Kutná Hora – 7. ledna
Loni rovnýma nohama vstoupil do velkého světa dlouhých drah. Kromě finálové série mistrovství světa plnil také další dlouhodrážní reprezentační povinnosti. Na klasických oválech se omezil jen na ligová klání s vestou Berwicku,pražského Olympu a v jednom případě i polského Krosna. Zdálo by se, že se začíná přeorientovávat na dlouhé a travnaté tratě. Opak je však pravdou, Josef Franc se v exkluzivním rozhovoru pro magazín speedwayA-Z svěřil, že hodlá využít nejen divokou kartu na finále mistrovství republiky jednotlivců, ale i další příležitosti.
speedwayA-Z: „Po plochodrážních stadiónech se pohybuješ už více než patnáct let, takže jsi s prostředím sportu levých zatáček dokonale obeznámený. Nyní však pro tebe přišlo přece jen něco nového. Vstoupil jsi do velkého světa dlouhých drah. Hned rovnou na divokou kartu do finálového seriálu mistrovství světa. Co to obnášelo pro tebe a tvůj tým?“
Josef Franc: „Víš, jak to bylo. Předloni jsem se po deseti letech chtěl svýzt v Mariánkách. Docela mě to bavilo. Nezvítězil jsem, byl zase druhej‘ (smích). Měl jsem možnost zúčastnit se v září na divokou kartu Grand Prix v Mariánkách. Ani jsem s tím nepočítal. Se Zdendou Schneiderwindem a Láďou Vopatem jsem se domluvil, že bych to měl zkusit. Potom dali návrh na mou divokou kartu na celou sezónu, což nevyšlo. Ale po odstoupení Risse to dopadlo. Přineslo to několik plusů a mínusů ohledně anglický ligy. Když skládáš kalendář závodů jenom u nás, vyjde ti, kam můžeš jet. Berwick a předtím i Sheffield mi vycházely vstříc. Snažili se korigovat svý termíny, co mi kolidovaly s extraligou, mistrovstvím republiky nebo mistrovstvím světa. Před sezónou jsme si s Berwickem, kde se jezdí v sobotu večer, řekli, že nepojedu čtyři závody kvůli Mühldorfu, mistrovství světa družstev, kvalifikaci na Evropu na trávě a challenge. Pak jsem dostal tu kartu a začaly problémy, že zmeškám šest dalších závodů. Ze čtyřech jich bylo deset. Kvůli tomu jsem nejel ani náš mistrák, ani dvojice. To jsem odvolal s podporou Prahy, abych nezmeškal víc závodů v Anglii. Maj‘ mě tam rádi, ale to už by mi řekli, a si sbalím svejch‘ pět švestek. Když se teď dostanu ke zrodu možná že týmu na dlouho, na prvním místě byl Zdenda. Už ho považuju ze svýho druhýho tátu. Dává do toho svůj čas, svoje zkušenosti, ale i svoje auto a někdy i nějakou tu korunu. Byl u toho i Láďa Vopat s Michalem Stárkem, trošku mi pomohla i Stuha, a potom Praha. Vyráželi jsme do Mühldorfu a já tam byl jen o bod druhej‘. Bez tréninku, jen s jednou motorkou, protože už nebyl čas složit druhou. Co se týče samotné dlouhodrážní sezóny, byla to jedna ze sezón, co byla finančně, časově a organizačně náročnější. Jezdil se mnou Zdenda, někdy jeho syn a na začátku i Hláča. Ani třeba nedokážu spočítat, co stál přejezd z Čech do Finska a potom hned do Marmande za čtyři dny. Jenom za trajekt do Finska jsem dal sedmnáct tisíc. Nemám zázemí na to, abych skočil ve Finsku do letadla a letěl do Bordeaux. Padali jsme na hubu a řídili sami. Před Tomíčkovým memoriálem jsem měl astmatickej‘ záchvat, Zdenda mi domluvil vyšetření v nemocnici a potom jsem jel rovnou do Vechty a k Marcelovi Gerhardovi do Švýcarska pro motor. Časově to bylo všechno strašně náročný. Jednu dobu jsem nevěděl, jestli mám domejvat motorku na dlouhou nebo se převlíkat a jít trénovat na extraligu. S motorkou jsem se na dlouhý hledal, po těch letech se to změnilo. Motorky vypadaj‘ stejný, ale nejsou. V Mühldorfu to fungovalo, ale v rozbitým Marmande jsem nebyl schopnej‘ na tom závodit, jako by ta motorka ani nebyla moje. Je strašně dlouhá a to mi nesedělo. Teď to vezu v únoru do Stuhy. Chci změnit pár věcí, co třeba udělal Joonas Kyllmäkorpi. Zaplapánbůh, že jsem neměl technický problémy, že by se mi třeba rozlítly čtyři motory. To bych už jenom dojezdil ten závod, co jsem jel, a skončil. Finanční zázrak to tam není a ve svejch‘ letech si nepůjdu do banky půjčit si, abych si dokázal, že mám na medaili. Nemám to spočítaný, neměl jsem na to čas a teď nemám ani chu, ale stálo mě to velký prachy. Myslím, že žádnej‘ businessman by už minimálně pět let nedělal, co dělám já. Oproti krátký je jezdeckej‘ rozdíl. Kluci, co to jezděj‘ dlouho, to znaj‘, já to na tý dlouhodrážní motorce ještě neumím. Základní pohyby na startu jsou jiný, motorka se celkově chová jinak a oni jsou vyjetý. Vidíš třeba Katt je startér jako prase, kdežto Joonas to neřeší alchymií, pošteluje si to a ty tituly si vyzávodil, neřešil, jestli má rychlejší jedničku. Někdy jsem měl křeče, bolely mě záda. Koukal jsem, že se objevujou věci, který by mě ani nenapadly. Sůl pod jazyk nebo kapičky proti křečím. Na dlouhý se ani tohle nesmí zanedbat.“
speedwayA-Z: „Celkově jsi v mistrovství světa skončil na třináctém místě. Něco se povedlo, něco méně, někdy jsi pomýšlel výše, jindy zase byl spokojený. Jak své účinkování hodnotíš celkově?“
Josef Franc: „Takhle, někdo si bude myslet, že to byl úspěch nebo neúspěch. Já si myslím, že to byl úspěch, že jsem se hodně naučil. Bylo hodně smůly. Měl jsem dost pech na rozpis, kde se nejezdí každej‘ s každým jako na krátký. Třeba ve Finsku jsem byl osmej‘, měl jsem mít lehčí jízdu, ale přišla taková vodní spouš, že se to nedojelo a já zůstal osmej‘. 0stačilo odjet tu jízdu a byl jsem třeba šestej‘. V Morizes můj dobrej‘ motor odešel po dvou kolech. Největší úspěch moh‘ bejt‘v Groningenu. Vždycky jsme trénovali, že jsem byl zničenej‘ už po tréninku, ale pořád jsme něco zkoušeli. V Groningenu jsem vyhrál tři rozjížďky a hned si věřil, že bych vyhrál i celou Grand Prix. Stačilo mě odjet už jenom jízdu a možná bych ten závod vyhrál. Dostal bych tři tisíce euro a bylo by to lepší. Jenže to zrušili, dostal jsem šest set a hned čtyři sta dal za cestu do Francie. Mrzely mě Mariánky. To vidím, jako kdyby to bylo dneska dopoledne. První jízdu jsem byl první, potom mě oprali. Když jedeš na motorce a ta začne zpomalovat a motor přitom vrčí, to tě naštve. Ale přišli jsme na to. V tom momentě si vezmeš druhou a najednou to vidíš. Zadní kolo jsem měl moc vpředu, guma se tím teplem zvětšila a drhla o rám motorky. Druhou jízdu jsem už na tý samý motorce vyhrál, jen jsem to kolo posunul o kousíček dozadu. Prostě se mi to v Mariánkách nepovedlo, motorka nebyla tak živá jako rok předtím. Ale soupeři už maj‘ ze mě respekt. Už vidíš, jak se choděj‘ koukat, co máš na motorce a musíš to schovávat. To dělám i já, chodím po depu a řeším, jak to maj‘ nastavený. Rám Stuha je přetáčivej‘, Jawa víc tahá za ruce. Když jsem viděl, že někdo sundal kus z rámu, udělal jsem to taky a povedlo se to. Doufám, že letos se to všechno zúročí. Abych řek‘ pravdu, po sezóně jsem se rozmejšlel, jestli to budu ve svejch‘ letech ještě dělat. Jestli nedělat plochou dráhu jen jako práci. Ale jedu dál, proto jsem šel do Sheffieldu. Teď bych konečně chtěl ukázat, že jsem dobrej‘ závodník jak v Anglii, tak u nás.“
speedwayA-Z: „Musel jsi do challenge o udržení ve finále na letošní rok, jelikož by ti FIM podruhé divokou kartu s největší pravděpodobností neudělila. Přistupoval jsi v přípravě pro St. Colomb de Lauzun jinak, když šlo o podnik, v němž jsi prostě musel uspět?“
Josef Franc: „Bylo to na podzim, kdy jsem řešil, jestli budu z finančních důvodů dlouhou dráhu ještě chtít jezdit. Je to o financích, ne jestli jseš dobrej‘ závodník. A k tomu challenge jsme přistupovali stejně jako k jinýmu závodu. Bylo to hop nebo trop. Věděl to i Zdeněk, že není co vymyslet. Řešili jsme převod, ptali se závodníků. Vlítnul jsem tam, říkám, že to klouže. Dali jsme tam těžší převod a já nemoh‘ zahnout. Bylo to štěstí, že z toho vyšlo čtvrtý místo. Diener jel jako prase a rozbil si držku. A já zrovna neodstartoval, takže jsem měl znova šanci, když se to opakovalo. Povedlo se postoupit. Chtěli jsme dojet sezónu a až potom řešit, jestli budu ve finále zase nebo nebudu. Byl jsem připravenej‘, kdybych neměl prostředky, že bych odstoupil, i kdybych se tam dostal.“
speedwayA-Z: „Český dlouhodrážní nároďák byl příchodem Aleše Drymla pořádně posílený. A vskutku v mistrovství světa v Scheesselu jste dosáhli prozatím nejlepšího výsledky. Škoda, přeškoda té medaile, která vám doslova proklouzla mezi prsty.“
Josef Franc: „To každopádně. Přijel jsem do Scheesselu pět minut před koncem tréninku. V pátek byl Staphorst, v sobotu ráno jsem odletěl do Anglie a po Berwicku zase cestoval do Scheesselu. Jezdili jsme dlouho kolem stadiónu a nemohli najít vjezd. Jen jsem se objevil v depu, Francouzi dojížděli trénink. Na starty šli naši. Vylez‘ jsem z auta, dal si Red Bulla, rychle jsem se převlíkal a šel si zkusit dráhu. V první startovací jízdě jsem nechal kluky odjet, abych si zkusil dráhu, protože jsem tam nikdy předtím nebyl. Odpálil jsem až na tomu druhým startu a zkusil jsem to pod plným. Bylo to náročný, ale z nějakýho nevysvětlitelnýho důvodu mi to tam šlo. Porazili mě Francouzi. Jedna z mejch‘ lehčích jízd, zaspal jsem na startu. Pak jsem se snažil a porazil mě snad jenom Appleton a Katt. Je škoda, že Aleš měl spousta defektů. Možná se stačilo domluvit s Němcema. Byli na tom dobře a všechno vyhrávali, aby nás nechali vyhrát a ve finále bychom je nechali odjet. Takhle jsme mohli bojovat o třetí místo, ale nepovedlo se. Ale zaplapánbůh, kdybych vybouch‘, hned by byl článek, že Franc zkurvil medaili. Bral jsem to jako dobrej‘ výsledek, že jsem měl víc bodů než Aleš a neměl technický problémy.“
speedwayA-Z: „Mistrovství Evropy na travnaté dráze ti přineslo vydřený postup do finále ve Skegnessu. Ale po svém návratu z Anglie ses o něm nechtěl příliš bavit…“
Josef Franc: „Ani teď se o tom nechci bavit. Bylo to špatný, hodně špatný po závodní stránce. O tréninku jsem si hodil motorku za ucho. Střelci jako Richard Speiser a Stephane Tresarrieu měli stejný problémy jako já. Nejsem trávař, ale nešlo mi to vůbec. Třeba Aleš vyhrával všechny starty, ale pak ho předjížděli. Ale aspoň oproti mě tam udělal nějakej‘ výsledek. Zdenda na mě nevyvíjel tlaky, byl realista, říkal, že buď to půjde nebo nepůjde. Anglie mi nesedla. A bylo to. Podle mě se na tom podepsala i fyzická únava. Byl jsem hotovej‘. V sobotu jsem jel v Berwicku, byla tam naše extraliga. Cesta proběhal v pohodě, přijeli jsme ale do Berwicku a na mě padla taková únava, že jsem myslel, že nebudu moct jet. Večer jsme naložili auto a vyrazili na trávu. Byl jsem úplně koženej‘, ale to se snažíš bejt‘ při smyslech. Ale nesedlo mi to, byl to černej‘ puntík na tý sezóně. Vůbec mi to nesedlo a byl jsem z toho úplně vyřízenej‘.“
speedwayA-Z: „Tvé angažmá na rok 2012 v Sheffieldu logisticky dobře zapadá do rámce dlouhých drah s převážně víkendovými termíny. Loni ses na krátké dráze kromě ligových startů za Berwick, pražský Olymp a v jediném případě za Krosno neobjevoval. Je to známka změny tvého příklonu ke dlouhým oválům?“
Josef Franc: „Ne, vůbec ne. Vždycky byla klasická dráha můj hlavní životní cíl a dlouhá dráha plus, kde bych měl šanci udělat lepší výsledek, protože tady je větší pravděpodobnost na ten úspěch. Bylo mi to docela líto, že jsem u nás nebo v tom Polsku neodjel víc závodů na krátký. Letošní sezónu jsem tomu víc přizpůsobil. Berwick mě chtěl zpátky, klidně bych i zůstal, bylo to na mě, aby se rozhodnul buď Berwick nebo dlouhou dráhu. Pustili mě a neměl jsem moc na výběr. Glasgow je neděle, to by bylo stejný jako Berwick v sobotu. Myslel jsem na Red Car, vyšel Sheffield. A plus bych chtěl Polsko, ale ne Krosno, ale jinej‘ klub skrz Aďu, kterej‘ zná v Polsku dost lidí. Zkoušel jsem Dánsko, ale tahali jsme asi za špatnej‘ konec, nic z toho nebylo. Švédsko je bez šancí, tam je plno. Odložím budování rodiny, chtěl bych se do toho opřít. Když pojedu dlouhou, pojedu všechno, pokud to bude možný. Mám divokou kartu na mistrák, chtěl bych dvojice, kdyby bylo místo. Chtěl jsem závodit i v Německu, ale není to jednoduchý, nejsou konexe, nemám jméno. Zkoušíme kontaktovat volný závody na dlouhý a na trávě za nějakou svou cenu, kterou jsem si dal. Uvidím, co z toho vyleze. Dělám všechno pro to, abych byl dobře připravenej‘. Loni jsem jel na první trénink v Berwicku a neměl ještě rameno ze Zlatý přilby v kupě. Nešlo mi jet na motorce a nevěděl jsem, jak za tejden budu závodit. Teď na sobě makám. Uvidím, kdyby se sehnala nějaká pětka navíc, nezlobil bych se, což asi nedopadne, protože u nás je to špatný.“
speedwayA-Z: „Z Berwicku se ti příliš nechtělo, jak ses svěřil. Jaký jsi prožil rok v barvách klubu, kde jsi spolu s Adrianem Rymelem a Michalem Makovským začínal před deseti lety svou britskou část své kariéry?“
Josef Franc: „pořád budu říkat, že Berwick je rodinnej‘ podnik. Ti lidé, co mě znaj‘, to pochopí, ale ostatní fanoušky ty moje zameškaný závody štvaly. Bylo jich docela dost a někdo nikdy nebude spokojenej‘. Měl sem doma největší average, pokazil jsem ale několik závodů. Měl jsem i trošku technický potíže. Během sezóny jsem z Jawy, co jsem měl jen v Anglii, přeskočil na GM. Hned se zvedlo nahoru, jsem za to rád. A chci si dokázat, že sezóna, co přijde, bude top v mý kariéře. Přál bych si, aby to tak bylo. Když se to nepovede, skončím s dlouhou a vrátím se do Berwicku. Do tří let si můžu uspořádat testimonial. Jsem rád, že jdu do Sheffieldu. Je to evropská dráha, když by to šlapalo jako v extralize, věřím si na to. Když jsem tam byl předloni, spad‘ mi average hrozně dolů, pak jsem to musel dohánět. Je to těžký tam bojovat, jede to tam každýmu. Hlavně se už nebudu ohlížet nalevo a napravo, pojedu sám na sebe. To je moderní doba, já jsem sice ze starý školy, ale to nemá cenu, což se potvrdilo.“
speedwayA-Z: „A co Krosno? V jeho vestě jsi jel jediný závod. Nebyl jsi tam spokojený?“
Josef Franc: „Nebyl čas. Dlužili mě nějakou korunu z předešlý sezóny. Nebylo to moc, ale nějaká kačka to byla. V tom závodě, co jsem za ně jel, mi to ale doplatili. Ale nebyl čas na další závody. Já byl spokojenej‘, oni byli spokojený, ale ta dráha je motokrosová. Potřeboval bych se na tý motorce přilepit, abych nelítal. Jeli jsme tam s Honzou Hlačinou a on si splet‘ vejfuk a na druhý motorce nechal starej‘. Novej‘ nikdo neměl. Bylo to proti Lublinu, oni měli Barana, Barkera, Steada. Říkal jsem si, že dostanu na prdel, ale zmastil jsem je tam. Usiluju o to mít nějakej‘ klub. Moh‘ bych závodit za jeden prvoligovej‘, ale nevím, jestli na to budu mít. Polsko je Polsko, je to nářez. A nebo mít klub ve druhý lize. Teď to budu řešit a zavolám Aďovi. Základ je ale Anglie, na to Polsko se nemůžeš spoléhat.“
speedwayA-Z: „Poměrně vousatou otázkou zůstává ta o touze pražského Olympu po zlaté medaili z české extraligy, který se vcelku pravidelně odkládá z roku na rok. Tentokrát jste v semifinále opět předvedli strhující bitvu s Pardubicemi, ovšem tentokrát jste nejtěsnějším možným rozdílem z finále vypadli.“
Josef Franc: „Máš patnáct jízd a musíš brát v potaz, že od první jízdy jakejkoliv bod, co ztratíš, může chybět. Výsledek přijde na konci závodu. Já o bod přišel v semifinále v poslední jízdě z nemožnejch‘ důvodů. Technickej‘ výpadek na tři vteřiny! Věděl jsem, že je to rozhodující jízda, takže jsem to nešoup‘ na trávu, i když jsem měl defekt, a vychutnal si, že budu celý čtyři kola ten poslední blbec. Předtím fungovalo všechno perfektně. Potom motorka taky jela a na příčinu jsme vůbec nepřišli. Všichni říkaj‘, že jsem si nezap‘ metyl, ale vím, že to puštěný bylo. Dal jsem ti to na hák a zkontroloval si to. Říkaj‘ taky, že se mi to napěnilo v karburátoru, nebo že jsem měl bordel v trysce, ale pak to zase jelo! Je to škoda, myslím, že jsme si zasloužili bejt‘ ve finále. Měl jsem dobrou sezónu v extralize. Jo, v Pardubicích jsem to nemoh‘ dát do smyku, ale tam bych musel mít Zetor, abych to do pořádnýho smyku urval! Odjel jsem všechny extraligy a myslím, že se mi povedly všechny. Dařilo se mi a jsem za to strašně rád.“
speedwayA-Z: „Jako pro závodníka s angažmá na Britských ostrovech je pro tebe zimní přestávka o poznání kratší. Příprava začala už tento týden za Zadově, co dalšího podnikáš v přípravě na novou sezónu a čeho bys v ní rád dosáhl?“
Josef Franc: „Chtělo by to možná přidat zimní přípravě nějakou romantiku (smích). Už jsem na ní neoficiálně pracoval. Dozrál jsem do věku, že vím, že potřebuju mít fyzičku. Teď na ní pracuju. A na psychice. Ne, že bych byl stresař, ale člověk ve velký fyzický zátěži se musí neučit bejt‘ v pohodě i psychicky. Když mi něco nejde, snažím se bejt‘ v pohodě psychicky. Chodím na fyzio s tím ramenem jednou tejdně,kdy mě paní, co má padesát kilo a je menší než já, rozklíží, že skoro brečím. Snažím se, vím, že to potřebuju. Loni jsem na začátku sezóny říkal, že se cejtím na osmnáct, ale po sezóně jsem se cejtil na šedesát. Od toho St. Colomb mě bolej‘ záda. Skončily závody, bolely, spali jsme v autě a od tý doby mě bolej‘ pořád. Zdenda mi třeba v sezóně dělal i maséra, připadal jsem si, že už jsem v důchodu. Koupil jsem si kolo a jezdím na něm. Než jsem se v listopadu vrátil domů z Anglie, chodil jsem cvičit, běhat, na boxovací tréninky a třeba i skákal přes švihadlo. Teď hrajeme squash a hokej, třikrát tejdně chodím sám do posilovny. Myslím si, že je to znát. Večer chodím s mladejma, honí mě to dopředu,když mě porážej‘, a naopak, já honím je. Byl jsem na kole párkrát i s Aďou. Nic extra novýho, ale na kole potřebuju makat víc. Nechci vylízt z posilovny jako Arnold a bejt neohebnej‘, ale chtěl bych dát ještě tři kila dolů. Technika je podle finančních možností, takže bohužel žádná změna. A cíle? Už nějaký první místo! Ty druhý mě už nebavěj‘! Vyhrát všechno, co pojedu. Chtěl bych titul v jednotlivcích, zkusit ho zase ve dvojicích, v extralize a na dlouhý. Fakt je můj cíl už zkusit jednou něco vyhrát. Vím, že musím do závodění dát víc agresivity a jet sám na sebe. Bez toho se člověk nikam nedostane.“
Josef Franc děkuje:
„A1 Cabs, AD Matuna, Bellis, Berwick Fireplace, Burrow Family, Clemco Designs, CS MV, Jim Youngman Carpets, Jitka Kern, Just Diesels, Kalt Pneu Services, LZ engineering, MK Autodoprava, Motorsport K, MPM, Schneiderwind Racing, Fuchs Oil Silkolene, Scottish John, STS, Stuart Riley a Taffy’s Time Machine.“
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Zdeněk Flajšhanz a Jiří Bayer