Březolupy – 20. června 1993
První ročníky československé ligy měly poměrně jednoduchá pravidla, pokud se týká kvalifikace. Vítěz nižší divize postoupil příští rok nahoru, zatímco poslední z vyšší ligy jej nahradil. Jenže záhy po ligové renesanci v osmašedesátém si vedení disciplíny uvědomilo, že by vítěz druhé ligy mohl být slabší než poslední prvoligový tým. Zjara devětadešedesátého se tak poprvé střetly Kopřivnice a Pardubice, které ovšem předtím musely porazit České Budějovice, jelikož po plzeňské rezignaci na druhou ligu 1968 už nikdo jiný v nižší soutěži nezbyl. Od té doby byla prolínací soutěž pevnou součástí československého kalendáře, i když se liga směřovala k systému čtyřutkání. Přímý postup bez baráže se do třech československých lig vrátil až roku 1984. Když se v jednadevadesátém vrátila dvojutkání, zůstal zachován. Po sezóně 1991 spadli vojáci z pardubického Racku, avšak o dvanáct měsíců to rachotilo hlasitěji, jelikož elitní společnost musely opustit Březolupy. Prvoligový rok v jejich podání se však proměnil v oslnivou spanilou vítěznou jízdu, o čemž si magazín speedwayA-Z povídal přímo s Jaroslavem Gavendou.

Blbějším způsobem snad ani spadnout nešlo
Pod trenérskou taktovkou Miloše Plzáka šly Březolupy v osmdesátých letech rychle nahoru. V pětaosmdesátém vyhrály první ligu o padesát bodů před Zohorem, jehož v poslední sezóně podpořili i hostující Pardubičané Oldřich Řezníček a Václav Milík.

Jihomoravský klub však mířil výše. V sezóně 1989 vyhrál prvoligovou skupinu B, zatímco ve finále první ligy o pouhé body podlehl Chabařovicím, které v devadesátém rozšířily extraligu. Semifinále mistrovství republiky se stalo konečnou Březolup, avšak napřesrok už nikoliv.

Sezóna 1990 přinesla březolupské zlaté žně. Po triumfu ve skupině B první ligy, přišel triumf nejen v prvoligovém finále, avšak i v semifinále mistrovství republiky družstev. V něm sestava Jaroslav Gavenda, Vlastimil Červenka, Miroslav Dohnal, Stanislav Kůra a Josef Svízela předčila na své domácí dráze extraligové PSK Olymp Praha „B“ a Chabařovice.

Odměnou se stal postup do finále mistrovství republiky družstev, jímž Divišov v říjnu 1990 znovu po letech otevřel své brány. O senzační bronz Moravany připravil až Jan Holub, který v rozjezdu odvedl Vlastimila Červenku.

Březolupy získaly extraligový statut pro rok 1991 už jen z titulu svého triumfu v semifinále mistrovství republiky družstev, i když plochodrážní komise ČSMF tehdy kvůli comebacku dvojutkání osmičlenných týmů rozšířila počet účastníků vyšší divize na šest.

Miloš Plzák neváhal uplatnit velkorysou politiku hostování, protože pochopil, že jiná cesta k úspěchu nevede. Březolupskou vestu oblékal nejen Maciej Fabiszak ze Swietochlowic či dvojice tehdy nejlepších Rakušanů Andy Bössner – Heinrich Schatzer, ale v duchu liberálních pravidel i početné české hosty. Největší práci pro tým odvedli Václav Verner, který se tehdy s čakovickou vestou vrátil k aktivní činnosti, a odchovanec Lubomír Jedek.

Březolupský kouč nejvíce litoval domácí prohry s Chabařovicemi, které v horkém tropickém dni v duelu plném zvratů skončily s převahou dvou bodů. Na svém kolbišti podlehly už jenom Olympu, avšak skalpy Racku, Slaného i favorizovaných Pardubic se staly jejich kořistí. Slabinou však byly výjezdy, z nichž se Moravané vraceli s dvěma body pouze ze Svitav. Suma sumárum, čtvrté místo v tabulce.

V sezóně 1992 nahradila pardubický VTJ Racek Plzeň, která do extraligové společnosti zapadla více než dokonale. Březolupy nad ní v dubnu vyhrály, v říjnu ještě doma porazily Chabařovice a dva body jim dodala i kontumace na úkor Slaného. Jemu se na jih Moravy příliš nechtělo bez leadera Romana Matouška, který byl nominován na mistrovství světa dvojic, příliš nechtělo, ale k dohodě o přeložení mítinku nedospěl. Na drahách soupeřů však Březolupy prohrály. V tabulce měly šest bodů stejně jako Plzeň a Březolupy.

Aby se určilo pořadí na čtvrté příčce, musela ke slovu přijít pomocná kritéria, jímž tehdy byly body z jízd. Západočeši jich měli 191, Severočeši 186 a Moravané 162. Musely proto z extraligového kola ven. Odjet sto padesát extraligových rozjížděk a potom vypadnout kvůli třiceti bodům, ekvivalentu šesti triumfů 5:1, je vskutku smůla jako hrom.

Cestou čtyřutkání
První liga se před dvaceti lety odklonila od své sledovanější sestřičky, která pokračovala stylem dvojutkání, zatímco nižší divize se vrátila ke čtyřkám. Argumenty pro změnu byly přitom podobné těm, které letos na podzim provázely jednání o stylu extraligy 2014. Na prvním místě se zmiňovaly především úspory finančních prostředků, jelikož tři roky po sametové revoluci už začínalo mnohým svítat, že ekonomiku Rakouska do šesti let dle proklamací polistopadových politiků rozhodně nedoženeme.

Ruku v ruce s ekonomickou otázkou se skloňoval zjevný úbytek jezdecké základny. Přidaly se argumenty o větší vyrovnanosti závodů čtyř družstev a možnost vstupu i těch klubů, které by nemohly poskládat osmičlennou sestavu.

Optimismus se zdál na místě. Po roční přestávce se do první ligy vrátil Liberec, jehož závodníci se převlékli do barev hlavního sponzora, firmy Kaltima. V půlce dubna posílení o nadějné juniory Jiřího Štancla a Antonína Švába vyhráli úvodní kolo na pražské Markétě. Domácí, které si mšenský podnikatel Jiří Opočenský stylizoval do svého družstva Oliba Mšeno, jim ovšem byli více než zdatnými soupeři. Jim pro změnu dýchali na záda Březolupští, které na druhé místo dostala až dodatečná diskvalifikace desetibodového Dušana Kšíra za neoprávněný start.

Dnes po dvaceti letech disponujeme luxusem dostatečného časového odstupu, takže vidíme, jak se mnohé z očekávaných čtyřutkání nenaplnily. Oliba Mšeno jezdila první ligu ještě roku 1994, pak se celek vrátil pod křídla pražské Markéty a Mšeňáci se dočkali svého vlastního týmu až o pět let později. S Libercem to bylo ještě horší. Z prvoligové scény zmizel po jediné sezóně a pomineme-li přeborové soutěže na počátku současného milénia, nevrátil se ještě vůbec. Největším negativem první ligy před dvaceti lety se ovšem stala skutečnost, že se jejím posledním závodem v neděli 19. září jednou provždy zpečetil osud čakovického stadiónu.

Rozdíl mezi složením osmičlenného a čtyřčlenného družstva v duchu tehdejších pravidel byl zdánlivě minimální. Extraligový celek potřeboval šest povinných členů základního kádru a dva nepovinné náhradníka. Tým v první lize musel mít čtyři muže v základní sestavě, jednoho juniora na dvě speciální rozjížďky a dle úsudku manažera náhradníka. Čili šest borců jste v extralize mít museli, ale v první lize mohli.

Přesto se řada klubů uchylovala k hostování, kterým bylo dle libosti povoleno juniorům. Kupříkladu Pavel Ondrašík uvedený na soupisce Mšena odjel za Kopřivnici všech osm závodů, Michal Šnajberk čtyři. Antonín Šváb nastoupil šestkrát za Liberec, Jiří Štancl třikrát. Pardubický Jiří Šovíček zase pětkrát posílil Čakovice. Sportovní úrovni soutěže to prospělo, avšak prostor pro vlastní odchovance se redukoval. A borci typu Luboš Chráska, Roman Doleček, Jiří Onderka či Jan Boháč pověsili kombinézy na hřebík dříve, než by bylo pro domácí plochodrážní scénu záhodno.

Zrodil se prvoligový suverén
Jaroslav Gavenda nemíval snad nikdy optimální start do sezóny. Na Markétě přidal svému celku jen šest bodů, když ho o větší příděl připravila porucha v jeho poslední rozjížďce. Už o jedenáct dnů později bylo ovšem všechno jinak. Obrovitá dráha v Kopřivnici zažila fenomenální vítězství Březolup o sedmnáct bodů před mšenskou Olibou. A Jaroslava Gavendu připravil o punc neporazitelnosti pouze Dušan Kšír v rozjížďce s číslem jedna.

„Kopřivnicu jsem měl rád,“ vypráví dnes nad šopičkou své vlastní domácí slivovice. „Když jsme tam jeli ligu, byla to dobrá dráha. Po startu se sice zatáčky zužovaly dovnitř, ale jezdili jsme tam trénovat. Zvykli jsme si na to a věděli, kudy jet. Že se tam nejezdí podle lajny, ale podle mantinelu.“

Druhý den březolupské řádění pokračovalo na jejich návsi. K fenomenálním výkonům moravské pětky Vlastimil Červenka – Martin Šerý – Petr Popelka – Martin Gavenda a Milan Žůrek se připadala i smůla soupeřů. Liberec cestoval na Moravu bez Jiřího Štancla a Antonína Švába, kteří si plnili reprezentační povinnosti v předkolech světového šampionátu jednotlivců. Ke všemu se v Březolupech zranil Robert Ráliš a severočeský tým musel jeho služby oželet na další dva mítinky.

O týden později upadl Jaromír Lach během divišovského čtvrtfinále mistrovství republiky. Jeho přítelkyně Alena dovedla jeho postarší obrovitý mercedes pouze do Hranic, kde kopřivnického borce rovnou upoutali na sádrové lůžko s poraněnými obratli. Probrala se i tehdejší plochodrážní komise, která konečně zjistila, že Dušan Kšír nefiguruje na mšenské soupisce, a dodatečně mu odebrala body.

První liga pokračovala počátkem května. Většina lidí láteřila, že i druhý ze státních svátků pátého měsíce Březolupy zválcovaly konkurenci nejen v sobotu v Liberci, ale také druhý den v Čakovicích. Jejich náskok v průběžné tabulce se adekvátně navýšil a od splnění cíle návratu do extraligy 1994 je dělil již jen onen pověstný krůček.

„Vyhrávali jsme, dostali jsme chu,“ zní komentář z úst Jaroslava Gavendy, když se po dvaceti letech probírá prvoligovými výsledky z třiadevadesátého. „Jezdili jsme polskou ligu ve Swietochlowicích a to pomáhalo jako sviňa, když jedeš pětkrát za závod s Ermolenkem. Jako cizince nás nasazovali proti cizincům. On si s náma hrál jako kočka s myší, jen odstartoval, ale v té lize neměl, co dělat.“

Vítězný automat Březolup si usmyslel zastavit Věroslav Kollert, když počátkem června organizoval šestý prvoligový závod. Dráha byla ještě původní, ale program v podobě okopírované tabulky zůstal pavlovickou tradicí až dodnes. V boxech vyhrazených domácím nechyběl uzdravený Robert Ráliš, ale ani oba juniorští hosté Jiří Štancl a Antonín Šváb.

Březolupy však nehodlaly kapitulovat jen tak zbůhdarma a až do třinácté jízdy vedly. Vzápětí Jiří Štancl přijel do cíle před Jaroslavem Gavendou a Liberec se dotáhl na Moravany. Domácí zvyšovaly náskok, nicméně Moravané zůstávali v závěsu. Jaroslav Gavenda v rozjížďce s číslem devatenáct sice oplatil Jiřímu Štanclovi předchozí prohru, ovšem se čtyřmi body převahy už Liberci nemohl vítězství sebrat ani Vlastimil Červenka, který v poslední jízdě odvedl Antonína Švába.

Smutný rekord zaznamenaly Čakovice. Přijely jen ve třech, navíc do závodu nenastoupil Jan Boháč. Štěpán Škorpil se zranil při pádu v rozjížďce s číslem tři. A protože Tomáš Panchártek ani jednou nedojel do cíle, zůstala na čakovickém kontě jedna velká nula.

Pivní slavnosti nezabránily rekordnímu triumfu
Na další dva závody v Kopřivnici a v Březolupech už Čakovice nedorazily a nahradil je slepenec volných závodníků z ostatních družstev, aby diváci nebyli ochuzeni o pohled na čtveřici závodníků v každé rozjížďce. Upřímně řečeno, Výběr talentů Čech a Moravy neměl vyšší ambice a jako náhradní celek neměl ani právo bodovat do celkové tabulky.

První jízdu vyhrál Vlastimil Červenka, druhou Jaroslav Gavenda. V té třetí ovšem upadl Martin Šerý, a by nastoupil do akce ještě jednou, záhy seznal marnost svého počínání a raději odstoupil z celého závodu. By Březolupy jely bez náhradníka, vedení Oliby Mšeno bylo jen epizodní a po sedmi rozjížďkách dokonce úplně zapomenutou záležitostí.

Sedmačtyřicet bodů představovalo jejich nejméně přesvědčivé vítězství, ale kdo by se o to staral, když je druhý den čekal domácí závod v Březolupech. Závodníci naskládali své vybavení do autobusu, kterým je klub přepravoval, a vyrazili k domovu. Jenže kousek za Valašským Meziříčím na ně zamávala dvojice stopařek. Řidič jim šlechetně zastavil, a když se posádka autobusu dozvěděla, že mají zamířeno na pivní slavnosti na zimním stadiónu ve Vsetíně, rozhodli se připojit také.

„Řidič se chtěl ukázat dobrým, tak je zavezl až na stadión, a že se tam na chvilku zastavíme také,“ vzpomíná Jaroslav Gavenda na počátek trablů. Ze slavností nás nikdo nevyháňal, nevybavuju si, že by někdo volal, kde jsme. Potom ale starý Kučera hrozil pokutama, distancema, chtěl nám s autobusem ujet, ale řidič na nás chtěl počkat. Myslel si, kurňa, že tam chlastáme pivko, ale my jsme jen trošku okoštovali. Hrozili nám, prpbíralo se to ještě dlóho, starý Kučera nás nechtěl nechat v klidu.“

Nejpádnější odpověď svému funkcionáři dali ovšem březolupští závodníci sami. Pohled na vyplněný program je impozantní ještě dnes. Číslice čtyři – tři – dva – jedna se v kolonce výsledků jízd opakují ve stejném pořadí hned dvakrát. Následovala juniorská jízda, kterou ovládl Milan Žůrek. Až Dušan Kšír, jehož hostování ve Mšeně bylo konečně legalizováno, ukončil v rozjížďce s číslem devět řádění domácích, když byl v cíli před Martinem Šerým.

Jenže Miroslav Škubal, Jaroslav Gavenda a Vlastimil Červenka navázali na přetržené vítězné sérii další uzel. Ve třinácté jízdě uštědřil Miroslavu Škubalovi porážku Lubomír Batelka v mšenských barvách. Martin Šerý a Jaroslav Gavenda hned na to svoje jízdy vyhráli, což se Vlastimilu Červenkovi v rozjížďce s číslem šestnáct nepovedlo jen kvůli poruše. Milan Žůrek byl ale vítězem i druhé juniorské jízdy a závěrečnou sérii poznamenali svými triumfy postupně Vlastimil Červenka, Martin Šerý a Miroslav Škubal. Dušan Kšír, onen den vedle svého kolegy Lubomíra Batelky jediný mimobřezolupský borec s trojkou na kontě, na samotný závěr připravil Jaroslava Gavendu o patnáctibodové maximum.

Je určitě zbytečné dodávat, že z šestašedesáti možných bodů domácí inkasovali plných šedesát. A plná polovina z těch šesti ztracených připadla na vrub technických patálií Vlastimila Červenky.

Plán extraligové comebacku byl splněn předčasně beze zbytku. By první liga vrcholila dvěma podniky ve Mšeně a v Čakovicích až v půlce září, Březolupy měly volný los a dokonalou jistotu vítězství již čtvrt roku předem. Vždy v okamžiku svého drtivého triumfu na domácí dráze měly Březolupy 397 bodů. Soupeři si dvojici svých volných losů již vybrali a přitom Oliba Mšeno se mohla pyšnit 204, Liberec 192, Kopřivnice 138 a Čakovice 53.

O úrovni tehdejšího březolupského týmu svědčí také hodnoty individuálního average, které se přes hodnotu dvou bodů na jízdu nedostalo jen u Petra Popelky. Odchovanec klubu, který ve dvou případech za něho hostoval z pardubického Racku, dosáhl 1,17. Vlastimil Červenka měl 2,72, Jaroslav Gavenda 2,53, hostující Pražan David Suchan 2,14, Martin Šerý 2,08 a Miroslav Škubal 2,05.

Ze soupeřů měl více jen mšenský Alan Zubr (2,50), který ovšem jel jen dvě jízdy), liberečtí Jiří Štancl (2,60) a Antonín Šváb (2,53). Hodnotíme-li samostatně jen dvě povinné jízdy, před Milanem Žůrkem (2,13) je řada závodníků, avšak žádný z nich neabsolvoval plných šestnáct jízd. Rovnat se s ním může jen mšenský Martin Kubeš (2,38 z osmi jízd) a případně liberecký Pavel Špinka (2,17 z šesti jízd).

Březolupy v první lize 1993 dominovaly, zatímco Racek v extralize jen paběrkoval. „Byli jsme možná extraligový tým v první lize, ale tak to bylo,“ filozofuje Jaroslav Gavenda. „Do první ligy jsme spadli, bylo to tak nastavené, i když možná špatně. Dneska ti už neřeknu, jestli to byla škoda nebo nebyla, že jsme jeli první ligu. Ale prostě jsme to měli jet. Bylo to spravedlivé, poslední padal a první postupoval. Tak to mělo být, ne jako dneska, že extraligu jede, kdo má peníze a ne jak skončí.“

Historie se možná neptá, ale seriózní historik ano. Stačí dodat, že v červenci 1994 se stal Jaroslav Gavenda jedním z mála závodníků, kteří dokázali porazit Simona Wigga. Klub borců, jimž se povedlo být v cíli před největší hvězdou, jež se do těch dob v naší extralize vůbec objevila, je poměrně exkluzivní. Kromě březolupského plochodrážníka, jenž aktivně pomáhal svému celku ke stříbru v sezóně 1996 a bronzu o rok později, jsou jeho členy jen Antonín Kasper, Roman Matoušek a Pavel Karnas.

Mezi dvojutkáními a čtyřutkáními:
Hlasy po plochodrážní lize v Československu se objevovaly dlouho před jejím prvním ročníkem v sezóně 1956. Zdrojem inspirací byla samozřejmě Velká Británie, takže nikomu nepřišlo ani na mysl uvažovat o jiném stylu než čtyřutkání.

Systém závodu čtyř týmů se čtyřmi závodníky a jedním náhradníkem vešel všeobecně ve známost v souvislosti se vznikem mistrovství světa družstev. Proč se však v šedesátém objevil rovněž ve II. československé třídě, zůstává zahaleno rouškou tajemství a to tím spíše, že některé prameny hovoří v souvislosti s tehdejší nižší soutěží i o dvojutkáních. A aby byl zmatek ještě větší, v sezóně 1961 se už obě divize jely systémem dvojutkání.

Československá liga zanikla po sezóně 1962. Pohár Světa motorů 1967 stál na počátku její obnovené tradice. Závodilo se samozřejmě v duelech osmičlenných družstev. O motivech přechodu ke čtyřkám od roku 1971 jsme informováni z historických pramenů více než dokonale. Pavel Kačer, tehdejší sekretář plochodrážní komise ÚAMK, chtěl dát lize pořádek, řád a smysl. Povedlo se, ovšem na druhou stranu systém s méně závodníky v družstvu vyhovoval personálně silné RH Praha.

V jednadevadesátém se v duchu nadšení sametové revoluce přešlo k boření mnoha zavedených konstant a znovu se objevily na scéně osmičlenná družstva. První liga u nich vydržela dvě sezóny, extraliga až do roku 1995.

Následující epocha čtyřčlenných družstev přinesla nevídaný rozmach extralize, speciálně pod hlavičkou Fujifilmu v letech 1999 – 2002, avšak také zánik první ligy v souvislosti po patové situaci po baráži. Dvojutkání se vrátila s rokem 2010, o rok později se opět objevila i první liga.

Česká plochodrážní historie přináší především ponaučení, že naše liga prožila světlé i horší okamžiky, a už se jelo jedním či oním modelem. Záleželo především na nastavených podmínkách ze strany řídících orgánů a v neposlední řadě i na účastnících samotných. Na prahu roku 2014 jsme v tomto ohledu o poznání dál. Dneska by asi stěží Dušan Kšír absolvoval tři ligové mítinky, aniž by byl napsán na soupisce. A věřili byste, že se zkraje devadesátých let seriózně řešily o otázky, zda ustoupit od pojmenování extraliga, když na ní údajně nic extra není a neomylní Poláci také přece jezdí první a druhou ligu?

1. liga – 6. závod – Březolupy:

1. AK Březolupy 60	Vlastimil Červenka 12, Jaroslav Gavenda 14, Miroslav Škubal 14, Martin Šerý 14, junior Milan Žůrek 6
2. Oliba Mšeno 41	Dušan Kšír 11, David Suchan 10, Jiří Rafaj 8, Lubomír Batelka 8, junior Martin Kubeš 4
3. PD Kopřivnice 17	Pavel Ondrašík (Mšeno) 7, Michal Šnajberk (Mšeno) 5, Pavel Matula 3, Adrian Rymel 0, junior Petr Macek 2
4. Výběr talentů Čech a Moravy 13	Martin Škarda (Mšeno) 3, Roman Kubeš (Mšeno) 4, Alan Zubr (Mšeno) 5, Jiří Onderka (Kopřivnice) 1

Prvoligová tabulka 1993:

	závody:	bilance:	body:
1. AK Březolupy	8	6-2-0-0	397
2. Oliba Mšeno	8	2-4-2-0	300
3. SK Kaltima Liberec	8	2-4-1-1	269
4. PD Kopřivnice	8	0-0-7-1	188
5. AK Čakovice	6	0-0-0-6	92
NC Výběr talentů Čech a Moravy	2	0-0-0-2	26

Poznámka: Výběr talentů Čech a Moravy bylo náhradní družstvo, které zbývající účastníci poskládali, aby při absenci Čakovic mohli odjet červnové závody v Kopřivnici a v Březolupech se čtyřmi celky.