V loňském roce oslavily Březolupy 750 let od první zmínky. Dle názoru historiků je ovšem listina z roku 1261 středověkým falzem, ovšem existence obce už ve třináctém století je skutečná. Nezvratný je také fakt, že se přesně před padesáti lety začala odvíjet historie zdejší ploché dráhy, která Březolupy proslavila nejen doma, ale i za hranicemi. V tomto ohledu nemůže být lepšího průvodce než Miloš Plzák.
Gymnasta a univerzální lyžař míří za široká plochodrážní řidítka
Miloš Plzák strávil většinu z oněch pěti desítek let v Březolupech jako závodník, trenér a nakonec i předseda úspěšného klubu. Jeho cesta ke kariéře plochodrážníka nebyla ovšem zrovna přímočará. Dejme ovšem slovo jemu samotnému.
Jsem původně Pražák, otec pocházel z Prahy a rodiště maminky byl Buk pod Boubínem. Narodil jsem se u Apolináře 2. července 1934. A největší legrace je, že mně vedle na Karláku po sedmdesáti letech srdeční chirurgové vrátili život.
Na studiích na Moravě jsem poznal svou manželku Ivanu a přestěhoval se za ní do Zlína. Narodil se nám syn, za rok mu bude padesát let i dcera. Byl jsem gymnasta a lyžař. Na vojnu jsem rukoval do Dukly do Slaného. Na kopci nad plochodrážním stadiónem jsem kopal díry a běhal s minometem. Po přijímači nás pak přeřadili do Loun. Mohl jsem dělat gymnastiku a hlavně běhat na lyžích, byl trenérem běhu, sjezdu a skoku. Jenže generál Čepička se měnil s Lomským, přišla Akce 3000. Z nás udělali pétépáky a hodili nás do Ostravy do dolů. Pracoval jsem na dole Julius Fučík, až mě to zasypalo.
Byl jsem vychováván jako demokrat, rodiče mě vychovávali slušně v krásné v pohodové rodině. Tatínek s maminkou se nedokázali ani pohádat. Přijel do Zlína a nastoupil do podniku.
Gymnastiku jsem dělat nemohl. Řekli mi, že jsem už starej‘. Měl jsem sedmadvacet let a chtěl do lyžařského oddílu. Byla to doba Tony Sailera, ale oni mě nechtěli ani vzít. Kastovalo se to a já měl jen rifle, bundu a řemínkové vázání. Dívali se na mě spatra. Postavili slalom a já je spráskal jako malé koně. Stejně jsem byl pro ně póvl, nevšímali si mě. A tak jsem si řekl, že tady s nimi nemusím být. Jako kantor jsem se vyžíval na lyžařských soustředěních. Uměl jsem dobře i pinec a naučil jsem to i děti.
Do Zlína jsem přišel v červenci 1962, rok po první ploché dráze v Březolupech, kterou jsem neviděl. Manželka měla sestřenici a ta chodila s Karlem Trlicou, známým cyklistou. On mi říkal, a jdu jezdit plochou dráhu.
„Karle, dobře, ale nemám motorku a vůbec nic,“ odpovídal jsem mu.
„Koupíš si půllitry, montérky máš, masku si ušiješ, botu si uvaříš a přilbu máš z cestovní motorky,“ věděl si se vším rady.
Měl jsem osmadvacet let, což bylo dost, i když mi lidé hádali, že mi je teprve osmnáct. Mladický vzhled jsem dostal do vínku od svých rodičů. A tak jsem přišel na březolupský stadión o rok později po prvním závodě, i když plochou dráhu jsem už znal. Viděl jsem závody a říkal si, že bych v tom byl dobrý.“
ESO ze slepičího kurníku
Na nástěnných kalendářích byl list s nedělním datem 16. července 1961. Plochodrážní stadión v těsném sousedství kostela Nanebevzetí Panny Marie v Březolupech měl za sebou svou závodní premiéru. V oblastním závodě triumfoval pardubický Rudolf Havelka s patnáctibodovým maximem. Na stupních vítězů se po jeho boku objevili Antonín Kasper a Luboš Tomíček. Tradice právě započala a Miloš Plzák zde našel podnětné prostředí.
Zakladatelem ploché dráhy v Březolupech byl pan Alois Samohýl. V centru vesnice postavil stadión plus fotbalový stadión, který vnikal s nadšením lidí a jeho motivací. Měl asfaltovou plochu, a proto nám říkali asfaltáři. Měl hrubozrnný povrch. Držel a žral gumy, motorky a ruce. Když se upadlo, byl to děs. Na něm jsem se naučil jezdit.
Jako asfaltáři jsme museli mít jiný styl. Nemohli jsme se do toho opírat, motorka nešla položit, proto jsme měli takový stojatý styl. Měl jsem ještě ESO. Karburátor z boku, olejová nádrž a řidítka berany. Byla nepříjemná na zápěstí, která bolela. Stavěli jsme si jedno řidítko výš, jedno níž, aby to šlo lépe do ruky.
Postavila se dráha, ale nebyli závodníci. Uvolnili se závodníci z Brna, hlavně Rudolf Kvarda a Alois Jarolím byli výborní. V paměti mi utkvěl hlavně Jarda Zloch. Na asfaltu byla navezená škvára. On najel v nájezdu na bariéru a vyjel z výjezdu. Prkna jen rachotila a nám o trénincích lezly oči z důlků. Bohužel Jarda Zloch zemřel v jednatřiceti na rakovinu.
Nebyli žádní trenéři, museli jsme se dívat na staré, jak to jedou. A zkoušet, kudy se to asi jede. Co se týče techniky, to bylo to samé. Sžívali jsme se s tím, vlastně to není motorka, jen trubky a dvě kola. Hrůza.
Vlastní motocykl byl další problém. Kluci z Brna si je přitáhli, ale já svůj vlastní neměl. Svezl jsem se na Karlově. Nebyl problém dostat to do smyku. Na motorce jsem se narodil, šlo to rychle, ale samozřejmě nemluvím o technice jízdy a rychlosti.
Najednou jsem se dozvěděl, že člověk v baráčku naproti stadiónu má doma plochodrážní ESO v kurníku. Šel jsem tam. A opravdu. Sláma z toho lezla, na řidítkách seděly slepice. A kola dvaadvacítky.
Pěšky jsem ji dotlačil na stadión. Musím říct, že dvaadvacítka jde do smyku lépe než devatenáctka. Jen jsem naznačil, že chci smyk, a šlo to. Nastal ale problém, kde sehnat zadní pneumatiku, když se ojede. Nakonec se to povedlo.
S technikou jsme se potýkali. Zapalování, to byla hrůza. Dávali jsme to dohromady všelijak. Šel jsem večer kolem kamaráda, dal mu vodítko na okno. On dělal v Moravanu, na noční mi ho udělal a ráno mi ho dal zpátky přede dveře.
Skromné začátky ligového zápolení
V šestašedesátém začala vznikat svazarmovská krajská výcviková střediska. Pozadu nezůstaly ani Březolupy. Jejich prvním zápolením se v sezóně 1967 stala skupina C v Poháru Světa motorů, který tehdy předznamenal renesanci regulérní plochodrážní ligy. Březolupy v ní zápolili s Bratislavou a Žarnovicou bez nároku na postup do finále. O roku 1970 startuje klub na ligové bázi pravidelně, by v počátečních letech pod hlavičkou Břeclavi, kam se sídlo plochodrážního střediska přestěhovalo.
Depo jsme měli přímo na trávníku uprostřed stadiónu. Všichni jsme byli individualisté. Každý byl někde jinde. Kanystr s metylem, kanystr s olejem. Svíčky v kapse. Dávali jsme si to dohromady sami a sami jsme se museli také roztlačovat. Rada na dráze žádná.
„Proč jsem upad‘?“
Člověk se musel dívat a přijít na to sám, navzájem jsme si neradili. Tomu jsem se divil a nechápal to. Až druhým rokem jsem poznal, že se na startu nastaví plyn. Měl jsem jako gymnasta výbornou reakci. Ptal jsem se Aloise Jarolíma a on mě řekl, že musím držet plyn. To byla jediná rada, co mi dal.
Rudolf Kvarda měl třeba zkřížený rám. Přední kolo bylo o deset centimetrů jinde než zadní. On říkal, že je to dobrý, že to jde do smyku úplně samo. Štichovali jsme se navzájem. Tím člověk rostl, ale já na to štichování ještě neměl. Karla Trlicu jsem porážel v trénincích, ale v závodech byl lepší.
V klubu začal pracovat Olin Hrabec. Musel se objevit manažer. Někdo musel organizovat závody, on je domlouval, jezdila se utkání družstev. Tehdy byla ještě přípravná čára a teprve po patnácti metrech startovní. Startovalo se na gumičku nebo praporek, ale spíš byla ta gumička.
Mančaft se začal rozšiřovat. Umřel Jarda Zloch, Rudolf Kvarda a Alois Jarolím končili. Přišla nová generace. Václav Zajíc, Jan Suchánek… Byli o deset let mladší než my a většinu nových kluků přitáhl Karel Trlica. Majka Suchánková byla automechanička a všichni jsme mu ji záviděli. Honzu Jašu jsem ale přivedl já. Bydlel jsem na Podvesné, on byl atlet a studoval pajdák. Byl to nejhezčí plochodrážník. Když umřel, pohřeb byl v úzkém rodinném kruhu. Venca Zajíc to komentoval: „No, bodej’t, kdyby to bylo veřejné, baby se sem ani nevejdou.
Objevil se nám i Petr Ondrašík. Koukal přes plot a Karel Trlica se ho ujal. Chtěl, chtěl. Byl ze Šarov, jeho táta byl předseda JZD a se spoustou věcí nám pomohl. Petr šel nahoru, protože chtěl.
Honza Jaša byl kantor, já kantor, velice rád jsem mu půjčoval motorku. Měl jsem na Moravě první motorku s rovnými řidítky. A mě najednou přestaly bolet ruce. Jel jsem první trénink a poprvé v životě jel kolík. Čtyři, pět kol. Byl jsem tam sám, bez diváků. Akorát jeden takový vesnický prosáček to viděl a všude roztroubil. Jinak nás bylo vždycky plné depo. Hecovali jsme se, když někdo upad‘, v depu se ukázaly ruce nad sebe a to znamenalo: „Koupíš litr.“
Na ligu jsme jezdili i do Liberce. Poznal jsem se tam se Sašou Kopeckým, který později vytvářel vlastní motory BM. Neměl jsem mechanika a on na mě koukal. Tak jsem mu řekl: „Ty vole, nečum a pojď mě pomoct!“ To byla cesta na tři dny, jeden den se jelo, druhý den závodilo a slavilo a třetí den se jelo domů. To byly závody pro radost.
Hodně jsem se střídal s Honzou Dřímalem. Nebyl jsem závodníkem první třídy, byl jsem závodníkem pole. Byl jsem dobrý do mančaftu, ale neměl jsem na to vyhrát závod jednotlivců. Byl jsem závodníkem dobrým, ale ne vynikajícím.
Propálené kalhoty paní Plzákové
Období počátku sedmdesátých let zastihl březolupské závodníky v první lize. V sezóně 1971 se začalo jezdit stylem čtyřutkání, která se pro československé prostředí stala charakteristická až do pádu komunistického režimu. Noví březolupští adepti začali vystrkovat své růžky. A o Petra Ondrašíka se začala zajímat legendární RH Praha.
Původní březolupský stadión měl depo veprostřed. Pak kdekoliv kolem stadiónu, ale hlavně betonový kruh uprostřed. Postavila se hala, měli jsme kam dávat motorky. Pak jsme měli boudu u zámku, ale každý měl hlavně depo doma. Teprve až byl závod Poháru míru a přátelství v roce 1978, postavilo se podle vzoru Žarnovice toto depo.
Petr Ondrašík měl velkou vůli a začal dýchat na záda nejlepšího jezdce, kterým byl Karel Trlica. „Byl bych ještě lepší, kdybych měl takovou motorku jako ty, Karle,“ říkal.
„Odjeď čtyři kola, a když nevrkneš, je tvoje,“ reagoval Karel Trlica při jednom tréninku. „Je tady deset uší, a když nevrkneš, je doopravdy tvoje. Petr jel pod plynem šest kol a Karel Trlica mu připomněl, že měl jet jen čtyři. „Chtěl jsem, abyste slyšeli, že nevrknu,“ bránil se Petr. Karel Trlica dodržel slovo: „Je tvoje!“
Já jel s Petrem jednou v Břeclavi. Na dráhu něco nasypali, prášilo se a my neviděli nic. Jak jsme jeli dvojičky, srazili jsme se. Petr najednou výkonnostně vyskočil a začal být v Březolupech nejlepší. Pošilhávala po něm Rudá hvězda Praha. Jeli jsme do Třince na semifinále národní kvalifikace a Petr tam měl postoupit do finále. Od nás tam byl ještě Petr Dřímal.
Petr musel udělat třináct bodů, aby postoupil. Petr jel, Dřímal za ním, bylo to v pohodě. Začala mu ale kuckat motorka. Já vlítnul do dráhy a zpomaloval Dřímala. Nevěděl, co má dělat, chcípák ještě nebyl, tak něco vyškub‘. Petr postoupil až do mistrovství republiky a v roce 1972 startoval už v RH Praha.
Já už vadnul, držel jsem si úroveň, ale začínal už pomáhat. Přišlo ale zajímavé období, co mě nahodilo. Končila starší generace Antonína Švába, Jana Holuba nebo Stanislava Kubíčka. Kariéra špičkového závodníka byla za nimi, ale chtěli jezdit. Plochá dráha je droga, které se nemůžeš zbavit. A musíš mít vnitřní sílu, aby ses na to vykašlal. A tak přešli do nižší ligy. To bylo nakopnutí, to si dovedeš představit. Já byl najednou s nimi ve stejné řadě a jezdili jsme spolu. Zase jsme měli, na co dělat, a získali spousta přátel.
V roce 1971 naše skupina první ligy končila dvoudenním závodem v Pardubicích. Měli jsme tam dril. Nesměli jsme ani na pivo a manželka spala dokonce jinde než já. Ostatní naši kluci jeli do Slaného, tam se Honza Jaša zakousnul do mantinelu a musel si nechat dělat falešné zuby.
V Pardubicích proti nám jeli domácí a také Bratislava a Žarnovica. Slováci nás moc nebrali. Já se nestrkal, byl jsem takový ten černý vzadu. Závodili jsme, Jozef Tóth mě chtěl nadjet a já ho přiskřípl na prkna. Ale férově. On na mě dával protest. „Kdo je to ten Plzák?,“ divil se.
Nakonec jsem honil Rudu Havelku, až jsem upad‘. Manželka měla na sobě nové modré kalhoty a místo do trávy si típla vajgla do nich (to ještě kouřila). Já tam lítal v kotrmelcích. Ruda přijel ke mně a povídá: „Hele, vole, to ses snažil, co?! Tak nasedni a jedem‘!“
Silvestrovský comeback
Léta běžela a hrdina našeho vyprávění se rozhodl pověsit závodní kombinézu na hřebík. Březolupským závodníkům se dařilo. Václav Zajíc v sezóně 1975 vyhrál Pohár ČSR a družstvo se dobře etablovalo v první lize. Jenže 13. září 1975 přišla obrovská tragédie v Kopřivnici. Miloš Plzák u týmu neasistoval přímo osobně, nicméně jedna silvestrovská oslava ho znovu vrátila do bezprostředního dění, tentokrát jako trenéra.
Rád vzpomínám na tu dobu. Objevovali se další závodníci. Milan Chlup, Emil Ondrašík, Standa Kučera, Pepíček Troják. Já si tyhle kluky připravoval, jezdili za mnou o trénincích. Jednoho dne v červenci bylo přesně půl dvanácté a já si pro sebe říkám:
„Miloši, držíš kolík, jsi asfaltář, když to uděláš na hluboké dráze, rozbiješ si hubu, nech toho.“
Obrátil jsem se na kluky: „Kdo chce boty?“ Někdo se přihlásil, sundal jsem je. „Kluci, kdo chce brýle?“ Měl jsem speciální, v Moravanu mě vymysleli speciální spouš na slídu. Všechno jsem rozdal. A nakonec říkám: „Kdo chce motorku?“ Odjel jsem domů a hned hlásil manželce: „Skončil jsem s plochou dráhou a možná jim budu pomáhat.“
Nechal jsem toho v devětatřiceti. Byla tady nová generace. Kluci se dávali dohromady. Standa Kučera s Pepíčkem Trojákem šli nahoru. Manažer byl Standa Kučera starší a já taky trošku pomáhal.
Přijdu na jaře na trénink, jak jsem byl zvyklý doprostřed stadiónu, ale Standa Kučera mě odeslal na tribunu. Sem tam jsem něco sehnal, ale jinak do dění v týmu zasahoval jen málo.
Vzpomínám si na jeden hezký den, přijel jsem do Březolup a potkal Standu Kučeru mladšího s Pepíčkem Trojákem. Byli nevyspalí, utekli z kasáren. „Do Kopřivnice,“ odpověděli, když jsem se jich ptal, kam jedou.
V klubu měli Robura a šla tam jen trojka a pětka. Vezl jsem je do Zlína, chtěl vyřadit a Pepíček povídá: „Nechte tam trojku.“ Předal jsem mu řízení a vystoupil. Oni pokračovali do Kopřivnice. Místo nejlepšího Vency Zajíce jel Pepíček Troják, a zabil se, nezvládl to.
Závodění pokračovalo dál, ale došlo k rozleptání a vedení nebylo efektivní. Jednou přišly Vánoce, potom Silvestr. Objevil se Honza Suchánek a pozval nás k sobě do Otrokovic domů. Jediný účel byl přesvědčit manželku, aby pustila Miloše na plochou dráhu, aby ji podržel. Přemluvil ji a já se vrátil naplno. Začal jsem provádět nábor na školách a přišli třeba Luboš Jedek nebo Jarda Gavenda.
Jednoho dne přišel Petr Brhel, starší bratr Bohouše. „Já už končím, vedu náhradu,“ a držel za jednu ruku Míru Dohnala a za druhou Jožku Mizeru. Tak jsem získával jednotlivé závodníky, ale motala se do toho pořád strana a vláda. A to i v klubu.
S poctivostí dojdeš nejdál i nejvýš
Sezóna 1979 zastihla AMK Březolupy na samotném dně prvoligové tabulky. Do kvalifikace o udržení klub nezasáhl z finančních důvodů a následoval nevyhnutelný pád do druhé ligy. Tehdy ovšem nemohl nikdo ani tušit, že úsilí Miloše Plzáka přinese dokonce extraligové medaile.
Dělal jsem individuální plán jezdců, sledoval výkonnost a také hlídal, kdo by měl třeba pokračovat ve studiu, a kdo by se mohl připravovat na profesionální kariéru jako Petr Ondrašík, Luboš Jedek a potom Bohouš Brhel. Věnoval jsem se každému individuálně. A hlavně jsem dbal na čistotu jízdy.
Závodník musel vypadat. A když vypadáš, je to k něčemu. Pak přišla psychologie, abych mu dodal jistotu, že na to má. Šel jsem pomalejší cestou. Nechtěl jsem, aby se někdo zranil nebo se dokonce zbytečně zabil. Zaváděl jsem vlastní metody. Byl jsem vyhlášen nejlepším trenérem na ÚV Svazarmu. Měl jsem ale politické škraloupy a tak mně to nesměli říct. Ještěže přišla devadesátá léta!
Přijel jsem na předkvalifikaci pro mistrovství republiky juniorů, měl patnáct závodníků a všichni postoupili. Pořádal jsem závody, aby se Míra Dohnal ukázal a vzali ho do Prahy. Dostal jsem Pražany k nám tak, že jsem Josefu Mičanovi řekl, že jim zaplatím deset korun za bod. A já to zaplatil ze své kapsy.
Učil jsem závodníky, že jsem si sednul na motorku, aby viděli, co je smyk. Jednou jsem tam na ni sedl v košili a v riflích. Do zatáčky u depa jsem přilítnul pod plynem. V polovině mě prasknul primár. Věděl jsem, že se zabiju. Dal jsem nohu přes rámeček a pravou ruku pryč. Primár mi utrhl botu a kus paty. Odrazil jsem se, dojel na trávník a ukázal, a pro mě přijdou.
Od té doby jsem nikomu nedovolil sednout na motorku bez výbavy. „Kluci, ukázal jsem vám, jak se jede do prken a nezranit se,“ řekl jsem jim stejně jako, že takovou technickou závadu neovlivní. Dával jsem do toho celou duši. Poctivé tréninky musely být. Věděl jsem, co se děje v duši závodníka.
Byli jsme zvláštní mančaft. Lepší než druhá liga a horší než první liga. Vyhráli jsme ligu s náskokem, ale v kvalifikaci neuspěli. Po revoluci jsme se dostali až do extraligy. Přišli jsme se zahraničními akvizicemi. Potřeboval jsem špičku. V rozhodující fázi jsem postavil Roberta Dadose a vyšlo to. Ostatní se to naučili až od nás.
Až do předloňského roku jsem dělal předsedu klubu, manažera týmu a ještě ředitele závodu. Teď v tom lítá Jožka Mizera a dělá to dobře. A díky Bohu i za Petra Moravce, to je člověk, který u nás drží plochou dráhu pohromadě.
Chytrost nejsou žádné čáry
Jedním z pilířů novinářské práce je klást otázky a je už osudem tohoto řemesla, že někdy musíte ze zpovídaných odpovědi doslova páčit. V případě Miloše Plzáka je tomu přesně naopak. Vyprávění plyne z úst neuvěřitelně vitálního muže úplně samo. Sepsat jeho zážitky dopodrobna, přidat aktivity na poli vývoje plochodrážních plášů či pedagogické názory, které by Komenskému udělaly radost, máte materiálu na knihu velikosti telefonního seznamu obrovského velkoměsta.
Stejně objemný by byl výčet sportovních úspěchů, které březolupští závodníci pod jeho taktovkou dokázali. Mezi elitou v extralize poprvé startovali v sezóně 1991. O pět let později se ozdobili stříbrem, v následujícím roce bronzem. Na něho dosáhli i v devětadevadesátém. Pokračování extraligových úspěchů zabránila ztráta strategického partnera a Miloš Plzák nepatří k těm, kteří by riskovali zadlužení klubu.
Březolupy se ale neztratily ani v nižší první lize či šampionátu tříčlenných družstev a přeboru republiky jednotlivců/družstev, které ji dočasně nahradily. V letech 2009 a 2010 tady Březolupy triumfovaly. Strategie Miloše Plzáka přitom byla čitelná kupříkladu při jednom podniku na pražské Markétě. Březolupský kouč neváhal poradit domácím závodníkům, kteří mohli obrat o body Liberec, bezprostředního konkurenta svého týmu v boji o titul. Inu, chytrost nejsou žádné čáry.