V neděli 18. února zemřel ve věku 76 let v budějovické nemocnici Jan Holub, legendární jihočeský plochodrážník a mistr republiky jednotlivců z let 1968 a 1969. My, kteří jsme jej znali blíže, jsme sice věděli, že se potýká s dýchacími problémy a navštěvuje doktory a občas i pobývá v nemocnici, ale že to Honza vezme takhle rychle, to jsme nečekali. Dovolte, abych jménem všech, kteří jej znali a měli rádi, krátce zavzpomínal na tuto legendární postavu plochodrážního stadionu na Dlouhé louce v Českých Budějovicích.
Jan Holub se s tímto světem rozloučil minulou neděli
Jeho jméno je spjato především s Rudolfovem, ale pocházel z Dolních Chrášťan poblíže Netolic, kde prožil svá klukovská léta. V Rudolfově se ocitl až díky své ženě, která odtud pocházela a společně si tu upravili domek po jejích rodičích.
Do světa plochých drah vstoupil v roce 1960 a od roku 1964 do roku 1975 patřil mezi naší nejužší plochodrážní špičku. V roce 1967 se probojoval do světového finále jednotlivců ve Wembley, v letech 1968 a 1969 získal titul mistra republiky jednotlivců. V roce 1969 šel jako jeden z prvních našich jezdců a přes všechny problémy, které ona doba s sebou nesla, jezdit do anglické plochodrážní ligy, kde velmi úspěšně působil v letech 1969 a 1970. Nebýt totalitní normalizace, byl by tam zůstal i déle, jenomže doba byla zlá, existenční starosti měli i vysocí straničtí funkcionáři a kdo by si pálil prsty orodováním za nějakého ušmudlaného motocyklistu z Budějc. Tak zůstal doma, ale dával o sobě stále vědět.
S Jiřím Štanclem ve Slaném roku 1971
V roce 1967 mu účast ve Wembley znemožnilo nešťastné zranění ze Zlaté přilby v Pardubicích a satisfakce za tuto životní smůlu se bohužel nikdy nedočkal. Jak chutná světové finále však poznal v letech 1968 a 1970 jako člen družstva ČSSR, které přivezlo shodně čtvrtá místa. V letech 1972 s Jiřím Štanclem a v roce 1974 s Honzou Hádkem z Plzně byl účastníkem světového finále dvojic, ve kterém dosáhl na šesté a sedmé místo.
Se synem Janem
Po krachu českobudějovické plošiny v roce 1973 odešel jezdit do Plzně a v následujících letech přivedl plzeňské družstvo k titulu vicemistra republiky. Nad jeho kariérou se zavřela voda v roce 1976 v Zohoru, ale bez ploché dráhy nezůstal. Syna Jana dovedl ke dvěma titulům mistra republiky juniorů a poté ještě brázdil Evropu křížem krážem s vnukem, Janem Holubem třetím. Ještě před pár lety byl schopen naložit Honzíka s motorkama a pádit do Krška na rozjížďku mistrovství Evropy, odtud bez odpočinku zpátky k nám na ligu a po pár hodinách znovu na Balkán do Chorvatska na juniorský šampionát jednadvacítek.
S vnukem Janem
Jeho domovským stadiónem byl Městský stadion na Dlouhé louce v Českých Budějovicích poblíže areálu Vysokých škol. Ten mu bohužel zůstal hodně dlužen. Když jel své nejslavnější závody a tleskali mu diváci po celé republice a Evropě, na Dlouhé louce se nezávodilo, nebo téměř nezávodilo. Přesto byl po řadu let tváří českobudějovické ploché dráhy a jejím představitelem, který se nesmazatelně zapsal do myslí svých závodních kolegů, soupeřů a příznivců ploché dráhy.
Wroclaw – 27. srpna 1967
Že Antonínu Kasperovi v září 1963 příliš nevadilo, když se pro něho nepodařilo včas zajistit výjezdní formality pro jeho odjezd na světové finále ve Wembley, je obecně známá věc. Místo nejistých vyhlídek v roli druhého náhradníka se zapsal mezi plochodrážní legendy svým brilantním vítězstvím v posledním ročníku Zlaté přilby Československa na trávě dostihového závodiště. O čtyři roky později ale pardubický závod všech závodů paradoxně sebral náhradnický post ve Wembley Janu Holubovi, o čemž pojednává i stať z připravované knihy Slavné a neslavné dny českobudějovické ploché dráhy.
Karel Buřič příjemným překvapením prvních kol
Jan Holub byl po Antonínu Kasperovi, Jaroslavu Volfovi a Luboši Tomíčkovi čtvrtým Čechem, který se probil kvalifikačním sítem až do světového finále jednotlivců
Kolotoč závodů mistrovství světa se roku 1967 roztočil pro naši reprezentaci prvními koly 7. května, do kterých bylo nasazeno dvanáct československých reprezentantů, z nichž byli tři z Českých Budějovic. To už samo o sobě hovoří o dobré úrovni jihočeské plošiny. V rozjížďce v maďarském Miskolci startoval budějovický Jan Holub společně s Antonínem Švábem a Pavlem Marešem. Zvítězil polský závodník Edmund Migosz (14 bodů) před Janem Holubem (12) a Pavlem Marešem (11), ze šestého místa postoupil i Antonín Šváb.
Závod v západoněmeckém Abensbergu byl považován za nejtěžší závod prvního kola. Z našich tu startovali budějovičtí Stanislav Kubíček a Karel Buřič a Luboš Tomíček z RH Praha. Šance na postup se dávaly Tomíčkovi, možná Kubíčkovi, Karel Buřič byl jasným outsiderem. Závod se stal kořistí polských závodníků, mezi které se dokázal vklínit jenom ledový fenomén Gabdrachman Kadyrov. Zvítězil Joachim Maj (15) před Pawlem Waloszkem (14), třetí místo obsadil Kadyrov a za ním byli další Poláci Woryna a Pociejkowicz.
Ze šestého místa dokázal postoupit Tomíček, až sedmý skončil Plechanov a osmé místo vybojoval k ohromnému překvapení všech přítomných Karel Buřič! Pro tohoto jezdce to byl životní závod a skutečně šlo o významný úspěch, abensbergská skupina byla opravdu nabitá. Stanislavu Kubíčkovi se závod vůbec nevyvedl a zůstal v poli poražených.
Závod v jugoslávském Mariboru se stal kořistí polských reprezentantů a v saské Míšni vystrčil růžky domácí Hehlert, který zvítězil před naším Kasperem, Polákem Podleckim a čtvrtý skončil další domácí jezdec Jochen Dinse, o kterém bude ještě řeč.
Jan Holub ve výtečné formě
Za dva týdny čekaly jezdce kontinentální zóny závody druhého kola v Balakovu v SSSR a u nás ve Slaném. Ve Slaném se sešla velmi silná konkurence sedmi jezdců Polska, pěti našich a čtyř jezdců SSSR. Dvanáct tisíc diváků vidělo nesmírně vyrovnaný závod, ve kterém dělily vítěze a devátého jezdce v pořadí pouhé dva body!
Natřískané slánské ochozy sledují souboj Pavla Mareše, Jana Holuba, Viktora Tromifova a Andrzeje Tkocze
Na startu nebylo slabého jezdce a v postup našich jezdců se dalo pouze doufat, předpoklady šly stranou. Nejlépe si vedli Polák Antoni Woryna a Igor Plechanov, kteří jediní měli po dvou jízdách plný počet bodů. Po třech jízdách už neměl plný počet bodů nikdo a na čele byli šestibodoví Woryna, Plechanov a Jan Holub.
Před poslední sérií jízd byla situace naprosto nevídaná, taková, jaká se vídá skutečně jen velice vzácně. Do čela se vyhoupl náš Tomíček s devíti body a za ním se tlačilo pět osmibodových ve složení Jan Holub, Woryna, Plechanov, Migosz a Šváb. Ve hře o vítězství zůstávali také sedmibodoví Waloszek, Mareš a Trofimov.
Jedno zaváhání znamenalo propad o řadu míst v pořadí. Vítězství nakonec vybojoval Antoni Woryna z Polska před Igorem Plechanovem, když oba získali po jedenácti bodech. Třetím místem potvrdil svou vynikající formu Jan Holub, který svou poslední jízdu zvládl za dva body. Získal jich celkem deset a nebýt nešťastné druhé jízdy, mohl stát na stupních vítězů ještě výše. Pavel Mareš svou poslední jízdu vyhrál a postoupil jako pátý. Luboš Tomíček v poslední sérii nezískal ani bod a taktak postoupil jako sedmý v pořadí. Pro Antonína Švába zbylo už jen místo náhradníka. Tento závod byl už také nad síly Karla Buřiče, který skončil šestnáctý s jedním bodem zisku.
Neměl se ale za co stydět, konkurence ve Slaném byla nadmíru těžká. Vždyť Gabdrachman Kadyrov skončil patnáctý s pouhými dvěma body a stejně měl i čtrnáctý v pořadí, vynikající Polák Stanislaw Tkocz.
Ve vzdáleném Balakovu se závodilo ve stejný den a zvítězil favorit ze všech největší, Andrzej Wyglenda před domácími borci Samorodovem a Kurilenkem. S odřenými zády postoupil osmý Miloslav Verner, Antonín Kasper na devátém místě byl alespoň náhradníkem.
Patnáct tisíc diváků aplauduje i Janu Holubovi
Tři měsíce zbývaly do kontinentálního finále v západoněmeckém Kemptenu. Jan Holub zatím podával výborné výkony. Nevítězil snadno a s velikým náskokem, v rozhodujících chvílích se však dokázal prosadit. Nikde ale není psáno, že závodník, který je dobrý na počátku sezóny, bude stejně dobrý na jejím konci. Šlo o to, zůstat stále v laufu a výkonnost si podržet.
Na těžké dráze v Kemptenu jede první Jochen Dinse před Lubošem Tomíčkem a Janem Holubem
V roce 1967 se sovětská Sbornaja Komanda již potýkala s generačním problémem a snad jen Samorodov, Kurilenko a starý známý Plechanov podávali vyrovnané výkony na vysoké úrovni, u nás generační problém klepal na dveře. Poláci se svou nepřebernou zásobou jezdců se na kontinentu prosazovali stále více a jejich suverenitu bylo stále těžší překonat. Jako největší naděje se ukázal právě Jan Holub, který se prosazoval opravdu výrazně. Velmi nadějný Pavel Mareš, jehož kariéra byla protkána různými výstřelky a osobními extempore, oznámil, že končí závodní kariéru a pro již zmíněný Kempten jej tedy nahradil první náhradník ze Slaného, Antonín Šváb.
Jan Holub si léto sedmašedesátého roku zpestřil dvacetidenním turné po sovětských oválech a rovněž účastí v historicky vůbec prvním turné československých plochodrážníků po britských oválech. Dva dny po návratu z Anglie již odjížděl Jan Holub do Kemptenu.
S ním odjeli ještě Luboš Tomíček, Antonín Šváb, Miloslav Verner a Antonín Kasper jako rezerva závodu. V konkurenci sedmi Poláků, tří jezdců SSSR a dvou skoro domácích závodníků NDR se našim příliš šancí nedávalo, nejvíce se věřilo zkušenému Tomíčkovi.
Andrezje Wyglenda jede v Kemptenu před Lubošem Tomíčkem
V Kemptenu, bavorském městě s bohatou historickou minulostí, jeli naši poprvé, navíc na dráze rozmočené předchozími dešti. V tréninku zajel nejrychlejší čas východoněmecký reprezentant Jochen Dinse a bylo zřejmé, že ani jezdce NDR nebylo možno řadit mezi outsidery.
V den závodu se v ochozech sešlo 15 000 diváků a veliký boj započal. Nervozita mezi jezdci by se dala krájet. Poláků bylo sedm a mohli taktizovat, přesto museli odepsat Ruziaka, Czeskowskiho a Waloszeka, protože se výborně držel veterán Plechanov, s přehledem a bezchybně jezdil Jan Holub a také východní Němec Dinse se úporně držel své životní šance.
Úplně vystydl Samorodov a ve všech jízdách jezdil poslední, v šesté jízdě navíc havaroval Kurilenko a se zraněním ze závodu odstoupil. Místo něho naskočil Antonín Kasper a měli jsme na dráze pět jezdců, bylo to o něco veselejší. Jan Holub si zajistil postup nejdříve a mohl i pustit bod nutný k postupu Tomíčkovi. Šváb s Miloslavem Vernerem skončili v poli poražených.
Nemožné se stává realitou
Postup Jana Holuba přinesl velkou slávu, ale nebylo moc času, za týden se jelo evropské finále ve Wroclawi, kde konkurenci přitvrdilo sedm Švédů a Nor Sverre Harrfeldt. Přes výsledek v Kemptenu se našim nevěřilo. Z tohoto závodu sice postupovalo deset jezdců do světového finále ve Wembley, ale nikdo nepochyboval, že ve vroucím vratislavském kotli nebude mít šanci nikdo kromě Poláků a Švédů. Snad ještě tak Plechanov, o našich se psalo, že se pokusí o nemožné.
Na stadiónu ve Wroclawi to bylo skutečné peklo. 75 tisíc diváků vytvářelo takovou atmosféru, že se jezdcům muselo svírat srdce. Hukot nabitých ochozů měl navrch, nebyl slyšet rozhlas ani řev závodních motorů. Na startu je třetí jízda a na startu Plechanov, Fundin, Wyglenda a Jan Holub. Smrtelné obsazení, žádná šance pro Holuba.
Za minutu a půl stadion oněměl překvapením. Plechanov beznadějně bez bodu, fenomenální Švéd Fundin až třetí, největší domácí favorit Wyglenda druhý a překvapeným davům mává Budějčák Jan Holub, který se tím okamžikem zařadil mezi kandidáty na postup. Mimochodem byl také jediným jezdcem, který dokázal pokořit favorita největšího a pozdějšího vítěze závodu Wyglendu.
Zatímco v Českých Budějovicích polehávali lidé kolem rybníků Bagru a Nemaničáku a ospalé odpoledne se vleklo v rozpálených ulicích zvolna k večeru, jel v daleké Wroclawi Jan Holub za těžko představitelné vřavy svůj životní závod. Dejme mu nyní slovo, pro Jihočeskou pravdu jej zpovídal jako obvykle Petr Turek.
„Když jsem jako zázrakem vyhrál první jízdu a hlavně porazil Wyglendu, který letos ještě neprohrál vůbec nic, a uvědomil si, že bych třeba do Wembley mohl taky postoupit, byl to můj konec. Začal jsem mít trému jako bažant a pokazil, co se pokazit dalo. V dalších čtyřech rozjížďkách jsem dojel vždycky jenom na jeden bod jako třetí. V osmé jízdě mě porazil Nor Harrfeldt a Švéd Persson, za mnou zůstal další Švéd Nygren. V desáté jízdě byl první Pogorzelski, druhý Dinse, za mnou dojel Malmquist. Ve třinácté jízdě jsem dojel za Poláky Trzeszkowskim a Worynou, ale před Enecronou a v devatenácté jízdě jsem byl před Tomíčkem, ale za Michankem a Janssonem. Měl jsem stejně bodů jako Dinse a mezi námi se rozhodovalo o posledním postupujícím. V rozjížďkách mě sice Dinse porazil, ale v mistrovství světa se v tomto případě nehodnotí vzájemný souboj, ale musí přijít dodatková jízda. Jeli jsme tedy s Dinsem bieg dodatkowy, jenom my dva.“
Jan Holub jel světové finále ve Wembley až roku 1968, kdy se československý nároďák po pěti letech vrátil do finále družstev – na snímku zcela vlevo vedle Antonína Kaspera, Jaroslava Volfa, Miloslava Vernera a Luboše Tomíčka
A co o této dodatkové jízdě říká Jan Holub dnes více než po padesáti letech? „Nervózní jsme byli oba, těžko říct kdo víc. Trochu mě utěšovalo, že jsem na Dinseho vždycky měl, i když každý závod je jiný. Měl jsem vnitřní dráhu a totálně jsem pokazil start. Když jsem začal jet, byl už Dinse dávno v zatáčce. Už jsem neměl co ztratit. Jel jsem naplno, Dinse na tom sotva seděl, byl nervózní, jel křečovitě a mlel z posledního. Jenže jeho náskok byl moc velkej‘. Dojížděl jsem ho metr po metru, v cíli jsem byl pár centimetrů za ním. Mrzelo mě to moc, jenže jsem si to prohrál sám. Ale cesta do Wembley to byla, i když jenom na postu oficiálního náhradníka. Nebylo to ještě tak ztracené, jak se to jevilo, někdo se mohl zranit a pak bych postoupil do základní sestavy jezdců. Bohužel jsem nejel ani jako náhradník a podobná šance už se nikdy neopakovala.“
Nešťastná neděle v Pardubicích
Poslední větou Jan Holub předjímá Zlatou přilbu Československa, která se konala za dva týdny pro wroclawském evropském finále. Nám zbývá říci, co má společného s cestou Jana Holuba do Wembley. Bohužel s ním souvisí, a to tím nejméně příjemným způsobem, protože vystavila stop účasti jediného Budějčáka, který se kdy do světového finále jednotlivců dostal. Krátce nyní k samotnému závodu.
Zlatou přilbu si roku 1967 odvezl Ove Fundin, jemuž na stupních vítězů dělali společnost Barry Briggs a Antonín Kasper
Přes předpovědi, že účastníci světového finále z obavy před zraněním do Pardubic nepřijedou, bylo na startu všech šest přihlášených finalistů, a sice Jan Holub, Ivan Mauger, Barry Briggs, Ove Fundin, Jochen Dinse i Leif Enecrona. Přestože během soboty i neděle pršelo, postavil Ivan Mauger nový rekord dráhy a vzápětí jej překonal Luboš Tomíček časem 1:16,0 min.
Pro budějovické závodníky měla Zlatá přilba roku 1967 obzvlášť trpkou příchuť. Hned v první jízdě sestřelil Rus Bělkin Stanislava Kubíčka, který se zranil se a ze závodu odstoupil. Navíc byl vyřazen i z Poháru Jihočeské pravdy a z Veletržního poháru v Brně.
Jan Holub se dostal až do malého finále, ve kterém došlo k málo vídanému hromadnému pádu a po kterém byli všichni startující v takovém stavu, že nebylo s kým jízdu opakovat, a tak bylo malé finále zrušeno. Je s podivem, že se dostupné prameny v okolnostech této málo vídané nehody neshodují.
Na startovním roštu stáli kromě Jana Holuba ještě naši Tomíček, Ledecký, Šváb a Rus Sergej Ljatosinskij, Němec Jochen Dinse na start nepřijel. Podle knihy Juraje Ilji Jenči „Boj o Zlatou přilbu“ na startu chyběli Dinse a Šváb, s čímž nesouhlasí Jan Holub. Proč, to si poslechneme z jeho vyprávění. Z dalšího líčení lze předpokládat, že Dinse opravdu na start nepřijel. Také není zcela jasné, v jaké fázi jízdy se havárie stala. Svět Motorů uvedl třetí zatáčku po startu, což by znamenalo první kolo, které se pro hromadný pád také nejvíce nabízí. Juraj Ilja Jenča opatrně uvádí, že „ti, co odstartovali, měli nakonec hromadný pád“.
Jihočeská pravda popsala nehodu tak, že Šváb kolidoval s jedním ze sovětských jezdců a do nich najel Jan Holub, což také neodpovídá skutečnosti. Jan Holub s odstupem mnoha let uvádí, že má pocit, že to první kolo nebylo, ale jistý si není. Dejme mu nyní opět slovo.
Ove Fundin – na snímku s Antonínem Kasperem – se v sedmašedesátém stal také mistrem světa
„Jestli někdo na startu chyběl, to už opravdu nevím, ale Tonda Šváb tam byl, to vím určitě. Taky nevím, ve kterém kole to bylo, ale podle mého to první kolo nebylo. Ze začátku to nevypadalo nijak zvláštně, já jsem vedl a byl bych vyhrál, ale v zatáčce mě zezadu sundal Tonda Šváb. On pak za mnou přišel a omlouval se, že za to nemoh‘, že do něj strčil Rus. No, už to bylo jedno. Mě bolely obě ruce, ale když jsem tehdy v Pardubicích slítnul, vůbec jsem nepomyslel na to, že se tím loučím s vidinou Anglie. Ani v sanitě, ani v nemocnici… Prostě jsem se bál jenom pomyslet na to, že tam nepojedu. Utěšoval jsem sebe i doktory, že to bude dobrý, že je to jen naražený. Ale pak přišel primář Černý, a jak jsem ho uviděl, bylo mi jasný, že je to všechno v hajzlu, vřetenní kost byla prasklá, obě ruce šly do sádry a do odjezdu do Anglie chybělo pět dnů. Mně dali na sedmé místo, protože jsem vedl, Tondu Švábů určili jako viníka pádu, tak byl poslední. Útěcha to nebyla, jak mi tehdy bylo, to se nedá popsat, radši na to nemyslet.“
A ještě jednu zajímavost uvádí Jan Holub k této Zlaté přilbě. „Na té Zlaté přilbě dali pořadatelé vybrat Fundinovi motorku, protože on si jí nevozil, vzal si to, co mu pořadatelé připravili. A on si vybral mojí druhou motorku. Jel s ní pekelně rychle a na ní také tu Zlatou přilbu vyhrál. On samozřejmě věděl, že to je moje motorka, a tak jsme se skamarádili. Když jsem pak startoval v Anglii v utkáních Anglie versus zbytek světa, dostal se Ove do finále nejlepších jezdců. Přišel ke mně a povídá: Jan, ty potřebuješ peníze víc než já, jeď to místo mě. Říkávalo se o něm, že je opilec, ale tak to nebylo. On se rád napil, ale nebyl nijak hlučnej‘, ani agresivní, prostě jen tak seděl, usmíval se a měl jí. Na motorce si sám nic nedělal, ta ho nezajímala. Jednou jsem byl svědkem toho, že neměl s sebou mechanika a měnil si rozetu. Sedřel si při tom kůži ze všech kloubů na ruce. On měl ručičky jako manekýna, taky žádný svaly neměl. Ale asi je nepotřeboval. Měl ohromnej‘ cit pro motor, neznal jsem nikoho jinýho, kdo by takovej‘ cit měl. Jednou jsme jeli na dráze se zvláštním ostrým povrchem, bez materiálu a tak tvrdé, že jsme po každé jízdě měnili zadní gumy, protože byly nadranc. Ove ne. Jeho zadní guma byla skoro netknutá. On zkrátka dal jen tolik plynu, kolik to přesně potřebovalo, aby jel co nejrychlejc‘ dopředu. Ove byl profesor ploché dráhy.“
Aby naše vyprávění mělo konec, je třeba krátce uvést výsledky světového finále. Zvítězil Ove Fundin se čtrnácti body, stejně měl druhý jeho krajan Bengt Jansson. Třetí místo patřilo Ivanu Maugerovi z Nového Zélandu a čtvrtý skončil nezmar Igor Plechanov. Pátý byl starý známý Barry Briggs, řečený „Kiwi“. Poláci se neprosadili. Nejlepší z nich byl na devátém místě Andrzej Pogorzelski, až patnáctý s pouhými dvěma body skončil za favorita považovaný Andrzej Wyglenda. Na šestnáctém místě s nulovým ziskem byl klasifikován Jochen Dinse.
Škoda, mohl tam být Jan Holub a možná na lepší pozici. Člověk by si na závěr přál nějaký happy end. Bohužel není. Jan Holub začal kralovat domácí ploché dráze, vrcholné okamžiky jeho kariéry měly teprve přijít, ale satisfakce za pokaženou cestu na světové finále se bohužel nikdy nedočkal.
Slavné a neslavné dny českobudějovické ploché dráhy:
Starosti s přechodem na E-recepty a EET s nutností pořídit nové vybavení do dvou ordinací přináší hodně těžkostí. Je to hodně těžko stravitelné sousto a možná tím přijdu o peníze, které mám připravené na vydání knihy, z níž jste si právě dočetli tuto ukázku.
evropské finále mistrovství světa jednotlivců 1967 – Wroclaw:
1. Andrzej Wyglenda (PL) 14, 2. Andrzej Pogorzelski (PL) 13, 3. Igor Plechanov (SU) 12), 4. Antoni Woryna (PL) 10, 5. Bernt Persson (S) 9, 6. Anders Michanek (S) 8, 7. Ove Fundin (S) 8, 8. Jerzy Trzeszkowski (PL) 8, 9. Bengt Jansson (S) 8, 10. Jochen Dinse (DDR) 7+3, 11. Jan Holub (CS) 7+2, 12. Leif Enecrona (S) 5, 13. Sverre Harrfeldt (N) 3, 14. Olle Nygren (S) 3, 15. Gunnar Malmkvist (S) 3, 16. Luboš Tomíček (CS) 2; res Lars Jansson (S) DNR a Stanislaw Rurarz (PL) DNR
