Pardubice – 15. září 1963
Není mnoho Čechů, kteří by se mohli chlubit, že je v Pardubicích dekorovali zlatou přilbou. Počtem triumfů nad nimi ční Jiří Štancl, který si onen slastný pocit vychutnával rovnou pětkrát. Ale i jinak jde o vybranou společnost. Zdeněk Pohl, Franta Juhan, Hugo Rosák, Jan Lucák, Oldřich Klaudinger, Antonín Kasper starší, Milan Špinka, Antonín Kasper mladší a Tomáš Topinka. Každý z nich si odvezl jednu blyštivou trofej. Antonín Kasper starší přitom na hvězdném soupisu nemusel vůbec figurovat. Před padesáti lety měl totiž v předvečer patnácté Zlaté přilby Československa jako vůbec první plochodrážník s československým lvíčkem na prsou defilovat při nástupu světového finále jednotlivců v legendárním Wembley. Jenže místo nejistého závodního osudu muže se startovním číslem osmnáct nakonec dovedl svůj kapotovaný plochodrážní speciál do cíle pardubického závodu o dvě sekundy před Martinem Tatumem, jenž se už musel vidět na nejvyšším stupínku pódia. Jak se všechno seběhlo, nám bude Antonín Kasper vyprávět nejen v tomto článku, ale i ve své autobiografické knize, jejíž rukopis v současné době prochází finálními úpravami ve vydavatelství Antonín Škach – Angličtina v České Třebové.

Úspěch za úspěchem se lepí na plechovou botu
Antonín Kasper zvládl řízení motocyklu ještě v dobách, kdy si musel po návratu ze školních škamen zpracovávat domácí úkoly. Závodit začal po vojně v motocyklových soutěžích, jak bylo tehdy nejen obvyklé, ale dokonce i nutné pro přiznání licence na ostatní odvětví motocyklového sportu.

Hned svoji první soutěž dokončil na stříbrnou medaili a neustále se lepšil, až si vyjezdil dokonce výkonnostní třídu mistra sportu. Jenže technická přejímka Středočeské soutěže v šestapadesátém probíhala na spořilovském stadiónu. Co čert nechtěl, závodníci prvoligového celku KAMK Praha – město zrovna trénovali opodál.

Antonín Kasper si vyslovil přání zkusit si plochodrážní ESO také. Jaromír Baďura mu vyhověl a hrdina našeho vyprávění s ním kroužil tak dlouho, dokud mu nedošel metyl. Za propálený píst se dočkal peprných slov, ale rovněž uznání od trenéra Jana Lucáka.

Od sezóny 1957 se jméno Antonín Kasper objevovalo vytištěné v plochodrážních programech. A stejně jako předtím v soutěžích, i mezi dřevěnými mantinely stoupal jako střela. Ještě v sedmapadesátém zažil mezinárodní debut na vídeňském stadiónu na ASKÖ Platz. V sezóně 1959 prošel debutem v mistrovství světa jednotlivců. A při premiéře světového šampionátu dvojic o rok později nemohl logicky chybět v sestavě československého nároďáku. Ve světovém finále v Göteborgu inkasoval plnou třetinu našich bodů a měl lví podíl na bronzových medailích.

Jeho stálý výkonnostní růst kulminoval právě v třiašedesátém. Dobrou formu naznačil už při jarních kontrolních závodech. A také v Krnově, kde skvěle rozehrál kvalifikační proces domácího šampionátu jednotlivců. Patnáct bodů a ostřílení borci Rudolf Havelka s Miloslavem Špinkou mu museli gratulovat z nižších stupínků pódia.

Počátek května se nesl tradičně ve znamení prvních kolo mistrovství světa jednotlivců. Antonín Kasper byl nominován na pražský Strahov. Své dvě úvodní rozjížďky dokázal vyhrát a porazil i pozdějšího dvojnásobného vicemistra světa Igora Plechanova. Jenže krátce po třetím startu jej trojice Poláků hnala k vnějšímu ochrannému pískovému náspu, jenž na Strahově nahrazoval klasické mantinely.

„Dal jsem nohu z háku, že bych ten písek jenom proříznul,“ vzpomíná Antonín Kasper na svůj pokus vyváznout ze šlamastyky. „Jenže ono to bylo tvrdý a hodilo mě to ven za bariéru. Hnal jsem se na venku vedle ní, že zase skočím zpátky přes ten násep zase na dráhu.“

Plochodrážní speciál nemá brzdy, které by se mu v onen moment náramně hodily, protože za následující číslo by se nemuseli stydět ani motokrosaři, kteří od padesátých let byli součástí programu strahovských plošin. „Najednou jsem před sebou viděl hromady písku,“ líčí hrdina našeho příběhu. „Leknul jsem se, jaká to bude prda. A že se vidlice zapíchnou a já půjdu přes řidítka. Jenže ono mě to vyhodilo do takový vejšky, že ani fotografové nestačili zmáčknout spouš svých aparátů.“

Skokem ve freestylovém stylu ovšem motokrosové extempore Antonína Kaspera neskončilo. „Skočil jsem přes ještě jednu hromadu, od další se odrazil a skočil zpátky na tra,“ vypráví. „Praštil jsem se, takže mě saniák hned naložil a chystal se do nemocnice. Kopal jsem mu do zadních dveří, a mě zaveze do depa. Nakonec mě poslechl a doktor Mlčoch mi dal pod pytlík obvaz a radil mi, abych pořád chodil, protože jinak to nateče.“

Sláva strahovských plochodrážních závodů se v třiašedesátém vytrácela, jelikož další ročník se měl konat až po deseti letech, avšak divácký zájem byl pořád neskutečný. „Rozhlas hlásil, že mě sanitka odvezla, ale lidi mě viděli, jak tam pořád chodím, a křičeli na mě, že jsem v nemocnici,“ usmívá se Antonín Kasper po padesáti letech. „Vyhrál jsem poslední dvě jízdy a skončil druhej‘.“

Pardubice namísto Wembley
Přestávku mezi prvým a druhým kolem mistrovství světa jednotlivců vyplnil Antonín Kasper především dalším suverénním vítězstvím v další části mistrovství republiky jednotlivců v Chrudimi. Víkend po něm jej už zastihl na západě Ukrajiny, kde si ve Lvově pojistil postup do kontinentálního finále. A další neděli svedl skvělou bitvu s Lubošem Tomíčkem v prvním finále československého individuálního šampionátu v Březolupech. Rozhodla rozjížďka s číslem deset, v níž závodník Rudé hvězdy Antonína Kaspera porazil.

Výborné výkony Antonína Kaspera jej nemohly neposlat do reprezentačního výběru pro mistrovství světa družstev. Jeho středoevropské kolo se poprvé jelo mimo československé území a pořadatelé v bavorském Olchingu dělali všechno pro úspěch svých závodníků. Jenže se přepočítali, protože českoslovenští borci si svou čtvrtou finálovou účast v řadě nenechali sebrat. Antonín Kasper byl bodově nejproduktivnějším závodníkem našeho nároďáku rovněž ve světovém finále ve vídeňském Prátru. Dvě rozjížďky vyhrál, dvakrát skončil druhý, takže Československo převálcovalo nejen trápící se Poláky, ale i Brity. Dnes víme, že stříbrné medaile byly pro následovníky legendárního družstva z třiašedesátého nedostižnou metou na předlouhých šestatřicet let.

Antonín Kasper ještě těsně před odjezdem do rakouské metropole zamířil do Göteborgu. Do svého prvního evropského finále se kvalifikoval z kontinentálního finále, jež bylo na programu koncem června ve Wroclawi. Československým borcům praskaly při tréninku jehly karburátorů, avšak šikovný mechanik dokázal přes noc vyrobit nové z drátů kol. Svérázný tuning fungoval a Antonín Kasper s Lubošem Tomíčkem se ve Švédsku mohli poprat o světové finále, kam se za celou dobu československé účasti od šestapadesátého ještě nikdo neprobil.

Pršelo, pršelo, jen se lilo. Kvůli přívalům vody z nebes musel být zrušen trénink. Antonín Kasper z bahna vydoloval osm bodů a stal se náhradníkem pro Wembley. Jenže světové finále následovalo necelé tři týdny po Göteborgu o stejném víkendu jako pardubická Zlatá přilba. Tehdy se československý kalendář světovými termíny neřídil jako dnes. Upřímně řečeno, nikdo ani nepředpokládal postup nějakého našeho reprezentanta až mezi nejlepší šestnáctku světa. Ještě o rok později přišel náš první regulérní finalista právě kvůli světovému finále jednotlivců o možnost bojovat o domácí titul.

Navíc se psal rok 1963 a od kubánské krize, kdy díky rozmístění sovětských raket středního doletu na Kubě v bezprostředním dostřelu USA stál svět na prahu třetí světové války, neuplynul ještě ani rok. Západní hranice Československa se ježila nástrahami železné opony a na cestu do ostrovní monarchie si rozhodně nestačilo vzít občanku a zajistit si pojištění jako v současnosti.

„Měl jsem obavy, že mě tam soudruzi se Svazarmu jako náhradníka nepustí,“ svěřuje se Antonín Kasper se svou tehdejší obavou. „V Autoklubu hned začali řešit, kdo se mnou pojede jako vedoucí výpravy. Byl to problém. A tak dali tu mou žádost do šuplíku a sekretářka mi to ani nesměla říct.“

Mezitím rotačky swindonské tiskárny Borough Press Limited nanášely tiskařské barvy do archů, z nichž později vzniknul dvacetistránkový program světového finále. Antonín Kasper se v něm usmíval způsobem, jakým to umí dodnes jen on, u krátkého profilu stejně jako sedmnáct dalších finalistů. Pokud dnes dostanete do rukou vyplněný exemplář, což při pečlivosti britských fandů není takový problém, jeho jméno u startovního čísla osmnáct je přeškrtnuté.

Neobvyklý závod se vším všudy
Antonín Kasper prožíval renesanci pardubického závodu všech závodů hned od začátku, jelikož nechyběl ve startovní listině už roku 1961. „Byl to šok,“ vzpomíná na své dojmy po prvním příjezdu na dostihové závodiště. „Koukám se na tra, na ten písek okolo a říkám, jak je to ouzký. S Janem Lucákem jezdil takovej‘ kluk, co dolejval metyl. Hned vyskočil: ‚vole, co blbneš, tady se jezdí na tom trávníku!“

Po návratu z prvního tréninku jej čekalo vyčinění trenéra Jana Lucáka, jak je pomalý. Nicméně učil se rychle, pracoval s převody a v závodě skončil pátý. Učil se po všech stránkách a vzal si ponaučení z fatálního střetu Ericha Stieglmeiera a Libora Dušánka. Zlatá přilba na dostihovém závodišti totiž měla pořádně daleko i k současné travnaté dráze a to především délkou kola. Spíše připomínala rychlostní závod a kromě jezdců na plochodrážních strojích se v parkovišti scházeli i závodníci v sedlech terénních strojů, v případě třiašedesátého v kubaturách 250, 350 a 500 ccm.

S motocykly se logicky experimentovalo. Kupříkladu Jaroslav Machač už v dvaašedesátém zabudoval motokrosový motor do plochodrážního rámu a se strojem nazvaným JM speciál opět rozšířil řady motokrosových třistapadesátek. Ještě dále zašel František Helikar, jenž jej v rozjížďce porazil o čtyři desetiny sekundy. Svou silniční Jawu přestavěl na terénní, a protože se tehdy na silničních okruzích startovalo roztlačením stroje s motorem v klidu, musel ji opatřit startovacím mechanismem.

Úpravy plochodrážních motocyklů směřovaly především k zabránění únavě materiálů vinou dlouhého zatížení na rozbité trati, protože se časy v sedmikolovém finále blížily devíti minutám. Antonín Kasper se roku 1963 soustředil na rám, který byl zpevněn několika výztuhami. Stejně filozofii bylo podřízeno rovněž použití odlišné přední vidlice. Problémům s velkou prašností obvyklou na travnatém dostihovém závodišti čelilo přimazávání primárního řetězu, zatímco přední kapotáž měla stroji dodat vyšší rychlost.

„Střední díly rámu praskaly a jak se motor zapíchnul do země, bylo to v háji,“ připomíná Antonín Kasper velké riziko tehdejší Zlaté přilby. „Proto jsem si připravil pásové železo, dal ho přes rám až k motoru a zakotvil ho. Kdyby mi prasknul rám, zůstal by motor viset na této pásovině a já bych zastavil bez pádu. Získal jsem i širší vidlici, kterou zkoušeli na ledech. Měl jsem speciální přimazávání řetězu, protože jak tvrdnul, ztráceli se koně. Dal jsem tam skleněnou nádobku a na motocykl jsem nasadil i kapotu.“

Rychlost byla samozřejmě klíčový předpoklad úspěchu. Stejně jako v současnosti se vítězem stal první muž v cíli finále, tehdy oficiálně nazvaného hlavní finálové jízda o 15. Zlatou přilbu. Ovšem kvalifikační proces byl zcela jiný. Každá kubatura motokrosařů jela svou jízdu, početný kontingent plochodrážníků byl rozdělen do dvou. Nejlepší postupovali rovnou do finále, zbývající měli šanci v opravných jízdách. A kdo neuspěl ani v nich, čekala jej finálová jízda útěchy.

V obou finálových jízdách startovali všichni dohromady, přičemž jednotlivé kategorie byly od sebe odděleny na základě propočtených handicapů. Tyto časové intervaly se rovnaly dosaženým časům jednotlivých rozjížděk, ale na základě zkušeností s taktizováním z minulých let a nepřekonatelnými rozdíly třináctého ročníku v srpnu 1961 byly již podruhé stanoveny maximálně na pětadvacet sekund.

Hon na bílé čepičky
Do finále se na základě svých časů kvalifikovalo dvaadvacet závodníků. Navzdory úpravám v reglementech, terénáři v kvalifikačních jízdách hodně taktizovali. Vítěz dvěstěpadesátek Arnošt Zemen zajel se svou motokrosovou ČZ pět kol v čase 6:14:0, zatímco ve třistapadesátkách byl František Helikar se svým hybridem pomalejší o dvě sekundy!

V rozhodující jízdě tím pádem měli terénáři třídy 250 ccm pouze vteřinový náskok před borci v sedlech třiastapdesátek. Půllitry pak čekaly dvacet sekund, zatímco plochodrážníci startovali s plným handicapem pětadvaceti sekund za nimi.

Nebylo divu, že se minimální náskok dvěstěpadesátek rozplynul již v prvé zatáčce. I když Jaroslav Machač a František Helikar těžili z náskoku díky taktizování s časy a svým hybridním motocyklům, plochodrážníci brzy stejně začali plnit úlohy favoritů. Čtyřiačtyřicetiletý Josef Sedil již před rokem na slavnostním večeru po závodě vykládal, že se do Pardubic vrátí ještě jednou vyhrát, aby se vyrovnal svému rádci Hermanu Gunzenhauserovi.

A nyní se jal své slovo plnit. Velmi rychle eliminoval svůj handicap. Ve druhém kole měl ztrátu jen sedmadvacet sekund, ve třetím již pouze sedmnáct. O kolo později již pronikl mezi terénáře, aby v pátém okruhu vedl o čtyři sekundy.

Přitom sám před závodem favorizoval Antonína Kaspera a nechal Hermana Gunzenhausera měřit jeho časy. Jenže hrdinovi našeho vyprávění se vůbec nepovedl start. Do první zatáčky se dle očitých svědků řítil jako pátý plošinář, ale posunul se na druhou příčku. Jenže se záhy dostal do potíží.

„Motocykl se mi přetočil a všichni mě předjeli,“ vypráví. „Byl to mžik. Deset, dvacet sekund. Ve výjezdu byla hlína a ti přede mnou tam zvedli prach. Byl jako zeď a já se sám sebe ptal, kudy mám jet.“

Oblaka zvířeného prachu snižovala viditelnost na pouhé dva metry, přesto se Antonín Kasper statečně probíjel vpřed. „Uvědomil jsem si, že musím jet, kde je ten kouř nejhustší,“ pokračuje. „Doufal jsem, že tam přede mnou nikdo nespad‘, ale na rovinku jsem vyjel v pořádku.“

Propad v pořadí byl nevyhnutelný. „Plochodrážníci měli na přilbách bílé povlaky a já teď ty bílé čepičky před sebou nestačil počítat,“ znovu si uvědomuje, že jeho boj o zlatou přilbu před půlstoletím začal de facto znovu. „S mechanikem jsme byli domluvený, že mně při průjezdu okolo depa rukou ukáže, kolikátej‘ jsem. Přijel jsem tam a on měl zvednutý obě ruce a kolega mu přidával ještě jednu další. Začal jsem předjíždět všechny, a to byla jakákoliv barva povlaku. A nakonec jsem před sebou viděl jen dva. Ale daleko. Daleko!“

Josef Seidl spěchající si pro druhou přilbu a Martin Tatum v roli jeho pronásledovatele. Jenže v pátém kole vedoucí Němec musel odstoupit pro závadu ventilového rozvodu. Bezmála šedesát tisíc hrdel v té chvíli zařvalo na podporu Antonína Kaspera. I když někdo nevěděl, že má na svém stroji startovní číslo dvanáct, poznal jej podle typického červeného svetru s bílými nárameníky a šátku s velkými puntíky.

„Josefu Seidlovi jsem se vyhejbal a viděl před sebou už jen jednu přilbu,“ graduje Antonín Kasper dramatičnost svého líčení. „Diváci mávali, křičeli, a je zlatá doma. Kolem silnice stáli kolegové ze špitálu. Byl to takovej‘ pocit, že musím.“

V šestém kole Antonín Kasper zrychlil asi o půldruhé sekundy. Náskok vedoucího Angličana se snižoval, ale k metě zbýval už jen jediný okruh. Na rovince proti startu český závodník zalehl do kapotáže s v rychlosti okolo sto šedesáti jel, jel a jel. Před poslední, Pavlovickou zatáčkou ztrácel ještě zhruba padesát metrů.

„Potřeboval jsem se Martinovi přiblížit potichu,“ odhaluje Antonín Kasper plán, který mu uzrál v hlavě. „Jenže lidi, kdy mě viděli, křičeli. Bál jsem se, že mi ho splaší a on ujede. Byl jsem schovanej‘ za svou kapotou, ale anglický JAPy letěly.“

Do posledního oblouku vtrhnul Antonín Kasper naplno. „Měl jsem spočítaný, že v Popkovický zatáčce musím bejt‘ u něj, než začne skládat motorku,“ vsadil vše na jednu kartu. „Jak začne zavírat, musel jsem kolem něj projet. Kdybych to nestih‘, šli jsme na hubu oba. Byl jsem vedle něho a viděl, že začal skládat. Nadechnul jsem se, zadržel dech. Vůbec jsem nedejchal a projel kolem něho. Hned jsem začal kličkovat, bál jsem se točit, ale on už mě nestihnul.“

Nelze zapomenout
V cíli Antonínu Kasperovi naměřili čas 8:22,4, zatímco na poslední chvíli poražený Martin Tatum zaostal po sedmikolové honičce o pouhé dvě sekundy. Unavený, zaprášený, ale nesmírně šastný český hrdina si přišel na nejvyšší stupínek pro blyštivou zlatou přilbu. Nadšené publikum mu přichystalo bouřlivé ovace. Diváci vtrhli na plochu, což byl nešvar, jehož se pardubičtí pořadatelé dokázali zbavit až ve Svítkově při jubilejní třicáté Zlaté přilbě roku 1978. A Antonín Kasper vmžiku létal nad jejich hlavami vysoko do vzduchu.

Avšak největší poklonu mu vysekl Martin Tatum, když ze sekretariátu volal domů. „Čekal dítě (syna Kelvina, jenž to později dotáhl až do světové špičky – pozn. redakce) a manželka se ho ptala, jak dopadl,“ říká Antonín Kasper. „Odtušil, že druhej‘. Z druhý strany se musela ozvat otázka, proč až druhej‘. On reagoval, že ten první byl prostě lepší. To je věta, kterou jsem nikdy neslyšel. Nehledal výmluvy. Žádná díra nebo, že motorka nejela, ale řekl to na rovinu. A pak jsme za to vzali a pořádně to oslavili na střeše Grandu.“

Tečkou našemu příběhu by mohlo být konstatování, že Ron Mountford, který nakonec oblékl vestu se startovním číslem osmnáct ve světovém finále, si ve Wembley ani neškrtl. Dnes je jeho jméno povědomé jen expertům plochodrážní historie. Naproti tomu Antonín Kasper, který s Ronem Mountfordem shodou okolností později závodil za Coventry, vešel o stejném víkendu v Pardubicích do nejširšího povědomí. A příběh patnácté Zlaté přilby Československa stále nekončí.

Stále se najde dost pamětníků, kteří vám budou vyprávět o muži v červeném svetru, jenž na poslední chvíli sebral zlatou přilbu z hlavy jakéhosi Angličana. Miloslav Čmejla o tom předloni natočil dokument přímo na dostihovém závodišti. A když kurátorka pardubického muzea Věra Doležalová plánovala letošní výstavu o počátcích ploché dráhy v Pardubicích, požádala Antonína Kaspera o zapůjčení nejen vítězné trofeje, ale i dalších závodnických propriet.

Čas sice běží, ale ani Antonín Kasper nezapomíná. Každý rok se před Zlatou přilbou přijde na dostihové závodiště poklonit k pomníčku pěti mužů, jež na pardubické trávě nechali to nejcennější. Dobře si uvědomuje, že mezi nimi je i Antonín Vilde, který právě v okamžiku jeho triumfu bojoval v pardubické nemocnici o život. Bohužel ve středu 18. září svým zraněním z opravné rozjížďky plochodrážníků podlehl. O rok později se už Zlatá přilba Československa pořádala jako ryze plochodrážní podnik ve Svítkově.

15. Zlatá přilba Československa – Pardubice:
1. Antonín Kasper (CS), 2. Martin Tatum (GB), 3. Ervín Krajčovič (CS), 4. František Helikar (CS), 5. Josef Šafář (CS), 6. Otto Lantenhammer (D), 7. Karel Polák (CS), 8. Dieter Klei (DDR), 9. Pavel Mareš (CS), 10. Arnošt Zemen (CS), ve finále dále startovali Bohumír Bartoněk (CS), Jan Knedlík (CS), Oldřich Klaudinger (CS), Jan Brabec (CS), František Höffer (CS), Pavel Tůma (CS), Jiří Němeček (CS), Fred Willamowski (DDR), finále nedokončili Josef Seidl (D), Borek Řípa (CS), Rudolf Havelka (CS) a Jaroslav Machač (CS)

Foto: Antonín Škach, Jiří Havlíček a archív autora