Štětí – 9. března
Byl jsem jeden z těch, co zaregistrovali ocenění Jiřího Štancla. Vypadlo ze mě něco v tom smyslu, jak dlouho to trvalo. Jirka je o dva roky starší než já. Kariéru začínal tak nějak v Polepech u Litoměřic, odkud pocházím. Začal závodit mnohem dříve než já a tak jsem měl možnost celou jeho kariéru sledovat.

V sedmdesátých a osmdesátých letech bylo všechno jinak. Jirka měl určitě dobré podmínky v Praze, ale to by k tomu všemu, co dokázal, nestačilo. Jeho talent, vztah, pracovitost, pečlivost a vůle, to bylo myslím to, co mu dopomohlo k vynikajícím úspěchům, díky kterým se stal LEGENDOU.

Přestože jsem u ploché dráhy vyrostl, začal jsem závodit až po vojně, a proto jsem se nejprve na něj chodil dívat, stejně tak jako davy ostatních. Ono se totiž chodilo na plochou, ale hlavně na Štancla. Byl to magnet pro diváky, asi jako Greg Hancock dnes ve Mšeně.

V roce 1973 jsem začal závodit a přesto, že jsem Jirku potkával na krátké i na dlouhé dráze, nikdy jsem ho neporazil. Ano, nikdy jsem neměl ty podmínky co on, ale hlavně jsem neměl nic z toho ostatního. Každá jízda s ním byla pro mě obrovská čest, které si dodnes velmi cením.

Jednou mi v Mariánských Lázních řekl: „Jedeš hovno.“ Já se zlobil asi jenom půl minuty, protože zaprvé to byla pravda a za druhé to řekl Štancl. A málo platné od něj to sedí. Sice neměl tušení, na jakém střepu jsem dlouhou jel, ale to nebylo důležité.

Vždy se s ním dalo povídat o všem. Třeba o tom, jak v Kanadě přijde bývalá hokejová legenda na zápas do haly, diváci ho přivítají frenetickým potleskem a má tam svoji stálou židli. U nás přijde legenda na svůj vlastní stadion a místo židle musí oslovit Ole Olsena, aby mu pomohl sehnat VIP.

Pořádám občas různé akce pro děti a veřejnost a jako hosta tam často Jirku Štancla zvu. To byste viděli, jaký je o něj zájem. My všichni jak stárneme, tak se nám mění myšlení.

Já před pár lety zjistil, že Jirka přesto, že býval na dráze tvrďák, má velmi křehkou duši. Má v sobě človíčka a je velmi emotivní. Párkrát jsem viděl v jeho očích slzy a to jen dokazuje, co tu píši. Že chlapi nepláčou, jsou jen kecy. Prostě v životě přijdou chvíle, kdy ano.

Vážený Jiří, nemohu hovořit, ani psát za jiné a tak dovol, abych ti jménem všech těch, kterým si po léta rozdával radost v ochozech, popřál ke krásnému ocenění, které si získal právem, mnoho dobrého. Za sebe ti chci poděkovat za krásné zážitky. Bylo mi ctí závodit vedle tebe a stejnou ctí je pro mě každá minuta, kterou spolu strávíme u mikrofonu. Jirko, Legendo, mnoho zdraví tobě a celé rodině přeje Míla Čmejla.

Foto: archív autora