Přelouč – 7. února
Zjara 2011 šokoval informací, že ve svých osmnácti letech končí se svou plochodrážní kariérou. Avšak jeho modrá kombinéza dlouho na hřebíku příliš dlouho nevisela. René Vidner se záhy vrátil do sedla, v sezóně 2012 se s juniorským týmem Pardubic zapsal mezi mistry republiky a letos by se v posledním roce své juniorské kariéry chtěl výrazněji prosadit, jak se svěřil magazínu speedwayA-Z.
Z předčasného důchodu na mistrovské pódium
„Určitě to nebylo jednoduchý rozhodnutí ukončit kariéru,“ vrací se René Vidner o tři roky zpátky. „Ale spíš mě k tomu vedly finanční důvody. Přece jenom to není levný sport, jako všichni, co jsme u plochý dráhy, víme.“
Extraligový mítink, v němž nakonec Mšeno na své domácí půdě o jediný bod porazilo Pardubice, však nebylo definitivní tečkou za kariérou René Vidnera. Tehdy pod majestátní siluetou Bezdězu na obzoru sice neviděl cíl juniorské rozjížďky s číslem dvě a Lubomír Vozár ho už na ovál neposlal, ale lepší zítřky měly teprve přijít. Před sezónou 2012 totiž hlásil comeback.
„Po roční pauze jsem se rozhod‘ vrátit, protože mně chybělo jezdit po závodech,“ vysvětluje a přidává i další prozaičtější důvod. „A taky mně zůstaly věci, na který se nedalo koukat. A aby byly jen tak hozený v koutě, taky nešlo. Už se plochý dráze přeci ňákou dobu věnuju a nedá se to jen tak zahodit.“
Na podzim 2012 už nechyběl na slavnostním vyhlášení mistrů motocyklového sportu, jelikož spolu s Václavem Milíkem a Davidem Štěrovským posadil Pardubice na trůn juniorských družstev. „Určitě jsem nelitoval,“ směje se dnes. „Byly to super závody a hlavně dobrej‘ výsledek, jen škoda že se to nepodařilo obhájit.“
Přitom chyběl kousek, protože rozhodující mítink v Liberci zastihl Pardubice na postu spolu leadera se Slaným a Prahou. Jenže bez Václava Milíka, jehož pardubický klub uvolnil pro polský Rybnik, se staly snadnou návnadou pro soupeře a skončily třetí. Po předcházejícím triumfu v pardubickém kole určitě škoda.
„Tak určitě to škoda byla,“ přemítá René Vidner. „Ten výsledek moh‘ bejt‘ lepší. Vždycky může bejt‘ líp! Uvidíme, co nám přinese další sezóna, určitě by nebylo špatný udělat lepší výsledek!“
Na lepších výsledcích se už pracuje
Loni sám neměl moc závodů. Extraligou se mihnul dvakrát a ani její nižší sestřičku nevyužil naplno. Co se dělo, že místo řidítek plochodrážního motocyklu spíše svíral volant traktoru? „Nastal problém, že jsme prodali transportera,“ líčí René Vidner. „Koupili jsme jiný auto od Luboše Tomíčka a nějak se to nedařilo opravit. Půl sezóny jsme byli bez auta a tu opravu musel taky někdo zaplatit, takže vlastně nic jinýho 
nezbylo, než kočírovat traktor místo motorky. Pravdou je, že jsem za sezónu 2013 odjel dost málo závodů. Uvidíme v roce 2014, jak se to bude vyvíjet, ale určitě bych nechtěl vynechat ani jeden závod. Co půjde, odjedu…“
Chu do závodění na něm byla znát už při říjnovém vrcholu českého přeboru v Pardubicích, kde mu doslova kousíček chyběl ke stupňům vítězů. „Jo, nebyly to špatný závody,“ konstatuje. „Ňáký ty body jsem tam nasbíral. Je pravdou, že chu na ty závody byla, když jsem jich moc za tu sezónu neodjel. A s bednou jsem počítal, ale nějak to nevyšlo (smích).“
Třinácté místo v domácím juniorském šampionátu dává dostatečný prostor k motivaci, aby jeho poslední sezóna strávená ve věkové kategorii do jednadvaceti let byla ještě lepší. „Určitě to beru tak, že je to můj poslední juniorskej‘ rok,“ přemítá René Vidner. „A něco bych ještě chtěl dokázat. To třináctý místo se mně moc nelíbí, tak doufám, že se v následující posunu na lepší.“
Jenže chtít a doufat zároveň automaticky neznamená mít. „Chystám se,“ vytuší pardubický junior směr dalšího vyprávění. „Motorky jsou už skoro postavený. Na fyzičce taky makám. Každý dva dny posiluju doma na posilovacím stroji. Občas vyjedu na kole se projet a jinak máme od klubu čip do bazénu. Jak se říká, uvidí se na dráze, jaká byla příprava.“
René Vidner děkuje:
„Poděkovat bych chtěl všem, co mně pomáhaj‘. V prvý řadě mechanikům Luboši Vrtáčkovi a Rendovi Vidnerovi staršímu. Bez těch by to nešlo. Rodině za podporu a také sponzorům, bez kterých by se to nedalo dělat.“
Foto: Wojta Zavřel a Antonín Škach
