Kutná Hora – 5. února
V žebříčku divácké oblíbenosti dozajista patří mezi nejúspěšnější plochodrážníky, kteří si získali srdce většiny fanoušků. Samozřejmě na tom má svůj podíl jeho typicky dravá jízda, velikánské nasazení a nezměrná bojovnost. Ale také otevřená povaha a neotřelý smysl pro humor. Právě ten se projevuje také v exkluzivním rozhovoru, který Josef Franc magazínu speedwayA-Z poskytl. Díky němu dokáže s nadhledem komentovat výsledky loňské sezóny, kterou osobně nepokládá za nejvydařenější ve své kariéře. Kromě toho se však čtenáři dozví mnohé o zákulisí britské Premier League, důvodech přestupu z Berwicku do Newcastle nebo plánech na letošní rok. A v neposlední řadě se svých odpovědí dočkají i ti, kteří vložili své otázky prostřednictvím komentáře avízovacího článku. Těch se tentokrát sešlo tolik, že by vystačily na samostatný rozhovor.

speedwayA-Z: „V národní kvalifikaci v Pardubicích jsi skončil druhý a postoupil tak do mistrovství světa i Evropy jednotlivců. Ve světovém šampionátu jsi poprvé prolomil bránu postupu do semifinále. Jaké to bylo ve Slaném a Lonigu?“
Josef Franc: „Na tréninku ve Slaným jsem měl dva motory. Ale to brko, co mělo jet, začalo zlobit. Trénoval jsem tedy na jedný motorce a pak se domluvil s Pavlem Ondrašíkem, že mi půjčí svůj. Nakonec jsem jel na svým. Na to, že nebyl žádná sláva, se mi dařilo. Všechny rozjížďky jsem dojel druhej, až na jednu. Postoupil jsem díky tomu, že Topas měl defekt. S odřenejma ušima pak bylo třetí místo v semifinálový jízdě, kdy jsem vyřadil horkýho favorita Watsona. V Lonigu po pěkným tréninkovým dopoledni s krásným počasím se ještě před závodem spustila voda. A už jsem věděl, že Lonigo tak pro mě bude opět začarovaný. Dal jsem si za cíl vybojovat aspoň jeden bod a to jsem si splnil. Kdyby nepršelo, mohlo to bejt lepší. V tréninku se mi na tý krásný tvrdý dráze jelo dobře. Najednou bum a d隝! První jízda. Byl jsem druhej od startu, v nájezdu jsem dostal cejchu a dojel poslední. Pak mi v druhý rozjížďce začal prskat karburátor. Takhle podobně jsem odšudlal čtyři jízdy a v tý poslední udělal bod na Maidovi. Asi třikrát jsme se předjeli. Pod helmou jsem se zakousnul do řidítek, v zatáčkách zavíral oči, ale řekl jsem si, že ten bod musím vybojovat. S nulou jsem nechtěl odjíždět, to by se mi moji škodolibí kamarádi Richard Wolff a Aďa Rymel pěkně vysmáli.“

speedwayA-Z: „Stejně jako v Lonigu, tak i v semifinále mistrovství Evropy ve Stralsundu se na závody přišel podívat také d隝. Začal jsi dvěma triumfy, pak to však bylo slabší. Nakonec jsi v rozjezdu o místo náhradníka byl druhý. Jak velký je rozdíl mezi MS a ME? A dokáže letos evropský šampionát nahradit zrušený světový?“
Josef Franc: „Stylem toho dne to bylo druhý Lonigo. Trénink tvrdá, krásná dráha, pak však zase začalo lejt. A narazil jsem na škodolibýho kámoše Richarda, kterej mě zasral cejchou od hlavy až k patě. Voda všude a prostě to nešlo. V jedný jízdě mě z čtvrtýho místa pouštěl i Pavel, kterýmu o nic nešlo. Sám se trápil a tak mě pustil. Díky tomu jsem mohl jet rozjezd. Ale dopadlo to, jak to dopadlo. Ve čtvrtek předtím jsem jel ligu v Sheffieldu a celou cestu vesměs řídil sám. Přijeli jsme ve dvě v noci. Co jsem naspal, to jsem naspal. O tréninku mi to sedlo, ale ta voda to zhatila. Po dobrým startu jsem se totiž vždycky začínal trápit. Mistrovství Evropy je o něco slabší a je tam větší šance na úspěch. Nejedou závodníci z Anglie a mimoevropských států. To však nahradí víc Poláků, který jsou docela dobrý. Já to nějak nerozlišuju, jestli Evropa nebo svět, ale na mistrovství světa mám smůlu. Chtělo to tam prorazit, ale teď už se to nepovede. O novým stylu ME po zrušení MS nevím nic, nedokážu to tedy posoudit. Ale jeho hodnota určitě stoupne. Hodně dobrejch závodníků bude chtít získat Evropu, takže to asi bude na skvělý úrovni. Byl bych rád, kdyby se mi ty rozjezdy pro hvězdy (tak Josef Franc říká národní kvalifikaci – pozn. redakce) povedly jako loni. Jsem zvědavej, jak dopadnou ty čachry s volnejma místama jako loni. To bude závislý, jako skončí Drymlové. A jestli se nám do toho zamotá Áďa, bude to zajímavý. Těším se i na Filipa Šiteru a Zdeňka Simotu. Nemám je sice šanci stále sledovat, ale Simoák se mi na Zlatý přilbě líbil. Už z těch dvou mladejch bambulů začínají růst závodníci dravostí i výsledkově.“

speedwayA-Z: „Loni na tebe divoká karta pro pražskou velkou cenu nezbyla. Netušíš proč? A dokázala ti to vynahradit pozvánka od Josefa Laštovky, abys už podruhé reprezentoval Českou republiku ve světovém poháru? A jaký byl rozdíl mezi Dánskem 2003 a Anglií 2004?“
Josef Franc: „O divokých kartách mám myšlenek spoustu. Nevím, mluvit do toho nemůžu. To je rozhodnutí pořadatele závodu. Barth byl loni asi na úkor, aby přijeli němečtí fanoušci. Ani jsem si nedělal naději, abych Grand Prix loni jel. Kdyby se to povedlo, připravoval bych se jako předloni. Ale naštvalo mě, že tam jel Němec, protože já jsem Čech. A kdy jindy se mohlo stát, že by Grand Prix jelo pět Čechů. Světový pohár mi to určitě vynahradil, i když mi to loni nešlo tak dobře, jako v Dánsku. Asi je to tím, že jsme jeli na anglický dráze a to je něco jinýho. Eastbourne jsem nikdy nejel. Je to tam strašně mrňavý, jako kdybys jezdil kolem nohy. V tréninku jsem se jen snažil vejít do dráhy. Poole je rozměrově normální, o něco užší. Ale prostě jsem už na tom začínal bejt fyzicky blbě. Vesměs, co bych měl říct o sobě, že jsem se ve světovým poháru vůbec v žádným směru nepředvedl. Ale že by exceloval i někdo jinej jako třeba předloni Topas, Aleš Dryml nebo Bogas, to loni nebylo. A to se pak poznalo i v našem výsledku.“

speedwayA-Z: „Sympatické bylo účinkování pražského Olympu v evropském poháru v Lublani. Tam jste konečně zajeli skvěle jako tým. Jak se na to díváš ty?“
Josef Franc: „Jeli jsme tam jako kus cirkusu. Ve dvou autech bylo vybavení pro pět závodníků a měli jsme jen dva mechaniky. Způsob cestování jako za starejch časů. Náš výsledek byl možná i tím, že jsme do Lublaně jeli takovým výletovým stylem. A ne tak, že někam přiletíš, odzávodíš a tryskem pádíš zase pryč. Vyrazili jsme už den předem. Bylo to fakt, jako kdybychom se jeli podívat s kamarády někam na hrad. Žádnej stres, večer jsme se uvolnili, šli hromadně na večeři a pokecali. V klídku jsme odtrénovali, v hospodě pak koukli na Grand Prix a dali si pivo. V den závodu překvapili všichni až na Páju, kterej se v tý době trápil docela dost a nejen v tomhle závodě. Vzal to sportovně a my taky. Překvapil Luboš, taky Richard jel hezky a Bogas se taky snažil. Já zkazil svou poslední jízdu. Z prvního místa jsem dojel až třetí. V takový konkurenci jsme dopadli hodně dobře. Wolffíkovi se podařilo porazit Adamse, Luboš taky pokořil pár jmen. Po závodech jsme pak všechno naložili a víkendově vyrazili k domovu. Pro mě to byl jeden z nejuvolněnějších závodů v celý loňský sezóně. Počasí vyšlo. Bylo parádně. Ve dvou mechanicích to všechno fungovalo. Pomáhali jsem si navzájem počínaje dolitím metylu. Pavel vynechával rozjížďky a tak se hodně snažil pomoct. Samozřejmě si pomáháme celej rok i v extralize, ale tohle bylo lepší. Jestli bysme se před každou extraligou neměli jet podívat autobusem někam na Karlštejn nebo se vykoupat na Mácháč (smích). Letos zkusím požádat klubový vedení a kdyby se nám to povedlo, byl by to skvělej nástroj, jak vyhrát extraligu. Kdyby ne, budeme hledat jinej způsob – třeba jezdit někam dál (smích)!“

speedwayA-Z: „V Premier League jsi závodil opět za Berwick. Jaký to byl rok? A proč došlo k přestupu do Newcastle?“
Josef Franc: „Byly tam etapy. Možná první půlka sezóny byla úspěšná. Po menších motorických problémech byla dobrá, hlavně ten začátek. Vypadalo to, že mi to zase začíná jít. Zlom nastal někdy v červnu v King‘s Lynnu. V poslední jízdě jsem si o týmovýho kolegu, kterej si ustal, dal na držku. Udělal jsem si lehko střední otřes mozku. Špičková byla zkušenost z nemocnice, kdy jsem se za šest hodin konečně dočkal doktora. Poslal mě na rentgen, ale na žádnou závadu se nepřišlo. Jelo se teda domů. Byl jsem z toho špatnej a sobotu v Berwicku raději vynechal. Snažil jsem se z toho vylízat. A hle, v úterý zazvonil telefon s pozvánkou jet nejlepší páry. Zase v King‘s Lynn. Naježily se mi z toho chlupy a protočily se mi panenky. Po příjezdu do depa se mi na těle rozklepalo všechno, co šlo. První jízdou to ze mě spadlo, ale nebylo to ono. Ve spojení s fyzičkou jsem na tom začal bejt hůř a hůř. Vizitkou toho se pak stalo moje vystoupení na Zlatý přilbě. Byl jsem na tom už hodně špatně a musel vynechat i několik závodů. Doufám, že se to letos zlepší. Všechno mi už vadilo. Třeba že mi jsou těsný rukavice. Nic mi prostě nesedělo. Dokázal jsem zajet v pohodě jen dvě, tři jízdy. Fyzická únava. Asi jsem to dost podcenil. Ke konci sezóny, kdy jsem kvůli Olympu Praha musel vynechat nějaký závody v Berwicku, jsme se s manažerem vzájemně dohodli, že mě jako vyleje z týmu, abych se nemusel vracet z Čech. A domluvili jsme se, že zkusím jinej tým. V Berwicku mi to totiž obecně moc nejde. Ne, že by se mi tam nedařilo, ale asi to bylo ve spojení s tou fyzičkou. Ale nikdy jsem tam neudělal patnáct bodů, což by pro domácího jezdce párkrát v sezóně neměl bejt problém. Newcastle je naproti tomu jedna z mejch neoblíbenějších drah. Doufám, že mi to v mý anglický kariéře pomůže. Vím, že o mě jevili zájem už dvě sezóny, ale vždycky byl nějakej problém. Buď podle pracovní smlouvy nebo mě promotér z Berwicku zase ukecal. Mluvil jsem i s Workingtonem, kde se mi docela daří, ale nakonec dal přednost Newcastle.“

speedwayA-Z: „V Newcastle bude působit také Luboš Tomíček. Je výhoda mít dalšího Čecha v britském týmu? S Michalem Makovským a Adrianem Rymelem jsi tohle zažil vrchovatě…“
Josef Franc: „Myslím si, že je to dobrý. Když je člověk v nouzi, jde se sice zeptat anglickýho závodníka, ale nejvíc přece jen komunikuješ s Čechem. Doufám, že to bude pomoc i pro Luboše. Promotér ví, že udělal chybu, když ho v tom loni nechal plavat. V letošní sezóně by to chtěl napravit. Bydlení mám asi deset mil od centra Newcastle. Měl bych tam mít i dílnu. Mít krajany v týmu byla v Berwicku výhoda hned zkraje. Já neuměl anglicky vůbec nic, Áďa taky ne. A tak mluvil Makovka, ale nejvíc jeho brácha. Loni jsem hodně komunikoval s Adrianem, protože jsme spolu bydleli. Pomoc mezi Čechy však funguje i mezi jinými kluby a velmi dobře. Když jsme jeli někam dolů, přespali jsme u Pavla nebo kdekoliv, kde je Čech. A když pak oni jedou na sever, spí u mě.“

speedwayA-Z: „Jak Berwick, tak Newcastle leží poměrně daleko na severu. Jaké tam máš zázemí? Máš třeba možnosti pracovat na fyzičce? A jak obvykle řešíš logistickou stránku přesunu své osoby, motocyklu, dílů a dalších propriet na kontinentální závody?“
Josef Franc: „Z Berwicku znám spousta lidí. Všichni mi vycházeli vstříc. V jedný vesničce jsem měl u jedněch starších lidí zařízenou dílničku. Nebyl problém třeba i s přespáním, když jsme na začátku sezóny hledali ubytování. Letos to bude trošku jinak. Začne se znovu od nuly. Nový bydlení, skoro žádný kamarádi, jen příbuzný mý přítelkyně. Pochází z Newcastle,
ale teď studuje v Yorku. Bude teda spousta zařizování. Ale doufám, že když se začne od nuly, přijde zlom kariéry, protože mě to vyhecuje. Nedokážu si představit, až přijedu na první závody do Berwicku, jestli mě fanoušci budou vypískávat. Berwick a Newcastle jsou věčný rivalové. Bylo by dobrý, abych ty kluky černožlutý spráskal. To by čuměli! Nejen oni a fanoušci, ale taky já. To je můj sen. Loni jsem měl v Anglii dvě motorky a v Čechách taky dvě. Byl problém s motorama. Těch dobrejch jsem měl jen tři. Motor jsem měl s sebou párkrát i v letadle. To je běžná věc. Naštěstí Newcastle – Praha je přímej spoj a nemělo by se nic ztratit. Když jsem lítal přes Brusel, zavazadla se ztrácely a kolikrát jsem závodil i bez kombinézy. Letos mám na Anglii nachystaný tři motorky. Kdyby se něco stalo, abych měl kompletní rezervní motorku. Žádné speciální vybavení nemám. Jestli najdu dobrýho ladiče, chtěl bych letos celou sezónu odjet na Jawách. Nikdy se mi na nich špatně nejezdilo. Dva GM jsou však pod ponkem. Kdyby se něco stalo, musel bych je použít. V sezóně občas chodím na cvičení, šlapat na kole, běhat na pásu nebo si něco zahrát. V zimě jsem začal se squashem, kterej vůbec neumím. Jezdím na kole. Fyzičku si musím v sezóně udržovat, což jsem v minulejch letech neprovozoval. Není jednoduchý si najít čas. Mytí, ježdění, spaní, řízení, lítání, závodění, mytí a zpátky. Když je volno, chodíme v Anglii do práce. Mechanika bych určitě v tom největším náporu uživil, ale bohužel si to nemůžu dovolit.“

speedwayA-Z: „Vzhledem k nabitému kolotoči Premier League tě zas v Čechách nevidíme zas až tak často. Není ti to trošku líto? A šla by u nás vybudovat obdobná soutěž jako v Anglii nebo je to pustá utopie?“
Josef Franc: „Štve mě to, ale bohužel teď hlavně v sezóně bydlím v Anglii a na český závody odtamtud dojíždím. Spíš není čas než chu tady jet volnej závod nebo první ligu. Musel bych se na to zvl᚝ vracet a to po finanční stránce není vždycky možný. Kdybych byl v Čechách, jezdil bych, co by šlo. Závodění mě baví a tak bych závodil. Jenže kdybych jezdil u nás, nedokázal bych si vydělat na techniku. Nejsou moc sponzoři a v Čechách bych jen ze závodění živ nebyl. Nevěřím, že by něco podobnýho jako britská liga šlo tady vybudovat. U nás se liga jezdí v osmi klubech. To je málo, chce to každej tejden. V Anglii kluby fungujou jako soukromý firmy a musej si vydělat. U nás to ale tak nefunguje. Hlavně nejsou závodníci a nikdo nezaplatí jezdce z ciziny. Není propagace, nejsou diváci, v Anglii chodí průběžně pět set, osm set na každej závod, ale většinou jich přijde ještě víc. U nás, třeba v Praze, je 150 úspěch.“

speedwayA-Z: „Vítězství v semifinále v Praze a až osmá příčka ve finále v Kopřivnici. To byla tvá dráha v loňském šampionátu republiky jednotlivců. Přitom právě moravská dráha měla vyhovovat tvému bojovnému naturelu? Nebo ne?“
Josef Franc: „To byla šňůra čtyřech závodů skoro v kuse s přejezdama. Před závodem jsem se těšil, protože v Kopřivnici to mám docela rád. Problémy byly spíš po technický stránce. Nejdřív jsem dojel jako druhej, ale pak jsem zadřel motor. Čtyři jízdy jsem jel na Jawě. A byla neslaná, nemastná. Pak jsem skočil na GM. Udělal jsem asi chybu ve výběru motorky. Až v tý poslední jízdě jsem totiž celý čtyři kola jezdil Bogasovi na kufru. Nastoupil jsem na stejný motorce, co jsem na ní vyhrál semifinále, ale bohužel to asi nebylo ono. Letos bych chtěl semifinále v Praze. Škoda, že se tam nedělá finále. Myslím, že bych tam dopadl mnohem líp. Mšeno jsem měl vždycky rád. Hezkej malej stadión. Dráha byla vždycky docela dobrá. Až v loňský sezóně se trošku zhoršila.“

speedwayA-Z: „Druhý den po Kopřivnici se v šampionátu dvojic ve Mšeně prosadily sestavy, o nichž se to nedalo automaticky předpokládat. Ty jsi s Richardem Wolffem patřil k velkým poraženým. Co za tím stálo?“
Josef Franc: „První jízda byla dobrá. Pak jsme jeli na tutový body, ale Ríša měl defekt. Takže v poslední jízdě buď výhra nebo nic. Jenže já šel na držku a tím bylo všechno v háji. Chybama se člověk učí. Kdyby se nestal ten defekt nebo ten pád, postoupili jsme a zajeli to, co se čekalo. S Ríšou jezdím docela rád, už podruhý jsme nastoupili spolu. O letošku jsme ještě ani předběžně nemluvili, ale asi zase budeme spolu. Na výhru je šance vždycky. Záleží, jak nám to sedne. Jsme vyrovnaný, na stejný úrovni. Nikdo neví, co se může stát. Určitě bych chtěl jet zase s ním. Je to ale dost daleko. Kdyby přišel Bogas, je pravda, že s ním by to byl nejjednodušší způsob získání titulu. Jenže já bych ho chtěl získat jiným způsobem a navíc Bogas stejně určitě nepřijde. A kdyby cuknul Ríša, v dílně bych mu nařezal řetězy a vyměnil vačku – to už mně jde – a stejně by nevyhrál (smích)!“

speedwayA-Z: „Jedním z často skloňovaných témat loňské extraligy se stalo balancování pražského Olympu nad barážovou propastí. Co se to s vaším týmem dělo?“
Josef Franc: „Já jsem zkazil dva závody. Prvního září Slaný a pak Pardubice. Z prvního místa jsem byl vyloučenej za deflektor. Jednoznačná chyba mechanika, kterýho jsem neměl. V poslední jízdě mi pak upadnul ještě hák. Pardubice bych vymazal z výsledkový listiny taky jako Slaný. praskání řetězů, padání háků a tak dále, to se musí odstranit. Přístup ostatních
závodníků nemůžu posoudit. Pořád jsme však jedinej klub, co jezdí v český sestavě. Na to, že jsme bojovali o baráž, jsme nakonec byli jen o bod za druhým. To je důkaz, jak je extraliga vyrovnaná, a že se každej závod něco dělo. Poslední dvě extraligy jsme se vzchopili a ukázali všem, že Praha ještě existuje. Už je to ale hrozně dlouho, co Olymp tahal celou sezónu. Máme málo jezdců, Tonda se zranil, Aďa nepochopitelně hostoval ve Mšeně. Letos se to zlomí, ale nevím ještě jak. Bylo by nudný, kdyby každej závod byl úplně stejnej. Chce to trošku vzrůšo!“

speedwayA-Z: „Vrcholem sezóny bývá Zlatá přilba a Memoriál Luboše Tomíčka. V Pardubicích jsi po třech vylučovacích rozjížďkách vypadl, v Praze nestartoval vůbec. To jsi tolik spěchal do Anglie?“
Josef Franc: „Příprava začala ve čtvrtek po extralize ve Slaným. Něco na mě ale přišlo a cejtil jsem, že budu nachcípanej. Zlatou přilbu jsem odšudlal, jak jsem ji odšudlal. Nejvíc blbě mi bylo asi v neděli. Plus ještě ta fyzička na hovno. Prostě nemělo cenu se předvádět. A tak jsem Tomíčka i Mariánky vynechal a řekl, ne, už toho mám plný zuby.“

Otázky čtenářů magazínu speedwayA-Z:

Tomáš z Kopřivnice: „Chci se tě zeptat na tvůj názor o kopřivnické dráze. Jak se ti tady jezdí? Pak se chci zeptat na tvé plány do letošní sezóny a nakonec se zeptám, proč jsi nedorazil do Kopřivnice na zakončení sezóny. Bylo to moc fajn. Měj se fajn a přeji ti moc úspěchů.“
Josef Franc: „Kopřivnickou dráhu jsem vždycky měl rád a mít budu. Je tam velká návštěvnost, hodně se fandí a hlavně je po závodech veselo. Plány jsou, abych neudělal takovou sezónu jako loni, když to půjde, postoupil do mistrovství Evropy a ukázal jsem se v mistrovství republiky. Zakončení jsem vynechal, protože jsem jel závody v Anglii. Teď mě to dost mrzí, že jsem tam nebyl.“

Anonym: „Kde bydlíš v Kutné Hoře?“
Josef Franc: „Hned vedle snad nejmenší hospody v Kutné Hoře s naším rodinným jménem.“

Horác: „Srdečně tě zdravím a chci využít této možnosti a zeptat se tě na tvé plochodrážní začátky. Myslím, že v Kutné Hoře nemá tento sport žádnou tradici, na rozdíl od nedalekého Kolína, kde se závody pořádaly. Přeju ti hodně úspěchů, a už v životě plochodrážním, i osobním. Jo, a tomu KALTu to v tom hokeji nandejte!“
Josef Franc: „V Kutný Hoře se závody jely jen jednou, tuším v roce 1948. U mých začátků stál největší kamarád a můj vzor Zdeněk Schneiderwind. Shodou okolností jsem pak spojil školu v Praze s úterními a čtvrtečními tréninky na Markétě, kde závodím až dodnes. Zdenda je ze Štipoklas a já s ním už od mládí jezdil na závody. S plošinou jsem začal v patnácti a půl, předtím jsem jezdil sprinty. To byla nuda, takže ze spojení táta – Praha – škola – Zdeněk vzešla plochá dráha.“

Martin Fiala: „Velice by mě zajímalo, jaký je váš osobní názor na situaci, v jaké je nyní prezentace plochodrážního sportu u nás. Myslíte si, že se dělá pro tento sport maximum? Prohlížíte české internetové stránky o ploché dráze? Jaké, dle mého názoru prakticky žádné nejsou!“
Josef Franc: „V rozhodování o důležitejch věcech a pravidlech mě připadne, že se kolikrát hlasuje, jak kdo zvedne ruku. Myslím, že plochá dráha je dost velkej bordýlek. Po závodnický stránce se dělá maximum, po mediální je to asi dost špatný. O televizi ani nemluvím. Na plošinu bych stejně v televizi asi nekoukal, já se dívám hlavně na házenou, košíkovou a dostihy (smích).“

Ilona Nádvorníková: „Měl jste někdy chu se vším praštit – myšleno v tomto případě s plochou dráhou? Pokud ano, proč? A proč jste zůstal? Děkuji a hodně zdaru!“
Josef Franc: „Pravidelně končím tak dvakrát, třikrát do roka. Jsou to situace, kdy se nedaří a nic nejde, jak by mělo. Když se pak dobře vyspím, rozmyslím si to. Nejradši bych s plošinou praštil před mytím motorek, když je meju šedesátkrát za rok. Kdyby mi je pak někdo umyl, zase bych začal. To je taky jedna z variant (smích). Samozřejmě velká krizovka taky byla. Vždycky to jde a jde a najednou nic. A říkám si, že bych se na to nevykašlal. To však bylo hlavně, když jsem byl ještě junior. Hodně jsem tehdy ale trénoval, tak stačily dva tréninky a bylo to v pohodě. Tyhle chvíle má asi každej závodník. Dnes to beru s rezervou a říkám si, že vždycky není posvícení.“

Michal Stárek: „Mám dotaz, kdy se budeš pořádně věnovat dlouhý a trávě, máš na to předpoklady i vzhledem ke vztahům se Zdeňkem Schneiderwindem. Přeji mnoho úspěchů.“
Josef Franc: „Na trávu a dlouhou mi trochu kazí plány Anglie. Časově je to obtížný, zvl᚝ když v Berwicku a letos v Newcastle se jezdí v sobotu a v neděli. Kdybych byl v Čechách, dlouhý bych se věnoval, ale na pořádný ježdění je potřeba velkej stan (smích). (Michal Stárek je jednatelem společnosti MPM, k jejímž aktivitám patří také stavba a pronájem velkokapacitních stanů, které dříve patřily ke koloritu extraligy – pozn. redakce). Když bude volno, letos se určitě chci zúčastnit mistrovství republiky na dlouhý. Zkusil bych to Zdendovi trochu znepříjemnit. Moc se mi líbí i ledy, ale to nejde. Po zkušenostech z Divišova, kdy jsem promrznul na kost, myslím, že to nepůjde. Taky motorka je dost drahá a já jsem rád, že slepím věci na krátkou. Ale na leďáku bych se svezl, to jo.“

Petr Horáček: „Chtěl bych se Josefa France zeptat na rozdíly mezi drahami v Anglii a u nás. U nás se pořád kritizuje Slaný a Kopřivnice, existují takové postrachy i v Anglii? A ještě proč loni nejel v Mariánských Lázních dlouhou a předtím ano? Díky a a se daří.“
Josef Franc: „Dráhy v Anglii jsou na způsob Svitav a Plzně. Ty se jim podobají nejvíc rozměrově. Je tam spousta oválů, co jsou hodně malý a mají klopený zatáčky. Ouzký, jedna zatáčka je třeba velká, druhá malá. Postrachy jsou Exeter a Stoke. I Newport byl dost špatná dráha. Stoke je smeák. Exeter je hodně rozbitej, má klopený zatáčky a jezdí se tam těsně kolem železnejch mantinelů. Jinak člověk nemá šanci. A ty Mariánky měly souvislost se Zlatou přilbou.“

Horác: „V loňském roce jsem tě měl možnost vidět během zimní přípravy na ledě s hokejkou. Nastoupili jste proti kolínskému K.A.L.T.u. jak vidíš možnost přípravy v třeba v Austrálii či někde v jiných teplých krajích? Je mi jasné, že to bude pravděpodobně o penězích. Můžeš přiblížit podmínky, za jakých je možné tyto podniky absolvovat?“
Josef Franc: „Byl jsem v Autrálii a na Novým Zélandu předloni na dlouhý. V mým případě jsem byl testovací jezdec Jawy, která mě oslovila a poslala tam s kompletním motocyklem a mechanikem. V mým případě to tak nebylo o penězích. Jinak kvůli té finanční stránce bych tam určitě nejel. Moc se mi tam líbilo a podíval bych se tam určitě znova.“

Jiří Benda: „Když jsem v minulosti se svým synem byl na závodech v hledišti, říkali jsme často: „Pepa schválně špatně odstartoval, aby je pak mohl všechny předjet.“ A ten váš boj a předjíždění, to pak bylo správné koření závodů. Dá se startovní reakce speciálním tréninkem zlepšit? Nebo možnost zlepšení startu záleží pouze na nastavení motocyklu a používaných dílech a pneu?“
Josef Franc: „Bohužel to jen vypadalo, že jsem nechtěl odstartovat. Snažím se co nejlíp odfárat v každý svý jízdě, ale vždycky se mi to nepovede. Pro lidi je to asi dobrá kombinace, když to člověk honí zezadu. Baví mě to i samotnýho. Určitě je nejdůležitější mít dobrej startovací motor a karburátor. A dobrej převod. Reflexy na postřeh se trénujou několika způsoby, které asi budu muset začít používat. Někdo třeba drží tužku a pouští ji a ty ji musíš chytit. Shane Parker měl speciální zařízení pro čtyři. A kdo zmáčknul tlačítko poslední, dostal elektrickou ránu. Jenže když jsem to zkoušel, byl jsem nejlepší, takže ty starty asi v tomhle nejsou.“

Speedway Huvo Fans: „V Anglii jsi vždy jezdil jen za Berwick. Proč přecházíš do Newcastle a co soudíš o tamní dráze a jezdeckém zázemí? Která dráha v Premier League je pro tebe nejlepší a naopak? Kolik závodů v Premier League tě každoročně čeká? Víš něco o svých budoucích parácích v Newcastle? Přejeme ti příjemnou aklimatizaci a hodně štěstí v nové sezóně 2005. A nezapomeň se před odjezdem rozloučit u Báby.“
Josef Franc: „O důvodech už byla řeč. Newcastle je jedna z mejch nejoblíbenějších drah. Doufám, že všechno bude fungovat, jak by mělo. Kluky znám všechny, Claus Kristensen je dokonce taky ex Bandita. Budu mít kolem 55 až 60 závodů stejně jako loni. A u Báby (zlidovělý název hospůdky proti stadiónu Markéta – pozn. redakce) se určitě před odjezdem rozloučím ještě několikrát.“

Josef Franc děkuje:
„Všem svým příznivcům, kteří mě neházejí po neúspěších do starého železa. A teď to nejdůležitější poděkování. Panu Řezníčkovi ve spolupráci s Jawou, panu Bednářovi s panem Kárníkem z Pneu K.A.L.T., panu Kohútovi z firmy Kohút, otci a synu Březinovým z firmy DAMIDIA, panu Bočkovi z Čerpací stanice BENZ, panu Kárníkovi mladšímu z MK papír a anglickým sponzorům Taffy‘s a Clovelly House.

Foto: Pavel Fišer, Antonín Škach (na materiálu Fujifilm dodaném redakci firmou Ultralab a syn Praha www.ultralab.cz) a archív Josefa France.
Kresba: Josef Franc

Praha – 10. února
Z neznámého motokrosaře se stal slavným plochodrážníkem. V roce 2002 razantně vlétl na ovály, aby záhy proslul svou bojovnou a nekompromisní jízdou. Z ní neslevil ani loni, i když jej na podzim potkala nemoc a zranění. Byl krůček od domácího titulu v jednadvacítkách a jeho odhodlání vystihuje také skutečnost, že k rozhodujícímu závodu nastoupil se zlomenou lopatkou. Junior pražské Markéty Jan Jaroš je dalším závodníkem v seriálu dlouhých zimních rozhovorů magazínu speedwayA-Z, jejichž podobu určují svými dotazy rovněž naši čtenáři.

„Akorát teď drhnu motor, mám ho rozebranej,“ odpověděl Jan Jaroš na otázku magazínu speedwayA-Z, jak se chystá na nadcházející cestu za kanál La Manche. „Dolaďuju Jawy a odjíždět bych měl třiadvacátýho nebo čtyřiadvacátýho, buď s Topasem nebo sám. Už pětadvacátýho tam mám bejt na seznámení se s týmem. Je tam taky setkání se starostou King‘s Lynn a akce se sponzorama.“

Pakliže chcete vznést nějaký dotaz na Jana Jaroše, můžete tak učinit jeho vložením do komentáře k tomuto článku. Uzávěrka vašich příspěvků je příští pátek, tedy 18. února ve 12:00. Rozhovor je domluven hned na následující den.

Foto: Antonín Škach (na materiálu Fujifilm dodaném redakci firmou Ultralab a syn Praha www.ultralab.cz)

Živanice – 6. února
Za všechna ta léta, co závodí, se stal nepostradatelným inventářem plochodrážních dep. Navzdory skromným podmínkám a nutnosti vydělávat si na živobytí jako řadový zaměstnanec soukromé firmy, neúnavně putuje stadión od stadiónu. A jak Vladimír Višváder na sebe v exkluzivním rozhovoru pro magazín speedwayA-Z prozradil, stále dokáže najít v ploché dráze nové motivační cíle. Kromě dalších témat si čtenáři přečtou třeba jeho hodnocení stěžejních podniků sezóny 2004, vlastnostech motorů BM či názorech na obecné plochodrážní problémy. A samozřejmě se dočkají odpovědí na své vlastní dotazy.


speedwayA-Z: „Patříš k vyznavačům takzvaných šroubků, tedy jízdě na motocyklech pro klasickou dráhu se samořeznými šroubky v pneumatikách po ledové dráze. Co tě k nim přivedlo? A je to dobrá příprava na škváru?“
Vladimír Višváder: „Poprvý jsem se na tom sklouznul někdy v devadesátých letech na vojně. Pan Laštovka tehdy hledal závodníky na exhibici v Hradci Králové. Utekl jsem z kasáren. Trénink jsem jel v teniskách, kombinézu jsem si vypůjčil. Potom pan Laštovka řekl, že jedu. A já se dostal až do semifinále. Asi za pět let potom to začal jezdit Tomáš Suchánek, Marián Jirout, kluci Drymlovi. A tak jsem si na to udělal kolo. Sám pro sebe bych to ale nikdy nejezdil. Teď jsem zblbnul kluky z Chrudimi. Je jim asi pětadvacet, koupili si licence a jeden by možná chtěl i závodit. Včera jsme byli jezdit na Hrádku. Jedu tam i dneska. Byl tam taky Kuba Hejral, Mates Hlaváček a můj mechanik Ďábel. Ten to zkouší taky. Vždycky když jsem to v zimě jezdil, zjara jsem byl uvolněnější. Musíš mít řidítka v ruce. Jak kdysi psal pan Štancl, na co bych v zimě zvedal tuny železa. Je to fakt jen o těch řidítkách v ruce. Šroubky jsou tak dobrá příprava. Hlavně záleží na tom, jak je udělaný zadní kolo. V každým špalku jeho vzorku je jeden šroubek, takže jich tam je dohromady asi pět set. Podlepí se to chemoprenem a dá se na to gumová ochrana. Kolo se pak nazuje na ráfek. Vpředu je to něco podobnýho, ale třeba jen na každým druhým špalku. Jedná se totiž hlavně o zadní kolo. Na ledě pak jsou pořád nějaký aktivity, blbneme, bruslíme a tak. Možná by šly udělat i závody. To je otázka poptat se kluků. Kdo by měl zájem, a se zkontaktuje třeba přes speedwayA-Z. Kdyby se sešlo dvanáct jezdců, mohli bysme něco udělat. Bylo by to dobrý pro diváky i závodníky. Já jel třikrát v Unně. Na motorkách jsou kryty až na zem. A i když byly šouchance, žádnej úraz jsem tam nezažil.“

speedwayA-Z: „Licence Slovenské motocyklové federace ti také loni otevřela cestu do reprezentace. Nastoupil jsi v semifinále mistrovství Evropy jednotlivců ve Stralsundu. Skončil jsi čtrnáctý, o jednu příčku za Bohumilem Brhelem. Jaký to byl závod?“
Vladimír Višváder: „Trénink byl v pohodě. Honil jsem se s Němcema, Hauptem a Kugelmannem. Ale z výjezdu jsem si ustlal a trošku si to zohejbal. A že to mám tak zohejbaný jsem přišel až po závodech v uzavřeným parkovišti. Na tý mokrý dráze to byl problém. Z výjezdu jsem jezdil furt přetočenej. Navíc jsem nestartoval dobře, takže pro mě bylo brzo po závodech. Druhou motorku jsem zkoušel na tréninku, ale ta na to neměla. Letos mám zase slovenskou licenci a znovu chci jet mistrovství Evropy. Teď si zrovna zařizuju dvojí občanství. Tak se s panem Repiským a klukama ze Žarnovice zkusím ještě domluvit, že se přihlásíme i na jiný závody, co by mi daly další zkušenosti. Navíc s licencí SMF mám jistou i Zlatou přilbu v Žarnovici. Stejně se cejtím jako Čechoslovák, takže s tím dvojím občanstvím jím budu i papírově.“

speedwayA-Z: „Stejně jako již několik sezón jsi opět byl ve startovní listině finále mistrovství republiky jednotlivců. Jednu rozjížďku jsi dokázal vyhrát, nicméně nechtělo to ještě pár bodů přidat? Vždy stačily tři a skončil bys osmý…“
Vladimír Višváder: „Já už si vybírám jen některou z jízd, do který dám všechno. V Kopřivnici jsem ještě 110 procent dal do poslední jízdy. Z výjezdu jsem jel vedle Ály Drymla, ale už mi to tolik nejede. Člověk už není vyblázněnej jako dřív a ví, kdy na to nemá. Vyberu si tak jednu, dvě jízdy. Pak to člověka doma mrzí. Je to věkem, už poznáš, co stojí za to a co ne. Mistrák je pěknej závod, ale jestli v něm jseš čtvrtej nebo čtrnáctej, to už ti tolik nedá. Vnitřně to potěší, ve finále mi ale stejně jde jen o to poježdění. Bojovat o bednu by stálo hodně odříkání a hlavně peněz do techniky. V Kopřivnici mi dráha nevadila. Říkám pořád, že když se chce, závodí se na všem. A závodník si nesmí vybírat. Je to o nasazení. Když máš den, jde ti to i tam, kde ti to předtím nešlo.“

speedwayA-Z: „Druhý den většina finalistů mířila z Kopřivnice na šampionát dvojic do Mšena. BM team však tentokrát chyběl. Proč? A jiné nabídky ti nepřišly?“
Vladimír Višváder: „Když jsem se o to v lednu zajímal, bylo mi řečeno, že už je plno. Přes Plzeň jsem se tam už nevešel. Stejně mi pak ještě v pondělí volali, že bych mohl jet s Tomášem Suchánkem, ale dopadlo to jinak. A tak jsem si aspoň odpočinul po cestování Stralsund – Čechy. Letos nevím, jestli pojedu. Jsem vlastně sám voják v poli. Nebo mě přihlas ty (smích)! A tak jsem ty dvojky letos nechal, jestli mi někdo zavolá. Je to pro mě závod navíc jako každej další.“

speedwayA-Z: „První liga, to byl především ostře sledovaný boj Plzně o postup do extraligy. To se vám nakonec povedlo. Jak jsi celou soutěž prožíval?“
Vladimír Višváder: „V Plzni nám postup utekl už předloni. Zjara pak nikdo o extralize nemluvil. Šlo se do toho jako vždy. Plzeňská dráha nám ale nesedla. To bylo vidět na prvním a posledním závodě. Ale jinak nám to šlo úplně samo. Klub najednou viděl šanci a tak si začal půjčovat kluky z jinejch klubů. To byl základ úspěchu, bez nich bysme nevyhráli. Když se ten závod vyvíjí a člověk cejtí, že to přeskakuje o bod, vydá ze sebe maximum. Upravil jsem tak třeba převod a ty poslední jízdy šel i na krev. A vycházelo nám to, protože závody se většinou vyhrávaly v posledních jízdách. Sám se sebou jsem však nebyl spokojenej vůbec. Bejvalej extraligovej závodník by měl dělat úplně jiný body. Když ti sezóna sedne, je to dobrý. Když se ti to ale sype, tak se trápíš celej rok. Mě zkraje odešly dva, tři motory. Se Sašou Kopeckým (tvůrcem motorů BM – pozn. redakce) jsme pořád něco vylepšovali a člověk pak nemá
psychickou pohodu. Nikdy jsem ale neměl respekt z nablejskanejch strojů soupeřů. Pořád je to padesát na padesát závodník – motorka. Nejlepší závody v loňský první lize byly, když jsem se nemohl srovnat a v závěru to pak šlo. Pak hřálo na srdci, že tomu člověk přispěl. Bylo dobrý, že nám před závodama povolili trénovat. Senioři totiž nemají tolik závodů a tak si tu motorku omákneš. Bez tréninku je to pak ten problém, proč se v prvních jízdách nechytám. Když už tu dráhu polejou a junioři na ní trénujou, nás by na ni mohli pouštět taky. Nejvíc bodů z ligy jsem měl ve Svitavách, ale bylo to z mý strany utrápený. Nebo spíš vydřený. Člověk tu ligu cejtí spíš jako klubismus. Když se nám daří, každej bod má cenu zlata. Nejhorší závod byl ale asi ten první v Plzni. Hned po startu jsme lehli s mým kamarádem Matesem Hlaváčkem a on byl pak tři měsíce ze hry.“

speedwayA-Z: „Je to sice hypotetická otázka, ale mezi plzeňským úspěchem v první lize a startem ve vyšší divizi stála ještě jedna překážka. A sice baráž. Jak jsi ten celý humbuk s jejím zrušením prožíval?“
Vladimír Višváder: „Působilo to na mě, jak když to přirovnáš k hokeji. Vítěz se na to těší, ten poslední taky, aby bojoval o to zůstat. Když to ale vezmu u plochý dráhy, jsme malej sport. Když Mšeno tu čest se o to poprat nechtělo a ohledně těch financí nepřijeli, bylo to daný. A co se dělo potom, šlo už mimo mě. Ode mě jako od závodníka se chtějí body. Já musím na dráze maximálně prezentovat, co umím. Dokud to takhle budu brát, budu závodit. Kdybych koukal do zákulisí, už bych nezávodil. Motivace by nebyla žádná. Jak by baráž dopadla, to by se vyvinulo v čase závodu. Plzeň nám nesedla ani předloni, ani loni. Kdyby však šlo o extraligu, šli bysme do toho fest. Všechno by se vidělo, ale určitě bysme všichni ze sebe vydali maximum. Klub mi zrovna na ten závod půjčil motor Jawa, kterej jsem si vyzkoušel na Super Prix ve Mšeně. Ze strany klubu to pojali fakt vážně.“

speedwayA-Z: „A jak vidíš své ligové účinkování letos? Plzeň je v extralize a do první ligy by po letech měly opět nastoupit Březolupy jako farma Slaného.
Vladimír Višváder: „V Plzni jsem byl na schůzi, s Březolupáky mluvil telefonicky. Určitě nepojedu všechny závody, ale znáš to. Nikdo to neví. Někdo se zraní, někdo nebude mít formu atd., atd. S oběma ligama by mně to mělo dát do kupy osm závodů, to je jako bych jel jednu ligu celou. A já to letos pojal vážně. Shodil jsem čtyři kila, chodím cvičit, jezdím šroubky a s technikou to, myslím, bude lepší. Plzeň mi slíbila pomoct motorem. Docela se na tuhle sezónu těším. A když budou výsledky, přibudou i závody.“

speedwayA-Z: „Nedostatek jezdeckých příležitostí pro seniory je obecně známým problémem. Jak se dotýká přímo tebe osobně?“
Vladimír Višváder: „Od tý doby, co jsem senior, mám patnáct až dvacet závodů ročně. Vždycky se tak rozjíždím až na konci sezóny. Kdybych měl víc závodů, bych byl rád. Zas by to ale obnášelo víc času. V tý mý závodnický chuti mi to takhle i vyhovuje. Určitě bych i chtěl závodit víc. Ale chodím do práce a pracovní doba je od šesti do půl čtvrtý. Se šéfem nemám žádný problémy. Když jsem nastupoval, všechno jsme si hned vyříkali. Věděl o mým závodění hned zkraje a maximálně mi vychází vstříc. Termíny v kalendáři jsou daný. Nemůžeš si vymýšlet, to můžou mistři světa. Já jsem vděčnej za každej závod.“

speedwayA-Z: „Vyhledáváš příležitost k závodění a tak jsi se postupně objevil téměř ve všech volných závodech. Divišov, Slovácký ovál, Super Prix Mšeno. Jak se ti v nich závodilo?“
Vladimír Višváder: „V Divišově jsem si namontoval novou přední vidlici. Celej závod mi tam lítalo kolo. Pak jsem přišel na závadu. Ložiska měly zmetkovou vůli a hejbaly se. V Březolupech se mi jednou seknul řetěz a katapultovalo mě to. Motory mi pořád jako celou sezónu nešlapaly podle představ. Dvě kola jsem třeba jezdil první a nebyl schopnej je uhlídat. Startovat ještě umím, ale neudržel jsem je za sebou. V Super Prix jsem pruboval ten půjčenej motor. Jel jsem s rezervou, dráha byla na podzim už záludná a já si nechtěl před baráží ještě rozbít hubu. Z motoru jsem měl dobrej pocit. Kdybych si předtím natrénoval, letěl bych. Pak jsem ještě závodil v prosinci v Rakousku. Super. Byla mi zima, ale na dráze teplo. Šel jsem do toho fest, ale odešla technika. Ta sezóna byla celá zakletá.“

speedwayA-Z: „Právě při Super Prix jsi vypadal jako pokropený živou vodou. Na dráze tě bylo hodně vidět. Co tě k takovému heroickému výkonu motivovalo?“
Vladimír Višváder: „Já to spíš vypouštěl! Jel jsem se šílenou rezervou. Nevěděl jsem, co ten motor udělá. To, že to takhle, jak říkáš, viděli lidi z tribuny, je potěšující. Když budu mít pod sebou takovouhle techniku, diváci se můžou letos těšit. A já taky!“

speedwayA-Z: „Léta využíváš strojový park s motory BM. Zůstane to tak i letos? A jak se BM chová na dráze v porovnání s Jawou?“
Vladimír Višváder: „Jo, zůstane. Od Saši Kopeckýho mám dva motory. Za to mu strašně děkuju. Vždycky vymyslí něco novýho, teď po domluvě udělal nějaký věci z předloňska. Na extraligový závody mám přislíbenou pomoc z Plzně. To bych měl jet Jawu. Což je zase takový, že si to člověk zkouší při závodech. Jsem ale zvyklej bojovat i na nevyzkoušený technice. Jawa je podle mě hodně živější, ale to je určitě věc vyladění.“

speedwayA-Z: „A na závěr si dopřejme malou filozofickou úvahu. Svůj první závod jsi absolvoval před bezmála osmnácti lety a za celou svou kariéru prošel mnoha vzestupy i pády. Kdybys byl znovu teenagerem, vybral by sis opět dráhu plochodrážního závodníka?“
Vladimír Višváder: „My ten benzínovej bacil máme v rodině. U nás v Zohoru zavřeli stadión, když mi bylo patnáct. Tak jsem musel jít tam, kde se ten sport dělá. Nakonec jsem se dostal do města sportu, do Pardubic. Ve svý době jsem si vybral dobře a využil daných možností. Ještě jsem měl techniku zadarmo od vojska. A protože ten motoristickej bacil mám, dělám to do dneska. Kdybych ho neměl, skončil bych hned po vojně jako mnoho jinejch juniorů. Provozuju to v rámci svejch možností, v čemž mi pomáhá rodina a přátelé. Jiná cesta asi není. Byla taková, po jaký jsem se pustil. A ještě jsem z ní nesjel. Vůbec svýho rozhodnutí nelituju. Ničeho nelituju. Maximální spokojenost. Poznal jsem díky plochý dráze spoustu fajnovejch lidí. Dnes je trend, že mladí chtěj do světa. A já jsem to udělal už před patnácti lety.“

Otázky čtenářů magazínu speedwayA-Z:

Petr Horáček: „Chtěl jsem se zeptat Vladimíra Višvádera, jestli nezvažoval svou kandidaturu do vedení ploché dráhy. Už v minulosti mě překvapily některé jeho názory a jeho dobrý přehled o české ploché dráze. Díky a a se daří.“
Vladimír Višváder: „Zatím se tomu věnuju po jezdecký stránce. Snažím se, co vím, předat mladým klukům jako jezdící trenér. Třeba Matesovi Hlaváčkovi. Zatím pořád chci bejt závodník. Proto nekandiduju a tímto směrem neuvažuju. Spíš bych pomohl manuálně, třeba kolem organizování tréninku a tak.“

Ilona Nádvorníková: „Kdyby se ti mohla splnit tří přání – jaká by byla? Přeji tobě i tvé rodině hodně zdraví.“
Vladimír Višváder: „To je těžká otázka. Asi zdraví, štěstí a lásku všem. To by byla asi moje tři přání. A vzájemá ohleduplnost, jestli můžu mít ještě jedno navíc.“

Horác: „Vím, že ještě nehodláš s ploškou končit, ani si to nepřeju, ale můžeš porovnat a zrekapitulovat své začátky, porovnat různé týmy, za které jsi měl kdy možnost startovat a porovnat motocykly? Přeju úspěšnou sezónu.“
Vladimír Višváder: „Začínal jsem tak, že jsem se odstěhoval do Žarnovice. S trenérem Zdeno Vaculíkem jsme tehdy celou zimu makali na kondičce. Taky jsem trénoval individuálně i sám. Nechodil jsem na pivo a šel do toho fest. Během dvou, tří let jsem se dostal do Pardubic. Dřív jsme měli všichni podobnou techniku. Dnes se šíleně laboruje a motorky nevydržej nic. Na začátku kariéry jsem jezdil motor deset až patnáct závodů, dneska tři. Plochá dráha u nás pomalu začíná bejt jako jedna rodina. Když se všichni dohodneme, sport bude jen kvést. Roky letěj, ale doufám, že si ještě zajezdím.“

Speedway HUVO Fans: „Před několika lety jsme tě potkali i jako fanouška na challenge v Kršku, krom plošináře jsi i plochodrážní fanoušek, komu jsi v minulosti fandil a kdo byl tvůj vzor, kdo ze současných světových jezdců je tvůj oblíbenec? V naší lize ses vždycky těšil na souboje s Honzou Jarošem. Objevil jsi v loňské sezóně dalšího jezdce, který má styl podobný Honzovi?“
Vladimír Višváder: „Líbil se mi vždycky Sam Ermolenko. Za nasazení na dráze. Nikdy neuměl nějakej závod vypustit. Z našich jezdců jsem uznával Vencu Milíka, kterej do každýho souboje šel po hlavě. Ze současných jezdců se mi líbí Tony Rickardsson pro ty samý vlastnosti. Souboje s Honzou byly náhoda. Oba závodíme razantně. Já se těším vždycky na všechny souboje se všemi závodníky.“

Jiří Benda: „Zajímalo by mě, jestli máte nějaké osobní informace o současném stavu ploché dráhy na Slovensku. Všichni asi známe juniora Jána Halabrína, ale je tam i někdo další? Nebýt žarnovických závodů, zdálo by se, že tam plochá dráha snad zanikla!“
Vladimír Višváder: „Taky toho moc nevím. Občas jsem ještě v českejch depech zblejsknul mladýho Vaculíka s takou. Ján Halabrín se mi líbí. Loni udělal pokrok, stejně jako Martin Gavenda, syn mýho někdejšího kolegy ve slovenský reprezentaci z moravskejch Březolup.“

Vladimír Višváder děkuje:
„Děkuji jako vždy bráchům Dušanovi a Romanovi. A celý svý rodině vůbec. Po technické stránce panu Alexandru Kopeckému, tvůrci motorů BM. A také přátelům, co se mnou jezdí po závodech.“

Foto: Pavel Fišer, Antonín Škach (na materiálu Fujifilm dodaném redakci firmou Ultralab a syn Praha www.ultralab.cz), Karel Herman a Miroslav Černý.