Živanice – 4. listopadu
Léta platilo, že sotva sleze sníh a začne se rozbíhat sezóna škvárové dráhy, objeví se v depu. Jenže loni zjara přišel s prohlášením, že na krátké dráze už závodit nebude. I když nikdy nemluvil do větru, přece jenom jeho slova zněla neuvěřitelně. Avšak on jim dostál, ještě jednu vypomohl Mšenu v extralize a oficiálně se rozloučil v říjnu v Žarnovici, kde bezmála před čtvrtstoletím svou kariéru začínal. Co ho motivovalo, vysvětlí Vladimír Višváder v exkluzivním rozhovoru pro magazín speedwayA-Z sám.

speedwayA-Z: „Po dlouhých třiadvaceti letech ses najednou rozhodl skončit s plochou dráhou. Přišel jsi do svítkovských boxů, když Slováci jeli jadranskou ligu proti českému týmu, a oznámil konec. Takové rozhodnutí ale neuzraje ze dne na den. Jak jsi k němu dospěl?“
Vladimír Višváder: „Přestalo mě to bavit. Systém závodů je špatný, třeba extraliga. Vezmi si celkově závodní systémy celkově, nový vejfuky nebo dvě federace. To mě položilo. Už to není hezkej‘ čistej‘ sport. To kouzlo je pryč. Proto přišlo to zásadní rozhodnutí. Už loni jsem nechtěl jezdit kvůli vejfukům. To je něco jako špatná soulož. Chybí tam takovej‘ ten vrchol a tím pádem je to nudný. A víc o penězích. A hlavně požitek z jízdy už není takovej‘. Je to nahoře úplně přerušený. A zase tak těžký rozhodnutí to nebylo. Já jsem prvního května moh‘ závodit a mistři světa potom desátýho už ne?! Uznávám, že dráha ve Mšeně byla o držku už při přeboru. To moje finální rozhodnutí přišlo už tam. Takže jsem se rozhod‘ a konečná. Definitivně, i když se možná svezu ještě nějakej‘ přebor v Pardubicích s Káčou Kadlecem.“

speedwayA-Z: „Nicméně Mšeno bylo v pozici, kdy by šikovného závodníka v letošní extralize potřebovalo. A jednou ses dokonce v jeho sestavě v Pardubicích přece jen objevil…“
Vladimír Višváder: „Já právě chci závodit, abych si vydobyl post na tréninku. Ne proto, že mám doma motorku a umím přidat plyn. Přestaly ale tréninky, přestalo se jezdit na pásku. V srdíčku jsem cejtil, že nejsem rozježděnej‘. Mšenu bych vždycky pomoh‘ velmi rád, ale necejtil jsem, že bych moh‘ dělat ty body. Hlavně to jezdím na deset let starejch‘ motorkách a to ty nový vejfuky přerušily. Řek‘ jsem si, že ne. A mám svoji váhu a třeba kámoš Filip Šitera ví, o čem mluvím. Když jsem jel tu jednu jízdu v Pardubicích a dva dny předtím byl v Žarnovici na veteránech, chtělo se mi brečet, už když jsem sledoval trénink Pardubáků. Ty motorky nemaj‘ správnej‘ zvuk.“

speedwayA-Z: „A co třeba první liga nebo přebor? Tady bys mohl být mšenským mladíkům více než výtečným rádcem. A rozhodně bys zřejmě nehrál druhé housle, loni jsi měl velkou šanci celý přebor vyhrát.“
Vladimír Višváder: „To je stejný jako v té otázce předtím. Kouzlo tý rozkoše je pryč a to je špatný. Už to rozhodnutí od srdíčka přišlo a hlava to musela přijmout. Srdce řeklo, že ne. A já už mám svůj věk a svou váhu.“

speedwayA-Z: „takže když tohle všechno vykrystalizovalo, při žarnovické rozlučce jsi jel svůj poslední závod. Symbolicky se tak uzavřel kruh, protože právě v Žarnovici jsi svou kariéru začínal. Jak sis ten den užil?“
Vladimír Višváder: „Bylo to krásný. Všichni říkali, že to krásný počasí jsem objednal já. Děkuju všem, že to domluvili a spunktovali. Bylo to v rodině mezi závodnicekjma klukama. Měl jsem hezkej‘ pocit, bylo to dojemný. Jel jsem dvaadvacet let za sebou Zlatou přilbu a oni ji pak jeli bez Slováka. To jsou další a další věci, co se ukládaj‘ v hlavě. A se někdo zamyslí, mohli jsme tu rozlučku udělat při ZP SNP a ve větším stylu. Ale o to mi nejde, jsem rádo, že jsem se Martinem Búrim domluvil. Jendou jsme si hodili maila a udělali to při jejich rozlučce. Bylo to bez příprav a proběhlo to všechno v pohodě. Bylo to pěkný. A řešil jsem to tak, že jsem v půlce depa dolaďoval svejm‘ mladejm‘ kámošům motorku. Dominikovi Slezákovi ze Zohoru a Pepíkovi Novákovi z Pardubic. V poslední jízdě jsme jeli v osmnácti doprava, bylo ta takový dojemný. Povedená akce, super.“

speedwayA-Z: „Vždycky jsi říkal, že je pro tebe důležité sedět na motorce. I proto jsi patřil k průkopníkům českého flat tracku. Čím tě ta disciplína oslovila?“
Vladimír Višváder: „Však je to á la plochá dráha, akorát tam řadíš. Do motorky dáváš věci z garáže. Stavíš si svůj speciální stroj, jako sis hrál s Merkurem nebo Legem, když jsi byl malej‘. Letos jsem to pojal jako nultej‘ rok, jestli se tomu budu věnovat dál, nevím, řešíme teď rodinný problémy. Flat track je taková super disciplína jako šroubky, nerozhoduje výkon. Je to hodně o citu a technice jízdy. Nerozhoduje plnej‘ plyn a držet za každou cenu. Je to umění přenýst výkon na dráhu. Moc se mi to líbí. Asi to budu dělat dál, když na to budou finance. Koukal jsem, že je zajímavej‘ kalendář FIM. Přináší to motivaci, ale teď do toho nemůžu tolik financovat, i když by to chtělo lepší stroj.“

speedwayA-Z: „Pavol Pučko si ve flat tracku vybudoval vcelku slušnou pozici. Úspěšně tu závodí i další bývalí plochodrážníci. Fabrizio Vesprini, s nímž ses utkával jako plochodrážník, vyhrál pohár FIM. Když jsi přestal s klasickou speedway, povede tudy i tvoje cesta?“
Vladimír Višváder: „To už jsem říkal. Uvidím, jak se rozmyslím. Spíš to pojmu jako závody v Čechách, aby se člověk neválel doma a potil se v kombinéze. Uvidíme, ten FIMáckej‘ seriál, zatím na to nemám připravenej‘ stroj. Ale flat track se mi jako disciplína moc líbí. Plochá dráha je dobrá, že to děláš tolik let, máš to jako maturitu. Ale obdivuju ostatní kluky v Čechách, že do toho jdou. Když jsem ale dělal ten sport tolik let, mám výuční list za sebou (smích). A můžu jezdit flat track. Je to hezkej‘ sport, není tam žádný omezení hlučnosti, takže je to požitek. Hezká lahodná jízda. Je to o jezdci, nerozhoduje tolik stroj.“

speedwayA-Z: „Pravá zima byla sice letos hodně krátká, trvala prakticky necelý měsíc, ale zato pořádně tuhá, takže ses mohl představit v úloze ledaře. Čím tě právě tahle disciplína nadchla?“
Vladimír Višváder: „Nadchlo mě to tím, že je v Čechách parta kluků ledařů, co znám dlouho. Jezdil jsem vedle nich se šroubkama. Líbilo se mi, že je to rychlý. Přes zimu se člověk nudí. Je to takovej‘ doplněk. Ledová dráha je o citu a o srdíčku, což se mi líbí. Zatím jsem se rozkoukával. Co dál, nevím, řeším tu rodinnou situaci a jsem takovej‘ bez nálady. Jak jsem v únoru odstavil motorku, tak je připravená na novu sezónu. Teď mi Radek Hutla vyrábí náhradní zadní kolo. Jestli ještě pořídím rezervní motor, nevím, je to otázka financí. Mám něco rozjednanýho.“

speedwayA-Z: „Absolvoval jsi oba české ledařské šampionáty s výjimkou závěrečného kola mistrovství republiky družstev v Kopřivnici, kam jsi kvůli autu dorazil pozdě. Jak svou premiéru hodnotíš?“
Vladimír Višváder: „Sed‘ jsem a jel jsem. Ta vysoká škola z plochý dráhy ti něco dá. Ve svým věku už závodním s čistou hlavou. Nešel jsem do každýho souboje. Rozum musí bejt‘ jako u každýho motoristickýho sportu. Líbilo se mi to moc. Motorka mi sedla. Když s něčím začínáš, zamotáš se do toho, ale tady mi motorka sedla. V Mělicích jsem zkoušel novej‘ tlumič Ducati od Jirky Němce alias Fifa a málem šel na hubu. Na Hamru jsme zkusili přepáčkování a jinej‘ tlumič. Bylo to super, akorát jsem ještě nevěděl, jak jet na měkkým ledě. Takže se musím učit. Učit se, učit se, učit se.“

speedwayA-Z: „Jak říkáš, v příští sezóně se nebudeš pravidelně objevovat na škvárové dráze, ale na ledech a ve flat tracku ano. Jak se tedy chystáš a co bys rád na oválech ještě dosáhl?“
Vladimír Višváder: „Příští sezóna je otazník, jak mi hrábne. Sám to neodzávodím. Na zimu potřebuju někoho do týmu, tu těžkou obludu naložit a vyložit. Potřebuješ kamarády, co jsou spolehliví a ochotní pomoct. Sám jseš ten poslední. Ty kamarády k sobě potřebuješ. Bráchy mám moc daleko. S těma by se mi závodilo, ale holt nás dělí dvě stě padesát kilometrů. Dneska je normální, že se každej‘ omlouvá, že přijde o hodinu pozdějc. To je špatně. Když se na něčem domluvíme, platí to. Ale s tou dochvilností je to problém v celý společnosti. Sezóna 2013 je otevřená. Je to věc pudová, buď to pude nebo nepude (smích). Srdíčko bije závodnickým rytmem, ale někdy nad ním musí hlava zvítězit. Takže otazník.“

Vladimír Višváder děkuje:
„Děkování bude těm lidem, co mi pomáhaj‘ deset let. Tam se nic nemění. Pořád jsem v kontaktu s panem Kopeckým, lehce s Oldou Řezníčkem. Finanční zázemí mám od Stopy. Děkuju všem kamarádům, co jsou ochotní mně naložit motorky a roztlačit mě. Musím na ně přitlačit, aby víc fungovali. Aby nebyly zamrzlý autíčka.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Wojta Zavřel, Antonín Škach a Michal Kohout