Praha – 19. ledna
Má za sebou sezónu, o které hovoří jako o období dešů. Vybral si v ní jistou dávku smůly, nicméně na druhé straně zaznamenal i pár životních výsledků. Jako jediný Čech dokázal postoupit do finále mistrovství Evropy jednotlivců, stal se klíčovou postavou pražských týmů v evropském poháru klubových družstev a také v českých ligách a s minimem startů na dlouhých a travnatých oválech dokázal se ctí reprezentovat rovněž v těchto specifických disciplínách. Ostřílený bojovník Richard Wolff se však v exkluzivním rozhovoru s magazínem speedwayA-Z nesoustředí výhradně na popis závodů. Čtenáři se dozvědí mnoho ze zákulisí a jeho názorech na obecná témata a vedle odpovědí na své dotazy si přečtou třeba také bezprostřední dojmy z nedávného hokejového utkání plochodrážního družstva.

speedwayA-Z: „Začátkem měsíce se v Kolíně hrálo hokejové utkání týmu ploché dráhy s týmem Pneu Kalt. Co tě vlastně k hokeji přivedlo? A dá se porovnat soutěživost v této kolektivní hře, by na úrovni přátelského střetnutí, s plochodrážním závodem?“
Richard Wolff: „Je to dobrá kolektivní hra. Makáš a honíš tak fyzičku. Je to dobrá příprava na jakejkoliv jinej sport, kde potřebuješ kondici. Je výbušnej a musíš tam makat. Když ne, je to hned vidět. A tak musíš. Nejde prostě jen vlízt na led a jen se vozit. Ostatní z party ti to hned řeknou. Nezašiješ se. Honíš se za pukem, bruslení je na fyzičku, zpracování puku je na postřeh a při hokeji je i fyzickej kontakt. Máš třeba zápas, že se hraje hodně do těla. Sice to není nebezpečný, ale nesmíš se bát. Párkrát pukem dostaneš a to bolí. Společně se squashem je to však ta nejlepší příprava. Já už hokej hraju hodně let. Začal jsem z vlastní iniciativy s tátou a strejdama. Potom jsme si pronajali led a já přitáhnul lidi kolem plochý dráhy. Léta to vedl táta, teď to poslední dva roky zařizuju sám. Přípravný zápasy jsme dělali už loni. Kalt je po domluvě s Pepem. Začátkem ledna nás zase vyzvali. Moto utkání bylo, že jsem soupisku dělal z lidí, co mají co do činění s plochou dráhou. Nebylo to tak, abychom vyhráli. Samozřejmě o výsledek šlo taky, ale hlavně o to, aby si zahráli lidi kolem plochý dráhy. Ty tam byli, byli tam i moji stejdové. Když jsem šáhnul mimo plošinu, vzal jsem kluky, co s náma hrajou v Praze. Nominaci jsme dělali po konzultaci se hráčema ze Štvanice, a proto byla taková, jaká byla. Omlouvám se těm, co chtěli hrát a nevešli se do sestavy. Nešlo to. Podle neoficiálních výsledků to skončilo 7:1. Jako kapitán bych chtěl vyzvednout gólmana. Kompletní herní projev byl špatnej, jak jsme si pak sedli a popovídali si o tom. Naše řada, já, Štanclík a Pavel Ondrašík jsme tejden předtím na Slávii sehráli perfektní hokej. Ale teď v tom Kolíně to bylo něco jinýho. Obrana byla propadák a z toho padly čtyři góly. Když už si pak naši útočníci vytvořili tlak, gól jsme nedali. Přehráli nás bruslařsky a perfektně si dávali přihrávky. Ty jejich góly byly pěkný, z akce a nebylo to tak, že by měli štěstí. Vyvodíme z toho důsledky a sestava se změní, protože už teď se zaobíráme odvetou. Bylo by hezký hrát vyrovnanej zápas. Hokej a plochá dráha se porovnat nedá, to je jasný. Každej musí vědět, že jestliže to v tobě je a vyhledáváš adrenalin, jakejkoliv sport se snažíš dělat naplno. A nejen na plochý dráze. Jeli jsme třeba motokrosový závody, protože na Markétě máme spolu spoustu aktivit. Těší mě, že nejsme jenom zarytý plochodrážní jezdci a umíme se odreagovat a pobavit se jinde. Celej rok kromě ligy jedeme proti sobě a tak se snažíme vyniknout v motokrosu nebo hokeji. Jak jseš jednou závodník, závodíš ve všem, ta soutěživost v tobě je.“

speedwayA-Z: „A co jinak v zimních měsících děláš? Loni musela Markéta omezit počty zaměstnanců – závodníků. Je tomu tak i letos?“
Richard Wolff: „Letos nás zaměstnali na poloviční úvazek, takže půlku sportovní přípravy dělám kolektivně s Markétou a druhou individuálně. Hokej, squash, fotbal. Základ nám poskytuje ministerstvo vnitra, o další se staráme sami. Já třeba vlastně až do vánoc stavěl velkokapacitní stany u firmy MPM a jezdil po celý republice. Jak teď s nimi budu spolupracovat, ještě nevím, ale rýsuje se i další brigáda. Taky jsem si začal připravovat motorky. Od ledna na tom děláme s mechanikem Jiříkem Patlejchem. Uvrtal jsem se i do dalších aktivit. Ve volných chvílích se zaobírám stavbou ještě jinejch motorek než plochodrážních. Rozhodně se teda neflákám.“

speedwayA-Z: „Při dlouhodobém trendu snižování jezdeckých míst pro mistrovství světa jednotlivců se také pro tebe stalo vhodnou příležitostí mistrovství Evropy. Jako jediný Čech jsi se kvalifikoval až do jeho finále. Jak na pou Mšeno – Stralsund – Holsted vzpomínáš dnes?“
Richard Wolff: „Jsem samozřejmě rád, že jsem si vyjel finále. Ve Mšeně se v tréninku vyskytly problémy a to kvalifikační kolo jsem odjel bez techniky. Měl jsem připravený dva motory. Jeden se zadřel na tréninku. A to byl ten, co vypadal nejlíp. Druhej nebyl ono, ale ten třetí byl sériovej. A to nešlo. Naštěstí jsem to však zvládnul i s jedním motorem. Nic se neexperimentovalo. První dvě jízdy to bylo v čudu. Nebylo co změnit. Pak jsem zabral a povedlo se postoupit. Bylo to však díky špatnýmu vstupu do závodu tip op. Trošku mi svazovala ruce technika. Na Stralsund jsem se připravoval s maximální pílí. Snažil jsem se hodně spát a odpočinout si. Bylo to turné třech závodů během třech dnů, protože ze Stralsundu byla Kopřivnice a pak Mšeno. Bylo to náročný na čas a tak jsme jeli s Pavlem Ondrašíkem dohromady. Před závodem tam dost hodně pršelo. Dráha nebyla perfektní, pak se však počasí umoudřilo a trénink proběhnul v pohodě. Jenže pak přišla zase průtrž a pršelo až do závodu. Nakonec ho se zpožděním udělali. Povrch nebyl jednoduchej, ale sedlo mi to perfektně. Měl jsem připravený dvě motorky. Před tímhle turné jsem totiž začal spolupracovat se dvěma ladiči, jak s Lubošem Tomíčkem, tak s Oldou Řezníčkem z Pardubic. Závody mi vycházely už od první jízdy. Vypadalo to dobře a byl jsem spokojenej. Po dvanácti rozjížďkách zase začalo pršet. Debatovalo se, že se to zruší, což by mi hrálo do karet. Ale pokračovalo se dál. Ve čtvrtý jízdě přišlo zaváhání. Po mačkanici s jedním Polákem nás oba
předjel Gafurov. V poslední jízdě to bylo zase v pohodě. Prostě, když pustíš páčku a jseš první, jedeš úplně jinak. V rozjezdu jsem si pak věřil. Věřil jsem, že to bude fungovat. Bedna byla milá, ale šlo hlavně o postup. Ve finále jsem byl už podruhý ve dvou posledních letech. Připravoval jsem se odpovědně. Měl jsem trojici motorů. Trošku byl problém s mechanikem. Jirka nemohl a také spousta dalších lidí neměla čas. Nakonec se mnou jel Květa Šebela, bejvalej závodník. Vytrhnul mi trn z paty. Odjezd po páteční večerní extralize byl hektickej. V Holstedu bylo špatný počasí. Pršelo fakt hodně. Dráha se však dala dohromady. Sobotní trénink proběhl perfektně. Vybral jsem si motor, kterej nebyl dělanej přímo na finále, ale byl dobře připravenej. Jenže jak se říká, dobrej trénink, špatnej závod. V neděli jsem nebyl schopnej pořádně závodit. Nevyšlo to vůbec. Nedařily se starty. A když jsem pak třeba v třetím kole někoho předjel, hned jsem dostal cejchu. Když jsem odstartoval, zastavili to. Den blbec! A dost velká hořkost. Hrozně jsem chtěl. Můj tajnej cíl bylo skončit do osmýho místa. Nemůžeš se však vymlouvat, že na závody byla dráha jiná než na trénink, ale součinitel neúspěchu to byl.“

speedwayA-Z: „V reprezentaci jsi se již tradičně objevil také v mistrovství světa na dlouhé a mistrovství Evropy na trávě. V prvém případě jsi z Vechty postoupil do semifinále v Parchimu, v tom druhém se pro tebe stalo konečnou již úvodní semifinále ve Folkestone…“
Richard Wolff: „Trénink ve Vechtě nebyl podle mejch představ. Nebyl to ono. Nemohl jsem se tam dopasovat. Odpoledne se při závodech nedařily starty, ale doháněl jsem to a předjížděl.
Až jsem po tom tréninku čuměl, jak hladce to šlo. Ve druhý jízdě, když už jsem začal myslet i na finále A, jsem někoho předjel a z druhýho místa se dostal na první. Ten boj trval asi dvě kola. Když jsem ho definitivně předjel, zadřel jsem motor. Měl jsem kliku, že mě netrefili. Stalo se to v nájezdu, kde všichni jedou jednu lajnu. Ve Vechtě jsem de facto prohrával jen s těma střelcema. A ani mě moc neujížděli. Na dlouhý, když je někdo rychlej, ujede ti ani nemrkneš. Ve finále B jsem si věřil, že vyhraju. S tím závodem jsem byl spokojenej. Byla sice trošku smůla, mohlo to bejt v klidu. Kdyby člověk měl velkou kliku, mohlo to klidně bejt na bednu. V semifinále v Parchimu jsem se mezi plejádou střelců neprosadil. Shodou okolností bylo snad na všech závodech MS a ME, který jsem jel, blbý počasí. Mám fotku, kde na dráze stálo dvacet centimetrů vody. Říkal jsem si, že se to snad ani nemůže jet. Vůbec mi to nešlo. Nevím, co k tomu říct. Půjčil jsem si motorku od Švabacha a neměl jsem to v ruce. Ve Folkestone všechno procházelo v pohodě. Jel jsem tam s předstihem. Ale v tréninku mi prasknul řetěz a rozsekal lepší motorku. Celý dopoledne jsem ji pak dával dohromady. Na trávě a dlouhý jsem jel třetí závod v sezóně. Myslel jsem, že v béčku bych mohl udělat výsledek. Kdybych zajel perfektně, vyhrál bych ho, ale skončil jsem jedenáctej.“

speedwayA-Z: „Pro nominaci na letošní mistrovství Evropy na trávě a s velkou pravděpodobností i na světový šampionát na dlouhé se bral v úvahu pouze domácí šampionát na rozmoklé dráze v Mariánských Lázních. Ty jsi z něho odstoupil kvůli tréninkovému pádu. Jak se z pozice reprezentačního náhradníka díváš na rozhodnutí VV SPD nevzít v úvahu dlouhodobější výsledky?“
Richard Wolff: „Určitě bych ten závod nesnižoval, protože někdo nemohl a někdo ho nejel. Zpochybňovat dokáží jen hlupáci. Že byla těžká dráha, je jedna věc, jsou to ale závody a navíc mistrovství republiky. Ten pád byl díky mojí blbosti. Na trénink jsem šel včas. Chtěl
jsem si dráhu osahat a využít na to celej možnej čas, protože kolikrát trénuješ a už víš, co budeš měnit. Pak ale přišla ta fatální chyba. Laxně jsem si zkoušel start a obrátil to na sebe. Bylo to vcuku letu. Do tý chvíle jsem nechápal, že na dlouhý to jde takhle otočit. Dopadlo to blbě pro mě i motorku. Z nevinnýho pádu jsem ji zvingloval do nepojízdnýho stavu. Navíc jsem si hnul zádama, který mám špatný. Nestěžuju si, vybral jsem si plochou dráhu, ale když jakýkoliv doktorce řeknu, že jsem vrcholovej sportovec, odpoví, že jsem se zbláznil. To asi poznám ve čtyřiceti, padesáti letech, co je to bolest zad. V Mariánkách jsem to měl bloklý a navíc jsem si skřípnul nerv. Doteďka mě ale mrzí, že jsem dal na radu doktora, že to nemám pokoušet. Jenže na dlouhý jsou ale velký rychlosti a představa, že by se mi to tam zablokovalo… Ty záda mě pak držely čtrnáct dnů. Mrzí mě, že díky jednomu podělanýmu startu jsem si to promarnil. Chtěl jsem to Pavlovi znepříjemnit. Navíc tam byla z posledních let největší šance udělat mistra, protože dva nejlepší byli marodi. A ta letošní nominace mě jen utvrzuje v tom, že je to někdy neprůhledný. Doufám, že se nikdo na mě nebude koukat přes prsty, a si však šáhnou na svý svědomí, jestli je to takhle správně. Ono to není ani přesně podle mistráku. Pavel je mistr a nevybíral si místo nasazení jako první.“

speedwayA-Z: „Na pozadí extraligových vystoupení se řada lidí loni dívala na účast pražského Olympu v evropském poháru klubových družstev poměrně skepticky. Nakonec to vůbec nebylo špatné a vy jste čtvrtým místem nezklamali. A ty jsi byl s Bohumilem Brhelem bodově nejproduktivnějším závodníkem celku. Jaký to byl závod?“
Richard Wolff: „Když ses podíval na startovní listinu, bylo jasný, že favoriti nejsme. V extralize jsou jen dva hosti, což je dobrý, jenže tady jich můžeš mít, kolik chceš. Třeba
Lublaň měla jen jednoho vlastního závodníka. Pro všechny kromě Bogase to byla pomalu Grand Prix. Mělo to perfektní atmosféru. Fakt dobře obsazenej závod. Podle tréninku jsme na tom nebyli nejlíp. V pěti tam na krátkou dráhu bylo těsno, ale z dlouhý vím, co je jezdit v šesti. Problémem byl ale stav tý dráhy. Byla těžká a nebezpečná, což přineslo hodně pádů. Nálada v týmu byla perfektní. Všichni jsme si pomáhali. Z mechaniků tam byl jedině můj Jirka a Milan od Pavla Ondrašíka. Kdo ze závodníků měl jízdu až dál, pomáhal. Třeba Bogasovi, kterej letěl z Grand Prix, jsme dávali motorku dohromady. Hecovali jsme se a každej připsanej bod byl dobrej. Do půlky závodu jsme dokonce mysleli i na bednu. Zvrtlo se to až v závěrečnejch jízdách. Všichni pro to však udělali všechno. Bojovali jsme. Je mi líto, že jsme neudělali třetí místo. Tomu týmu, co jsme tam byli, bych to přál. Je možný, že tím dlouhým pobytem spolu, nám to pak trošku pomohlo i v závěrečný extralize. Už jsme si v ní vůbec nepřipouštěli, že bychom tu baráž vůbec jeli.“

speedwayA-Z: „V mistrovství republiky jednotlivců jsi byl na stupni vítězů divišovského semifinále. V Kopřivnici ti pak deset bodů paradoxně stačilo jen na sedmé místo. Určitě jsi pomýšlel výše. Ztrátu třech bodů, která tě dělila od finálové jízdy, bys připsal na vrub dráze, sobě a nebo také jisté smůle?“
Richard Wolff: „Už na začátku bych podotknul že tomu, že budu mít deset bodů a skončím sedmej, bych nevěřil. To se většinou motáš vejš. Pepe za mou měl sedm bodů, byl tam takovej skok. S Mirdou, kterej měl stejně jako já, rozhodlo jeho lepší skóre. Se svým celkovým umístěním jsem spokojenej nebyl, ale nikdo by mě neměl pomlouvat, protože jsem
skončil jen o bod za jedním z Drymlů. Sedmička u umístění je sice hrozný číslo, ale v týhle konkurenci a v Kopřivnici to bylo dobrý. Ale jseš závodník a jede se tam finále, tak tu dráhu musíš hodit za hlavu a zkusit to. A já jsem tam začínal. Líbí se mi tam ale perfektní atmosféra. To je super, je to jedna z drah, kde přijdou lidi. Neříkám, že ovál je podle mýho gusta. Ale pokud si budeš vybírat, nemůžeš závodit. Třeba loni, co jsem jel svět nebo Evropu, bylo špatný počasí všude. Největší zaváhání byla první jízda. Při tréninku jsem si odzkoušel něco, co bylo dobrý, a pak jsem to změnil. Podělal jsem to. Hlídal jsem si Drymla a opral nás Suchánek. A pak to nešlo dohnat, protože v Kopřivnici jsou mezi jezdci dlouhý vzdálenosti a já nebyl spokojenej s chodem motorky. Týhle jízdy lituju dodnes.“

speedwayA-Z: „Druhý den po Kopřivnici jste se však s Josefem Francem při šampionátu dvojic napili z poháru hořkosti plnými doušky. Místo úspěšně splněné role černých koňů jste vypadli po základní části. Co se dělo?“
Richard Wolff: „Každopádně rozhodl systém. S devatenácti body jsme nepostoupili. Svazovalo nám trošku ruce to, že se říkalo, že jsme černý koně, přestože jsme oba byli vyrovnaný. A vidíš, co udělá jeden pád a jeden prasklej řetěz. A že nás vykouřil Suchánek, to jsme podcenili. První dvě jízdy však svědčily, že do finále půjdem. Řetěz mi prasknul, když jsem jel první. V jízdě s Áďou a Polákem jsem já odstartoval a do druhý zatáčky najížděl jako první, si Pepa rozbil hubu. Jak to bylo nevím, dozadu nevidím. A když byl vyloučenej, věděl jsem, že už to nebude stačit. Odstartoval jsem špatně a nemohl Áďu předjet. Pak upadl a já se dostal na druhý místo, avšak to už nic neřešilo. Pomalu jsem brečel. Vůbec jsem netušil, že s Pepou nepojedeme ani semifinále. Doteď si myslím, že to byla moje největší prohra v sezóně. Když ti nevyjde něco, v co věříš, mrzí to. Jenže do řetězu nevidíš. Kdyby ta poslední jízda vyšla, bylo by to jiný. A že pak Pepe upadl, byl následek, že riskoval, aby napravil to předchozí. A ono to nevyšlo.“

speedwayA-Z: „V souvislosti ze závody dvojic mě napadá možná trochu kacířská myšlenka. S Josefem Francem jste sice kamarádi, ale nezvažoval jsi možnost jet šampionát republiky s Bohumilem Brhelem? Ambice takového spojení ukázal třeba váš triumf při říjnové Super Prix ve Mšeně.“
Richard Wolff: „Je jasný, že u Bogase tam je zkušenost. Na druhou stranu se mu ale nechci vnucovat. Pepa chce jet se mnou a já s ním. Kdyby Bogas se mnou chtěl jet mistrovství republiky, samozřejmě neřeknu ne. Párkrát jsem domlouval spolupráci s Milanem Kůsem (stavitelem páru Caffé Isis – pozn. redakce), teď třeba něco sežene Pepa. Nebo třeba nastoupím s Bogasem, když mě osloví. Super Prix jsem původně plánoval jet s Pepou, ale nevyšlo to. Hodně dlouho jsem netušil, s kým budu závodit. Měl jsem pár nabídek, ale když přišla ta z MPM, řekl jsem jo. A ani jsem nevěděl, že to bude s Bogasem. Jsem tád, že jsem to s ním vyhrál, protože on jel tenhle závod víckrát, ale nikdy nevyhrál. Letos je to otázka sponzorů a nabídek. Soupisky se dělají až měsíc předem. Je to tedy otevřený, necháme se překvapit. Nejde ani o finanční nabídky, ale za koho a s kým.“

speedwayA-Z: „Extraliga 2004 se proměnila v černý sen pražských fanoušků, který ne a ne skončit. Teprve až v posledním klání ve Slaném jste odvrátili hrozící riziko baráže. V minulosti Olymp tu a tam nějaký ten smolný den už prožil, jenže tentokrát to byla téměř nekonečná šňůra. V čem byl ten zakopaný pes?“
Richard Wolff: „Jede to pět závodníků a bylo to kompletně celým týmem. Není to jen jedinec. Jde o to udělat nějaký body, a když se to pak sečte, je výsledek. Jenže nikdo z nás neměl
dvouciferný skóre. Nikomu se nedařilo a atmosféra byla špatná. Když se nedaří dvěma, ještě to jde, ale teď se nedařilo nikomu. Už to tak chodí, můžeš mít v tejdnu tři závody, jeden se povede a dva třeba ne. To fanoušci ještě nechápou. Nemůžeš dělat pořád patnáct, patnáct a patnáct. Může to bejt deset, deset nebo taky dva. Olymp ani neměl kam sáhnout jezdecky. Áďu pustili do Mšena. Kdyby byl, postaví se on. Když se nedaří, mají se udělat změny, jenže nebylo jaký. Švabach kvůli zranění vůbec nenastoupil ani do jedný extraligy. Už dva roky nazpátek to bylo, že jsme jeli pod tlakem. Není to nic příjemnýho, ale nepřipouštěli jsme si to. Karta se nakonec obrátila a byla tam i troška štěstí. Jsou to závody. Jezdí se to doleva na čtyři kola a dvacet jízd. A nikdy to není stejný. Kdyby bylo, nikdo to nebude jezdit a nikdo na to nebude chodit.“

speedwayA-Z: „Během prvoligových klání jsi pokaždé ze sebe vydal úplně všechno. A to nejen na dráze. Vzpomínám, že jsi třeba jezdil zabalený do ručníků, když sis doma zapomněl chrániče. Často jsi však ve svém úsilí zůstal osamocen. Myslíš si, že je dobré dávat za každou cenu takovou šanci mladým, a to třeba i na úkor výsledku?“
Richard Wolff: „Určitě něco pravdy na tom je. Nevím, jestli bych se pustil do spekulací, ale když to jedu já nebo Pepa, jedno místo nikomu nic neubere. A dávat mladejm zelenou, když si to nezaslouží? To je na trenérech. Mladý se mají co učit, a už je to o technice nebo přístupu. Můžou hodně odkoukat, avšak dávat je tam za tu cenu, že je tam místo, je hloupost. Závody jsou za odměnu, jsou pro nás, abychom jeli za tým, ne za trest, jak jsem někde zaslechl. Hodně dlouho mě mrzelo, když se to předloni zhatilo naše vítězství až v posledním závodě. A když jsem byl v Anglii, přesto jsem naši první ligu sledoval. Markéta si zakládá na výchově nových závodníků. Ti by si ale neměli myslet, že jet první ligu je samozřejmost. Tou by však mělo bejt, že děláš co nejvíc bodů. Každopádně jezdím pro Markétu s tím, abych byl nejlepší a ne se tam někde plácal. A jak bych mohl bejt někomu vzorem, kdybych dělal sedm bodů?!“

speedwayA-Z: „A jak vnímáš své vystoupení ve volných závodech na konci sezóny – Zlaté přilbě, Tomíčkově memoriálu, Slováckém oválu a Super Prix? Myslíš, že idea bodovaných tréninků často prezentovaná VV SPD dokáže nedostatek pouáků kompenzovat?“
Richard Wolff: „Slovácký ovál se mi nepovedl. Bolely mě záda, chtělo to delší dobu. To byl jeden ze závodů, co jsem měl odvolat za zdravotních důvodů. Přilba byla poznamenaná počasím. Zase po letech, kdy jsem ji jel, pršelo. Jak už jsem řekl, celá má loňská sezóna byla ve znamení dešů a hroznejch drah. Znáš to, jaký to je, když se ráno probudíš a prší. V sobotu jsem si to dobře rozjel. Ale v druhý jízdě jsem pak neodstartoval. Věřil jsem, že to napravím. Chybělo mi však štěstí. Zlatá přilba byla dost náročná a hodně těžká. Ta druhá jízda byla moje jezdecká chyba, ale stačilo trošku štěstí při tý poslední. S Tomíčkovým memoriálem jsem byl hodně nespokojenej. To bylo fiasko. Nepovedlo se to, tím se omlouvám fanouškům. Ale Super Prix byla dobrá. Bodovanej trénink určitě nedokáže nahradit závod, ale je to nejlepší trénink. Neřeší však situaci, že pro seniory je málo závodů. Pokud si je neseženeš venku, nemáš z čeho uhradit ty náklady. A ty jsou čím dál vyšší. Není to tak jednoduchý, jak to vypadá z pohledu diváka. Pořád se třeba ptají, co s těma motorkama pořád děláme. Je to prej jen pár trubek a to musíme mít hned… Ale často jsem třeba v dílně šest hodin, ani nevím jak. A třeba na mistrovství světa nebo Evropy trvá příprava několik dnů.“

Otázky čtenářů magazínu speedwayA-Z:

Jiří Benda: „Chtěl bych se zeptat, jak u vás osobně letos dopadá souboj techniky Jawa proti GM. Přeji hodně zdaru, držím palce.“
Richard Wolff: „O GM jsem dost přemejšlel. Ale je to o financích, takže jsem nakonec předělal Jawy. Dokončil jsem na nich sezónu a ke konci byl s nima spokojenej. A protože mám dost motorů Jawa, zaobírám se jejich vyladěním a na GM nemyslím.“

Milan Kůs: „Okomentuj pro širší veřejnost, s jakou technikou a jak často jezdíš závody na dlouhé a travnaté dráze. Porovnej výsledky své i ostatních jezdců v loňském roce. Odrazem čeho je nominace na tento rok do ME na trávě? Přeji úspěšnou sezónu.“
Richard Wolff: „Když řeknu, že mám dva pět let starý stroje, který restauruju a udržuju a jen to stojí desetitisíce, nejde to srovnat, když špičková motorka stojí statisíce. Je to jasný, kam to směřuje. Je to hlavně věc financí. Ty peníze prostě nemám a sedmdesát procent musím dát do krátký. A pokud na dlouhý a trávě odjedu v sezóně čtyři nekompletní závody, a čtenáři posouděj, co je větší prioritou. Samozřejmě bych rád zainvestoval a obměnil park na dlouhou dráhu, ale jen tak tak pokreju rozpočet na krátkou, natož abych dával statisíce do dlouhána. Od srovnávání výsledků jsou tady jiný. Trenéři. A každej má svůj názor, takže si může udělat obrázek. A ta nominace? Postup z prvního kola do semifinále MS, jedenáctý místo semifinále ME. A se podívají, kdo tam byl přede mnou. Vždycky jen Wind nebo Šváb. A smolný mistrovství republiky nejde srovnávat. Oni byli marod a já upadl. Do té doby to šlo srovnávat, pak ne. Proto s nominací tiše nesouhlasím.“

Petr Horáček: „V rozhovoru s panem Schneiderwindem tento závodník popisoval rozdíly mezi dlouhými a travnatými a krátkými drahami. Jak tento fakt vnímá Richard Wolff? A jsou pro něho tak důležité jako speedway? Děkuji za odpovědi a přeji hodně úspěchů, a a mu to vyjde i s tou Anglií.“
Richard Wolff: „Určitě to jsou dvě rozdílný disciplíny a v posledních letech je znát, že se mění. Dlouhá začíná bejt náročná stylově. Jestli chce člověk bejt rychlej, musí mít styl. Přechod z krátký na dlouhou mi dělá problém. Jsem radši, když je dlouhá dráha kratší. Obráceně z dlouhý na krátkou to snáším líp. Ale vždy se snažím si zatrénovat, jedeš to jinak stylově. Není to jako skok z ferrari do stodvacítky, ale svý specifika to má. Proto je pro mě lepší si zatrénovat a sklouznout se. Rozdíl je, že na dlouhý jezdím MS a tam nejsou žádný ořezávátka. Nebojuješ s dráhou, ale se super jezdci. Půlka startovky jsou profíci na dlouhou, obojetnejch spíš ubejvá. Při krátký je vyrovnanější pole, takže se můžeš zabejvat dráhou i konkurencí. Pro mě je důležitý, když se někam nominuju, že chci výsledek. Když nepřijde, člověk je naštvanej. Dlouhá a tráva se mi líbí, ale problém je, že tam jezdíš s dobrejma. Kdybych tam byl s vyrovnanejma a vyhrával, těšilo by mě to víc. Nicméně v Mariánkách nebo jiný dlouhý je pěkný svezení. Je to velkej frmol. Horší pak je, když tam jedeš v šesti a máš vedle sebe Tatuma, Risse a tak.“

Richard Wolff děkuje:
„Určitě děkuju za pomoc rodičům za finanční nebo všeobecnou pomoc. A manželce, že mi to toleruje. A Šébovi, že jel se mnou na finále ME a nenechal mě ve štychu. Mechanikovi Jirkovi Patlejchovi, že si sám vyřknul nad sebou ortel, když přešel ke mně. Samozřejmě oběma ladičům, Luboši Tomíčkovi a Oldovi Řezníčkovi. Všem fanouškům ploché dráhy a to zejména HBC Fans! Milanu Kůsovi za účast v M ČR dvojic a firmě MPM za nasazení v Super Prix. A všem, co mají co do činění se mnou.“

Foto: Pavel Fišer, Antonín Škach (na materiálu Fujifilm dodaném redakci firmou Ultralab a syn Praha www.ultralab.cz) a Karel Herman.

Živanice – 28. ledna
Ve svých Kristových letech by mohl být vděčnou předlohou pro pořádně tlustý román. A to nejen po sportovní stránce své kariéry. Plochodrážní bacil jej nakazil již v dětství v západoslovenském Zohoru. Než však dospěl, tamní stadión zavřeli. V osmnácti odešel za plochou dráhou z domova. Přes Žarnovicu a Pardubice, kde po vojně zůstal žít natrvalo, zakotvil v Březolupech. Vedle svých kmenových klubů však oblékal také vesty Chabařovic, Plzně a Mšena. Slovensko – český plochodrážní světoběžník Vladimír Višváder přislíbil magazínu speedwayA-Z exkluzivní rozhovor, do něhož může svými dotazy přispět také kdokoliv z vás.

„Moc to nepočítám,“ odpověděl Vladimír Višváder na dotaz, zda z hlavy ví, kolikátou sezónu bude letos usedat do sedla plochodrážních strojů. „Žádnou evidenci si nevedu, ale zhruba bych si na většinu svých závodů vzpomněl. Ten první jsem jel v roce 1987. S věkem si však vůbec starosti nedělám. Třiatřicet není ani žádnej věk!“

A co kmenový závodník moravských Březolup právě dělá? „Chystám s Matesem Hlaváčkem motorku na šroubky,“ prozradil. „Konečně pořádně přituhlo a tak už v pátek budeme blbnout na rybníku. Bude tam i Partyzán (přezdívka Pavla Fuksy – pozn. redakce). Ten se taky potřebuje vyjezdit. A fyzičku piluju taky každou středu. Chodím s Pardubákama hrát fotbálek.“

Otázky na Vladimíra Višvádera můžete od této chvíle vkládat do komentáře tohoto článku. Rozhovor je naplánován na neděli 6. února a uzávěrka vašich příspěvků bude v pátek 4. února ve 12:00.

Foto: Antonín Škach (na materiálu Fujifilm dodaném redakci firmou Ultralab a syn Praha www.ultralab.cz)

Kutná Hora – 27. ledna
Menší postavou, ale o to větší svým závodnickým srdcem. Tak jej znají nejen u nás, nýbrž také ve Velké Británii. Také loni proložil závody za pražský Olymp a britský Berwick reprezentačními starty. Druhé divoké karty na Grand Prix se sice nedočkal, nicméně do hledáčku Josefa Laštovky pro místo ve světovém poháru družstev se zase dostal. Josef Franc je dalším plochodrážníkem, který magazínu speedwayA-Z přislíbil exkluzivní rozhovor. A také tentokrát do něho svými dotazy mohou přispět rovněž naši čtenáři.

„Na příští víkend plánujeme hokejovou odvetu s družstvem Pneu Kalt,“ svěřil se Josef Franc, jak si užívá letošní zimu. „V Anglii jsem byl až do konce roku, takže teď hodně dělám s motorkama v dílně. Do práce letos nechodím, na dva měsíce to nemělo cenu. A potřeboval jsem se vrhnout na techniku. A připravit se fyzicky. Byli jsme s Prahou na Zadově na lyžích. A teď se samozřejmě v sobotu pojedu podívat na ledy do Divišova.“

Máte-li na Josefa France nějakou otázku, vložte jí formou komentáře k tomuto článku. Můžete tak učinit od této chvíle až do příštího pátku, tedy 4. února do 12:00. Rozhovor je domluven hned na druhý den.

Foto: Antonín Škach (na materiálu Fujifilm dodaném redakci firmou Ultralab a syn Praha www.ultralab.cz)

Praha – 19. ledna
Jako závodník chtěl jezdit prestižní závody a jako funkcionář je toužil na Markétě pořádat. V obou případech se mu to povedlo a Praha je již devátým rokem jednou ze zastávek seriálu velkých cen. Kromě řízení AK Markéta se snaží ovlivnit procesy v celé disciplíně a neváhá jít do střetu i s vedením Autoklubu ČR. Také na toto témě hovoří JUDr. Petr Ondrašík v exkluzivním rozhovoru s magazínem speedwayA-Z. Také mimo jiné však prozradí detaily ze zákulisí pořadatelství Grand Prix, vnese světlo do krátké historie Českého ligového svazu plochodrážních družstev nebo okomentuje svůj vztah k Romanu Ječmínkovi, prezidentu AČR. A čtenáři se samozřejmě dočkají odpovědí na své dotazy.


speedwayA-Z: „Vrame se na začátku našeho rozhovoru o několik let zpátky. Co vás jako úspěšného závodníka přivedlo do funkcionářského křesla?“
Petr Ondrašík: „Především zájem o plochou dráhu. Nechtěl jsem se jí vzdát a chtěl jsem být nápomocen v její organizaci a rozvoji. Nejblíže jsem k tomu měl ve svém klubu v Praze. Už jsem měl zkušenosti, protože ve výboru klubu jsem byl zapojen už dříve během své činnosti. A tak jsem začal tady. Využil jsem příležitosti věnovat se tomu profesionálně. Později přišla také činnost mezinárodního rozhodčího. Musel jsem získat řadu oprávnění a rovněž absolvoval seminář mezinárodních činovníků. Nejprve jsem působil jako ředitel sportovních podniků a teprve pak si licenci rozšířil na mezinárodního rozhodčího. Měl jsem ji asi osm let, než jsem se dočkal svého prvního nasazení. FIM si totiž uchazeče testuje a teprve pak je nominuje na závody. Vsadil jsem tedy na kartu aktivního působení v ploché dráze. Člověk se má rozhodovat jen jednou, ale myslím, že jsem se rozhodl správně. By se životní ambice a to, co jsem chtěl jako kluk dělat, nenaplnily. Měl jsem v plánu věnovat se odborně právům a teď je dělám jen okrajově.“

speedwayA-Z: „V kuloárech kolují různé zvěsti o vztahu Roman Ječmínek, prezident AČR – Petr Ondrašík. Mohl byste toto téma komentovat?“
Petr Ondrašík: „Ono to začalo už v dobách mého závodění. Jednou jsem se při kvalifikaci na mistrovství světa družstev na Markétě rozjížděli s Honzou Hádkem o post náhradníka. Na závěr se udělalo mezi námi deset startů na dvě kola. Sedmkrát jsem vyhrál a myslel si, že mám být nasazen já. Pak si nás však sezval Roman Ječmínek, tehdy z ÚV Svazarmu. Řekl, že jsem málo bojovný a nebyla ze mě vidět jiskra. Jenže pak jsem se dozvěděl, že podle něj měly být rovnocenně s Rudou hvězdou zastoupeny svazarmovské SVS. Tohle jeho politikaření ve sportu mi utkvělo v paměti a od té doby jsem si na něho začal dávat pozor. Později se bohužel nenaplnily moje vize, které jsem chtěl uvést v život v bojích ČMF a AČR. Viděl jsem sílu v jednotě. Prosazoval jsem v AČR, aby dobře vedl motocyklový sport. Aby to uměl i mediálně prodat a zajistit také finance. Ale poznal jsem, že panu Ječmínkovi jistá část neserióznosti zůstala. To, co jsme slíbili motoristickým sportovcům při přebírání sportovní autority, zůstalo jen jako vize. Zrušily se všechny samostatné sportovní svazy a AČR si ze všech udělal své organizační jednotky. Jako člen prezídia jsem viděl, jak zastupuje motoristy a sportovce. A proto jsem navrhl opatření, která by odvětvím dala větší prostor pro řízení. A přišel jsem s panem Ječmínkem do konfrontace. On chce vládnout a mít z toho neprůhlednou organizaci. Chce všechno řídit, ale ztrácí o tom přehled. To je forma živelné činnosti, ne řízení. Utrácejí se třeba prostředky na sport ze Sazky a čtyřicet miliónů to není málo. Paradoxně se tak nedostanou do sportu, protože mizí v režii AČR. Je smutné, že při schvalování rozpočtu se nenajde ani jeden člen prezídia, který by požádal o rozkrytí jednotlivých položek. Mám na řízení AČR jiný názor než on. A to je hop nebo trop. Když se člověk prosadí, je na koni, když ne, je vyvrhel. A já jsem teď tím vyvrhelem AČR a on mě a našemu klubu to dává najevo, jak může. Velmi mi mrzí, že další plochodrážník v prezídiu AČR, Miloslav Verner, jde v jeho šlápějích a zasévá nesváry do plochodrážních klubů. Připomíná mi to silně éru Svazarmu ve stylu když to řekl pan generál, tak to musí být pravda. Za vše hovoří vložené mládežnické ukázky motocyklových sportů těch nejmenších při Memoriálu Luboše Tomíčka. Za to, že jsme umožnili start i školáků z Delta týmu, členů UAMK, byl celý výbor našeho klubu pozván na kobereček k vysvětlení svých aktivit na prezídiu AČR. Já mám za to, že demokracie vypadá trochu jinak! Historie jen těžko pochopí tento nesmyslný a nesmiřitelný boj dvou zástupců motoristický organizací, který je nezřídka uměle vyvoláván a který nedozírně škodí České republice. Je to prosté, člen každého motoristického klubu chce jen zájmové vyžití, služby, informace a odpovídající zastupování účastníků silničního provozu.“

speedwayA-Z: „Z úhlu pohledu veřejnosti byl svým způsobem záhadným zjevem ligový svaz. Mohl byste našim čtenářům přiblížit genezi jeho vzniku a také jeho krátkou historii?“
Petr Ondrašík: „Český ligový svaz plochodrážních klubů měl nahradit sportovní autoritu AČR při zastřešování ligových soutěží, která znemožnila podepsání dosud největší připravované smlouvy v historii ploché dráhy u nás mezi agenturou Development a kluby . Tato smlouva měla přinést vloni více jak čtyři milión korun do ploché dráhy. Proto nelze hledat žádný zlý úmysl v postoji čtyř extraligových klubů s vytvořením Ligového svazu. Cílem bylo vytvořit subjekt garantují závazky pořadatelů vůči agentuře Development a zachránit tak situaci. Nikdy nezapomenu způsob, jakým pan Ječmínek junior jednal s agenturou Development. Díky tomuto arogantnímu jednání vedení AČR, ale i velmi neprofesionálním přístupem Svazu ploché dráhy a především jeho bývalého předsedy Miloslava Vernera, bylo více jak půlroční naší usilovné práce zmařeno. Osudný výrok výkonného ředitele při vzájemném slavnostním setkání u příležitosti podpisu smlouvy všech zúčastněných stran, že „takový pamflet AČR nikdy nepodepíše“ zcela určitě vejde do historie tohoto sportu. Tak místo šampaňského nám zůstaly jen oči pro pláč. Agenturu Ječmínkovo jednání natolik znechutilo, že náš projekt odložili stranou a už se k němu nevrátila. Bohužel pak pod tlakem AČR vznikla nejednota extraligových týmů, což vedlo k pozastavení činnosti ligového svazu. Ten pak prakticky dal volnost průchodu legislativní cestě formou valné hromady ploché dráhy. Celkově si myslím, že pro plochou dráhu je ke škodě, že si soutěž družstev neřídí přímo organizátoři. Kluby jedou tuto svoji soutěž plně na své náklady. Po vzniklých finančních problémech jim na to – kromě AK Markéta – přispěl AČR, aby Roman Ječmínek přesvědčil, že to dělá dobře. Já o tom přesvědčený nejsem. Na kluby se totiž několik sezón zapomnělo. A pokud do toho nejdou pravidelně finanční prostředky, nelze plochou dráhu pozvednout. AČR tak zaplácnul díru v kapse, ale ploché dráze to nepomůže.“

speedwayA-Z: „Nebyla při vzniku Svazu ligových družstev do jisté míry přítomna také myšlenka vzniku jakési organizace typu BSI v české ploché dráze? Paralely, kdy soukromý subjekt úspěšně převzal disciplínu od FIM, se vedle Speedway Grand Prix dají nalézt rovněž v silničních závodech či motokrosu.“
Petr Ondrašík: „Tato otázka je širší a musíme se na ni podívat ze dvou hledisek. Za prvé pro organizaci sportu je třeba sportovní občanské sdružení dbající na čistotu sportu a přístup ke státní podpoře. Tak se jevil právě Český ligový svaz plochodrážních klubů, protože Svaz ploché dráhy v AČR není právním subjektem. Nemůže od města, kraje či ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy samostatně žádat prostředky. Vše musí žádat prostřednictvím AČR. A paralela s BSI je v podstatě parketa pro obchodní společnost, co by práva zobchodovala. Čas by asi ukázal, že je třeba takovou společnost u ligového svazu založit. Jsou tady zkušenosti z fotbalu a hokeje. Všude je taková společnost, která má smlouvu se sportovně – technickým vedením soutěže. V době svého vzniku ligový svaz nahrazoval sportovní autoritu. Úmysl ovládnout plochou dráhu tam nebyl. Ve smlouvě však bylo stanoveno, že agentura Development by mohla být takovou firmou. Předpokládala, že do toho každoročně bude vkládat několik miliónů korun. To by postavilo plochou dráhu v ČR na úplně jinou úroveň.“

speedwayA-Z: „Tato otázka se lehko pokládá, avšak odpověď je dozajista mnohem, mnohem těžší. Jste aktivní součástí plochodrážní scény už více než třicet let, jaký je dle vašeho názoru současný stav české ploché dráhy?“
Petr Ondrašík: „Zakonzervovaný. Jsem trochu pesimista. Udělali jsme oproti minulým rokům krok zpátky. Je třeba přinést něco nového. To nové už bylo třeba rozšíření výkonného výboru, aby do něho mohl vstupovat každý subjekt. Jsou potřebné nové zdroje, lidské a materiální. V otázce lidských zdrojů takhle plochá dráha funguje deset, patnáct let. A potřebuje se přes to přehoupnout, s nadhledem se oprostit od klubových zájmů a vidět trošku dopředu. Nevyužívá se všech zdrojů možných státních podpor. V práci klubů chybí užší kontakt s orgány místní a státní správy, které by mohly pomoci. Avšak věřím, že se novému vedení VV SPD podaří najít cestu z tohoto nepříliš optimistického stavu. Osobně jsem jim nabídl pomoc a užší spolupráci při organizování plochodrážních závodů.“

speedwayA-Z: „Při sledování jakéhokoliv zasedání plochodrážních řídících struktur se dá vypozorovat, že mnohé z vašich názorů jsou již předem odmítnuty. Někdy evidentně bez toho, aby se nad tím někdo hlouběji zamyslel. A to možná i z toho důvodu, že jejich autorem jste vy. Čím si takovou averzi vůči své osobě vysvětlujete?“
Petr Ondrašík: „Nad tím jsem se mnohokrát zamýšlel a není mi to lhostejné. Několikrát jsem se přesvědčil, že tato arogance má politický podtext. Znáte to pořekadlo, že kdo seje vítr, sklízí bouři. Ale vysvětluji si ji i jako závist při porovnání podmínek, které máme my a ostatní kluby. Reprezentační sportovní centrum Ministerstva vnitra vytváří podmínky pro reprezentaci a celý náš klub. Ale nic nespadlo samo z nebe. Počátkem devadesátých let se rušily svazarmovská střediska vrcholového sportu. Rozprodával se jejich majetek a také majetek klubů s tím, že vše bude fungovat na komerční bázi. Já jsem razil myšlenku držet kontinuitu klubu. AK Markéta začínal v roce 1991 od nuly, ale snažili jsme se stavět na tom, co bylo, a ne to rozbít. Usiloval jsem v systému státní podpory reprezentace zachovat plochou dráhu u ministerstva vnitra, což se povedlo. Zůstala tam jako jediný motoristický sport. Je škoda, že v Pardubicích středisko zaniklo. Tamní klub totiž mohl mít druhý zdroj státní podpory tomuto sportu. Z toho asi vznikají všechny názory na nás. Děláme to na profesionální úrovni, ale dáváme tomu až neuvěřitelné množství svého volného času a máme zkušenosti. Z tohoto úhlu pohledu se všechno snažíme zhodnotit, což není srovnatelné s informacemi a zkušenostmi klubů na amatérské úrovni. Proto naše názory vypadají jako z jiného světa. Myslím, že jejich odmítání je mnohokrát ke škodě věci. Ale na to lidé musí přijít sami.“

speedwayA-Z: „Praha je již devátým rokem v kalendáři Grand Prix. Jak vlastně vznikla myšlenka dostat Markétu do elitní pořadatelské společnosti? A je v ní Praha stálicí nebo může být její osud ohrožen?“
Petr Ondrašík: „Je to hrozně jednoduché. Když má člověk sportovní založení a snaží se být dobrý, zůstane mu to i ve funkcionářském životě. Dal jsem si za cíl uspořádat v Praze co nejlepší podnik. Stadión však chátral. Ve špatném stavu byla světla, ozvučení i ohrazení, takže jsem byl zpočátku pesimista. Ale nakonec se to povedlo a v roce 1994 jsme měli za sebou první krok rekonstrukce. To byl základ. Začali jsme žádat o vyšší podniky. Postupně jsme se dostali k challenge a následně ke Grand Prix. Člověk tomu věnoval spoustu času. Nemalé finanční náklady na tyto akce jsme dovedli hospodářskou činností zajistit. Jak jsem chtěl jako jezdec být ve světovém finále jednotlivců, tak jsem ho později chtěl jako funkcionář pořádat. A považuji to za svůj životní úspěch. Avšak sám to člověk neudělá, je to i kolektivní úspěch. Zcela upřímně – snahou BSI je pořádat Grand Prix na velkokapacitních stadiónech, mezi něž Praha nepatří. To, že se jim to nedaří, je druhá věc. Z hlediska tradice má Praha předpoklady zůstat i nadále, pokud se nezvýší ekonomické nároky promotéra BSI, aby to pro nás bylo nereálné. A Praha jako jedno z památkových míst UNESCO má svůj image. Své sehrává pochopitelně rovněž její infrastruktura. I sami lidé z BSI mají zájem se v takovém historickém městě prezentovat. Kromě toho věřím, že se nám podaří dokončit započaté úpravy stadionu.“

speedwayA-Z: „Jak obtížné bývá vlastně jednání s BSI? O jejich představitelích se říká, že je pro ně na prvním místě obchod a sport musí jít stranou.“
Petr Ondrašík: „Musím přiznat, že je to obtížné. Jsme však seriózními obchodními partnery a nikdy jsme se nedostali do názorových střetů. Všech smluvních ujednání jsme vždycky dostáli. Rok od roku je to finančně náročnější. A vyjednávání podmínek okolo termínů je tvrdé a časově náročné. Až půl roku trvá, než dojdeme k vzájemnému konsensu. Po ekonomické stránce znamená už rok předem najít zdroje a cesty k zajištění. Výsledek za to vždycky stojí. Je to příjemný pocit. Grand Prix má svoje kouzlo a každý, kdo je srdcem plošinář, si to plnými doušky vychutnává. Do organizace je zapojeno 400 lidí. Je potřeba rozdělit a organizovat práci, aby každý dělal, co má a všichni se navzájem doplňovali. Sestavit organizační štáb dalo práci. Mám však za to, že dnes máme dostatečně vyškolené profesionály schopné zvládat i krizové situace. Třeba loňský d隝 nás prověřil až do morku kostí.“

speedwayA-Z: „Praha pořádala svou první velkou cenu už v roce 1997, tedy před vstupem BSI do seriálu. Mohl byste porovnat pozici pořadatele v éře BSI a před ní?“
Petr Ondrašík: „Už jsem to naznačil, když jsem odpovídal na dotaz k avízu našeho rozhovoru. Dříve byly pro pořadatele větší možnosti zdrojů finančního zajištění. Na druhou stranu BSI dala vyšší kvalitu organizaci, provedení a zpracování. Přineslo to pozitivum, ale také zvýšené náklady. BSI nám striktně ve svůj prospěch omezuje zdroje z reklamy a komerčních práv. V minulosti byly organizační náklady pokryty již před závodem. Nemuseli jsme jít do horentního vstupného. Vím, že je teď na hranici dostupnosti českých fanoušků. Je však také pravdou, že ceny vstupenek na výjimečné sportovní i kulturní akce se dostávají do stejné roviny. Od letošního roku jsme navíc povinni zúčtovat BSI každou vydanou vstupenku. A pokud si to člověk nechce nechat ujít, musí si vstupné zaplatit. Vidíme to třeba už u ceny lístků do kina, a to není finále mistrovství světa. Osobně mě mrzí, že se ceny vyšplhaly do závratných výšek. Odpovídají možnostem vyspělého světa, do kterého jsme ovšem vstoupili teprve nedávno.“

speedwayA-Z: „Mimo Grand Prix však Praha neaspiruje na žádné další podniky FIM a UEM. Nepořádáte ani vrcholy českého kalendáře, tedy šampionát dvojic a finále mistrovství republiky jednotlivců. Není to škoda?“
Petr Ondrašík: „Ve své podstatě, když jsme se ucházeli o finále mistrovství republiky jednotlivců, dostávali jsme se do názorové nevole, že nedáváme šanci ostatním. A proto jsme ustoupili od jejich konání. Pravidelně jezdíme kvalifikaci, juniorské závody i semifinále dvojic, je-li potřeba. Snažíme se suplovat hluchá místa, kde nejsou organizátoři. To se snažíme udělat pro rozvoj ploché dráhy. O mistrovství světa a Evropy je v současné době v České republice víc zájemců. Bylo by škoda soupeřit. Když bude ME na Markétě, nebude ve Mšeně nebo ve Slaném. A já mám za to, že je třeba roztáhnout plochou dráhu po celé republice. Víc jak dva, tři velké mezinárodní závody nejsou v Praze únosné a nelze je ekonomicky zajistit. Držíme se tak Grand Prix a Memoriálu Luboše Tomíčka. Třetí podnik jsme připraveni uspořádat, bude-li potřeba, ale bylo by škoda nevyužít potenciál jinde.“

speedwayA-Z: „Jak jste vlastně vy osobně prožíval loňskou extraligu, která se vůbec nevyvíjela v prospěch Olympu? Mnoho závodníků po nezdařených závodech s respektem hovořilo o nadcházející schůzce s náčelníkem. Byl jste na ně skutečně hodně zlý a padaly hlavy?“
Petr Ondrašík: „Zdravý klubismus je pochopitelně potřeba v každém klubu zachovat. I mně tedy není lhostejné, jestli prohráváme nebo vyhráváme. Jsem schopen snést prohru, ale musí být důstojná. Když je to porážka s výsledky pod psa, to mi vadí. Nebo když někdo nepřijede na závody, protože to nestihne, nebo má jiné důvody. Když se to dělá na profesionální úrovni, jde o věci, co se nemají stávat. Pak jsem důsledný. Padat hlavy by měly především trenérům a na ně jsem byl nepříjemnější. Je to vizitka jejich práce. I když prohrají, musí bojovat tak, aby se za výsledek nemuseli stydět.“

speedwayA-Z: „Na sklonku roku přišla Praha s iniciativou přeložení svého extraligového závodu do Kopřivnice. Nejprve Plzeň a Pardubice, pak i hlasování VV SPD tento nápad zamítly. Co vás k této myšlence vedlo? A máte ve svém arzenálu nějaké další zbraně pro zvrácení rozhodnutí řídícího orgánu?“
Petr Ondrašík: „Vedla nás k tomu žádost AK Kopřivnice. Přestože vím, že z hlediska využití domácího prostředí není přenesení závodu ideální, ve světle podpory rozvoje ploché dráhy jsem to viděl jako dobrý způsob. Proto jsme navrhli realizaci. Mám za to, že nikdo nemá právo rozhodovat, kde pořadatel pojede svoje závody. Proto mi postoj VV SPD není zcela jasný. Nechtěl jsem však vyhrocovat vztahy. Čekám, že se umoudří a pochopí, že by se plochá dráha měla jezdit na co nejvíce stadionech. Proto tohle nebyl příliš šastný krok nového výkonného výboru. Teď se ho a také ostatní kluby snažím diplomaticky přesvědčit, že je dobré extraligu přenést i do jiných měst. Chceme však do spolupráce jít vstřícně a nekonfrontačně.“

Otázky čtenářů magazínu speedwayA-Z:
Zdeněk Hruška: „V posledních dvou letech jsem zaznamenal značné rozčarování polských fanoušků z předražených služeb v okolí i na stadionu při pražské Grand Prix. Sám jsem jednou zažil jejich bojkot trojzávodů světového poháru družstev v Gdaňsku. Na vině byly přemrštěné ceny a stadion zel prázdnotou. Často jezdím do Wroclawi, kde grilovaná klobása s pivem stojí stejně na lize jako na Grand Prix. Poláci jsou na zneužívání cen velice citliví a loni byli v Praze opravdu naštvaní. Nebojíte se, že česká vlastnost za každou cenu urvat co nejvíc, vyhání polské kibice z Prahy? Podle mého názoru bez jejich účasti by to byl na dlouhou dobu poslední závod Grand Prix na Markétě.“
Petr Ondrašík: „Každá velká akce nese určité zvýšené náklady na občerstvení a vše, co se prodává. Jedno z toho jsou i služby, které zajišují partnerské organizace. Vše tvoří součást příjmů pro organizátory. Když si při podobné akci třeba v Sazka aréně půjdete něco koupit, ceny jsou také vyšší. Po loňské kritice tímto směrem jsem se v Bydhošti soustředil na ceny nápojů a pokrmů. Čtyři deci polského piva stály stejně jako půllitr piva v Praze. Nevidím tedy takový rozdíl, jak uvádíte. A nechceme z Grand Prix dělat pivní slavnosti. Je to o sportu, což podnapilý divák kazí. Setkáváme se také s kritikou, že opilých diváků je moc, takže nechceme podporovat, aby alkohol byl až příliš dostupný.“

Jiří Benda: „Na jedné straně perfektně modernizovaný stadion, dlouholeté pořadatelství Grand Prix ČR, stále kvalitní dráha (alespoň jsem nikdy nezachytil, že by se na ni nadávalo) – před tím klobouk dolů! Na druhé straně, ale co říkáte jako šéf ústupu pražských jezdců ze slávy – a to hlavně u mladých? Nebo je vše v pořádku?“
Petr Ondrašík: „Už jsme o tom hovořili předtím. Mrzí mě každý neúspěch našich jezdců. A snažím se jít po příčinách. Vychováváme velké množství kluků. Vytváření podmínek není levné. Určitě je nákladnější než kupovat zahraniční hosty. Pro vývoj české ploché dráhy to považuji za smysluplnější. Při přechodu generací může někdy vzniknout výkonnostní pokles. Ale většinou se to do dvou let otočí a výkonnost se zase dostane ne úroveň, kterou klub očekává.“

Jiří Havlič: „Proč se nemůže konat Grand Prix jeden rok v Praze a druhý rok v Pardubicích? Je to o dohodě těchto dvou měst s BSI, finančních záležitostech, vybavení a okolí stadiónů? Návštěvností to určitě nebude, protože těch pět až deset tisíc polských příznivců přijede vždycky a je doplněno několika stovkami lidí z Pardubic a Prahy. Bylo by třeba možné uspořádat v Čechách dvě GP, například v Pardubicích GP Austrálie, když se zde Australanům tak daří v posledních letech?“
Petr Ondrašík: „Místo pro Grand Prix vybírala dříve FIM, dnes BSI. Je to na základě kontraktů. V současné době preferují Prahu jako místo, které se zdá vhodnější. S návrhy na Grand Prix v Pardubicích jsme se setkali. Vedením seriálu byly ale odmítnuty s tím, že se máme soustředit na jedno místo a zbytečně netříštit síly. Ale Pardubice mají přesto možnost o druhou Grand Prix se ucházet, jako je tomu například v Polsku.“

Petr Horáček: „Chtěl jsem se pana Ondrašíka zeptat, zda existuje nějaký plán, jak zaplnit tribuny na Markétě také na běžné závody, nejen na Grand Prix.“
Petr Ondrašík: „Plány jsme měli s výše jmenovanou agenturou. Nápady však stále hledáme. A rádi si necháme poradit. Hledáme také zájemce do pořadatelského sboru, kteří by nám s myšlenkami, jak jezdit před plným stadiónem i mimo Grand Prix, pomohli. Bohužel Praha je taková, jaká je. Je tady hodně soutěží. A také jinde se potýkají s problémy, jako máme my. Chtěl bych věřit, že český člověk najde zpátky větší vztah ke sportu, kultuře a duchovnímu životu. Aby se nevěnoval jen práci a nákupům, ale zašel se i pobavit. Hledáme jakékoliv další nápady. Chceme realizovat posezení jezdců s diváky na terase, kde by byla veřejně přístupná možnost, jak s nimi po závodech pohovořit.“

Petr Ondrašík děkuje:
„Poděkování si pochopitelně zaslouží spousta lidí a organizací. Děkuji všem, kteří v téhle republice přispívají k rozvoji ploché dráhy. A každý ve svých možnostech a na své úrovni udělá jeden krůček. Pak nás bude víc a povede se nám dotáhnout plochodrážní sport do úrovně, jaká kdysi byla a jakou mám představu, že by měla vypadat. A poděkovat bych chtěl také těm, co plochou dráhu podporují. To jsou sponzoři a také naši fandové. Také přeji, a se závodníkům daří, jezdí rádi na závody a diváci z toho mají hezké požitky.“

Foto: Pavel Fišer