Göteborg – 11. září 1964
Angličané plochou dráhu nevymysleli, ale dali jí pevný řád. I když se na ploché dráze a potažmo oválech vůbec závodilo již dříve, za oficiální počátek považují neděli 19. února 1928 s mítinkem v High Beech. Záhy vznikla britská liga a poté Pohár Staru jako její protějšek v podobě šampionátu jednotlivců. Právě z něho roku 1936 vzniklo oficiální mistrovství světa jednotlivců, které se až do počátku padesátých let konalo výhradně na Britských ostrovech. Samozřejmě dominovali borci zemí britské koruny a Američané. Před válkou dokázal do finále proniknout pouze Dán Morian Hansen, který se však živil v britském klubu Hackney. S poválečným plochodrážním rozvojem se prosazovali i zástupci jiných států. Na prvního československého finalistu jsme si ovšem museli počkat až do září 1964, kdy mezi elitní šestnáctku světa pronikl Jaroslav Volf. jeho husarskému kousku před padesáti lety však věřil jen málokdo.

Marné bušení na bránu světového finále
Patnáct let poté, co Morian Hansen roku 1937 absolvoval své druhé světové finále, zaskočil britskou plochodrážní veřejnost Dan Forsberg. Nejenže se do Wembley probojoval jako teprve druhý kontinentální plochodrážník vůbec, ale ke všemu skončil šestý. Také jemu pomohlo britské angažmá v Birminghamu, ovšem Nor Leif Basse Hveem jej neměl a dostal se do finále jako náhradník.

Kontinentální emancipace pokračovala. Ove Fundin absolvoval v šestapadesátém své třetí světové finále a stal se mistrem světa. Svého regulérního finalisty se dočkaly i Norsko (Aage Hansen – 1957), Německo (Josef Hoffmeister – 1957), Polsko (Mieczyslaw Polukard – 1959) a Sovětský Svaz (Igor Plechanov – 1961).

Českoslovenští reprezentanti se světového šampionátu pravidelně zúčastňovali od roku 1956, avšak většina z nich uvízla již v prvních či druhých kolech. Z kontinentálního finále se do evropského finále podařilo kvalifikovat pouze Luboši Tomíčkovi (1958, 1959 a 1962), Miloslavu Špinkovi (1959), Bohumíru Bartoňkovi (1959) a Stanislavu Svobodovi (1960). Ten měl přitom světové finále na dohled. Rozjížděl se s Mieczyslawem Polukardem o místo náhradníka, ale upadl.

Zlom nastal až v třiašedesátém. Deštivé evropské finále v Göteborgu sice Luboši Tomíčkovi přineslo čtrnáctou příčku a vyřazení. Avšak Antonín Kasper se do Wembley kvalifikoval jako náhradník. Jenže ÚAMK nestačil včas vyřídit jeho výjezdní dokumenty. Samotný závodník své neúčasti ve světovém finále nelitoval. Ve stejném termínu vstoupil vítězstvím ve Zlaté přilbě Československa mezi plochodrážní velikány.

Jenže rok se s rokem sešel. Antonín Kasper chtěl navázat na nesmírně povedenou sezónu 1963 a pozice prvního československého světového finalisty všech dob byla logickou aspirací. Nakonec však v evropském finále ve Wroclawi prohrál rozjezd o místo náhradníka se švédskou dvojicí Göte Nordin a Rune Sörmander.

Československá trikolóra však přesto v dějišti světového finále zavlála, o což se postaral Jaroslav Volf mladší. Ještě na sklonku roku 1963 by si na něj jen málokdo vsadil alespoň hnědý tombakový padesátihaléř, jenž se právě dostal do oběhu. A tak pojďme po padesáti letech sfouknout prach z dalšího polozapomenutého plochodrážního příběhu.

Onemocnění smazalo celou sezónu
Psal se 4. leden roku 1921, když v Lojovicích spatřil světlo světa Jaroslav Volf. Jeho mládí poznamenala druhá světová válka, která jej však nezbavila snu stát se motocyklovým závodníkem. Po jejím skončení se přestěhoval do Ústí nad Labem, aby od konce čtyřicátých let kroužil po terénních i silničních okruzích. Největší slávu mu však přinesla plochá dráha, kterou začal jezdit až ve čtyřiadvaceti.

„Otec začal jezdit plochou dráhu v roce 1955,“ vypráví jeho syn Jaroslav, jemuž v té doby bylo čtrnáct. „Od Simandla měl motor číslo třináct, stál stejně jako Spartak. Já jsem jezdil s ním a koukal se na to.“

U dívání a pomáhání v depu ovšem dlouho nezůstalo. Přes závody katalogových motocyklů, kde ve svých sedmnácti vyhrál v Polepech závod s hrdým názvem mistrovství republiky, se do sedla plnoobjemové plochodrážní pětistovky dostal již ve svých osmnácti. Pečliví statistici si od té doby museli otce a syna odlišovat poznámkami starší a mladší.

Jaroslav Volf mladší rychle stoupal k výšinám. V sezóně 1959 pomáhal Ústí nad Labem k vítězství ve druhé lize a postupu do první, kde o dva roky později předčila pouze fenomenální Rudá hvězda. V jednašedesátém debutoval v mistrovství republiky jednotlivců osmým místem ve finále, aby o rok později byl již čtvrtý.

Nadějný mladík, který ještě neoslavil dvacetiny, dostal v roce 1961 také pozvánku do mistrovství světa jednotlivců. V kalendáři byla neděle 28. května a hrdina našeho vyprávění spolu se svým otcem, Antonínem Kasperem a Antonínem Vildem v bavorském Abensbergu usiloval o postup do druhého kola.

„To jsem byl na vojně,“ vzpomíná na svůj debut na světové scéně. „Hlasatel hlásil, že startují Kašpárek, Vilde, což znamená divoký, a dva vlci. A že je zvědavej‘, co s tím vlci udělají.“

Oba Volfové to vskutku vzali za správný konec. Otec skončil šestý, syn čtvrtý se stejným bodovým ziskem jako Antonín Kasper, který si odvážel zelený věnec. „Ve dvaceti letech to byl úspěch,“ bilancuje Jaroslav Volf dnes. „I když to bylo jen první kolo.“

Ve druhém kole v Linci skončil mezi vyřazenými, avšak v dvaašedesátém se jeho kvalifikační pou trvala mnohem déle. V prvním kole v Rovně byl čtvrtý, ve druhém ve Lvově si vyskočil na nejnižší stupínek pódia. V kontinentálním finále ve Wroclavi začal nulou, aby jej ke všemu v rozjížďce s číslem třináct nechal na holičkách motocykl.

Přesto však nebylo nic ztraceno. Stejně jako Jaroslav Volf na šesti bodech skončili domácí Jan Suchecki a další Čechoslovák Bedřich Slaný. Všichni tři stanuli na startu rozjezdu o místo náhradníka pro evropské finále. Dopředu letěl Polák, ale upadl a Jaroslav Volf kvůli němu také. Jízda však nebyla přerušena a Bedřich Slaný mířil za nečekaným výsledkem. Jaroslav Volf se sice do sedla rychle vrátil, avšak ztrátu již dohnat nemohl.

Kdo ví, co Jaroslavu Volfovi vířilo hlavou, když opouštěl Olympijský stadión v metropoli Dolního Slezska. Nepochybně již osnoval plány na nadcházející sezónu. Jenže v třiašedesátém jej diváci v akci vůbec neviděli. „Nejezdil jsem, měl jsem žloutenku,“ vysvětluje. „Šest neděl jsem strávil v nemocnici, vrátilo se to znovu. Doktoři mi nedoporučili jezdit kvůli otřesům jater.“

V Průšovic kombíku kouřit dočasně povoleno
Trojka na konci letopočtu se nechala vystřídat čtyřkou a Jaroslav Volf osnoval svůj plochodrážní comeback. „Každej‘ mě odepisoval, že jsem rok nejezdil,“ konstatuje o půl století později, aby se jedním dechem pustil do vyprávění, že sám nenechal žádný prostor náhodě. „Jezdit jsem chtěl, celou zimu jsem trénoval. V Ústí jsme chodili do tělocvičny, kde trénovali boxeři. Ved‘ to tam Bohouš Němečků, olympionik.“

Společný trénink s boxery občas přinášel nezapomenutelné okamžiky. „Domluvili jsme se s Bohoušem, že tam budeme cvičit,“ vypráví Jaroslav Volf. „Boxeři stínovali, my tam blbli a Bohouš na nás najednou řve, proč nestínujeme. Opáčili jsme mu, co blbne, že my jezdíme plochou dráhu. Až pak si to uvědomil, ono přece jenom boxeři dostávali hodně ran do hlavy (smích).“

Jaro se kvapem blížilo a s ním i šance naskočit do mistrovství světa. „Dělaly se celostátní soustředění,“ popisuje Jaroslav Volf tehdejší nominační praxi. „Většinou to končilo závodem. Pak se závodníci nasazovali do jednotlivejch‘ rozjížděk mistrovství světa.“

Jaroslav Volf začínal v jihoslovanském Záhřebu. S Karlem Průšou, reprezentačním mechanikem a vedoucím výpravy Adolfem Kubou vyrazili s předstihem, jelikož je čekaly ještě tři pouáky v Crikvenici a Lublani. Nejdůležitější bylo samozřejmě mistrovství světa, v němž skončil šestý. Stejné umístění dosáhl i ve druhém kole ve Lvově a mohl se chystat na kontinentální finále ve Slaném.

„Asfalt pro mě byla výhoda, asfalt mi jel,“ kvituje výhodu domácí dráhy a dodává další její specifikum. „Praskaly jim žárovky ve světlech. Proto měli výsuvnej‘ hasičskej‘ žebřík. Museli žárovku rychle vyměnit, protože tím pádem vznikala v umělým osvětlení díra.“

Předposlední červencovou sobotu si úžasnou podívanou nenechalo ujít osmnáct tisícovek diváků, které zaplavily slánský stadión. V souboji se Sověty a Poláky mohli držet palce hned pěti československým borcům. Prim mezi nimi hrál Jaroslav Volf.

V rozjížďce s číslem tři jej předčili Igor Plechanov a Boris Samorodov, avšak od té chvíle nenechal nikoho na pochybách, že míří nejen za postupem, ale i stupni vítězů. A vskutku, od té chvíle mu dokázal ukázat výfuk pouze Jurij Čekranov. A nad ústeckým plochodrážníkem ve výsledkové listině figuroval pouze Igor Plechanov, který nasbíral o jediný bod navíc.

Hned následující neděli Jaroslav Volf mířil do Wroclawi, kde evropské finále mělo určit osmičku pro světové finále. „Jeli jsme tam Garantem,“ vybavuje si. „Československá televize závod přenášela a komentátor Luboš Pecháček jel s náma. Pořád seděl u Tondy Kaspera, ten mu lil do hlavy, jak postoupí. Mě si ani nevšimnul. Nějakej‘ Volf…“

Osm nejlepších ze Slaného doplnilo osm Švédů, kteří se kvalifikovali ze severského finále v dánském Odense. „Se Švédy jsem se ani neznal,“ říká Jaroslav Volf. „Jezdili jsme většinou s Polákama a Rusama. Akorát s Ove Fundinem jsem jezdil. Je těžký, když mezi ně člověk vlítne. Měli jinej‘ styl jízdy. A byli víc vyježděný, co si budeme povídat.“

Své skóre otevřel třetím místem za Igorem Podleckim a Zbigniewem Podleckim, jenž ten den neměl okusit hořkost porážky. Vzápětí prohrál s Borisem Samorodovem, ale skalpy Göte Nordina a Jurije Čekranova se náramně cenily. A pak přišla rozjížďka s číslem devět, do jejíhož cíle dospěl Jaroslav Volf jako vítěz před Andrzejem Wyglendou, Rune Sörmanderem a Arne Carlssonem.

Postup do světového finále, o nějž českoslovenští plochodrážníci usilovali již devátým rokem, konečně dostával reálné obrysy zásluhou třiadvacetiletého ústeckého závodníka! Ve čtrnácté jízdě se mu nepovedlo předčit legendárního Ove Fundina, avšak Antonína Kaspera a Sörena Sjöstena ano. Nakonec jej v závěrečné jízdě nechal za sebou Björn Knutsson, avšak deset bodů stačilo na sedmou pozici. Československo mělo svého prvního světového finalistu!

„Úspěch byl už v tom Slaným, když jsem byl druhej‘ za Plechanovem,“ glosuje Jaroslav Volf svůj tehdejší výsledek. „Otec byl ve Wroclawi v depu přímo u mě s Karlem Průšovým. U Karla se v autě nesmělo kouřit. Měl oktávku kombíka a když jsem postoupil, říkal: ‚pane Volf a teď můžete kouřit až do Ústí‘.“

D隝 staví ambice vzhůru nohama
Jako první se monopol londýnského Wembley na pořádání finále mistrovství světa jednotlivců podařilo zlomit Švédům už v jednašedesátém. Tehdy se závodilo v Malmö, aby se v letech 1962 a 1963 prestižní mítink vrátil zase do britské metropole. V září 1964 se poprvé do hry dostal Göteborg, jenž se měl napříště ob sezónu střídat s Wembley.

Stadión Ullevi, který zažil už fotbalový světový šampionát v roce 1958, očarovával svou nadčasovou architekturou stejně jako sumou čtyř miliónů tehdejších švédských korun, za něž byl pořízen. Nicméně byl přesto trnem v oku Angličanům, kteří upozorňovali na jeho padesátisícové hlediště, zatímco jejich Wembley dokázalo pojmout jednou tolik diváků.

„Jeli jsme tam tři, já, Löffelmann (placený přidělený mechanik ÚAMK – pozn. redakce) a Jarda Kraus jako vedoucí výpravy,“ upozorňuje Jaroslav Volf na paradox tehdejší československé motoristické scény, že si na vrcholný podnik nemohl vzít své vlastní mechaniky. „Chtěl jsem, aby tam jel otec, nejvíc si to zasloužil. Ale oni si místa při cestách na západ hlídali. Jenže když tam jsou takoví lidé, s převodem vám neporadí. Na to by byl otec perfektní.“

Čtvrteční trénink zastihl Jaroslava Volfa ve skvělé náladě. „Dráha byla krásná a tvrdá jako mlat,“ pochvaluje si. „Dělal jsem dobrý časy a hned se začalo říkat, že jsem černej‘ kůň z Československa. Jenže pak začalo pršet. A lilo celou noc a celej‘ den. Upravovali dráhu, navezli na ni piliny. Bylo tam deset, patnáct centimetrů hlubokýho materiálu.“

V Göteborgu se tradičně závodilo v pátek od sedmi či půl osmé večer. Jenže slejvák všechno o půldruhé hodiny zpozdil. Slavností ceremoniál, kdy závodníky přivedli na stadión jezdci na koních v historických kostýmech, byl kratší, ale rozhodně nikoliv méně okázalý. Následovala první jízda. Gennadij Kurilenko v první zatáčce objel Cyrila Maidmenta, aby ho po necelých osmdesáti vteřinách v cíli přivítala rána z děla.

Jaroslav Volf šel do akce v rozjížďce s číslem tři. Útok na Skota Kena McKinlaye mu nevyšel a tak začínal s nulou. Na body však dosáhl hned v sedmé jízdě. Po startu jej sice vzali Boris Samorodov a Gennadij Kurilenko do kleští, avšak Dick Fisher neměl na Čecha šanci. Toho v rozjížďce s číslem devět čekala nejtěžší jízda dne. Proti Barry Briggsovi, třetím triumfem večera spěchajícím za svým třetím titulem mistra světa, Ronu Howeovi a Cyrilu Maidmentovi nezmohl vůbec nic.

Jeho druhá nula však byla zároveň poslední za celý mítink. Ve čtrnácté jízdě uhlídal Zbigniewa Podleckeho, v poslední Boba Andrewse. V rozjížďce s číslem dvacet se však pozornost upřela na Ove Fundina, který vyhrál, vyrovnal bodový zisk Igora Plechanova a řekl si o rozjezd o stříbrnou medaili. Neporažený Barry Briggs už přijímal gratulace, zatímco drama gradovalo.

Igor Plechanov nakonec legendárního Ove Fundina objel ve výjezdu z poslední zatáčky závěrečného okruhu. V pravý čas zalehl motocykl a protnul metu s náskokem snad deseti centimetrů. Jaroslav Volf byl se svými třemi body celkově patnáctý.

„Škoda, že ta dráha byla špatná,“ bilancuje dnes. „Mně to jelo na asfaltu, a jsem jel venek nebo vnitřkem. Ve Slaným byl asfalt hrozně hrubej‘, za jednu rozjížďku jsme museli měnit gumu, protože ji sežral. Později se na drahách dělaly alespoň betonový starty, aby se tam nedělaly díry. Ale jak člověk vjel do hlubokýho, zvedlo se to na zadní. Dělali všechno proto, aby dráha nebyla hluboká, na podloží si nedávali záležet.“

Přece jen Wembley
Bavíte-li se s plochodrážníky o závodech v minulosti, často narazíte na potíž, že si už žádné detaily nevybaví. Ve sportu levých zatáček je samozřejmě na vině počet mítinků nesrovnatelný s ostatními motocyklovými disciplínami. Ruku v ruce jde i fakt, že si mladý plochodrážník nepřipouští, že by právě dosáhl svého životního umístění.

„Byla to tenkrát bomba,“ konstatuje Jaroslav Volf. „Když je člověk mladej‘ a jede mu to, ani si to neuvědomuje. Pořád postupuje a postupuje. Já si až ve Wroclawi uvědomil, že když teď nepostoupím, je hotovo.“

Napřesrok vypadl v kontinentálním finále ve Wroclawi, avšak mnohem horší byla zranění z Polska v šestašedesátém. Světového finále se dočkal až v září 1968 a to dokonce ve slavném Wembley. Nešlo ovšem o jednotlivce, ale o družstva, jimiž si Angličané kompenzovali skutečnost, že individuální šampionát světa vyvrcholil zase v Göteborgu.

Československý nároďák tehdy v kontinentálním finále ve Slaném vyřadil Sovětský Svaz, jenž jej čtyři roky předtím držel od postupu do světového finále. „Jel jsem poslední jízdu,“ vzpomíná Jaroslav Volf. „Táta mi říkal, že musím vyhrát, i když jsme už postoupili. Vyhrál jsem, zastavil motorku u depa a diváci mě do něho odnesli. To byly krásný chvíle!“

Paradoxní ovšem bylo, že do Wembley nemohl s týmem Jaroslav Volf starší, jeho manažer. „Nepustili ho tam,“ krčí rameny jeho syn. „Ve Slaným měl velkou zásluhu, všechno zdirigoval, ale do Wembley nemohl. Nenechal si nic líbit, jezdil do plochodrážní podkomise. Vždycky se tam pohádal, nejvíc se tam chytal s Josefem Mičánem.“

Prazvláštní je i skutečnost, že Jaroslav Volf kvůli světovému finále v Göteborgu přišel o šanci bojovat o titul mistra republiky. Třetí finálový závod hostila Olomouc v neděli. Dnes by závodník jen otočil svou dodávku na třináctisetkilometrovou štreku a pádil na trajekt a pak celým Německem na jih, jenže před padesáti lety panovaly jiné poměry.

„Funkcionáři si museli nakoupit,“ povzdechne si Jaroslav Volf. „Líbilo se jim tam. Chtěl jsem jet domů, ale říkali ‚prosím tě, to nestihneme‘. A tak jsem byl aspoň vicemistr, ale člověka to mrzelo.“

Nicméně postup do světového finále z Jaroslava Volfa činí fenomenální osobnost a to nejen proto, že byl první. Pro objektivní hodnocení ojedinělosti jeho počinu stačí krátký přehled dalších československých finalistů individuálního šampionátu světa. V pětašedesátém se do Wembley dostal Luboš Tomíček. O dva roky později se Jan Holub kvalifikoval v roli náhradníka, ale kvůli zranění nestartoval. Pak přišel až Jiří Štancl roku 1971, který se ovšem mezi světovou elitu vrátil až o dalších pět sezón později.

finále mistrovství světa jednotlivců 1964 – Göteborg (S):
1. Barry Briggs (NZ) 15, 2. Igor Plechanov (SU) 13+3, 3. Ove Fundin (S) 13+2, 4. Boris Samorodov (SU) 11, 5. Björn Knutsson (S) 10), 6. Ron How (ENG) 10, 7. Cyril Maidment (ENG) 8, 8. Gennadij Kurilenko (SU) 7, 9. Mike Broadbanks (ENG) 6, 10. Nigel Boocock (ENG) 6, 11. Ken McKinlay (SCO) 6, 12. Andrzej Wyglenda (PL) 4, 13. Bob Andrews (ENG) 4, 14. Zbigniew Podlecki (PL) 3, 15. Jaroslav Volf (CS) 3, 16. Dick Fisher (ENG) 1, náhradníci Jim Lightfoot (ENG) a Göte Nordin (S) oba DNR.

Foto: archív Jaroslava Volfa a archív autora