Divišov – 18. července 1993
Favoritem juniorského šampionátu anno domini 1993, tehdy po rozpadu československé federace prvního s přídomkem České republiky, byl bezesporu Antonín Šváb. V dvaadevadesátém jen těsně podlehl Tomáši Topinkovi, jehož měl záhy následovat na Britské ostrovy. Titul nejlepšího českého juniora by byl skvělou vizitkou, navíc finálová část vrcholila před jeho prakticky domácím publikem v Divišově. Jenže na scénu se dral Jiří Štancl, který nakonec synovi někdejšího klubového kolegy svého legendárního otce vypálil rybník. Přitom jeho cesta na vrchol začala vzhledem k nepříznivé konstelaci už v předkvalifikaci na podzim dvaadevadesátého, během níž si odskočil na extraligu do Březolup.

Plochodrážní debut se zlátnoucím listím padajícím ze stromů
Plochodrážní sezóna anno domini 1991 dohrála svou roli až na konec scénáře, který nepsal nikdo jiný než sám osud. Všechny tituly již našly své majitele, přičemž prvním byl Stanislav Dyk, který již v půli února zasedl na ledařský trůn. O čtvrt roku později se Bořivoj Hádek stal dlouhodrážním šampiónem. Jeho mladší bratr Jan počátkem června podlehl v boji o juniorské zlato nejen mistru Janu Fejfarovi, ale i Jiřímu Hurychovi, jehož pouhý týden po poslední juniorce ve Svitavách čekala fatální cesta do francouzského Miramontu. Počátek září korunoval Petra Vandírka a Jana Holuba na československé šampióny ve dvojicích, avšak druhý den se v Březolupech stal individuálním šampiónem Václav Milík.

V extralize se Pardubice a Praha střetly poprvé až koncem října a podruhé vůbec, avšak po remíze Východočechů v Chabařovicích a prohře v Březolupech bylo o titulu Pražanů víceméně rozhodnuto. Za těchto okolností český fanoušek už spíše odpočíval a těšil se na rok 1992, avšak pro jednapadesát mladých plochodrážníků byl klíčový víkend 19. – 20. října. V juniorském šampionátu republiky 1992 pro ně bylo vyhrazeno pouhopouhých dvacet míst.

Předkvalifikační program zahrnoval pro každého z nich účast v jednom ze třech závodů v sobotu a v jednom v neděli. Posléze se body sečetly a sestavila se konečná klasifikace. Mezi těmi, kteří tehdy prošli svým ostrým závodním debutem, byl i Jiří Štancl, který se na kariéru připravoval pod starostlivým okem svého otce.

V sobotním závodě vyhrál všechny své rozjížďky, zatímco v neděli jej o maximum připravil pouze prasklý řetěz. V celkovém pořadí jej tím pádem překonal nejen neporažený klubový kolega Antonín Hrubant, ale také Martin Šerý, který se po vojně vrátil do Březolup. Jistě není bez zajímavosti, že stejný počet bodů nasbíral Jaroslav Petrák. Právě on drží primát, protože jako jediný z účastníků tehdejší předkvalifikace nepověsil kombinézu na hřebík. Nepočítáme-li ovšem svitavského Richarda Bergera, tehdy šestatřicátého, jenž se letos do sedla vrátil coby veterán.

Z dopolední předkvalifikace nejen do juniorky 1993, ale i do odpolední extraligy
Hlavní cíl postupu do semifinále juniorského šampionátu byl ovšem s přehledem splněn. Nová sezóna zaklepala na dveře. Na kalendáři byl list s nedělí 5. dubna a Jiří Štancl vyrazil v doprovodu svého otce na trénink do Mšena, které se tehdy po krátké pauze znovu vrátilo do termínového kalendáře.

„Upadl jsem a zlomil si ruku a nohu,“ vypráví Jiří Štancl, kterak se jeho plány na sezónu 1992 rozplynuly jako dým. Už o týden později totiž startovala semifinálová skupina B svým prvním podnikem na pražské Markétě. A mladý plochodrážník, který začal závodit pod hlavičkou soukromého jezdce, ho logicky nemohl stihnout. Chyběl i o čtrnáct dnů později ve Svitavách, avšak devátý den měsíce května ve Slaném už nikoliv.

„Ve Slaným jsem upad‘,“ čte ze sešitu, který si po celou svou kariéru pečlivě vedl, a do něhož si vedle záležitostí technického charakteru a výsledků zaznamenával i různé osobní postřehy. „Sklouznul jsem, když jsem chtěl předjet Romana Vandírka (mladšího bratra Petra – pozn. redakce). Nevěděl jsem kudy a byl tam obrubník, po kterým jsem se sklouznul.“

O tři týdny později v Divišově už vyhrál všechny rozjížďky. Jenže díky úvodní absenci skončil až dvanáctý a do finále nepostoupil. „I když jsem ten rok odjel třicet čtyři závodů, v juniorským finále jsem byl jen náhradník,“ nezastírá dodnes své zklamání, že nebyl dosazen mezi finalisty, což by si minimálně svým divišovským výsledkem zasloužil. „V Pardubicích jsem si jen nechal převzít motorky, ale nezávodil jsem. Akorát jsem nepochopil, že mě do finále juniorky nedosadili, protože by bylo určitě zajímavější.“

Jenže šikovný junior si roku 1992 nemohl na nedostatek příležitostí rozhodně stěžovat. Extraligová dvojutkání jezdilo šest týmů, první ligu, která se po dvou letech opět vrátila k modelu čtyřutkání, pět. Pravidla o hostování závodníků mladších jednadvaceti let nebyla svázaná žádnými limity. Jiří Štancl postupně oblékal vesty Pardubic, Slaného, Plzně a Březolup v extralize a Racku a Čakovic v první lize. Nadto si jeho služby nenechal ujít Liberec, který se po diskvalifikaci z první ligy 1991 realizoval v seriálu mezinárodních závodů s Lipskem, Landshutem a Natchbach-Loipersbachem nazývaný Pohár 4L podle počátečních písmen jeho účastníků.

„Byla to dobrá sezóna,“ uvědomuje si Jiří Štancl dnes. „Junioři mohli hostovat kdekoliv, aby se svezlo. To bylo dobrý nejen pro mě, ale i pro Topase nebo Tondu Švába. Pak se k nám v devadesátým třetím přidal i Mário Jirout. Těch závodů bylo víc, závodilo se a bylo jedno s jakou vestou.“

Sezóna se točila ve víru závodů, až se přiblížil říjen se svým prvním víkendem, který byl vyhrazen juniorské předkvalifikaci v Pardubicích. Pouze prvních deset mužů finále 1992, pakliže vyhovovali věkově, jí bylo ušetřeno. A potom částečně slánský Roman Pergler, který byl ve Svítkově přítomen v roli pohotovostní rezervy, pakliže by nedorazilo osmačtyřicet závodníků. To se nakonec povedlo, takže startovní listiny šesti závodů dvoudenního klání, byly naplněny.

„Výsledky jsem měl, že by mě mohli dosadit,“ přemítá Jiří Štancl dnes. „Ale asi jsem ty výsledky neměl tak dobrý (smích). A asi to tak bylo nejlepší. Kvalifikaci jsem vyhrál. Maximum třicet bodů. Zkušenosti už byly větší oproti kvalifikaci v jednadevadesátým, kdy jsem ani nevěděl, kam se mám postavit na start. Tak jsem si prostě někam stoupnul, odstartoval a závodil. Hlavně aby člověk nepřetrhnul pásku, nepřejel čáru a dojel do cíle. Už jsem ale dokázal i předjíždět. I ze čtvrtýho místa na první a to byl můj první závod.“

V říjnu 1992 už ovšem musel řešit problém jiného charakteru. Sobotní kvalifikace kolidovala s extraligovým utkáním Březolupy vs. Chabařovice a kouč domácích Miloš Plzák ho chtěl mít v sestavě ve snaze odvrátit pád do první ligy.

„Březolupy od Pardubic nejsou daleko,“ přibližuje Jiří Štancl své tehdejší uvažování. „A Pepa Laštovka mě dal do závodu dopoledne, a to stihneme přejet. Spali jsme v hotelu u Vítka Formánka v Bohdanči a pamatuju, jak se Pavel Koten v neděli ráno smál, co pojedeme odpoledne.“

Vybrušování formy
Do Pardubic se Jiří Štancl vrátil o půl roku později, když startovala semifinálová skupina B svým prvním podnikem. „Dráha dobrá, trochu díry, celkově dvanáct bodů a třetí místo,“ předčítá Jiří Štancl ze svých záznamů z doby před dvaceti lety. Na pódiu mu společnost vytvářeli Marián Jirout a Antonín Šváb, jenž se zlatým věncem stylizoval do role favorita.

Antonín Šváb mával z nejvyššího stupínku také následující týden ve Slaném, když v rozjezdu o druhé místo porazil místní René Juna Pavla Ondrašíka. „Jednou jsem upad‘ z prvního místa,“ vysvětluje Jiří Štancl, proč skončil až čtvrtý, a vzápětí ho pobaví poznámka z jeho závodního deníku. „Dostal jsem v nájezdu štafle!“

V půli května se ovšem Antonín Šváb dočkal první porážky, kterou mu uštědřil hrdina našeho vyprávění. „Měl jsem jedenáctku,“ vzpomíná. „Dráha byla tvrdá, celkově jsem dělal čtrnáct bodů a skončil první. Rozjížděl jsem se s Tondou a porazil ho.“

Snad právě tehdy si pražský borec uvědomil, že mu v osobě Jiřího Štancla roste zdatný protivník. „Rivalita mezi náma byla velká,“ přemítá Jiří Štancl. „O rok dřív Tonda skončil za Topasem a teď byl největší adept na vítězství. Byl z nás nestarší, ale já ho prostě v těch Chabařovicích ozávodil.“

K jejich další konfrontaci došlo až ve finálové sérii. Semifinálová skupina sice skončila v Kopřivnici, avšak Antonín Šváb se musel omluvit, protože z předkola ve francouzském Marmande postoupil do prvního kola mistrovství světa jednotlivců v polském Gorzowě.

„V první jízdě jsem odstoupil z prvního místa kvůli motoru,“ líčí Jiří Štancl. „Asi se zadřel, už nevím. Pak mě v opakovačce porazil Renda Juna a já skončil čtvrtý.“ Na severomoravském obru nepoznal hořkost porážky Jiří Rafaj. Díky vynechání kopřivnického závodu skončil Antonín Šváb v celkovém pořadí skupiny třetí. Jiřímu Štanclovi patřila druhá příčka, jelikož ho o bod předčil slibný debutant Marián Jirout.

„Už ve skupině to bylo vyrovnaný,“ komentuje Jiří Štancl výsledky. „Měl jsem výpadky na motor, ale sešli jsme se tři nejlepší a postoupili do finále.“ Než se rozhořel boj o český juniorský titul, konfrontaci obou soupeřů nabídla dvojice severočeských pouáků.

„V Chabařovicích jsme jeli Memoriál Jiřího Hurycha,“ pokračuje Jiří Štancl ve svém vyprávění závodem, který v českém kalendáři zůstal doposud, by už nedisponuje startovní listinou složenou z borců mladších jednadvaceti let. „Obsadil jsem první místo a s Tondou jsem si oproti loňsku jen vyměnili barvy věnců. Měl jsem patnáct bodů a v poslední jízdě jsem šel z třetího místa na první přes Jiřího Šovíčka a Tondu. O tejden později se jela mezinárodní Grand Prix Liberce a já vyhrál zase s patnácti bodama. Tonda byl o bod druhej‘. Před finále juniorů jsem byl víceméně v laufu.“

Vyrovnaný duel
Volné mítinky v Chabařovicích a v Liberci jakoby skutečně předznamenaly finálovou část juniorského šampionátu České republiky 1993. Klíčový okamžik se odehrál v rozjížďce s číslem tři, jejímž cílem se prohnal Jiří Štancl před Antonínem Švábem.

„Udělal jsem lepší start,“ vybavuje si Jiří Štancl klíčový moment, který z něho udělal nejen vítěze závodu, ale i číslo jedna průběžné klasifikace. „A na Markétě se horko těžko předjíždí, když někdo před tebou neudělá chybu. Markéta je jednokolejka, ale pamatuju si tam i dobrý závody. I v extralize, když jeli to nejlepší, co měli, proháněl jsem je. Když byla možnost, chtěl jsi to těm starším ukázat. Měli víc zkušeností, který já teprve sbíral, takže tě buď natáhli nebo přivřeli. Junioři jezdí víceméně bez zábran. Podrží a buďto to vyjde nebo to lítá. Když je člověk starší, přemejšlí jinak. Zase když závodíš proti lepším závodníkům, neudělaj‘ ti sviňárnu. Navíc se navzájem znaj‘ a vědí, co od sebe čekat.“

Ale zpátky k juniorskému finále, které pokračovalo hned o týden později ve Svitavách. „Věděl jsem, že Tonda s Máriem budou největší soupeři,“ přibližuje Jiří Štancl svou strategii. „Proto jsem si schovával novou hranu na ně. Ale když jsi někdo nechal hranu na tebe, musel jsi odstartovat, aby ti na konci nechyběly body.“

A to se mu ve svitavské rozjížďce s číslem šest nepodařilo. „Jezdil jsem tři kola za Michalem Šnajberkem,“ popisuje. „Až v poslední zatáčce jsem ho z výjezdu podjel. Udělal jsem špičku a podjel ho. Nemoh‘ jsem si dovolit ztrácet body.“

Jenže tomu se stejně nevyhnul, protože hned v další sérii narazil na Antonína Švába, který stejně jako on doposud nepoznal hořkost porážky. „S Tondou jsme se za celou sezónu už dobře znali, nedělali si prasárny a komu to lepší sedlo, vyhrál,“ předesílá před líčením událostí z desáté jízdy. „On odstartoval. Pustili jsme spojku a už tam byl o trošku přede mnou. Zkoušel jsem ho, ale on se nenechal předjet. Přece jen byl o rok starší.“

Jiří Štancl už s nikým neprohrál, takže patnáctibodové maximum Antonína Švába vyrovnalo jejich skóre na hrotu průběžné klasifikace. V pátek ob týden později bylo proto pokračování jejich duelu v Pardubicích očekáváno s o to větším napětím. Avšak ouha!

„Pardubice uplavaly,“ odvíjí Jiří Štancl ni svého vyprávění. „Pršelo, dráha byla blátivá a jezdci nechtěli nastoupit ani na první jízdu. Chodili za tátou, a jim řekne, že se to nedá jet a jemu se to potom vrátilo, že zrušil závody. Já si o tréninku zkusil to blátíčko a pěkně jsem si namlel.“

Pořadatelé se pokoušeli neblahý osud svého závodu zvrátit. „Mário Jirout si myslel, že nás s Tondou dohoní a ještě udělá mistra, i když ztrácel osm bodů,“ vybavuje si Jiří Štancl. „Závodník už byl, ale taky špatnej‘ startér. Jak byl lehoučkej‘, nešlo jim to naladit. Chtěli posunout lajnu metr a půl dovnitř, že se tam nebude předjíždět, ale nakonec se rozhodlo, že se závod zruší a nebude se opakovat.“

Dvojitý triumf
Hned v neděli byl totiž naplánován závěrečný mítink finálové části v Divišově. Korunovace mistra juniorů byla pro místní klub nejvýznamnějším počinem od října roku 1990, kdy brány obnoveného stadiónu otevíralo finále mistrovství republiky družstev. Posun pardubického závodu by Divišovským zkřížil plány. A to tím spíše, brousili-li si zuby na pohled na Antonína Švába na mistrovském piedestalu.

„Byl to můj nejtěžší závod,“ povzdechne si Jiří Štancl ještě po dvaceti letech. Po dvou sériích měl on stejně jako Antonín Šváb po šesti bodech. Pražan přidal další trojku v rozjížďce s číslem devět. Sotva projel vraty do depa, Jiří Štancl vyjel na ovál. S bílým povlakem na přilbě měl čelit Michalu Makovskému, který tady o šest let později získá titul mistra republiky jednotlivců, Michalu Šnajberkovi a svému plzeňskému kolegovi Janu Hádkovi.

Michal Makovský na počátku své kariéry nevozil žertovný nápis „nebezpečí zřícení“ na své vestě jen tak zbůhdarma. Upadl i tentokrát a k zemi musel kvůli němu raději i Jan Hádek. Pardubičan byl diskvalifikován a zbývající trojice stanula na startovním roštu znovu.

„Říkal jsem Honzovi, a mi to nedělá těžší a on bouchnul do pásky,“ vypráví Jiří Štancl, jemuž dělala starosti jeho stále ojetější zadní pneumatika. „Šetřil jsem novou hranu na Tondu a na jedný hraně jel už třetí jízdu. Místo Honzy šel náhradník David Suchan, kterej‘ měl novou gumu. Dostal se přede mě, ale stejně jsem ho ozávodil.“

A pak už nezbylo než čekat na rozjížďku s číslem šestnáct, kde se oba vedoucí borci celého šampionátu měli utkat v rozhodujícím boji muže proti muži. „Stál jsem zvenku,“ vybavuje si Jiří Štancl postavení na roštu, kde mezi ním a Antonínem Švábem v modrém povlaku byl ještě Lubomír Batelka a u vnitřního okraje Miloš Müller. „Dobře jsem odstartoval a Tondu ozávodil už od startu. V první zatáčce jsem ho už jen zavřel.“

Když Jiří Štancl v čase 65,74 sekund proburácel cílem, vedl šampionát o jediný bod. Přestávka na úpravu dráhy se vlekla jako ostatně pokaždé v Divišově v onu dobu. A přitom sedmnáctá jízda mohla určit majitele zlaté medaile. „Měl jsem tam Jirku Rafaje, Mária a Jirku Šovíčka,“ nemusí si Jiří Štancl tentokrát vůbec pomáhat svými poznámkami. „Chtěl jsem, jestli by mě Mário nepustil. Ale jemu šlo o bronz před Šovajzem. Až přišel Jirka Jirout, že máme závodit a nedohadovat se.“

Ani teď neměl Jiří Štancl vyhráno. „Jirka Šovíček jezdil první, já za ním a Mário za náma,“ popisuje situaci, která by v případě triumfu Antonína Švába v rozjížďce s číslem devatenáct neznamenala nic jiného než rozjezd o celkový triumf v šampionátu. „Ale já jsem ho nakonec předjel.“

S patnácti body na svém kontě mohl Jiří Štancl oslavovat. „Byla to moje první sezóna ve finále mistrovství republiky juniorů a já se stal mistrem,“ připomíná. „Byl to jeden ze splněných cílů, který jsem chtěl dosáhnout, a podařilo se. A vezmi si, kolik lidí tam bylo z Olympu a jelo na Tondu, aby mě porazil. I s ním jich bylo osm, takže to měl lehčí. Proto to pro mě bylo dvojitý vítězství, protože jsem to měl složitější.“

Cesta vpřed vede přes Anglii
Krásný broušený pohár z borského skla, který nechal vyrobit Alexander Kopecký tehdy spolupracující s Jiřím Štanclem starším na vývoji motorů BM, dodnes zdobí vitrínu juniorského mistra republiky 1993. Nicméně svého následovníka z české juniorky se už nedočkal.

Do finálové části roku 1994 vlétl Marián Jirout stylem velké vody. V Praze šel od vítězství k vítězství, zatímco Jiřího Štancla porazil ještě Roman Kubeš. V Pardubicích skončil obhájce titulu se čtrnácti body stejně jako jeho vyzývatel, jenž ho v rozjezdu o zlatý věnec porazil. Stejná situace nastala i druhý den ve Mšeně, ovšem s rozdílem, že Jiří Štancl Pardubičanovi jeho porážku oplatil. Shodou okolností šlo o jeho poslední start v podniku české juniorky, protože v červencových závodech v Divišově a v Chabařovicích už chyběl.

„Měl jsem závody v Anglii,“ odhaluje prozaické příčiny. „Barum Trophy v King’s Lynn jsem skončil třetí den a druhý den Exeter Select vs. Czech Select. Chtěl jsem hlavně jezdit proti dobrejm‘ závodníkům. Když porážíš ty dobrý, staneš se taky dobrým. V Británii tehdy jezdili všichni. Tady jsi udělal chybičku a nic se nedělo, ale tam jsi udělal chybičku a hned ti strkali přední kolo vedle tebe. Musel jsi bejt‘ ostřílenější, jezdilo se večer a na úzkejch‘ drahách.“

V britské lize se už etablovali i jeho vrstevníci. „Topas jezdil v King’s Lynn, Tonda v Exeteru a já čekal na pracovní povolení,“ připomíná skutečnost devadesátých let. Dočkal se ho v květnu a ve čtvrtek 26. května prošel debutem v barvách Sheffieldu, kdy v domácím duelu proti Exeteru nasbíral čtyři body s jedním bonusem.

„Měl jsem špatnej‘ vejfuk,“ vybavuje si. „Nejelo to od startu. Druhej‘ den v Oxfordu jsem už vyhrál svou první jízdu v Anglii. Vejfuk mi půjčil Simon Wigg a já s Romanem Matouškem dělal nejvíc bodů.“

Britské angažmá však do života Jiřího Štancla vneslo hektičnost. „Pořád jsem někam lítal,“ říká. „Sednul jsem do letadla a jen spal. V červnu jsem měl šestnáct závodů v Čechách, v Anglii, mistrovství světa v Maďarsku a bundesligu v Neubrandenburgu.“

Letmý pohled do diáře hovoří za vše. Finále české juniorky startovalo na Markétě v úterý 14. června. Ve čtvrtek už závodil v Sheffieldu, v pátek pokračovalo juniorské finále v Pardubicích a v sobotu ve Mšeně. V neděli už musel za svůj klub nastoupit ve skotském Glasgow.

Absence v posledních dvou závodech juniorského finále měla dohru. „Chtěli mi dát distanc,“ popisuje kroky České motocyklové federace, která před AČR zastřešovala motocyklový sport u nás. „Nakonec jsem ho ale dostal přes zimu, když nebyla sezóna. Nepřikládal jsem tomu velkou váhu. Oni mě potřebovali, byl jsem do šestýho místa v mistrovství světa a brali za mě peníze z ministerstva školství.“

Přitom postoj řídícího orgánu dodnes nechápe. „Řádně jsem se omluvil,“ argumentuje. „Poslal jsem dopisy, do Divišova přišel, ale je zajímavý, že do Chabařovic ne. ČMF argumentovala, že jsem pořadatelům zkazil závody, že Mário vyhrál titul jednoduše. Měli pravdu, ale já chtěl jezdit v pořádný konkurenci. A toho přejíždění a cestování bylo prostě hodně. Byla to teprve moje třetí sezóna, co jsem závodil. V Anglii jsem byl sám, musel jsem všechno řešit. Anglicky jsem mluvil rukama a nohama, ale chtěl jsem závodit. Mělo to tak asi bejt‘.“

O rok později se stejnou cestou vydal i Marián Jirout. Českou juniorku ovládl generačně nesmírně silný plochodrážní ročník 1975, jehož byl Jiří Štancl úspěšným předvojem. Avšak to bychom se od našeho příběhu dostali až přespříliš daleko.

Mistrovství ČR juniorů – 3. finálový závod:
1. Jiří Štancl (Plzeň) 15, 2. Antonín Šváb (Praha) 14, 3. Jiří Šovíček (ZP) 11+3, 4. Marián Jirout (ZP) 11+2, 5. René Juna (Slaný) 9, 6. Robert Král (Slaný) 8, 7. Lubomír Batelka (Praha) 8, 8. Martin Paták (VTJ) 7, 9. Jiří Rafaj (Praha) 7, 10. Jan Hádek (Plzeň) 6, 11. Pavel Ondrašík (Praha) 4, 12. Martin Kubeš (Praha) 3, 13. Dušan Kšír (Praha) 3, 14. Michal Makovský (ZP) 2, 15. Miloš Müller (Chabařovice) 1, 16. Michal Šnajberk (Praha) 1; náhradníci David Suchan (Praha) 8, Roman Kubeš (Praha) 2 a Petr Popelka (VTJ) 0.

Mistrovství ČR juniorů 1993:

	Praha	Svitavy	Divišov	TOT
	26.6.	3.7.	18.7.
1. Jiří Štancl, Plzeň	15	14	15	44
2. Antonín Šváb, Praha	14	15	14	43
3. Marián Jirout, ZP Pardubice	11	10	11+2	32
4. Jiří Šovíček, ZP Pardubice	7	12	11+3	30
5. Lubomír Batelka, Praha	9	9	8	26
6. Martin Paták, VTJ Pardubice	8	8	7	23
7. Robert Král, Slaný	4	10	8	22
8. René Juna, Slaný	3	8	9	20
9. Dušan Kšír, Praha	7	10	3	20
10. Pavel Ondrašík, Praha	7	5	4	16
11. David Suchan, Praha	1	6	8	15
12. Michal Šnajberk, Praha	9	4	1	14
13. Jiří Rafaj, Praha	6	1	7	14
14. Jan Hádek, Plzeň	7	0	6	13
15. Martin Kubeš, Praha	6	2	3	11
16. Michal Makovský, ZP Pardubice	3	3	2	8
17. Miloš Müller, Chabařovice	1	2	1	4
18. Roman Kubeš, Praha	–	–	2	2
19. Petr Popelka, VTJ Pardubice	0	0	0	0

Poznámka: závod v Pardubicích, plánovaný jako třetí v pořadí na 16. července, byl bez náhrady zrušen

Foto: archív Jiřího Štancla a Lubomír Hrstka