Pardubice – 1. října 1972
Pardubická Zlatá přilba je plochodrážním závodem ověnčeným mnoha superlativy. Předponu nej- má i pro Jana Holuba, který ani jednou nechyběl na startu od roku 1961, kdy dostihové závodiště zažilo úspěšnou renesanci klání, bez něhož by český termínový kalendáře nebyl kompletní. Nakonec se mu po patnácti letech dostalo výsady symbolického startu. S magazínem speedwayA-Z zavzpomíná na svůj nejlepší výsledek, který dosáhl před čtyřiceti lety, kdy pátým místem vyrovnal svůj výkon z devětašedesátého.

Záhada s debutem
Počátek skvělé pardubické série Jana Holuba je zahalen mlhou, kterou není vůbec jednoduché rozprášit. „Franta Irmiš a Lída Menclová, co byla zaměstnaná na ÚAMK a rozdělovala motorky pro zahraniční jezdce,“ vzpomíná Jan Holub na lidi, díky nimž se v jednašedesátém objevil v depu pardubického dostihového závodiště. „V Divišově je už dělali s odpruženým zadkem. V Pardubicích byla jména jako plzeňskej‘ Polák a i takový, o kterejch‘ se mi ani nezdálo. A najednou jsem s nima stála na startu!“

Zádrhel ovšem nastává při hledání jména Jana Holuba ve výsledcích ze Zlaté přilby 1961, které ho nikde neuvádějí. „Přijel jsem tam s Frantou Irmišem,“ vysvětluje českobudějovický matador. „Neměl jsem jet, ale potom někdo nepřijel, tak jsem jel místo něho.“

Ocitne-li se český historik pátrající v temných zákoutích české plochodrážní historie v nouzi, obrátí se na Václava Vítka z Divišova, který si v uplynulém půlstoletí nechal ujít jen málokterý plochodrážní závod, by hlavním těžištěm jeho zájmu byly silniční okruhy. Vedl si pečlivé záznamy a hodnotu jeho sbírky zvyšují detailně vypsané výsledky.

„Tehdy jsem to psal, jak to hlásil rozhlas a na koňským závodišti mu bylo někdy špatně rozumět,“ upozorňuje Václav Vítek nad svými padesát let starými zápisky. Ani on neeviduje Jana Holuba ve Zlaté přilbě 1961. Upozorňuje však na zajímavou skutečnost, která by mohla být východiskem pro řešení našeho rébusu. „V jednašedesátém jel František Irmiš v terénních motocyklech místo bratra Romana, který byl vytištěný v programu.“

Pakliže tedy vznikla urgentní potřeba poslat do bojů dalšího plochodrážníka, byl Jan Holub pomáhající v jihočeském depu logickou náhradou. Jde však o hypotézu, kterou by historické bádání mělo ještě potvrdit. Travnaté ročníky Zlaté přilby jsou ovšem podobných záhad plné. Kupříkladu právě nad trojnásobným triumfem motokrosařů z jednašedesátého se vedou spory dodnes. A by dějiny nejstaršího plochodrážního klání světa zpracoval Ilja Jenča hned ve dvou knihách, ani on se nevyhnul omylům.

Nešastnou nehodu Miloslava Špinky, který si před závodem za svými humny popálil ruce žhavým asfaltem při vylepšování svého domku, klade do roku 1962. Pardubický mistr, jehož charakteristickým znamením na travnatém závodišti byl bílý svetr, ovšem v dvaašedesátém startoval, zatímco osudný incident se mu přihodil až o rok později.

Abychom však přespříliš nezabředli do pole záhadologie, dejme slovo hrdinovi našeho vyprávění, který má na Miloslava Špinku také své vzpomínky, by nesouvisí se Zlatou přilbou. „Jeli jsme na Markétě,“ vzpomíná. „Já mu drobet ukop‘ nohu a jeho manželka na mě vlítla, že jsem jim chtěl zabít živitele rodiny. Chvíli jsme byli na kordy. A když Slávek končil, jeli jsme v Rakousku závody. Pršelo, nejelo se. Šli jsme si pro náhrady, Walla mi dal nějaký peníze a Slávek se sháněl, kolik mi dal. Otevřel jsem peněženku a jen tak říkám, že asi dvanáct set šilinků. A on se jen divil, jak to dělám, když jemu dali jen dvě stě.“

Symbolický start na rozloučenou
Tragické nehody stály za definitivním přeložením Zlaté přilby na svítkovské závodiště, které stálo opodál od roku 1954. „Zdálo se mi to jako parková tráva,“ hodnotí Jan Holub povrch koňské dostihové dráhy. „Třeba proti Německu, kde před náma jely sajdy a motokrosaři. Nikdy jsem neříkal, že bych to uměl s trávou, ale to vyplyne z každýho člověka. Jel jsem třeba v Rusku ledy a říkal si, že už na ně nikdy nepůjdu. A sezóna skončila a byl jsem tam znova. Jak se říká, že člověk nikdy nestoupne do stejnýho bahna, není to pravda.“

Jan Holub se pravidelně objevoval ve startovní listině Zlaté přilby, i když zakotvila na normálním plochodrážním stadióně. Výraznější příspěvek do výsledkové listiny vložil roku 1967, kdy liják stál za nejslabší diváckou návštěvou od roku 1929 vůbec.

Jan Holub se kvalifikoval do malého finále, které nakonec dopadlo katastrofálně. Kvůli poruše motocyklu nemohl startovat Jochen Diense, defekt vzápětí vyřadil rovněž Antonína Švába a zbývající čtveřice skončila hromadným pádem. Pořadí nakonec vzniklo na základě semifinálových výsledků.

„Moh‘ jsem dát Ove Fundinovi,“ vrací se Jan Holub od sedmašedesátého, kde se v semifinále potkal s legendárním švédským závodníkem, jemuž osud onen rok přisoudil nechat si posadit zlatou přilbu na hlavu. „Ale potřeboval body a mně se to pak vrátilo, když jsme jeli utkání Evropa proti Anglii a Ove mě nechal jet finále. Pořád tvrdím ‚hoď před sebe, máš co sebrat‘. Ove byl můj vzor, byl to mechanickej‘ antitalent, ale prvotřídní závodník.“

V tragickém ročníku 1968, kdy fatálně upadl Luboš Tomíček, skončil Jan Holub opět v malém finále, v němž protínal metu jako druhý za Ole Olsenem. Napřesrok se dostal až do velkého finále, v němž dokázal uhlídat obhájce prvenství Leifa Enecronu. Životní páté místo si Jan Holub zopakoval ještě jednou, právě před čtyřiceti lety.

Hlavním jezdeckým magnetem čtyřiadvacáté Zlaté přilby byl vedle světových finalistů z Wembley Ivana Maugera a Ole Olsena, jenž měli k Československu vazby kvůli továrním smlouvám s divišovskou Jawou, švédský plochodrážník Sören Sjösten. Maugerův kolega z Belle Vue však sdílel osud mnoha jiných hvězd, kteří si vystoupení při Zlaté přilbě nedali zrovna za rámeček.

Jan Holub si však jeho start v Pardubicích po čtyřech desítkách let již nemůže vybavit. „Ale nemůžu zapomenout na Bengta Janssona,“ pochlubí se svou vzpomínkou na jiného Švéda. „Já byl docela spořivej‘ jezdec, ale on ode mě starý karburátory ještě kupoval! A ještě mě na nich porazil!“

Jan Holub rozehrál své účinkování defektem hned ve své první vylučovací jízdě. Archivní materiály se o jeho příčině nezmiňují a ani samotný závodník po čtyřiceti letech nemůže na podobnou otázku reagovat jinak než úsměvem a pokrčením ramen. Nicméně postup do čtvrtfinále se podařil. V něm skončil dvakrát třetí, když pokaždé změřil i oslavovaného Sörena Sjöstena. Stejně se mu vedlo i v semifinále, jemuž dominovali Ole Olsen a Jiří Štancl.

Velké finále zkomplikovalo trucující startovací zařízení. Páska vylétla jen na jedné straně. Stejně dopadl i pokus o druhý start. Teprve potřetí vše klaplo na sto procent. Jiří Štancl se pokoušel atakovat vedoucí trio Ole Olsen – Ivan Mauger – Georgij Ivanov, ale skončil spektakulárním pádem, jehož snímek obletěl doslova celý plochodrážní svět.

Jan Holub protnul metu jako pátý, když mezi ním a stupni vítězů byl ještě Milan Špinka, jehož velká chvíle měla při Zlaté přilbě přijít o rok později. „Zaplapánbůh za pátý místo,“ komentuje dnes Jan Holub vyrovnání svého životního výsledku. „Ale měl jsem na víc, mohlo to bejt‘ lepší…“

V dalších dvou letech zůstal uvězněný ve čtvrtfinále, aby se v sezóně 1975 rozloučil se svým patnáctiletým účinkováním ve Zlaté přilbě symbolickým startem po slavnostním zahájení za řidítky motocyklu pro vítěze. Fotografie z jeho loučení nemůže chybět ani v jeho autobiografii Ovál plný smyků, pod níž se autorsky podepsal Jan Kubec. „Mám na sobě vestu bez čísla,“ stojí v jejím popisku. „Ta se dávala tomu, kdo pro tento závod něco znamenal. Mohu vám říci, že je to divný pocit. Patnáctkrát jsem stál na startu. Nejvíce ze všech. A pak přijde den, kdy vám podají ruku, poděkují. Stačí se podívat trochu déle do mé tváře. Prožíval jsem ten okamžik celým tělem. Loučil jsem se také…“

24. Zlatá přilba Československa 1972 – Pardubice:
1. Ole Olsen (DK), 2. Ivan Mauger (NZ), 3. Georgij Ivanov (SU), 4. Milan Špinka (CS), 5. Jan Holub (CS), 6. Jiří Štancl (CS), 7. Václav Verner (CS), 8. Miloslav Verner (CS), 9. Hans Jürgen Fritz (DDR), 10. Dieter Tetzlaff (DDR), 11. Janos Szöke (H), 12. Zdeněk Majstr (CS), 13. Oleg Dzjadyg (SU), 14. Bedřich Mareš (CS), 15. Franciszek Stach (PL), 16, Istvan Sziracki (H), 17. Konrad Libor (PL), 18. Clemens Bever (DDR), 19. Sören Sjösten (S), 20. Vasilij Baturin (SU), 21. Peter Liebing (DDR), 22. Ion Bobilneau (RO), 23. Erich Zandl (A), 24. Henryk Gelec (PL), 25. Henny Kroeze (NL), 26. Evžen Erban (CS), 27. Erik Gron (DK), 28. Cornelius Voisculescu (RO), 29. Erling Rasmussen (DK), 30. Joachim Hyla (PL), 31. Tony Egges (NL).

Jan Holub patnáctkrát na Zlaté přilbě ČSSR:

rok:	konečná stanice:	celkové umístění:
1961	umístění není známé
1962	vylučovací jízda	8.
1963	opravná jízda	10.
1964	umístění není známé
1965	čtvrtfinále	13.
1966	čtvrtfinále	16.
1967	malé finále	7.
1968	malé finále	8.
1969	velké finále	5.
1970	malé finále	10.
1971	vylučovací skupina	27.
1972	velké finále	5.
1973	čtvrtfinálová skupina	15.
1974	čtvrtfinálová skupina	19.
1975	symbolický start

Foto: Lubomír Hrstka a archív autora