Praha – 4. prosince
Už od svých devatenácti let působí především jako profesionál v britských ligách. Přesto však se pravidelně objevoval také na českých kolbištích. Letos jsme jej však měli možnost vidět v akci pouze jedenkrát. Také o tom hovoří Jiří Štancl v exkluzivním rozhovoru, který magazínu speedwayA-Z poskytl. Kromě toho přijde řeč i na závodnické začátky, barevný design motocyklů a kombinézy, slavné plzeňské vítězství v extralize 1994 či pozadí letošní sezóny za kanálem La Manche. Odpovědí na své otázky se tradičně dočkají rovněž naši čtenáři, kteří tentokrát svými dotazy vytvořili téměř samostatné interview.
speedwayA-Z: „Na ploché dráze závodil už tvůj děda a tvůj otec je nejúspěšnějším českým plochodrážníkem celé historie. Ty jsi se v depech pohyboval od dětství. Cestu k plochodrážnímu motocyklu jsi tedy měl přímo nalajnovanou nebo plošina sváděla boj s jiným sportem?“
Jiří Štancl: „Vlastnil jsem motorku už ve čtyřech letech. Byl to malej Italjet koupenej od Olsena. Pamatuju si, že jsme s ní na vánoce drandili v paneláku po bytě. Víkend co víkend jsme s tátou jezdili na závody a se ségrou v tom vyrůstali. Měl jsem tak plochou dráhu v krvi už od mala a jediný, co mě přitahovalo, byly motorky. Závodil jsem na kolech v BMX, ale pak mi táta udělal plochodrážní motorku, na který ovšem na výšku i délku zkrátil rám. A když jsem nemusel šlapat na kole, bikros skončil. V tý době jsme trénovali pět i šest dnů v tejdnu. Jezdili jsme všude, kde to bylo možný. Markéta, Čakovice, Slaný, Chabařovice. Většinou jsme jezdili v zatáčkách, kde nám táta vyznačil kuželama stopu. Trénovala se mnou i ségra, která taky chtěla jezdit plochou dráhu. Problém byl ten, že Alice čistila motorku víc než já. Mně to zas až tolik nebavilo. Mým prvním závodem byla v říjnu 1991 juniorská předkvalifikace v Pardubicích. Vyhrál jsem všechny rozjížďky a jednou mi prasknul řetěz. Bylo tam spousta jezdců, bylo z čeho vybírat. Závodilo se dva dny, tři závody denně. Dnes dají juniorskej mistrák horko těžko dohromady. Na začátku sezóny 1992 jsem však na tréninku ve Mšeně upadl. Zlomil jsem si ruku v rameni a kotník. A to mě vyřadilo ze dvou závodů juniorskýho semifinále. A nakonec jsem do finále nepostoupil o pár bodů. Přesto jsem ve svým prvním roce odjel snad 47 závodů. Po revoluci jsem totiž byl první soukromej jezdec. Už v tom dvaadevadesátým jsem začal jezdit trénovat do Plzně. V první lize jsem 
závodil za Čakovice, v extralize hostoval za Plzeň. Ohlásilo se i Slaný. Nastoupil jsem i za Březolupy a Pardubice a v extralize jsem nehostoval jen v Chabařovicích a Praze. Nemohl jsem ale jet mistrovství světa, protože jsem se nedostal do mistráku. Rok 1993 už byl úspěšnej. Už jsem byl kmenovej jezdec Plzně. S Boříkem a Honzou Hádkovými jsem udělal titul ve dvojicích a také vyhrál juniory. S Tondou Švábem tam byla velká rivalita. Ani jsme se moc nebavili. On byl totiž o rok dříve druhej za Topasem a teď byl největší adept na titul. Byl to tehdy čtyřdílnej seriál, ale Pardubice se zrušily kvůli dešti. Já vyhrál na Markétě, Tonda ve Svitavách a byli jsme na tom stejně. A v Divišově jsem ho pak o jeden bod porazil. Myslím si, že když je rivalita, kluci se spíš vyjezděj. Je to určitě lepší než když vyhráváš a nemáš konkurenci.“
speedwayA-Z: „Záplava medailí a úspěchů tvého otce je skutečně obdivuhodná. Býval tvým vzorem? A byl jsi někdy pod tlakem svého srovnání s ním?“
Jiří Štancl: „Určitě, samozřejmě. Ale když jsem byl menší, měl jsem hodně blízko k Les Collinsovi. Ani nevím proč. Pořád jsem jen maloval britský vlajky a jen Les Collins. V roce 2003 jsem pak s ním jezdil v Glasgow. Mohl jsem tak být šéfem závodníka, kterýho jsem obdivoval. Ale táta byl vzor na prvním místě. Zasvětil mě do toho sportu. Je hrozně těžký bejt syn slavnýho závodníka. Ve srovnání s otcem je lepší jen Jason Crump. Vezmi si Jacoba Olsena, Tonyho Briggse, Mitche Goddena nebo Kima Maugera. Ze synů slavných jezdců to dotáhl nejdál jedině Jason. Tlak tam není, když lidi srovnávaj, většinou si dělají srandu. Táta vyhrál pětkrát Zlatou přilbu a já dříve odpovídal, že bych chtěl jednou bejt mistrem světa a 
zvítězit na Zlaté přilbě. To se mi nevyplnilo a ani už nevyplní. Zlatá přilba je úplně jinej závod. Je škoda, že se tribuny už nenaplní tolik jako dříve. Jezdí tam větší hvězdy, ale lidi tak moc nechodí. Jen škoda, že tam nejsou. Ten závod by si to zasloužil, už jen kolik slavnejch jmen přijede. Je to asi nejspravedlivější závod. Já ho jel sedmkrát a nikdy se nedostal do semifinále. Jednou jsem dokonce závodil s Markem Loramem a ani on nepostoupil. Říkal jsem si, že to tedy není zas až tak špatný (smích). Vždycky se mi závodilo líp v sobotu, kdy to bylo hlubší. Na neděli se udělal beton a už to nejezdilo, jak jsme potřebovali. Ale ještě k tátovi. Díky němu jsem tam, kde jsem. On dělal na kanadský ambasádě a přestal chodit do práce. Věnoval se jen mně. Dal tomu puls, založil firmu JSR team. A díky němu a taky Simonu Wiggovi a Peteru Collinsovi jsem se taky dostal do Anglie. V roce 1993 jsem byl totiž mistrem republiky, ale nebyl ve finále mistrovství světa. A to byla podmínka pro pracovní povolení. Musel jsem na něho čekat a teprve pak začal jezdit za Sheffield. Taky tam měl táta kontakt. Rega Wilsona, co s ním kdysi závodil.“
speedwayA-Z: „Tvůj otec míval vždycky na svých motocyklech převahu žluté barvy. Na tvých motocyklech a kombinéze však už od dob tvých začátků září zelená. Byla to úlitba vůči tvým sponzorům nebo máš tuto barvu tak rád?“
Jiří Štancl: „Vždycky jsem měl rád zelenou. Už když jsem začínal, měl jsem bílý blatníky s modrým a zeleným proužkem. Simon Wigg měl taky zelenofialovou kombinaci a to se mi líbilo. Navíc moc zelenejch závodníků není. Glasgow je vlastně celej červenobílej. Žlutá je pěkná barva, ale není moje. Jen v roce 1994 jsem měl vpředu logo RAKS a přidal tam žlutou, protože se to tam hodilo. Táta byl žlutej celej. Byla výhoda, že jezdil vepředu a byl vidět. Designy se také dělají, aby to ladilo i s kombinézou a k barvám klubu. Jednou jsem měl úplně jiný barvy v Anglii, Švédsku i Čechách.“
speedwayA-Z: „Před tím než jsi se soustředil především na britskou ligu, jsi také reprezentoval v mistrovství světa juniorů i jednotlivců. Nikdy jsi se však neobjevil v sestavě národního družstva. Čím to?“
Jiří Štancl: „Vždycky jsem byl zařazenej do širšího kádru. Neříkám, že letos, ale rok předtím jsem klidně v sestavě mohl bejt. Nikdy jsem však nedostal pozvání. Třeba v třiadevadesátým se jelo v Dánsku. Já byl mistr republiky, ale jel tam Tonda Šváb, protože byl o rok starší. V osmadevadesátým se řeklo, že první dva z mistráku dostanou divoké karty na Grand Prix. Byl jsem druhej, ale wild cards byli Bohouš s Tondou Kasperem. Na mě se zas zapomnělo. A pak si přečteš z hodnocení pana Laštovky, že nemám zájem. Po takových zkušenostech nemám zájem. Nabídka do nároďáku přišla sice předloni, protože bych v Sheffieldu mohl jet dobře. Jenže jsme měli zrovna křtiny mojí neteře Amy. Byla to jediná moje volná neděle, právě kvůli světovýmu poháru, protože Glasgow jinak závodí doma. Od třiadevadesátýho jsem čekal na příležitost. Když jsem ji dostal, rodina přišla na první místo. Od tý doby jsem byl ještě loni v užším výběru. Letos už ne, protože, jak říkají, nemám zájem. Já si myslím, že reprezentovat za republiku je čest. Co dodat? Jezdil jsem mistrovství světa na krátký i v juniorech, třikrát jsem byl ve světovým juniorským finále. Nejlepší šestej v Elgane. Ale stejně jsem se do národního týmu nedostal. A tečka.“
speedwayA-Z: „Letos tomu bylo přesně deset let, co jsi společně se Simonem Wiggem, Bořivojem Hádkem a dalšími Plzeňáky vybojoval historické zlato v české extralize. Vzpomeneš si ještě?“
Jiří Štancl: „Jel jsem všechny závody. Už od dvaadevadesátýho byla atmosféra v Plzni fantastická. Každou středu jsme tam jezdili na tréninky. Vždy se s tou partou z Plzně sedlo, 
pokecalo, dalo se pivo. Po pár letech, kdy byl Olymp na vrcholu, se díky Simonovi dokázal přebít. Táta ho sem přitáhl, přilákal i diváky. Jezdil tam už o den dříve a s moderátorem dělal show v rádiu. Tehdy ještě byla loterie Tutovka a on kupoval losy. Kdyby vyhrál, koupil by stadión. Nebo pozemek a postavil by ho. Na našem titulu měl zásluhu každej člen týmu. A dnes už jsem z něho jedinej, co ještě závodí. Ten rok jsem v květnu začal jezdit v britský lize a nedokončil kvůli tomu juniorskej mistrák. Dostal jsem tam zrovna závody, myslím, že to byla Barum trophy a tak jsem tam zůstal. Byl tam ale střet zájmů a tady mně chtěli dát distanc. Pro mě už ale juniorskej titul nebyl tolik významnej. Mistr jsem už byl. V Anglii byli i lepší soupeři. Na extraligu jsem se dokázal vracet. Únava byla, ale zvládlo se to. Přijel jsem i na finále dvojic do Plzně. Ulítlo nám letadlo. Měl se mnou ještě letět Tesáček a Mates. Když jsem ale nastoupil, byl jsem tam sám. V Plzni se na mě čekalo. Pamatuju si, že ještě nebyla dálnice z Prahy do Plzně. Saša Kopecký na mě čekal na letišti. Motorky mi do Plzně přivezla ségra. Já z Anglie letěl s motorem. A připadal jsem si jako velkej profík. Přiletěl jsem, kluci v Plzni dali motor do motorky, já se převlíknul, udělal rozhovor s Novou a šel na nástup. V mejch devatenácti letech to bylo opravdu na hraně.“
speedwayA-Z: „Tehdy se ještě extraliga jezdila systémem dvoutkání osmičlenných družstev, dnes o český titul bojuje čtveřice týmů čtyřech závodníků s jedním náhradníkem. Najdeš ještě nějaké další rozdíly mezi extraligou tehdy a dnes?“
Jiří Štancl: „Dříve bylo víc závodníků. Bylo z čeho vybírat. Dnes tomu tak není. Ale extraliga má daleko větší úroveň. Nevíš, kdo vyhraje. Mohou v ní bejt dva cizinci. Myslím si, že sedmičlenná družstva jsou kvalitnější z hlediska týmu. Ve čtyřkách jezdíš za jednotlivce. Páry jsou týmový, čtyřutkání je individuální závod. Jezdíš proti všem. Myslím, že v týhle době, kdy nejsou závodníci, by měli zase udělat sedmičky. Doplnit pět Čechů dvěma cizincema a jezdit dvoukolově každej s každým. Senioři by měli více závodů. U nás je taky problém s přestupem. Každej klub má jezdce pod palcem a není to jako třeba ve fotbale. Bohouš tak bude vždy jen Olympu, Mário zase pořád Pardubák. Závody budou kvalitní, když dobrý závodníci budou závodit proti sobě a ne spolu. Proto jsem nikdy nejezdil za Prahu. Táta říkal, že budu dobrej, když budu jezdit proti těm dobrejm.“
speedwayA-Z: „Napadá mě ještě jeden rozdíl – tehdy se v ní jméno Jiří Štancl objevovalo mnohem častěji…“
Jiří Štancl: „Když se podívám na statistiku, v Čechách se třetí, čtvrtej rok nemůžu chytit. Je to vyrovnaný a já jsem jeden z nejtěžších jezdců vůbec. Váha je prostě můj problém. Anglie je úžasná, že i ty větší dráhy nejsou letiště. Jsou užší a techničtější, zatímco v Pardubicích třeba odstartuju, ale všichni mě předjedou. Ta váha tam prostě figuruje. Doufám, že se ale příští rok svezu víc. Snad i to nějaký kilo shodím, abych se s ostatníma mohl rovnat. V Čechách mě porážej všichni, ale v Anglii to tak není. Až to jednou vyladím, sladíme to a pojede to i tady, uvidíš.“
speedwayA-Z: „V extralize jsi letos závodil pouze jednou v Pardubicích. Byl to shodou okolností tvůj jediný letošní start v Čechách a také mimo Britské ostrovy. Jak se ti to líbilo?“
Jiří Štancl: „Jak jsem řekl. Velikánská dráha. Musíš na ní bejt připravenej po všech stránkách. Můžeš hodně získat i ztratit. Teď se jí snažej dělat hlubší. Musíš to tam umět jet. A já se teď spíš srovnám na malý dráze než na velký. Můj problém taky je, že dlouho trvá, než se dráze přizpůsobím. Sám jsem chtěl jet víc závodů, ale bohužel jsem je nedostal. Slaný nemělo peníze. Když se zranil Patrik Linhart, s Milanem Machem jsme mluvili o mým startu. Už jsem však měl nasmlouvaný závody v Anglii a tak jsem se extraligy více nezúčastnil.“
speedwayA-Z: „Slaný již třetím rokem bezprostředně atakuje extraligový titul. Sleduješ jeho boj alespoň na dálku? A proč mu zlato stále uniká?“
Jiří Štancl: „Víceméně na internetu sleduju záležitosti českejch závodů stejně jako britskejch. Mám přehled, ale abych se o to zajímal… Vždy se snažím podat co nejlepší výkon, a v Čechách nebo Anglii. Je hezký vyhrávat, ale vždycky to nejde. Třeba v Polsku a Švédsku, když jsem měl šanci, promarnil jsem si ji. Vždycky se stalo něco, co nemělo. A třeba loni, jak jsme jeli ve Slaným, neudělala se tam výhoda domácího prostředí. Problém je taky to, že se poslední závody nejedou až do konce. Řekne se, už jsme druhý, už nemůžeme bejt horší. Je to otázka strategie. A štěstíčka. To asi ve Slaným není.“
speedwayA-Z: „Třetím rokem startuješ za skotský Glasgow. Jaká byla tvoje letošní sezóna v britské lize?“
Jiří Štancl: „Strašná. Děsivá. Letos jsem zastavil devatenáctkrát z rozjížďky. Hrozně moc jsem defektoval a zůstal na průměru asi 8,37. Sám se sebou jsem ne přímo nespokojenej, ale nebylo to to pravý ořechový. Měli jsme hvězdnej tým na vyhrání ligy a skončili jsme jedenáctý. Nebylo to jen mou vinou, ale příčina byla v celým týmu. Měl jsem dobrý závody, ale taky jsem už v jedný chvíli chtěl skončit. Vyzkoušel čtyři různý ladiče. Ale pořád se něco stávalo. Sezóna plná zvratů. Přemejšlel jsem o ukončení kariéry, ale nakonec jsem se rozhodl bojovat až do konce. Závěr sezóny bylo suprovej a zase mě to chytlo. Doufám, že už příští rok uvidí diváci George Stancla lepšího než letos. Podepsal jsem zase Glasgow Tigers, jedu tam už čtvrtej rok. Měl jsem víc nabídek, ale Glasgow přišlo s takovou smlouvou, že se nedalo odmítnout. A kdyby Glasgow mělo něco vyhrát, neměl bych tam chybět. Staví se zase tým, kterej by měl něco získat. První dvě sezóny jsem to tam táhnul jen já, letos nebejt těch problémů, byl bych na stejný úrovni jako v letech 2002 a 3. Bohužel plochá dráha je technickej sport a technika selhala. Lidé se mě ptali proč a já jim nedokázal odpovědět. Když jsem chtěl skončit, měl jsem úžasnou podporu. Pak jsem skutečně předvedl, že dokážu i ty mladší závodníky porážet a prát se s nima, když mám dobrou motorku.“
speedwayA-Z: „Kolotoč Premier League je mnohdy náročný. Už jen termínový kalendář často vzbuzuje pořádný respekt. Jsou týdny, kdy se závodí téměř pořád a na dosti vzdálených místech. Jak to všechno zvládáš? A máš čas během sezóny relaxovat?“
Jiří Štancl: „Je fakt, není to jen závodění, ale i cestování. Mám anglickýho mechanika, ale veškerý motorky si dělám sám. Od roku 2002 jsem bydlel u rodiny Milne v Birminghamu. Na domácí závody jsem musel jezdit čtyři hodiny. To byla štreka! Párkrát se mnou někdo jel, ale většinu roku odjezdím všechno sám. Je to kolotoč, kdy má člověk spoustu času na přemejšlení. K tomu ještě ta únava a traffic, ale už jsem si tohle povolání vybral. Beru to, že to k tomu patří. Ale když už bys závodil taky v Polsku, Německu a Švédsku, musel bys mít tým. To pak závodník musí jenom závodit. Ale jen v Anglii to takhle jako já dělá sedmdesát procent Čechů. Někdo pak říká, kluci vydělávaj v Anglii, ale tohle už nikdo nevidí. Zvolili jsme si to ale sami, tak je to naše záležitost, jestli to chceme dělat. Relaxovat se dá. Času sice nezbývá, ale chodím třeba do posilovny. Na začátku sezóny stíhám i spinning a běhání. Pak ale přijde sedmnáct závodů za měsíc, k tomu cestování, mytí motorek a další, to už nemáš chu na nic. To se musí vypustit a zarelaxovat. Pak se to vybere přes zimu v Čechách. V Anglii jsem ale naštěstí stmelený, takže se odreagujeme i spolu. Ogrilujeme maso, zajdeme na pivo, pokecáme a pak se rozjedeme na ty další svoje závody.“
speedwayA-Z: „Když jsme se bavili v květnu v Pardubicích, zmiňoval jsi možnost konce kariéry během poměrně krátkého časového období. Jak to vidíš dnes? A až se tak stane, jezdil bys třeba jen v Čechách pro radost?“
Jiří Štancl: „Příští sezóna bude moje jedenáctá v Anglii. Ne že bych uvažoval, že skončím, ale nechtěl bych, aby mě všichni poráželi. Když budu mít average nad devět, budu pokračovat. Nejsem úplně nejstarší, takže budu ještě nějakej rok závodit. A až skončím, skončím. Bude to, až mě to nebude bavit. Do pětatřiceti se to dá. Uvidíme, jak to půjde. Jenom pro radost bych to nedělal. Jezdil bych třeba extraligu v Čechách, ale závodil bych jako vždycky s plným nasazením. Když to děláš pro radost, to už pak na tom nezáleží, není to jako profi sport.“
Otázky čtenářů magazínu speedwayA-Z:
Jan Štěpánek: „Zajímalo by mě, jak se budeš letos přes zimu připravovat na příští sezónu. Budou nové barvy? A co posilovna?“
Jiří Štancl: „U barev zůstanu. Zase typická zelená a modrá. Přípravy už začaly. Motorky se stavěj a v půli ledna bude vše hotový. Zimní příprava odstartovala, jak jsem přijel do Čech. Poslední závod v Anglii jsem totiž měl pád a nemohl vůbec chodit. Teď se to dalo do pohybu. S Pavlem Ondrašíkem a Ríšou Wolffem chodím hrát hokej a na squash. Také trénuju dvakrát denně s Michalem Bursou (silniční motocyklový závodník – pozn. redakce). Posilovna, badminton a spinning. A každej tejden fotbálek. Je toho přehršle, ale bez pohybu bych nemohl bejt. Nejvíc toho dělám přes zimu, v sezóně na to není čas. A Štěpi, zastav se, pokecáme.“
Petr: „Budeš dál jezdit extraligu za Slaný?“
Jiří Štancl: „Jsme v kontaktu. Co bude, záleží na podmínkách a dohodě s klubem. Je to v jednání. Chci se opět v Čechách v příštím roce ukázat. Ale víc než jeden závod. Kdybych jel extraligu, když ne všechnu, tak alespoň sedm (smích). Ne vážně, víc než polovinu.“
Miroslav Korf: „Váš otec proslul úspěchy v reprezentaci. Vím, že závodil za zcela odlišných ekonomických a společenských podmínek – přesto, dáváte jednoznačně přednost komerčně podloženým závodům v britské lize před například startem na ZP v Pardubicích?“
Jiří Štancl: „Zlatá přilba v Pardubicích, jak už jsem řekl, je jeden z nejlepších závodů na světě. Jelikož jsem ho jel sedmkrát a nikdy nepostoupil víc než do čtvrtfinále, už se ani nepokouším přijet. Je hezký zúčastnit se, ale když to člověk nemůže vyhrát, nemá to cenu. Jsem dost těžkej a na tuhle dráhu musí člověk bejt dost odvrtanej. A laka, kterou tam můj otec nasadil, je hodně vysoko. Srovnávat se s ním nebudu. Má to teda i jiný důvody než komerce. Nemůžu tam jet vyhrát, je tam hodně o dost lepších závodníků.“
Miroslav Korf: „Jaký máte obecně vztah k seriálu Grand Prix?“
Jiří Štancl: „Líbilo se mi rozšíření seriálu na víc závodů a více závodníků. Rád se na ně dívám, i když jsem se nikdy nezúčastnil. V budoucnu bude hrozně těžký se do tý uzavřený společnosti, která za rok vznikne, dostat. Nemám šanci vidět všechny Grand Prix, protože v Anglii je to tak, že se v Premier League v sobotu závodí. Stejně se na všechny nedívám. Když se hodně cestuje, chce se oddechnout, vypnout a dělat úplně jiný věci. Výsledky si pak zjistím, ale vidět to od první jízdy nemusím. Někdy jsem cestoval do Glasgow už v sobotu, abych si tam před závodem v noci oddechnul a viděl až finálovou jízdu. Dvakrát jsem se ale byl podívat přímo na živo v Cardiffu.“
Miroslav Korf: „Co jako závodník považujete za svůj největší úspěch?“
Jiří Štancl: „To nevím. Asi to šestý místo z Elgane. Byl jsem taky mistr republiky juniorů. Dostat se do Anglie. Hezkej úspěch byl v extralize s Plzní. S Wolverhamptonem double, liga i pohár v roce 1996. Druhý místo v mistráku ve Slaným 1998. Ale i tam to bylo o těch promarněnejch šancích. Našel se někdo lepší, kdo byl první. Plochá dráha mě sice něco vzala, ale o to víc dala. Díky ní jsem procestoval celej svět a poznal spoustu jinejch závodníků i zblízka. Měl jsem třeba tu čest spolupracovat v roce 1997 s Billy Hamillem. Jako mechanik jsem s ním sjezdil celou Grand Prix. Viděl jsem, co to stojí, a přešla mě chu to jezdit.“
Miroslav Korf: „Z pravěkých rozhovorů vím, že váš otec poslouchal a nahrával muziku. Co posloucháte vy? Navštěvujete ve Velké Británii koncerty?“
Jiří Štancl: „Muziku poslouchám, jen nemám rád dechovku a heavy metal. Miluju vážnou hudbu, rád se do ní zaposlouchám. Mám ale rád i to, co se hraje, třeba hip hop nebo český písničky. I ty starší ze sedmdesátejch a osmdesátejch let. Hned jak sednu do auta, něco si pouštím. A díky tomu, že rodiče Ríši Wolffa jsou teď v Londýně, měl jsem možnost tam pár koncertů vidět. Na Lucii jsem byl poprvé v životě právě tam. Byl jsem i na Hoobastank a The Rasmus. Když člověk žije v Londýně, má tam velikou škálu koncertů, ale musí mít čas. To je teď i v Praze, záleží to však na času.“
Jan Vondra starší: „Chci se zeptat, za jaký tým budeš v roce 2005 závodit v Anglii nebo zda tě uvidíme jezdit v Čechách. A co zimní příprava? Ta se letos nekoná? Jak to, že s námi ještě nechodíš hrát na Nikolajku hokej? Kdy dorazíš, bez tebe to není ono?“
Jiří Štancl: „Na Nikolajku budu chodit, posledně mi to toho něco přišlo. Byli jsme na hokeji v Kladně a kamarád slavil narozeniny. Příště přijdu. A o tom ostatním, už byla řeč.“
Tonda: „Jsem již kmet a tak spíše než vás pamatuji na plochodrážních oválech řádit vašeho otce. Popravdě řečeno, plošina byla pro mou generaci asi tolik jako pro dnešní mladé lidi hokej. Plné ochozy diváků, týdny dopředu se vědělo, kde se co jede, zkrátka plochá neměla chybu. Dnes na ní nechodím, nuda, prázdné ochozy, občas i uzavřené záchody (chudák holky) a jenom nabubřelí kravaáci s deskami v ruce. Pro diváky nic, šedivo. Nejsem zvyklý vyhazovat peníze z okna a v tomto případě by se to za lístky stalo. Proto se prám, baví vás vůbec jezdit v ČR za těchto ubohých podmínek? Nezávidíte otci, že to byl on, který zažil nejlepší léta naší plošiny? Myslíte si, že to tito lidé, kteří plochou dráhu po revoluci zastupují, dělají dobře? Kdyby vám někdo nabídl funkci s tím, že byste měl volné ruce a měl byste možnost vše změnit, přijmul byste tuto nabídku? A co byste udělal jako první?“
Jiří Štancl: „Každá doba byla jiná. Dnes bohudík můžeme závodit v cizině. Mrzí mě, že u nás diváci nechoděj. Ale je tolik jinejch věcí, co se může dělat, takže se nedivím, že plochá dráha je tam, kde je. Já bych neřekl, že ty podmínky jsou ubohé. Vše se točí kolem peněz. Hrozně rád se do Čech vracím. Bude-li možnost jet víc závodů, s radostí je pojedu. Jako v každým sportu lidi ve vedení byli, jsou a budou. Není možnost je vyměnit. Taková šance, o které mluvíte, se nenaskytne. Oni to nějak začali, dělají to třeba třicet let a já bych jim v tom mohl dělat bordel. Tak to bylo i ve vládě, že někdo chtěl změnit něco hned a nevyšlo to. Prostě nejde provádět změny ze dne na den. A já se na to dívám očima závodníka. Když je člověk třeba trenér, vidí to jinak. Plochá dráha je malej sport a jsou u toho možná až velký problémy. A zbytečně se někdy dramatizují.“
Antonín Vilde: „Plzeň si letos vybojovala extraligovou příslušnost. Neuvažuješ o to, že bys s tímto klubem podepsal smlouvu a navázal tak na rok 1994, kdy Plzeňáci slavili titul?“
Jiří Štancl: „Jsem s Plzní v kontaktu. Byl jsem osloven, abych už jel baráž. Jelikož jsem však za Slaný letos odjel jediný závod, veškerou techniku jsem odvezl do Anglie. Navíc jsem se ještě v posledním závodě zranil a nemohl chodit. Se Slaným byl zatím e-mailový kontakt s Milanem Machem, Plzeň má v sobotu sezení, kam jsem pozvanej. Tam se uvidí co a jak. Kdo mi dá víc závodů, za toho pojedu.“
Antonín Vilde: „Tým JSR v minulosti startoval v mistrovství republiky dvojic. V posledních dvou sezónách však tým tvého otce chyběl. Kde jsou příčiny neúčasti v tomto šampionátu?“
Jiří Štancl: „Vždycky jsem měl jet dvojice s Mirko Wolterem. On se ale pokaždý zmáknul. Jednou jsem tak jel s Robinem Králem, jednou s Vanďou. Ta účast byl můj nápad, ale neměli jsme žádný úspěchy. V Kopřivnici jsem třeba dvakrát ztratil řetěz. To mě trochu odradilo a pak byl problém se závodama v Anglii. A řekl jsem si, že se budu soustředit na britskou ligu. V roce 2003 jsem postoupil i do finále mistrovství republiky jednotlivců. Kvůli Anglii jsem na něj nejel, ale pak jsem se dočetl, že jsem se zalekl soupeřů. A tyhle hlášky nemusím poslouchat, takže se už nezúčastňuju. Ani v příští sezóně se to nezmění. Mám zhruba sedmdesát závodů v Anglii, navíc problém je, že v Glasgow závodím každou neděli. Už třetím rokem jezdím s britskou licencí, předtím jsem měl německou. A tak mě ani nikdo nemůže nařizovat, že nějakej závod musím jet.“
Petr Horáček: „Chtěl jsem se Jiřího Štancla zeptat, proč se častěji neobjevuje v extralize za Slaný.“
Jiří Štancl: „Když dostanu víc příležitostí, můžu se víc ukázat. Odjet jeden závod v roce je málo. Mám rád, když organizuju sezónu a vím dopředu, co kdy bude, než čekat až na zavolání dva, tři dny předem. Není to úplně špatný, ale jsem rád připravenej a vím co a jak. Ale když člověku nedají šanci a ozvou se až na konci sezóny? To jsem měl závody v Anglii a Slaný to vědělo.“
Jiří Benda: „Jak se vám žije v Glasgow? Předpokládám, že tam máte hlavní stan pro Británii. Na jakém stupni popularity je tam speedway a jaká je doopravdy skotská mentalita?“
Jiří Štancl: „Od roku 2000 jsem bydlel v Birminghamu. Příští sezónu se však stěhuju do Newcastlu. Odtud vznikly i nějaký spekulace, že budu jezdit za Newcastle. Když závodíme někde dole na jihu, jedeme tam většinou dva, tři závody v kuse. Vozím s sebou i kompresor, takže se připravuju i jinde než v garáži. A počasí v Glasgow není optimální, pořád prší. Je tam ale moc hezká krajina. Zavítal jsem i na jezero Loch Ness, ale ta příšera se toho bohužel nezúčastnila (smích). Ve Skotsku jsou jen dva týmy, ale derby Glasgow s Edinburghem mají velkou rivalitu. Něco jako ve fotbale Glasgow Celtic s Rangers nebo Sparta a Slavie u nás. Diváci choděj, ale není to Workington, kde tím žije celý město. Skoti jsou hodně pohodoví a přátelští. Mnohem víc než Angličani, i když tam mám mnoho dobrejch známejch. Skotové jsou ale otevřenější, i když samozřejmě dobrý i špatný lidi jsou všude. Ale ve Skotsku jsem neměl nikdy problém. Jsem tam už čtvrtým rokem a taky s klubem je pořád seriózní jednání.“
Jiří Štancl děkuje:
„V první řadě poděkuju rodině. Ta mě vždy podporovala, podporuje a bude podporovat v tom, co dělám. Taky všem lidem, co mi pomáhali, kamarádům a všem sponzorům.“
Foto: Pavel Fišer, Karel Herman, Jack Cupido, Lubomír Hrstka, archív Jiřího Štancla a archív autora
