co dokáže jen málokdo. Zvednout se a hlavně vrátit se na původní vysokou úroveň.
Loučí se osobnost
Při ohlášení ukončeni sportovní kariéry Antonio Lindbäck vylíčil všechny největší úspěchy a zdůraznil dvě věci. Že dosáhl mnohem víc, než sám na začátku sportovní dráhy očekával, a že zakončil jinak velice složitou sezonu 2020 triumfem ve švédské lize s týmem, kde začínal.
Dále upřesnil, že pečlivě zvažoval otázku, co dál, a došel k závěru, že je načase odejít. Já ho naposledy viděl na SGP v Toruni a vzhledem k poměrné nepřesvědčivým výsledkům v letošním ročníku jsem věděl, že ho minimálně rok v seriálu Grand Prix neuvidíme. Rozhodnutí skončit asi v Antoniovi už zrálo, protože v poslední osmé SGP roku 2020 závodil jako vyměněný.
Už nejezdil na chvostu a nesbíral body, co mu někdo ponechal přes defekt, pád, nebo špatným startem. Naopak v každé jízdě bojoval a svůj předposlední start v tento sobotní večer proměnil ve vítězství. Nakonec mu chyběl jediný bod, aby si prodloužil účast ve velké ceně o semifinále. A já věděl, že se loučím s opravdovým bojovníkem.
Výkony žádného jiného plochodrážníka ze světové elity takhle nekolísaly od naprostého propadáku do vítězství v ikonické Speedway Grand Prix v Cardiffu. Nakonec ale v paměti fanoušků zůstanou přece jen ty úspěchy, nikoliv propadáky.
Na nejvyšším stupni velkých Antonio stál celkem třikrát. Dvakrát byl mistrem světa družstev se Švédskem a po celou kariéru byl nepřehlédnutelným závodníkem nejen neobvyklým vkusným designem motorek a kombinéz, nebo exotickými dredy posledních sezon. Antonia jsem nikdy neviděl odmítnout fanouška a neusmát se, požádal-li někdo o fotku. A i tohle se počítá.
Hodně štěstí Toninho, léta utekla nějak moc rychle!
Praha – 24. září
Všechny dosavadní tiskové konference před velkými závody byly vždy, aby připomenuly blížící se událost, poskytly nejčerstvější informace a zvýšily zájem publika. Letošní rok je v mnohém jiný, což se muselo zákonitě promítnout i do plochodrážní sezóny. A tak tiskovka k 72. slavné Zlaté přilby slavila úspěch už tím, že byla vyhlášena a konala se. Měla jediný hlavní cíl, a sice potvrdit, že tradice nebude porušena ani letos. Odbude se celý plánovaný pardubický super víkend a jako přídavek se v pondělí na pražské Markétě pojede i Tomíčkův memoriál.
Tipujte:
Loading ...
Lákavá startovní listina
Ať se jede za jakýchkoliv podmínek, nejzajímavější otázky jsou vždy spojené se startovní listinou. Ředitel závodu Evžen Erban rok co rok do posledního okamžiku před startem musel řešit případnou účast nebo omluvu konkrétního závodníka. Poprvé je tomu trochu jinak.
Jednak z logistických a přiznejme si to i finančních důvodu je počet účastníků nedělního hlavního závodu zredukován na čtyřiadvacet. Určitě to neubere na sportovním dramatu, ale malinko snížilo tlak na pořadatele. Přispěli i sami závodnicí svým vstřícným jednáním a vesměs pozitivní odezvou.
Největším magnetem budou, jak jinak, dosavadní vítězi zlatého trofeje. Nebude chybět loňský, již dvojnásobný vítěz Jason Doyle, nezaměnitelný Nicki Pedersen a zatím poslední domácí vítěz Václav Milík. Přijede i čerstvý kvalifikant do seriálu Speedway Grand Prix 2021 Švéd Oliver Berntzon, který skončil druhý v letošním challenge.
Zato ovšem nepojede český šampión mezí jednotlivce Eduard Krčmař, který bude v nedělí se svým polským týmem z Krosna bojovat a postup do první polské plochodrážní ligy. Držme mu pálce, slánská hvězda předvedla letos skvělé výkony na všech domácích tratích a věřím, že ho uvidíme i na Tomíčkově memoriále.
Co by to byla za startovní listinu, kdyby neskrývala nějaké to překvapení. Evžen Erban na dotaz, zdali si někdo další z jezdců velkých cen najde cestu do Svítkova, zatím jenom prozradil, že by velice stal o účast Artjoma Laguty. Takže počkejme si do příští neděle.
Vyprodáno, ale šance stále je
Nakonec se obvykle zabýváme doprovodným programem a statistikou prodeje lístků. Ale letos je i tohle jinak. Počet diváků byl nakonec zredukován na pouhé dvě tisícovky, i když pořadatelé připravili vše k splnění ještě nedávno platných podmínek pro sedm tisíc diváků v několika sektorech.
Situace je nakonec taková, jaká je, a všech 2000 lístků je pryč. Jelikož ale není známo, kolik držitelů lístků z předprodeje přijede ze zahraničí, tak pardubický klub připravuje internetové fórum, kde případní zájemci možná pořídí vstupenku od někoho, kdo si cestu do Pardubic za stávajících podmínek prostě nemůže dovolit.
Na pátek a sobotu pořád zůstává určité množství míst k mání. Zajímavé je, že se zákazem tribun k stání, pořadatel poskytne možnost držitelům těchto lístků najít si své místo na tribunách, popřípadě jim peníze vrátí.
Předprodej na pondělní Tomíčkův memoriál bude zahájen každým dnem a lístky, zbudou-li nějaké, budou k dispozici i na pražské Markétě.
Krško – 22. srpna
Krása plochodrážního challenge coby vrcholu kvalifikace do seriálu Speedway Grand Prix je ve výjimečností každého finále. Nostalgicky naladění fanoušci je spojují s jednodenními finále světového šampionátu jednotlivců. Ostatní si užívají nepředvídatelnost výsledků. To vše platí v ještě větší míře v případě letošního Krška, kdy je celá sezóna postavená na hlavu.
Improvizace na druhou
Vždyť od březnového finále ledařů se neodjel jediný takhle významný závod světového kalendáře. Třeba seriál mistrovství Evropy jednotlivců probíhal v improvizovaných terminech, s omezením množství publika a bylo skoro zázrakem, že máme mistra Evropy. Challenge taktéž si prožil své trable a po zrušení kvalifikace se změnilo i místo závodu.
Místo slovenské Žarnovice, která by nedokázala zvládnout finančně náročné pořadatelství bez publika, se této úlohy ujal chorvatský Goričan. Shodou okolností loňský ročník se odehrál skoro na den přesně na stejném Millenium stadiónu někdejší chorvatské plochodrážní hvězdy Zvonimira Pavlice.
Stejní byli i někteří finalisté předchozího ročníků, třeba dva s kvalifikantů Matěj Žagar a Australan Max Fricke. Tentokrát nikdo neprošel sytém kvalifikace, ale každá národní federace, která se účastní Speedway of Nations mohla nominovat svého zastupce. V důsledku vznikla velice zajimava startovní listina, ve které nedominovaly zástupci plochodrážních velmoci, ale každá národnost byla zastoupena jediným závodníkem.
Navíc kvalifikace se odehrála poprvé ještě dřív, než se rozjel vlastní seriál. Nás pochopitelně zajímal nejvíce český reprezentant. Kvůli nedostatku lenošných závodů se rozhodlo na základě předchozích výsledků a ty poukazovaly jasně na Václava Milíka. A hlavně o něm bude i tato reportáž.
Nic nejde bez dramatu
Každé rozhodnutí od stolu vyvolává bouřlivé diskuse a vezmeme-li v úvahu, že hlavní čeští protagonisté se letos nesešli ani jednou v plném počtu, není divu, že co člověk, to jiný názor. Obzvlášť, že doma dlouho nerušeně dominoval Eda Krčmář, a že Jan Kvěch roste přímo před očima, našlo by se dost pochybovačů.
Neprozradím, ke komu bych se přiklonil sám, předně protože by to byla pouhá spekulace a navíc bez zodpovědností za zvolené řešení, ale ihned na začátku řeknu, že Václav Milík odjel nejlepší kvalifikační závod, přestože nakonec nepostoupil. Informace se šíří nebývalou rychlostí, takže jak dopadla kvalifikace, věděl každý, kdo projevil zájem a nejake to ústily. Cesta k těm výsledkům je ale jiná věc.
Papírově nejlépe vypadali loňský vítěz Matej Žagar, který challenge umí jako nikdo jiný, už zmiňovaní Max Fricke, ale i Dan Mikkel Michelsen, jenž letos nahradí v SGP zraněného Martina Smolinského, či Rus Grigorij Laguta. Pochybností naopak byly o polském zástupci Krzysztofu Kasprzakovi, který v SEC neoslnil. Jeho příznivci ale poukazovali na jeho znalost goričanské tratí a na předchozí úspěchy na zdejším stadiónu. Nakonec se okazalo, že měli pravdu a polský veterán postoupil, ale ani u něj se neobešlo bez dramatu.
Slušný základ
Václav Milík nebyl ani mezi outsidery, ani nebyl velkým favoritem, ale své vyhlídky na úspěch rozhodně měl. Závody se rozehrály podle toho, co by mu mohlo nahrát. Už první jízda zaznamenala nezaviněný pád Grigorije Laguty a po vyloučení jakoby ruská hvězda ztratila zájem a sedm bodů s jediným vítězstvím nejsou dobrou vizitkou závodníka jeho formátu.
Původní start kontroloval s přehledem Kasprzak, ale opakovanou jízdu ovládl pro změnu Žagar. Jenomže za jeho zády nabourali Michelsen s Kasprzakem a rázem dva z větších konkurentů Václav Milíka začínali s nulovým výsledkem.
Vyloučen byl Dán a Polák si do třetice vítězství nenechal vzít. Václav Milík s číslem dvanáct začínal ve čtvrté jízdě a ze žlutého pole, které si velice pečlivě připravoval, vypálil nezadržitelné za třemi body. Další vystoupení pak měl v osmé jízdě, ve které ale podlehl největšímu překvapení večera, Ukrajinci Loktajevovi. Zato ale porazil Michelsena a měl solidních pět bodů ze šesti možných.
Drama graduje
Pak v desáté jízdě měl Václav Milík za soupeře Kasprzaka, který po dvou vystoupeních měl komplet šesti bodu a tehdy ho bylo třeba porazit za každou cenu. Tento plán vycházel dobře ze startu, ale ve výjezdu z první zatáčky se Milíkovi zvedlo kolo a bylo po slibném náskoku. Předjel ho nejen Kasprzak, ale i toho večera bojovný domácí Jurica Pavlic. Ztráta tohoto bodu se nakonec ukázala klíčovou.
Třináctá jízda nebyla pro českého zástupce nijak fatální, naopak porazil všechny rivaly včetně nakonec druhého kvalifikanta Švéda Olivera Berntzona. Od tohoto okamžiku se začaly dít věci. Po čtyřech odjetých jízdách v čele byli Kasprzak s kompletem dvanácti bodů, jedenáctibodový Loktajev a vždy nebezpečný Žagar s deseti.
Naděje na úspěch už zbývaly devítitibodovému Olioveru Berntzonovi a právě Milíkovi se stejným skóre. Berntzon se měl utkat v osmnácté jízdě s Kasprzakem a Loktajevem a bezpodmínečně je porazit. Milík naopak musel porazit Žagara, což mu zaručovalo minimálně rozjezd o postupové místo.
Úkol Švéda nevypadali nijak jednoduchý a tak s Kasprzakem vypálil ihned ze startu. Jenomže za jeho zádi neudržel nervy teď už favorizovaný Loktajev, kterému stačil jediný bod, aby se s třinácti stal nedostižným, ale naprosto nezaviněně položil motocykl ihned v první zatáčce.
Rýsuje se zajímavý rozjezd
V tu chvíli Kasprzakovi stačilo dojet do cíle a byl v postupující trojici. Zaujatý fanoušek si ale přál, aby porazil Švéda a tak potenciálně zbavil Milíka soupeře. Polák chtěl komplet, takže po startu se pustil do Adama Ellise, který vybojoval skromné čtyři body za dvě druhá místa, ale v této jízdě se překvapivě octil v čele.
Místo, aby se spokojil se dvěma, popřípadě jedním bodem, anebo si přinejmenším připravil útok na Brita, Kasprzak nevybíravě na něj vlítnul ve druhé zatáčce a postaral se o nejdramatičtější okamžik celého večera.
Kasprzaka právem vyloučili, čímž zůstal na dvanácti bodech, které získal i Berntzon. Jasná matematika poukazovala, že bude-li chtít Milík postoupit, musí vyhrát proti Žagarovi, popřípadě dojet na druhém místě, ale před Slovincem. A pak by se s ním utkal o postup.
Takhle soustředěného jsem Václava Milíka snad nikdy neviděl a po odhodlaném startu z modrého pole se dostal do vedení. Navíc Fricke se nechtěl odradit tím, že nepostoupí, úspěšně zaútočil na Slovince a stav jízdy na konci druhého kola znamenal přímý postup českého zástupce.
Žagar se nevzdal a mohutně podporovaný publikem ve třetím kole Australana předjel, ale pořád měl značný odstup. V posledním kole se na vzdálené rovince Milíkovi zase zvedlo přední kolo a Slovinec o něco zkrátil distanc. V poslední zatáčce Milík pořad vedl a rýsoval se zajímavý rozjezd čtyř dvanácti bodových kandidátů na tři postupová místa.
Když není den
Jenže na výjezdu ze zatáčky Milík poslal motorku do většího driftu, než si mohl dovolit. A zkušený Slovinec ho nelítostně podjel a vyhrál na čáře. Rozjezd se sice konal, ale jen o umístění na druhém, resp. třetím místě dvou postupujících. Žagar se stal jasným vítězem.
Kasprzak znovu nepochopitelně tvrdě útočil na Olivera Berntzona o dokonce ho přimáčkl k mantinelu průjezdem třetího kola. Jenomže Švéd se nedal, Poláka dohnal a nakonec předjel. Akorát, že to vše bylo naprosto bezvýznamné. Ke všemu se ziskem jedenácti bodů Milík vyrovnal Loktajevovi, ale Ukrajinec měl tři vítězství a skončil čtvrtý. O to menší je pravděpodobnost, že BSI nominuje českého zástupce v případě pravděpodobného udržení se Žagara v elitní osmičce letošního SGP.
Je bezesporu veliká škoda, že český zástupce nevybojoval postup, když ho měl tak blízko na dosah. Navíc potrápil všechny soupeře a postup by byl naprosto zasloužený. Zklamání Milíka po závodě bylo obrovské a zcela pochopitelné. Nepodcenil přípravu, motorka mu jela výborně a do soubojů vstupoval rozvažné a rozhodně. Navíc vývoj závodů mu nahrával a do posledních metrů byl úspěch zcela reálný. Když se nedařilo, třeba v jízdě s Kasprzakem a Pavlicem, nevzdal a nepolevil do samého konce. Jenže v sobotu večer neměl svůj den.
Praha – 18. srpna
Termín třináctého června 2020 pro uspořádání pražského kola Speedway Grand Prix se nakonec ukázal smolný. Svět nejen sportu se dlouho předtím změnil k nepoznání a nějaké termíny a plány rychle vzaly za své. Pak když na úvod úterní tiskovky k náhradnímu terminu závodu Pavel Ondrašík začal vyprávět o harmonogramu dvoudenního klání a Tomáš Topínka o novém povrchu tratí na Markétě, plochodrážnímu fanoušku se mohlo zdát, že svět se definitivně zbláznil a 18. a 19. září se v Praze pojedou ledy.
Vysokozdvižné plošiny nebudou zapotřebí
Jednak tak smělý plány nemá ani pražský pořadatelsky sbor, ani promotér individuálního mistrovství světa na krátké Ploché draze BSI. Nedostatek termínů a především omezení cestování a pohybu jezdců a diváků si vynutily improvizované řešení letošního seriálu SGP.
Většina elitních plochodrážních závodníků včetně všech účastníků seriálu velkých cen krom zraněného Martina Smolinského se už několik týdnů se zdržuje v Polsku. Přemisťují se co nejmíň a televize se stala hlavním mediálním zprostředkovatelem tohoto sportu.
Mistrovství Evropy jednotlivců se odehrálo během několika málo týdnů před poloprázdnými tribunami v pěti kolech a polská liga se jezdí za tak přísných podmínek, že tamní fanoušci objevili novy způsob, jak se dívat na závody mimo prostor stadiónu.
Fotky s vysokozdvižnými plošinami, které jinak slouží na plochodrážních podnicích televizním operátorům, teď obklopují ploty stadiónu a jsou plné nadšených diváků. Něco podobného v Praze asi nehrozí, ale už teď zájem převyšuje možností pořadatelů.
Pokladny bez vstupenek
Lístky, zakoupené k původnímu terminu, zůstaly v platnosti. Valná většina loajálních fanoušku si je nechala na náhradní termín a nepožadovala vracení peněz. Ještě teď, měsíc před závodem, pořadatelé nevědí, jakou část kapacity stadiónu budou mocí použit, a proto lístky na sobotní velkou cenu ani nejdou do předprodeje.
Tak popravdě řečeno letos nic jiného, krom předprodeje ani nebude. Vstupenky, jak bylo opakovaně zdůrazněno, nebudou na pokladnách stadionu. A v platnosti je řada opatření, která zamezí zbytečnému pohybu mimo vyhrazené sektory.
Ke cti organizátorů je třeba poznamenat, že pracují s několika varianty a využijí sebemenší možnost navýšit kapacitu ochozů, pokud to dovolí hygienická pravidla, co budou platit během závodního víkendu.
Nová Markéta
Zapomeňme na chvíli nebo nejlépe napořád na covid-19 a vraťme se k vrcholu plochodrážní sezóny. Rekonstrukce Markéty přinesla řadu vylepšení a já osobně se velice těším na jízdy těch nejlepších plochodrážníků motivovaných cílem nejvyšším.
Oprava trávníků přinesla dvoje vylepšení. Jednak odvodňovací systém umělého trávníku je tak účinný, že voda z něj neproudí na trať ani při největším lijáku. Tomáš Topínka měl upřímnou radost při vyprávění, jak třeba po pondělí potopě, není na tratí a ploše stadiónu jediná louže.
Navíc nová úprava rozšířila zatáčky v průměru o nějakých pětadvacet, třicet centimetrů, což se nemusí zdát moc, ale ti nejlepší z nejlepších dokážou využít i takový minimální prostor ke své výhodě. Samotný povrch doznal největší změnu své historie. Veškerý materiál se vybagroval a většina byla odvezena pryč.
Zbytek se zamíchal s materiálem novým a udělala se stejnorodá vrstva. Zatím se odjel jediný závod a i ten nezatížil povrch dostatečně, aby se dalo předvídat, jak se bude na něm jezdit. Důležití ale je, že je po celé tratí stejný a dokonce i barevně homogenní. Naprosto, jak má být.
Zase podle specialisty na úpravu tratí Tomáše Topinky je zatím víc sypký, než by si přál, ale přítomní jezdci si ho i tak pochvalovali, jak se zkušeností ze závodu, tak z několika tréninků.
Nadšení závodníků
A tím jsme se dostali k závodníkům. Pořadatelé dostali pokyn od BSI nominovat jedinou trojici. A přesto, že by preferovali možnost nabídnout příležitost každý den někomu jinému, museli se podřídit. Logika výsledků posledních sezón znova vynesla vestu s číslem šestnáct Václavu Milíkovi. Náhradníky budou letos senzační Eduard Krčmář a další naděje ploché dráhy Jan Kvěch.
Jelikož rozhodnutí se muselo udělat od stolu, musíme věřit, že je to správné. Podobně se řeší obsazení i letošního challenge pro účast v seriálu SGP v roce 2021 a i tam nominace za českou republiku připadla Václavu Milíkovi. A protože se challenge o tří místa pojede už tuto sobotu v Goričanu Pardubičan se omluvil z účastí na tiskovce v zájmu několika posledních zkoušek a úprav motocyklů před odjezdem na jih Evropy.
Budeme mu držet palce, jelikož letošní varianta bez kvalifikačních kol a po jednom nominovaném jezdci z každé národní federace může přinést velice zajímavé možností. Přítomní byli však oba náhradníci, na nichž bylo vidět, jak se těší na závody v této velice ochuzené sezoně.
I méně zkušený Jan Kvěch si dobře uvědomuje, jak odlišná je velká cena, a doufá, že dostane příležitost odjet nějakou tou rozjížďku. Ani Eduard Krčmář ještě takovou možnost neměl, což zvyšuje entusiasmus, s kterým očekává pražské závody.
Otazníky do poslední chvíle
Předchozí ročníky jsem vždy nabádal fanoušky vypravit se na stadión. Letos propagace tak popravdě není potřeba, ale ani pořadatele do poslední chvíli nebudou vědět kolikže diváků budou moci pustit na tribuny. Dokonce jsou smíření i s možností odjet velké ceny před prázdnými tribunami, ale tak doopravdy si nepřipouští, že by k tomu mohlo dojít.
A nakonec si zaslouží poznamenat, že všichni sponzoři a instituce podporující plochou dráhu velice loajálně stáli při pořadatelích a poskytly jim maximální součinnost.
Berlín – 29. února a 1. března
Teď, když jsem, doufám, přitáhl pozornost, můžu upřesnit, že Václav Milik byl přítomen jen svým logem na motocyklu Lukáše Hutly. Andreas Jonsson sice mítink po oba dva dny sledoval z hlediště, ale na přímou otázku rezolutně odmítl, že kdy ledy pojede.
Ke sportu patří i emoce
Berlínský Ice Speedway of Nations byla první a vzhledem k současné situaci zřejmě i poslední letošní příležitost vidět v akci v západní Evropě nejlepší plochodrážní ledaře. Teplá zima vyloučila pořádání závodů na přírodních oválech a tempo, s jakým se ruší sportovní akce po celém světě díky pandemii koronaviru, nevěští nic dobrého ani pro počátek hlavní sezóny.
Český tým navrhnul Antonín Klatovský, ale pod svou taktovkou jej prvně měl nový reprezentační kouč Filip Šitera. Na ovál poslal všechny tří závodníky, za což budiž pochválen. Na mě největší dojem udělal Andrej Diviš. A to ihned při své první jízdě, ve které vinou defektu nebodoval.
Měl daleko od precizní jízdy Rusů, ale co postrádal na vyježděnosti, vrchovatě kompenzoval bojovností. Musí být těžké odjet jen pár tréninkových kol a pak zazářit v závodech, takže pochvalme, co si pochvalu zaslouží. Další dva Češi si vedli jako na houpačce. Padali, nechávali se předjet těsně před finišem, ale také vyhrávali.
Lukáš Hutla odjel nejlepší jízdu druhý den proti Rusům i přesto, že skončil s jediným bodem, měl dvojici Dmitrij Chomičevič – Igor Kononov pořád na dosah. Objektivně Češi měli na to skončit před Finy, Kazachy a možná i Rakušany. Ale platí totéž co výše, bez dostatečného množství závodů je vše otázkou štěstí.
Lukáš Hutla s Janem Klatovským začínali a končili proti Kazachům. Ten první souboj ovlivnil pád přeloučského ledaře, který uklouzl v první zatáčce, a výhra kapitána stačila akorát na remízu. Závěrečná jízda dopadla kuriózně. Nejdřív Jan Klatovský na konci roviny ho vzal s sebou do balíku Pavla Někrasova.
Naštěstí se jako u všech ostatních pádů obou dnů nikomu nic nestalo, ale Jan Klatovský byl značně rozladění a všechno si vyříkával s Kazachem. Ale oba motocykly se po nárazu zahákly a nemohlo to skončit jinak než pádem. Pokud jste to už neviděli, tak tady je odkaz.
Jízda se opakovala bez vyloučeného Čecha a osamocený Lukáš Hutla se pokusil vítězství a remízu, přesně tak jak to udělal po jeho pádu den nato Jan Klatovský. Odstartoval výborně a udělal si velký náskok, ale ve druhém kole uklouzl, upadl a bylo po závodění. Jízda se jela do třetice už jen se dvěma Kazachy a byl to jedine 5:0 za cely zavodní víkend. Přesto bych nikomu nic nevyčítal v této neobvyklé sezoně. Zúčastnili se, předvedli některé skvělé jízdy a krásné manévry a nakonec sport není jen o výsledcích, počítají se i emoce.
Finále, nefinále
Favorité z Ruska za oba dny ztratili jen tři body. Dvakrát domácí Johan Weber skončil druhý za Danielem Ivanovem a jednou totéž dokázal Švéd Martin Haarahiltunen. Mimochodem Danil Ivanov vyhrál všech osm jízd, které odjel a finále, a je v nejlepší formě. Nejlepším Evropanem, jak napovídaly první závody mistrovství světa jednotlivců, byl domácí Johann Weber. Jezdil sebevědomě a pral se o vítězství pokaždé, když vyjel na led. Měl dobré starty a užíval si bouřlivé prostředí domácího podniku.
Cestu do hlediště si našlo méně diváků, než v minulých letech, ale FIM Ice Speedway of Nations World Championship zdaleka není tak napínavým závodem, jako finále jednotlivců. Přece jen Rusové nezávodí proti sobě. Většinou se usadili v čele ihned po startu a předváděli vysoké leďařské umění. Takže o titul by mohli přijít jen náhodou, zapříčiněnou nešťastnou shodou okolností.
Nic takového se nestalo, takže finále proti Švédům pojistili už v první zatáčce a nenechali se ani na chvíli ohrozit. Při bodovém systému finále o bronz a zlato zaručovalo úspěch jakékoliv vítězství. Boje o druhé finálové místo a o bronz byly mnohem napínavější. Ještě v druhé polovině nedělních závodů šance dostat se do finále měli Švédové, Němci a dokonce i Rakušane.
Samotné malé finále se obrátilo ve velké zklamání pro Rakušany. Harald Simon v první zatáčce chytil nerovnost tratí, ledová kolej ho vyhodila a pád vyloučil z další účastí. Pak po dlouhá léta nejúspěšnější rakouský závodník Franz Zorn usoudil, že nemá formu, aby porazil Němce a tak ani nepřijel na start opakované jízdy.
Podobně, jako v souboji Čechů s Kazachy jsme byli znovu svědky jízdy dvou závodníků stejného týmu, která ale tentokrát znamenala bronzový stupeň pro domácí. Němci měli velkou radost s úspěchem před domácím publikem. Nechali si vychutnat jak slavnostní kolo na závěr, tak i závěrečné vyhlášeni.
Resumé
Šampionát ledových družstev nebyl perfektní podívanou a obvykle perfektní Němci měli pořadatelské problémy oba dny. V sobotu se už od první jízdy startovalo odmávnutím zelené vlajky, což se jen tak na mistrovství světa nevídá.
Druhý den pro změnu odešla světelná tabule a po několik jízd diváci byli odkázáni jen na informace od hlasatele. Přesto mistrovství splnilo očekávání a rozhodně stálo za zhlédnutí. Diváci se bavili dobře po oba dva dny a za rok jich rozhodně přijde mnohem víc na individuální soutěž. Doufejme, že u toho budou i Češi. A to nejen v hledišti.