Když odchází z veřejného života taková legenda jako Ivan Mauger, nedá mi to, abych nezavzpomínal. Poprvé jsem ho potkal naživo v roce 1976 při světovém finále na dlouhé dráze v Mariánských Lázních. Na zbrusu nové čtyřventilové Jawě získal titul mistra světa. Byl jsem v depu a byl jsem druhý, kdo mu po projetí cílem a získání titulu podal ruku. V tu dobu jsem dva roky závodil a jméno tohoto velikána jsem z médií dobře znal.
Finále 1976 mělo pro mě za následek tři věci. Zamiloval jsem si Mariánské Lázně, zamiloval jsem si dlouhou dráhu, kterou jsem začal jezdit, a vešel do mě celou bytostí a to navždy a ze všech nejvíce legendární Ivan Mauger z Nového Zélandu. Právě on byl pro mě největší magnet, kvůli kterému jsem v Praze a Pardubicích přelézal ploty a měl proto tolik let zle.

Do depa mohl jen někdo, já mezi vyvolené nepatřil. Vidět v depu živého Ivana při jeho práci, která byla zároveň rituálem, bylo prostě silnější. Mě si získal svoji prostotou, skromností, přátelským jednáním, úsměvem v každé situaci a samozřejmě plochodrážním umem.

Dodnes nemohu pochopit, že při jeho čtrnácti startech nevyhrál ani jednu Zlatou přilbu. Já osobně si myslím, že to bylo, protože se finále jede na šest kol. Každý závod, kde Ivan jel u nás a mohl jsem ho vidět, byl pro mě svátek. Nikdy by mě nenapadlo, že se s ním později seznámím, a že při své profesi spíkra ploché dráhy, budu několikrát mít tu čest ho zpovídat ho u mikrofonu třeba ve Mšeně nebo v Mariánských Lázních.

Větší poctu, a že jsem těch hvězd u mikrofonu měl obrovský počet, jsem nikdy nezažil. Považuji ho a už to tak zůstane, za nevětšího plochodrážního jezdce, co od samé kolébky kdy byl.

Nikdy nezapomenu, jak jsme spolu stáli frontu v Mariánských Lázních v depu na buřta, jako všichni ostatní. Úplně největší chvíle pro mě byla též v Mariánských Lázních, když jsme sami dva dvacet minut jedli v klubovně guláš a německy při tom šprechtili. Z očí do očí, jen my dva. Zážitek na celý život.

S Ivanem Maugerem se kamarádí Václav Verner, který mi rozhovor ve Mšeně překládal z angličtiny. Mnohokrát jsem se právě Vaška, který se s ním potkával, vyptával, jak se mu daří a posílal přes něj mnoho pozdravů od spíkra ze Mšena a Mariánek.

Až do dneška jsem měl veliké přání se s Ivanem ještě potkat. Avšak stáhl se do soukromí. Má nato nárok a je to jeho rozhodnutí. Určitě k tomu má důvod. Vzpomínám i na jeho ženu Raye, se kterou jsem se též znal, která milovala Mariánky. Je mi z toho moc smutno, jen to dokazuje, jak ten čas letí. Mám s Ivanem mnoho krásných fotografií a také video, takže ho budu mít stále u sebe. Jenom ještě prosím Václava Vernera, a mu vyřídí můj skromný pozdrav a přání dobrého zdraví od jednoho obyčejného kluka z české vesnice, ve kterém Ivan zanechal obrovský dojem a tím ho ovlivnil na celý život. Pro Mílu Čmejlu byl a je tím největším z největších.