Od dvacátých let prohnalo motocykl alespoň jednou po některém z plochodrážních oválů v Čechách, na Moravě a na Slovensku bezpočet mužů a několik dívek. S některými z nich se při závodech potkáváme pravidelně dosud. Po jiných jakoby se slehla zem. Čas od času se ovšem v hledišti objeví povědomá tvář. Méně častý je comeback do závodního sedla, jakému jsme byli svědky kupříkladu v případech Františka Liebezeita, Petra Babičky anebo Radima Choda. Ovšem Dan Macl je v tomto ohledu naprostou raritou. Do plochodrážního dění nastupoval rovnou třikrát a to v tak časově vzdálených obdobích, že zjara zpívaly rovnou celé generace kosů.
Plochá dráha poprvé: osudové setkání s Baunasem a nešastný tréninkový pád
Na sklonku sedmdesátých let Dan Macl spolu se svým bratrem Pavlem opečovával už tehdy letitý cestovní motocykl ČZ 150. Nezaměnitelná čtyřtaktní hudba plochodrážního motoru ozývající se z Dražkovic oba sourozence vábila stejně jako sklenice sladké limonády hejna vos.

„Na Dolíčku jezdil plochou bejvalej‘ hokejista Novotný, přezdívalo se mu Baunas,“ pouští se Dan Macl do líčení, kterak poprvé potkal plochou dráhu. „Nikdy nezávodil, jen se vozil. S bráchou jsme to tam chtěli zkusit taky. Zeptal jsem se ‚pane Baunas, můžeme si tady zajezdit?‘ Všichni se řehtali, ale já vážně nevěděl, že se ve skutečnosti jmenuje Novotnej‘!“

Ježdění obou bratrů se neobešlo bez důležitého svědka. „Na Dolíček chodil i Evžen Erban,“ pokračuje Dan Macl. „Měl tam stavět barák, ještě tam byla louka, bylo to někdy v roce 1980, bylo mi šestnáct. Pozval nás, a zkusíme plochou.“

Pozvání podobného charakteru rozhodně nešlo odmítnout. „Museli jsme si udělat papíry,“ vzpomíná Dan Macl. „Tehdy jsi potřeboval řidičák i na trénování. Nakonec jsem si je udělal individuálně u pana Pražáka, který nedávno umřel. Protože to bylo narychlo, stálo to pětistovku. To bylo v únoru 1981 a hned v březnu jsme s bráchou začali trénovat u pana Laštovky.“

Na závody si však museli ještě počkat, i když plochodrážní motocykl osedlali. „V zimě jsme chodili v úterý do bazénu a ve čtvrtek,“ přibližuje sofistikovaný proces pardubické zimní přípravy. „Pak jsem celej‘ rok trénoval, pan Laštovka by tě nepustil, dokud jsi něco neuměl.“

Zkraje sezóny 1982 však už byli bratři Maclovi připraveni. Klub je oba logicky přihlásil do předkvalifikace mistrovství republiky juniorů, která byla plánovaná na poslední březnový víkend do Březolup. Jižní Morava přivítala závodníky slunečným a teplým počasí.

Dan Macl v sobotu skončil desátý se stejným ziskem šesti bodů, který dosáhl slibný domácí mladík jménem Bohumil Brhel. Druhý den mu patřila dvanáctá příčka. „V sobotu jsem jednu jízdu vyhrál,“ vybavuje si. „Měl jsem dvouventila a napráskal čtyřventilům. V neděli jsem se ale už nechytal.“

Přesto se stačil kvalifikovat jako náhradník. Během dvou týdnů, které zbývaly do startu semifinálové skupiny B, se citelně ochladilo. Dokonce přišly i sněhové přeháňka. Především však do Pardubic dorazily omluvenky Josefa Mizery a Jiřího Košála. A tak se při nástupu úvodního podniku skupiny přišli divákům na nástup představit i oba bratři Maclovi. „Spadnul jsem na levý koleno a udělal si v něm díru,“ komentuje Dan Macl svůj pád v rozjížďce s číslem čtrnáct.

Stačil nasbírat čtyři body, které jej dostaly na třináctou pozici. Mnohem větší pohromu však přinesl jeden z následujících tréninků na svítkovském oválu. „Napálil jsem to do mantinelu,“ svěřuje se Dan Macl. „Evžen Erban říkal, že seděl v kanceláři, slyšel hroznou ránu a šel se podívat ven. A já byl v prknech.“

Plochá dráha podruhé: Baunas mohl i za ledy
Comeback po zotavení se však Danu Maclovi nečekaně komplikoval. „Kvůli zdravotním následkům mě zadrželi řidičák na tři roky,“ vysvětluje. „Pan Laštovka mě bez něj na dráhu nepustil. Dali mi ho až v pětaosmdesátém. To jsem ale šel na vojnu. Rukoval jsem dýl, protože jsem kvůli tomu úrazu musel opakovat třeák.“

Závodní pauza Dana Macla se nakonec protáhla na jedenáct let. Už před Vánoci 1992 mrzlo, až praštělo. Třetí lednový den na hrázi Větřkovické přehrady poblíž Kopřivnice nebylo radno sundávat teplé rukavice ani při pojídání opečené klobásy. Sedmnáct dílků pod nulou stupnice pana Celsia se dokázaly pořádně zakousnout pod nehty všech lidí přítomných úvodnímu dílu mistrovství republiky na ledové dráze.

Osmnáct českých zájemců nenutilo pořadatele hledat závodníky mimo hranice jako dnes. Navíc se musela na tréninkové dráze uskutečnit kvalifikace. Za čtrnáct dnů později ve Svratouchu chyběli Antonín Klatovský a Stanislav Dyk, kteří preferovali lukrativnější pouák v německém Steingadenu. Také zmizela definitivně stopa vousatého Eduarda Ježka z Mariánských Lázní, který svůj plochodrážní účet uzavřel jedním jediným mítinkem. Na břehu místního rybníku se však do akce chystal i Dan Macl.

„Líbilo se mi to už v osmdesátejch‘ letech,“ líčí okolnosti, které jej zavály do sedla ohřebovaného speciálu. „Baunas jezdil i ledy. Na písáku u slepýho ramene Labe blízko koupaliště v Pardubicích jezdili třeba i Vratislav Kotek a Jiří Šmída. A tak jsem to v tom třiadevadesátým zkusil taky.“

Historické archívy hovoří, že ve Svratouchu bral Dan Macl jeden bod patnácté místo. A že ve Svitavách, kde se seriál nakonec uzavřel, nestartoval po defektu v tréninku. „Ve Svratouchu nás ještě startoval Sřihoun (přezdívka legendárního startmaršála Ladislava Živného, který zemřel v březnu 2005 – pozn. redakce),“ dodává Dan Macl statistickým číslům svůj osobní pohled. „Říkal, že mně ten jeden bod stačí. Ve Svitavách mi to kleklo o tréninku. Byl rozpojenej‘ řetízek. Byl jsem tam sám a pak to nechtělo chytit.“

Když se závodníci na hrázi svitavského Dolního rybníku balili na cestu domů, nikdo nemohl tušit, že v pořádání českého ledařského šampionátu právě nastává tříletá pauza. V šestadevadesátém už byli cizinci nezbytnou součástí startovního pole, v němž Dan Macl již nefiguroval.

„Dal jsem se na motokros,“ vysvětluje. „V třiadevadesátým jsem měl v Třemošnici pád a praskly mi všechny vazy pravýho kolena. Doktor říkal, že se musím smířit, že už nikdy nesednu na motorku. Ale už v devadesátým osmým jsem jezdil motokros jen tak pro sebe. V roce 2003 jsem se z Pardubic přestěhoval do Uhřetické Lhoty. Tady jsem se znovu chytnul kluků, co jezděj‘ motokros a chodil si zase zajezdit.“

Plochá dráha potřetí: do první ligy díky motokrosařům
Někdy v roce 2011 mladý motokrosař Aleš Tetřev zatoužil projet se po plochodrážním oválu. Příležitost se naskytla při šampionátu juniorských družstev ve Svítkově, kdy se spolu s ním po dráze v sedle motokrosového stroje prohnal také Josef Novák. Tomu sport levých zatáček učaroval natolik, že u něho zůstal. A jeho otec Josef začal iniciovat stavbu malého tréninkového kolečka poblíž drážního tělesa prvního železničního koridoru v Kostěnicích.

„S Pepou jsme se znali z motokrosu,“ vypráví Dan Macl o svém druhém plochodrážním comebacku. „Když někdy v roce 2012 udělali v Kostěnicích dráhu, přišel jsem se na to podívat. Líbilo se mi to, tak jsem si ze srandy sehnal motorku. Vlado a Fif (přezdívka Jiřího Němce – pozn. redakce) chtěli jezdit flat track, pak přišel Fanda Chvojka s pérákem a my tam ze srandy jezdili na plochodrážce.“

Na rozdíl od cyklistiky či třeba motokrosu, je v české ploché dráze kategorie hobby prakticky nemožná, ale Kostěnice nabídly řešení. „V Pardubicích je problém se svýzt kvůli hluku,“ říká Dan Macl. „My jsme si pronajali pozemek od soukromníka daleko od bytové zástavby. Nejdřív byli všichni aktivní, teď to trošku odpadlo. Ale třeba bratři Černohorští tady plochou dráhu zkusili, líbí se jim to, lámeme je na veterány. Jsou ti i jiný kluci, třeba šestnáctiletý Oplištil ze Zaječic. V Kostěnicích si to můžou zkusit, jestli je to baví, aby třeba přestoupili do vyšší třídy. A teď jsme za pomoci Fandy Kalinovýho vybudovali malý oválek pro stopětadvacítky.“

Avšak Dan Macl není jen jednatelem Motoklubu Úhřetická Lhota a plochodrážníkem hobíkem, nýbrž i licencovaným závodníkem. „Kluci Novákovi mi řekli, že si jedem‘ zatrénovat do Liberce,“ vypráví, co předcházelo jeho startu ve veteránském podniku v Liberci v září roku 2013. „Až v půlce cesty se přiznali, že to jsou vlastně závody. Nakonec jsem byl nadšenej‘, i když jsem pomalej‘, ale svezu se.“

A tak se stalo, že Dan Macl absolvoval nejvíce plochodrážních závodů ve svém životě v loňské sezóně, v níž slavil padesáté narozeniny. Jezdil nejen veterány, ale zasáhl do přeboru jednotlivců, absolvoval semifinále mistrovství republiky jednotlivců v Pardubicích a dokonce dostal pozvánku ze Mšena a Březolup do první ligy! Start s vestou Mšena padl na vrub deštivého počasí, avšak za moravský tým ve Mšeně nastoupil. Chybělo málo, aby se do historických tabulek zapsal prvoligovým bronzem.

„Loni to byla moje druhá ostrá sezóna,“ směje se. „Jsem tam, abych si sjel, proto jsem byl rád, že mě nasadili i do první ligy. Teď spíš k sobě hledám dalšího veterána, abychom mohli jezdit a zavzpomínat společně. Pěkný bylo, když jsme se na rozlučce v Kostěnicích sešli s Baunasem, Vráou Kotkem a Pepou Suchánkem, byla sranda.“

Budoucnost má jméno Kostěnice
Dan Macl v otázce svého závodění stojí oběma nohama na pevné zemi. „Jak se to vyvine,“ odpovídá na otázku směřující k jeho plánům na sezónu 2015. „Když mi bude motorka jezdit, svezu se. Moh‘ bych zkusit přebor, ale hlavně veterány. Je hodně práce na oválku v Kostěnicích. Přes tejden není čas, když přijdu z práce, mám hospodářství, takže zbejvaj‘ jen soboty a neděle.“

Odtud tedy pochází růžové prasátko na jeho vestě, které se tolik líbí malým dětem. „Prasata jsou sponzoři,“ pochlubí se výsledky svého malochovu. „Dokonce mě kámoši napadli, že podporuju Sajfutdinova a přitom ze sebe dělám chudáka (smích).“

Kromě závodění budeme Dana Macla vídat v pořadatelské úloze. „Pardubice nás popíchly, a%t uděláme dráhu pro mladý, že nám pomůžou a podpořej‘ materiálem,“ naznačuje slibné perspektivy. „Náš motoklub by rád přivítal nový členy z řad mladých kluků i starších borců. Tady se může svýzt každej‘ na vlastní riziko i bez licence, což v Pardubicích ani jinde nejde.“

Plochodrážní kariéra Dana Macla v zrcadle času:

1982	Debutoval v předkvalifikaci mistrovství republiky juniorů v Březolupech, v sobotu skončil desátý, v neděli dvanáctý; z pozice náhradníka zasáhl do prvního závodu skupiny B v Pardubicích, kde obsadil třináctou pozici a celkově ve skupině patnáctou; později při tréninku ve Svítkově utrpěl vážný úraz.
1993	Plochodrážní comeback si naplánoval na ledové dráze, úvodní podnik mistrovství republiky v Kopřivnici vynechal, ve Svratouchu byl patnáctý, ve Svitavách nestartoval po defektu v tréninku, celkově skončil osmnáctý.
2013	Začal trénovat na minioválku v Kostěnicích, v září startoval v závodech veteránů v Liberci, kde mu patřila dvanáctá příčka.
2014	Vedle veteránských závodů jezdil i regulérní podniky jako semifinále mistrovství republiky jednotlivců a přebor, zasáhl rovněž do první ligy v barvách Mšena a Březolup.

A co Pavel Macl?
Starší bratr Pavel (1962) provázel Dana Macla nejen při prvních pokusech v Dražkovicích, ale i na počátku kariéry, kde absolvoval stejné závody. Nicméně zjara 1982 plochodrážní ovály opustil.

„Brácha skončil po mým úraze,“ říká Dan Macl. „Když to viděl odešel. Pak jezdil motokros až někdy do roku 1990.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Mirek Horáček, Antonín Škach a Eva Palánová