Pardubice – 28. listopadu
Nebýt nemoci, dodnes by s největší pravděpodobností hrával házenou a svět levých zatáček by míjel širokým obloukem. Osud jej však nakonec dostal za řidítka plochodrážního stroje. A jeho druhá kompletní sezóna mu přinesla vítězství v obou ligových soutěžích. Jak však pardubický junior Hynek Štichauer v exkluzivním rozhovoru pro magazín speedwayA-Z prozradil, mnohem více si cení bronzu z šampionátu juniorských družstev. Kromě vzpomínání na nedávno skončené podniky se mimo jiné dozvíme více detailů z jeho cesty k ploché dráze, zafilozofujeme si na obecná témata a v neposlední řadě se odpovědí na své dotazy dočkají také naši čtenáři.
speedwayA-Z: „Počátkem října jsi po ošklivém pádu během Zlaté stuhy skončil v sanitce. Sice jsi pak ještě závodil, nicméně přesto jsem se tě chtěl zeptat, zda je po zdravotní stránce už všechno v pořádku.“
Hynek Štichauer: „Dal jsem si trošku do hlavy a udělal si otřes mozku. Naštěstí nebyl ale těžkej, Honza Jaroš měl horší. Odešel jsem po svejch do depa a teprve tam se mi udělalo špatně. Byl jsem ke všemu otlučenej jako píšalička. Ale už je to v pohodě. Ve čtvrtek jsem však byl u ortopeda se zápěstím. Před dvouma rokama jsem ho totiž měl zlomený. A je problém, že mi tam kosti nelícujou a skáčou přes sebe. Zatím je to v pořádku, jinak bych musel na operaci. Doufám, že to bude dobrý. Zkusím nosit ortézu, ale kdyby mi vadila, sundám si jí. Při jízdě to ani nebolí, spíš až po ní. Víc to ale cejtím, když jsi jdu zahrát pinec nebo squash. Zlatá stuha se mi tedy nevydařilo. Byl bych radši, kdybych v tý listině nebyl vůbec psanej. Na premiéře v tomhle závodě jsem se nepředvedl. Loni jsem byl jen jako náhradník a vůbec jsem nejel. Kuriozita však byla, že jsem v jedný jízdě nastoupil ve Zlatý přilbě. Letos jsem před Zlatou stuhou měl zánět levý ruky, jak meju motorku a používám různý rozpouštědla. Dostal jsem otravu krve. Rozřízli mi dlaň a ruku dali do sádry. Musel jsem brát antibiotika a čtrnáct dnů bejt v klidu. O stuze pak přišla náročná dráha a já to nezvládl. Nebyl jsem ale jedinej. Na hubu chodili i jezdci, co jsou na vyšší úrovni než já.“
speedwayA-Z: „Přeskočme však ze žhavé současnosti o několik let zpátky. Co tě vlastně přivedlo za řidítka plochodrážního motocyklu?“
Hynek Štichauer: „Před plochou dráhou jsem dělal házenou. Kdybych neměl zdravotní problémy, hrál bych jí doteď. Dostal jsem ale zánět kyčlí, a když jsem se vrátil, už jsem se nechytal. Navíc ty nárazy při dopadu po skoku nebyly dobrý. Moje babička bydlí 
v Popkovicích a na Zlatou přilbu k ní přijížděj borci na motorkách z Německa a na zahradě si stavěj stany. Mě zrovna začaly bavit motorky. Kravili jsme to na vesnici, až táta řekl, a to dělám pořádně. Přišel jsem do Svítkova na trénink, pak na druhej. Chytlo mě to. Měli jsme dobrou partu, Pavel Fuksa, Luboš Velinský, Lukáš Urban. Těšili jsme se na tréninky, i když nás pan Štens honil. Ale říkali jsme si, že kdo vydrží se Štensem, ten u plochý dráhy asi už zůstane (smích). Ve dvanácti jsem začal na Simsonu. Po roce přišla stopětadvacítka, a když mi bylo čtrnáct a půl, táta mi koupil stojáka sedmičku. Nebylo mi patnáct, jezdil jsem s ní do Mšena, pak mě ale začali pouštět i v Pardubicích. Trénovali jsme taky na plácku, kde se cvičej koně ve Vestci u Chrudimi. Tam jsem se poprvé svezl na půllitru smykem. Pro naučení se jeho vyvolání to bylo dobrý. K plochý dráze jsem se teda dostal pře taku. Ale teď je to pro mě droga a zvyknul jsem si na ten rytmus. Nevím, jestli by mě v současnosti dokázalo něco jinýho tak naplnit. Svůj první závod jsem jel předloni ve Svitavách. Byl to juniorák a já nastoupil poprvý, když Mirdu Fencla vyloučili za pásku. Šel jsem z jedničky. Odstartoval jsem, ale měl z toho ještě respekt. Slevil jsem do první zatáčky a jel za nima. Ve druhý jízdě jsem byl od startu na hranici mezi třetím a čtvrtým místem. A měl jsem radost, že jsem jim do nájezdu stačil. Druhým závodem byly juniorský družstva v Praze. Kvůli věku jsem nemohl mít víc. Nastoupil jsem s Tomášem Suchánkem a Petrem Málkem. S ním jsme se střídali, já jel tři jízdy, on taky tři. Ve druhý jízdě jsem už dělal bod. Porazil jsem Matyáše Hlaváčka. Dodnes nevím, jestli mě Zdenda Simota, kterej jel s ním, brzdil. Ale na rovinkách jel, v zatáčkách ne. Já mu jednou prásknul do zadního kola. Ale nespadl jsem a Matyáš mě nepředjel. Pak jsme jeli proti Zdeňku Šuranskému a Richardu Frištenskému. Tři a půl kola jsem byl druhej za Tomášem. Slyšel jsem, že Frištenský je pořád za mnou. Nepředjel mě, ale do cílový rovinky mě prasknul řetěz.“
speedwayA-Z: „Ještě v minulém roce ti byl vytýkán poměrně divoký styl jízdy končící mnohdy hromadnými karamboly. Letos jsi však působil už vyzrálejším dojmem. Mohl bys toto téma nějak komentovat?“
Hynek Štichauer: „Myslím si, že to vypadalo, že jsem sestřelovač. Ale takovej jsem nikdy nebyl. Vždycky mě to mrzí. Konkrétně loni Slaný s Tondou Gallianim. Do nájezdu jsem nevěděl, co s tím. A on to bohužel odnesl, což mě hrozně mrzelo. Tlačil jsem motorku z dráhy a ti zkušení dědkové na mě křičeli, že jsem prase. Zastal se mě jedině pan Kasper. Tímhle si každej musí projít sám. Musíš vědět, co s tím máš dělat. Letos se třeba něco takovýho stalo Adamovi Vandírkovi. A já byl tentokrát tím, koho sundal. Ale za takovou věc se nemůžu na nikoho zlobit, když to neudělá naschvál. Nemám žaludek tam dát někomu loket nebo mu kopnout do motorky. Samozřejmě když to na mě někdo zkusí, nenechám ze sebe dělat otloukánka, ale schválně to neudělám nikomu. Podle mě tohle patří k vývoji jezdce. A já jsem rád, že to mám za sebou.“
speedwayA-Z: „V domácím juniorském šampionátu se pro tebe stala typická devátá místa. Nakonec jsi skončil osmý. Jak na letošní juniorák budeš vzpomínat?“
Hynek Štichauer: „Slaný byl začátek sezóny. Pořádně jsem si nevěřil a nebyl ještě rozjetej. Podepsalo se to i na výsledku a já skončil za těma, co jsem s nima měl závodit. A tak to šlo i v celým mistráku. V Březolupech jsem už dělal o bod víc. Měl jsem kolizi s Filipem Šiterou. Jel jsem před ním. Ve třetím kole to pode mě dal a vsadil mi takovou, až mi spadnul řetěz. Všechno bylo rozšvihaný. Nebyl jsem ale moc spokojenej. V Pardubicích jsem byl parádně 
rozjetej. Trefili jsme se do nastavení. Ale věřil jsem si až moc. V první jízdě jsem jezdil druhej, ale nechal jsem se vybláznit na hlubokej a Luboš Tomíček mě předjel. Další jízdu jsem odstartoval a dvě kole jel první před Patrikem. Pak mě podmetl a sundal. Na druhý motorce to nebylo ono. Po startu jsem byl zase první, jenže spadnul Honza Vondra. A já už měl přehřátou spojku a uknul si do pásky. V další rozjížďce jsem byl druhej za Tomášem. Přišlo mi to jako stereotyp, ale zkusil jsem ho. Je o něm známý, že jezdí lajnu. A já ho předjel venkem. Ve čtvrtý jízdě následoval opět pád. Tonda Galliani tam byl a dlouho mi to držel. Zkoušel jsem venek a chytil díru, až se to zvedlo a já to položil. V poslední rozjížďce jsem přivezl dva body. Výsledkově to byl propadák. Měl jsem na víc, ale ukázal jsem, že na kluky z vrcholu mám. Vnitřně jsem byl spokojenej. V Kopřivnici jsem potlučenej z pádu s Honzou Hlačinou o den dříve ve Svitavách. Navíc jsme dělali na motorce. A tak jsem byl rád, že jsem zajel ten svůj standard a měl to za sebou. Plzeň byla hodně vydařenej závod. Dělal jsem osm bodů a to bylo nejvíc za celej mistrák. V první jízdě jsem porazil Patrika, což mě těšilo. V další jízdě jsem ale startoval zvenku, takže nula. Dráha byla nakropená a pořád jsem jen mydlil. Pak jsme dali těžší převod. Tomáš vyhrál a já porazil Zdendu. Byl jsem nervózní, že na mě něco vymyslí, ale nepředjel mě. Pak jsem parádně odstartoval a tři a půl kola byl před Martinem Málkem. Přerušili to a pak se mě už z tý samý koleje nepodařilo odstartovat. Nakonec se mi v poslední jízdě povedl start, ale rozhodčí to zastavil. Svedlo se to na Věroušův letmák. Jenže ten tam s náma vpředu vůbec nebyl. Kdyby mi v Plzni trošku víc přálo štěstí, měl bych deset bodů. Takhle to bylo jen osm. Praha byla krátce po Stuze. Už jsem si spíš hlídal pozici, abych neudělal blbost a nepokazil si to. Tonda Galliani mě totiž mohl přeskočit a já potřeboval ještě překonat Patrika. Mohl bych skončit až desátej. A tak jsem myslel spíše takticky a ono to vyšlo. Juniorák byly pěkný závody, ale při juniorskejch družstvech jsem víc v pohodě. Tady jsem byl dost nervózní a u mě hraje psychika velkou roli.“
speedwayA-Z: „Mezi devatenáctiletými se však s tebou možná tak trošku počítalo na stupně vítězů. Nakonec jsi skončil sedmý…“
Hynek Štichauer: „Byl to jeden z mých prvních závodů na krátkozdvihu. Ten motor má trošku jinej průběh a já s tím nebyl ještě sžitej. Byl jsem nervózní a navíc jsme se netrefili do převodů. A bylo to v háji. Já bych totiž potřeboval, aby závody začínaly až od čtvrtý jízdy. Trvá mi než se rozjedu a než na všechno přijdu. Musíme přemejšlet, zkoušet a experimentovat. Ale na experimenty jsou tréninky, ne důležitý závody jako mistrovství republiky do devatenácti let!“
speedwayA-Z: „V mistrovství republiky juniorských družstev jste vcelku pravidelně okupovali stupně vítězů a to nezávisle na faktu, zda nastoupil Tomáš Suchánek či nikoliv. A byl z toho i celkový bronz. Mšeno a Slaný vám však přece jen hodně bodově odskočily. Čím to?“
Hynek Štichauer: „Kdyby jel Tomáš Suchánek celej rok, určitě bychom ve hře o první místo byli. Problém byl, že jsem neměl stálýho paráka. Třeba v Žarnovici jsem jel sám, protože Troják nebral body. Ale příští rok by se Pavel Fuksa měl stabilizovat. Jsme hrozný kámoši. Jsme pořád spolu v dílně a společně honíme fyzičku třeba na horolezecký stěně. Samozřejmě jsme trochu rivalové, ale v těhle závodech musíme táhnout za jeden provaz a koukat hlavně na ten celkovej součet. Musíme bejt tým. Když se nám to podaří, můžeme skončit klidně druhý. A pokud se bude dařit hodně, můžeme i vyhrát. Proto to děláme, abychom vyhrávali. Samozřejmě záleží, jak rozhodnou trenéři, a jestli pojede Tomáš, ale myslím si, že víc závodů budu mít s Pavlem. Když nastoupí Tomáš, zlobit se nebudu. Ale pro něj to už nejsou závody, zatímco Pavel je potřebuje, aby šel nahoru. Šestnáct mu bude až v půlce sezóny, takže junioráky budou jeho hlavní náplň. V juniorskejch družstvech jsem víc soustředěnější než v závodech jednotlivců. Necejtím takovou zodpovědnost a nejsem v takovým stresu. A toho třetího místa si cením vůbec nejvíc. Byla to hromada závodů, co jsem jel. A myslím si, že dobře a nedělal jsem ostudu.“
speedwayA-Z: „Na říjnové valné hromadě SPD padl pražsko – mšenský návrh šampionát juniorských družstev přetransformovat do podoby seriálu bodovaných tréninků s jediným finálovým závodem. Jak se na tento nápad díváš ty?“
Hynek Štichauer: „Sice by bylo výhodou, že by jich bylo víc než závodů, ale byl bych proti tomu. Trénink nenahradí závod. Nejde jen o svezení, junior se musí naučit, jak se tam chovat. A to se naučí, když bude závodit a závodit. Není asi potřeba tolik družstev jako letos. Bylo by však dobrý, kdyby těch závodů bylo víc. Neobětoval bych je, aby z nich byly jen tréninky. Mně se to takhle líbilo. Ono jde taky o to, kdo by na ty tréninky jezdil. Zdenda Simota, Mirda Fencl, Tomáš, Patrik nebo Filip Šitera by určitě při každé příležitosti jeli závodit někam jinam než na trénink. Úroveň by tak klesla pořádně, ne jenom trochu. A závody jsou taky pro diváky, zatímco trénink je jen pro tebe. Takže jestli jim jde o závodníky, a tréninkové závody klidně udělají, ale ne na úkor mistrovství republiky juniorskejch družstev.“
speedwayA-Z: „Již druhým rokem jsi se objevoval také na seniorské scéně. Postup do finále jednotlivců ti však v Divišově unikl o pouhý bod…“
Hynek Štichauer: „To mě zas tolik nemrzí. Tohle budu moct jezdit až do hlubokýho stáří. V seniorskejch soutěžích mám z jezdců trošku respekt. Doufám, že ho odstraním, aby se mnou trošku počítali. A Divišov? Jedna jízda se povedla, jiná ne, ale žíly mi to netrhá. Pro prestiž by to bylo dobrý. Třeba za rok…“
speedwayA-Z: „Atmosféru velkého domácího finále jsi okusil až během šampionátu dvojic ve Mšeně. Jak se ti tam závodilo?“
Hynek Štichauer: „Nezávodilo se moc dobře. Nemohl jsem se tam dostat. Špatně jsem startoval. Nepovedl se mi ani jeden start. Nakonec jsem dva body utrhnul Robertovi. Jinak se mi nepovedlo vůbec nic. Slabota. Ale že mám večer jet tyhle závody, jsem se dozvěděl až ve dvanáct. Motorky byly připravený, museli jsme je však naložit a přijet tam. Systém je dobře udělanej, když dojedou druhej a třetí mají větší bodovej zisk. Škoda, že je to jen jeden závod. Je vždycky dobrý, když jich je víc. Nebylo by špatný udělat to jako seriál.“
speedwayA-Z: „Několikrát jsi se objevil rovněž v sestavě extraligové ZP a dvakrát přímo naskočil do závodu. V červnu Praze jsi vystřídal Radka Smolíka po jeho pádu, a tamtéž v září zaskočil za technickými trably pronásledovaného Mariána Jirouta. Jak na tebe extraliga působí? A bývá těžké se mezi extraligovou pětici dostat?“
Hynek Štichauer: „Je znát, že extraliga je nabitá už jenom těma jménama. Rozdíl v atmosféře mezi extraligou a první ligou třeba v Praze není. Diváků je tam stejně málo, takže navíc jsou jen ti cizinci. V extralize to ale je těžký. Při každejch závodech jsem však utrhnul jeden bod. V tom prvním hodně pršelo, byla dobrá mokrá a tvrdá dráha. V poslední zatáčce jsem podjel Filipa. Podruhý jsem ten bod měl, když spadl Stojanowski, i když jsem po startu byl před Martinem Málkem. Na pozici juniorský jedničky se v Pardubicích nedostanu, dokud tam je Tomáš. Musím bejt trpělivej a čekat. Musel bych bejt lepší než on, ale trenér mu určitě věří víc. Je starší a ostřílenější, tak počítá, že víc zajede.“
speedwayA-Z: „Mnohem větší příležitost ke svezení ti však nabídla 1. liga. Dramatickou soutěž jste nakonec vyhráli. Bylo to ale opravdu velmi těsné, že?“
Hynek Štichauer: „První liga jsou hezký závody. Za vítězství jsem rád. Ale byl bych radši, kdybych na něm měl větší podíl. Nejvíc se mi líbily Svitavy, kde jsem dělal jedenáct bodů. A nejhorší byly asi ty druhý Svitavy. Tam jsem měl pád s Honzou Hlačinou. Postavilo se mu to na zadní a jel k prknům. Tam jsem byl já a on mě chytnul kolo hákem. Nevím, proč rozhodčí vyloučil mě. Ale pozitivní bylo, že jsem si po tom pádu zkusil ještě jet na druhý motorce. Mohl jsem tak druhej den jet líp v Kopřivnici. První liga je pro mě příjemná změna. Dostaneš se v ní mezi seniory. Musím se však naučit, abych k nim neměl ten respekt. A nedávat ruku z plynu, když Vlado Višváder zamává nožkou. A těsný vítězství je lepší než vyhrát s přehledem.“
speedwayA-Z: „Úzce spolupracuješ s Dryml Teamem. Jak k této spolupráci došlo, co obnáší a jak bude pokračovat?“
Hynek Štichauer: „Oslovil mě Aleš s Lukášem, jestli nechci bejt členem. Byli jsme s nima na tréninku v Itálii. Jsou však časově vytížený, takže ty jejich rady nejsou tak častý. A tak si třeba na něco zvyknu, oni přijdou a přehodí mi to. Několikrát nám pomohli materiálově. Další spolupráci ještě uvidíme, všechno je otevřený.“
Otázky čtenářů magazínu speedwayA-Z:
Tomáš: „Jsem z Kopřivnice a chtěl bych se tě zeptat, jestli se ti zdejší dráha líbí, a jak se ti na ní jezdí. Je přece jenom trochu dlouhá a při závodech juniorů je u některých jezdců vidět, že toho mají po dvou kolech plné zuby. Dále bych se tě chtěl zeptat na tvé plány a cíle v příští sezóně.“
Hynek Štichauer: „Dráha v Kopřivnici je fakt trochu specifická. Když jsem tam jel poprvé, byl to hroznej nezvyk. Přišel jsem na to až po třech jízdách. Letos jsem se na ní už srovnal a neměl problémy. Je ale vážně jiná. A cíle? Poskočit v junioráku na pátý, šestý místo. Uvidíme, co bude reálný. Postup do finále jednotlivců, zopakovat úspěch v juniorskejch družstvech, případně ještě poskočit. Zopakovat umístění v lize a postup do prvních kol mistrovství Evropy nebo světa. A hlavně zůstat zdravej, to je nejdůležitější.“
Petr Horáček: „Já zase chodím do Slaného, protože tam to mám z Kralup nejblíže. Jak se Hynkovi jezdí tam? Slýchávám názory, že slánská dráha nebývá dobrá. A kde se mu závodí nejlíp a kde nejhůř?“
Hynek Štichauer: „Slánská dráha nepatří mezi moje oblíbené. Lidi ze Slaného by s tím měli něco dělat, už je v kritickým stavu a hraničí s bezpečností. Nejoblíbenější jsou Pardubice. Jsem tam doma, mám na tý dráze hodně odježděno, vím jak a jezdí se mi tam dobře. Nejhůř se mi závodí asi v tom Slaným. Ty duny mi tam nikdy neseděly. A každej závod ve Slaným je úplně jinej. Pokaždý tam mám jiný problémy. Netrefujeme se do převodů a já nevím, jak tam jezdit. Ale doufám, že se to v příštím roce zlepší.“
Aleš Simín: „Kdybych chtěl začít jezdit plošinu, jaké předpoklady k tomu musím mít?“
Hynek Štichauer: „Předpoklady jsou hlavně výdrž a chu u toho zůstat. Časově je to velice náročný. Talent podle mě není zas až tak důležitý, dá se to dohnat pílí. Když někdo chce a má snahu, většinou jde výkonnostně nahoru. Důležitý jsou i finance. Když závodník nemá motorku, nemůže za nima běhat po svejch. A motorky musí bejt konkurenceschopný. Bez pořádný techniky se tý absolutní špičce nedá prosadit.“
Naďa Malá: „Co vašemu závodění říká maminka? Maminky, pokud vím, buď nadšeně fandí, nebo se na to, co provádějí jejich synové, vůbec nemohou dívat.“
Hynek Štichauer: „Moje máma to neřeší. Nezajímá jí to, má svý koníčky. S takou dělá taky nebezpečnej sport, horolezectví, tak mi to nemůže zakazovat. Určitě jí potěší, když synáček něco dokáže, ale zas až tolik tím nežije.“
Hynek Štichauer děkuje:
„Především takovi, že se mnou jezdí, a za trpělivost, s níž se mi věnuje. A celý rodině. Kdybych ji neměl, nemohl bych se tomu věnovat a dotáhnout to až sem. Láďovi Uhlířovi. Ten nám laikům v začátcích hodně pomáhal. I dnes kdykoliv máme problém, vyhoví nám. Hodně pro nás udělal i František Kalina. Materiálové nám pomohla také firma Fuchs Oil Silkolene.
Foto: Pavel Fišer, Antonín Škach (na materiálu Fujifilm dodaném redakci firmou Ultralab a syn Praha www.ultralab.cz) a Karel Herman
