Liberec – 22. září
Německá Vechta zůstane navždy pevně vrytá do vzpomínek Josefa France, který tady minulou sobotu získal bronzovou medaili z mistrovství světa na dlouhé dráze. Když se ale zmíníte o zlaté trofeji dvěstěpadesátek, která se na stejné dráze jela odpoledne, před Michaelou Krupičkovou, povzdechne si a poznamená cosi, že se o tom závodě nehodlá bavit. Není divu, dívka v zeleném přišla o reálnou šanci na medaili, ale za okolností, díky nimž by měla dostat nominaci na sportovní cenu fair play.

Přitom závod začal pro Michaelu Krupičkovou slibně, když v úvodních dvou jízdách skončila druhá. Z rozjížďky s číslem pět přivezla dva body a stejně tak i z jedenácté jízdy, kdy však sportovní smůla zaúřadovala smůla. Do cíle totiž dojela s píchlou zadní pneumatikou.

„Je to škoda,“ krčí rameny Michaela Krupičková, která byla v závodě jedinou zástupkyní české ploché dráhy. „Jela jsem po prázdným dvě kola, akorát to klouzalo. Muselo to bejt píchlý už od startu.“

Semifinálový postup divišovskou závodnici nemohl už minout. Jenže ve druhém semifinále těsně před ní upadl Jesse Mustonen, mladší bratr světového finalisty. „Když spadnul, jela jsem za ním a musela jsem to složit,“ líčí Michaela Krupičková se smutkem v hlase. „Motorka se roztřískala, neměla jsem už, na čem jet.“

Se svým otcem Jaroslavem se však odmítla opakované jízdy jen tak vzdát. „Vidle jsou měkký, brali jsme tyč a chtěli to srovnat,“ popisuje. „Ale technik to viděl a nepustil nás.“ Smutná Michaela Krupičková se tím pádem z Vechty vracela s devátým místem. Na duši jí mohly hřát jen díky od Jesse Mustonena a jeho rodiny. Nebýt její pohotové reakce a šlechetného manévru, přejela by Finovi rovnou přes břicho.

Foto: Jiří Georgiev