Praha – 26. března
Kde se vzal, tu se vzal. Předloni zjara. Při dubnových podnicích série PRO-TEC Speedway Mini Cup v Praze a v Chabařovicích jezdil samostatné jízdy. Bartek je familiární oslovení polského světového šampióna. Ovšem jméno Jaroslav Bartek bylo tehdy na rozdíl od dneška pro plochodrážní fanoušky velkou neznámou.

 

Na počátku byla babeta

„Od malička jsem hrál hokej,“ ujímá se slova závodník pražské Markéty. „Ale k motorkám mě to vždycky nějak táhlo. Začalo to, když jsem si na Slovensku vyzkoušel jízdu na babetě. A moc mě to bavilo. Plochá dráha mě ale začala nejvíc lákat, když jsem se chodil dívat na Tomíčkův memoriál.“

Prestižní mítink byl pro něho vskutku motivační. „Řekl jsem si, že bych to chtěl zkusit,“ dostává se Jaroslav Bartek na začátek své vlastní plochodrážní kariéry. „Tátův kamarád Roman Dundáček, který chodil na plochou dráhu v Čakovicích, nás seznámil se Zdeňkem Schneiderwindem. Šel jsem si to vyzkoušet a od té chvíle mě to chytlo.“

 

Učení na malých drahách

Ostrý debut přišel na konci května třiadvacátého roku. Před mistrovským podnikem na miniovále v Liberci vyjeli dva borci na trať, aby si ji osahali. Jak Slovák Filip Kasan, tak Jaroslav Bartek se nakonec rozhodli startovat také ve vlastním závodě.

„Byl to můj první závod, takže to byl neuvěřitelný zážitek,“ vzpomíná Jaroslav Bartek. „Sice jsem skončil poslední, ale vůbec mi to nezkazilo radost!“

Zbytek sezóny strávil závoděním na malých oválech. „Tak někde se začínat musí,“ zdůvodňuje. „A myslím, že malá dráha je na to ideální. Byl jsem začátečník, na malé dráze jsem jezdil, abych se to naučil a získal zkušenosti. Teď mě ale víc baví dlouhá dráha.“

 

Sezóna se rozjíždí

Právě typické plochodrážní ovály mu přinesly první medaili, když loni skončil těsně třetí. „Bohužel jsem nejel v Liberci,“ říká. „V Mariánkách mi přejeli nohy a měl jsem nateklé koleno, takže jsem závod raději vynechal. To, že skončím třetí, jsem nečekal, ale měl jsem z toho obrovskou radost.“

Naproti tomu na malých oválech k bronzu zase malý kousíček scházel… „Ano,“ souhlasí. „Snažil jsem se, ale kvůli hokejovému kempu jsem vynechal dva závody. A kvůli tomu jsem neměl šanci získat další body.“

Na konci března stojí Jaroslav Bartek na prahu dalšího závodění. „Zimní přestávka byla dlouhá,“ konstatuje. „Ale chodil jsem cvičit na Markétu, jezdil jsem na kole a chodil běhat. Na letošní sezónu se těším. Doufám, že mi motorka bude dobře jezdit a já budu jen vyhrávat.“

 

---

Jaroslav Bartek děkuje:

„Chtěl bych poděkovat svému trenérovi Zdeňkovi Schneiderwindovi za trpělivost a za to, že mě trénuje. Také bych chtěl poděkovat AK Slaný, že mi umožňuje trénovat u nich, i když nejsme jejich členy. A hlavně panu Rosůlkovi, který se mě ve Slaném ujal. A pak tátovi.“

---

Slaný – 23. března
Na konci října 2023 končil seriál PRO-TEC Speedway Mini Cup ve Slaném. Sluníčko se pořádně vyšňořilo. Byť bylo časné dopoledne, v depu panoval poměrně čilý ruch. Mezi přítomnými se objevil nový kluk. Já jsem Matěj, podával všem ruku, když se představoval. Čas pádí jako voda a Matěj Tůma se dnes představovat už nemusí. Výsledky hovoří, to je fakt, ale nechejme vyprávět rovněž slánského kolibříka samotného.

 

Láska k ploché dráze na první pohled

„Mně se vždy líbily a dělal jsem adrenalinový sporty,“ vysvětluje, co jej přivedlo na plochodrážní stadión středočeského královského města. „Plochá dráha mě uchvátila. Bylo to vlastně téměř poprvý, co jsem jel pořádně na motorce. Předtím to byly zkoušky s jinou, ne takovou mašinou. Řek‘ bych, že to udělalo dobrej dojem.“

Ale co příchodu Matěje Tůmy na plochou dráhu předcházelo? „S tátou jsem jako malej, bylo mi kolem šesti, chodili jsme na slánskej stadión sledovat závody,“ pokračuje v líčení svého závodního příběhu. „Skončil jsem s hokejem, mamčin přítel mi půjčil motorku, čínskej pit bajk. Zkusil jsem ho, to bylo úplně poprvý, co jsem seděl na motorce. Pak přišel ten Mini Cup, ten Slaný mě nakopnul.“

Přitom tehdy absolvoval pouze sólové rozjížďky. „Mně se líbil ten zvuk motoru,“ vyznává se. „Odmalička mám rád auta a motorky, chodili jsme se dívat také na truck trial. Prostě ta svoboda na motorce! Ta byla úplně odlišná od jakejkoliv jinejch sportů.“

 

První závod, premiérové stupně vítězů

Bylo rozhodnuto. Matěj Tůma u sportu levých zatáček zůstal. Ostrý debut přišel při pohárovém závodě stopětadvacítek loni v dubnu v Divišově. Skončil druhý ve finále B. A hlavně věděl, že se v ploché dráze našel.

„To byl první závod,“ usměje se. „Bylo to pro mě i tátu hodně stresující. Řešili jsme technický potíže se spojkovým lankem. Táta to nikdy nedělal, naštěstí nám pomoh‘ Tomáš Hejkal. Bruno Belan mi říkal, ať si nechám nejprve všechny ujet. Řídil jsem se jeho radami. Ale na béčkovým finále jsem zkusil odstartovat. Docela se to povedlo a dojel jsem druhej.“

Ve Slaném našel vhodné prostředí pro další rozvoj. „Je tam spousta příležitostí trénovat,“ souhlasí. „Pořádají Slaný Speedway Academy a Talent Trophy. Byl jsem rád za každej trénink i závod, co jsem moh‘ jet, s tím přišly zkušenosti.“

A taky první pódium, na prvního máje v závodě slánského seriálu skončil druhý. „Řekněme, že ta bedna byla neoficiální,“ stojí oběma nohama na pevné zemi. „Na slánský malý dráze se mi jede docela dobře. Je univerzální, mám ji rád. A ten závod se mi docela vyved‘.“

 

Větší sebedůvěra je skvělým výsledkem lázeňského veletoče

Jednou jsi nahoře, podruhé dole, platí také při ploché dráze, o čemž jej přesvědčil květnový šampionát republiky v Mariánských Lázních. „Pád byl nepříjemnej,“ nezastírá Matěj Tůma. „Vynechal jsem kvůli němu Plzeň. Ale myslel jsem, že následky budou horší, měl jsem jen naraženej a odřenej bok.“

Mariánské Lázně se mohly zdát zakleté, jenže než skončily prázdniny, Matěj Tůma zde stál na druhém stupínku pódia. „V noci jsem toho moc nenaspal, byla tréma,“ připouští. „Prospal jsem se aspoň na cestě. Dorazili jsme na stadión, šli na závody, byl jsem vystresovanej. Ale jel jsem čistě. V první jízdě jsem měl Karla a Kubu. Vystartoval jsem jako první, měl jsem je za sebou dvě kola, ale bohužel jsme netrefili převod.“

Mítink ale teprve začínal. „Druhou jízdu jsem vyhrál, třetí jel s Kubou a spadnul jsem trošku,“ pokračuje. „Čtvrtou jízdu jsem vyhrál a dostal se do finále. V něm jsem odstartoval poslední, ale četl jsem je. Dostával jsem Romana pod tlak. V předposlední zatáčce udělal chybu. Byl jsem pod ním a nakonec druhej. Pro mě závod přinesl spoustu zkušeností, byl to asi nejlepší a nejzajímavější závod sezóny. Přestal jsem se bát a jezdil víc v klidu.“

 

Bronz v českém šampionátu

Mistrovství republiky stopětadvacítek na malých oválech skončil na třetí příčce. Štěpánka Nyklová s elektrickým motocyklem nebyla klasifikována. To je pravda, přesto Matěj Tůma za sebou nechal další soupeře, kteří toho na ploché dráze odjezdili mnohem více než on.

„Řek‘ jsem si, že tuhle sezónu kašlu na výsledky,“ říká. „Bylo mi to jedno, jel jsem, abych nabral co nejvíc zkušenosti. I dělat chyby, ale proto, abych se z nich poučil. Zkoušel jsem hranice. Svoje i motorky. Ani jsem nepočítal s pódiem. I kvůli stresu před závody jsem děla chyby. Proto jsem s tím výsledkem spokojenej, ale chci se posunout ještě někam dál.“

A co klasické dilema kolibříků, je lepší mini ovál nebo klasická dráha? „Preferuju malý dráhy, protože jedu víc ve smyku,“ má Matěj Tůma jasno. „Je to záživnější, je to hodně o zvyku, udržet si pozici. Na velký dráze jsem dokázal předjíždět, velká dráha mě baví, ale spíš mám radši malý ovály.“

 

Přes překážky ke hvězdám

Přitom na klasickém ovále prožil Matěj Tůma obrovský pech. O druhou bronzovou medaili loňské sezóny přišel za smolných okolností zrovna doma ve Slaném. Co se dělo?

„Ten závod pro nás byl nejsmolnější den, co jsem kdy měl,“ pokrčí rameny. „Otevřelo mi to oči, že ne vždycky jde všechno podle plánu. Dan Halamka s tátou připravili motorku skvěle. Jela suprově, já měl nervy. Na první jízdu motorka selhala. Ukázalo mi to, že jsou i takový dny, měl jsem chuť závodit, ve druhý jízdě jsem i z handicapu předjel Štěpánu. Byl to pech, ale zase jsem se posunul dál, překonal stresem sám sebe. I pro diváky to byla show.“

Dnes ale již skoro sto dnů píšeme pětadvacítku na konci letopočtu, a co bylo, je zapomenuto.  „Dvětadvacátýho máme první závod na Markétě,“ plánuje Matěj Tůma. „V zimě jsem začal chodit s klukama do fitka. Kvůli blbýmu času jsem nevydržel dlouho, chodila až večer. Tak jsem se připravoval sám doma, běhal jsem a posiloval. Bylo soustředění se Zdeňkem Schneiderwindem, na běžkách jsem byl hodně schopnej, ani testy nedopadly špatně. Myslím, že jsem líp připravenej  než loni.“

Nejslabší plochodrážní kubatura  bude Matěje Tůmu provázet také letos. „Pojedu stopětadvacítky celej rok,“ plánuje. „Budu se snažit odjet co nejvíc závodů, ať naberu zkušenosti. S panem Rosůlkem jsem domluvenej, že bych od půlky sezóny začal trénovat v pětistovkách.“

 

---

Matěj Tůma děkuje:

„Poděkoval bych tátovi. Sponzorovi We Moto. Pak určitě Brunovi Belanovi, Miroslavu Rosůlkovi a slánskýmu klubu, že nám umožňuje tréninky a spoustu věcí. Zdeňku Klímovi.“

---