Poslední závod na ledové ploché dráze na území naší republiky, který se uskutečnil v sobotu v Divišově, máme ještě v živé paměti. Dozajista však nebude na škodu zavzpomínat na ten vůbec první, který se u nás jel na rybníku Propast v Hradci u Jevan v roce 1937.
Lákavý led
Oddělit pojem ledová plochá dráha od termínu závody motocyklů na ledě je stejně obtížné jako diferencovat klasickou plošinu od motocyklových podniků na stadiónu. A tak podobně jako se motocyklisté proháněli na cyklistických, dostihových nebo dokonce svých vlastních motoristických oválech ještě před vznikem názvu plochá dráha, závodili také dokolečka na ledech.
Nejschůdnější cestu k tomu měli samozřejmě v zemích s příznivými klimatickými podmínkami. Za kolébku těchto klání v půli dvacátých let bývají všeobecně pokládány Švédsko, Norsko a tehdejší Sovětský svaz. Své vyznavače si závody na ledě našly i v Alpách. V Německu se jich dokonce zúčastňovaly také automobily. Legendární předválečné eso stájí Mercedes Benz a Auto Union Hans Stuck na ně vzpomíná ve své autobiografii O vteřinu…, v níž jim věnuje celou kapitolu Jde se tančit na led.
By se jedná o vzpomínky z úhlu pohledu automobilového závodníka, mají své kouzlo i pro plochodrážního příznivce. „Závody na ledě. To byly bláznoviny. Celé dny předtím jsme seděli se svými mechaniky a kutili jsme. Obruče musely být připraveny. Pneumatiky se obalovaly „spikesy“ – to jsou železné hřeby – aby byl vůz vůbec řiditelný – o brzdách nemohlo tak jako tak býti řeči.
A každý z nás měl jinou techniku. V garážích se šeptalo, tlouklo kladivem, svářelo a nešetřilo potem. A pak přišel trening, a to létaly špičaté hřebíky od vozu nebo od vozů ženoucích se kolem často jen na milimetrovou vzdálenost od našich hlav. Kolik motocyklistů bylo tím dokonce těžce raněno! Ale tím víc to dráždilo!
Ten, jenž vynalezl nejlepší methodu, vyhrál! Čím déle vydržely obruče svou pichlavou zátěž, tím jistější to bylo pro rozhodnutí.
Byly to vzrušující závody na ledě na jezerech Eibském a Titském a diváci si přišli na 
své peníze. Stále se něco dělo. Přítel Burggaller by se byl málem utopil, nebo nedovoleným způsobem zasáhlo tání a on se svou Bugatkou začal stavět na vrstvě ledu, ne již docela pevné.
Již výstroj jezdců připomínala výstup na Himaláj: kožené vesty, šátky na krk, kožené čepice, modré a zelené závodnické brýle. Také technika jízdy byly jiná. S brzdami se nedalo nic spravit – leda vyletět.
Vzpomínám ještě posledních závodů na Eibském jezeře v roce 1931. Cíl byl ve výjezdné zatáčce. Museli jsme proto projeti cílem největší možnou rychlostí, ale nesměli jsme zapomenouti, že jsme při tom v zatáčce.
Před našima očima přežene náš kamarád Gschwilm tempo, je vyhozen ze zatáčky a nešastnou náhodou letí hlavou na blok ledu. Byl ihned mrtev. Několik minut potom jsem byl v téže situaci. Jellen a Pietsch se svými novými Alfami na mne s mým Mercedesem SSK silně tlačili. Vedl jsem v posledním kole o zlomky vteřiny. V cílové zatáčce to zmáčknu – příliš silně – zatáčku už nevytočím – ještě vím: „Jsi první u cíle,“ a pak to jde rovně – vůz už neposlouchá – kola se vezou. Jde to na totéž místo, na němž před několika minutami předtím nechal nebohý Gschwilm svůj život. Jako zázrakem se mi podařilo bez jakéhokoliv přehazování rychlostí, bez jakéhokoliv brzdění vyříditi vůz kolem bloků ledu do navršené hromady sněhu… Tam jsme pak seděli rovně. Při tom jsem musel křižovati dráhu a za mnou projeli rovněž bez veškeré příhody ostatní jezdci…
Jakým veselým nárůdkem jsme byli na Eibském jezeře! Po všechna léta ze sebou. Vrcholný bod závodů tvořilo v roce 1929 pronásledování mezi letadlem a autem. Náš generál Udet tehdy startoval na svém „Plameňáku“ proti mně v mém Austro Daimleru. Dal do toho nepravděpodobně mnoho. A když jsem jednou v zatáčkách ujel, potrestal mě tím, že si náhle 
v přímé trati lehl jen na metr nade mne, a abych tak řekl, šimral mě pravým křídlem. Není příliš přehnáno, když se ještě dnes vypravuje, že „pán z Udlingu“ jednou hezké dámě z kávové společnosti, držící na terase hotelu na Eibském jezeře v ruce šálek s kávou, vyrazil levým křídlem tento šálek z rukou…
A večer se hrály kuželky, tvrdě se hrály. To nezůstalo ani oko suché a dráha také ne. Byly to dni a noci, v nichž hrál rozhodující úlohu „věnec“, ale nebyl vůbec z vavřínu – nýbrž z dříví kuželek, a ten zůstane nám starým druhům v boji z tehdejší doby ve vzpomínce ze všech nejmilejší…“
V Čechách byli první Němci
Tolik tedy vzpomínky Hanse Stucka, jehož před druhou světovou válkou viděli vítězit také naši diváci při brněnském Masarykově okruhu či závodech do vrchu Zbraslav – Jíloviště nebo Ecce Homo u Šternberka. Zprávy o udatných bojích na zamrzlých hladinách jezer se dozajista donesly také k nám.
Zda měly přímý vliv i na dění v Československu, můžeme dnes jen spekulovat. Nicméně za prvními známými pokusy závodit na ledě u nás stojí sudetští Němci. Avšak hledat jejich přímý vzor právě v podnicích na Eibském jezeře, by znamenalo stavět předpoklady na předpokladech, což je pro historika největší prohřešek.
Poprvé se závod na ledě objevuje v československém kalendáři u data 17. ledna 1932. Westbömischer Auto Moto Club plánoval své klání kamsi do Františkových Lázní nebo jejich okolí. Je o něm stoprocentně známo, že se neuskutečnil. Byl totiž přeložen na konec února a jeho statut změněn z otevřeného podniku na klubový.
O týden před ním byl do kalendáře zařazen klubový závod v Chomutově. Měl jej pořádat Erzgebirger Auto Club Komotau a nejpravděpodobnější lokalitou je Kamencové 
jezero. Nicméně známé historické prameny mlčí o tom, zda se oba podniky uskutečnily. Pozdější zdroje vždy shodně přiřkly prvenství pražskému Jawa klubu a jeho závodu u Jevan. To však může jít na vrub doby s vypjatými vztahy mezi českou části republiky a její sudetskou menšinou.
Jedno prvenství však sudetským Němcům nikdo nemůže upřít. Byli první, kteří na našem území přišli s myšlenkou přenést plošinu ze škvárových či travnatých oválů na led a poprvé také použili název plochá dráha na ledě.
Proti je příroda i úřední šiml
Jenže myšlenka na podobné klání klíčila rovněž v českých motoristických kruzích. Někdy v třiatřicátém zazněly hlasy volající po uspořádání motocyklových závodů na ledě v pražské odbočce Jawa klubu. Postupně sice získaly většinu, nicméně na obzoru se zjevily první překážky.
Proti se postavily státní dozorčí orgány. Jejich argumentem, proč není možné podnik podobného charakteru povolit, byl absurdní. Nebezpečí smyků na ledě a tím zvyšující se ohrožení bezpečnosti jezdců i diváků. V neposlední řadě se také skloňovala možnost prolomení ledu.
By státní orgány se zdráhaly závody povolit, členové pražského Jawa klubu hledali vhodnou lokalitu. Našli rybník v Jevanech, avšak narazili na nové potíže. Jeho majitel totiž požadoval obrovskou finanční záruku, že jeho rybí sadba nedojde k úhoně. Ryby se prý vinou hukotu motorů mohou probudit ze zimního spánku. A pak se údajně zvednou ze svého zimoviště v bahnitém rybničním dně a přimrznou k ledové ploše na hladině.
V zimě roku 1934 však byl závod ohlášen. By se našel rybník, chybělo nezbytné povolení zemského úřadu. Jeho se nakonec podařilo dosáhnout, jenže až koncem února. To již přišla obleva a propukající jaro zatlouklo do rakve ledové ploché dráhy poslední hřebíček.
Pořadatelé se však svým bojem s úředním šimlem náležitě poučili. Včas si opatřili 
obnovení povolení zemského úřadu na rok 1935. Avšak majitel rybníka, který o dvanáct měsíců dříve s pronájmem souhlasil, z projektu vycouval. Horečné hledání nové lokality však nepřineslo ovoce. Nakonec tak opět triumf slavilo jarní sluníčko. Jistě není bez zajímavosti, že si pražský Jawa klub tehdy dokonce pohrával s myšlenkou uspořádat ledovou plochou dráhu na pražském Strahově. Ten měl být během mrazivé noci proměněn v ledové jezero. Avšak vysoká cenová nákladnost nechala tento návrh jen v rovině úvah, by letní plochodrážní závody lákaly do ochozů mamutího stadiónu stotisícové návštěvy.
Naděje se zvyšují
Počátkem roku 1936 mělo konečně dojít ke zdárnému výsledku sisyfovské úsilí lidí zapálených pro projekt ledové ploché dráhy. I když oni vlastně o plošině příliš nemluvili. Oficiální název podniku plánovaného na neděli 26. ledna totiž zněl I. závod motocyklů na ledě. Potřebné povolení pro mítink na ledové ploše rybníku před hotelem Wagner v Jevanech udělily nejen státní orgány, ale také Sportovní komise Autoklubu RČS.
Nahlédneme-li do propozic, zjistíme, že pořadatelé vypsali následující třídy pro standardní motocykly do 175 ccm a závodní stroje do 175 ccm, do 350 ccm a přes 350 ccm a pro sajdkáry do 600 ccm a přes 600 ccm. Pro účastníky byla předepsána národní licence řidiče a jak bylo tehdy obvyklé, závodníci mohli nastoupit ve více třídách.
V období před druhou světovou válkou se od startujících vybíraly vklady. V našem případě je pořadatel stanovil na Kč 15 pro motocykly do 175 ccm, Kč 30 pro vyšší kubatury a Kč 40 pro sajdkáry. Kdo se stihnul přihlásit do šestnácté hodiny pátku 18. ledna, platil takzvaný jednoduchý vklad. Ti, kteří vyčkali až druhé uzávěrky o tři dny později, platili o polovinu více.
A co za to měl závodník dostat? Vítěz každé třídy inkasoval Kč 200, pakliže jeho kubatura byla obsazena alespoň třemi startujícími. Sešli-li se u startu čtyři jezdci, druhý v pořadí dostal věcnou cenu. Třetí cenu ve třídě pořadatelé udělili jedině, pokud k ní nastoupilo nejméně pět závodníků.
Navzdory všem nadějím však ani tentokrát nebyl osud ledovému závodu nakloněn. Netypicky teplé lednové počasí donutilo pořádající klub odvolat závod nejen v jeho řádném, ale i náhradním termínu.
Triumf hřebíků
Leč kdo si počká, většinou se dočká. O tom se přesvědčili i členové pražského Jawa klubu. Už v létě šestatřicátého si zajistili rybník Propast v Hradci u Jevan. Nečekaně brzy dal své svolení také zemský úřad, by je zatížil řadou podmínek. Ty sice pořadatelům přinesly nové starosti, ale i tyto těžkosti byly zdárně překonány.
Stejně jako o rok dříve, hlavní slovo však měly mít povětrnostní podmínky. Po vánocích všichni napjatě poslouchali předpovědi počasí a za telefonní poplatky za hovory mezi Prahou a Jevany byly utraceny nemalé částky. Led utěšeně tloustnul a již záhy bylo jasné, že zaručeně přesáhne nezbytných 12 centimetrů.
V sobotu před závodem bylo naměřeno dokonce ještě o pět centimetrů více. Dlouholeté úsilí klubu konečně mohlo přinést své ovoce. Pro tehdejší média to byla velikánská senzace. Na závodišti se objevili také zástupci filmových společností Paramount, Fox journal, Elekta journal a dalších. V dobách, kdy televize byla hudbou budoucnosti, natočili metry filmových pásů, které pak běžely ve filmových týdenících v biografech mnoha zemí. V předvečer závodu pak československý rozhlas nadšeně hlásil do světa, že při tréninkových jízdách dosáhl slavný Franta Juhan závratné rychlosti devadesát kilometrů v hodině!
A to byl panečku pořádný magnet pro diváky. Již od časného rána se hráze rybníka jen hemžily lidmi. Přitom je od odpoledního začátku celého klání dělily ještě celé hodiny. Nejprve totiž musela být úředně změřena síla ledu a přezkoušeny bezpečnostní opatření. Následovalo vytrasování dráhy a závěrečné tréninkové jízdy závodníků. Těch se však ke zklamání pořadatelského sboru nesešel očekávaný počet. Padala dokonce kritická slova, že v našem motorismu je jen málo odvážných, protože většina se závodu na ledové dráze bojí.
Nesporně zajímavou podívanou musela nabídnout procházka depem závodních strojů. Na protiskluzových opatřeních byl patrný nedostatek zkušeností s tímto typem závodů. Někteří měli hřeby na koženém pásu obepnutém kolem kola. Jiní omotali pneumatiky řetězy nebo dokonce jen řemínky. Objevil se i pokus zablokovat přední kolo a jeho dolní část opatřit bruslí. Triumf však slavili borci s hřeby zasazenými přímo do pneumatik, by by nad dnešním ledařským kolem jen bledli závistí. Jedině oni však dokázali dosahovat rychlostí srovnatelných s běžným, méně smyklavým povrchem závodní dráhy.
Mezi takto vybavené však nepatřili jezdci v sedlech stopětasedmdesátek. Ti odpolední program úderem čtrnácté hodiny zahájili, ovšem jejich souboj s kluzkým podkladem skončil blamáží, bez vítěze a jen samými poraženými. Největším lákadlem byl souboj dvou starých rivalů Václava Stanislava a Franty Juhana. Oba sedlali dvěstěpadesátky Jawa. A právě Stanislav byl vyhlášen za absolutního vítěze podniku. Prohnal se cílem v čase 2:36,4. Juhanovi časoměřičské stopky naměřily 2:44,0.
Byl opravdu jediný?
Ohlas závodu byl vesměs příznivý. „Na začátek bez zkušeností a při neodborném vybavení strojů pro led měl závod hladký průběh a byl absolvován bez nehody,“ vypustila do světa Československá tisková kancelář. „…věc se podařila a rychlostní meeting motocyklů měl průběh bez nehod. Poskytl pořadatelům i účastníkům první přímé zkušenosti…,“ v podstatě kopírovaly agenturní zprávu Lidové noviny. „Závod odvahy a statečnosti… Bezvadný průběh závodu. Závod motocyklů na ledě byl odstartován ve 14 hodin a jeho průběh od samotného začátku nadchl 4000 přítomných diváků!…,“ přisadil si Pondělní list. Ale našli se i škarohlídové. Třeba redaktoři A Zet Pondělníku: „Motocykly na ledě – zbytečná atrakce… Stroje se točily jako ovce stižené motolicí… Jelo se na pneumatikách, z nichž vyčnívaly hřeby jako štětiny.“
Čtenáři však mohli číst i hlubší sondy. „Novinka, která má budoucnost. Lze říci, že včerejší novinka nezklamala, ba naopak ukázala, že závody na ledě mohou být skvělé, zajímavé a úporné. Ovšem je třeba zkušeností… Jawa klubu jsme vděční, že zavedl u nás tuto novinku. Doufejme, že včerejší podnik nebyl prvním ani posledním. Škoda, že není možno závod pořádati v Praze na Vltavě…,“ stálo na stránkách Národních listů.
„Pro všechny jezdce byl závod na ledě novinkou. Žádnému se dosud u nás nenaskytla příležitost, aby zkusil své jezdecké umění na ledové dráze, které se jinak všichni jezdci na svých cestách vyhýbají. Před závodem nebylo favorita… Závod skýtal nejvýš zajímavou podívanou. Přes 5000 diváků přihlíželo této sportovní novince. První závod motocyklů na zamrzlém rybníku se vydařil,“ zněl komentář Moravských novin. A historici si mohou lámat hlavu, kolik diváků to vlastně na hrázích Propasti stálo, když Pondělní list uváděl o rovnou tisícovku méně.
Národní politika se pustila i do kritiky úřadů. „Včerejší první československá plochá má svoji obdobu nejvýše v polské ledové plošině nebo v pověstných ledových závodních drahách v severských státech. Doufejme, že nezůstane jen při této premiéře, která upoutala pozornost i v zahraničí, odkudž došly příkazy zdejším expositurám filmových společností k natočení snímků pro týdenní žurnály. Naše úřady se přesvědčily, že při dobré organisaci podniku nelze spatřovati v závodě na ledě větší nebezpečí, než v jakýchkoliv jiných jízdách a proto nutno předpokládati, že příští podniky tohoto rázu budou všemožně podporovány.“ By pořadatelé pojmenovali svůj podnik jako závod motocyklů na ledě, nikoliv plochá dráha, zasvěcený redaktor byl v obraze. I když poznámkou o předválečných ledech v Polsku se ocitnul dokonale mimo realitu. A všimli jste si v jeho textu i důvěrně známého slůvka plošina, které koluje v ochozech i dnes po téměř sedmdesáti letech?
Kromě nadšení a chvály mají novinářské zprávy ještě dalšího společného jmenovatele. Všichni píší o motocyklových závodech na ledě jako o československé novince. Ani zmínka o snahách sudetských Němců v západních Čechách v dvaatřicátém. Buď se jim je nepodařilo uskutečnit, čemuž by mohlo nasvědčovat i přeložení podniku ve Františkových Lázních na pozdější termín, nebo o nich média příliš nevěděla. Tehdejší československý motoristický tisk byl totiž v mnoha ohledech stejně bídně koncepční jako ten dnešní.
Zbývá však ještě jedna otázka k zodpovězení. A sice zda našel jevanský závod z ledna 1937 v období první republiky svého následovníka. V osmatřicátém všechny prameny o motocyklových závodech na ledě mlčí. A v roce 1939 měli Češi už jiné starosti. Přesto zalistujme pro jistotu ještě publikací Motorový sport, kterou napsal známý nepřítel ploché dráhy Adolf Tůma roku 1946.
V kapitole o plochých drahách je snímek Franty Juhana z rybníku Propast s popiskem, že závod byl uspořádán jen jednou, nebo vždycky není příznivý led. Dnešního fanouška však udeří do očí cílená antiplochodrážní kampaň: „Skutečné hodnoty ploché dráhy jsou značně pochybné, protože je příliš atraktivní a bývá v ní málo slušného boje… Ploché dráhy jsou do jisté míry úpadkovým zjevem a nemělo by býti trpěno, aby jich bylo pořádáno více než klasických silničních závodů.“ Tyto stupidní teze pak bohužel došly svého plnění počátkem padesátých let. To je však už jiná kapitola.
Ledová plochá dráha v předválečném Československu:
| datum |
lokalita |
pořadatel |
poznámky |
| 17.1.1932 |
Františkovy Lázně |
Westbömischer Auto Moto Club |
přeložen na 21.2. a jeho statut změněn z otevřeného na klubový – není jisté, zda se uskutečnil |
| 14.2.1932 |
Chomutov |
Erzgebirger Auto Club Komotau |
klubový závod – není jisté, zda se uskutečnil |
| 1934 |
Jevany |
Jawa klub Praha |
nepovolil zemský úřad |
| 1935 |
Jevany – Strahov |
Jawa klub Praha |
nenalezena vhodná lokalita |
| 26.1.1936 |
Jevany |
Jawa klub Praha |
zrušeno – obleva také v náhradním termínu 16.2. |
| 17.1.1937 |
Hradec u Jevan, rybník Propast |
Jawa klub Praha |
vítěz Václav Stanislav |
V článku jsou použity citace z knihy Hanse Stucka O vteřinu (Orbis, Praha 1944), Adolfa Tůmy Motorový sport (Nakladatelství Autoklubu RČS, Praha 1946) a denního tisku.
Foto: archív autora
