Pardubice – 23. září 1973
V září roku 1973 se Pardubice chystaly na jubilejní pětadvacátý ročník Zlaté přilby Československa. Již deset let uplynulo od chvíle, kdy Antonín Kasper v červeném svetru a s puntíkatým šátkem okolo krku na poslední chvíli sebral krásnou trofej obrýlenému Angličanovi Martinu Tatumovi. S přesunem do Svítkova se však českým borcům vítězství v závodě všech závodů vyhýbalo. Antonín Kasper byl roku 1964 druhý a poté v letech 1965 a 1967 třetí. Po něm se na pódiu umístili František Ledecký a Miloslav Verner, avšak export zlatých přileb přerušil před čtyřmi desítkami let až Milan Špinka.

Tajný debut deset let před triumfem
Coby syn slavného závodníka neměl Milan Špinka do plochodrážních dep příliš daleko již od svého útlého dětství. Jenže na návštěvu Zlaté přilby si musel pořádně dlouho počkat. Jan Lucák si nechal nasadit na hlavu dvanáctý klenot čtyři měsíce a čtyři dny po jeho narození, aby poté závodiště patřilo deset let pouze dostihovým koním.

V neděli 20. srpna ale desetiletý Milan Špinka při renesanci závodu všech závodů nechyběl. A nenechal si ujít ani patnáctý ročník, by jej otec Miloslav musel vynechat, protože si o pár dnů dříve popálil ruce horkým asfaltem.

„Byl jsem tam s otcem pochopitelně vždycky,“ otevírá stavidla přílivu svých vzpomínek. „Poprvé na trávě. Depo bylo ještě tam, kde stáli koně. Už měsíc dopředu se jezdilo trénovat. Bylo to volný. Kdo chtěl, přijel, zavřela se vrata a trénovalo se.“

Při jedné takové příležitosti se dostala řada i na dospívajícího Milana. „Když mi bylo dvanáct, otec mi to půjčil, a se svezu,“ vzpomíná na úžasný zážitek starý půl století. „Jel jsem pomalu. Bag, bag, bag. To bylo moje první svezení na renbáni, což byl v Pardubicích vžitej‘ název pro dostihový závodiště.“

Dům Špinkových býval místem tradičních dostaveníček plochodrážních příznivců a to nejen před Zlatou přilbou, po níž Miloslav Špinka prahnul stejně vytrvale jako bohužel marně. „Na motorkách se pracovalo v dílně,“ vypráví Milan Špinka. „Mechanici Olda Jelínek a Honza Semínko byli pořád u nás. Někdy se stavil i Pavel Svědíků. Dělal mechanika Rudolfu Havelkovi, ale bydlel v naší ulici hned naproti.“

Klika u dílny se netrhla především, když se blížila Zlatá přilba. „Ani si už nepamatuju všechna ta jména,“ říká Milan Špinka s omluvným úsměvem. „Byl jsem malej‘. Nebylo tolik závodů jako dnes, byl čas a přípravy na velkej‘ závod byly velký.“

Po stopce ve čtvrtfinále rovnou mezi nejlepších šest
Čas běžel a vedle pardubického Mistra Špinky začal závodit i jeho syn Milan. V září osmašedesátého debutoval v semifinále kvalifikace o mistrovství republiky 1969. V pardubickém Svítkově neprohrál jedinou rozjížďku, a by se záhy dočkal studené sprchy nulového zisku v pokračování kvalifikačního procesu v Třinci, bylo jasné, že v případě Špinkových nepadlo jablko daleko od stromu.

Pozvánka do startovní listiny legendárního závodu pořádaného pardubickým klubem na sebe nenechala dlouho čekat. V devětašedesátém poznamenal závod všech plochodrážních závodů pozdní příjezd hvězd kvůli ranní mlze na londýnském letišti Heathrow, a hrdina našeho vyprávění skončil svou pou již ve čtvrtfinále. Stejně se mu vedlo o rok později, kdy už oblékal vestu RH Praha. Výraznější stopu při Zlaté přilbě Československa zanechal až v jednasedmdesátém. Přitom rozhodně nešlo tvrdit, že by všechno šlo jako po drátku.

„Měl jsem tři motorky a zkoušel, která bude lepší,“ vzpomíná Milan Špinka. „V tréninku se mi to zvedlo z výjezdu a celou rovinku jsem padal. Stopy po odřeninách po škváře mám na rukách dodnes. Pan primář Černý mi říkal, že mám roztrženou kombinézu. Nařídil mi, a si to sundám. A já koukal dírou v kůži rovnou na sval.“

Jenže sobota končila až vylučovacími jízdami, takže první pomoc se stala dílem okamžiku. „Pan primář mi to přelepil páskou,“ popisuje Milan Špinka lékařovu improvizaci. „Vyhrál jsem vylučovačku a pak jel do nemocnice. Pan doktor Voženílek mi to sešil a já se druhej‘ den dostal až do velkého finále.“

Cílovou metu protínal jako šestý. Mezi šesti nejlepšími nechyběl ani napřesrok, kdy si odvážel čtvrtou příčku. „Nestalo se nic výjimečnýho a už si to nepamatuju,“ pátrá Milan Špinka ve své paměti marně ve snaze vybavit si alespoň maličký detail. „Dostal jsem se do finále, ale byl to celkově takovej‘ tuctovej‘ rok. Na ledě jsem se nedostal do finále, protože jsem třikrát upad‘ v Inzellu. Nevzpomínám si na nic výjimečnýho.“

Problém Oslo
Zato rok 1973 stál nepochybně zato. Prvních osm postupových míst v kontinentálním finále světového šampionátu jednotlivců v Leningradě sice obsadili výhradně domácí, takže se Milan Špinka v evropském finále v Abensbergu objevil jen jako náhradník. Nechyběl však mezi šestnácti nejlepšími ledaři světa v Inzellu, kde skončil šestý a jen tři body od bronzu. Poprvé v kariéře se kvalifikoval do finále mistrovství světa na dlouhé dráze v norském Oslo, což se však paradoxně ukázalo jako možný kámen úrazu pro jeho start při Zlaté přilbě Československa.

„V Oslu se jelo ve středu před Přilbou,“ vysvětluje dnes po čtyřiceti letech. „Dostali jsme se sem se Zdeňkem Majstrem a vedení rozhodlo, že v Pardubicích nepojedeme, protože se nestihneme vrátit z Norska. Jenže já se ohradil, že Zlatou přilbu jet chci.“

Řešení bylo nasnadě. „Mechanik a vedoucí výpravy jeli Volhou kombíkem s motorkama a my se Zdeňkem letěli,“ říká Milan Špinka, přičemž je potřeba zdůraznit, že se v sedmdesátých letech tolik nelétalo jako dnes kvůli úsporným opatřením. V Oslo skončil desátý, nicméně dodnes nezapomněl na kousek, jímž Ole Olsen ve finálové rozjížďce sebral titul Hansi Sieglovi.

„Hans Siegl byl šampión, hvězda a měl na vyhrání,“ vzpomíná na vyvrcholení závodu, v němž Ole Olsen ztratil jediný bod právě s neporaženým Hansem Sieglem, na něhož znovu natrefil ve finále. „Ole ho ve finále mistrovsky vyřadil. V nájezdu ho vyvez‘ ven a ujel, zatímco Hans dojel až poslední a přišel o zlatou.“

Sotva však skončil závod v Oslo, Milan Špinka neměl v hlavě nic jiného než Zlatou přilbu v Pardubicích. „Letěli jsme v pátek ráno,“ vybavuje si. „A v sobotu začínala Přilba.“ Pardubice se na svůj plochodrážní svátek vyšňořily o to více, že se jejich parádní mítink dočkal svého jubilejního pětadvacátého pokračování.

Pořadatelé připravili novou dráhu, která se vyznačovala cihlově červeným povrchem. Každý ze závodníků nafasoval vestu s nápisem 25. ZP ČSSR, která po závodech zůstala v jejich vlastnictví. I když podnik naživo snímaly televizní kamery, pronikavě se zvýšil počet prodaných vstupenek.

A když už jsme u televizích pracovníků, zvláštní štáb pracoval na dokumentu Zlatá jubilantka. Vyzpovídal dokonce Zdeňka Pohla a první vítěz legendárního klání byl nadšený natolik, že se rozhodl vrátit domů pro historicky první trofej. Klub mu zajistil legendární Tatru 603 i s řidičem a bývalý závodník se po návratu svěřil Iljovi Jenčovi, dodnes nepřekonatelnému televiznímu moderátorovi a autorovi knižních monografií o Zlaté přilbě, že se nikdy v autě nebál jako tentokrát. A to za řidítky motocyklu či volantem automobilu sám prožil bezpočet krizových momentů.

Podesáté k pásce
Milan Špinka se dostal do akce poprvé v sobotu, která v třiasedmdesátém patřila nejen vylučovacím skupinám, ale premiérově i juniorům. Jejich podnik ovšem, jemuž kraloval Jiří Jirout před Emilem Sovou a Alešem Drymlem, ještě nenesl název Zlatá stuha. Úderem půl páté však startoval hlavní podnik.

Hrdina našeho vyprávění hladce triumfoval v rozjížďkách s čísly dvě a šest. By se stal nepřekonatelným vítězem skupiny, přijel na rošt i potřetí, aby mu ovšem tentokrát ukázal záda Jan Verner. Čtvrtfinále Milan Špinka zvládl ve stejném duchu. Třikrát byl na startu a třikrát dojel jako první před Barry Briggsem, zatímco dvakrát třetího Miloslava Vernera v případě rozjížďky s číslem dvacet vystřídal Fin Ila Teromaa.

„Jel jsem pořád každou jízdu a pořád bez ztráty kytičky,“ komentuje své maximální vítězství ve druhé skupině dne. „Sil jsem měl dost, sil jsem měl na rozdávání. Nešetřil jsem se, všechno se to sešlo a sedlo mi to. Osud chtěl, abych to odjel.“

Leč v semifinále už šlo do tuhého. „Měl jsem tam Oleho Olsena a Ivana Maugera,“ vypráví. Šestici jeho skupiny doplňovali ještě Jurij Dubinin, Clemens Bever a Miloslav Verner. Hned v rozjížďce s číslem pětadvacet explodovaly svítkovské ochozy nadšením, když Milan Špinka nepustil oba světové šampióny vůbec ke slovu.

„Odved‘ jsem je a naznačil oběma, co je čeká ve finále,“ tvrdí Milan Špinka a kdybychom dnes již čtyři desítky let neznali celkové pořadí, možná by to znělo až příliš furiantsky. „Měl jsem nejradši potkat všechny favority hned na začátku. I na ledech jsem měl rád čistou lajnu.“

Ob jednu rozjížďku později se prosadil Ole Olsen. Milan Špinka byl druhý a na rozdíl od svého dánského soka dorazil rovněž na rošt rozjížďky s číslem devětadvacet. V ní ukázal záda Ivanu Maugerovi, jenž se okolo něj přehnal až v závěrečném okruhu. Jenže gesta českého závodníka, jehož ruka vystřelila dvakrát bezmocně vstříc pardubickému nebi, způsobila v jeho depu poplach.

„Zadřel jsem motor,“ je dnes Milan Špinka při líčení svého rozpoložení už klidný, k čemuž měl ovšem v září roku 1973 na míle daleko. „Začal zmatek, co teď. Měl jsem ještě dvě další motorky, ale moc jsem jim nevěřil. Je to okamžik velkýho napětí, co teď, když ti největší dělo klekne.“

Řešení nabídl jeho bratranec Evžen Erban. Dnešní šéf pardubického klubu měl být původně náhradníkem, ale nakonec si vzal vestu s číslem jednadvacet místo zraněného Nikolaje Korněva. Dostal se z vylučovací skupiny do čtvrtfinále, jehož první jízdu vyhrál. Jenže vzápětí zastavil vinou mechanické závady a čtvrtým místem z dvaadvacáté jízdy už postup do semifinále nemohl zachránit.

„Bratránku, půjč‘ si moje brko, mně to jede dobře,“ pamatuje si Milan Špinka dodnes slova, která slyšel z jeho úst. „Já na to jen ‚dej to sem!‘ Dalo se kolo s novou hranou, srovnal jsem si trošku řidítka a jelo se na start. Bylo to takový spontánní.“

Milan Špinka zamířil k roštu již podesáté. Ani mu nestačilo blesknout hlavou, že kdyby svou třetí semifinálovou jízdu vynechal, zadřel by až ve velkém finále… Jenže podmiňovací způsob a motocyklové závody jsou výrazně antagonistické pojmy. A tak se u bílé startovací pásky vedle Ole Olsena, Ivana Maugera, Jiřího Štancla, Jana Vernera a Georgije Ivanova rovnal i on.

Hektické okamžiky se proměnily ve výhodu
„Osud mně nahrával, že jsem před finále neměl čas moc přemejšlet co a jak,“ chválí Milan Špinka nezbytného spojence všech závodníků. „Všechno bylo moc ve shonu. Než přišel Evžen, jelo se malý finále a já si začal chystat druhou motorku. Nebyl čas na nervy a to bylo možná lepší.“

Konečně bylo odstartováno! „Startoval jsem z prostředka,“ vypráví Milan Špinka. „Byl jsem v laufu a ten den mi to sedlo. Cejtil jsem se, síly mi neubejvaly a to jedeš s radostí. V půlce první zatáčky jsem jel po zadním kole, ale to znám jen z fotek. Já to vůbec neregistroval. To děláš všechno podvědomě. Ve finále Zlatý přilby jsou nervy našponovaný, to je úplně něco jinýho a zvláštního. Kdo to velký finále jel, tak ví, o čem mluvím. Ale nebyl čas se tomu poddávat.“

Boj o zlatou přilbu byl totiž teprve na svém počátku a za nejdelší konec provazu tahal prozatím Georgij Ivanov. „Ved‘ první kolo,“ uvádí Milan Špinka na adresu leningradského blonďáka, který před rokem stál na pódiu jako třetí. „V prvním nájezdu do druhýho kola jsem byl ale před ním. Zlí jazykové tvrdili, že on přede mnou upad‘. Ale já ho podjel a pak ho předjížděli ostatní a on spadnul.“

V ten okamžik stál celý stadión na nohou. Konečně měl československý závodník blyštivou trofej na dohled. Navíc pardubický rodák a syn místního matadora, který ještě před nedávnem usiloval o vítězství. Ještě však neměl vyhráno, jelikož Ole Olsen a Ivan Mauger za jeho zády prozatím ještě odmítli kapitulovat.

„Jedeš, uháníš a dáváš pozor, abys neudělal chybu,“ svěřuje se Milan Špinka se svým úhlem pohledu na své vítězné finále. „Nekoukáš doprava, doleva. Čtyři nebo šest kol, to mi bylo jedno. Psychika je důležitá a ta se odvíjí od fyzičky. V tý době jsme na Rudý hvězdě dělali dřepy se stopětadvacetikilovejma činkama a soutěžili, kdo jich dá víc. Potřebuješ sílu v rukách, ale mít taky pevný záda a břicho. A vyhovět tý motorce.“

Tentokrát všechno fungovalo víc než dokonale. Milan Špinka kroužil zbývající kola do cíle v ideální stopě. Dle pamětníků svými nádhernými nájezdy a čistými výjezdy připomínal světového jezdce. Přitom si jako ostříž hlídal vnitřní obrubník. Ole Olsen právě po levé straně viděl svou poslední šanci, avšak nakonec z bezprostřední blízkosti spatřil, kterak jeho vítěznou šňůru po třech letech přestřihl dvaadvacetiletý československý borec. Šest kol objel v čase 1:59,2, zatímco Barry Briggsovi prve v malém finále stačilo k triumfu 2:02,2.

„V ten moment si neuvědomíš, jestli jsi první českej‘ vítěz po deseti letech,“ vybavuje si Milan Špinka, co mu prolétlo hlavou, když jeho vítěznou jízdu zastavil startmaršál se šachovnicovým praporkem v rukou. „Anebo jestli jsi vůbec první Čech, co vyhrál Přilbu na krátký dráze a navíc pardubickej‘ rodák, na čemž si dodnes zakládám. Jediný, na co při tom závodě myslíš je, abys vyhrál. A tyhle věci se ti hlavou nemihnou. To si uvědomíš až po letech, když o tom mluvíš. Dneska si toho cením stejně jako titulu mistra světa a dalších medailí z jednotlivců a družstev. Vážím si toho a dávám na stejnou úroveň. Když vyhraješ mistrovství světa, jsi mistr světa, ale ta Zlatá přilba má větší pozadí.“

Zlatá a modrá přilba s bílými pruhy jen jednou za kariéru
Zato diváci si všechny aspekty vítězství Milana Špinky uvědomili okamžitě. Nebylo síly, která by je udržela na svých místech. Během pár sekund zaplavili ovál a šastný vítěz musel během čestného kola dávat větší pozor než ve velkém finále na oba mistry světa za svými zády.

Neuvěřitelné přijetí čekalo na Milana Špinku i v jeho ulici Na Záboří. „Soused udělal zlatou přilbu z rendlíku, kterou obalil alobalem,“ usmívá se doposud jediný Pardubičan, který se může chlubit prvenstvím ve Zlaté přilbě. „Přivítání doma bylo pěkný. Tady v Pardubicích tou Zlatou přilbou doslova žijou zrovna jako Velkou pardubickou. Proto je pro mě to vítězství takový tuplovaný. Když vyhraješ ve Švédsku, skočíš do auta a jedeš domů. Samozřejmě nás na Autoklubu vítali, ale vyhrát Zlatou přilbu bylo něco jinýho. V tvojí ulici tě vítali sousedi, nebylo to jen o vítězství na tý dráze.“

Synovo vítězství si vychutnal také Miloslav Špinka, který se ve Svítkově musel ke stupňům vítězů prodírat hustým lidským kordonem. „To víš, že měl otec radost,“ říká Milan Špinka. „On sám jednou ve finále ved’, ale ohnula se mu ventilová zvedací tyčka. Pro tu Přilbu žil, a že je helma doma, pro něho znamenalo snad ještě víc než pro mě. Bylo to prostě něco jinýho. Když totiž vyhraješ Zlatou přilbu, to je něco!“

Čtyřicáté výročí triumfu Milana Špinky nezůstalo bez povšimnutí kurátorky Věry Doležalové z pardubického muzea. Při výstavě Počátky ploché dráhy v Pardubicích, kterou je možné na pardubickém zámku spatřit až do 1. prosince, vyhradila místo i jemu. Vedle zlaté přilby a vázy, kterou si Milan Špinka odnesl z vyhlášení vítězů, jsou k vidění i jeho propriety a vítězný motocykl. A ke všemu ještě šest medailí z mistrovství světa na ledové dráze včetně té zlaté z roku 1974.

Nabízí se ovšem otázka, který motocykl se vlastně ve vitríně předvádí? „To je ta Evženova motorka, koupilo jí muzeum,“ upřesňuje Milan Špinka, že jde skutečně o autentický stroj, v jehož sedle se prohnal vítězně cílem. „Je z roku 1968 a já na ní o pět let později vyhrál Zlatou přilbu.“

Zajímavý je také osud vítězovy přilby, kterou muzeum rovněž pořídilo do svých sbírek. „Koupil jsem ji v Oslo,“ přibližuje Milan Špinka. „Tady takové zboží nebylo a těžko se shánělo. Myslím, že každej‘ závodník je tak trochu pověrčivej‘. Já byl na nový věci. Když máš něco novýho na sobě, přináší to štěstí. A ta přilba mi ho přinesla! Měl jsem jí jen jeden závod a pak šla do muzea.“

Svou jedinečností se modrý produkt AGV s bílými pruhy přibližuje své nablýskané sestřičce. Napřesrok Milan Špinka smolně vypadl z velkého finále. Pak mu kariéru narušily tři po sobě jdoucí smolné sezóny s komplikovanými úrazy. I když se do startovní listiny Zlaté přilby vrátil, nikdy se nedostal výš než do malého finále.

25. Zlatá přilba Československa – Pardubice:
1. Milan Špinka (CS), 2. Ole Olsen (DK), 3. Ivan Mauger (NZ), 4. Jiří Štancl (CS), 5. Jan Verner (CS), 6. Grigorij Ivanov (SU), 7. Barry Briggs (BZ), 8. Clemens Bever (DDR), 9. Zdeněk Majstr (CS), 10. Jurij Dubinin (SU), 11. Miloslav Verner (CS), 12. Jochen Dinse (DDR), 13. Evžen Erban (CS), 14. Václav Verner (CS), 15. Jan Holub (CS), 16. Petr Ondrašík (CS), 17. Dave Gifford (NZ), 18. Jan Klokočka (CS), 19. Ila Teromaa (FIN), 20. Dieter Tetzlaff (DDR), 21. Henny Kroeze (NL), 22. Scott Autrey (USA), 23. Gerry Kroeze (NL), 24. Laszlo Domokos (H), 25. Istvan Sziracki (H), 26. Veli Pekka Teromaa (FIN), 27. Pal Perenyi (H), 28. Dieter Jensch (DDR), 29. Janos Berki (H), 30. Jens Erik Krause (DK), 31. Hans Griebl (D), 32. Alex Taudtmann (A), res Petr Kučera (CS)

Starty Milana Špinky ve Zlaté přilbě Československa:

datum:	ročník:	umístění:
5.10.1969	21.	vyřazen ve čtvrtfinále
27.9.1970	22.	vyřazen ve čtvrtfinále
19.9.1971	23.	6.
1.10.1972	24.	4.
23.9.1973	25.	vítěz
22.9.1974	26.	9.
5.10.1975	27.	8.
29.9.1979	31.	11.
27.9.1981	33.	11.

Foto: Antonín Škach a archív autora